Darow

1. Na Sever

Byla jsem vyslána na svou první misi. Mířila jsem na sever od Beristlie. Měli jsme neurčité zprávy o plánovaném útoku. Šlo jenom o výmysl? Nebo je to pravda? Mým úkolem je tohle zjistit...Již čtvrtý den mé cesty zuřila vánice. Vítr do mě útočil se všech stran. Proč zrovna na sever? Opakovala jsem si pořád dokola. Na severu je hrozná zima a počasí je nevyzpytatelné. Nohama jsem se bořila do sněhu, který mi sahal až po kolena. Bylo to těžké putování, na zádech jsem měla batoh naložený různými věcmi; stanem, který byl kouzlem zmenšen na kapesní velikost, termoskou, spacím pytlem, dekou, cestovní lékárničkou, zapalovačem a jídlem. Uviděla jsem skalní převis, a rychle jsem se k němu hnala. Udělám si oheň! Nějak se mi podařilo k němu přes všechen ten sníh dostat. Předtím jsem si toho nevšimla, ale pod převisem byla jeskyně... bez sněhu! Z batohu jsem vylovila stan a roztáhla ho do plné velikosti. Dovnitř jsem hodila spacák. Nasbírala jsem pár suchých větviček a větví a rozdělala oheň. Mezitím co jsem se hřála jsem vytáhla sušené maso a hladově se do něj zakousla. Z termosky jsem pomalu usrkala čaje a přemýšlela o svém úkolu. Určitě je to lež a někdo si jenom dělal srandu z dětí ve městě, které to pak rozšířily dál. Ale... co když to není lež? Co když je to pravda? Co tam najdu? Pokud vážně něco najdu, co když se to bude jen chtít spřátelit? Mám víc otázek než odpovědí. Přiložila jsem na oheň a vyšla před jeskyni. Slunce zapadalo, měla bych jít spát. Když jsem zalezla ve stanu do spacáku, nedařilo se mi usnout. Cítila jsem nutkání se bránit. Schovala jsem si svou dýku do rukávu. Bylo mi trochu lépe a nakonec se mi podařilo usnout. Klid ale nepřicházel ani ve spánku. Měla jsem sny, živé sny o vraždění dětí a o několika způsobech vraždy mé osoby. Probudila jsem se zpocená, ale k mému údivu odpočatá a vyspaná. Slunce ještě nesvítilo, teprve vycházelo když jsem byla připravená na svou další cestu. Vyšla jsem z jeskyně a údivem mi spadla brada. Sníh byl ten tam. Jak jsem říkala, na severu je nevyzpytatelné počasí. Alespoň se mi bude cestovat lépe, smála jsem se sama pro sebe. Cesta tedy uběhla velmi rychle. Ani jsem se nenadála a byl čas na oběd. Zrovna jsem se na stromě ládovala kukuřičnou plackou, když jsem uslyšela zvuky. Divné zvuky. Opatrně jsem přelezla přes několik stromů. A pak jsem to uviděla. Přede mnou se rozkládala mýtina velikosti celého města Beristia. Všude byly obrovská děla a katapulty. Ale to ještě zdaleka nebylo všechno. Hemžilo se to tu vojáky. Byly jich stovky. Teď už nebylo pochyb o pravdivosti zpráv. To nejhorší však stálo vepředu. Co to bylo? Mělo to lví hlavu, hřívu jako kůň, ruce člověka, nohy vlka a ocas zebry. Pak jsem si všimla ještě něčeho. Panebože! Ono to má křídla! Na zádech to mělo černá dračí křídla. Křídla velká