Mise Darow IV

30)

Spíš?"
Ticho.
"Jsi vzhůru?"
Nic.
Chvilka mlční a pak téměř neslyšné oddechnutí. "Konečně."
"Můžeš laskavě držet hubu?" zavrčela jsem.
Zašustila tenká látka sloužící jako přikrývka, osoba vedle mě se zvedla na rukou a dotyčný se naklonil nade mne. "Ty jsi nespala?"
"Jak bych mohla? Kromě toho, že nemůžu najít nějakou pohodlnou pozici, se mě každou chvíli ptáš, jestli spím." Přetočila jsem se na záda a podívala se na jeho obličej.
Díval se mi do očí a pak se sklonil a zlehka mě políbil na rty. Přesunul se na krk a já zaklonila hlavu, aby měl lepší přístup. Zlehka mě do něj kousl. Pevně jsem stiskla prostěradlo. Když ale přesunul své ruce na mé stehna a sunul je ještě výš, potichu jsem zasykla a strčila do něj, takže se octl zase na zádech. "Kušuj, Royi. Víš, co jsem řekla."
Poněkud dotčeně se na mě podíval, načež ke mně natáhl ruce, jenže pak se on sám odtáhl. "Vím. Ale divíš se? Vždyť spíš nahá!"
"Je strašné vedro a já nehodlám využívat magii, abych celou noc udržovala led. Navíc je mi oblečení nepohodlné - kvůli tomu břichu."
"No jo, no jo, tak se nejež," zamumlal.
"Já se neježím!" vyjekla jsem. "A teď mě nechej. Jsem unavená."
Přetočila jsem se zase nazpět na levý bok a zavřela oči. Ticho ovšem nevydrželo dlouho. "Jak vlastně -"
"Jestli okamžitě nesklapneš," přerušila jsem ho, "tak tě vlastnoručně uškrtím." Slyšela jsem, jak se nadechuje, aby něco řekl, tak jsem zasáhla: "Myslím to smrtelně vážně. Spi. Ráno si promluvíme."
Kromě zvuků látky, poklidného dechu a občasného převalování jsem dosáhla vytouženého ticha.
~~~
Při snídani jsme se k rozhovoru dostali. Neřešila jsem noc, ale nezapomněla na to. Zatímco jsem pojídala vajíčka a chléb se sýrem (přičemž Roy nad mou volbou jídla vrtěl hlavou), dračí mág zahájil rozhovor. Probírali jsme několik důležitých věcí.
"Kdy chceš jet?" zeptal se Roy nakonec.
"Nejlépe dneska, nanejvýš pozítří. Než odjedu musím splnit ještě jednu misi."
"Jakou?"
"Nejde o nic nebezpečného. Z psince někdo ukradl psa, loveckou fenku." Vstala jsem a rovnou umyla nádobí. Začala jsem se převlékat, když se Roy znova ozval: "Nechtěla bys psa?"
Zmateně jsem se na něj ohlédla. "Psa? Ne, děkuji. Co bych s ním dělala? Navíc, až se narodí to malé..."
Dál už se na nic neptal, jen vstal, políbil mne a nechal mě odejít. S pomocí Targerna jsem vyrazila k psinci. Pro tuhle akci jsem zvolila jen pár zbraní. Tři své dýky a dvojici krátkých mečů - bojových nožů - ve zkřížených pochvách na zádech. Jelen mi zastavil před psincem a zmizel ještě dřív, než jsem se stihla pohnout. Přistála jsem do podřepu a tak tak udržela rovnováhu, abych se nepřevrátila. Myšlenkami jsem k jelenovi poslala pár nadávek, na což mi odpověděl smíchem.
Postavila jsem se a zamířila dovnitř. Budova byla opravdu veliká. Měla mnoho místností - pro psy, pro ošetřovatele, sklad a tak podobně. Ačkoli tady bylo dost lidí, nezastavovala jsem nikoho a nikdo nezastavil mě. Procházela jsem kolem kotců s různými psi. Někteří byli odděleně, jiní pospolu. Když jsem došla ke kotci, v němž se nacházela štěňata, zastavila jsem.
Z kotce právě vycházel hnědovlasý elf, jeden z mnoha pracovníků psince. Byl to právě on, s kým jsem chtěla mluvit. Zůstali jsme se před kotcem. Zatímco jsme mluvili, pohledem jsem pátrala po okolí a nasávala všelijaké pachy, naslouchala, jestli neuslyším něco podezřelého. Samozřejmě nenápadně.
"Koho přesně vám ukradli?"
Elf se zatvářil nejistě. "A jste si jistá, že ji ukradli?"
"Myslím si, že se štěně jen tak nezaběhne, aniž by nezanechalo stopy. Navíc, kam by šla? Je-li zvyklá na určité cesty, nejspíš by byla tam. Ale tam jste ji nenašli."
Tentokrát se muž zatvářil provinile. Přimhouřila jsem oči, když mě zasáhlo poznání. "Vy jste na těch cestách nehledali, že?"
"Vlastně ne. Neviděli jsme žádné stopy a kotec jsme zavírali, takže jsme usoudili, že je to krádež."
Na jazyku jsem měla jednu důležitou otázku: Tak proč ses ptal, jestli si jsem jistá krádeží? Přešla jsem to pomyslným mávnutím ruky. "Budiž. Koho teda ukradli?"
"Malou Turmavë, je to kooikerhondje."
Přikývla jsem. Ano, znám tyhle psy. Jsou malí, ale silní a s velkou výdrží. Využívají se pro lov kachen. Kachny se schovávají v rákosí, kam se dostane kooikerhondje. Pomocí svého bohatě osrstěného ocasu, který mají zdvižený nad linií hřbetu a který vypadá jako prapor, kachny nalákají k lovcům, kteří je pak odstřelí nebo odchytí. Tihle psi mají plovací blány a trochu mastnou srst, díky níž z něj velká část špíny sleze sama. Taky jsou velmi chytří. Kooikerhondje potřebuje výcvik. "Dobrá. Chodí sem do psince stráže?"
"Ne. Chodí kolem něj, ale dovnitř ne. Většina psů je naučená na nepřátele útočit nebo alespoň štěkat, ale když je Turmavë štěně..."
V duchu jsem si usmyslela, že tohle se bude muset změnit. "No, dám se do práce."
Elf mne se slovy "Nebudu vás rušit." zanechal u kotce se štěňaty. Obrátila jsem se na štěně vevnitř. Kromě Turmavë se zde nacházel i Faï, neposlušný pejsek, který již několikrát z psince uprchl. Snížila jsem se do podřepu a skrz mříz natáhla ruku. Pes plemene landseer zvědavě přišel blíž k mé ruce. Když jsem natáhla i druhou a rozevřela sevřenou pěst, radostně zavrtěl ocasem a přijal kousek sušeného masa z mé dlaně. Pohladila jsem ho po hlavě a čumáku. Podívala jsem se mu do očí a pomocí telepatie navázala spojení.
Zvířata myslí jinak, než lidé. Nejedná se o slova, nýbrž sled obrazů, kterým vyjádří, co chtějí. Na druhou stranu lidem rozumí. "Někdo ukradl Turmavë. Viděl jsi v noci něco?"
Faï naklonil hlavu na stranu, ale poslal mi obraz - situaci, jíž viděl. V noci jej vzbudil rozruch a vykoukl z boudy, v níž spal. Venku mimo boudu spala stočená Turmavë. Dveře kotce vrzly, ale dovnitř nikho nevešel. Pro bílohnědou fenku se natáhly malé ruce a zvedly ji do vzduchu. Následně ruce i s Turmavë zmizely. Když chtěl Faï vyběhnout z kotce, nemohl, protože byl zavřený.
Vidina skončila a štěně štěklo, načež si lehlo. Podala jsem mu další kousek masa a vstala. Faï sice více neviděl, ale někdo další mohl.
Obcházela jsem psy a zjišťovala, jestli někdo z nich něco neviděl. Několik věcí mi bylo jasných. Jedna z nich je, že se jedná o dítě. Tím zlodějem je dítě, ať už k tomu mělo jakékoli důvody. U spousty psů jsem měla smůlu, ale nakonec se mi podařilo přeci jen zjistit něco dalšího. Až dvouletý salašnický pes Atlas taky něco viděl - malou postavu, jež se snažila co nejtišeji a nejrychleji pohybovat kolem kotců.
Nakonec jsem se octla zpátky u kotce štěňat. Vešla jsem dovnitř a po zběžném pohledu objevila malý potrhaný provaz. Zvedla jsem ho a přičichla k němu. Kdyby mě teď někdo viděl, nejspíš by mne považoval za blázna. Já však pečlivě vnímala pach Turmavë a ukládala si ho do paměti. Vnímala jsem pach dobrou půl minutu, chtěla jsem mít jistotu. Vystoupila jsem z kotce a nasávala i další pachy. Psi a dospělí, jen sem tam dítě. A byl jen jeden dětský pach, který se míchal s tím fenčiným. Pachy byly den staré, což přesně sedělo.
Nebyl důvod zbytečně vyčkávat. Vyrazila jsem z psince a řídila se hlavně pachem Turmavë. Prvotní úkol byl najít ji - zjistit, kdo fenku ukradl (a chytit viníka) bylo na druhém místě. Čekala bych, že mě pach zavede mimo město či někam pryč, aby mne zloděj zmátl, jak tomu bývá zvykem, ale pak jsem si připoměla, že psa ukradlo dítě, takže plán nejspíš nebyl úplně promyšlený. Jednou jsem oba pachy málem ztratila, to když jsem se octla na tržišti mezi hromadami dalších lidí, ale fenčin pach jsem měla pevně zapamatovaný a najít jej mi nedělalo potíže.
Nakonec mě má cesta zavedla až do poklidné chudší části města, přímo před sirotčinec. Musela jsem klepat dvakrát, než mi někdo otevřel, ale když se tak stalo, dívala jsem se na postarší paní v obyčejných hnědobílých šatech s dlouhou sukní, na jednu z pečovatelek. Prohlédla si mě a tvářila se všelijak. Překvapeně, když viděla mé těhotenské břicho (o to překvapeněji, když zaznamenala dvojici mečů na zádech), možná zmateně a trochu naštvaně (to jsem nechápala). "Dobrý den. Copak si přejete?"
"Dobrý. Chtěla bych se vás zeptat na pár věcí."
Otevřela dveře a vyzvala mě dál. Zavřela za námi a vyrazila chodbou vpřed. Než jsem stačila něco říct, spustila ona: "V našem sirotčinci je dost dětí, které čekají, až je někdo adoptuje. Nedělá nám problém přijmout další, ale vy vypadáte jako dobře situovaná žena, proto vás prosím, abyste si to opravdu rozmyslela." S obvyklým kamenným výrazem jsem se na ni podívala, ačkoli jsem byla zmatená a nechápala, o co jde. "Vzdát se dítěte," pokračovala, "není nejlepší řešení a ačkoli se snažíme, nejspíš bychom -"
"Prrr," přerušila jsem ji a zastavila se. "Já se ale svého dítěte nechci vzdát!" Položila jsem jednu ruku na břicho a tu druhou rozhodila - vypadalo to bezradně, zmateně, ale zároveň jsem měla lepší přístup k mečům.
"Nechcete se ho vzdát?" zeptala se opatrně. Záporně jsem zavrtěla hlavou a ten potlačovaný vztek z jejích očí zmizel úplně. Jedna část mě však přemýšlela, jak ji tohle mohlo vůbec napadnout. Svého dítěte se nevzdám, teď už ne. Nikdy bych to nenechala dojít tak daleko, kdybych si tím rozhodnutím nebyla jistá, a ačkoli se dítě ještě nenarodilo, už teď jsem jej milovala. "Jsem zde kvůli jiné záležitosti," řekla jsem. "Jde o případ, který mám na starosti. Jsem -"
"Jste Bojovnice, já vím," přikývla. Tohle jsem sice říci nechtěla, ale co. Napadlo mě, podle čeho to poznala. Zbraně? Má slova? Viděla mě někdy? A vlastně se jí nedivím, že to poznala. Krýt jsem se nesnažila.
"Pak jistě víte, že nebude dobré zapírat. V psinci byl ukraden pes a stopy mě zavedly až sem. Myslím, že zlodějem je jedno z vašich dětí."
Dlouhou chvíli mlčela, ale pak svěsila ramena a povzdychla si. "Pojďte za mnou." Prošly jsme dlouhou chodbou, pak zahnuly doleva a vyšly na dvůr. Hlasy dětí šly slyšet i dovnitř, ale teď jsem je viděla; přibližně dvacet dětí různého věku, jak se smějí a běhají, a malou fenku, která nadšeně poskakuje sem a tam a zapojuje se do her. Když Turmavë vyštěkla, všechny děti udělaly téměř jednohlasé "Pššš!", načež fenka kooikerhondje vyštěkla znova a zase se ozval smích. Pečovatelka dvakrát hlasitě zatleskala, zatímco vycházela z budovy, děti ustaly v pohybu a seřadily se do dvou řad. Jedna ze starších dívek, jež stála jako první, se oddělila a v rychlosti je spočítala. Pak udělala krok vpřed. "Dvacet čtyři. Přesný počet, sestro Agáto," zahlásila.
Celé jsem to pozorovala z ústranní, zatím jsem se držela ve stínech a nevyšla ven. Turmavë držel v náručí devítiletý hoch s krátkými rozcuchanými vlasy kaštanové barvy a zelenýma očima. Děti čekaly, co bude řečeno, ale ošetřovatelka Agáta zarytě mlčela. Vystoupila jsem ze stínů a spoustu dětí tím zjevně vylakala, jelikož udělaly krok vzad. Poklidně jsem kráčela k nim. Nakonec jsem se zastavila pár kroků od toho kluka. Pár dětí vedle něj ustoupilo, jakoby se bály. "Jak se jmenuješ?"
Chlapec se neklidně podíval na Agátu. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že na něj kývla, aby promluvil. "Jsem Pelen, paní," hlesl téměř neslyšně.
"Takže, Pelene, co říkáš na to, že bys mi vrátil tu fenku?" Snažila jsem se, aby to znělo mile, ale možná mi to nevyšlo podle plánu.
Zavrtěl hlavou a přitiskl k sobě Turmavë více. "Nemohu, paní."
"Proč nemůžeš?"
"Je tady krátce, ale my si ji oblíbili. Mel se po dlouhé době zase směje!" V hlase mu zněla naléhavost. Ukázal na jednu čtyřletou holčičku, která neklidně přešlapovala.
"Ta fenka ovšem patří královně," namítla jsem jemně. Pelen bojoval sám se sebou, šlo to jasně vidět.
Slyšela jsem rázné kroky ještě před tím, než jedna osoba vyběhla z budovy na dvůr. "Jeden den jsem pryč a vy tady hned kradete psy! Pelene, zase ty?! Předchozí tresty ti nestačily? Agáto, jdi dovnitř a přichystej rákosku!" Těch několik vět bylo řečeno opravdu rychle, ale přesto jim šlo rozumět. Poznala jsem, co - tedy kdo - bylo to tornádo, které sem tak rychle vtrhlo - majitelka sirotčince a taky pečovatelka.
Pelen se přikrčil a já se ohlédla na třicetiletou ženu s na pohled nemilým výrazem. "Počkat! Nic takového se konat nebude!" namítla jsem rázně.
Žena se zastavila přede mnou. Pohled, jímž doteď propalovala Pelena, přesunula na mě. "Co si to dovolujete? Nebudete rozkazovat v mém sirotčinci. Jsem majitelka!"
To si jenom myslíte, prolétlo mi hlavou. "No a? Já Bojovnice. Říká vám to něco?"
Majitelka jakoby až teď postřehla mé zbraně. Z obličeje jí zmizela barva a vztek byl rázem ten tam. Zkřížila jsem si ruce na hrudi. "Jak víte, ačkoli sirotčinec vlastníte, spadáte pod město a beristlijské království. Královna má jistou pravomoc tady s tímto něco provést," prohodila jsem jen tak minochodem. "A protože i tato fenka připadá královskému psinci -" dala jsem si záležet, abych zdůraznila to jedno slovo "-, tak já mám pravomoc rozhodnout o trestu zloděje." To byla vlastně pravda. O spoustě trestů jsem rozhodla já. Otočila jsem se zpět na Pelena a natáhla k němu ruce. Roztřeseně mi podal do náručí Turmavë, načež jsem se otočila zpět na majitelku sirotčince. "Jestli nějakému z těch dětí ublížíte, ponesete zodpovědnost," sykla jsem na ni. Změřila jsem ji pohledem a pak během vteřiny prolomila její duševní štíty. Ostatní nás neslyšeli, když jsem telepaticky dodala: "Ty děti nikoho jiného nemají a potřebují, aby se o ně někdo staral. Važte své kroky moudře, nebo poznáte, co dovedu." Teď ze mě mluvil i mateřský pud chránit děti - ty bezbranné bytosti bez rodiny. "Trest projednám s Veličenstvem. Pelen je váš svěřenec a nesete za něj odpovědnost vy, což jako majitelka sirotčince jistě víte," promluvila jsem zase nahlas. "Teď mne omluvte, mám práci. Ale radím vám dobře, když říkám, že se máte držet mých rad." Mávla jsem rukou a prošla kolem ženy, která se doteď vzpamatovávala z mého proniknutí za její štíty. Cestu ven zase do ulic města jsem našla sama, nebylo to vůbec složité. Fenka se neklidně vrtěla, v mé náruči se jí zjevně nelíbilo, proto jsem se snažila si co nejvíce pospíšit. Vzala jsem to nejkratší cestou přímo k psinci, kde jsem Turmavë odevzdala elfovi se slovy, že už se to nebude opakovat.
Zatímco jsem procházela lesem Bílého jelena a blížila se k jeho středu, sepisovala jsem na kus pergamenu hlášení pro královnu. Stručně jsem popsala misi a nezapoměla jsem zmínit, že by neuškodilo, kdyby strážní sem tam i nakoukli do psince. Dokonce jsem i pochválila Pelena - ano, sice kradl, ale ne každý devítiletý kluk ze sirotčince se odváží vzít štěně přímo z královského psince, natož že si jej nikdo nevšimne. Pelen byl šikovný, ale nevěřila jsem, že cesta zlodějiny je pro něj ta pravá.
Nejvíce jsem riskovala na konci zprávy, kdy jsem královně něco navrhovala:
Myslím si, že děti v sirotčincích potřebují oporu, potřebují přítele, kterým často ostatní lidé nebývají. Jsem toho názoru, že by se do sirotčinců mohlo darovat pár psů - ať už starší nebo štěňata, která nemají vhodné předpoklady. Mohou být z psince, ale klidně i z ulice. V druhém případě se já sama nabízím k odchycení, vyčištění a dalším nezbytnostem. Všechno samozřejmě ve chvíli, kdy by měly sirotčince zájem.
Občas je potřeba mít někoho, kdo vás vyslechne. Psi by děti mohli rozveselit a třeba jim dodají chuť k životu. Ne nadarmo se říká, že zvířata jsou mnohdy nejlepšími společníky.
Podepsala jsem se a svitek srolovala. "Ito?" zeptala jsem se myšlenkami.
Odpověď v podobě naštvaného zavřískání přišla hned. "Na to zapomeň! Jsem gryf, ne nějaký poštovní holub!"
S povzdechem jsem její slova přešla a oslovila Caltain. Puma se zhmotnila vedle mě a já jí do tlamy vložila srolovaný svitek. Neváhala a vyrazila zpět k hradu.
Zastavila jsem několik metrů před polorozpadlým chrámem. Kromě mě zde nikdo nebyl, ale věděla jsem, že samotná zde nebudu dlouho.
Zaměstnala jsem se jednoduchým cvičením. Házela jsem na strom - terč - meče a poté i dýky. Netrvalo to více než deset minut, když nedaleko mě někdo zavyl. To vytí mi bylo tak známé. O úplňku mne volalo a vyzývalo, značilo nebezpečnou krvelačnou bytost, se kterou by se nemusel souboj vyplatit. Teď mne Enaia pouze volala. Odpověděla jsem hrdelním zařváním, které sdělovalo mou polohu.
O chvíli později se s křídly staženými k tělu jistá vlkodlačice prosmýkla mezi stromy a přistála pár metrů ode mě. Ohlédla jsem se na ni, ale nepozdravila. "Co?" Musela mít nějaký důvod, proč mě vyhledala.
"Ahoj?" řekla nejistě, jakoby snad ani nevěděla, jestli to opravdu chtěla říct.
Nemůžu říct, že mne to nepřekvapilo. "No nazdar?" opáčila jsem podobným tónem.
Enaia zatáhla křídla a urovnala si cop. Mlčela jsem; nebylo co říct. Nakonec spustí sama. Asi za mnou neletěla jenom proto, aby mlčela.
"Eh... potřebuju něco vědět o dracích... teda, vlastně o mojí dračici," začala s pohledem upřeným na zem.
O té dračici, která mne nemá ráda? pomyslela jsem si. Na druhou stranu to stále byla dračice, i když eorská a společnice Enaiy, a jeden ze zákonů dračích mágů přímo nařizoval pomoci zraněnému drakovi, je-li to v našich silách. "Co?"
"Já... no... mám... totiž myslím, že s ní možná něco není v pořádku." Pohledem přímo propalovala mech pod jejíma nohama.
Nemohla jsem si v duchu odpustit ironickou poznámku, že mi toho tedy řekla. "Dál?"
Nepatrně střihla uchem. "Má něco se šupinami na břiše. Říkala, že to nic není, ale vypadá to, jako by jí je někdo přejel struhadlem a ona odmítá opustit Eors nebo se se mnou spojit." Zdálo se mi to, nebo jí v hlase zaznělo znepokojení?
Napadlo mne pár nemocí, přesto jsem potřebovala další údaje. Pro jistotu. "Nějaké další podrobnosti?"
Zaváhala. "Už nejsou zlaté," řekla nakonec. "Jakoby přitom zmatněly a o něco ztmavly. To zatím jen někde."
"Na břiše..." přemýšlela jsem nahlas. Po očku jsem sledovala Enaiu. Stále si držela naučený výraz, stejně jako já. "Vím, co jí je," řekla jsem nakonec. Enaie se v očích na kratičký okamžik mihly rozbouřené pocity. Neklid, snad strach. "Je to u draků zcela běžná věc," povídala jsem dál a schválně neřekla nic dalšího.
"A co je to? Je to nebezpečné?" zeptala se a - jako obvykle - bez citů v hlase.
Musela jsem se pousmát. Ne posměšně, což šlo jasně vidět. Avšak... bylo... pěkné vidět, že má Enaia o svou společnici starost. Že jí nejsou lhostejní a že jí na nich záleží. V duchu jsem se okřikla. "Ujistím tě, že je naprosto zdravá a o život nepřijde."
Tentokrát jsem jasně slyšela zvědavost: "A co to tedy je?"
Ledabyle jsem pokrčila rameny. "Jen mění barvu šupin."
"Dobře. Eh... co?" Kdyby se takto zmateně zeptal jiný dračí mág, vysmála bych se mu. Jenomže Enaia o tom zkrátka nemohla vědět.
"Víš, jak se lidem se stářím mění barva vlasů? Nebo jak se u vlků může během života změnit barva srsti z bílé na černou? To samé se děje i u draků. Někdy během života změní barvu šupin," vysvětlovala jsem trpělivě.
"Všichni?"
Nepatrně jsem zavrtěla hlavou. "Ne. Jen někteří."
Enaia se téměř neznatelně zamračila. Nevypadalo to však, že se jedná o reakci na má slova. "Jakou barvu bude nejspíš mít?"
"Teď je zlatá." Na pár vteřin jsem se odmlčela a utřídila myšlenky i představy. "Takže odhaduji šedou."
U eorských draků je změna barvy zřetelnější, než u normálních draků. Ti eorští mohou změnit barvu úplně, zatímco normální třeba jen ztmavnou. Ovšem u eorských je to o mnoho vzácnější, než u normálních.
"Dobře," přikývla. Vnímala jsem její pach a rozporuplné pocity. Přesto se zeptala: "Děje se to v určitém věku?"
Znova jsem zavrtěla hlavou. "Ne, to ne." Změna barvy nenaznačuje drakovo stáří. Sice pro změni musí být drak dospělý, ale jinak ne. "Další otázka?"
"Ne, to je vše," odvětila stručně.
"Výborně," poznamenala jsem a ze stromu vytrhla své zbraně. "Ale když už jsi tady, půjdeme k bráně? Chtěla bych zkusit vyvolání."
Téměř jsem viděla, jak se chystá jako obvykle odseknout, ale její odpovědí bylo pouhé přikývnutí.
Stačilo ujít jen několik kroků a postavit se před bránu. Nejprve jsem zkusila dva pokusy. Podala jsem Enaie Gardony a ona odstoupila stranou. Hleděla jsem do brány, ale i když se v ní sem tam zablesklo a v bráně samotné se převalovala mlha tak hustá, že nešlo vidět na druhou stranu, nic se nedělo. Podala jsem tedy Enaie peníze za další dva pokusy. Třetí pokus skončil stejně jako dva předchozí. Brána až trucovitě mlčela.
Ve chvíli, kdy jsem začala přemítat, jestli je vhodné vyhazovat peníze za marné pokusy, když teď budu živit ještě své dítě, se z brány vyvalil oblak mlhy.
Kolem se mihla blankytně křídla a z brány vylétl wyvern. Ne, nebyl to wyvern, ale wyvernka. Svými křídly rozehnala zbytky mlhy a já ji spatřila, jak ledabyle sedí přímo na bráně. Tělo a krk měla zbarvené do oceánové modři, zatímco na ocasu dominovala marínová modrá, byť postupně zase světlala. Pozorovala mne jiskrnýma očima. "Od svého prvního vyvolání ses hodně změnila, Darow," promluvila a já jí musela dár za pravdu. Její hlas byl tvrdý a bojový, zároveň však s kapkou citu, jež objeví ten, kdo jej hledat chce. "Potkala tě spousta věcí, dobrých či zlých. Doufám, že já se zařadím k těm dobrým. Jsem Narea."
Nesnažila jsem se skrývat svůj lehce omámený výraz, když jsem si toho majestátního tvora prohlížela. Narea sklonila hlavu a já natáhla ruku, abych jí dlaň mohla položit na tuhou kůži. Dívala jsem se wyvernce do očí a plně vnímala sílu nového pouta. Nechala jsem ji nahlédnout do své mysli.
Stáhla jsem ruku a svou sílu vložila do skoku. Přistála jsem přímo za Naeriným krkem a nevšímala si Enaiy, která se otočila a vydala pryč. Jen jsem pobídla wyvernku k letu. Proletěly jsme dírou ve střeše chrámu (tedy jestli se tomu ještě dalo říkat střecha), neohlížely se a jenom rychle stoupaly vzhůru k bezmračnému nebi.
Jakmile jsme nabraly výšku, Narea srovnala tělo a letěla rovně. Sem tam máchla křídly, ale většinou klouzala po nebi a nechala se nadnášet větrnými proudy. Zkoumala jsem její kůži. Wyverni nemají šupiny jako draci, ale tuhou a odolnou kůži, která při letech ve špatném oblečení dře. Na několika wyvernech jsem již letěla - občas se naše síla vztahuje i na ně -, ale přesto to teď bylo jiné. Cítila jsem také radost wyvernky, že na sobě nemusí mít sedlo.
Neletěly jsme domů, nýbrž k Dalpskému moři, na místo, kde kotví má loď. Cesta ubíhala rychle. Narea přesně věděla, kam mám namířeno a co je v plánu; přečetla si to z mých myšlenek.
Ticho narušoval občasný vítr. Obloha byla bez mraků a modrá wyvernka s ní skoro splývala. Pod námi se míhaly koruny stromů, zahlédla jsem i tok řeky Aldëon. Jakmile se na dohled objevilo moře, začaly jsme klesat. Přistání bylo hladké.
Seskočila jsem z wyvernky a prohlédla si loď, jež se houpala na moři před námi. Postupně jsem krajinu upravila tak, aby se z toho stal takový soukromý přístav přesně pro tuto loď.
Začala jsem odvazovat provazy, jimiž byla loď přivázaná. Pak jsem nastoupila na loď a provazy smotala. Narea zvedla hlavu a varovně zamručela, když se k nám snášel černý drak, na jehož hřbetě seděl jezdec. Onen jezdec seskočil z draka ještě za letu a přistál do podřepu přímo na palubě mé lodi. Nadechla jsem se, abych mu vyčinila, co si to dovoluje, že mi zničí loď, jenže on mě předběhl: "Co to má sakra znamenat?"
Tím mě dočista uzemnil. "Cože?" Jak jako, co to má znamenat? Vždyť je to on, kdo přistál na mé lodi!
"Chápu, že jsi chtěla splnit misi, ale musíš se přepínat ještě víc? Ne! Takže si koukej sednou nebo lehnout a odpočívat, žádné tahání provazů, plachet, veslování a tak podobně," rozhodl.
"To už snad přeháníš, ne? Royi, jsem těhotná, ne bezmocná. Na zátěž jsem zvyklá."
V očích se mu tak zvláštně zablesklo. "To já vím, Darow. Jen nechci, aby se něco stalo."
"Umíš snad ovládat loď?"
"Zkrátka dělej něco nenáročného, prosím."
S povzdechem a vědomím, že nakonec stejně beztak budu loď řídit sama, jsem přešla k přídi a hvíznutím přivolala Nareu a Royového draka. Ani jeden neprotestovali, když jsem na ně připínala postroje.
Na Roye jsem se ohlédla až když jsem měla hotovo - bála jsem se, co uvidím -, ale výsledek mě překvapil. Roztažené plachty, připravená vesla, upevněné provazy a dračí mág u kormidla. Zahvízdal a oba společníci se vznesli do vzduchu. Otočil kormidlem a naváděl loď na širé moře.
Pomalým krokem jsem šla k němu. "Kde ses tohle všechno naučil?"
Mrkl na mě. "Umím toho hodně." To mne přinutilo přemýšlet nad tím, co o něm vlastně vím.
Jenomže mě nebavilo jen tak postávat, takže jsem se se sarkastickým "Vytírat palubu snad ještě zvládnu" chopila smetáku a umývala palubu.
Těch pár dní strávených plavbou bylo poklidných. Vařila jsem, lovila ryby, leštila zbraně, které mi Roy přinesl v cestovní brašně u jeho draka, cvičila.
"Když jsi naposledy byla za Thernem, ničeho si nevšiml, že?" zahájil jednou rozhovor.
"Ne. Myslím, že kdyby ano, už by o tom věděli ostatní."
Tím tahle debata končila. Povídali jsme si o spoustě věcí, hlavním tématem bylo také místo, kam právě plujeme. Po pár dnech plavby jsme se dostali do Rybího moře a nakonec jako obvykle zakotvili v Zátoce ryb. Odvolali jsme své společníky zpátky do Eorsu a než jsem se stačila otočit, Roy již vyskočil z lodi a zajišťoval ji. Vylezla jsem na břeh za ním. Když se mé nohy dotkly země, zachvěla jsem se.
Kývla jsem na Roye a s ním po boku vyrazila. Ujistila jsem se, že mám plášť v pořádku, stejně tak zbraně. I když se břicho dalo schovat jen stěží, snažila jsem se o to. Navzdory bolesti zad, kterou s sebou těhotenství přinášelo, jsem se držela zpříma a narovnaná. Překonat hory a dostat se až před pevnost nebylo složité, když jsme věděli, kam jít.
Sotva jsme měli nadohled první část stavby, jež se poté ztrácela v nitru hory, z pevnosti vyšla skupinka lidí. Qay't i Alma'hira obklopení dalšími členy Spolku. Došli jsme až k nim a pozdravili se pokýváním hlavy. Roy stál najednou velmi blízko mne - tím myslím opravdu blízko, dělila nás pouze šířka papíru - a přímo z něj sršela majetnickost. Nechápala jsem, kde se to v něm vzalo, ale potichu jsem zasykla, aby se klidnil. K jeho štěstí se trochu oddálil, nepřestal však vyloženě pozorovat Ázzama. Pak však přesunul pohled na kněžku a poklekl na jedno koleno na znamení úcty. Alma'hira mu položila ruku na rameno a on se zvedl.
Odkašlala jsem si. "Co se přesunout dovnitř, kde bychom vše důležité vyřešili?" Nebyl to návrh.
Zamířili jsme tedy dovnitř. Ostatní se na Roye nedívali přímo, ale věděla jsem, že vnímají každý jeho pohyb, připraveni zasáhnout - a zabíjet. Když jsme však vešli do pracoven, doprovod zůstal venku. Usedli jsme ke stolu.
Cítila jsem nervozitu, která z ostatních vycházela, byť nepatrně. Nevěděli, co přesně říct, čím začít. Nakonec začala Alma'hira: "Předpokládám, že ti Sa'layra řekla, čeho ses vlastně dopustil. Je naší vůdkyní a jako taková má mít dítě s někým, kdo je pro Spolek prospěšný."
"Jsem si toho vědom," přikývl dotyčný. "Proto hodlám dokázat, že... Sa'layru i naše dítě zvládnu ochránit. Vyzkoušejte mě. Vyzkoušej mě ty, Qay'te."
Podívala jsem se na Roye s pohledem ,To myslíš vážně?'. Neměl ponětí, jak závazně bere Ázzam takovéto zkoušky.
Můj zástupce však přikývl: "Dobře. Zkouška se uskuteční hned teď"
"My dvě," rozhodla Alma'hira, "mezitím probereme další důležité věci ohledně těhotenství. Výsledek zkoušky se dozvíš potom a porotcem budou shromáždění členové Spolku."
Nespokojeně jsem se na ty tři podívala. "Ale -"
"Žádné námitky," zavelel Qay't. "Royi, následuj mne." Oba vstali a než jsem se nadála, byli ti tam.
Dívala jsem se na zavřené dveře. "Takže," ozvala se kněžka, "používala jsi ty masti, které jsem ti namíchala?"
~~~
Po zdlouhavé konverzaci a dolaďování všech příprav na blížící se porod jsem dostala do svých komnat. Bylo mi zakázáno vyjít z pevnosti nebo se podívat ven. Jediný, kdo měl právo - kdo mi něco takového mohl nakázat, byla Alma'hira nebo Qay't. Čekala jsem vevnitř, protože venku probíhla zkouška Roye. Alespoň jsem si mohla užít horké prameny.
A tak jsem teď seděla v křesle u stolu, pročítala knihy a něco si zapisovala. Skrz okno jsem zaznamenala, že slunce zapadá. Z chodeb ke mně najednou dolehl rozruch, pak cvakla klika a dovnitř vpadl dračí mág. Až přehnaně starostlivě (za což jsem se v duchu hned nakopla) jsem zvedla hlavu a vstala. Roy měl na těle několik škrábanců a zranění, ale podle mokrých vlasů, smyté krvi a narudlé pokožky jsem poznala, že stejně jako já využil pramenů.
"Přežil jsi," poznamenala jsem a neskrývala údiv. Byla jsem si jistá, že jej Ázzam nešetřil. Jestli vyvázl jen s několika odřeninami a malými rankami... co vlastně umí? Jaký má výcvik?
"Jak vidíš," zazubil se a zavřel dveře. "A taky jsem si popovídal s tím tvým zástupcem. Kromě toho, že mne uznal za vhodného otce pro dědice, jsem se dozvěděl spoustu nových věcí. Taky něco, cos mi neřekla."
Zmateně jsem se na něj zadívala, zatímco přecházel ke skříni, v níž na něj čekalo oblečení přesně pro něho. "Co tím myslíš?"
Pokrčil rameny. "Prvně ses měla vdát a až potom mít děti."
"A co?" Snažila jsem se zachovat klidný tón.
"A," přetáhl si triko přes hlavu a mně se naskytl pohled na jeho nahou hruď, když se ke mně otočil, "já bych chtěl dodržovat tradice."
Neslyšně jsem ze sebe dostala: "Cože?"
Díval se mi do očí, když prohlásil: "Vezmeme se."
Točila se mi hlava a málem se mi podlomila kolena. "Royi, tohle není žádná legrace. Tady se takové věci berou smrtelně vážně."
"Ale já to myslím vážně." Přistoupil o několik kroků blíž. "Nechci, aby dítě mělo neúplnou rodinu, i kdyby to bylo manželství tady. Věděli bychom to my a to je důležité. Tak?" Odmlčel se a chytil mé ruce do svých. "Vezmeš si mě?"
Možná za to mohly vzbouřené pocity, možná to, že jsem chtěla dodržet co nejvíce tradic. Pár vteřin jsem hleděla na naše spojené ruce a pak k němu zvedla pohled. Jeho uhrančivé modré oči byly plné odhodlání a vážnosti. "Ano," vypravila jsem ze sebe. Další slova zněla jisteji, zřetelněji: "Ano, vezmu si tě."
To si mne přitáhl k sobě a už mě líbal, hluboce a nadšeně, což jsem mu oplácela. Když se poté odtáhl, znejistěl: "Nebyl jsem si jistý, co dát jako zásnubní dar. Prsten již máš -"
"Royi, nic mi nedávej," skočila jsem mu do řeči. Jenže on mne umlčel pohledem. Sáhl za sebe a jakoby odnikud vytáhl velkou krabičku, jíž otevřel. "Nakonec jsem dospěl k závěru, že tohle vude nejlepší."
"Tohle" byl honosný diamantový náhrdelník. Zapínání tvořil řetízek, v němž byly zasazené kamínky tmavě modré barvy, a náhrdelník tvořily různě propletené obrazce, které sem tam vzdáleně připomínaly lístky. Veprostřed byl nejhonosnější. "Kde jsi to sakra... Jak jsi..." snažila jsem se sestavit smysluplnou větu.
"To je jedno, Darow." Jedno? JEDNO? Vždyť musel stát ohromné peníze! Všechny ty diamanty a tmavě modré safíry. "Teď se otoč." Učinila jsem tak a cítila, jak mi odhrnuje vlasy z krku. Následně mi přehodil náhrdelník a vzadu zapnul. Obešel mě a přejel mě zkoumavým pohledem. "Sluší ti."
Usmála jsem se a políbila ho. "Děkuji, Royi. Ale má-li být tohle všechno, mám jednu podmínku."
Celý se napjal. "Jakou?"
"Nechci se vdávat s takovýmhle břichem."
Chvilku mlčel a pak se rozesmál. "Tak počkáme po porodu."
~~~
Dny plynuly a já rostla a rostla. Naše zasnoubení bylo oznámeno ostatním a už teď se připravovala svatba. Mezi Ázzamem a Royem proběhla krátká debata, kdy Ázzam navrhl souboj o jeho postavení, ale Roy to zamítl se slovy, že je spokojený s tím, jak je to teď. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je za tím něco více, ale kvůli důležitějším věcem jsem to odsunula do pozadí.
Například kvůli novu. Na přelomu osmého a devátého měsíce nastal nov. O tom, co se za novu i úplňku děje, jsem Qay'ta a Alma'hiru informovala pár dní předem. Kněžka vypadala, že by mne nejraději zabila, abych náhodou při novu neublížila dítěti, ale pak se zklidnila a začala přemýšlet.
A tak se stalo, že jsem celý den čichala pach vězňů - tří podplacených úředníků ze Scérinu - a snažila se co nejvíce unavit. Když se blížila noc, oblékla jsem si na sebe jednoduché triko s kahotami a bosa sešla až do katakomb, na druhou stranu od žaláře. Dalo se odsud uprchnout tajnými chodbami, které jsme nechali otevřené a schválně naznačené, načež si jedna naše bojovnice zahrála na zrádce a vězně propustila. Ti se (nečekaně) vydali tajnými chodbami pryč.
Tohle všechno se událo pouhých patnáct minut před tím, než jsem se zhroutila k zemi v bolestné křeči. Zaskřípala jsem nehty o kameny a pevně zaťala zuby. Dýchala jsem rychle, nepravidelně. Pak se na povrch vydrala má proměněná stránka. Drápy, tesáky, křídla, ostrý zrak, citlivý sluch a čich. Zkrátka jako každá jiná proměna.
Zvrátila jsem hlavu a zavřeštěla, hrdelně, hluboce a hladově. Využila jsem svých křídel a postavila se. Nadechla jsem se. Drželo se zde hodně pachů, ale já se zaměřila jen na ty tři. Cítila jsem je celý den, intenzivně je vnímala. Pachy se vzdalovaly a vedly z pevnosti, cítila jsem z nich nejistotu, možná i strach. To celodenní vnímámí mne donutilo zaměřit se jenom na ty tři pachy a vytěsnit z mysli všechny ostatní obyvatele pevnosti, kteří byli zamčení ve všech různých mísnostech a zabarikádovaní. Ačkoli by mne pouto, které jsem s členy Mrtvého spolku měla s velkou pravděpodobností zadrželo, nechtěla jsem nic riskovat.
Prohnala jsem se katakombami a tajnými chodbami ven z hory i pevnosti, následovala jsem tři pachy. Vedly do pouště přímo k Zátoce ryb, kde nejspíš chtěli ukrást nějakou loď a nejprve se dostat do bezpečí, poté se případně vrátit do Scérinu. Copak jim nedošlo, že je to celé až moc snadné? Proč by zrádce neuprchl s nimi? Proč by pomáhal zrovna jim? Zradit Mrtvý spolek se nevyplácí.
Těmto myšlenkám jsem nevěnovala pozornost, když jsem uháněla za pachy. Držela jsem se ve tmě, díky novu to šlo snáz. Nakonec jsem na úředníky narazila. Udělali si malou přestávku, aby se vydýchali.
To byla jejich osudová chyba. Skrytá v okolní přírodě jsem hlasitě, hluboce zavrčela, tak, aby to i jako lidé slyšeli nahlas. Doléhal ke mně jejich strach a zděšení, když se zběsila rohlíželi kolem, načež plnou rychlostí vyrazili zase k vodě. Neslyšně jsem se zasmála. Výborně. Jen utíkejte. Utíkejte jako slaboši, jimiž jste. Bojte se, bojte se víc. Copak mne neslyšíte, jak kolem i nad vámi kroužím? Jak marné je myslet si, že vás moře zachrání. Jste pouhou lovnou kořistí, mou kořistí, ničím víc. Lov započal.
Sledovala jsem je a nespouštěla z očí. Když byla voda nadohled, přeletěla jsem je a naprosto utichla. Vnímala jsem jejich úlevu. Jen ať si myslí, že jsem přestala. Držela jsem se dost daleko od vody a pod bosýma nohama cítila chladný písek, když jsem zcela neviditelná pod rouškou tmy čekala, až naběhnou přímo ke mně, což také udělali. Toho, že nedaleko břehu stojí postava, si všimli až pár metrů ode mě. V tu chvíli zůstali stát na místě jako zmrazení a vyloženě z nich sálal strach. Zbraně, jež tasili, jim nebyly co platné, když jsem se na ně s hlasitým vřísknutím vrhla. Celou dobu jsem podvědomě chránila své břicho a soustředila se jen na to, abych jim zasadila rány a servala jim maso z kostí. Jestli při tom budou živí nebo mrtví, to už je jen na nich. Všichni tři usoudili, že se jim líbí možnost smrti, nebo zkrátka byli jen mizerní bojovníci. Hlavní je, že brzy jsem byla celá zkrvavená - nebyla to má krev - a trhala jejich těla na cáry. Chlemtala jsem jejich krev jako nějaký upír.
Svítat začalo nějak moc brzy. S bolestivým zakvílením jsem se zhroutila na hromádku toho, co bývala lidská těla, a snažila se vzdorovat okamžiku, kdy síla novu pomíjí. Jenomže to prostě nešlo a tak jsem tam o několi minut později ležela vyčerpaná, špinavá a rozbolavěná a myšlenky mi vířily hlavou jako tornádo. Nehnula jsem se ani o píď, když jsem přivolala oheň a spálila to, co zbylo. Nakonec jsem se odplazila kousek do moře a nechala klidné vlny, aby narážely do mého těla a smývaly všechny nečistoty, a to do doby, než mne takhle objevil Roy.
~~~
Pár dní po novu jsme s velkou částí obyvatel pevnosti obědvali v jídelně. Roy seděl u stolu se mnou, Alma'hirou a Qay'tem. Několik skupin si v jídelně povídalo tichým hlasem a ani my nebyli výjimkou. Řešila se převážně blížící se svatba.
Za dobu, co tady jsme, jsem již stihla vyplnit několik slibů. Osobně jsem se vplížila do komnaty nového súhimského krále a zanechala mu na zdi dýkou připevněný vzkaz, ať nechá Nový Quiserder být. Pochopí, kdo jej psal, a pochopí, že bude lepší, když se tím bude řídit. Protože poznal, že jsem členem Mrtvého spolku, protože stejně jako ostatní na Jihu věděl, čeho je Spolek schopný. Večer nato jeden z mých vrahů nalezl na tom samém místě vzkaz, připevněný tou samou dýkou. Když jsem si jej přečetla, koutky úst mi cukaly vzhůru:
Jak sama víš, králem jsem se stal dost narychlo, a musel jsem prvně vyřídit důležité záležitosti jakou je korunovace, správa území a tak podobně. Nevěděl jsem, že pár členů mého dvora stále vyhrožuje Novému Quiserderu. Ujišťuji tě, že se s NQ pokusíme navázat nestrannost a přerušíme s ním vazby.
Elor Soi Dum, král Súhimu
Také jsem skrz Pouštní vrahy pobývající na ostrově Nailoj zjistila, co přesně mají tamní lidé v plánu ohledně jejich plavby do Nového Quiserderu. Obchod - se kterým jsou prozatím spokojení.
Alma'hira zrovna vysvětlovala Royovi naše zvyky, Qay't jí občas skočil do řeči a já sem tam něco doplnila nebo jenom přikývla. Nabodla jsem na vidličku další kousek kuřecího masa, ale ruka s vidličkou se mi zastavila zvednutá v polovině cesty a celá jsem strnula. To neuniklo pozornosti žádnému z mých společníků. Utichli v rozhovoru.
"Darow?" Roy mi položil ruku na předloktí. "Děje se něco?"
"To nic," zamumlala jsem po chvíli. "Jenom předporodní bolesti. Mám je od začátku devátého měsíce."
Tahle zpráva ho moc nepotěšila. "Jak to myslíš? A proč o tom nevím?"
"Nebylo to důležité," mávla jsem rukou, když bolest, jež mi doteď svírala břicho, polevila.
"Nebylo to důležité? Darow, zatraceně -"
"Teď se o tom nebudeme bavit, Royi," nařídila jsem.
Zbytek oběda proběhl v tichosti a na odpoledne jsem jej poslala trénovat s ostatními, zatímco já sama musela schválit několik nákupů a misí, prohlédnout stáje a tak podobně. Ke slovu jsme se dostali až ve chvíli, kdy jsme se v mých - nebo snad našich? - komnatách chystali do postele. "Nemůžu uvěřit, že o tom nevím. Víš, jak to mohlo být nebezpečné?!"
"Nebylo to nebezpečné," odvětila jsem naštvaně.
"Jak to můžeš vědět? Stát se mohlo cokoli!"
"Royi, jsme v pevnosti plné lidí. Kdyby se něco stalo, hned se seběhnou na pomoc."
Nechápavě jsem se na něj dívala, když se zamračil ještě víc. "To je právě ono! Mám u tebe být já, ne někdo cizí!"
Nechápavost pominula a já se krátce zasmála. "Však u toho budeš, neboj se. Kdyby se dělo něco nebezpečného, budeš první, kdo se o tom dozví. Ale teď už pojď spát, ano?"
Oděná v tmavě šedé volné košilce jsem odhrnula pokrývku a lehla si do postele. Roy si lehl vedle mě a popřál mi dobrou noc. Zamumlala jsem stejná slova nazpět a zavřela oči.
Zatímco Roy spal, já se neklidně převalovala. S devítiměsíčním břichem jsem nemohla najít žádnou pohodlnou pozici, o to více, když mne občas rozbolelo břicho. Zkoušela jsem ležet na zádech, na boku, na druhém boku, nic.
Oknem jsem sledovala postupující měsíc. Bylo něco kolem dvou hodin ráno, když jsem se se zalapáním po dechu a bolestným výkřikem vymrštila do sedu. Roy sebou při tom zvuku škubl. S očima doširoka rozevřenýma jsem jednou rukou zběsile třásla s jeho tělem a druhou rukou se držela za břicho. Vzbudil se okamžitě; vystřelil tak rychle, že se málem skácel z postele. "Co? CO?"
"Budu rodit," vydechla jsem.
Následujících několik věcí se událo tak rychle, že jsem byla ráda, že jsem vše postřehla. Dračí mág vyskočil z postele, obešel ji a zvedl mne do náruče tak lehce, jako bych snad nevážila o jednoho člověka více. Rozkopl dveře od našich komnat a vyběhl ven na chodbu. Poklusem mne nesl k místnosti, v níž rodila má matka, a před ní její matka a tak podobně. Zkrátka místnost vytyčená pro porody, jíž měla Alma'hira propojenou s komnatami. Prohnali jsme se kolem stráží a jedna část mé mysli musela přemýšlet nad tím, jak nemožně musím vypadat, když mne - Shayt'rra! - někdo nese. Ta převažující se soustředila jen na pravidelné dýchání a bolest. Místnost neměla dveře, ale závěsy (stejně jako u kněžky), takže je Roy jen odhrnul a octli jsme se vevnitř. Položil mne na připravený naklonitelný stůl, hned vedle prohlubní a vytvarovaných sudů do steň, kam stékaly léčivé prameny. Po stěnách hořely louče a skrz díry ve skále - okna - sem pronikalo nepatrné měsíční světlo. Spojeným vchodem dovnitř vešla kněžka, která zaznamenala všechen ten rozruch, a i když jsme ji zjevně vyrušilo ze spánku, ihned byla čilá a přispěchala ke mně. Bolest na chvíli pominula a já ležela a jen hleděla do stropu.
Alma'hira začala rozdávat rozkazy: "Royi, sežeň Ázzama, ať uklidní ostatní. Dokud neřeknu, nikoho sem nepouštějte." Roy, ač nerad, odběhl. V tu chvíli jsem přišel další stah a já pevně zaťala zuby. "Jak dlouho," nádech, "to," nádech, "bude trvat?"
"V nejlepším případě do několika hodin. V tom druhém... klidně až den."
"Den?" vyhrkla jsem.
Obešla mou otázku. "Jak silné máš stahy?" Odpovědí jí bylo tiché zaúpění, když jsem zase ucítila bolest. "Vidím to na pár hodin, nanejvýš," řekla po chvíli. Nejradši bych úlevně vydechla, kdybych neměla pevně zaťaté zuby.
Následně vše probíhalo stále stejně. Stahy přišly a zase odešly, jen byly pořád silnější a časový úsek mezi nimi se krátil. Kněžka mi poradila, jak správně dýchat, a také mi přichystala několik studených obkladů. Slyšela jsem Roye, který čekal venku od chvíle, co jsem se na něj při jednom obzvlášť silném stahu rozkřičela, že se to všechno děje kvůli němu, ať mne nechá a hledí si svého, že je parchant a tak podobně, ale když bolest pominula, šeptem jsem se mu omluvila a zcela vážně řekla, že jsem to tak nemyslela. Stejně mu Alma'hira řekla, ať čeká venku.
Bylo to zvláštní. Na bolest jsem byla zvyklá, to ano, přesto... tohle bylo něco jiného. Nějaký nový druh bolesti. Bolestivý, ale zároveň... příjemný.
Skoro dvě hodiny jsem čekala na to, než nastane můj čas. Tedy ne můj, ale čas mého dítěte. Zaklonila jsem hlavu na stranu. Kouzly se mi vyměňovaly chladné obklady a otíraly mi zpocené čelo, když Alma'hira zahlásila, že už brzy vše skončí.
A tak jsem se hroutila v bolestech a nezadržovala steny, když jsem tlačila. Kněžka sem tam prohodila něco jako "Zatlač víc!" nebo "Silněji!", ale bylo příjemné slyšet jí říkat "Už vidím hlavičku!", protože to znamenalo, že celé tohle peklo brzy skončí.
Bolest zesilovala, ale za pár minut zmizela. A místností se rozlehl dětský křik. Oči jsem měla snad jako dva talíře, když jsem sledovala, jak Alma'hira opatrně bere mé dítě do rukou, noří jej do vody a následně zabaluje do připravené deky. Chtivě jsem natahovala ruce, dokud jsem v náručí nesvírala svou dceru. Její křik již utichl a já si ji celou prohlédla. Po celém těle měla šupiny barvy kůže. "Royi," špitla jsem.
Díky Proměně mne zaslechl. Bleskurychle se odhrnul závěs a Roy vešel dovnitř. Odsunula jsem se na kraj, aby si mohl sednou vedle mě. Stůl, na němž jsem doteď ležela, byl obklopen polštáři a nakonec jsem i já byla přikryta dekou. Seděl vedle mě, držel mne za ruku a díval se na naší dceru. Na šupiny, jež měla na těle.
Pak vyřkl to, co jsme oba moc dobře věděli, a to právě díky těm šupinám: "Je to dračí mág."
Mlčky jsem přikývla. "Víš, co to znamená, že?" zeptal se zbytečně. I když jsme oba znali odpověď, vyřkl ji nahlas: "Někdo zemře."
U dračích mágů je pravidlo dvanácti. Dračích mágů nesmí být více, nezl dvanáct. Bývá to tak, že když se někdo narodí, tak další zemře, a když někdo zemře, tak se další narodí. Stiskla jsem ji pevněji a v očích se mi zračila nevyřčená slova: "Naše dcera ne, ani my ne."
"Tayar?" zvolala jsem a kněžka, celým jménem Tayar La'ili, přistoupila blíž. "Připravíme se na předvedení."
Zatímco naši dceru choval Roy, já se v rychlosti omyla a oblékla do tmavě zeleného roucha. Předvedení spočívalo v tom, že se všichni obyvatelé pevnosti (v tomhle případě o půl páté ráno) vženou na jedno místo (častokrát ven nebo do největšího sálu - tentokrát do sálu) a čekají. Já, Roy a naše dcera také čekáme, ale mimo místnost, dokud Alma'hira s Qay'tem neztiší všechny ty lidi a nedají nám znamení.
Když v místnosti zavládlo hrobové ticho, Roy opatrně otevřel dveře a vešli jsme dovnitř. Dávala jsem dobrý pozor, aby dítě nezahlédli, dokud nebude pravý čas. Zastavili jsme se na vyvýšené části - každá místnost takovou část má - a otočili se směrem k nedočkavým lidem. Všechny jsem je přejela pohledem a spustila jasným hlasem: "Pouštní vrazi, členové Mrtvého spolku. Představuji vám svého dědice a budoucího Shayt'rra, naši dceru Areyu Shifrat Ma'tyu il Nabhan." Areya je jméno, kterým ji budeme oslovovat s Sardu. Shifrat Ma'tyu je její Spolkové jméno, jako já mám Sa'layra Imr'atta. Il Nabhan je rod mé matky a jejího otce. Od nepaměti vedli Spolek právě Shayt'rrové rodu il Nabhan a já do něj patřím také. Jsem vlastně Darow Sa'layra Imr'atta il Nabhan.
Natáhla jsem ruce i s Areyou a nechala lidi, aby si ji prohlédli. "Je také dračím mágem." Což značí magický potenciál a rychlý růst, jenž napomůže při výcviku.
Propukli v jásot a naučeně všichni dohromady vykřikli: "Areya Shifrat Ma'tyu! Shayt'rr!"
~~~
Sice jsem se toho dne sotva vlekla, ale zůstala jsem vzhůru. Sledovala jsem, jak šupiny Areyiném těle postupně mizí, až se rozplynuly úplně, a jen na její levé paži se černě zračilo tetování dračího mága, úplně stejné, jako mé a Royovo, se kterým se rodíme. Většina lidí připravovala zítřejší obřad a moc klidu tady nebylo.
Cítila jsem, jak se mé tělo dožaduje energie. Výhodou mého rychlého uzdravování bylo, že za pár dní se mé tělo dá do pořádku, jakobych nikdy nerodila nebo nebyla těhotná. Jindy by to možná vadilo, ale protože je Areya dračí mág, nebyl žádný problém. (Kdyby nebyla, mé tělo by se přizpůsobilo na tak dlouho, jak jen by to bylo nutné.)
Den uběhl rychle a většina z něj taky jaksi zastřeně. Několikrát za den jsem Areyu kojila. Byl to zvlášťní pocit, nový. A příjemný.
Slunce už zapadlo, když jsme s Royem postávali u kolébky, v níž poklidně spala naše dcera. Nikdy bych si nemyslela, že se jednou do takového bodu, kdy se budu cítit vyloženě... šťastná. Protože to jsem při pohledu na ni cítila. Štěstí. Došlo mi, že zanechat na světě odkaz v podobě potomků, je jeden z důvodů, proč jsme tady. Že i když někdo zemře, díky dětem bude žít dál.
Netuším, kde se ve mně tyhle myšlenky vzaly. Zatřepala jsem hlavou, abych se jich zbavila, a políbila Roye na rozloučenou. Zítra se máme brát a podle zákonů mne nesmí vidět do obřadu, takže spal v jiných komnatách.
Ulehla jsem do postele a s pohledem upřeným na kolébku usnula. Měla jsem lehký spánek, abych mohla kdykoli zasáhnout, kdyby se něco dělo.
Noc však proběhla v klidu a Areya ji překvapivě celou prospala. První věc, jíž jsem po probuzení udělala, bylo zkontrolování dcery. Přešla jsem několik kroků a nahlédla do kolébky. Při tom pohledu jsem ne zrovna potichu vyjekla. A zcela nesmyslně se dala do pláče.
Nevnímala jsem rozruch a hlasy, které ke mně docházely z chodby. Jen jsem hleděla na svou včera narozenou dceru, jež teď vypadala jako dvouměsíční dítě.
Dveře do pokoje se rozrazily a dovnitř vtrhl Roy, jenž mne slyšel, a teď se rozhlížel kolem, co se stalo a jestli něco nehrozí, načež přiskočil až za mnou a zadíval se do kolébky. V očích se mu zablesklo porozumění, když si mne přitáhl do náruče.
Jen pár vteřin poté dovnitř vešla i rozčilená kněžka. "Znáte zákony! Zákaz vidění."
Opatrně jsem k sobě přitiskla spící Areyu. Přestaly mi téct slzy. "Co je s Darow?" zeptal se Roy, nehledě na kněžčino rozhořčení.
Alma'hira si povzdechla. "Je jen přecitlivělá, jak to už bývá. Do večera by vše bylo v pořádku." Pořád jsem mlčela. Nakonec jsem k ní zvedla pohled. "Víte co? Vyřešte si to. Obřad bude zítra. A tentokrát žádné porušování zákonů."
Během dne jsem se opravdu uklidnila a byla jsem schopná svěřit dceru několika svým bojovníkům, kteří mi prvně museli slíbit, že jí neublíží, abych si mohla zajít do lázní.
Nevím, jak dlouho jsem se máčela v důlku ve vodě a se zavřenýma očima odpočívala, když se otevřely dveře a někdo vešel dovnitř. Nevěnovala jsem tomu pozornost; chodí sem spousta lidí, i když často ti, kteří si to zaslouží. Třeba Qay't vybral někoho při cvičení.
Ten někdo prošel za mnou a zastavil se. Vzápětí jsem na svých ramenech ucítila dotyk. Taktak jsem se zastavila, abych dotyčného nepřehodila přes sebe do vody, jenže ten dotek mi byl velmi, velmi známý. "Royi?"
"Hm?"
"Co u všech bohů děláš v ženských lázních? Jak ses sem dostal?"
"To je tajemství." Potichu se zasmál a masíroval mi ramena. "Dneska už jsem tě viděl, takže nic nezakazuje vidět tě znova."
"Nemyslím si, že je to... bohové dobří," zaskučela jsem, když zatlačil na lopatky.
Znova se zasmál. "Nějaké další námitky?"
"Ne. Jen pokračuj."
A tak, zatímco se do mne opírala horká léčivá voda, mě můj nastávající masíroval.
~~~
"Tayar, vše sedí?" zeptala jsem se polohlasem.
"Ano."
"A kde je Areya?"
"Hlídá jí Ázzam." Zaculila jsem se. Bylo neskutečně zvláštní, jak se neohrožení válečníci a vycvičení vrazi změnili, když hlídali dítě a bez postihu se mohli chovat jinak. "Zaschla už ta barva?"
Obhlédla jsem své tělo. Stejně jako při oznámení těhotenství, i teď mne kněžka pomalovala různými symboly a znaky. Na rukou, nohou, břiše i zádech. "Myslím, že ano."
"Tak pojď ke mně."
Pomohla mi navléct se do svatebních šatů. Byly tmavě modré, jen dole vynikala tmavě červená. Červenou barvou byl také lemovaný výstřih. Šaty byly jen o něco delší, takže jsem je vláčela po zemi, byť trošičku, a s rukávem po lokty. Vlasy jsem měla vyčesané nahoru a sepnuté sponami a další sponou připevněný namodralý závoj, jenž mi halil obličej a délkou vzadu dosahoval do půli mých zad. Hruď mi zdobil diamantový náhrdelník, jenž jsem dostala od Roye. Ani tak jsem však nebyla bezbranná - na stehnech i ve vysokých kozačkách jsem měla v pouzdrech dýky a spony ve vlasech byly smrtelně ostré.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a vydechla. "Myslím, že můžeme."
Kněžka kývla a odběhla jiným směrem, než já. Já se postavila před dveře sálu, v němž se obřad odehrával, a dvě minuty čekala se závoje přes hlavu. Pak se otevřely dveře.
Spustila se melodická a rytmycká hudba, naprosto jiná, než jakou lze zaslechnout v Sardu. Zaslechla jsem loutnu i bubny. Vykročila jsem.
S mým prvním krokem všichni nastoupení lidé vytáhli meče a zkřížili je v uličce. Někteří tak nade mnou vytvořili pomyslnou střechu, jiní křížili ve vzduchu. Na konci uličky stála Alma'hira oblečená v černém rouchu a před ní, zády ke mně, zase v temně modrém jednoduchém obleku s černou šerpou přes rameno Roy. Kousek od nich stál Qay't - jako ostatní v černém - a v náručí držel Areyu. Hudba dohrála ve chvíli, kdy jsem se postavila vedle Roye a sejmula závoj. Cítila jsem jeho zrychlený tep, ale soustředila jsem se na slova kněžky: "Sešli jsme se zde, abychom oslavili spojení těchto dvou lidí. Váš sňatek nechť přinese bohatsví, život a slávu." Sáhla za sebe a z připraveného podstavce sebrala velký modrý kus látky s vyšívanými rudými ornamenty, a když jsme natáhli ruce před sebe - já pravou, Roy levou - přehodila látku přes naše ruce. "Stáváte se částí toho druhého, odevzdáváte se a zapřísaháte, že nikdy nezanevřete na sliby, jež jste si dali. Vaše duše se spojí a vy už nikdy nebudete svobodní, navždy budete svázáni manželstvím. Nechť vám požehná samotná Sadira, bohyně manželství."
Roy mne pod látkou pevně chytil za ruku, načež jsme zvedli naše spojené ruce. Zařinčely meče a všichni vítězně zvolali. S rukama stále spojenýma jsme se společně vydali uličkou, dokud jsme nevyšli ze sálu. Otočila jsem se a přebrala si Areyu od Qay'ta, po jehož boku šla Alma'hira a kteří šli za námi.
Vyšli jsme ven z pevnosti do horami ohraničené volné části, kde se nacházela spousta stolů, židlí, hudební nástroje a volný prostor pro tanec. Usedli jsme k hlavnímu stolu, bok po boku, a po nás usedalo přes stovku dalších lidí.
Nekrmili jsme se na střídačku, jak to bývá v Sardu, ale jedli jsme normálně. Seděli jsme u nízkých stolů jen na polštářích a Areya ležela mezi námi na vyloženě hromádce polštářů, naprosto spokojená. Pokrm tvořilo tradiční jídlo Jihu - chléb plněný kaší z cizrny, kuskus, faláfel, tabbuleh, plněná cuketa... Jídlo bylo celkově kořeněné a dost pálivé. Nezbytné byly i zákusky jako kunafe, strouhaný koláč, medové kuličky... Nalévalo se víno a na závěr toho všeho i káva. Pořádná, silná káva, z níž by měl Jasuo radost.
Po jídle následoval tanec. Žádný pomalý ploužák jako v Sardu, ale rychlý hopsavý tanec. (S těmi šaty se to netančilo nejlépe, ale to už je vedlejší.)
Oslavy ale netrvaly déle než do půlnoci. V tu dobu byly stoly již sklizené a nádobí odnesené do kuchyně, kde se o všechno postarali další lidé. Většina se rozešla spát, jiní měli hlídku. Ázzam si Arey vzal přes noc k sobě, protože bylo třeba dodržet zákon a tradice - noc jsme s Royem měli strávit sami a nerušení.
V pevnosti už bylo ticho, když se na mě v našich společných komnatách otočil. Celou mne přejel pohledem a nemusela jsem ani použít výhody Proměny, abych z něj vycítila chtíč tak obrovský, až mne při jeho pohledu zamrazilo v zádech.
Dnes jsem měla dost času přemýšlet, proč si jej vlastně beru. Odpověď byla jednoduchá: kvůli naší dceři a tradicím. (Vlastně jsem si byla téměř jistá, že Tayar by mne do toho dokopala, i kdybych odmítla.) Ale co city? Láska? V našem vztahu se pomalu vybudovala i jakási důvěra, která byla vlastně nutností, a chtíč nemohl potlačit ani jeden z nás. Nakonec jsem se rozhodla, že to nechám plynout. Roy nebyl tak špatný, jak jsem si myslela, a třeba se tam časem i nějaký cit vyskytne. Teď... stačilo mi vědomí, že má dcera bude mít rodinu, že dodržuji tradice a že Roy ke mně - k nám - neobrátil zády.
Když jsem však teď spatřila jeho pohled, všechny myšlenky mi vypadly z hlavy. S dychtivostí, jíž neskrýval, se na mě vrhl. Octla jsem se přitisknutá na zdi a zatímco mě líbal, vytahoval mi z vlasů všechny spony. Zjevně mu bylo jedno, že si ty ostré občas zapíchl do kůže. Odhodil spony i se závojem stranou a vlasy mi spadaly kolem ramen. Chytal se mi roztrhnout šaty, ale když jsem na něk varovně zavrčela, netrpělivě mě otočil a bojoval se šňerovavím zapínáním. Šaty mi sklouzly po těle a já zůstala jen ve spodním prádle. Nelíbilo se mi, kolik toho má na sobě on, a urychleně mu sundala šerpu a rozepla knoflíčky na oblečení.
Nakonec jsme se oba polonazí a ve vášnivém polibku pomalu dostávali k posteli. Se spodním prádlem se neprála a jednoduše jej rozrhl, stejně jako já jeho.
Na chvíli se ode mě odlepil a nestydatě mne celou přejel pohledem. Pak jsem najednou ztratila půdu pod nohama, když mne vzal do náruče a odhodil na postel, až jsem nadskočila. Vzápětí mě přikryl svým tělem a zase mě líbal. Cítila jsem na krku jeho tesáky. Nehty mi přejížděl po kresbách na mém těle a zkoumal každičkou část dopodrobna. Nebránila jsem se vzdechům ani vrčení a ani Roy nebyl kdovíjak tichý.
Té noci byl diamantový náhrdelník od Roye to jediné, co jsem měla na sobě, a jeho to dohánělo k šílenství. 

