Mise Enaia

Zní to zajímavě, možná až příliš. Nemohu si ale dovolit neuspět. Selhat hned při své první misi by bylo krajně nerozumné, navíc bych nejspíš musela odejít z dalšího města. Proto věnuji přípravám obzvláštní péči. Pečlivě přetřu dýku černou barvou, aby mě neprozradilo blýskavé ostří. Zbavím se veškerých ozdob a přetáhnu si černou masku přes hlavu. Ráda zůstávám anonymní. Na ruce si natáhnu kouřově šedé rukavice s dírami na špičkách prstů (kdybych potřebovala drápy) a přes ramena si přehodím černý plášť. A samozřejmě boty. Lehké ale pevné, s matnými nelesklými přezkami. Samozřejmě se na misi vydám v noci. Noc přece patří vrahům, obludám a těm, co chtějí zůstat neznámí, či přijít o život. Až na poslední položku se na mě hodí všechny. Následující hodinu přešlapuju před krbem, až skoro prošoupu koberec. Pak konečně zmizí poslední paprsky slunce, je čas.
Překonám touhu jít oknem, vyjdu jako počestný člověk dveřmi. Hned za prvním rohem ale dám průchod své přirozenosti. Pohybuju se ve stínech a občas přeběhnu nějakou střechu. Celou dobu se pečlivě rozhlížím a napínám všechny své špičkové smysly. Nenarazím však na nic podezřelého - tedy příliš podezřelého. Všude kolem jsou samozřejmě všechny podivné existence, které se probouzí po setmění. Tohle město příliš neznám, už jsem jich ale viděla dost.
Opustím bohaté části města a vnořím se do temné spleti postranních uliček. Jeden zloděj skrývající se ve stínech se mi pokusí uzmout dýku od opasku. Naštěstí stačí jedno varovné zavrčení a stáhne se. To je dobře, ráda bych měla tu misi z krku. Souboj s obyčejným zlodějem by mě jen zdržel.
Z myšlenek mě vytáhne zašoupání podrážky o dlažbu. Instinkt mi velí zaujmout obraný postoj, ale přinutím se jen klidně pokračovat v chůzi. Postava v černém plášti, odhaduji, že je to muž, možná dokonce elf, mě bez povšimnutí mine. Výborně. Počkám, až muž v černém zahne za roh, pak se otočím, vyšplhám po okapu na střechu a odtud ho sleduji. Nejspíš jsem se pověsila na toho pravého, chová se obezřetně, očividně nemá čisté svědomí.
Schovám se za nejbližší komín, když se neznámý vyškrabe na sousední střechu. Je z větší části skrytá, dokonalé místo pro schůzku. Navíc tam neznámý není sám, už tam čekají čtyři zakuklenci. Zapomenu na většinu opatrnosti a přikradu se blíž. Stále ale neslyším, o čem je řeč. Pečlivě si své nepřátele, oběti a možnou hrozbu prohlédnu. Všichni jsou ozbrojeni po zuby, ale všichni jsou jen lidé, až na prvního, který je možná elf.
Nejrozumnější by bylo, jednu noc je sledovat, pak je pochytat jednoho po druhém.
Vtom se mi ale u ucha ozve sladký hlas:,,Zabloudilas, holčičko?" A na krk se mi přitiskne chladná ocel nože. Sakra. Jak jsem jen mohla být tak neopatrná?! Jistě, dokážu se z toho dostat, ale přesto, jak jsem mohla?!
Pět zakuklenců na střeše sebou překvapeně trhne a sáhnou po zbraních.
Na ten jediný okamžik odvrátí pozornost ode mne. Víc nepotřebuju. Bleskurychle škubnu rukou a chytnu ruku svého věznitele, aby mne nemohl podříznout. Prudce trhnu hlavou a zahryznu se mu svými ostrými zuby do krku. Příkaz zněl sice jasně, žádné zabíjení, zajmi je, ale pokud si mám vybrat, jestli zabiji já jeho nebo on mě, není, co řešit. Krev mi zkropí krk i dolní část obličeje a steče mi po obleku. Lidská krev. Už je to dlouho, co jsem někoho zabila tímhle způsobem. Mé vlčí já vyje krvelačnou radostí, zatímco té lidské polovině se chce zvracet.
Zbylým pěti ale trvá jen pár vteřinn, než se vzpamatují ze šoku, proto potlačím oba tyto pudy a skočím dolů ze střechy. Překulením zbrzdím svůj pád a rozběhnu se uličkou pryč. Musím být v pohybu, jeden ze zakuklenců má luk.
Tohle je jedna z těch honiček, na které jsem zvyklá, jen musím nějak obrátit role, nerada jsem ta pronásledovaná. Za jednou zatáčkou uvidím otevřený kanál. Mí pronásledovatelé jou ještě dva bloky za mnou, proto do něj skočím.
Zachytím se žebříčku vedoucího dolů a zůstanu tam viset. Přesto je zápach nesnesitelný. Proto téměř zaskučím úlevou, když nade mnou přeběhnou mí pronásledovatelé. Kanálu si ani nevšimnou. Napnu svaly a vyšvihnu se ven. Ruce mě na protest zabolí. Ale nyní jsem já pronásledovatel. Pustím se za svou ,,kořistí".
Jen musím najít způsob, jak je zajmout, aniž bych je pozabíjela, což by ostatně bylo jen rozumné. Oni přece zabili desetiletou holčičku! Sama sebe donutím ke klidu, musím mít chladnou hlavu. Skloním hlavu a párkrát se zhluboka nadechnu. Nejdřív se musím zbavit toho s lukem, dostat šíp mezi lopatky... Vrhací nože naštěstí nemá žádný.
Znovu vyšplhám na střechu, skrývám se za komíny a nahlížím do uliček pod sebou. Po střechách své pronásledovatele brzy doženu. Zpomalili do kroku, očividně jsou zmatení. Pro sebe se ušklíbnu. Chvolku přemýšlím, jak moc by vadilo, kdyby se všichni před krále dostali ve stejném stavu, v jakém zůstal na střeše ten první. Nakonec ale tenhle nápad zavhrhnu, ačkoli zabít je by bylo určitě jednodušší, než je chytat živé.
Přešlápnu a nakloním hlavu. Na obzoru se objevují první paprsky úsvitu. Musím to dokončit nebo počkat na další noc. Jakmile se ve městě probudí denní život, budou takovéhle honičky nemožné. Nebo je tu ještě jedna možnost. Zdlouhavá a nudná, ale rozumná. Sledovat dnes jednoho k němu domů, zítra dalšího, až nakonec všechny zajmout přes den.
S povzdechem se rozhodnu pro třetí možnost. Když za svítání vzdají pátrání po mně, pověsím se jednomu z nich na paty a sleduju ho až k němu domů. Je zdejší, bydlí dokonce v jedné z bohatších čtvrtí města. Když kolem poledne odejde směrem k trhu, rychle mu prohledám byt. Najdu několik zajímavých zbraní, ale nejvíc mě zaujme dopis, který objedenává vraždu oné desetileté holčičky. K mému rozladění tam není uveden odesílatel dopisu. Nenajdu ani nic o tom jejich spolku. Vrátím dopis i vše ostatní zpět na místo a vyklouznu oknem zpět na střechu. Až zjistím, kde bydlí ostatní a přijdu zajmout tohohle, dopis si samozřejmě vezmu jako důkaz, ale zatím nechci budit podezření. To je taky důvod, proč jsem se nevrátila odklidit mrtvolu ze střechy. Stejně už jí nejspíš někdo okradl a hodil do kanálu.
Hodiny, které zbývají do setmění a další části mého úkolu jsou k nepřežití nudné. Povaluju se na střeše a chvilku si i zdřímnu. Přesto nepřestávám sledovat, jestli někdo nevejde do domu toho muže, který jak jsem zjistila se jmenuje Herb Asdemnot. Až do setmění je ale všude klid.
Když se po západu slunce začne Herb chystat k odchodu, opustím střechu sousedního domu a dojdu na místo jejich schůzek první. Schovám se ve stínu a čekám. Když se všech pět zakuklenců sejde, znova se jednomu přilepím na paty a zjistím, kde bydlí. Tento postup zopakuji u všech.
Jakmile mám přehled o bydlišti každého z nich, vrátím se po pěti nocích do Herbova domu, vezmu dopis, který tam stále je a když se Herb vrátí, aniž by čekal veřelce ve vlastním domě, zatknu ho. Ostatní čtyři je zatknout stejně snadné, až na jednu vyjímku. Ten, kterého jsem považovala za elfa (skutečně byl napůl elf) si mne všiml moc brzo a utkal se se mnou. Podařilo se mi ho sice přemoci, aniž bych ho zabila, ale oba jsme skončili poškrábaní střepy z porcelánové sošky.
Odvedu půlelfa na hrad a stejně jako ostaní ho zamknu do cely. Hlášení králi ovšem podám až po pořádné koupeli a vydatné večeři. Kdybych vynechala večeři, nejspíš bych cestou někoho slupla zaživa a pokud bych vynechala koupel, nejspíš by mě ke králi ani nepustili.

Pomalu se blíží půlnoc. Já ale nemůžu spát. Za čtyři dny bude úplněk a já se musím hodně krotit, abych neroztrhala na kousky nejbližší okolí. Ani jsem se nepřišla přihlásit o další misi. Ale spát taky nemůžu. S povzdechem se zvednu a vyměním svůj noční úbor za okázalý černý oblek. Dnes nemám v plánu být nenápadná, takže pokud se někdo rozhodne mě okrást nebo vyvolat hádku...No, pak pozná, jak vypadá rozzuřený hladový vlkodlak. K opasku si připnu svůj nový meč a dýku, ale zbraně mám dnes spíš na okrasu, pokud budu bojovat, použiju drápy....A zuby.
.Venku ve městě neomylně sejdu z hlavních ulic do nejnebezpečnější části Beristlie. Proto mě mírně řečeno překvapí, když ucítím povědomý pach. Je lidský a přitom nění. Je takový trochu...Dračí. Rázem mám jasno. Je to Darow, dračí mág zaměstnaný u krále. Nemám důvod se schovávat, takže jen klidně kráčím dál. Darow se brzy vynoří z postraní uličky. Vrhne na mne pohled plný podezření. ,,Tohle je nejnebezpečnější část města, v noci obzvláště." Poznamená. Možná mě chtěla varovat, možná jen naznačovala, že mi nevěří.
Ukážu jí jako dýky ostré zuby v zubatém úsměvu a přes nehty nechám sklouznout zasunovací drápy. ,,A za chvilku bude ještě nebezpečnější." Poznamenám a nechám jí, at si to přebere v hlavě. Moc by mě nepřekvapilo, kdyby se mě rozhodla sledovat. Je mi to jedno. Nehodlám nijak porušovat pravidla. Hmmh, dobrá, nehodlám je porušovat MOC.
Vejdu do na první pohled nenápadného hostince. Nenápadnost je ale jen maska. Uvnitř se rozkládá prostora velká skoro jako trůní sál hradu. A v koutě je ukrytý vchod vedoucí do obrovského podzemí. V každém městě je takové místo. Posadím se v koutě. Šla jsem sem proto, abych získala novinky. Stačí sedět a poslouchat.
Vtom ale do hostince vejdou tři lidé. Slova vejdou to ale zdaleka nevystihují. Dva obrovští - nejspíš nájemní zabijáci - mezi sebou vlečou asi dvanáctiletého chlapce.Provlekli ho krčmou aniž by si jich kdokoli všímal (tady byly takové věci běžné) a zmizeli s ním ve vchodu do podzemí napojeném na kanály. Já se sem prnvě dostala právě kanálem.
Dříve, předtím než jsem přišla do Beristlie, bych taky jen nečinně přihlížela, ale ty doby minuly. Už proto, že nyní jsem ve službách krále s tím musím něco dělat. Protože moc dobře vím, co by tomu klukovi tam dole udělali.
Zvednu se a nenápadně se prosmýknu za nimi. Takovéhle ještě dítě nemohlo vyvést nic, čím mohlo zdejší podsvětníky rozzuřit natolik, aby ho umučili a hodili tělo do kanálu. Musí jít o pomstu jeho rodičům.
V jedné z podzemních mistností (na první pohled je to sklep) už čekají další tři muži mezi dvaceti a padesátilety a dokonce jedna žena. Všichni mají masky na hlavách. Vprostřed místnosti stojí kamenný stůl se zabudovanými řetězy. A na zemi je vystavená hotová přehlídka mučících nástrojů.
Musím toho kluka dostat ven dřív, než ho přivážou. Ale jak? Kdybych se jim postavila, stihli by ho zabít i kdybych nakrásně vyhrála. Ale jedna možnost tu je. Moc se mi do toho nechce, ale nic jiného mě nenapadlo. Než ale můžu cokoli udělat, zase ucítím lidskodračí pach. Okamžik nato se vedle mě objeví Darow a skrčí se ve stínu na druhé straně dveří. Takže me přece sledovala. Chtě nechtě jí musím obdivovat. Málokdo by si sem troufl jít a ještě méně lidí by se sem dokázalo dostat. Podle výrazu, s jakým se dívala na tu zabijáckou tlupu jsem byla docela ráda, že se objevila. Věděla jsem, že je výborná válečnice.
Rukou jí naznačím, aby čekala a v duchu zavolám:,,Ortale!" Chvíli se neděje nic. Pak se Ortal vynoří ze stínů. Jeho šedočerná srst skoro není vidět, ale žlutavé oči úplně září. Jednou na mě mrkne a s tipickou kočičí aroggancí napochoduje do místnosti. Nemusela jsem nic říkat, poznal, co potřebuju.
,,Necháš ho odvést pozornost, abychom mohli to dítě dostat pryč?" Zeptá se šeptem. Naštěstí mě (tedy zatím) nevyslýchá, jak mě vůbec napadlo sem jít. Mlčky kývnu a neslyšně naznačím: ,,Pomůžeš mi?" S neproniknutelným výrazem přikývne.
To už se ale z místnosti vyvalí hustá mlha a začne se ozývat kašlání a kletby. Jako na povel se vymrštíme na nohy a skočíme do mlhy. Mě nic neudělá, Darow si chrání nos pláštěm. Každé popadneme chlapce za jednu ruku a rozběhneme se pryč - do kanálů. Všimnou si nás, ale nestačí zareagovat. Navíc jim překáží jedovatá mlha. Když se pustí za námi, už mizíme v labyrintu kanálů. Brzy nás dožene Ortala. Překvapí mě, že hlasitě přede.
Běžíme po úzkém chodníčku, přímo vedle nás teče hlavní stoka. Voda je překvapivě rychlá a bouřlivá. Vtom se ale proti nám vynoří naši pronásledovatelé. Stihnu je zaznamenat jen koutkem oka. Je jich osm a všichni mají luky. Pak mě někdo - Darow - popadne za rameno a strhne k zemi. Vzápětí mi nad hlavou zasviští šípy. Nestihla bych uhnout.
Nemám ale čas na to myslet, je otázka vteřin, než znova nabijí zbraně. Bleskurychle změním podobu a pověsím se jednomu zabijákovi na krk. Pak se teprve rozpoutá krvavý boj, ale já i Darow ho kupodivu přečkáme ve zdraví. Narozdíl od našich nepřátel.
Teprve když stojíme nad jejich mrtvými těly, poděkuju Darow. Ostatně mi svou rychlou reakcí zachránila život. Pak společně vyslechneme toho chlapce. Prý je syn bankéře. To by vysvětlovalo ten únos. Kdokoli si mohl ty vrahy zaplatit, aby se pomstil. Rozhodnu se, že to prošetřím, ale ne ted. Momenbtálně totiž potřebuju koupel a teplou večeři.
Odvedeme chlapce domů a společně se vrátíme na hrad. Darow naštěstí nic neříká. Mám dost plnou hlavu, než abych mohla ještě s někým mluvit. Králi nahlásím, že jsem našla a spolu s Darow zabila najaté zabijáky a v nejbližší době hodlám zjistit, kdo je najal. Darow se ode mne odpojí ještě na hradě. Teprve když jí vidím odcházet si uvědomím, jak moc postrádám přátele, někoho, komu bych mohla věřit. Jenže nikdo by se nechtěl přátelit s vlkodlačicí, která se od dětství živila krádežemi a zabíjením a vypálila celé město. Takže se odvrátím a vydám se domů.
A potom už konečně...Horká koupel, večeře a....Ani mě nepřekvapuje, když ve své posteli najdu rozvaleného Ortala s vousky od čokolády. A moje bonboniéra je pryč. S povzdechem se oblečená schoulím do peřin. Ortal se stočí do klubíčka u mé hlavy a začne tiše příst, jako by mne konejšil.

,,Musela ses zbláznit!" prskne po bůhvíkolikáté Ortal. Třeba má pravdu. Třeba je hloupost vydávat se na moře, když se tolik lodí nevrátilo. Ale třeba ne. Prohlížela jsem si podrobně mapu, nedaleko od břehu je malý ostrůvek, který musí obeplout každá loď. Něco mi říká, že právě tam se ztrácejí. Zamyšleně otáčím jantarovým prstenem kolem prstu. Zvykla jsem si ho nosit. ,,Slyšíš?" syčí dál Ortal.
,,Slyším" kývnu, ale dál si ho nevšímám. S celou touhle isí nesouhlasí a odmítá jít se mnou. Povzdechnu si. Tohle nevyřeším sezením doma na zadku. Všechno, co potřebuju nacpu do malé tašky. Pak změním podobu a své zavazadlo, dá-li se to tak nazvat popadnu do zubů. Ortal mé přípravy bohorovně ignoruje a ve chvíli, kdy se zvedám k odchodu, dokonce zmizí oknem. Neužitečná rozmazlená domácí kočka.
Cestuji ve své vlčí podobě. Nemusím najímat koně a vyhnu se nechtěným setkáním. Ale musí to vypadat zajímavě, vlk s taškou v tlamě. Cesta do přístavu mi zabere jen den a půl. Mám už vyjednané půčení lodě i s posádkou, to vše díky královně. Nevypadají nadšeně, že budou spolupracovat s vlkodlakem, ale netroufají si namítat. Než se ale vydám na moře, musím zjistit, s čím se nejspíš setkám.
Je zajímavé, co všechno prozradí opilí námořníci v hospodě. Dozvím se, že mé předpoklady byly nejspíš správné. Žádná z lodí nepřeplula oblast kolem ostrůvku, Kapalského ostrůvku, jak mu říkali. Pozůstatky většiny lodí našli za několik dní na pobřeží.
Celý večer dumám o všech mořských obludách, které znám. Obrovské hady můžu vyloučit, nezdržují se u pobřeží. Tak co tedy?
Ráno už mám v hlavě poměrně přesnou představu o tom, co tam najdu. Naštěstí se všechny vodní příšery bojí ohně. Snad. Na palubu vstupuji s nervozitou. Pokud se loď potopí, určitě nedoplavu na břeh. Nechci se utopit...Ze všech smrtí považuji utopení za nejhorší.
Něco se mi otře o nohy a já málem vyletím z kůže. Ale v tutéž chvíli ucítím i důvěrně známé vědomí. ,,Ortale?" Hlasitě zapřede a upře na mě žlutavé oči. Těžko posoudit, ale řekla bych, že mě rád vidí. Ostatně já jeho taky.
Pak už můžu jen pozorovat z paluby, jak se břeh vzdaluje, až skoro zmizí. Sevře se mi hrdlo. Co, když jsem se mýlila? Ortal mi strčí do nohy tlapkou. Sice se se mnou stále hádá, ale stejně jako mě ho vztek vždycky rychle přejde. S předením mi vyskočí do náruče a stočí se do klubíčka.
Vtom vidím, jak se ke mně blíží kapitán lodi. Tváří se mrzutě. ,,Blíž nepoplujeme." oznámí mi rozmrzele. ,,Nebudu riskovat životy své posádky."
,,Právě za to tě zaplatili, ne?"
,,Ale ne dost."
,,Tak počkejte s lodí tady a půjčte mi člun." řeknu nakonec. Kapitán chvíli přemýšlí, ale když vidí můj výraz, neodváží se mi nevyhovět. Než ale nastoupím do člunu, zamknu Ortala v jedné z kajut. Ale sotva mě spustí na vodu, slyším třeskot rozbíjeného skla. A nejsem ani deset metrů od lodi, když se nahoru vyškrabe promočený Ortal. Nechtěla jsem, ay plul k ostrovu se mnou, protože nevím, jak to dopadne, ale při pohledu na jeho drápy a mrskající ocas, neřeknu ani slovo.
Jsme už jen asi dvacet metrů od ostrůvku. Vylovím z kapsy vatu a nacpu si jí do uší. Právě včas, na ostrůvku se začíná něco hýbat. Než si zacpu uši, zachytím první náznak čarokrásné melodie. Sirény spatřily příští možnou kořist.
Na Ortala zpěv očividně neplatí. Sedí zcela klidně a jen na mořské nymfy poulí žlutavé oči. Jsme už jen pět metrů od ostrůvku. Pod vodou rozeznávám skaliska. Větší lodě se o ně musejí rozbít. Největší ze sirén přestane zpívat, to poznám, protože zavře pusu a zadívá se na mě. Pak se mi přímo v hlavě ozve hlas: ,,Proč sem přicházíš, vlkodlaku? Moře není tvým královstvím ani voda tvým živlem. Zde vládneme my. Protože tě nezlákal náš zpěv, dáme ti šanci odejít, ale pospěš."
,,Neodejdu." odpovím klidně, ale skoním hlavu, abych dala najevo, že uznávám sirény momentálně jako silnější. ,,Neodejdu, protože kvůli vám mé město přišlo už o příliš mnoho lodí. Nemůžete nás takto ohrožovat. Ne tak blízko břehu."
Siréna na mě chvíli zírá. Nakonec se pousměje a odvětí: ,,Máš pravdu, my se máme zdržovat v hlubinách. Ale tady je o hodně víc lodí, které lze potopit... Tak proč bychom měly odcházet?"
Mile se usměju a vysvětlím jí, že pokud neodejdou, ppřijdou na ně z města horší věci než já. Draci, ohniví mágové... Sirény vztekle zasyčí, ale znejistí. ,,Pirátské lodě potápět můžete. Také jich tu není málo." dodám. Největší siréna se zašklebí. ,,Taky tě můžeme prostě utopit."
Sevřu ruce v pěst a myšlenkami se soustředím na skalisko na ostrůvku. Na okamžik jasně vzplane a změní se v prach a popel. ,,Zničila bych vám ostrov."
Siréna po mne šlehne zuřivým pohledem, ale nakonec odpoví. ,,Dobrá tedy. Lodě vašeho města necháme na pokoji, nestojí nám za to. Ale ty raději vypadni, než si to rozmyslíme."
Budu jí muset věřit. Opravdu nechci skončit utopená. Pomalu se vrátím zpět na lod. Námořníci se tváří všelijak, někteří provinile. Ortal jim všem seká drápky po kotnících. Tahle mise byla celkem zdařilá. Přinejmenším nikdo nezemřel.

