Arrietarr

Ságu píše: Enaia a Faia

1) Enaia

Slunce zvolna mizelo za obzorem a město Beristlia se černě rýsovalo proti do ruda zbarvenému obzoru. Z vysoké skály v lese pozorovala západ slunce černošedá vlkodlačice Enaia. Mírně přivírala modré oči zbarvené sluncem zlatě. Trávila tu hodně času spolu s Faiou, kterou by mohla označit jako svou jedinou přítelkyni. Obě se tomu slovu sice vyhýbaly a zarputile se nazývaly tým, ale to nic neměnilo na tom, že Enaia s Faiou trávila mnohem víc času než s kýmkoli jiným.
Dnes tu ale vlkodlačice seděla už několikátý den sama. Seděla nehybně s ušima nastraženýma a pocukávající špičkou ocasu. Vypadala, jako by na něco čekala.
Vtom oblohu proťal hlasitý orlí výkřik trochu příliš hlasitý na orla. Enaia bez hnutí sledovala, jak kolem ní prosvištěl šedobílý hippogryf a začal mezi stromy klesat k nedaleké mýtince. Jezdkyně na jeho hřbetě se krátce ohlédla přes rameno.
Enaia střihla ušima a co nejrychleji slezla ze skály dolů. Cestou se proměnila, takže na mýtinu došla v lidské podobě, oblečená do černého obleku a modrostříbrného pláště s kapucí. Posledních pár metrů skoro klusala.
Faia zatím seskočila ze svého hippogryfa Naírnana na zem. Vlasy měla po letu dost pocuchané a měla na sobě pomuchlaný lovecký oblek. Poplácala Naírnana po zobáku a nechala ho odletět. Pak se konečně otočila k Enaie, která zatím došla až k ní. Jakmile viděla její výraz i ruce založené v bok, Faia si tiše povzdechla.
,,Jak to," Spustila bez okolků i pozdravu Enaia, ,,že sis prostě zmizela a byla pryč několik dní! Ono by tě zabilo mi o tom napřed něco říct?!" Usekávala jednotlivá slova.
Že nemá cenu se s Enaiou snažit hádat, věděla Faia už dlouho. Vlastně na to přišla už při prvním jejich rozhovoru. Nicméně se jí spravedlivě dotklo, že jí vlkodlačka místo pozdravu zavalila výčitkami. Proto se v duchu obrnila trpělivostí a ozcela klidně, protože tím Enaiu vždycky vytočila nebo naopak usmířila, prohodila: ,,Taky tě moc ráda vidím. Snad jsi o mě neměla strach?"
,,Ne, samozřejmě že ne, přece se o sebe umíš postarat." Odpověděla Enaia nevrle. Ve skutečnosti strávila většinu času obavami, do jakých potíží mohla Faia zabřednout. Zvykla si jí krýt záda. A zvykla si, že Faia kryje záda jí. ,,Ale vypařit se na několik dní bůhvíkam, aniž bys třeba jen nechala vzkaz..."
,,Něvěděla jsem, že se to tak protáhne a vlastně ani, že budu muset někam jít." Pokračovala Faia smířlivě. ,,A až ti řeknu kam a proč jsem šla, zjistíš, že máme důležitější věci na práci, než se hádat kvůli mým vycházkám." Dokončila vážněji a ponuřeji.
To Enaiu zaujalo natolik, že zapomněla i na uražený výraz. Naklonila tázavě hlavu a zatočila v ruce jednou ze svých dýk. ,,Jak to myslíš?"
,,Povím ti to cestou." Řekla Faia se svým obvyklým nečitelným klidem a obě vykročily směrem k městu. Šly pomalu, Faia cestou Enaie vyprávěla o zabitém jednorožci, kterého ulovila dračice odmítající hledat kořist v okolí Beristlie, protože magie se z města a jeho okolí vytrácela. Když skončila, bylo už všude šero. Slunce úplně zapadlo.
,,Já ale pořád nechápu, jak to souvisí s námi. To, že draci zabíjejí jednorožce i to, že se ztrácí magie sice není zrovna povzbudivé, ale proč bychom my měly mít něco na práci?" Nechápala nebo spíš nechtěla chápat Enaia.
Faia k ní otočila hlavu. ,,Ty bys to tak nechala?"
,,Jo..."
,,Tomu nevěřím. Eno, tohle není normální. Magie se nemůže jen tak sama od sebe ztratit. V tomhle musí mít prsty něco nebo někdo. A to neuvěřitelně silný, když vezmeš v úvahu, že dokáže vysávat magii z celého města. Musela jsi to už přece cítit. Naše kouzla slábnou a jestli už to cítí i draci.... Určitě to není v pořádku."
,,Nejspíš ne. A co já s tím?" Držela se Enaia vytrvale svého.
,,Musíme s tím něco dělat." Odpověděla Faia prostě.
,,Proč my?"
,,Protože někdo musí. Někdo musí zjistit, co za tím stojí. Mám strach, že by to mohlo zničit celou Beristlii a nejen to. Nemám z toho dobrý pocit."
,,To já taky ne. A už to je sakra dobrý důvod, abych se do toho nepletla."
,,Takže prostě utečeš?" Zeptala se Faia a v hlase jí zaznělo neuvěřitelné pohrdání. Tohle od Enaiy přeci jen nečekala.
,,Radši budu zbabělec, než abych byla mrtvola." Odsekla Enaia, které Faino pohrdání neuniklo.
Fain klid ji nedovolil se rozkřičet a tak jen pohrdavě odsekla. ,,Tak si tu shnij ,já jdu možná tě někdy přijdu navštívit" Otočila se k Enaie zády a pokračovala směrem k městu sama.
Enaia několik minut jen stála na místě a civěla do země. Když konečně zvedla hlavu, Faia už byla mimo dohled. Ještě párkrát nejistě přešlápla, ale v duchu už byla rozhodnutá. Proměnila se ve vlka, protože v této podobě byla rychlejší a běžela po stopě, dokud Faiu nedohonila. Mlčky s ní srovnala tempo. Ani nezměnila podobu, přesto dala Faie jasnou odpověď.
Faie přelétl po tváři nenápadný úsměv. 

2) Faia

Už pár hodin spolu přecházely nejrůznější obchody, zapadlé krámky a tržnice ve městě, slunce už skoro zapadlo a bylo šero .Enaia se mezitím proměnila do lidské podoby a kráčela s kapucí na hlavě mlčky vedle Faii, která se stále rozhlížela po okolí. Nakoupily ze několik gardonů, jídlo, pití, několik obvazů a dezinfekci. Vše nesla v kožené brašně pověšené přes rameno Faia. Zabočily po několika set metrech za roh a dorazily do domu Enaii ,ta mlčky otevřela upravený zámek drápem a vešla dovnitř ,za ní do domu vkráčela Faia a zabouchla za sebou dřevěné dveře.
,, Pořád mě udivuješ Faio že do všeho strkáš nos" řekla a poušklíbla se vlkodlačice
,,A mě že tobě je to jedno" pokrčila rameny elfka a hodila brašnu do rohu místnosti aby ji nepřekážela, některé by jejich chování k sobě zarazilo, možná by si to vyložil že se navzájem neznají a že by nejraději navzájem uškrtily, ale opak je pravdou, žádná z nich by na druhou nevytasila meč, nebo by ji nechala na pospas někomu jinému. Zkráceně takové chování k sobě měly pořád a den kdyby se navzájem neobvinily neprohodily pár ironických vět nebo se poškádlily jakoby nebyl , nebo byl naopak až moc významný. Usedly za kuchyňský stul, Enaia si vzala sklenici vody a Faia seděla bez ničeho.
"Kdy vyrazíme ?" prolomila ticho elfka a zahleděla se oknem na ulici kde už byla tma.
"Co nejdříve, čím dříve vyrazíme, tím to budeme mít dřív z krku" řekla Enaia. Faia se k ní otočila hlavu a přikývla ,bylo to nejrozumnější a stejně trčet ve městě by nepomohlo .
"Navrhovala bych k severu, rozprostírá se tam největší plochy a je tam mnoho prostoru na čerpání energie" řekne a potom dodala "A je tam obtížné přežít a obecně se někam dostat" Enaia mlčky přikývla i když ji v hlavě ji probleskla myšlenka na rozbořené vlkodlačí ruiny a vůbec se ji do ledové pustiny jejího bývalého domova a domova vlkodlačích klanů nechtělo neměla jiný nápad. Stačilo jen doufat že nepůjdou skalami a že se jim vyhnou, poposedla na židli ,,Máš nějaký plán co tam budem dělat a jak toho někoho najdem?" zeptala se.
,,Ne" odpověděla prostě Faia a ušklíbla se.
,,Jo hrnout se po hlavě do problému, tak to je moje specialita" uchechtla se Enaia . Faia dopila vodu a postavila sklenici do dřezu, přešla do Enaiiny malé knihovny a vzala pár map, sedla si na gauč a začala do nich tužkou vyznačovat cestu a radit se přitom se svým společníkem mrzutým, vážným a věčně ukrákaným duchovním havranem Randerem, který sice s přátelstvím s Enaii nesouhlasí a vlkodlaky nemá rád, ale v plánování se vyzná.
"Hotovo" oznámila Enaie, která se mezitím převlékla, ukáže ji mapu do které vyznačila tužkou trasu.
"Bych tam došla i bez mapy" odfrkla si Enaia a mapu si prohlédla.
"Jistě jak myslíš" řekla klidně Faia, hádání nikam nevedlo. Enaia jen protočila očima a sedla si na svojí postel. Venku už byla tma a bylo hodinu před půlnocí. Už jen pár hodin od jejich výpravy už teď si obě přály ať už ji mají splněnou. 

3) Enaia

,,Já to nemůžu najít!" Opakovala Enaia už asi posté. Hledala maličké úlomky zeleného krystalu, které dřív živily magií nezkrotný magický požár. Nedala královně všechny úlomky, některé jí zůstaly v kapse. To kvůli nim jely na sever, to byly ty informace, které potřebovaly získat. Protože pokud se obě ošklivě nemýlily, tyhle krystaly schopné pohltit a zase uvolnit magii byly dílem temných elfů ze severu. Pro ni to ovšem bude znamenat octnout se přímo v srdci bývalého území její rasy. Ale nehodlala nechat jít Faiu samotnou.
,,Ani je nehledej, už jsem je sbalila." Řekla Faia, která se zrovna objevila ve dveřích, oblečená už v cestovním a s vakem na zádech. ,,Zdržuješ." Dodala, ale Enaia jen mávla rukou a vrátila se do ložnice, aby sbalila poslední kousky oblečení. Když konečně sešla po shodech ven na ulici, stála už Faia připravená vedle dvou jelenů, Ucamaliho a Warkarisse. Předtím se dohodly, že jít pěšky by bylo zbytečné zdržování a Mairinika je moc nápadná, než aby mohly letět. A protože koně neměly, musely použít Enaiiny jeleny.
Ještě jednou překontrolovaly, že mají všechno ( Zbraně, oblečení, pro Faiu jídlo na cestu s tím, že Enaia pro sebe naloví, obvazy, desinfekci, provazy, hojivou mast....) a pak už nebyl důvod, aby se tu zdržovaly. Enaia vylezla na hřbet Ucamalimu, Faia se vyšvihla na Warkarisse. Projely bránou a zamířily na sever, kopyta jelenů rytmicky bušila do země.
Jak se vzdalovaly městua blížily se divokému severu a nebezpečným horám, Enaia přemýšlela, jestli najdou, co hledají. Jestli totiž západně od opuštěného území vlkodlaků stále žijí temní elfové, jestli i tam nenadjou jen rozvaliny. A jestli jim budou ochotní říct víc. Jestli jim totiž nebude osud nějaké Beristlie ukradený.
Ten první večer měly možnost ubytovat se v hospodě, ale ani jedné se do toho moc nechtělo. Odbočily tedy z rozbité cesty do lesa a na příhodné mýtince zapálily oheň. Enaia ulovila malého zajíce a opekla si ho, Faia večeřela suchary. Povídaly si o všem možném, ale Faia mohla na vlkodlačce pozorovat nervozitu. Enaia si odpouštěla obvyklé cynické poznámky a co chvíli otáčela hlavu k severu. Faia měla dost rozumu i taktu, aby to nekomentovala.
V noci se obě vystřídaly na hlídce. 