31)

"Ještě víc?"
"Samozřejmě," zavrčela jsem.
"Silněji?" broukl mi do ucha.
Zasténala jsem a slastně přivřela oči, čímž jsem mu dala jasnou odpověď. Roy přidal na síle. "Zatraceně, kde ses naučil tak dobře masírovat?"
"Říkal jsem ti, že to nemáš přehánět s cvičením," prohodil Roy a stiskl mi ramena. Pak mne obešel a pomohl mi se postavit.
"A já ti říkala, že je to nutné," zvolala jsem, zatímco jsem prošla kolem něj a zamířila do vedlejšího pokoje, v němž spala naše dcera.
Ačkoli mne ta poporodní nestálost již přešla, ten pohled mne vždy dokázal rozhodit. Věděli jsme, že bude-li Areya dračí mág, poroste rychleji, ale přesto jsem na to nebyla připravená. Vidět na vlastní oči, jak se den ode dne zvětšuje... Neměla ani dva týdny a přesto vypadala jako jednoleté dítě. Už dávno začala mluvit. Její první slovo bylo 'mami' (přičemž jsem se triumfálně šklebila na Roye) a od té doby žvatlala, seč mohla. Oslovovala mne i Roye, ale ne jmény, kdežto společníky ano. Znala spoustu dalších slov a dávala dohromady věty. Nevydržela chvíli v klidu. Brala do rukou různé věci, batolila se, stavěla a pokoušela chodit. Už jí i rostly zuby a dávno přešla na normální stravu - samozřejmě nekořeněnou.
Vyskytly se zde ale také jisté problémy. Má silný magický potenciál, jenž zatím neumí ovládat. Stejně jako její rodiče i ona ovládá oheň, ale má i menší nadání větrné magie. Neumí to ovládat. A aby toho nebylo málo, vyskytla se u ní dračí vrozená dovednost - Proměna. Nezískala tesáky nebo drápy, ale křídla. Za všechno nejspíš mohlo to, že rodiči jsou dva dračí mágové.
Bylo teprve šest ráno, ale když jsme vešli do jejího pokoje, našli jsme ji, jak namísto spánku posedává na postýlce a chystá se slézt dolů. Roy k ní přiskočil a chytil jí do náruče, jenže ona se mu začala vzpírat, takže ji položil na zem, chytil za ruku a ona s jeho pomocí šla vedle něj. Uchechtla jsem se a společně jsme vyšli ven před dům. Areya se pustila Roye a rozběhla k plácku, kde cvičívám. Roy se opřel o jeden ze stromů a já se postavila před ní. Snížila jsem se do podřepu na její úroveň.
"Tak, Areyo, čeká nás další cvičení. Povolej křídla." Zatím jsem s ní trénovala jenom Proměnu a magii, ale brzy, již brzy přejdeme i na zbraně.
Zavřela oči a sevřela své malé ručičky v pěst. Ze zad jí, stejně jako mně, vyrůstala černá blanitá křídla, obdoba těch mých, akorát menší. "Dobře. A teď je roztáhni."
Uposlechla a roztáhla křídla. "Teď zase roztáhni." To jí trvalo o něco déle, ale nakonec se podařilo. Stahovala a roztahovala jsem křídla společně s ní a Roy nás u toho pozoroval.
Neuběhlo více, než patnáct minut, když Areya začala zpomalovat tempo a dožadovala se odpočinku. Dala jsem jí pár minut a podala jí vodu na napití, načež jsme pokračovaly. Jenže ona neměla moc trpělivosti, zvlášť jako dítě, takže nakonec odmítala spolupracovat.
Svěsila křídla tak, že se dotýkala země, čímž si ode mě vysloužila přísný pohled a zavrčení. "Nechci!"
"Areyo, ale ty musíš!" namítla jsem. "Cvičit křídelní svaly je důležité, abys vůbec mohla vzlétnout. A nevláčej ta křídla po zemi, víš, co jsem ti říkala - zabodneš si do nich větvičky nebo ostré kamínky."
"Mě to nebaví! Já už chci létat!" zakňourala.
Zkřížila jsem si ruce na hrudi. "Fajn. Poletíme."
Nevím, kdo se tvářil překvapeněji, jestli Roy nebo Areya. Hvízdla jsem a slunce na chvíli zastínilo něco velkého. Vedle nás přistál mladý tmavě šedý drak. Sklonil hlavu na pozdrav. Areya se k němu rozběhla, křídla jí už zmizela a já ta svá také úplně stáhla. Roy ke mně přistoupil: "Asi vím, co máš v plánu."
"Pak doufám, že je ti jasné, že pokoušet se mi ho rozmlouvat je marné." Pomohla jsem dceři, jež se doteď neúspěšně snažila vyšplhat drakovi na hřbet, nasednout. Posadila jsem se za ni a pro jistotu ji přidržovala. "Můžeš letět na svém drakovi nebo klidně zůstat dole." S tím jsem pobídla draka a ten bez váhání vzlétl. Areya zavýskla a pevně se chytila šupin. Vystoupali jsme na oblohu a drak zvolil mírnější tempo. Téměř nemával křídly, využíval jen vzdušných proudů. Pustila jsem Areyu a nechala ji, aby se držela jenom svými silami.
Vedle nás se objevil další černý drak s jezdcem. Roy mlčel, ale rty měl semknuté v úzkou linku. Pár minut jsme letěli v naprostém klidu, ale pak jsem myšlenkami dala drakovi povel. Bez váhání zrychlil a zamířil ještě výš na oblohu. Areya se tak tak držela. A když se drak za letu otočil, s výkřikem se pustila a padala dolů. Drak znova srovnal let a zastavil na místě. Sledovala jsem, jak Areya padá, stejně jako Roy. Černovlasá dívka rozhazovala rukama a nohama a různě se otáčela. Zoufale volala o pomoc. Podařilo se jí povolat křídly, ale držela je stažená u těla. Blížila se k zemi. "Darow..." ozval se Roy.
"Klid, Royi."
"Darow, už je vážně blízko!"
"Já ji vidím," ujistila jsem ho. A než stačil znova něco namítat, vrhla jsem se dolů. Ruce i nohy jsem držela pevně při těle, abych nabrala rychlost. Areyu jsem dohnala jen několik desítek metrů nad zemí. Objala jsem ji rukama kolem těla, přitiskla k sobě a obalila kolem nás svá křídla, načež jsem je roztáhla a vylétla nahoru. Pevně jsem ji objímala, zatímco se celá otřásala a máčela mi oblečení svými slzami. "Už chápeš, proč je důležité cvičit křídla?"

~~~

"Musím na hrad, takže tu budete nějakou dobu sami."
Roy mě chytil za paži a zmateně se na mě podíval. "Na hrad? Teď?"
"Ano," přikývla jsem lehce nechápavě. "Musím pracovat. Bez práce nejsou peníze a ty teď potřebujeme."
Zamračil se ještě více. "Taky mám práci. A peníze."
"Royi, zkrátka musím jít," zavrtěla jsem hlavou. "Potřebuji se zeptat královny na pár věcí a snad i získám povolení brát si s sebou Areyu na hrad. Potom bude spousta věcí jednodušších."
Chvíli se mi díval do očí a pak pohledem zabloudil k naší dceři, která seděla na dece a hrála si s nalezenou větvičkou. Krátce jsem ho políbila na rozloučenou a otočila se k němu zády. Roztáhla jsem křídla a chystala se odletět, jenomže Roy mne prudce chytil za boky a přitáhl si mě čelem k sobě. Zmateně jsem se mu dívala do očí, jenže on pak spojil naše rty v polibku tak hlubokém a vášnivém, že se mi z toho až zamotala hlava. Trvalo docela dlouho, než se ode mne odtrhl (a já bych klidně ještě pokračovala), ale když tak učinil, jen se na mě usmál, pustil mě a odešel za Areyou. Nemohla jsem tam jen tak stát a dát najevo své rozpaky, to mi výcvik nedovoloval, takže jsem máchla křídly a několika mocnými údery se dostala vysoko nad zem se stále nepřítomným výrazem na tváři.
Dávala jsem si velmi záležet, abych ovládla svůj výraz, když jsem přistála před hradem a teprve tam zatáhla křídla. Královna je poprvé viděla nedávno - přesněji řečeno na Velkém Turnaji, kde jsem je zapojila do svého vystoupení při přehlídce magie. Původně jsem je sice plánovala předvést při nějaké naléhavé příležitosti, kterým mohl být útok, ovšem teď se mi to tak hodilo pro příjemné překvapení.
Procházela jsem chodbami kolem stráží přímo do své pracovny. Tam mne ale čekalo neobvyklé zjištění; na stole leželo jen pár svitků a hlášení, většina převážně v drakonštině. Chvíli jsem zvažovala, kde by mohla být královna, jenomže pak mi došlo, že má zrovna schůzi s beristlijskou Královskou Radou. Nakonec jsem se tedy postavila před dveře její pracovny a vyčkávala, než porada skončí. Trvalo to přes dvacet minut a mně už pomalu došla trpělivost, jenže pak jsem uslyšela kroky a několik hlasů, které rozhodně nepatřily strážím. Rozeznala jsem královnu i členku Rady, dryádu Theresu Rennu Poritu. Hlasy se oddělily. Zatímco dryáda zamířila doleva, elfka rovně, přímo ke mně.
Když mne uviděla stát u dveří své pracovny, na tváři se jí mihlo překvapení. "Darow," pozdravila, jakmile přišla blíže. "Co tady děláš?"
"Veličenstvo," pousmála jsem se. "Ráda bych s vámi mluvila."
"Jistě. Pojď dovnitř," pokynula mi, načež otevřela dveře své pracovny a vešla. Následovala jsem ji a zavřela dveře. Tedy až po tom, co Pherenikés oznámila strážným, že mají zůstat venku. Ona usedla za stůl, já zůstala stát. "Pročpak nejsi s dcerou?"
"To je právě to, proč jsem zde, Veličenstvo."
"Jestli jde o to, že tě tvé dítě potřebuje," přerušila mne dřív, než jsem stačila pokračovat, "tak je to v pořádku. Po určitou dobu tě zprostím úkolů Bojovníka, a chápu, když budeš chtít nějakou dobu po porodu odpočívat."
"Ne!" namítla jsem možná až moc rázně a hlasitě. Zklidnila jsem hlas. "To ne, prosím. Budu ve své práci pokračovat jako předtím, jenom bych vás chtěla požádat o povolení vzít i Areyu do pracovny."
Několik vteřin mlčela. "Povolení ti uděluji. Ale Darow, jsi si jistá, že nepotřebuješ..."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jsem si tím jistá, Pherenikés. Nepotřebuji odpočívat. A hlavně kvůli své dceři bych neměla zaostávat. Areya je dračím mágem a roste tak neuvěřitelně rychle. Do dvou měsíců po narození býváme na úrovni tříletého dítěte - tělesně i duševně. Zvládám to. Navíc," poznamenala jsem, "nejsem sama."
"Ano. Vlastně bych ho i ráda poznala," uchechtla se. Musela jsem se ptát, co jako elf postřehla a co si domyslela. "Takže, kdy bys chtěla nějaký úkol?"
"Pokud možno hned."
Shlédla na stůl s papíry. "Dobrá. Něco tady pro tebe mám. Spěchá to. Ale nevím, jestli..."
"Ať jde o cokoli, zvládnu to."
"V tom případě ti přiděluji případ devítiletého kentaura. Byl na cestě s rodiči z vesnice Arrised, když je někdo přepadl. Jemu se podařilo utéct, ale rodiče zajali."
No, teď už jsem chápala, proč se bála, že se toho nebudu chtít zhostit. To kvůli Auskoře. Na druhou stranu, vždyť je to jenom dítě! Žije-li normálním životem, není připravené na život bez rodičů. "Jistě, Pherenikés. Kde ho najdu? Kdy dorazil?"
"Je na hradě, pokud se nepletu, tak by měl být v zahradách. Dorazil dnes velmi brzy ráno."
Přikývla jsem a poděkovala. Vyšla jsem ven z pracovny a poklusem zamířila do zahrad. Dlouho jsem hledat nemusela, kentaurů tady moc nebylo. Potkala jsem dalšího člena Rady, hnědého kentaura Tartahala Orina. Hned vedle něj neklidně procházel devítiletý kentaur naprosto stejné barvy s uslzenými tvářemi. "Uklidni se," slyšela jsem, jak Tartahal tomu chlapci domlouvá, "někdo brzy dorazí."
"Omyl," opravila jsem ho, když jsem udělala ještě několik kroků k nim. "Už jsem tady. Jak se jmenuješ, chlapče?"
"Jsem Aiden. Pomůžete mi najít mé rodiče?"
"Samozřejmě, Aidene. Budu ale potřebovat, abys mi pomohl." Podívala jsem se na Tartahala a pohledem sdělila, že se o to postarám. Povzbudivě stiskl Aidenovi ramena, pak se otočil a odklusal pryč. "Takže, kde vás přepadli?"
"Na kraji lesa cestou do Beristlie."
"Kolik jich bylo?"
Zamračil se a začal natahovat. Zjevně se bál, že když nebudu něco z toho vědět, jeho rodiče nenajdu. Zopakovala jsem, ať je v klidu, a dívala se mu u toho do očí. Pak jsem mu položila tu samou otázku. "Já nevím," zněla odpověď. "Dvanáct, patnáct. Bylo jich hodně, více než deset, ale méně než dvacet."
Položila jsem poslední otázku: "Jakým směrem je odvedli?"
"Mířili na jih, k vesnici Dalong."
"Šli jste po cestě?"
"Samozřejmě. Bývá to ta nejlepší možnost."
"Víc vědět nepotřebuji. Aidene, slibuji, že tvé rodiče najdu, ano?" Musela jsem správně volit slova. Mezi 'najít' a 'přivést' je totiž velký rozdíl, nehledě na slova 'živý' či 'v pořádku'. "Ty teď mezitím zajdeš do psince a řekneš, že tě posílá Darow s tím, že ti mají dát nějakou práci." Musel přijít na jiné myšlenky a to by mohl být dobrý způsob, jak na to.
"Ale -"
"Jasné?" Neústupně jsem se mu dívala do očí.
"Ano," zamumlal. Ještě jsem mu poradila směr, a když mi zmizel z dohledu, přivolala jsem svou Společnici, modrou wyvernku Nareu. Vyskočila jsem jí na hřbet a ona plynulým pohybem vzlétla. Nekroužila, nýbrž přímým směrem, jejž zjistila z mých myšlenek, zamířila k cestě vedoucí skrz les do Beristlie. Neletěly jsme dlouho, díky vzdušným proudům, které vály v náš prospěch, to šlo snadno. Nahoře na nebi bylo poměrně chladno, já ovšem byla více než zvyklá. Přistáli jsme na kraji lesa, přímo u vyznačené cesty. Narea se vrátila do Eorsu a já se dala do práce. Vyrazila jsem po vyznačené cestě a zapojila své smysly. Zhluboka jsem se nadechla a nasála pachy. Pach malého Aidena jsem poznala okamžitě, cítila jsem z něj veliký strach. Pak taky další dva kentauří pachy. Byly jiné, než lidské, s příměsí koňského pižma. Pachů zde bylo opravdu mnoho, lidské, kentauří, elfí, dokonce jsem cítila i démona, ale pochybovala jsem, že jsou to toho zapletení všichni - spíš se jednalo o náhodné procházející. Pokračovala jsem cestou do lesa, kde byly pachy všech silnější. Zastavila jsem se o dvacet metrů dále.
Zem zde byla nepřirozeně podupaná od koňských kopyt; někdo se zde zjevně bránil. Poznala jsem, že zde je přepadli, podle pachů jich bylo šestnáct. Následovala jsem stopy, jak ty pachové, tak ty, které může poznat i člověk. Na zemi jsem objevila i trochu kentauří krve. Nebylo jí tolik, aby se jednalo o smrtelné množství, přesto mne to trochu znepokojilo.
Následovala jsem únosce. Opravdu mířili skrz les k vesnici Dalong, buď měli tábor tam, nebo někde po cestě. Hlavou se mi honily myšlenky. Kdyby se jednalo jen o obyčejné loupežníky, okradli by je a nechali jít. Tihle je zajali. K čemu by tak mohli potřebovat kentaury? Možná k obchodu - že by je prodali do otroctví jako pracovníky?
Celou cestu jsem běžela. Pohybovala jsem se potichu, dávala jsem pozor na každou větvičku, která by mohla křupnout. Jednu chvíli se prudce ochladilo a při pohledu na nebe jsem zjistila, že se obloha zatáhla. Slunce zahalily šedé mraky různých odstínů a vytvořily tak neústupnou clonu pro sluneční paprsky. Z nebe se spustil déšť. Bouřka nebyla prudká a ani moc nefoukal vítr, přesto jsem brzy měla oblečení i vlasy naprosto promočené. Přišlo mi zbytečné plýtvat magii na štíty a déšť mi nevadil.
Asi vpůli cesty do Dalongu jsem objevila tábor loupežníků. Vyšplhala jsem na strom a skryla se v jeho větvích. Shlížela jsem dolů. Šestnáct mužů či žen sedělo i postávalo mezi stromy a zahřívalo se u ohně, na něhož díky větvím, které zadržovaly vodu, nepršelo. Jen kousek od nich byl u stromu přivázaný devětatřicetiletý kentaur černé barvy. Zato žena, asi o tři roky mladší než muž, klečela na zemi, nohy i ruce svázané, a kolem ní kráčeli tři muži, různě ji osahávali a líbali na tváře, rty či ruce. Kentaur se na to mohl jenom dívat, cukal sebou a snažil se vyprostit, ale marně. Plival na ně, za což schytával rány. Na levé paži měl obvaz nasáklý krví, takže to jeho zranili.
Sáhla jsem za sebe a z pochvy na zádech vytáhla dvojostří. Posunula jsem se na větvi a přelezla na jiný strom, abych k nim byla blíže. V rychlosti jsem si převedla situaci. Dva muži a jedna žena u kentaura, tři muži u kentaurky. Čtyři ženy a jeden muž u ohniště, zbylých pět rozestavených mezi stromy. Někteří jedli, někteří brousili zbraně. Většinou se jednalo o dýky, sekery či meče.
Prvotní úkol byl jasný; zbavit se strážných u kentaurů. Osm dýk, které bych mohla použít místo šípů, včetně prstencového nože a dvou nožů. Pro mých šest cílů to vystačí tak akorát, dokonce ještě s rezervou.
Rozhodla jsem se vzít tento úkol i výchovně. Pomocí telepatie jsem navázala kontakt s mou dcerou a pustila jí do své mysli, aby se mohla dívat mýma očima. Zároveň jsem ji tam také uvěznila, abych upevnila kontakt a ona nevypadla z mé mysli či nepřerušila spojení dříve, než to dovolím. Patří do Mrtvého spolku a musí se naučit, že smrt k životu patří. Navíc se (snad) brzy stane i Pouštním vrahem.
Zaútočila jsem. Hodila jsem dvě dýky po mužích u kentaurky, pak další dvě na posledního muže u ní a muže u kentaura. Když jsem vyhodila poslední dýku, doplnila jsem to nožem. Všech šest osob se zhroutilo k zemi a do vzduchu se vznesl pach krve. To už jsem však seskakovala ze stromu dolů. Dopadla jsem do podřepu přímo doprostřed ohniště, ale plameny mi nic neudělaly, spíš vyšlehly metr do vzduchu, když jsem si je svou silou podmanila. Máchla jsem dvojostřím a protože ti u ohniště seděli, zasáhla jsem převážně jejich hrudě. V tu chvíli se vzpamatovali ostatní a vyrazili proti mně. Uskočila jsem dozadu a ti od ohniště, kteří ještě stále žili, taktéž vyskočili na nohy a vrhli se do boje. Na nejbližší ženu jsem vychrlila oheň a spálila ji zaživa, do dalších dvou mužů jsem zase zabořila ostří své zbraně. Do muže vedle mne sjel blesk a jinému jsem usekla hlavu. Bylo to až překvapivě lehké. Z šestnácti jsem nechala žít jenom tři, přičemž se jednalo dvě ženy a jednoho muže. Na co je zabíjet, když můžou pracovat?
Svázala jsem je a z mrtvých vytrhla své dýky. Těla jsem spálila, oheň uhasila a zbraně, které jsem našla, zmenšila a schovala. Když jsem schovala dvojostří do pochvy, přerušila jsem spojení s Areyou. Osvobodila jsem kentaura i kentaurku a pomohla jí na nohy. Když jsem se k nim přibližovala, prvně sebou cukali - zjevně si mysleli, že je chci také zabít -, ale jakmile jsem přeřízla provazy, zklidnili se.
"Děkujeme," řekla kentaurka poněkud roztřeseným hlasem.
Přikývla jsem a nechala bych to být, kdyby se kentaur nezeptal: "Kdo jsi?"
"Bojovnice. Váš syn Aiden je v bezpečí na hradě," dodala jsem.
"Takže je v pořádku!" vykřikla úlevně jeho matka.
"Ano. Ale ráda bych věděla, jak je možné, že ho nezajali nebo za ním nevyslali žádného špeha."
"Aiden se od nás na chvíli oddělil a zaběhl si do lesa," vysvětlil mi otec. "Vracel se ve chvíli, kdy nás přepadli. Oni ho neviděli, ale my mu řekli, ať uteče."
"Chápu. Teď pojďme, váš syn na vás čeká."
Přivolala jsem Targerna a nasedla na něj, abych je mohla doprovázet na cestě. Postupovali jsme rychle, přešli jsme na cestu vedoucí do Beristlie. Cestou už přestalo pršet. Nakonec jsme se dostali až k hradu a já kentaury nasměrovala do psince. Než se stačili otočit či říct další slovo, byla jsem ta tam.
Mířila jsem k bráně do Eorsu. Déšť smyl spoustu pachů a do vzduchu vznesl i velkou spoustu nových. Kapky vody se třpytily v paprscích slunce. Nakonec jsem došla až k chrámu, kde stála Pherenikés.
Pozdravila jsem se s ní a předala jí peníze za dva pokusy o vyvolání. Přemítala jsem, jestli si všimla krve na mém dvojostří, zatímco jsem se postavila k bráně.
Pherenikés vyvolala poprvé, ale brána zůstala nehybná. Pak ovšem zavolala podruhé. V bráně se zavířil vzduch a něco proletělo ven. Zprvu jsem nic neviděla, ale pak jsem si všimla něčeho o velikosti mé nohy, co připomínalo dráp. Vzhlédla jsem vzhůru. Spatřila jsem obrovitého wyverna zelené barvy, který jakoby splýval s okolím. "Přeji krásný den, maličká," promluvil. "Jmenuji se Zin-Tasa. Máš velice zvláštní energii, která mě zavolala. Tuším, že mě budeš velice brzy potřebovat."
Cítila jsem, jak Narea zbystřila. Další wyvern?! Překvapeně jsem na něj zírala a otevřela mu svou mysl. "Ráda tě poznávám," pousmála jsem se.
Pohladila jsem jej po hlavě a on se snížil, abych mohla nasednout. Ohlédla jsem se na Pherenikés, poděkovala jí, nasedla na jeho hřbet a vzlétla.

32)

Nezkoušeli-li jste někdy naučit tříleté dítě ovládat dýku tak, aby nepůsobilo nemotorně, tak vám dám radu - nemáte-li trpělivost, ani s tím nezačínejte.
Ne že by se Areya nesnažila, to ne. Na to, že se se zbraní učila zacházet teprve počtvrté, jí to šlo mimořádně dobře. Ovšem musela se toho naučit mnoho za velice krátký čas a má výuka byla přísná, stejně jako otcova. Rozhodně jsem se neštítila Areyu zasáhnout a nenechávala jsem ji zadarmo vyhrávat. Musela se snažit, snažit a ještě více snažit.
Většinou jsem Areyu cvičila sama, ovšem někdy se Roy díval. Mlčel, jen sem tam prohodil nějakou poznámku. Probírala jsem to s ním, to všechno. Fakt, že je Areya je dědičkou Mrtvého spolku. Že musí mít výcvik, nejen aby převzala mé místo, ale taky aby přežila. Její nadání pro magii ji může přivést do problémů, nehledě na to, že je spousta lidí, kteří ji budou chtít mrtvou. Už jen kvůli tomu, že až vyroste, bude představovat nebezpečí - i kdyby neměla výcvik. Souhlasil. A řekl mi, abych byla přísná a naši dceru dobře připravila.
Zatímco Areya stála proti mně s jednou z mých dýk v ruce, já měla vytažené drápy. Obě jsme zaujaly bojový postoj, a když jsem na ni kývla, vyrazila. Rozmáchla se dýkou a mířila na kolena. Vyhnula jsem se ráně. Pak sekla po břiše. Zase jsem se vyhnula. Ona útočila a já se vyhýbala. "Drž dýku pevně," radila jsem jí. "Zapoj boky, drž se na zemi. Naznač výpad dolů, ale miř nahoru. Měň směr, nezůstávej na jednom místě."
A ona poslouchala, co jí říkám, a řídila se tím, ačkoli to ne vždy bylo ono. Pak jsem přešla do útoku já. Areya byla ještě poměrně malá, proto jsem si dávala větší pozor, než kdyby jí bylo kupříkladu pět let. Odrážela mé drápy dýkou, uskakovala a uhýbala stranou. Přesto se neubránila zásahům. Nezranila jsem ji vážně nebo smrtelně, ovšem rozhodně to minimálně štípalo.
Když jsme skončili, byla Areya celá zpocená a oblečení se jí lepilo na kůži. Na rukou, nohách i břiše byly vidět stopy po drápech a krvavé fleky. Má dcera tiše zaúpěla a sesunula se k zemi. Ohlédla jsem se na dům, kde jsem skrz okno zahlédla Roye. "Nedaleko je potok. Jdi vyšlapanou cestou a narazíš na něj. Omyj si rány," kývla jsem na Areyu. Přikývla a vyrazila. Ačkoli jsem své dceři věřila, že se neztratí, přesto jsem měla jisté obavy. Proto se v lese pohybovali i mí Společníci. Ovšem nenápadně, aby o nich Areya neměla ani potuchy. A aby ji případně ochránili, přestože to nebylo daleko.
Zaslechla jsem, jak Roy vyšel ven, ale neotáčela jsem se. Zaměřila jsem se na čištění ostří své dýky. Dračí mág ke mně přistoupil blíž, objal kolem pasu a vtiskl mi vilný polibek na šíji. Nevnímala jsem chvění, které se při tom dráždivém gestu prohnalo skrz mé tělo, a jen tak tak se mi jej podařilo zarazit. Věnovala jsem se dál čištění dýk. Roy nespokojeně zavrčel a zapojil i zuby, přesněji řečeno své tesáky. Tentokrát jsem třas, jejž jsem cítila při každém takovémto dotyku, nezakryla. Spokojeně se pro sebe usmál a natáhl se pro polibek na ústa, ale já uhnula. "Hej!"
"Zapomeň," zamumlala jsem s kapkou pobavení v hlase. "Mám práci."
Poněkud vyčítavě se na mě díval. "Já taky. A snad si zasluhuji po práci i trochu laskavosti od své ženy, ne?"
Ne zrovna jemně jsem ho praštila přes ruku. "Royi, ticho, ano? Nezapomeň, že nás může kdokoli slyšet."
"No a co? Já bych se tím i rád pochlubil. Získat tebe není zrovna lehké." S tím jsem musela souhlasit. "A mít s tebou nádhernou dceru a tebe jako svou ženu?"
Povzdechla jsem si. Stále jsem se nevyznala ve svých citech. Cítím k němu vůbec něco jako lásku? Jsem toho schopná? U Areyu to bylo něco jiného. Ona byla má dcera a já její matka, ale Roy... Roy... Zastrčila jsem dýku do pouzdra a zamířila k domu. "Musím rozeslat ty dopisy," povzdechla jsem si.
Celý se napjal. "Myslíš ty dopisy o Areye? Ty, ve kterých nezmiňuješ, že jsem jejím otcem?"
"Nechci tě zatáhnout do problémů, Royi. Ohlásit její narození je povinnost, ovšem otce můžu utajit. Dostaneš se tak mimo nebezpečí."
"Jenže já nechci být mimo nebezpečí! Co když půjdou po tobě? Nebo Areye?"
"Před nimi ji rozhodně uchráním. A zkusí-li se něco takového, tvrdě zaplatí," zavrčela jsem. Uchopila jsem do ruky poslední nesrolovaný svitek a naposledy se zadívala na dopis. Slova, která na papíře stála, byla velmi strohá a napsaná drakonštinou.

MÁM DCERU. TEĎ JE NÁS TŘINÁCT. PROVEDETE-LI NĚJAKOU HLOUPOST, ZAPLATÍTE ZA NI. TOHLE MYSLÍM SMRTELNĚ VÁŽNĚ. DAROW.

To všechno jen pro pár vět, pomyslela jsem si. Ovšem bylo za tím ještě o mnoho víc. Srolovala jsem i poslední a všechny zapečetila. Všechny pečetě na sobě nesly znak dračích mágů, tudíž ten samý znak, jaký jsme měli na pažích. Když jsem zase vyšla ven, vyslala jsem myšlenku a o chvíli později se zde objevil tmavě šedý drak. Přes sebe měl přehozenou takovou brašnu válcovitého tvaru, vypadala skoro jako toulec. Vhodila jsem do ní všechny svitky a potichu drakovi poděkovala. Roznesení tohoto dopisu dostal jako trest a hezky si zaletí do různých částí Sardu.
"Darow," Roy se postavil přede mne a natáhl ruce, aby mi zabránil odchodu. "Nesouhlasím s tím, ale budu to respektovat. Prozatím. Jednou však vyjdu s pravdou ven, i kdybych za to měl být zabit."
Mlčela jsem a přemýšlela nad tím, co mi řekl. Podívala jsem se mu do očí. "Chci to tajit jen do doby, než se vše uklidní. I když jsi jejím otcem, a vzato kolem a kolem i mým manželem, stále mám určité práva a povinnosti. Nebudu tě vystavovat nebezpečí, už jen kvůli naší dceři."
"Chápu tě, ale nechci to před ostatními tajit."
"Už jenom dva měsíce. Potom je, pro mě za mě, klidně všechny svolej na jedno místo, kde jim řekneš pravdu, ale vydrž."
"To zní spravedlivě," připustil nakonec. "Ale počítej s tím, že jakmile to bude možné, vykřičím to do světa."
Pousmála jsem se, i když jsem věděla, že by to nebylo nejrozumnější. Ať tak či onak, někteří by toho mohli chtít využít.
Areyu jsem neslyšela přicházet, ale cítila jsem ji. Byl to pokrok, už se zvládla pohybovat velmi tiše a počínala si obratněji.
"Mami, tati!" Při tom oslovení jsem se podívala jejím směrem. Stále jsem si na to nezvykla a nevěděla jsem, jestli si na to vůbec někdy zvyknu. Přesto bylo příjemné slyšet to.
Areya se vracela stejnou cestou, jakou odešla, většina ran už se zacelila (za což mohla také Proměna) a měla smytou krev. V rukou držela malého dřevěného dráčka. Nepatrně jsem se pousmála. Na doporučení Leo jsem Areye koupila vyřezávaného dráčka, kterého si oblíbila, jenže ten při jedné nešťastné náhodě skončil v plamenech. Roy pro ni vyřezal hračku novou, kterou měla ještě raději, než tu předchozí, a dávala na ni pozor.
"Are -" zvednutím ruky jsem přerušila Roye uprostřed slova.
"Někdo sem jede," oznámila jsem, načež se Areya naučeně rozběhla do domu. Zmizela za dveřmi, přesto jsem viděla, jak vykukuje. Při Royovém tichém zavrčení její hlava zmizela.
A opravdu, objevil se jezdec na koni. Poznala jsem beristlijský erb, ale nepolevovala v ostražitosti. Jezdcem nebyl muž, nýbrž žena, vojačka.
Nechala jsem ji přijet až k nám. "Zdravím."
"Nápodobně. Co potřebujete?" zeptala jsem se hlasem, z něhož se nedalo nic vyčíst.
"Posílá mě královna. Vyskytl se zde falešný výběrčí daní a odhadem už vybral před deset tisíc Gardonů. Je třeba ho najít."
Měla jsem tak tisíc důvodů, proč bych měla řešit nějakou jinou misi, ale věděla jsem, že tohle je úkol, kdy musím projevit i svou rádcovskou stránku, ne jen tu bojovnou. "Ještě něco?"
"Ano. Královna si myslí, že teď zamíří na Tisteer."
"Dobře, děkuji. Je-li to vše... na shledanou."
Poslice opětovala pozdrav a vyrazila nazpět. Celá cesta kvůli minutě hovoru. Teprve až když zmizela, jsem se podívala na Roye.
"Jdi, máš práci. Já dám Areye další lekci létání na dracích," řekl Roy téměř okamžitě.
"Nevím, jak dlouho budu pryč, ale doufám, že se moc nezdržím."
Jen jsem zašla do domu, abych si posbírala zbytek svých zbraní a rozloučila se s Areyou, načež jsem prohodila ještě pár tichých slov s Royem a zamířila jsem pryč.
Zmizela jsem z dohledu do lesa a teprve tam přivolala svého nového Společníka, testrála. Zvíře vypadalo jako vychrtlý kůň, pod vrstvou kůže se mu rýsovaly žebra a kosti. Mělo křídla, ale ne obvyklá pegasí, nýbrž podobná těm netopýřím. Testrálové jsou neviditelní pro ty, kteří nikdy neviděli smrt a nepochopili ji, což mne nedělalo problém. Navíc jsou to velmi rychlí letci a vždy ví, kam má dotyčný namířeno.
Vyhoupla jsem se mu na hřbet a Démon, jak se jmenoval, roztáhl křídla. Černý testrál vzlétl a zamířil na sever od Beristlie. Letěli jsme nad Delphskými horami, ovšem ne moc dlouho.
Vesnice Tisteer se nacházela v údolí v pohoří Delphských hor, obklopená horami i jehličnatými stromy. Vedlo sem několik cest, ať už horské, nebo skrz lesy, tím jest myšleno pohodlnou vyznačenou trasou. Slunce už mizelo za horami a poslední paprsky slunce se odrážely od říčky protékající údolím.
Přistála jsem s Démonem v lese, abych neupozornila neviditelným létajícím koněm. Zkontrolovala jsem zbraně a vyrazila.
Tisteer byla jedna z vesnicí spadající pod beristlijské království. Nenastaly-li problémy či se neřešily daně a různé další věci, o vesnici se moc nezajímalo. To byl pravděpodobně jeden z důvodů, proč si falešný výběrčí daní vybíral takovéto vesnice. Nepochybovala jsem, že postupoval podle nějakého plánu - vesnice po vesnici -, podle něhož Pherenikés (či snad někdo jiný) určila další vesnici, která by mohla padnout jako oběť.
Obyvatelé vesnice si mě všimli už u posledních stromů, a já se ani neskrývala. Ačkoli jsem u sebe zbraní neměla málo, většina jich bylo skrytých. Vždy s sebou nosím všechny své dýky a nože, to jednoznačně, ačkoli jsou poschovávané v oděvu, botách či v pouzdrech. Na lýtkách jsem měla připevněné pouzdra skrývající bojové nože, ale až na tuhle dvojici zbraní jsem vypadala na pohled neozbrojená.
Šla jsem po vyznačené cestě. Vesnice měla, kromě několika domků, i menší hostinec, kde, jak jsem doufala, seženu nocleh. Procházela jsem dál a mírným úsměvem zdravila lidi, kteří se za mnou ohlíželi. Na cizince i procházející zde byli zvyklí.
Vešla jsem do hostince a zamířila k pultu. Usedla jsem na židli. Kromě mě se zde nacházel i jeden mladý pár elfů (možná potulní bardi), kočkodlak a dva muži, které jsem odhadovala na muže těsně po určitém výcviku hledající práci jako hlídači stád či pomocníky při práci. Pach jednoho z nich byl navíc i prosycen magií země.
"Copak to bude, slečinko?" prohodil hostinský a přišel blíže.
Odhrnula jsem si vlasy, které mi zakrývaly pravou stranu tváře, a odhalila tak jizvy. Bylo to neslyšné gesto, které toho v sobě skrývalo mnoho. "Pouze vodu."
"Jistě, hned to bude."
Počkala jsem si, než přede mne postavil sklenici s vodou, a až po doušku vody se zeptala: "Seženu zde nějaký nocleh? Nevím, na jak dlouho, předpokládám, že nanejvýš pár dní."
"Je mi líto," odpověděl, v hlase mu zaznívala kapka nejistoty, "ale většina pokojů se opravuje a před hodinou jsem dal támhletomu kočkodlakovi poslední."
"A co stáje nebo nějaký přístřešek pro koně?"
Zavrtěl hlavou. "Nevím, jestli se přípustné, abyste..."
"Samozřejmě vám za to zaplatím, jako kdyby se jednalo o pokoj." Položila jsem na pult váček s Gardony a dala si záležet, aby zachrastil. Hostinský nakonec zvolil, což mohlo udivit jen naprosté neznalce.
Dopila jsem a přesunula se do stájí. Střecha byla na některých místech zacpaná slámou, aby sem neprotékalo. Byli tady všehovšudy tři koně a já se ani nepídila po tom, čí. Na slámu jsem jen letmo pohlédla, přestože jsem neměla v plánu spát na ní. Zaměřila jsem se na trámy. Byly z pevného, tmavého dubového dřeva a vypadalo to, že něco unesou, což mi vyhovovalo. Odrazila jsem se a zachytila prvního trámu, načež jsem se přitáhla blíž. Postupně jsem se vyšplhala skoro až nahoru a zády se opřela o střechu. Trámy byly dostatečně široké, abych se sem vešla. Podívala jsem se před sebe a spatřila, že přede mnou na trámu stojí zrzavá kočka a pozoruje mne svýma oranžovýma očima, ve kterých se zračí pobavení. "Šplháš jako malé kotě," pronesl pobaveně.
"Stejně ladně a obratně?"
"Kdepak. Stejně neohrabaně." Víc však nestačil říct, protože musel uhnout před knížečkou, kterou jsem po něm hodila, a uskočil tak, že spadl až úplně dolů. Naklonila jsem se, abych shledala, že - překvapivě - stojí na všech čtyřech a dívá se nahoru.
"Že to říkáš zrovna ty, Garane. Uskočíš přímo do volného prostoru a po cestě se ještě nezachytíš jiného trámu?" Zavrtěla jsem hlavou. "A pak kdo je tady neohrabané kotě."
Mistat naštvaně zavřískl a za doprovodu oranžovobílé mlhy zmizel. Takhle se s ním popichuji už od chvíle, co jsem ho vyvolala, a i když to nebylo moc dlouho, jednalo se o naši nevyhlášenou zábavnou válku, kdo bude mít navrch. Sebrala jsem svou knížku a skrz napůl otevřené dveře do stájí zjistila, že už je tma. Pomocí telekineze jsem dveře zavřela úplně.
Shlédla jsem dolů, abych zkontrolovala zvířata, ačkoli koně nebyli mí. Po krátké prohlídce seshora jsem shledala, že mají vodu i jídlo, takže jsem se věnovala zase svým záležitostem. Prolistovala jsem knížku. Spousta stránek byla popsaných, ale ty nejtajnější informace zůstávaly skryté až do doby, než se stránka vystavila zdroji tepla - ohni. Tyhle stránky jsem teď ale přešla. Chvíli jsem zapisovala poznámky k různým jedovatým rostlinám, pak jsem přidala pár plus a mínus k různým zbraním. Strávila jsem tak asi padesát minut, než jsem uslyšela šramot a hluk. Opatrně jsem schovala knížečku zpátky na své místo. Neslyšně jsem seskočila z trámu dolů a prošla kolem koní. Nepatrně jsem otevřela dveře, které vedly do hostince.
V hostinci bylo poměrně dost lidí, většina popíjela, ale všichni naslouchali. Mladý elf hrál na loutnu a jeho družka jej doprovázela zpěvem. Vyprávěla příběh o nějakém hrdinném rytíři, jenž zcela sám porazil obra a zbavil tak daleký kraj strachu a utrpení.
Nějakou dobu jsem tam stála bez povšimnutí, skrytá ve stínech, a naslouchala jejich vyprávěním, než jsem se vrátila zpátky na svůj trám. Pohodlně jsem se uvelebila a zavřela oči. Sice jsem usnula, ale nespala jsem tvrdě, abych se mohla v případě nebezpečí probudit.