Význam slova dovolená mi nejspíš bude cizí, pomyslela jsem si, když jsem pozorovala svoje ruce, z dlouhého běhání ve vlčí podobě celé bolavé a poškrábané. Chodidla jsem neměla lepší. A přesto se ihned zase vydám někam doaninevímkam, kvůli nějakému požáru. Budu si muset našetřit na koně. Pokud se mi tedy podaří vůbec něco ušetřit. Ušklíbla jsem se a otočla se na Ortala rozvaleného na pohovce. ,,Jdeš se mnou?"
Otral se líně protáhl. ,,Ne. K elfce Lexis na její zavolání přišla mlhová kočka Dsalla. Chci se s ní seznámit. Přijdu, jen pokud mě budeš opravdu potřebovat." Protáhl nakonec a natřásl si kožich. Přímo z něj odkapávala samolibost. Obrátila jsem oči v sloup. Jestli se Ortal rozhodne trávit večery naháněním koček...
,,Dobře, ale dům zamykám, musíš zůstat venku." Zkusila jsem, jestli přece jen nepůjde taky. Ortal ale jen lhostejně máchl tlapkou a vyskočil oknem ven. Tak nic.
Vyčistila jsem si meč a dýku, upravila drápy, zkontrolovala se v zrcadle a vyrazila jsem.
Věděla jsem, že je to obrovský požár, přesto mě ten pohled šokoval a uchvátil. Plameny mě vždy spíš fascinovaly než děsily.
Z toho ohně jsem cítila magii. Přímo z něj sálala. V neuvěřitelně silných vlnách. Ale kdo byl její původce? A kolik měl ještě síly? Jak dlouho by dokázal požár udržet nebo dokonce ještě rozšířit? Jak ho zastavit? Na to všechno jsem musela najít odpovědi. A hezky rychle. Jenže kde hledat? Požár sice přitáhl spoustu zvědavců, ale všichni vypadali bezradně. U sálavého tepla se hřála spousta toulavých a polodivokých zvířat, ale netroufla si přijít moc blízko. Ale někdo musel požár kontrolovat. Někdo sem musel chodit dohlížet. Když se budu hodně pečlivě rozhlížet, určitě ho časem najdu. Nebo on mě.
Jen ze zvědavosti jsem strčila ruku do plamenů. Ozvalo se ostré zasyčení, ale má ohnivrdornost fungovala. Zatím. Nemělo cenu to pokoušet dál, takže jsem ustoupila o několik kroků zpět. Stála jsem tam a pororovala mihotavé rudozlaté plameny. Možná jsem tam stála minutu, možná hodinu, nevím. Každopádně už se šeřilo a západ slunce plál stejně zářivě jako požár, když jsem zahlédla pohyb. Na tom by nebylo nic divného, diváků bylo nepočítaně, ale tohle byl pohyb někoho nebo něčeho, kdo nechce být viděn.
Otočila jsem hlavu a mimoděk zaujala bojový postoj. Přesto jsem doslova ztuhla na místě. Kus ode mne, v narůstající tmě téměř neviditelný, stál obrovský černý lev a pozoroval plameny. Pak pomalu mrkl, pootočil hlavu a upřel zlaté oči na mě. Švihl ocasem, zda podrážděně nebo pobaveně jsem nedokázala poznat. Vykročila jsem k němu a zastavila se asi tř a půl metru od něho. Vrhl na mě typicky ortalovský pohled a proměnil se. Nyní to byl urostlý muž s havaními vlasy, nevypočitatelným pohledem. Po zuby ozbrojený. Mohlo mu být kolem třiceti let.
Nasála jsem jeho pach. Byl to obyčejný měnič, tedy pokud lze měniče označit za obyčejného. A měl jen jedinou zvířecí podobu. Toho lva. Díval se na mě tak provokativně, že jsem vycenila tesáky a zavrčela. Pozvedl dlaně a o krok ustoupil. ,,Nemusíš se hned ježit."
V tu chvíli jsem vážně měla nutkání jednu mu vrazit, jednak, abych ukázala, kdo je tu pánem, ale taky kvůli tomu neuvěřitelnému klidu a přezíravosti, s jakými mluvil. Ale ovládla jsem se. Jen jsem zase trochu zavrčela, než jsem promluvila: ,,Tak podívej. Ty víš, kdo a jak ten požár napájí, že? A já vím, že ty to víš. Takže si radši nezahrávej nebo bych se mohla rozhodnout, že nemám náladu na mluvení a dostanu to z tebe jinak, jasné?!"
Předvedl mi dokonalou divadelní úklonu. ,,Ovšem, má paní. Posílá tě Pherenikés?" Stále ta stejná kočičí arogance.
,,Královna, ano." Zavrčela jsem, když se pobaveně zašklebil. Nevěděla jsem ani proč, ale přistoupila jsem zčásti na jeho hru. ,,Víš, nemám tušení proč, ale obrovský nekontrolovatelný požár se jí nezdá jako vhodná atrakce pro kolemjdoucí." Ta magie vycházela z něho. Ne, z něčeho, co měl u sebe. Cítila jsem jí. Pohled mi jakoby sám od sebe sklouznul na malou kapsu na jeho haleně. Ucítila jsem Ortalovo vědomí, říkalo: ,,Tady."
Pohnula jsem se ve stejnou chvíli jako on. Já se ho pokusila srazit k zemi, on se mi s tasenou dýkou vrhl po krku. Minuli jsme oba. Proměnila jsem sea chytla cíp jeho haleny do zubů. Ucítila jsem, jak látka praská. Většina haleny mi zůstala v zubech. Z kapsy vypadlo něco malého a třpytivého. Ale on to viděl taky.
Změnil se znovu ve lva. Naše tesáky se se zacvakáním střetly. Kolem hlavy mi proletěla obrovská lví tlapa. Kvůli té zatracené hřívě jsem se nemohla zakousnout do jeho krku. Ale jak jsme se váleli v trávě, to malé lesklé se octlo pode mnou. Nechtě jsem na to plnou vahou šlápla. Ozvalo se tiché křach. Pak následovala rána jako z děla. A požár byl tentam.
Můj protivník se zase proměnil. ,,Myslíš, žes vyhrála?" zasyčel ,,myslíš,že tím, že zlikviduješ tenhle požár věco zastavíš? Je pozdě. Pro vás všechny!" řekl temně. Proměnila jsem se taky. ,,to mi vysvětli." Nesměla jsem dát najevo, jak mě zneklidnil. On se ale jen ušklíbl, znovu na sebe vzal svou vlčí podobu a zmizel ve tmě. Nedohonila bych ho.
Sehnula jsem se a sebrala tu lesklou věc. Byl to rozbitý drahokam. To on napájel plameny. Ale jak? Pomalu jsem došla až k místu, kde by mělo být spáleniště. Požár ale nic neponičil. Tohle nebylo dobré. Schylovalo se k něčemu velkému, viselo to ve vzduchu.
Drahokam jsem vzala na hrad a předala ho královně spolu s temným poselstvím toho měniče.

Probudil mě paprsek světla, který mi zasvítil do obličeje. Zakryla jsem si oči rukou a zamrkala. Pak mi pohled sklouzl k nástěnným hodinám. Půl jedné odpoledne. To mám z těch nočních toulek. Převalila jsem se na druhý bok a narazila tak do Theranta, který tam ležel rozvalený. Dotčeně do mě drcnul čenichem. Podrbala jsem ho za ušima, což se pro změnu nelíbilo Ortalovi, který ležel z druhé strany. Okamžitě se dožadoval pozornosti. Pohladila jsem ho a přemýšlela, jestli na sebe kdy přestanou žárlit.
,,Mám hlad." Postěžoval si Ortal a Therant souhlasně střihl ušima. No jo, ale jít udělat něco k snídani - tedy spíš k obědu - znamenalo vstávat. Přesto, když si Ortal začal významně prohlížet drápky, jsem se vyhrabala z postele a šla najít v domě něco k jídlu. Do zrcadla jsem se raději nedívala. Nad stavem mých zásob by jeden zaplakal. ,, Máme dvě cibule, půlku kuřete a čtyři vajíčka." Hlásila jsem svým společníkům, kteří už hladově brousili po kuchyni. ,,On byl úplněk?" Poznamenal Ortal záštipně. Nepochybně narážel na mé lovy ve vlčí podobě, kdy jsem nákupy věru nepotřebovala.
,,Až se vydáš splnit svůj úkol, možná bys mohla projít taky tržnicí." Přisadil si Therant.
,,Jaký úkol?" Nechápala jsem.
,,Jejda, my ti to neřekli?" Divil se Ortal, ,,Vlkodlaci prý zešíleli a každou noc vyjí, kdo jiný než vlkodlak by s tím měl něco dělat?"
Svezla jsem se na židli a složila hlavu do dlaní. Chtěla jsm spát přinejmenším týden v kuse.Prý, vlkodlaci vyjí! Na tom je něco divného? ,,Dobrá." Zabručela jsem nenaloženě. ,,Večer se na to podívám."
,,Do té doby umřu hlady." Prorokoval Therant.
Večer, když už se začínalo šeřit, jsem si vzala všechny své zbraně (jen pro jistotu) a vydala se do lesa za městem. Odtud se vytí vždycky ozývá. Tiše, ve své vlčí podobě jsem kráčela po mechem porostlé zemi. Byla už úplná tma, když jsem konečně ucítila vlkodlaky. Ale jedna věc mě překvapila. Tihle určitě nejsou z města. Nikdy jsem je tam necítila. Pak jsem je i uslyšela. Jednotné hlasité vytí smečky. Už dávno ne klanu, ale smečky.
Zaklonila jsem hlavu a zavyla. Hromadné vytí uticho. Za pár minut se ze stínů kolem mě neslyšně vynořilo devět vlkodlaků, všichni ve vlčích podobách. Jeden z nich - nepochybně jejich Vůdce - se zastavil jen necelé dva metry ode mne. Byl plavě béžový s bílýma ušima a sebevědomým pohledem. Chvíli si mě mlčky prohlížel. Pokud bych se chtěla přidat k jejich smečce, musela bych projevit podřízenost. Nebo ho vyzvat na souboj o jeho pozici.
Protože jsem zatím neudělala ani jedno ani druhé, zmateně střihl ušima. ,,Co tady pohledáváš? Jsi na našem území."
,,Lituji, nejsem na našem území. Tento les patří městu Beristlia a jeho královně. To vy jste na jejím území."
,,Mazlíčku." Štěkla posměšně sněhobílá vlkodlačice, ale Vůdce jí umlčel jediným švihnutím ocasu. ,,Kdo vůbec jsi, že máš odvahu postavit se proti celé smečce? Já jsem Alataras Darthmonn."
,,Enaia Werserrkeic." Zavrčela jsem klidně. Takže proti mě stojí přímý potomek Vůdců. To ovšem trochu mění situaci. Určitě by neváhal se se mnou porvat.
Alataras překvapeně nastažil uši. Ostatní vlkodlaci si něco šeptali. Stála jsem dál klidně se vztyčenýma ušima a svěšeným ocasem. Nakonec Alataras zavrčel: ,,Co po nás chce ta tvá elfská panička?"
Ponechala jsem to, jak ji pojmenoval bez komentáře. ,,Obyvatelé města nemohou v noci spát. Ruší je vaše vytí. Musíte toho nechat nebo lovit dost daleko od města, aby to jeho obyvatele nerušilo."
,,A když to neuděláme? Když neuposlechneme?"
,,Vyzvu tě na souboj, porazím tě a pak to smečce nařídím." Odpověděla jsem sebevědoměji než jsem se cítila. Tentokrát neodpověděl ihned, několikrát švihl ocasem sem a tam. Nakonec konečně odvětil: ,,Vzkaž tvé královně, že budeme střídat loviště. Ale jednou týdně budeme lovit blízko města. A budeme výt. Pkoud s naším návrhem nebude královna souhlasit, můžeš zase přijít vyjednávat nebo bojovat. Pokud ale Pherenikés pošle své vojáky, nemusejí se vrátit."
No, nevím, jak se bude tohle královně líbit, pomyslela jsem si. Ale nakonec jsem kývla. ,,Vyřídím."
,,Když už jsi tady, připojíš se k našemu lovu dnes v noci?"
Připojila jsem se moc ráda. Poprvé po dlouhé době jsem lovila s vlkodlačí smečkou. Když k ránu lov skončil, zavíraly se mi oči únavou. Stvila jsem se ještě na tržnici Ortalovi pro mléko - mlékař vypadal polomrtvý hrůzou, když mě viděl, krví pokryté zjevení - a pak jsem musela jít, po koupeli ovšem podat hlášení. Jen jsem doufala, že bude královna souhlasit.

Trochu neohrabaně jsem se vydrapala do nového sedla své dračice. S jeho výrobou mi pomohla Faia a já nemohla její práci nic vytknout. Rozhodně to bylo lepší sedlo než já jezdec. Nikdy jsem nepočítala s tím, že bych mohla létat na dracích, takže jsem se to ani nenaučila. Tohle měl být můj první let.

Mairinika zatnula drápy do tašek na mé střeše. Bylo to takové její provizorní hnéízdo a já jen doufala, že se mi neproboří do ložnice. Dračice roztáhla zlatá křídla a chystala se vzlétnout. Já zavřela oči, když se pode mnou zavrtěla a mě se naskytl pohled na ulici pode mnou. Ale Mairinika nevzlétla. V ulici se totiž objevil jeden z královniných vojáků. Trochu se zarazil při pohledu na Mairiniku, ale pak na mě začal zuřivě mávat, abych slezla dolů.
Přiznávám, že se mi trochu ulevilo. Seběhla jsem dolů na ulici. Voják - řekla bych, že to byl nováček - se ušklíbl. Vůbec se mi nelíbilo jeho nabubřelé vystupování. Proto jsem se ani nesnažila vypadat mile. ,,Co je?!" vystartovala jsem na něj. Ruka mu sjela k meči. Cítila jsem z něj strach. Pod tou sebevědomou slupkou se mě bál.
,,Její Veličenstvo královna Pherenikés...." Začal a já si zívla. Za pohled, kterým mě obdařil by se nemusela stydět kobra. Vůbec se mi nechctělo poslouchat další jeho kecy a ani pro něj by to nemuselo dopadnout dobře. ,,Písemně mi královna neposlala nic?" Zeptala jsem se.
,,Ano, to poslala..." Řekl a vytáhl z tuniky složený list papíru. Mlčky jsem si ho vzala a zmizela v domě. Neztrácela jsem čas loučením. Doma jsem si přečetla dopis. Další mise. Šlo o ty zabité vojáky a obchodníky, které nacházejí den co den na břehu jezera. Proč já? Tohle může dělat jen fanatickej psychopat a komu to hodí na krk? No nic. Mrtvoly se objevují každý den na stejném místě. Ale nepůjdu tam rovnou.
Stáhla jsem si vlasy vzadu do uzlu, aby se mi neježily a vydala se k hradu. Vyhledala jsem vojáky, kteří nalezli a prohledávali ty mrtvoly. Málem jsem vyletěla z kůže, když mi oznámili, že u nich nenašli žádné zjevné známky násilí, takže je jen pohřbili. To se mám hrabat v zemi? Nebo... No, královně by se to určitě nelíbilo a bude to stát život tří lidí, ale já je neznám a nebude to můj život. Nebo mých společníků. Nebo jisté elfky.
Vrátila jsem se domů. Čekání bylo dlouhé...dlouhé...a ještě delší. Když konečně přišla doba, kdy se mrtvoly objevovaly, ve své vlčí podobě jsem tam doběhla. Byli tam dva vojáci a jeden obchodník. Pohled na mrtvoly už se mnou nemohl hnout, ale zaujaly mě drobnosti. Všem se loupala kůže. Ne loupala...skoro drolila. A nehty měli podivně hrubé, skoro jako štěrk. Přinutila jsem se otevřít jednomu mrtvému ústa. I zuby byly kamennější. Ve tvářích měli všichni hrůzu. Nevědomky jsem zavrčela. Tohle nebylo normální. Podle ztuhlých tváří jsem poznala, že se utopili, ale oni byli ztuhlí celí, to bylo divné. Spojila jsem se v myšlenkách se všemi svými společníky. Ani jeden mi nebyl schopný nějak poradit, Cameira se dokonce ihned stáhla z mé mysli a já ji už nemohla najít. Celý zbytek dne jsem si marně lámala hlavu nad možným řešením téhle záhady.
Mairinika se k večeru rozhodla opustit mou střechu a letěla na lov. Já zůstala sedět v křesle a dál jsem přemýšlela. Vtom mi na klín vyskočilo něco malého a hnědozeleného. ,,Camiero?" Moje malá společnice mi v pracičce podala staře vyhlížející svitek. Oči jí svítily.
Nahlédla jsem do svitku. Medusy? Proč by mi Camiera nosila svitek, která pojednává o Medus...,,To není možný." Vydechla jsem. ,,Proč ne?" Drewomka pomalu mrkla. ,,Když se podíváš do očí Meduse, zkameníš úplně. Navíc jsem myslela, že vymřely."
Camiera chvíli mlčela. Pak nastražila obrovské uši. ,,Ty v sobě taky máš i elfí krev, nejsi jen vlkodlak. Proč by to nebylo možné u jiných ras?"
Vykulila jsem oči. Znělo to šíleně, ale...Ani jsem nedokončila myšlenku, už jsem pádila zpět k jezeru. Pokud tam skutečně je poloviční Medusa, hrozí všem opravdu nebezpečí. Začala jsem pomalu procházet břehem, ano, už jsem cítila slabý závan podivného napůl lidského pachu. Jen slabý, zmatnělý vodou a pachem smrti.
A pak byl najednou silnější, příliš silný a přicházel... Otočila jsem se, když jsem za sebou vycítila pohyb. Zavřela jsem oči, ale to už do mě něco narazilo a strhlo mě do vody. Můj strach z té obludy překřičela má hrůza z utopení. Změnila jsem podobu a stále se zavřenýma očima jsem se snažila dostat na hladinu. Jak jsem mohla být tak neopatrná?! Ale najednou se mi kolem krku sevřely ruce s drápy. Instinktivně jsem sáhla po meči.
Rána byla tlumená vodou, ale ruce, které mě držely o něco povolily. Švihla jsem mečem znova. A znova. A najednou jsem byla volná. Vyplavala jsem na hadinu a lapala po dechu. Vydrapala jsem se na břeh. Chvíli trvalo, než jsem byla schopná ohlédnout se. Po hladině plavalo ve dvou kusech člověku podobné stvoření pokryté šupinami a s několika hady na hlavě. Už se nedozvím, proč takhle zabíjela. Ani, kde se tu vzala.

Protože by to stejně musel někdo udělat, pohřbila jsem Medusu u jezera. Dneska jsem poslala ss hlášením Ortala. Jestli jsem na něco neměla náladu, tak na schůzku s královnou.

Rozmrzrlr jsem dloubala špičkou boty do uvolněné dlažební kostky. Týden. Už celý zatracený týden jsem se snažila nalézt jakékoli stopy o vzbouřencích, kteří údajně chystají převrat, možná chtějí dokonce zabít královnu. V duchu jsem se ušklíbala nad tím, že královna nemá nikoho lepšího, kdo by se o to mohl postarat. Nebo trpělivějšího, když je o tom řeč. Protože já bych další týden hledání vzbouřenců tím způsobem, že posedávám po hospodách a v hrané opilosti nadávám na současný režim a prohlašuji, že město potřebuje změny, nemusela psychicky vydržet.
Neříká se náhodou přání otcem myšlenky? No, pro mě to dnes platilo. Ucítila jsem těsně za sebou pohyb, připravila jsem se k útoku, ale někdo mi jen poklepal na rameno a řekl: ,,Jestli chceš věci změnit, následuj mě."
Prohlédla jsem si zpod své kápě jeho obličej. Byl to muž mezi čtiřiceti a padesáti lety s ošklivě zubatou jizvou na tváři. Nebyla od meče, skoro bych řekla, že to byl nějaký dráp. Dala jsem si pozor, aby mi neviděl do tváře - pokud by zjistil, co jsem zač okamžitě, nejspíš by na místě zacouval a utekl - a kývla jsem. ,,Veď mě."
Proplétali jsme se uličkami. Já se ho v tom davu držela hlavně po čichu. Pak jsme zahnuli do temné uličky páchnoucí močí a zdechlými krysami (má vlčí část je chtěla najít a zahrabat na večer) a došli k nenápadným oprýskaným dveřím. Můj průvodce se ke mně otočil a řekl: ,,Tady se scházíme. Zrovna dnes je schůze, představím tě a uvidíme. Jak se jmenuješ?" Bylo to poprvé od chvíle, co mě oslovil na náměstí, co promluvil.
,,Spohi Nina." Plácla jsem to první, co mě napadlo. Nechtěla jsem se představit pravým jménem, co kdyby věděl o Enaie v královniných službách? ,,A ty jsi?" Rychle jsem změnila zabarvení hlasu, protože jsem si uvědomila, že používám svůj rodný přízvuk. Drsně melodický s ,,er" protahovaným téměř do vrčení.
,,Jsem Ride." Odpověděl a pátravě se na mě zadíval. ,,Sundej si kápi, Sophi." Dodal tvrdě. Když jsem se k tomu hned neměla, výhružně sáhl po meči. Chtěla jsem se se vzbouřenci sblížit, ne je povraždit - ne je povraždit HNED - takže jsem si stáhla kápi z hlavy. Ride zalapal po dechu. ,,Jsi vlkodlak!"
Měla jsem nutkání zavrčet ,Nepovídej!', ale ovládla jsem se. Místo toho jsem chladně odsekla: ,,A to znamená, že nesmím nenávidět královnu? Chci vám pomoct. Možná mě budete potřebovat."
Ride si mě nedůvěřivě a trochu se strachem prohlížel, ale nakonec přikývl a vzal mě dovnitř. Bylo to úplně typické doupě vzbouřenců nebo zlodějů. Špinavé, přeplněné a hlučné. Reakce vzbouřenců na mě byla podle předpokládání nejdříve šokovaná, pak vzteklá a nakonec mírně radostná. Schopnosti vlkodlaka by se jim mohly hodit.
Přesto trvalo další dva týdny, než mě začali zasvěcovat do svých plánů. Skutečnost mě nešokovala, ale přesto mírně překvapila. Doopravdy chtěli zabít - zastřelit - Pherenikés, ale chtěli potom úplně zničit hrad a postavit jiný. Co jsem tak pochopila, nejvíce jim na královně vadilo to, že poroučela ONA JIM. Po třech týdnech mezi nimi jsem konečně královně dodala podstatné informace. Vzbouřenci se jí chystali zabít ode dneška za čtyři dny otráveným šípem.
Vydala jsem se na hrad, abych to královně oznámila, ale ouha. Už jsem se blížila k bráně, když se za mnou ozval výkřik. Ne strachu nebo bolesti, ale překvapení a vzteku. Otočila jsem se a spatřila dvě postavy prchající městem. Vzbouřenci, viděli mě jít na hrad! Já korunovanej tupec!
Co dělat? Nemohla jsem je postřílet za bílého dne a měnit se ve vlka na ulici?!! Rozběhla jsem se za nimi. O několik ulic dál jsem si ale uvědomila, že už honím jen jednoho. Lekla jsem se. Kam zmizel ten druhý?
Vracela jsem se po vlastních stopách. Konečně jsem ho - poznala jsem podle pachu lidskou dívku Ilai, takže vlastně ji - ucítila. Její stopa se vracela k hradu. V hlavě mi to udělalo cvak. Vzbouřenci měl jednu uniformu, kterou sebrali strážím, takže Ilai se mohla v klidu dostat do hradu. A jestli měla luk...
Vzala jsem na sebe vlč podobu a vládu nade mnou převzaly instinkty a čich. Běžela jsem po stopě. Už nebylo důležité, že lidé uvidí vlkodlaka, musela jsem dorazit včas. Musela, musela, musela!
Bránou jsem doslova proletěla. Stopa vedla nahoru po hlavním schodišti. A já ucítila ještě něco. Něco, co mě nutilo vrčet a trhat. Čerstvou krev. Na chodbě ležel jeden zabitý voják. Kolem něho se rozlévala rudá kluzká kaluž.
Nesměla jsem se tady zarazit, stopa tady už byla silná. Běžela jsem dál. Pak jsem ji uviděla. Ilai stála na konci chodby, na sobě uniformu a v ruce luk. Pak mě uviděla a sáhla po toulci se šípy.
Instinkt rozhodl za mě. Ten vlkodlak ve mě viděl člověka, který se ho chystá zabít a zaútočil. Jediný skok, jediné kousnutí, jeden zmařený život. Ilai vyrazila jediný chraptivý výkřik, než jsem jí přervala hlavní tepnu.
Ucítila jsem v tlamě teplou krev. Chutnala mi a já se za to nenáviděla. Neměla jsem ji zabít! Měla jsem je jen zastavit a nechat na královně, co s nimi udělá.
Navíc, ten výkřik slyšeli stráže. Co měli dělat? Viděli vlkodlaka, který právě někoho zadávil. Nepokusili se mě zabít, ale zajmout. Už takhle jsem toho nadrobila dost, abych měla nadosmrti co jíst, takže jsem se nebránila. Několik hodin v cele, než se mi podařilo vše královně vysvětlit. Nemohla jsem se divit, že nebyla potěšená.
Ten čas navíc stačil čtyřem ze čtrnácti vzbouřenců k tomu, aby opustili město. Ostatní se podařilo dopadnout (Bez mé pomoci). Nevím, jak Pherenikés rozhodne o jejich osudu, ale já už se do toho raději plést nebudu. Vlastně se nějakou dobu hodlám uklidit do ústraní.