pět metrů. Tahle celá zrůdnost byla velká deset metrů. Musím toho zjistit více. Potichu jsem se vrátila na strom s mými věcmi a sbalila se. Splezla jsem ze stromu a plížila se co nejblíž. Dostala jsem se na odposlech; nějakých 7 metrů od nich. Slyšet o tom, co si povídají by nás mohlo zachránit. Ta věc mluvila s několika svými vojáky. Ti (naštěstí) byli obyčejní lidé. "Ale pane," křičel jeden voják, "Oni už o našem útoku vědí! Nějak se to k nim dostalo!" "Nesmysl!" okřikla ho ta věc, "Jak by se o tom mohli dozvědět? Kdyby byli v mých řadách zrádci, věděl bych to." "Nemyslím si, že-" začal voják, ale nestvůra ho okřikla. "Dost! Mé jméno je Ničitel VI. Nikdo nebude zpochybňovat mou autoritu! Dorazíme tam za tři týdny. Čtvrtý týden zaútočíme na Beristlii a dobijeme ji!" Najednou zafoukal vítr. Vzhledem k tomu, že Ničitel měl lví hlavu, což znamená že i lví čich, hned mě zvětřil. Otočil se mým směrem a spatřil mě. "Vetřelec! Chyťte ho!" zaječel. Věděla jsem, že útěk by byl marný. Byla bych moc pomalá. Místo toho jsem zavřela oči a soustředila se. Prosím! Tohle se mi podařilo udělat jen párkrát. Jestli se mi to nepodaří, je se mnou amen. Cítila jsem tlak na uši a najednou lup! A předemnou stál drak. Nasedla jsem a drak rychle stoupal k nebi. Dívala jsem se za sebe. Proč za mnou neletí? Divila jsem se. Aha! On má jedno křídlo zraněné! Ale to už po mě začali lučištníci střílet ohnivými šípy, tak jsem se radši rychle klidila. Na dračím hřbetě bylo pohodlně a tak jsem si zřímla. Když mě drak probudil, byli jsme už v Beristlii. Poděkovala jsem mu a dala mu kousek masa. Přeběhla jsem přes město a vtrhla do hradu. Věděla jsem, kde je trůní sál. Rozrazila jsem dveře a poklesla před krále. "Králi, máme problém. Měla jsem zjistit, zda jsou zprávy o útoku ze severu falešné. Nesu špatnou zprávu-nejsou. Putovala jsem pět dní, z toho čtyři dny zuřila vánice. Pak jsem narazila na nepřátelský tábor. Je tam nestvůra, která se jmenuje Ničitel VI. Má lví obličej, koňskou hřívu, lidské ruce, vlčí nohy, ocas zebry a dračí křídla. Ty jsou veliká pět metrů a celá tahle nestvůra je veliká deset metrů. Dorazí sem za tři týdny a zaútočí čtvrtý týden. Potom mě odhalili a já musela povolat draka. Měla jsem strach, aby za mnou neletěl, ale má zraněné křídlo. Drak mě odnesl až sem a já honem běžela vám tohle říct." Vládcova tvář se s každým slovem víc a víc kabonila. "Děkuji ti za tvé zprávy, i když jsou znepokojující," začal, "Nyní mě nech prosím přemýšlet. Mojí sluhové tě dovedou do přichystaného pokoje. Nejspíš potřebuješ sprchu. Na stole budeš mít pořádné jídlo. A teď běž." Otočila jsem se a slohové mě naváděli do mého pokoje. Bylo fajn si dát po tak dlouhé době sprchu a dobré jídlo. Ale trápilo mě hodně otázek. Co budeme dělat? Jak se ubraníme? A přežijeme vůbec? Je to jen otázka času.