~~~

Vstávala jsem brzy, abych se ještě pod příkrovem tmy mohla vytratit do lesa k říčce a trochu se omýt. Za svítání už jsem byla zpátky ve vesnici a předstírala, že jsem právě vyšla ze stájí a protahuji se po noci strávené na zemi.
Den ubíhal poměrně rychle a já si také promluvila se starostou vesnice. V jeho domě, kde nás nikdo neslyšel, jsem mu vysvětlila, kdo a proč tady jsem. Na otázku, co mají dělat, až přijde nepravdivý výběrčí daní, jsem odpověděla, že mu mají předat vše, jako kdyby se jednalo o pravdivého. Netvářil se moc nadšeně, možná pochyboval, že 'ukradené' peníze přivezu zpátky. Poradila jsem také obyvatele vesnice udržet v nevědomosti, alespoň prozatím.
Po zbytek dne jsem pomáhala lidem s prací. Ať už se jednalo o práci na poli, nošení vody či těžkých věcí. Zvládla jsem zabavit také jejich děti. Tedy, ne já, ale mí Společníci. Caltain s Xerou se nabídly dobrovolně, stejně jako Targern.
Někteří byli překvapení mou pomocí, ale většina jí uvítala. Kolem jedné hodiny odpoledne, v čase oběda, jsem si sedla nenápadně blízko těm dvěma mužům.
Počkala jsem si na vhodný okamžik, kdy spolu probírali, kam zamíří teď. Přitočila jsem se blíž k nim a prohlásila: "A co třeba Beristlia?"
Podívali se na sebe, načež jeden z nich odpověděl: "Proč myslíš, že by nás tam uvítali? Je to dost veliké město, nepotřebují nás."
Pokrčila jsem rameny. "Na hradě přivítají pomoc vždycky. Ať už jako vojáky, podkoní či snad královské mágy." Vrhla jsem významný pohled na toho, z něhož přímo sálala magická energie.
"Promyslíme to," rozhodli se nakonec. "A děkujeme za návrh."
Se slovy "To nestojí za řeč," jsem se zase odvrátila a věnovala svému. Následující dvě hodiny jsem víceméně odpočívala ve stínu velkého javoru. Mí Společníci už se nacházeli v Eorsu, tedy až na Caltain, která prohlásila, že hodlá zůstat se mnou, a která se vyšplhala do větví, kde také spala.
Okolo třetí hodiny odpoledne jsem se konečně dočkala. Do vesnice přitáhl falešný výběrčí daní.
Měl svůj vlastní povoz, jejž táhl menší ryzák, možná hafling. Doprovázeli jej dva muži velcí jako hora se svaly všude možně, oblečení do beristlijských vojenských uniforem, které si museli ušít sami. Navzdory tomu, že jsem zde byla kvůli práci, jsem neodolala, a skrz myšlenky poslal Royovi obrázek těch dvou mužů, načež jsem ještě více zabezpečila svou mysl. Udělala jsem to schválně, abych ho popíchla. Ne, že by ti muži nebyli pohlední, mnohým slečnám a dámám by se asi líbili, ovšem já měla Roye a on byl... no, mnohem pohlednější a taky...
Když jsem si uvědomila, kam směřují mé myšlenky, musela jsem se okřiknout a dokonce mi uniklo i tichounké zavrčení na sebe samotnou.
Znova jsem se zaměřila na výběrčího daní. Zmizela jsem do koruny javoru dřív, než si mne stačil všimnout. Samotný výběrčí daní byl muž poněkud při těle, s věkem asi čtyřiceti let a šedavějícími vlasy i fousy. Přivítal se se starostou a nechal lidi nastoupit do jedné řady. Vždy si zapsal jméno i to, kolik vybral. Svou úlohu hrál docela dobře a prostý lid ani nemusel postřehnout, že je něco špatně.
Hotovo bylo během čtvrt hodiny, pak výběrčí společně se svou družinou zamířil po cestě do jiné vesnice. Sešplhala jsem dolů, Caltain už se stihla vytratit. Využila jsem svých naučených dovedností a držela se tak, aby mne neviděli, zatímco jsem je následovala ven z vesnice. Teprve když domy zmizely na dohled i doslech, jsem se k nim přiblížila více, abych slyšela, o čem si povídají.
"Jde to dobře," prohodil výběrčí. "Stačí už jen pár vesnic, a pak můžeme zase nepozorovaně zmizet."
"Musíme být opatrní," zamumlal jeden z těch strážců.
"Ale taky chceme svůj podíl," dodal druhý.
"Jistě, jistě. Dočkáte se."
Dále už jsem neposlouchala, protože jsem se odpojila a skrz les je obešla a nakonec i předehnala. Přesunula jsem se doprostřed cesty za nedalekou zatáčku a čekala. Ti tři mne uviděli až ve chvíli, kdy se vynořili zpoza zatáčky, takže neměli šanci zacouvat. Překvapeně se zarazili.
"Pánové," prohodila jsem, "myslím, že máte něco, co patří lidem z vesnic, ve kterých jste byli."
Dva strážci postoupili dopředu. "Co chceš?"
"Jménem Bojovnice Jejího Veličenstva vás vyzývám, abyste to ulehčili mně i vám a dobrovolně se vzdali."
"To určitě," uchechtl se výběrčí. "Zneškodněte ji."
Ti dva vyrazili proti mně. Vzhledem k úkolu jsem se rozhodla je nechat žít a také se možná i trochu pobavit. Jednoduchou sebeobranou jsem odrazila jejich útoky a zaútočila nazpět. Stačilo pár úderů zápěstní kostí (ani jsem nemusela použít pěst!) a kolenem, než se oba dva svíjeli na zemi. Přistoupila jsem těsně k výběrčímu daní. "Chceš to taky zkusit?"
Podvodník jako bojovník rozhodně nevypadal, takže učinil moudré rozhodnutí, když natáhl ruce před sebe a dobrovolně se vzdal. Vytáhla jsem provaz a všechny je spoutala, načež jsem přivolala Targerna a Kerana, své dva jeleny. Nechala jsem je na ně nasednout a poslala je napřed. Vzala jsem peníze vybrané z Tisteeru. Koně i s povozem jsem zanechala v lese pod dohledem Caltain a Garana. V rychlosti jsem zalétla zpátky do Tisteeru a předala starostovi peníze vesničanů, aby je rozdělil. Následně jsem se vrátila ke koni a povozu a zamířila do Beristlie.
Cesta trvala déle, než letecky, ale dalo se to. Když jsem i s koněm a penězi dorazila k hradu, zjistila jsem, že všichni tři už jsou pod zámkem. Peníze jsem předala hradnímu pokladníkovi, stejně jako seznam, jejž jsem vzala od falešného výběrčího, a kde bylo napsáno, komu byly odebrány peníze a kolik jich bylo. V rychlosti jsem královně sepsala hlášení a nechala jí ho na stole v její pracovně, předpokládajíc, že najde někoho, kdo rozdá Gardony zpátky. Koně jsem zavedla do stájí a přenechala podkonímu. Pak jsem roztáhla křídla a zamířila pryč.

~~~

Ve své jeskyni v horách jsem již dlouho nebyla, ale teď jsem tam strávila poměrně dost času. Royovi a Areye jsem se ještě neohlásila, přestože o mne možná už věděli.
Na té zbrani jsem si dala obzvlášť záležet. Areya už byla dostatečně velká, aby měla vlastní zbraň, a když jsem jí dala na výběr, zvolila si dýku, která je, hned po bojových nožích, nejčastější zbraní Mrtvého spolku.
Ostří dýky tvořilo železo smíchané s malým množstvím stříbra. Bylo také ozdobené drakonským písmem a ten, kdo by jej přečetl, také může zjistit, že se dýka jmenuje 'Itrudrer', což v překladu znamená 'Narušitel'. To samé bylo na černé záštitě, která měla tvar dvou zkřížených tesáků, akorát v okhánštině. Rukojeť poté byla jen černá.
Jakmile kov zchladl a dýka pevně držela, vzala jsem ji a letěla domů. Areya s Royem už na mě čekali. Přistála jsem a dívenka se ke mně rozběhla, černé vlasy jí vlály všude kolem. "Našla jsi je? Asi jo, že?"
"Ano. Ale o tom až později," pousmála jsem se. "Je čas, abys měla svou vlastní zbraň, Areyo."
Děvče zvážnělo a upřelo na mne pohled svých šedých očí. Předala jsem jí dýku, úplně novou a neposkvrněnou. Opatrně ji uchopila a prohlížela. Pohled jí padl na nápis. "Narušitel?" přečetla opatrně. Přikývla jsem. "Je krásná. Děkuji, mami."
Něco mi na tom nesedělo. "Ale?"
Věděla, že nemá zapírat, takže šla s pravdou ven: "Já nevím, jestli budu někdy taková bojovnice, jako ty nebo táta. Bojím se, že vás zklamu. Vždyť i létat je pro mne stále těžké!"
Klekla jsem si a podívala se jí zpříma do očí. "Jsi naše dcera. Jsi Areya Shifrat Ma'tyu il Nabhan. Tvá cesta nebude lehká, ale musíš věřit, že to zvládneš. Naučíme tě všechno, co umíme, a ty se staneš lepšími bojovníky i vůdci, než jsme kdy byli my. Musíš. A teď běž trénovat obranu s dýkou."
Smutná nálada ji přešla, spíš se rozzářila. "Ano, mami!" Potěžkala dýku v ruce a odběhla stranou.
Narovnala jsem se a málem klopýtla. Roy se přisunul ke mně, myslím tím přímo ke mně, a to v tak krátkém okamžiku, že jsem to ani nepostřehla.
"Co měli znamenat ti muži?" zavrčel mi do obličeje hlasem naplněný skrývaným vztekem a majetnictvím.
Jenom jsem se na něj nečitelně usmála, což ho vytáčelo ještě více. "Řekněme, že takové menší rozptýlení."

33)

"Jak máš ty nohy?!"
"Vždyť je mám... aha."
Areya stála naproti mně v bojovém postoji. Levou nohu, o níž se zapírala, měla vzadu, stála rozkročená na šířku ramen, ale neměla nakrčenou dominantní nohu. Teď svou chybu napravila.
Procvičovaly jsme jednoduchou sebeobranu. Já jsem stála ve stejném postoji a obě jsme měly ruce před sebou tak, abychom si jimi chránily obličej i žebra, a držely jsme se mírně nahrbené. Bylo to zcela jednoduché; já se pohybovala dopředu, dozadu i do stran, přičemž mne Areya zrcadlově napodobovala. Když jsem zvedla ruce a nastavila dlaně, Areya do nich udeřila zápěstní kostí. Rychle, natřikrát a střídavě, vytáčejíc tělo. Když jsem nastavila ruce do boků, udeřila pěstmi. Když jsem zvedla ruce a dlaně rozevřela směrem dolů, sevřela ruce a udeřila, to samé, když jsem ruce sklopila dolů.
Postupovala jsem do různých směrů a Areya vždy, když jsem naznačila, udeřila. Poté jsme přešly i na jiný způsob. Já pevně uchytila další cvičební pomůcku. Vypadalo to jako míč, ale mělo to přišité dvě úchytky a vnitřek byl vyplněný pískem. Já tu věc držela a Arey vždy měla čtyřikrát různě udeřit, načež na tom 'míči' udělala klik. Střídaly jsme se. Musela se naučit rány nejen přijímat, ale také pokud možno s míčem co nejméně hýbat, když do něj udeřím já, což znamená zapřít se. A trocha cviku nikdy neškodí.
Nakonec se k nám přidal i Roy a pracovali jsme ve třech. Hlavně Areya byla zlitá potem a vyčerpaná, ale cvičení, kde neschytávala řezné či bodné rány, měla radši.
Když jsme skončili trénink, černovlasá dívka byla tak vyčerpaná, že si sedla ke kmenu stromu, na pár vteřin zavřela oči... a usnula. Sklonila jsem se k ní, jemně jí líbla na čelo a pohladila po vlasech, načež jsem ji nechala Royovi, který naši dceru zvedl do náruče.
"Půjdu k bráně," ozvala jsem se. "Chtěla bych zkusit vyvolat."
Nakrčil čelo. "Nemáš těch Společníků už dost?"
"Možná," připustila jsem. "Ale stále... něco mne táhne k bráně. Jako bych na někoho čekala."
"Na koho?"
"Sama nevím." V ruce jsem potěžkala váček s Gardony a upravila si své dva prsteny. Jak ten značící, že jsem Shayt'rr, tak ten, jenž dokazoval mou pozici Bojovníka. Jednalo se o prsten z nelesklé oceli a je do něj rudě vyryt znak města. Po většinu času jsem jej nosila zneviditelněný a znehmotněný, ukazovala jsem jej pouze v případě, kdy to bylo nutné, tudíž při vstupu na hrad, když jsem chtěla mluvit s královnou a tak podobně.
"Bude tam teď někdo?" zeptal se nakonec.
"Jestli mne paměť neklame, právě by tam měla být Enaia."
Teď se zamračil ještě víc. "Ta vlkodlačice se mi nelíbí. A už vůbec se mi nelíbí, že se dostala moc blízko Areye. Vyprávěla mi o tom, jak ji vystrašila velká černá vlčice, a že jsi to s ní zjevně domluvila. Jsem si vědom toho, že jsi kolem naší dcery držela štíty, ale co kdyby ji chtěla zabít?!"
"Neudělala by to."
"Jak si tím můžeš být tak jistá?"
"Protože by na to vybrala jinou dobu a jiný okamžik. A hlavně by nás nesledovala."
Cosi si zabrblal, ale nechal to být. "A potom?"
"Potom se vrátím domů. Vždyť se bude stmívat." Pousmála jsem se, krátce ho políbila a dřív, než se stačil otočit, jsem byla ta tam.
Kráčela jsem polorozpadlým chrámem a vnímala svůj lehce zrychlený tep po běhu sem. Vkodlačice stála nedaleko brány, vlasy stažené do copu. Tvářila se nezúčastněně, jako vždycky. Když jsem k ní došla, můj tep se zklidnil úplně. Ani jedna z nás nezdravila, už se to stalo zvykem. Podala jsem jí Gardony za tři pokusy o vyvolání s tím, že jestli někdo přijde dřív, vezmu si peníze zpátky a nevyvolám.
Postavila jsem se před bránu pod schody, nehrnula jsem se až úplně k ní. Ještě by do mne možný Společník narazil a to by bylo nanejvýš potupné.
První dva pokusy nevyšly a já v duchu mávala patnácti tisícům Gardonů. Jenomže pak se brána zachvěla a vyvalila se z ní oblaka horké mlhy, spíše páry. Do třetice všeho dobrého? pomyslela jsem si napjatě. Odněkud jakoby z velké dálky zazněl řev, jenž vzápětí utichl, ale stále se mi ozýval v hlavě. Dobrou půl minutu vládlo hrobové ticho a já přemýšlela, jestli to ten tvor nestihl, ale pak mlhu, která se mezitím stihla nakupit, rozehnala zlatohnědá křídla. Před branou stál obrovský majestátní ještěr s šupinami v odstínu mnohých písčitých dun v pouštích. Drak sklonil hlavu. "Říkej mi S'hayran, maličká. Nemyslím, že je třeba říkat více."
Hleděla jsem na něj celá zmatená, v očích se mi odrážely některé z pocitů, které si mohl přečíst z mé mysli. Měla jsem radost, obrovskou radost, to samozřejmě. Ale taky jsem se bála. Co když mu ublížím? Co když ho, stejně jako As-Lei-Gun, zabiju?
"Neměj strach," ozvalo se mi v hlavě jemně. "Neublížíš mi."
Chtěla jsem něco namítnout, tak moc jsem chtěla, ale nakonec jsem mlčela a sevřela rty v úzkou linku. Drak sklonil hlavu a já se mu mohla vyšplhat na hřbet. Krátce jsem se ohlédla na Enaiu, ale ta už ke mně byla zády a ve více než polovině cestě z chrámu. S'hayran vzlétl, zakroužil kolem chrámu a zamířil na volné nebe.
Zvolil směr, jenž si přečetl z mé mysli. Slunce už zacházelo a nebe se barvilo doruda. Poslední paprsky se odrážely od jeho šupin a on se trochu leskl. Přistáli jsme před naším domem. Seskočila jsem z něj, pohladila ho po čumáku a on se rozplynul.

~~~

Kolem druhé hodiny ranní mne probudil tichý sykot a nepravidelný dech vycházející z vedlejší místnosti. Během vteřiny jsme s Royem byli na nohou a vrazili do pokoje naší dcery. Areya seděla na posteli opřená o stěnu, potichu plakala a mírně se třásla. Objali jsme ji ze všech stran a rozhlíželi se po pokoji, jestli zde někdo není.
"Co se stalo, Ari?" zeptal se Roy jemným hlasem.
"Zlý sen," dostala ze sebe.
Neklidně jsem se zamračila, přesto jsem stejně jemným hlasem, jejž u mne málokdo mohl slyšet, řekla: "Zase ten samý?" Poslední dobou se jí zdávalo o postavě v černém, zimě a muži zhrouceném na zemi, který volal o pomoc. Jak šly dny, sen byl detailnější; postava držela nůž, muž krvácel z několika ran. Jednalo se u zapadlou uličku v nějakém městě, všude sníh a rampouchy. Stíny domů byly pochmurnější a pochmurnější, mužovo volání sláblo. Všude bylo víc krve a postava v černém působila temněji, až strašidelně. Ty sny byly opravdu zvláštní; Areya cítila mráz i veliký strach, jako by byla přímo tam.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Vlastně ano, ale bylo tam zase něco jiného. A teď byl ten sen vyloženě děsivý. Ten muž už byl mrtvý a sníh byl zbarvený od jeho krve. Vedle těla se válel nůž, kterým byl zabit. Nejdůležitější ale byla ta postava v černém. Na sobě měla dlouhatánský hábit a kápi staženou do obličeje tak, že nešlo nic vidět. Byla nepřirozeně vysoká a natahovala ke mně až podivně dlouhou ruku a volala mne. Našeptávala mi, abych šla, ať jej následuji. A já bych šla, natáhla jsem k tomu ruku, jenomže pak jsem se probudila."
Pevněji jsem se k ní přitiskla. "Bude to v pořádku. Byl to jen sen, ano?" Podívala jsem se na Roye. Oba dva jsme věděli, že se nejednalo o obyčejný sen. Nemohlo to tak být.
"Dneska budeš spát s námi," rozhodl můj manžel. A tak jsme se na postel vtěsnali všichni tři (i když byla dost velká a možná by se tam vešel ještě někdo další), Areya spala mezi námi dvěma. Ačkoli jsem té noci už moc nenaspala, klidně jsem oddechovala, aby Areya nabyla dojmu, že je vše v pořádku.
Když jsme ráno s Royem vstávali, naše dcerka ještě spala. Vedli jsme tichou debatu ohledně těch jejich snů, až jsme došli k závěru, že se podívám na hrad a do knihovny, kam mám díky tomu, že jsem Bojovník, přístup. Počkala jsem, dokud se kolem půl sedmé Areya neprobudila, abych se s ní rozloučila. Dnes s Royem probírala drakonštinu a další část dějin. Porozumění drakonštiny měla, stejně jako ostatní dračí mágové, jednodušší - dokázala si přeložit většinu slov a zbytek domyslet, ale neuměla odpovědět. To se musela naučit.
Pevně jsem ji objala a řekla, ať se pilně učí, pak jsem políbila Roye (už se to při odchodu a příchodu začalo stávat zvykem) a vyšla z domu. Tam už stál S'hayran a nastavoval mi hřbet se slovy "Nechceš svézt?".
A tak jsem na drakovi doletěla až na hrad. Narychlo jsem se stavila ve své pracovně a jen letmo pohlédla na papíry na mém stole. Zamířila jsem do Velké knihovny, kde jsem si našla místo u stolku u okna. Po nedlouhém procházení mezi regály jsem si vybrala pětici knih v různých jazycích. Usedla jsem a vytáhla knížečku, do které jsem si zapisovala poznámky o různých nejasnostech magického původu a tak podobně.
Hledala jsem opravdu dlouho a ne nerušeně, sem tam kolem někdo prošel, do knihovny nakoukly stráže, spadla kniha či někdo zakašlal. Nepřekvapilo mne, že jsem zde nebyla sama, za to jsem nebyla nadšená z hledání.
Nikde nebylo nic v elfštině (ani staré elfštině), drakonštině, upírštině, trpasličtině ani obecné řeči. Díky spojení jsem dala vědět i Alma'hiře, jestli by nepohledala v knihovně na základně, a ona slíbila, že se pokusí něco najít.
Čas plynul neskutečně rychle, zkoušela jsem najít pár knih ve vlkodlačtině, respektive vlkodlačích runách, a i když bych toho asi moc nerozuměla (Enaia mne naučila jen něco, stejně jako já ji), žádné knihy jsem nenašla. Překvapivě.
Jediná stopa se nacházela jak jinak než v poslední knize. Nebylo to nic určitého, pouze zmínka o jakési magické bytosti, které se ve starém jazyce říkalo 'Carimero', jinak také 'Snář'. To mi trochu pomohlo.
Neuvědomila jsem si, jak dlouho tady jsem, dokud jsem se nepodívala z okna. Slunce bylo dávno za polovinou cesty, už byly tři hodiny odpoledne. Přesto jsem doufala, že na něco narazím. Jenomže jsem měla poměrně ztuhlé nohy a potřebovala jsem si na chvilku odpočinout od všech těch cizích jazyků, znaků a neurčitých informací, takže jsem schovala své poznámky, knihy odnesla a vyšla z knihovny.
Ačkoli jsem se procházela jen po hradě, byla to příjemná změna oproti ztuhlému sezení. Neudivilo mne, když jsem zaslechla křik. Byly to spíš naléhavé hlasy a vycházely z chodby za zatáčkou, tak jsem se zaposlouchala.
"... čtvrté dítě za dvě noci," říkal zrovna nějaký mužský hlas.
"Jsem si toho vědoma," opáčila královna, jak jsem poznala po hlasu.
"A do toho ty sny. Nic se s tím nedělá! Obyvatelé jsou -"
"Jaké sny?" přerušila jsem muže, když jsem se zčistajasna vynořila zpoza rohu. Ten muž byl Fabius Kirský, šlechtic v Beristlii.
Podíval se na mě, trochu naštvaně, že jsem ho přerušila, ale pak odpověděl: "Děti po městě trápí sen, v němž je zima, postava v černém a muž zhroucený na zemi."
Zatrnulo mi. Nedala jsem to ale najevo. "A ty čtyři děti?"
"Jsou mrtvé. Byly v lese, všechny mrtvé, ale tak zvláštně. Měly zčernalou pokožku, i když ne ohořenou, na tvářích bolestné grimasy. Navíc byly tak zvláštně seschlé a scvrklé."
Pherenikés si skryla hlavu do dlaní a chvíli byla zticha. "Darow, vím, že toho máš moc, a že -"
"Podívám se na to, Veličenstvo." To rozhodně. Ty dvě věci spolu byly spojené a já se obávala, že vím, o co jde. Rozhodně jsem nechtěla, aby se něco takového stalo Areye. "Je možné někde ta... těla vidět?"
"Jsou v márnici," odpověděla královna.
"A není to pěkný pohled," zamumlal Fabius.
Poklonila jsem se a s tichým "Děkuji" zase zmizela pryč. Chodbami jsem vyloženě proletěla, přes volné prostranství k ošetřovně, respektive léčitelské části, a pak přímo do márnice.
Fabius měl pravdu, nebyl to hezký pohled a kdekdo by z toho vrhl. Čtyři těla vypadala přesně, jak je šlechtic popsal; zčernalá pokožka a ve tvářích výraz nepopsatelné bolesti a strachu. Těla byla seschlá a suchá, podobně jako při vysátí upírem, ale tam je pokožka bledá a zůstává známka po špičácích. Tady po nich nebyla ani ta nejmenší stopa. I z jejich pachů čišel strach a hrůza.
Docela dlouho jsem těla zkoumala, ale nenašla jsem toho mnoho. Žádné známky po škrcení ani jiném násilí, žádné zářezy ani bodnutí. Nakonec mi nezbývalo nic jiného, než se znova vrátit do knihovny. Využila jsem svých křídel, abych tam byla rychleji, a telekinezí si otevřela okno do knihovny. Ještě za letu jsem zatáhla křídla, a když jsem proletěla oknem, přistála jsem normálně na dvou nohách. Rychle, tiše, úsporně. Okno jsem zavřela už ručně a následně vyrazila znova do všelijakých zákoutí knihovny. Hledala jsem pod různými pojmy, zkoušela jsem 'sny', 'Snář' (i Carimero), 'děti' a tak podobně, v několika různých jazycích. Ozvala se mi i Alma'hira, která hledala ve starých knihách a svitcích v různých jazycích. Objevila, že bytost Carimero zvou také démonem snů. Jenomže to bylo stále zoufale málo.
Zabrala jsem se do hledání tak moc, že nebýt Roye, který mne kontaktoval pomocí myšlenek, aby se ujistil, že jsem v pořádku, a když jsem se ptala, proč bych neměla být, zeptal se, jestli vím, kolik je hodin. Bylo něco po šesté a stmívalo se. Ujistila jsem ho i Areyu, že mi nic není, ale pro sebe si nechala myšlenky, že možná něco bude. Následně jsem ukončila kontakt.
Velká knihovna byla obrovská a nacházelo se v ní několik stovek tisíců svazků, ať už kroniky, knihy, svitky, báje, jazyky, mapy a tak dále. Přece jsem tady musela něco najít, přestože to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Knihovna poskytovala mnoho zdrojů a projít všechny, ve kterých něco mohlo být, nebylo nic snadného a časově nenáročného.
Přes den jsem nejedla skoro nic, pouze sušené maso, které nosím neustále s sebou, a jejž dávám Společníkům či drakům. Ale moc to nevadilo; hlad jsem neměla.
Říká se, že trpělivost přináší růže. No, já musím souhlasit. Hledala jsem opravdu dlouho, ale kolem jedné v noci se mi konečně podařilo najít tu zásadní a důležitou informaci. Zmínka o Carimerovi, překvapivě napsaná obecnou řečí. Jednalo se o velmi, velmi zaprášenou kroniku či poznámky nějakého muže, jenž popisoval, že jeho dcera měla děsivé sny a že ji Carimero stihl uchvátit. Sepsala jsem si to důležité (takže většinu) do svých poznámek:

Carimero, zvaný též jako Snář či Démon snů, je bytostí noci. Za své oběti volí výhradně malé děti do deseti let, živí se z jejich strachu a bolesti. Vkrádá se jim do snů, mění je v noční můry a láká k sobě. Jakmile si vyhlédne oběť, je k nezastavení. Objevuje se jednou za mnoho staletí a i pouhý jedinec může zabít několik desítek dětí, než je odhalen. Podle všeho jej lze zabít.

Na konci mužových poznámek se nacházel varovný vzkaz: Naše vesnice Carimerovi podlehla. Přišli jsme o všechny děti a než byla vyslána nějaká pomoc, spousta dospělých zemřelo při boji s Carimerem. Jejich rány byly kruté a od dětských se lišily. Má žena ztrátu naší dcerky nezvládla a zabila se. Přežil jsem jen já. Už je to dávno a nikdo kromě mne nepřežil. Nikdo neví, co přesně je ta věc v horách, a toto píšu, aby okolní svět znal ututlanou pravdu. Snář je skutečný, není pouhou vymyšlenou bytostí. Jestli tohle někdo čte, zařiďte, ať se pravda o Démonu snů dostane dál. Mám pro vás poslední radu: Objeví-li se Carimero, žádné z dětí není v bezpečí. Je třeba jej co nejdříve zabít. Nemilosrdně.