Zatímco jsme se s Mairinikou blížily k moři, měla jsem v jejím sedle čas uvažovat. Když mi královna poslala vzkaz o mořských pannách, nejdříve jsem si poklepala na čelo. Ale když jsem o tom pak uvažvala, rozhodla jsem se na sebe ten úkol vzít. Zajímalo mě, jak to, že ti nepoznaní tvorové mizí.
Do nosu mě udeřil pach soli a Mairinika vyletěla výš. Byly jsme nad mořem. ,,Drž se těsně nad vodou." Řekla jsem dračici. Mairinika souhlasně zabroukala a snesla se tak nízko, že se málem otírala křídly o hladinu. Na hladine se odráželo její zlaté břicho.
Soustředila jsem se na svou mysl a své okolí. Prvně jsem telepatii zkoušela v neznámém prostředí. Nejdříve jsem ucítila jen vědomí spousty ryb, které zděšeně zamířily do bezpečí hlubiny, mimo můj dosah. Skoro dvě hodiny jsme s Mairinikou létaly nad vodou, když jsem konečně ucítila vědomí mořské panny.
Stáhla se do sebe a zamířila do hlubin. ,,Počkej!" Zaječela jsem v duchu. Mořská panna se zarazila na místě, to jsem poznala, protože její vědomí se přestalo vzdalovat. ,,Potřebuju s tebou nutně mluvit, poplav prosím na hladinu. Slibuju, že ti nic neudělám, naopak, chci vám všem pomoct." Když jsem s ní mluvila, byla až bolestně napjatá, ale nakonec se její hlava objevila nad hladinou.
Byla krásná, rusovlasá s opsidiánově černýma očima. Když viděla Mairiniku, vypadalo to,m že zas zmizí pod vodou, ale neudělala to. Místo toho promluvila dost lámaně - asi byla zvyklá na jiný jazyk - ,,Co ode mne potřebuješ, Jezdkyně?"
Odepnula jsem si popruhy na sedle, abych mohla slézt z Mairiničina hřbetu. Zůstala jsem viset za přezky na jejím boku. ,,Potřebuji něco vědět." Spíš jsem křičela, nad mořem foukal silný vítr. Dívka s ploutví místo nohou si mě chvíly jen mlčky prohížela. ,,Mluv." Kývla nakonec.
,, Do Beristlie se doneslo, že vaší rasy zde ubývá. Neznáme důvod a dělá nám to starosti. Chceme vědět, jestli odtud odcházíte, nebo vás něco nutí odejít." Sledovala jsem tvář té panny, abych viděla její reakci. Její tmavé oči se rozšířily. ,,Neodcházíme. Ale u hladiny není bezpečno..." S těmi slovy se ponořila pod hladinu.
,,Počkej!" Ale ona už zmizela v hlubině. Sprostě jsem zaklela a Mairinika mnou za trest smýkla vzduchem.
Tyhle informace ani zdaleka nebyly dostačující, ale ani za celé odpoledne už se mi nepodařilo žádnou jinou mořskou pannu najít, natož s ní mluvit. Krátce před západem slunce jsem konečně uznala, že nemá cenu tu dál tvrdnout a Mairinika se vrátila nad penvinu. Přistála na vrcholku útesu a roztáhla zlatá křídla v paprscích slunce. Měla jsem silné podezření, že to bylo proto, aby viděla, jak se třpytí.
Jelikož jsem nebyla z toho, co my ta zrzka řekla vůbec moudrá, pochopila jsem snad jen to, že polulaci mořských pan v těchto vodách něco nebo někdo ohrožuje, a už bylo pozdě, svezla jsem se ze sedla a usnula pod Mairiničiným křídlem.
Ráno mě vzbudil závan horkého vzduchu. ,,Vstávej!" Pobízela mě Mairinika, ,,Tohle stojí za pohled." Neochotně jsem otevřela oči a zadívala se na moře. Ten pohled opravdu stál za to. Vycházející slunced zbarvilo vodu do zlatoruda. Sledovala jsem tu podívanou, dokud slunce úplně nevyšlo a voda zase nebyla obyčejně modrá. Nejspíš bych tam vydržela sedět celý den a potom i noc, ale měla jsem tu práci.
Neochotně jsem sešla dulů do přístavu. Mairinika zůstala na útesu. Hezky se tam vyjímala.
Vůbec jsem nevěděla, jak začít. ,,Od čeho jseš vlkodlak?" Takhle jízlivý umí být jedině Ortal. Ale co, poradil mi vlastně dobře, ne? Zavřela jsem oči a plně se soustředila na pachy kolem. Sůl, ryby, pot, alkohol, mokré dřevo.... A konečně taky náznak tajemného lidsko-rybo-vílího pachu. Byl to jen slaboučký náznak, ale byl tam.
Sledovat ho bylo skoro nemožné, mořská sůl mi téměř ucpávala nos. Přesto byl pach u jedné z lodí silnější. Na první pohled obyčejná rybářská bárka se pro mne rázem stala velmi zajímavou. Byla už připravená k dalšímu vyplutí, harpuny a sítě byly na svých místech, chyběli jen námořníci. Ne, že by tam chyběli mně.
To nebylo vloupání, to byla prohlídka - jen kdyby něco. Vyskkočila jsem na palubu. Ano, už nebylo pochyb. Cítila jsem zde mořské panny. Ale, ale, někdo tady nepočítal se stopaři, jinak by umyli palubu. Ale tohle jako důkaz prostě nestačilo. Opustila jsem bárku aniž by si mne kdo všiml a vrátila se k Mairinice. Zbývalo jen nespustit plavidlo z očí, dokud nevypluje na moře. To se stalo okolo poledne. Pětičlenná posádka - všem z očí přímo ,,sálala poctivost".
Jakmile se bárka vzdálila dost daleko od břehu, vznesla se Mairinika a já na jejím hřbetě, do vzduchu. Držely jsme se nad mraky, odtud jsme je mohly nepozorovaně sledovat. Asi tři hodiny po vyplutí - my už z letu víceméně na místě mrzly - chytili námořníci první úlovek. Ryby jsem jako úlovky nepočítala, vyhazovali je ze sítí do moře. Jejich první SKUTEČNÝ úlovek byla blondýnka s tyrkysově vybarvenou ploutví. Přehodili přez ni menší sit a hodili ji do podpalubí. To úplně stačilo. Pro mě nebylo důležité, proč je chytají - nejspíš prodávají - ale stačilo, že jsem mohla dokázat, že je skutečně loví.
,,Co přesně chceš dělat?" Zeptala se Mairinika, když s křídly u těla začala střemhlav klesat. Pustila jsem jí do svého vědomí a ukázala jí svůj plán. Nevěřícně zabručela, ale nenamítala nic. Nejspíš neměla slov. To už jsme ale byly těsně nad lodí a námořníci si nás všimli. Vyděšené výkřiky se spolu s pachem strachu rozlehy palubou.
Mairinika se zastavila ve vzduchu vedle bárky, pár metrů nad hladinou. Ve vzduchu se držela stálým máváním křídel. Námořníci - piráti - pytláci - vystřelili po Mairinice šípy z luků. Zarazila je moje ohnivá stěna. Zazubila jsem se. Ráda jsem měla navrch. ,,Takže, vy uděláte, co vám řeknu a já z vás za to nenadělám grilované pomfrity, ano?" V jejich výrazech se mísila hrůza a vztek. Ale, kdo by chtěl riskovat vztek draka? Bárka pomalu doplula ke břehu, a zakotvila, ale Mairinika nepustila námořníky ven.
Slezla jsem ze sedla a nechala Mairiniku na stráži. Ve vlčí podobě jsem byla večer v Beristlii. Nahlásila jsem svůj úspěch královně a s oddílem vojáků se vrátila námořníky zatknout. Dorazili jsme ráno - lovci měli určitě krásnou noc - a já předala svou kořist vojákům. Než jsem se vrátila domů, dlouho jsem létala se svou dračicí. Na nebi jsem si připadala nespoutaná a svobodná. Tentorkát jsem to zvládla bez kapky prolité krve. Inu, všechno má své chyby.

Podrážděně jsem si schovala hlavu pod polštář. Cameiru to ale neodradilo. Dál do mě strkala hlavou a lechtala mě velkýma ušima. ,,Říkalas, že chceš vzbudit před svítáním." Dorážela na mě. ,,Vypadni a nech mě spát!" Brblala jsem s hlavou stále pod polštářem. Přesně tohle byla ta chvíle kdy jsem litovala, že své společníky s vyjímkou Warkarisse, Ucamaliho a Mairiniky, kteří byli příliš velcí, nechávám u sebe doma.
Cameira naposledy ublíženě kníkla a vyběhla z ložnice.
Doufala jsem, že tím se mé brzké vstávání ( mimochodem, já drewomku skutečně prosila, aby mne vzbudila ) ruší, ale to jsem neznala Cameiru. Sotva jsem začala upadat do spánku, plnou silou na mě skočilo něco chundelatého a těžkého a vyrazilo mi to dech. Byla to Samíria. Ve stejné chvíli ze mne Ortal stáhl peřinu a Cameira s Therantem mne společnými silami stáhli z postele.
,,Stačí, už vstávám!" Zaječela jsem, když se mě Samíria chystala poslintat. Celé ráno jsem pak svým společníkům vyhrožovala vším od vykuchání po upálení a vyhladovění. To vyhladovění byla reálná hrozba, protože lednička zase zela prázdnotou. No nádhera, takže půjdu plnit úkol bez snídaně. ,,Řekni mi ještě jednou, co se o tom zvířeti ví." Požádala jsem Ortala, když jsem vzdala pátrání po potravinách.
Ortal si důležitě načechral kožíšek. ,, Ví se jen to, že bude nejspíš dost velké, protože po něm zůstávají i mrtvoly vysoké."
Nepřítomně jsem přikývla, zatímco jsem si zavazovala modrý plášť lemovaný šedou kožešinou. V horách bude zima. ,,Tak se mějte." Rozloučila jsem se a doběhla až k hradbám. Tam čekali Ucamali a Mairinika.
,,Dneska ne, Mairiniko. Nevíme, jestli nebudu muset procházet nějaké soutěsky, nemohla bys tam přistát." Pohladila jsem dračici po zlatých šupinách. Mairinika dupla tlapou. ,,Ale dávej na sebe pozor. A kdybys mne potřebovala, neboj se zavolat." Roztáhla křídla a vzlétla.
Otočila jsem se k Ucamalimu. Zatím jsem na něm nikdy nejela. ,,Nosíš sedlo?" Jelen skoro dotčeně pohodil hlavou. Přikývla jsem. Snad to nebude o tolik jiné než jízda na koni. Vyšvihla jsem se Ucamalimu na hřbet a jednou rukou se chytla jeho mohutného paroží. Bylo to zvláštní.
Ucamali se vzepjal a tryskem vyrazil k horám. Takovou rychlostjesemještě na zemi nezažila. Plně jsem si vychutnávala jízdu. V horách mě překvapilo, s jakou jistotou Ucamali cválá na skalnatém nerovném povrchu. Trasu jsem určovala já, řídila jsem se čichem. Pátrala jsem po pachu kořisti, protože podle té lze najít lovce.
Konečně jsem ucítila krev. Asi dva dny starou krev. Seskočila jsem z Ucamaliho a nechala ho stát na stezce. Sama jsem se vydala dál. Snad se o sebe jelen zvládne postarat.
Šla jsem po pachu, až jsem několik metrů před sebou spatřila napůl sežranou mrtvolu kamzíka. Žádný správný predátor neopustí skolenou kořist, dokud jí nesežere. A tahle mrtvola byla dva dny stará. Dnes by se měl lovec vrátit. Zakryla jsem všechny stopy a skryla se v závětří, aby mne tvor neucítil, at už je to cokoli.
Přestože jsem se teple oblékla, čekat bez hnutí nebylo příjemné. Skoro jsem chtěla, aby už ten tvor přišel. Ačkoli setkání s ním asi taky nebude příjemné... Z přemýšlení mne vytrhlo Ucamaliho zděšené zatroubení přicházející od ztezky. Popadla jsem luk a chtěla tam běžet, ale naštěstí jsem nestihla opustit skrýš.
Něco zasvištělo. Na nebi! Ztuhla jsem na místě. Vedle mršiny přistál... ,,Wyrm!" Vyjekla jsem neuváženě.
Obrovské zvíře se otočilo.Tak proto se nenašly stopy! Tenhle tvor nechodil, létal! Wyrm zařval a máchnul křídly. Jen taktak jsem uhnula.
Kde se tu vzal? Mohl být - ne mohl, on byl - nebezpečný, ale wyrmové jsou tak vzácní... Byla jsem ráda, že je tady. Než se po mně stihl ohnat zuby, natáhla jsem ruce před sebe a sklopila zrak k zemi. Tohle gesto musel pochopit.
Ještě jednou zařval, ale nezaútočil. Cítil ve mnne taky dravce a neměl potřebu útočit, pokud ho já neohrozím. To jsem nechtěla ani v nejmenším. Pomalu jsem couvala. Když mi zmizel z dohledu, slyšela jsem, že se vrátil k potravě. Vyskočila jsem na Ucamaliho a ujžděla zpět k Beristlii. Proč s wyrmem bojovat? Pokud budou lidé obezřetní, nemusí vůbec dojít ke konfliktům. Nevěděla jsem, jestli bude královna zrovna nadšená z Wyrma v horách, ale co. Trpí draky i horší věci, tak proč ne divokého wyrma?

Napůl jsem Warkarissovi spala na hřbetě, cesta byla dlouhá a únavná. A to všechno jen kvůli nějakému obchodníkovi, bez jehož zboží bych se já osobně klidně obešla. Ale bohužel jsem neměla hlasovací právo. Tak jsem se tedy kodrcala po prašné cestě a přede mnou se tyčilo město Kasaron, kde jsem se měla setkat s obchodníkem, abych mu cestou do Beristlie dělala ochránce. Pche, ten bude rád, až mě uvidí.
Bránou jsem projela na mé poměry bez potíží, jen stráže dost kulily oči, když viděly vlkodlaka na jelenovi. Jeden z nich sevřel v ruce meč. Zrovna když jsem uvažovala, jestli začnu svůj příchod do města vraždou zbrklého strážce, chytil ho ale jeho společník za ruku a trochu zavrtěl hlavou. Něco mu tiše říkal.
Do města jsem se tedy dostala. Už to by se dalo nazvat úspěchem. Ale moje mise teprve začínala a něco mi říkalo, že se rozhodně nudit nebudu. Doufala jsem, že se pletu, dala bych nevím co, za jednu hezky nudnou misi. Bezpečnou.
Warkariss mě mezitím donesl k honosnému, ale nevkusnému domu. Už podle toho jsem si mohla udělat obrázek o jeho majiteli. Prostě namyšlený pracháč.
Nejradši bych se vrátila domů, neměla jsem v nejmenším náladu dělat někomu tělesnou stráž, ale rozkaz je rozkaz, i když se mi to třeba nelíbí. Takže jsem zaklepala. Otevřel mi nějaký sluha, který se mi okamžitě pokusil zabouchnout před nosem, když uviděl ve dveřích vlkodlaka. To jsem ale čekala, takže jsem stihla vrazit mezi dveře nohu.
Stejně přívětivé, jako přivítání, bylo jejich zacházení se mnou, když se mi jim konečně podařilo vysvětlit, že to mě z Beristlie poslali jako strážce. Milý obchodníček - jak jsem se dozvěděla, jmenoval se Karadonix - se mnou pořád jednal jako s obyčejnou služkou. Myslím, že to byla spíš blbost, než odvaha, každopádně tím dost riskoval.
Byla jsem skoro ráda, když se konečně uráčil vyrazit na cestu. Já napůl spala Warkarissovi na hřbetě, protože neustále civět na dva vozy, jeden se zbožím a druhý se samotným obchodníkem a jeho sluhou, bylo nad mé síly. Nudila jsem se k smrti.
Na noc si Karadonix umínil zastavit v hostinci - aniž by mi proplatil pokoj a večeři samozřejmě. no, stejně jsem neměla náladu poslouchat celý večer bandu opilců, takže jsem využila své role tady a zůstala u vozu se zbožím. Dlužno dodat, že nikdo nebyl tak hloupý, aby se pokusil něco ukrást.
V podobném duchu se nesl i zbytek cesty, takže jsem byla ráda,když se před námi konečně objevila Beristlie. Už jsem nečekala žádné problémy. To byla pitomost.
Když jsme přejížděli náměstí, upoutal mou pozornost podezřele rychlý pohyb u vozu. Někdo skočil dovnitř a strhl přitom zezadu plachtu. Jako vážně? To se musím zvedat? Nechala jsem Warkarisse zrychlit a z jeho hřbetu pak skočila přímo do vozu. Kola drncající po dláždění dělala takový hluk, že jsem zloděje ani nevyrušila, dál se hrabal ve skřínce s perlami.
No, to mi dost usnadnilo práci. Svázat někoho, kdo to nečeká je pro někoho, kdo to umí jednoduché. Ale jestli jsem čekala za chycení zloděje poděkování, byla jsem a omylu. Ještě si na mě ten pošetilec dovolil
ječet kvůli rozsypaným perlám. No, jestli po tomhle nedostanu diplom za trpělivost a mírumilovnost, tak už za nic. Ale stejně mě pěkně svrběly ruce, jak jsem ho chtěla stáhnout z kůže zaživa.

10)

Dýka se zabodla do středu terče a div že ho neprorazila skrz. Spokojeně jsem se zazubila. Mé schopnosti se nezhoršovaly. Ani zdaleka ne. Navíc mě trénování bavilo. Mohla jsem při něm myslet na spoustu věcí. Proto mě dost naštvalo, když se ozvalo opatrné zaklepání na dveře. A ještě víc, když jsem zjistila, že nově příchozí je můj starý známý namyšlený vojáček. Vzhledem k tomu, jak přezíravý ke mně býval už dřív se ani nemohl divit, když jsem na něj místo pozdravu vyštěkla: ,,No, co je?!"
Dotčeně ale i trochu zastrašeně se na mne zadíval. ,,Královna si opět žádá tvé služby." Řekl tónem, který si nejspíš vyhrazoval pro mne.
Zatímco se mi před vnitřním zrakem odvíjel sto a jeden způsob, jak ho zprovodit ze světa, usmála jsem se na něj, abych ho vydráždila ještě víc a co nejsladčím hlasem řekla: ,,Dobrá, jistě posílá psané instrukce, nech je tady a vypadni." Výraz, který se mu objevil na tváři doopravdy stál za to.
Sama v klidu jsem si pak pročetla vše o svém příštím úkolu. Takže něco je schopné se pohybovat, aniž by to kdo spatřil? To není špatná taktika přežití. Možná až moc dobrá. Při představě, jak mě loví něco, co nevidím, jsem se otřásla. Ještěže já mám spolehlivější smysly, než je zrak.
Přesto jsem toho dne byla zvláště opatrná, když jsem vyšla do ulic. Hledala jsem - co vlastně? Stopy. Cokoli, co by mi pomohlo tajemného lovce vypátrat. Ale hledat jeden cizí pach uprostřed města... To není ani hledaní jehly v kupce sena, to je hledání jednoho kratšího stébla.
Pod nohama mi proběhli dva ušpinění toulaví psi. V hlavě se mi zrodil šílený nápad. Proč bych vůbec měla hlídat Beristlii sama? Tihle psi i jiná toulavá zvířata by mi mohla pomoct. Já je budu krmit, oni mě mohou informovat, co je ve městě nového. ,,Počkejte!" Štěkla jsem na mizející dvojici. Komunikace se všemy psovitými šelmami byla moje vrozená dovednost. Užitečná, měla bych dodat.
Psi smykem zastavili na rohu ulice a nedůvěřivě si mě prohlíželi. ,,Nooo?" Kníkl ten větší s hnědobílou srstí.
Když jsem jim líčila svůj nápad, musela jsem se usmívat. Poslouchali mne celkem pozorně a když jsem skončila, ten menší kníkl. ,,A to jako pořád? A dostanem nažrat, i když nic nezjistíme?"
,,Přesně tak." Přikývla jsem a sledovala jejich vrtící ocasy. ,,A můžete si přivést i zbytek té vaší toulavé bandy." Dodala jsem a ignorovala Ortala, který se mne v duchu ptal, z čeho chci živit celé město zablešenců.
Ale ani tak jsem si nedala po zbytek dne prostě pauzu. Ani na noc ne. Každému svému úkolu jsem se věnovala naplno. Jednak jsem ho pak měla dřív z krku, ale taky mi to pomáhalo zbavit se neodbytných myšlenek.
Bylo už k ránu, ale ještě nesvítalo. Já bloudila ulicemi už napůl ve spánku a pátrala po čemkoli cizím. Na nic takového jsem přímo nenarazila, zato jsem zaslechla výkřik. Vyděšený mužský hlas, který beze slov řval. Usoudila jsem, že otočit se a běžet na druhou stranu by sice bylo rozumné, mé pověsti by to však neprospělo. Takže jsem se naopak rozběhla za hlasem.
To, co jsem spatřila mne málem zase přimrazilo na místě. Z míry mě nevyvedl muž středních let, krčící se v rohu, ale tvor, který ho tam zahnal.
Zvíře, protože to nejspíš bylo zvíře, mělo matně žíhanou naslizlou kůži, zadní nohy zakončené spáry. přední nohy byly přeměněná v plachtovitá křídla. Hadí hlava posazená na dlouhém krku umožnovala tvorovi kroutit hlavou skoro kolem dokola. Navíc bylo opravdu velké.
Nikdy jsem nic podobného neviděla, takže jsem si neuhlídala překvapený výkřik. V tu chvíli se tvor otočil ke mně a... Zmizel!!! Až na to, že tam stále byl. Cítila jsem ho, mohla bych ho i smrtelně zasáhnout, ale vidět najednou nebyl. Teda, už jsem toho v životě viděla dost, ale tohle už je snad trochu moc, ne?
Tvor mi ale nedal čas na další přemítání, protože zaútočil. Cítila jsem to a moje reakce byla instinktivní, vytáhla jsem dýku a máchla tam, kde jsem cítila jeho krk. Zvíře zařvalo bolestí, ale zásah nebyl smrtelný. Nicméně ztratilo orientaci a tím i neviditelnost. Uskočila jsem dozadu, abych se vyhnula případnému útoku a šípem opravila svou první nepovedenou ránu. Tvor se zhroutil na dláždění.
Samotnou mne překvapilo, jak těžce dýchám. Odkdy mne vyvede z míry jedna obluda?

11)

Pokusila jsem se zlostně nemhouřit oči, když mi jeden z královniných vojáků ohlašoval můj příští úkol. Proti té misi jsem vlastně nic neměla, zato proti tomu, jak mi jí předložil.... Když mi řekl, že mám zjistit, co způsobuje kvílení, které dokázalo vyhnat psy z královského psince, jen jsem kývla hlavou. Když ovšem dodal: ,,Ty máš přece k psům blízko.", nejradši bych mu usekla hlavu svým novám mečem. To za mnou musí královna vždycky poslat tohohle nafoukaného idiota?
Něco v mém výrazu ho přinutilo zmlknout a zaraženě couvnout. ,,Ehm, tak to je všechno." Zamumlal a nějak nezvykle rychle odešel. Asi nejsem moc dobrá v přetvařování. Pustila jsem vojáka z hlavy a začala se zaobírat svou nejnovější misí. Tak kvílení a ztracení psi? Zajímavé.
Přecházela jsem sem a tam obývacím pokojem. Uvítala bych víc informací. To ostatně často. Nepříjemná překvapení nebyla při plnění mých úkolů vzácná. Možná jsem si o ně koledovala.
Venku se setmělo. Vyšla jsem ven z domu. Pokud se vytí ozývalo každou noc... Opírala jsem se o dveře víc než hodinu, než mé uši zachytily příšerný kvil, znějící od lesa. V tu chvíli jsem musela mé vlčí já zatlačit hluboko do pozadí, protože chtělo běžet za tím, za tím, za tím...!
Sama sobě jsem zatnula drápy do ruky, abych se donutila vzpamatovat. Musela jsem nad zvířecí částí mé duše získat kontrolu, pokud jsem se měla vydat do lesa. Teprve když jsem měla jistotu, že nad sebou neztratím kontrolu, rozběhla jsem se tiše jako stín za zvukem.
Temný noční les mne neděsil. A vlastně ani nic, co by tam na mě mohlo čekat a takto vřeštět. Už dávno jsem se přestala bát o sebe. Přesto jsem zpomalila a postupovala opatrně. Kvílení bylo nesnesitelně hlasité a pro mého vnitřního vlka mámivé a lákavé. Proč? To jsem nevěděla.
Vtom se ozval dusot tlap a štěkot. Za mnou. Otočila jsem se ve chvíli, kdy se kolem mne prořítil snad celý královský psinec. I štěňata, která běžela kus za ostatními, spolu s border kolií, která si hledala cestu obtížněji, než ostatní a čenich měla skloněný až těsně k zemi. Všichni běželi za tím zvukem.
Ne, ne, ne!
Na lidech mi upřímně řečeno nokdy nezáleželo, ale psy jsem měla ráda. Bývali ke mně milí. A nyní kolem mne proběhli, jako bych byla neviditelná. Psi, kteří za kvílením utekli minule neskončili dobře...
Rozběhla jsem se za nimi, les kolem mne se ztrácel ve tmě. A pak...
Na mýtině stál hrozivý tvor se čtyřmi tlapami, tělem pokrytým hrubou srstí, kostěnými výrůstky na zádech, vlčími čelistmi, z nihž kanuly sliny a vyl. Vyl, aby přivolal psovité šelmy. Svou kořist. Byl tak velký, asi třikrát větší, než kůň. Neměla jsem ponětí, co to je.
Psi stáli, jako zhypnotizovaní, nehýbali se, když si je tvor prohlédl a olízl si tlamu. Přivolal si večeři. Psi pořád stáli jako v transu. Velký šedý vlkodav sebou ani necukl, když se netvor vydal k němu a zem se pod jeho tlapami otřásala. Jen lhostejně a nepřítomně koukal před sebe.
Instinktivně jsem sáhla po dýce a mrštila ji po netvorovi. Trefila jsem ho do hrudníku, ale měl tak silnou kůži, že mu krev z mělkého škrábance sotva zabarvila hnědavou srst. Nicméně se odvrátil od psů a otočil se ke mně. Zatlačila jsem své vlčí já tak hluboko do své mysli, jak to jen šlo.
Netvor zavětřil a zavrčel. Vycítil ze mě vlka, ale i člověka. Nevím, jestli někdy předtím viděl vlkodlaka, já nic takového, jako byl on neviděla. Neměla jsem ale čas nad tím moc přemýšlet. Ne když zavrčel, přikrčil se na předních a skočil.
Automaticky jsem se ujistila, že všichni psi jsou dost daleko. Ve chvíli, kdy mne jeho mohutná tlapa přirazila k zemi, rozerval svět kolem výbuch ohně, žáru a energie.
Tuto sílu jsem dokázala přivolat, pokud jsem opravdu chtěla. Ale ten výbuch zničil vše. V okolí několika metrů kolem mne zel kráter, do něhož se snášely malé kousíčky srsti a seškvařeného masa. Odporné.
Psi se oklepali a rozhlédli kolem i jeden po druhém. Tvářili se zmateně. Pak jeden tmavohnědý se sebevědomým pohledem štěkl: ,,Co tady děláme?"
Pak se všechny chlupaté hlavy otočily ke mě a všechny čenichy zavětřily. Vysvětlit smečce psů uvyklých poslouchat, že se stala spousta podivných věcí, ale že nastal čas vrátit se domů nebylo těžké. Zato vysvětlit královně, proč smrdím spáleninou a proč jsem k ní uprostřed noci vtrhla se všemi jejími psy...

