Darow

1) Počátek

Proč zrovna do Saskie? Mám prý potlačit vzpouru otroků. Tohle město jsem neměla moc v lásce. Ještě štěstí, že jsem mohla letět na drakovi. Takhle jsem tam byla za hodinu. Bylo to mnohem pohodlnější, než cestovat na Derelovi. Drak přistál za branami města v jedné tmavé uličce. Pohladila jsem ho, nakrmila ho masem a odvolala pryč. Potom jsem se vydala do ulic. Chvíli jsem hledala, ale nikde nikdo. Co to? Měla tady probíhat vzpoura... Pokrčila jsem rameny a zamířila do jedné z mnoha uliček. Zanedlouho jsem věděla, že jsem se ztratila. Chystala jsem se použít kouzlo neviditelnosti, protože mi to začínalo připadat podezřelé. Když v tom mě někdo popadl za ruku. Ucítila jsem tak vzdušné brány a ocitli jsme se někde v horách. Bleskurychle jsem se útočníkovi vyškubla a zaútočila Ohnivým vírem. Útočník zaklel a zmrazil mě kouzlem. Bezmocně jsem na něj zírala. Až teď jsem se na nej pořádně podívala. Mohl mít kolem padesáti let. Měl dlouhé fousy po kolena, knírek a chytrý pohled. Za ním se objevil Dan. Něco útočníkovi zašeptal a ten mě pak pustil. Dan se ke mě natáhl a podal mi ruku: "Jmenuji se Dan, snad si mě pamatuješ. Tohle je můj přítel Roman." Podívala jsem se na Romana a podala mi ruku: "Těší mě, jmenuji se Darow." Pak jsem se na něho usmála na znamení míru. "Taky mě těší," odpověděl mi, "Prosím říkej mi Roman. A moc se omlouvám za to hrubé přivítání." V tom do diskuze vpadl Dan: "Co kdybychom se přesunuli do mé horské chaty?" Jen jsme přikývli a vydali se po horské stezce. Šli jsme asi čtvrt hodinky. Procházka byla fajn. Dorazili jsme do menší chaty u úpatí hory. Nebyla luxusní, byla tak akorát. Dřevěné vchodové dveře pěkně ladily s dřevěným stolem a kuchyňskou linkou. Bylo to tu tak akorát pro tři lidi; nízký stolek, malá kuchyňka, gauč a poschoďová postel. Potom další postel, vedle které byla honosná kamna. Působilo to tu útulně a příjemným dojmem. Dan všem uvařil kávu a na stůl položil cukroví a perníčky. V tom spěchu a zmatku jsem si ani neuvědomila, že za chvíli budou Vánoce! Páni, ona už je vlastně druhá adventní neděle. Vzala jsem si perník a tázavě se podívala na Dana. "Takže," začala jsem, "Do Saskie jsem se vydala pro to, abych potlačila vzporu otroků. Tam bylo ale ticho a nikde žádní lidé." Dan s Romanem se na sebe podívali, povzdechli si a Dan začal vysvětlovat. "No, dozvěděli jsme se, že jste s Auskorou porazily Ničitele-mimochodem dobrá práce-a tady vypukly oslavy. Potom se tu objevila sestra naší královny. Jmenovala se Ester. Zkrátka, Ester zabila naší královnu a ujala se velení. Za pár dní se tady objevila její armáda a ze všech lidí se stali otroci. No, potom se ukázalo, že Ester není Ester, ale Drakontaur. Napůl drak a napůl kentaur. Má tělo, nohy, ruce a ocas kentaura, ale hlavu a křídla draka. Umí chrlit oheň, bleskurychle běhá, dokonale lítá a výborně střílí z luku. A je obrovský-měří asi tři metry. Jeho vojsko se skládá z draků a kentaurů. A co je nejhorší? Všichni umí kouzlo podoby. Jmenuje se Dragour [Dragór]." V chatě se rozhostilo ticho. "No," ozvala jsem se, "To tedy věci dost komplikuje. Zvlášť pro mě a Auskoru. Každopádně děkuji za informace, ale už budu muset jít předat zprávy královi." Rozloučili jsme se, já povolala draka a odletěla jsem na něm. Nevěděla jsem, kde se právě nacházím, ale drak měl vyvinutý dračí smysl pro orientaci. Okamžitě zamířil domů. Cestou jsem přemýšlela. Dračí jsou přece hodní. Alespoň to mě jako malou učili. Pak jsem si vzpomněla na příběh z Dračích válek. Táta mi ho kdysi dávno vyprávěl. Existoval klan mocných draků, kteří měli pochopení a uvažovali rozumně. Pak se ale v jejich hnízdě stalo obrovské nedorozumění a draci se rozdělili na hodné a zlé. Hodní draci se spojili dračími mágy a společně porazili zlé draky. Ti naopak lidmi pohrdali. Několik jich ale přežilo a od té doby je nikdo neviděl. No, pomyslela jsem si sarkasticky, zdá se, že se chtějí pomstít. Mezitím co jsem žák přemýšlela, začal se drak snášet nad Beristlií. Předala jsem tyto ne moc povzbudivé zprávy královi a šla se domů vyspat. Osprchovala jsem se, navečeřela a zalehla do postele. Spánek nepřicházel. V hlavě mi probíhala bouře. Nakonec, po velice dlouhé době, se mi oči zavřely a j usnula vyčerpáním.

3) ve městě

Já a Auskora jsme stály před branami. "Pamatuj si," kladla jsem jí na srdce, "V případě nebezpečí zatrub na lasturu od Dana. Budu u tebe za okamžik. Nemohla bych přijít o tak věrnou společnici a přítelkyni." Auskora jenom přikývla a obě jsme se objaly. Pak se Auskora otočila a odklusala dovnitř sídla. Ona se přidá do armády a já budu na výzvědách. Chápu jak jí je, když nechce bojovat proti kentaurům. Ani já nechci bojovat s draky. Jsou to moji ochránci a já zase jejich. Auskora alespoň ví, jak se dostane dovnitř. Já nemám absolutní ponětí, jak se tam nepozorovaně dostat. Povzdychla jsem si a zašla se někam zašít. Musím počkat na večer.
Když Slunce zapadlo, seskočila jsem ze svého úkrytu v korunách stromů na zem. Povolala jsem malého černého draka, ale pak jsem se zarazila. Budou zde dračí hlídky. Zaklela jsem a odvolala ho zpět. Uvrhla jsem na sebe neviditelnost a dala se na průzkum. Nepozorovaně jsem proklouzla kolem stráží do hradu. Prošla jsem snad všechny místnosti, ale nikde nebyl ten, koho jsem hledala. Opřela jsem se o jeden svícen. Najednou jsem uslyšela pomalé "klap-klap-klap" a předemnou se zamihotal obraz. Ten obraz je tam jen jako! Vždyť tam vede chodba! Dotkla jsem se zdi a najednou to pochopila. Izolační kouzlo. Zajímavé...Náhle jsem si vzpomněla na Ničitele. Ten taky používal izolaci. Je to jenom náhoda? Vešla jsem do chodby a rozběhla se po ní. Chodba vyústila v obrovskou jeskyni. Sice to byla jeskyně, ale útulná. Byl zde dlouhý kulatý stůl, závěsy, honosné židle, erby, brnění... no prostě všechno. A u toho stolu seděl ten, koho jsem hledala. Dragour a jeho družina. Vypadalo to, jako že probírají nějaký válečný plán. Po Dragourově pravici stál Kentaur s lukem, po jeho levici stál obrovský černý drak. Má dračí intuice mi říkala, že je to vůdce Zlých draků. Dragour se zachechtal. "No jo. Táta byl fakt děsnej. Porazily ho dvě holky. Prej nějaká kentaurka a holčička se svými hodnými dráčky." rozchechtal se ještě víc. Táta? Nemyslí snad...?! "A jeho jméno! To jak si všude nakráčel s tím svým "Já jsem Ničitel VI!". Víte, jakou mi dělal ostudu?" smál se, až se za břicho popadal. "Ale byl to ňouma, neměl ani pořádnou armádu. Jenom lidi! Neměl to naplánovaný..." zadumal se. "Pane, jestli můžu," ozval se Kentaur, "Kde začneme? Co takhle zaútočit na Serell?" "Ne!" vykřikl Dragour, "Nebudu opakovat činy otce. Zaútočíme rovnou na Beristlii. Ale ne dnes, nejlépe až za pár týdnů. Co takhle za měsíc? Ano, to by šlo." říkal sám sobě a zároveň všem. V mysli mi zablikal alarm. Kouzlo neviditelnosti za chvíli vyprchá! To nevadí, už jsem toho slyšela dost. Vyběhla jsem chodbou ven a pelášila jsem z hradu. Zrovna jsem se schovala na stromě, když jsem zablikala a zviditelnila se. Chystala jsem se povolat draka a odletět dále, ale vzduchem se neslo pronikavé zazroubení na lasuru. A znova. "Auskoro!" vykřikla jsem a vydala se jí na pomoc.

6) záchranná akce

Jak jsme tak letěly na drakovi, přemýšlela jsem. Ne každému se stane, že na výzvědách potká otce. Auskoře jsem to přála, ale také jsem jí záviděla. Ona alespoň někoho ze své rodiny našla. Já ne. Zasmála jsem se sama sobě. Vystačím si bez rodiny. Mám neochvějně věrnou kamarádku, se kterou jsem zažila již spoustu dobrodružství a nebezpečí. Však to byla ona, kdo se mnou bojoval proti Ničitelovi, a s kým jsem trávila devadesát procent svého času. Díky bohu za Auskoru. Přistáli jsme na náměstí v Beristlii a vyděsili tak mnoho lidí. Brzy nás však poznali a uklidnili se. Poděkovala jsem drakovi a poslala ho zpět domů. "Pojď!" vykřikla Auskora, "Musíme za králem." "Jo, jasně, už jdu." přikývla jsem. Spěchaly jsme přes město, nevšímaje si lidí, kteří na nás ukazovali, a zanedlouho jsme dorazily k hradu. Strážný nás bez vyptávání pustil dovnitř; něco v našem výrazu mu napovídalo, že není času nazbyt. Rozrazila jsem dveře do trůního sálu a polekala tak krále. "No co to, co to!" zamumlal, "To mi chceš přivodit infarkt?" pokračoval se smíchem. "Omlouvám se," poklekla jsem, "Ale nemáme moc času. Musíme naplánovat důležitou akci." A tak jsme mu všechno s Auskorou střídavě vypověděly. Král vypadal zamyšleně. "Jste si jisté, že to není past? Co když jen hrají, že jsou to přátelé?" V tom se ozvala Auskora. "Je to můj otec! Já mu věřím. Neuměla bych si představit, že by mi po všech těch letech ublížil. Měl ten náhrdělník..." "Jestli můžu," vložila jsem se do toho, "Auskora je má přítelkyně. A pokud mu věří ona, věřím mu i já." Král se zachmuřil, ale nevypadal rozzlobeně. "Nuže dobrá," prohlásil, teď už spíše zamyšleně, "Ale má někdo plán, jak to provést?" V hlavě mi začalo šrotovat. "Něco mě napadlo, ale není čas to vysvětlovat. Králi, přiveďte Romada. Auskoro, sežeň co nejdelší lano, které najdeš. Sejdeme se za 10 minut u bran." Potom jsem odběhla a oni na mě jen nechápavě zírali. Běžela jsem přes město až k sobě domů a na zahradu. Potřebovala jsem mít klid. Zavřela jsem oči a soustředila se. Musela jsem povolat vládce Dobrých draků. Hledala jsem a hledala ve své paměti, ale nemohla ho mezi všemi těmi draky najít. Pak se ozvalo obrovské LUP! a já na místě omdlela. Když jsem se probrala, shlížel na mě obrovský černý drak. Okamžitě jsem pokekla: "Omlouvám se, že jsem vás nepřivítala, ale nějak jsem omdlela. Děkuji Vám za vaši návštěvu, je to obrovská pocta, že jste mou žádost přijal. Chtěla bych Vás o něco poprosit, jestli to není příliš." Drak na mě zkoumavě pohlédl a promluvil. "Máš mou plnou pozornost. Poslouchám." "Víte, nedávno jsem jela do města Saskie potlačit vzpouru otroků. Tam se ale nic takového nekonalo. Zato Saskii obsadil Dragour. Je to drakontaur. Jeho armáda se skládá z Kentaurů a Zlých draků, kteří byli naposledy spatřeni za Dračích válek. Draci jsou tam dobrovolně, ale Kentauři ne. Musejí bojovat." pověděla jsem mu. Drak se zakabonil a odpověděl: "Drakontaur? Zlí draci? To je zlé, moc moc zlé. Ale cítím, že kvůli tomu jsi mě nezavolala. Co ještě máš na srdci? Neboj se a pověz mi to, hlavu ti neukousnu." Pomalu jsem přikývla a pokračovala. "Má přítelkyně Auskora zde potkala svého otce. Právě on vede Kentauří armádu. Chtěli bychom je osvobodit. Právě proto jsem Vás zavolala. Chtěla bych k tomu využít i draky. Mohli bychom udělat dračí povoz pro všechny kentaury a dopravit je sem. Jestli se Vám do toho nechce, pochopím to. Mám i záložní plán." Nastalo velké ticho, a já se dlouhou chvíli bála, že odpoví záporně. Drak naklonil hlavu na stranu a zamyšleně promluvil. "A proč jsi se ptala mě? Jsi přeci dračí mág-draky sis mohla klidně přivolat." "Na svých cestách jsem se toho hodně naučila. Jednoho draka povolám klidně. Většinou na nějaké svezení. Ale nemohla bych si vypůjčit tolik draků najednou. Ve svých očích bych vypadala jako chamtivec, co si neváží ničí ochoty pomoct." odpověděla jsem pomalu. Drak nasadil neutrální výraz. "Nuže dobrá, přesvědčila jsi mě. Kde mají draci počkat? A kolik jich bude potřeba?" "Kentauří armáda má sedmdesát tři bojovníků. Neumím odhadnout, kolik draků bude třeba. Ať prosím počkají v lese před městem." vykládala jsem. "Budou tam." ujistil mě drak. "Moc Vám děkuji. Já teď musím jít. U bran na mě čekají Auskora, král a Romad. Romad je prvotřídní mág." vysvětlila jsem drakovi. "A jak se tam hodláte dostat?" tázal se drak opatrně. "No, cesta sice bude dlouhá, ale máme koně, kteří nás tam dostanou." prohlásila jsem. "Pff, koně!" zasyčel drak, "Nasedej na mě, budete tam mnohem rychleji." Zírala jsem na něho a stěží ze sebe vykoktala: "Na Vás? Ale-" Drak mě ovšem nenechal domluvit. Popadl mě za popruhy brnění a vyhoupl si mě na záda. Pak roztáhl svá honosná křídla a vmžiku byl deset metrů nad zemí. Přistáli jsme u bran, kde jsme vylekali Auskoru, krále i Romada. Všichni zírali a ani se nehnuli. "Dovolte mi, abych Vám představila vládce Dobrých draků. Pomůže nám uskutečnit záchranu Kentaurů." promluvila jsem, ještě stále na drakově hřbetě. Drak pobaveně zafuněl a zavelel: "No? Na co čekáte? Nasedejte!" Nejprve se vzpamatovala Auskora. "Těší mě, že Vás poznávám." prohlásila. A pak už si jen sedla na draka. Král a Romad se již také vzpamatovali a opakovali činy Auskory. Drak na nic nečekal a okamžitě vyrazil. Za necelých patnáct minut jsme byli tam. Ani jsem si nevšimla, jak čas letí; když jsme přistáli, Slunce právě zapadalo. Sklouzli jsme z drakova hřbetu a objevili skryté draky. Bylo jich asi třicet. "Tak!" otočila jsem se ke své čtveřici, "Vládce draků, mohl byste je prosím nějak seřadit? Auskoro máš to lano?" "Ano mám." přikývla Auskora a vytáhla z brašny smotané lano. Podívala se na Romada, ten zamumlal nějaké kouzlo a lano se roztáhlo do obrovských rozměrů. "Dobrá. Romade, teď jste na řadě vy. Dokážete prosím přičarovat povoz, do kterého by se vlezlo sedmdesát tři kentaurů a my?" "Ale jistě že dokázal!" vykřikl a za chviličku před námi stál obrovský dlouhý povoz. "A teď mi prosím pomožte. Potřebujeme ty draky zapřáhnout do povozu." rozkázala jsem. Všem se najednou v očích objevilo pochopení. Práce šla jedna radost, za chvilku jsme byli hotoví. "Auskoro, doběhni pro otce ať sežene všechny Kentaury. Mizíme ze Saskie." Auskora přikývla a oklusala do tmy. Za pár minut se zde objevili všichni Kentauři. Při pohledu na draky začali někteří couvat, ale když jsme je ujistili, že jsou hodní, tak se uklidnili. Pomalu se skládali do povozu. Když tam byli všichni, přiběhla jsem za vládcem Dobrých draků. Překvapeně jsem se zarazila. "Copak?" smál se mému výrazu, "Nečekala jsi, že budu také táhnout? Nenechal bych své draky dělat něco, co nedělám sám." Chápavě jsem přikývla. "Vsichni jsme naloženi, můžeme vyrazit." Drak přikývl, posadil si mě na hřbet a se svým dračím povozem jsme se vydali domů do Beristlie.