4) Faia

Terén se jelenům pod kopyty z lesních pěšinek a trávy měnil na led a sníh. Teplota se postupně snižovala a stromů ,měst ,lidí a vlastně všeho ubývalo. Už pár hodin po východu slunce nechaly jeleny v lese a vydaly se dál pěšky ,jeleni na mráz a sníh nebyli zvyklí a navíc jim kopyta klouzala po ledu a bořila se do sněhu .Enaia se proměnila do vlčí podoby aby Faie stačila. Běžely několik hodin, mezitím už zmizely i ty poslední kousky trávy a pěšin ,kolem byla jen ledová pustina, pofukoval vítr. Obě mlčely, Enaia přemýšlela a každých několik minut větřila a rozhlížela se, nervozita by se z ní dala sbírat. "Můžeš mi říct proč jsme uprostřed ničeho a hledáme zrovna tady krystaly?" zavrčela Enaia, ale ne vztekle. "Hele štěkat můžeš na králíky já ti ne-ro-zu-mím" ušklíbla se Faia a zastavila se aby nemusela dohadovat v běhu. "Myslíš že budou pršet z nebe?" řekla už v lidské podobě Enaia. "Já si myslím hodně" uchechtla se elfka a rozhlédla se chvíli se soustředila ,vedle ní se objevil Naiman a její zrak se vylepšil, každá vločka ve sněhu pro ní nebyla jen detailem. "Tak co opravdu prší?" zeptala se s úšklebkem Enaia a znovu se rozhlédla. Elfka si změřila obzor a po chvíli řekla "Ne , ale tam" pokynula hlavou a hippogryf zmizel zpět do Eorsu "tam jsou skály" dodala. Enaia napínala tím směrem zrak, neviděla nic než jen ledovou pustinu, ale Faie věřila. Znovu se proměnila do vlčí podoby , ocas ji nervózně pocukoval. Obě naráz vyrazily směrem k horám. Doběhly k masivům jejíž vrcholy nešly vidět přes mračna a na jejich úpatí se hnal vítr a padal sníh který nikdy neroztával. Enaia se bez potíží začala drápat nahoru po sotva zřetelných pěšinkách, lemovanými spadlým kamením a kusy ledu. Faia ji následovala i když ne zas s takovou kuráží i ona se stávala nervózní ,ne z výšky, ale z chladu který nastával. Jejich chování bylo dost podobné, když Enaia větřila Faia se rozhlížela a když Enaia nervózně tiše vrčela ,kontrolovala si Faia přívěšek. Na úpatí druhé hory se dostaly až když se slunce klanělo k obzoru. Sestup zvládly bez větších potíží, až na to že Faie jednou sklouzla brašna z ramene a spadla o několik metrů níže kus od polámané pěšiny a že Enaie jednou podklouzla tlapa. Rozhodly se jít podél úpatí několik set metrů dále aby nemusely lézt po příkré stěně. Enaia to zaregistrovala první, skrčila uši a zastavila se. " Co je?" zeptala se Faia a šla několik kroků dále. Potom ji nedalo se zastavit a podívat se nahoru kam se koukala i Enaia. "Wow" vydechla na skále se ve sněhu tyčila obrovská kamenná ruina věže její rozbořený vrchol pokrytý ledem byl ozářen sluncem a vypadal že tam bude stát dalších tisíce let.

5) Enaia

Faia chvilku jen zírala, pak otočila hlavu k Enaie. ,, Nemyslela jsem, že t-" Ale Enaia už vedle ní nestála. Elfka se rychle rozhlédla, ale zahlédla už jen černou špičku ocasu mizící v na první pohled nikam nevedoucí puklině ve skále. Odevzdaně obrátila oči v sloup. To se dalo čekat. Mohla by prostě počkat tady, ale lomcovala s ní zvědavost, takže se začala drapat za Enaiou.
Vlkodlačku ani nenapadlo čekat. Jakmile si jen trochu zvykla na tmu panující uvnitř hory, pustila se úzkou ledem pokrytou chodpou připomínající spíš prasklinu v hornině. Postupně se ale stezka rozšiřovala, přestože to Enaia kvůli naprosté tmě mohla jen cítit. Faie snadno utekla, protože nemusela spoléhat na zrak a mohla měnit podoby, což v tomhle terénu skutečně přišlo vhod. Teprve, když se za ní ozval náraz a Faino: ,,Tohle je sakra co?" , konečně zastavila, přeměněná momentálně do lidské podoby.
,, Asi větrací šachta?" Zazubila se a vyčarovala na ruce ohnivou kouli, která chodbu částečně osvětlila. Teprve nyní si mohly obě všimnout, že chodba se nejen rozšířila, ale její zdi už netvoří hrubý kámen, ale že jsou zdobené jemnými rytinami a do skály jsou vyhloubené otvory, nejspíše na vsazení pochodní. Navíc na chodbu navazovaly další, menší.
,,Kam to všechno vede?" Zeptala se Faia, ale Enaia už zase byla o několik kroků napřed a světlo si nesla s sebou. Faia si tedy jen povzdechla a přidala do kroku.
Pak se před nimi objevily schody. Široké a mizící dole v temnotě. Zvláštní, věž přece stála nahoře na skále. Náledí jim oběma ztěžovalo postup, několikrát hrozilo, že se jedna nebo druhá poroučí dolů mnohem rychleji, než původně plánovala. Enaia na každé svoje uklouznutí reagovala rozmrzelým vrčením.
Posledních několik schodů bylo rozbitých a částečně zavalených sutinami a pokroucenými kusy kovu. Ty sutiny byly zbytky obrovské brány, která se zhroutila časem nebo při dávných bojích. Přelezly zbytky brány a octli se na místě, které měla brána oddělovat od schodiště. Enaia zvětšila ohnivou kouli a nechala jí vystoupat výš, takže osvětlila celý obrovský prostor.
Podlaha z černého mramoru s bílým žilkováním se pod vrstvou jinovatky třpytila jako z diamantu. Stěny se ztrácely kdesi nahoře, strop vidět nebyl. Nejspíš to býval nějaký obrovský sál, ale už se to nedalo poznat, vše bylo příliš poničené. Jen na obrovském kamenném podstavci se tyčila skoro nedotčená socha vytesaná z tyrkysu.
Byla to socha dvou vlkodlaků, vlkodlaka v lidské a vlkodlačky ve vlčí podobě.
Faia došla až k soše, její kroky se v obrovském prostoru rozléhaly jako rány do kovadliny. ,,Kdo je to?" Zeptala se s očima upřenýma na tvář vlkodlaka.
,,Kielleten a Nasgra, zakladatelé Kielletenského klanu. Jsme na jejich území, dokonce si myslím, že tohle byla jejich hlavní pevnost."
,,Tváří se jako ty, když ti někdo zkouší rozkazovat." Uculila se Faia a Enaia odpověděla napůl pobaveným, napůl varovným zavrčením. Pak vlkodlačka vyskočila na podstavec sochy a dřív, než stihla Faia něco říct, vytáhla z pochvy vytesané na opasku Kielletena opravdový meč pokrytý námrazou. Zbraň se stříbřitě zablyštěla.
Vlkodlačka se zazubila, jako by socha splnila její očekávání a vrátila meč na místo. Obě chtěly prohlédnout i zbytek pevnosti, která -jak už Faia pochopila- se ve skutečnosti nacházela uvnitř hory a nikoli nahoře v rozvalině věže, ale všechny ostatní chodby byly zavalené, neprůchodné. Navíc celé místo bylo skličující a zdržovat se v zhroucené horské pevnosti určitě nebylo bezpečné. Takže se vrátily kudy přišly. Enaia se ani jedinkrát neohlédla, ale po zbytek dne byla podivně zamlklá.
Trvalo jim další dva dny, než na západě konečně uviděly konec hor, na žádnou další pevnost nenarazily, ostatně nezavítaly do srdce vlkodlačího území, zůstávaly jen na okraji hor.
Tam, kde končily hory, začínal les. Převážně jehličnatý, ale mnohem pohostinnější než strmé horské vrcholky. Šly většinou mlčky, každá ztracená vše vlastních myšlenkách. Až k večeru prolomila ticho Enaia ,,Tak ještě půl kilometru a dojdeme k hranici říše nočních elfů."
,,Dobře." Přikývla Faia a přidala do kroku.
Ušly ale sotva půl kilometru - tedy přesně tolik, kolik prorokovala Enaia k hranicím - když se z lesa před nimi vynořilo několik štíhlých vysokých postav s luky a tmavou modrofialovou kůží. Enaia zavrčela, ael jen tichounce, elfové ji neslyšeli.
,, Zde se nachází hranice naší říše, nemůžete dál." Řekl ten nejvyšší z nich a prohlížel si je od hlavy k patám. Měl dlouhé černé vlasy svázané do ohonu, takže byly vidět špičaté uši.
Faia věděla, že někdy je lepší Enaiu vůbec nepustit ke slovu, takže rychle odpověděla: ,,Ale my tam musíme jít, potřebujeme vaši pomoc a radu." Vytáhla z kapsy úlomky kouzelného krystalu. ,,Potřebijeme vědět, co je tohle. "
Elfce ani vlkodlačici neuniklo, jak elf ztuhl. ,,My víme, co je to. Pokud to chceš vědět také, můžeš jít s námi, lefko. A třeba se to dozvíš. Ona ale ne," pohodil hlavou směrem k Enaie ,,naše rasa má dlouhou paměť a nezapomíná na spory, které jsme s vlkodlaky měli. Ona k nám nesmí."
Enaia s Faiou se na sebe zadívaly. Nikdy se nechtěly rozdělit. Enaia se ale nakonec mírně pousmála. ,,Jen běž." řekla Faie, ,,sejdeme se zase tady, já tam nepůjdu." A telepaticky, tak, aby jí krom Fai nikdo neslyšel, dodala. ,,Nepůjdu tam s vámi."
To také nebylo ideální řešení, vlkodlačka podle Fai příliš riskovala, ale vzhledem k tomu, že by jí stejně nikdy nedonutila tady zůstat, jen přikývla. ,,Dej na sebe pozor." Řekla ještě a pak se s elfy vydala pryč.
A na krajinu se snesla tma. Les byl tichý a klidný. A když temnota dostoupila vrcholu, přeběhl onu pomyslnou hraniční čáru tvor nerozeznatelný od okolní temnoty. Rychle přeběhl na čtyřech tlapách s drápy volné prostranství a ztratil se mezi stromy. Ve tmě se zaleskly tesáky odhalené ve vlčím úsměvu.