12)

Když jsem konečně byla schopná přestat zvracet na déle než pět minut, převlékla jsem se do něčeho, v čem by mne od královny nevyhodili. Ovšem nebyla jsem jediná, kdo dnes z té ulice sotva odešel po svých. A tten jedovatý plyn musel pocházet z rozbité lampy, natolik jsem mohla svému nosu důvěřovat, že to odhadl správně.
Ale můj citlivý čich byl tentokrát nevýhodou. Ta zatracená věc na mě působila mnohem snáz než na lidi. Ještě se mi pořád motala hlava a žaludek jsem měla jako na vodě. Přesto jsem na hrad šla. Bylo dost dobře možné, že to královně ještě nikdo nenahlásil - a někdo to udělat musel.
U brány si mě jeden z hlídajících vojáků změřil od hlavy k patě, a prohlásil: ,,Vypadáš strašně." Loupla jsem po něm očima, ale on se jen křenil. ,,Díky za povzbuzení." Povzdechla jsem si a šla dál.
Královna tentokrát nebyla sama, probírala něco se svou rádkyní. S Darow. Nevypadala po mých zprávách překvapeně, nakonec jen s pousmáním naklonila hlavu. ,,Vím o tom, Enaio. A vlastně hledám někoho, kdo by to vyřešil. Tímto ses nabídla jako dobrovolnice."
Vteřinu nebo dvě jsem dokázala jen vyjeveně zírat. Z nějakého důvodu mi přišlo, že se dobře baví. Že se dobře baví na můj účet.
Ten dojem mne neopustil ani doma. Ještě pořád se mi dotčením a uraženou hrdostí ježily vlasy. Ale měla jsem důležitější věci na práci, než se zabývat poraněnou sebeláskou. Protože jsem neměla ani ponětí, jak bych mohla s tímhle něco udělat. Ve městě byla spousta lamp. A já nemůžu odhalit pachatele po čichu, protože ten plyn jeho stopy smaže. A ještě se nejspíš přiotrávím. Není to hezké?
Tři mí společníci - Ortal, Therant a Samíria - leželi rozvalení na pohovce a sledovali, jak přecházím po domě. Občas jsem dokázala vnímat jejich myšlenky dost na to, abych pochytila útržky rozhovoru. Nepotěšilo mě, když jsem si uvědomila, že se dohadují, jestli se zase vrátím páchnoucí kanálem, podrapaná, hladová, popálená, s novým společníkem nebo konečně s nesplněným úkolem. Ortal s jistou nadějí řekl, že se nevrátím vůbec.
,,Hele, vy tři. Co takhle být užiteční, místo toho tlachání? Therante, oběhni toulavé psy a zeptej se jich, jestli něco neví, ty hledej na vlastní pěst, Samírio. Ortale, ty se seber a sleduj ze střech, jestli něco neobjevíš."
,,Žes nemlčel, Ortale." Posteskla si Samíria. ,,Má tyranskou náladu." Nicméně se všichni zvedli z pohovky y vydali se do ulic. Já taky. Uvelebila jsem se na střeše jednoho z nejvyšších domů. Měla jsem tak výhled do ulic a mohlya sledovat, co se děje.
A jako ve všech velkých městech, i tady se toho dělo spousta. Věděla jsem, že i kdyby nakrásně někdo prošel kolem další zaplynované lampy, takhle pachatele nechytím. Ale bylo to lepší, než nedělat nic. Přesto přišla noc a nepřinesla sebou žádné úspěchy.
Vtom se vedle mě objevila Samíria. ,,Něco mám." Zavrčela měkce. ,,Narazila jsem na stopy někoho, kdo ten plyn nejspíš nesl v nějaké nádobě u sebe. Cítila jsem to v jeho stopách. Taky strach, vztek a spoustu nějakých chemikálií."
,,Díky. Pamatuješ si ten pach přesně?."
,,Naprosto."
Dovolila mi, abych tu stopu našla v jejích vzpomínkách a uložila si ji do paměti, jako bych ji sama cítila. Nyní ji poznám, pokud na ni narazím. Vlčice vedle mě si protáhla tlapy. ,,Ortal a Therant nic nezjistili a trucují v Eorsu." Řekla ještě a pak zmizela.
Vrátila jsem se domů a vyjímečně strávila noc spánkem.Ráno se ohlásilo paprsky slunce a rozčilením klepáním na dveře mého domu. Vyhlédla jsem z okna a spatřila dva královniny vojáky. Vojáka a vojačku.
Seběhla jsem dolů na ulici a otevřela dveře. ,,To vás v tuhle hodinu posílá královna?" Zívla jsem na přivítanou. Nebyl tu můj ,,oblíbenec" takže má nálada byla rázem vstřícnější.
,,Ne." Zavrtěla hlavou žena. ,,Máme hlídku a když jsme procházeli náměstí, bylo tam několik mrtvých toulavých koček a jeden stařík nám řekl, že tam byla další lampa s jedovatým plynem. Vím, že to máš na starosti, tak jsem jen myslela, že bys to měla vědět."
,,Díky." Řekla jsem a sledovala, jak odchází. Bohužel mi tahle informace moc nepomůže. A ani tam nepůjdu, nejspíš by mi zase bylo špatně.
Rychle jsem do sebe naházela snídani plná optimismu, že ji do večera nevyzvracím a vyrazila ve vlčí podobě do ulic, pátrat po pachu který včera objevila má vlčí společnice. Ale ulice byly plné pachů všeho druhu. Lidé, koření, toulavá zvířata, mýdla a mnoho dalšího.
Přesto jsem kolem poledne zachytila slabý náznak pachu toho plynu. Okamžitě se mi začal zvedat žaludek, ale tím to naštěstí skončilo. V okolí nebyly žádné lampy a už dva dny bylo bezvětří. Začenichala jsem znova, přestože se mi z toho dělalo nevolno. A pak jsem konečně zachytila další, lidský pach nerozlučně propletený s tím plynem. Mladý a šly z něj cítit dlaší chemikálie.
Spokojeně jsem střihla ušia a vydala se po stopě. Klikatila se ulicemi města a já se obloukem vyhýbala místům, kdw byly lampy. Pak jsem vždy musela stopu zas najít. Nakonec mne dovedla k... lékárně? Zmateně jsem zastřihala ušima. Ale stopy nemohly lhát.
Změnila jsem podobu a vešla dovnitř. Tady byl ten lidský pach cítit silněji, ale prolínala se s ním spousta dalších, nepochybně patřících zákazníkům. Za pultíkem stál postarší muž s brýlemi na očích. Překvapěně zamrkal, když si mne prohlédl, ale dostal ze sebe uctivé: ,,Přejete si?"
Jeho jsem určitě nestopovala, byl to někdo mladší, nejspíš ještě napůl dítě. ,,Máte tu nějakého sluhu, syna nebo učedníka?" Zeptala jsem se. ,,Potřebuju ho vidět a promluvit s ním. Jsem v královniných službách, nesežeru ho." Dodala jsem, když jsem viděla, jak civí na mé ostré zuby.
,,Mám syna." Řekl nakonec. ,,Chcete, abych ho zavolal?"
,,Ráda bych s ním mluvila v soukromí." Odpověděla jsem. Obvykle jsem neplýtvala zdvořilostmi, ale co bych neudělala v rámci plnění úkolů? Muž mne dovedl po schodech za prodejnou nahoru nad lékárnu, kde se nacházel jeho byt.
,,Je u sebe v pokoji." Řekl lékárník. ,,Provedl něco?"
,,Bohužel nejspíš ano." Odvětila jsem a bez zaklepání vstoupila do pokoje vytapetovaného světlezeleně, s plyšovým kobercem zakrývajícím dřevěnou podlahu a pěkným nábytkem.
Jeho dospívající obyvatel div nevyletěl z kůže, když mne viděl. Ještě než stačil začít volat o pomoc, jsem řekla: ,,Neječ, jsem tu na královnit příkaz." Tentokrát nezbledl kvůli mě. Už tahle panika by mi stačila jako přiznání, královně však nejspíš ne.
,,Ty seš vlkodlak?" Zněla odpověď
,,To nebylo právě zdvořilé, nemyslíš? Ano, jsem vlkodlak, takže bych ti radila nelhat, protože to poznám, rozumíme si?" Aniž bych mu dala příležitost odpovědět, pokračovala jsem: ,,Ve městě někdo plní lampy jedovatým plynem. To ty ale nepochybně jistě víš vzhledem k tomu," tady můj hlas přešel do úplně jiného tónu a zazněl v něm náznak vrčení. ,,že přísady na jeho výrobu cítím přímo támhle z té skříně."
Mladík zbledl a následné ticho prolomila až má nebezpečně tichá otázka: ,,Proč?"
,,Já to nebyl!"
,,Proč?!" Zopakovala jsem důrazněji.
,,... Byla to sázka."
,,Cože?" Nevěřila jsem svým uším ani nosu, který mi tvrdil, že to není lež.
,,Kluci z ulice se mi smáli, že vůbec nejsem jako táta, že bych nedokázal vyrobit ani prášek proti kašli. A já ve vzteku řekl, že bych určitě dokázal vyrobit prášek NA kašel. Předtím jsem si četl etikety, když jsem kontroloval došlé zboží, bylo tam varování s čím se to nesmí smíchat, aby to nebylo po vdechnutí jedovaté. Ale nikoho to nezabilo, ne?"
,,To má být omluva?" Ucedila jsem nakvašeně. To kvůli němu jsem ráno strávila s hlavou v kbelíku. Kvůli dítěti, co si hrálo na pána světa. ,,Budeš se zotpovídat královně. Půjdeš se mnou nebo pro tebe dám poslat stráže, vyber si."
,,A když uteču?" Zoufalá otázka někoho zahnaného do kouta.
,,Najdu tě a bude to horší."
Nicméně úplný blázen to být nemohl, protože se o útěk nepokusil. A přestože si o lidech myslím jen to nejhorší, jeho otce mi bylo líto. Trošku.

13)

Jakmile dvojice bohatě vystrojených mužů s meči u boků přešla kolem, aniž mne spatřila, přestala jsem se opírat o kamennou zeď a vyšla z nejhlubšího stínu. Pramen vlasů mi spadl přes obličej a já ho odhrnula rukou v černé rukavici. Vyplácelo se naslouchat šeptandě. A ta poslední týdny špitala o velmi zručném kapsáři. Asi bych to ignorovala, pokud by mi sama královna nerozkázala jinak, ale... Říkalo se, že je hooodně dobrý. A mě napadlo si to ověřit. Nudila jsem se.
Ucítila jsem Ortalův pach okamžik předtím, než mi skočil za krk a zatnul drápky do obleku z černé kůži podobné látky. ,,Hodláš zase z nudy hledat problémy?"
,,Ne, jen se jich jdu z nudy zbavit." Podrbala jsem ho za ušima. Zapředl na můj vkus trochu potutelně a zmizel.
Protáhla jsem si ruce a začala se zase motat ulicemi. Pak mě ale napadlo, že by bylo lepší, udělat to jinak. Kapsáři nechodí v noci. Naopak, vyhledávají rušné ulice za denního světla. Takže jsem se vrátila domů. Už začínalo svítat.
Jakmile jsem ale vstoupila do svého domu, spatřila jsem většinu svých společníku, jak v tlamách, prackách a v Rubarathově případě na ocasech přenášejí po domě květináče plné hlíny a kytek. A soudě podle nepořádku se téhle činosti už nějakou chvíli věnovali. Qartaq, ůj nový barevný společník, je všechny dirigoval usazený na lustru.
,,Kde jste tu příšernost vzali? A co to vůbec děláte?" Spustila jsem na ně. Netvářili se vůbec provinile. ,,Zdobíme ti dům, co jiného?" Ortal se tvářil jako... Jako Ortal.
,,Nechci ozdobit dům! Okamžitě tu zeleninu zase odneste." Vztekala jsem se. T už na ně bohužel dávno neplatilo, věděli, že jim doopravdy neublížím.
,,Jaká zelenina, to jsou okrasné květiny." Poučil mne Qartaq. ,,Tak tohle je dobré!" Houknul na Cameiru, která zatím zahrabávala nějaké zatracené cibulky do květináče a dělala mi zablácené stopy na gauči.
,,Nechci tu ani okrasné květiny."
,,Kuš a nedělej ze sebe kakabuse, hezky ti to tu rozjasní. A já si občas do nějakého toho květináče taky vlezu."
,,Opovaž se mi tu někde zakořenit!" Na jeho schopnost brát na sebe podobu květin jsem přišla hned potom, co jsem ho našla na gauči v podobě něčeho příšerně růžového a převoněného.
Jen mi zacvrdlikal do ucha a opět se usadil na lustru. Nadávala jsem na své společníky, zatímco jsem se strojila do šatů ve všech odstínech modré a barvila si šedé melíry ve vlasech taky na černo. Dlouhé skoro bílé rukavičky spolu s šaty skoro bez výstřihnu schovaly mé jizvy z bojů. Nevypadala jsem ani takhle jako člověk, ale pokud neotevřu pusu a neukážu tesáky, mohli by si mne lidé plést s nějakým poloelfem nebo měničem.
Qartaq mi přistál na hlavě a proměnil se v modrostříbrný květ, který se mi zapletl do vlasů. Jeho pokus o usmíření. ,,Stejně ti ty obludnosti vyhážu oknem." Slíbila jsem a květ naokamžik změnil barvu v odporně křiklavě žlutou.
Do kapsičky u pasu zdobené perlami jsem dala váček s penězi - návnadu - a vyšla z domu ven i s Quartaqem ve vlasech. Podle toho, jak se za námi lidé ohlíželi občas měnil odstíny. ,,Nech toho!" Sykla jsem a zatřepala mu okvětními plátky. V hlavě se mi ozval jeho veselý hlas: ,,Takhle si tě každý všimne. I ten, koho hledáš."
V tom měl pravdu. Přesto se mne ten den nikdo okrást nepokusil. Zato druhý jsem chytila kapsáře dva a předala je strážím. Tihle ale příliš dobří nebyli.
Třetí den mi ale váček z kapsy málem zmizel, aniž bych si toho všemla. Varoval mne jen nepatrný závan vzduchu a cizí pach hned za mnou. Otočila jsem se a sevřela něčí zápěstí v rukavici. Nepochybně nečekal, že si ho všimnu nebo že budu mít takovou sílu. A v leknutí udělal pěknou hloupost. Sáhl po dýce. Jelikož za krádež někoho zabít by mi určitě u královny ani nikoho jiného na oblibě nepřidalo, zatnula jsem mu jen drápy do ruky a zničila přitom rukavičky. Qartaq se změnil v masožravku.
Kapsář zasyčel bolestí, když jsem mu zkroutila ruku za zády. Upřímně, trochu mne zklamal, ale tak moc zase ne.
Dovlekla jsem ho k nejbližší královské hlídce a předala ho čtveřici vojáků. Než jsem je ale opustila, natáhla jsem ruku a sladce prohodila: ,,Ještě mi koukej vrátit můj zlatý prstýnek. Schovals ho do rukávu." Nejmladší z vojáků vyprskl smíchy.
Doma jsem se co nejrychleji zbavila těch strašlivých nepraktických šatů. Co bude asi královna říkat na to, že jen tak na potkání odchytávám zlodějě? Přes rty se mi mihl úsměv, když jsem z kapsy vytáhla tenký stříbrný řetízek. Kapsář si nevšiml, že zatímco on mi stáhl z ruky prsten, já mu čmajzla přívěsek.

14)

Nechtěla jsem si hrát na nějakého odborníka přes koně, ale přišlo mi hodně divné, že by si nějaký sebechytřejší kůň otevřel dvířka stání a vydal se zjistit, jak vypadá svět venku. Asi jsem se ale netvářila dost nezaujatě a z tváře mi šly vyčíst pochyby, když jsem poslouchala Erena, jednoho z královniných vojáků, který mi přišel ohlásit další úkol.
,,Takže - jen abych si to ujasnila. Nenašly se žádné stopy nějakého vloupání a proto si myslíte, že to zvíře hned potom, co bylo vydraženo prostě odešlo na procházku?"
,,O to právě jde. Těžko věřit, že by se sám dostal ven. A měl obrovskou cenu, rozhodně by stál za krádež."
,,Hmmmm." Vyjádřila jsem se k tomu. Určitě už tam zadupali všechny stopy, nejspíš toho koně nenajdu. Ale odříct nějakou misi? Ne, přece necouvnu před obyčejnou stopovačkou. ,,Vezmi mě do těch stájí. Třeba přemluvíš stájníky, aby mi nezarazili vidle do zad."
,,To není zrovna k smíchu."
,,Směju se snad?"
Cesta netrvala dlouho, bylo to blízko a my šli rychle a mlčky. Dražební stáje už byly skoro prázdné, většinu koní si už odvedli noví majitelé a další dražba se měla konat až asi za měsíc. Těch několik hlav vykukujících ze stání patřilo povětšinou koním, kteří zde byli ustájení neustále.
Koně zpočátku poplašeně podupávali, ale uklidnila jsem je krátkým dotekem mysli. Ujistila jsem je, že jim neublížím, že nejsem na lovu. Během chvilky o nás ztratili zájem a zanořili huby do žlabů.
Přispěchala k nám postarší stájnice. Očividně to tu měla na povel. Na mě se nepřívětivě zamračila ( už jsem zažila horší reakce ), ale pak viděla Erenovu uniformu. ,,Mohu vám nějak pomoci?"
,,Hledáme toho zmizelého plnokrevníka." Odpověděl Eren místo mě. Chvíli jsme se pohledem hádali, kdo tady komu velí.
,,Vy hledáte Jingerdashe? Skvělej kůň, akorát dost vzpurnej. Vy myslíte, že ho někdo čórnul? Ujišťuju vás, že stáje byly zabezpečený!" Při poslední větě v jejím hlase zazněla odbojnost.
,,Takže se jmenoval Jingerdash? Je jeho stání už uklizené?" Doufala jsem, že ne, čím víc jeho pachu tam zůstalo, tím snáze ho najdu. Stájnice mávla rukou. ,,Támhle. Ještě jsme ho nekydali"
Šla jsem ke stání, které mi ukázala. Žlab se senem byl poloprázdný a piliny udupané. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Žádné dvě bytosti nemají naprosto stejný pach. Ten Jingerdashovo byl výrazný a byl prodchnutý senem a divokostí. Otevřela jsem oči, ale pořád se soustředila na stopu hřebce na úkor všech ostatních pachů. Vnímala jsem je, ale nenechala se jimi rušit.
Vyšla jsem ze stání a když jsem procházela kolem Erena, zeptal se: ,,Už si poradíš?"
,,Ovšem." Ani jsem ho pořádně neposlouchala, před stájemi se stopa dělila. Starší, stará minimálně dva dny zahýbala vpravo - dražební síň. Ale jedna, stará ne víc než dvanáct hodin, vedla do ulic. Ale podívejme.
To muselo být někdy kolem půlnoci.
Proměnila jsem se, abych stopu snáze sledovala. Klikatila se městem a křížily ji stovky jiných různě starých stop. Asi jako pletenec nití různých barev.
Prošla jsem kolem řeznictví a mé zvířecí já v tu chvíli odmítlo jít dál. Silou vůle jsem se donutila jít dál po stopě koně, tak nezáživné proti čerstvě naporcovanému masu. Zamrkala jsem. Málem jsem kvůli svým úvahám minula zatáčku. To by byl amatérismus nejvyšší úrovně.
Stopa se stávala zřetelnější. Opustila jsem město a po chvíli už jsem necítila jen zvětralou stopu. To zvíře bylo blízko! A v okolí byla jen jediná budova, jakýsi seník nebo přístřešek.
Vešla jsem opatrně dovnitř, protože jsem v blízkosti necítila nikoho, s vyjímkou koně. Byla tu stopa nějakého člověka, ale už pár hodin stará. Skutečně to byl seník, rozdělený uprostřed přepážkou. Na jedné straně bylo seno a na druhé líně hrabal kopytem přivázaný bělouš.
Znovu jsem se proměnila. ,,Ahoj, krasavče." Nastražil uši a zvědavě mne sledoval. Tiše zaržál. Došla jsem až k němu a pohladila ho po nose. ,,Za chvilku tě vezmu pryč, ale něco mi říká, že se sem pro tebe vrátí. Nechci je zmeškat." Zafrkal mi do ruky. Byl nádherný, doopravdy stál za krádež. Útlé nohy a jiskra v oku dávaly tušit rychlost a vytrvalost.
Asi bych si ho prohlížela dál, ale najednou jsem ucítila lidský pach. Dva lidé, jeden z nich sem koně přivedl, protože už jsem ho cítila předtím. Venku někdo vykřikl. Nezavřela jsem za sebou! Bleskurychle jsem se ve vlčí podobě přikrčila v nejtemnějším stínu. To už ale dovnitř vpadli dva nenápadně odění muži. Jeden, vysoký a mohutný, měl meč a luk, druhý, menší a hubenější byl ozbrojen dýkami. Zaslechla jsem poslední slova jejich rozhovoru: ,,Mi neříkej, že to otevřel průvan!"
,,Prohlédneme to tady." Kývl ten vysoký. Zatímco se dali do prohledávání seníku, poté co zkontrolovali koně postupovali dost zběžně, já se přemístila k otevřeným vratům a sedla si tam. Výkřik menšího zloděje, když si mne všiml stál za to.
Ten veliký sáhl po luku, ale vzápětí mu luk shořel v rukou. Skoro jsem doufala, že se dají do boje, ale očividně byli zbabělí. Jakmile zjistili, proti komu, proti ČEMU, stojí, vzdali se.
Nemohla jsem si pomoct, do Beristlie jsem je hnala z Jingerdashova hřbetu a to až na hrad. Krátce jsem zahlédla Faiu, která mi zamávala se slovy: ,,Černá princezna na bílém koni."
Vzato kol a kolem, tenhle den se vydařil. Z mého hlediska. Ale byla jsem v pokušení hřebce zase někam zašantročit a nechat si ho. Ostatně, jak často jeden najde závodního koně v seníku?

