Mise Espoir

1)

Šla jsem temnou, liduprázdnou ulicí. Sice bylo poledne, ale tady byla tma a zima jako v noci. Zafoukal ledový vítr, odfoukl mi mé dlouhé tmavé vlasy do očí. Zatřásla jsem se zimou, na hlavu si narazila kapuci od svého černého pláště a zalitovala, že jsem si nevzala teplejší oblečení. Beze slova jsem minula již několik let opuštěnou hospodu a pokračovala dál do hlubin města.
Můj pohled však sklouzl k do základů ohořelému domu. Kdysi bílé stěny teď nabraly temně černý odstín od sazí a místo svítivě červené šikmé střechy tu zela díra.
Do očí se mi vehnaly slzy přesně jako v ten den, kdy se to stalo. Před očima se mi rozstřelo bílo a já se myšlenkami znovu vrátila k tomu dni, kdy moje náhradní rodina shořela spolu s mými krásnými výhledy na budoucnost...
*Zatleskala jsem svýma malýma ručičkama a vztáhla je k sympaticky vyhlížející ženě. Ta se usmála a zavedla mne do našeho domu. Usedla se mnou k roztopenému krbu a vyprávěla mi pohádku jak se moje pravá matka dokáže změnit v kočku a otec ve vlka a že já to jistě taky dokážu až budu velká...
Z místnosti ozářené především teplým světlem vycházejícím z krbu se tak stalo pohodlné doupě pro opuštěnou duši.
Náhle se však z vedlejší místnosti ozval křik. Ženu i mne to rozrušilo. Ona se rozběhla do místnosti vedle. Stála jsem tam jako přimražená, po chvíli se má pěstounka vrátila. Nešla však sama, za ní se valil oblak šedého štiplavého kouře. Byla k smrti vyděšená a na obličeji i odhalených rukou měla zarudlá místa. Popáleniny. Z kouřem zahalené místnosti se ozval nadlidský řev. Rozběhla jsem se tam i přes bolestné volání té simpatické ženy. Nakoukla jsem dovnitř. Všude byl kouř a stěny olizovaly plameny, na zemi se ve velkých bolestech svíjel můj pěstoun. Po chvíli se jeho tělo přestalo zmítat a on naposledy vydechl. Bylo tu však něco, čeho jsem si v ten den nevšimla, na plotně byl zapíchnutý černý šíp a za oknem se na zlomek vteřiny ukázal stín nějakého muže, ale nevěnovala jsem tomu pozornost dost dlouho, protože mne ze zadu popadly silné ruce a vtáhly mne zpátky. Do náruče mě brala ta žena a vynesla ven. Plameny se rychle šířily. Už zachvátili celý dům. Na poslední chvíli mě vyhodila ven. Pak se zakolísala a spadla do hořícího domu...*
Obraz se vytratil a já opět stála na tom samém místě, kam mne jako malou vyhodila pěstounka, aby mi zachránila život před plameny.
Po tvářích se mi koulely slzy. Silou vůle jsem odtrhla pohled a zaplašila pochmurné vzpomínky. Setřela si slzy a pokračovala dál. Byla jsem ponořená do svých myšlenek a nechala nohy, aby mě nesly.
Z dlouhého přemýšlení mě vytrhl prudký příval světla. Rozhlédla jsem se a zjistila, že už jsem vyšla ze spletitých uliček na okraji a dostala jsem se do centra města.
Došlo mi, proč tady jsem a vydala se k menší bráně ohraničující celý Královský psinec. Obličej se mi rozzářil. Miluji psi! Nejvíce se mi líbilo to nejmladší štěně, překrásná mladá fenečka. Vždy jsem ji obdivovala přes mříže jejího kotce.
Postavila jsem se před jakousi ženu pracující v psinci. "Takže vy mi chcete říct, že tady téměř všichni psi dostali v ten samý den silnou nevolnost. Vy jste si mysleli, že se přežrali, ale dva z nich následně zemřeli a vy jste na jejich těle objevili známky otravy?!" Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Znamená to snad, že se někdo pokusil zavraždit ty milé a oddané stvoření?! Zplál ve mě hněv. "Ano" zašklebila se ta paní. "Kdo to jen mohl udělat?!" Vyprskla jsem a v očích mi zajiskřilo. "To nikdo neví, jestli chcete, můžete se to pokusit zjistit" zamračila se, očividně jí velmi rychle docházela trpělivost.
