Mise Leo

Přípravy na cestu do města Sumer jsem měla za necelý den,ale vyrazila jsem až na zítřejší ráno,protože netvoři a zvířata u Beristlie jsou ve tmě mnohem nebezpečnější než ve dne. Ráno jsem si přes sebe hodila brašnu a proměnila se ve vlka. Tímhle způsobem mi cesta rychle ubíhala a já byla v Sumeru za necelí den, přeci jen....vlk umí běhat rychle. Cela udýchaná jsem se zastavila u lampy před bránou a rozdýchávala se tam nejmíň pět minut. Když jsem konečně vešla do pevnosti a zámku bylo šest hodin večer a já musela ihned za vládcem. Když mě přijal předložila jsem mu vaši pečeť a on na mě rychle vychrlil co nejvíc informací dokud mu nevyschlo v hrdle. Já na něj jen klidně koukala,ale v hlavě mi všechno jelo na plné otáčky a tvořil se tam plán. V sedm hodin jsem už byla u domu jedné paní, která měla strach a schovala se do skříně. Hnedka mi spadla víčka únavou, protože od té doby jsem se zastavila jen u té lampy. Opřela jsem se o kabát a usnula. Přesně o půlnoci mě zbudilo prasečí chrochtání a já se narovnala a sahala jsem po dýce, protože jsem byla zmatená. Okamžitě jsem se zorientovala a vykoukla jsem pootevřenou škvírou ve skříni. Uviděla jsem celkem velkou obludu s prasečím rypákem a černýma, temnýma očima, které byli hlubší než dvě tůně a s býčími rohy,které byli obmotány řetězy. Tělo měl lidské až na kopyta,která byla také býčí. Byl to Kirlop. Ten okamžitě popadl dítě a utíkal s ním pryč. Já jsem chtěla vyrazit na ním,ale hned jak vyběhl objevil se další s nějakým měšcem v ruce. Ten si do nějaké tekutiny ukryté v něm namazal ruce a nakreslil jí dotyčný znak. Byla to kravská krev,která páchla jak týden obuté, nemyté boty. Ten se poté také rozběhl a já měla jistotu,že za nimi už nikdo není. Vyskočila sem ze skříně, proměnila se ve vlka a uháněla za nimi. Na to že to byli obludy uháněli celkem rychle, ale vlkovi utéct nemohli. Když jsem viděla, že zpomalují, skočila jsem do křoví a proměnila se zpět. Ten první už tu dávno byl a ostatní se shromažďovali u obrovské díry,nory, nebo co to bylo. Ten co nesl dítě, se trochu naklonil a hodil ho tam. Za chvíli se ozval křik a zvuk,který připomínal trhání masa. Potom už se neozvalo nic, jen tiché krůčky. Bylo to podivné....Nikdo se ani nepohnul,a zvěř tu také nebyla. Muselo to vycházet z té nory. Když jsem myslela,že je po všem, Kirlopové se začali balit a vybavovat. Zaslechla jsem to jejich chrochtání a ten jeden řekl tím jejich chrochtavím hlasem : "Beristlia". Úplně jsem se schovala a zadržovala dech. To nemohla být pravda! Když se nikdo nedíval, skočila jsem do nory,abych zjistila co to je. Určitě se ke mě něco blížilo. Najednou přede mnou stál ohromný pavouk s krvavou tlamou. V tu chvíli už jsem věděla co znamená Derrela...Byl to ohromný pavouk a možná už jen jediný svého druhu. Náhle se na mě chtěl vrhnout s otevřenou tlamou, ale já se co nejrychleji proměnila a vychrlila mu do tlamy co největší plamen ohně. Ten se trochu zapotácel a ustoupil. Měl zcela sežehnutou tlamu a zřejmě ho to dost bolelo. Já na nic nečekala a skočila mu po chlupatém hrdlu. Zakousla se mu do něj,ale on jako by byl nesmrtelný. Snažil se mě setřást,ale já ne a ne se pustit. Vyšplhala jsem mu na krk, proměnila se zpět na podobu člověka a zabodla mu dýku do krku. Konečně padnul a já vyčerpaná ze všech proměn se svalila na zem. Tím, že jediný smysl, který jim moc dobře neslouží je sluch, vůbec nice nezaznamenávali a dál se balili. Až nakonec když chtěli pavouka také svázat a vyrazit. Zjistili,že je mrtvý. Kirlopové jsou hrozně tupá stvoření a první, co je napadlo bylo, že ohromnou tarantuli mohlo zabít jen něco mnohem většího. Okamžitě začali chrochtat a chroptět a rozutekli se o celém lese. Já se namáhavě vrátila ještě ten večer do království a vše jim zdělila. Ti na mě vděčně,ale udiveně zírali. Já tomuhle nevěnovala vůbec žádnou pozornost a poprosila jsem vládce o měkkou postel a stehýnko kuřete.Postýlka byla měkoučká a já si na ní jen spokojeně pochutnávala na kuřátku se sklenkou čisté, průzračně azurové vody.

Za chvíli jsem usnula, ani jsem nevěděla jak a druhý den po slavnostní hostině se vrátila domů. Nešťastným matkám sem už bohužel pomoct nedokázala,ale ostatním jsem aspoň trochu ulevila od nočních můr.

Měla jsem toho dost.Touhle dobou jsem byla pořád na nervy a tohle byla poslední kapka.Mám na pár dní odjet z Beristlie,kvůli nějakým daním?,,Možná bych se rovnou mohla spakovat a vyrazit za Tess ne?"řekla jsem omylem nahlas a přecházela po místnosti pořád sem a tam. Pherenikés na mě trochu vystrašeně,ale zároveň chápavě pohlédla a zavrtěla hlavou.Nevím jak jí,ale mě odchod Tess velice ranil a nejradši bych vyrazila za ní.,,Možná proto,sem tě na tu misi poslala.Jsi špeh a zároveň potřebuješ na pár dní odjet z Beristlie,aby sis urovnala myšlenky"řekla klidně a dál si hrála s tužkou na stole.,,Dobře..."zahučela jsem,,Odjíždíš dnes večer s královskou družinou"řekla a nezvedla pohled od tužku.Vyvalila jsem oči,,Já už hraji sólo!Jedu sama..."stála jsem si za svým a založila si ruce na prsou.,,Tak vyjíždíš za hodinu,každá minuta je důležitá."vystřelila jsem z královské kanceláře,seběhla schody a co nejrychlejším tempem jsem běžela ke své malé chatce,která od hradu nebyla moc daleko.Otevřela jsem dubové dveře,poté je zabouchla a začala jsem hledat brašnu a věci do ní.Sbalila jsem si jídlo,vodu,což byla samozřejmost a poté mou milovanou okarínu,tužku,papír,nasadila jsem si prsten s drahokamem od jednorožců a do vlasů si připnula sponu od Tess.Na co papír a tužku?Na průběžné hlášení ne?Sice jsem nic hlásit nechtěla,ale zároveň jsem nechtěla zklamat Perenikés.Nazula jsem si vysoké jezdecké boty,dlouhé černé kalhoty,bílou košili a na ní černou koženou bundu.Poté jsem si připnula plášť s kapucí a vlasy nechala rozdělané.Ani za necelou půlhodinu jsem měla všechno sbalené,ale můj dům vypadal opravdu v hrozném stavu.,,Asi jsem se trochu nechala unést hledáním věcí co?"zaculila jsem se a ani si nevšimla,že mě celou dobu pozorovala Daria.,,Co je?"vyjela jsem po ní,ale potom jsem se skrčila a podrbala jí za uchem.,,Máš pravdu,uklízet to nebudu!"zaculila jsem se a rozešla se ke stájím.,,Zase kopec!"zahučela jsem,vešla do stájí a začala připravovat Despera.Dala jsem mu černou uzdečku,černou podsedlovku se zlatým vyšíváním a černé westernové sedlo.Vyvedla jsem ho ze stáje,nasedla a tryskem se rozběhla z bran Beristlie.Lidé na mě vyděšeně koukaly,protože jsem nedávala vůbec pozor kdo je přede mnou.Měla jsem plnou hlavu jiných věcí a okolní lidé mě vůbec nezajímaly.Normálně ano,ale momentálně jsem furt myslela na Tess...Projela jsem lesem,přeběhla most nad řekou Alantis a uběhla spousty mil,než jsem dojela do města Ilis-město,kde se údajně nezaplatili daně.Slezla jsem,koně upoutala u nějaké klády a vešla do prvního hostince,který jsem uviděla.Staré popraskané dřevo už z venku páchlo a některá okna dokonce neměly sklo,nebo bylo rozbité.Tenhle hostinec byl zřejmě hodně levný a bylo to na ěm vidět.,,Aspoň ušetřím.."zahučela jsem skoro optimisticky,ale to se hned změnilo když jsem vešla do dveří.Dveře zavrzaly,já vlezla dovnitř a všichni ožralové co seděly uvnitř se na mě podívaly.,,Problém?"skoro nelidsky jsem na ně zavrčela a sedla si k pultu.,,Jeden pokoj na dva dny!"hodila jsem na stůl měšec z gardony,vzala si klíč a vyběhla schody,abych našla svůj pokoj.Otevřela jsem rozvrzané dveře a okamžitě se svalila na postel v katastrofickém stavu,ze které se okamžitě zvedl dým prachu,který už sad stovky let nikdo neuklízel.Povzdychla jsem si,zavrtala se do záplatovaných peřin a za pár minut už jsem pravidelně oddechovala.Ráno mě probudil vrzavý zvuk dveří.Otevřela jsem oči,posadila se a co se nemohlo stát?Ohnula jsem se,abych si nazula botu,ale v tom okamžiku se propadla postel.Skoro nelidsky jsem znovu zavrčela,vzala si věci a nasupeně jsem odešla z hostince.I když jsem zaplatila víc tak mi to bylo jedno.Už jsem tam opravdu být nechtěla.Zavrtěla jsem hlavou,nasadila hraný úsměv a vydala se ke správci města.Šla jsem po dlážděném chodníčku z žulových kostek a bíle,nebo žlutě barevné domky na mě vesele vyhlížely.Nějaké dámy zalévali květiny a z domů byl slyšet dětský křik,nebo pláč mimin.ad tímhle jsem zavrtěla hlavou.Jak může chtít někdo děti?Zahnala jsem myšlenku a nasadila vážnou tvář,když jsem uviděla hrad a u bran dva zkušené strážné.Když jsem k nim konečně došla tak nejdříve vytáhly halapartny,ale když jsem jim ukázala královskou pečeť tak jen kývly a dovedly mě ke správci města.Když jsem uviděla na trůně sedícího muže okolo padesáti let s menší korunou na hlavě tak jsem se hluboce poklonila.Muž mě vyzval,abych se postavila a já začala mluvit.,,Královna mě posílá,protože jsme od vás nedostaly daně"řekla jsem rázně a nasadila vážnou tvář.Správce se zachmuřil,,To je divné...před dvěma dny jsme poslali vůz s penězmi a ozbrojeným doprovodem do Beristlie...moji muži se už vrátili i s vozem a prý cesta probíhala dobře..."Měla jsem pocit že vybouchnu,protože jsem musela sehnat všechny ty peníze,ale zároveň jsem byla šťastná,že jsem nemusela jít tou diplomatickou cestou.Vrazila jsem strážným do rukou svitek s pečetí a vypochodovala z haly a mířila jsem si to k Desperovi.Nasedla jsem na něj a uháněla do lesa-nejpravděpodobnější místo kde by se cokoliv mohlo stát.
***
Klusala jsem po lesní pěšině,ale najednou jsem uslyšela nesrozumitelné huhlání.Okamžitě jsem se rozjela za zvukem.Obezřetně jsem se se rozhlížela po lese,který jsem neznala a snažila se nedat na sobě sebemenší známku strachu.Všude klid,ticho,jen havran občas zakrákal,nebo veverka dupla a větvičku.Najednou jsem ale uslyšela mumlání blíž u sebe.
***
Seskočila jsem z koně a začala rozvazovat čtyři svázané muže,kteří seděli u nedávno založeného ohniště.Na očích a v puse měly ušpiněné hadry a zaschlá krev na jejich hlavách vypovídala od tom,že se zřejmě nekonalo o spravedlivý souboj.Všechny jsem rozvázala a oni na mě okamžitě začaly chrlit co všechno se stalo.Přikývla jsem.Ti,co všechny ty peníze ukradli měly opravdu do detailu naplánovaný plán akce...Unést ostrahu,převlíknout se na í,zmizet s penězi a objevit se na hradě se správou doručení.Povzdychla jsem si,nasedla na Despera a dovedla jsem vojáky na hrad.Léčitelé si je okamžitě převzaly a správce mi poděkoval.Sice to nebyla žádná úžasná akce,ale věděla jsem že si jí budu pamatovat a budu z ní čerpat zkušenosti....