15)

Bylo mi vedro, bolely mě nohy a skryté dýky se mi i v pouzdrech nepříjemně tlačily na kůži. Navíc si myslím, že každé stvoření s drápy a ostrými zuby vypadá v šatech nemožně. Ortal však poté, co viděl, jak si na cestu za svým novým úkolem, což bylo doprovodit jakousi vévodkyni do Beristlie a ke královně, beru svůj starý kožený oblek, odmítl mne pustit, dokud si to nerozmyslím.
Takže jsem nyní seděla na Morrian - doufala jsem, že Faie nebude vadit, když si jí půjčím, nechala jsem jí vzkaz - nohy mne ze střevíčků bolely a celé tělo svědilo. Šedé šaty pošité černou krajkou a zdobené perlami možná byly elegantní, rozhodně však ne pohodlné. A ve složitém účesu zpevněném snad tunou spon a jehlic jsem měla dojem, že mám na hlavě živého mývala. Stručně řečeno, připadala jsem si jako ta nejubožejší bytpst na světě.
Ale šaty, boty, účes, dokonce ani horko nebylo to nejhorší. Ne, nejhorší byla ta užvaněná slepice, která jela vedle mě na plavém arabovi a stěžovala si na horko, na mě a na dlouhou cestu. Nevím, proč mám zrovna já doprovázet otravné šlechtice a vévodkyně do města. Od královny to moc moudré není, už nyní jsem měla nutkání se jí zakousnout do krku, jen abych viděla, jak zareaguje její osobní stráž a služky, které si vezla do Beristlii a kteří jeli za námi na koních.
Nejspíš by mi hráblo nebýt Cameiry, která nakonec uposlechla mé naléhání a doprovodila mě. Ležela mi na klíně a ocas se jí houpal v rytmu klisniných kroků.
Chtěla jsem se zavrtat do země nebo hlasitě výt. A to bylo jasné, že dnes už do města nedojedeme! Při představě, že se máme ubytovat v hostinci a já mám vévodkyni Melanii von Deurte poslouchat další den jsem myslela, že mě raní mrtvice. Po chvíli jsem si uvědomila, že vévodkyně mlčí. Zamrkala jsem.
Dívala se na mě a nesouhlasně krčila obočí. Nevím, kde jsem sebrala dost slušnosti k mírné úkloně a otázce: ,,Omlouvám se, madam, říkala jste něco?"
,,Ptala jsem se, jestli jsou královnini bojovníci všichni takovéto nelidské bytosti a jestli jsou tak arogantní." odvětila ledově. Asi jsem jí nevěnovala dostatečnou pozornost. Při označení nelidská bytost jsem chtěla odseknout, že naštěstí ano a proto je Beristlie tak prosperující město. Ale nebyla jsem tu proto, abych urážela cizí šlechtice. To bych si u královny přidala na oblibě.
,,Jen někteří." Řekla jsem jen a zatínala přitom zuby. Jindy mírná Cameira v duchu bublala vzteky, cítila jsem to přes naše spojení.
Melanie si afektovaně povzdechla a na její silně nalíčené tváři, na níž se už tvořily vrásky stáří ( díkybohu že tich se nemusím bát ) se objevil výraz znechucení. ,,A tohle město nám vládne?"
,,Obávám se, že ano, madam." Asi jsem neuhlídala hlas a bylo na něm znát škodolibé pobavení, potože Melanie mne zpražila zdrcujícím pohledem a až do večera, kdy jsme se ubytovali v hostinci, neřekla ani slovo. Požehnané ticho! A zpropadený smradlavý hostinec!
Od rána jsme s Cameirou počítaly ujeté míle. Jak pomalu cesta ubývala! Melanie nadávala, že v hostinci byly tenké pokrývky, mizerné jídlo a prasklé zrcadlo. Čím jsem si tohle zasloužila? Jakmile mne napadla tato myšlenka, Cameira vyjmenovala sto a jeden mých prohřešků.
Brána do Beristlie mi připadala jako požehnání a hrad jako ráj. Co na tom, že jsem s Melanií tvrdla další dvě hodiny? Další dvě hodiny nudy a poslouchání planých žvástů.
Domov mi přišel neskutečně útulný. Okamžitá koupel, a pak dlooooouhý spánek. Příště řeknu královně do očí, co si o takovýchto úkolech myslím. Možná. Spíš ne.

16)

,,Auva!" Ortal mi v hlavě zařve tak hlasitě, že se leknu a květináč, který se snažím ovládat myslí a udržet ho ve vzduchu a jímž jsem ho trefila do hlavy spadne úplně a trefí ho podruhé, tentokrát do ocasu. Pak už vidím jen šedavou šmouhu, která prolétne kuchyní a zmizí v ložnici. Stejně ale slyším ortalovi poznámky o neschopnosti dnešních kouzelníků všeobecně, vlkodlaků nevyjímaje a mě jmenovitě.
,,Omlouvám se!" Zkusím na něj zavolat, ale odpovědí mi je jen to, že mi v mysli rozzuřeně zaprská a vypoulí na mě žluté oči zpod postele. ,,Trénuj si někde, kde nemůžeš nikomu ublížit a ke mně se ani nepřibližuj!" hartusí bez ustání.
,,Mám nějaké čerstvé mléko a trochu libového telecího." Zkusím ho nalákat a usmířit.
,,Ty, že máš VŮBEC něco k jídlu?" Ta možnost ho překvapí tak, že doopravdy vyleze a mně tudíž nezbývá, než mu nalít poslední zbytek mléka a maso, které jsem si plánovala dát k večeři. Ortal to všechno na posezení spořádá a i poté se tváří trochu uraženě a když ho zkusím pohladit, sekne mi packou po ruce.
Já ale nemám náladu na žádné rvačky ani diskuze, na nic. Můj nejnovější úkol - najít zmizelé jednorožče se mi totiž jeví jako přinejmenším komplikovaný. A nemám z něj dobrý pocit. Ani trochu ne.
Ale vzhledem k tomu, že mé pocity bývají obvykle světu ukradené a já zase ignoruju pocity světa, mi nezbývá než se vydat za jednorožci a tam začít pátrání. A že by se mi tam chtělo... Nechce. A nepotěší mne ani Ortal, který se mnou odmítá jít. Žádný z mých společníků se mnou nechce jít.
Takže nakonec kráčím městem a pak lesem sama. Vím, kde jednorožce najít, kdyby nic jiného, cítím je. A v tomhle případě mne ani tak nevede čich, jako spíš... Instinkt? Nevím, jak to nazvat. Je to onen šestý smysl, který mě jako vlkodlaka varuje před nebezpečím a upozorní mě, pokud mám co dočinění s magií či nějakou jinak mocnou bytostí.
A právě tento šestý smysl mi našeptává, že už jsem blízko, blízko, blízko...
Zastavím na malé prosluněné pasece pokryté sněhem. Nikde jediný roh. Přesto vím, že jsou blízko. Vím to. Všechny smysly mám napjaté a pokusím se zapátrat svým vědomím. Když už toho chci nechat, dotkne se mé mysli jiná, cizí, prastará a mocná. Chci se stáhnout pryč, ale ta bytost - jedna z těch, které tady hledám - promluví: ,,Vyčkej, kde jsi, nemusíš nás déle hledat, my přijdeme." Přestože mluví v duchu, ten hlas nepochybně patří samci.
Co bych měla asi dělat jiného? Vezmu na sebe vlčí podobu a sednu si ve sněhu. Čekám. Pak z lesa vyjde tvor tak oslnivě bílý, že sníh na zemi vypadá fádně šedě. Je to ten jednorožec, který se mnou před chvílí mluvil.
Skloním trochu hlavu. Ovšemže mi gesto neoplatí. Proměním se zpět a promluvím, protože jednorožec nevypadá, že by to chtěl udělat za mě: ,,Jsem Enaia, patřím mezi královniny bojovníky. A jsem tady, abych našla vaše zmizelé mládě."
,,Těší mě." opět promluvil skrze naše myšlenky, já mluvila nahlas, ,, Mé jméno je Indir. Královně jsme dali o našem zmizelém vědět. Slíbila, že ho najde, nejspíš proto, aby podezření nepadlo na její město. Potřebuješ něco od nás?"
,,Ráda bych, abys mne provedl po místech, kde se mládě zdržovalo, myslím, že by mi to mohlo pomoci nalézt stopy." Odpovím zdvořile. Před žádným člověkem ani elfem bych se takhle nekrotila. A něco mi říká, že Indir to ví.
,,Pochybuji, že ti to nějak pomůže, my už jsme hledali, ale budiž. Následuj mě." Pokyne a já musím nasadit pěkně ostré tempo, abych mu stačila. Jeho kopyta měkce dusají sněhem. Po chvíli vidím další jednorožce, většinou se jen mihnou mezi stromy. Pak se k nám přidá jednorožec - jednorožka. Je podstatně menší než Indir, celkově útlejší a snad ještě zářivější. Ale přesto z ní cítím nevýslovný smutek.
Jednorožka srovná krok se mnou a vzápětí se mi v hlavě ozve její hlas, melodický a krásný, ale protkaný takovým zoufalstvím, že mi přejede po zádech mráz. Mně, nájemnému vrahovi! ,,Doufám, že mého synka najdeš, vlčí bojovnice. Nevěřím tomu, už ne. Ale stále doufám a prosím tě o to. Když už ne živého a zdravého, chci vědět, co se s ním stalo. Prosím."
Podívám se do jejích smutných tmavých očí. ,,Slibuji, že udělám, co bude v mých silách."
Na to jednorožka jen trochu kývne, roh jí na okamžik zazáří a pak už se ztratí mezi stromy. Nevím, proč tak najednou utekla, dokud Indir neřekne: ,,Tady spával."
Nemusím se ptát kdo. Než Indirovi stačím poděkovat za doprovod, zmizí jako předtím jednorožka. Stojím před malou ne jeskyní, spíš jakousi průrvičkou. Je krytá před deštěm. Cítím z ní jednorožce. Kleknu si na zem, zavřu oči a nasaju všechny pachy. Jednorožci, cítím jen jednorožce, ale... Něco mi tu nesedí. Něco je špatně.
Pak mi dojde, co. Cítím tu nepatrné náznaky... Něčeho cizího a přitom trochu známého. A vztek. A strach. A... Ne, to ne!
Ani neotevřu oči a vyrazím, dokud jsem schopná tyhle detaoly zachytit. Po čichu se vyhýbám stromům a to tajemné něco je zřetelnější a zřetelnější. Proměním se, stále mne vede spíš cit než smysly. Z nějakého důvodu se mi ježí všechny chlupy.
To už jsem zase mimo území, kde se jednorožci vyskytují a je to poznat. Les je jakoby temnější. A ještě asi po patnácti minutách běhu znovu ucítím jednorožce. Předtím tam jakýsi záznak byl, ale jakoby něco smetlo stopy. Ale jednorožec, nepochybně podle pachu mladý, není to jediné, co cítím. To druhé je zvířecí, nepochybně šelma. Ale zvíře to není. Určitě ne obyčejné.
Pak uvidím vytrženou žíni. A kousek dál několik dalších. A o kus dál spatřím stopu, jakoby někdo něco vlekl. Ale krev žádná. Jdu po té stopě a ta mne dovede k jeskyni. Bojím se, co tam najdu. Tady už je silný cizí pach. I o tom se bojím že vím, čemu by mohl patřit.
Uvnitř ucítím krev a smrt. Nechci ani jít dál, přesto zajdu až ke stěně jeskyně, kde leží smutná hromádka toho, co bylo nedávno nádherným živým stvořením. Jednorožcem.
,,To je ale zrůdnost." Málem vyletím z kůže. Zamračím se na Ortala. Nejspíš už ho přešel vztek za ten květináč nebo ho jen vyvedlo z míry tohle, ale upustil od obvyklého nadřazeného chování.
Odtrhnu oči od té příšerné scény. ,,Cestou jsem nenašla žádnou krev. Ani stopy ničeho jiného."
,,Ale něco cítíš, že?"
,,Jo, ale je to spíš ituice. Nemám tušení, co to je." Zamyšleně si pohazuju v ruce dýkou. Ať je to co chce, dokázalo se to dostat kolem dospělích jednorožců a ukrást jim to mládě přímo před nosem. Nenechalo to stopy. A pak to to malé roztrhalo na kusy.
Všechny instinkty mi našeptávají, abych utekla. Utekla pryč a nevracela se sem. Ortal najednou varovně zasyčí a i já ucítím nově příchozího. Zadívám se ke vchodu do jeskyně. Pohled mi oplácí děsivé stvoření s postavou zhruba podobnou člověku. Má protáhlý obličej, tesáky, křídla, ocas s ostnem na konci a šedivou kůži. Celé to obklopuje aura magie.
Už jsem podobného tvora viděla. Nejsou z tohohle světa, dokáží je přivolat nekromanti a někteří zlí démoni. Oni pak plní jejich příkazy, pokud jsou ti, kdož je přivolali dost silní, aby nad nimi udrželi vládu. Pokud ne a nestačí netvora odvolat, stvůra ho většinou zabije, aby jí už nic nemohlo poslat zpět. To všechno vím jen proto, že Gavin kdysi podobnou bestii vyvolal, aby za něj udělala špinavou práci.
To vše se mi vybaví, když nyní hledím do rudých očí toho netvora. Škoda, že jsem jaksi nepochytila, jestli je lze zabít. Už je mi jasné, proč jsem ho necítila. Nemá žádný vlastní pach, ale nyní je cítit jednorožčí krví.
,,Zmiz" To ani Ortalovi nemusím říkat dvakrát, jen netvora vidí, je tentam. A já jsem v jeskyni, jediný východ hlídá to zvíře... Nádhera.
Vycením zuby a ostře, varovně zavrčím. Netvor na oplátku zasyčí a zašvihá ocasem. Zdá se mi to nebo se na ostnu leskne jed? Při troše - ne tuně - štěstí to zjistím až nad jeho mrtvým tělem. Má sebeláska nejspíš nezná mezí a sebekritiku musím postrádat, protože si doopravdy připouštím možnost, že bych mohla vyhrát.
Nesmím čekat, až on zaútočí na mě, protože v téhle uzavřené prostoře oproti mě má příliš mnoho výhod. A představa, že by se s touhle stvůrou dalo mluvit je směšná. Navíc ve mne vře nepopsatelný vztek. Tenhle netvor zabil nevinné mládě! Kdyby se alespoň rozhodl napadnout dospělé, kteří mohli bojovat.
Výborně. Nechám vztek, aby převzal velení. Je to mnohem lepší, než si připouštět strach. Ten ochromuje. Vztek ne. Znovu zavrčím a vzápětí zjistím, že netvor je odolný vůči magii. Na jeho těle, poté, co ho trefím ohnivou koulí, nezůstane ani škrábnutí. Jen syčí o něco výsměšněji.
V duchu cítím, že Mairinika je s to vydat se sem a sežrat ho, takže se s ní chvíli na dálku hádám, než jí donutím ustoupit a přenechat tenhle boj mě.
Netvor se vrhne vpřed a já se teleportuji ven z jeskyně. Mám radši kolem sebe prostor. Sotva ale zase získám rovnováhu, už musím uskočit před máchajícím ocasem. Natáhnu se po dýce, ale pak si to rozmyslím. Zpod nehtů mi vyjedou ostré drápy. On přece taky nemá zbraně. Ne že bych měla takový smysl pro fair play, ale spíš jde oto, že pokud vyhraju i takhle, bude to vítězství nezpochybnitelné. Netvor se trochu přikrčí a znovu zasyčíl. Vyzývavě. Pak zaútočí. Vnímám jeho máchající ocas i křídla, která roztáhne, aby mne jimi mohl praštit a omráčit. Uskočím a z boku mu vystartuju po švihajícím ocase. Podaří se mi chytit jeho konec, těsně před ostnem. Netvor má ale sílu a já za chviličku letím vzduchem. Pustím se v poslední chvíli, jinak bych skončila rozmázlá na stromě.

Nemám čas se vydýchat, netvor je znovu připravený k útoku. A nečeká, až budu připravená taky. Vrhne se mi ostrými zuby proti krku. Do poslední chvíle zůstávám přikrčená na zemi, ale pak se s načasováním získaným mnohaletou praxí vrhnu proti němu a jediným švihnutím drápů mu roztrhnu.Nevím, co čekal, ale tohle ne. Jeho řev mne skoro ohluší a oděv i kůži mám zkropené krví. Jeho krví. Ve chvíli, kdy už by se musel každý zhroutit mrtvý netvor jakoby zazáří a vzápětí se jeho tělo roztrhá vlnou energie, která mě odmrští proti jednomu ze stromů a já si vyrazím dech.
Když se po pár vteřinách proberu z polovičních mrákot, je na místě, kde netvor stál malý kráter. Nezanechal tělo.
Nevím, jak mám tohle vysvětlit jednorožcům a už vůbec, co řeknu královně. Obluda vyvolaná nekromancerem, který to soudě podle netvorova chování nezvládl? Zní to jako vymyšlené.
Nevím, jak jednorožci nakládají s mrtvými, proto zabité mládě nepohřbím, řeknu však jeho matce, kterou najdu v jejich lese, co jsem zjistila. Samotné se mě ta záležitost dotkla víc, než si připouštím. Královně pak řeknu vše, co o netvorovi vím, s vyjímkou toho, kde jsem se to dozvěděla.
Zbytek dne mám zkažený a nejen toho dne. Ode dneška považuju svět za ještě horší místo.

17)

Uši mi skoro zalehly, když jsem vkročila do psince a po vteřině nejistého ticha mě přivítal sbor nadšených psích hlasů. Nedělalo mi problémy jim rozumnět a k nesmírnému údivu svého průvodce, nejistého pážete, jsem pozdravy opětovala rovněž v psí řeči, tedy štěkáním, vrčením a kničením.
Speed, energický dorostenec plemene border kolie, začal nadšeně skákat ve svém kotci a štěkat tak hlasitě, že chudinka skoro slepá Impossible ve svém kotci začala nejistě kníkat. Té fenky mi bylo líto, jaké to je žít téměř bez zraku? I pro psa, který skoro vidí nosem to musí být těžké. Když jsem procházela kolem, pohladila jsem ji po hlavě a vzápětí toho litovala. Z ostatních kotců se ozvaly nesčetné žárlivé protesty a ustaly, teprve když jsem věnovala pohlazení a prohodila pár slov - štěků i s ostatními.
Speed se mohl zbláznit radostí, když jsem jeho kotec otevřela a nechala ho vyběhnout ven. Když jsem mu jediným zavrčením zakázala skákat na mě, začal si energii a radost vybíjet na nebohém pážeti. Přiznám bez mučení, že jsem ho nechala. Teprve když páže urychleně opustilo psinec a zabouchlo dveře, se Speed trochu zklidnil a upřel na mne tázavý, natěšený pohled.
,,Půjdeš lovit." Pořád jsem se neobtěžovala přejít zpět do jazyka lidí. Proč taky? Takhle mi rozumněl líp a očividně mu to bylo příjemnější. Několik ostatních psů závistivě zaštěkalo. Speed radostně ňafl a začal běhat v kruzích a honit vlastní ocas.
Otevřela jsem dveře psince, můj svěřenec vyrazil ven a já se ho ani moc nesnažila brzdit. Zavřela jsem a vzala na sebe svou vlčí podobu. Klusali jsme vedle sebe ven z hradu, ale u hlavní brány se nás pokusily s výkřiky: ,,Psi na útěku!" chytit stráže.
To, že si mne někdo může plést s obyčejným psem se mě mírně řečeno dotklo. Naježila jsem hřbet, pomalu se obrátila, zadívala se vojákům do oči a vycenila zuby. Speed chviličku se zájmem přihlížel a pak moje gesto s hravým vrčením napodobil a vrtěl u toho ocasem.
,,To je Enaia." Zabručel omluvně ten strážce, který předtím křičel ,,Omlouvám se, běžte." Dodal ještě a odešel následován ostatními a provázen ozvěnou mého nakvašeného vrčení. Ale nestáa jsem tam dál. Copak jsem mohla, když ten malý nedočkavec mi div nevyrazil čenichem oko? Jen tak, aby se neřeklo jsem se ohnala, aby si moc nedovoloval a on podřízeně sklonil hlavu a omluvně štěknul.
Městem jsme proběhli rychle, přestože Speed se nadšeně pustil za několika kočkami. Když to udělal počtvrté, čekalo ho už poměrně ostré kázání. Sklonil hlavu, nechal se vypeskovat a pak kolem mne běhal s neutuchajícím nadšením. Z nějakého důvodu se mi vybavila Impossible. Bývala taky tak energická a radostná, než skoro oslepla?
V lese se Speed překvapivě vzorně posadil a čekal na povely. Cítila jsem skrz jeho neutuchající nadšení i nervozitu. Naklonil hlavu a čekal.
,,Co cítíš?" Zeptala jsem se a už měla přehled o všech tvorech v okolí.
Speed zavětřil a pak vyjmenoval asi polovinu z nich. Na psa dokončujícího výcvik to byl dobrý výkon. Přikývla jsem a nepatrně zavrtěla ocasem. ,,Skvěle. Vyber si jakékoli z těch zvířat a to vystopuj a ulov."
Vykulil trochu oči. ,,Sám?"
,,Půjdu s tebou a budu dohlížet. Ale budu se snažit nezasahovat, je to tvůj lov. Tak si ho užij. Máš talent." To poslední jsem ověřené neměla, ale proč ho nepovzbudit? Ostatně jemu se ihned rozzářily oči. ,,Toho jezevce!" Vyštěkl nadšně.
Stáhla jsem trochu uši. ,,Budeš ho snad potom jíst?"
,,No... Ne, ale je náročné a zábavné ho lovit."
,,Nikdy nelov zvířata jen proto, abys lovil. Zabíjet bez užitku není správně."
Naklonil hlavu. ,,To mi předtím nikdo neřekl." omlouval se hned. ,,Tak zajíce?"
To jsem schválila. Speed okamžitě začal čenichat a pustil se po stopě. Já šla kousek za ním a sledovala ho, ale nezasahovala. Párkrát stopu ztratil, ale stejně bych tak dobrý výkon od psa nečekala. Otočil se ke mně a já rychle přestala vrtět ocasem. ,,Támhle." Kníkl tiše. ,,Má tam noru."
Přikývla jsem. Musel vycítit uznání z toho gesta nebo přímo ze mne. Vypadal, jako by se nafoukl. Jaké by bylo pozorovat, jak pomalu stoupá k obloze? Zahnala jsem tu představu, než vyprsknu smíchy.
Speed ale najednou smutně sklonil hlavu. ,,Ale já ho nechytím. Nedokážu si ho vyhnat z nory a přitom ho chytit."
,,To bych ani nečekala," ujistila jsem ho, ,,Učí vás nahánět a spolupracovat se smečkou, takže ti ho naděženu. Pak si už musíš poradit. A zatím si vedeš opravdu moc dobře, Speede." Nelhala jsem a on to určitě poznal, protože se opět celý nafoukl. Nechala jsem ho užívat si chvilku na výslunní a odplížila se obloukem k noře. Měla dva východy.
Počkala jsem, až se Speed připraví u prvního a do druhého jsem začala z plných plic štěkat a výt a hrabat. Zajíce nevyplašil jen ten hluk, k smrti vyděšený byl, když ucítil vlkodlaka. Vyrazil Speedovi přímo proti hlavě a mladý pes ho chytil bez váhání. Zatřepal s ním ve vzduchu a zlomil mu tím páteř.
,,Výtečně." Pochválila jsem ho. ,,Právě sis chytil večeři. Pak se vrátíme a já řeknu královně, tvé paní, že jsi nadějný mladý lovec."
Něco huhlal, ale já mu nerozumněla, protože měl plnou tlamu. Lehla jsem si ve sněhu a zavřela oči. Bylo slyčet trhání a pak křupání kostí a najednou mi na hlavu dopadla polovina zajíce. ,,Taky jsi lovila." Při pohledu na Speedův nadšený štěněcí pohled a vrtící ocas jsem nedokázala dárek odmítnout, takže jsme povečeřeli spolu.
Asi jsem se před královnou rozpovídala trochu moc nadšeně, protože se na mne dívala... No, trochu divně. Já si ale to odpoledne vážně užila a Speed nejspíš taky. Nakonec jsem pokecala s ostatními psy.