Poznámky byly datovány ke dni třetího února roku dvě stě čtrnáct, což bylo už... hodně dlouho. Protřela jsem si rukou obličej. Takže Carimero. Nějak unáší děti a zabíjí je. Když najde oběť, chce ji. Dětem se zdají... Hrklo ve mně.
Areya.
Areya je na jeho pomyslném seznamu. Má dcera je v nebezpečí. Musím se k ní okamžitě vrátit. Schovala jsem svou poznámkovou knížku a telekinezí poslala ostatní knihy na své místo.
V hlavě se mi najednou rozezněl varovný signál, načež jsem ucítila kontakt. "Darow," Roy zněl poněkud vyděšeně. "Areya je pryč."
Úlekem jsem uskočila a vrazila do celé jedné řady polic, která se převrátila, a knihy se vysypaly na zem. Vzdáleně jsem vnímala, jak někdo křičí "Hej!", ale nevěnovala jsme tomu pozornost. Odrazila jsem se a jedním prudkým pohybem proskočila oknem. Kolem se rozsypaly střepy a pár se mi jich i zařízlo do těla, já ovšem nic z toho nevnímala. Plynule jsem roztáhla křídla a letěla rychleji než kdy dřív.
Střemhlav jsem se vrhla dolů a při přistání u našeho domu kolem sebe rozprostřela křídla. Roy už stál venku. "Co se stalo?" vyhrkla jsem okamžitě.
"Spala ve svém pokoji," vysvětloval. Mluvil neskutečně rychle a obyčejný sluch by nemohl rozeznat jednotlivá slova, já jej však plně vnímala. "Pak z jejího pokoje vyšla vlna strachu a bolesti, prostě zčistajasna. Vtrhl jsem dovnitř, ale byla pryč."
"Musíme ji najít podle pachu," rozhodla jsem. "Jestli se nepletu, tak musíme postupovat rychle. Už teď může být..." Mrtvá. Nechtěla jsem na to ani pomyslet. Ačkoli to šlo stěží, vytěsnila jsem city a mé tělo i myšlenky nabraly nový ráz. Věděla jsem, že Roy v mých očích nevidí nic z toho, co jsem mu v uplynulých týdnech odhalila. Na povrch se vydrala Sa'layra Imr'atta il Nabhan, má divoká, smrtící stránka. A ačkoli jsem při svém výcviku Proměnu neovládala, vždy byla mou součástí, a stejně jako já měla dvě stránky - tu, jíž jsem dokázala ovládat, a tu, která se o úplňcích a novech projevovala. Křídla nebyla to jediné, co jsem povolala. Stejně jako drápy a tesáky a zúžené dračí oči. Zelená se téměř vytratila a zůstala tmavá, ovšem lehce zářivá šedá. Zhluboka jsem se nadechla. Všude se držel pach nás tří, ještě aby ne, vždyť jsme tady žili. Ovšem pouze jeden byl slabý, vedl do lesa a páchl po smrti. Bez váhání jsem se po něm vydala, stejně jako Roy, jenž mne následoval a také pach cítil. I on využil svých schopností Proměny.
"Co jsi zjistila?" zeptal se potichu v reakci na má předchozí slova. Bylo zbytečné vysvětlovat, proto jsem pootevřela svou mysl a nechala ho nahlédnout do ní. Vnímala jsem, jak probírá některé mé myšlenky, u kterých jsem mu to dovolila, a s každou novou informací ho naplňuje znepokojení, vztek a strach. Oba nás poháněly obavy o naši dceru, a zatímco jsme běželi po pachu - já jsem měla křídla stažené přímo u těla -, dračí mág mi na oplátku otevřel svou mysl. Komunikovali jsme spolu pomocí myšlenek. Ale ne tak, že jsme mluvili, to ne. Tohle bylo jiné; nechali jsme myšlenky volně plynout, prolínat se a doplňovat. Přemýšleli jsme, jestli je naše dcera naživu, jak ji dostat z Carimerových spárů a jak Carimera zabít.
Netrvalo to dlouho a my se dostali do temné části lesa. Les se zde mísil s Delphskými horami, začínaly první kopce i hory a stromy byly převážně mohutné. Stopy mířily kamsi do jeskyně v horách. Pohybovali jsme se potichu a nebudu lhát, když řeknu, že i Royova nenápadnost mne stále překvapovala. Stále jsem nevěděla, co je přesně zač - co všechno umí a kde se to naučil.
Nezpomalovali jsme. Shodli jsme se na tom, že bude lepší na Carimera nečekaně naběhnout, než se potichu plížit a riskovat odhalení. V jeskyni jsme čekali tmu a na začátku taky byla, díky našim zlepšeným smyslům jsme vak viděli stále jasně a zřetelně. Jenomže pak přišla zatáčka.
Čekala jsem toho spousty. Byla jsem vycvičená tak, abych počítala se všemi možnostmi, i těmi nejhoršími, aby mne nic nepřekvapilo. Přesto by mne nenapadlo to, co jsme uviděli.
Podobu Démona snů jsem nikde nezjistila ani neviděla popsanou, přesto mi došlo, proč o tom ti, kteří setkání s ním přežili, nechtěli mluvit.
Carimero byl vysoký asi dva metry třicet. Nepřirozeně dlouhé ruce i nohy měly jen čtyři prsty. Ta bytost vypadala jako vytvořená z kostí, až na to, že kosti nahradilo dřevo. Taky byla neskutečně hubená. Pak tady byl obličej, dá-li se tomu tak říkat. Nemělo to oči, skoro bych si troufla říct, že mu je někdo vyřízl a zašil, takže by mu, kdyby to byl člověk, zůstala jen poznamenaná kůže. Jeho pusa byla velká a čelisti měl daleko od sebe. Zubů (nebo něco na ten způsob) to mělo hojně, hned několik řad. Z hlavy mu také vyrůstalo cosi, co by se dalo nazvat jednotlivými vlasy, které tvořily pomyslnou hřívu. Jeho tělo, ty dřevěné kosti, byly něčím potažené, jakýmsi druhem kůže.
Carimero matně zeleně zářil a z celého jeho těla vycházely takové úponky podobné šlahounům. Obepínaly se kolem nějakého těla a držely ho ve vzduchu před ním. Skrz všechny ty šlahouny jsem rozeznala Areyu - jako kdyby ležela, ale nohy měla pokrčené a ruce bezvládně svěšené. Vlasy jí povlávaly kolem těla. Vypadala jako mrtvá, ale já z ní cítila život - bylo to slabé, ale žila. Carimero ji držel v rukou a hrbil se nad ní. Pusu měl otevřenou. Z Arey vycházela jakási černá látka vypadající jako mlha, stín či dým, a Carimero to do sebe pohlcoval. Jako kdyby z ní vysával strach a bolest.
To všechno jsem stačila postřehnout během těch tří vteřin, kdy jsme se vyřítili zpoza zatáčky. Neváhala jsem. Převážila ve mně ta divoká, dračí stránka, smíchaná s mateřským instinktem bránit své dítě. Nesáhla jsem po ostří zbraní, ale použila své vlastní. Odrazila jsem se a využila i svých křídel, abych se dostala výš. Vrhla jsem se přímo na Snáře, používajíc magii i drápy.
Ty dřevěné kosti rozhodně nemohly být ze dřeva. I jeho kůže byla, navzdory vzhledu, strašně tuhá. Škrábala jsem po něm a donutila ho odvrátit se od Arey a bránit se rukama. Roy mezitím zaútočil na šlahouny a přesekával je, aby se dostal k naší dceři. Vyslala jsem proti Carimerovi oheň v syrové podobě, nějak ho netvarovala. Jeho tělo zkrátka obehnaly plameny, ke kterým se zanedlouho přidaly i Royovy.
Vzdáleně jsem vnímala, že se mu podařilo osvobodit Areyu a držel ji v náručí, načež ji jemně položil na zem. Carimero zařval a rozmáchl se, vyrazila proti mně jeho šlahouny. Drápy už nestačily a já byla nucena sáhnout po dvojici bojových nožů. Prosekávala jsem se skrz šlahouny a sem tam zasáhla i Snáře. Naše magie se mu zjevně nelíbila a rozhodně jí nebylo malé množství, spalovala jsem ho plameny zvenčí i zevnitř, snažila jsem se proniknout pod jeho kůži.
Najednou Carimero zařval a my měli možnost uslyšet cosi jako dupání, načež se z chodby vedoucí dál do jeskyně vyřítila ještě jedna bytost. Dva. Démoni snů byli dva.
Zaklela jsem. Přenechala jsem toho prvního Royovi a vyrazila proti novému. Ačkoli jsem sama měla magie ještě mnoho, sáhla jsem po síle, jež se skrývala v prstenu. Projel mnou proud energie a já popustila uzdu svým plamenům. Vnímala jsem svůj oheň, dýchala ho a stala se jím. Využila jsem nově nabyté síly, prosekávala se meči a rozpoutala hotové ohnivé peklo. Plameny se Royovi a Areye vyhnuli obloukem, ale na Carimery útočily neúprosně. Za pomocí zbraní jsme je s mým manželem dorazili a plameny pominuly teprve ve chvíli, kdy se dvě bezvládná ječící těla zhroutila k zemi. S Royem jsme schytali několik zásahů, ale nejednalo se o nic strašného. Chtěla jsem ta těla spálit na popel, jenomže ony najednou zeleně zazářily a rozdrolily se jako písek, jenomže mizela přímo ve vzduchu.
Neměla jsem čas se o to zajímat, starala jsem se jen o Areyu. Tep i dech měla slabý, ale žila. Položila jsem jí ruce na hruď a snažila se použít kouzlo hojení, jenomže tohle bylo něco, s čím by si uměl poradit spíš léčitel. Když jsem jí ale předala část své energie, dýchala pravidelněji, hlasitěji, a i tep se přiblížil k normálnímu.
Pevně jsem ji uchopila do náruče a ohlédla se na Roye. Oči mu divoce plály, nozdry měl rozšířené a těkal pohledem sem a tam, jestli zde není nějaké další nebezpečí. Beze slov jsme se shodli, a aniž bychom na něco čekali, jsme vyrazili zpátky domů.

~~~

Už uběhlo pár dní od chvíle, kdy jsme Areyu osvobodili ze spárů Snáře. Pár dnů od chvíle, kdy jsme oba Carimery zabili. Za tu dobu se Areya uzdravovala. Vrátila se jí síla a normálně se pohybovala. Přesto jsme zaznamenali jistou změnu - byla hubenější, než předtím, moc nejedla a nespala. Ačkoli ji Carimero nezabil, stihl ji poznamenat. Měli jsme o ni strach, protože se nelepšila.
Za těch pár dní jsem stihla podat hlášení královně, která byla štěstím bez sebe, že nebezpečí pominulo. Nechala jsem si pro sebe, že stačilo málo a má dcera by byla mrtvá; stále jsem to považovala za selhání svých schopností (včetně štítů, které jsem kolem Arey neustále udržovala). Také jsem sepsala podrobný popis o Carimerovi, popsala příznaky a pokusila se vystihnout jeho podobu, a to jak slovy, tak kreslířsky. Převedla jsem to do všech jazyků, které jsem znala a které se v Sardu vyskytovaly, a postarala se o to, aby knih nebylo málo a byly dostupné i jinde než v knihovně na hradě. Carimero byl nebezpečný a já si radši ani nechtěla představovat, co by se dělo, kdybych neměla potřebné informace.
Vrátila jsem se zpět do jeskyně Carimerů. Prošla jsem ji a nevěděla, co si myslet o tom, co jsem tam našla. Až úplně vzadu v nejtemnější části jeskyně se nacházelo cosi jako masivní kamenné dveře hrubé alespoň půl metru. Dveře byly mírně pootevřené a nacházely se na nich různé ornamenty a symboly, možná v nějaké prastaré řeči. Opatrně jsem nakoukla za dveře. Byla tam uzavřená místnost, přímo z ní vycházel pach smrti, stěny byly různě poškrábané. Zamrazilo mne v zádech a spěšně jsem zase vyšla ven. Pro všechny případy jsme dveře zabouchla a při doteku chladného kamene jsem si všimla něčeho, co mi doteď unikalo. Krve. Některé ornamenty byly obtáhnuté krví. Taky se zde držel pach bolesti, strachu a... dětí.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mne to místo ani trochu nevyděsilo. Spěšně jsem odtud vypadla a cestou přemýšlela, co měly ty dveře znamenat. Všechny myšlenky byly znepokojující. V hlavě se mi umístil návrh, který jsem považovala za nejpravděpodobnější - ta místnost za dveřmi byl vězení. Vězení Carimerů a oni se z něj nějak dostali. Sami nebo... nebo za cizí pomoci. Kdo by o nich ale věděl? Jak by o nich věděl? A proč by je chtěl pouštět?
Ačkoli jsem tyhle myšlenky z větší části zahnala, protože jsem se musela soustředit na něco důležitějšího, stále tam byly, držely se maličké části mé mysli a nedopřávaly mi klidu.
Nejvíce mne, tedy nás, znepokojovala Areya. S Royem jsme po nocích i dnech vedly debaty, jak jí pomoc, a nakonec jsme došli k závěru, že by ji snad mohla pomoci kněžka se svými schopnostmi. Na cestu na Jih jsme však nemohli vyrazit všichni - Roy měl nějakou důležitou neodkladnou práci, přičemž já stále nevěděla, čím si vlastně vydělává peníze. Litoval, že nemohl s námi, ale ujistila jsem jej, že mu dám o všem vědět.
A tak jsme se s Areyou připravily na cestu. Vzaly jsme jen to nejnutnější, tedy zbraně, nějaké zásoby, pitnou vodu, pár léčiv a tak podobně. Nemohla jsem využít své Společníky, protože se v posledních několika dnech vůbec neozývali, což jsem si mohla připsat na seznam věcí, které mne zneklidňovaly. Úplně se odmlčeli, neslyšela jsem je ani nemohla povolat. Nevěděla jsem, co se stalo. Nechtěli se se mnou spojit kvůli něčemu, co jsem provedla?
Areya už však dokázala ovládat svá křídla a křídelní svaly měla dostatečně vypracované, aby zvládla delší let, samozřejmě s přestávkami. Přinejhorším jsem mohla povolat nějakého draka, nemyslím tím svého Společníka.
Letěly jsme docela vysoko a po celou dobu jsem kontrolovala, jestli má Areya křídla ve správném držení, jestli neklesá či na ni nejsou vidět známky únavy. Sem tam jsme musely přistát, někdy jsem jednoduše vzala Areyu do náruče a nechala ji na chvíli spočinout, abychom se moc nezdržovaly.
Měly jsme už za sebou velký kus cesty a zrovna přistávaly na Dremu. Na ten ostrov jsem se nerada vracela, což Areya vycítila, ale bylo nutné zde zůstat. Nechala jsem ji čekat na nebi a nejprve zkontrolovala, zda je všechno v pořádku a nehrozí útok žádné... stvůry. Teprve potom mohla dolů sletět i Areya.
Přistály jsme k Jadernému jezírku, opláchly se vodou a nabraly zásoby. Neunikl jí však pohled, jejž jsem upírala na místo kousek od vody, a snad to nevydržela, když se mě zeptala, o co kráčí. Vyhrnula jsem nohavici a jako po několikáté jí ukázala své tetování s drakonským písmem. Potichu jsem jí vysvětlovala jeho historii, o níž doteď úplně nevěděla, a v očích se jí odrážel smutek.
"Co znamená ten nápis?"
Mírně jsem se pousmála. "Nepřečteš ho?"
"Nejsem si jistá... Je to 'smrt ohněm'?"
"Správně. A teď už poletíme." Kývla jsem na ni a počkala, až vzlétne. Následně jsem máchla křídly, která jsem ani nezatahovala, a dostala se do vzduchu za ní.
Byla jsem jen pár metrů nad zemí. Nepostřehla jsem je, museli přijít proti větru a skrývat se hodně dobře a nehybně. Dvě-tři desítky lidí vyběhly z lesa a namířili na nás kuše a luky. Soustředila jsem veškerou ochranu na štíty u Arey, že jsem nedávala pozor a několik šípů i šipek se mi zabodlo do křídel. Nečekanou bolestí jsem ztratila výšku a zřítila se k zemi, načež Areya vykřikla. Křídla jsem nemohla zatáhnout, nešlo to, když byla zraněná, a navzdory bolesti jsem sáhla po dvojici nožů. Oháněla jsem se jimi všude kolem sebe.
Letmo jsem se podívala nad sebe. Šípů bylo mnoho a někdo mé štíty narušoval kouzly, podařilo se jim zasáhnout Areyu do nohy. Byla nucena přistát na zemi a její křídla se zatáhla instinktivně. Okamžitě se na ni vrhlo několik mužů. Chtěla jsem se jí vydat na pomoc, ale pak z lesa vyběhl další muž.
Srdce mi vynechalo jeden úder.
On.
To on.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak se sem dostal? Jak mne našel? Znamenalo to, že přežil pasti, které jsem na něj kdysi dávno nachystala. Chadary Na'ron byl muž, s nímž není radno si zahrávat. Kdysi dávno, po smrti mé rodiny, mne chytil a já pro něj lovila, zabíjela i bojovala. Jedné noci jsem mu však utekla, zanechávajíc za sebou jeho sídlo v plamenech a nastražujíc všelijaké pasti.
A on byl zde, i přes dálku a ty roky mne našel.
Neváhal vyrazit proti mně do boje. Ostatní mu ustupovali z cesty a já hrdelně zavrčela, když se naše zbraně - mé nože a jeho meč - srazily. Veškerou svou magií jsem pomáhala Areye, které se od sebe jednoduchou sebeobranou i seky dýkou podařilo odehnat několik z nich, a která taktéž povolala svou moc na pomoc; sice oheň neuměla tvarovat, uměla se jím však bránit a šlehat jej po ostatních. Prudký vítr jí v tom pomáhal. Neuměla svou moc ovšem ještě usměrňovat a síly jí docházely až moc rychle, ostatní se dokázali svými štíty bránit a útočili na ni silněji.
Nakopla jsem Chadaryho do břicha a on oplatil útok. Že jsem udělala chybu, mi došlo ve chvíli, kdy mě měl nadosah. Chytil mne za paži a pevně sevřel.
A já ucítila, jak mne opouštějí veškerá má moc.
Během okamžiku zmizela má síla, magická i fyzická. Mé plameny pohasly, štíty, které chránily Areyu, zmizely. Byla jsem vyčerpaná k uzoufání, klížily se mi oči, nohy jsem měla jako z rosolu a byť jen udržet zbraně mi připadalo neskutečně náročné, takže jsem je posledními zbytky sil zastrčila do pouzder.
Viděla jsem, jak muži polapili Areyu, svírali ji a nechtěli pustit a já s tím nemohla nic dělat. Můj někdejší učitel a pán mne udeřil rukojetí meče do hlavy. Padla jsem k zemi, vidění se mi rozmlžilo a pak vše zčernalo.

~~~

Byla to poslední noc, kdy jsme spali v pevnosti v Okhání. Ticho, které v pevnosti vládlo, bylo příjemné. Spala jsem v objetí Roye a otočená tak, abych měla kolébku s naší dcerou na pomyslný dohled. Areye v té době bylo jen pár dní, přesto vypadala jako půlroční dítě.
Není neobvyklé, že mají malé děti zlé sny, o to více jsme to čekali, když se Areya pohybovala v prostředí vycvičených vrahů a stratégů.
Vládla hluboká noc, okny nám sem svítil měsíc. Podvědomě jsem vycítila, že se má dcerka probudila, a když jsem se posunula na posteli, Roy se probudil také. Připravila jsem se, abych vstala a zase ji ukonejšila ke spánku.
Jako naschvál kdesi venku zaštěkal fenek. Areya se s trhnutím probudila ze zlého snu do ještě horší skutečnosti; táhlé vytí zvířete ji vystrašilo. Dala se do pláče.
A tehdy se projevila její moc.
Komnatami se prohnal prudký, studený vítr a nadzvedl závěsy u oken. Z Arey vyšlehl sloup ohně a pohltil ji do sebe. Oheň se rozšiřoval dál a dál, ovšem díky mým kouzlům nic nespálil. Celá komnata se nacházela v plamenech, které šlehaly snad i ven na chodbu a z okna musely být jasně viditelné. Jedním skokem jsem se dostala až k ní a navzdory plamenům ji uchopila do náruče. Cítila jsem, že se Royova moc přidala k té mé, a společně pohlcují plameny. Tiskla jsem Areyu k sobě, jemně se pohupovala a šeptala slůvka v drakonštině i lidském jazyce. Jemným hlasem jsem spustila tichou ukolébavku, kterou jsem před lety složila svým dvěma bratrům, a kterou zbožňovala i Areya. Vítr pominul a plameny postupně mizely, stejně jako se ztišil pláč malé dračí mágyně.
Areya nakonec znova usnula a já ji opatrně položila do kolébky, která zázrakem přežila. Ohlédla jsem se na Roye, jenže ten už stál u dveří a odvolával shromážděné lidi včetně Ázzama s tím, že nic nehrozí a že to vysvětlíme zítra.
Ačkoli jsme zpět ulehli, moc jsme nespali. Většinu času jsme si povídali o tom, co se to stalo. Dospěli jsme k závěru, že schopnost ovládat dva živly musela získat kvůli tomu, že oba její rodiče jsou dračí mágové. Magii ohně musela zdědit po nás a vítr zase po předcích.
Měnilo to tím toho hodně, ale zároveň nic. Dělalo ji to nebezpečnější, ale kvůli tomu zároveň přibyli i další nepřátelé. Už teď bylo jasné, že se svou magii bude muset naučit ovládat a prozatím ukazovat co nejméně.

~~~

Už jsme společně žili v Sardu, v domku na kraji Delphských hor a lesa. Každý den jsme cvičili, ať už magii, křídla či se zbraněmi. Areya vypadala jako dvouleté dítě a už bylo na čase, aby se seznámila i s dalšími draky. Vzala jsem ji do Západního hnízda Delphských hor. Draci naši návštěvu uvítali, zvlášť když jsem přinesla smlouvu s jednou vesnicí, která bude drakům výměnou za drahé kameny dávat zvěř z jejich stád. Takové obchody a dohody byly jedny z mnoha povinností, které jsem jako dračí mág mohla a měla domlouvat. Jsme vlastně něco jako dračí vyslanci. Navštívily jsme jejich knihovnu i Ctihodné. Ačkoli byla Areya dítětem, chovali se k ní s jistou dávkou úcty. Již předtím jsem využívala k výcviku draky a neuniklo jim, že otcem Arey je Roy. Oficiálně jsem to však ještě neoznámila. Draci se ale se vší slušností ptali, kdo že je jejím otcem.
"Dračí mág Roy, byl tady se mnou za války," zněla odpověď.
"Odpusť naši zvědavost, ale jak je to možné? Předtím to vypadalo, že ho nenávidíš."
Pokrčila jsem rameny. "Lidé se mění, Ctihodný." Nedodávala jsem, že za tím také stojí Kurrssikkrala.
V neposlední řadě jsem Areyu vzala i do líhně, aby se podívala na dračí vejce, pak i do prostor pro malá dráčata, kde si s nimi chvíli hrála a drbala je.
Nakonec jsem ji zavedla i do takzvané Jeskyně Klidu. Je to něco jako dračí ošetřovna - draci zde odpočívají a hojí se a ostatní jim v tom často pomáhají. Procházeli jsme kolem draků a poradila jsem Areye, jak se naučit vnímat pocity draků, a ona se o to teď snažila. Zastavily jsme se u jednoho draka s potrhanými křídly a zlomenou tlapou. Ležel na kameni a spal, podle toho, co jsem věděla, se od chvíle, co jej našli, neprobudil.
Přišla jsem blíž k němu a pohladila ho po šupinách. Položila jsem mu ruku na tělo a pokynula své dceři, aby mne napodobila. Učinila tak, její dlaň byla oproti té mé tak maličká. "Otevři svou mysl, Areyo," řekla jsem. "Vnímej drakovy pocity."
Černovlasá dívka přivřela oči a zhluboka se nadechla. Pak překvapeně ucukla, jako by snad položila ruku na rozpálenou výheň, a prudce otevřela oči. "Cítím jeho bolest," vyhrkla. "On... i když spí, tak ho to bolí."
"Ano, to se stává. Teď tě naučím ovládat schopnost dračích mágů. Když jsme kdysi dávno od draků dostali naše schopnosti, dostali jsme i dar zbavit je tělesné bolesti. Proč? Protože jsme jejich ochránci, stejně jako oni naši. Máme jim pomoc za každou cenu."
"A funguje to jenom na draky?" zajímala se.
"Ne. Na všechny bytosti. Ale musíš se dané bytosti dotýkat. Tím přebereš jeho bolest na sebe."
"Takže... to bude bolet mě?"
Byla to chytrá holka a myslelo jí to. "Ano. Jak říkám; za každou cenu." Chytila jsem její ruku a znova jí přitiskla na drakovo tělo. "Klid. Teď vnímej drakovy pocity. Přeber jeho bolest na sebe, ulev mu."
Chvíli bylo ticho. "Nejde mi to," namítla potichu. "Jak to mám udělat?"
Pokusila jsem se jí to vysvětlit co nejlépe. "Představ si, že se na drakově těle v místě poranění nachází lepkavá barva - to je ta bolest. Snaž se svou rukou setřít všechnu tu barvu, uvidíš, jak se lepí na tebe a mizí z draka."
Znova bylo ticho, pak však Areya zasykla. Vnímala jsem, jak z draka mizí bolest, a namísto toho ji cítí Areya. Přidržela jsem ji, aby nespadla na kolena. Když jsem usoudila, že to stačí, jemně jsem sundala její ruku z drakova těla. Klekla jsem si a podívala se jí do očí. V těch jejich šedých se zračila bolest, úleva, ale i cosi jako štěstí.
"Jaký je to pocit?" zeptala jsem se.
"Zvláštní. Cítím jeho bolest..." Věděla, že tak jsem to nemyslela. Podívala se na draka, který teď dýchal pravidelněji. "Ale je to zároveň příjemné. Vědět, že mu můžu něčím pomoct. Že mu můžu ulevit."
Spokojeně jsem se usmála. Cítila jsem hrdost, když přešla k drakovi ležící naproti a přitiskla mu dlaň na bok.

~~~

Moc brzy.
Probudila jsem se moc brzy. Mé tělo požadovalo odpočinek, musela jsem načerpat síly, abych se necítila tak slabá.
Ne. Já se neprobudila.
Někdo mě probudil. Čísi magie.
Ačkoli tělo zoufale toužilo po odpočinku, někdo byl silnější a rozhodl, že mám smůlu. Vytáhl mne ze sladkého bezvědomí, nesnažil se využívat jemných způsobů. Jako kdyby mi řval do ucha, jako kdyby mi mlátil kladivem do hlavy. Taky byste si toho všimli a taky by to nebylo dvakrát příjemné.
Otevřela jsem oči. Bylo to jako po úplňku či novu, nevěděla jsem, kde jsem a jak jsem se sem dostala, ale na rozdíl od dvou zmiňovaných fází měsíce se mi vzpomínky nenahrnuly do hlavy hned.
Ať jsem se nacházela kdekoli, byla tady tma. Odněkud foukal vítr a přinášel s sebou pach soli, musela jsem být někde u moře. Pokusila jsem se pohnout, ale s tím zachrastily řetězy. To se ozvala dosud bolavá křídla; cítila jsem, že v nich zůstaly šípy, a navzdory tomu se křídla pokoušejí hojit. Kolem nohou, rukou a pasu mne svíral chladný kov a já podvědomě tušila, že řetězy budou připevněné k zemi či skále.
Pak se ozvalo lupnutí a najednou se objevilo světlo. Zamrkala jsem, aby si oči přivykly, a když se tak stalo, zjistila jsem, že se nacházím v jeskyni. Jeskyně byla široká přibližně deset metrů, o stejnou vzdálenost dál se nacházela chodba, kterou sem pronikalo trochu denního světla - podle všeho se tam musel nacházet východ. Nebyla jsem ale v jeskyni sama.
Jen kousek ode mě na jakémsi stole ležela připoutaná Areya. Oči měla zavřené a dýchala. Přesto jsem sebou cukla a instinktivně vyrazila jejím směrem. Jenomže řetězy byly dlouhé pouze tak, aby stačilo jen pár centimetrů a já se jí mohla dotknout, ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to.
"Je to hnusný pocit, co?" ozvalo se a z chodby vyšel zlatovlasý muž. "Mít na dosah to, co je ti nejbližší, ale nemoci se toho dotknout. Tak blízko... a přitom tak daleko."
Klečela jsem, stát znamenalo vydávat moc sil. Přesto jsem ho propalovala pohledem. "Co po mně chceš, Chadary?"
Rozešel se naším směrem a po zemi táhl meč, jenž o kámen hrozivě skřípal. "Když jsem tě tehdy našel, zraněnou, ozbrojenou, utíkajíc uličkami města Sisca v Undhurasu... Viděl jsem v tobě potenciál, jež jsem se rozhodl využít. Vzal jsem tě pod svá křídla, cvičil, dal ti domov i jídlo, ošacení... Všechno, co jsi potřebovala k životu, výměnou za to, že jsi byla mou zbraní." Tím chtěl říct jeho otrokem a on mým pánem. Zastavil se u Arey z druhé strany a zvedl meč. Hrot si položil na dlaň a zkoumal ostří meče. "A čím jsi mi to oplatila? Uprchla jsi ode mne, spálila mé sídlo i jeho obyvatele. Byl jsem jim pro smích, má drahá."
"Má to tvé tlachání nějakou pointu?" zeptala jsem se klidným hlasem, ačkoli jsem se uvnitř připravovala na bouři.
Stále stejně zaujatě sledoval meč, přesto pohlížel na mou dceru. "Víš, za jednu noc jsi dokázala vše zničit. Trvalo mi roky, než jsem vybudoval vše, cos mi vzala, včetně respektu." Podíval se mi do očí. "Říkal jsem si, že by bylo spravedlivé, abys zakusila alespoň něco z toho, co jsem za ta léta vytrpěl. Víš, hledal jsem tě opravdu dlouho a ještě déle přemýšlel nad tím, jak ti to oplatit. Teď," sklouzl pohledem na Areyu, "už znám ten způsob."
Sklonil meč a jedním dlouhým, hlubokým tahem jí provedl zářez přes celé břicho zleva doprava. Areya sebou cukla, čímž si zabořila ostří hlouběji do těla, probudila se a bolestivě vykřikla.
Ani jsem se nedívala pryč, beztak by mne kouzly donutil zůstat nehybná, jen jsem sledovala, jak vytahuje meč z jejího těla a sleduje krev, která klouzala po ostří, krev, která mi dráždila smysly k šílené obraně.
Chadary odstoupil od Arey. Děvče sebou zazmítalo v bolestech a zuřivě se rozhlíželo kolem, když se podívala na mě. "Mami," vzlykla.
"Vydrž to, Areyo," šeptla jsem, stěžíc zachovávající klid.
"Ano, Areyo," ušklíbl se hraně sladce. "Bude to bolet." Muž hvízdl a vzápětí do jeskyně naklusala pětice mužů. Všichni nesli zbraně, které vzápětí položili na zem před Chadaryho. Muž se sklonil, nechal meč mečem a uchopil jeden hrozivě vyhlížející nůž. Areya sebou škubla, jenomže řetězy, jimiž byla připoutaná, ji držely pevně. "Je mi jasné, že bude stačit nanejvýš pár hodin, než se dostaneš z těch pout. Proto bychom si měli pospíšit, ne?" řekl, zatímco uchopil její malou ruku a nožem provedl další zářez.

~~~

Nemohli jsme tady být déle, než dvě hodiny.
Za tu dobu jí stačil tolik ublížit. Nedosáhla jsem na ni, abych ji zbavila bolesti. Byla jsem tak zoufalá, že jsem s námahou roztáhla křídla před sebe, a Chadary bodl dýkou do mých křídel, namísto Areyiného břicha. Nenechal to jen tak, roztrhl mi blánu na pravém křídle. Následně jednoduše zavolal ty své poskoky, kteří mne drželi a zraňovali mi křídla i citlivou kůži na zádech, hlavně v místech, odkud křídla vyrůstala. Nevím, jestli bylo dobře nebo špatně, že jsem nikoho z nich nepoznávala.
"Ona ti nic neudělala," zkusila jsem to jednou. "Nech ji být. Opravdu jsi tak posedlý pomstou, že mučíš malou holku? Chceš mě, tak tady jsem."
Spokojeně mlaskl. "Vydržela jsi s tímhle déle, než jsem si myslel. Pravdou ovšem je, že tímhle tě zraním nejvíce. Jsi cvičená k tomu, abys rány přijímala tak, jak jsou, a v mých službách jsi to nejednou dokázala. Ale city? Proti těm je slabý každý. I ti nejlepší."
Sledovala jsem, jak jí provádí různé zářezy, bodné rány, jak ji mučí a ona sténá, křičí a slzy jí stékají po tvářích. Nemohla jsem nic dělat, ani jsem nevnímala rány, které nějakou dobu zasazovali oni mně. Jen jsem sbírala síly.
Trvalo přibližně dvě hodiny od probuzení tady, než jsem nasbírala dostatek sil. Chadary si toho byl vědom.
V jeskyni kromě nás tří nebyl nikdo jiný. Chadaryho zbraně odnesli, zato přinesli ty mé - naše. Můj bývalý učitel a pán si pohazoval s Areyiným Narušitelem. Vždy ho vyhodil do vzduchu a zachytil jen pár centimetrů nad jejím tělem.
"Náš společný čas vypršel," prohodil najednou. "Škoda. Myslel jsem, že tady budeme déle."
Odhadl to, věděl to. S magií jsem na tom byla mizerně, ale fyzická síla se mi už vrátila. Podařilo se mi nepozorovaně sejmout okovy z mých nohou a zbývaly už jen ty na rukou. Jenomže on najednou uchopil Areyu, povolil řetězy tak, aby měla jen spoutané ruce a nohy a nemohla se bránit, načež ji prudce postavil na nohy. Přitiskl jí její dýku k hrdlu. "Před tím, než ji tady podříznu, ti prozradím malé tajemství. Ptáš se, jak se možné, že jsi najednou přišla o veškerou energii? Jak vím a vidím, není to tebou, jsi stále stejně dobrá, ne-li lepší. Ovšem tohle je má vrozená dovednost. Dotykem kohokoli připravit o energii. Úžasné, že?"
Víc jsem slyšet nepotřebovala. Okovy na rukou se zařinčením dopadly na zem, stejně jako ty na nohou, a já se proti němu vrhla. Jenomže on máchl rukou, přesně ve chvíli, kdy jsem ho odtrhla od Arey. Nebránil se, když jsem se rozmáchla rukou, na níž se mi nehty prodloužily v drápy, a ačkoli jsem mu nezasadila ránu do hrdla, podařilo se mi jej škrábnout přes celý obličej a on bolestně zařval, když jsem zasáhla i oko. "Příště!" zasyčel, a než jsem stihla znova zaútočit, použil teleportaci a byl ten tam.
Důvod, proč se nebránil, jsem zjistila hned.
Areya ležela na zemi v kaluži své vlastní krve, oči měla vytřeštěné.
A v hrudi jí až po rukojeť trčela zabodnutá její dýka.
Padla jsem na kolena hned vedle ní, přímo do krve. Vytrhla jsem jí dýku z hrudi a přitiskla na ránu ruce, zoufale jsem se snažila ten proud zastavit a vysílala jsem k ní veškerou svou magickou energii, abych... abych...
"Mami," zachraptěla a při tom slově se ve mně cosi zlomilo. "Bolí... to."
Ano, cítila jsem to. Přebírala jsem její bolest na sebe, ale nestačilo to. "Vydrž, Areyo. Bude to v pořádku."
Ne. Tohle nebude v pořádku.
"Zazpí..." zhluboka se nadechla, "...vej mi."
Třásla se a plakala a já nemohla nevyhovět jejímu přání. Věděla jsem, co chce. A tak jsem ji zpívala ukolébavku, jíž jsem prve složila pro mé bratry, a kterou jsem zpívala i mé dceři. Slova v jindy drsné drakonštině zněla jemně, občas jsem se zadrhla nebo nešla slyšet, jak se mnou otřásal pláč.
Areya najednou úplně utichla a já cítila, jak se z ní vytrácely i poslední zbytky života. Pak... ticho. Mrtvolné ticho.
Zoufale jsem si ji přitiskla k sobě a dala průchod svým citům. Vzlykala jsem, objala ji křídly a snažně prosila všelijaká božstva, aby to byl jen zlý sen a já se z něj probudila. Nemohla být mrtvá, nemohla být mrtvá, nemohla být mrtvá...
Jenomže byla. Byla a bolest a zoufalství z toho poznání se přese mne převalila jako ničivá vlna, která s sebou bere všechno, co jí stojí v cestě. Řvala jsem a řvala, co mi síly stačily. Z hrdla se mi draly dravé, zvířecí zvuky, dračí zvuky, až se okolní země a skály chvěly.
A všechna ta bolest, žal, nenávist, ten hlasitý řev, řev matky, která právě přišla o své dítě, se přenesla přes pouta, o nichž jsem věděla, a rozechvěla i pouta, o nichž jsem neměla ani zdání.

34)

Nevím, jak dlouho jsem vzlykala a řvala a tiskla nehybné tělo k sobě. Cítila jsem, jak se nějaká část mého já tříští na kusy.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem ovládla třas svého těla a částečně utichla, snad mi došly i slzy. Do popředí se protlačily myšlenky soustředěné na to, co se musí udělat, a já je plnila, aniž bych vlastně něco z toho vnímala. Z křídel jsem si odstranila šípy a šipky, které v nich doposud vězely, a křídla se začala pomalu hojit, stejně jako poraněná kůže na zádech a další jiné rány. Posbírala jsem své zbraně, stejně jako dceřinu dýku.
Velmi jemně jsem ji vzala do náručí a pak se vydala chodbou pryč. Sotva jsem zašla za roh, spatřila jsem východ z jeskyně. Zabrala jsem křídly, ve kterých mne bolestě bodalo a pálilo, ale podařilo se mi vzlétnout.
Jeskyně, v níž nás drželi, se nacházela na jednom malém skalnatém ostrůvku, na jednom z těch, které ani nemusí být na mapě, protože na nich nic neroste a nic tam není. Tenhle ostrůvek byl a stále je pro některé bezvýznamný. Ale pro mne už ne.
Naposledy jsem se podívala na ostrov a pak vystoupala do výšin. Nemohli jsme být daleko od Dremu, hlavně kvůli tomu, že bych během spánku stihla načerpat víc energie. Podle polohy slunce, větru, pachů a dalších několika vlivů jsem určila cestu. Měla jsem pravdu, jak jsem zjistila podle známých skal v moři, které námořníkům ukazují cestu.
Letěla jsem dnem i nocí bez jakékoli přestávky. Ale nakonec jsem dosáhla cíle své cesty.
Vládla hluboká noc, když jsem zakroužila nad horami, kde se rozkládala pevnost Mrtvého spolku. Snášela jsem se k zemi před hlavní vstup do pevnosti, kde byly rozestavěné pochodně s ohněm a osvětlovaly tak prostor. Věděla jsem, že o mně vědí již ve chvíli, kdy jsem teprve zakroužila na nebi a nesnažila se nijak skrývat. Proto mne neudivilo, že když jsem přistála, venku stáli shromáždění lidé.
Křídla jsem měla roztažené před sebou, takže ve světle ohně mohli vidět spoustu ran včetně roztrhnuté blány. Slyšela jsem, jak se některým zrychlil tep, jak se jiným narušilo pravidelné dýchání. A když jsem křídla rozvinula za sebe, mezi nimi projela vlna zděšení a vzteku a někteří to nevydrželi a potichu vykřikli nebo začali něco povídat. Alma'hira s Qay'tem udělali společně krok dozadu, pak dva dopředu. Nevěděli, co dělat.
Protože pohled na mrtvou Areyu v mé náručí byl pro ně šokující.
Vyrazila jsem směrem k nim a křídla stáhla k tělu. Při tom pohybu jsem potichu sykla. Blížila jsem se k nim a oni jednotně všichni neklidně couvli. A já pochopila, že mají obavy z toho, jak zareaguji. Co udělám. Prohlíželi její zmučené tělo, všechny rány a zářezy.
"Přepadli nás." Hlas jsem měla ochraptělý od křiku a toho, jak jsem mlčela. "Chytili a Areyu mučili."
"Sa'layro," promluvila Tayar. "Kdo to udělal?"
"To je teď vedlejší," odbyla jsem ji a znova postoupila dopředu. "Qay'te, připravíš ji na obřad."
Ázzam sklopil hlavu. "Řeknu ostatním, ať připraví hranici."
"Ne na tenhle obřad," zamítla jsem okamžitě.
Kněžka překvapeně zvedla hlavu. "Snad nechceš -"
"Ano, chci. Měla jsem dost času na rozmyšlenou a jsem si tím jistá."
Hleděly jsme si vzájemně do očí. "Jistě, Shayt'rre."

~~~

Věděla jsem, že je to šílenost. To nepochybně. Ale zkusit jsem to musela.
Dosud jsem byla potřísněná krví své dcery. Nedopřála jsem si pohodlí lázní, pouze rychlé okoupání, hlavně abych ze sebe smyla nečistotu. Křídla jsem měla stále vytažená, ačkoli mi je kněžka namazala hojivou mastí. Převlékla jsem se do čistého bojového úboru a nezapomněla na černorudý plášť.
Jen o dvě hodiny později už byla celá pevnost vzhůru a všichni se vtěsnali do obrovské místnosti; největší, jaká se tady nacházela.
Nebyla to ledajaká místnost. Vtékaly sem léčivé prameny s nejsilnějším účinkem a díky vyhloubenému důlku tvořily jakousi pomyslnou jámu či velmi hluboké jezírko. Vypadalo to skoro jako studánka, po jejímž obvodu vedly schody, aby se k vodě lépe dostávalo.
Všichni obyvatelé pevnosti seděli na zemi, s výjimkou mě, kněžky a mého zástupce. Kněžka stála před jezírkem a já s Ázzamem po jeho stranách a to jenom pro to, že jsme mezi sebou nad vodou drželi Areyu. Rány měla omyté a byla oděná do jednoduchého zeleného roucha, protože zelená je na Jihu barvou života.
"Areya Shifrat Ma'tyu il Nabhan byla zavražděna, a to navzdory jejímu věku." Kněžčin hlas se rozléhal ztichlou místností. "V dávných dobách se naše prameny několikrát uvolily vrátit život zemřelému. Jest k tomu potřeba pomoc vás všech a vím, že víte, co máte dělat."
Věděli to všichni. Rituály jako byl tento, jsme se učili, co máme dělat, jaký je náš úkol.
A Ázzamem jsme uvolnili sevření kolem Areyiných končetin a dívenka se šplouchnutím dopadla do vody a potápěla se. Kněžka zvedla ruce a začala odříkávat modlitbu. Mluvila ve starém jazyce Jihu a ostatní po ní jednohlasně opakovali. Ta slova, ta modlitba, měla rytmus a jejich těla se do toho rytmu jednotvárně vlnila. Vnímala jsem slova a přidala svůj hlas k těm jejich:

Tělo a mysl nechť se zase spojí v jednu bytost...
Spojte se!
Vnímej naši sílu a uchop ji...
Uchop ji!
Vrať se zpět k nám, říši mrtvých nech spát...
Vrať se!
Voláme tě zpátky k sobě, ještě nenastal tvůj čas...
Nenastal tvůj čas!
Vrať se! Spojte se! Vrať se!

Tayar spojila ruce a rozhostilo se hrobové ticho. Všichni jsme hleděli na jezírko a já pozorovala hladinu vody, které se již stihla znova ustálit.
Čekali jsme dobrou minutu, když kněžka svěsila ruce. "Bohyně Rimutah nám není nakloněná. Drží jednu z nás pevně ve své říši. Areya Shifrat Ma'tyu il Nabhan je mrtvá."

~~~

Měla jsem co dělat, abych to ustála. Držela jsem svůj postoj i ve chvíli, kdy jsem skočila do vody a vylovila její bezvládné tělo, aby jí kněžka mohla připravit na další obřad. Tentokrát ale pohřební.
Po zbytek té noci jsem nezamhouřila oka, přestože se ostatní rozprchli. A zatímco druhý den připravovali vše na večerní pohřeb, já strávila většinu dne u jejího těla. Jen jsem u ní stála, držela ji za ruku a nikdo mne nerušil.
Areyino tělo se nacházelo v menší svatyni či chrámu. Zkrátka malá, ale honosná stavbička, kam se vždy před pohřbem ukládala těla vysoce postavených a kde je mohli ostatní navštívit.
Vnímala jsem, že někdo vstoupil, ale nemusela jsem se otáčet, abych zjistila, kdo to je. Jen jsem stáhla křídla, která jsem doteď nemohla schovat úplně kvůli zraněním, blíž k tělu.
Muž se postavil hned vedle mě a natáhl k Areye ruku.
"Kde jsi byl?" hlesla jsem.
"Byl jsem zrovna uprostřed mise, když ke mně skrz naše pouto došlo to varování. Bohové, Darow, netušíš, jak jsem se vyděsil, když jsem cítil, že jsi ztratila veškerou energii. Nedokázal jsem se s tebou spojit. Ani s ní. Upustil jsem od všeho, prostě přivolal draka a hnal ho přes pevninu i moře. A pak se ke mně dostal tvůj žal a vztek..." zadrhl se mu hlas.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. "Zkoušela jsem ji i živit za pomoci pramenů."
"Darow..."
"Měla jsem to být já." Byla to pravda. Chadary chce mě, jeho záměrem je jenom mi co nejvíce ublížit.
"Ne," namítl. Otočil mě k sobě čelem a upřeně se mi díval do očí. "Darow, věděli jsme, že je to velmi riskantní. A přesto jsme dovolili, aby se narodila."
"Royi," špitla jsem, když už jsem to dál nevydržela. Přitáhl si mě to objetí a já potichu plakala.

~~~

Pohřeb se konal za západu slunce. Vystoupali jsme na vrchol té nejvyšší hory celého pohoří. Během dne se zde navršila velká pohřební hranice. A na té hranici leželo malinké tělo oděné do bílého bojového obleku. Bílá je totiž na Jihu barvou smrti a smutku a stejně tak i my ostatní byli oděni do bílé.
Všichni stáli seřazení, jen já s mým manželem jsme stáli přímo u hranice, Ázzam s kněžkou o kousek za námi. Zvedla jsem Areyinu dýku a se vší jemností jí vložila Narušitele do rukou.
Narovnala jsem se. "Rimutah, bohyně smrti, odpusť jí všechny její hříchy a slituj se nad ní. Kéž je tvá duše chráněna před utrpením ohně a trestem hrobu. Scházíš se s našimi předky, dávnými vůdci i milovanými. Napij se posvátného nápoje a staň se součástí nebes." Měla jsem co dělat, abych udržela svůj hlas stále stejný a vyrovnaný. Zvedla jsem pochodeň, a když i poslední paprsky slunce zmizely a oblohu zahalila čerň, pomocí kouzel jsem ji zažehla. Přiložila jsem pochodeň k hranici a sledovala, jak plameny přeskakují na hranici. Vzápětí se zažehly pochodně i všech ostatních. Po mně k hranici přistoupil Roy, pak Ázzam a následně Alma'hira, načež ji začali obcházet i ostatní členové Spolku. Každý k hranici přiložil svou pochodeň a vzdal tak úctu Areye. Obcházeli jsme hranici a pochodně hasili v nedalekém potůčku, jenž vytékal ze skály.
Když už hořela jen a pouze hranice a plameny pohlcovaly každičký kousek těla mé dcery a nesly s sebou její popel vysoko k hvězdným nebesům, ostatní se podle tradic rozcházeli, až jsem zde zůstala jenom já s Royem. Hranice hořela dlouho do noci a my dva zůstali na stráži. A jakmile plameny dohořely a k nebi stoupal dým, nabrala jsem do náruče zbývající popel a trosky hranice, vzlétla s nimi a rozprášila je nad celými horami.

~~~

Musela jsem zachovávat klid. Stále jsem byla Shayt'rrem a nesměly mnou zmítat city. Nebylo by to dobré. A protože jsem při tréninzích byla až moc surová a rozhodně jsem se nesnažila krotit (naštěstí to odnesli jen Ázzam a Roy), uchýlila jsem se k jinému řešení.
Vždy jsem musela něco dělat, abych potlačila city. Cvičit nebo se zabavit nějakou prací, to je jedno. Tentokrát však ostatní nesměli vidět, jak roztržitá jsem, takže jsem se uchýlila k práci.
Už jsem vytvořila zbraň pro Jasua, Leo i pro svou dceru. Ale pro sebe nikoli. A tak jsem se přesunula do našich kováren uprostřed skal. Sice mi přítomnost ostatních nebyla příjemná, ale zároveň jsem je odsud nemohla vyhodit.
Strávila jsem tam několik hodin, ale ta zbraň musela být dokonalá. Věděla jsem, že ji použiju k zabití Chadaryho. Našla jsem si formu, poté připravila vše potřebné, mimo jiné také tvrdé dřevo ze stromů pocházejících z Větrné džungle.
A co že jsem si tedy hodlala vyrobit? Ta zbraň pochází ze západních kmenů Jižního světadílu a nazývá se čakram, někdy čakkar nebo čalikar. Jedná se o vrhací zbraň prstencového tvaru z oceli s ostrou vnější hranou. Takový alespoň bývá obvyklý čakram.
Já si jej ale udělala poněkud jiný.
Doprostřed jsem zasadila dřevěnou úchytku do tvaru takové vlnky. Zbraň jsem udělala tak, aby se dal čakram rozpojit, stejně jako úchytka, čímž se vytvoří dvě ruční zbraně - půloblouk čakramu do každé ruky.
Ačkoli jsem se naučila při práci nevnímat, věděla jsem, že ostatní občas ustanou v práci a dívají se, co to tvořím. Dávala jsem si velmi záležet a vyhrála jsem si i s ostřím zbraně. Ryla jsem na něj různé znaky v drakonštině i starém jazyce Jihu.
Trvalo dlouho, než jsem s tou zbraní byla hotová a spokojená. Pojmenovala jsem tu zbraň 'Karr'sir'. V překladu to znamená 'Chaos' a k tomu, abych vybrala tohle jméno, jsem měla důvod. Zkušený bojovník dokáže s čakramem zasáhnout cíl klidně na vzdálenost sto metrů, a nikdo častokrát neví, odkud čakram přiletěl. Navíc dokáže vyvolat pěkný zmatek. A já s čakramem uměla, stejně jako se spoustou dalších zbraní. Kdysi, za dob Chadaryho, jsem jeden používala.
Nezapomněla jsem ho ale vyzkoušet. Jak daleko doletí, jestli je správně nabroušený, funguje-li rozpojení i jestli sedí do ruky.