Šla jsem odpoledními uličkami Beristlie,když ještě slunce stálo na nebi,ale obloha už měla nafialovělý nádech.Rozhlížela jsem se po starých vilách,kterým už opadla omítka,ale pořád měly ten nádherný-kouzelný nádech.V téhle uličce jsem ještě nebyla a tak jsem si ji se zájmem prohlížela.Najednou jsem ale na jejím konci spatřila zástup stráží jak odhánějí lidi,kteří se sebevíc snaží dostat k něčemu,co leželo uprostřed.Matky se snažili dětem zakrývat oči a otcové se snažili dostat přes strážníky.Dokonce jsem tam viděla jednu ženu se třemi dětmi jak pláčou o kus dál a objímají se.Co nejrychleji jsem se rozběhla k davu,s těží se prodrala doprostřed a když jsem uviděla to,co všichni chtěly tak moc vidět tak jsem raději okamžitě odvrátila zrak.Na zemi leželo bezvládné tělo bohatého obchodníka ležícího na zádech s šípem v srdci.Byla to přesná a čistá rána.Odběhla jsem z davu a jen čekala až lidé opustí místo činu.
***
Hlasitě jsem zívla a vyhnala posledního ,,návštěvníka" od těla a domluvila se se strážnými.Proměnila jsem se ve svou vlčí podobu a skočila za popelnici.
Počkala jsem minutu...dvě,pět,deset a když se ani po hodině nikdo-vůbec nikdo!-neukázal tak jsem to už chtěla vzdát,ale nemohla jsem...pro sebe jsem zavrčela a hlídala dál.
Když už byla opravdu černočerná noc a měsíc zářil v úplňku tak jsem uviděla mihnout se nějakou postavu.Jako vlk jsem měla trochu zbystřené vidění v noci a tak jsem zaznamenala,že postava byla nejspíše mladá žena štíhlé postavy.Pohybovala se elegantně a obezřetně.To není jen tak nějaká dívka z ulice...na zádech se jí leskl v měsíčním svitu bílý luk a toulec naplněný jen hrstkou šípů,které vypadaly jako vlastnoručně udělané.
To musela být ona!Ještě jsem ale čekala.Žena přiběhla k mrtvému muži. ,,Kdo je teď na ulici bez peněz?" vysmála se mu do bledé tváře a prsty namočila do něčeho.Strašně to smrdělo.Už jsem ale nebyla na pochybách.Ona ho zabila!Vyskočila jsem z úkrytu a skočila po ní.Ona ale utekla.Trochu překvapeně se na mě koukla a já zavrčela.
,,To už nemají ani na pořádné vojáky,ale posílají psi?" ušklíbla se a rozběhla se do nočních uliček. Zavrčela jsem. To nestačili ty nadávky které jsem dostávala? Probrala jsem se ze svého rozjímání a rozběhla se za ní.Ze tmy vylétl šíp.Naštěstí minula.Ještě opožděně jsem uskočila a zrychlila.
Mé vlčí drápy klapaly po chodníku z žuly,ale za to její úzké nožky jakoby se vznášely.Občas vypustila šíp,aby mohla nenápadně zatočit,ale já vždy zatočila dřív.Úplněk se schoval za mraky a tak jsem měla značnou výhodu.Lidské oko proti zvířecímu? Ušklíbla jsem se.Běžely obě dál,ale pomalu nám docházel dech.Mě už to ale přestávalo bavit.Do noci zazářila bílá mlha a Lamiira se objevila v záři světla.Dívku oslepilo světlo a zakopla o vyčnívající kostku žuly.Tvrdě dopadla,ale hned se zase postavila.Tentokrát ale utéct nemohla. Z jedné strany já,z druhé Lamiira.Po stranách stěny domků s dřevěnými okenicemi.
Proměnila jsem se a dívka klopýtla dozadu. ,,Tak co jsi zač?" zeptala jsem se a okřídlená puma zaprskala. ,,Nic ti říkat nebudu!" zavrčela a moje společnice se značně přiblížila.,,Radila bych ti mluvit!"docházela mi trpělivost.Vlastně...nikdy jsem nebyla moc trpělivá. ,,Musela jsem" odpověděla pořád s náznakem protestu v hlase. Tahle odpověď mi ale nestačila. V ruce se mi objevil oheň.Dívka ustoupila. ,,Jsem Dylan. Vedoucí skupiny jiných" tohle ale zaskočilo mě. Tentokrát se ale na tváři ukázal úšklebek dívce...počkat! Ta dívka už přede mnou nestála. Přede mnou stál vysoký muž okolo osm a dvaceti s černými vlasy a zelenýma očima. Z jeho úst vyšlo krákání a následně se proměnil havrana. Lamiira po něm skočila,ale on se vznesl ke hvězdám.
S vyjeveným výrazem jsem stála uprostřed ulice. Proč by se honil tak daleko když mohl utéct..odletět...bojovat?
Z brašny jsem vytáhla pergamen a začala psát dopis královně Pherenikés. Děje se tu něco divného...