18)

Mairinika zvedla hlavu od rozbitého vraku lodi, který očichávala. ,,Snaž se alespoň tvářit, že tě to zajímá." broukla a máchla ocasem ve vzduchu, takže mě zkropila drobnými kapičkami slané vody. Před chvílí se vykoupala v moři, takže jí na šupinách zůstaly krystalky soli. Co se mě týče, v téhle zimě si nenamočím ani špičky bot. Ale do moře bych nevlezla stejně. Řeka nebo jezero, proč ne, ale moře?!
,,Ale mě to fakt nezajímá. Tak se našly nějaké lodě, to je toho. Posádku nejspíš něco sežralo." zabručela jsem a ignorovala Mairiničinu poznámku o fantasmagorických teoriích. Poslat mě plnit misi k moři a k vodě všeobecně mi nikdy na náladě nepřidalo. Ne, že bych na sobě nesnesla vodu, děsila mne představa utopení se.
Všudypřítomný pronikavý pach soli mi znemožnil cítit skoro cokoli jiného, představa, že bych dokázala najít pach nezvěstné posádky na starých ztrouchnivělých prknech, byla směšná. Až na to, že do smíchu mi nebylo. Začínala mi v hlavě docela vážně strašit představa, že se vrátím s nepořízenou. Tu ostudu bych nesnesla.
Dračice popadla jedno z prken z paluby do tlamy a překousla ho. Zvenčí je nažďamkané, ale uvnitř skoro suché." zavrčela mi do myšlenek. ,,To znamená, že ty lodě se musely potopit jen pár kilometrů od břehu, než je sem zanesl proud nebo že se o břeh rozbily."
,,Od kdy se vyznáš v lodích?"
,,V lodích ne, ale ve dřevě celkem ano, některé dobře čistí zuby."
,,Hmm. Tak blízko břehu, říkáš? To skoro vypadá, jako bys naznačovala, že je někdo potopil:"
Mairinika předvedla dračí obdobu pokrčení rameny, cukla křídly tam a zase zpět. Chvíli se dívala na moře, přední nohy ve vodě. Když otočila hlavu zpět, leskly se jí bronzové oči září zapadajícího slunce a šupiny se jí třpytily díky soli ještě víc, než jindy. ,,Takové lodě," pravila pomalu, ,,převáží spoustu cenných věcí. Některým se nechce platit. V takových chvílích je posádka na obtíž. Ale taky to může být naplavené dřevo z nějakého vrakoviště."
,,Přikláním se k první možnosti."
,,To mě nepřekvapuje." vycítila jsem z ní pobavení. Roztáhla křídla a přikrčila se na zemi. Chtěla se letět porozhlédnout po moři a nabádala mne, abych využila telepatii a pokusila se najít nějaké stopy s pomocí obyvatel moře. Těch, co umí myslet a pokud možno mluvit.
Vyškrabat se do sedla byla otázka okamžiku, Mairinika ani pořádně nepočkala, až se usadím a rovnou se odrazila od země, pak ještě narazila nohama na vodní hladinu a pak se konečně vznesla, jen křídly nabrala vodu a ta v gejzíru vylétla k obloze. Smáčela mne od hlavy k patě. Nadávala jsem, že nastydnu a že to už si můžu rovnou zaplavat. Dračice vážně namítla, že i to by mohla zařídit a já se za své nadávky radši omluvila, když začala rychle klesat.
Nakonec jsme stejně letěly nízko nad vodní hladinou, já tak mohla snáze pátrat myslí po známkách života. Z vědomí ryb, neurčitých, chladných a naplněných základními instinkty a ničím víc, mi trochu běhal mráz po zádech. Ve chvíli, kdy jsem ucítila jiná vědomí jsem taky na obzoru zahlédla nějaké plavidlo. Upozornila jsem na něj Mairiniku a ta zamířila k němu.
Ve chvíli, kdy jsme byly tak blízko, že šlo rozeznat lidi na palubách a jejich tváře, k nám dolehly poplašené výkřiky. Asi běžně nepotkávaly na svých plavbách draky. Určitě, vzhledem k tomu, že si zjevně mysleli, že by jim byly co platné luky. Ne, že by po nás začali střílet, ale všichni, kteří nějaký vlastnili, se ho ihned chopili.
Mairinika zastavila ve vzduchu kus od lodi a udržovala polohu stálým máváním křídel, až se plachty na lodi třepotaly, jako ve vichřici. Naklonila jsem se v sedle, abych dobře viděla na palubu, Mairinika prohnula krk, takže připomínal písmeno S.
,,Zdravím. Ty zbraně můžete zase schovat, nepřicházíme bojovat. Navíc by vám nepomohly." Musela jsem křičet, abych přehlušila příboj a tlukot zlatých křídel. Ta poslední poznámka vyvolala mezi námořníky dotčené úšklebky a několik proti mně namířených obhroublých gest.
Mairinika napůl otočila hlavu a pohlédla mi jedním okem do mých očí. ,,Chceme od nich informace a ty se chováš takhle?" Zhoupla mnou ve vzduchu. Na oplátku jsem se zašklebila. ,,Budu doufat, že nejsou egoisti."
,,Potřebujeme se jen na něco zeptat." to už jsem zas mluvila k námořníkům, hlavně tedy k nepochybně kapitánovi, který stál vpředu a ostatní k němu očividně cítili respekt.
,,Jsme poctiví obchodníci, nikdo nemá důvod na nás poslat draka!"
,,Z ničeho vás nepodezříváme, doopravdy chci jen nějaké informace."
,,Tak slez z toho zvířete, nebudu na tebe hulákat." slušností vážně neoplýval, ale který námořník ano? Nechala jsem Mairiniku pomalu přeplachtit nad palubou a seskočila na přídi. Jen se mi námořníci zadívali do obličeje, kapitán rozzuřeně vykřikl: ,,Neřeklas, že seš-"
,,Vlkodlak? To na věco nic nemění." přerušila jsem ho chladně.
Nejspíš chtěl říct, že mění, ale Mairinika si tuhle chvíli vybrala k tomu, aby k nebi vychrlila sloupec ohně a on rychle zavřel pusu. Přeci jen stál na dřevěné lodi uprostřed širého moře a narozdíl ode mne, neměl dračí odvoz. Proto neochotně zabručel: ,,No, tak o co jde?"
,,O vraky lodí, které se našly na pobřeží. Bez posádky a jakéhokoli zboží nebo nákladu:"
,,My je nepotopili." Zdálo se mi to, nebo byl jeho hlas podbarvený sarkasmem? Nejspíš ano, ptát se ho na to rozhodně nebudu.
,,Neříkám, že ano, ale potřebovala bych vědět, jestli jste se s něčím takovým už setkali. Potřebujeme pomoct." tak já tu mažu med kolem pusy takovému primitivovi?! Syčelo to ve mně, ale donutila jsem se k neutrálnímu, když už ne přátelskému výrazu.
,,Ale jo. To je běžná metoda pirátů. Vykradou lodě, posádku svážou a s železnou koulí u nohy hodí do vody, lodě proděraví a navedou ke břehu, kde se pak rozbijí, pokud je nezničí příboj už na moři." vysvětlil celkem ochotně. Ptala jsem se ještě, neví-li o nějaké flotile, která tu mohla ztroskotat nebo být ztroskotána. Prý ne, ale viděl tu bárku bez vlajky a byl to rychlý typ používaný piráty.
Poděkovala jsem mu a Mairinika mne zase chytila do pařátů a nechala mě, vylézt zpět do sedla. Sotva jsem se usadila a ona vystoupala skoro až nad mraky, promluvila: ,,Chceš nejdříve zkusit zjistit, co je to za lodě nebo najít ty piráty?"
,,To druhé, trochu to tu pročistíme." ušklíbla jsem se a potěžkala v ruce svůj meč se zahnutým ostřím. Ovšemže jsem neplánovala potopit všechny lodě v okolí, ale nikdo mi nebránil prozkoumat ze zálohy vzpomínky posádky daných lodí a najít tak piráty. A ty zase nemám důvod nepotápět. Tedy... ne takový, který bi mi v jejich potopení zabránil.
Dlužno podotknout, že zkoumat z bezpečí oblohy vědomí lidí, kteří si toho často ani nevšimli, byla docela psina. Našly jsme s dračicí celkem čtyři pirátské lodě. Jednu potopila Mairinika, nejdříve zaplnila palubu plameny a pak na ní jednoduše přistála a plavidlo se pod její vahou zbortilo.
Na druhé jsem pozabíjela většinu námořníků a zlomila kormidlo, třetí Mairinika strhla stěžeň a převrhla ji.
Poslední bárka dopadla skoro nejhůř, posádka po nás totiž začala střílet a Mairiniky se to mírně dotklo. Prorazila díru do trupu a pak sledovala, jak se bárka potápí. Nakonec vychrlila na hladinu, kde pluly trosky lodi a novopečení trosečníci, masu plamenů.
Tím končila ta zábavnější část. Ve městě jsem se rozloučila s dračicí a ta se vrátila do Eorsu. Já se vydala na hrad, kde jsem po nehorázně dlouhé době vyprosila seznam lodí, které měli plout kolem pobřeží nebo zakotvit v některém blízkém přístavu.
Doma jsem doufala, že Faia bude dost soucitná na to, aby mi pomohla najít výmluvu, proč na chvíli odložit pátrání po tom, které lodě vlastně ztroskotaly, vyřazovací metodou. Dočkala jsem se však hořkého zklamání, když elfka se škodolibým úsměvem řekla, že mám nejdříve splnit úkol. Nehnuly s ní prosby, výhružky ani domlouvání. To ostatně nikdy.
Nechala jsem ji tedy sedět u knížky a postupně ze seznamu vyškrtávala lodě, které dorazily nepoškozené. Nezvěstná pravidla jsem označila jako ,,možná ztroskotaná". Nikdo už samozřejmě nemůže s jistotou určit, jestli jsou to skutěčně tyhle lodě a posádku taky nikdo nenajde. Já udělala, co se dalo, zbavila jsem moře pirátů.
Poslala jsem Theranta s proškrtaným seznamem a krátkým vzkazem za královnou. Když jsem si chtěla zaplést vlasy, nešlo to, jak byly zacuchané. Jak asi vypadá srst ve vlčí podobě na zbytku těla? Díkybohu, že se Faia rozhodla mě radši pravidelně kartáčovat, než aby mi dovolila se ostříhat.

19)

Poslouchat devět kouzelných tvorů najednou, přestože jen v myšlenkách je nemožné. Nakonec jsem tedy zavolala jen Cameiru - ostatně tvor, kterého se týká můj další úkol je taky drewom - a ta nyní odpočívala pohodlně usazená mezi polštáři na pohovce. Faia bude nepochybně zase brblat, že je plná chlupů. Zelenohnědých.
,,Tak dobře. Jak to vlastně s těmi společníky je? Myslela jsem, že když zavoláš, tvorové za branou tak nějak... cítí, jestli jsi ten, koho hledají nebo ne. Že jsou součástí tvého vlastního já. Tím pádem si snad nemohou vybrat špatně, ne?" spekulovala jsem, protože podle všeho se drewom vrátit nechtěl. Utekl vlastnímu společníkovi.
Cameira chvíli jen švihala lvím ocáskem a nepřítomně se po něm oháněla tlapkou. ,,Povahy všech bytostí se časem mohou měnit. Ani kouzelní tvorové z Eorsu to nedokážou vždy předvídat. Stane se, že při onom krátkém spojení při průchodu branou neodhalí některou z částí povahy svého společníka. A pak toho litují." když vycítila, co si myslím, rychle dodala: ,,Už bys to poznala ty i mi, kdyby se to stalo."
Přikývla jsem, pořád ne tak docela přesvědčená. Tohle jsem nevěděla a upřímně, možná ani vědět nechtěla. Dál si dělat starosti nemělo cenu, ale představa, že by mne odvrhli mí vlastní společníci. Nebo Faia... Další myšlenky přerušila Cameira, když mi přistála na hlavě a naklonila se, takže se mi dívala do očí, jen vzhůru nohama: ,,Nikdy, slyšíš? Nikdy tě neopustíme."
Zvedla jsem ji do náruče a ona začala spokojeně vrnět. Ne, nejspíš by mě doopravdy neopustila. Jistá neoblomná část mého já mě nemilosrdně označila a útlocitnou fňuknu, co si s tímhle přístupem nezaslouží přežít. Prostě jsem tu myšlenku zahnala. Bez větších problémů bych dokázala v případě potřeby zabít kohokoli z Beristlie i odjinud, ale za žádnou cenu jsem nechtěla ztratit Faiu a své společníky ani dovolit, aby se jím něco stalo. Nikdy!
,,Takže ty tvrdíš, že si mohl špatně vybrat společníka?" vrátila jsem se k tématu.
Cameira nepřestala spokojeně vrnět, když v duchu odpověděla: ,,Ano, je to vzácné, ale mohlo se to stát. Takovéto případy málokdy končí dobře, protože společník může svého pána nenávidět, ale nedokáže se od něj zcela odpoutat. Pouto, které je spojuje nelze zlomit." tady její hlas zesmutněl, bylo jí líto cizího drewoma.
,,Takže myslíš, že tohle se stalo?"
,,Nic jiného mne nenapadá."
Povzdechla jsem si. To zase nevypadalo na ,,happy end". Spíš naopak. Spletla jsem si však vlasy do tlustého copu, dovolila Cameiře, aby mi cestou seděla na ramenou a ozbrojená lukem a několika dýkami jsem se vydala do zahrad patřících k hradu. Nevím, co komu přijde zvláštního na vlkodlakovi s vrnícím drewomem na ramenou, ale lidé procházející ulicemi na mě civěli, jako bych měla deset hlav. Asi měla Cameira málo výrazné tesáky na to, aby byla společníkem vlkodlaka. Nevím, jestli mi to přišlo spíš k smíchu nebo k pláči.
Zahrady vypadaly v zimě podivně zpustle, většina keříků byla listnatá, tudíž nyní holá a zakrytá sněhem. Líbila se mi tak víc, než ta zarostlá příšernost v létě. Celkově miluji zimu. statně, to se není čemu divit, přihlédne-li se k tomu, odkud vlkodlaci pocházejí.
Když jsem se hodně soustředila, mohla jsem v zahradách mezi mirádou jiných pachů vycítit jeden podobný Cameiřinu. A když jsem se na něj soustředila na úkor ostatních, vycítila jsem z něho strach, vzdor a... nejistotu?
,,Jestli chce zůstat schovaný, nejspíš ho nenajdu. Cítím ho, ale ne moc zřetelně, stopy se křižují a zahrady jsou obrovské." zlobilo mě, že nedokážu s drewomem navázat telepatické spojení.
,,Já s ním mohu komunikovat, třeba ho přemluvím,aby s námi promluvil, když nic jiného."
,,Budeš mi tlumočit, co řekl?"
,,Ovšem." zašvihala ocasem a pomalu se vydala mezi keři. Všimla jsem si, že se v hlubokém sněhu trochu klepe zimou, ale nést nechtěla. Když zastavila vedle velkého rododendronu a nastražila střapaté uši, zastavila jsem také a zůstala čekat opodál.
Přišlo mi, že tam stojí celou věčnost, úplně nehybně. Pak jsem toho druhého ucítila mnohem zřetelněji, než předtím a tvoreček se vynořil zpoza závěje. Byl ještě o něco menší, než Cameira a na těle neměl žádnou zelenou, jen mnoho odstínů hnědé a na bocích byl černě skvrnitý. Oči v barvě lískových oříšků obezřetně těkaly mezi mnou a Cameirou.
Co říká má společnice jemu, jsem slyšela, ale jeho odpovědi nikoli. Cameira mi je musela tlumočit. Drewom se jmenoval Menoel. To bylo zatím vše, co Cameira zjistila, další odpovědi z něj musela očividně páčit.
Pojednou Menoel naježil hřbet a zaprskal jako vzteklá kočka. Cameira ucukla. Chvilku spolu zase mluvili, pak Menoel poodešel a zůstal sedět pod keřem s ocasem stočeným kolem tlapek. Cameira naproti tomu došla ke mně a zadívala se mi do očí. ,,Mohu ti to ukázat, ale nechtěl mi to dovolit." řekla, potom mi poslala vzpomínku. Věděla jsem, že není její, bytost, které patřila vnímala svět jinak, než má společnice. Na světě neexistují dvě stejné mysli, stejně jako nejsou dvě totožné vločky.
Vzpomínka patřila Menoelovi. Nepochybně byl v Eorsu, pak najednou ucítil zachvění, někdo volal do brány. Cítil jeho mysl, cítil cílevědomost a ta mu zaimponovala. Zvolil si volajícího, Perena, za svého pána a společníka.
Tady vzpomínka končila a Cameira mi hned poslala druhou, opět Meonelovu. Byl v nějakém pokoji a před ním stál nějaký člověk, se kterým byl myšlenkově spojený. Musel to tedy být Peren. Z Meonela vyzařoval smutek, nevíra a zklamání. Ta cílevědomost hraničící až s nadutostí, která mu na Perenovi imponovala, se stala příčinou, proč jím Peren jako společníkem pohrdal. Doufal totiž, že se jeho společníkem stane nějaká mocná bytost, drak nebo třeba tyrgun. To všechno drewom díky jejich poutu cítil.
Vzpomínka se rozplynula a já se duchem vrátila do současnosti. Pozorovali mě dva vedle sebe stojící drewomové. Chvíli jsem jen tak stála a civěla do sněhu. ,,Zeptej se ho, kde bydlí." řekla jsem Cameiře.
Drewomka mi po chvíli řekla adresu. Chtěla jsem, aby Menoel šel se mnou, ale ten nápad se mu nezamlouval. Nakonec svolil pod podmínkou, že mu nebudu bránit v útěku, pokud jeho společník nepřestane na jeho existenci hledět jako na urážku své dokonalé osoby. To jsem mu klidně slíbila, ostatně na jeho místě bych udělala totéž - ne, já bych Perena stáhla z kůže zaživa. Ale chápu, že to Menoel nemohl.
U Perenova domu jsem se neobtěžovala klepáním, sice bylo zamčeno, ale v přízemí bylo otevřené okno. Schválně jsem při dopadu na dřevěnou podlahu co nejvíc zadupala. S žádoucím výsledkem. Peren se přiřítil z vedlejší místnosti. Nejdřív vykřikl a pak vykřikl překvapením podruhé, když uviděl Menoela.
Náhodou mi zrovna vyhovovalo, že je překvapený a zkoprnělý, protože jsem tak mohla vypustit část vzteku, který mi klokotal žilami, po zhlédnutí těch vzpomínek. Dala jsem mu pěstí jednu do nosu, až mi zabrněly klouby. Peren na tom ovšem byl hůř, v nose mu nehezky křuplo a vystříkla mu z něj krev. Její pach mne ještě víc dráždil, měla jsem touhu zahryznout se mu do krku... Snažila jsem se myslet na nakládané okurky.
Upřímně řečeno, nepamatuju si, co všechno jsem mu potom řekla, nicméně vypadal, že je ochotný svému drewomovi třeba líbat nohy, jen když ho nesežeru. Nějak mu ani nepřišla na mysl kouzla. Jednou se mu podařilo přerušit mě koktavým: ,,A-ale je to jen drew-wom, ne?"
Zazubila jsem se, jen abych mohla ukázat tesáky: ,,Z mého hlediska jsi ty JEN člověk. Takže takovéhle uvažování bych být tebou hodila za hlavu."
Nejspíš sice nezměnil svůj názor na slabší společníky, ale doufám, že se bude k Menoelovi chovat obstojněji. Nejspíš ano, když sem prohodila, že pokud ne, dozvím se to a příště nebudu hodná.
,,To jako, že takhle jsi na mne byla hodná??" zaječel
,,Chceš mě vidět zlou?" byla to čistě řečnická otázka, prohozená už ve dveřích. Ještě jednou se můj pohled setkal s Menoelovým. Nevypadal, že by se mne nějak moc bál. Když jsem odcházela, doběhl k Perenovi a vyskočil mu na klín. Nepochybně ho utěšoval, ale předtím, když jsem na jeho společníka řvala, se nijak nesnažil mu pomoci. Nejspíš si i podle něho zasloužil trochu vyškolit.
,,Ty ses zase prala!" povzdecjhla si Faia, jen jsem vlezla do dveří.
,,Tomu se nedalo říkat rvačka." zakřenila jsem se na ní. Chyba, takhle jsem musela vyprávět celou příhodu od začátku do konce. Peren si nejspíš bude stěžovat u královny. Já jí o něm ale taky mohu říct svoje.

20)

Že se nevyplácí vylívat si vztek na některých stromech jsem zjistila už před několika lety. Dryáda tehdy naproti tomu zjistila, že se nevyplácí nadávat ozzuřeným vlkodlakům. Krom tohohle nepodařeného setkání jsem nikdy dryádu neviděla ani jsem o nich nevěděla nic, jen to, že jejich život je spjatý s životem jejich stromu.
Pokud mám přijít na to, proč jejich smrky chřadnou a ony s nimi, neškodila by trocha spolupráce z jejich strany.
Stála jsem sice nepochybně u těch správných stromů, ale dryády nikde. Volala jsem je a pátrala po nich myslí, ale asi se stejným výsledkem, jako bych se snažila naučit stůl stepovat. Co takhle se na ně vykašlat rovnou? Ne, to nemůžu.
Už zas jsem začínala mít vztek. Ty nymfy o mně nepochybně ví, jen se nechtějí ukázat. Ale jak jim mám pomoct, když s nimi nemohu ani promluvit? S vědomím, že toho možná budu litovat jsem zaryla drápy do kůry i dřeva jednoho z větších smrků, který měl trochu povadlé jehlice. Prsty mne brněly.
Slyšela jsem výkřik nebo se mi to jen zdálo? Určitě se zachvěl vzduch a proti mně najednou stála dryáda s nazelenalou kůží a tuhými, jakoby jehlicovými vlasy. Z pravého stehna jí kapala z několika šrámů krev. Dlužno podotknout, že neměla nic na sobě, vyjma zvláštního řetízku kolem krku.
,,Jejda, asi jsem zakopla." sykla jsem uštěpačně. Žádný vlkodlak není rád, když ho jiní ignorují.
,,Poranila jsi strom!" vyjekla nymfa. Zářivé oči jí planuly rozhořčením. Chvíli to skoro vypadalo, že je schopná uškrtit mne holýma rukama. Nakonec ale jen trochu zajíkavě dodala: ,,Proč jsi to udělala?"
,,Potřebovala jsem s jednou z vás mluvit. A vy jste mě ignorovaly. Napadlo mě, že tohle by mohlo fungovat."
,,Nejsme sluhové, kteří přiběhnou na zavolání. Co vlastně chceš, vlkodlačice?" mluvila rozmrzele a dotčeně.
,,Tak jsem si poradila jinak. Potřebovala jsem s vámi totiž mluvit ve vašem vlastním zájmu. Prý jste žádaly o pomoc královnu, protože stromy, s nimiž jste spojené chřadnou a vy s nimi. Proto jsem tu. Mám vám pomoci."
,,Pche." odfrkla nymfa a významně se zadívala na svou poraněnou nohu. Nepochybně poznala, že je mi tak nějak jedno, že je poraněná a nepřestávala se nepřátelsky mračit. Dokonce založila vyzývavě ruce v bok.
Nevzrušeně jsem jí oplácela pohled a když se stále mračila, ušklíbla jsem se. ,,Mám tedy královně vzkázat, že nestojíte o mou pomoc?" Rozhlédla jsem se po vadnoucích smrcích kolem. Dryáda udělala totéž a ten pohled se jí určitě nelíbil. Při bližším pohledu dokonce nevypadala moc zdravě. Byla pohublá a vlasy měla matné, nelesklé a lámavé, úplně jako strom jehličky.
,,Ne! potřebujeme pomoc..." zamumlala a sklopila oči. ,,Co chceš tedy od nás?"
,,Popravdě, jen se zeptat. Jste spojené každá se svým stromem. Vy nevíte, co se s nimi děje?"
,,Víme jen, že to není přirozené. Jen tak bez příčiny by ty stromy život neztrácely. Nestojí za tím příroda. Víc to k tomu říci nemohu, snad jen, že jsme si v okolí nevšimly ničeho neobvyklého a stromy vlastně taky ne."
Takže bylo naivní doufat, že by tohle mohl být nějaký jednoduchý úkol s jasnou příčinou, třeba nedostatek vláhy nebo tak něco. Zase nejspíš skončím poraněná, hladová a unavená. A naštvaná. Nechala jsem dryádu dryádou, rozloučila jsem se s ní jen kývnutím a pomalu se vracela do města, nyní už zahaleného stíny večera.
Jedna pozitivní okolnost ale na dnešním dni byla. Doma bylo nějaké jídlo! Neslýchané. Dokonce slanina. Já ji tam nedala určitě, musela to být Faia, protože pochybuji, že moji společníci by zrovna slaninu nesnědli.
Navečeřela jsem se tedy - tím pádem bylo zase po jídle - a poté asi hodinu jen civěla do blba a přemýšlela, co může způsobovat úhyn stromů a jejich dryád. Postižené totiž byly jen stromy s dryádami. Takže, otázka zní: ,,Co za tím stojí?" Nebo spíš: ,,Kdo?"
Mohla jsem namáhat mozek do přeškvaření, nenapadalo mě nic. Zhola nic. Třeba m někdo spadeno na dryády? To by však pořád nevysvětlovalo, jak. Ani kdo konkrétně. To, že mohu vyřadit matičku přírodu mi nepomůže.
Radila jsem se i se svými společníky, ale s ničím moudrým nepřišli. Rubarath mě skoro nevzal na vědomí, jen v duchu něco zabručel a přerušil naše spojení. Ostatní se sice snažili pomoci, ale nic je nenapadalo. Snaha se cení, ale nepomáhá.
Usnula jsem s vědomím, že nejsem rozluštění té záhady o nic blíž, než ráno.Otevřela jsem oči a protáhla se. Rukou jsem přitom zavadila o něco tvrdého, co tam předtím nebylo. Trhla jsem sebou a natáhla se pro to. Byla to kniha nesoucí název ,,Stromová magie." Že by některý z mých... ,,Rubarathe?"
Objevil se vedle mne a mrkl jedním žlutým okem. ,,Jen si to přečti. Myslím, že vím, co hledáš."
,,Nemůžeš mi to prostě říct?"
,,Cesta důležitější cíle. Navíc se tam dočteš spoustu zajímavých věcí."
Nevěděla jsem, jestli děkovat, že mi našel knihu nebo zuřit pro jeho potměšilé tajnůstkářství. ,,Ty si to vážně užíváš, že?"
,,Moc." zavrněl a zmizel. Nikdy se mnou netrávil moc času. Byl to samotář, stranil se i ostatních mých magických společníků. Zaškaredila jsem se na něj a začala číst. Čtu naštěstí rychle a kniha nebyla příliš dllouhá. Přesto ji za den určitě nepřečtu. Najednou mi v hlavě vyklíčila myšlenka, podívat se pod písmeno ,,S". V tom měl taky určitě prsty Rubarath.
Nu co, za pokus nic nedám. Otevřela jsem tedy zaklínadla na ,,S". Čtvrté neslo název ,,Sareinten". Co to znamená, nevím, to slovo mi bylo trochu povědomé, možná jsem ho zahlédla někdy na cvičišti, kde nás učili i jazyky. Myslím, že to bylo nějak odvozené od Sarei, to jest ovládat. Pochází to z nějakého nářečí z jihu.
,Sraeinten - četla jsem - pochází z pradávné zakázané magie a jest to jedno z nejmocnějších přírodních kouzel. Stromy propojené životy s životy svých nymf, dryád, lze připravit o jejich kouzlo a životní sílu. Dryády mají silné pouto s přírodou a je-li provedeno kouzlo, přejde tato síla na jeho původce. Kouzlo nelze nijak přerušit, ani smrtí temného mága, který kouzlo vyslal.'
Bylo tam přesně popsané, jak kouzlo probíhá a bylo tam i zaklínadlo. To by ovšem znamenalo, že i v případě, že najdu onoho mága, stromy a dryády zahynou. Nelze jim pomoci. Neznala jsem je, s výjimkou onoho hádavého setkání s jednou z nich. Když jsem nyní věděla, že jim nepomohu - Rubarath mne totiž ujistil, že jsem našla správné zaklínadlo - chtěla jsem chytit toho čaroděje. Byla to pro mě spíš otázka osobní cti, než že by se mne dotklo jeho zacházení s přírodou.
Dryády by čekala pomalá smrt, jak by zaklínadlo postupovalo. Podle toho, co jsem se dočetla, trvalo by to ještě asi dva nebo tři týdny. Může si na mě celý svět řvát, že jsem bezcitná, ale já v tu chvíli vstala a vrátila se do lesa. Kořeny stromů v mžiku pohltily plameny. Je to jen malá část lesa. Trvalo to jen několik vteřin.
Nehodlala jsem se zrovna z tohohle královně zpovídat, ostatně by možná mé myšlenkové postupy neocenila. Ale nyní konečně nastal čas chytit onoho mága.
Je čas vyrazit na lov.
Je čas znova nechat tu divočejší část mé povahy utrhnout se z pomyslného vodítka.