2. Jednání Serellu

Kentaurka Auskura nám včera přinesla špatné zprávy. Vojska z města Drawom táhnou na našeho bývalého spojence-město Serel. Běž, a nabídni jim naši pomoc. Pokud by se Serelu Drawom zmocnil, neměli bychom proti němu žádnou šanci...Už mě to přestávalo bavit. Na severu bylo nevyzpytatelné počasí. Ale na jihu to bylo stokrát horší. Žily zde totiž strašlivé nestvůry. Zrovna jsem odrážela čtvrtý útok Kerbera. Cestování po zemi je tak zdlouhavé. Chtěla bych letět na drakovi, ale stojí to hodně síly ho povolat. Navíc mám zůstat nenápadná, co když se nepřítel dívá. Zrovna jsem se prodírala bažinou, když jsem uviděla rozsáhlé louky. Konečně! Po namáhavém dni cestování jsem se dostala do Serellu. Přešla jsem přes louky až k branám města. Zastavily mě stráže. "Co tu chceš?" tázal se jeden. "Jsem velvyslanec krále Beristlie a nesu vašemu vládci důležité a naléhavé zprávy." odpověděla jsem. Druhý ze strážců se na mě zkoumavě zadíval: "Když jsi velvyslanec, určitě budeš mít Beristliijskou Brož. Společně s ní chceme, abys nám ukázala něco zajímavého. Jak máme věřit, že by tě král Beristlie poslal, když nic neumíš?" Vzplála ve mě moje vrozená zuřivost. Vytáhla jsem Beristlijskou Brož a štěkla: "Chceš vidět něco speciálního? Tak se dívej!!!" Už dávno jsem zjistila, že povolávání draků mi jde lépe, když mám vztek. Představila jsem si velkého černého draka s bojovou zbrojí. Ve vteřině stál vedle mě. Strážci šokovaně vydechli a zírali na draka. "Ehm...," žbleptl ten druhý, "Tak tedy pojď. Zavedeme tě k našemu vládci." Nechala jsem zmizet draka a s doprovodem jednoho ze strážců jsme se vydali směrem k hradu. Vpochodovali jsme do trůního sálu. Strážce se postavil před trůn a spustil: "Tato žena říká, že je velvyslanec Beristlijského krále a nese prý důležité zprávy." Prohlížela jsem si jejich krále. Byl staršího věku, asi padesát let. Byl to člověk. Měl hnědé oči, černé vlasy a krátké černé vousy. "Nuže dobrá," začal, "Vyslechnu si, s čím jsi přišla. A ty se vrať zpátky k branám." Přistoupila jsem k trůnu a uklonila se.: "Jmenuji se Darow a jsem velvyslancem krále Beristlie. Naši zvědové odhalili blížící se útok na Vaše město pořádaný městem Drawom. Beristlie Vám nabízí vojenskou pomoc." Král se na chvilku zadumal a pak odpověděl: "Ano, o nadcházejícím útoku už vím. Ale je milé, že nám nabízíte pomoc. Rádi ji přijmeme. Vyřiď to prosím svému králi. Mé stráže ti dají jídlo na cestu."
Jídlo bylo opravdu vynikající a alespoň jsem načerpala sílu na další cestu. Po neunavném dni plném odhánění příšer jsem se dostala až do Beristlie. Předala jsem zprávu královi o tom, že už o útoku ví a že naši pomoc rádi přijmou. Sotva jsem se dovlékla domů. Dala jsem si sprchu a ulehla. Noc byla klidná, tak jako moje sny.