~~~

Šest dní.
Už uběhlo šest dní od chvíle, kdy Areya v té jeskyni zemřela. S Royem jsme se stačili vrátit do Sardu a má křídla se zlepšila natolik, abych je mohla zatáhnout úplně, ačkoli jsem to na létání ještě neviděla.
Vyklidili jsme její pokoj. Neměla toho moc, většinu věcí jsme darovali sirotčinci, ale byla tady jedna věc, které jsem se nemohla zbavit. Dřevěný vyřezávaný dráček.
Na konci dne plného vyklízení jsem se jen zastavila uprostřed obývacího pokoje a stála. Když mě tak o pár minut později našel Roy, tvářil se neklidně. "Darow? Co se děje?"
Pravda byla, že jsem nevěděla, co dál. Vzali jsme se kvůli Areye, ale v poslední době se to začalo vyvíjet i jinak a já... "Naše manželství tě nebude vázat," řekla jsem a bolelo mne ta slova vyslovit.
"Co to říkáš?" zeptal se potichu.
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. "Teď, když je naše dcera... mrtvá..." Na chvíli jsem ztratila hlas. "To manželství sice nelze zrušit a v očích Spolku budeme navždy patřit k sobě, ale nikdo další o tom neví a není nějak úředně doložené, takže tě klidně zprostím všeho, co..."
"Ne," zarazil mě neústupně. "Když jsem tě žádal o ruku, věděl jsem, co dělám. To, že Areya zemřela, na tom nic nemění. Oba dva jsme si byli vědomi toho, že je to více než možné." Přistoupil blíž a chytil mě za ruce.
Poněkud mne to překvapilo, ale nemohu říct, že bych nebyla ráda. "Máš pravdu," uznala jsem potichu. "A Areya by to takhle nechtěla."
"Překonáme to, Darow," zašeptal, načež si mě přitáhl k sobě a hluboce mě políbil.
A já cítila, že to, co někdo zničil, on pomalu spravuje. Bude trvat dlouho, než se přes její smrt přenesu, pokud vůbec někdy, a navždy si ji ponesu s sebou. Prvním krokem, jak to udělat, bylo vyhledat Chadaryho. Ale pravdou bylo, že takhle by to Areya nechtěla. Musela jsem jít dál, my oba jsme museli.
Jenomže následujícího dne odpoledne se krajinou prohnala silná vlna magické energie. Energie, která mi byla tak neskutečně známá. Silné energie, která musela být následkem silného kouzla. A já věděla, že to nevěstí nic dobrého. 

35)

Protřela jsem si rukou oči a zvedla se na loktech. Na zpoceném břiše jsem měla přilepený tenký přehoz. V pokoji vládla tma, ani přes okno se sem nedostávalo žádné světlo. Poslouchala jsem tiché oddechování Roye ležícího na posteli jen pár centimetrů ode mě.
Opatrně jsem se od něj odvrátila a sunula se ke kraji postele. Můj manžel usnul téměř hned, příjemně znaven, ale já již nespočet nocí nemohla zamhouřit oka na dlouhou dobu, aniž by mne nepronásledovaly sny, ze kterých bych se budila obklopená plameny, zbrocená potem, v slzách či s křikem.
Chytala jsem se slézt z postele, když na má záda dopadla ruka. Druhá mě ovinula kolem pasu a vzápětí jsem se octla v mužské náruči, přitisknutá na jeho hrudi. Uniklo mi tiché zavrčení.
"Vím, že nespíš, a když se ti to podaří, vyběhneš a zvracíš," zašeptal mi do ucha. "Darow, vím, že se trápíš."
Nevím, co za to mohlo, jestli vědomí, že byl vzhůru, když jsem si myslela, že spí, že o všem věděl, nebo za to snad mohla jeho slova, ale zvlhly mi oči a já se rozplakala. "Chybí mi," dostala jsem ze sebe.
"To mně taky," přitakal. "Areya byla i má dcera."
"Nezachránila jsem ji," hlesla jsem. "Je to moje vina."
"Není," zavrčel. Najednou se nade mnou nakláněl, hleděl na mě svýma tmavě modrýma očima a já v nich četla naléhavost spojenou s přesvědčením. "Darow, ty za to nemůžeš. To on ji zabil. A před tím, než začneš namítat, že to byla pomsta mířená proti tobě, zamysli se nad tím, ano? Nemohla jsi vědět, že se tady objeví on, ani jaké má schopnosti, když ti o nich neřekl ani tehdy."
"Royi, já..."
"Ne," přerušil mě hlasem nepřipouštějícím námitky a vzápětí mě políbil. Hluboce, vášnivě, vnímala jsem nevyřčená slova. A když se ode mě odtáhl, abychom oba nabrali dech, jen jsem na něj hleděla a lapala po dechu. Znova si lehnul, přitiskl se ke mně a ovinul kolem mě ruce. Jednu měl položenou na mém břiše a opisoval jí kroužky. Hlavu měl v mých vlasech a rty mi tiskl na krk. "Není to tvoje vina," zopakoval. "Nemůžeš za to. Věděli jsme to," vydechl.
A já si najednou uvědomila, že je to pravda. Tušili jsme, že Areya zemře, celou tu dobu. Narodila se ve špatnou chvíli, špatným lidem. Přesto jsem za to byla vděčná. Za čas, jejž jsem s ní mohla strávit.
Stiskla jsem víčka k sobě. "Jsem tu s tebou," konejšil mě dračí mág, když jsem plakala, nemohla popadnout dech, řvala či netečně hleděla do tmy.

~~~

Ano, za to včerejší zhroucení bych se nejraději zabila, ale jakási část mého já si uvědomovala, že jsem to zoufale potřebovala. Druhého dne ráno se mi nepodařilo nepozorovaně vyklouznout, Roy mne po zbytek noci držel pevně a nepouštěl, takže jsem musela počkat, až se vzbudí.
V rychlosti jsem se převlékla a něco pojedla. Ani teď se mi nepoštěstilo - chtěla jsem vyrazit cvičit, ale dusot kopyt mířící ke stavení mne donutil zůstat tady. Jak jsem si myslela; ani ne o minutu později se před domem objevil posel na menším haflingovi. Oba, kůň i posel, na sobě nesli něco se znakem Beristlie. Sledovala jsem, jak mladý elf seskakuje z koně. Držela jsem si odstup několika metrů a on tu vzdálenost o dost zkrátil. "Královna pro tebe má další misi," sdělil mi bez obalu. "Zmizel snoubenec dcery důležitého obchodníka. Potřebujeme ho najít." Podal mi popsaný papír a ani nemusel dodávat, že tam najdu podrobnější informace.
Letmo jsem pohlédla na papír a přikývla. "Vyřiďte královně, že na tom pracuji." Pak už jen vyskočil na koně. Nemířil tam, odkud přijel, ale na východ. Patrně musel doručit ještě další vzkazy.
Nu což, já se věnovala svému. Teď, když byl z dohledu, jsem se na papír podívala pořádně. Sotva devatenáctiletá Nethia, dcera městského obchodníka s látkami, se měla vdávat za o tři roky staršího Arana Sertena. Ženich nedorazil na svatbu, neobjevil se ani dalšího dne a včera večer tedy Nethia vpadla s pláčem na hrad.
Potichu jsem vydechla a málem mi naskočila husí kůže, když mi někdo odhrnul vlasy z krku a vzápětí mi vtiskl polibek na šíji. Otočila jsem se a shledala, že Roy je oděn v bojovém, stejně jako já. "Někam se chytáš?"
Pousmál se. "Mám práci. Ostatně jako ty."
Potichu jsem zabručela. "Pořád jsi mi neřekl, co vlastně děláš."
"Bude ti stačit, když řeknu, že u toho využívám svých zbraní a bojových dovedností?"
"Ne."
"Nevadí. Stejně ti víc neřeknu," zazubil se.
Odfrkla jsem si. "Já na to přijdu."
"Ano. Ale ne teď, protože máme oba práci."
Naklonil se ke mně, ale já jsem se úspěšně prosmýkla kolem něj, až jsem se dostala za jeho záda. "Teď ne, Royi," prohodila jsem, sledujíce jeho nakvašený obličej. "Máme práci." Jeho naštvané zavrčení mě rozesmálo. Krátce jsem na něj mávla, na popud mu poslala vzdušný polibek a pak se rozeběhla pryč.
Nemířila jsem na hrad; to by bylo zbytečné. Běžela jsem k městu do části domy bohatých měšťanských rodin. Až tam jsem zpomalila do kroku. Vyšla jsem ze stínu postranní uličky a dostala se do davu lidí, aniž bych poutala zbytečnou pozornost. Dům rodiny Marnerových byl honosně zdobený a už na pohled šlo rozeznat, že rodina má co dělat s obchodem. Za okny šly jasně vidět žluté závěsy z nepochybně drahého materiálu. Před dveřmi rohož a na stěnách domu různé řezby.
Zastavila jsem před dveřmi a zaťukala pomocí klepadla s vyobrazenou sovou. Otevřel mi zhruba padesátiletý Ronen Marner, překupník s látkami. "Přejete si?"
Zvedla jsem do vzduchu ruku v rukavici bez prstů. Nesundávala jsem ji, ale na mém prstu se objevil prsten ze světlé šedé oceli, v němž byl rudě vyryt znak města. "Jsem tady kvůli snoubenci vaší dcery."
Po tváři se mu mihlo cosi jako naděje. Otevřel dveře dokořán. "Pojďte. Zujte se, prosím."
Poslechla jsem a zula se, aniž bych při tom zavadila či vytáhla dýky skryté v botách. Slyšela jsem tichý rozhovor muže a nejspíš jeho ženy o kousek dál, když jí říkal, ať přivede jejich dceru. Následovaly rychlé kroky po schodech nahoru, pár slov a ještě rychlejší kroky dvou osob dolů. To mne už Ronen dovedl do obývací místnosti. V krbu hořel oheň a uprostřed místnosti se nacházel stolek, po jehož obvodu byla rozestavěná křesla s různými přehozy. Ani stůl se neobešel bez prostírání a podlaha byla krytá několika koberci. Ronen mi pokynul, abych se usadila, a já tak učinila. Vzápětí do místnosti vběhly dvě ženy. Jedna byla starší, s dlouhými vlasy a obavou v očích. Druhá značně mladší, hnědé vlnité vlasy do půli zad a zelené oči. "No konečně!" vyhrkla a já měla co dělat, abych odolala zavrčení, když Nethia zaplula do křesla naproti mně. "Máte nějaké zprávy o Aranovi?"
Ronen se usadil vedle své dcery, ale jeho žena se na mě jenom usmála a kvapně odešla do kuchyně. "Ne," odvětila jsem klidně. "Ale proto jsem tady. Můžete mi o vašem snoubenci něco říct?"
"Jistěže. Je velmi pohledný, oči jako nebe bez mraků a uhlově černé vlasy. Je to ten nejhodnější a nejlepší muž, jakého znám, a..."
"Stačí, chápu," přerušila jsem ji. Nepotřebovala jsem poslouchat, jak moc ho miluje, ačkoli neškodilo vědět, jak vypadá. "Řekněte mi, co přesně se stalo."
"Já... už bylo všechno nachystané, měla jsem na sobě šaty a čekala na znamení, kdy mám jít, ale on se prostě neukázal. Nikdo ho celý den neviděl a..." Zcela spontánně propukla v pláč. "Mám o něho strach a bojím se, že se mu mohlo něco stát."
Jo, pomyslela jsem si, nebo prostě jenom utekl, jelikož se mu štítila představa, že by s takovou hysterickou ženskou strávil zbytek života. "Má nebo měl váš milý nějaké problémy, dluhy... cokoli?"
"Aran je mladík z dobré rodiny," ozval se její otec lehce naštvaně, "nedovolil bych své dceři vdát se za nějakého chuligána."
"Ronene," napomenula svého manžela přicházející žena jemně. "Snaží se nám pomoct." Pak na stůl položila tác s několika šálky čaje, hrnek s medem a sušenky. Pro nic jsem se však nenatáhla.
"Omlouvám se, Mairo," zamumlal obchodník. Žena si sedla ke své dceři z druhé strany a chytila ji za ruku: "A ty neplač, zlatíčko. Tadyhle Bojovnice nám pomůže."
To jsem nikdy netvrdila, ale přinejmenším se o to pokusím. Obrátila jsem se na Nethiu, která teď už jenom popotahovala. "Kdy jste ho viděli naposledy?"
"Dopoledne den před svatbou," odpověděl za nevěstu otec.
Nethia se však začervenala a neunikl mi její pohled jinam. Nenápadně jsem zavětřila. V domě jsem cítila ještě další pachy a jeden mohl být starý tak čtyři dny, ale z večera. Významně jsem se na ni podívala a Nethia tedy tichým hlasem řekla: "Bylo to večer před svatbou."
"Nethio?!" Ronen se na ni zaraženě a naštvaně podíval a Maiře unikl tichý smích.
"Jsme dospělí! Navíc se nic nedělo!" namítla jeho dcera potichu. Pak tak tiše, že jsem to slyšela jen já, dodala: "Alespoň ne dnes."
Mírně jsem se pousmála. "To si vyřešte později, prosím. Takže od té doby jste ho neviděli. Co jeho rodiče?"
Maira se natáhla pro hrnek s čajem: "Domů dorazil. Ráno odešel velmi brzy a od té doby se neukázal. Mluvit s jeho rodiči je zbytečné, neví toho o moc více, než my, svěřoval se hlavně Nethie. Akorát by se trápili ještě více."
Chápavě jsem přikývla, ale kdyby nebyla jiná možnost, nakonec bych za nimi musela zajít. "Netušíte, kde by mohl být?"
"Nemáme nejmenší ponětí," řekl Ronen. "Prohledali jsme veškerá místa, která nás napadla, ale nic. Jako by se po něm slehla zem."
"Předpokládám, že jste se měli brát v kostele?" zeptala jsem se ještě a odpovědí mi bylo kývnutí mladé ženy. Pak jsem vstala. "Děkuji tedy za informace. Zatím toho víc vědět nepotřebuji. Mám ještě malou prosbu. Mohla bych nahlédnout do tvé mysli a podívat se, jak Aran přesně vypadá?" Dívka po chvíli odevzdaně kývla a já tedy provedla, co jsem chtěla. Ostatní myšlenky však měla zablokované. Dostala bych se do její mysli, aniž by mi to zabralo delší dobu, ale nechtěla jsem mít problém. Přeci jen, jednalo se o významnou obchodnickou rodinu...
Aran Serten byl opravdu celkem pohledný mladík. Byl hubený a vysoký, ale navzdory barvě vlasů a očí ne můj typ. Roy byl mnohem hezčí.
Nazula jsem si boty, pozdravila a rychle vypadla z domu. Po krátkém váhání jsem zamířila ke kostelu. Byla jsem přesvědčená o tom, že pach, jejž jsem cítila seshora, patřil Aranovi, zvlášť proto, že byl jasně mužský a navíc se držel i na Nethii.
Dostat se skrz město ke kostelu nebylo těžké, zvlášť když jsem k tomu využila teleportaci. Kostel byl jednou z významných budov v celém městě, a vlastně není divu. Pořádají se zde různé svatby, případně slavnosti, jindy je k tomu využívám Chrám Slunce. Několikrát jsem obešla celou stavbu dokola, vyšplhala i na její střechu, větřila a rozhlížela se kolem. Aranův pach se tady držel a já se dostala i dovnitř stavby. Zdobený oltář a honosná výzdoba. Nic pro mě.
Znova jsem kostel obešla zvenčí a teď se mi poštěstilo. Na zdi kostela a zemi vedle něj jsem nalezla téměř nepatrné šmouhy krve, někdo ji zřejmě stíral. I kdybych to nepoznala podle pachu, tak jako tak bych si to domyslela. Ta krev byla ženicha.
Marnerovy možná trochu překvapilo, když jsem se znova po tak krátké době zjevila na jejich prahu a řekla, že něco mám. Opakovalo se to samé, co předtím, až na to, že teď jsme seděly jenom já a Nethia. Dívala jsem se na ni a snažila se odhadnout, jak bude reagovat. Jednalo se o ošemetnou část a já teď měla šanci zjistit, jestli se potvrdí podezření mé i toho, kdo psal vzkaz královny - že mladá nevěsta neříká všechno. "Objevila jsem krev, která nepochybně patří Aranovi."
Zalily se jí oči slzami a ona si složila hlavu do dlaní, načež se rozplakala. Tohle byla zásadní chyba, takže jsem se otočila na její rodiče: "Nechte nás, prosím. Potřebuji si s ní promluvit o samotě." Tvrdost a ráznost mého hlasu nepřipouštěla námitky a jim nezbylo nic jiného, než váhavě a šokovaně odejít. Počkala jsem, dokud jsme nebyly samy a kroky rodičů nezamířily do kuchyně, pak jsem se znova podívala na Nethiu. "Musíš mi říct pravdu. Do čeho se Aran připletl?"
Překvapeně se na mě podívala, ale nezkoušela to popírat. "Jak...?"
"Jsem Bojovnice," řekla jsem, jako by to všechno vysvětlovalo. Při tom oznámení nebyla udivená ani se nepokoušela vyvracet, že by ta krev mohla patřit někomu jinému, protože on, ten hodný muž, jehož si má brát, s nikým nikdy neměl spory. Navíc svou mysl bránila možná až moc. "Uklidni se. Pořád může být naživu. Jen mi řekni, o co jde. Jestli bude možné nějak pomoct, pomůžu."
Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, než byla schopná říct souvislou větu bez zadrhnutí. "V obchodě Aranových rodičů - prodávají šperky - se jich začalo několik ztrácet. Jeho rodina tím přišla o dost peněz, takže jsme se rozhodli, že zkusíme zjistit, kdo je krade. Sledovali jsme partičku zlodějů, na které jsme přišli. Problém byl ten, že i oni přišli na nás. Přišel nám dopis, ať to necháme být a nic neřekneme, jinak to dopadne špatně. Jenomže Aran se je po svatbě chystal udat a..."
A oni ho zjevně unesli. Ne všichni zloději jsou vrazi či zabijáci, ale nejeden ano. A co teprve nájemní vrazi a zloději v jednom! "Zjistili jste, kde mají základnu nebo tak něco?"
"Víme jen, že každý den chodí do chudinské části města a do hospody 'U krysy'. Jsou tři, všichni muži."
Vstala jsem. "Dobře. Najdu ti tvého snoubence, ať už je nebo není naživu. Ty ale, prosím tě, řekni svým rodičům, o co jde. Bez námitek, jasné? " Kdyby to hned nahlásili, nic z toho by se nemuselo stát. Chápala jsem, že si to možná chtěli vyřešit sami, ale to neznamená dělat hlouposti! Nečekala jsem na odpověď a zamířila ke dveřím. Tentokrát jsem se nezdržovala loučením a prostě vyběhla ven z domu.

~~~

Hospoda 'U krysy' rozhodně dělala čest svému jménu. Už nějakou dobu jsem tady seděla a vyčkávala, obličej napůl skrytý ve stínu kápě, sedíce na vhodném strategickém místě. Hromadily se tady různé individua a pochybná stvoření, hospoda páchla a to nemluvím o laciném pivu, které zde podávali. Nic jsem nepila, musela jsem zůstat střízlivá. Čekala jsem. Venku už panovala tma a dva muži, kteří sem před chvilinkou přišli, by možná nepůsobili nápadně, kdyby se jeden z nich nezvedl a neodešel dozadu, kam jsem jej sledovala. Tam hostinskému předal zlatý náhrdelník a pak se zase vrátil na své místo. Od té chvíle uběhlo již půl hodiny a ti dva se teď zvedli, zaplatili a vyšli ven. Nepozorovaně jsem je následovala, ostatní mohli postřehnout jen tiché zaklapnutí dveří.
Sledovala jsem ty dva, jak míří ulicemi, aniž by věděli, že je sleduji. Drželi se skrytí a leckomu by se ztratili, ale mně ne; já si dávala velký pozor. Došli jsme na kraj města k ošuntělým domům, kde bydlí chudá část obyvatelstva. Nepřekvapilo mě, když zapadli do jednoho z nich. Po střechách vedlejších domů jsem se dostala až k zavřenému oknu, kterým jsem následně prolezla dovnitř.
Dávala jsem si velký pozor, zatímco jsem procházela domem, ale v horním patře nikdo nebyl. Ani v dolním. Zbýval tedy jedině sklep a já nepochybovala, že jdu správně. Potichu jsem scházela schody vedoucí pod dům, když jsem zaslechla hlasy. Utvrdily mne ve správnosti směru, ale slyšela jsem čtyři lidi, ne tři, jak měli být podle Nethiy, a Aran to být nemohl.
"...s ním?"
"Pustit ho nemůžeme."
"Chtít výkupné? On i jeho snoubenka mají dost peněz."
"Zabít. Ví, jak vypadáme."
Udělala jsem posledních několik kroků, než se mi podařilo sejít schody a skrýt se ve stínech. Sklep byl poměrně velký a celkem dobře osvětlený, minimálně ve zbytku místnosti - jenomže nad místo pod schody se zapomnělo. Stáli tam čtyři muži (dva z nich byli ti z hospody) a uprostřed nich na židli seděl přivázaný černovlasý vysoký muž. Na obličeji měl několik modřin a na stehně se mu kalhoty barvily krví.
"Tak co s ním teda?" zamručel jeden z mužů.
"Já bych ho zabil," stál si na svém další.
"Pořád je tu ta jeho děva."
"Prosím," zaskučel Aran. "Má rodina zaplatí, jen... Neubližujte jí..."
"Ticho!" vykřikl čtvrtý tvrdě a vzápětí mu vrazil. Víc jsem vidět nemusela a taky jsem usoudila, že samotný ženich si je dostatečně vědom, do jaké situace se svým jednáním dostal.
Jedním plynulým pohybem jsem si vytáhla čakram z vlasů, zvětšila ho a švihem poslala proti nim. Jednomu prořízl hrdlo, ale namísto toho, aby se zabořil do jeho těla, se odrazil od stěny a vletěl mi nazpět do ruky. To už jsem vyskakovala ze své skrýše, rozdělujíc čalikar na dvě části a sledujíce, jak muž padá k zemi a z hrdla mu tryská krev, zasáhla jsem jej přímo do krkavice. Zbylí tři se překvapeně otočili.
"Pánové," ozvala jsem se hlasem naplněným smrtící půlnoční něhou, "copak vám nikdo neřekl, že unášet nevěstě ženicha se nevyplácí?" S těmihle slovy se rozpoutalo hotové peklo a jeho tvůrcem jsem byla já. Než stačili zareagovat, ohnala jsem se ostřími rozděleného čakramu. Dřevo přesně sedělo do ruky a netlačilo, jen ta krev mi trochu špinila ostří. Oni nebyli ozbrojení, takže jsem měla za chvíli hotovo. Spálila jsem těla, spojila čakkar a jala se odvazování Arana. Následně jsem mu pomocí kouzel zacelila rány a zhojila i modřiny.
"K-Kdo jsi?" vykoktal ze sebe zmateně.
"Bojovnice. Teď pojď, vypadneme odtud."
Podpírala jsem ho, až jsme se společně dostali k domu jeho snoubenky. (Ošetřovnu vyloženě odmítl s tím, že chce být u své milé a že její matka je zkušené léčitelka.) Tam už byli i jeho rodiče, a když mi všichni začali jako o překot děkovat, jen jsem máchla rukou a s tím, že je to moje práce, jsem radši rychle zmizela.
Dostat z hostinského všechny ukradené šperky, odevzdat je rodičům Arana a hostinského samotného nakonec odvést do žaláře bylo na celém úkolu jednodušší.

36)

Rychlé kroky, splašený dech odrážející se od stěn.
Vědomí, že je v pasti, že není úniku, se mu zarývá do mozku.
A ona poklidně kráčí chodbou, držíce v rukou bojové nože, teď svěšené podél těla. Jejich čepel se leskne karmínovou krví mužů i žen, které pobila, jen aby se dostala k němu.
Lokny hnědých vlasů jí spadají přes ramena. Volné bílé šaty, o nichž ještě před necelou půl hodinou kdekdo tvrdil, že jsou půvabné a vyzývavé, teď na sobě měly vyvedeny vzory i fleky z krve, které přidávaly na dramatičnosti a strachu.
Když ji ve snaze oblbnout pro její zdánlivou nevinnost a nezkušenost nazvali 'smrtící kráskou', netušili, jakou mají pravdu.
Ladným, pomalým krokem se k němu blížila. Neměl kam utéct, vedla ho přímo do slepé uličky.
Celou dobu byl jejím cílem. Ti ostatní - hromada těl, které za sebou nechala, jeho ochranka - byli jen vedlejší ztráty. Vše kvůli jednomu překupníkovi, jehož měla zabít.
Viděla ho, zastavil před zdí. Neměl kam jít a moc dobře to věděl. Otočil se k ní, v očích zděšení a hrůza. Neměl zbraň, nebyl bojovník. "N-neubližuj mi," vykoktal. "Dám ti, co chceš. Cokoli jen chceš!"
Mírně se pousmála, kapky krve dopadaly z jejích nožů na podlahu. Šílená, taková možná byla.
"Dám ti všechno!" zakvílel překupník, tiskl se ke stěně a ruce v obraně natahoval před sebe.
"Ano," souhlasila, hlas hebký jako samet, ale také s podtónem oceli. "Dáš mi, co chci."
Domem se rozlehl zoufalý výkřik, jež uťaly její zbraně.

~~~

Promnula jsem si oči a opřela se do židle. Porada nebyla něco, co bych měla se svým postavením ignorovat, ale já se téměř nedokázala soustředit. V noci jsem skoro nespala. A co hůř, sen, který se mi zdál - vzpomínka - mne rozhodila víc, než jsem si myslela.
"Darow?"
Vzhlédla jsem a setkala se s pohledem královny. Rychle jsem zapátrala v mysli. Vnímala jsem jen tak napůl, ale naštěstí se mi podařilo vzpomenout si, oč šlo právě v tuto chvíli.
Pherenikés i pár Královských mágů na mne koukalo a vyčkávalo. No, mohla jsem se vymluvit na to, že jsem přemýšlela nad tématem. Fakt, že by to byla lež, byl vedlejší. "Jsem pro posílení obrany hradu," přikývla jsem tedy. "Víte, kde hledat vhodné kameny, které by dokázaly udržet kouzla?"
"Jistě." Derik, elf a Královský mág poklepal nehty o stůl. "Na výpravu do Království Safírů budu potřebovat několikačlenný tým, pokud možno i nějaké obránce či strážce."
"Se Safíry máme dohodu, ale pro jistotu připravím úřední list," přemítala královna nahlas.
"Děkuji," přikývl elf. "A nakonec by bylo vhodné projednat ten případ se stromy. Ještě jsme nikoho neposlali?"
"Ne," zavrtěla královna hlavou. Pak se na mě podívala: "Darow?"
Povzdychla jsem. Jistě. V lese na východě neopadalo listí z několika stromů na jednom místě a nikdo neví, proč. Chtěla jsem to odmítnout. Jsem Bojovník, je tady i spousta důležitějších úkolů, nemám čas zabývat se stromy. Ale já sama vím, že zdání klame a nakonec by to mohl být velký problém. Navíc se to zdálo jako relativně rychle vyřešená mise - a přesně to jsem teď potřebovala. "Jistě, Veličenstvo. Ujmu se toho."
"Skvělé," usmála se. "Myslím tedy, že vše potřebné máme vyřešeno. Končím poradu."

~~~

Stromy, stromy a zase stromy. Jeden by nevěřil, že hledat stromy v lese může být těžší, než se zdá.
Ale bylo. Poměrně dlouhou dobu jsem křižovala les, než mi došla trpělivost a já povolala křídla. Seshora se hledalo mnohem lépe. A rychleji.
Co jsem pobíháním po lese hledala hodinu, to jsem díky křídlům našla za pět minut.
V lese, jenž obklopoval vesnici Arrised i Chrám slunce, se stromy na východní straně rozhodly, že neopadají. Zkrátka a dobře, jejich listy zůstaly na větvích a neměnily svou barvu.
Hned na první pohled to vypadalo nepřirozeně. O to nepřirozeněji, když zelených zůstalo jen tucet stromů z celého lesa.
Přistála jsem mezi hloučkem a stáhla křídla těsně k tělu. Ihned jsem se dala do práce. Čím dřív tady skončím, tím rychleji se můžu věnovat důležitějším věcem. Nasála jsem různorodé pachy. Ve vzduchu se držela vůně po včerejším dešti, společně s ní i pachy zvěře, která tudy nedávno prošla.
Sundala jsem si rukavice a prsty přejela po kmeni jednoho stromu. Zkoumala jsem strukturu dřevin, hledala známky po jejich narušení či stopy nějakého jedu nebo roztoku.
Tasila jsem drápy a u stromu dalšího jsem jimi ryla do kmene. Nic neobvyklého, tvrdost stejná. Vlastně jsem u žádného ze stromů nenašla nic, co by mohlo způsobovat jejich nynější vzhled. Iluze to nebyly, ani náhodou snad jehličnaté stromy. Zkusmo jsem proti stromům vrhla kousek magické energie, aby díky tomu případně odhalila ochranné magické pole.
A okamžitě jsem ucouvla i zaujala obranný postoj, když stromy mou magii pohltily. Tohle se totiž běžně neděje.
Uslyšela jsem lupnutí, jako by praskalo dřevo, a z jednoho nepřirozeně zeleného stromu doslova vylezla dívka. Vypadala jako elfka, věkem mohla mít možná šestnáct nebo sedmnáct. Kůži měla světlounkou bledou, oči pronikavě zelené a v dlouhých hnědých vlasech věneček z větví. Oděna do lehkých tmavě zelených šatů, které jí hezky padly k očím.
Tiše jsem zasykla a o krok ustoupila. Dryáda. To mi tak ještě scházelo! Ale vysvětlovalo by to, proč stromy přijaly mou magii. Tedy, ne stromy, ale dryáda samotná.
"Děkuji," pronesla zpěvavým hlasem. "Energie je vždy vítaná. I když rýpat těmi svými nehtíčky do mých stromů jsi nemusela."
Ani náhodou mě nenapadlo složit ruce k tělu, natož nechat drápy zmizet. Spíš jsem jen výmluvně mávla rukou a dala si záležet na tom, aby se dračí drápy hezky zaleskly. "Jsi dryáda těchto stromů?"
"Jenom tohoto." Usmála se a jemně pohladila kmen stromu, z něhož vylezla.
Zatěkala jsem pohledem po okolních stromech. "Víš, že se blíží zima, že?"
"Jistěže to vím!" ohradila se dotčeně. "Proto také můj a okolní stromy vypadají tak krásně."
"Nerada ti kazím radost, ale listnaté stromy na podzim mění barvu a opadávají. To bys měla jako dryáda vědět."
"Nechci je nechat opadat," frkla dryáda. "Takhle jsou hezčí."
"Nepotřebují také mnohem více živin?"
Dryáda si zkřížila ruce na hrudi. "Já jsem tady dryáda, ne? Vím, co je pro stromy dobré. Ty jsi jen člověk. Nemůžeš tomu rozumět. Takže jestli mi nechceš dát další energii..."
"Zapomeň."
"Pak ahoj." Jednoduše se rozplynula ve vzduchu.
Dobře. Co mělo tohle zatraceně znamenat? Vrhla jsem na zelené stromy nepříjemný pohled a vyrazila jinam. Nějaká dryáda si jednoduše usmyslela, že nenechá stromy opadat. Skvělé, vážně. Kvůli tomu jsem se trmácela až sem, i když jsem se mohla věnovat důležitějším věcem.
"Hej ty!"
Nebudu lhát, upřímně jsem se lekla. Instinktivně jsem vyskočila a za pomoci křídel se dostala několik metrů do vzduchu. Jak je možné, že jsem doposud nikoho neslyšela, neviděla ani necítila?
Odpověď přišla hned, protože pár metrů ode mne napravo (a samozřejmě pode mnou) se několik centimetrů nad zemí vznášela další dryáda. Tahle měla pro změnu oči i šaty v modré barvě, kůži zvláštně našedlou a vlasy... vážně měla na hlavě místo vlasů mech?
"Promiň," omluvila se upřímně. "Ale viděla jsem tě bavit se s Nëhren, tak jsem doufala, že snad bys ji mohla přesvědčit."
Po krátkém váhání, kdy jsem usuzovala, jestli hrozí nějaké bezprostřední nebezpečí, jsem znova stála nohama pevně na zemi. "Ty seš zase kdo?"
"Och, omluv mne. Jmenuji se Ríska. Dryáda tohoto kamene." Poplácala balvan vedle sebe. (Vážně; co s tím všechny dryády mají?)
"Co potřebuješ?" zeptala jsem se na rovinu.
Okamžitě se chopila příležitosti. "Jak jsem říkala, viděla jsem tě bavit s Nëhren. Ona je velmi mladá dryáda a jako taková má i hloupé nápady. Vsadila se, že nedokáže udržet okolní stromy kolem jejího zelené až do příštího jara. Samozřejmě, že to nezvládne, potřebovala by k tomu enormní množství energie a ji samotnou to akorát zabije. Prosím... vypadalo to, že ti tahle situace není lhostejná. Nemohla bys ji nějak... přemluvit, aby toho nechala?"
Hleděla jsem na ni. To myslí vážně? Mám napravit nějakou nedospělou dryádu, která neví, co je šílená blbost? Na druhou stranu, mise je mise a já měla za úkol nejlépe dát ty stromy do pořádku.
Bohové, čeho jsem se to zase dobrovolně ujala?
Nechala jsem drápy i křídla zmizet. "S kým se vůbec vsadila a proč?"
Ríska si povzdechla. "S jinou dryádou. Ona... byla to výzva, ani já nevím, co za tím stálo. Ale stalo se."
"Co když to odmítnu?"
"Jestli se nenajde nikdo, kdo Nëhren nějak nepřemluví nebo nedonutí, aby toho nechala, pak zemře. Ona i okolní stromy zemřou, nehledě na fakt, že za tu dobu bude čerpat sílu z ostatních stromů, zvířat i jiných bytostí či věcí, a to by mohlo mít pro les... špatné následky."
Beztak mi nezbývalo, než to přijmout a vyřešit. Donutit dryádu něco udělat by nemuselo být tak těžké, nebo snad ano?
Tak se tedy stalo, že jsem jen o chvilku později znova stála u zelených stromů, s rukama zkříženýma na hrudi a pohled upírala na strom uprostřed toho hloučku. "Nëhren, vylez ven."
Ale dryáda trucovala a nechala mne bez odezvy. Patrně věděla o mém rozhovoru s Rískou. Ale já jsem rozhodně neměla náladu na nějakou její uraženost. Tasila jsem drápy a bez váhání začala do jejího stromu škrábat.
Opřela se do mě vlna surové energie a donutila mě o několik kroků ustoupit. Hned vzápětí se objevila i zelenooká dryáda a nasupeně na mě hleděla. "Jak se opovažuješ?!"
"Opovažuju," utrousila jsem. Jiný způsob, jak ji z toho stromu dostat, zjevně nebyl, tak co. A já jsem se nestranila použít násilí. "Tak poslyš, musíš odvolat tu sázku a nechat stromy se přizpůsobit ročnímu období."
"Nemůžu a ani to neudělám!" prskla.
Protočila jsem očima. "Jako malé dítě," zašeptala jsem potichu. Hlasitěji jsem dodala: "Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém."
"Nemůžu tu sázku prohrát," stála si na svém dryáda.
Oplácela jsem jí naštvaný pohled. "Proč bys nemohla?"
"Protože bych se potom musela přestat usilovat o jednoho elfa."
Ach tak. Bylo mi to jasné. Dvě dryády, jeden elf, který se líbí jim oběma. "Víš," prohodila jsem, "až budeš mrtvá, tak nebudeš mít šanci žádnou."
Dryáda se opřela o kmen a složila hlavu do dlaní: "A co mám podle tebe asi dělat? Vzdát se nemůžu."
"Můžeš," namítla jsem. "Jednoduše se ukážeš jako chytřejší. Mrtvá nikomu nepomůžeš."
"Jenomže potom se s ním už nebudu moct bavit," fňukla.
Tak tak jsem odolala úšklebku. "To ale neznamená, že se on nebude moct bavit s tebou, ne? Stejně je na něm, kterou z vás si vybere. Tím, že se budete přetvařovat, uzavírat nesmyslné sázky... Ničemu nepomůžete. Akorát si potom bude myslet, že jsi hloupá, když jdeš do něčeho, co nemůže vyhrát."
Chvíli bylo ticho. "Asi... asi máš pravdu," přiznala nakonec.
"Tak vidíš," řekla jsem.
A následně jsem jí vtrhla do mysli a promítla jí do ní jednu vizi. Všechny zelené stromy byly seschlé a shnilé, prožrané červy i zvěří. Ohýbaly se ve větru a lámaly. Její strom na tom byl ze všech nejhůř. Co víc, dryáda samotná ležela schoulená pod ním, ruku nataženou k jeho kořenům, stačilo jen pár centimetrů, aby se dotkla. V očích prázdný pohled, šaty roztrhané a její kůže zčernala.
Stáhla jsem se z její mysli a podívala se na ni. Nëhren se tvářila vyloženě zděšeně. Zůstala nehybně stát, tak moc ji ta vize vyděsila, ani se nezmohla na protiútok. "Vážně chceš, aby to skončilo takto?"
"Ne," vydechla roztřeseně. Pak se rozhlédla. "Irey, promluvme si o sázce!" vykřikla, hlas jí přeskočil. Následně prostě zmizela, rozplynula se ve vzduchu.
Ještě chvíli jsem zůstala hledět na stromy. Do tří minut jejich listy změnily barvu na rudou a žlutou a většina listů opadala. Přesně, jak je to na podzim typické.
Pro sebe jsem spokojeně pokývala hlavou, povolala křídla a vzlétla. To šlo ještě celkem snadno, pomyslela jsem si. I když, vzato kolem a kolem tato situace nikdy nemusela nastat.
No, pak bych ale neměla splněnou poklidnou misi.

~~~

Ve městě Morthen, které se rozkládalo na Laiské řece na jihu Undhurasu, království Jižního světadílu, již dávno zapadlo slunce. I přesto, že byl podzim, na Jihu právě bylo teplo jako na začátku léta v Sardu.
Přesto jsem na sobě měla hned několik vrstev látky. Sice jsem nebyla v poušti, kde by bylo bláznovství jít odhalený, ale co na tom?
Plížila jsem se uličkami. Rudo černý plášť přitažený k tělu, zbraně všude možně, přičemž jejich ostří bylo začerněné, aby mne neprozradil lesk. Obličej jsem měla skrytý pod kovovou maskou, jež vyobrazovala dračí hlavu. Přesně tuhle masku jsem používala kdysi, během svých... služeb u Chadaryho.
Ach, sentiment je úžasná věc. Nebo snad ironický sentiment? Je úchvatné, jak některé věci mohou nabýt na významu během několika vteřin.
Zastavila jsem před jednou z mnoha krčem ve městě. Je jedno, na jakém světadíle jste, vždycky, vždycky ve městě narazíte na nějakou hospodu, která funguje jako místo srazu různých bytostí podsvětí města a okolí.
Uvnitř se to hemžilo životem. Na první pohled budova vypadala jako obyčejný dům, ale vše se odehrávalo pod zemí, kam vedl 'tajný' vchod, maskovaný jako dveře za domem vedoucí do sklepa.
Vchod se otevíral po zadání kombinace znaků do magicky pojištěné tabulky vedle dveří. Já ale neměla důvod se zdržovat něčím tak banálním.
Takže jsem jen pevně uchopila svou dvojici úchvatných bojových nožů, jejichž zahnuté ostří vůbec nevypadalo nebezpečně, a prokopla dveře. Byly těžké a masivní a rozhodně ne jenom ze dřeva, jak se na první pohled zdálo, musela jsem využít síly, jež mi dodala Proměna, ale to na věci nic neměnilo.
Jedním skokem jsem se dostala až pod schody. Naskytl se mi pohled na opravdu širokou místnost se stoly a vyhrazeným místem pro zápasy. Ale ze všeho nejlepší bylo, když přinejmenším čtyřicet lidí najednou strnulo, vyskočilo a zaujalo bojové pozice. Někteří beze zbraní, někteří se zbraněmi, ať už to bylo cokoli. V jejich tvářích byl vepsaný šok a zlost. A v několika i nečekaný údiv a strach.
Z hrdla se mi vydralo zavrčení, zesílené kovovým zvukem masky, které jednoduše přešlo v zasyčení. "Půlnoční dračice!" vykřikl kdosi. "Máš být mrtvá!"
Přesně v tu chvíli jsem zaútočila. Kovová maska odhalovala jen oči, které teď byly proměněné v dračí, a dodávaly tak ještě lepšímu efektu. Vrhla jsem se proti nejbližším nepřátelům, prosekávala si cestu skrz ně, a to jenom k jednomu jedinému muži.
Nepoužívala jsem kouzla, nebylo to nutné a já to chtěla udělat postaru. Otáčela jsem se, uhýbala, ťala jim hlavy, probodávala těla a rozsekávala hrdla. Ostří zbraní jsem měla během chvíle potřísněné krví.
Já sama zůstala zcela bez úhony. Plášť povlával kolem, krev se mísila s různými tekutinami a na zemi se vršily mrtvoly. Hotovo bylo během několika minut a já teď stála před mužem nízkého vzrůstu. Třásly se mu nohy, zděšeně na mě zíral. Nůž v jeho ruce dopadl na zem.
"Merneste," zavrněla jsem spokojeně, "ráda tě po tolika letech zase vidím."
Úder do spánku jej poslal do sladkého bezvědomí.