7) Hraničáři

Jela jsem na Démantovi po polní cestičce. Jakmile byla Saskie na dohled, zajela jsem do lesa. Tam na mě čekal Roman, který nás pomocí vzdušné brány přenesl k místu, kde se odehrál náš souboj. Podívala jsem se na vyčerpaného Démanta, a nejistě promluvila. "Poslyš Romane, Démant vypadá vyčerpaně. Zvládl by jsi ho přemístit do Beristlie?" "Nevím" odpověděl, "Ale zkusím to." Zavřel oči a něco si pro sebe mumlal. Najednou Démant zmizel. "Doufejme, že je tam, kde má být." prohlásil Roman. Jenom jsem přikývla a vydali jsme se k chatě. Cestou jsme si povídali o novinkách. Dragour samozřejmě zuřil, když zjistil, že přišel o Kentaury. Kentauři se u nás mají dobře, a konečně se shledali se svými rodinami. Došli jsme k chatě. Foukal zde ledový vítr, ale dalo se to snést. U chaty na nás čekal Dan společně s dalšími hraničáři. Spočítala jsem je. Bylo jich padesát dva, včetně Dana a Romana. To není zrovna málo. "Ahoj Darow," přispěchal ke mě Dan, "Pomůžeš nám teda dostat se do Beristlie? Budeme muset projít kolem Saskie." Přikývla jsem; nebude to snadné, ale společně do zvládneme. V tom se ozval jeden z hraničářů. "Ehm, Dane. To je holka. Jak nám může pomoct? Říkal jsi, že nám přepravu zařídí výborný bojovník!" zvolal pohrdavě. Bleskurychle jsem zaostřila na hraničáře a hledala toho, kdo to řekl. Našla jsem ho. Byl vysoký a svalnatý, u pasu měl několik zbraní. Nepochybně měl vysoké postavení. Zadívala jsem se mu do očí. On mi pohled oplácel, ale já neustoupila. Objevil se černý dým a z něho vyběhla puma. Zneviditelnila jsem se a přiběhla k němu. Když jsem se zase objevila, měl mou dýku pod krkem. Vzápětí na něho skočila puma a srazila ho k zemi. Držela mu tesáky u krku a zuřivě vrčela."To stačí, Caltain!" vykřikla jsem. Caltain ještě jednou zavrčela, pak se zvedla a přiběhla ke mě. "Hodná holka!" pochválila jsem jí, "Můžeš se vrátit domů." Podívala jsem se na hraničáře, který už se zvedal ze země. "Dobrá." pípl, "Odvolávám, co jsem řekl." Přišla jsem k Danovi, který to celé pozoroval. Podíval se na mě, zazubil se a potom se hlasitě rozesmál. Všichni hraničáři se k němu přidali. Přispěchal ke mě ten, kterého jsem složila na zem. "Dobrá práce. To si dovolí málokdo. Jmenuji se Natan [Nejtn]." "Těší mě a omlouvám se za tamto." zasmála jsem se, "Mé jméno je Darow." Usmál se a pak se ozval Roman. "Nechci Vám kazit vzájemnou konverzaci, ale jestli se chceme dostat do Beristlie, tak musíme vyrazit." "Ano! Nasedejte na koně!" zvolal Dan. Pak se zarazil. "Ale na kom pojedeš ty? Démanta jsi přece poslala domů..." zeptal se mě. "Neboj, přivolám si draka. Budu hledat nejkratší cestu." ujistila jsem ho. Zavřela jsem oči a soustředila se. Dnes nebudu povolávat určitého draka. Vyslala jsem žádost a důvod mojí žádosti do Dračího světa. Snad někdo brzy odpoví. "Dneska zkouším, jestli mi někdo pomůže dobrovolně." vysvětlila jsem Danovi, když se hned neobjevil drak. Čekala jsem ještě pár vteřin, když se vzduch zavlnil a předemnou se zhmotnil drak. "Vládce Dobrých draků, co vy tady děláte?" zeptala jsem se a vyjeveně hleděla na draka. "Přišla ke mě tvoje žádost. Těší mě, že jsi se zeptala draků, zda-li by to udělali i bez přivolání. A jsem tady hlavně pro to, že nedovolím svým drakům přibližovat se tak blízko Zlým drakům, pokud nebudeme bojovat." "Dobrá. Tak tedy pojeďme." přikývla jsem chápavě. Nasedla jsem na draka a kývla na hraničáře. Ti jen zaraženě zírali. Hlavně Natan. Ušklíbla jsem se na něj a křikla: "No? Na co čekáte? Tak jedeme!" Drak zvedl svá křídla a vyrazil do vzduchu. Dan kývl na hraničáře, zahalekal "Hyjé!" a rozjel se, pronásledován ostatními. Já letěla nahoře a hledala nejkratší cestu. Sem tam jsem sletěla k nim, abych je navedla. Hraničářští koníci se mi drželi v patách. Byli opravdu rychlí. Měli pěkně stavěné tělo-jako závodní koně, ale byli rychlejší. O hodně rychlejší. Za sedm minut jsme zastavili v lese za Saskií. Na svém koni ke mě přiklusal Natan: "Kudy teď, Darow?" Chvíli jsem neodpovídala, ale nakonec jsem se otočila tak, abych viděla na všechny. "Budeme to muset vzít blízko města. Držte se těsně u hradeb. Není tu les, což znamená žádný stín. Našlapujte potichu a opatrně. Povedu Vás." prohlásila jsem rozhodně. Natan přikývl a zařadil se za Dana. Pomalu jsme postupovali kolem města. Vládce Dobrých draků kráčel vedle mě. Ve tmě nešel skoro vidět. Byli jsme na konci města a já jsem si říkala, že se dostaneme do Beristlie bez problémů, když v tom jsem uslyšela zvuk. Zbystřila jsem své smysly. Bylo to bití na zvon. Poplach. Věděli o nás. "Honem! Jeďte tryskem!" vykřikla jsem. Než jsme ale stačili cokoliv udělat, objevil se před námi drak. Poznala jsem vůdce Zlých draků. Strašlivé zasyčení vládce Dobrých draků moji intuici potvrdilo. "Ale, ale, ale! Kohopak to tady máme?" zasyčel Zlý, "Jestlipak to není můj bratr Araxon!" Bratr? Podívala jsem se udiveně na draka vedle sebe. "Ano. Jsem jeho bratr." pošeptal mi. Přikývla jsem-příběh z Dračích válek mi najednou dával mnohem větší smysl. Dva bratři, dva rozdílné názory. Araxon se bavil se Zlým drakem a já přišla k Danovi. "Jeďte a nezastavujte se! Nepůjde po Vás, bude mít moc práce se mnou!" zašeptala jsem mu a obnažila dýku. Jenom přikývl; věděl, že odpor by byl marný. Já jsem prostě tvrdohlavá. Dan odběhl a řekl to ostatním hraničářům. Ti jen souhlasně přikývli a začali pomalu couvat. Zato já přišla blíže ke Zlému drakovi. Přivolala jsem si na pomoc Caltain. Věděla jsem, že její schopnost je zde k ničemu. Tak velkého nepřítele zabít prostě nemůže. Přišla jsem k Araxonovi, který si jen měřil bratra pohledem. Položila jsem mu ruku na hřbet: "Zajistěte, aby se dostali bezpečně za město. Já zatím zabavím Vašeho bratra." Vypadalo to, jako že chce protestovat. Nakonec si to rozmyslel. Znenadání se otočil a vyrazil vpřed. "Jeďte za ním!" křikla jsem na hraničáře. Zlý drak rozzlobeně zařval a chystal se je napadnou, ale já mu hodila dýku na křídlo. Dýka se zabodla a drakovo rozzlobené syčení to potvrdilo. Otřepal se a dýka z něj spadla. "Tak ty si na mě troufáš?!" vykřikl zlostně. Caltain mu nedala šanci nic jiného říct. Vrhla se mu po křídlech a její drápy se mu zaryly do křídla. Zlý drak popadl Caltain do tlamy a odmršil ji do zdi. Ta se rozpadla a zasypala Caltain. "Caltain! Ne!" rozběhla jsem se k ní a hrabala se v suti. Našla jsem ji! Byla omráčená a potlučená, ale vstala a chtěla znovu zaútočit. "Neútoč!" rozkázala jsem jí, "Vrať se domů a odpočiň si." Caltain zavrněla a zmizela. "Ty!" hrnula jsem se na Zlého draka, "Ty jsi mi zranil pumu! Kdo si myslíš že jsi?!" křičela jsem rozhořčeně. "Já jsem Zarax, vládce Zlých draků. A kdo jsi ty, že máš tu drzost, abys na mě křičela?!" oplatil mi to drak stejnou mincií. "Já jsem-" začala jsem, ale pak mi došlo, že kdybych řekla, že jsem společně s Auskorou zabila Ničitele, bylo by okamžitě po mě. Jenom jsem vytasila meč a namířila ho na Zaraxe. "Já už vím. Znám tě. Chceš vědět jak to, že tě znám?" prohlásil drak tajemně. Zarazila jsem se. Je možné, že to s Ničitelem ví? Drak se ušklíbl a zasyčel: "Chceš to vědět? Tak se dívej!"
Do mysli se mi vkradl obraz. Byla jsem doma. Nemyslím v Beristlii, ale v mém původním domově. Bylo mi sedm. Seděla jsem u stolu a čekala na večeři. Táta vařil guláš a mamka kojila mé dva sourozence. Byli to dvojčata a měly teprve dva měsíce. Najednou se ozvala obrovská rána. Rozběhla jsem se k oknu. Dům našich sousedů zahalily plameny. Ozvaly se další dvě rány a naši další dva sousedé měli domy v plamenech. Do třetice se ozvala další rána, která tentokrát zasáhla náš dům. Střecha začala hořet a plameny se rychle šířily. Další střela zbořila stěnu a vzala s sebou celou mou rodinu. Zůstala jsem stát. Poslední střela rozmetala dům na kousky, ale mi se nějak podařilo přežít. Ležela jsem pod sutinami. Bolela mě ruka. Stihla jsem se odplazit do lesa, než se tam objevili oni. Tucet černých draků tam stálo a prohrabávalo sutiny naší vesničky. Schovala jsem se do svého tajného úkrytu a doufala, že mě nenajdou. A pak jsem omdlela.

Vidina skončila a já zírala na Zaraxe. "Tys... tos byl ty... tys..." nemohla jsem to ze sebe dostat, "Ty jsi mi zabil rodinu!" vyhrkla jsem. A jako smyslů zbavená jsem se vrhla vpřed. Najednou mě něco popadlo za ruce a já letěla vzduchem. Poznala jsem Araxona. "Pusť!" ječela jsem, "Pusť mě!" "Chápu jak ti je." zasyčel mi drak do ucha "Ale vrhnout se na něj úplně sama by byla sebevražda! Vzpamatuj se!" A aby dodal důraz svým slovům, tak se mnou lehce zatřepal. Přikývla jsem a drak si mě vysadil na hřbet. Objala jsem ho kolem krku a rozvzlykala se. Na drakově hřbetě bylo příjemně a já nakonec usnula.
Když jsem se probudila, byli jsme již v Beristlii. Nechtělo se mi brečet; slzy vystřídala vzrůstající nenávist. "Děkuji Vám." zašeptala jsem drakovi. Ten se jen usmál a prohodil: "Ode dneška mi říkej Araxone." Překvapeně jsem se zasmála. "Tak dobrá, Araxone." Drak mě vysadil před hradem a rozloučil se: "Už je pozdě, musím se vrátit do Dračí země. Měj se Darow!" "Ty se měj taky. Přeji dobrý let!" odpověděla jsem Araxonovi. Otočila jsem se a vydala se do hradu. Šla jsem do jídelny, protože se odtud ozýval největší hluk. Samozřejmě, našla jsem zde hraničáře a krále. Král se zvedl a přivítal mě. "Darow, tak tady jsi!" vypadalo to, že se mu ulevilo, "Hraničáři dorazili mnohem dřív než ty. Měli jsme strach. Co se stalo?" Všechny pohledy se stočily ke mě. "No... povím vám to, ale až zítra, ano? Jen jsem se chtěla ujistit, že jste v pořádku dorazili. Jak vidím, tak ano. Tak vám tedy přeji dobrou noc." A než stačili jakkoliv odpovědět, byla jsem pryč.
Tu noc se mi nezdály sny. Ale asi to bylo dobře, protože nevím, zda-li bych to vůbec zvládla.

