Auskora

Byla jsem u mě doma, všechno bylo v pohodě a já se rozhodla, že půjdu na pastvu. My, kentauři, se najíme lidského jídla, ale pak musíme uspokojit ještě koňský žaludek. Zrovna jsem měla pusu plnou trávy, když přiběhla Darow: "Auskoro, musím ti okamži- Co to děláš?" zarazila se. "Musím uspokojit nejen lidský žaludek, ale i koňský. My, kentauři mají dva žaludky," vysvětlila jsem jí. Darow začala znovu:"No dobře. Musím ti něco říct o Seskii." Když mi všechno pověděla, zamyslela jsem se: "Hm, že by další boj? No, nechce se mi moc bojovat s kentaury. Všichni jsme trochu propojení a udržujeme mír, ale tihle asi mír nechtějí. Nedá se nic dělat." Šli jsme ke králi a tam se zeptala se, zda tam mám jít. Ten mi odpověděl: "Dle toho, co přinesla Darow, tak tam běžte obě. Ale hned nebojujte. Zkuste zjistit něco navíc." Koukli jsme se na sebe a odešli. Přemýšleli jsme.
Darow přivolala draka s vozem, co jsem používala u Ničitele. Odletěli jsme do chaty Dana a tam jsme se seznámili. Prozradil nám, kdy právě sídlí Ester a kde jsou "otroci". Věděli jsme moc dobře, co budeme dělat. Špionáž. "Dane, Romane, nevíte, jak bychom se tam dostali?" Dan s Romanem se zamysleli: "Hm, Darow by mohla použít neviditelnost a dostat se tam. Když zjistila informace o Ničitelovi z jeho stanu, mohla by vzládnout i tohle..." řekl Dan. Roman ho doplnil: "A ty, Auskoro, by ses tam mohla vetřít jako bojovnice. Jsi kentaur a holku tam uvítají. Nemají se tam špatně." S Darow jsme usoudili, že to je dobrý nápad. Doufám jen, že tam zapadnu. A Darow snad zjistí něco víc, než já.

Já a Darow jsme stály před branami. "Pamatuj si," kladla mi na srdce, "V případě nebezpečí zatrub na lasturu od Dana. Budu u tebe za okamžik. Nemohla bych přijít o tak věrnou společnici a přítelkyni." Já jen kývla a klusala do města. Zajímalo mě, jak se tam Darow dostane a pak mě napadlo, že má neviditelnost. Začala jsem přemýšlet, jak tam zapadnu. Najednou jsem uviděla nad mojí hlavou draka, dračí hlídku. Snesl se ke mně a na něm byl kentaur. Přišel ke mně, prohlídl si mě a řekl: "Kdo jsi? Nemáš za paži naše znamení armády a jsi přitom kentaur!" Mě to docvaklo a řekla jsem: "potulovala jsem se světem a potřebovala nějakou práci. Když jsem uslyšela o vaší armádě, řekla jsem si, že bych se mohla zapojit." Prohlížel si mě a řekl mi: "hm, přivedu tě k našemu vůdci kentaurů v naší armádě, uvidíme, co bude dál." A šli jsme. Měla jsem v opasku kolem břicha schovanou lasturu, pro případ nouze.
Když jsme přišli do stanu hlavního kentaura, tak se na mne otočil. Úplně jsem se zastavila, hlavou mi proběhlo Déjà vu [dežaví]. Otřepala jsem se a zeptala, zda se k němu mohu připojit. Nejdřív si nebyl jistý, ale pak se mě zeptal: "máš nějaké schopnosti?" "Mám" odmlčela jsem se a teleportovala se vedle něj. Naučila jsem se to už dávno, ale nepoužívala jsem to od té doby, co jsem to nezvládla a teleportla jsem se přímo sídla cizího krále a měla ostudu. Nechtěla jsem na to myslet, málem jsem zapomněla, že tu teleportaci mám. "Wow, to se mi líbí. Budeš zatím hlídat vězně, ukáže se, zdali jsi dobrá." Já kývla a chtěla se teleportnout, ale nevěděla jsem, kde to je a tak mi ukázali.
Byla jsem tam a hlídala vězně. Nejradši bych je pustila, ale byla bych prozrazena. Divila jsem se, jak mají luxusní cely, skoro jako ve čtyř hvězdičkové hotelu.