21)

Když slíbím, že něco udělám, neznamená to vždy, že to udělám hned. Tohle byl ten případ. Ano, najdu tajemného mága, který napadl stromy dryád nezvratným zaklínadlem. Ale ne, neudělám to hned. Přes různě ostré námitky svých společníků, kteří se báli, že je začnu zanedbávat, pokud se k nim připojí některý další, jsem nyní stála před branou do kouzelného světa Eorsu.
Na mé první zavolání však odpovědělo jen ticho. Zamračila jsem se na bránu a tiše, z hloubi hrdla pro sebe zavrčela. Darow vedle mne překvapeně otočila hlavu od brány. ,,To vrčíš na mě?" zeptala se překvapeně.
,,Ne." odpověděla jsem stručně a protentokrát jsem nelhala. Nevěděla jsem, co si o té, nějak se mi tam nehodil výraz holka, myslet. Nejrychlejší zdroj novinek, šeptanda, mluvil o velmi nezvyklém případu, do něhož se zamotala. Vlastně spíše štěkanda než šeptanda. Ale vzhledem k tomu, že jsem později mluvila přímo s jedním z vlkodlaků to nejspíše byla pravda. Přesto jsem nevěděla, zda si vůči ní povolit trochu neochotného obdivu nebo zůstat u antipatie vůči všemu dvojnohému.
,,Zkusíš to ještě?" zeptala se Darow.
,,Naposledy." Neměla jsem v plánu nechat se zruinovat vyvoláváním, když výsledek byl tak nejistý. Darow přikývla a já zavolala podruhé. Tentokrát bylo ihned jasné, že úspěšně. Mlha v bráně zfialověla a prosvítaly jí blesky.
Nejdříve jsem zahlédla bílofialová křídla. A najednou proti mně letěl obrovský fialovobílý orel, místy zabarvený modře. Celý se blýskal. Rychle jsem natáhla ruku před sebe, aby se mi neusadil třeba na hlavě nebo ramenou a neporanil mne spáry.
Tvor se usadil na mé natažené ruce a několikrát mrkl a zaklapal zobákem. Ovšemže letěl přímo ke mně ani nezaváhal, přestože před branou stála i Darow. ,,Konečně jsem tě našel! Tak dlouho jsem hledal tu pravou a cítím, že jsi to ty." ozval se mi v hlavě hluboký, melodický hlas, jaký bych od orla nečekala. Dotkl se zobákem mého čela a dodal: ,,Jmenuji se Iriel."
Pohladila jsem ho prstem po křídle. Nechtěla jsem, aby rovnou zase zmizel, přestože někteří svého společníka téměř nevídají a po vyvolání ho posílají rovnou zpět do Eorsu. On taky nevypadal, že se někam chystá.
Kývla jsem na Darow, což byla nejvřelejší možná forma poděkování i rozloučení a vydala se k městu. Iriel po chvilce vzlétl a kroužil mi nad hlavou. V duchu se na dálku seznamoval s mými ostatními společníky. Qartaq vypadal trochu vykolejeně, očividně se mu nelíbila představa orla v téže domácnosti. Iriel s ním však jednal přátelsky.
,,Pokud tu mám někdy zůstávat, potřeboval bych něco, na čem se můžu usadit." Promluvil, když jsem ho pustila do domu oknem.
,,Nestačil by lustr?"
Prohlédl si ho, uznal, že postačí a rovnou se na něm usadil. Jiskřivýma dravčíma očima rejdil po místnosti a občas tiše zašustil křídly. Když se přišli podívat Cameira a Samíria, ani neslétl dolů. Nechala jsem je, aby se vzájemně trochu poznali - dokud nebude pokojem létap peří, nebudu zasahovat - a vrátila jsem se k rozdělané práci.
Vlastnoručně jsem si vypsala seznam všech magicky nadaných lidí, elfů a dalších bytostí dst silných na tp, aby mohli spustit to ničivé zaklínadlo, které mělo zničit dryády a jejich stromy a jejich spojení s přírodou a schopnost jí částečně ovládat se mělo přenést na neznámého zaklínače. Někteří mágové ve městě žili trvale, někteří dokonce byli v královniných službách, jiní jen projížděli či tu byli na výletě. Už jen vytvořit jejich seznam byla otročina.
Už jsem skoro polovinu jmen vyškrtala, protože mágové nebyli k takovému kouzlu způsobilí, jak jsem si pečlivě ověřila. Jak? Jednoduše. Procházet se po místech, na kterých nemám co dělat a zjišťovat věci, které nemám vědět, mi nejen jde, ale taky baví.
A zrovna jsem měla docela náladu rejdit v cizích záležitostech. Faie jsem hned, jak jsem se do toho pouštěla napůl žertem řekla, že pokud se nevrátím do tří dnů, má mi oficiálně vystrojit pohřeb. Nyní jsem jí ale na stole nechala nožem s dřevěnou rukojetí zajištěný papír: ,,Nestřílej fialového orla na lustru!" A Irielovi jsem řekla, že Faia tu bydlí a proto nepochybně přijde, možná dřív, než se vrátím.
Prolétl mi vzpomínky a poslal mi její obrázek: ,,To je ona?"
Přisvědčila jsem a vyšla do ulic, oblečená v tmavošedé, která nepůsobila, na rozdíl od černé, na první pohled jako barva nějaké pochybné existence. Přes den byla šedá výhodnější. Ze seznamu jsem si pamatovala několik adres. Jména všechna, ale stejně jsem nemohla být na několika místech současně, takže jsem se vydala namátkou k jedné z těch, které jsem si pamatovala.
Vyjímečně mi štěstí přálo. Obyvatel poloviny domu - měl dům pronajatý, nehodlal se tu usadit napořád - byl zrovna někde pryč. Nechtělo se mi hrát si ze zámkem a mohlo to vzbudit nežádoucí pozornost, proto jsem se do domu přímo teleportovala, naneštěstí na nějaký malý ozdobný stoleček, protože jsem nevěděla, jak je v domě rozestavený nábytek.
Zvedla jsem se na nohy a mnua si naražený loket. Automaticky, aniž bych o tom přemýšlela, jsem prozkoumala všechny pachy toho místa. Cítila jsem nějaké lektvary a zvětralý alkohol. A samozřejmě toho čaroděje. Dlužno podotknout, že to byl poloelf. Z druhé poloviny člověk.
Hledala jsem systematicky postupně ve všech místnostech, cokoli, co by mi dalo důvod zrovna jeho podezřívat. Byl už v pořadí asi sedmnáctý, u koho jsem hledala a všechny předchozí jsem z pátrání po dlouhých úvahách a ověřování vyškrtla jako nevinné.
Tady jsem ale zpozorněla, když jsem v zásuvce stolku v provizorní laboratoři našla několik větviček smrků, všechny zvadlé. To, co se z nich sypalo, však nebyl prach, nýbrž prášek z drcených měsíčních kamenů. V knize jsem v návodu na provedení zaklínadla četla, že je třeba získat nějakou část stromu spojeného s nymfou, poprášit ji práškem z měsíčních kamenů nebo nadrceným rubínem a pak pronést zaklínadlo, onen artefakt přitom držet v rukou a později si ho nechat, dokud zaklínadlo samo nevyvrcholí.
Bylo tu tedy trochu moc podezřelých okolností na to, aby šlo o náhodu. Navíc jsem pak našla ještě něco. Něco, co mi vzbouřilo krev v žilách, takže nyní řvala po pomstě.
Ve skříni jsem našla pověšený náhrdelník z upířích tesáků, trollí lebku, jednorožčí roh a... vlkodlačí kožešinu! Ten bastard už byl teď mrtvý. I kdyby se ukázalo, že s dryádami neměl nic společného, zabiju ho. Jen jsem doufala, že není v magii až tak dobrý, aby nakonec neměl další trofej do sbírky.
Udat ho jako podezřelého královně? To bych měla po lovu. Odejít a vymyslet nějaký plán? Riskuju, že zmizí, když mu kouzlo nevyšlo. Takže mi zbývá tu na něho přímo počkat.
Nakonec jsem ani nečekala tak dlouho, venku se ozvaly kroky a vzápětí se otevřely domovní dveře. Nemohl mne odtud vidět a já bez ohledu na rozika vyrazila myslí do duševního útoku, využila toho, že neví, že tu jsem a bleskově mu prolétla vzpomínky, než stihl cokoli udělat. Přesto, když jsem se stahovala jsem ucítila v hlavě ostrou bolest a rychle jsem si obrnila vědomí. Zjistila jsem, co jsem potřebovala. Byl to on, poslední dobou na to pořád myslel, dokonce už viděl spálené stromy.
Začínala jsem mít problém udržet své myšlenky pouze uvnitř vlastní hlavy, ale Mairinika mi naštěstí dálkově pomáhala, soustředit se.
Mág, Roland, jak jsem věděla, se objevil ve dveřích místnosti, ve které jsem byla a ihned zaútočil vlnou energie. Chránila jsem se ohnivou stěnou, ale očividně byl v magii zběhlejší. Nebylo divu, když ovládal takováto kouzla, vysávat energii stromů a jejich dryád není nic jednoduchého. Prášek určitě sehnal na černém trhu.
,,Tys spálila ty stromy?" Zavrčel a rozmáchl se k dalšímu útoku a vykryl jeden můj, ohnivou kouli.
,,To počkej, až spálím tebe!"
Najednou jsem ucítila ještě jinou bytost, eorskou pumu a celá místnost byla najednou neproniknutelně temná. Neviděla jsem si ani na špičku nosu, když vtom do mne narazilo něco velkého a těžkého a já ucítila, jak se mi do ramen zarývají ostré drápy.
Pud sebezáchovy reagoval místo mě. Mou vrozenou schopností je vyvolat výbuch ohně a čiré magické energie. Okolní tmu zahnalo ostré světlo a vše v okolí se roztříštilo, roztavilo, či vypařilo. Mág se chránil magickým štítem, přesto ho síla výbuchu odmrštila a on se zhroutil v bezvědomí. Puma ve chvíli, kdy omdlel zmizela a zbytek tmy s ní.
Zdi pokoje zmizely a strop nyní držely zdi dalších místností. Přesto celý dům hrozil zřícením. Už před tím, než Roland přišel mi v hlavě rotoval jistý plán, jen jsem nevěděla, jestli bude proveditelný. Okolnosti mi pomohly.
Byla šťastná náhoda - tedy pro mne - že mezi spoustou lektvarů byl i jeden uspávací. Odtrhla jsem si cíp pláště a namočila ho do lektvaru. Potom jsem ho jako roubík uvázala Rolandovi kolem úst. Stačí, když se ho nadýchá.Zavolala jsem Mairiniku a té se s obtížemi podařilo přistát v ulici. ,,To, co chceš dělat je holý nerozum." zavrčela, ale já ji ignorovala a přivázala mága k sedlu na provaze, takže visel Mairinice u boku jako sedlová brašna. Vylezla jsem do sedla a Mairinika se značnou dávkou neochoty vzlétla a letěla k městu, ke kterému jsem řekla. Bylo známé tím, že se v něm nacházela jakási neoficiální základna Lovců, podporovaná samotnou městskou radou.

Právě nedaleko toho jsem nechala dračici přistát a nepříliš jemně vyložila svůj náklad. Stále byl uspaný lektvarem. Mairinika už se ani nesnažila mi nic rozmlouvat, když jsem Rolanda kousla do krku. Ne tak, abych ho zabila, chtěla jsem, aby se z něho stal vlkodlak. Uvidíme, jestli si někdo vystaví JEHO kožešinu. Já s radostí.
Pokud si ho ani tady Lovci do týdne nevšimnou, vrátím se. Jen musím zajistit, abych ho našla. Musím vědět, co dělá. ,,Irieli?"
,,Ano?" Ozval se okamžitě.
,,Myslíš, že bys byl ochotný týden mi dělat hlídku? Ne nepřetržitě, ale abych měla přehled."
,,Mohl a dokonce s radostí. Rád se proletím jinde než jen v Eorsu. Hned?"
,,Bylo by to lepší." Ještě jsem nedomluvila, už se vznášel vedle mne. Já se vrátila do Beristlie, až se Roland probere a zjistí, co se stalo, nepochybně bude vzteklý a vyděšený. Věděla jsem, že neovládá teleportaci, zjistila jsem si to z jeho mysli. Tudíž bude muset jít pěšky. A cesta je dlouhá... Delší, než ujde za týden někdo, kdo se najednou musí potýkat s takovými věcmi, jako jsou třeba čtyři nohy.Týden jsem čekat nemusela a nemusela jsem ani dělat za Lovce jejich práci. Rolanda našli už po dvou dnech a Iriel nahlásil, že ho zabili, sami však zemřeli a vinu na tom měla jrho magie. Ještě lépe.
Nikdo krom Fai se o tom nikdy nedoví. A mých společníků.

22)

Podle mého názoru, královna vládnoucí takovému městu, jako je Beristlie, se nemůže divit, i kdyby se občas někdo rozhodl doopravdy nějaký atentát spáchat. Ne každý souhlasí s jejím vstřícným přístupem k rasám, pokud bych měla najít nějaký příklad. Ale pokud chce někdo znát můj názor, provést to na náměstí by byla pitomost. Onen zabiják by byl určitě dopaden, díky tolika svědkům. Takže jsem došla k názoru, že pokud na té historce něco je a potenciální vrah si svůj úmysl nerozmyslí ani když je nyní vlastně předem odhalený, nejspíš je to šílenec, kterému nevadí být chycen, jde mu jen o úspěch. A mně jde o to, aby neuspěl.
Na stole jsem si rozložila velký plánek náměstí a zatížila ho v rozích dýkami. Vyznačila jsem cestu, kterou má královna přijít, už mi slíbila, že skutečně půjde tudy, místo udělení vyznamenání a všechna potenciální stanoviště, ze kterých by se dalo střelit, hodit, vyslat kouzlo, prostě královnu zabít. Pokud zapomenu na jedno jediné...
Ne, byla jsem si jistá, že mi nic neuniklo, dokonce jsem to nechala zkontrolovat Faiu. Ta se křenila a prohlásila, že mám především hlídat místa, která bych si k útoku vybrala já. Pche, já bych především nedovolila, aby někdo zjistit, že se královnin život chýlí ke konci.
Tentokrát tu však - díkybohu nebo bohužel? - nejsem, abych způsobila poprask a rozvrat města. Naopak, mám zabránit smrti královny. Pokud není správná má teorie s šílencem, strávím velmi nudný den. A nebo taky ne.
Vytáhla jsem dýky a plánek se sroloval. Nechala jsem všechno ležet na stole, jen nejstarší dýku, obyčejnou, se kterou jsem přišla jako se svou jedninou zbraní do města jsem chvíli potěžkala v ruce. Čepel jsem udržovala ostrou a čistou, ale již na ní byla spousta vrubků a šrámů. Takový můj veterán. Napadlo mne, že ta dýka be vrstvy leštidla vypadá trochu jako já. Taky samá jizva.
Nechala jsem ji na stole a vzala si raději jeden z mečů, svého Dravce a prstencový nůž. Šla jsem na náměstí, dnes ještě celkem tiché, za pár dní se zaplní lidmi, a prošla ho jak po zemi, tak po střechách. To jen, abych měla doopravdy jistotu, že mi nic neuniklo. A já si byla jsitá, že neuniklo.
Faiu jsem doma našla nad mým slovníkem, který jsem kdysi z nudy sepsala. Nebyl samozřejmě kompletní, ale základy vlkodlačtiny se z něho skoro naučit daly. A dál než k základům se nejspíš stejně nedostane. Zvedla hlavu a usmála se: ,,Zase se touláš po večerech? Pak přes den spíš a se mnou nemá, kdo chodit na výlety."
,,Nedospávám." zívla jsem, ,,ale až dokončím tuhle misi, můžeme někam vyrazit, když nebudeš mít nic na práci."
Přikývla a vrátila se ke knize/slovníku. Já neměla celkem co na práci a Faiu už očividně učení moc nebavilo, takže půlka noci uplynula v hovoru, ani jsme nevěděly jak. Ráno jsem doopravdy usnula. Ale nedospávám, určitě ne.A pak přišel ten den. Ráno vypadalo docela obyčejně, dokonce zase sněžilo. Takže si budu muset vzít něco teplého na sebe. Rozhodla jsem se pro černý vyteplený kožený oblek s nýty a přezkami. Podle Ortala jsem v něm vypadala jako něco mezi svářečem a koželuhem. Nevím, jak zrovna na tohle přišel.
Už od rána na náměstí probíhaly přípravy a bylozde rozestavěno neobvykle mnoho stráží. A to jsem ještě já nechala hlídat toulavé psy a své vlčí společníky v ulicích, Ortala na střechách a Iriela s jeho orlím zrakem jsem nechala křižovat oblohu. Jen taková drobná bezpečnostní opatření, kdybych byla já i stráže slepí.
Dopoledne mi uteklo nějak rychle a v jednu hodinu přesně měla královna na náměstí udělit vyznamenání vojákovi. Aby jí taky někdo něco nenadělil. Napadlo mě, že jsem ještě královnu nikdy neviděla bojovat. Něco mi ale říkalo, že to umí.
Vybrala jsem si své stanoviště už včera - a určitě to nebylo i proto, že zrovna tohle bylo místo, odkud by se dalo nejlépe zamířit na Pherenikés a já tedy seděla vrahovi na nejlepší vyhlídce. Nesnažila jsem se nějak schovávat, dneska jsem k tomu neměla žádný dost pádný důvod. Pokud mohu neznámého od útoku nějak odradit, určitě ne tím, že si bude myslet, že tu nejsem.
Málem jsem se ukousala nudou, než konečně odbila jedna hodina odpoledne a na náměstí se začalo něco dít. Sledovala jsem ten mumraj jen natolik, aby mi neuniklo nic podezřelého.
,,Pozor!" ozval se mi v hlavě Ortalův hlas ve chvíli, kdy už královna stála uprostřed náměstí a nejspíš měla nějaký proslov. Ortal hlídal střechy, odtud tedy přijde nebezpečí. Nad tím jsem uvažovala už v pohybu, koutkem oka jsem zachytila pohyb. Nějaká postava v masce a s lukem, několik střech napravo ode mne. Všiml si mě, a když viděl, že už taky zakládám šíp, rozhodl se obdarovat první ranou mne, nikoli královnu.
Chyba. Teleportaci jsem poslední dobou nacvičovala, abych jednou třeba neskončila mezi střechami. Zakuklenec překvapeně vyjekl - a byl to ženský hlas. Dole byli všichni zaujatí oslavou, jen páe lidí si všimo drobného doplňku na střechách, ale ti se snažili upozornit ostatní, takže dole vznikl zmatek a strkanice a nám ve výsledku nikdo pozornost nevěnoval. Když se na to podívám zpětně, bylo to dobře.
Nedokázala jsem vůbec rozpoznat, co je útočnice zač, ani rasu jsem nepoznala, protože nejspíš počítala se stopaři a proto jediné, co jsem cítila byla máta v takovém množství, až mi slzely oči.
Vykryla jsem ránu pěstí, co mohla taky chuděra zkusit jiného, když si vzala jen ten luk? Bleskově se skrčila a sjela po střeše dolů, nakonec seskočila do úzké uličky pod ní. Rychle jsem si pospíšila za ní a přitom v duchu křikla na své hlídkující společníky, kteří se nás chystali pronásledovat: ,,Zvládnu to, je moje!"
Ona už mezitím zahýbala do další, ještě užší uličky, ale blížila se tím k bráně. Ale, to se podívejme, někdo by nám tu rád zmizel. Schválně, jestli bude běhat rychleji, než já. Měkké našlapování mých lehkých bt se změnilo v ostré cvakání drápů. Běžící postava přede mnou se ohlédla - stále jsem jí přes masku neviděla obličej.
Ještě zrychlila, pak se jakoby rozzostřila a najednou přede mnou utíkala narudle hnědá vlčice. Je to tedy měnička? Už, když mne ta myšlenka napadla, jse věděla, že ne. I na tu dálku bylo patrné, že je na vlka příliš velká a má i trochu jinou stavbu těla.
Znovu jsem využila své schopnosti teleportace, přemístila jsem se kus před ní a pak jí bokem srazila k zemi, než si uvědomila, že tam jsem. Vyštěkla a ohnala se tesáky, ale vysloužila si tím jen seknutí po čumáku tlapou. V tu chvíli jsem si všimla, že má jen jedno oko, levé. Pravé jí chybělo a kolem měla několik jizev patrných i v srsti a táhnoucích se až k uším. Očividně už se setkala s nějakým drápajícím stvořením. To zdravé oko mělo barvu rozpuštěného karamelu.
Boje mezi vlkodlaky většinou nebývají dlouhé, záleží na tom, komu se dříve podaří využít své schopnosti rychlé proměny, aby soupeře znehybnil. Zřídka se vzájemně zabíjejí.
Dnes jsem naštěstí vyhrála já, poznamenaná jen několika škrábanci a prokousnutou špičkou ucha, to by se ale mělo zahojit. Klečela jsem na své soupeřce a rukama jí držela hlavu na zemi. Ani změna podoby by jí nepomohla k vyproštění.
Po chvíli sebou přestala házet, což jsem uvítala, už mne celé tělo bolelo. ,,Ztratilas rozum?" zavrčela jsem na ní.
,,Proč myslíš?" oplatila zavrčení. Ne, že by mezi vlkodlačím jazykem a vrčením byl takový rozdíl.
,,Víš, koho ses právě pokusila zabít?"
,,Toho, na koho jsem dostala objednávku, jak jinak. Královnu. Takže pokud to bereš takhle, tak ano. Pokud se ptáš, jakého člověka, tak ne, tady jsem dva dny a za tu dobu jsem ji viděla třikrát."
Netušila jsem, kde bere drzost takhle odpovídat, nejspíš se už považovala za mrtvolu. ,,Tak jestli chceš něco vědět, je to možná jediná královna a Beristlia jediné město, kde se staví proti lovcům a kde můžeme my najít útočiště."
,,Takže jí děláš poskoka?"
,,Jsem tu, protože chci a už mám dost schovávání." takhle musím tajit jen jednu svojí totožnost, ne celou existenci. ,, Kdo tě najal?"
,,Nevím."
,,Nelži mi, žádný nájemný zabiják by se nenechal zjednat, aniž by věděl na co přesně, kým a co je motiv vraždy."
Znovu se začala kroutit, ale tentokrát už se rychle vyčerpala a zase toho nechala. ,,Já ale zatím jako nájemný vrah nikdy nepracovala, co jsem potřebovala k přežití jsem chytila nebo ukradla! Ale potřebovala jsem peníze, mám mladší sestru a ta se chce vycvičit jako žoldák. Jako vlkodlaka ji vezmou jen za dvojnásobnou cenu. Žádná lepší práce se mi nenaskytla."
Přišlo mi, že říká pravdu, přesto jsem zavrčela: ,,Jak mám vědět, že nelžeš?"
,,Máš nos, ne?" zase ten drzý nádech hlasu.
,,Ale cítím jen tu pitomou mátu." Bez pardonu jem jí vnikla do myšlenek a prohnala se jimi. Ztuhla, ale nesnažila se nijak bránit, nejspíš ani nevěděla, jak. Nelhala.Pustila jsem jí a ona se bleskově vyhrabala na nohy. Chvíli jsme si měřily jedna druhou. Neměla jsem v plánu ji zabít nebo udat. Pokud tedy ještě někdy nezkusí namířit nějaký svůj útok roti Beristlii. Zatáhla jsem drápy, druhá vlkodlačka udělala totéž. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