8) Bitva začíná

¨Araxon se neklidně ošil, zatímco máchal obrovskými křídly ve vzduchu.
Na sobě měl černou zbroj, jež se leskla ve vycházejícím slunci. Drak sebou znova neklidně trhl a já jsem mu málem sletěla z hřbetu
"Omlouvám se." zamumlal.
Přikývla jsem-nešlo nechápat důvod jeho rozruchu. Dragourova armáda tady již dávno měla být. Tedy, alespoň podle našich zvědů. Rozhlédla jsem se po bitevním poli, které se rozprostíralo nedaleko Beristlie.
Za mnou se ve vzduchu vznášelo dalších pět mágů Nebeské letky. A za nimi se nacházelo asi pět set draků. Jejich šupiny byly zbarvené do různých odstínů černé a sem tam se vyskytla šedá.
Podívala jsem se dolů. Přímo podemnou stála Auskora s její jednotkou Magické kavalerie. Mágů bylo padesát, včetně ní.
Kolem Auskory postával její vlk Rathet společně s mojí pumou Caltain. Povzdychla jsem si. Než jsem jí nechala dole, nařídila jsem jí, aby se v případě vážného nebezpečí vrátila do Eorsu.
Za Magickou kavalerií se táhlo vojsko. Beristliiských vojáků bylo pět tisíc. A Serel nám na pomoc poslal dva tisíce vojáků. Zahlédla jsem všech padesát dva hraničářů na svých koních. Tětivy luků měli napnuté, byli stejně nervózní jako Araxon.
Nakonec jsem se podívala na Kentauří jednotku. Kentaurů bylo sedmdesát tři, včetně Rolose.
Pocítila jsem příval nenávisti a zloby. Takhle využít mou přítelkyni, aby se Kentauři dostali do Beristlie! Od toho incidentu jsem přemýšlela, jestli Kentaurům můžeme věřit.
I přes to všechno je nás málo. Hodně málo. Dragour má dračí vojsko, a bůh ví, co se ještě může stát.
Zavlnil se vzduch a vedle mě se zhmotnil drak. "Zdravím tě, má maličká." promluvila na mě bílá dračice. "As-Lei-Gun, co tady děláš?" zeptala jsem se jí nadšeně. "Přišla jsem vám na pomoc. A zároveň tě také ochránit." odpověděla mi.
Araxon se znova neklidně ošil. Ani jsem se nestačila zeptat, když jsem uviděla vojsko pochodující směrem k nám.
Naproti nám letěli draci. Hodně draků. Mohlo jich být stejně, jako je Serelských vojáků. Všichni na sobě měli černou zbroj.
Ale to nebylo nic, v porovnání s tím, co jsem viděla na zemi.
Po zemi pochodovalo obrovské vojsko. A počet vojáků? Mohlo jich být stejně jako celá naše armáda.
Podívala jsem se na ně pořádně. Na zbroji měli svůj erb; černou růži s ostny na červeném podkladu. Poznala jsem ty vojáky.
"Co tady dělá Doranell?!" zasyčela jsem. Když jsem byla na útěku z vypáleného domova, zašla jsem do Doranellu. Je to město nedaleko mé rodné vesnice. Často jsem tam kradla jídlo, abych vůbec přežila.
S vojáky jsme vůbec nepočítali. Neměli tu být. V našich řadách se to zavlnilo. Všichni byli překvapeni. Jsme v menšině. V obrovské menšině.
Vojáci pochodovali stále dopředu. Draci byli stále blíž.
Rozhlédla jsem se po bitevním poli. Samozřejmě, Dragour si to mašíroval vepředu. Armáda se zastavila pár metrů od nás.
"Zdravím přátelé." Dragourův hlas se roznesl po bojišti. Z řad vystoupil náš král a pravil rozhodným hlasem: "Co tady chceš? Tady nemáš co dělat!"
Dragour se uchechtl. "Můžu být kde se mi zachce. Přišel jsem pomstít svého otce a zároveň dobít vaše město!" vykřikl rozhořčeně.
Ve vzduchu se zavrtěl Zarax, za nímž se vznášely řady Zlých draků.
Dragour se až teď uráčil podívat se nahoru. Když viděl můj zmatený pohled, jenž směřoval k řadám Doranellského vojska, pobaveně se rozchechtal.
"Doranell jste tady nečekali, co? Chcete vědět, jak jsem to zatajil? Normálně! Než jsem přitáhl do Saskie, domluvil jsem se s nimi. A potom jsme o nich vůbec nemluvili. Chytré, ne?" vyprávěl Dragour.
"Rozhodně chytřejší, než plán tvého otce." zamumlala jsem s neochotným obdivem. Takhle nás obelhat!
Araxon se podemnou zavrtěl. Podívala jsem se na Zaraxe, který se jen pohrdavě usmíval. Než jsem stihla nějak reagovat, znova se ozval Dragour.
"Dost už bylo řečí! Buď se mi vzdáte dobrovolně nebo to půjde po zlém!" zařval nazlobeně. Už ho přestalo bavit to omílání kolem.
"No," pravil náš král tichým hlasem, "Tak tedy bojujme. Na ně!" zavelel našemu vojsku.
"Do boje!" oplatil Dragour stejnou mincií.
Všechno probíhalo docela dobře. Dobří draci se pustili do Zlých draků, naše vojsko útočilo na Doranell.
Sedela jsem Araxonovi na hřbetě, když se vrhl na svého bratra. Tasila jsem svůj meč a snažila se zasáhnout Zaraxonova křídla.
Ale pak se něco zvrtlo. Hodně zvrtlo.
Uskyšela jsem troubení na lasturu a okamžitě věděla, kdo je v nebezpečí.
Podívala jsem se dolů a pohledem hledala Auskoru. Našla jsem ji. Stála v kruhu Kentaurů, kteří ji obkličovali...?? Nevěděla jsem, co to má znamenat.
A potom jsem to uviděla. Kentauři se začali měnit-tváře, koňské těla a dokonce i zbraně se jim změnily. Poznala jsem ty bytosti. Byli to Měniči.
Přímo v čele kruhu stál vysoký muž v černé kápi a mířil svým mečem na Auskoru. "To není možné..." vydechla jsem, "To se mi musí zdát!" Ale nebyl to sen, nýbrž krutá pravda. Muž s mečem byl Ničitelův zástupce. Jak to, že se mu minule podařilo uniknout?! A hlavně, jak to, že slouží Dragourovi? Napadla mě jedna možnost. Protože je Dragour syn Ničitele, a Ničitelův zástupce nepadl v boji, musí Zástupce sloužit Ničitelově synovi.
"Araxone," vyhrkla jsem, "Zvládneš to tady sám? Musím jít zachránit kamarádku." Araxon se podíval stejným směrem jako já a došlo mu to. Nebyli to Kentauři. Nikdy. Vždy to byli měniči. Byla to zrada. A my jim věřili.
"Běž!" pokynul mi. To bylo jediné, co řekl. Postavila jsem se mu na záda a kývla na As-Lei-Gun. Dračice okamžitě pochopila, co chci udělat. Vrhla jsem se dolů volným pádem. Ale to už mě nadnášel vítr seslaný mou dračí přítelkyní.
Přistála jsem téměř neslyšně na zemi. Rozběhla jsem se za Auskorou. Probíjela jsem se řadami nepřátelských vojáků, až jsem se konečně dostala ke kruhu Měničů. To už byli všichni Kentauři přeměněni. Ale já jsem nevnímala nic jiného než to, že musím zachránit přítelkyni.
Připlížila jsem se zezadu k jednomu z Měničů a usekla mu hlavu. Byla jsem nelítostná, už jsem toho v životě ztratila dost. Nehodlám přijít o mou jedinou rodinu.
"Auskoro!" vykřikla jsem, "Už jdu!" Nebyl to nejchytřejší nápad. Slyšel to Zarax. Vyhnul se ráně od svého bratra a zahleděl se na mě a Auskoru.
Zbývali mi už jen čtyři Měniči a budu u ní. Zrovna jsem svou dýkou podřízla dalšímu Měniči hrdlo, když se jakoby odnikud vynořil Zarax a popadl Auskoru za popruhy brnění. Vyletěl s ní z kruhu a zsmířil do nedalekého lesa. "Ne!" zaúpěla jsem. Rozběhla jsem se za nimi, nikdo mi nezkřížil cestu.
Běžela jsem, rychleji než kdy dřív. Zarax neletěl rychle; chtěl, abych je dohnala.
Auskoru jsem měla na dosah. Natáhla jsem se a chystala se jí zachytit. V tom Zarax vyčaroval bránu a zmizel vevnitř. Brána byla černá a obrovská, aby se do něj vešel drak. Zlí draci vládli Zapovězenou magií, proto tshle brána vypadala jinak než všechny ostatní. Přidala jsem na rychlosti. A bez váhání se vrhla dovnitř brány.