6) Faia

Tma spadla ne husté lesy. Temní elfové společně s Faiou běželi po lese, mohlo by jich být tucet i více těch kteří se skrývali za stromy. Každý měl v ruce luk a mlčky běželi několik metru za před i vedle Fai a ne nebylo to jen kvůli tomu aby se třeba chudinka neztratila. Neodpovídali na žádné otázky které jim zadávala ať už byli o krystalech nebo o jejich způsobu života. K elfům by se moc přirovnat nedali, kůži měli modrofialovou oči stejné jako kůži v lese se nepohybovali tak tiše, nejspíš kvůli tomu že se zde kromě vlkodlaků nikoho bát nemuseli, les nejspíše také nebyl jejich vášní nebyl nijak upravovaný až na několik značek na stromech, jejich význam mohla jenom hádat. Luky měli menší a ne moc vyzdobené.
Po kolika minutách vyběhli k osadě či městu. Bylo tvořené domy seřazenými tak že ty nejvíce honosné byli ve prostřed a ti zřejmě ne moc bohatí nebo ušlechtilí bydleli na okraji, hradby neměli jen několik strážných věží čnících ze země na kterých stalo s luky připraveni strážní. U bran na ní čekal elf který ji beze slova pokynul aby šla za ním.
"Jak dlouho vedete spor s vlkodlaky?" zkusila se optat tohoto elfa. "Dlouho " odpověděl neurčitě. Kolem ulic, kterými procházeli se shromažďovali děti aby si mohli prohlídnout Faiu, dívali se na ní jako na neobvyklé zvíře, jako na nový exponát. Nic si z toho neděla jen se na většinu zašklebila aby její rasu viděli samozřejmě v tom nejlepším světle k tomu dodávala i pohrdavý pohled a odvracela hlavu.
Místo toho aby šli k honosným domům ve prostřed se proplétali menšími domky na okrajích a očividně hledali někoho kdo by byl ochotný promluvit víc.
Elf, náhle po několika minutách zastavil, div do něj nenarazila. Rukou pokynul k dveřím domu před nimi a zaklepal. Poté se otočil a prostě odešel. Nechápavě se za ním otočila , to prostě přišel k domu stejném jako desítky dalších zaklepal a beze slova ji tam prostě nechal ? Na to si pohrdavě odfrkla. Ve dveřích se, objevila postava. Postarší elfka s vlasy rozpuštěnými a v jedné ruce držela nějakou knihu. ,,Vstup nezvaná" řekla, ne příliš zaujatě. Domek měla přecpaný, doslova , přecpaný knihami , různými magickými amulety, zbraněmi i rostlinami. Na jedné z polic seděl tvor podobný malému kotěti s šupinkami. Elfka se posadila na jediné křeslo v rohu pokoje a čekala až ji vylíčí, co tak důležitého ji přináší v noci sem. " Přejdu rovnou k věci" řekla a vytáhla z kapsy malý úlomek magického krystalu." Potřebujeme vědět kde se nachází a co to vlastně je" snažila se aby se v jejím obličeji neobjevil náznak úšklebku . Elfka se zaraženě podívala na krystal v její ruce, rychle vstala a vzala ji ho z ruky, začala si ho pozorně prohlížet se zatajeným dechem " To- To není možné , odkud ho máš? " zeptala se aniž by na ní otočila hlavu. "V zemi po magickém požáru" odvětila po pravdě " Kde ?" optala se znova " V království Beristlie" upřesnila. Výraz temné elfky, začal tékat po knihách poházených po pokoji, tiše si mumlala a přehrabovala se jimi. " Řeknu ti co chceš vědět ,ale nechám si ho" řekla, nemohlo Faie ujít že má o něj velmi výskoky zájem. Aniž by počkala na souhlas Faii pokračovala , měla o něj velký zájem a nemohla riskovat odmítnutí nabídky. "Používali je naší dávní předkové ještě před války s vlkodlaky, měli být na hranici s vlkodlačím územím a tím je oddělovat neprůstupnou magickou stěnou. Když se začali naše vztahy bortit a chybělo už málo k válce, zmizely a nechali tím naše hranice ničím nechráněné" mluvila klidně a rozvážně po chvíli dodala " Jsou to krystaly pocházející z podmořské jeskyně Turisi, která jako jedna z málo míst v severních krajích je ponořená pod slanou vodou, vždy je v =polovinu roku zatopená a polovinu je v ní sucho. Díky těmto změnám dostaly krystaly vlastnosti mezi které patří i ta nejhlavnější kvůli které je předkové začali používat. Schopnost pohlcovat nesmírně vysoké množství magie a následně je moci uvolnit a v rukou mocného mága nadělat divy. Od té doby co zmizely se žádný jiný nenašel" skončila svůj výklad a odvrátila hlavu zpět k krystalu, nevypadalo to že by chtěla pokračovat ve vysvětlování. Faia nenaléhala , dozvěděla se vše podstatné co potřebovala vědět. Více by se stejně nedozvěděla , poděkovala a vyšla ven. Stál tam znova stejný elf, který ji dovedl opět ke skupině a ta následně k hranicím. Když je přecházela na obzoru se objevovaly první sluneční paprsky nového dne "Enaio?"zavolala a rozhlédla se potřebovaly vymyslet podniknou dál.

7) Enaia

Enaia se zavrčením vyskočila na tlapky. Srst měla zježenou a tesáky vyceněné. Chvíli zírala do tmy panující v lese, pak nechala zježenou srst klesnout a trochu uvolnila napjaté svaly. Byl to jen další sen. Další příšerná noční můra. Dřív jí takové pronásledovaly pokaždé, když usnula. Potom, co se seznámila s Faiou z nějakého důvodu ustaly, ale nyní, když se rozdělily se vrátily.
Nepokoušela se znova usnout. Jen si vytřásla jehličí a větvičky z kožichu. Byla na území temných elfů. Musela být opatrná, přestože byla zrovna noc.
Zavětřila a vydala se dál po Faině stopě. Město už nebylo daleko. A ona chtěla najít způsob, jak se tam nepozorovaně dostat. V noci nebyla víc, než tichý stín. Byla přízrak. Byla noční lovec, tvor z legend.
Ale byla taky sama. Když přišla do Beristlie, byla rozhodnutá si kvůli vlastnímu bezpečí i bezpečí druhých nepustit nikoho k tělu. Přesto té elfce dovolila, aby se stala její přítelkyní. Přestože by to nahlas neřekla, začala na ní spoléhat, potřebovala jí.
Zatřepala černou hlavou, aby se donutila přestat takhle uvažovat. Třeba má špatné sny jen z hladu. Určitě je to z hladu, z čeho taky jiného? Nakonec o tom sama sebe skoro přesvědčila a rozhodla se něco ulovit, dokud je ještě tma.
Odbočila ze stopy a s hlavou skloněnou čenichala v zetlelém listí. Cítila spoustu pachů, bylo tu hodně zvěře, ale hlavně vysoká. To ne, nemohla nechat zbytky. Elfové by si toho všimli... A bylo by po zábavě. Nebo by možná zábava začala.
Odhrnula vrstvu čerstvě spadaného listí, aby snáz ucítila stopy, které se pod ní udržely. Veverky, myši, lasička a... Enaia ztuhla na místě. Tenhle pach tady neměl, co dělat. Do tohohle lesa nepatřil. A ona ho znala. Patřil měniči, který kdysi hlídal magický požár.
Vlkodlačka nechala lov lovem a vydala se po stopě. Stopa byla asi měsíc stará, ale stále se dala sledovat. Nevedla k městu, ale hlouběji do lesa.
K první stopě se po chvíli přidaly dvě další, lidské. Obyčejně lidské. Enaia je nikdy předtím necítila. Pak se ale přidala ještě trojice stop. Jedna elfká, jedna lidská a jedna démonská. A ta jí byla známá víc než důvěrně.
Enaie se zachvěly špičky uší a mimoděk tiše kníkla. Rozběhla se po stopě s novým elánem... a ztratila ji u řeky. Museli jít chvíli ve vodě, proto už je necítila, ne po takové době.
Chvíli jen přecházela po břehu, nechtěla se vzdát. Ne když po letech znovu narazila na toho démona. Naposledy hrábla tlapkou a vrátila se po vlastních stopách zpátky. Do města už nemusela, Faia už byla pryč.
Loudala se lesem a přemýšlela. Co tam dělal? A proč s ním byl ten měnič? Odmítala si připustit odpoveď, jež se nabízela. On do toho nemůže být takhle zapletený, prostě nemůže. Ale přesto... Faie o něm neřekne.
Když se s ní zase sešla a Faia, po tom, co jí vylíčila, co se dozvěděla, jí položila otázku, zda něco užitečného zjistila ona, odpověděla: ,,Ne, vůbec nic." Připadala si přitom jako zrádce. Ale v tuhle chvíli jí poroučela ta část jejího já, která zůstávala věrná Gavinovi. 

8) Faia

,Kam tedy teď?" položila otázku, která stejně oběma kolovala v hlavě. Němě se obě shodly že v ledových krajích na ně už nic nečeká . Faia se vydala zpět po směru k vlkodlačím ruinám. ,,Bylo by kratší jít rovnou a ne to obcházet přes hory" podotkne vlkodlačice nad jejím nápadem , ale vydá se za ní. ,,Potřebuju si ještě něco poznamenat" vysvětlí a přidá do kroku. Led a sníh pod jejich nohama pokřupával a jejich kroky zněly v pustině jako melodie nějaké písně.
...
Před nimi se znova objeví ruina kamenné věže , tyčí se na skále. Vezme si do ruky svůj zápisník a tužkou do něj nakreslí podobu věže, vydá se poté zpět chodbami do sálu se sochou. Vše si podrobně kreslí a zapisuje , ani jedna to raději nekomentuje. ,,Půjdeme tedy zpět do města a proberem možnosti ? Prolomila ticho , které mezi nimi bylo. Chvíli zaváhala , už , už ji chtěla říct o příhodě v lese, ale pomlčela a přikývla , dikybohu se mohla na mlčení vymluvit tím že byla ve vlčí podobě.
Celou cestu zpět ji vrtalo hlavou , kam , kdo ,co se stalo s krystaly , které před mnoha sty lety chránily hranice. Magický požár už možná nehořel , ale jeho následky šly už z dálky vidět. Spálená země a ohořelé stromy jsou v zimní krajině viditelné z velké dálky. U brány na ně čekal jejich oblíbený strážný , který se nejen jednou jim poškleboval a nejen jednou se mu, samozřejmě z ničeho nic, ohnula špička kopí nebo meče. Po pár dlouhých dnech konečně vešly zpět domů. Přesněji do Enaiinina domu , unaveně se obě ulehly ke spánku. Druhý den se obě hrabaly v knihovně v nejrůznějších svazcích knih a hledaly jakékoliv zmínky o někom kdo by měl nějaký důvod jít na chladné hranice vlkodlačí hranic a krást tam krystaly. En celou dobu hledání jen předstírala a při každé Faiině bláznivé konspirační teorii jen vrtěla hlavou a přemýšlela jestli ji to má říct, nebo poslechnou část vždy věrnou Gavinovi.
,,Takže možnosti buď to byl bájný hyppogryf zkřížený s drakem nebo to byla Cituza jedna s prvních dryád,, zhodnotila nakonec své nejvíce pravděpodobné teorie. Nebyly zdaleka pravdivé , ale byly nejméně bláznivé. ,, Dobrá , zkus najít nějaké možnosti kde by mohli být , já se půjdu podívat ještě jinam" prostě ji řekla a odešla dříve než ji stačilo dojít že jiná knihovna na hradě není a že vlastně nemá kde hledat. Poté co za sebou zabouchla dveře se ji ozval v hlavě mrzutý , nezaujatý a krákavý hlas Randera ,,Lhala ti víš to? , poznal jsem to hned při jejím odmlčení " kráknul nezaujatě a znova se z jejího vědomí stáhl. ,,Kdyby to bylo důležité řekla by mi to" opáčila a dala se zpět do přehrabování knih a spisků, stačila ještě překreslit své náčrty na papíry které jsou v knihovně volně k dispozici, dřív než se setmělo, budou se ji ještě hodit, cítí to. Večer se sešly opět u ní doma. Povečeřely , probraly možnosti jejich teorii. Opět ji o její procházce po elfím území neřekla a o stopách nalezených okolo města se ani slůvkem nezmínila. Bylo ji ale jasné že na to dříve či později přijde. ,,Takže zítra vyrazíme do bažiny , nějaké námitky? ,, zeptala se ji elfka a upřela na pohled. 