,,Neirra." zněla stručná odpověď. ,,A ty?" Ani to moc nepoložila jako otázku, spíš to byl rozkaz.
,,Werserrkeic Enaia."
Trochu vyvalila oči, ale nenechala jsem jí zase si vzít slovo, přeci jen bylo jen otázkou času, než se tady objeví vojáci. Rozhlédla jsem se a když jsem měla jistotu, že jsme stále samy, řekla jsem ještě: ,,Dvě ulice odsud je mizerně hlídané zlatnictví. Pak zmiz, jak nejrychleji můžeš."
S tím jsem se k ní otočila zády a zmizela v ulicích. Ještě jsem si musela rozmyslet, co přesně nahlásím královně, ale určitě ne, že jsem nechala útočníka zmizet a ještě mu poradila, jak si nezákonně přividělat.
Dlužno podotknout, že Neirra nejspíš využila trochu času, který měla, jak nejlépe mohla, rotože ještě ten večer byla nahlášena krádež šperků v hodnotě asi čtyř tisíců Gargonů

23)

Upřímně řečeno, nešlo mi do hlavy, proč dělají z prodeje drog takovou aféru. Prodejce přece nikoho nenutí, aby je kupoval a je každého věc, jestli se rozhodne udělat ze svého těla mátožnou trosku či nikoli. Radši jsem však svůj názor nevytrubovala do světa. Celkově jsem si dávala pozor, co říkám a dělám. Vrátila jsem se totiž ke starému osvědčenému způsobu, jak se vyrovnat s problémy a ztrátou.
Nechala jsem všechny části svého já, které si připadaly jen trochu provinile, ztraceně, zoufale a opuštěně, aby se uvnitř mé hlavy dosyta vykvílely, ale navenek jsem nechala velet jen tu nesnesitelně racionálně uvažující část. Tu, která byla nejvíc bezohledná a tvrdá k okolí i sobě.
Neříkám, že mi to pomáhalo, ale mohla jsem navenek působit celkem normálně. A o to přece šlo. Nějak to přečkat a doufat, že se zas seberu. Vždycky jsem se sebrala. Časem. Skoro. Nebo jsem to spíš zadupala dost hluboko, aby se mi to vracelo jen v nočních můrách.
Zašlápla jsem i tyhle úvahy hluboko uvnitř mysli, aby mi nebránily, soustředit se na svůj úkol a abych ve vzteku někoho neroztrhala na kousky. To byla další taková věc. Naučila jsem se přemodelovat svůj strach, žal a podobné pocity ve vztek. V boji to pomáhalo, jinak spíš škodilo.
Otočila jsem se na vojáka, který mi ukázal ty sudy a vyprávěl celou příhodu s prohlídkou trhu i tom, jak obchodník se ,zeleninou' utekl, jakmile začali sudy prohlédávat. ,,To vám nebylo divné, že utíka?" odfrkla jsem si. Kdyby jen trochu přemýšleli, nemusela jsem tu vůbec být. Mohla jsem... Popravdě, asi bych se bezcílně potulovala ulicemi.
,,No, ono to nejdřív jako útěk nevypadalo. On prostě řekl, že má ještě nějaké zboží vzadu a že pro něj dojde. A pak jsme ho už viděli utíkat."
,,A nechytili." Asi to znělo trochu pohrdavěji, než by se hodilo, protože mu v očích zlobně zaplálo a dost nepředloženě odsekl: ,,Měl náskok a když narozdíl od někoho nemáme čtyži nohy, těžko si budeme hrát na cvičené ohaře!"
Se zájmem jsem sledovala, jak z něj postupně vyprchává vztek a nahrazuje ho šok nad tím, co právě řekl. V obličeji lehce pobledy, asi se mu nelíbil můj klidný úsměv. ,,Já, nechtěl jsem...ů´"
,,Ale chtěl." poznamenala jsem nevzrušeně a pokrčila rameny. Bylo mi jedno, jestli mě ve skrytu duše považuje za poloviční zvíře. Upřímně řečeno, kdybych se měla přihlásit jen k jedné ze dvou ras, kterých jsem teoreticky byla směskou, tedy lidí a vlků, zřekla bych se určitě lidí. Další věc, do které nikomu nic nebylo.
,,Je tu ještě něco, co bych měla vědět?"
,,Myslím, že už jsem ti všechno řekl." Pořád mluvil trochu rozpačitě a rozloučil se a odešel, jak nejrychleji mohl. Těžko jsem mu to mohla vyčítat, v posledních dnech jsem sama se sebou sotva vydržela, těžko jsem to mohla chtít po ostatních. Ani jsem k tomu neměla důvod. Ani chuť.
Sotva byl voják z dohledu, vylovila jsem ze sudu, povětšinou naplněného mrkví, drobný úhledně zabalený balíček. I přes vrstvy látky a krabičku jsem cítila omamnou a ano, lákavou vůni. Rychle jsem balíček vrátila na místo. Další věc, o kterou jsem nestála, byla závislost na drogách. Ale na druhou stranu mohu být ráda, že je nejspíš dokážu snadno vystopovat.
A kde jinde začít, než na tržnici? Byla tam sice taková spousta čerstvých pachů, že hledat jeden starý byl nadlický úkol, ale copak jsem člověk? Křížemkrážem jsem tržnici prochodila, dokonce jsem skutečně ucítila sem tam povědomě nasládlou, omamnou vůni. Ale to bylo všechno.
,,Enaio?" Natočila jsem jedno ucho za hlasem. Znala jsem ho a ten pach taky. Byl to Baxter, jeden z toulavých pouličních psů. Ani na ně jsem neměla náladu, přesto jsem ho nechala doběhnout až ke mě. Zastřihal ušima a zastavil proti mě. ,,Rád tě zase vidím. Hmm, nestalo se nic?"
,,Ovšemže ne." odsekla jsem a vycenila zuby. Na psy jsem bývala hodná, rozhodně hodnější než na dvounohé formy života. ,,Proč by mělo?"
,,Čekali jsme včera i předevčírem před domem. Měli jsme nějaké novinky a takky jsme byli hladoví. Štěkali jsme, ale ty ses neukázala. Ani tam nebyly tvoje čerstvé stopy." kníkl.
Snažila jsem se nesvěsit uši i hlavu. ,,Aha... Baxtere, vyřiď ostatním, že pro vás momentálně nemohu shánět jídlo, ano? Časem možná, ale zatím to nejde."
,,To už od nás nepotřebuješ informace?" vypadal ublíženě.
,,Nemám je, jak oplatit."
Chvíli na mě koukal a já mohla pozorovat, jak jeho zvířecí mozek pracuje. Rozhodně nebyli hloupí, jen neuvažovali jako lidé. Což podle mne nebylo ani v nejmenším na škodu. Zatímco já takto uvažovala, Baxter se očividně k něčemu rozhodl. Nastražil uši a začal bušit ocasem do země. ,,Enaio?"
,,Hm?"
,,Tys nás taky krmila, přestože jsme třeba nezjistili nic užitečného, ne? Takže ti ještě máme, co vracet. A ty zrovna vypadáš, jako že něco hledáš."
Ostatně proč ne? Pokud mi pomohou dobrovolně, nemám, co rozumného namítnout. Navíc ti blecháči na mě nekoukali skrz tlapky, což byla taky příjemná změna. ,,Popravdě, hledám jednoho člověka. Tady prodával zeleninu, ale jdou tu cítit i jiné věci."
Zakoulel očima. ,,Vím, co jsou drogy, přestože moc ne, k čemu jsou. A toho člověka si pamatuju, kope do psů." řekl tak, jakoby to shrnovalo celou jeho osobnost. Ostatně, svým způsobem tomu tak skutečně bylo. Lidé se dali posuzovat podle toho, jak nakládali se zvířaty. S nadějí jsem se zeptala: ,,Pamatuješ si jeho pach?"
,,Naprosto." kývl pyšně.
,,Když mi dovolíš, nahlédnout ti svou myslí do vzpomínek, můžu ho od tebe přesně zjistit." nečekala jsem, že se mu to bude líbit, ale kupodivu neprotestoval. ,,Snaž se na ten pach myslet." řekla jsem ještě, nechtěla jsem mu zbytečně rýpat v hlavě. Poslechl, takže jsem doopravdy nemusela moc hledat. Přesto byla úleva se z jeho mysli zase stáhnout do bezpečí své hlavy. ,,Děkuju." zavrčela jsem a sledovala ho, jak mizí mezi obchodníky a nakupujícími, aby si sehnal něco k jídlu.
Když jsem nyní přesně věděla, koho hledám, nebylo nemožné jeho pach sledovat od místa, kde měl stánek do ulic. Zprvu se stopa zmateně klikatila uličkami, často se několikrát vrátila do té samé. Bylo zřejmé, že uprchlík se jen snažil zmizet strážím.
V jedné slepé uličce byl pach zřetelnější, muž se tu očividně zastavil, možná aby popadl dech, možná aby zvážil možnosti. Spíše však to druhé, protože pak už stopa pokračovala přímo a bez zastávek až do ulice, kde měla postavené a pronajaté domy střední městská vrstva.
Chtěl snad zůstat schovaný, dokud se drogová aféra nepřežene, a on nebude moci znovu bezpečně začít s prodejem? Nejspíš, v domě, ke kterému jeho stopy vedly se totiž svítilo.
Nešla jsem tam, nebylo to třeba. Jen jsem si zapamatovala adresu a vrátila se na hrad, kde jsem strážím oznámila, že jsem našla jejich obchodníka. Na jejich otázky, zda jsem si jistá jsem jen pokrčila rameny a netrpělivě odvětila: ,,Vždycky mu může některý z královniných mágů nahlédnout do myšlenek, ne? Jinak ano, já jsem si jistá."
Už jsem to celé dál nepovažovala za svou starost, nepátrala jsem, co se s ním dál stalo. Byla jsem hodně neprospalá, nakonec bych stejně usnout musela. Schoulila jsem se zase v tom opuštěném skladišti a ani nevím, kdy jsem usnula.
Stála jsem na místě a nemohla se pohnout. Mohla jsem jen přihlížet, jak se vrčící silueta čtyřnohé bestie tyčí nad elfkou, kterou si tlapami drží znehybněnou na zemi. ,,NE!" zaječela jsem, když vlkodlačice zabořila Faie tesáky do krku a stiskla.
Pak zvedla hlavu, na tesácích se jí leskla krev a modré oči jí planuly hněvem. Chvíli se mi dívala do očí a pak zmizela. Prostě se rozplynula.
Najednou jsem zase byla schopná se hýbat, doběhla jsem těch pár metrů a padla na kolena vedle ležící Fai. Z ran na krku se jí řinula krev. Ne, ne, ne, ne! Otevřela oči a podívala se na mě. ,,Tos udělala ty." zašeptala. Ne! chtěla jsem namítnout, ale nebyla jsem schopná vypravit ze sebe ani hlásku. ,,Zrádkyně." řekla ještě a pak znovu zavřela oči. Už je neotevřela.
Z krku jí však nepřestala vytékat krev. Nejdřív mi sahala v kleku po pás, pak k ramenům. Pokusila jsem se zvednout, ale hlavou jsem narazila na strop. Faina krev už mi dosahovala až k bradě... S výkřikem jsem se probudila. Na čele jsem cítila studený pot a na tvářích slzy. Je živá, opakovala jsem si v duchu pořád kokola. Je živá a v bezpečí, nezabila jsem ji.

Ale ztratila ano. Zradila. Přišla jsem o jedinou přítelkyni, kterou jsem kdy měla. Lhala jsem jí do očí a ona kvůli tomu skutečně málem přišla o život. A jako by ani to nebylo málo, ta zatracená drakoněco Darow přísahala, že odhalí všechna moje tajemství. Přišla mi dost chytrá i hloupá na to, aby to skutečně udělala.
To byl taky důvod, proč jsem si zjistila její adresu a prochodila okolí domu skrytá ve stínech křížemkrážem. Taky jsem se o ní snažila zjistit, co se dalo. O jejích přátelích taky. To, že je sama cvičený vrah jsem věděla, poukazovalo na to dost drobností, ostatně ona sama mi to víceméně potvrdila.
Ovšem pokud by měla svou přísahu dodržet, nevím, jak bych to sama ustála. Jestli bych zvládla čelit další ráně. Tak brzo potom, co jsem přišla o Faiu.
Asi jsem tu noc byla hodně na dně, protože moje chladné sebeovládání se zbortilo a já nedokázala zadržet slzy, které mi kanuly po tvářích. Do rána jsem ale byla schopná se víceméně sebrat. Naoko - více. Ve skutečnosti - méně.
Prostě se s tím musím vyrovnat. Všechno se dá přečkat. Vydala jsem se na hrad pro další úkoly.

24)

,,Takové klišé." odfrkla jsem si pro sebe, když jsem četla poznámky. Tak pověsti o přízraku, zjevujícím se při soubojích v ulicích a - vzhledem k tomu, že si bojovníci nic než jeho nepamatují - posedávající je? No, je dost možné, že se jedná o výmysl, ostatně už nyní mě napadl docela účinný způsob, jak to ověřit.
Zjistila jsem si - tedy spíš vynutila - adresy všech, kteří přízrak muže údajně viděli. Jejich adresy byly v záznamech, protože je všechny samozřejmě už vyslýchali vojáci, takže jsem nemusela pobíhat jako blázen po městě, ale vzala jsem to systematicky od jednoho konce k druhému.
Zabušila jsem u prvních dveří, kde mi otevřel muž středního věku se začínající pleší, jak jsem si všimla. Pokusil se mi zabouchnout před nosem, ale strčila jem mezi dveře špičku boty. Málem mi polámal prsty, když se pokusil dveře přibouchnout. Nenechala jsem ho, zkusit to znovu, rozrazila jsem dveře dokořán.
,,Okamžitě..." začal a já na jeho řeč plynule navázala, ,,přestaň nakládat s královninými bojovníky jako se zločinci." v duchu jsem se tomuhle výroku jízlivě uchechtla. Korunovaná královna všech lhářů a protimluvů. Ne, že bych mu o tom plánovala něco vykládat, přestože by možná stálo za to pozorovat jeho výraz. Možná jindy, jestli mne začne natolik obtěžovat vlastní život. Nebyla jsem od toho zas až tak daleko.
,,Omlouvám se, já nevěděl..."
,,Tak už to víš." mávla jsem netrpělivě rukou. Chtěla jsem to už mít za sebou. Až nyní jsem si totiž v přítomnosti člověka, který byl teoreticky taky potenciální kořist, uvědomila, jak velký mám hlad. I to mi brnkalo na nervy, ale nejspíš nakonec zase budu líná něco pořádného lovit a seženu nějaký sajrajt na tržnici.
,,No, tak tedy, co pro vás mohu udělat?" nevím, jestli byl nejistější ze mne nebo ze skutečnosti, že má nepřímo co dočinění s královnou. Rozumnější by od něho bylo, kdyby ze mne.
,,Údajně jsi" neobtěžovala jsem se s nějakým vykáním a jemu se to očividně moc nelíbilo, ,,viděl přízrak muže, který se objevil ve chvíli, kdy jsi se účastnil jisté hospodské rvačky. Ten přízrak je prý to jediné, co si pamatuješ."
,,Taky, že ano!" dušoval se a mě už v hlavě blikala jistá teorie. Pak se nad ní vážněji zamyslím. V jeho hlasu mému nacvičenému sluchu totiž jasně zazvonila lež. Asi jsem věděla, jaká a proč, ale i o to se budu starat později.
,,Jak vypadal?" zeptala jsem se prostě.
Zamračil se, ale nejspíš ne, aby si vycucal odpovědi z prstu, jako spíš aby se přesně rozvzpomněl. ,,Byl, takový jako průhledný..."
,,To je u přízraku věc nevídaná." kývla jsem ironicky a vysloužila si dotčený pohled, než pokračoval: ,, Měl vlasy asi k ramenům, takový dost pohublý, pořád se zubil, přitom měl opravdu odporné zuby, celé křivé-" zarazil se trochu, když jsem v úšklebku odhalila tesáky, ale jen na chvilku: ,,A na sobě měl něco, co vypadalo jako z popelnice vytažené, o tři čísla větší šaty a boty neměl."
Zajímavé, to vypadalo skoro jako přízrak žebráka. Víc jsem od něj vědět nepotřebovala a po chladném rozloučení jsem vyšla zpět na ulici a obešla i ostatní rváče. Základní popis se shodoval. Bez bot. Otrhaný, vlasy k ramenům a špatné zuby. Tím jsem tedy mohla skoro vyloučit možnost, že se jedná o výmysl. A byla bych ji mohla vyloučit úplně, kdybych se donutila nahlédnout jim do vzpomínek. Ale já se až úzkostlivě držela myšlenkami odtržená od světa. Skoro jsem nemluvila ani se společníky. Mohli se z toho zjevit. Ale já bych asi nevydržela jejich soucit.
Opřela jsem se zády o pevnou zeď jednoho z domů. Nemělo by být tak těžké toho potvoráka ducha najít. Stačí, nachomítnout se k nějaké rvačce. Nebo ji vyprovokovat, to bude asi jistější. A lepší na odreagování.
Zadívala jsem se na nebe. Zamračená obloha tmavla soumrakem. Krčmy a hospody budou otevřené a večer naplněné k prasknutí. Lepší čas nenajdu. Ani hledat nebudu, ostatně jedna hospoda je jen o ulici dál a pokud mé informace nebyly zcestné, bývala obvykle i dost plná přesně toho správného opileckého typu lidí. To zas bude otročina.
Rozhodným krokem jsem přešla tu jednu ulici a octla se v zakouřené, pivem a opilci páchnoucí krčmě. Chtělo se mi zvracet. Přešla jsem však k baru - samozřejmě bych sem nevlezla bez kápě na hlavě - a vmáčkla se mezi dva muže, které jsem viděla prvně v životě a počkala si taky na sklenici piva. Ne, že bych tu břečku plánovala pít.
Kdepak, já se s ní vydala přes krčmu a když jsem procházela kolem podle pachunejnedůtklivějšího a nejpřopilejšího návštěvníka, jako jsem klopýtla, vrazila do něho a nalila mu ledové pivo za krk. Vykřikl hrubou nadávku a okamžitě se, přesně jak jsem doufala, otočil, aby mi jednu vrazil, já však uhnula a on trefil nějakého chudáka za mnou.
Během minuty se rvala celá krčma, ale to už jsem pozorovala z bezpečí od stropu, usazená pohodlně na trámu. Návnaday byla přychystána, už zbývalo jen, aby přilákala správnou kořist. Průměrný lovec kořist stopuje, dobrý na ni čeká. Ani nevím, kde jsem tohle moudro slyšela, ale čas od času jsem se jím řídila. Třeba dneska.
Můj plán nejspíš nebyl nejhorší, protože jeho první část vyšla. Neviděla jsem ho objevit se, prostě tam najednou stál. Průhledný, vlasy po ramena, bosý. Chtěla jsem vidět, jestli se průběh bitky nějak změní, nyní, když se objevil.
Pár lidí, kteří k němu stáli nejblíže ztuhlo, ale během několika vteřin byli vtaženi zpět do vřavy boje. Těsně kolem hlavy mi proletěla láhev vodky a byla by mne trefila, kdybych ji neodvrátila telekinezí. Možná jsem to neměla dělat, přízrak totiž nejspíš byl schopen nějak vnímat magii, protože sebou trhl a vzápětí zabloudil očima přímo ke mně.
Zcela automaticky jsem vycenila zuby, ale jinak jsem setrvala na místě bez hnutí. Neohrožoval mě a navíc neměl tělo, na které bych mohla zaútočit. Byla jsem ale schopná vnímat jeho vědomí, takže bych teoreticky mohla napadnout jeho mysl. Ani jsem to nezkusila, ostatně nikdy nebylo ani řeči o tom, že by někoho při rvačkách ohrožoval, prostě tam jen byl. Pokud začne představovat hrozbu, můžu ho najít znovu a riskovat střet myslí, ale dneska ne.
Ještě pár vteřin mne pozoroval a zřejmě odhadoval, pak zmizel stejně náhle, jako se objevil. Vytáhla jsem drápy z trámu, kam jsem je nevědomky zaryla a chvíli pozorovala hluboké rýhy. Pode mnou se ozvalo zařinčení - někdo převrhl celý stůl a vše na něm se rozlétlo po podlaze. Já už neměla důvod tady zůstávat a riskovat, že dostanu něčím těžkým po hlavě.
Seskakovat dolů do té vřavy mi přišlo zbytečné, teleportovala jsem se ven na klidnou ulici a zhluboka vdechla mnohem čistší vzduch. Byl tu takový klid... Plynule jsem přešla z uvolněného postoje do střehu s drápy připravenými, když se za mnou ozval skřek. Ale pak mi došlo, že tohohle tvora znám.
Bylo slyšet škrábání a klapání a vzápětí přede mnou stál hippogryf Naírnan a natahoval ke mně šedivou hlavu. Upíral na mě psí pohled a klapal smutně zobákem. Vždycky byl přehnaně mazlivý a já skočila často celá poslintaná a plná peří, když se objevil.
Couvla jsem o pár kroků. Ani já jako telepat jsem nebyla schopná v myšlenkách rozmlouvat s cizími společníky, musela jsem tedy mluvit na hlas, ale i tomu nepochybně porozumí. ,,Co ty tady děláš? Já přece nejsem tvoje společnice, vrať se zpátky."
Kníkl a došel zase blíž. Nechtělo se mi na něj nějak utrhovat - jeho vina to ostatně nebyla je jen byl zmatený. A něco mi říkalo, že Faia ho v téhle chvíli asi moc nepodpoří. Naírnan byl jen takové přerostlé štěně. Nebo se tak přinejmenším choval a dnes to opět potvrdil, začal se mi otírat hlavou o ruce a olizovat je.
S povzdechem jsem ho pohladila po zobáku. Když už je tady, mohl by být taky trochu užitečný. ,,Naimi, poslouchej." řekla jsem mu. Kdyby už nic jiného, tak zvedl hlavu a vypadal, že mi doopravdy věnuje pozornost, takže jsem pokračovala: ,,Potřebuju, abys letěl zpátky a něco vyřídil. Zvládneš to?" Posmutněl, asi se mu z nějakého důvodu pryč nechtělo, ale souhlasně klapl zobákem.
,,Hodný kluk. Takže, Naimi. Na stole v kuchyni zůstaly nějaké bylinky, měla je jíst, až se probere, prý ta rána přestane rychleji bolet. Nevím, jestli si jich všimla. A taky... Řekni jí, že je možné, že so Darow zjistí něco, co by neměla, když jsem jí viděla posledně, vůbec se mi nelíbilo, jak se tvářila. Kdyby se to stalo, tak ona o tom neměla ani tušení, jasné?" nevěděla jsem, jestli mu dojde o čem mluvím a asi nedošlo, zmateně naklonil hlavu a tázavě kníkl. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jen to vyřiď."
Nechal se naposledy pohladit a se svěšenou hlavou se odloudal pryč. Já šla taky, jen rychleji. Na hrad, podat hlášení královně. Řekla jsem, že přízrak je skutečný, že jsem ho viděla, ale že mi nepřijde - přinejmenším zatím - nijak nebezpečný.Královna přikývla a položila mi ještě otázku: ,,A co si myslíš o tom, že ten, kdo ho viděl si bitky nepamatuje a pamatuje si jen jeho?"

,,Při vší úctě, podle mě je to blbost. Já ho viděla a tu rvačku, u které byl si pamatuju. Spíš je to tak, že si nikdo pamatovat nechce. Pro případ, že by je třeba někdo obvinil z výtržnosti, nebo něco podobného. Zajišťují si tím jistou ochranu. Ale pokud si přejete, můžu to prošetřit."
Královna zavrtěla hlavou, že to není tak moc důležité a propustila mě. Svůj každodenní trénink jsem neznedbávala ani v těchto dnech, ale jídlo i spánek, to byla věc jiná. Určitě jsem nebyla ve stavu, kdy bych mohla bojovat s někým se mnou srovnatelným silou. Nejspíš to vzhledem k okolnostem nebylo rozumné...