Všude vládla černočerná tma.
Prázdnota, do níž jsem se zahalila, mě pohlcovala. Živila se z mého strachu.
Bloudila jsem tou tmou a neúspěšně se z ní snažila dostat.
Od chvíle, co jsem proskočila bránou, jsem nic neviděla.
Jako kdybych oslepla. Jako kdyby na světě neexistovalo nic krásného. Jako bych byla jediná bytost v celém vesmíru.
Pátrala jsem ve tmě; hledala jsem záchytné body.
Nikde nikdo.
Začínalo se mě zmocňovat zoufalství. Přesně o tom je tohle místo-vyvolává pocit bezmoci a samoty.
"Auskoro." hlesla jsem. Kde jenom může být? Co to s ní Zarax udělal.
Klesla jsem na kolena a rozvzlykala se. Kam jí odnesl?
"Je mi to líto." vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.
A pak, když už jsem myslela, že zemřu, že mě tohle místo zlomí, jsem v té tmě zahlédla světlo.
Zaskučela jsem a snažila se k němu dostat. Nešlo to; neměla jsem dost sil. Po dlouhé době jsem se k němu doplazila.
Chtěla jsem se ho dotknout, jen abych se dostala z té nekonečné prázdnoty.
Konečně, konečně jsem na něj dosáhla. Ten okamžik, kdy jsem se ho dotkla, byl nezapomenutelný.
Zase jsem viděla, zase mi bylo teplo. Světlo se při mém dotyku nadmulo a začalo mě do sebe zavinovat.
Světlo bylo čím dál tím jasnější, až jsem nic neviděla.
A pak jsem omdlela.
Slyším hlas. Sotva zřetelný šum, jenž je stále hlasitější. Mé jméno. Ten hlas volal mé jméno. A pak... Oh! Stěna se protrhla, jako když se vynoříte z vody. Teď jsem ten hlas slyšela jasně a zřetelně.
"Darow!" třepala mi Auskora s ramenem, "Žiješ? Vzbuď se!"
Zamrkala jsem. "Auskoro?" vyhrkla jsem a okamžitě stála na nohou. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se jí, zatímco jsem ji drtila ve svém objetí.
"Ano jsem," pobaveně odpověděla Auskora, "ale nebudu, když mi zlomíš žebra." dodala se smíchem.
"Co? A jo, promiň!" pustila jsem ji a rozpačitě ustoupila.
"Kde je Zarax? Co se stalo?" vybalila jsem na ni okamžitě. Nevědět to, byl sžíravý pocit. Co když je někde kolem?
"Nevím. Viděla jsem tě, jak se probojováváš tím kruhem Měničů, ale pak mě Zarax popadl za brnění. Vyčaroval tu bránu a přenesl mě sem. Zase jsem tě viděla skákat za mnou. Jenže ty ses neobjevila. Zarax mě přetáhl na tohle místo, chvíli se nic nedělo a pak jsi tady najednou ležela. Myslela jsem, že jsi mrtvá." vypověděla, v poslední větě zazněl strach.
"Co jsi viděla v té bráně?" zeptala jsem se jí; můj hlas zněl dutě.
"V bráně?" zmateně mou otázku zopakovala Auskora, "Nic, bylo to jako normální brány. Prostě jedno místo, projdeš bránou a jsi na druhém místě."
Mlčky jsem na ní zírala. Jak je možné, že tam byla ta tma, když ji Auskora necítila? Vymyslela jsem si to snad? Ale bylo to tak skutečné, tak živé... Ne, došla jsem k závěru, že jsem si to nepředstavovala.
"Ty jsi snad něco viděla?" Auskořin hlas byl plný narůstajícího podezření.
"Když jsem skočila do té brány," začala jsem zdráhavě, "Všechno bylo tmavé. Nikde nikdo. Jenom prázdnota. Objevilo se světlo, které mě do sebe zahalilo, já ztratila vědomí a ocitla se zde."
Auskora na mě mlčky zírala. "Ale... Proč jsem to také nezažila?" její otázka visela ve vzduchu.
"Darow?" sondovala Auskora opatrně, "Nevládnou Zlí draci náhodou nějakou jinou magií?"
"Ano. Je to Zapovězená magie. Ukrývá v sobě kouzla tak temná, že by je žádný člověk nikdy nezvládl vyčarovat." přikývla jsem. Sledovala jsem Auskořin soustředěný pohled. "Auskoro? Nad čím přemýšlíš?"
"Poslouchej. Zlí draci vládnou jiným druhem magie. Když Zlý drak použije kouzlo brány, okamžitě ho to přemístí, jako v normální bráně. A přemístí to i to, čeho se drží. Je to tak pro to, že oni s tou magií umí, ale my ne. Pro nás je ta magie neznámá. Proto se jí říká Zapovězená magie." vysvětlila Auskora svou myšlenku.
Váhavě jsem přikývla. To co říká dává smysl. Ale jak již bylo řečeno, je to Zapovězená magie a nemáme s ní zkušenosti.
"Je to tak, jak říká ta Kentaurka." ozvalo se za mnou. Byl to podivně syčivý hlas. Okamžitě jsem se otočila a neznámému přitiskla dýku k hrdlu. Ale nebylo to k ničemu platné, protože neznámý byl drak.
Byl černý a vysoký asi jako já. Jeho černé šupiny se leskly na slunci. V tlamě se mu ježily dvě řady jako břitva ostrých zubů. Vypadal jako obyčejný drak, jenže pak jsem si toho všimla. Jeho křídla byla na koncích roztřepená a potrhaná, jako by byla spálená od ohně.
Auskora na nás jen nechápavě hleděla. Copak toho draka neslyšela? Samozřejmě! Drak mluvil drakonštinou.
"Říká, že máš pravdu." zašeptala jsem Auskoře na vysvětlenou. Ta na mě jen zadumaně pohlédla a pomalu přikývla.
"Takže," opět jsem se otočila k drakovi, ale tentokrát jsem promluvila dračím jazykem, "Kdo jsi a co tu děláš? Nebo bych se spíš měla ptát, kde to vůbec jsme, že?" dodala jsem s úšklebkem.
Drak si nás prohlédl a docela mě udivilo, když použil náš jazyk. "Mé jméno je Assa-Mortal. Docela mě překvapuje, že nevíš, kde se nacházíme, dračí ženo." prohlásil pohrdavě.
Začala jsem přemýšlet. Zarax nás mohl přenést kamkoliv, ale vybral si toto místo. Rozhlédla jsem se kolem.
Nacházeli jsme se na malé mýtině. Za námi se rozprostírala džungle, ale před námi se nacházela obrovská pláň. Všude bylo tmavo, nebyly zde žádné veselé barvy.
Kdesi vzadu v hlavě mi narůstalo neblahé tušení.
Zkusila jsem se zneviditelnit, ale nic. Když jsem chtěla přivolat draka, nepodařilo se mi to. Do třetice jsem zapátrala po mé pumě Caltain, ale jako by něco rušilo spojení. V hlavě jsem měla úplně vygumováno.
Barvitě jsem zaklela. Drak se na mě zářivě usmál a zvesela potvrdil mé obavy.
"No konečně ti to došlo! Ano, jste první bytosti, kromě draků, kteří kdy vstoupili do Darqwinu-říše Zlých draků." Aby potvrdil důležitost této novinky, na konci svého proslovu hlasitě zařval.
"Tak počkat!" ozvala se Auskora, "Kde že to jsme? Nikdy jsem o Darqwinu neslyšela." zněla naštvaně, očividně jí vadilo, že je jediná, kdo neví, o čem je řeč.
"Když v Dračích válkách vyhráli Dobrí draci nad Zlými, museli se Zlí někam usídlit. S pomocí Zapovězené magie našli tento svět. Nic o něm neznáme. Jediné, co víme, je, že naše magie tu nefunguje." odmlcěla jsem se a nechala Auskoru, ať to vstřebá.
Zděsěně vytřeštila oči. "Co? Žádná magie? Takže nám na pomoc nepřijdou ani společníci?"
Zakroutila jsem hlavou. Pak jsem si vzpomněla na draka vedle sebe.
"Mortale? Můžu ti tak říkat, že?" zeptala jsem se, ale na odpoveď jsem nečekala, "Mortale, co jsi zač? Máš taková zvláštní křídla. Nikdy jsem je neviděla." divila jsem se.
Drak se na mě zakabonil. "Takových draků jako jsem já je málo. Jsme napůl Zlí a napůl Dobří draci. Každý rodič je z jiné strany." vysvětlení mi podal v drakonštině, takže jsem usoudila, že je to dračí záležitost. Vlastně to byla čest, vědět to.
Na další otázku jsem se zeptala rovněž v drakonštině: "A jsi zlý nebo hodný?"
"Hodný, dračí ženo. Vládnu obyčejnou i Zapovězenou magií, proto mohucestovat mezi světy. Bojoval jsem s vámi proti Dragourovi. Všiml jsem si, jak Zarax vyčaroval bránu, tak jsem vletěl za vámi."
"Dobrá," přikývla jsem, "věřím ti. Ale co máme dělat? Musíme zastavit Zaraxe!" zeptala jsem se zoufale.
"Jestli by vám nevadilo, že budu váš průvodce, můžete mě následovat." pronesl v naší řeči. Na nic nečekal a otočil se.
Auskora se na mě podívala; nevypadala moc nadšeně. "Ty mu věříš?"
"Ano. Není zlý. Ale radši se měj na pozoru." usmála jsem se na ni.
Auskora pokrčila rameny a vydala se za ním.
"Co jste si říkali tou drakonštinou?" zeptala se mě šeptem.
Střelila jsem k ní pohledem "Až pak" a Auskora se znova neptala.
Vyrazily jsme za Mortalem, letmo se dotýkajíce rameny.

9) Ledový Labyrint

Klusala jsem po boku Auskory. Již hodinu jsme procházeli přes rozlehlé pláně, na nichž ovšem nic nerostlo ani nic nebylo.
Mortal vytrvale kráčel vpřed. Kam vůbec jdeme? Tuhle otázku jsem si kladla snad po tisícáté. Pohlédla jsem na Auskoru. Ta také vypadala zamyšleně a já poznala, že myslí na totéž. Nakonec mi moje zvědavost nedala a já se musela zeptat.
"Mortale? Kam to vůbec jdeme?" Zpomalila jsem do kroku.
Mortal se obrátil, povzdechl si: "Zajímalo mě, kdy se konečně zeptáš. Vydrželo ti to docela dlouho. Popravdě, ani já to nevím. Alespoň ne přesně. Od chvíle co jsi mi řekla, že mám dvou důvěru, cítím kontakt. Je to jako kdybych šel a řídil se neviditelným lanem, jež mne vede."
Potřásla jsem hlavou. Divné bylo, že teď jsem ten kontakt cítila také. Vedle mě Auskora rozhořčeně rozhodila rukama: "A to jsi nám to nemohl říct dřív? Co když je to past?"
"Skoro jistě je," odpověděla jsem, "Ale teď to lano cítím i já."
Auskora se na mě nevěřícně dívala. Pak sklesle svěsila ramena; věděla, že jsem tvrdohlavá a názor na Mortala jsem nezměnila. Zatím.
Jak popsat krajinu? Pustina. Ano, všude bylo pusto a prázdno. V dáli se rýsovaly hory. Ale jediné plus na tom bylo, že jsme mířili k nim. Pod horami se nacházela džungle. Tedy, alespoň podle Mortala. Nesvítilo zde slunce, ale nebyla tu tma. Bylo takové šero, možná pološero. Povzdychla jsem si a vytrvale kráčela vpřed.
Mortal se zarazil, rozhlédl se kolem a potom znova vyrazil.
Právě jsme vstoupili do džungle. Ozývaly se odtud podivné zvuky a já jsem byla ráda, že nevím, co nebo kdo je vydává. Mou pozornost upoutal byť jen nepatrný pohyb Auskory. V ruce se jí zhmotnil luk, do něhož vložila šíp a napjala tětivu. Dvěma prsty jsem vytáhla svou dýku a držela ji připravenou.
Postupovali jsme stále hlouběji do džungle, neviděla jsem již ani hory. Z lesa se neustále ozývalo syčení, ale nic na nás nezaútočilo.
Najednou se Mortal prudce zastavil. "To snad není možné!" zahulákal zděšeně, "To se mi snad zdá! To nemůže být pravda. Zarax mě musel ovlivnit nějakým kouzlem. Vážně chtěl, abychom dorazili sem?!"
Auskora na mě pohlédla a pak jsme obě přiběhly k Mortalovi.
"Co? Co se děje?" chtěla jsem vědět. Mortal se na mě podíval s zuřivostí ve svých očích a máchl svou velkou tlapou před sebe. Podívala jsem se kam ukazuje.
Před námi se nacházel sráz, jež mohl mít hloubku až třicet metrů. Ale to nebyl ten problém. Ve srázu se nacházelo bludiště. Očividně bylo postaveno před dávnými věky a stavebním materiálem byl kámen. Bludiště nebylo kryté, viděli jsme různé cestičky a záhyby. Tázavě jsem se zadívala na Mortala.
"Ledový Labyrint," zašeptal potichu, jeho hlas byl mrtvý.
Přehrávala jsem si ty dvě slova v paměti a hledala jejich význam. Když mi to docvaklo, zesinala jsem strachy.
"Darow?" zeptala se Auskora, "Co je s tebou?"
Jenže já jí nedokázala ani nemohla odpovědět a jenom jsem zírala na stavbu před sebou, v obličeji prázdný výraz.
"Darow!" Auskořin hlas byl panický. Zatřepala se mnou a pak se zuřivě otočila na Mortala. Tasila svůj meč a přibližovala se k němu. "Co jsi jí to udělal?! Odpověz!"
"Auskoro," hlesla jsem, "On za to nemůže. To tohle místo mě vyděsilo."
"Co je na něm tak špatného?" zeptala se. Její hlas byl klidnější.
Odpovědi se ujal Mortal. "Když se chce nějaký drak stát vládcem Zlých draků, musí absolvovat cestu Ledovým Labyrintem. Jedná se o chodby plné smrtících pastí a nástrah. Drak se tomu musí postavit a dojít až do středu tohoto labyrintu."
"Aha," pronesla Auskora sarkasticky. "Hádám správně, že tam musíme jít?"
"Mmmmm," zněla moje geniální odpověď. Já vím, já vím, jenže v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího.
"No, tak na co čekáme?" prohodila Auskora.
Já na ní jenom hleděla a mlčy jí předávala ten vzkaz; tohle je stokrát horší než Ničitel, Dragour a Zarax dohromady. Labyrint ti ukáže tvůj největší strach.
Auskora mi můj pohled oplácela, její jistota se vypařila. Nahradil jí strach.
I já měla strach. Strach o Beristlii. Strach o draky. A-snažila jsem se na to nemyslet-strach o neochvějně věrnou přítelkyni, jíž mi Auskora byla. Osud Beristlie záleží jedině na tom, jestli s Auskorou podstoupíme takové riziko.
Auskora se mi dívala do očí; já jí pohled oplácela. Obě jsme znaly pohled té druhé.
"Jdeme do toho," otočila jsem se na Mortala.
Ten se probral z transu, ve kterém naši němou konverzaci fascinovaně pozoroval, a odpověděl: "Dobře. Teď jenom musíme vymyslet, jak Auskoru dostaneme dolů. Na hřbet se mi nevleze." Poslední větu prohlásil se zaúpěním.
Spiklenecky jsem mrkla na Auskoru. "To nech na nás. Mortale mohla bych tě o něco poprosit?" Když přikývl, vysvětlila jsem mu náš plán.
"Vážně?" nevěřícně na nás zíral, "Jste na sebevražedné misi a myslíte na tohle? No ikdyž by to bylo dobré rozptýlení... No, tak jo," vzdychl.
"Jo!" zavýskla jsem a začala se připravovat.
Seděla jsem na hřbetě Mortalovi, který se zdál najednou stejně vzrušený, jako my. Auskora na nás kývla.
"Připravit..." začala jsem odpočítávat, "Pozor, Teď!"
Auskora i Mortal naráz vyběhli a hrnuli se ke srázu.
Propast se přibližovala a přibližovala, až jsme se ocitli jeden metr před ní. A pak Auskora skočila a Mortal vzlétl.
Zatímco Auskora padala dolů, dvakrát se otočila o třistašedesát stupňů. Těsně nad zemí-asi deset centimetrů-se znova odrazila a její kopyta s klapotem dopadly na zem.
Mortal vyrovnal svůj let a střemhlav se vrhl dolů. Stoupla jsem si mu na hřbet, držíce se pouze jeho šupin.
"Teď!" musela jsem zakřičet, aby mě šlo slyšel přes hvízdající vítr.
Mortal zařval, pár metrů nad zemí prohnul záda, znova je narovnal a vymrštil mě do vzduchu. Udělala jsem salto vzad, Mortal otočku a přistáli jsme na zemi vedle Auskory. Zvedla jsem ruku a plácla si s ní. Mortal do mně šťouchl hlavou. Já se zasmála a podrbala ho na krku.
"Mmm..." prohodila Auskora, "Tentokrát jsi byla lepší. Ale jenom pro to, že Kentauři potřebují větší výšku na salta," dodala se smíchem.
Chvíli jsme se smáli a oddechovali, takže jsem měla čas prohlédnout si následující scénu.
Před námi se rozkládal Labyrint. Nevěděla jsem, kde končí, protože všude kolem se rozprostírala nekonečná džungle. Vstup do Labyrintu působil tajemně. Jednalo se o velký čtvercový vchod, ohraničený loučemi, které vedly dál a dál do chodby. Labyrint sám nebyl z ledu, ale z kamene. Vzpomněla jsem si na staré civilizace. Ty si stavěly chrámy uprostřed nepřístupných džunglí. Tak nějak jsem vnímala toto místo.
"Poslyš Mortale," začala jsem, upřímě zvědavá, "Proč se tomuhle labyrintu říká Ledový Labyrint, když není z ledu?" Auskora se na draka také podívala, protože ani jí to nedávalo smysl.
"Zdání může klamat, co?" zeptal se se smíchem, ale pak zase zvážněl a promluvil potichu, "Copak jste neposlouchaly? Tohle místo si vysloužilo název Ledový Labyrint díky tomu, že vám ukáže vaše nejtěmnější, nejledovější já a vaše nejstrašnější a nejhorší noční můry. Je to ledový labyrint vašeho srdce, samotné vaší podstaty."
"Připomeňte mi, abych se už na nic neptala," má slova zněla po Mortalově šeptání hlasitě.
"Tak pod tohle se ti podepíšu!" souhlasila Auskora a znova se rozesmála.
"Vstříc smrti s humorem," prohlásil Mortal sarkasticky a protočil oči. "Dobře, takže pokud jste připravené-což očividně ano-, tak se můžeme vy-" Ale nedořekl to, protože na něj spadla těžká černá síť a zabalila ho do ní jako do kukly. Nad námi se zamihotal vzduch a otevřenou branou k Mortalovi připlachtil Zarax.
"Hu!" vyjekla jsem a uskočila pět metrů dozadu, okamžitě následovaná Auskorou.
Zarax se na nás zářivě usmál, něco zamumlal a Mortal zmizel.
Chvíli jsem stála jako opařená, ale pak na něj zaječela: "Co jsi mu to udělal? Kam jsi ho schoval?" Tasila jsem svůj meč a namířila ho na něj. Nebyla jsem si jistá, co jsem chtěla udělat; jestli ho po něm hodit nebo na něj zaútočit.
"Klid," odpověděl Zarax lidskou řečí, "Je v pořádku, nemá ani škrábnutí. Je uprostřed Labyrintu. Pokud ho chcete, tak si pro něj přijdete."
"Takže abys zařídil náš vstup do Labyrintu, tak sis vzal rukojmí?" rozzlobila se Auskora.
"Samozřejmě," Zarax se nevinně usmál, "Berete mou nabídku?"
"To si piš, že ano! A dáme ti co proto!" můj hlas zněl stále rozzlobeně.
Drak se znova usmál, roztáhl svá majestátní křídla a vyletěl nad labyrint. Zakroužil nad ním a slétl doprostřed.
Auskora si povzdechla. "Tak pojď, ať už to máme za sebou." Přikývla jsem a vstoupily jsme do chodby.
Nebyla to ani tak chodba, jako spíš malý tunel, jež ústil v první chodbu spletitého labyrintu.
"Hlavně se musíme držet u sebe," vyhrkla jsem. Nebyl to ani rozkaz, spíš pravidlo.
Ruku v ruce jsme se vydaly do první chodby. Chodba byla tak akorát široká, ale zeď byla vysoká. Když Auskora navrhla, že zkusí dvojskok, zeď se prostě a jednoduše zvýšila o pár metrů. Navíc se nad námi vytvořil strop, takže se Auskora přaštila do hlavy. Naštěstí ne moc silně, ale stejně jsem se neubránila starostem.