3. Drawom

Auskora s vojskem zahnala Ničitele na ústup. Ten jí ale přísahal pomstu. Poslala jsem ji na jih, aby pomohla Serellu, a na tobě je nyní, aby jsi zistila, co má Ničitel v plánu dál. Zvládneš to?Ano, přesně tyhle slova jsem si stále dokola přehrávala v paměti. Na dveře nám-a vlastně i Serellu-klepou dva útoky. Jeden, který vede Ničitel VI. proti Berilstlii a druhý, který vede město Drawom. Když jsem tak nad tím přemýšlela, napadla mě jedna bláznivá myšlenka. Co kdyz Drawom pracuje pro Ničitele? Nemůže být přece náhoda, že si oba vybrali na útok podobný termín. Jestli je to pravda, a já doufám že ne, pak nám hrozí opravdu velké nebezpečí. Co když se k Ničitelovi přidají u další města? Tohle musím říct královi. Ale ne teď, teď mám důležitější misi. Nebo ne? Co když je to jen pokus o odlákání nepřítele a pravé nebezpečí se Drawom? Myšlenky se mi rozutekly do všech směrů, zatímco jsem pelášila noční severní krajinou k nepříteli. Běžela jsem téměr bez přestávky. Bez dechu a bez oddychu. Jsem na to zvyklá; když jsem byla malá, trénovala jsem přežití sama. Však taky, kdo by mi pomohl, když celou mou rodnou vesnici vypálili, že? Pomyslela jsem si hořce. Soustřeď se, nařídila jsem si. Máš důležitý úkol. Když jsem si byla jistá, že už musím být blízko, vyšplhala jsem vysoko na strom. Odteďka musím šplhat pomalu a rozvážně. Jeden špatný pohyb a jsem mrtvá. Po necelé čtvrt hodince jsem zahlédla tábor nepřítele. Sakra! Zaklela jsem v duchu. Postavili si stany. Kde jenom najdu Ničitele? Pak mi to došlo. Ničitel je deset metrů vysoký, musím hledat nejvyšší stan. A taky ano, po chvilce hledání jsem ho našla. Pod příkrovem tmy jsem se nepozorovaně dostala k Ničitelově stanu. Slyšela jsem jen šepot. Na tak velké monstrum mluvil docela potichu. Jak jen to udělám, abych je slyšela? Stan měl trámy ze dřeva. Nevěděla jsem proč, ale byla jsem za to ráda. Vyšplhala jsem se po trámech nahoru. Dalším sěstím bylo, že trámy byly necelý metr široké, takže jsem se na nich v pohodě udržela. Vytáhla jsem svoji dýku a vyřezala do látkové střechy malý otvor. Ha! Stan byl asi nějak izolovaný kouzlem, protože jakmile jsem prořízla látku, slyšela jsem všechno. Ničitel nebyl zas až tak tichý. "...Je napadnout. Nebudou očekávat úrok od nás a od Drawomu zároveň." promluvil Ničitel. Aha, měla jsem pravdu. Drawom spolupracuje s Ničitelem. "Takže," ozval se jeho zástuce, "Za necelý týden dorazíme k Beristlii. V tu dobu vytáhne Drawom na Serell. Mezitím se vám už zahojí křídla. S tím okem děláme co můžeme, ale je to hluboká rána. S našimi výpočty byste na něho měl vidět alespoň na polovinu tak dobře jako předtím. Zrovna v době útoku." "Ano, to je prěsně ono." liboval si Ničitel. "Ta žena, která mi to provedla zemře krutou smrtí. A ten první zvěd s tím drakem také. Chci je obě u svých nohou a v řetězech! Zahynou, ale já si jejich smrt budu užívat..." Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Ani jsem nechtěla. Povolala jsem draka; tentokrát malého tak akorát na jednoho člověka. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Drak tak dokonale splýval s tmou, že jsem ho skoro neviděla. Nepozorovaně jsme odstartovali z tábora. Do Beristlie jsme se dostali někdy kolem svítáni. Poděkovala jsem drakovi a odvolala ho. Rychle musim předat zprávy královi. Vtrhla jsem do truního sálu. Uklonila se a spustila: "Mám několik zpráv, dobré i špatné. Ta dobrá zpráva je, že jsem zjistila, co Ničitel plánuje. Těch špatných je hned několik. Drawom pracuje pro Ničitele. Jak Drawom, tak i Ničitel mají v plánu zaútočit za týden. Ještě horši zpráva je, že Ničitelovi se zlepšuje zrak a na boj už bude moct létat. A pro mě a Auskoru ta nejhorší zpráva zní, že Ničitel chce mě a jí v řetězech u svých nohou." Vládce chvilku přemýšlel a potom se mě zeptal: "Jsou to velice znepokojivé zprávy. Napadá tě něco?" "Ano. Beristlia a Serell by se měli spojit. A já a Austkora bychom se měli držet u sebe. Nikdo se nesmí rozdělit." "Dobrá tedy, promyslím tvá slova. A teď můžeš jít." S hlavou plnou otázek jsem se vydala k sobě domů. Myšlenky mi vířily. Co budeme dělat? Byl to dobrý nápad, spojit se? Když Ničitel bude moct létat, nebude se souboj odehrávat hlavně v oblacích? A ta nejdůležitější otázka ze všech mi zastavila myšlenky. Přežijeme to vůbec?

4. Zrádce

Zpráva krále:

Do města přijel před týdnem můj bratranec Renard. Znám ho od děctví, ale teď se chová divně. Odchází po nocích z města, a já mám strach, aby nechodil informovat Ničitelovy lidi o vývoji situací v hradě. Je nám známo, že se Ničitel připojil k armádě táhnoucí na Serell, ale to neznamená, že zde nezanechal nějaké své lidi. Tvým úkolem je zjistit, jestli je můj bratranec neškodný, nebo jestli hraje proti nám...