Hnědovlasá lidská dívka kráčela po boku vysoké elfky po úzké cestičce vysypané štěrkem k malé vesničce nedaleko města Saskie. Byl podzimní sychravý den a všechno kolem přikryla tlustá vrstva listí v barvě okru. Pokaždé když zafoukal vítr, kupa listí se vznesla a přemístila se na jinou část cesty. Bylo to vskutku magické,jenže atmosféra místa tomu nedávala žádnou příležitost. Vzpomínky zde byly až moc silné,moc živé. Lidská dívka se váhavě otočila na elfku a v očích se jí mihl strach. Co když ji poznají? Co když se vůbec nic nezměnilo? Zatřepala hlavou,aby se zbavila všech obav. Chtěla je zadupat hluboko do svého nitra. Jenže.. nešlo to. Listí před jejich nohami ustupovalo a štěrk nehezky šustil. Ani kdyby se pokoušeli přijít neslyšně, nešlo by to. Pomalu prošli kolem prvních domů a vešli tak do ulice. Ve vesnici byly domky poskládány vedle sebe tak,jak se jen vešli a za nimi byli malé zahrádky,nebo výběhy. Domky měly bílé,opadané omítky a dřevěné základy se stejně dřevěnými střechami. Okna byli ve tvaru čtverců a často jejich parapety zdobily květiny,teď,na podzim jen se zelenými stonky. Postupně se dostali až k vodní nádrži uprostřed vesničky. Byla celá zelená,pokrytá řasami a lekníny,které na zeleném koberci vytvářely různobarevné tečky. Občas slétla nějaká vlaštovička,aby se napila z kalné vody,nebo se ozvalo tiché "Plop" když nějaká rybka vystrčila hlavu z vody a opět zaplavala zpět. Dívka odvrátila hlavu od vody. Byl to uklidňující pohled,ale kvůli tomu tu nebyli. Oči zvedla k části cesty před nimi,na jejíž konci se vypínala.. nebo spíše jakž takž stála světlá,dřevěná chaloupka. Měla střechu ve tvaru obráceného "V" z tmavého dřeva,stejného jako na dveřích a rámech oken. Jinak měla chaloupka barvu peří slavíka. Hnědovláska se naposledy podívala na elfku a zhluboka se nadechla. Sevřela ruku v pěst a párkrát zaťukala na dveře. Na druhé straně uslyšela jak někdo zabral za kliku a poté se otevřely dveře. Ze dveří vystoupila postarší žena a v záblesku ohně ze spousty svící, které za ní byly vidět se z nich vyhrnula tma, která se vrhla proti dívce. Dívka vykřikla a uskočila dozadu. Zvedla své ruce vpřed a z nich vylétl oheň. Všechno kolem ní jakoby utichlo, ale zdálo se, že slyší v dálce zpívat ptáky a hučet vodu. Jen však jako vybledlou vzpomínku. Jako záblesk něčeho, co bylo. Všude kolem byla tma, ale když se podívala na své ruce, skvěle je viděla. Obrys, barvy, stíny. Stíny, i když nikde kolem nebyl ani paprsek světla. Ani oheň z jejích rukou nevyletěl. To ticho však náhle protnul prudký výkřik. Vyděšený,zoufalý,ale i zlostný, poraženecký.. Dívka se začala otáčet a hledat. Rozběhla se,ale všude byla jen tma. I přes to ale poznala,že se blíží. Zvuky byli živější. Všechny zvuky. I ta tma jako by byla barevnější. A pak se to stalo. Stála v horním patře domu. Toho, na jež dveře zaklepali. Stála v pokojíku tehdy malé dívky a před jejíma očima ležela na zemi žena. Na kůži měla známky popálenin a všude kolem žhnuly plameny. Do jejích očí se vkradl strach, mysl pohltila panika a stále a stále se v její hlavě ozýval jediný hlas. Otočila se, snažila se najít aspoň v něčem útěchu,záchytný bod.. ale zahlédla jen známky zaschlé krve ve dveřích. Znovu vykřikla.
S výkřikem jsem se probudila ve stejnou chvíli,jako vykřikla dívka ve snu. Prudce jsem se posadila a odkryla si vlasy ze svého zpoceného obličeje. Ten jsem složila do dlaní a zhluboka dýchala. Proč? Proč teď? Proč v této formě? Vydral se ze mě tichý vzlyk. To bylo všechno. Slzy ani další slova, zvuky se nedostavily. A tak jsem tam ještě dlouhou chvíli jen tiše seděla s hlavou složenou v dlaních a snažila se tu noční můru dostat z hlavy. Nevěděla jsem jak dlouho jsem tam byla nehybná jako socha. Z toho nehybného stavu mě ale probral mokrý dotyk čumáku na mém uchu. Zaplavil mě pocit.. štěstí? Dalo by se to tak nazvat? Ne.. byl to mu velmi vzdálený. Mělo mi to přinést útěchu.. a částečně to pomohlo. ,,Děkuji." Zamumlala jsem a pootočila hlavu na stranu,takže jsem vykukovala jedním okem. Přesně jak jsem si myslela. Stál tam simaalu.. Icharadios. Bytost světla. Jednu ruku jsem stáhla k tělu a druhou k němu natáhla. Pohladila jsem ho po hebkém krku a donutila jsem se pousmát. Otočil hlavu k mému obličeji a zahleděl se mi do očí. Věděla jsem co mi říká. Tiše jsem vzdychla a konečně vylezla z postele. Potřebovala jsem se připravit na cestu. Hned. Nasoukala jsem se do svého černého loveckého obleku,který zahrnoval černou tuniku, černé kožené kalhoty a černé vysoké jezdecké boty. Na to hnědý plášť. Ten minulý, také černý, jsem ztratila.. ehm.. no nic. Vzala jsem svou starou ošoupanou brašnu a naházela do ní potřebné.. tedy.. pro mě potřebné věci. Papíry,uhlíky,tužky.. ale i jablko na cestu, malý kapesní nožík, měšec s penězi. Ale to rozhodně nebylo vše,co jsem na cestu potřebovala. Vyšla jsem ven z domu za doprovodu Icharada,zamkla jsem a tryskem se rozběhla pryč z města. Potřebovala jsem letět. Do Saskie je to i tak pár dní cesty.. a na koni by to trvalo až moc dlouho. Už jsem zmiňovala, že nejsem moc trpělivý člověk? Pod mými kroky klapala zem a o pár uvolněných dlažebních kostek jsem dokonce málem zakopla, jak rychle jsem uháněla ven. K bráně. Když jsem se konečně doběhla na palouk nedaleko města,Leira už tam čekala. I s novým černým,koženým sedlem a dvěma ohromnými vaky na jeho stranách,v nichž bylo připraveno všechno ostatní. Jídlo,pití,deky.. vše. Kontaktovala jsem ji přes naše telepatické spojení už ve městě, abych nemusela čekat. Simaalu se čumákem dotkl mé tváře a poté zmizel. Já se pousmála a přišla k Leiře. Ta se jako vždy musela přikrčit,abych se na ní vyškrábala. Když se opravdu přikrčila, jedním skokem jsem se ocitla na jejích zádech. Uvelebila jsem se v sedle a pokynutím hlavy a telepatické komunikaci jsem jí dala znamení, aby vzlétla.
Slunce zašlo a tak obloha ztmavla. Hvězdy se začaly objevovat na nebi a měsíc se jasně rozzářil,i když jen jako malý srpek ve tvaru "C". Ve vzduchu už jsme byli pár hodin a na mě začínala doléhat únava. Na rozdíl ode mně však Leira vypadala nesmírně odpočatě. Možná jí i dělalo radost,že se konečně může proletět ve volné přírodě.. protáhnout si křídla. Ač mi padali víčka a já zívala stále častěji,spánku jsem nedovolila přijít. Nechtěla jsem si to přiznat,ale bála jsem se. Bála jsem se,že mi se ten sem mohl vrátit.. Zatřepala jsem hlavou a napila se z čutory. Přitiskla jsem se k tělu dračice a jen odpočívala. Vnímala jsem okolí. Noční ticho, občasné šustění ptačích křídel ve vzduchu, nebo i hučení nedaleké řeky.
Malá holčička se tiše vyplížila z domu a opatrně se kradla pryč. Její dům byl na konci vesnice a tak neměla výhled na nic a na nikoho až na jejich zahradu,stromy a nedaleké skály. Když se ujistila,ze si její matka ničeho nevšimla, nadšeně se zazubila na všechno kolem a začala vesele hopkat doprostřed vesnice, kde mělo být malé jezírko.. nádrž s vodou. Nikdy tam nesměla sama chodit a o to víc ji to tam lákalo. Ostatní sousedé,lidé z vesnice jako obvykle pracovali. Muži byli na farmách nebo polích, ženy se staraly o děti, praly, vařily.. z některých domů byl slyšet dětský smích. Dívenka se zastavila a otočila hlavičku tak prudce,až jí dlouhé hnědé vlasy zavály ve větru. Upřela své kaštanové oči na dům vedle sebe,stoupla si na špičky a nakoukla do jeho okna. Spatřila mladou ženu s malým dítětem. Žena měla v rukou dřevěnou labuť a ukazovala ji chlapci,tomu dítěti,které jí sedělo na klíně. To se smálo a občas natáhlo k dřevořezbě ručičky. Dívka naklonila hlavu na stranu. Proč si s ní matka nikdy nehrála? Sice se jí věnovala, ale.. jinak. Jen otec si na ni někdy udělal čas. Očka jí posmutněla. Chvíli ještě domácnost sledovala. Když si ale vzpomněla na svůj prvotní záměr, na tváři se jí objevily ďolíčky a v očích jí zlobivě blýsklo. Rozběhla se k jezírku a zastavila se až těsně u jeho okraje. Podívala se dolů a spatřila svůj odraz. To bylo poprvé. Užasle si samu sebe přihlížela. Skrčila se a předklonila. Chtěla se ručkama dotknout vody. Když v tu najednou drn na kterém stála povolil a ona vyděšeně vykřikla. Zakryla si ručkami obličej a připravovala se na možný pád,ledovou sprchu z jezera a výprask který by dostala. Jenže nic z toho nepřišlo. Otočila hlavu nahoru. Za límec jí držel hnědý pes s občasnými bílými chlupy po těle. Když se ale otočila znovu k vodě, spatřila v odrazu jezírka jak jí v náručí drží její otec.
Otevřela jsem oči a snažila se vstřebat to,co jsem viděla. V hlavě se mi ozývaly hlasy. Spousty hlasů. Co.. co to bylo za sen? Stalo se to vůbec,nebo je to jen výplodem mé fantasie? Paměť vypověděla službu a mě v hlavě zbylo jen zmatené nic a sen. Zhluboka jsem se nadechla a narovnala se. Až teď jsem si uvědomila, že slyším šustění lesa, praskání větviček, zpět ptáků a... chrápání? A taky jsme stály. Nebyli jsme ve vzduchu, ale na zemi. Leira byla stočená kolem mě a spokojeně spala. Nedokázala jsem odhadnout kde jsme.. jen někde v lese. Ano.. mám opravdu skvělý postřeh, vím.. Zahleděla jsem se na nebe.. slunce bylo vysoko na nebi. To jsem spala tak dlouho? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a vstala. Došla jsem k zlatavé hlavě Leiry a pohladila jí po čumáku. ,,Čas vstávat.." Pousmála jsem se. Musela jsem ji vzbudit. Museli jsme letět dál. Dračice pootevřela oči a zavrčela na mě. Omluvně jsem jí pohled oplatila. Švihla ocasem a postavila se na nohy. Sklonila křídlo k zemi a já na ni pomocí jej vyšplhala. Uvelebila jsem se v sedle a poté jí dala pokyn k vzletu. Jako šíp vystřelila k nebi. Dál jsme mířila na sever,k Saskie
Pod námi se pomalu začínaly rýsovat obrysy domků a hřích zahrad. Uprostřed vesnice bylo malé jezírko a kolem pár políček. Půda tu nebyla moc úrodná a tak se zde spíše pěstovala zvířata,než rostliny a jídlo. Naštěstí Saskie, velké město s trhy nebylo daleko. Přesně jako v jejím snu byl ošklivý šedý den a bouřkové mraky se hnaly po obloze. Sama jsem se divila,že nepršelo. Leira máchla zlatými křídly a začala se snášet dolů. Fakt, že dům,který hledala byl na konci vesnice do velmi ulehčoval. Dračice přistála za jedním skalním převisem,aby ji nikdo neobjevil. Bylo zbytečné ji nechávat zmizet do Eorsu na tak krátkou chvíli. Takhle se aspoň mohla seznamovat s terénem. Rozloučila jsem se s ní a pomalu se vydala po skalní stezce dolů,k vesnici. Netrvalo dlouho a stanula jsem před malým domkem teď již žluté, neopečované fasády. Přišla jsem ke dveřím a opatrně k pootevřela. Bylo odemčeno. Jakmile jsem ale nahledla dovnitř, sevřel se mi žaludek a já na okamžik musela zavřít oči. Stěny byly ohořelé a celá podlaha byla potřísněna krví.. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Rychlými kroky jsem prošla předsíň, kuchyň spojenou s malým obývákem a vystoupala nahoru po schodech. Když jsem došlápla ne nějaký třetí schod, noha se mi propadla do dřeva. Rychle jsem nohu vyndalaa vyběhla nahoru dřív, než by se to celé stačilo zhroutit. Vstupní chodba nebyla jediné ohořelé, ani poskvrněné místo v domě.. ba naopak. Oklepala jsem se kvůli hroznému pocitu viny. Srdce mi splašeně bušilo a mysl se stále stáčela k tomu děsivemu snu a k té opravdové události. Nechtěla jsem tu být i nic déle než jsem musela. Rychle jsem odemkla dveře do ložnice rodičů. Snažila jsem se najít cokoliv.. cokoliv. Prohlédla jsem skříně a poličky, knihovnu a nakonec i noční stolek. Všude jsem našla jen běžné věci. Oblečení, pergameny, barvy, dokonce i hudební nástroje, knihy a zbraně. Zbraně jako třeba malý nožík, který její matka zřejmě zabavila nějakému chlapci, který ho zase jeho rodičům ukradl z kuchyně. Nic. Ložnice byla prázdná. A já začínala pochybovat o tom,proč tu vlastně jsem. A co jsem si myslela? Že zjistím že rodiče vlastně nebyli moji rodiče? Nebo že jsem elfka? V duchu jsem se sama sobě smála. Jak naivní, dětinské. Zase jsem si jen vymýšlela pohádky. Zatřepala hlavou. Ještě ale nebyl konec. Vyšla jsem z pokoje ven a opatrně vklouzla do pracovny svého otce. Nikdy jsem nevěděla co má za práci.. ale podle toho,jak moc cestoval jsem usuzovala, že byl obchodník. Tušila jsem,že to párkrát zmínila i má matka.. Otcova pracovna nebyla velká, ale i tak se tam vešel psací stůl z dobového dřeva, knihovna a skříň na dokumenty. Jak jsem se tak rozhlížela, pracovna byla ohněm i krví nedotknuta. V duchu jsem si oddechl a začala jsem prohledávat všechno.
Průzkum otcovi pracovny trval poněkud déle. Ač má trpělivost nebyla velká, udržela jsem pozornost. Procházela jsem všelijaké zápisky, spisy, hledala cokoliv jiného, co by k otci nesedělo. Byl vždycky klidný, přesný a nesnášel nekázeň.. i když občas se i tyto jeho hlavní povahové rysy daly obejít. Nad tím jsem se musela pousmát. Ale ani přes důkladnou kontrolu jsem nic nenašla. Zbývalo tedy poslední.. a to knihovna. Pochybovala jsem,že tam něco bude,ale táhlo mě to tam. Ač jsem na knihy neměla čas, nebo spíše náladu.. měla jsem je velmi ráda. Přešla jsem tedy ke knihovně a začala zrakem i hmatem zkoumat knihy. Když pak jsem to zahlédla. Malý znak na jedné z knih. Úzká knížečka obalená v kůži. Rychle jsem k ní přispěchala a začala ji zkoumat. Přejela jsem prsty po znaku a mimoděk se zahleděla na svůj kotník. Byl to znak vypadající jako jing-jang, jenže černou znázorňoval havrana s rozpřáhnutými pařáty a bílou barvu zastupovala majestátní labuť s roztaženými křídly. Odhodlání a víra. Znak měničů. Rychle jsem se knihu snažila vyndat. Jakmile jsem za ni ale zatáhla, zjistila jsem, že je ze dřeva.. něco jako.. páka. A poté se z knihovny staly dveře. Zalapala jsem po dechu. Opatrně jsem je otevřela a vešla dovnitř. Ocitla jsem se v malé místnosti. Velmi malé. Kolem mě byli po všech třech stranách místnosti police (čtvrtá strana byly dveře) a v nich papíry, knihy a.. zbraně. Otočila jsem pohled k jedné polici, ve které byly vidět široké i úzké, velké i malé knihy ať obalené v kůži, látce, nebo papíru. Chvíli jsem přemýšlela a poté jednu vytáhla. Otevřela jsem ji a začala jí listovat. Na některých stránkách byly skici ptáků, jejich stavby těla, kostí, orgánů... Na dalších popisky k nim. Velmi zmatené popisky, ale byly tam, jak čísla tak písmena. Knížečku jsem zaklapla a ponechala si ji v ruce. Znovu jsem zapátrala v knihovničce a vzala další. Byla úplně nahoře obalená v kůži a vedle ní byli další, podobné jí. Jako většina knih neměla žádný titulek, takže jsem předpokládala, že to jsou vlastní zápisky. A nespletla jsem se. Vlastně to bylo ještě něco mnohem lepšího. Objevila jsem totiž deník. Tedy.. něco, co se mu podobalo. Byla to spletitá změť vět, datumů, kreseb a čísel. Jak jsem pochopila, tahle knížečka fungovala jako deník, zápisník nápadů, skicák a.. zkrátka všechno možné. Otočila jsem tedy na první stranu. David E. Jméno mého otce. A pod jménem znovu znak měničů.