"To znamená, že draci tady nemohou lítat," líně jsem přemítala, zatímco si Auskora třela hlavu.
"To mi povídej," zahučela.
Šly jsme stále tou stejnou chodbou, až jsme se dostaly na rozcestník. Jednalo se o velkou kruhovou "místnost", z níž vedlo pět chodeb.
Auskora vešla do volného prostoru a já jsem jí po chvilce zaváhání následovala.
Vtom jsem uslyšela hlasité třískutí, jako kdyby spadla jedna z hradních věží, a polekaně jsem sebou trhla.
"Co to?" vydechla Auskora ohromeně. Cesta, kterou jsme přišly už nebyla cesta, ale byla tam jenom zeď. Otočila jsem se zpátky do prostoru. Najednou se začaly zavírat i ostatní chodby, až zbyly jenom dvě. Jedna vedla dopředu, druhá doleva.
"Úžasné," zavrčela jsem sarkasticky, "Takže tu máme dvě chodby. Jedna nás určitě zabije, a ta druhá se o to alespoň pokusí."
Auskora pokývala hlavou. "Teď jenom, která to je."
"Podle mě bychom-" nedořekla jsem, protože mi Auskora skočila do řeči.
"Darow," zněla vyděšeně, "Darow něco sem jde. Přichází to tou rovnou chodbou. A není to zrovna přátelské. Já-díky svým Kentauřím schopnostem to cítím. Už je to skoro tady!" poslední větu vykřikla. Než jsem stihla cokoli udělat, posadila si mě na hřbet a tryskem uháněla levou chodbou.
Ta věc nám byla v patách. Sice jsem to neviděla, ale teď jsem to slyšela. Instinktivně jsem věděla, že kdyby nás ta věc dostala, je s námi amen. Chodba byla tmavá, protože se nad námi vytvořil strop. Naštěstí byl vysoko, asi tak sedm metrů, ale možná to bylo jenom kvůli té věci. Najednou temnota zhoustla a já poznala proč.
"Auskoro stůj!" vykřikla jsem.
"Proč? Darow, ta věc nás za chvíli dožene!" horekovala Auskora, ale zastavila.
"Před námi je jáma. A já nevím jak hluboká ani jak široká." zoufale jsem rozhodila rukama, "Poznám to podle větší tmy."
"Ale co budeme dělat? Máme dvě možnosti. Postavit se proti té věci a bojovat-což je dost hloupý nápad, vzhledem k tomu, že nemáme svou magii-nebo se pokusit přeskočit tu jámu." Auskora se zachmuřila nad našemi možnostmi.
Já na tom nebyla lépe. Spíš hůř. Věc, jež nás honila byla blízko, možná dvacet metrů. Ale slyšela jsem její krok. Už neběžela, ba naopak, zpomalila do kroku, jako vy si užívala naší nerozhodnost.
Nerozhnodnost. To je ono! Labyrint nám vnutí strach. A nerozhodnost v těžkých situacích. Jenže... co kdybychom nějak dokázaly zařídit, aby Labyrint pracoval pro nás? Co kdybychom svou nerozhodnost překonaly?
Byl to bláznivý nápad, ale jiný jsem neměla.
"Skoč," rozhodla jsem se. Auskora na nic nečekala, očividně ani ona nechtěla vědět, co nás pronásleduje.
A tak ustoupila, rozběhla se přímo do větší tmy a skočila. Pevně jsem jí obemkla rukama kolem hrudi a zavřela oči.
Bylo to. Auskora s lehkým zaduněním přistála na všech čtyřech. Odvážila jsem se otevřít oči a slézt jí z hřbetu.
Strop zmizel a do chodeb labyrintu pronikalo nepatrné světlo. Otočila jsem se.
Byla tam jáma, to ano. Ale my jsme přistály deset metrů za ní. Nevěděla jsem, jak je to možné, a ani jsem to nechtěla vědět. Za jámou byl černý dým, tak hustý, že jsem neviděla absolutně nic. Ta věc nás už nepronásledovala, ale slyšela jsem její řev. Litovala, že si nechala utéct čerstvou kořist.
"No, tak to bychom měly," odfrkla si Auskora. "Radši pojďme dál."
Souhlasila jsem a my se vydaly chodbou. Díky světlu to bylo příjemnemjší než předtím. Cesta nebyla rovná, několikrát jsme zahnuly doleva či doprava, někdy se zužovala a my musely lézt po kolenou-což Auskoře moc dobře nešlo-a někdy jsme klesaly a soupaly. To ticho bylo nepříjemné, tak jsem Auskoře vyprávěla různé dračí mýty a povídky.
Několikrát jsme se těsně minuly se smrtí; nad hlavami se nám zhouply obrovské sekery; ze stěn vyrazila salva šípů; nebo jsme musely utíkat před obřím balvanem, jenž se na nás valil. Tomu jsme unikly taktak, a to jen díky tomu, že se ve stěně vytvořil otvor, do něhož jsme zapadly.
Zrovna jsem Auskoře vyprávěla o Dračích válkách, když jsme se dostaly k další překážce.
Chodbu nám zatarasily dveře. Byly z dubového dřeva. Měly na sobě vyryté různé scény-vojska vypalující vesnice, draky unášející malé děti, nebo nás dvě bojující proti Ničitelovi. Trochu mi připomněly dveře do bytu trpasličího kouzelníka Romada. Na dveřích bylo něco napsaného. Text byl dlouhý a nedával žádný smysl. Tedy, pokud nejsi drak. Dveře měly dřevěnou kliku, ale nešly otevřít.
"Co je tam napsané? Nejde to vůbec přečíst!" postěžovala si Auskora.
"Nediv se, je to drakonština," pokrčila jsem rameny. "Co jiného taky čekat, když jsme v dračí říši, že?"
Auskora si odfrkla. Výmluvně jsem se na ní otočila. "Hele, chceš přece vědět, co tam stojí, ne? Tak chvilku vydrž, ať se můžu soustředit."
Kentaurka vedle mě si poraženecky povzdychla a zkoumala různé výjevy na dveřích, zatímco já jsem se marně snažila rozluštit nápis.
"Darow?" zvolala Auskora. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla, protože jsem se musela vymanit z transu, v němž jsem už hodnou chvíli hleděla na písmena. "Mmm?"
"Jen mě napadlo, že bys třeba chtěla vědět, že se to tady zase změnilo. Chodba zmizela a my stojíme uprostřed kruhové místnosti. Nad námi je strop. Nikde žádný východ, až na ty dveře, na které hledíš," Auskora se odmlčela. Po chvíli dodala: "Takže jsme tu teď uvězněné."
"Úžasné. Takže jediným východem jsou tady tyto tajemné dveře, jejichž tajemství jsem zatím nerozluštila," shrnula jsem to sarkasticky. Znova jsem se zadívala na nápis. Páni, mluvit drakonštinou je o tolik lehčí, než jí psát či číst! Už je to dlouho, co jsem četla nějakou dračí knihu. Možná bych si to měla zopakovat. V tomhle případě by to nebylo na škodu. Zamračila jsem se na nápis, když vtom se mi v mysli vynořila vzpomínka.
Byla to těsně před vypálením naší vesnice. "Vidíš?" táta mi ukazoval jednu starou dračí knihu. Pak přetočil na další stránku. "Tohle je písmo draků. Zapamatuj si ho. Nechám ti tu knihu, ale opatruj ji. Je to velká vzácnost." Horlivě jsem přikyvovala. Toho dne jsem šla spát velice pozdě, celý večer jsem studovala dračí řeč.
Najednou mi nápis na dveřích začal dávat smysl. "Auskoro, mám to!" zajásala jsem.
"Vážně? A co je tam napsané?" zeptala se Auskora dychtivě.
Začala jsem předčítat: "K otevření dveří je potřeba uvidět to, co ostatní nevidí. Otevři své srdce a teprve poté můžeš vstoupit." Vložila jsem do hlasu dračí přízvuk, čímž vyřčená slova zněla tajemně a dokonce trochu strašidelně.
"Otevři své srdce," dumala Auskora zamyšleně, "a teprve poté můžeš vstoupit. Co to má znamenat?"
"Nevím. Ale když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém!" vyjekla jsem a popadla kliku u dveří. V tu ránu jsem rozluštila hádanku - ne pro to, že bych nad ní uvažovala, ale pro to, že mi jí ty dveře ukázaly.
Stála jsem na bitevním poli před Beristlií. Všude kolem byla mrtvá těla draků i vojáků. Dragourova temná armáda zvítězila. A my prohráli. Zoufale jsem se rozhlédla doufajíce, že uvidím nějakou známou tvář. Spatřila jsem našeho krále, Romada, Dana, Natana, Araxona a Romana. Stáli v řadě a čekali na mě. Rozběhla jsem se k nim, jenomže oni se mi nevydali naproti. Trochu jsem znervózněla, ale doběhla jsem až k nim.
"Co se stalo?" chtěla jsem vědět.
"To se ptáš ty?" ucedil král jedovatě. Zmateně jsem se na všechny podívala.
"Znáš vládce Dobrých draků a dovolila jsi, aby se jim stalo tohle?" přisadil si Dan.
"Zdá se, že ani magii neumíš používat. Jak jsme se v tobě, my kouzelníci, pletli!" jednohlasným pohrdavým hlasem pronesli Roman a Romad.
"Ztrapnila jsi mě před celou mou jednotkou! Umíš také něco jiného, než shazovat lidi před ostatními?" ucedil Natan.
Zoufale jsem se podívala na Araxona.
"To ne, u mě podporu nehledej! Dostala jsi od nás dar, mohlas být prvotřídním dračím mágem, ale všechno jsi zničila!" Araxon použil drakonštinu, aby svá slova zdůraznil. "Jsi naprosté nic. Jenom nás, draky, zahambuješ! I ikdyž," dodal zlostně, "teď už k tomu nebudeš mít možnost. Zbyli pouze Zlí draci a já. Dokonce i Mortal je kvůli tobě mrtvý!"
Mrtvý. Mortal je mrtvý.
Někdo ke mě přistoupil a položil mi ruku na rameno. Auskora.
"Auskoro, co se to děje?" můj hlas zněl slabě.
Auskoře zajiskřilo v očích a její něžný výraz ztvrdl a nahradil ho vztek a pohrdání. Pustila mou ruku a postavila se před řadu tvořenou mými - našimi - kamarády.
"Už nejsi moje přítelkyně. K čemu mi je dračí mág, který nedokáže uchránit své draky? Svou zemi? Proč se s tebou mám přátelit? Možná jsme si byly blízké, ale teď... Teď už nejsme. Já svou část splnila. Nedokázala jsi zasadit poslední ránu Dragourovi. Jak ti mohu věřit, že bys mě ochránila? Jak jsi mohla takhle zklamat? Zklamala jsi mě. Hodně. Nezasloužíš si být mou přitelkyní. Zmiz. Nech mě na pokoji."

Jedovatost jejího hlasu byla tak silná, že jsem musela ucuknout. A pak jsem se rozvzlykala. Nevěděla jsem, co se stalo v bitvě, ale mělo to hrozný následek. Jediné, co jsem dokázala vnímat, bylo, že Auskora mě již nepřijme jakou svou přítelkyni. Zklamala jsem ji. Tíha jejích slov mi podlomila kolena a já se zhroutila do prachu. Najednou se nademnou objevil stín a já uviděla Dragourovu hlavu.
"Jak se ti to líbí, Darow?" zašeptal něžně. "Jaké to je nemít rodinu ani přátele? Jaké to je, žít s tím, že jsi je všechny zklamala? Ale neboj se," usmál se na mě, "Už to nebude trvat dlouho." Stále se usmíval, když mi přiložil dýku - mou dýku, jak jsem si uvědomila - ke krku a jedním prudkým pohybem mi proklál hrdlo.
Vidina skončila a já se opět ocitla ve svém těle. Nekonečně dlouhou chvilku jsem si myslela, že se to opravdu stalo, ale pak jsem si vzpomněla, kde se nacházím. Poprvé, a nejspíš i naposled, jsem byla ráda, že jsem v Ledovém Labyrintu.
Upřela jsem své pláčem zarudlé oči na Auskoru.
"Darow, jsi v pořádku? Něco jsi mumlala a pak jsi se strašně rozvzlykala..." upřela na mě tázavý pohled. "Co se stalo?"
A tak jsem jí to řekla. Nemohla to být pravda, prostě nemohla.
Auskora mě objala kolem ramen. "Strach, který se nikdy neuskuteční." ujistila mě. Pak se zamračila. "Strach... Darow, to je ono! Rozluštila jsi tu hádanku! Musíš se postavit svému strachu!"
"Myslíš?" zeptala jsem se nevěřícně. Otočila jsem se a pohlédla na dveře. Opravdu, dveře byly pootevřené. Auskora pokrčila rameny, kopnutím dveře otevřela a vstoupila do nich. Okamžitě jsem jí následovala.
Vešly jsme do kruhové arény. Musela jsem mžourat do světla, protože místo stropu zde byly kovové řetězy, jež vytvářely pavučinovou síť. Drak by odsud tudíž nemohl odletět. Ze stropu byl v černé síti zavěšený Mortal. A cestu k němu nám zatarasil Zarax.
Podívala jsem se na Auskoru. Teď nebo nikdy. Musíme ho zastavit.
"Společně," hlesla jsem.
"Společně," přitakala.
Společně jsme se vrhly na usmívajícího se draka.