9) Enaia

Žádné námitky. A taky spousta námitek. Faia to postřehnout nemohla, ale Enaia kolem svého domu narazila na stopy. Známé stopy. Enaia zapřemýšlela, nakolik bude Faia schopná její nepravdy odhalit, když řekla: ,, Zítra ne, už mám po krk věčného spaní pod širákem. Chci se pořádně vykoupat, najíst a vyspat. Nejdřív pozítří."
Faia jí věnovala podezřele dlouhý trochu posmutnělý pohled a Enaia měla co dělat, aby zahanbeně nesklopila oči. Když elfka promluvila, byl ale její hlas klidný, beze stopy nějakého podezření. ,,Dobře, pozítří vyrazíme hned ráno. Ale pak si musíme pospíšit, nevím, jak ty, ale já už mám problém dostat ze sebe vůbec nějakou magii."
,,Neboj, pozítří vyrazíme hned a rychle." Slíbila Enaia.
Rozloučily se s tím, že Faia jde ještě pro jistotu hledat, podle svých vlastních slov nebyla unavená. A Enaia šla všechno, jen ne jíst a spát. Jakmile byla elfka z dohledu, vzala na sebe svou vlčí podobu a začala čenichat kolem svého domu.
Nebylo pochyb o tom, že Gavin tady byl, ale stopy se křižovaly a Enaia nebyla schopná ani se svým čichem vlkodlaka najít, kam pokračují nebo odkud přišly. Třeba se démon naučil létat. Ani by ji to nepřekvapilo. A ještě jedna věc byla na stopách zajímavá. Byly různě staré. Ta poslední nanejvýš dva dny, ta první necelý týden. Takže tak den dva poté, co s Faiou odešly z města.
I kdyby nebyla cynik a pesimista, Enaia mohla snadno poznat, že tohle dopadne špatně. Hoooodně špatně. Měla o něm Faie říct. Ale pokud to byl on, kdo sem vtrhnul a pomocí těch zatracených krystalů dostával z města magii... Vždycky byl v kouzlech dobrý. Enaia nevěděla, co je jeho živel, zdálo se, že dokáže ovládat všechny.
Enaia nevěděla, co by udělala pak. Ale určitě nějakou pěknou pitomost. Nějpitomnější možnou pitomost. Vrátila se domů a hodiny jen přemýšlela. A přitom, jako by se jí z hlavy všechny rozumné úvahy vykouřily.
...
KŘACH!!!
Enaia byla v mžiku na nohou s dýkou v ruce a vytasenými drápy. Musela usnout. Na dost dlouho soudě podle tmy venku. A tahlé rána zněla - zněla jako by někdo vyrazil dveře z pantů. Určitě, protože sem nyní zřetelně proudily zvuky a pachy z ulice. A podle tlumených úderů ty dveře zase zasazoval zpět.
Vlkodlačka zatáhla drápy a vrátila dýku zpět do pouzdra na předloktí. Nebude je potřebovat. Vyšla z pokoje a zůstala opřená o zeď v chodbě. ,,Měla bych ti poděkovat, žes mi nerozbil okno?" Promluvila k vysoké mohutné siluetě, která se skutečně snažila zasadit domovní dveře zpět do pantů.
,,Vřelejší přivítání jsem si po skoro třech letech odloučení ani nemohl přát." Odpověděl Gavin přes rameno a vrátil dveře skoro bez námahy na místo. Pak se k ní konečně otočil a Enaia nechala na ruce vzplanout oheň, aby si ho mohla prohlédnout. Vzhledově se vůbec nezměnil, pokud nepočítala piercing v horním rtu, který nemíval. Stále ty po ramena dlouhé světlé, skoro bílé vlasy odhrnuté za uši, takže v levém uchu byla vidět stříbrná náušnice, jako onyx černé oči a bledá kůže. Ani styl jeho oblékání se nezměnil. Stále stejné okázalé černé oděvy.
,,Když tak na tebe koukám," broukl s úsměvem, ,,měl jsem spíš probourat okno v ložnici"
,,Ty parchante" Zasyčela Enaia a zrudla až za ušima. ,,Co tady vůbec děláš?"
,,Myslíš ve městě nebo ve tvém bytě?"
,,Obojí."
,,Takže slzy radosti se nekonají." Poznamenal démon s úsměškem. Znal Enaiu dost dobře na to, aby poznal, jaký má v hlavě zmatek. Ale když viděl, jak podrážděně přimhouřila oči, dodal: ,,Obojí ti vysvětlím, Ghyslaine. Ale je nutné stát u toho na chodbě?"
Ghyslaine. V Enaie by se krve nedořezal, když to jméno slyšela. Ovšem, nikdy mu neřekla, jak se jmenuje doopravdy. ,,Neříkej mi tak, Gave." Řekla a vedla ho do kuchyně.
,,Mám ti tedy říkat tvojí novou předzdívkou, za kterou se v královniných službách schováváš? Ghyslaine je podle mě hezčí jméno než Enaia."
,,Ale Enaia není předzdívka, já... Já se tak doopravdy jmenuju."
Gavin se ušklíbl, ale vlkodlačka pokračovala: ,,A ty mi prosím konečně řekni, kde se tu bereš a hlavně, co tady chceš dělat?" Poslední slova pronesla znepokojeněji, než zamýšlela.
,, Igorathský král zemřel a jeho syn nás jak víš neměl moc rád."
,,Neměl?"
,,Chtěl mě dát popravit jako vraha, tak jsem mu to rozmluvil." Zazubil se krvelačně Gavin, než pokračoval: ,,Pak jsem... Ty už nějakou dobu víš, že jsem tady, že?"
Nepopírala to, jen mu oplácela pátravý pohled.
,,Co ještě víš, Eno?" Zeptal se Gavin a Enaia si div nepovzdechla. ,,Mohl bys mi říct, jak ses dozvěděl o tich magii vstřebávajících krystalech a jaké máš s nimi a městem plány?"
Gavin tiše hvízdl. ,,Koukám, že už zase strkáš nos do cizích záležitostí. Napadlo mě, že bys tady mohla být, když se Zhenzee zmínil o vlkodlačici, co se s ním servala u ohně, kterým jsme chtěli vyzkoušet sílu krystalů."
,,Ty mluvíš o tom měniči? Ten je tu s tebou?" Zeptala se Enaia a on přikývl: ,,Je to můj podřízený."
,,Dobře, dobře, to je jedno." Zavrčela Enaia a ztadívala se oknem na oblohu posetou hvězdami. Neobrátila se, ani když Gavin opět promluvil: ,,Jaký máš vztah k městu?"
,,K Beristlii? Kromě toho, že se mě tu nikdo nepokouší zabít je to jen město." V tom vlastně nelhala. ,,Proč?"
Gavin jí chvilku pozoroval a odhadoval, nakolik může spoléhat na jejich staré pouto a přátelství. ,,Ty krystaly, jak nepochybně víš dokážou z okolí vstřebat magii a uchovat ji, aby ji mohl jejich vlastník později použít. Když aale vstřebají poslední zbytky magie, v samotné podstatě reality nastane nerovnováha a dojde k výbuchu. Vybral jsem Beristlii, protože tady je magie opravdu hodně."
,,Takže město zničíš." Prostá otázka položená znuděným hlasem.
,,Nebude to poprvé, pro mne ani pro tebe."
,,Ty čekáš, že se k tobě přidám?"
,,Doufám v to od doby, co jsem zjistil, že jsi tady. Představ si to, En.I kdybychom použili energii jen z jednoho takového města, můžu já zničit Igorath, kde jsem musel sloužit a ty... Ty krystaly jsou dost silné na to, aby ochránily celé vlkodlačí hory. Mohla bys přivést svou rasu zpět domů. To by za to nestálo?"
Byl to šílený nápad. Typicky Gavinovský. Ale... Nebyl neproveditelný. Kdyby se přidala ke Gavinovi... Ne. Čert vem nějakou Beristlii, ale nešlo to. Enaia si proti své vůli vybavila jistou elfku. Elfku, která znala její minulost a přesto se na ni nedívala skrz prsty, která věřila, že přese všechno není jen krutý zabiják s drápy a tesáky.
,,Je to šílenost, Gavine."
,,Ta vlkodlačice, kterou jsem znal by se nad jedním městem nepozastavovala. Necouvla by." V Gavinově hlase zazněl tvrdý, dotčený podtón.
,,Nejde to. Nemůžu ti v tomhle pomoct a nemůžu ti dovolit, abys zničil Beristlii. To město je pod mojí ochranou, Gave."
Démon natáhl ruku po meči a sevřel jílec. Enaia se ani nehnula. Věděla, že Gavin na ni nezaútočí. Nikdy by jí vědomě nezranil. A ona by zase neublížila jemu.
,,To bereš takové ohledy na tu elfku?" Zeptal se nakonec a když Enaia překvapeně zamrkala, dodal: ,,Když jsem pátral po tom, jestli tady skutečně jsi, dozvěděl jsem se mimo jiné, že děláš ocásek jisté Faie, co ti říká pudlíku."
,,A kdyby ano? Co uděláš?" Zavrčela odbojně.
Gavinovi se objevil na tváři výraz, který viděla jen zřídka. A nikdy nevěstil nic dobrého. Zato vždycky věštil smrt.
,,Jestli se jí jen dotkneš, servu ti kůži z těla, jasné?!" Zavrčela na něj. ,,Ta je MOJE!"
Naklonil hlavu na stranu a povzdechl si. ,,Dobře. Ale nech si to projít hlavou, ano? Byla by škoda tu příležitost zahodit kvůli chvilkovému kamarádství." S těmi slovy se zvedl a odešel. Jen ve dveřích se ještě zastavil a přes rameno prohodil: ,,Ještě se uvidíme. Třeba si to rozmyslíš."
Enaia se ještě dlouho dívala na zavřené dveře. Už neusnula. Musí to říct Faie, Gavin sice slíbil, že se jí ani nedotkne a sliby držel, ale....
Ne, neřekne jí to. Nevěřila, že by démona prostě nezabila. A kdyby na něj zaútočila, on by jí mohl zabít, aniž by porušil slib.
Enaia se svezla na pohovku a měla chut hlasitě výt a skučet. Jak se to mohlo všechno tak pokazit?

10) Faia

Všechno to dává naprostý smysl" vyhrkla hned ve dveřích, ještě udýchaná. ,,Podle stop co jsem našla to tak musí být" se svitky v rukou se rozešla přímo přes předsíň rovnou k pohovce kde byla vlkodlačka. Ta i hned co vyhrkla svá první slova pohotově vstala a s úlevou,, To si jen ty" klidně řekla ,,A kdo jiný?" podezřele se na ní koukla ,,Lovec vlkodlaků" protočila očima " Tak co máš za užasné zprávy Faio?" neodtrhnula od nezavřených dveří oči.
Zaslepena tím jak jí její teorie vychází začala Faia svou přednášku,, Včera jsem celý den koumala ty svitky v knihovně , podle toho co tam psali ona dryáda je schopna ty krystaly nejen ukrást i schovat a dokáže je i kamkoliv přemístit. Prý se už dlouhou dobu považovala za mrtvou a až v poslední době se o ní někteří svědci zmiňují. To znamená že až teď se znova ozývá a aby nabrala síly tak si vyhlídla Beristlii jako vhodný zdroj" neušel ji pochybovačný pohled En" Co se ti na tom nezdá , vše to do sebe zapadá ?"koukla na ni , opět vymyslela nejspíše něco kvůli čemu je to uplná blbost jako vše předtím. Nezdá se ji to, něco tají.
,,Nezní to zas tak nepravděpodobně jako ostatní" řekla upřímně " Zas tak ? já to vymýšlela celý včerejšek" no En se těžko zavděčíš , řekla si nakonec a pustila její pochybovačnost z hlavy. " Půjdeme ven? Snad nebudem celý den tady?" prohodila klidně. Enaia naopak vypadala že by se s chutí schovala pod pohovku a už by zpod ní nevylezla. Po několika minutách ustavičného přemlouvání a domlouvání nakonec přikývla a kdyby se podívala do zrcadla všimla by si že ji nervozitou cukají špičky uší. Vyšly na ulici a vydaly se k lesu ,čím blíže byly tím méně se ozývalo zvuků. Ptáci v lese utichli, ani vítr zdálo se nefouká. Každý jejich krok se nesl tichým lesem nepřirozeně daleko. Každý jejich nádech a výdech šlo slyšet zřetelně. Bylo ticho... ticho před bouří. ,,Někdo nás sleduje" zašeptala Faia , její šepot zněl v tichu jako řev. Zpomalily až nakonec staly namístě , pocit že je někdo sleduje sílil. " Musíme odsud , pojď" znova šeptla, En nevypadala že by se k ní její slova vůbec donesla, větřila a nervózně přešlapovala. Ozvalo se prasknutí, někdo je sledoval, už určitě , sevřelo se ji srdce nervozitou, sáhla po rukojeti meče. Začala couvat , blížil se k nim někdo. " Pojď" zopakovala tiše En. Té se na jejím vlčím obličeji rozlil výraz který by se dal nazvat úšklebkem. Praskot , ozval se mužný hlas " "Promiň mi to Ghyslaine , ale dal jsem ti na výběr" vysoký , se světlými vlasy , démon, jen jediné jméno ji napadalo o kterém se ji En někdy zmiňovala. "Gav .."nedokončila sarkastický posunek vůči němu. Smetla ji do tmy vlna energie. Její tělo spadlo bezmocně k patě stromu.
....
Ticho, nahmatá rukama tvrdé, hladké podloží. Snaží se zorientovat. Pod ní nejspíše ocel , tvrdá a nerozbitná . V hlavě ji třeští v uších píská . Otevře oči. . Světlo sem pouští jen malé, zamřížované okno v rohu. Je v žaláři , naproti ní leží En , dívá se za ní a vrčí. Otočí hlavu, za mřížemi se na ně usmívá Gavin společně s elfem po levici a měničem po pravém boku. 