Nehnutě jsem seděla připravená na jedné ze střech tichých domů Beristlie a tiše jsem sledovala hostinec, ve kterém stále bylo rušno. Mou tvář zakrývala hluboký kápě a dlouhý černý plášť skrýval tělo. Dlouhý černý luk a toulec s šípy jsem schovat nedokázala. Nijak mi to ale nevadilo. Většina lidí se stejně nekoukala vzhůru a jen klidně prošla dál. I když.. i tohle se v tuto noční hodinu stávalo jen zřídka. Byla hluboká noc a pouliční lampy na cestě zanechávaly jen mihotavé světlo. Nebyla šance, že by mě někdo viděl. Nebo jsem v to alespoň doufala. Když se zničehonic otevřely dveře hostince, s očekáváním jsem zatajila dech. Vykutálel se z nich ale jen náhodný opilec, za kterým jsem slyšela posměšný smích. To rozhodně nebyl jeden z těch, na koho jsem čekala. Po ulicích podobných těchto jsem se už potulovala pár dní a snažila se zaslechnout, nebo spatřit místo, kde bych našla skupinku mužů - zlodějů a podvodníků. Tímhle jsem se normálně nezabývala.. ale tentokrát v tom bylo i něco osobního. A opravdu se mi to povedlo. Proto jsem dnes v noci byla zde. Z myšlenek mě probralo až další zavrzání dveří a hrubý mužský smích. Přimhouřila jsem oči, abych zaostřila. Ha! To čekání se opravdu vyplatilo. S hlasitým pokřikováním si osmičlenná skupinka pochvalovala zdařený večer a z ruky do ruky si předávali peníze. ,,Však vás ten smích přejde." pomyslela jsem si a trochu se usmála. Nebylo na něm však nic veselého. Možná náznak škodolibosti maximálně, řekla bych. Jakmile se dostali za roh, přikrčená jsem se tiše rozběhla po střechách za nimi. Boty z měkké kůže mi v tom skvěle pomáhaly. Když pokračovali dál, překročila jsem na další střechu a dál je sledovala. Nevěděla jsem kam míří, ale každou chvíli mohli zahnout a vejít do domu. Počkala jsem, až zabočí do úzké uličky a vytáhla dlouhý luk. Vytáhla jsem z toulce dlouhý šíp a přiložila ho k tětivě. Našla jsem si lepší místo ke střelbě, natáhla a.. vystřelila. Šíp se na ně snesl z oblohy a toho co šel první zasáhl do hrudi. Muž tiše klesl k zemi. Ostatní varovně vykřikli a začali se otáčet. Neměli ani tušení, odkud šíp vyletěl. To už k nim ze tmy mířily další dva. A další dva muži padli na žulovou zem. To už si ale ostatní usmyslili bránit se. Také jsem věděla, že u sebe mají jednoho mága a tiše jsem doufala, že už jsou ho.. Nestihla jsem domyslet úvahu a letěl ke mě ostrý nůž mířící na hrdlo. Mrštně jsem uskočila a stihla u toho vypálit další šíp. Čtyři byli mimo hru, tři jsem měla před sebou. Bylo jich ale osm. Tak kde je ten.. Hrklo ve mě, když jsem uslyšela svist dýky a instinktivně jsem ukročila doleva. Kolem hlavy mi prolétlo ostří. Nesplnilo sice prvotní účel, ale něco se mu podařilo. Na místě, kde jsem ještě před chvílí vnímala zvuk se mi řinula horká krev dolů, podél krku. Nevnímala jsem bolest a náhlé otupení smyslu - sluchu a rozpřáhla jsem se lukem. Ostny na jeho ramenech se zabořili do masa útočníka. Ten tak odolný vůči bolesti nebyl. I přesto vytáhl od opasku další dýku a pokusil se bodnout. Vyhnula jsem se, vytáhla zbraň z jeho těla a rozpřáhla se znovu. Útočník klesl nejdříve na kolena a poté se zřítil na zem. Ti poslední tři utekli. Jak jsem již zmiňovala, jejich "práce" byla pouze zastrašovat a surově být. Přetáhla jsem si luk na záda a pomalu seskakovala dolů. Doběhla jsem k tělům, mezi kterými našla i velitele a probrala mu věci. Našla jsem v nich ne moc tlustý měšec s Gardony. To bylo to, co jsem hledala. Hodila jsem peníze do brašny, odstoupila od něj a nechala je shořet na popel, který za chvíli rozfoukal vítr. V duchu jsem se ušklíbla. Tamti aspoň budou mít co vyprávět. Jakmile ale adrenalin, strach a uspokojení vyprchalo, ozvala se rána na hlavě. Rukou jsem si ji přikryla a tiše sykla. Rukou jsem nenašla nic než jen proudy krve. Hořce jsem se ušklíbla. Stálo to za to..
Druhý den ráno, už umytá a převlečená vydala do ulic. Potřebovala jsem ještě něco zařídit. Jak jsem tak procházela dlážděnými ulicemi, všechny zvuky jsem vnímala jinak.. Díky vlčím smyslům stále dobře, jen.. jsem se tolik neorientovala, odkud který přichází. Zhluboka jsem se nadechla a pohodila hlavou. Vlasy přikrývali obvaz zakrývající ránu na hlavě. Proběhla jsem městem jak nejrychleji to šlo. Mířila jsem na hrad, k hradnímu zbrojíři. Potřebovala jsem něco speciálního a věděla jsem, že John Dreepes to dokáže vyrobit..