Již třetí nocí jsem sledovala Renarda, jak se krade z města. Předchozí dvě noci se mi vždy ztratil ve tmě. Dneska ho nenechám ztratit se. Snad. Kličkovali jsme temnými ulicemi Beristlie. Spěchal, jako kdyby ho něco honilo. Možná o mě věděl, možná taky ne. Vždy se mi ztratil, protože jsem se držela z jeho zorného pole. "Takhle by to dál nešlo." zaklela jsem si pro sebe potichu. Naučím se kouzlo krátkodobé neviditelnosti. Druhý den ráno jsem zašla za Starším Královským mágem, který je tu už od založení Beristlie. Vedle dveří do jeho komnaty byl přibitý ceník kouzel. Přijela jsem ho pohledem, až jsem našla to co jsem hledala. Aha! No, stojí pět set Gardonů. Ještě štěstí, že si Gardony šetřím. Zaklepala jsem a vstoupila. Uvnitř stál mág s fousy až na zem, který míchal kotlík s lektvarem. "Aha, jasně." zabručel, "Takže ty bys chtěla krátkodobou neviditelnost? Počkej, hned ti donesu lektvar." Já na něho jen tupě zírala. No vlastně, on ovládá i Telepatii. Vlastně zná všechny kouzla. Mezitím sáhl do poličky prohnuté pod vahou několika desítek lektvarů. Natáhl ruku a já mu do ní vložila peníze. Poté mi předal lektvar: "Vypij to a budeš umět slova na kouzla krátkodobé neviditelnosti." Se slovy "Mnohokrát děkuji a přeji pěkný den." jsem vystoupila ze dveří. To byl ale divný chlápek, říkala jsem si zatímco jsem sprintovala k sobě domů. V noci téhož dne jsem se vydala sledovat Renarda. Ale ještě předtím jsem vypila lektvar. A opravdu; najednou jsem znala slova ke kouzlu krátkodobé neviditelnosti. Zaklela jsem sebe na neviditelnou a běžela k Renardovu domu. Ve stejnou dobu jako vždy vyběhl směrem k branám města. Tentokrát jsem se nemusela skrývat a šla rovnou za ním. Dnes mi neuteče. Prokličkovali jsme ulicemi až k branám. Tam se setkal se strážci. Ti (bohužel) nepouští jen dovnitř, ale ven ano. Prohnal se kolem strážců a vběhl do lesa. Kam jde? Sledovala jsem ho, jak pospíchá lesní pěšinou. Za chvilku jsme dorazili na louku uprostřed lesa. V tom z druhé strany louky přiběhl další člověk. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem ho poznala. Vždyť to je přece jeden náš strážce! Co tady dělá? A pak se mu začal měnit obličej i tělo. Jakmile se jeho rysy vrátily do původního tvaru, málem mě na místě ranila mrtvice. To jsme celou tu dobu zaměstnávali Ničitelova zástupce? Přiblížila jsem se, abych je slyšela. "Zjistil jsi něco nového?" otázal se zástupce. "Vědí o tom, že se Drawom připojil k Ničitelovi. Taky se hodlají se Serellem spojit." odpověděl hned Renard. Zástupce se zamyslel: "Dobře. Vrátíme se zpátky, ať do není podezřelé. Zatím ahoj." Renard přikývl a vracel se zpět do města. Šla jsem za ním. Přemýšlela jsem o tom, co jsem právě viděla. Pak mi něco došlo a já zústala stát na místě jako přimražená. Pokud Zástupce ovládá schopnost měnit tvar, máme před sebou velkého nepřítele. Ale zase, Ničitel by nikdy nebyl velitel, kdyby nebyl silnější. Umí ještě něco, o čem vůbec nevíme? To už jsme ale dorazili zpátky do města. Vběhla jsem ke královi do sálu. "Pane králi, nesu další zlé zprávy. Renard donáší Ničitelovi. A ten nový strážce je Ničitelův zástupce; umí měnit podobu." Vylíčila jsem královi podrobně celý rozhovor. "Sakra!" zaklel král, "Jak to, že mi to nedošlo? Zítra ráno je oba nechám vykázat z města. Jen doufám, že jich tu není víc." "To snad ne," zhrozila jsem se, "To bychom byli ve velkém maléru. Ale pro jistotu bych situaci kontrolovala." Král prikývl a odmlčel se. Poznala jsem, že má audience zde skončila. Domů jsem přišla když bylo něco kolem půl druhé ráno. Jediné mé myšlenky byly, abych se pořádně vyspala. A poprvé po dlouhé době jsem přečkala noc beze snů.