11) Enaia

Enaia spíš cítila než viděla, jak se Faia pohnula a pomalu zvedla hlavu. Ona sama se vyhrabala na své čtyři tlapy a když se ujistila, že se na nich udrží, proměnila se. Na Faiu se neohlédla. Nejspíš by jí nedokázala pohlédnout do očí. Místo toho zavrčela na trojici za mřížemi. Měnič, o němž Gavin v noci zmínil, že se jmenuje Zhenzee jí zavrčení oplatil, ale elf, kterého viděla prvně v životě, zbledl a o krok couvl.
Gavin se na ni jen nevzrušeně usmál. ,,Dobré ráno, dámy. Dovolte, abych vás tu přivítal a představil vám své dva společníky. Toto jsou Zhenzee a Wain." Ukázal nejprve na měniče a poté na elfa. Faiu překvapilo, jak má hluboký hlas.
,, Nevím, o co se snažíš, ale okamžitě toho nech!" Enaia švihla rukama a zpod nehtů jí vyjely ostré drápy. Zcela instinktivně přelétla pohledem své okolí. A výsledek jejího pátrání ji rozhodně nepotěšil. Očividně byli v podzemí, vzduch byl zatuchlý a chladný. A ona i Faia, která se zatím taky vyhrabala na nohy a nyní propalovala démona pohledem, který věštil pomalou a bolestivou smrt, se nacházely v něčem, co nepochybně byla cela. Nikde nebylo vidět žádné pochodně nebo lampy, přesto tady bylo světlo.
,,O tomhle si ještě promluvíme, Enaio." Poznamenala Faia chladně.
,,Času na to budete mít dost, do západu sluce zbývá ještě pár hodin." Broukl Gavin a začal si čistit zahnutým loveckým nožem nehty.
Enaiina kůže získala působivý šedavý nádech a vlkodlačka se zapotácela. ,,T-to bys neudělal! Slíbil jsi, že jí neublížíš!" Vykoktala po chvíli. Ne, ne, ne, NE! Krátce se ohlédla na Faiu a podle jejího výrazu poznala, že i jí došlo, kam Gavin míří. Úplněk. Dnes v noci bude úplněk.
Gavin nevzrušeně vrátil nůž do pouzdra. ,,Však ano. Ublížil jsem jí? Ne. A ani to nemám v úmyslu. Ty snad ano?" Na tváři se mu objevil pochmurný úsměv. ,,Takže tvoje, ano? Dobrá, já ti ji neberu. Pokud ti na ní tak záleží, určitě s ní vydržíš jednu noc v téže cele, ne?"
Oheň, který proti mřížím cely vrhla Enaia se smísil s vodou, kterou zaútočila Faia. Už ve chvíli, kdy kouzlo vypustily jim došlo, že něco není v pořádku. Obě kouzla byla slabá. A ve chvíli, kdy se plameny a voda dotlky mříží, zhmotnila se jakoby odnikud stěna čiré tmy a odmrštila je obě ke zdi. Jen taktak se udržely na nohou.
,,A já se bál, že to nezkusíte." Poznamenal Gavin, jako by komentoval nějaké závodní utkání.
Enaia na něj zavrčela a zkusila navázat s Faiou telepatické spojení. Šlo to. ,,Nemůžu se spojit s žádným ze svých společníků." Pomyslela si a vzápětí přišla Faina neslyšná odpověď: ,,Ani já ne. Můžeš mi sakra vysvětlit, o co tady jde? Nejsi překvapená, že ho vidíš. A něco ti slíbil? Tys věděla, že je do toho zamotaný, mluvilas s ním!" Přestože elfka skrývala většinu svých pocitů a ukazovala Enaie jen to, co sama chtěla, pronikl do vlkodlaččina vědomí její strach, nevíra a pocit křivdy. Enaia se z jejího vědomí radši rychle zase stáhla.
Zadívala se na Gavina a v očích jí planul vztek. ,,Jestli jí okamžitě nepustíš, věř mi, že se postarám, abys litoval, žes kdy opustil Igorath."
Gavin naklonil hlavu na stranu a v očích mu chladně zajiskřilo. ,,Tys ho opustila první. Odešla jsi a nechala mě tomu bastardovi dál dělat poskoka. A radši mi moc nevyhrožuj. Protože až bude tahle elfka mrtvá, nebude kromě mě nikdo, kdo se dokáže vyrovnat s tvým temnějším já. A jen asi dvě hodiny potom, co budeš zase schopná chodit po dvou a racionálně uvažovat, Beristlie vyletí do vzduchu. Radil bych ti tam nebýt. I když, co já vím, vybuchující města jsou tvůj starý známý. Nebo požáry."
,,Jsi psychopat." Vydechla Enaia.
,,Řekl bych, že tomu nasvědčuje už to, že jsem dokázal mít vážný vztah s vlkodlačicí, která by mě dokázala jediným kousnutím vykuchat."
Oba dva sebou překvapeně trhli, když je vyburcoval zvuk věrně napodobující Enaiino zuřivé vrčení. Až na to, že tohle měla na svědomí Faia. Její klidný výraz vystřídala chladná zuřivost a oči upírala na Gavina. Elf Wain po jeho levici vypadal, jako by mu bylo špatně od žaludku. Enaiu napadlo, jestli Gavina následoval pod slibem obrovské moci. A nakolik své jednání domyslel. Nyní ale nervózně polkl a poprvé za celou dobu promluvil: ,,Tohle je proti věškerým morálním zásadám!"
,,To slovo neznám, je to nějaká nadávka?" Pozvedl Gavin obočí v hraně naivním výrazu, kterým dřív Enaiu tak vytáčel, aniž by se na něj doopravdy zlobila. ,,Navíc, jsem měl dojem, žes kvůli vlkodlakům přišel o sestru a že vidina pomsty ti nijak nevadila."
,,Pomsta ano, ale tohle? To je..." Marně hledal vhodná slova.
,,Pokračuj." Vybídl ho Gavin a Enaie se z jeho klidného sametového tónu znepokojeně zježily vlasy. ,,Rád si poslechnu tvůj názor."
Wain měl nejspíš nějaké tajemné sebevražedné nutkání, pokud to mohla Enaia posoudit, protože doopravdy mluvil: ,,Vůbec se nedržíš svého vlastního původního plánu, Gavine! Od chvíle, co se ti Zhenzee zmínil o té," pohodil hlavou k Enaie, ,,vlkodlačici jsme skoro nepostoupili. Město už mělo skoro týden poletovat vzduchem v malilinkatých kousíčcích. A tys to všechno prozradil svý starý kamarádce! A jenom proto, aby ses zbavil konkurence hodláš nechat rozcupovat elfku, která s námi neměla nic společného, na hadry! Zničení toho města nám něco přinese ale tohle? Je to zvířecké a ta vlkodlačka nám za to půjde po krku, až se dostane ven. Očividně jsi zapomněl, že já a Zhenzee do toho taky máme co mluvit. Máš poblázněnou hlavu z tý svý čubky a-"
Ocel se zablýskla, když Gavin rychlostí blesku Waina podřízl svým nožem. Wain přidušeně vykřikl a chytit se za krk a jeho ruce se ihnet zbarvyly do tmavoruda. Pak se pomalu svezl k zemi, několikrát sebou trhl a zůstal nehybně ležet.
,,Mohl jsi ho nechat domluvit." Poznamenal Zhenzee. Skutečnost, že mu démon právě před očima zabil celou třetinu jejich povedeného spolku ho očividně z míry moc nevyvedla.
,,Nechtěl jsem riskovat, že udělá nějakou hloupost."
Enaiin hlas přetékal jízlivostí, když promluvila: ,,Takže se pořád zbavuješ problémů ješě než se vyskytnou?"
Gavin setřel krev z nože o Wainovu tuniku, než ho vrátil do pouzdra. ,,Pamatuju si, žes dělávala úplně totéž. Vzájemně jsme si odstraňovali překážky z cesty a likvidovali nebezpečí pro toho druhého."
,,Tak to nevím, o co ti jde, pokud nemá Wain pavdu s tou tvojí žárlivostí. Faia pro mne není nebezpečí, naopak mi už párkrát zachránila krk. A nebyla by ani pro tebe, kdybys mě taky občas poslouchal!"
,,Nemáš pravdu, Enaio, přestože si to neuvědomuješ. Ona o tvé minulosti nejspíš ví, dobrá. Ale - a oprav mne, pokud se pletu - nikdo jiný ne. Co až to zjistí? Nemáš jistotu, že se za tebe postaví. A i kdyby ano, nemohl jsem si nevšimnout, jak ses změnila. Změkla jsi a tím sama sebe ohrožuješ. Tahle tvoje údajná přítelkyně tě nutí zatlačovat svou divokost do pozadí. A to by se ti jednoho dne vymstilo. Zatím si možná myslíš, že ti tím ublížím, ale z dlouhodobého hlediska je to pro tebe to nejlepší. Až se vzpamatuješ ze ztráty, dojde ti to. A pak se můžeš zase vrátit jako ta obávaná Ghyslaine. Moje nabídka stále platí." S těmi slovy se démon otočil, kývl na Zhenzeeho a společně odcházeli od cely. Kam, to Enaia nevěděla, viděla jen tmavou chodbu.
Už byli skoro z dohledu, když Gavin přes rameno prohodil: ,,Zbraně jsem nechal před celou, abys je nemusela hledat." Enaia i Faia automaticky zapátraly očima po zemi a doopravdy skrz mříže kromě mrtvoly zahlédly i hromadu čepelí.
Když se Zhenzeeho a Gavinovi kroky ztratily v dálce, Faia ledově poznamenala: ,,Možná bys mi - než mě sežereš - mohla pár věcí objasnit."