"Fajn" procedila jsem skrz zaťaté zuby, "já se tu trošku porozhlédnu, doufám, že vám to nevadí" pravila jsem a ani nečekala na její odpověď a vydala se přes písčitou zeminu a sledovala každý pohyb malých psích tlapek. Pohledem se zastavila u malinké psí holčičky, z očí mi sršela něha. Přinutila jsem se odtrhnout oči a pokračovala v pátrání. Nějak jsem nemohla přestat myslet na tu její krásnou srst a hravou povahu. *Proč jen není na prodej? Stejně nemám ani Gardon...* zoufala jsem si cestou a vrátila jsem se k řešení problému. *Schrneme si fakta...* začala jsem s přemýšlením. *jak se jed mohl dostat do těla psů? Jedině vodou, nebo žrádlem* vztala jsem a šla zpátky k té na pohled nepříjemné paní, s kterou jsem se bavila předtím. Ta tady teď bohužel nebyla, ale byla nějaká jiná.
Měla dlouhé blonďaté vlasy a svítivé modré oči. Bylo tady ještě něco, co upoutalo mou pozornost, okolo pasu se jí houpal opasek za kterým měla podivnou lahvičku s bílým práškem. "Ahoj, potřebuješ něco?" Zeptala se sametovým hlasem. Něco v hlavě mi našetávalo, abych jí nevěřila, ale srdce mi říkalo něco jiného. Vybrala jsem srdce a nasadila přátelský výraz. "Nevíte něco o té záhadné otravě psů?" Zeptala jsem se zvědavě. "Nic o tom nevím." Její hlas se najednou úplně změnil. "Aha, nevadí" začala jsem couvat. "Jen jsem se chtěla zeptat, kdo v ten den byl v psinci. Chci vědět, kdo by o tom ještě mohl vědět." Ale pravda byla jiná. Chtěla jsem vědět, kdo tu byl, ale ne kvůli tomu, 'kdo o tom může ještě vědět' ale, 'kdo měl přístup ke všem psům a jejich jídlu'.
Vypadalo to, že se zlatovlasá paní zamyslela a pak pravila už trochu méně naštvaným hlasem. "Na, mohu ti dát rovnou náš rozvrh." Podala mi ho. Pozorně jsem si ho prohlédla. *vypadá to, že v ten den, kdy se to stalo tu byla tahle paní a ta co tu byla i předtím, to znamená...* "v ten den jste tu byly jen vy dvě?" Zeptala jsem se. "Ano, my, ale byl tu i nějaký pán, obhlídnout psi a tak, k tomu já večer a ona ráno na obě krmení." zasekla se uprostřed věty. "A ten pán, nevíte co chtěl a jak vypadal?" ptala jsem se. "Ale jo, bydlí tady o kus dál. Přišel sem jen jednou. Už si moc dobře nepamatuji, jak vypadal" trpělivě odpovídala. Pak odešla a já se opět ponořila do svých myšlenek.
*takže... na obě krmení jen ony dvě plus ten pán. Podobně jako dnes... jed musel podat někdo z nich. Ale kdo? Tahle tu byla na večerní krmení, tam ta na ranní, ale jak zjistím, kdo z těch tří to byl? Budu se muset zeptat ještě toho pána a té druhé..* na to jsem se otočila, přestala rázně pochodovat po písku a vydala se k budově, ve které zmizela blondýna. Zaklepala jsem a čekala, než někdo otevře. Chvíli se nic nedělo, ale pak otevřela.
"Potřebuješ ještě něco?" Zepatala až moc milým hlasem. Na stěně za ní jsem zahlédla dopis pro 'mladé paní Viliamsovi' byly tam i fotky. V ten moment mi něco došlo. Ony dvě jsou sestry! Vykulila jsem oči a překvapeně si prohlédla dvě usměvavé ženy na barevné fotce. "Ty a ona jste sestry?" vyrazila jsem ze sebe trhavě.
"Skoro přesně." Usmála se zalatovláska. "Představíš mi zdejší pejsky?" Usmála jsem se. Chtěla jsme vidět, jak se zachová, až se dostane do kontaktu se stvořeními, které se možná pokusila otrávit. Radostně přikývla a se mnou v patách se rychlým krokem vydala přes prašnou cestu okolo různě pobíhajících psů. Na každého ukázala a řekla jak se jmenuje, s několika se dokonce pomazlila.