Asi po hodině, když se stmívalo, tak ke mne přišel ten vůdce kentaurů. "Ani jsme se nepředstavili" usmál se. "Jsem Rolos, vůdce kentaurů v této armádě," a podal mi ruku. Zase jsem měla Déjà vu, divné. Podala jsem mu taky ruku: "těší mne, Aus-" dobliklo mi, že kdybych řekla mé jméno, bylo by po mě. "Jsem Aster." "Kde ses vlastně objevila v tomto světě?" "Ani nevím. Rodiče jsem znala jen jako malá a mam po nich jedinou památku" a ukázala jsem mu můj náhrdelník, na kterém byl přívěšek ze stříbra do tvaru oka. "Nevím, co to znamená, ale cením si toho." Rolos si prohlídl náhrdelník a udiveně se na mne kouknul. Pak si mlčky sundal svůj přívěšek a ukázal mi ho. Byl stejný. "To je znak mé rodiny, co jsem ztratil. Mě odvedli do armády, a manželku odvedli neznámo kam i s mojí jedinou dcerou. Dal jsem jí tento náhrdelník, aby na mne měla památku. Měla ho i má manželka. Pak jsem se dozvěděl, že moje manželka je mrtvá, ale ještě mi předtím poslala dopis, že má dcera je v dobrých rukách." Odmlčel se. Bylo mi ho líto, ale pomalu mi začalo docházet, kdo jsem. "Jmenovala se Auskora" Teď mi to docvaklo. Jsem jeho dcera! Proto to Déjà vu A v cirkuse jsem se neměla dobře. "Tati?" řekla jsem. "Dcerko, jsi to opravdu ty?" Měl slzy na krajíčku, ale já také. "Jsem, tati" a objali jsme se. Povyprávěl mi vše, co se tu dělo a že je na mě pyšný, že jsem porazila Ničitele. "Musím ti něco říct, ale o samotě." "V tom případě jdeme."

Přišly jsme do malé jeskyňky, a tam mi začal povídat: "já nejsem na jejich straně, to tady žádný kentaur. Naverbovali nás a my děláme, že jsme s nimi. Něco důležitého ti tady o tom řeknu." "V tom případě musim zavolat Darow, jsme tu obě na výzvědách, počkej tu." Teleportovala jsem se před bránu a použila dvakrát lasturu. Darow byla mžiku u mě. "Co se děje?" "Zneviditelni se, musím ti něco ukázat" Došli jsme až do jeskyně a tam otec spustil, když se seznámil s Darow: "Potřebujeme se odtud všichni kentauři dostat, chceme se k vám přidat. Bez nás budou oslabeni, ale budou i tak silní. Vaše armáda, když se spojíme, bude vyrovnána. Ale porazit samotného Dragour, to bude peklo." Ještě nám o Dragour něco řekl. Najednou jsme uslyšeli, že někdo jde k nám. "Dragour!" řekl můj otec. "musíte zmizet, já se umím teleportovat." "Darow, zneviditelni se" řekla jsem. "Já se umím teleportovat, jen jsem to dlouho nedělala." Darow se na mě koukla tázavě, kvůli teleportaci, ale pak kývla a zneviditelnila se. Já se teleportovala před bránu města. Tam jsme se sešli a na drakovi jsme odletěli domů.