12) Faia

,,Takže si to ujasníme ano ? Hezky od začátku" přes obličej se ji přetáhla chladná maska , až se siluety Gavina a Zhenzeeho ztratily ve tmě točila se na Enaii a založila ruce na prsou. ,,Znala jsi o tom už dlouho co? Od samého začátku si o tom věděla? " klidným hlasem , vyrovnaným pohledem upírajícím na tvář vlkodlačice. "Tajilas mi to všechno už od začátku co jsme byli u temných elfů a neobtěžovala ses mi o tom povědět?" vztek v ní rostl ,ale na venek byla stále klidná. Enaia odvrátila pohled. Nepovšimla si toho, vztek, pocit křivdy, lži a zrady ji zaslepil oči a vše zkresloval. "Odpověz!" vyštěkla a musela se zhluboka nadechnout aby se navenek zklidnila "Ano" tiše sotva srozumitelně zamumlala En.
"Kvůli tvé sobeckosti a blbosti, kvůli tvé zaslepené lásce k tomu debilovi , kvůli tvým lžím, kvůli tvému mlčení , tvé aroganci a tvému pokrytectví tady chcipnu a víš kdo za to bude moct? Můžeš hádat" vztek v ní kypěl a za každým slovem polykala nadávky, jediné štěstí že neměla u sebe dýku jinak by ji po ní hodila. " Necháš se využít nějakým démonem , nalhat si o zničení města a ještě souhlasit s mým plánem jít za nějakou driadou.? Připadá mi že se bavím sama se sebou, přispěj trochu k diskusi" prskala slova jako naštvaná kočka, mimoděk zatnula pěsti, klidný výraz si ,ale ještě udržela.
Enaia se na ní ani nepodívala, když se sklopenou hlavou zamumlala: ,,Ano, věděla jsem o tom, ale sliboval, že se tě ani nedotkne. Mělo mi dojít, že to obejde."
To byla ta nejvíc chabá výmluva, kterou by mohla říci " Někdy je lepší první uvažovat a až potom činit" prskne " A na tvoje mělo, všichni kašlou jak on tak ten jeho kamoš tak i já" zavrčela a s posledním slovem se otočila přešla k mřížím, musí se odtud nějak dostat, musí něco vymyslet, prostě musí.
První fáze ... vztek
Zamyslí se pokud by dostala do rukou dýku tak by dokázala mříže přepilovat. Přivřela oči snažila se myšlenkami dýku zvednout, zablýsklo se a mříže proti ní vyslaly vlnu energie , poslalo ji to proti vedlejší stěně , před očima se ji z toho zamotal svět ." Já ty mříže snad prorvu rukama" vrhla se k mřížím jako zvíře , ty ji opět poslaly ke stěně, tentokrát až k zemi. Vrčela, vzteky mlátila a kopala do stěn okolo. Enaia se na ní ani nepodívala, jen tiše seděla a hleděla do země opřená o stěnu a přemýšlela. " Já ty stěny zbořím" křikla a poslala proti ním proud vody , ani škrábnutí, proud se o ně roztříštil a voda z nich toho ztekla na podlahu, stěny byla kompletně suché. " Blbý stěny, blbé magii opatřené mříže , pitomý žalář" posílala pro stěnám vodu, proti mřížím zmrzlé z vody šípy , vysloužila si jen další odražení ke stěně a následné spadnutí na mokrou ocelovou podlahu " To je kvůli tobě , tvému Gavinovi" nevěděla jestli si to jen myslí nebo řve nahlas , přes proudy vody tříštící se o stěny kolem by její hlas stejně zanikl. " Kvůli mé naivitě že jsem se sem dala zlákat a uvěznit" měla obrovitý vztek, na vše a hlavně na sebe. Nakonec se jen bezmocně a unaveně svezla na zem.
Druhá fáze ....beznaděj
Je konec prostě tady umřu. Ta věta ji zůstala v hlavě , pořád dokola se ji opakovala . Ne to si nezasloužím , nezasloužím si tak skončit. Z nějakého důvodu si říkala, i když zabila tolik tvorů že to tak skončit nemá. Měla být zabita v boji, nebo oběšena za své činy. Ne zůstat uvězněna v žaláři čekat na to ji rozsápe někdo kdo pro ni tolik znamenal a sám ji poslední měsíce chránil. Vždyť je mi jen 17 , je mi jen 17 sakra, měla jsem žít tisíce let, měla jsem projít celý svět. Ne tady umřít, nezasloužím si to. Chtěla jsem si plnit sny , najít svůj domov, pořídit si někde dům a tam žít,. Chtěla jsem byt s En a společně pátrat po světě, hledat skrytá tajemství a zákoutí. " Vždycky jsem si přála žít mezi elfy, navštívit jejich velkolepá města, velkolepé knihovny a zahrady o kterých se básní v písních, projít jejich magický les. Vždy jsem chtěla najít toho kdo mě poslal do výcviku od rodiny, pomstít se , vždy jsem chtěla" odmlčí se, když k ní obrátí En hlavu, její pohled je nečitelný. " Nemusíš tady umřít" po chvíli dodala vysvětlení " když se budu měnit , tak budu omráčena bolestí a nebudu se moct bránit" hlasem bez známky emocí.
Přemýšlí co by jí to přineslo, co by se tím změnilo a jestli by to vůbec udělala, jestli by to zvládla udělat. " Všichni budou šťastní , ty budeš s ním on bude mít radost z rozbitého města a mě se už nikdo nezeptá, navzájem si můžete zbavit problému" opět vztekle ,jako by ji její nabídka nezasáhla.
,,Tak tohle si myslíš? Že tě považuju za problém nebo přítěž?" došlo Enaie během okamžiku.
" ne vůbec jen jako barieru mezi tebou a tvým přáním být zase s ním" zavrčela.
,,Řekla jsem mu, že s ním nejdu. Aby nechal tebe i město na pokoji. Nabízel mi jít s ním, ale já nešla" opáčila klidně.
"Kvůli mě" dokončila její myšlenku.
Se sarkastickým úšklebkem ,,Myslelas snad, že kvůli královně? Nebo snad Leo?"
"Nekaž mi poslední chvilky" zavrčí na ni a zahledí se do louže před sebou
"Poslední? Poslouchalas mě?" klidně. Ona ji už neslyší. Ve skutečnosti by to nedokázala , neměla by na to vůli? Odvahu? Obojí? Nemá cenu nad tím přemýšlet prostě by to nezvládla. Uvědomila si tím svojí zbabělost a marnost. Vířilo se to v ní vztekem a zoufalstvím nad sama sebou.
,,Posloucháš?" opět se zeptala a potlačovala zavrčení. Na odpověď schovala tvář do dlaní aby skryla slzy co se jí draly do očí. Enaia jen tlumeně zavrčela a nechala jí být.
Třetí fáze ... klid
Čím více nad tím přemýšlela, tím více se s tím smiřovala. Tím více si namlouvala že to tak prostě bude, a bude to lepší. Vlastně komu tím přihorší nějak významně? V podstatě nikomu. En se vrátí k Gavinovi, přestane se štvát s Leo a v Beristlii bude o jeden hladový krk méně. Ve svém životě stejně ničeho nedosáhla , takže nemá co ztratit. Jak čas ubíhal, tím byla En více nervózní a šlo vidět že jí z toho bolí hlava. Faia se s tím plně smířila, klidně se posadila a hleděla vyrovnaně před sebe. En sebou trhla, když ji v hlavě bodlo jako při ráně mečem. Zaskučela a popadla se za hlavu. Padla noc, začalo to.
Faia pohotově vstala ,klidně se nadechla a zavřela oči. Šeptem vzkazovala svá poslední slova. "Díky ti En za čas který si se mnou pobývala, díky za podporu. Díky ti že si Leo nesežrala. Odpouštím ti vše co jsi komu provedla, vše narážky a to že jsi mi lhala. Odpouštím ti to že mě zabiješ. Dávej na sebe pozor, nechť nad tebou hvězdy bdí a měsíční světlo tě provádí. Prosím nenech se chytit a pověsit, nespáchej sebevraždu , kvůli mně to nedělej, vzpomeň si při tom na mě. *odmlčela se , do uší se ji donesl její kňukot "Díky za tvé přátelství." když otevřela oči , na místě v rohu kde seděla se zvedala na nohy černá vlčice. 

13) Enaia

Vlkodlačice se oklepala a setřepala ze sebe několik cárů látky, které byly ještě před minutou oblečením. Přešlápla, jako by zkoušela, jak chodit. Její drápy i při tom nepatrném pohybu vyryly do podlahy mělké rýhy a zaskřípaly.
Zvedla hlavu a vycenila tesáky. Faia od ní ještě nikdy neslyšela takové zavrčení, jaké jí nyní věnovala. Hluboké, hladové a plné vzteku. Neovladatelného vzteku a čiré zášti. Zášti mířené proti celému světu. A byla to taky výzva. Výzva, aby někdo zkusil přemoci tu divokou šelmu, jíž se stala. A varování každému, kdo by se opovážil jí dnes zkřížit cestu.
Upřela na Faiu oči, stále stejně zářivě modré, ale krom barvy v nich elfka nemohla najít nic z Enaiy, kterou znala. Nedívala se na ní Enaia ani Ghyslaine. Sledoval ji lovec. Lovec, který našel svou kořist.
Vlkodlačice si olízla čelisti a uši stáhla k hlavě. Dlouhé prameny srtsti kolem uší a na krku, tak trochu připomínající hřívu, jé přepadly dopředu přes oči a naplnily je stíny. A když Faia neucouvla, ani na jejím výrazu nebyly patrné změny, zaplály jí oči vztekem. Jednou se ohlédla a zadívala se na mříže. Mříže = Klec. Dál se její myšlenky nebyly schopné dobrat. Protože veškeré jen trochu racionální úvahy vytlačila Faina přítomnost. Živá bytost = Kořist = Lov.
Znovu zavrčela a pokrčila přední tlapy. Drápy přitom zaryla do podlahy. Těžko říct, co Faia cítila uvnitř, napohled však stále vypadala klidně. ,,En?" Nic. Žádné známky toho, že by vlkodlačice poznávala třeba jen své jméno.
A pak, rychleji než mohla Faia vůbec postřehnout, se vrhla vpřed. Jediným skokem přeletěla celou celu a narazila do Fai předními tlapami, až ji srazila na zem. Elfka sykla, když dopadla zády na podlahu a skoro si vyrazila dech. Naskytl se jí velice nepovzbudivý výhled na pootevřené čelisti plné jako dýky ostrých tesáků.
Faia se nesnažila vykroutit, když jí Enaia - nebo spíš ta bestie v ní - zatlačila ramena k zemi. Jen doufala, že si vlkodlaci nehrají s jídlem.
Vlkodlačice se sklonila až k Fainu krku a sevřela ho v čelistech. Elfka na krku ucítila ostrou bolest a pramínek krve. Ale Enaia nestiskla. Ve chvíli, kdy se jí trocha krve dostala do tlamy ztuhla na místě. Faia cítila, jak se zachvěla. Pak odtáhla hlavu a zmateně zakňučela. Lidské vědomí zatlačené do úplného pozadí na ní řvalo: Mysli! Uvolnila sevření, ve kterém Faiu držela a couvla o několik kroků. Pak začala kolem elfky chodit v opatrných kruzích. Vrčela, ale nesnažila se znova zaútočit. V jejím vrčení byla znát nejistota. Sledovala Faiu s podobným výrazem jako člověk, na kterého zaútočila zlatá rybička.
Faia se zvedla do kleku a prohmatala si krk. Několik mělkých škrábanců, po kterých nejspíš ale zůstanou jizvy. Enaia na každý její pohyb reagovala varovným zavrčením a když se na ni Faia zadívala, zastavila na místě.
Enaia jí chvilku pozorovala a pak se ohlédla se na mříže.
Faia sledovala, jak s pravidelným cvakáním drápů došla až k nim a chvíli si je prohlížela. Vzápětí se ozvalo zaskřípění kovu, když se do nich zahryzla. Mříže, které byly chráněné proti veškeré magii povolovaly pod silou jejích čelistí. Kus železa Enaia úplně vytrhla a zůstal jí v tlamě. Brzy svou destruktivní činností vytvořila otvor dost velký, aby se jím mohla protáhnout. A Faia taky.
Protáhla se ven a první co, že očichala Wainovu mrtvolu. Ale nezačala jí trhat na kusy. Nebylo to živé, nebyla to kořist. Zavětřila do chodby směrem, kterým odešli Zhenzee a Gavin, ale nerozběhla se tam. Ohlédla se na Faiu. Čekala.
Elfka chvíli vypadala, že zůstat v cele jí přijde bezpečnější než přiblížit se k Enaie. Ta ale stála bez hnutí s nastraženýma ušima. Vypadala, jako by tam mohla stát klidně navěky. Nakonec Faia přeci jen vstala a protáhla se ven. Sesbírala své i Enainny zbraně, ale vlkodlačku přitom nespustila z očí.
Když si připevnila na opasek poslední dýku a do toulce se šípy dala i oba luky, prošla opatrně kolem Enaiy, která se naježila, když se přiblížila. Faia se zarazila. ,,Jdi přede mnou."
Žádná reakce.
,,Přede mnou!"
Enaia temně zavrčela, ale nakonec se vydala chodbou, jíž odešli měnič a démon. Faia šla několik kroků za ní a nespouštěla ji z očí. V ruce třímala dýku. Tu nejlepší, jaká byla k mání. Enaiina dravce.
Několik minut nebylo slyšet nic než cvakání Enaiiných drápů o zem. Pak ale najednou, jakoby odnikud vyrazil obrovský černý stín. Faia vytáhla dýku z opasku, ale to už Enaia zaútočila. Zakousla se Zhenzeemu do krku. On útok ihned opolatil a za pár vteřin už se oba zmítali na zemi a snažili se jeden druhého zakousnout.
Faia se zarazila. Ale Gavin řekl jasně. Dvě hodiny po východu slunce město vyletí do povětří. A Enaia by ji mohla zabít, kdyby jí pomohla.
A tak se elfka otočila a rozběhla se chodbou dál. Doprovázelo ji vzdalující se vrčení a řev.