Vyškrtla jsem si ji tedy ze seznamu podezřelých. Já vím, že zájem o ně mohla klidně jen předvádět, ale něco mi říkalo, že to není pravda.
Dalšího dne jsem se vydala na adresu, kterou, jak mi řekla paní Viliamsová jen těžko dostala z prošedivělého pána. Za necelou hodinu jsem se dostala k starší chatrči na samém okraji města.
Zaklepala jsem na dveře.
Toho muže, který mi otevřel jsem poznala....
Zamrazilo mě v zádech, poznala jsem totiž stín, který se kdysi, před několika lety mihl za oknem hořícího domu...
"Vy...vy jste zabil mou rodinu" vydechla jsem zdrcená smutkem.
"Ano, zasloužili si to" zařechtal se postarší muž, ale v očích mu plál zlomislný plamen. Nenápadně jsem položila ruku na svou dýku, měla jsem chuť ho tady a teď zabít. "A ty vořechy jsem chtěl taky všechny pozabíjet, bohužel na to někteří neskončili" zasmál se zle. Nevěřícně jsem zalapala po dechu. "Ano, ano a teď zmiz." Zamračil se a sahal po meči za opaskem. "Proč jste to všechno udělal?!" Zavrčela jsem zlostně. "Pořád štěkali a mne to rozčilovalo" zašeptal frustrovaně. Nakonec po mne hodil poslední varovný pohled. Zůstala jsem jako přimražená, urovnávala si v hlavě myšlenky a sledovala jak zlý vrah mizí v útrobách svého domu.
Později jsem zavolala několik vojáků, kteří po mém popisu starého muže přikyvovali a brblali si něco o tom, jak už uloupil a zabil několik lidí, takže to pro ně není ani překvapení.
Informovala jsem je i o mém podezření s mou náhradní rodinou (řekli, že to je určitě pravda a že by se ani nedivili) a několika důkazy s jedem u psů. Poděkovali, nechali si mnou ukázat směr, kterým se vydal a slíbili, že udělají vše pro to, aby zloducha našli rychle, protože ve svém domu nebyl, zřejmě utekl zadními dveřmi. A mě nezbylo nic jiného než čekat a doufat, že se jim ho podařilo chytit a brzy ho předají do rukou spravedlnosti. 

2)

Znáte ten pocit, když něc
o vidíte bez očí a slyšíte bez uší? Prostě když vám jakýsi hlas říká, jak to bude, nebo je, ale slyšíte ho jen vy? Nebo když se vám v hlavě ukáže obraz, který vám dokonale odpovídá na otázku?
Já to znám. Poslední dobou se mi to děje čím dál tím víc.
Jsem blázen?...
*Ano, už je tady.
Ne zlatíčko, není to čarodějnice ani ježibaba.
Ale samozřejmě, je opravdové.
Ne drahoušku, ten příběh jsem ti říkala už mockrát. Nemá cenu to říkat znovu.
Proč to nikdo nevyřešil? To nikdo neví, jak bychom mohli?
A teď už spát, jen pamatuj, kočka, která se skrývá uvnitř Tebe jednou vyjde na povrch a ty to dokážeš...*
S prvním teplým paprskem slunce jsem se probudila z krásných snů. Nevědíc, proč jsem tady, v lese, jsem se rozhlédla. *byla jsem nejspíš náměsíčná, byl úplněk* uklidnila jsem se v duchu. *co mi to mamka říkala? Že to dokážu, ale co? Co vyřešit? Proč mi přijde, že už jsem to někdy zažila?* vytryskl mi v hlavě vodotrysk otázek. Snažila jsem se nemyslet na to, že ta žena, která mi tamto řekla mě vlastně odkopla...
Odněkud z mýtiny za mnou se ozval pronikavý ptačí skřek. *už zase ty ptáci* zaklela jsem. Ale byla pravda, že to je má druhá mise. Ano, mám zjistit, proč tam ti ptáci tak skřehotají... Rozhodla jsem se tedy, že záhadné věci přijdu na kloub.