Už nějakou tu dobu jsem seděla ve venkovní zahradě pevnosti měničů a sledovala Dylana, jak se mi trpělivě snaží vysvětlit podstatu změnění postavy. Nebylo tomu tak poprvé, už jsme tu takto byli po několikáté. Na jeho natažené ruce seděla Ssix, která se uráčila pomoct mu s výkladem. To zahrnovalo sezení na jeho paži a propalování mě pohledem, jako by říkala ,,Co na tom furt nechápeš?" Dylan do ní lehce drkl a ona s otráveným zapištěním roztáhla křídla. ,,Vidíš jak dlouhá jsou křídla oproti jejímu tělu? I když jsou její kosti duté, tím pádem i lehčí, není tak snadné létat." ,,Musíš se do role ptáka vcítit, naučit se o něm všechno. Ty se tím sokolem musíš stát." Znovu se mi snažil ukázat. Měl pravdu. Nešlo se stát dravcem jen tělem, ale musel jsi se jím stát i duší. A ačkoliv jsem to chápala, nedokázala jsem to splnit. Když viděl můj ztrápený výraz, zhluboka si povzdechl. ,,Není to tak těžké, Leo." ,,To tvrdíš ty." Odsekla jsem. Věděla jsem že mi chce pomoct, nebo spíše, že mi musí chtít pomoct, neboť mu mě dal Eliot úkol, aby na ně zde dával pozor. Ale i přesto se má soutěživá povaha nedokázala smířit s neúspěchem. Když jsem se na něj podívala, spatřila jsem jak se snaží aby mu na tváři zůstal klidný výraz. Ne, nebyl trpělivý a se mnou to bylo těžké.
Jakmile se ke mě dostala zpráva o chrámu Slunce a údajném strašení v něm, vyrazila jsem na cestu. Eliot byl tak laskav a přepravil mě pomocí brány do Beristlie. Cesty by jinak trvala pár dní. Když jsem se tedy dostala domů, sebrala jsem spis o misi a zadumaně pročítala řádky. Bylo možné, že šlo pouze o dětskou hru, nebo jenom nějakou neutěsněnou dírou ve štěně proudí ledový vzduch. Vše se ale muselo prošetřit. Doma jsem se téměř ani neohřála a už jsem nasedala na rezavého hřebce, zachumlaná do zimního pláště a vyzbrojena mečem a dýkami. Venku sněžilo, tudíž jsem si s sebou nemohla vzít luk, aby mu nenavlhla tětiva. Pobídla jsem araba a ten se rozjel směrem k chrámu. Slunce zářilo vysoko na nebi. Vyrazila jsem brzy, abych si mohla celý chrám projít. Pokud se pískání ozývá jen v noci, nebylo by nazbyt se zatím s neděsivým a ozářeným chrámem seznámit, abych ho v noci celý znala. Tma dokáže způsobit změny. Ryzák pokračoval v klusu a jeho kopyta se zabořovali hluboko do sněhu, který dál napadal. Kdyby nesněžilo, napadlo mě, mohla bych zjistit, jestli ho někdo z blízké vesnice, nad kterou se chrám tyčil nenavštívil, popřípadě se z něj vrátil. Nevadí, zatřepala jsem hlavou. Půjde to i jinak. To už jsem vyjížděla z lesa a přede mnou se začal rýsovat kopec s majestátní stavbou navrchu. Seskočila jsem z Despera a nahoru ho vyvedla. Sníh jsem měla až pod kolena. No nádhera, zimě zdar. Když jsem vyšla nahoru, rozhlédla jsem se po sněhu. Stopy byly vidět pouze ptačí, nebo malých savců. Žádní lidé. Poplácala jsem koně po krku a nechala ho nahoře před vchodem. V okolí údajně nikdo nebyl a on sám by nikam neutekl, takže jsem se nebála. Naposledy jsem se rozhlédla a poté vplula dovnitř chrámu. Boty z měkké kůže na kamenné podlaze nebyly slyšet a můj oděv nešustil. Uvnitř bylo hrobové ticho až mě z toho zamrazilo. Tomu také pomáhal fakt, že všechno venku bylo přikryto sněhem a bylo pod nulou. Jindy tak nádherné místo teď vypadalo opuštěně a pustě. Zatřepala jsem hlavou a vzhlédla vzhůru. Po stranách vnitřku chrámu byly vidět úzké, dlouhé balkonky. Tím pádem tu musel být i žebřík, nebo jakýsi vchod ke schodišti. Rozhlédla jsem se tedy pozorněji po chrámu. Vzadu za jedním ze sloupů se mi naskytl výhled na malý vchod zatarasený prkny střídavě opřených o stěnu vchodu. Jak dlouho tam ta prkna mohla být? Svraštila jsem obočí. A kdo je tam naházel? No nic. Přikrčila jsem se a tiše se plížila ke vchodu. S lehkostí jsem prolezla přes prkna, aniž bych se jich dotkla a pokračovala úzkou chodbou dál. Na konci chodby se přede mnou vztyčilo točité schodiště. Zamračila jsem se. Museli ho stavět tak, aby to obránci měli při případném útoku lepší s mnoha výhodami, čili bych neviděla, kdyby na schodišti někdo byl, ale obránce, momentálně spíše útočník by mě měl na mušce. přikrčila jsem se tedy ještě blíže zemi, jednu ruku jsem položila na jílec meče a do druhou měla připravenou kdybych měla použít magii. Takto jsem prolezla celé schodiště. Když jsem se konečně dostala nahoru, část napětí ze mě spadla stejně jako podzimní listí. Stále jsem ale nepolevovalo v ostražitosti. Jeden nikdy neví. Přešla jsem opatrně k okraji a nahlédla přes zábradlí. Zespoda to nevypadalo jako taková výška. Uskočila jsem od okraje a pomalu se vydala po balkóně. Po celé délce stěny byly nástěnné fresky, jen veprostřed byl jeden velký obraz s nějakým ze svatých a nad ním vycházející slunce, kolem něj tlustý dřevěný rám. To samé bylo na druhé straně, na druhém z balkonu. Zamyšleně jsem se podívala na rám a opatrně po něm přejela rukou. Když jsem se na ni podívala, udivilo mě, že na ní byla jen troška prachu, jako by ho někdo utíral. Chvíli jsem ještě hleděla na obraz a poté se pomalu přesunula k druhému balkonu. Když jsem přišla k obraze na druhém balkonu, div jsem se prachem nezadusila. Tak co se může dít?
Despera jsem před večerem ukryla do lesa a sama seděla ve sněhu přikrčená. Svůj černý plášť jsem obrátila vzhůru nohama tak, aby byl bílou podšívkou směrem nahoru a ladil tak s třpytícím se sněhem. Před okamžikem se setmělo a já s očima dokořán čekala než se z chrámu začne ozývat tajemné pískání. Netrvalo to dlouho a k mým uším se donesl tichý vysoký tón. Spíše pisklavý nesourodý tón, než jak bylo popisováno. Ještě chvíli jsem tam tak seděla, vyčkávala a poslouchala a poté se pomalinku začala přibližovat ke vchodu chrámu. Těsně u něj sem se přestala krčit a vklouzla dovnitř. Tiše jsem našlapovala po chrámu a snažila se najít cokoliv, co by to mohlo být. Jenže zvuk se všude v tak rozlehlé místnosti rozprostíral stejně. Svůj zrak jsem tedy stočila k vedlejšímu vchodu u schodů a rozběhla se k němu. Prolezla jsem kolem prken a opatrně vybíhala schody. Ruku na jílci meče, druhou připravenou k útoku magií. K mému údivu byl zvuk na balkonech hlasitější a jednolitější. Očima schovanýma v kápi jsem pohledem těkala po chrámu. Nic. Tak jak to? A když jsem probíhala kolem obrazu uprostřed stěny u prvního balkónu, zvuk zněl ještě důrazněji. Začala jsem rukama jezdit po rámu až jsem na boku našla cosi jako.. páčku? ne, spíše kliku. Opatrně jsem za ni vzala. V tu chvíli se stal obraz dveřmi. Vyklopil se na jednu stranu a mě se mohl naskytnout pohled na úzký, nízký tunel. Jenže ještě dřív na mě vylétlo hejno vřískajících netopýrů snažíc se najít z tunelu cestu ven. Udržela jsem překvapený výkřik a navzdory letícímu hejnu netopýrů vlezla do tunelu. Na dlani se mi objevil oheň, který náhle osvětlil chodbu a vyplašil zbytek malých savců tak, že se mi rozhodli vyhnout. Jak jsem pokračovala hlouběji průchodem, začala jsem kousek před sebou vnímat dřevěnou krabici. svraštila jsem obočí. Co by to mohlo..? Jakmile jsem k ní došla, spatřila jsem v ní hračky, kousky starého jídla, malé dýky, nebo i nějaké zlaťáky. Zlodějíčci? Nevypadalo to na zkušeného loupežníka, spíš na kapsáře, děti. Prudce jsem škubla hlavou když jsem ucítila blížící se tvory. Nedivila jsem se že jsem je dříve cítila než slyšela. ,,Joshi? Myslíš že už budou pryč?" ozval se hlas nějakého kluka. Zněl jako dětský hlas. ,,Nic neslyším a touhle dobou už dávno hvízdali." odvětil ten druhý. Zněl jako od nějakého staršího chlapce. ,,Mlčte, mluvíte moc nahlas." Pro změnu se ozval dívčí hlas. Rychle jsem zhasla žár ohně a pevně sevřela jílec meče. I kdyby to byly děti, aspoň bych je mohla pořádně vyplašit. Za chvíli už ke mě doléhal plamen cizí pochodně. ,,Jsou pryč!" zaradovala se dívka když se stále jdoucí otáčela na své přátele. ,,Marry, počkej!" vypískl poplašně chlapec kterého ten druhý nazýval Josh. To už ale dívka narazila do mé paže svírající meč. Vyděšeně vyjekla a uskočila dozadu. ,,Kde jste ty věci vzaly?" Usmála jsem se na ně. Nechtěla jsem je vyplašit, i když to v téhle situaci jinak nešlo, ani kdybych nechtěla. ,,Jak jste se o tomhle dozvěděla?" namítal další. ,,Netopýři." Odtušila jsem.
Měla jsem sice nahlásit tyto drobné zlodějíčky, ale po promluvení si s pár dětskými domovy jsem to udělat nemohla. Domluvila jsem těm dětem místa tam, kde jsem věděla že se o ně dobře postarají. A taky kde měla místa, aby mohli být všichni tři spolu. Věci jsem nahlásila a těm co si vůbec všimli že jim něco zmizelo i vrátila. Misi jsem sepsala a za pomoci Ssix poslala královně.