~~~

Vydržel dlouho, ale nic jiného mu vlastně ani nezbývalo. Když se probudil, stále v tom samém falešném sklepě, přivázaný na židli, okamžitě se snažil dostat pryč. Nebylo mu to co platné.
Obcházela jsem kolem jeho židle. "Jsi mrtvá," hlesl. "Máš být mrtvá."
"Nemělo vám ode mě hrozit žádné nebezpečí, že?" broukla jsem. "Tím vás znova dostal na svou stranu? Ach, jak krásně naivní."
"Co chceš?" vykoktal.
"Informace," vydechla jsem mu skrz masku do tváře. "A ty mi je taky dáš."

~~~

Ačkoli on tvrdil, že nemá, co mi říct, já díky zvědům a svému zkoumání věděla své. Mernest byl muž, s nímž Chadary v minulosti často spolupracoval - a já také. Vlastně již tehdy jsem jej neměla v oblibě.
Věděl moc dobře, čeho jsem schopná, ovšem trvalo, než ze sebe začal chrlit informace. Tou dobou už přišel o všechny prsty na nohou, ucho a na stehnech i pažích se mu krásně rýsovaly zářezy.
Znova Chadarymu dodával zbraně a omamné látky. Byl jeho spojka právě zde a vyklopil mi i to, kdy mají mít další schůzku.
Ve chvíli, kdy jsem přešla na lámání kostí - každý jednotlivý článek prstů na rukou zvlášť, následně i ruce samotné -, se jeho slova změnila v prosby a nářek. "Mám ženu a syny, prosím..."
Nebylo mu to co platné. Zemřel až moc brzy, když jsem z něj nakonec vytáhla střeva a pověsila ho za ně na strop.
Věděla jsem, že nemá žádné až moc užitečné informace.
Mernest sloužil jen jako varování ostatním, varování pro Chadaryho.
A pro trénink.
Vystoupala jsem schody a spokojeně se ohlédla na tu hromádku mnoha znetvořených těl v kalužích krve. A na zdech... na zdech místnosti byly právě krví zabitých nakresleny znaky, symboly, runy.
Měly mnoho významů, mnoho podob, spousta vět. Ale všechny hlásaly jediné: Půlnoční dračice v Podsvětí Morthenu vstala z mrtvých.

37)

Přijít na to, jak se držet daného plánu, ale zároveň na plán samotný nemyslet, bylo nejnáročnější z celého plánování. Protože myšlenky jsou zrádné a vlkodlaci se svými vlkodlačími věcmi příšerní.
Ach, jistě, jeden by si myslel, že po čase stráveném v Eorsu s Enaiou jsme se jaksi usmířily. Omyl! Nesnášela jsem ji pořád stejně.
A proto jsem jí chtěla sehnat dárek.
Dobře, možná se něco změnilo, a ačkoli ona tvrdila, že u kříženců se to neděje, stále jsem si stála na svém, že je to v první řadě její vina, protože to ona je vlkodlak!
A rozhodně to nebylo tak, že bych při používání slov 'nesnáším' a 'Enaia' v jedné větě doslova protkala svůj hlas sarkasmem, ironií a podobnými tóny. Vůbec.
Eh...
Šlo o to, že Vánoce se nezadržitelně blížily a společně s nimi se zkracoval i čas, kdy jsem mohla shánět dárky. A taky šatů na Vánoční ples, jehož se letos ujala Enaia. Tématem plesu byla hvězda (já se při tom výběru musela ušklíbnout). Jako by toho nebylo málo, povolené byly pouze tři barevné kombinace: modrá se stříbrnou; červená se zlatou; zelená s fialovou a bílou. Ohledně výběru šatů jsem měla jasno - samozřejmě, tu šílenou trojbarevnou kombinaci. Hodlala jsem překvapit něčím nezvyklým, navíc jsem předpokládala, že tyto barvy nebude mít moc účastníků. Přemýšlela jsem nad tím, jak do toho všeho zakomponovat onu hvězdu, až jsem nakonec dospěla k rozhodnutí, že hvězda není jen pěticípý útvar, jak bývá často kreslená, a rozhodla se zapojit představivost. A kouzla.
Takže jsem veškerou pozornost upírala na výrobu šatů a na dárky pro přátele. Vlastně jsem stále nebyla plně rozhodnutá, co komu dát, vlastně jsem měla jasno jen u některých. Elfce Snow jsem se chystala darovat zdobený luk, Lexis dýku s hadí rukojetí, Adrienovi zdobenou dýku s vázanou rukojetí, Nancy zase nádherně zdobenou dýku a Ashtonovi meč se zúženým ostřím. Leo patrně lví meč, ačkoli jsem váhala. Co pro ostatní jsem stále nevěděla.
Tak tedy - jak jsem říkala; nemyslet na plán, ale postupovat podle něj, bylo asi ze všeho nejtěžší.
Přitáhla jsem si kožešinový kabát více k tělu. Jistě, mohla jsem využít obleku z dračích šupin, které udržovaly teplo, nebo se jednoduše ohřát kouzly, ale já teď nechtěla. Zuřila prudká bouře, nebylo vidět skoro na krok. Všude jen bílo, sněhové vločky mi roztávaly na oblečení a prosakovaly skrz něj, vlasy jsem měla vlhké, na některých místech mokré, a to i přes to, že jsem hlavu měla skrytou v kapuci lemovanou měkkou šedavou kožešinou. Chlad se mi zahryzával do těla, špičky prstů navzdory rukavicím mrzly, zuřivě jsem mrkala a tváře jsem měla červené a bez citu od mrazu.
Bylo příjemné nepoužívat kouzla a zavzpomínat na staré dobré časy.
Mohla jsem sice letět, ale v tomhle nečasí by to šlo hůř, zvlášť když jsem nevyužívala svých dovedností, ale křídla jsem teď nechala odpočívat a putovala po svých.
Sever se nacházel ještě nad Novým Quiserderem. Byl tvořen převážně (alespoň na pohled) zamrzlými a zasněženými planinami se zakrslými lesíky borovic a keři. Na Sever navazuje Pustina, z níž je část zamrzlé moře, a pak Hory. Ano, přesně ty Hory, domov vlkodlaků. Nebo to tak alespoň bylo kdysi. Hory však šly vidět i odsud, ze Severu. Byly opravdu vysoké, doslova obrovské.
Trvalo mi dlouho zjistit si o něco o kočovných kmenech obývajících Sever. Ale mým zdrojem byla Enaia, ať už dobrovolně nebo ne, takže jsem si nedělala starosti, že by informace byly chybné. Sever obývají lidé. Vysocí, statní, světlé typy, respektive blondýni, s poněkud lepší odolností vůči mrazu, ale stále lidé.
A, jak již bylo zmíněno, kočovníci. Bydlí v teplých stanech vystlanými kůžemi, vlnou a vším možným i nemožným dalším.
Pak jsou tady jejich koně. Důvod, proč jsem se táhla na Sever. Jsou rychlí, svalnatí, nohatí a velmi odolní i vytrvalí. Právě z nich byli vyšlechtěni achaltekinští koně. Ale právě jednoho z těchto předchůdců jsem já hodlala pořídit Enaie k Vánocům.
Samozřejmě, že ne legální cestou. Protože, nalejme si čistého vína, kdo by se takového koně vzdal? Zvlášť, když jsem chtěla toho nejlepšího, jaký je k mání. Přirozeně.
Již sama za sebe jsem si zjistila, že každoročně se v období Vánoc koná na nějakém místě sraz chovatelů. Přivedou s sebou své nejlepší jedince a koně různě soutěží v několika různých oblastech, porovnává se jejich výkon, výdrž, rychlost, ale i krása. Celé to trvá tři dny a na konci se rozhodne o nejlepším koni ze všech.
Seveřané si svých koní váží, chrání je, stejně jako národy na Jihu, takže dostat se na místo pořádání je obtížné. Cizince mezi sebe nepouštějí v žádném případě. Myslím, že nemusím dodávat, že to, co se chystám provést, je rozhodně nelehký úkol.
Letos byl místem pro sraz zvolen malý lesík. Stromy poskytovaly jakž takž útočiště před větrem a nánosy sněhu. Všude byla rozestavěna velká spousta stanů a stromy se využívaly jako opěrné a záchytné body. Bouře pomalu utichala, šly slyšet i hlasy lidí.
Konečně jsem se dostala na místo. Celé tři dny jsem měla zůstat nenápadná a skrytá. Jestli jsem to měla dodržet, musela jsem si najít úkryt.
Ten taky přišel (teda já přišla k němu) a nesl podobu převisu. Mezi stromy se jednoduše nacházel obrovský kamenný útvar, taková skalka, kam jsem se zašila a kde jsem se utábořila. Shodila jsem ze sebe nepotřebné brašny a stáhla si kapuci z hlavy. Bouře venku už ustala úplně. Můj ukrýt byl na vhodném místě. Tak daleko, aby zde nikdo nehledal, ale zároveň blízko, abych se mohla včas dostat do tábora kočovníků a zpět.
Takže abych si protáhla ztuhlé tělo a trochu se rozehřála, vyrazila jsem na lov. Ne s drápy a tesáky, ale lukem a šípy. To jsem poslední dobou nedělala často, ale bylo překvapivě vzrušující nezapojit čich, zrak ani sluch Proměny, spokojit se jen s tím lidským a s osvojenými dovednostmi, jako například stopování zvěře. V čerstvém sněhu to nešlo snadno, ale stačilo jen dávat pozor, vědět, kam se podívat a co hledat, až jsem narazila na správné stopy. Takže když jsem neslyšně natáhla luk a s výdechem pustila šíp, jen o vteřinu později k zemi padl sněhově bílý zajíc, jehož prozradily černé konce uší a jehož kožešina se právě barvila karmínovou krví.
Stáhla jsem ho z kůže a tu následně umyla v nedalekém potoku, přičemž v ledu jsem musela udělat díru. Tentokrát pomocí kouzel jsem jej propekla zevnitř bez potřeby ohně, jelikož dým a kouř by mne mohl prozradit. Jistě, mohla bych je prostě odčarovat, ale to se mi nechtělo a tento způsob byl navíc rychlejší. Kožešinu jsem si prozatím ponechala - mohla by se hodit - a maso snědla.
Věci jsem nechala ve svém úkrytu, pečlivě skryté pro všechny případy, následně pobrala jen to nejnutnější - tudíž zbraně - a vydala se na průzkum.
Tedy, průzkum... Ono to bylo spíš vybrání vhodného pozorovacího místa v táboře. Za kmeny tady byli jen někteří zástupci, jelikož jeden kmen obvykle čítá dvacet až padesát lidí a to by bylo trochu moc na jedno místo. Takže zatímco jsem se pohodlně a nepozorovaně uhnízdila mezi větvemi jedné borovice, měla jsem dokonalý přehled na to, co se v táboře děje, na to, kolik je zde lidí a koní.
Já se tedy zaměřila převážně na ty koně. Různě zbarvení, ať už tmavě či světle, ale již od pohledu statní a doslova urození. Protože oni tak opravdu vypadali, jako koně hodni jen nejlepších pánů a jezdců, koně pro vítěze a rozhodně ne pro někoho, kdo by se bál. Koně měli opravdu různorodá jména s různými významy, které jsem si dokázala přeložit. (Něco za něco, drakonština za vlkodlačtinu. Ale nebylo férové, že já znala navíc ještě kupříkladu staré jazyky Jihu, a Enaia nic.)
Nezůstávala jsem na jednom místě. Přesouvala jsem se pomocí větví stromů, několikrát jsem i slezla a za využití své schopnosti zmizet, přičemž tentokrát nemyslím na neviditelnost spojenou s kouzly, jsem si více než dobře zmapovala celý tábor a kde se co nachází.
Teď už nezbývalo nic jiného, jenom čekat a sledovat, jak se celá tato soutěž vyvine a koho s sebou nakonec odvezu jako svůj vánoční dárek.

~~~

První den se konaly závody, kde šlo o rychlost. Byla zvolena jednoduchá trasa skrz les, bez přirozených či umělých překážek. Prostě okruh, který však nastavil vysokou laťku. Zaujali mne koně dva, klisna a hřebec. Jeden byl černý a ta druhá zlatavá. V závodě si dýchali na záda a o vítězi rozhodlo posledních několik metrů, kdy ale vyhrála právě plavá klisna. Nohy u kopyt měla doběla. Tělo svalnaté, dobře stavěná a skvěle živená. A jméno? Nig'thmaare. Pěkně znějící, úderné, tajemné, při vyslovování se správným akcentem jednoduše úžasné. Bylo to v jazyce kmenů a znamenalo Srdce Severu. Sedělo to, rozhodně zvolili správné jméno. Smysl pro dramatičnost se nezapře a já se pro sebe musela uchechtnout, protože přesně právě toto jsem hledala.
Kůň musí skvěle vypadat a mít vhodnou povahu i jméno, stejně jako jeho majitelka.
Nig'thmaare si získala mou pozornost a že si ji plně zaslouží, dokázala i ve dvou zbývajících částech soutěže následující dva dny. Druhá soutěž spočívala převážně ve výdrži a skládala se z dlouhé trati, na níž se muselo plnit mnoho úkolů. Ať už přebrodění řeky, přičemž se schválně vybralo místo s nejtenčí vrstvou ledu, nebo tahání dřeva, případně něco jako lození po naskládaných kmenech, kamenech a tak podobně.
Samozřejmě, že jsem to celé sledovala, a pro lepší výhled jsem upustila i od nepoužívání magie a Proměny, povolala křídla a dívala se seshora. Mraky plující nízko po obloze a hustá mlha, mráz i zimní opar mi dovolily nepoužívat zneviditelnění a já se snadno ztratila z dohledu. Ostatně, jak sama dobře vím, málokoho napadne dívat se vzhůru, ačkoli právě z nebes často přichází největší nebezpečí. A beztak byli všichni moc zaneprázdnění soutěží, než aby se zabývali něčím tak nepodstatným, jako zloděj na obloze.
Srdce Severu vyhrála i druhou část soutěže, jak jsem ostatně předpokládala. Už teď mi bylo jasné, že tento kůň je nejlepší ze všech, ale vše se musí nejprve pevně prověřit a navíc jsem si chtěla počkat, jelikož stát se mohlo cokoli. Na plavé klisně se střídali dva jezdci, což možná bylo trochu překvapivé, ale rozhodně to naznačovalo, že Nig'thmaare je více než učenlivá, ale když na ní chtěl nasednout někdo jiný, neposlouchala, vzpírala se... No, tohle mne jen utvrzovalo v přesvědčení, že ten kůň je ten správný. Enaia si s ní poradí, tím jsem si byla jistá.
Ve třetí části soutěže, zaměřenou na dojem, půvab a tak podobně, nevyhrála. S oním černým hřebcem měli stejné hodnocení, ale to mne neodradilo. Fakt, že plavé zbarvení je u těchto koní vzácnější a nevyskytuje se často, tomu napomáhal. Protože tuctové barvy jsou nudné.
Mezitím, co se pečlivě vybraní porotci rozhodovali, jsem se stavila do svého úkrytu, sbalila si své saky paky a připravila se na celou akci.
Muselo to být nezapomenutelné, impozantní a rozhodně okázalé, ne-li přehnaně drzé. Zkrátka krádež jak se sluší a patří.
Věděla jsem, že kožešina ze zajíce najde své využití. Až do této doby jsem nebyla plně rozhodnutá, jak se předvedu, ale za ty tři dny jsem stihla vymyslet geniální způsob.
Z kožešiny jsem si vytvořila masku. Dokonale bílá a hladká srst vzbuzovala poněkud hrůzostrašný dojem, když jsem si kožešinu prostě přidělala na obličej. (Vymyslet, jak bude držet, byla těžší část, ale nakonec jsem to vyřešila kouskem provázku zevnitř tak, aby vnější strana zůstala neporušená.) Takže mi šly vidět jen a pouze oči, žádné rty, nos ani lícní kosti či jiné poznávací znaky. A protože představivosti se meze nekladou a magie je kouzelná (doslova), poněkud jsem také změnila vzezření svých očí. V zeleni a šedi se odrážely plameny různých odstínů dvou barev a rozhodně vypadaly opravdově.
Abych to upřesnila, měla jsem na sobě jednoduchý kožený oděv. Hnědé, chlupaté a do půli lýtek vysoké boty. Svrchní část oděvu tvořil dlouhý kabátec až na zem, černý a lemovaný hnědou kožešinou a zároveň nespojený, aby se dobře kopalo, kupříkladu. Horní část kabátce tvořila hnědá kůže a přes břicho se mi táhly dva zkřížené opasky s dýkami. Rukávy byly samozřejmě dlouhé a celé to zakončovalo honosná kapuce tvořená jen a jen měkkým kožichem.
Fakt, že ty kožichy byly vlčí - vlčí, ne vlkodlačí! - je věc druhá.
Vše bylo připravené. Vlasy jsem měla spletené do copu a zastrčené vzadu, vykukovalo jen několik neposlušných pramínků po stranách hlavy.
Shlížela jsem na ně z výšky, jemně mávala křídly a pro sebe se usmívala, zatímco se lidé seřazovali, utišovali a naslouchali, jak porota vyslovuje svůj verdikt a představuje nejlepšího koně tohoto roku. Nig'thmaare, samozřejmě, že Nig'thmaare.
Vyčkávala jsem, připravovala se. Všichni tleskali, jásali, slavili a majitelé hřebce vypadali, že samou pýchou prasknou.
Správný čas srazit jim hřebínek, no ne?
Jednoduše jsem nechala křídla zmizet a pak prostě... Padala. Opravdu. Nestačili si mě všimnout, když jsem s ohlušující ránou ne nepodobnou menšímu výbuchu a následovanou mírnému otřesu země přistála do podřepu přímo před koněm. Nedala jsem jim ani šanci nějak - jakkoli - zareagovat, když kolem mě doslova explodovaly plameny.
A nebyly jen rudé.
Kolem mě a koně se utvořil kruh z rudých a modrých plamenů, z ohně i ledového ohně, který nás odřízl od ostatních. Vnímala jsem šokovaný i rozhořčený křik následovaný povely pro útok. Upřímně, bylo jim to platné jako mrtvému zimník.
Přesto se pár odvážlivců vrhlo kupředu, sekery a meče bojovně pozvednuté. Zčistajasna se mi v rukou objevil meč se zdobenou záštitou (a vážně, skoro jsem trpěla, proto jsem si okamžitě usmyslela, že si pořídím meč další, mohutnější a efektivnější). Pro tuto akci mi sedl lépe než bojové nože.
Rozmáchla jsem se mečem a proskočila plameny, abych se dala do boje. Zranit ale nezabít, takových chovatelů by byla škoda. Navíc jsem si byla téměř jistá, že až se ostatní kmeny dozví, že přišli o nejlepšího koně, bude to ostuda až za hranice všelijakých možností a kmen dva jezdce roztrhá za to, že na Nig'thmaare nedávali pozor.
Lidé popadali na zem a tiskli si zranění, aby zastavili krvácení. Zvedla jsem meč nad sebe, držíc jej jen v jedné ruce, a na nebi se ozvalo dunivé hřmění. Vzápětí přímo do meče hned z několika stran sjely blesky a má magie se v reakci rozprskla do všech stran, oheň se prohnal okolím a mezi lidmi, úžasná abstrakce modré a rudé.
Za doprovodu oslnivé záře způsobenou blesky se však ozval ohromující řev a sotva záře pominula, z nebe se snesla modrá wyvernka. Chňapla klisnu do svých spárů a jako by zvíře nic nevážilo, vzlétla i s ním.
Využila jsem síly, jež mi s sebou přinesla Proměna, odrazila se a skočila hned několik metrů do vzduchu, wyvernce přímo na hřbet. Mávla jsem rukou, plameny se shromáždily na jednom místě a utvořily sloup ohně, jenž vzápětí vybuchl a v podobě jisker se snášel k zemi, kde vytvořily svítící obrazec. Jeden ze znaků Alfa a Omega, které jsem, stejně jako Enaia, měla vytetované na jedné ruce, přičemž svůj vlastní znak byl vytetovaný na ruce druhé. Nikdo o tom nevěděl a tak to do určité doby mělo zůstat; to byla naše neslyšná dohoda.
Doléhal ke mně zděšený křik a rozezlený řev, nadávky a snad i zvuky boje, ale já už se neohlížela. Meč jsem si zastrčila na záda, načež jsem se Naree položila na hřbet, oči spokojeně přivřené.
"To vyšlo přímo dokonale," zazubila jsem se pro sebe. "Letíme domů, Nareo. A čím dřív tam budeme, tím větší dostaneš večeři."

~~~

Stihla jsem to tak akorát a ještě mi zbývalo pár dní k dobru. Onen čas jsem využila ke shánění zbylých dárků. Pro Leo jsem nakonec zvolila ten lví meč, ale ještě jsem k němu přihodila iluzionistu. Jasuovi jsem z nové nabídky vybrala vlčí meč. Ravennë jsem nechala něco vyrobit. Jednalo se o pěknou sponu do vlasů s vyobrazením soví hlavy a pernatých křídel po stranách, ozdobenou dvěma safíry v místě očí. Předmět byl vhodný pro ukládání magické energie na pozdější časy. A ačkoli elfka spíš kouzlila, než bojovala, stále byla Bojovnicí a ti se neobejdou beze zbraně, takže jsem pro ni zvolila i zlacenou dýku, která mi k ní se svými ornamenty na rukojeti prostě pasovala.
Otázkou, co dám královně, jsem si dlouho lámala hlavu. Nakonec jsem na to přišla a nechala jí ušít podsedlovou deku v červených barvách a zlatě vyvedenou výšivkou jména koně, královny i znak města, pro jejího koně Ingvëho. Doplnila jsem to o pohodlnou loveckou koženou vestu lemovanou šedým kožichem s dlouhými rukávy, vhodnou pro vyjížďky v zimě a zároveň pohodlný pohyb i lukostřelbu.
Pro Enaiu jsem však neměla jenom klisnu, to ne. Sotva jsem se vrátila, zalezla jsem si do své dílny v horách a jala se železa, výhně a kladiva. Pracovala jsem převážně holýma rukama, lépe se mi tak s rozžhaveným kovem pracovalo, snáz se ohýbal. Zní to asi vcelku nebezpečně, normálního člověka by to ani nenapadlo, natož aby z toho vyšel bez úhony (a s rukama). Ale já byla dračí mág, ne kdejaký člověk.
Pod mýma rukama se tvořila nádherná zbraň. Rukojeť byla ze zlata a tak akorát do jedné ruky. Z obou stran se táhla dvě smrtící a zakřivená ostří, vzhledem mohly připomínat křídla nebo možná žraločí ploutve. Už od pohledu zbraň vypadala nebezpečně a rozhodně ne pro slečinky, které s ní neumějí zacházet. Přemýšlela jsem na názvem, napadala mne jména jako 'Rozmlouvač' nebo 'Ostrokřídla'. Nakonec jsem však vybrala 'Svištivá smrt'. Protože to poslední, co nepřátelé uslyší, bude hlasité svist!
Když jsem se večer dostala domů, překvapivě jsem nebyla znavená. Roy přesto trval na tom, že bych se měla pořádně okoupat a vyspat.
Protesty byly spíš hrané, jelikož můj manžel má velmi, velmi skvělé... přesvědčovací metody. Ačkoli jsem první půlku noci probděla, tu druhou jsem spala jako zabitá. Se sny, to samozřejmě, a připravená kdykoli vyrazit do jakékoli akce, ale celkem uklidněná a ráno jsem se probudila odpočatá.

~~~

Do Vánočního plesu zbývalo jen několik hodin a já se musela přichystat. Překvapivě se to ještě víc protáhlo, když mi pomáhal Roy.
Šaty byly temně zelené a táhly se až k zemi, přesto odhalovaly více kůže, než je slušné. Na levém boku se nacházel průřez, takže jsem měla nohu odhalenou. Břicho jsem měla zahalené celé, ale v oblasti žeber se kůže zase odhalovala a šaty kryly jen hrudník. Hluboký výstřih na zádech, holá záda končila až kdesi veprostřed. Ramínka úzká a tenká a šaty samotné rukávy neměly.
Tetování jsem skryla velmi jednoduše. Vyřešily to velmi tmavě fialové rukávy až po paži, skoro k ramenům. Z obou rukávů však visela látka stejné barvy až na zem, vypadaly jako nepropustná clona či noční obloha bez hvězd. Rukavice na pažích končily krajkou, stejně tak byly šaty v oblasti hrudníku krajkou lemované.
Skoro bez hvězd. Protože jsem zakomponovala svou magii a využila právě volného místa na rukávech. Tisíce bělavých teček vyobrazených na metrech látky kontrastovaly s temnou fialovou a vytvářely dojem půlnoční oblohy. Tečky neměly tvar hvězdy, ale byly poskládané tak, aby vytvářely všelijaké obrazce, runy či znaky. A doopravdy svítily, jasným bílým světlem, mráz a oheň dohromady, a třpytily se jako ty nejjasnější drahokamy.
Vlasy jsem měla vyčesané a sepnuté zelenými sponami ve tvaru drápů (a také přesně tak ostrých). Tmavě hnědé vlasy mi rázem zesvětlaly do téměř zlatavé barvy a pár pramenů mi spadalo kolem uší. Boty na vysokém podpatku s úplně stejnou barevnou kombinací a vzorem, jaký se nacházel na rukávech. Končily však u kotníků, jednalo se o střevíce. Na rty jsem nanesla fialovou a oči lehce zvýraznila zelenou.
Věděla jsem, že Enaia barvou zvýrazní své jizvy, ale nemohla jsem za to, že jsem zkrátka měla podobný nápad. Po celém těle, i v místech zakrytých látkou, se mi bílou barvou táhly ornamenty. Různé spletité a propojené znaky na odhalené kůži svítily bílou barvou. Obtáhla jsem veškerá tetování, žádné jsem nechtěla skrývat - a tak jako tak nebudou rozumět tomu na zádech.
Dobrovolně a bez mučení se přiznávám, že ano, na hlavě jsem si jizvy přes oko nabarvila. Přesnou kopii jizev jsem pak však nakreslila i na druhé oko a dávala si pozor, aby vše vypadalo správně, efektivně. Barvu jsem nanesla o hodně dříve, aby stihla zaschnout.
Oděv jsem doplnila o diamantový náhrdelník od Roye, jež jsem dostala k zásnubám; kameny se třpytily jako krystalky sněhu a ledu. Na odhaleném stehně se mi ještě krásně vyjímaly dva fialové kroužky.
Ano, ano. Dokonalé, impozantní, to jsem musela uznat sama.
Už nezbývalo nic jiného, jenom přijít na Ples, překvapit zvolenou kombinací a ohromit přítomné.

 38)

"Vypadni."
"Ale no tak, Darow..."
Přitáhla jsem si deku víc k tělu a obličej zabořila do polštáře. "Řekla jsem, vypadni. Nech mě být."
Postel se pohnula, jak si někdo skláněl nade mnou, a vzápětí jsem na šíji ucítila drobné polibky a lehký stisk zubů. Za jiných okolností bych si to vyloženě užívala. "Jen ti chci popřát k narozeninám."
Převrátila jsem se na záda, jen abych zjistila, že jsem v pasti. Roy byl jen kousek ode mě, stačilo málo, aby se položil. V modrofialových očích mu jiskřilo a já na něj naštvaně hleděla. "Netuším, jak ses to dozvěděl," sykla jsem, "ale nech mě být, jasné?"
Vlastně jsem měla tušení a hodlala jsem si Ázzama pořádně podat. Předpokládala jsem, že to byl on, jelikož v záznamech Spolku bylo všechno. Jistě, datum bylo zapsáno ještě v kronice dračích mágů, ale ta je skrytá v jeskyni v horách a stráží ji dračí moudří či starší, a pokud jsem dobře věděla, Roy se tam nevypravoval. A aby si to pamatoval? Pche, po celý můj život mu to mohlo být na dvě věci.
"Jednadvacet je náhodou pěkné číslo," chlácholil mě dračí mág. Vycenila jsem na něj tesáky a výhružně zasyčela, jenže on se najednou sklonil a hrubě přitiskl své rty na ty mé. Líbal mě hrubě, vášnivě, rozhodně ne jemně a přesně tak, jak se mi to líbilo. A proč si to, navzdory všemu, nechat ujít, že?
Takže jsem mu polibky oplácela, dravost stoupala a vzduch jiskřil magií. Přitáhla jsem si ho k sobě a drápy mu rozervala oblečení, jen abych mu vzápětí zanechávala šrámy na zádech. Rukama mi sklouzl po těle a stiskl boky. Spala jsem nahá, takže se nemusel párat s oblečením. Když sklouzl ještě níž, potěšeně jsem zavrčela a odtrhla se od něj, načež jsem mu zabořila zuby do ramene.
Jeho krev mi dráždila smysly a on na sebe nenechal dlouho čekat, kousnutí mi oplatil, tentokrát do krku. Vykřikla jsem a zaklonila hlavu dozadu, syčíc v neslyšné prosbě, aby to udělal znovu.
Další pobídnutí nepotřeboval.

~~~

Spokojeně a uvolněně jsem vyšla z koupelny a sušila si ručníkem vlasy. Už jsem si stihla vyslechnout jízlivé poznámky od Enaiy ("Vážně, Darow? Nemohla sis to nechat na později? Vždyť je ráno."), které jsem s nezájmem přehlížela.
Můžu snad já za to, že Roy je milenec, kterému se nedá říct ne? Kdyby si Enaia pustila Alatara blíž k tělu - nebo alespoň našla někoho, s kým by upouštěla páru -, hned by byla zticha.
"Víš, pořád jsem naštvaná," neodpustila jsem si, když jsem, již oblečená, vcházela do kuchyně a vlhké vlasy mi spadaly z ramen. Konečky se mi kroutily více než obvykle. "Neměl jsi to vědět."
"Mám své zdroje," zazubil se a položil přede mne talíř. Budiž mu připsáno k dobru, že vajíčka se šunkou mi chutnala. A po té ranní... námaze mi taky vyhládlo.
Frkla jsem: "Jo. Neměl ses k tomu ani dostat. To je zrada!"
"Jsme tvůj manžel, nezapomeň," zazubil se.
"Ale ne člen Spolku."
"Tak jako tak jsi mi tím, že sis mě vzala, dala pár možností. Navíc jsi nevydala rozkaz, aby přede mnou takovéto informace zůstaly skryté."
Naštvaně jsem na něj pohlédla. "No teď už je to zjevně jedno. Jestli to ale rozšíříš někam dál..." V očích mi varovně blýsklo. Jen se zasmál a políbil mě.
Sklidila jsem nádobí a umyla talíř. Roy mezitím zmizel v ložnici, a když se objevil, nesl s sebou čtveřici mých bojových nožů. Povytáhla jsem obočí, ale obratně chytila dva, když je po mně hodil. Zvolil zvláštní kombinaci; každý měl jeden se zahnutým a jeden s rovným ostřím.
Vyšla jsem za ním ven. Navzdory vrstvě sněhu a tomu, že se z nebe stále snášely vločky, jsem na sobě neměla moc vrstev oblečení. Zastavila jsem se naproti němu, teď už lehce zmatená. Co má v plánu?
"Říkal jsem si, že když máš ty narozeniny, vyhovím ti a ukážu něco z toho, co umím," vysvětlil mi.
Znenadání vyrazil. Ohnal se meči a já jeho výpad vykryla. Neváhal, zaútočil znova, sjel ostřím po tom mém, až to zařinčelo, a vyrazil mi po břiše.
Brzy jsem potlačila překvapení a dala se s ním do boje. Ostří řinčelo, zbraně se leskly, sníh nám odletoval od noh. Roy byl v boji zatraceně dobrý, což mne překvapilo.
Trvalo to asi čtvrt hodiny, během níž jsem zkoušela, co všechno s noži svede, ale nakonec jsem mu vyrazila zbraně z rukou a on zvedl ruce na znamení prohry. Odhodila jsem nože na hromadu a chvíli se vydýchávala. "Kde ses tohle zatraceně naučil?!"
"To je vedlejší," pousmál se. "Ale bojovat opravdu umím a s více zbraněmi, nejsem neschopný, jak vidíš. Navíc jsem měl dobrého učitele."
"S takovými zbraněmi se většinou učí nájemní vrazi, vyděrači a tak podobně," podotkla jsem.
"Nikdy jsem netvrdil, že na rukou nemám krev, jen jsem to nerozhlašoval."
"Ví to ostatní?"
"Něco ano. Většinu ne. Stejně jako u tebe, nemám pravdu?"
"No, teoreticky..." Utichla jsem, když se k našim uším dostalo klapání kopyt a odhrnování sněhu. Otočila jsem se za zvukem. Na statném plnokrevníkovi k nám přijížděl posel. Kůň i člověk na sobě měli znaky Beristlie.
Kývla jsem na pozdrav. Jezdec ani nesesedal, jenom hrábl do cestovní brašny a podal mi vzkaz: "Královna tě posílá na misi."
"Zrovna teď?" zaprotestoval Roy. "Nemůže to počkat?"
Já si mezitím pročítala, co bylo psáno. U ostrova Crystal něco potápí lodě a s největší pravděpodobností se jedná o mořského hada. To by mohl být docela slušný problém. "Bohužel, tohle nepočká," odpověděla jsem místo posla. "Vyřiď královně, že se o to postarám."
Roy moudře počkal, než se posel ztratil v dálce, aby naštvaně rozhodil rukama: "Proč dneska? Měl jsem něco v plánu!"
"Lituji, zlato," zašklebila jsem se, "tvé plány musí počkat, práce je přednější."
"Za tohle bys měla dostat přidáno," frkl. "Vážně by to jeden den nepočkalo?"
"Laskavě si nestěžuj, ano? Pracuju tu já. A já mám narozeniny, ne ty, takže je snad můžu strávit, jak sama chci, ne?"
"Darow..."
"Ticho už. Tuhle práci mám ráda. Boj, akce... Bez toho by byl život nudný. Když u toho pár bytostí zabiju a sama neumřu, ještě lepší."
Vešla jsem do domu, abych se lépe oděla a připravila na cestu. Po krátkém rozmýšlení jsem se rozhodla prozatím nechat Mstitele, meč od Enaiy, doma, a místo něj jsem vzala meč, jenž mi darovala Ravennë. Meč v šedé barvě a uprostřed čepele zúžený, kříž zdobil drak s ocasem obmotaným okolo ostří. Meč byl tenký, ale zároveň velmi silný, a jeho ostří zdobily nápisy v drakonštině a elfštině - čest, elegance, jednota, oddanost, spravedlnost a síla. Pojmenovala jsem ho 'Poslední spravedlnost'. Líbilo se mi to a hodlala jsem se postarat o to, aby svého jména dosáhl.
Navlékla jsem se do svého obleku z dračí kůže a šupin, meč si připevnila k zádům a vyšla ven před dům, nevšímajíc si nakvašeného mumlání jistého dračího mága. Jedinou myšlenkou jsem přivolala S'hayrana, svého dračího Společníka, který mi okamžitě nastavil hřbet.
"Darow," zkusil to Roy naposledy, přitahuje mne k sobě, načež mi věnoval žádostivý a naléhavý polibek.
Oplácela jsem mu ho, to jistě, ale jen na chvíli, než jsem se od něj odtrhla a plácla ho do hrudi. "Brzy budu zpátky. Kdo ví, možná to stihnu ještě dneska. Hlavně nic neznič, ano?"
Vyhoupla jsem se pískově zbarvenému drakovi na hřbet a pobídla ho. Neváhal, roztáhl křídla a vzlétl. Pro sebe jsem se usmála a umožnila mu vstup do své mysli, aby si mohl zjistit vše potřebné, co se hlavně mise týkalo.
"Mořský had?" podotkl zamyšleně. "Zajímavé. Víš, je štěstí, že tentokrát s tebou nebude Enaia."
Uchechtla jsem se při té vzpomínce a nechala ji, aby zaplnila mou mysl. Okamžitě ke mně dolehly myšlenky jisté vlkodlačice: 'Co hodláš vyvádět?'
'Tentokrát žádná hrdinská záchranná akce, jestli jde o tohle,' ujistila jsem ji pobaveně. 'Jenom obvyklá práce Bojovníka...'
Nechala to víceméně bez odezvy, ale neodpustila si poznámku o tom, že doufá, že se utopím.
Není nic příjemnějšího, než mít Giyarre zrovna s Enaiou.
Krajina pod námi se změnila v rychle ubíhající rozmazaný flek, zatímco jsem si jednoduše lehla na dračí hřbet a drbala S'hayrana po šupinách. Cesta na ostrov Crystal byla krátká, drak se neflákal. Já jsem sice odpočívala a přemýšlela, ale zároveň jsem měla smysly na nejvyšší možnou, abych zabránila nečekanému přepadení. Až na dva draky, kteří se k nám na chvíli připojili a s nimiž jsem si popovídala, ať už o různých záležitostech v hnízdech nebo jejich osobních věcech, se nedělo nic zajímavého.
Zvolit si pro přistání malé rybářské městečko asi nebyl nejvhodnější nápad, ale co už. Zakroužila jsem nad domy a snesla se dolů, doprovodem mi bylo pár vyplašených výkřiků, rachot zbraní a zvuky běhu. Přitom jsem měla tolik slušnosti, abych z draka seskočila až po tom, co přistál, ne před tím... Navíc ani nevychrlil oheň. Nevděčníci.
Tak tedy, seskočila jsem ze S'hayrana a pohladila ho po čumáku, načež se spokojeně stočil do klubíčka přesně tam, kde byl, a jal se odpočívat. Pousmála jsem se a otočila se na přihlížející dav. Pár mužů na mne mířilo svými zbraněmi, většinou sekerami a noži vhodné i pro zpracování ryb.
"Nepřicházím bojovat," řekla jsem klidně. "Rozhodně ne s vámi. Zbraně můžete sklonit -" ne že by jim byli co k čemu, kdybych útočila - "a radím vám dobře, ať vás ani nenapadne tomu drakovi byť jen ušpinit jednu šupinu. Co jsem to... Jo, už vím. Jsem Bojovnice, takže si své činy opravdu rozmyslete."
Většina z lidí zbraně opravdu sklopila. Jedna z žen postoupila dopředu: "Jste tu kvůli tomu mořskému hadovi? Už bylo na čase," neodpustila si.
"Mohli jste si to vyřešit sami," broukla jsem a varovně blýskla tesáky. "Kdo je tady něco jako starosta?"
"Já." Dav ustoupil před starší ženou s vrásčitou kůží a mozoly na rukou, jež v rukou držela síť. Jak symbolické.
"Ráda bych s vámi mluvila." Výmluvně jsem se zadívala na ostatní, načež žena - mohla mít tak kolem padesáti - kývla. Zvolala pár jmen a společně jsme se odebrali do jednoho z nevelkých domků. Společně s námi vešlo i pár mužů a další žena. Všichni se usadili kolem velkého stolu, patrně v hlavní místnosti celého domu. Já nesedala, jen jsem se postavila do čela, se starostkou naproti. "Dobrá tedy. Máte zde podrobnou mapu?"
Žena kývla a pobídla asi čtyřicetiletého muže, který zmizel ve vedlejší místnosti a vzápětí se objevil i s mapou, jíž roztáhl po stole. "Kde přesně ten had potápí lodě?"
Druhá žena, mladá, nemohla mít více než třicet, ukázala na východ od městečka na jižní straně ostrova. "Tady. Vybral si tu nejhorší možnou cestu - projíždějí tudy všechny lodě, jinak by to musely zdlouhavě obeplouvat. A z jedné strany jsou útesy..."
"Potápí všechny lodě?"
"Doposud všechny. Nikdo už tudy nechce projíždět a my nemůžeme ani daleko na moře lovit. Ryby jsou velkou částí naší obživy. Mimoto již zemřelo několik lidí."
"Máte nějakou loď, kterou se chystáte poslat do Sardu či jinam?"
"Ano," přikývl muž. "A bylo by jich i spousty. Hlavně ale potřebujeme doplnit zásoby ryb pro nás."
"V tom případě hledám dobrovolníky," rozhodla jsem bez okolků. "Plán je následující: Vyrazí jedna loď, která bude sloužit jako návnada. Až se had objeví, zaútočím."
"Zaútočíte? Vy?" ozvala se zmateně žena. "Tím chci říct; sama?"
Narovnala jsem se. "Jistěže sama. Loď bude sloužit k odlákání pozornosti. Nemusíte se strachovat, uchráním ji i veškerou posádku."
Lidé se po sobě podívali, zvažovali, jestli věřit mým slovům nebo ne. "Je to velký risk," zhodnotila nakonec nejstarší žena, "ale hada se musíme zbavit." Váhavě pohlédla na muže po její pravici: "Tariku?"
"Půjdu sehnat pár dobrovolníků. Ostatní ať mezitím připraví Bouřlivou. Však to znají." S těmi slovy se lidé zvedli od stolu a vyráželi ven z místnosti. To šlo snadno, pomyslela jsem si.
Bouřlivá byla malá, ale bytelná rybářská bárka, na níž se vešla posádka o pěti mužích a jedné ženy. S'hayran zmizel do Eorsu, nehodlala jsem jej ohrozit. Navíc jsem byla přesvědčená, že ačkoli jsem na dračím hřbetě vyrostla, s vlastními křídly se mi akce podaří lépe.
Nastoupila jsem k lidem na loď a vypluli jsme. Udivily je, ale zároveň potěšily, mé znalosti ohledně plavby a práci na lodi, takže jsem se neflákala a místo toho pomáhala. Když jsme vypluli, posádka se ponořila do ticha a s každým přibývajícím coulem jsem cítila stoupající napětí.
Stála jsem na přídi, ruce poklidně svěšené, ale připravená každou chvíli popadnout meč na svých zádech a začít se jím ohánět. Pečlivě jsem větřila, ale ve vzduchu bylo příliš soli. Vítr s sebou nepřinášel nic zvláštního.
Blížili jsme se k útesům a zároveň tak místu, kde mořský had sídlil. Tarik vydal povel k zatavení lodi a vyhození sítí. Neklidně vyčkávali. Loď se jemně houpala na vcelku klidných vlnách.
Žena najednou prudce odskočila od svého místa a natáhla ruku, oči vytřeštěné. Už jsem to viděla taky; z levé strany se k lodi blížila obrovská brázda, vlny nabyly na síle a mohutnosti a i navzdory dálce jsme mohli zahlédnout, že pod vodní hladinou se cosi hýbe.
Vzápětí se za doprovodu obrovské masy vody, která se zdvihla a pokropila posádku i zanechala kaluže na palubě, z moře vynořil had. Slyšela jsem několik přidušených výkřiků "Bohové!", lapání po dechu a zděšený jekot. Had se vztyčil do plné výše. Mohl mít měřit i před dvacet metrů, tělo měl široké minimálně metr. Upíral na nás jedovatě žluté oči plné dychtivosti a touhy po kořisti. Šupiny se mu leskly kapkami vody i sluncem.
Nemohla jsem říct, že bych snad nechápala, proč se lidé tak báli.
Byl čas spustit plán. Povolala jsem křídla a za odrazu vystřelila do vzduchu rychle jako šíp. Kolem lodi jsem rozprostřela ohnivý štít sálající horkem i magií, nepropustnou bariéru, jejímž úkolem bylo od lodi hada odehnat.
Vzlétla jsem do výše hadovy hlavy. Bohové, jen jeho hlava byla stejně velká jako já. Cítila jsem se oproti němu nepatrně, ale nic mi nezabránilo v tom, abych rozzuřeně zařvala. Odpovědí mi bylo hlasité syčení. Had se zase věnoval lodi, pokoušel se kolem ní obmotat své tělo, ale jakmile zjistil, že mu v tom brání něco, co pálí, přestal a soustředil se na mne. Tak je to správně.
Vyrazila jsem. Prolétávala jsem pod záhyby jeho těla a on se kroutil a ohýbal, jak se mne snažil zakousnout či udeřit. Provokovala jsem ho magickými jiskrami, spíše dotěrnými než bolestivými, a syčela na něj. Univerzální jazyk, jemuž plazi zkrátka rozumí. Prolétla jsem pod jeho tělem za pomocí elegantní otočky, křídla stažená k tělu, abych rychleji létala, rozčeřila hladinu vody a vzlétla jsem znova vysoko do nebes k mrakům.
Jenomže pak jsem se najednou zastavila. A padala.
Pokusila jsem se máchnout křídly, ale žádná na mých zádech nebyla. Projela mnou vlna zděšení, překvapení a nevěřícnosti a já nedokázala udržet svůj výraz klidný.
Naštěstí mé tělo podvědomě zareagovalo, sňala jsem si meč ze zad, rozmáchla se a celá jsem se otřásla, když jsem přistála na hadově těle, jen kousek za jeho hlavou. "Co to kur..." dokázala jsem ze sebe přidušeně dostat, než jsem byla donucena jednat. Vyšplhala jsem se po jeho těle až k hlavě, hadovy šupiny byly sice kluzké, ale já se udržela. Během okamžiku jsem zabodla hadovi meč do oka, načež jsem ho vytáhla a tentokrát zabořila do jeho těla až po jílec, načež jsem uvolnila nohy, zapřela se svým tělem... A jela. Ostří si prořezávalo cestu skrz hadovo tělo a na mě se doslova valila masa žlutozelené břečky - hadovy krve.
Had sebou zazmítal, čímž meč posunul ještě více. A neměl to dělat, jelikož já zrovna v tu chvíli zaujala pozici nohama na jeho těle, meč vytáhla a ťala. Povím vám, není snadné přeseknout přes metr široké tělo, ale ani to není nemožné. Stačí jen použít správnou sílu. Takže když se hadovo tělo přetrhlo na dvě části, taktak jsem si stačila meč připnout zpátky na záda, než se polovina, na níž jsem byla, sesula do vody.
Neudržela jsem se a z výšky několika metrů dopadla do vody přímo na záda. Kolem se vzedmuly vlny a na mne dopadlo hadovo tělo, tlačilo mne k hladině. Kolem byla žlutá a zelená, zakalily mořskou hladinu. Matně jsem viděla, že loď všechen nápor ustála, a můj štít se rozplynul, již nehrozilo nebezpečí, had byl mrtev, jeho hlava klesala vedle mne...
Neměla jsem sílu, stále jsem byla šokovaná z toho, co se stalo. Pokoušela jsem se plavat k hladině, ale metry a metry hada mi v tom bránily. Matně jsem vnímala několik hlasů ve své hlavě, ale věděla jsem jen to, že se musím nadechnout, ale hladina je tak daleko a já skrz zbarvenou vodu neviděla, tělo hada mi bránilo...
Ucítila jsem, jak mne kdosi popadl kolem pasu a prudce vytáhl z vody. Mohla jsem se nadechnout, prudce jsem vyprskla vodu - ale přetočily se mi oči a já se octla v nevědomí.

~~~

Zalapala jsem po dechu a vymrštila se do sedu. Překvapeně jsem shledala, že ležím ve své vlastní posteli. Vyhrabala jsem se z područí teplých přikrývek a postavila se na nohy. Byla jsem víceméně v pořádku.
Až na to, že mi v hlavě pořád rezonovaly myšlenky, že je něco velmi, velmi špatně.
Když jsem získala povědomí o své mysli, cítila jsem, že se do mého myšlení dobývá myšlení ještě někoho jiného. Zoufale jsem se snažila některé své myšlenky zablokovat, ale bylo mi to platné asi jako mrtvému zimník. Vše naprosto k ničemu.
Nechala jsem Enaiu, ať si projde, co chce, jen jsem ji důrazně poprosila, ať mlčí. Vyšla jsem z pokoje. Někdo ze mě stáhl mokré oblečení a převlékl mne do domácího. Nebylo těžké hádat, kdo, zvlášť když jsem dotyčného nalezla v kuchyni.
Odkašlala jsem si, a když jsem promluvila, znělo to chraptivě: "Nech mě hádat. Tajně jsi mě sledoval celou dobu?"
Vzhlédl od papírů. "Ne. Jen... je to tak důležité? Darow, zatraceně, tvrď si, co chceš, ale jsi moje žena. Nejenže by mi spousta lidí nepoděkovala, kdybych tě nechal umřít, zvlášť tímto způsobem -"
Zvedla jsem ruku a umlčela ho. Nepotřebovala jsem slyšet, jak potupná by tohle byla smrt. "Tentokrát to nechám být. A... děkuji, Royi." Ačkoli poslední slova byla šeptaná, byla tam a já se radši rychle vytratila.
Nešla jsem daleko. Jen kousek do hor, na místo, kde mě nikdo neviděl. A teprve ve chvíli, kdy jsem cítila, že se Enaia zajímá o něco jiného a tlak na mé mysli polevil, dovolila jsem si roztřesený nádech.
Soustředila jsem se jak nejvíc to šlo, dokonce jsem i riskovala a několikrát se vrhla z útesů dolů. S každým pokusem ale ve mně stoupal pocit bezmoci a vědomí, že je něco špatně, neskutečně sílilo.
Protože ať jsem se snažila sebevíce, tíhu křídel na svých zádech jsem stále necítila. Nedařilo se mi je vyčarovat. Jako by nikdy nebyla.
Něco bylo velmi špatně.