Neslyšně jsem našlapovala na listím pokryté zemině a Socrer cupital po mém boku. Krátce po probuzení jsem si ho zavolala, aby mi pomohl s pátráním. jeho bílo modrá srst se vlnila v ranním větříku, po chvíli se mi v hlavě rozezněl jeho hlas. "tak co, máš už nějaké typy?" zeptal se tvoreček zvědavě. Když jsem huňaté stvořeníčko lépe poznala jsem zjistila, že Socrer je velmi zvídavý a ochotný Auruk. Hned od začátku jsem ho bombardovala otázkami týkající se všeho možného a on mi vždy trpělivě odpověděl a přidal pak ještě nějaké moudro a já mu za to byla vděčná. "Ještě ně, musím se tam nejdříve porozhlédnout" odpověděla jsem telepaticky. "To zní rozumě" odpověděl vesele, pak se zastavil a pohlédl na mě. "Proč se nezkusíš změnit v kočku?" Chtěl vědět, došlo mi, že mi nejspíš četl myšlenky - to s tou mámou a tak. Potřásla jsem hlavou a pohled mu opětovala. "Ráda bych.." neochotně jsem souhlasila. "Ale nevíš jak" dokončil za mě Socrer. Mlčky jsem přikývla a zahanbeně sklonila oči. "Nevadí, zkus to. Myšlenkami si ukaž kočku. Černou se zelenýma očima. Představ si jí, jako sebe, se mnou na tomto místě. Jsi přece Espoir, neboli naděje" Poradil zamyšleně a radostně nastražil uši, když přeložil mé jméno. Byla jsem si téměř jistá, že se to nepovede, už mnohokrát něco podobného zkoušela, ale tohle by stálo za pokus. Socrer si zřejmě moje myšlenky do puntíku přečetl a radostně švihnul ocasem.
A Já se ho pokusila nezklamat. Donutila jsem své myšlenky se soustředit na černou kočku s lesklou srstí a pronikavýma zelenýma očima, která stojí vedle krásného modrobílého auruka.
A pak se stalo něco neuvěřitelného.
Tělo mi začalo porůstat dlouhými černými chlupy, oči mi změnili odstín zelené a na hlavě mi vyrostly kočičí uši. Moje postava se vůbec dost zmenšila. "Povedlo se" zajásala jsem v duchu šťastně, byl to úžasný pocit. Socrer také potěšeně zastříhal ušima.
A tak jsme - já už v normální přeměně - pokračovali v cestě, hlavou se mi honili myšlenky na mé první změnu v kočku. Okolo nás mezitím začaly větve i stromy houstnout a kam oko dohlédlo bylo šero. Skoro tma. Nakonec jsem se musela znovu změnit v kočku, tentokrát se to podařilo mnohem lépe, hned když jsem pomyslela na černou kočku jsem se změnila. Abych prošla a lépe viděla mi přeměna velmi pomohla.
A pak, se zčistajasna nad námi prodraly paprsky slunce. Moje citlivé kočičí oči to velmi podráždilo. Zorničky se mi prudce zúžili, byl to pocit, jakoby mi do očí bodalo tisíce nožů. Z kočičí tlamičky se vydralo bolestné zamňouknutí. Můj společník jen pokýval hlavou a chlácholivě oznámil. "Neboj, postupně se to bude zlepšovat a nakonec si na to zvykneš..."
Náš cíl byl palouček nedaleko města - a přitom ho obklopoval hustý les.
Uprostřed mýtiny tak dva metry nad zemí kroužilo nesčetně ptáků. Od malinkých vrabců přes střední sovy po velké dravce. Změnila jsem se zpátky a vše sledovala s pootevřenýmy ústy.
Socrer už mezitím odešel doprostřed kruhu utvořeného ptáky. "Vypadá to, že něco chrání" informoval auruk, "to je taky možnost, ale proč tak zvláštně skřehotají? Že by tam byla nějaká věc, která na ně působí?" Uvažovala jsem a projistotu to řekla i svému moudrému společníkovi. V hlavě se mi ukázal obraz nějaké fialové truhličky, která zářila bledým světlem a knížky, ale ignorovala jsem to a pomalu, opatrně, co noha nohu mine jsem se blížila k záhadnému kruhu. Když jsem byla blíž, zjistila jsem, že ti z menších ptáků krouží i blíž k zemi a někteří i úplně u země, jakoby opravdu něco chránili.
Prodrala jsem se doprostřed kruhu za Socrerem. Udiveně jsem se rozhlédla. Zevnitř podivný útvar nabral větších rozměrů a vypadal spíš jako změť ptačích těl peroucích se o místo. Otřásla jsem se hrůzou, jako kdyby je něco ovládalo, skutečně.