Poslední dobou jsem se necítila ve své kůži. Neustále jsem na svém krku cítila letmý dotek ledového větru a na zádech jako bych měla terč, jako by mě neustále sledoval něčí pár očí. Mohl to být jen nepříjemný pocit kvůli okolnostem co se staly za posledních pár dní, mohlo to být ale i jinak. A to byla ta horší možnost. Nepříjemně jsem se zavrtěla na mém stanovišti na jedné ze střech Beristlijských domů a sledovala jsem obchodníka pokřikující na lidi kolem. Na zádech jsem měla připevněný luk - tentokrát však ten pro mě těžší, však nenápadnější luk který mi daroval Jasuo. Také jsem se chtěla natrénovat. Ten od Dar jsem dnes nechala doma. Dýky připevněné v botách byly samozřejmostí. Dalším nezvykem však byl i meč, který vlastně nebyl. Nebo byl, ale ne zde. Ne u mě. To byl další důvod proč jsem se dnes cítila ještě hůř. Zpět však k misi. Aniž by muž patřil k jakémukoliv stánku, už u něj stál hlouček lidí a zaujatě k němu nahlížel. Muž pokřikoval, že dokáže odpovědět na jakoukoliv otázku, nebo přepere kteréhokoliv statného muže v souboji libovolnou zbraní. Samotný vypadal velmi mladě, možná na dvacet. Nebo i míň? Či víc? Vzhled často může klamat. Měl dlouhé blonďaté vlasy stažené v culíku a oříškové oči. Na pohled vypadal jako veselý mladíček, který své štěstí kde se dá, na bližší podívání mi na něm ale něco nesedělo. Jeho oči nebyly takové jak se zdají, sršela z nich jakási proradnost. Ale já tu nebyla hodnotit osobnosti. Byla jsem tu kvůli tomu medailonu, co mu visel na krku. Jakýsi náhrdelník ve tvaru trojúhelníku s nenápadným stříbrně se lesknoucím kamenem uprostřed. Měl ho sice částečně schovaného pod sakem, ale co by mi neuniklo, že? Podle spisů co jsem dostala ke splnění mise měl údajně přivolávat štěstí. Ten medailon, ne ten kluk, samozřejmě. Ale jak by to bylo možné? Štěstí je pouze pojem, štěstí je pouze slovo, pouze pocit podobný radosti. U každé bytosti vyvolává štěstí něco jiného. Ať je to samota, společnost, peníze, jídlo, práce, boj, nebo třeba i láska. Škubla jsem sebou, když muž zničeho nic zamával rukou ve vzduchu.

,,Slečno!" ,,Ano, vy tam v té krásné modré sukni."

Jedna ze služebných jdoucí vedle své paní se překvapeně otočila.

,,Prozradila by jste mi své jméno?" ,,Nebojte se, jen něco zkoušíme." Vesele se na ni usmál a ukázal na dav kolem něj, který s napětím očekával co se bude dít. Už to viděli několikrát. Muž vždy někoho oslovil, na něco se ho zeptal, ale než daný člověk stačil odpovědět, zodpověděl si na otázku sám. Někteří se s ním hádali a sázeli o všelijaké ceny, jiní mu do klobouku rovnou házeli Gardony, jako nějakému kejklíři. Tázaná se zdráhavě podívala na svou paní, které šla po boku a ta když viděla jak moc kolemjdoucí stojí o její odpověď, přikývla.

,,Jmenuji se.." začala světlovlasá dívenka, ale muž jí zvednutím ruky utnul. ,,Janett. ,,Tak se jmenujete. ne?"zářivě se na ni usmál a ona šokovaně přikývla. Dav začal tleskat. A jeho oči se stříbrně zablýskaly.

,,Tupé ovce.." pomyslela jsem si rozmrzele, mezitím co jsem celou scénu sledovala. Stačilo tak málo, aby se nechali napálit. Ano, ovšem, kuriózní to bylo, ale já byla ten ze sledujících, kteří si nedají pokoj dokud nezjistí jak daný trik funguje. A tohle bylo moc zvláštní na to, abych to nechala být. Zamyslela jsem se nad celou scénou znovu a.. vzpomněla jsem si. Muži se při tom co dívka mluvila stříbrně zaleskly oči. Možná to byl jen odraz nějakého šperku, nebo slunce, ale co když ne? Stejnou barvu měl i kámen na jeho přívěsku. Ještě zvláštnější.. Třeba na tom medailonu vážně něco bude, pomyslela jsem si. Možná v tom opravdu bude nějaká magie. Nebo jen loutkářský trik? Hodiny ubíhaly a u mužova stánku neustále rostli prohrané sázky, o které se měšťané i venkované nechali obrat. Vždycky někdo přišel a nechal se nachytat.

,,Pane, schválně jestli uhádnu kolik prstů ukazujete za zády!" každému muže toto samozřejmě hned nadchlo. Ne hloupá hra, ale sázka. Sázka. ,,Když vyhraju já.." pokračoval obchodník nespisovným obecným jazykem se slabým přízvukem. ,,Dáte mi řekněme.. váš klobouk?" usmál se blonďák. ,,A když vyhrajete vy, vezmete si cokoliv z mé hromádky drobných darů!" rozpřáhl rukou a ukázal na vůz na kterém byly poskládány krabice v nichž se dali najít měšce s Gardony, různé drobnosti jako třeba klobouky, šátky, nebo třeba košíky s jídlem, ale i klece se zvířaty. I tak daleko byli ochotni někteří zajít. Všichni samozřejmě vždy souhlasili. Chtěli vidět co se stane a tázaný si takto mohl slušně přivydělat.

Blonďatý muž byl ovšem nebyl hloupý, aby tak draze sázel, ale mazaný. Věděl jak v této branži chodit. První kolo ovšem nechal všechny vyhrát. Tázaný si vždy změřil muže pohledem. Ten nasadil snaživý výraz a nechal si poklesnout ramena. Proč by si tedy znovu nevydělal? To si pomyslel ten, co sázel. Jakmile se ale sázky zvyšovaly, začaly se jeho výhry stávat samozřejmostí. Pokaždé mu stříbrně zazářili oči, veškeré otázky a finty, co na něj ostatní připravovali uhádl a odnášel si tučné sázky. Jenže čeho by si ostatní všímali? Lesk zlata byl přeci důležitější než to, jakým způsobem ho někdo vyhrál.

Jakmile se na modravém nebi objevily první červánky, mladík se všem kolem omluvil a se zářivým úsměvem se vydal ke svému povozu. Poskládal a připevnil vše, co vyhrál a jemně mezi prsty pohladil medailon.

,,To ty jsi moje štěstí." broukl sametově se slabě slyšitelným přízvukem. Mluvil k té věci jako s milovaným člověkem, s oblíbeným zvířetem. Jako s živou věcí. A musím přísahat, že jsem chvíli potom zaslechla tichounké zasyčení na odpověď. Blonďák vysedl na vůz, vzal do rukou otěže a nechal koně se rozjet. Ten se nenechal dvakrát pobízet a poslušně se rozjel po kamenném chodníku směrem k bráně. Zvedla jsem se z podřepu, z úkrytu mé skrýše a bolestně jsem zaúpěla. Zdřevěnělé nohy mi začaly mravenčit a já s nimi jen těžko pohnula. Rychle jsem se ale rozkoukala a tiše jsem se rozběhla za povozem. Nějaký ten náskok už měl, takže jsem se aspoň nemusela tolik snažit. I tak jsem tušila, že mladík není jen náhodný klučík, který měl akorát štěstí a tak jsem se snažila nevzbudit žádné podezření o tom, že ho někdo sleduje, nebo že tam někdo vůbec je.

Za tu dobu co vůz odjel z města pod vlnou rudých mračen obloha ztmavla a pod již jasně stříbrným měsícem na nebi se koruny stromů posypané sněhem leskly. Tiše jsem se plížila stále kus za ním, po bočních cestách a keřích. Dávala jsem si setsakra velký pozor na to, kam šlapu, nebo kudy se prosmýkám. Jak jsem již zmínila, u tohohle jsem rozhodně nevěděla na čem jsem a nechtěla jsem to zjišťovat (na vlastní kůži), dokud to nebylo nutné. Když se ale vůz začal dostávat až moc hluboko do lesa, daleko od města, znejistěla jsem. Co když o ní celou dobu ví a vede ji někam do pasti? Co když naschvál odbočil z cesty, aby neprozradil jeho, popřípadě jejich opravdové útočiště? Z toho pomyšlení se mi sevřelo hrdlo. Nic tomu tak ale nenasvědčovalo. Na něm jsem žádnou změnu necítila a ani kolem se pachy nezdály vyvedeny z normálu. To se začalo měnit ve chvíli, kdy se ze tmy začalo nořit červeně zářivé světlo. Takže o ní neví.. Tohle totiž bylo jasné tábořiště.