9) Souboje dávných sil

Zkazilo se to okamžitě, protože Zarax se jednoduše rozplynul a zbyla po něm jen mlha. Celou arénou se rozléhal jeho hlas, když, stále neviditelný, promluvil.
"Vy si chcete hrát? Tak tedy dobrá! Ať je po vašem!" promluvil lidskou řečí. Aréna se najednou začala měnit. Země popraskala a vyvalila se z ní láva. Než se stihla dostat až k nám, kus země, na němž jsme s Auskorou stály, se najednou zdvihl a začal stoupat. Společně s ním stoupalo ještě několik dalších kusů. Děsivou rychlostí jsme se blížily ke stropu arény. Ale ten jakoby stoupal s námi. Najednou se všechno zastavilo. Podívala jsem se dolů, což byl dosti hloupý nápad. Octly jsme se asi deset metrů nad zemí. Tedy, pokud můžeme zemí nazývat jezero lávy. Kamenné kusy země, jež vystoupaly nahoru, tvořily trámy a zároveň cestu na druhou stranu arény. Bylo jich tam také pár mimo cestu, nejspíš měly sloužit jako záchytné body. Jediné plus na tom bylo, že trámy byly minimálně tři metry tlusté, pevné a - jak jsem již zmínila - z kamene.
Podívala jsem se na protější stranu arény. Byl tam výklenek ve zdi. Ve výklenku se nacházel oltář. A na oltáři ležely... ach můj bože. "Auskoro," vydechla jsem přidušeně. "Podívej. Je to to, co si myslím, že to je?" Auskora se podívala, kam ukazuju. "To není možné," dostala ze sebe ohromeně.
Zdráhala jsem se tomu uvěřit. To musí být nějaká mýlka. Určitě se mi to jenom zdá, nejspíš se jedná o pokus, jak nás zmást. Zanedlouho tuto lest odhalíme a budeme stát v aréně před Zaraxem.
Jenomže horko stoupající z lávy a ohromená Auskora vedle mě dokazovaly pravý opak.
Na oltáři opravdu ležely zbraně - meč a luk s toulcem plným šípů. Ale nebyly to obyčejné zbraně. Byly to samotné Zbraně Ohně z dávných dob.
Jak meč, tak i luk byly vyrobeny v samotném srdci Ohnivých hor. Meč byl ukut v tom nejžhavějším ohni a luk měl mít tětivu z plamene. Tak to říkaly legendy. A teď se tyto legendární zbraně nacházely v Ledovém Labyrintu, přímo ve středu Darqwinu.
Díky těmto zbraním mohla vzniknout všechna města, včetně Beristlie. Legenda praví, že kdysi bylo toto místo, celá tato Země, ohrožována nestvůrami. Lidé se báli vycházet z domů. Draci žrali celá chovná stáda. Kvůli Upírům se v noci ztráceli děti, ženy i muži. Víly kradly a drancovaly. Kentauři byli známí svými bitkami a pitkami.
Jednoho dne se ale proti tomu postavili dva bratři. Díky těmto zbraním zahnali zlo. Všichni před jejich mocí padali na kolena. Tito dva bratři přesvědčili vládce všech inteligentních tvorů, že nemusíme žít takhle, nýbrž můžeme žít v míru. Vládcové bez protestů souhlasili a podřídili se. Rozhodli se zakopat válečnou sekeru a postavili město Beristlie. V následujících letech přibývala další města - Saskie, Drawom, Serell...
Meč - Ohnivý Dech, a luk - Jiskrný Let. Tak se tyto zbraně jmenovaly. Jenže... Co dělají tady?
Zarax zasyčel. Očividně ani on nevěděl, jak se sem dostaly. "Co to má být?" Po mé levici se zamihotal vzduch a Zarax se objevil na jednom z dalších trámů. Ani jsem ho pořádně nevnímala, jen jsem v úžasu hleděla na zbraně.
Okamžitě jsem věděla, že se jich musím dotknout, a nic na světě mi tomu nezabrání. Ne, když už jsem tady, tuhle příležitost si nenechám ujít. Ty zbraně... kdybychom je získaly, nejenom že bychom porazily Zaraxe, ale také bychom je mohly uschovat na hradě. To by bylo něco.
Podívala jsem se na Auskoru. "Jdeme pro ně."
Auskora přikývla. A to mi bohatě stačilo.
Na nic jsem nečekala a rozběhla se. Kraj našeho trámu se přibližoval, stále víc a víc, až jsem najednou nemohla udělat další krok. Proto jsem se přikrčila, napjala a skočila.
Dopadla jsem na další trám. Auskora se kolem mě prohnala a mířila ke třetímu trámu. Nebála jsem se o ní - věděla jsem, že dvojitý skok jí zachrání. Přeskákala čtvrtý, pátý a šestý trám. Po šestém trámu následovala plošina připevněná ke stěně arény. No, a ta plošina vedla k oltáři.
Přeskákala jsem až na šestý trám a chystala se na poslední skok. Byl o něco delší než ty předchozí. Zacouvala jsem dozadu, až na úplný okraj mého trámu, rozběhla se co nejvíc to šlo a hrnula jsem se k plošině.
V okamžiku, kdy jsem se odrazila, jsem věděla, že skok nedokončím. Natahovala jsem ruce, abych se zachytila. "Auskoro!" Dopadla jsem na plošinu - ale jen tak tak. Visela jsem jenom na konečcích prstů, a i ty mi začaly klouzat. Auskora naštěstí zareagovala rychle. Na nic nečekala, popadla mě za ruku a vytáhla nahoru.
Zhroutila jsem se na plošinu a lapala po dechu. Srdce jsem měla až v krku. "Díky," zasípala jsem. Auskora se usmála: "Nemáš zač."
Konečně se mi zpomalil tep a vzpamatovala jsem se. Rychle jsem vyskočila na nohy. "Tak se půjdeme podívat blíž," řekla jsem, ale znělo to spíš jako otázka. Kentaurka najednou zvážněla a přikývla.
Došly jsme až k oltáři. Podívala jsem se na Auskoru. Ta mi pohled oplácela. "Když se jich dotkneme, nebude cesty zpět," upřeně jsem jí hleděla do očí, "ale možná neodoláme. Znáš legendy. Moc těch zbraní je tak silná, že by nás to mohlo roztrhat zaživa." Polkla jsem.
Auskora se mi neochvějně dívala do očí: "Společně jsme přemohly Ničitele. Přežily jsme zrady a zklamání. Přežijeme i tohle. Společně. Společně jsme silné. Společně to dokážeme. Nepolevíme. Vytrváme. Přežijeme."
Zahřálo mě u srdce. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Tělem mi koloval pocit bezpečí, přestože jsme byly na nepřátelském území, daleko od našeho světa. Vyhrajeme. Děj se co děj, budeme spolu. I přes naše vyhlídky jsem cítila věrnost, jíž mi Auskora dávala, a kterou jsem jí oplácela.
Jako jedna bytost jsme se otočily k oltáři. A ve stejnou chvíli se dotkly zbraní. Nehádaly jsme se o to, kdo bude mít luk a kdo meč. V prvním okamžiku nám bylo jasné, pro koho je každá zbraň určena.
Zatímco si Auskora navlékala toulec a prohlížela Jiskrný Let, já uchopila Ohnivý Dech.
Tělem mi projela ohlušující, bodavá křeč, ale okamžitě ustala. To dělá ta moc zbraně, uvědomila jsem si.
Rozostřil se mi zrak a najednou jsem klečela na zemi vedle Auskory. Dýchala jsem ztěžka a Auskora na tom nebyla o moc lépe. Věděla jsem, že bych měla Ohnivý Dech pustit. Potíž byla v tom, že jsem nemohla a ani nechtěla ho pustit. Kdybych meč byť jen na okamžik pustila, už nikdy bych ho nemohla vzít do ruky. Prohrála bych ten boj. Znova se dostavila křeč. Ne. Nevzdám se tak snadno. Ne, když už jsem došla tak daleko, nepolevím. Zatnula jsem zuby a čekala na další vlnu bolesti.
Najednou se mi dýchalo snáz než předtím. Vyskočila jsem na nohy. S úlevou jsem zaznamenala, že Auskora se také postavila.
Ohnivý Dech se rozehříval, ale nepálil. Zadržovala jsem jeho moc, přestože tak zoufale chtěla ven. "Auskoro? V pořádku?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že pochopí, jak to myslím.
"Ano. Myslím, že ano," odpověděla. Vytáhla jeden šíp z toulce a chvíli ho zkoumala. "Podívej se."
Podívala jsem se na šíp. Byl trochu zvláštní. Uchopila jsem ho a potěžkala v ruce. "Je lehčí," konstatovala jsem překvapeně, "a ten hrot. Je z nějakého speciálního materiálu." Zamyšleně jsem se podívala na luk.
"Myslíš si, že...?" nechala Auskora vyznít svou otázku. Vzala Jiskrný Let a vložila šíp do tětivy. Opravdu, jakmile se šíp dotkl luku, jeho hrot se rozhořel. "Paráda," zakřenila se Auskora, "ohnivé šípy."
Rozesmála jsem se nad Auskořiným výrazem. Zvedla jsem Ohnivý Dech. "Co takhle je vyzkoušet v praxi?" navrhla jsem šibalsky. Auskora na mě jen mrkla a my se otočily k drakovi.
Zarax stál nehybně jako socha. Co to s ním jen bylo? "Jak se vám podařilo dostat sem ty zbraně?" zasyčel nenávistně.
Aha, tak odtud tedy vítr fouká. Užuž jsem chtěla říct, že s tím nemáme nic společného. Pak jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si na to, co mi probíhalo hlavou, když nás honila ta stvůra, a jak se před námi rozevřela propast. Tehdy jsem si říkala, co kdybychom dokázaly zařídit, aby Labyrint pracoval pro nás. Úspěšně jsme prošly Labyrintem. Tedy, téměř úspěšně - stále jsme z něj nevyšly ven. Ale na to, že nejsme draci, se nám to povedlo výborně. Co když nás Labyrint... Co když Labyrint opravdu může pracovat pro nás?
Když se chce drak stát vládcem Zlých draků, musí absolvovat cestu Labyrintem. My nejsme draci, takže těžko budeme dračími vládci. Ne, na Zaraxově postavení se nic nemění. Možná, že jsme Labyrint přinutily pracovat pro nás. Alespoň na vteřinku.
Auskora očividně došla ke stejnému názoru, protože se na mě spiklenecky zazubila. "To ne my, to Labyrint."
"Anebo ty zbraně vycítily, že tady mají být." Nevím, jak mě to napadlo, prostě to najednou přišlo. Už mě ale omrzelo to věčné omílání kolem, a tak jsem odsekla: "Tak bude se bojovat nebo ne? Nemůžu se dočkat, až vypustím moc té zbraně."