39)

Zběsile jsem listovala před sebou rozloženými knihami, přejížděla pohledem po stránkách, vnímala jednotlivá slova, jen abych je vzápětí vyhodnotila jako nedůležitá. Tuny a tuny materiálu, ovšem žádné uspokojivé výsledky. A přitom jsem věděla, že to, co se děje, rozhodně nebylo normální.
Ať jsem hledala sebevíc, stále se mi nedařilo objevit, proč ztrácím své schopnosti. Hned druhého dne poté, co se mi nedařilo vyvolat svá křídla, jsem přišla o vylepšený zrak, sluch i čich, nezůstala mi ani vyšší rychlost. Nedlouho poté zmizely i tesáky.
Během několika dní jsem navštívila nespočet moudrých draků z několika nejbližších hnízd, vybílila jim knihovny a ukradla si pro sebe i několik knih psaných dragonštinou. Samozřejmě, že jsem neřekla, co přesně se děje. Nemohla jsem, nechtěla jsem.
Hledala jsem a hledala, ale nic nenacházela. Nemohla jsem ovšem přestat. Na nic jsem neměla náladu. A zatímco Enaia si užívala se svým druhem a milencem (konečně, mimochodem. Říkala jsem, že to nakonec stejně praskne.), já se topila ve vlnách naprosto zbytečných vět a slov. Ano, Enaia na to sice také myslela, ale... Ale. Když jsem na nic nepřišla já, nemohla ona. V posledních dnech jsem se soustředila hlavně na pročítání spisů a knih, nešla jsem ani na lednovou slavnost, ale díky Enaie jsem měla dostatečně jasno, co se tam dělo.
Nepostřehla jsem, že někdo vešel do místnosti, dokud jsem na ramenou a zádech neucítila něčí ruce. Prudce jsem sebou trhla, ale mé tělo to poznalo okamžitě. "Jak dlouho jsi vzhůru?"
"Nešla jsem spát," odpověděla jsem a zahnala myšlenky na to, co znamená, že jsem úplně vypnula. Nemohla jsem si dovolit cítit se v bezpečí, to bylo špatné, zlé, a značilo to problémy. Zvlášť, když jsem se v bezpečí cítila v jednom domě s Royem.
Pro bohy...
"Jak to?" přejel mi rukou po zádech až k ramenům a promasíroval je, společně s nimi i krk.
"Nemohla bych spát, Royi."
Usadil se na židli vedle mě a přitáhl si mě k sobě na klín. Nechala jsem se, a když mi přitiskl rty ke krku, jen jsem vydechla. Vjel mi rukama pod košili a spokojeně zabručel, když zjistil, že mi chybí horní díl spodního prádla. Prstem mi obkroužil bradavku a současně zabořil tesáky do místa mezi krkem a ramenem. Prokousl mi kůži, trhaně jsem vydechla. Zvedl ke mně lačný pohled a olízl si zkrvavené rty. Ten pohled mne přivedl na hříšné myšlenky, ovšem když jsem neucítila lehké brnění v místě poranění, musela jsem se soustředit na svůj problém - regenerace byla v háji.
Vyskočila jsem na nohy tak prudce, až se mi na chvíli zamotala hlava a já se musela opřít o stůl, ale donutila jsem se couvnout. Zhnuseně jsem zaklapla všechny knihy a odsunula je na jednu hromadu. Roy vzdychl: "Našla jsi něco?"
Odfrkla jsem si. "Ani náhodou. Ale víš co? Teď mám čtení po krk. Jdu ven."
Okamžitě stál u mě, vrtě hlavou. "Sama nejdeš, zapomeň."
"Půjdu za Enaiou."
"Tak to už vůbec ne."
Protočila jsem očima. "Chci jí jen něco dát." Před několika dny totiž měla narozeniny - sladkých dvacet - a já jí ještě nedala dárek. Měla jsem pro ni dvojici bojových nožů s černým ostřím, zdobené zlatým vzorem. Koupila jsem je nedávno, neskutečně se mi líbily. Zbraní navíc nikdy není dost.
Vešla jsem do koupelny, zavírajíc za sebou dveře, a rychle ze sebe smyla pot i tu malou stroužku krve. Roy stál za dveřmi a ani tekoucí voda mu nezabránila v namítání, že sama za ní rozhodně nepůjdu, zvlášť když u sebe má svého druha a mně ani nefunguje Proměna.
Osušila jsem se a otevřela dveře koupelny. Manžel mi podal oblek vhodný do zimy i pro lov, a já na sebe v rychlosti naházela oblečení.
Popadla jsem dva bojové nože a zmenšila je, aby se lépe nesly, a Roy mezitím dál vykládal, proč bych ho měla vzít s sebou. Připomněl, že i když mu to zakážu, on stejně neposlechne, a protože je členem Spolku jen napůl, nemůžu na něj použít ani něco jako rozkaz Shayt'rra.
Když jsem vyšla ven z domu, jednoduše jsem ho nechala, ať jde se mnou. Beztak jsem byla moc vyčerpaná, abych mu jakkoli odporovala.
Enaia bydlela, stejně jako my, v horách, jen na jiné straně. Díky Poutu jsem jasně věděla, co teď dělá, a že je tam s ní Alataras.
Zatímco jsem přemýšlela, proč přesně že jsem mu nepřikázala zůstat, a proč jsem si to nějak nepojistila - třeba přivázáním na židli nebo k něčemu jinému -, krokem jsme došli až k Enainému domku. Nepřekvapily mne zatažené záclony ani zabouchnuté dveře, ostatně, co se dělo uvnitř nemuseli náhodní kolemjdoucí, pokud by nějací kromě nás byli, vidět.
Přicházeli jsme tiše, bez zvuků, ale já věděla, že dvojici uvnitř naše přítomnost neunikla. Možná částečně i proto jsem skoro doslova rozkopla dveře. Odpovědí bylo zavrčení, mnohem hlubší než Enaino, ale zato méně ostré. "Enaio, klidni si ho!" křikla jsem a krátce pohlédla na Roye, který stál jen kousek ode mě.
"Darow, odveď si ho!" taktéž zakřičela Enaia v odpověď.
Odfrkla jsem a neodpustila si mumlavou poznámku o majetnických druzích, načež jsem zvolala, aby se oblékli do něčeho, v čem se mohou ukázat.
Enaia se záhy objevila ve dveřích. "Co se ti na tomhle," poukázala na svůj strohý obleček, "nelíbí?"
Mávla jsem rukou. "Já už tě viděla i mnohem hůř, -" a to byla pravda, přihlédneme-li k úplňkům, kdy jsme se obě budily úplně nahé - "ale tady Alatarovi by mohlo vadit, že na jeho majetek kouká i někdo jiný." Pro upřesnění jsem kývla hlavou k Royovi, který však o Enainé tělo nejevil kdovíjaký zájem.
"Majetek? Ale běž," odsoudila to Enaia, sledujíce, jak se Alatarovi ježily vlasy.
"Ještě řekni, že to není pravda," poukázala jsem na všechna ta drobná zranění tesáky a drápy, kterými byla posetá. Na druhou stranu, já na tom nebyla jinak. Nezhojená rána mezi ramenem a krkem mluvila za vše.
"Ale jdi, co jsem měla dělat? Už mě nebavilo ti jen koukat přes rameno."
Protočila jsem očima, ale uvnitř mě cosi strnulo. Enaia moc dobře věděla, že o tom Roy stále neví, a věděla jsem, že Alataras to tím pádem ví také. "To chápu... koukat na tohle?" přisadil si vlkodlak.
Roy krátce a nechápavě pohlédl na Enaiu, pak se ale soustředil na vlkodlaka. "Mluvíš, jako bys byl nějaká výhra."
"Támhle je zrcadlo, zlato," broukl Alataras.
"Možná by ses před něj mohl postavit. Podle tvých slov asi nevíš, jak vypadáš."
"Tak jako ty ne, takže jsem spokojený... Chudák Dračí plamínek."
No to si děláš... 'Asi budu mít co vysvětlovat,' sdělila jsem Enaie skrze Pouto.
"Alespoň ji dokážu rozhořet," namítl Roy klidně, ačkoli jsem věděla, že tápe.
To nemyslíš vážně! blesklo mi hlavou. "Však já vím," pronesl Alataras a Enaia soucitně doplnila: 'Je po tobě, Darow...'
"A nic moc," dodal Alataras zamyšleně. "Nedivím se, že Enaia vstávala rozladěná."
"Nebo snad tak dobře, že nemohla spát?" opáčil dračí mág.
"Ne, pravidelně chodila zvracet."
"Tou dobou jsi s ní už byl, že to víš tak přesně?"
"Naposledy včera večer, tele jedno."
Měla jsem co dělat, abych neprotočila očima nad tou rádoby urážkou. Jenomže pak můj manžel pokračoval: "Hm... jen aby nám tady neběhala malá Enaia."
'ROYI!' zaječela jsem na něj telepaticky. 'Víš, co jsem ti říkala!'
Tentokrát pro změnu zavrčela Enaia a já cítila pocity, které hluboko a dobře skryla. Jen ne přede mnou. Alatarova tvář pomalu získávala šedavý nádech, v očích mu divoce plálo.
Roy udělal tu chybu, že se vítězně zašklebil. Vzápětí vlkodlak ve své vlčí podobě letěl ze schodů přímo proti dračímu mágovi. Ten se obratně vyhnul, cenil tesáky a natahoval před sebe drápy. Hleděli na sebe, vrčeli, ale neútočili.
Vzápětí se vlkodlakovy rysy začaly rozmazávat, načež se zvětšil, stál na zadních...
'Děje se to, co si myslím, že se děje?' sykla jsem myšlenkami.
'Já o tom nevěděla!' bránila se Enaia.
Protože Alataras před námi stál, využívaje schopnosti Mezipodoby. Roye ovšem ani na okamžik nenapadlo se přikrčit.
'Neříkala jsi, že to umí jen pár z vás?!'
'Taky ano... Od tohohle okamžiku vím o čtyřech.'
Alataras se odrazil a vrhl se po Royovi, čímž se dostali mimo dům. Roy vyskočil několik metrů do vzduchu, ale Alataras se mu stačil zakousnout do nohy. Okamžitě se stáhl a sekl mu drápy po čumáku i hlavě.
Škrábali se, kousali, zasazovali rány. V Royovi by nikdo nepoznal člověka, kterým za jiných okolností alespoň částečně byl. Z jeho rukou vystřelily plameny a obmotávaly se kolem vlkodlaka, ten v reakci zavřeštěl, ale popáleniny se neobjevily.
Vzduchem se cosi prohnalo. Něco, co jsem nedokázala určit přesně. Neklidně jsem koukla na Enaiu, když Roy odskočil a plameny zmizely. "Dobře, tohle začíná být zlé."
'Cítila jsi to?'
'Ano, a vůbec se mi to nelíbilo.'
Stáli proti sobě, nahrbení, připravení znova vyrazit do útoku, a my s Enaiou mezitím kvapně a neslyšně diskutovaly, co to mohlo být. Ten pocit byl povědomý a já začala mít tušení. A vůbec se mi nelíbilo. 'Podobalo se to efektu exploze,' řekla jsem, když se Enaia ptala.
'Blbost, neznám druhého člověka s takovou schopností.'
Znova se do sebe pustili, tesáky proti tesákům, drápy proti drápům. 'Jenže... pak by měl Roy hezky rychle zmizet.'
Royův obraz se zamihotal a rozdělil. Teď tam stáli dva a oba k Alatarovi mířili ze dvou stran. Vlkodlak se obrátil k tomu napravo, jelikož ten nalevo byla iluze. Zaútočili oba, iluze i Roy, najednou, ale rány přesto přišly zleva - protože Roy využil teleportace a jiných kouzel.
'Jestli máš pravdu, tak... deset, devět, osm...' odpočítávala Enaia, když si všimla podivného ohně v Alatarových očích.
Hlasitě jsem zasyčela. Bez tesáků to vyznělo jinak, ne tak efektivně, ale účel to splnilo. Trhla jsem za pouto, které mne a Roye spojovalo jako manžele. Roy sebou cukl, když v tom zvuku ucítil rozkaz. Nechtělo se mu, to jsem viděla, ale musel se podvolit. Odskočil několik metrů od vlkodlaka.
Alataras zavrčel, ovšem to se změnilo ve vyjeknutí. Zavrčela jsem, byť to vyznělo beztesákovitě, ovšem Roy zůstal na místě, propaluje vlkodlaka pohledem.
Vzápětí se okolím jako by prohnala magická vlna a vytáhla energii ze všech předmětů v okruhu několika metrů, čímž je roztříštila v prach. Roy byl naštěstí dostatečně daleko, ovšem Alataras najednou stál uprostřed velkého kráteru.
Jedna má část vnímala vztek. Jelikož... DALŠÍ s touhle schopností?! Enaina slova, ať se nevztekám, nepomáhala, jelikož já proti téhle věci stále neznala způsob obrany. Teď už jsem na něj tuplem musela přijít, protože... Protože.
Alataras, stále v Mezipodobě, mezitím přehodil přední pracky přes okraj kráteru, vrhaje na Enaiu pohled a neslyšně s ní komunikoval. "Co tohle zatraceně bylo?" zavrčel Roy, zcela vyveden z míry.
"Royi... nikde jsi o něčem takovém nečetl? Neslyšel?"
"Vím jen, že něco takového umíš ty," kývl Enaie v odpověď, "ale neviděl jsem to."
"Už jo," podotkla.
Vlkodlak se mezitím vyhrabal z kráteru a nevěřícně na něj hleděl. Přejela jsem celou tu spoušť pohledem. Zbyla jen trocha prachu. "Nepraktická schopnost," frkla jsem.
"Vyhovuje mi," odtušila Enaia.
"No, alespoň to nejsem já, kdo má před barákem kráter."
"To se uklidí." Vzápětí zavrčela, když se k nám Roy začal znova přibližovat. Alataras se okamžitě ohlédl, v pohledu výzvu, ale Roy na něj jen vycenil tesáky a postupoval dál.
Vzdychla jsem, ale odsunula se dál od Enaiy, načež ke mně Roy přistoupil. Přitáhl si mě k sobě, na Alatara naposledy zavrčel a nechal Proměnu zmizet.
"Tak hele," zavrčela Enaia - moc vrčení! - na Roye, "tohle je můj píseček a ty se tu - promiň, Darow - chovej slušně, nebo padej." Věděla jsem ale, že se jí ta poznámka dotkla o hodně víc, než dávala najevo.
"Zaútočil on, ne já," řekl chytře.
"Na jeho místě bych ti šla po krku rovnou. Neslyšel jsi?"
"Řekni mi, kdy mi po krku nejdeš," neodpustil si, ale pak už byl zticha. A rozhodně za to nemohl fakt, že jsem mu nenápadně zaryla drápy do boku. Vůbec.
"Kdybych ti šla po krku, už tu nejsi. Ale ani Darow mě neudrží zpátky dlouho, když nebudu chtít - tak si dej pozor."
Opět se jedna má část rozhodla přemýšlet nad tím, na čí stranu bych se postavila, a co kdyby Enaia opravdu Roye chtěla zabít. Tentokrát jsem vzdychla nahlas, je jen v myšlenkách. "No, pokud už pejska zvládneš," otočila se na mě s úsměvem, který se jí však neodrážel v očích, "něco jsi chtěla, Row."
"Jo, chtěla. A tihle dva mi to nakrásně zkazili." Vrhla jsem po Royovi významný pohled.
"Tak to dopadá, když si pustíš chlapa do baráku... zkus si jich nevšímat a mluv."
"Jo, musí všechno zničit," odtušila jsem. Přesto jsem sáhla do kapsy a vytáhla dárek klasicky zabalený v černé sametové látce. Kouzlem jsem jej zvětšila do jeho původní velikosti. Dva bojové nože s černým ostřím. "Šťastných dvacet let, má milá Eno. To máš na všechny ty Lovce, kteří si usmyslí, že by snad chtěli kožešinu Fénixe."
"Vteřinku," zabručela, načež se seshora ozvaly čtyři rychlé a hlasité rány.
Povytáhla jsem obočí. "Koho tam vraždíš?"
"Já nikoho..." přerušily ji dva balíčky letící z okna. "Drak taky potřebuje něco, co by ukázal v boji," usmála se. "I když je o rok starší."
Uchechtla jsem se, polykajíc poznámku o tom, že za to stejně nemůžu. "No jo, není to výhra." Jala jsem se balíčky zvědavě rozbalovat, stejně jako Enaia. Převalila se přese mne vlna pocitů, zdvojnásobená tím, že Enaia vnímala ty samé pocity.
"Pitomé Pouto," zabručela. "Selže, když ho potřebuješ."
"Jo," zašklebila jsem se. "Ke spoustě nezbytnostem tě pustí, ale co je důležité..." Pobaveně jsem zírala na dvojici bojových nožů v mých rukách, úplně totožnou se zbraněmi, které jsem já darovala Enaie.
"No, pak doufám, žes taky vybírala ty, co se ti líbily nejvíc."
"Že váháš."
"Pak všechno nejlepší," zakřenila se.
"Všechno nejlepší," zopakovala jsem a zasmála se.
Alataras zavrčel. "Nejsi jediná, kdo bude dnes vysvětlovat..."
Možná zčásti proto jsem to také řekla a udělala. Jen možná. "Jo, s tím počítám. Proto taky půjdu pracovat," zašklebila jsem se.
"Ne trucovat do sprchy?"
"Hej - celou noc jsem nespala, studená voda bodla," ohradila jsem se. "Ale u mě fungovala, u tebe ne."
Odpovědi se mi dostalo myšlenkové formy. Napodobila jsem ji, alespoň do doby, než si Roy odkašlal: "No tak."
"Co máš zase za problém?" zajímala se Enaia.
'Já ti říkala, že nebudeš odolávat.'
"Bavit se v myšlenkách můžete i jindy, ne?"
"Dej si odchod." 'Ty jsi mi to ještě přála, přiznej se!'
'Jistěže přála.'
'Víš přece, jak to skončí!'
'Přesto si to zasloužíš.' Roy krátce pohlédl na Alatara, který však o přerušení Enaiy či mě nejevil zájem, a proto jenom frkl.
'Jo - hlavně až se o něm dozví Gavin.'
Na věci tohoto typu jsem si zakazovala myslet. Ale nešlo to, ne kvůli snům, ne kvůli hrozícímu nebezpečí. Zatřepala jsem hlavou. "Lituji, ale opravdu budu muset jít. Užijte si to tady, vy dva. A Alatare, omluv Roye, občas neví, jak se chovat." Kývla jsem na vlkodlaka a na Enaiu se omluvně zadívala. Ve spojení zůstaneme tak jako tak. Popřála jsem jí hodně štěstí a ona mně také při hledání odpovědi na můj problém, načež jsem se prostě otočila a odkráčela pryč. Enaia na Roye zavolala, aby u ní zůstal, a prohodila s ním ještě pár slov.
Neslyšela jsem je, ale vnímala. A ani bych nemusela být s Enaiou spojená, abych podle Royova výrazu poznala, že vytáhla Areyu. "Zasloužil sis to," zabručela jsem, když jsme byli z dohledu. Vnímala jsem totiž vlkodlaččinu ublíženost, stejně jako jsem věděla, že se jí kvůli slzám mlží pohled. Ani jsem nemusela nazírat.
"Darow, to nemyslíš vážně!"
Prudce jsem se k němu otočila a zabodla mu ukazováček do hrudi. Rozhodně ne jemně. "Děláš si ze mě prdel?" vyhrkla jsem. "Jasně jsem ti řekla, jak na tom Enaia s dětmi je. Řekla jsem ti, jak to cítí. A ty i přesto vytasíš s tímhle. Máš být jen rád, že tě nezabila ona sama!" Zuřila jsem, neskutečně a bylo mi jedno, co si o tom myslí on. Mohl si za to sám. Měl se ovládat, zatraceně.
Nasupeně, ale zároveň lehce odevzdaně na mě hleděl. "Ten vlkodlak mě štval. Provokoval. Věděl něco, co já ne, a byl si toho vědom," přimhouřil oči, chytil mou ruku a přitáhl mě k sobě, pevně, abych nemohla utéct.
Ani jsem se nesnažila tvářit provinile a dívat se jinam. Na druhou stranu jsem věděla, že teď už se z toho nevyvleču. Zatracený Alataras! "Mezi mnou a Enaiou je Pouto."
Vycenil tesáky. "Jaké?"
"Prostě - Pouto. Jmenuje se to tak. Nejde se toho zbavit, leda kdyby jedna z nás zemřela, ale pro tu druhou by to bylo, jako kdyby přišla o část sebe samotné. Víme o každé myšlence té druhé, víme, kde přesně je, známe všechno, co se jí kdy stalo, dokážeme říct, jak se právě cítí, vnímáme její bolest i to, co právě dělá. Můžeme se dívat jejíma očima - něco jako u draků, ano - a hovoříme spolu myšlenkami. Ne telepaticky, prostě si odpovídáme na myšlenky té druhé, znáš to. Neutajíme před sebou nic. Ale máme potřebu se chránit. A kdyby tě to zajímalo, rozumím vlkodlačtině i jazyku psů a tak podobně." O dalších částech - například proroctví - vědět nemusel.
Hleděl na mě, čišel z něj vztek a nevíra a jeho stisk ještě zesílil. "Kdy ses mi to chystala říct?!"
"Neřvi po mně!" okřikla jsem ho okamžitě.
Samozřejmě, že ho to neuklidnilo, spíš jsem akorát přilila olej do ohně. "Takže Enaia ví o všem, co děláme? Kdy, jak často - všechno? A ty víš, vidíš, vnímáš... Alatara?" Najednou se celý naježil a napnul a síla, jíž mne držel, byla až drtivá.
Pokusila jsem se vytrhnout a uniklo mi tiché bolestné zasyknutí, protože jsem měla dojem, že mi každou chvílí zlomí kosti v rukou. Okamžitě povolil stisk a jeho pohled se stal omluvným, jenomže já na něj vztekle vycenila zuby, vyškubla se a vyrazila dále. "Ano, vnímám i Alatara," odpověděla jsem mu konečně. "Přesněji řečeno, jaký pocit z něj má Enaia."
Doposud se za mnou držel jako stín, ale teď se přese mě přelilo tiché zavrčení, rozechvělo mou kůži a vyvolalo zvláštní pocit. Tak tak jsem odolala ohlédnutí.
Nevšímajíce si okolních lidí, postupně jsme se dostali až do hradu. Vzhledem k tomu, že Roy šel za mnou, nechali ho projít, ale služebnictvo se přeci jen tvářilo všelijak. Někteří ho viděli poprvé, jiní věděli, kdo že to se mnou je. Ti s lepším čichem si dokázali domyslet.
Narychlo jsem se stavila do pracovny a prohlédla hlášení. Překvapivě málo papírování, ale k mému štěstí jsem objevila i jeden naléhavý případ - souvisel s přepadáním starších lidí v opuštěnějších uličkách. Devět lidí za dva týdny, všichni zbiti a okradeni.
Vítejte v Beristlii, městě s nejlepšími ochránci, kde se přesto dennodenně děje snad nejvíce zločinů v celém Sardu.
Otočila jsem se, abych vyšla ven z pracovny, ale Roy, doposud postávaje jen kousek ode mě, najednou přiskočil a prudce mě přitiskl zády ke dveřím. Stihla jsem jen heknout, bojové nože, které jsem si připnula na záda, se mi tupou částí zaryly do zad, ale to už mě dračí mág zuřivě líbal a dobýval se mi pod oblečení.
Vůbec netuším, co to do něj vjelo, ale najednou byl tak strašně zuřivý a náruživý, nedbal na případné protesty (vlastně jsem žádné neměla - kdo by taky proti tomuhle něco namítal?), hrubě mě líbal a kousal všude, kam jen dosáhl. Šokem jsem ztuhla na místě a nechala ho, ať si dělá, co jen chce. Mé tělo ale neváhalo a opřelo se proti němu do polibku, využila jsem toho posledního, co mi z Proměny zbylo, a prsty s drápy si ho přitáhla k sobě, stejně prudce jako on, zaťala drápy do jeho zad, nevšímajíc si faktu, že jsem mu možná tak trochu poškodila oblečení, ale to už se mi slastí protáčely oči a jen jeho rty utišily sténání.
Prudce, drsně, ale ne bezohledně.
Když se ode mě odpojil, musela jsem se přidržet dveří, aby se mi nepodlomila kolena, a matně jsem vnímala Enainu přítomnost. On se narovnal, v očích mu jiskřilo. Z vrchní části jeho oděvu zbyly jen cáry a já na tom byla podobně, akorát s celým oblečením. Díky bohům, že jsem si nebrala oblek. Jinak bych ho, i přes ten úžasný pocit, který mi koloval tělem, asi zabila.
Přešel ke skříni a vytáhl z ní náhradní oblečení, jež jsem si sem pro jistotu (a takovéto případy) natahala. Magicky jsem nás očistila, ačkoli ten pach zůstal pořád. Roy mne po celou dobu pečlivě sledoval, jako když malíř posuzuje své dílo, a tvářil se nanejvýš spokojeně.
Jakási část mého já věděla, proč udělal, co udělal. Vědomí, že Alataras o všem ví, že Alatara cítím... Prostě si mě chtěl označit. Dokázat si, že je lepší než on, že patřím jemu a nikomu jinému.
A já ho nechala.
A bylo to zatraceně příjemné.

~~~

Když jsme se, lehce pomuchlaní, ale hlavně nenápadně, dostali z hradu, soustředila jsem se na úkol. Fakt, že si násilník za své oběti vybíral jen staré lidi, vypovídal o několika věcech: byl buď málo tělesně zdatný (aneb chyběla mu síla), neměl zkušenosti, nebo se bál. Případně libovolná kombinace tohoto. Samozřejmě mohl okrádat kvůli nouzi - a slabí a povětšinou bezbranní jsou pro to nejlepší. Nevylučovala jsem nic, ale zároveň sázela na druhou možnost.
Ale mohlo se taky jednat o profesionála, který jenom bral zakázku a chtěl mást, že.
Možností opravdu bylo mnoho a mně pro jednou nevadilo, že mi Roy pomáhá. No, pomáhá... Držel se po mém boku a mlčel, sledoval mě a rozhlížel se, má osobní stráž. Ne, že bych potřebovala hlídat nebo chránit, ovšem zkuste si majetnickým dračím mágům-milencům něco namítat. Procházeli jsme jednotlivé zapadlé uličky v místech útočníkova výskytu. Zamyšleně jsem zkoumala každý kout a hledala všelijaké stopy. Krev a znaky nedlouhého zápasu nebylo těžké objevit. Množství krve navíc nebylo smrtelné, spíš jako kdyby někdo dostal do zubů, což se vlastně taky stalo.
Necítila jsem potřebu vyslýchat přepadené lidi. Asi by mi neřekli nic důležitého. A vše, co vypověděli již předtím, jsem měla sepsané. Útočník byl jeden, neviděli ho, vyrazil ze stínů a strhl je do uličky, kde je zbil a okradl, načež zmizel.
Takže začátečník. Málo zkušených se vracelo na to samé místo, spíš vybírali zákoutí různě po městě, aby bylo hůř čitelné, kde se objeví příště. Někdy třikrát po sobě přepadávali na tom samém místě, jindy je střídali každý den. Tohle však nebyl případ někoho, kdo ví, jak se daná věc dělá.
Stačilo mi počkat, než se setmělo. Mezitím jsem několikrát obhlédla okolí a stačila se převléct do bojového, takže když slunce mizelo za obzorem, já se ležérně opírala o komín jednoho domu a shlížela pod sebe do uličky. Roy postával na střeše druhého domu.
Číhali jsme. Během dne jsem se domluvila s jednou starší služebnou na hradě, která na náš plán ochotně přistoupila. Slíbila jsem, že se jí nic nestane a zasáhneme dřív, než jí dotyčný stačí ublížit. Právě jedna její známá byla přepadena, nebylo tudíž divu, že souhlasila s mým plánem pro dopadení viníka.
Nemri, starší žena, tedy sloužila jako návnada. Čekali jsme neslyšně i nehybně skoro hodinu, než jsem ji zahlédla, jak chvátá tmavou uličkou. Tašku s věcmi si tiskla pevně k tělu. Neběžela, jenom šla rychlým krokem, občas se rozhlédla. Nemusela předstírat strach, což nám vskutku velmi pomohlo.
Vypadalo to, že v poklidu vyjde ven z uličky, když zpoza jednoho domu vyběhla postava v černém a s kápí přes hlavu. Prudce Nemri strhl zpátky do stínů a přitiskl ke zdi.
Tou dobou už jsem seskakovala ze střechy a dopadala přímo za ním. Útočník se napřáhl, aby ji uhodil, ale já byla rychlejší. Chytila jsem ho za ruku a strhla ho z ní, načež jsem se rozmáchla drápy a sekla mu po paži.
Jenomže v tu chvíli drápy zmizely jako pára nad hrncem a já tedy pouze sjela nehty po jeho ruce. Uniklo mi zlostné zasyčení, ovšem muž, jak jsem poznala, využil příležitosti a vykopl nohou k rozkroku.
Odrazila jsem jeho útok zcela primitivním krytím rukou, vyrážejíc druhou rukou do protiútoku. Zasadila jsem mu ránu do břicha, dostala se blíž a zvedákem přešla na čelist. Chytila jsem ho za ramena a prudce strhla k sobě, vykopávajíc kolenem. Dostal ránu někam do podbřišku. Spokojeně jsem se usmála, když bolestivě zakňučel a schoulil se do klubíčka. Ani to mi však nezabránilo věnovat mu ještě posledních pár ran, než se sesul k zemi. Ne v bezvědomí, ale s bolestivými, sic až na ústa a nos nekrvavými, zraněními.
Roy, který se sem stačil přemístit také, mezitím pomohl Nemri znova na nohy, ujistil se, že jí nic není, a vyvedl ji na hlavní ulici do světla, kde se také jal zavolat stráže.
Krátce jsem pohlédla na muže, jemuž z hlavy sklouzla kápě. Odhadovala jsem ho asi na pětadvacet let, plus mínus. Stačil mi jeden pohled, abych si dala dvě a dvě dohromady, a nemusela jsem se ani ujišťovat. Kradl, aby se uživil. Možná si chtěl zaplatit učení, možná přivydělat, ale rozhodně to nedělal proto, že by ho to bavilo.
Předala jsem muže strážím a rychle se i s Royem odebrala domů, kde jsem nejprve seškrábala zprávu pro královnu a po Společnících ji poslala Pherenikés, jen abych se rychle osprchovala a převlékla do něčeho domáckého a znova usedla ke knihám, tentokrát s ještě větší intenzitou než předtím.
Protože mi už nezůstaly ani drápy. Celá Proměna vymizela, jako by nikdy nebyla, jako kdybych tuto schopnost neměla.
Cítila jsem se podivně odhalená a prázdná, když něco, s čímž jsem se za tak krátkou dobu sžila, jako kdybych to ovládala a měla celý život, náhle zmizelo.
Cítila jsem se zranitelně. Proměna zmizela a nenechala mi žádné stopy, proč se tohle může dít.

40)

Jestli to mohlo být ještě horší?
Omyl. Ono to bylo ještě horší. Myslela jsem si, že s Proměnou to skončí.
Ani náhodou. Pokračovalo to zmizením ledového ohně a následně mi magie ubývala stále víc a víc. Cítila jsem, jak má moc klesá. S každým použitím se má výdrž zkracovala.
Slábla jsem. Chtěla jsem se z hradu jednoduše přemístit domů, ale místo toho jsem skončila v komíně jednoho domu na kraji města v chudinské čtvrti kdesi v půli cesty domů. Propadla jsem jím dolů až do krbu přímo mezi plameny, celá od sazí a páchnoucí kouřem, a poměrně slušně vylekala doposud klidně večeřící rodinu s dvěma dětmi. Za doprovodu hlasitých nadávek v drakonštině - přece nebudu pobuřovat a učit neslušné výrazy malé děti! - jsem se oklepala, jakou omluvu jim doprostřed stolu hodila váček s penězi, které jim vystačí přinejmenším na týden, rychle vyrázovala ze dveří a zmizela mezi stíny ulic, načež jsem vyrazila domů pěšky.
Roy tu noc skončil s krvavým šrámem na zádech, když se mě snažil přesvědčit, abych nechala knihy knihami a šla se vyspat, ale sotva jsem procitla z mého záchvatu vzteku, což bylo hned ve chvíli, kdy jsem na své dýce uviděla jeho krev, vrhla jsem se na něj a on mne ujistil, že si z toho nic nedělá. Naopak, oplatil mi to a přiměl krvácet mě.
Ale hned dalšího rána mne našel sedět u knih, kterak tupě hledím před sebe. Na zvednuté dlani mi tančily plameny, zářily světlou žlutou barvou. Vybledlé stejně jako má moc.
Do mého trápení se přidal ještě další bod - znova se ozval Chadary. A nebylo to na Jihu.
Ten parchant si přicestoval do Sardu. Do Beristlie. Dokázal skrýt svůj pach i stopy přede všemi. Před Royem i Enaiou, která díky Poutu věděla, jak Chadary vypadá, jaký má pach, co umí. Netušila jsem, že je v Beristlii, dokud se nenašlo dračí tělo.
Reira, Ctihodná ze Západního hnízda Delphských hor. Dračice, která mi pomohla tehdy v jeskyni, abych nepotratila. Bohové, patřil jí můj největší vděk. A teď byla mrtvá, zavražděná. Krutým způsobem; servali jí křídla z těla, zpřelámali ocas a odloupali všechny šupiny, které následně nechali ležet kolem jejího těla jako trofej. Takový posměch pro hrdou dračici. Chadary se navíc ještě podepsal. Půlměsíc zkřížený s dračím křídlem měla jako cejch vyrytý do těla. Dvě nepsaná slova: Půlnoční dračice.
Nevěděla jsem, jak to Chadary zjistil, ale bylo mi jasné, že oběť nezvolil náhodně. Parchant, ten parchant.
Společně s Royem a dvěma dračími hnízdy, Východním a Západním, jsme se účastnili pohřbu vážené dračice, kde jsem draky ujistila, že viník neujde spravedlnosti. Dračí soud žádal jeho smrt. Jakoukoli, bolest by byla bonusem. Urážka dračí cti nemohla být trpěna, Reira patřila mezi moudré a silné draky.
Večer nato jsem se probírala papíry ve své pracovně, když jsem postřehla, že je něco špatně. Okamžitě jsem odskočila, sahajíc po zbraních, míříc jimi ke stínům. "Dobrý postřeh," řekl mnou nenáviděný hlas. "Jako vždycky."
Hleděla jsem na Jižana, celá napružená. Každou chvíli připravená vyrazit. "Co chceš?" Moc dobře jsem si uvědomovala, že s poklesnutou magií a bez Proměny se mé šance snížily. Matně jsem vnímala cizí vědomí ve své hlavě, lomcoval mnou vztek, který jsem se snažila ze všech sil potlačit.
"Hezký pohřeb," podotkl Chadary, vycházeje ze stínů. Mohla jsem zahlédnout jeho tvář. Mé drápy zanechaly památku, přes obličej se mu táhly šrámy a... a levé oko mu chybělo. Má práce, věděla jsem to. Potěšilo mne to, povzbudilo. "Stejně tak tvoje... plamenná řeč." Ušklíbl se a zadíval na mé zbraně. "Musím říct, že dračice vydržela živá stejně dlouho jako tvá dcera. Obdivuhodné..."
Neudržela jsem se, máchajíc bojovými noži jsem vyrazila proti němu. On se ale jednoduše vypařil do vzduchu. Povolila jsem uzdu svým zbytkům magie a ven z okna vzápětí vyletěl stůl společně se skříní.
Venku naštěstí nikdo nestál a služky ani žádní jiní zaměstnanci hradu nic nekomentovali. Ostatně, věci jsem si sama vrátila na své místo a opravila, čímž jsem vyčerpala zbytky magie a domů jela na Cerssein, černé klisně z Jihu, jíž mi darovala Enaia. Rychlostí se jí vyrovnala snad jen vlkodlaččina Nig'thmaare. Cerssein byla pravý kůň z Jihu, ne vyšlechtěný potomek. Z druhu koní, z nichž vznikli arabští plnokrevníci.
Teď, o pár dní později, jsem znova setrvávala v pracovně, tentokrát se strážným v podobě Roye po boku. S ubývajícími silami se můj stav zhoršil; kvůli nedostatku spánku jsem měla kruhy pod očima, kůži bělejší než stěna, zesláblá. Kdosi zaklepal na dveře, počkal, než jsem ho pobídla, a pak dovnitř vklusal Tartahal Orin, kentaur a člen Královské Rady. V ruce cosi držel, načež mi to položil na stůl.
Povytáhla jsem obočí nad zlaceným rámem s částmi plátna po stranách. Poznala jsem, oč jde; někdo musel vyříznout plátno z rámu. Podívala jsem se kentaurovi do očí a čekala.
"Drzost!" prskl Tartahal. "Přes noc někdo ukradl obraz."
"Nebyla jsem tady."
"Ten obraz je drahý. Potřebujeme ho najít."
"To mi došlo," odtušila jsem. "Vážně jste museli ten rám brát z místa krádeže?"
"Ehm..."
"Kde?"
"Levé křídlo, druhé patro, pravá chodba. Vyobrazení dvou jednorožců v lese."
Přikývla jsem, vstávajíc od stolu. Kolem toho obrazu jsem častokrát procházela, takže jsem nemusela hledat. Jen jsem popadla rám a vyšla z pracovny, oba dva za mnou, ačkoli kentaur se vydal jiným směrem.
Obhlédla jsem místo krádeže. Ve stěně bylo pár zářezů, stejně jako v rámu, ale jinak nic, co by prozradilo pachatele. Pověsila jsem rám na své místo a trochu odstoupila, představujíc si chodbu v noci. Sem tam nějaká služebná. Ale hlavně stráže. Chodí v pravidelných intervalech. Zvažovala jsem možnost podplacení stejně jako to, že obraz mohl ukrást někdo z hradu.
"Blízko jsou stáje," poznamenal Roy.
A opravdu, brzy jsme zjistili, že v boxu chybí polokrevník Ancordes. Stájník prý viděl v noci někoho nasedat na koně, ale nechal to být, jelikož si myslel, že se jedná o někoho z Bojovníků nebo Gardy. Dotyčný měl prý u sebe zbraně a na ruce náramek ze šedé oceli, proto ho taky nezastavoval.
No, zloděj to měl rozhodně promyšlené. Ne sice zrovna chytře, protože se na něj takhle snadno přišlo, jelikož nikdo z Bojovníků nebo členů Elitní Gardy nebyl včerejší noc ve stájích, ale snažil se.
Nasedla jsem na Cerssein a zazubila se na Roye, který koně neměl. "Zůstaň," přikázala jsem se zvednutým prstem, jako kdybych kárala malé dítě. "Nepotřebuji doprovod. Tohle nebude nebezpečné. Navíc si dokážu poradit i bez magie."
S těmihle slovy jsem ho nechala stát u boxu a vyrazila. Stačilo sledovat stopy kopyt zanechané ve sněhu; v noci nenapadal čerstvý sníh, což mi práci značně ulehčovalo.
Za městem mne vyrušila Enaia. Přesněji řečeno její mysl a city, když si znova užívala se svým druhem. 'Bavíš se dobře?'
'Mimořádně,' zněla odpověď.
Jen jsem protočila oči a věnovala se svému, snažíc se ignorovat rozptýlení v podobě vnímání Enaiy. Vážně mi to na klidu nepřidávalo, potřebovala jsem se soustředit.
Sledovala jsem stopy Ancorda až do Nerritu, městečka spadajícího pod Saskii. Koně jsem našla v jednom hostinci, kde se zloděj také ubytoval. Cerssein jsem nechala stát před městečkem, nebála jsem se, že by umrzla nebo ji někdo ukradl, ona sama se dokázala bránit a cizí jezdce na sebe nasednout nenechala.
"Netušíte, kde je muž, který se u vás v noci ubytoval?" zeptala jsem se hostinského.
"Tohle je slušný podnik," zamračil se v odpověď, "nedáváme informace o našich hostech."
Zvedla jsem ruku a nechala zviditelnit prsten se znakem Bojovníka. "Ten muž se dopustil trestného činu. Musí být dopaden."
Hostinský se zatvářil neklidně a zvědavě zároveň. "Měl by být ve svém pokoji," dostal ze sebe okamžitě. "Má tam návštěvu. Ženu," dodal s ruměncem ve tvářích.
Zašklebila jsem se, nechala si ještě nadiktovat číslo pokoje a po schodech vyrazila nahoru do krátké chodby. Neozývaly se žádné zvuky podobné dovádění dvou milenců a já osobně sázela spíš na to, že žena bude kupec obrazu.
Nezdržovala jsem se klepáním, postavila jsem se za dveře, dopřála si chvilinku pro nádech a správný postoj - pro lepší efekt - a následně dveře prokopla. Vypadly z trámů a s hlasitým třísknutím dopadly na zem, to už jsem jimi proskakovala, sahajíc po čakramu.
Dva lidé, muž a žena, překvapeně odskočili od stolu, na němž ležel rozložený obraz. Zářivě jsem se na ně usmála. "Dvě možnosti - buď to půjde po dobrém a vzdáte se, nebo po zlém a poteče krev."
"Já jsem v tom nevinně, já ten obraz chtěla jenom koupit!" zabědovala žena, zatímco muž zbělal. Jeho tvář mi přišla povědomá a taky jsem věděla, proč. Jednalo se totiž o jednoho ze služebných na hradě, které jsem sem tam poznala.
Připravovala jsem se na boj, protože většina si vždy vybere tu krvavou variantu, ale muž usoudil, že to nemá cenu. Ostatně, znal mě, věděl, že jsem Bojovnice a rádkyně, a do jisté míry i věděl, co svedu. Takže jen zvedl ruce před sebe a nechal se spoutat, ani se nebránil. Škoda. Jednoho až napadlo, jestli mu ta krádež za to vězení stálo.
Srolovala jsem plátno a ženu nechala jít, v řetězech vyvedla muže. Nechala jsem ho nasednout na Ancorda a společně jsme se poté vydali nazpět do Beristlie.
Muže jsem předala strážným, obraz královským malířům, aby zkontrolovali, jestli s ním nic není, Ancorda odvedla do stájí a sama dlouze pečovala o Cerssein.
Díky bohům, že ostatní mise nejsou takhle nudné, pomyslela jsem si, když jsem mířila domů, kde na mě již čekal Roy. Bez boje to sice nebylo ono, ale já se alespoň mohla znovu věnovat pročítání knih. Dračí mág mne dokonce přemluvil, abych šla spát, a já mu vyhověla.
Vzbudila jsem se uprostřed noci, zuřivě lapajíc po dechu. Samozřejmě, že mne pronásledovaly noční můry, ale to nebyl důvod, proč jsem procitla.
Umírala jsem. V tom snu, ne ve skutečnosti. Opouštěly mne síly. A teď, když jsem se probudila, byla mi neobvyklá zima, prázdnota v těle se zvětšila a všechno bylo tak zatraceně špatně.
Magie, jež byla mou součástí, oheň, který koloval mými silami, uhasl a nezbyl po něm ani dým.

41)

"Vypadáš strašně."
"To ti teda pěkně děkuju."
"Jsem jen upřímný."
,Jakkoli nerada to říkám, má pravdu,' ozvala se mi v hlavě Enaia.
"To jste se proti mně spikli?" zamručela jsem nahlas i v myšlenkách.
Roy se zašklebil. "S ní? Ne, děkuji pěkně."
"A přesto to tak vypadá," odfrkla jsem si.
Dračí mág jenom pokrčil rameny. "To není můj problém." Pak se na mě zadíval. "Proč nespíš? Měla bys spát. Odpočívat."
"Táhni s odpočíváním někam," zavrčela jsem rozladěně. "Jediné, co teď potřebuju, je najít odpověď na tuhle zpropadenou situaci. Není to tvoje věc."
Zamračil se. "Není to moje věc? Darow, jsi má žena, nezapomínej."
"Jaká smůla," zašklebila jsem se, "že my dva jsme si neslíbili 'v nemoci i ve zdraví'."
Nevraživě se na mě podíval a já po něm hodila vidličkou, jelikož to jediné jsem momentálně měla v ruce. Tedy ještě knihu, ale ta se nepočítá. A něčím tak drahocenným jsem házet nehodlala. Nebylo to vražedné gesto, spíš dětinské, ale nůž jsem po něm vrhat nehodlala. Co kdyby se mu nevyhnul, že. Za jiných okolností možná, ale teď jsem ho neplánovala zabít. Měla jsem až moc jiných starostí, než abych se zabývala zbavením se těla. A beztak se mi to nechtělo vysvětlovat ostatním.
Kniha mi zmizela z ruky. Slyšela jsem jen svist stránek a pak náraz a druhý, to když předmět doličný dopadl ze stěny na zem. To jediné stačilo, abych vybuchla.
Zaječela jsem, popadla Roye a vší silou, která mi bez Proměny zbyla - ne že by jí bylo málo - jsem s ním práskla o stůl, až dřevo zakřupalo a my se najednou váleli v troskách.
Nebránil se, když jsem se na něj s šíleným řevem vrhla. Nebránil se, když jsem ho zasahovala kamkoli jsem dosáhla, tedy i do slabin, když jsem ho škrábala a drápala, dokonce i kousala, jako kdybych tím mohla své tesáky a drápy přivolat zpět. Jen tam tak ležel, kroutil sebou, občas zasykl, ovšem neprotestoval.
Trvalo hezkých pár minut, než jsem přišla zase k sobě a uklidnila se, ovšem když se tak stalo, jen jsem se zhroutila vedle něj čelem k podlaze a zírala do země. Přestože jsem neměla zlepšené smysly, jeho krev jsem cítila, o to víc, když jsem jí měla na rukou.
Zvedl se, aniž by zasténal nebo zaskučel, a já slyšela, jak něco křuplo. Jen jsem zašilhala jeho směrem, ale viděla jsem z něj pouze nohy. Další křupnutí, ovšem já se neměla ani k provinilému trhnutí, když si rovnal a léčil zlomeniny, které jsem mu při tom svém záchvatu způsobila.