,,No, Matte, už jsme se o tebe začínali bát!" zaslechla hrubý mužský hlas, jak pobaveně volá na blonďáka sedícího na voze. ,,Copaks tam tak dlouho dělal? Hm?" zavolal znovu stejný hlas. Přízvuk byl u něj o něco znatelnější a spisovnost šla k čertu, nedokázala jsem však ani tak poznat odkud by mohli být.

,,To jste si nemohli vybrat něco ještě dál od města?" zabručel podrážděně blonďák, kterého druhý nazval Mattem. ,,I Croesun se málem ztratil!" hned na to ale zamumlal pár otrávených slov na omluvu. Zřejmě nějaký společník? Možná duševní havran? Teď jsem se tím ale nezaobírala, musela jsem prohlédnout tábor, najít nejlepší úniková místa, kde jak spí a v kolik budou mít hlídky. Byla jsem tu hlavně kvůli těm medailonům.

,,Kde máš Terata?" rozhlédl se Matt po táboře. Byly v něm dva stany a za nimi dva připoutaní tažní koně. K nim také patřily další dva malé vozy, stejné jako měl blonďák.

,,Zabral si největším stan, prevít jeden." Odpověděl druhý. Jak jsem se tak na něj zadívala, byl o něco starší než ten první. V černých vlasech mu prosvítaly první šediny, stejně tak i na husté bradce. Oči měl hluboko posazené, ale i přesto bystré, jestřábí, schované pod málem srostlým obočím.

,,Takže já mám spát s tebou?" zděsil se Matt.

,,Hlupáku, jeden bude mít hlídku, takže se stejně každý vyspí jednotlivě." kroutil nad svým mladším druhem hlavou. Ten se studem málem zrudl. Po nějaké chvíli se konečně odhodlal slézt z vozu a přešel k zadní části.

,,Podívej se, co mi někdo nechal." pyšnil se Matt, jako když díte vyhraje hrst kuliček a ukazoval v poměrně prostorné kleci malé štěně, které se tisklo k rohu. Tiše jsem zaúpěla. Jak by to někdo mohl jen tak vsadit? Živé stvoření? ,,Ten by se mohl hodit, no ne?" pokračoval s úsměvem.

,,Pokud myslíš hodit jako aby ukazoval všelijaké psíkusy.." mezitím co starší muž mluvil, už kroutil hlavou. ,,Trénovals bys ho snad?"

Blonďák stáhl rty k sobě. ,,No, nějaké Gardony to vynese i bez tréninku," ,,Ale teď mu hoď něco k jídlu, ať to aspoň přežije, než se zase zdekujem." položil psíka na zem a vydal se k vozu, kde začal z koně sundavat zápřah. Černovlasý muž se zahleděl do ohně a začal v něm něco klackem šťourat. Až teď jsem si vzpomněla, že mu na krku také visí medailon. Zcela stejný, nenápadný přívěšek ve tvaru trojúhelníku s bledým stříbrným kamene. Tiše jsem začala přemýšlet. Jak to udělat? Potřebovala jsem ty medailony, ale tyhle jsem tu nemohla jen tak nechat se poflakovat. Také jsem potřebovala vědět co jsou přívěsky vlastně zač a jak fungují. A kdyby opravdu byla pravda co se o nich říkalo, že přináší štěstí, i když to pro mě bylo nemyslitelné, museli mi tamti říct, kde k nim přišli. Nebyla by to jen tak nějaká cetka z bazaru v přístavu. Když šel tedy ten, kterého starší nazval Mattem spát, rozhodla jsem se něco vyzkoušet. Tiše jsem uchopila první věc, na kterou jsem rukou poslepu narazila a připravila se ji vrhnout kousek za tábor. Okamžik před tím, než jsem to však udělala sebou muži sedícímu u ohně zazářily oči, prudce sebou trhl a otočil se směrem, kterým věc měla dopadnout. Rychle jsem tedy stáhla ruku a svraštila obočí. V hlavě jsem si znovu přehrála ten obraz. Jako by věděl, co jsem chtěla udělat. Ale zároveň o mě nevěděl. Tak jak to mohl tedy vědět? Jako by to očekával. Jako by mu ten přívěšek radil. Jak by to ale bylo možné? Tahle otázka se mi objevila na mysli už poněkolikáté za dnešek.

O pokrčenou nohu se mi otřela mistatka a já leknutím div nezakřičela. Té se škodolibě zalesklo v očích a švihla ocasem. Probodla jsem ji pohledem. Tohle mi udělala naschvál! Nemohla mi přijít pomoct jen tak, oznámit svůj příchod. Prostě ne. Tiše jsem na ní kývla a telepaticky jí sdělila svůj plán. Ta nade mnou jen protočila panenkami, jako by to celé bylo od pohledu jasné. Nejdříve udělala krok k levé straně a poté se jako blesk rozběhla na druhou. Začala jsem mít podezření, že vím jak amulet funguje. Proto se musela chovat nepředvídatelně. Mistatka kličkovala mezi křovisky, tak aby nebyla slyšet a když se dostala dost blízko, stulila se do klubka a vypustila jedovou mlhu. Muž celou dobu dívající se tam, kudy mistatka poprvé vykročila překvapeně vyskočil na nohy a začal si krýt ústa a nos.

,,Vstávejte!"

,,Našli nás!"

,,Matte, Terate!"

,,Vzbuďte se!"

Pokřikoval tmavovlasý muž. To už se ze stanů zmateně drali i zbylí dva. Mlha se pomalu šířila táborem a tažní koně nervózně ržáli. Jakmile muž začal sahat jednou rukou po zbrani, mezitím co si druhou rukou držel kus látky u úst, ze tmy vyletěl přesně namířený šíp a z jeho krku sestřelil medailon, který spadl na zem. Na mužově krku také nechal lehký šrám. Blonďákovi, který již stál v pozoru na nohou a napodoboval druhého muže zazářily oči a otočil se směrem, kterým vyletěl šíp. Už jsem to věděla přesně. Medailony dokázaly odhadovat možnou budoucnost. Ne dlouho dopředu, jen pár okamžiků. A nedokázaly to přesně. Jen odhad, jak již bylo zmíněno. Věděla jsem, že bude předpokládat, že vystřelím na stejnou stranu po medailonu jako před tím, proto jsem vystřelila na opačnou. Matt ale ukročil do boku, za letu chytil šíp a nasadil ho do luku, který připravoval mezitím co v táboře vypukl zmatek. Natáhl tětivu a vystřelil. Ohnivý štít šíp rozdrolil na popel. Vytáhla jsem tedy další šíp a vystřelila znovu. Jeho medailon s krvavými krůpějemi na řetízku dopadl na zem. Mlha se táborem šířila dál a ona pomalu ustupovali. Tedy, dva z nich. Postarší muž a Matt. Třetí z nich, kterého nazvali Teratem dávno připnul povoz na valacha a i s věcmi, které Matt toho dne "spravedlivě" získal uháněl pryč. Stačila chvíle nepozornosti a mlhou prolétl šíp - cizí šíp - a jeho ostřím se mi otřel o stehno. Chyba. Moje chyba. A velká. Stačilo aby viděl na mé stanoviště a mohl být po mě. Takhle naštěstí mířil na slepo. To se ale nemuselo stát, pokud by měli výhody oni. Zadržela jsem zasyknutí a tiše vstala. Chtěla jsem jít k nim, ale z jednoho ze stanů jsem uslyšela zakňučení. Rychle jsem se vydala za zvukem. Muselo to být to štěně. Také jsem slyšela kašel. Tamtěch dvou. Mlha už byla dost daleko a nebylo to pro ně zrovna příjemné dýchání. Za chvíli jsem slyšela dusot koňských kopyt. Vzdalujících se koňských kopyt. Rychle jsem vlezla do stanu, vytáhla klec se psíkem a vyběhla ven z mlhy. Štěně leželo v klícce stočené do klubka a klepalo se. Položila jsem ho na palouk a mlhou se vrátila zpět ke stanům, kde jsem sebrala medailony. Byly tam oba, naštěstí. Tiše jsem si oddechla a vrátila se ke štěněti. Sice si tamti odvezli věci, které neprávem získaly, ale i kdybych je chytila, neměla jsem žádné důkazy. Jen mé vzpomínky a medailony.

,,A ty pěkně odneseš do hradu," poručila jsem si, protože mé nutkání nasadit si jeden stále sílilo. Zatřepala jsem hlavou a schovala je do kapsy od kalhot. Teď se jen chtělo vrátit, odnést štěně do psince a vyčistit ránu, i když byla jen slabá. Otočila jsem se ke svému stehnu a zasykla. Bude to chtít nové kalhoty. Nakonec jsem jen zatřepala hlavou a vzala klec za ucho. Za doprovodu Aidimi jsem se ve spěchu rozběhla pryč, aniž bych si všimla malého znaku Smějící se Rakve na dolní části obou stanů..

,,Takže to nebude problém?" usmála jsem se na správce psince, mezitím co jsem mu předávala štěně border kolie, které jsem našla den před tím u třech mužů.

,,S radostí se o něj postaráme." přikývl a také se usmál, mezitím co štěně opatrně přebíral. ,,Možná, že psince nemají nejlepší pověsti, ale děláme co můžeme, můžete se spolehnout." pokýval hlavou.

,,Spoléhám na vás," zazubila jsem se, lehce jsem kývla hlavou na rozloučenou a rozešla se do hradu. Když už jsem tu byla, chtěla jsem předat hlášení osobně, abych se zase prošla po chodbách Beristlijského hradu. Vyběhla jsem točité schody, u kterých mě málem chytla smrt a prošla nádherně zdobenou halou plnou obrazů, soch, koberců a spousty dalších dekorací. Lehce jsem zaťukala na dveře a když mě konečně přivítal vlídný hlas královny, vešla jsem dovnitř.

,,Zdravím." usmála jsem se a když mě Pher pozdravila a rozešla jsem se ke stolu, kde jsem položila spis.

,,Nebudu dlouho zdržovat, jen jsem se tu zas chtěla porozhlédnout a vidět Vaše Veličenstvo." zazubila jsem se. ,,Asi toho máš dost."