Zarax se vzpamatoval. Zakroužil nad arénou. Sakra, ta láva bude problém.
Drak jakoby vycítil, nad čím jsem přemýšlela. Podíval se mým směrem, něco si pro sebe zamumlal a aréna se vrátila zpět do původního tvaru - láva zmizela, trámy se vsunuly zpět do země. Podlaha byla z udusané hlíny. Jen strop zůstal stále tak vysoko.
Nenápadně jsem svůj pohled stočila k Auskoře, potom na zem a nakonec na řetězy tvořící strop. Mortal byl stále uvězněný v síti a zavěšený hlavou dolů ve středu arény.
Zarax se snesl dolů a tam také zůstal. Zaklela jsem. Jak se mám sakra dostat dolů? Plošina, na níž jsme stály, byla stejně vysoká jako trámy, které před chvílí zmizely.
Zoufale jsem se rozhlédla kolem. Nu což, budu to muset vzít postaru. Zastrčila jsem Ohnivý Dech do pochvy u boku a přešla k nejvhodněji vypadající zdi.
"Darow?" sondovala opatrně Auskora. "Nehodláš se udělat to, co si myslím, že ne?"
"Slézt dolů po zdi? Ano." Zachytila jsem se rukama i nohama za úzkou římsu. "Je to deset metrů. Bez svých schopností bych se rozplácla o zem."
Auskora si pobaveně odfrkla: "A co dvojitý skok? Ten použít můžu. Můžeš mi sedět na hřbetě."
Ještě než to dořekla, už jsem vrtěla hlavou v odmítavém gestu. "Spíš bych ti zlomila záda. No tak, skoč dolů. Já to mezitím slezu tady." Nečekala jsem na její další námitku a opatrně jsem šplhala dolů.
Kentaurka si rezignovaně povzdechla a skočila dolů. Těsně nad zemí znova vyskočila a lehce přistála na zemi. Postavila se jedním bokem k Zaraxovi a jedním ke mně, takže měla dokonalý přehled o mém či drakově pohybu.
Zakoulela jsem očima a soustředila se na sestup. Stěna arény nebyla hladká a díky tomu jsem nalézala různé záchytné body. Podívala jsem se dolů. Stále jsem byla hodně vysoko a nechtěla jsem riskovat, vzhledem k tomu, že nás čeká boj. Najednou se mi smekla noha a já zůstala viset ve vzduchu. Sykla jsem, když se mi do ruky zabodly malé kamínky, ale nějak se mi podařilo zachytit se nohou. Konečně - konečně - se mi podařilo dostat do bezpečné výšky.
Uvolnila jsem nejprve nohy, pak i ruce, a nakonec jsem skočila. Dopadla jsem a kolem mých nohou zavířil prach.
"Bylo tak těžké slézt ty poslední tři metry?" Auskořin hlas zněl sarkasticky.
Otočila jsem se na ní a zakřenila se: "Ano."
Auskora protočila panenky a počkala, než k ní dojdu. "Přátelé na život i na smrt."
Přikývla jsem. "Na život i na smrt."
Tasila jsem Ohnivý Dech a Auskora vložila šíp do tětivy Jiskrného Letu. Šíp se okamžitě rozhořel. Kývla jsem na svou přítelkyni. Ve stejný okamžik jsme vyrazily k Zaraxovi.
Zarax vyběhl proti nám. Už byl téměř u nás. Drak vyskočil a roztáhl svá křídla, čímž vyletěl vysoko do vzduchu. Naštěstí jsme to čekaly.
Auskora vypustila svůj šíp.
Zarax se mu bohužel stihl vyhnout, ale ne úplně. Zasyčel, když mu šíp ožehl pravé křídlo. Zarax přistál na zemi.
To už jsem já útočila mečem. Napřáhla jsem se, abych Zaraxe sekla, jenže z meče vyrazil sloup ohně. Na chvíli jsem zůstala stát jako přimražená. Zkusila jsem to znova. Namířila jsem meč na Zaraxe. Nejenže s ním můžu normálně bojovat, ale také z něj vychází oheň! "Hustý," zamumlala jsem.
Drak se ve vzduchu otočil. S nenávistným pohledem si mě měřil. Svou pozornost upíral na mě, tudíž nezahlédl rychle se blížící Auskoru. Ta k němu přiběhla, nakopla ho nohama do pravého křídla a zase odběhla. Zarax se za ní otočil, čehož jsem využila já.
Ohnala jsem se Ohnivým Dechem a strefila Zaraxe do levého oka. Konec meče se rozhořel.
Zarax zařval. Ten zvuk se rozléhal přes celou arénu. A já věděla proč. Ohnivým Dechem jsem mu doslova vypálila levé oko. Přes pysk se mu táhl dlouhý šrám způsobený žhavou ocelí. Oslepila jsem ho na levé oko.
Zarax prudce roztáhl svá křídla a vzepjal se na zadních tlapách. Vyrazil proti Auskoře. Máchl po ní tlapou. Auskora se mu nestačila vyhnout, a tak, pod razancí úderu, odletěla přes celou arénu. Narazila do zdi a spadla na zem.
"Auskoro! Ne!" Vyrazila jsem za ní. Nějak šikovně jsem se prosmýkla kolem Zaraxe, který se teď zabýval svým okem. Přiběhla jsem k Auskoře.
Ne!
Ne, ne, ne, ne, ne!
Možná za to mohla moc luku, jejž stále svírala v rukou, nebo jenom štěstí, ale žila. Dýchala. Zatřepala jsem s ní. Nic. Možná jsem vzlykala, ale uvnitř mě se rozprostřel ledově vražedný klid.
Sebrala jsem jí Jiskrný Let z ruky. Podívala jsem se na strop arény. Mortal už byl při vědomí, sledoval svíjejícího se Zaraxe. "Mortale!" vykřikla jsem, abych ho na sebe upozornila. Drak okamžitě upřel zrak na mě.
Pozvedla jsem luk. Jen jednu střelu. Jednu střelu. Zavřela jsem oči a prosila všechny mocné bytosti, aby se to podařilo. Prudce jsem vydechla, znova oči otevřela, a natáhla tětivu.
Teď.
Ohnivý šíp vyletěl rychle jako blesk a mířil rovnou ke spoutanému drakovi.
Ano! Šíp se zabodl do jedné části sítě, dost daleko od Mortala. Oheň se okamžitě rozšířil. Mortal se začal vrtět. Oheň přepálil část sítě, za kterou byl drak zavěšený, a Mortal se tak řítil dolů. To už byl ale Mortal venku. Roztáhl svá křídla a připlachtil ke mně.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se honem.
"Jsem, ale Auskora očividně ne," zamračil se. "Dobrá zpráva je, že už mám zpátky svou magii. Ta síť mi v tom bránila. Můžu jí vyléčit."
"Udělej to!" křikla jsem a položila Jiskrný Let vedle Auskory. Uchopila jsem meč. "Já mezitím zaměstnám tady Zaraxe."
Vyrazila jsem k Zaraxovi. Ten už se mezitím vzpamatoval a hleděl na mě. Začala jsem kolem něj kroužit. On mi to oplácel.
"Zaplatíš za to, co jsi mi udělala," zasyčel jedovatě.
"To si nemyslím. Zabiju tě. Za to, co jsi udělal Mortalovi. Za to, co jsi udělal mé rodině," zavrčela jsem na něj.
"Bylo ti sedm! Je to dávno!" odvětil. "Bez nich ti je lépe. Dal jsem ti možnost stát se tím, kým jsi teď. A ty přesto volíš špatně."
"Nemyslím svou původní rodinu," okřikla jsem ho a ignorovala, co řekl. "Myslím tím mou novou rodinu. Hlavně Auskoru!"
Zarax se ušklíbl: "To není tvá pravá rodina. Je to jenom náhražka."
Ztuhla jsem na místě. "Je po tobě," ucedila jsem skrz zaťaté zuby. Vrhla jsem se na draka.
Sekla jsem Ohnivým Dechem po jeho zdravém oku. Zarax se mé ráně vyhnul. Vznesl se do vzduchu, zakroužil kolem mě a ocasem mi podrazil nohy.
Vyskočila jsem na nohy a znova zaútočila. Boj byl jako tanec; plynulý a elegantní, se stejným rytmem. Sekala jsem mečem a on uhýbal. Přibližovali jsme se a zase oddalovali.
Vyslala jsem sloup ohně na Zaraxovo již ožehlé pravé křídlo a jedním plynulým pohybem přešla v útok na nohy. Podařilo se mi zasáhnout Zaraxe do pravé přední tlapy. Couvla jsem dozadu.
Zarax se zastavil a zíral na mě. Ztěžka oddychoval. Otevřel tlamu. Věděla jsem, že je to zlé, ještě před tím, než na mě vychrlil oheň. Instinktivně jsem napřáhla meč před sebe a zvedla ruku, jak kdybych se bránila štítem. Ale tady v Darqwinu má magie nefungovala.
A proto mě docela překvapilo, když mě oheň nepopálil, ale pouze jemně, téměř příjemně zahřál. Podívala jsem se na Ohnivý Dech. Skoro to nešlo. Jeho ostří rudě zářilo. Oheň okolo meče se zmenšoval do jednoho proudu a proudil do meče. Ohnivý Dech do sebe Zaraxův oheň nasál a ochránil mě tak před ním. Páni. Je něco, co ten meč neumí?
Zarax drakonsky zaklel. Koukal na mě a já téměř viděla, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka.

Ale na tohle nebyl čas. Napřáhla jsem meč a opsala oblouk ve vzduchu, čímž jsem na draka vypustila další sloup ohně. Zarax se mu nestačil plně vyhnout, a tak jsem ho popálila na tom samém křídle.
Nenávistný pohled, kterým mě počastoval, byl dost hrozivý a naháněl mi strach. Připevnila jsem si Ohnivý Dech na záda. A pak jsem udělala jednu z nejbláznivějších věcí vůbec.
Vyrazila jsem rovnou čarou přímo proti Zaraxovi. Naznačila jsem pohyb dolů pod jeho břicho, ale v poslední vteřině jsem to stočila. Vyběhla jsem mu po křídle. Zarax udělal přesně to, co se dalo čekat. Napjal křídla a máchl jimi, čímž mě vymrštil do vzduchu.
Jak jsem tak letěla nahoru, natahovala jsem ruce. Ještě kousek... ano! Zachytila jsem se za řetězy tvořící strop arény. Přitáhla jsem se a vylezla na ně, takže jsem byla mimo arénu. Pevně jsem se zachytila, abych nespadla. Pustila jsem se jednou rukou a vytáhla meč ze zad. Podívala jsem se dolů.
Zarax se mezitím vznesl a právě kroužil nad arénou. Hlavu měl zvednutou a díval se na mě. Čekala jsem na vhodný okamžik. Když proletěl přímo pode mnou, seskočila jsem z řetězů. Dopadla jsem mu na záda a drak se po mém dopadu trochu prohnul. Okamžitě jsem ťala mečem. Nestihla jsem si ani uvědomit jak, ale najednou Zarax klesal ve spirále k zemi. Taktak jsem z něj stihla seskočit. Zarax se zhroutil k zemi a vedle něj přistálo něco velkého.
Řev, který následoval, nadosmrti nezapomenu. Slyšet draka, jak sténá, byť Dobrého či Zlého, je pro mě, jakožto ochránce draků, mučení. Zakryla jsem si uši rukama, ale nepomohlo to. Podívala jsem se na Zaraxe.
Tam, kde mělo být levé křídlo, byl jen malý pahýl, z něhož proudem tekla krev. Zarax ustal s řevem. Nevěděla jsem, proč. S mečem v levé ruce jsem se k němu blížila. Neuvědomila jsem si, co Zarax dělá, dokud jsem to neslyšela.
"Ne!" vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Rozběhla jsem se k Zaraxovi. Zabodla jsem mu meč přímo do srdce zrovna ve chvíli, kdy vykřikl: "Ganewry phatakry, artean irli meri!"
Celý život jsem studovala dračí jazyk. Tenhle pro mě byl sice neznámý, protože byl zapovězený stejně jako magie Zlých draků, ale nepotřebovala jsem překlad, abych tomu rozuměla.
Zatímco Zaraxovo ochablé tělo padalo k zemi, za mnou se začal vytvářet portál. Ani jsem si toho nevšimla, ale najednou vedle mě stála Auskora s Mortalem. Podívala jsem se na oba dva. Auskora vypadala naprosto v pořádku, možná ještě lépe než předtím. Cítila jsem, jak mi Mortal funí za krk. Natáhla jsem ruku, abych ho podrbala. Když jsem se ho dotkla, málem jsem ucouvla. Celým tělem mi kolovala nově nabraná síla. Necítila jsem ani únavu. Cítila jsem se skvěle.
Mortal se na mě usmál: "Uzdravil jsem vás obě. Je to takové šikovné kouzlo, které dodává sílu."
"Díky," odpověděla jsem a kývla hlavou směrem k portálu, "zarazíš to?"
"Nemůžu," zavrtěl Mortal hlavou, "musíme počkat, až se ten portál zformuje a někdo jím projde. Přestože je Zarax po smrti, jeho magie je stále silnější než ta moje."
Vážně jsem přikývla. Podívala jsem se na Auskoru. "Jsi v pořádku?"
Auskora se zašklebila. "V naprostém. Nic mě nebolí a cítím se tak, jako kdybych mohla bojovat s celou armádou," zasmála se. Podívala jsem se na luk v jejích rukou a povzdychla si.
Za mnou se ozval nepatrný výbuch. Otočila jsem se tím směrem a zjistila, že se portál plně zformoval. Ztuhla jsem na místě.
V portále se zračilo bitevní pole za Beristlií. I přes zradu Kentaurů - tedy Měničů - naše vojska drtily nepřítele. Jediným problémem byl Dragour. Díky své kentauří rychlosti probíhal mezi vojáky a působil rozruch. Někdy vzlétl a zamířil mezi draky, kterým uštědřil několik kopanců kopyty. Ale to už zbystřil portál. Nebyl jediný, kdo si ho všiml. Viděli ho Araxon i naše královna.
Všichni tři se podívali naším směrem. Pochopila jsem, že portál je průhledný z obou stran. Araxon hleděl na mrtvé tělo svého bratra. Pak se podíval na nás. Věděl, kde jsme, to šlo poznat z jeho očí. Zato Pherenikés jen zírala na zbraně v našich rukou.
Tohle všechno se odehrálo ve zlomku sekundy. Dragour se nadlidským tempem řítil k nám.
"Darow, pozor!" vykřikla Auskora a odhodila mě stranou zrovna ve chvíli, kdy Dragour proletěl portálem. Ohnivý Dech mi vyletěl z ruky.
Portál se okamžitě uzavřel. Naše cesta domů zmizela. Rozplynula se jako pára nad hrncem. Takže si ji budeme muset vybojovat.
Vyhrabala jsem se na nohy a postavila vedle Auskory. Najednou se zem otřásla a já znova spadla. Co to má být?!
Aréna se začala otřásat v základech. Kamenné zdi se začaly bořit a hroutily se k zemi.
"Ne!" vykřikla Auskora zrovna ve chvíli, kdy se úlomek jedné ze zdí začal bortit. Přímo na Mortala. Drak pohotově zareagoval. Roztáhl křídla, takže tvořily štít, a uskočil stranou. Ale ne úplně. Zaúpěl, když mu úlomek zdi přišpendlil k zemi část levého křídla. Já a Auskora jsme se k němu bez váhání rozběhly. Přestože to byl malý kousek, byl ten kámen těžký. Obě dvě jsme se plnou silou zapřely do kamene. Konečně se nám ho podařilo odstrkat z Mortalova křídla. Mortal zvedl zraněné křídlo a zkusmo s ním zamával. Trochu hekl, když se zvedl do vzduchu, přičemž jsem sebou neklidně trhla, ale jinak byl v pořádku.
Mortal svěsil křídla a přistál na zemi. Úlevně jsem si oddychla. Auskora se mi postavila po boku. Rozhlédla jsem se kolem a hledala meč. Kde u všech všudy je? Támhle! Odběhla jsem kousek stranou a popadla meč. Najednou jsem na místě ztuhla.
Auskora si toho všimla a okamžitě byla u mě. I ona pochopila, co se děje. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Můj pohled padl na Mortala.
"Zuhurki oz ngedlea i tor ovalewle!" nařídila jsem mu potichu. Auskora na mě hleděla se zdviženým obočím. Mortal mi ale rozuměl. Přikývl a vmžiku byl ten tam. "Řekla jsem mu, ať se schová," vysvětlila jsem Auskoře potichu. Auskoře mé vysvětlení stačilo. Ovšem já zahlédla ještě něco. Skryla to dobře, ale téměř neznatelně se napjala. Kdybych jí neznala, nevšimla bych si toho. Kentaurka moc dobře věděla, co přijde.
Přejížděla jsem pohledem po krajině. Po džungli, ve které byl vchod do Labyrintu, ani vidu. Jen v dáli se rýsovalo něco, co vypadalo jako obrysy stromů. Ale nejspíš jsem se pletla, protože to byla vzdálenost kolem deseti kilometrů. Není možné, abychom došly tak daleko! Nebo... ano? Možná jsou v Labyrintu jiné vzdálenosti. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Zkrátka, všude kolem nás bylo velké nic. Jenom udusaná hlína, sem tam nějaký trs trávy či keřík, ale jinak nic jiného. Všude ve vzduchu se vznášel dopadající prach. Slunce matně svítilo.
Rozhlížela jsem se všude kolem sebe. Pohledem jsem těkala z jedné strany na druhou. Pozorně jsem se dívala i na spadané stěny. Rozprostřelo se ticho.
Najednou Auskora prudce vydechla nosem a vložila šíp do Jiskrného Letu. Podívala jsem se jejím směrem. Tam se ze stínů vynořil Dragour. Tasila jsem Ohnivý Dech.
V jeho očích bylo prázdno. Jeho pohled byl chladně vypočítavý a lstivý.
Sevřela jsem rukojeť meče silněji. Dragour není obyčejná nestvůra. Je to chladnokrevný zabiják, který udělá vše pro to, aby vyhrál. I kdyby měla jeho armáda padnout. Cítila jsem, jak mi srdce zrychluje pod návalem strachu. A to mi stačilo jenom se mu podívat do očí! Odtrhla jsem od něj pohled a zadívala se na Auskoru. Samozřejmě jsem periferním viděním sledovala i Dragoura.
"Teď rozpoutáme peklo," zašeptala Auskora. Přemýšlela jsem, jaká nejúčinnější taktika by na Dragoura fungovala.
"Plán sedm," vyhrkla jsem najednou. Auskora se na mě zamyšleně podívala a já poznala, že došla ke stejnému názoru. Máme své taktiky. Cvičíme s nimi, abychom se pořád zdokonalovaly. A tak Auskora jenom přikývla.
Bez váhání jsem se obloukem rozběhla přímo na Dragoura. Auskora také akorát z opačné strany. Začaly jsme Dragoura obíhat.
Většinou takhle obíháme slaměného panáka a vypouštíme na něj magii. Jenomže tady naše magie zmizela. Mezitím co Auskora zahrnovala Dragoura ohnivými šípy, já jsem na něj vypouštěla oheň. Obíhaly jsme kolem Dragoura v protisměru a vyhýbaly se samy sobě. Dragour byl nejprve zmatený, ale brzy se vzpamatoval. Najednou jsem ucítila, že je něco špatně. Dragour zvedl hlavu a pozoroval Auskoru.
"Pozor!" vyjekla jsem. Jenomže bylo pozdě. Drakontaur se Auskoře zahleděl do očí a ona na místě ztuhla. Okamžik na to na ní Dragour vychrlil oheň. Auskora pozvedla ruku s Jiskrným Letem - tedy stejně jako já, když jsem se bránila Zaraxovi - a oheň se okamžitě soustředil na luk. Tětiva luku jasně zaplála a kolem Auskory pohasl oheň. Oddychla jsem si. Meč i luk pohlcují oheň, takže tím nás Dragour neporazí.
Dragour z toho nebyl nadšený. Bez váhání se ohnal křídly i kopyty po Auskoře, aby jí alespoň nějak zasáhl. Podařilo se. Strefil se Auskoře do hrudníku a ona odlétla hezkých pár metrů dozadu, kde spadla na zem a zuřivě lapala po dechu.
Nikdy jsem si nemyslela, že vteřina může všechno změnit. Musím říct, že jsem se šeredně pletla.