Sklonil se nade mnou, já na ramenou ucítila jeho ruce. Jemné, hřejivé, teplo se mi rozlévalo do celého těla. "Je ti líp?"
Chvíli jsem mlčela. Nejprve jsem se neměla k odpovědi, nechtěla jsem mu odpovídat, ale pak mi ze rtů vyklouzlo tiché: "Mnohem."
Za to jedno slovo jsem měla chuť rozeřvat se pro změnu na sebe, protože bylo tak strašně pravdivé, až to bolelo. Z nějakého důvodu jsem se cítila hrozně, že jsem se neudržela a ublížila mu. Zranila ho. Bohové, co kdybych ho zabila?
Ale na druhou stranu, Roy se nebránil. A já podvědomě věděla, proč se nebránil. Věděl, že jsem se potřebovala vybít, dostat ze sebe všechnu tu frustraci způsobenou náhlým zmizením mých schopností a nevědomostí co s tím, jak se to stalo a proč se to stalo.
Přinutila jsem se zvednout a otočit hlavu, abych se zadívala do jeho modrých očí. Byly temné, skoro přecházely do fialové. Převrátila jsem se úplně, pro lepší dohled, načež jsem se posadila. Magie ho léčila, některé šrámy zmizely hned. Jeho oděv prakticky nepřežil, po celém těle měl kousance a škrábance. Nedalo se to srovnat s těmi způsobenými při milování, tyhle byly surové a zuřivé, hluboké, za účelem ublížení, ne přivlastnění. Některé prsty měl navíc stále podivně zkroucené. "Co všechno jsem...?"
"Nic vážného," ujistil mě pevným hlasem. "Magie to spraví během chvíle."
"Ale stejně..." zamumlala jsem neochotně a radši sklopila pohled k zemi. Dělalo se mi nevolno. Proč mi bylo nevolno, když jsem na pohled na zmrzačená a zbitá těla, dokonce zmučená a zničená těla, byla více než zvyklá?
Protože žádné to tělo nepatřilo tvému manželovi, našeptával mi vnitřní hlásek. Protože tohle jsi mu způsobila ze vzteku. Ztratila jsi sebekontrolu.
V hlavě mi vyvstal přísný obličej mého otce. "Tohle jsem tě učil?" říkal. "Tohle jsem ti předal? Máš na víc. Máš se ovládat."
Složila jsem si hlavu do dlaní a pár vteřin tak nehybně setrvala, abych tu vzpomínku zatlačila do pozadí a společně s ní i pocity viny a vzteku vůči sobě samé. "Stejně jsem na to neměla právo," dostala jsem ze sebe lehce trhaně.
Sklonil se ke mně. "Vzal jsem ti knihu."
"Za to jsem tě mohla leda nakopnout, ne přizabít."
Krátce se zasmál. "Oba víme, že s tím by ses nespokojila."
No, kdyby to byl silný kopanec... Ale stejně jsem nic nenamítala, jen jsem se lehce usmála. Vytáhl mě na nohy a krátce políbil. Vše bylo v pořádku, odpuštěno, neřešeno. Tolik slov a významů v jednom gestu.
Lehce mávl rukou, užívaje magie, aby vrátil stůl do původní podoby a přivolal knihu nazpět. Když ode mě odstoupil, mým tělem se rozlil nepříjemný svíravý pocit. Musela jsem rychle zmizet, vypakovala jsme se tedy do koupelny, kde jsem si dopřála příjemnou sprchu.
Jakkoli se to může zdát nemožné, celý den jsme strávili v klidu a víceméně tichu. Až na případné steny či vzdychání jména toho druhého jsme byli zticha. Jednak protože nám to vyhovovalo, jednak protože jsme se oba - ve skutečnosti jenom já - museli duševně připravit na dnešní noc.
Nebylo to tak, že bych byla nebojeschopná, ne-li dokonce neschopná. I bez Proměny jsem se uměla bránit, bojovat a ohánět se čímkoli, co jsem měla po ruce, když na to přišlo. Doposud jsem více než schopně přežívala bez drápů, křídel i tesáků, stejně tak vylepšených smyslů. Horší to bylo s magií. Teď jsem ji necítila, jako by v mém těle vůbec nebyla. Ten pocit nebyl vůbec příjemný, scházela mi část sebe samé.
Až na to, že bledá kůže, kruhy pod očima a neschopnost ujít pár kroků bez rozmlženého vidění mi situaci značně komplikovaly. Celá za věc se ztrátou schopností postoupila až do bodu, kdy selhávala má odolnost a na mě patrně lezla nějaká nemoc.
Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbilo. Znepříjemňovalo mi to neskutečně mnoho věcí a způsobovalo další a další frustraci. Nehledě na to, že Roy se choval až přehnaně starostlivě a neustále se mě snažil dotlačit k tomu, abych si šla lehnout, abych vypila horký čaj nebo jenom ležela a odpočívala, nepřepínala se. Jako bych byla dítě, které potřebuje hlídat!
Nepotřebovala jsem dozor, nepotřebovala jsem, aby se Roy přehnaně staral. Spíš mě to deptalo. Byla jsem neschopná, odkázaná na pomoc ostatních, byť to byl můj manžel, případně má spřízněná duše, tedy Enaia. Ne, to prostě ne. Nedovolovala mi to čest ani má vlastní mysl. Taková potupa. Celý život mi bylo vštěpováno do hlavy, že nesmím být závislá na okolí, a tím jsem se také řídila. Nic víc, nic míň, jen já. Nenechat si pomoci, protože nikdy nevíš, kdy si to od tebe bude chtít někdo vybrat. Nic nedlužit je vždy lepší.
Smrákalo se, když jsem stanula proti Royovi. Svým tělem blokoval dveře, tvořil neprostupnou barikádu a já si ke své hrůze uvědomila, že se patrně opravdu nedostanu ven, jelikož on mě chtěl držet vevnitř a on měl na své straně jak lidskou sílu, tak Proměnu a magii. Jedna má část vnímala přítomnost Enaina podvědomí; vlkodlačka byla neklidná. Naučila jsem se však takové věci potlačit a soustředit se na to, co se děje mně. "Pusť mě ven!" Snažila jsem se znít hrozivě, ale k mé smůle to znělo spíš jako zoufalé zaječení, když jsem si nevěděla rady.
"Nikam nepůjdeš," odpověděl pohotově dračí mág, napodobuje můj pohyb do strany ve snaze využít jakékoli možné nepozornosti a procpat se ke dveřím. "Je úplněk."
"No právě!"
"No právě!"
Hleděli jsme na sebe, já naštvaně, on odmítavě. "Musím ven," zasyčela jsem.
"Proměna je pryč," namítl, jako bych to snad potřebovala připomínat. "Úplněk nebude působit."
"Proto musím ven." Rozmáchla jsem rukama, abych svým slovům dodala důraz. "Zaprvé, kvůli Enaie. Zadruhé, je možné, že se mi s úplňkem vrátí schopnosti!"
Přesně v tu chvíli jsem musela o krok ustoupit a složit si hlavu do dlaní, když se ke mně skrze Pouto dostala Enaina bolest při proměně. Vyloženě si přitáhla veškerou mou pozornost, nešlo si toho nevšimnout.
Vše jsem vnímala nadvakrát, a to včetně bolesti. Když jsem opatrně sňala dlaně z rukou, naskytl se mi pohled na Roye klečícího na zemi, kterak drápy zatíná do podlahy a s hrdlením vrčením, při němž se mi rozechvělo celé tělo, na mě hledí.
Roy měl jednu výhodu - Proměna se u něj projevila již v prvních měsících života, díky čemuž se to naučil o úplňcích a novech alespoň částečně kontrolovat. Ale dnes ne, díval se na mě divokýma dračíma očima, stavěje se na nohy. Mohla jsem z něj cítit divokost, kterou patrně způsobila má indispozice.
Neklidně jsem ustoupila. Jeden byl přede mnou, druhá zatím vzdálená, ale oba dva pod vlivem měsíce. Viděla jsem dvojmo, Enaino vědomí stále dávalo vědět o své přítomnosti. Proniklo ke mně varovné a majetnické zavrčení, byť on ho slyšet nemohl.
O ne, to neznělo dobře. To vůbec neznělo dobře. Ve chvíli, kdy vlkodlačice roztáhla ohnivá křídla a vzlétla, jsem se úplně stáhla z jejího pohledu. Potřebovala jsem se soustředit, když u mne Proměna nepřicházela.
Najednou jsem se octla v pevném sevření paží, které mne držely jako obranná bariéra. Zuřivě větřil, věděla jsem, že z mého pachu toho poznal spousty, což mi také potvrdilo další zavrčení, stejně majetnické jako to Enainé, načež mě natiskl k sobě.
Já vlkodlaččin pach sice nevnímala a ani jsem nemusela, ale Roy ho cítil. V reakci na něj se otočil a odstrčil mě od sebe. Ne prudce, já to jenom nečekala. Narazila jsem zády do zdi, což mi naštěstí pomohlo se udržet na nohou.
Okno najednou zapraskalo a sklo se roztříštilo na milion drobných střepů. Některé ulpěly na srsti modrooké vlkodlačky, která si je právě vyklepávala. Náraz jí nic neudělal, ani se nepořezala.
Sakra!
Kdybych mohla, nejradši bych se schoulila do klubíčka a kňourala. Ti dva se nemají rádi normálně, natož o úplňku, kdy své chování neovládají. Vlastně kdybych mohla, celá tahle zpropadená situace by ani nenastala.
Roy se nahrbil a majetnicky zavrčel, tesáky i drápy připravené. Byla to sebevražda. Jistě, byl silný a ani já stále nevěděla, co všechno umí a svede, ale znala jsem Enaiu - a té se rovnat nemohl.
Enaia na mě upřela pohled, nastražila uši a ocas se jí zhoupl sem a tam. Následně se věnovala Royovi. Zavrčela na něj, svrchovaně, sebevědomě a přehnaně arogantně. Vrčeli na sebe navzájem, připraveni se na toho druhého vrhnout a rozcupovat. Moje, říkali oba dva. Nech ji na pokoji.
Opatrně jsem se posunula po zdi. "Klid," zamumlala jsme, nevědouce, zda jsem mluvila k sobě nebo k nim. Možná ke všem. "Jen klid."
A pak Roy udělal krok mým směrem, aby dokázal Enaie, že já patřím jemu a ne jí.
Vlkodlačce ruply nervy, vrhla se kupředu. Ani Roy nezůstal pozadu, vnímala jsem chvění magie. On měl tu výhodu, že dokázal magii ovládat i v tomhle stavu tak, jak si přál.
Možná to byla sebevražda, ale něco jsem udělat musela. "Ne, dost!" křikla jsem, vrhajíc se mezi ty dva. Zastavili, drápy skřípající o podlahu, záře ohnivých křídel, a dva pohledy. Jeden nevěřícný, další dávající najevo, co si ohňovládkyně myslí o sebevrazích.
Skrze rozbité okno sem proudil studený vítr, který pro mé oslabené tělo nebyl dvakrát příjemný. Lehce jsem se otřásla chladem a v další vteřině - ani ne vteřině - mě objímal Roy, aby mne zahřál.
Což samozřejmě zase naštvalo Enaiu, takže se mu vlkodlačice vrhla po krku. Dračí mág mě od sebe odstrčil a já, která jsem nečekala takovou razanci a sílu, jsem se zastavila až o protější zeď a potichu zasykla.
Enaia stáhla jedno ucho, zarazila se a zacouvala, čímž se dostala mezi mě a Roye. To si ale on nenechal líbit, z hrdla se mu vydralo zavrčení a vyrazil proti ní, aby se dostal blíž ke mně, načež Enaia, vrčíc, máchla křídly z ledového ohně.
"No tak," zamumlala jsem. "Uklidněte se."
Bylo to platné asi jako mluvit do zdi. Nepřestali na sebe vrčet, naopak ještě prohloubili tón. Odstoupila jsem od zdi, abych se dostala mezi ně, jen aby mě Enaia zase prackou posunula zpátky. Nespokojeně jsem ošila, načež se Roy přesunul blíž k Enaie a popadl mě za ruku. Vzápětí měl svou vlastní ruku v tlamě vlkodlačky a on sám se proti ní ohnal svými tesáky, ale nepouštěl mě.
S námahou jsem se vytrhla a odstoupila od nich. "Přestaňte," zaúpěla jsem. Jenomže má slova měla naprosto opačný účinek a oni se vrhli proti sobě. Navíc se kolem mě rozestřela ohnivá bariéra. "Doprdeledoprdeledoprdele..."
Jinými slovy se to totiž vyjádřit nedalo. Ti dva na sebe zaútočili s obrovskou vervou, škrábali a kousali, využívali možností.
Ještě štěstí, že mně plameny neublížily. Navíc měly zadržet Enaiu, ne mě, takže jsem jimi v pořádku proskočila, křičíc, aby přestali. Podařilo se mi chytit ty dva alespoň za jednu část jejich těla, jenomže to ani jednoho nezastavilo. "Vy mě přivedete do hrobu," skučela jsem.
Enaia přetáhla Roye křídlem, načež po ní dračí mág vrhl oheň, na což vlkodlaččina magie zareagovala sama a on najednou stál mezi plameny a surovou magií.
Jak už to bývá, zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. To samé platí pro šílené situace. Napadla mě jenom jediná možnost, jak by se dali zklidnit. Alespoň částečně. Odstoupivši od nich, proskočila jsem oknem a vyrazila k horám, vědouc, že mne budou následovat.
Neběžela jsem, ale mým cílem bylo dostat se co nejdál. Ostatně, nechtěla jsem si nechat zničit dům. Jenomže když jsem tak utíkala a kolem se stále nacházel sníh, došlo mi, že jsem si možná mohla vzít něco teplejšího.
Zastavila jsem, ti dva mě dohnali téměř nastejno. Jenomže než stačili přijít blíž, zvedla jsem ruce před sebe. "Dejte si odchod," zasyčela jsem. "A odstup."
Enaia mi věnovala dotčený pohled a Roy se zatvářil jako nakopnuté štěně. Přesto se ani jeden nehýbal, ačkoli oba dva vrčeli.
"Copak si nemůžete dát alespoň na jednu noc klid?" zamručela jsem, jako by se mi snad chystali odpovědět. Jediné, co jsem z nich dostala, byly nelidské zvuky a pohledy. Potichu jsem vzdychla. "Co jsem komu udělala?" zeptala jsem se, věnujíc krátký pohled hvězdnému nebi i jasnému měsíci. Jaké štěstí, že brzy bude den. Když Enaia vycenila tesáky, vybuchla jsem. "Mám vás dvou po krk! Chovejte se laskavě NORMÁLNĚ, ne jako nejvíc majetnické bytosti v tomhle království!"
Jako kdyby mě tuhle noc poslouchali. Ne, naopak znova vyrazili za účelem toho druhého nejspíš zabít. Vážně, co jsem, pro bohy, měla ještě udělat?
Risk je zisk, alespoň tak se to říká. A mně ještě něco z toho úplňkového šílenství patrně zbylo, takže jsem se rozhodla riskovat. Nebo jsem jen byla až moc zoufalá, kdo ví. Skočila jsem mezi ně, tak, abych od obou schytala alespoň jednu ránu. Jak jsem to měla naplánované, tak se taky stalo, ovšem když Roy zděšeně uskočil, Enaia se ani na okamžik nezastavila a ženouc se za pomstou se na něj vrhla.
Změnili se v nepřehlednou změť drápů, tesáků a plamenů. Roy navíc útočil i zbraněmi, které tahal kdo ví odkud. Zasahovali se oba dva, krev kapala na zem, ale smrtelné množství to stále nebylo.
Když vražedkyně zabořila tesáky do Royova břicha, uskočil, čímž se jí efektivně vytrhl.
Jenomže pak se kolem Enaiy objevil vír z písku, které sice vykryly ohnivé štíty, ale...
Ale Roy neovládal zemní magii.
Enaia proti němu vyrazila znova, jenomže před dračím mágem se ve vzduchu objevilo několik znaků. Vznesl se, ruce mu zeleně zářily. Pak proti Enaie vyrazila surová forma magie. Ne z jednoho zdroje, bylo jich víc, bylo s tím spojeno cosi mocného a silného, více bytostí...
Tohle kouzlo jsem znala. Znala jsem ho, zatraceně. Ale kde k němu přišel?
Odpověď přišla jako rána bleskem, zjevila se mi v mysli. To přeci nemůžou myslet vážně! Proč? Jak? Kdy?
Vlkodlačice se pokusila dostat k němu, ale od ní ji držela jakási bariéra syrové energie, která se třela s tou její.
S prvními paprsky slunce kouzlo polevilo a ti dva se octli na čtyřech. Roy se z toho dostal brzy, postavil se, obezřetně sleduje mě i Enaiu, ale Enaia se proměnit nechtěla a já věděla, proč.
Kývla jsem na Roye, on ustoupil a teprve poté se proměnila do vlčí podoby. Úlevně jsem vydechla a svezla se do sněhu na zadek, skládajíc hlavu do dlaní. "Vy dva mě zabijete."
"On možná," zavrčela. Já tomu, na rozdíl od Roye, rozuměla, proto jsem mohla odpovědět.
"I ty," zamrmlala jsem. Podívala jsem se na Roye. "S tebou si hodlám promluvit." A i když na mě jenom zíral, měl alespoň tu slušnost se tvářit byť jen lehce provinile. Kdybych mohla, vycenila bych na něj tesáky. Teď jsem se zmohla leda na promnutí spánků. "Počkej, co tomu řekne Alataras."
"Který je na cestě." Vlkodlačice se posadila, nahazujíc pohled spráskaného štěněte. Spíš to vypadalo, jako kdyby se ono štěně vysralo na koberec.
Přímo úchvatné. "Royi, buď tak laskav a odeber se domů uklidit ten nepořádek." Nebyla to prosba.
"Nenechám tě tady -"
"Je po úplňku. Bude na tom stejně jako vy dva. Takže kušuj. Už tak jsem naštvaná dost, nepokoušej štěstí. Místo toho můžeš varovat Ázzama, aby se šel někam zahrabat."
A on, vědom si toho, že má sakra velký problém, obezřetně vycouval pryč.
"Mrtvý spolek tě asi zradil," uchechtla se Enaia.
"To mi povídej," frkla jsem. "Budu vraždit."
"Můžu taky?"
"Moje výsada," zakřenila jsem se. "Ale můžeš se dívat."
Nespokojeně zachrčela. "Budou tě respektovat i bez magie?"
"Ano." Přinejmenším by měli. "Hele, jde ti druh."
Taky že šel. V lidské podobě a jenom v kalhotách. Zašklebila jsem se na pozdrav a naklonila se k němu. "Přísahám, že jestli s těma dvěma budu muset strávit ještě jeden úplněk, asi se dobrovolně vydám Lovcům, abych měla klid."
"Pak mám zlou novinu," pokrčil rameny. "Stáhli na vás dvě vypsanou odměnu."
Reakce na tuhle zprávu sice byly různé, ale vesměs stejné. Ani jedné se to nelíbilo a bylo nám jasné, že za tím musí něco - cokoli - být.
Chvíli jsme si povídaly, užívajíce drakonštiny, takže nám Alataras nemohl rozumět. Chudák. Vlastně ani ne, vybral si sám. Ale nakonec mi už začala být celkem zima a navíc jsem musela seřvat jistého dračího mága, takže jsem se omluvila a odkráčela pryč.
Říct, že jsem naštvaná, by bylo opravdu slabé. Když jsem se vrátila do domu, s potěšením jsem shledala, že veškeré známky souboje jsou pryč a sklo zase tvořilo celou okenní tabulku. Ale to bylo tak jediné, z čeho jsem měla radost.
Roy si stihl omýt krev z těla a namazat rány - vážně, to jsem si s Enaiou povídala tak dlouho? -, takže se postupně hojil. Jeho vzezření mne však nezastavilo od toho, abych na něj nezačala křičet. Drakonsky, pro případ, že by byl Alataras stále blízko, případně další nepovolaná bytost. Většinou se jednalo o rozsekané nedokončené věty splývající se slovy a hromadně to asi nedávalo moc smysl, ale když jsem se jeden zaměřil na to, co jsem říkala, tak to mělo hlavu a patu. Přesněji řečeno dalo se z toho vyvodit, co tím chci říct. "Jak si to jen představuješ? Úplněk - Enaia - útočit na ni? A co Qay't a Alma'hira? Kdes - jak -?!"
Počkal, dokud jsem neutichla, abych nabrala vzduch do plic a trochu se uklidnila. Celou dobu se na mě díval, poslouchal, nezkoušel namítat. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, opakujíc tohle cvičení několikrát, než se mi podařilo ovládnout svou mysl natolik, abych složila souvislou větu. "Nebudu se ptát na ten souboj s Enaiou, protože je mi jasné, že za to mohla ta zvířeckost, ačkoli bych tedy ještě více než kdykoli předtím ocenila, kdybyste spolu přestali válčit a neštvali mě. Pominu i to, že ses taky mohl více ovládat. Ale můžeš mi laskavě vysvětlit, kdy jste se proti mně s mými vlastními lidmi spikli?!"
S odpovědí si dal na čas a já čekala. Musel si rozmyslet, co řekne, aby mě tím nenaštval ještě víc a já ho neposlala do všech pekel, které znám. Ale má trpělivost není nekonečná a přísahám, že jestli nezačne mluvit hned, tak - "Dovolili mi přivolat jejich moc na pomoc," začal opatrně. "Abych tě mohl chránit v případech, jako je tento, kdy... nejsi ve své kůži." Naježila jsem se a vrhla na něj pohled, který jasně říkal, že bych ho momentálně nejradši probodla něčím jiným než pohledem. Rychle pokračoval: "Oba usoudili, že bude lepší ti o tom nic nepovědět, protože bys nesouhlasila."
"Samozřejmě, že bych nesouhlasila!" vyjekla jsem, ačkoli pravdivostí svých slov jsem si nebyla tak úplně jistá. "Umím se o sebe snad postarat. A opravdu mne netěší, že mě zradila má pravá i levá ruka."
"Nezradili tě," zamumlal Roy.
"A vůbec," odfrkla jsem, "proč tobě? Nepatříš do Spolku."
"Jsem tvůj manžel," připomněl. Pomalu se stávalo zvykem, že větu 'Jsem tvůj manžel' jsem slýchávala přinejmenším jednou denně. "Navíc mě Ázzam samotný uznal a nabídl mi svou pozici - a i když jsem odmítl, v určitých věcech jsem podle jeho slov stále nad ním."
Složila jsem si hlavu do dlaní, skučíc. "Já vás všechny zabiju," zhodnotila jsem. "Jestli je to jediná cesta, jak mít klid, tak to udělám. Opravdu si s nimi musím promluvit." Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. "Potřebuju se vydýchat. Zůstaň tady, jdu ven."
"Darow, počkej - nemůžeš přece -"
"Je po úplňku." Tohle už jsem mu taky před chvílí říkala. "Na mě nepůsobil a ty bys mi v tomhle stavu byl k ničemu. Jestli chceš říct, že budu nemocná nebo že mám snad nedostatek spánku, šetři dechem." Přinejmenším to druhé mi nikdy nevadilo, zvládla jsem nespat dny, aniž bych uprostřed akce selhala kvůli vyčerpání. "A nepokoušej se mě sledovat, už tak jsem naštvaná. Takže žádné protesty."
Dívala jsem se mu zpříma do očí, dokud pokorně nesklopil hlavu. "Dobře."
Spokojeně - tedy o něco spokojeněji - jsem kolem něj prošla. Rychle jsem si dopřála sprchu, abych rozehřála tělo a mohla v nějakém přijatelném stavu ven, načež jsem se navlékla do svého bojového obleku a k tělu si připjala hromadu zbraní. Cítila jsem se tak bezpečněji, silněji, a to vědomí mě sžíralo a zneklidňovalo, protože bych měla být silná i beze zbraní.
To rozhodně nebylo dobré.
Cesta by byla neskutečně otravná a já neměla v plánu jít pěšky. Děkovala jsem všem bohům, že s magií se neoslabilo mé spojení se společníky, magickými tvory Eorsu. Takže díky tomu jsem si mohla dopřát pohodlí wyverního hřbetu, zatímco se nám nad hlavami míhaly mraky a já na hřbetě Narey plynule mířila k městu.
Wyvernka zakroužila nad hradem a zastavila ve vzduchu u okna do mé pracovny. Protože kým jsem byla, abych přicházela normálně vchodovými dveřmi, že?
Sotva jsem proklouzla dovnitř, zmizela zpět do Eorsu. A mně hned v prvních několika vteřinách došlo, že je něco špatně. Sáhla jsem po dýce, přikrčila se do bojového a ostražitého postoje. Nenápadná změna, ale možná proto jsem si jí všimla. Spisy v drakonštině související s dohodou Západního hnízda a jednou vesnicí, ležely na druhé straně stolu, než kde jsem je naposledy nechávala. Odolala jsem nutkání zamračit se - co mi má kdo hrabat do věcí?!
Přešla jsem po pracovně, a když vrzly dveře, okamžitě jsem se skryla za ně. Neváhala jsem ani vteřinu. Rozeznavši mužskou postavu, vrhla jsem se k němu a prudce ho přirazila ke knihovničce, tisknouc mu dýku k hrdlu. Vyjekl: "Darow, to jsem já!"
Odstoupila jsem od něj, poznávajíc ho podle hlasu. "Dekare," zamumlala jsem nepříliš nadšeně. "Co tady děláš?"
Člen beristlijské Královské Rady se na mě otočil, oči rozšířené strachem. "Jen jsem nesl hlášení," vyjekl. "Nebylas tady pár dní, nevěděl jsem, kdy přijdeš, a podle stráží jsi tady nebyla."
"Fajn," odtušila jsem. "Ale omlouvat se nebudu. To ty ses mi přehraboval ve spisech?"
"Jen jsem ty papíry posunul, přísahám," vyhrkl. "Nečetl jsem je."
"Ne že bys tomu rozuměl," utrousila jsem. "Co vůbec neseš?"
"Jenom sepsanou schůzi, na které jsi nebyla, abys věděla, jak dopadlo ujednání. Ale vlastně - máš čas?"
"Momentálně ho mám spoustu."
"Skvělé. Mám pro tebe tím pádem i misi. Chtěl jsem ji dát té nové, Lucary, ale tohle asi bude jistější. A navíc se mi nechce ji shánět."
Protočila jsem očima. "S radostí přijmu cokoli. Co je to tentokrát?"
"Vražda. Tedy, já bych řekl, že vražda, protože to jako vražda vypadá. Někdo na brány města napíchal dvanáct lebek. Zvířecí, tedy až na jednu, která byla lidská."
"No," neodpustila jsem si, "jestli se někdo nenabodl na kůl a přes noc nerozložil, tak sebevražda to rozhodně nebude."
"Originální způsob, jak poukázat na vraždu. A nepředpokládám, že by to bylo zabití, protože vážně, když někoho nechtíc zabiješ, tělo se snažíš skrýt, nevystavíš jeho lebku všem na očích."
"Škoda jen, že lidská lebka je oproti zvířecím snadno rozeznatelná. Kde je najdu? Nepředpokládám, že by je nechali na těch kůlech."
"Márnice."
"Co taky čekat," usoudila jsem. "Dobře, hned se na to podívám. A Dekare - opovaž se mi zkoumat pracovnu."
"Jasně, neboj. Nejsem sebevrah." Kvapně vyšel ven a já se jen zazubila na jeho mizející záda, načež jsem tedy vyrazila směrem k márnici.
Budova byla celkem velká a navazovala na ošetřovnu, ale kdo by se tomu divil. I když to pro některé bylo možná trochu morbidní, ale tak už to na světě chodí.
Neplížila jsem se, rozhodně ne, jen jsem šla tak, abych nebyla slyšet. Opravdu jsem nemohla za to, že když jsem vstoupila do místnosti s několika stoly a promluvila, léčitel, jenž zkoumal lebky, poskočil leknutím. "Kdo je na stole tentokrát?"
"Pro bohy," zaskučel, dramaticky se chytaje za srdce, přestože to možná nebylo tak dramatické jako spíš pravdivé gesto. "Tohle mi nedělejte."
Pousmála jsem se. "Pardon." Znělo to jenom trošičku kajícně. "Mám tuhle záležitost na starost, ale to už vám asi došlo, Rostene. Na co jste přišel?" Přešla jsem rovnou k věci, nebylo třeba žádné omílání kolem.
"Rozhodně je to lidská lebka." Ustoupil, abych se mohla podívat a potvrdit jeho úsudek. Vskutku, ne elfská, ne vlkodlačí, ale lidská. Minimálně bylo plus, že do toho nejspíš nebudou zatáhnuti Lovci, jako v případě, kdy by se jednalo o vlkodlaka.
Krátce jsem pohlédla na ostatní lebky. Všechny byly položené na svých vlastních kruhových tácech. "Jako na stříbrném podnose," broukla jsem. "Stačí jen donést poklop."
"Nechutné," zhodnotil léčitel.
Pokrčila jsem rameny, dál to nerozvíjela. Bez té lidské zbývalo jedenáct lebek. Ať to udělal kdokoli, zjevně si dal práci s lovem, protože všechny byly čerstvé. Tři zaječí, tři srnčí, dvě kočičí, dvě psí (fuj, kdyby to byla lovná zvířata, budiž, ale takhle?) a jedna kančí. "Slušná zásoba," poznamenala jsem.
"Ano. Ať to udělal kdokoli, musel to mít dobře naplánované." Rosten se přesunul zpátky k lidské lebce. "Podle jejího tvaru soudím, že se jednalo o muže ve věku zhruba čtyřiceti let. Buď se často rval, nebo měl problémy, protože podle všeho měl nejednou zlomenou dolní čelist. Taky mu chybí některé zuby a v okolí bran se nic nenašlo."
"Jestli se pral, je možné, že už je neměl delší dobu," podotkla jsem. "Něco dalšího?"
"Až budeš hledat, ptej se po někom s velkýma očima a výraznými lícními kostmi."
Přikývla jsem. Další informace jsem se už nedozvěděla, nic jiného se z lebky zjistit nedalo. Smrtelná rána se nenacházela na hlavě, takže musela být někde jinde na těle, které jsme však neměli a ani netušili, je-li možné ho ještě někde objevit.
Projít vyhrazený úsek u bran, kde se nalezly lebky, bylo jednoduché. Zvlášť když mi k tomu pomohli mí věrní eorští společníci, kteří, vzhledem k mým určitým chybějícím schopnostem, přispěli svým čichem i ostřejším zrakem.
Pečlivě jsem zkoumala kůly i hlínu, abych nalezla jakékoli stopy. Podařilo se mi nalézt pár úlomků kostí z lebečních částí, které museli přehlédnout - vlastně jsem se nedivila, vzhledem k jejich velikosti -, ale kromě toho nic jiného, ani krev, ani otisky.
Ale ať byl pachatelem kdokoli, zanechal za sebou matnou pachovou stopu. Vyslala jsem společníky, aby se porozhlédli po městě a pokusili se ji zachytit někde jinde a silněji, a sama jsem vyslechla stráže, kteří měli včerejší noc službu.
Poněkud se ošívali a mně netrvalo dlouho zjistit proč. Závan alkoholu jsem z jejich dechu cítila na míle daleko, nemluvě o kruzích pod očima.
Nic není lepšího, než seřvat strážné. A to není ironie, protože ty jejich vystrašené pohledy se mi vždycky líbily.
Ale i navzdory několika peprným nadávkám a výhružkám a informacích o tom, co je za tenhle úlet čeká, jsem se přeci jen dobrala k důvodu mé návštěvy, tím jest, neviděli-li něco neobvyklého nebo podivného.
Vzhledem k jejich stavu jsem toho nečekala mnoho, takže mne lehce překvapilo, když, přestože váhavě, jeden z nich odpověděl: "Vlastně jo. Někdy kolem jedné, dvou... asi... Nějaká postava s pytlem v ruce."
"Ale nevíš, jestli to nebyl jen výplod opilého mozku," dodala jsem sarkasticky. Co na tom, že mi všichni tři, kteří tehdy v dané části byli, potvrdili, že postavu opravdu viděli; v opilosti stačí návrh jednoho a mysl ostatních si to potom zkrátka dopředstaví.
S ničím jiným jsem však operovat nemohla, do tváře tomu člověku neviděli, ale prý to vypadalo na muže.
Odmávla jsem je a propustila, ale nezapomněla dodat, že se o tom jistojistě dozví i kapitán stráží a možná i královna, ačkoli jsem neměla v plánu zatěžovat Pherenikés něčím tak banálním. Ne že bych považovala opití se při službě za něco triviálního, vždyť mohli ohrozit město, kdybychom byli ve válečném stavu, ale my v něm nebyli, a to je velké 'kdyby', navíc nám válka z ničí strany nehrozila, ovšem nebylo to zas tak důležité, aby se tento výstřelek stal předmětem porad.
Tohle bude ještě dlouhý den.
Vydala jsem se tam, kam mi to připadalo nejlogičtější; do pochybné části města s nevalnou pověstí. Byla-li oběť rváčem, určitě ne někde v bohaté čtvrti, nýbrž mezi rváči téhož druhu, na místech, kde bitky byly na denním plánu a probíhaly bez jakýchkoli pravidel či morálních zásad.
Byla bych bývala možná působila nepatřičně, ale velké množství zbraní, jizvy táhnoucí se přes obličej a jistý pohled, jako by mi všechno na dohled patřilo a bytosti okolo měli padnout do prachu k mým nohám, mi jen při první konfrontaci zajistilo určitou auru. Někteří se stáhli, když usoudili, že boj se mnou by nebyl nejlepším nápadem, jiní naopak vypadali, že jsou připraveni hájit svou reputaci.
Já se však nepřišla rvát, pouze hledat odpovědi, které jsem také hodlala dostat.
Zastavila jsem se přímo uprostřed ulice, v místě, kde mnohokrát končily i začínaly ty nejkrutější souboje. V místě mimo dohled stráží, ale vhodném pro všechny zvídavé diváky. Neoficiálně vyznačená aréna, s krvavými fleky na zemi, vyraženými zuby vrostlými do země. Pozice, jakou jsem zaujala, působila až výsměšným dojmem, ovšem já ledabyle stála, ruce na dosah. Různé bytosti i pochybné kreatury se přibližovaly, očekávajíce, vyzvu-li někoho na souboj či snad na mne někdo zaútočí. Každý chtěl mít co nejlepší výhled na případnou bitku. Toužili vědět, proč jsem přišla.
"Nestojím o problémy," začala jsem. Nevyřčená slova z mého hlasu přímo odkapávala. Ale nebude-li zbytí, nemám žádný důvod se jim bránit. "Chci pouze informace. Znáte lidského muže, čtyřicet let? Chybí mu dva pravé špičáky, tři řezáky a stolička. Má výrazné lícní kosti a nezvykle velkýma očima." Jen nedat najevo, jak málo toho víš, to bylo základní pravidlo mnoha výslechů a zkoumání.
Ticho podobné půlnočnímu hřbitovu, jen sem tam narušené zachrčením. S mlsným výrazem kočky, která lapila myš a hodlá si s ní pohrát, jsem důsledným pohybem vytáhla dvě ze svých dýk, dávajíc důraz na výmluvné zalesknutí ostří, naslouchajíc toho lahodného trýznivého zvuku, když jsem třela dokonale nabroušenými hranami o sebe.
Nenápadná pobídka. Nepůjde-li to po dobrém, nezdráhám se použít donucovací prostředky, jež bývají ve většině případů úspěšné.
Dav shromážděných se zavlnil, ze stínů, kde se doposud ukrývala, vyklouzla kočkodlačka. Byť v lidské podobě, uši s ocasem jí zůstaly, přestože jedno ucho měla natrhnuté. Oděv potrhaný, jistě zažil lepší časy, kůže špinavá, špína pod nehty (drápy). Vyvrhel? Možná. Některým takový život vyhovuje, zaujímají-li v těchto společenských skupinách vysoké postavení.
"Proč hledáš Smolaře Mara?" prskla, svá slova doprovázela kočičím syčením, ocasem švihala ze strany na stranu.
"Jak dlouho o něj máte obavy?" Jak dlouho se neukázal?
Zarazila se, nakrčila nos, jako by nasávala můj pach, chtěla vyčíst léčku, ovšem já neprošla výcvikem jen tak pro nic za nic. Nepoznala nic, co bych nechtěla, aby dokázala určit. "Dva dny," odvětila nakonec. "Vždy se tady ukáže." Nemá kam jinam jít. Patří k nám, je součástí tohoto společenstva.
Mohlo by to odpovídat datu smrti, lebka opravdu byla ve velmi zachovalém stavu, téměř novém. "Postrádáte ještě někoho?"
"Raška tady dnes také není," vykřikl kdosi ochraptěle, vysluhuje si tím kočkodlačino zasyčení.
"Kde jste je viděli naposledy?"
Kočkodlačice trhla hlavou doprava, udávajíc směr. "Vycházeli průchodem do jižní části čtvrti."
Kývla jsem, že rozumím. Získané informace mi stačily. Otočila jsem se, černorudý plášť dodával pohybu eleganci a nadřazenost. "Stůj," zavrčela na mě kočkodlačka. Velmi pomalu jsem se ohlédla, plamenný lesk v mých očích odrážel, co si o tom rozkazu myslím. Ovšem ona pokračovala: "Najdi toho, který je zabil."
Nepochybovali, věděli to. Jakmile se někdo neukázal, byl s ním amen. Jeden nešťastná nehoda, dva náhoda a tři vražda. Toto úsloví však v těchto společenstvech neplatilo, ne v tak krátkém intervalu. Konkurence byla veliká, ale byl-li někdo oblíbený a bezproblémový, trestalo se.
Pomsta je sladká v každém případě.
Přitiskla jsem si ruku na srdce v tichém gestu, nemohla jsem jim slíbit úspěch, ale snahu ano, stejně tak vyjádřila lítost.
Druh truchlí nad druhem. Ale život jde dál, všichni, kdož takto žijí, s tím počítají. Musí se sebrat, neohlížet.
Dav přede mnou ustupoval, když jsem mířila k onomu průchodu. Za doprovodu přízračného černého kouře se mi po boku objevila majestátní černá puma, nesla se hrdě jako její společnice, a já si v mysli vybavila nemálo situací, kdy její příchod probíhal stejně. Možná postrašit, možná upozornit, možná ujistit, že na případ je dohlíženo. Kdo ví.
'Cítím ten pach,' promluvila Caltain. 'Je silnější. Vnímám ho.'
'Sílí čím jsme blíž průchodu, že?' Ve skutečnosti to nebyla otázka.
'Naprosto přesně. Ten pach se mi nelíbí, je prosycený nekalými úmysly.'
I přes fakt, že na nebi svítilo slunce a lehké jarní paprsky si prorážely cestu těmi zbytky sněhu, které ještě nestačily roztát, do průchodu proudilo malé množství světla a potemnělé uličky dodávaly místu tu správnou atmosféru. Pozorně jsem se rozhlížela, i tady se na zemi válelo pár dek či hadrů, Caltain vyčenichala i poloshnilou krysu a kýchla, aby z čumáku dostala ten hnilobný zápach. Snad jsem i zahlédla hnědou srst; Enaina psí rozvědka byla zkrátka všude.
'Darow.'
Otočila jsem se, když se Caltain zarazila. Hřbet zježený, ocas rovný, přikrčená k útoku. Divoce rozšířenýma očima hleděla na vstup do kanalizace.
Smířená s nevábným pachem, jímž jsem se dobrovolně chystala načichnout, jsem proklouzla do podzemí města.
Po obou stranách vcelku širokého tunelu se táhly užší cesty umožňující pohyb a kontrolu po celé kanalizační síti. Veprostřed mezi nimi odtékala splašková i špinavá voda, hladina díky tání sněhu ve vyšších mírách, ale ne tak jako při přívalových deštích.
Tiše, neslyšně, tak jsme se obě pohybovaly. Drápy necvakaly o kámen, Caltain měkkými polštářky tlap našlapovala. V mdlém světle jsem rozpoznávala spoustu věcí, které by sem za jiných okolností zapadaly, kdyby byly zvířecí. Šrámy po nehtech na zdech, fleky lidské krve, vytrhané vlasy.
Pak jsem zaslechla hlas.
Někdo cosi mumlal, nejasná a zmatená slova se odrážela od stěn, tlumená tichým zurčením proudící vody. Tam ve zdi vlevo se nacházel vstup, vyzařovalo z něj matné třepotající se světlo plamene.
Skryla jsem se u zdi, zbraně na dosah ruky, připravená metat dýky či čalikar, sáhnout po dvojostří. Připravená na mnoho, na všelijaké nechutné situace - ještě aby to bylo něco pěkného, když se to odehrávalo ve stokách.
Nepletla jsem se a kdekdo by se nejspíš rychle odvrátil. Na zemi seděl muž, tiše mumlal a houpal se sem a tam. Kousek od něj ležela na hromádce bezvládná těla, dvě lidská a pár zvířecích.
Ale to nejhorší byla lebka v jeho rukou, z níž s téměř mileneckou něhou odstraňoval kůži. Mladá dívka, v níž jsem si domyslela Rašku, měla už jen čtvrtinu kůže, vlasy skalpované, oči vydloubnuté z jamek.
Ach, jaké štěstí, že při zažívání muk nepochybně byla po smrti.
Muž si mě nevšímal, se zaujetím se věnoval své práci, dovolila jsem si tedy se přiblížit, kontrolujíc i stíny vytvářející svíce na zemi vedle něj, aby mne nic neprozradilo.
Tichý proud slov neutichal, ale teď jsem jim i rozuměla, slyšela je jasně a zřetelně. "Už tě nic nebolí, už tě nic netrápí." Lehká melodie, jako by věty zpíval, jako by to byla posvátná píseň při doprovodu zesnulého do říše mrtvých. "Nemusíš mít strach, utrpení tvého života skončilo."
Šílenec, o tom nebylo pochyb.
Zarazil se, položil lebku a vyskočil na nohy. Otočil se ke mně, šílené oči vytřeštěné, rty roztáhnuté do úsměvu. "Další? Pojď, jen pojď, i tebe zbavím utrpení života v bídě. Neboj se."
Tváří v tvář jisté smrti, přesto se nebál. Nemohl se bát, byl blázen. Jeho oběti byly náhodné, ale přesto pečlivě vybrané, mohl u něj skončit kdokoli z oné čtvrti.
Stačil jeden pohyb rukou, aby padl k zemi, zubatou dýku zaraženou hluboko v těle. Přesná rána do srdce, žádná škoda pro lidstvo.
Poslat strážné, aby se zbavili těl jiným způsobem než vhozením do vody, stejně jako na hradě sepsat hlášení, mi netrvalo dlouho, stejně tak zažádat o několikadenní uvolnění.
Byla jsem rozhodnutá, že takhle to dál nešlo, situace bez schopností mne frustrovala, navíc jsem si s jistými lidmi potřebovala řádně promluvit.
Vyzvedla jsem si Cerssein. Měla jsem v plánu i s ní navštívit Jih. Potřebovala se proběhnout po pořádném písku a poušti, připomenout si, odkud je.
Slunce zapadalo, když jsem se blížila domů, a mně okamžitě došlo, že je něco zatraceně špatně.
Kousek před domem jsem seskočila z klisny a tichým slovem ji přikázala, aby zůstala na místě. Sáhla jsem po bojových nožích, přešla do napjatého bojového postoje, krok zmírnila téměř k plížení.
Dveře byly pootevřené.
Nikdy nebývají pootevřené, Roye jsem navíc neviděla. Něco se muselo stát, kdyby mě slyšel přijíždět, vítal by mě.
Protáhla jsem se dovnitř, dveře ani nezaskřípěly. Okamžitě mne zaujalo pár věcí, některé nebyly na svém místě, jiné byly dokonce převrhnuté jako při souboji.
Hrdelní vrčení.
Vydala jsem se po zvuku přímo do obývacího pokoje.
A strnula na místě.
Roy bojoval, jistě. Ale ne o život, nýbrž o nadvládu.
Pro mne neznámá černovlasá žena se k němu zuřivě tiskla, líbala ho na rty i krk, ruku v jeho kalhotách. A on se nebránil, spokojeně vrčel, strhával jí oblečení z těla, skláněl hlavu k jejím prsům.
Projel mnou neskutečný šok, prohnal se i Poutem a udeřil i Enaiu jako rána pěstí, ať dělala cokoli. Ten pohled byl, tohle všechno...
Nevydržela jsem se dívat. Zuřivá touha bránit, co je mé, se mísila se vztekem oba je na místě podřezat a části jejich těl roznést po všech zemích světa.
Ale všechny tyhle city přebil smutek, jenž mne konečně - konečně! - donutil couvnout, odvrátit od nich oči. Cestou jsem ze stojanu u dveří popadla ještě nějaké své zbraně, až ostří zařinčelo, ale neohlížela jsem se.
Naprosto v šoku jsem doběhla k Cerssein, vyhoupla se jí na hřbet a nařídila okamžitý trysk. Vyletěla jako blesk, plášť za mnou vlál a určitě za to mohl prudký vítr, že jsem si musela krýt oči rukou, abych odehnala dotěrné slzy.
Nechápala jsem, nevěděla jsem. Zhoršila ztráta schopností mou výdrž? Omrzelo ho starání se o mně? Já se o to neprosila. Nebo snad nechtěl někoho slabého?
Neskutečně to bolelo. Proč to tak bolelo?
Zhroutila jsem se až v soukromí své lodě.