,,Schůzky rady, neustálé spory měsťanů,.." mávla rukou elfka a unaveně se pousmála.

,,Tak hodně štěstí." zasmála jsem se, rozloučila a rozešla se ven z její komnaty. Procházela jsem tak nazpět halou, když jsem si na něco vzpomněla. Zastavila jsem na místě a chvíli tam jen tak vyčkávala. Co kdyby..? Jako blesk jsem se otočila na patě a rozběhla za královnou. Bez klepání jsem doběhla zpět do její komnaty a spočinula před ní.

,,Bylo by možné získat z psince jedno štěně?"

Poslední dobou jsem trávila v pevnosti měničů stále více času. Ano, ovšem, měla jsem povinnosti jakožto Bojovnice, které jsem se snažila plnit, a snad i úspěšně plnila, ale od té mise poslední jsem se necítila nejlépe. Nemyslím psychicky, to se nijak nezměnilo, ba naopak možná i poněkud zlepšilo, ale fyzicky. Připadala jsem si slabší, ruce i nohy mi ztěžkli, hlava mohla prasknout. A měla jsem podezření, že to bylo kvůli té ráně na stehně. Ne. Byla jsem si naprosto jistá že je to kvůli té ráně na stehně. Na takovou malou jizvu bych lehce zapomněla, jenže tahle byla jiná. Musela jsem neustále měnit obvaz na noze, vymýšlet všelijaké masti, aby se přestala nafukovat. Nezmínila jsem se? Otekla a zrudla. Možná až zfialověla. A to byl tedy jeden důvod proč jsem zde setrvávala více než před tím. Doufala jsem, že ve velkých knihovnách pevnosti naleznu nějaký návod na mast, kouzlo.. zatím stále bez cíle. A já začala mít strach, že už je moc pozdě. Jenže tolik času od toho zatím neuběhlo.. a bylo to v malém množství. Šíp se mě téměř nedotkl. To byla má mentální podpora. Čas. Byl čas. A druhá byla stále proměna. Nedokázala jsem pochopit, proč mi stále nešlo vzít na sebe podobu dalšího zvířete. Sokola. Hrdého dravce. Nebylo to předtím lehčí? Když jsem byla mladší, naučila jsem se to rychle, naučila jsem se to ovládat. Ale teď? Ne, nemohlo to být tím, že ve mě koluje jen půl magické krve. Nebo ano? Byla jsem ze sebe zmatená, ale nehodlala jsem to vzdát. Cukla jsem sebou, když se k mým uším dostal známý hlas a nohu, kterou jsem chodidlem do teď měla položenou na té druhé jsem sešlápla dolů. Prvotní plán byl, abych stála na jedné noze s rukama spřaženýma k sobě, měla zavřené oči a druhou nohu měla chodidlem položené na té druhé. Dravec. A dokonce to tak i vypadalo. Jenže já se vždy měla soustředit na proměnu. Jenže jsem poslední dobou byla strašně roztržitá. Kdo by se divil..
,,Tohle poslední dobou děláš pořád!" Dylan opět ztratil trpělivost a své zelené oči upřel na mě. ,,Co je to s tebou?" naschvál si hlasitě povzdechl a pohladil Ssix po bílém peří. Jako obvykle mu seděla na rameni.
,,Jak moc originální výmluvu chceš?" otevřela jsem jedno oko.
,,Už ani ty výmluvy nemáš, že se musíš ptát?" povytáhl obočí a já se zašklebila.
,,Tak se měj." mávnul nakonec nade mnou rukou.
,,Však já se polepším," slíbila jsem a zazubila se.
,,To říkáš vždycky," povytáhl obočí ještě výš, ale koutkem cukl vzhůru. Mávla jsem na něj a vyběhla ven mz místnosti. Musím říct, že jsem si všimla jisté změny v jeho chování vůči mě. Už mě nebral jako možné nebezpečí, už mě bral jako člověka kterého běžně vídá, kterému by se snad i dalo věřit. Pousmála jsem se a rukama vrazila do velkým dvoukřídlých dveří, které se s rachotem otevřely. Knihovna. Majestátní místnost. Nemohl se však rovnat tomu, co bylo na Beristlijském zámku. Proběhla jsem skrz regály,cestou pobrala několik knih a usedla k nejzazšímu stolu. Z brašny jsem vytáhla otcův deník a jeho poznámky. Musím říct, že jsem si na ně moc času neudělala.. teď byl čas to napravit.
Je první den nového roku a já jsem zde, v Zemi Tří a jednám o stavbě základny na dalším kontinentě. Měl bych být doma, s rodinou, jenže práce nečeká.Mám strach. Cítím se stísněně. A i když jsem byl ještě před chvílí v těle mořského racka, který by mohl jen tak z ničeho nic odletět, musím zůstat na této lodi a čekat, než doplujeme. A ač je je tu se mnou další měnič, cítím z něj stejnou nervozitu jako jasně vyzařuje ze mě. Tohle nebyl dobrý nápad, ale co nazmar. Komplikace se vždy objeví.
Musím přiznat, že se Eliot poslední dobou chová zvláštně. Je hrozně roztěkaný a nervózní. Nevím co se děje, ale je to znepokojující. Při tom všechno běží při starém. Nebo je to tak jen na pohled? Každopádně dokud jsem já a moji lidé v bezpečí, je vše v pořádku. Eliot toho zřejmě dělá až moc.
Sněží. Sněží. Všude kolem je bílo a já hledím dolů, z okna horního patra našeho domku dolů, jak svět kolem zapadá bílou přikrývku. Je to zvláštní být pro jednou doma, nebýt nikde na cestách a nezabývat se starostmi pevnosti. Jednou tu můžu být jako manžel a otec a těšit se na Vánoce. A ty si pro tentokrát nenechám vzít.
Začínají se vystavovat nové místnosti v pevnosti. Jsem nadšen. Eliot odvedl skvělou práci. Přivedl nové členy, přivedl ty kteří si mysleli že jsou sami. Máme důvod rozšiřovat pevnost. Asi jen opakuji slova, ale mám opravdu radost. Jen mi přijde, že je zbytečné, jak moc lpí na vzhledu nových komnat. Měli by si je nejdříve zasloužit. Nemělo by být vše při starém?
Měl bych jí to říct, měl bych. Tak moc bych chtěl, ale copak mohu? Vzala si mne protože myslí, že jsem to, co nejsem. Neřekl jsem jí o svém nadání ani původu. Ale copak to mohu změnit? Nenávidí magickou rasu, je duchem typický člověk. Ale přes to ji miluji. A ona mě. Protože jsem jí nic neřekl. Má mysl se neustále točí jen kolem toho. A ač mě to velmi rmoutí, budu jí dál lhát. Budu tvrdit, že jsem obchodník. Kupec. Prodavač. Poté by se nedivila mým častým odjezdům. Tak to bude nejlepší pro nás oba. Bude to tak nejlepší.
Nemohl jsem uvěřit povídačkám o tom, jak moc bolestivé je vytahování šípů z masa. Bohužel jsem se o tom dnes přesvědčil na vlastní kůži. Nemohu tak dál pokračovat v misi, kulhavý jim budu k ničemu.
Má dcera dnes málem skončila v jezeře uprostřed naší vesnice. Měl jsem srdce až v krku, když jsem jí tahal ven v podobě psa. Mohu děkovat všem bohům, že se jí nic nestalo. Nikdy bych si neodpustil, kdyby ano. Mám o ni takový strach.
Právě sedím v podpalubí jedné z obchodních lodí Súhimu a snažím se proplout na Jih. Je to pro nás stále tajemný kontinent, kvůli pouštním kmenům a národům. Nevím co od toho očekávat, ale něco uvnitř mě se neskutečně těší, i přes jisté nebezpečí.
Dnes jsem našel mladého chlapce uprostřed Korisy. Žebral nějaké peníze, vypadal opravdu zuboženě. Rozhodl jsem se tedy, že mu něco věnuji, takovéhle pohledy jsem nesnášel. Jenže když jsem se mu podíval do tváře, zahlédl jsem snad část havraního peří na jeho tváři. Mohl by být jedním z nás, poslední dobou je nás čím dál tím méně. Jakožto ostatních druhů. A ten chlapec v sobě něco měl. Zítra se pro něj vrátím. Ty jeho zelené nešťastné oči z hlavy jen tak nevyženu.
V poslední době dohlížím na trénink meších. Učíme je se soustředit, jak propojit obě mysli - svou a zvířecí. Také se snažíme najít, se kterými bytostmi jsou propojeny. Každý měnič je jiný. Jeden se dokáže měnit ve vše živé, na co pomyslí, jiný dokáže přijmout cizí tvář, další má schopnost vzít na sebe po dobu určitého druhu šelem. Jak jsem řekl, každý je jiný. A všechno nejde všem. Jak jsem tak sledoval, ten malý chlapec kterého jsem našel má velké nadání. Bojím se však že ho neovládne.
Dnes jsem přijel domů po relativně namáhavé misi. A co nevidím, Leo má na své tváři pár modřin. Stále ale s úsměvem. Řešil jsem to s Lauren, mou ženou, ale ta mi vysvětlila, že to bylo výchovné opatření, že v naší dceři vidí nebezpečí. Samozřejmě že o ni měla strach. A já začal mít také. Na druhou stranu jsem se cítil potěšeně z toho, že zdědila můj magický potenciál. Jenže Lauren už tohle nemohla opakovat.
Je mi to k smíchu. Po tom všem nakonec uteču. Prosím odpusť, pokud tohle čteš, ale nemám na vybranou. A věř, že to má volba nebyla. Ale musím to udělat. Ochránit. Možná nerozumíš, ale to se jednou změní. Doufám. A teď.. mizím tam za hranice nikoho.
Snažila jsem se listovat dál, ale zbytek byl prázdný. A přesně jak bylo psáno, nechápala jsem. Zaklapla jsem deník a prudce vstala ze židle, div nepřepadla. Musela jsem to zjistit. Ale těch starostí teď bylo příliš. Všechno postupně.. Nebo ne? Rozešla jsem se pryč z knihovny, aniž bych si všimla zaujatého švihnutí ocasem a zvuku klapajících drápků o zem