14) Faia

Doběhla do velkého prostorného sálu, dříve to nejspíše byl nějaký sklad , na zemi se válely rozbité sudy a v levém rohu bylo rozbité kamenné schodiště, vedoucí kdysi na povrch. Ve prostřed místností, stál několik metrů vysoký , tyrkysový krystal a magická energie v něm doslova zářila. U jeho kraje stála , zády k ní otočená postava, kdo jiný než Gavin. Ten se na ní otočil a pomalým krokem šel k ní, s úšklebkem na tváři .
"Co ty tady děláš?" zeptal se hloupě a opovrhovaně.
" Čekala jsem od tebe něco chytřejšího" odvětila. " Spoléhat na smrt je dosti naivní" vyšla mu naproti.
,,Nikdo nedokáže zabít beze zbraně vlkodlaka v úplňku." Přesvědčeně řekl.
" Tvrdí kdo? Vlkodlaci ? " pobaveně se mu uchechla" To si myslíš že by mě zastavilo jedno psisko?,,
"Už jsem ji viděl dělat horší věci. Kde je?" optal se.
"Záleží na co věříš, v peklo? " nadhodila , v očích ji zářila pobavenost nad jeho otázkami.
" Nemůže být horší než já" nevěřícně.
"Nebo tomu jen nechceš uvěřit". Řekla mu a překročila prkno na zemi
,, Na světě je jistý omezený počet špatnosti. Já ho silně překračuju" klidně a spořádaně.
"A kdo tu hranici vytvořil že sis tak jistý?" naklonila tázavě hlavu. Neodpověděl a jen pomalu došel až k ní.
Nic neřekl, jen se mu roztáhl ušlebek do pobaveného úsměvu. Využila toho že je blízko , vykopla ve snaze nakopnout ho do hlavy, ten bez problému ucouvl . Stejně klidně a ladně uhl i výpadu dýkami prodlouženými do podražení nohou. Při tom vyskočil a využil nakrčení elfky a nakopl ji do bok. Ta klopýtla do zadu , ale udržela se a stiskla dýky pevněji. Odrazila se levou nohou , jednou dýkou se ohnala po krku ,druhou po jeho boku , ten přenesl váhu na pravou nohu , před dýkou směřující ke krku se skrčil, elfku chytil za zápěstí ruky s dýkou snažící mu poranit bok. Měl větší sílu než se zdá a reflexy nejspíše taky. Ucukl rukou dozadu a poslal elfku ke stěně naproti. Zastavila se těsně před ní , pohotově se otočila. Vyslala k němu několik ledových šípů, ani jeden nedorazil do cíle , shořely ve vzduchu při cestě k němu, ten se klidně rozešel k ní.
" Myslel se že se s tebou dá rozumně rozmlouvat" řekl nezaujatě a na ruce mu zatančily plameny. Jednou nohou dupl a vedle elfky se podel zdi začala šířit prasklina, neotálela a vyrazila proti němu, tentokrát ne přímo ale z boku a ze skoku. Neví v čem se stala chyba , prostě se otočil a poslal proti ní proud vzduchu, jednoduše prošel jejím štítem a místo toho aby se zastavil tak při dotyku naopak nabral na intenzívitě a elfku poslal přímo ke zdi, vyrazilo jí to dech a svalila se na zem.
" Ale ne s každým je řeč rozumná" rozešel se opět k ní, v jedné ruce mu stále tančili plameny a do druhé si až teprve teď vzal dýku. Poslal proti ní ohnivou kouli, sledoval jen jak se roztřeseně zvedla a uskočila těsně předtím než by ji to sežehlo hruď , vyšla s popálenou rukou. Vyslala proti němu proud vody , ten se změnil v pruh energie a ten vešel do plamene na jeho ruce. Magii neměla jak používat, zbyly ji jen zbraně. Místo dýky si vzala meč, s nimi to nikam nevedlo, byl na ní moc rychlý a neměla čas zasazovat mu několik přesných ran, potřebovala jen jednu, alespoň jednu. Stiskla meč v jedné ruce a jediným skokem byla u něj. Boj s někým kdo má štíty, magii a sílu dvakrát větší než vy, je beznadějné a jí to pomalu začalo docházet. Ohnala se jediným švihnutím meče po jeho ramenu, ten ucouvl, nečekal tentokrát že ostří otočí a tupou stranou ho praští do čela.
Získala tím několik minut, při jejím štěstí několik desítek vteřin. Neváhala ,dvěma skoky byla u krystalu. Sekeru u sebe běžně nenosí ,takže ji meč musel stačit. Každým úderem se z krystalu odlamovaly kousky a vylétávaly jiskry ,Koutkem oka viděla jak sebou Gavin pohl a jak se pomalu zvedá, natahuje ruku ,jak ji projíždí palčivá bolest pravým bokem, jak se ji tiše směje do ucha.
"Škoda že tě Ghys nezabila , prokázala by tím laskavost nejen sobě" šeptnul ji a k druhému boku ji přiložil ruku s plamenem. Zalapala po dechu a meč ji vyklouzl na zem, s ciknutím dopadl a odrazil se. Přistál u stěny. "Stejně tvůj mizerný život za nic nestojí" šeptal ji dál s úsměvem na tváři. "Cítíš jak se neudržíš ani na nohu?" zarazil ji dýku hlouběji až po rukojeť. Nevydržela to, podlomila se ji kolena. "Vidíš hvězdy? " uchcehnul se ji hlasitě" Vidíš mrtvé, už si pro tebe jdou a celé město za tebou" uchechnul se a rychle vytáhl dýku z jejího těla, zpětný rázem narazil do krystalu, v dálce šlo slyšet klapot Enaiiných drápů po podlaze , elfku pohltila temnota. Na krystalu se začala šířit od vysekané části prasklina, od zdola nahoru, tiše praskal a sršely z něj jiskry. Jediné štěstí že byla už v bezvědomí když se po vteřině zřítil , rozbil a uvolněné množství energie způsobilo výbuch. Roztříštil se do střípků , ostrých jako sklo a drobné jako zrnka slunečnic. Gavina společně s Faiou, vlna odhodila a odhodila je ke schodišti v rohu. Zasypaly je střepy a sutiny budovy skladu. Oba životy postupně dohořívaly. 

15) Enaia

Zhenzeeho hříva byla tak dlouhá, že Enaiiny tesáky secvakly pár centimetrů od jeho krku a k zemi se sneslo jen několik hrstí dlouhých černých chlupů. Obě vrčící šelmy se se zaduněním srazily ve vzduchu a zřítily se k zemi, snažíc se vzájemně zasáhnout tesáky a drápy.
Měnič byl sice větší, než Enaia, skoro trojnásobný, ale chyběla mu značná dávka její rvavosti a nebyl ani zdaleka tak rychlý. A přestože byla Enaia dnes spoutaná jen v jedné podobě, Zhenzee se ani nezkoušel měnit do zranitelnější, lidské podoby. Nechtěl riskovat, že během proměny přijde o nějakou důležitou část těla.
Když se ani jednomu nepodařilo soupeře vážněji poranit, odskočili od sebe a začali kolem sebe kroužit. Přesněji, každý z nich obcházel svou část půlkruhu, protože Zhenzee odmítal Enaie uvolnit cestu a nechat ji projít. Ona by ostatně stejně nešla dál, chtěla ho rozsápat, zlikvidovat, zabít!
Přikrčila se, vycenila zuby a zavrčela. Její hlas se odrazil od okolních stěn a vrátil se ozvěnou. Ta malinká část jejího vědomí, která zůstávala stále lidská marně dupala a křičela na ostatní myšlenky, že musí běžet dál, že musí pomoct Faie. Tady před ní stál nepřítel-kořist a stál jí v cestě.
Zhenzee trochu znejistěl, když viděl, jak hladově si ho prohlíží. Rozhodně nevypadala, že si uvědomuje, o kolik je menší. Měnič poprvé zapochyboval, že to celé byl dobrý nápad. Nemyslel na to ani ve chvíli, kdy Gavin zabil Waina, jakmile se stal přítěží. Ale to on ho poslal strážit chodbu a určitě musel vědět, že mříže neodolají náporu vlkodlačích tesáků. Počítal snad s tím, že ho Enaia zbaví dalších problémů?
Na další úvahy neměl čas, Enaia bez varování znovu zaútočila, vyhnula se jeho letící tlapě a ještě mu sevřela v zubech tlapku. Ozvalo se tiché prasknutí a Zhenzee bolestně zařval, vlkodlačice ho totiž nepustila, jen začala trhat hlavou ze strany na stranu a rvala mu tkapku víc a víc. Povolila až ve chíli, kdy se jí vrhl zuby proti krku a ona byla nucena uskočit, ale přetáhla ho přitom prackou přes hlavu až k čumáku. Kolem se rozlétly drobné kapičky krve.
Zhenzee nechtěl nechat znovu útočit Enaiu, vrhl se vpřed ve snaze chytit její krk. Uhnula, ale jemu se podařilo sevřít jí v zubech zadní nohu. Stiskl a v tlamě ucítil krev.
Enaia zavyla spíš vzteky než bolestí. Využila toho, že měnič k ní stojí bokem a narazila do něho vší silou předními tlapami, až se trochu podlomil v kolenou a musel přenést váhu na zraněnou tlapku. Klesl na bok a Enaia se mu okamžitě zakousla do břicha a zaútočila i drápy. Skoro ho tím vykuchala.
S řevem se otočil proti ní, ale narazil jen na připravené čelisti. Byl příliš pomalý, než aby se vyhnul útoku vedenému na jeho spodní čelist a utržil další bolestivý kousanec. V tu chvíli si uvědomil, že nevyhraje. Pokusil se odcouvat, ale Enaia znovu vyrazila proti němu a útočila na krk. Odhodil ji stranou, ale vyhrabala se na tlapy tak rychle, že druhý útok neodvrátil. Doufal, že ho ochrání hříva, ale tentokrát se tak nestalo. Ucítil na rku cizí tesáky a vzápětí mu celým tělem projela ostrá bolest.
Vlkodlačice přestala kousat a trhat teprve, když se měnič úplně přestal hýbat. Tou dobou už vypadal jako něco, na čem pořádně zapracovaly krysy. Enaia zatřepala hlavou, jako by si ji chtěla pročistit. Tam nahoře nad zemí už se muselo pomalu rozednívat, protože už cítila, že by se nejspíš mohla proměnit.
Spolu s touhle schopností se jí ale vracelo i uvažování a vzpomínky. Otočila hlavu směrem, kterým běžela Faia. Málem ji zabila! Kdyby nestačily všechny ty lži a podvádění, málem ji dnes v noci zabila. Úplně cítila, jak se z té chodby šíří vlny magie, ale ta její přitom již zcela pohasla.
Nemůže tam Faiu nechat, bylo jí jedno, co bude pak, nejspíš už jí elfka nikdy nebude chtít vidět. Teď se ale rozeběhla přímo k místu, od něhož ji instinkty nutily zmizet, co nejdál.
Nejspíš ještě nikdy v životě neběžela tak rychle, určitě ne, aniž by si něco zlámala. S každým krokem cítila magii silněji, po chvíli, které jí připadala jako věčnost, před sebou uviděla konec chodby. Ten poznala, podle jasné záře, která se odtud šířila. Ucítila taky Faiu a Gavina. Ještě zrychlila.
Pak najednou měla takový zvláštní pocit, jako by se kolem prohnalo něco chladného.
Pak svět vybuchl.Zakňučela bolestí a vyhrabala se na tlapky. Musela na chvilku ztratit vedomí. Po stěnách chodby se šířily drobné prasklinky. Záře na jejím konci pohasla. Cítila, že má svou magii zpět, ale cítila taky našeptávání svého šestého smyslu: ,Spadne to, spadne to!'
Na trochu nejistých nohách překonala tich posledních pár metrů a octla se v něčem, co dříve bylo nejspíš sklepem nebo skladištěm, ale co nyní bylo hromadou sutin, ve které se povalovaly úlomky nějakého zářivého drahokamu. Od stropu se sypala další sut´, nejspíš se co chvíli zhroutí ulice nad nimi.
Enaia spíš cítila, než viděla, dvě napůl zasypanéá nehybná těla. Poznala okamžitě obě. Cítila krev, ale ani jeden z nich ještě nebyl mrtvý.
Přelezla co nejrychleji trosky bůhvíčeho a sutiny a co nejopatrněji je odhrabala i z Faina těla. Skoro toho vzápětí litovala, když uviděla ránu na jejím boku. Na proměnu se tentokrát musela hodně soustředit, ale podařilo se jí změnit podobu. Rychle natrhala jeden Fain rukáv a použila ho jako prozatimní obvaz a taky stáhla okolí rány, aby pokud možno nekrvácela. Fakt, že sama na sobě zrovna nemá ani nitku vyřadila jako nenaléhavý.
Vyznala se ve zraněních dost na to, aby poznala, že tahla ráne nebude smrtelná, pokud se Faie včas dostane pořádného ošetření. Pulz měla slabý, ale pravidelný a stejně tak dech. Ovšem pokud ji včas nedostane nahoru na zem, stejně vykrvácí. A pokud tady neskončí zavalené.
Najednou jí po zádech přeběhl mráz, aniž pořádně tušila proč. Pak se najednou jakoby citelně ochladilo. Automaticky změnila podobu a ochráncovsky se přikrčila nad Faiou. Sama by se však nejradši za někoho schovala, když se na místě, kde ležel Gavin zasažený několika ostrými úlomky krystalu přímo do tepny na krku, zvedla postava ohraničená matnou září a Enaia zahlédla rudé oči. Rudé! Gavin byl černooký!
Cítila z té bytosti zlo a taky nesmírnou kouzelnou moc. Věděla, že až na ní zaútočí, nebude mít šanci. Přesto se nedala na útěk, nejen proto, že by stejně daleko nedoběhla.
Vtom se strop znovu zachvěl a dolů se snesla další várka suti. Ozvalo se tupé zakřupání a část stropu se zřítila. Několik cihel dopadlo jen pár centimetrů od Enaiy a Fai. Do této chvíle temný prostor prozářily sluneční paprsky a osvětlily prach, poletující ve vzduchu a míchající se se sněhem, který sem spadl z ulice. Jen úlomky krystalu, jako by přestaly zářit.
Temná silueta zmizela, ale Enaia věděla, že kdyby se podívala blíž, Gavinovo tělo by stejně nenašla.
Shora se ozvaly polekané a zmatené výkřiky a Enaia zvedla hlavu. Pak se ohlédla na Faiu, ležící stále stejně nehybně. Každým okamžikem byla o něco bledší. Enaia zaklonila lavu a začala zoufale štěkat a výt.
Příštích pár minut se odehrálo nějak moc rychle. Během chviličky dorazili na ulici nad nimi stráže, nahlédli dolů a vrátily se s žebříkem. Jednomu z nich strhla čelistmi plášť z ramen, aby se mohla vrátit do lidské podoby alespoň nějak oblečená. Když vojáci viděli její výraz, radši se na nic neptali, dokud nesehnali Faie pomoc.
Pak se zase Enaia odmítla od elfky hnout, dokud se neujistila, že se z toho dostane bez vážných následků, možná jí však zůstane jizva. Vzhledem k tomu, že Faia stejně víceméněbydlela u ní, dopravila ji stále ještě v bezvedomí domů.
Ale nyní už se vysvětlování nevyhne.
Co má ale říct?
A co všechno prozradí Faia, až se probere?