Přestože Auskoře netrvalo ani dvě vteřiny než se zvedla, Dragour předvedl, co umí. Auskora jen hleděla na mě. Tedy, na obě Darow. Dragour použil kouzlo nápodoby, takže vypadal přesně jako moje kopie. I v jeho levé ruce držel Ohnivý Dech, tedy jeho kopii. Nevěděla jsem, jak je to možné. Vždyť tady naše magie nefunguje! Možná to bylo tím, že Dragour má dračí geny a je zlý. Rozhodně jsem se tím nechtěla zabývat.
Auskora vyjeveně hleděla na nás oba. "Darow? Která jsi ty?" zeptala se potichu.
"Já," vyhrkla jsem s Dragourem naráz. Auskora se zašklebila.
"Auskoro, musíš mi věřit. Já jsem ta pravá Darow!" snažila jsem se jí přesvědčit.
"Ne, to je Dragour! Já jsem Darow!" namítl Dragour.
"Auskoro, já jsem pravá!" naléhala jsem.
Auskora se chytila za hlavu a s vytřeštěnýma očima nás sledovala. Vložila šíp do luku a natáhla tětivu. Zamířila mezi nás. "Čím se musely napustit šípy, kterým jsme porazily Ničitele?" zeptala se potichu.
"Naší spojenou krví," odpověděli jsme s Dragourem ve stejnou chvíli. Auskora se nenechala zmást a pokračovala ve svém testu. "Co mi dali rodiče na památku?"
"Přívěšek ze stříbra ve -" nedořekla jsem, protože mi do řeči skočil Dragour.
"Tvaru oka," dořekl.
Auskora se zamračila a já uhodla, na co myslí. Bude to chtít poslední nejtěžší otázku. "Co se dělo jakmile byl Zarax mrtvý?"
Oba dva jsme prohlásili: "Otevřel se portál do Darqwinu a vletěl sem Dragour." Můj hlas se trochu zachvěl, ale Dragour to očividně přičítal nervozitě.
Auskora se okamžitě otočila a vystřelila. Šíp proletěl mým ramenem. Respektive proletěl ramenem mé kopie. Dragour bolestivě zařval a zavrávoral. Změnil svou podobu. V pravém křídle, přímo tam, kde se křídlo spojovalo s koňským tělem, mu trčel ohnivý šíp a vypalovat mu do těla díru. "Jak?!" zařval nevěřícně.
Dragour byl tak zaměstnaný tím, aby mu Auskora uvěřila, že si nevšiml mého gesta; dvakrát jsem zatnula pravou ruku v pěst a znova povolila. Ale Auskora to viděla. Já to ovšem Dragourovi nehodlala prozradit.
Ohnala jsem se po něm mečem a strefila jsem již zraněné pravé křídlo. Uskočila jsem o dva kroky dozadu a Auskora okamžitě stála vedle mě. Dragour se otočil a pokusil se nás strefit zadníma nohama. Já i Auskora jsme se mu vyhnuly. Každá popadla jednu jeho nohu a zatáhla dozadu, takže Dragour spadl na zem přímo na dračí čumák. Zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Zaklela jsem a vztekle se podívala na Auskoru: "Proč musí používat křídla?!" Auskora jen přikývla a zlostně si měřila Dragoura. Ten začal lítat kolem nás. Auskora bez dalšího slova natáhla luk a vystřelila. Její ohnivý šíp se Dragourovi zabodl přímo do levého křídla. Čekala jsem, že se oheň uhasí. Ale to se nestalo. Oheň se rozšířil a Dragourovi začalo hořet křídlo. Vyděšeně s ním zamával, aby oheň zahnal, ale tím ho ještě více povzbudil. Přistál na zemi kousek od nás. Křídlo mu mezitím ohořelo. Dragour zamumlal nějaké kouzlo a oheň zmizel. Z jeho levého křídla se stala ohořelá kostra s kousky masa bez kůže. Zvedl se mi žaludek, když jsem to ucítila. Auskora na tom nebyla o moc lépe. Najednou jsem pocítila, že se ten hrozný puch vytrácí. Zachytila jsem nenápadný větřík. "Děkuji," zašeptala jsem. Mortal použil kouzlo, aby odvál ten příšerný smrad pryč.
Jakmile jsme s Auskorou překonaly tohle, vrhly jsme se na Dragoura. Auskora do ohromeného drakontaura střílela šípy a já jsem do něj začala sekat mečem. Divila jsem se, že má ještě plný toulec. Dovolila jsem si malé ohlédnutí. Toulec se kouzlem doplňoval a kentaurka mohla střílet šípy neustále. Když se Auskora dostala dost blízko, popadla svou dýku a začala do Dragoura sekat.
Neměl jedinou šanci.
Dragour se pokusil bránit, ale my jsme mu k tomu nedaly příležitost. Sekaly a bodaly jsme do něj, já mečem a Auskora dýkou. Měl podivně tvrdou kůži, zvláště v oblasti hrudníku. Nakonec se Auskoře podařilo přeseknut poslední část mezi kůží a masem. Její dýka čistě zajela do Dragourova srdce. Dragour zvedl svou hlavu, podíval se na nás s nenávistí a čirou zlobou, a naposledy vydechl.
Odstoupily jsme od Dragourovy mrtvoly. Jeho tělo se začalo rozplývat, až z něj zbyla jen mlha. Vedle mě se zamihotal vzduch a objevil se Mortal. "To Darqwin. Když na tomhle území někdo zemře, jeho tělo se okamžitě rozloží. Prostě zmizí," vysvětlil. Ztěžka jsem oddychovala. Podívala jsem se na Auskoru. Napřáhla ke mně ruku. Bez váhání jsem jí za ní vzala, přitáhla Auskoru k sobě a objala ji. Po tvářích mi tekly slzy štěstí. "Je to za námi," vydechla jsem radostně. Auskora přikývla a zabořila mi obličej do hlavy. I ona měla slzy v očích. Odlepily jsme se od sebe.
"Ale... jak se dostaneme domů?" zeptala se po chvilce Auskora.
"To nechte na mě!" řekl okamžitě Mortal. Zavřel oči a soustředil se. Ozvalo se slabé puff! a objevil se portál. Zamyšleně jsem se na něj podívala. "Jak je možné, že se Zaraxův portál formoval tak dlouho?"
"Když umřeš, tvé poslední kouzlo se dokončí. Nějakou dobu to trvá, protože tvá magie z tebe vyprchává. Je to tak, ne?" řekla Auskora.
"Ano, je," přisvědčil Mortal.
Pokrčila jsem rameny a vydala se portálem. Ten ovšem nebyl průsvitný jako u Zaraxe. Ale o téhle zvláštnosti jsem věděla. Zarax je čistokrevný Zlý drak, kdežto Mortal ne. A schopnost dělat průhledné portály mezi naším světem a Darqwinem měli jenom čistokrevní Zlí draci.
Všichni tři naráz jsme prošli portálem. Octli jsme se na bitevním poli Beristlie. Nevím, kdo z nás byl více zaražený - jestli já, Auskora nebo Mortal.
Přímo před námi stál zástup lidí. Královna, Araxon, Natan, Dan a všichni ostatní. Vojáci stáli v řadách a na nebesích se vznášeli draci. Já i Auskora jsme se rozhlížely kolem sebe. Všude kolem ležely mrtvá těla draků, vojáků i měničů. S úlevou jsem si všimla, že mrtví mají Doranellský erb. Ani my jsme se sice neobešli bez obětí, ale bylo jich zatraceně málo oproti Doranellu. Zaostřila jsem na Pherenikés. Podívala jsem se na Auskoru a znova na královnu.
"Dragour padl," pronesly jsme obě dvě ve stejnou chvíli, jako kdybychom si to nacvičovaly. Mezi vojáky vypukl obrovský jásot, který se nesl přes celou krajinu. Královna zvedla ruku a generálové si okamžitě zjednali klid.
"To je skvělá zpráva. Chtěla bych Serellu, drakům i hraničářům poděkovat za vojenskou podporu. Moc si vaší podpory vážíme."
Přestoupil jeden z generálů. Shodou okolností syn krále Serellu a dědic Serellského trůnu. "Bylo nám ctí bojovat po boku tak výborných vojáků. Dnes ještě přespíme v našem táboře za Beristlií a zítra se vydáme domů." Uklonil se královně a ta jen přikývla. Generál pokynul rukou a jeho vojáci se jako jednotka přesouvali do tábora. Královna se otočila k hraničářům. Jen se Danovi podívala do očí. Téměř neznatelně přikývl a on i ostatní hraničáři vmžiku zmizeli. Beristlijští vojáci se také pod dozorem generálů začali sunout pryč. Nakonec jsme tady zůstali jenom my tři, Araxon, Pherenikés a nahoře draci. Ale i ti postupně odlétávali.
"Co se stalo? A jak je možné, že máte tohle?" otázala se hned královna a ukázala na naše zbraně. A tak jsme jí to s Auskorou střídavě vypověděly. O portálu, Ledovém Labyrintu, těchto zbraních, souboji se Zaraxem a Dragourem až jsme se dostaly sem. Královna jen nevěřícně poslouchala. "Ty zbraně samozřejmě odevzdáme, je to obrovský poklad," dopověděla Auskora. Královna potichu přikývla.
"Ledový Labyrint? Smrt Zaraxe?" mumlal si potichu. Pak se podíval na Mortala. "Měl jsi zůstat v řadě," pokáral ho, "ale vzhledem k tomu, co o tobě říkaly Auskora a Darow, ti to odpouštím. Ale už běž domů." Mortal se na nás podíval. Objal nás křídly a my jsme ho podrbaly. "Ahoj," řekl smutně a vznesl se do vzduchu. Zanedlouho se z něj stala silueta kroužící v dáli.Araxon se zvedl. "Také půjdu, omluvte mě. Musím si to všechno urovnat v hlavě. Děkuji."
Pherenikés zvedla ruku. "Tak pojďte, jdeme domů." Bez dalšího slova vyrazila do města.
Já i Auskora jsme šly za ní. Jakmile jsme prošly branami města, v ulicích zavládlo ticho a všichni na nás koukali. Vešly jsme do hradu. Tam jsme odevzdaly zbraně a uložily je ke korunovačním klenotům. Dalších pár věcí už jsem téměř nevnímala. Všechno proběhlo jaksi zastřeně. S Auskorou jsme dorazily ke mně domů. Kentaurka už tam měla přichystanou speciální postel. Převlékly jsme a zalehly do postelí. "Dobrou noc," zašeptala jsem potichu. "Dobrou," odpověděla Auskora. Brzy jsme obě pravidelně oddechovaly.
Ve spánku mi to ale všechno začalo docházet. Přežily jsme Ledový Labyrint i Dragoura. Naše přátelství je silnější než kdy dřív. A já se nehodlám Auskory vzdát. Je to moje nejlepší přítelkyně. A taky nejlepší, jakou jsem mohla mít.