8) Ratheth

Večer, když jsem dovečeřela, tak ke mne přišel posel od krále a dal mi listinu. Já poděkovala, a když odešel, začala jsem si to číst:
Auskoro, s Darow není něco v pořádku. Když přivedla hraničáře, jen je spočítala a hned zmizela. Můžeš, prosím, zjistit, co se jí stalo? Děkuji, král.
Zapřemýšlela jsem. Věděla jsem, že to bude něco s rodinou. Cítila jsem to. Je to má přítelkyně, co po mém boku stojí stůj co stůj a já po jejím. Bylo mi jí líto, že přišla o rodinu. Stejně bych se jí na to zeptala, i kdyby mi král neposlal vzkaz. To mě jenom přinutilo se jí zeptat už ráno. Věděla jsem, že když jí není zrovna nejlíp, chodí na palouk daleko od Beristlie, je to opuštěné místo, kam chodí jen zvířata a pár odvážlivců. Říká se, že je to zakleté místo, ale přitom to je místo, kde můžete v pohodě relaxovat.
Ráno, tak v půl páté jsem vstala, nasnídala se a oblékla. Pro případ nouze jsem si sebou vzala i trochu jídla a zbraně. Neteleportovala jsem se přímo na palouk, ale před les okolo něj. Darow tam vždy lítá na drakovi. Šla jsem do lesa a po chvíli jsem našla bránu. Věděla jsem, že kdo jí jen tak otevře, bude tam les, ale já tam načmárala kresbu luku a za bránou byl palouk. Byla tam Darow, jak jsem čekala. Vedle ní ležela její puma. Jen co jsem se přiblížila, zvětřila mě. Já jen malinko zakoulila očima, když zavrčela a šla jsem Darow. Ta bylo udivená, že tu jsem, moc sem nechodím. Řekla pumě, že jsem její kamarádka a já si sedla vedle ní. Začala jsem: "Co tě trápí, Darow? Co se stalo cestou, když jsi šla s hraničáři? Vím, že je to s tvojí rodinou, cítím to. Mě, jakožto kámošce, to říct můžeš." Darow nejdřív vzdychla. Puma, -stejně jako já- zacítila, že je Darow smutná a hned si jí lehla na klín. Darow si jí hladila a začala: "Víš, Auskoro, někdy bych chtěla mít štěstí jako ty. Potkáš otce, tvou rodinu nevyvraždí zuřivej drak..." odmlčela se. Já jsem se porozhlídla po palouku a začala jí vyprávět: "Jak my to můžeš závidět? Ty máš jen mě, já jen tebe. MY jsme rodina, ikdyž nemáme stejnou krev." "Ale vždyť tvůj otec je..." Já jí ale skočila do řeči: "Rolos? Ten kašpar? To není můj otec, jen si hraje na důležitého a předstíral, že je můj otec. Vtipálek, už jsem si to s ním vyřešila," pousmála jsem se. "Jo, náš život není procházka růžovou zahradou." Darow my řekla, co viděla a mě jí bylo líto. Ten drak není zlej, je něco horšího... MNOHEM horšího, když jí to udělal a pak přehrál v paměti. Po chvilce povídání jsem dvakrát zatleskala a vedle mě se zhmotnila knížka. Byla to má rodinná kronika. Ukázala jsem jí Darow a řekla, že je kouzelná, protože se sama dopisuje. "Ty bys měla mýt taky takovou kroniku, mají jí všichni dračí mágové a pár kentaurů, -včetně mě-, jen jí neumíš vyvolat." Naučila jsem jí to a ta si jí s údivem prohlížela. Po chvíli jsem jí řekla, že zkusím taky vyvolat společníka, to se dělá právě na tomto palouku. "Jdu s tebou!" řekla mi. Já se pousmála a zvedla se. Zazpívala jsem krátkou melodii a u mne najednou stála víla, královna víl. "Ráda bych si vyvolala společníka" poklonila se a podala 500G. "Jak si přeješ, Auskoro." Nic. Zkusila jsem podruhé a... zase nic. Na potřetí se objevil šedočerný kouř a z něho vyběhl vlk. Darow musela odvolat pro jistotu pumu, než tam bude mela. Vlk se rozhlídl a běžel ke mně. Já se sklonila a on mi začal hned lízat obličej a já se zasmála. Promluvil ke mně: "Jmenuji se Ratheth. Uslyšel jsem tvé volání a přišel jsem za tebou, jelikož jsme si souzeni. Už tě niky neopustím..."
Pak mlčel a sedl si vedle mě. Promluvila na mě víla: "Společník vždy na začátku o sobě něco řekne, ale pak nemluví. Vlci jsou nejlepšími zabijáky a nejvěrnějšími společníky. Nikdy tě neopustí. Jsou ale smrtelní- po té, co jim nepřítel zasadí smrtící ránu, vlk se vrátí zpět do Eorsu. Pokud ale krátce po jeho smrti vyvoláš dalšího společníka, je velká šance, že se vrátí zpět k tobě." Usmála se a zmizela. Já jsem si s ním pohrála a Darow přivolala pumu. Bylo vidět, že se znají z Eorsu.
Já se usmála na Darow a ona na mne. Byl čas se vrátit domů, bylo už osm hodin.