16) Faia

Připadalo ji to jako vteřina co byla v bezvědomí , co se probudila do mysli se ji vetřeli všichni společníci najednou. Vyptávali se na milion otázek ohledně toho kde byla ,proč tak skončila a proč je už dva dny v bezvědomí. Štěstí že ležela ,jinak bych se musela posadit. Neotevírala oči , ze strachu a obav z toho kde se ocitla tentokrát. A s otázkou , pokud jsem mrtvá jak to že mě mí společníci slyší?. Sebrala odvahu a otevřela oči. Naskytl se ji pohled na bílý strop , došlo ji až po chvíli kde ten lustr už viděla. Pootočila hlavu ,rozbolel se ji z toho krk. Opřela se o loket a rozhlédla se , upoutala ji v první chvíle En ležící schoulená metr vedle pohovky na zemi. Vypadala že spí. Probudil se v ní nedávno nabytý instinkt, pohotově se posadila a posunula ke kraji co nejdále od ní . Až teď se ozval její poraněný bok. Projela jim ostrá bolest . Tlumeně zaklela a přiložila si k němu ruku, nahmatala obvaz . Zvuk upoutal ihned pozornost Enaii ,která což bylo v tom okamžiku už jasné že nespí, zvedla hlavu.
" Kde je?" vyhrkla Faia okamžitě co se na ní podívala. Vlkodlačice mlčela jen nakrčila ucho. "Tak kde?" křikla znova.
,,Nevím. Ale mrtvý není." Klidně odpověděla když se proměnila. I když to očividně nebyla její chyba , přiložila to na vinu En že ho nechala utéct. "Proč tu sem?" každé slovo znělo chladně a odpůrčivě.
,,Protože jsem nevěděla o jiném místě, kde by ses mohla zotavit." řekla.
"Proč tu jsem?" zasyčela taková odpověď ji nestačí, není to odpověď na to na co se ptala. Ví že to pochopí, znala ji dost dobře, až se j to stalo málem osudným.
"To nevím" odvětila po chvíli.
"Proč jsi mě sem přitáhla?" její tvář značila opak klidu. Neodpověděla a na ni se na ní nepodívala.
,,Protože ty bys po svých neodešla." Opáčila.
"To ti na tom tolik záleží?" neubránila se usměvu. Ne veselému ale pohrdávemu, posměšnému a chladnému. Neodpověděla.
"No? Ztratila si dar řeči?" prskla. Ta se na ní jen vyčítavě podívala.
"Ach chudinko , nechceš dobrůtku na usmíření?" sladce , poslední slovo až zavrčela, tak ona ji ještě bude něco vyčítat.
,,Radši přemýšlej, co řekneš královně, počítej, že tě bude taky vyslýchat." namítla jako kdyby to předešlé neslyšela.
"Tobě do toho nic není, stejně tvá hlava bude na kůlu ještě do západu slunce" bez lítosti.
"Významný pohled ke sbalené cestovní brašně a srovnaným zbraním" namítne klidně
"Najdou si tě, jako on tebe a ty mě , lovec se stane kořistí" šeptne.
,,A kam asi myslíš, že jdu? Ovšemže on nejdřív půjde po mě." Uchechne se.
"A čí je chyba že až sem došel?" zajímal ji její názor a pohled na situaci.
Pohrdavě řekla ,,Neodcházím, abych před ním utekla." Jen na chvíli se ji mihne zbytková bolest ze zrady, nakonec jen řekne" Tak běž , tam jsou dveře pro tvou informaci" klidně.
,,Můžeš být klidná, pokud se mi čirou náhodou povede tohle přežít, tak se vrátím. Očividně nestojíš o nic jiného, než, cituji: ,Vidět mojí hlavu na kůle' takže je na tobě, jestli mě pak udáš, nebo si poradíš sama." řekla a vstala.
"Nedělej ze sebe nevinou ovečku" usmála se na ní .
,,Tak toho se neboj." Ujistí ji .
"Jen na jednu věc se tě chci zeptat. Proč jsi lhala ? a od kdy už? "zajímalo ji jestli to bylo už pár týdnů nazpátek nebo je to až aktuální činnost.
,,Od chvíle, co jsem na severu narazila na jeho stopy. Hned, jak jsem se vrátily za mnou přišel." Řekla ji upřímně , už nemělo cenu dál lhát.
"Proč?" nechápavě se ji zeptala.
,,Nechtěla jsem, abyste si vy dva šli okamžitě po krku." Odvětila vlkodlačice , nepodívala se ,ale na ní.
"Takže jsi jen cekala až se to povaří a problémy narostou?" nevěřícně.
"Nenapadlo mne, že to dopadne takhle. Bála jsem se, že vyrazíš proti němu. Tenhle boj bys nevyhrála." Objasnila ji svůj pohled na věc.
"Jestli chápu, usmyslela sis že je lepši mi o tom neříct?" chtěla se ujistit. Ona jen přikývla na souhlas. "Moc hezké" zhodnotila na konec Faia.
Enaie to trvalo jen vteřinku než se ozvala "Nech toho" na svou obhajobu.
"To to mam smést ze stolu a předstírat že nic?" tázavým toném.
"Nemusíš být ještě ironická" dost ji to tím ztěžovala. Už tak se cítila mizerně ale na venek to nechtěla dát znát, měla svou vlčí hrdost.
"Mam byt sarkastická?" vysmála se její reakci chladně, nedokázala se vžít do její situace, zlost ji zaslepila oči.
"Ne" zamručela si pro sebe.
"Nebo ti jeste ze srdce odpustit?" nadhodila.
"Moc dobře víš, že to od tebe nemůžu čekat ani nečekám" její hlas zněl pořád klidně , otočila se ale raději a začala si balit zbraně.
"A co jo?" zvědavě se ji zeptala a sledovala každý její krok.
"Nic" odvětila ji prostě. Jenom přikývla , nic je přesně to co by tu chvíli hodlala dělat a nejen proto že by stěží vstala z pohovky. En zamrkala , šla ještě přerovnat knihy ,které měla v plánu tam nechat. Částečně i proto aby Faia neviděla že má slzy v očích. Ta ji stejnak nevnímala , hleděla slepě před sebe. "Některým se nedá prostě svěřovat svůj život nebo důvěra" došla v myšlenkách k tomuto závěru. I věčně mrzutý Rander se ji ,i když nezaujatým tonem, zeptal jestli to s těmi myšlenkami kapku nepřehání, ta mu na odpověď v hlavě zavrčela že ne. Raději ji tedy nechal.
"Mám ti tady nechat ten slovník?" optala se aniž by se na ní podívala. Faia ale mlčela , ztratilo pro ní význam odpovídat. Nechala ho tedy v polici, mlčení si vzala jako souhlas Promnula si krk kde ji zůstala jizva po tesácích En a dále přemýšlela, mezitím si En dobalila, víc už potřebovat nebude.
"Řekni mrzí tě to alespoň trochu nebo se těšíš jak odběhneš? Zamyšleným tonem se ji zeptala.Ta v tu chvíli vypadal že po ní ten slovník hodí
"Možná tě zase rad uvidí po svém boku *to ji už i Mresyshlit se ozvala a řekla že je na í až moc zlá a ať se trochu uklidní. Ona si své jedovatosti neuvědomovala. En se zarazila a opravdu vypadala že po ní něco hodí, nejlépe celou skříň. Elfka se nadechla aby dodala další jízlivou poznámku ,ale Rander na ní tentokrát použil jinou taktiku, aneb oheň přemluvíš ohněm. "Neplýtvej dechem, jestli ti k tomu bude něco chtít ještě říci tak řekne" tonem který naznačoval ať už sklapne , že se hádat nehodlá.
"Kdybych se k němu chtěla vrátit, nemyslíš, že už jsem měla dost příležitostí?" opravdu se k tou vlkodlačice vyjádřila. Odpovědi se ji nedostalo, Faia uposlechla radu a příkaz v jednom a neplýtvala dechem. Když se ji odpovědi nedostalo, párkrát se zhluboka nadechla a vrátila se k rovnání. Mlčí , stejně jako zamyšlená Faia. Hlavně kvůli tomu aby nemusela sama na sebe ječet a řvát.
Po chvíli se ale váhavě zeptá. "Předpokládám, že královně řekneš, kdo jsem?"
"Ne" zavrtí po chvíli hlavou "Zbylo mi ještě trochu citu k tobě" vztek i už pomalu začínal ustupovat a nahrazoval ho smutek. Otočila se od přebíraní věcí a překvapeně naklonila hlavu.
"Nepatřím k tem kteří pro první příležitosti hned někomu vrazi nůž do zad" už ne jízlivě a vztekle, ale klidně a spořádaně. En pochopila narážku, neminula totiž cíl. Mlčky ji pozorovala jak přešla do ložnice aby si vzala poslední věci. Poté se vrátila, vzala brašnu s jídlem a nějakým náhradním oblečením "Možná, jestli se na to vůbec podíváš, zjistíš, jak moc velkou z toho mám radost" sykla , doufajíc že myšlenkovzpomínku co ji právě poslala Rander nevystrnadí. Poté za sebou práskla dveřmi, aniž by se ohlédla. Váhá jestli se na to má podívat, nakonec po pár desítkách minut tupého zírání před sebe se na ní podívá. Je to pohled na svět , očima en při boji s Zhenzeem až doposud skrz ní pocítila její nejistotu, strach ze sama sebe a hluboké výčitky svědomí. Ohlédla se i přes bolavý krk na zavřené dveře.