Jeden velký orel se odpojil a letěl doprostřed, přímo proti mé hlavě. Těsně minul, větrem odfoukl mi mé havraní vlasy do očí, ale hned po něm vyletěl další, jenže tentokrát mířil přesně.
Opravdu hodně jsem se polekala, když hned pod ním vyletěl další, který mířil k oblasti mého hrudníku nebo břicha. A pak další, tentokrát k mím nohoum.
Nebylo před nimi úniku, kdyby se mi v hlavě poplašeně nerozezněl Socrerův hlas, nepřežila bych to, obří ptáci by mě rozsápali svými ostrými drápy a špičatými zobáky. "Kočku! Změn se v kočku a lehni si na zem! Rychle!" radil auruk spěšně a sám se svou vší rychlostí rozplácl na zem. Rychle jsem svou mysl donutila se soustředit na černou kočku, proti které letí velkou rychlostí tři velcí ptáci. Nic se však nedělo, zatímco jsem se snažila proměnit se se orli blížili, už jen tak metr a zabili by mě, už jen dvě vteřiny a už bych se odtud nevrátila.
Na poslední setinu se moje tělo zmenšilo, rozplácla jsem se o zem po vzoru svého společníka. Dravce to zmátlo, prudce se zastavili na konci vnitřního prostoru, kde ještě před vteřinou stála jejich oběť a rozhlédli se okolo. Já i Socrer jsme toho využili, tím otvorem, kterým jsme sem prošli jsme se zase vypakovali ven a tryskem se rozběhli k okraji lesa.
Srdce mi přestalo zběsile tlouct až když jsme se oba vyčerpáni k smrti, posadili k jedné velké kládě u okraje na slunci. Změnila jsem se zpátky a opřela se zády o velikou kládu. Teplé paprsky dopoledního slubce se chlácholivě opírali o můj krk a kus zad a o aurukův bílo modrý kožíšek. Přinutila jsem se uklidnit a nemyslet na to, jak se ti orli rozhodli nás zlikvidovat a to jen kvůli tomu, že jsme vešli doprostřed jejich útvaru. V duchu jsem si opět připomněla společníkovu větu, 'Jakoby něco chránili' a musela s ní opět souhlasit. *Ano, chtěli nás od tamtuď dostat, protože něco hlídají* uvědomila jsem si překvapeně.
Mezitím se mi Socrer uvelebil na klíně a tiše přemýšlel, viděla jsem jeho myšlenky jako na talíři, přesně tak jako on viděl mé.
"Co si myslíš?" Optal se po chvíli a vzhlédl, svýma pronikavýma očima mi viděl snad až do žaludku. Věděla jsem, že naprosto přesně ví, co si myslím, jen se ze slušnosti zeptal.
"Myslím, že něco hlídají, něco, co je ukryto už dlouho ale teď..." zarazila jsem se a pohlédla na Socrera pohledem 'jsem blázen?' Malý auruk mě přelétl pohledem, "jistě, že nejsi a dokonce s tebou souhlasím. Něco co je dlouho ukryto a teď to chce ven. Na ty ptáky to působí. Myslím. Měli bychom to zjistit." Řekl první větu pobaveně, ale zbylé vážně. Neochotně jsem přikývla, rozhodně se mi nechtělo znovu do toho - pro mě nebezpečného - kruhu. Ale šla jsem.
Dostali jsme se dovnitř a zatím neštěstí žádné broblémy nenastaly. Socrer začal hrabat břibližně uprostřed útvaru svýma silnýma tlapkama.
A skutečně se zachvilku ozvalo silné zaskřípění, jakoby kočka škrábala drápy o plech. Ale ptáci si toho nevšimli a dál skřehotali. Přeběhl mi mráz po zádech...
To co zaskřípělo jsem s aurukovou pomocí vyndala. Raději jsme však zůstali v kruhu, protože bychom si celý útvar mohli nést s sebou.
Snadno jsem krabičku otevřela a k mému překvapení se uvnitř skrývaly přesně ty věci, co jsem na začátku viděla v hlavě - fialovou světélkující truhlička a kniha. Údivem mi spadla čelist.
Později jsme ten nález donesli (i přes potíže s ptákama, kteří se okolo nás neustále rojili) k hradu. A předali to králi.
A mohli jen doufat, že nám král dá co nejdřív vědět o co se jednalo. Úkol byl splněn. Zjistili jsme, proč tam ti práci jsou, ale kvůli čemu? Nebylo to varování? To zatím nevíme...