5. K hraničářům

Celé odpoledne jsem se hnala směrem na východ od Beristlie. Ano, na Derelovi to sice bylo pohodlné, ale ještě lepší je to z dračího hřbetu. Navíc bychom tam byli rychleji. Ale draka prý nemám používat. Ach jo. Alespoň mi král půjčil tohohle Araba. I když to není drak, je moc super. No, zkrátka asi po třech hodinách cesty jsem dorazila do města. Cedule hlásala, že se jmenuje Saskie. Velice divné jméno. Nu což. Derel přiklusal ke hradbám, u nichž stáli tři vojáci. "Kdo jsi?" chtěl vědět první. "Jsem velvyslanec krále Beristlie. Nesu vašemu králi důležité informace. Zde pohleďte, to je má Beristlijská brož." A ukázala jsem mu brož, na které z obou stran byli vyobrazeni Elfové, mágové, lidé, Kentauři, Upíři a Čarodějnice. Chvilku si jí prohlížel a pak přikývl: "Můžeš vstoupit. Cestu k hradu si asi najdeš sama." Poděkovala jsem a Derel se cvalem vydal do ulic. Saskie je obrovské město. Bylo zde mnoho lidí a Elfů, a dokonce jsem zahlédla i jednoho draka. Všichni se zastavovali, aby se podívali na mého půjčeného hřebce. Když jsem se dostala k hradu, opakovalo se to samé jako u bran až na to, že mi pohlídali Derela. Chvilku jsem v hradu bloudila, než se jedna starší služka slitovala a ukázala mi cestu k trůnímu sálu. Vstoupila jsem a nemohla tomu uvěřit. Zdejšímu kraji nevládne král, ale královna. Rychle jsem se vzpamatovala a uklonila se. "Mé jméno je Darow a jsem velvyslanec krále Beristlie. Mám vám předat tento pergamen." Natáhla jsem ruku se svitkem. Královna si jej vzala, rozvinula ho a začetla se do něj. Zanedlouho krabatila obočí. Hořela jsem zvědavostí, protože jsem nevěděla, co v pergamenu stojí. Po chvilce odpověděla: "Ach ano, velice znepokojivé zprávy. Děkuji. Teď můžeš jít." K mému zklamání jsem se nedozvěděla, co tam bylo napsáno. Vyšla jsem před hrad a najednou si vzpomněla i na svůj druhý úkol. Mám vyhledat hraničáře Dana. Teď už by bylo hloupé se tam vracet, tak jsem se zeptala některých vojáků. Všichni mi řekli jednu a tutéž adresu. Vyzvedla jsem si Derela a vydala se za Danem. Asi za pět minut už jsem stála u jeho dveří a klepala. Otevřít mi přišel chlapík, který vypadal tak na čtyřicet. Měl krátké černé vlasy, vytrénovanou postavu a pod trikem se mu rýsovaly svaly. Spustila jsem stejnou písničku: "Mé jméno je Darow a jsem velvyslanec krále Beristlie. Prý se jmenujete Dan a máte mi dát nějakou zapečetěnou krabičku." Chlápek se na mě podíval a pak začal: "Beristlie říkáš?! A ano, jmenuji se Dan. No tak dobře. Jen mi ukaž brož." Udělala jsem co chtěl. Jenom přikývl a potom sáhl dozadu. Vytáhl malou černou krabičku pokreslenou poutacími a zabezpečovacími kouzly. "Na," vtiskl mi ji do ruky a pohledem přejel mého koně, "Ještě ti dám lepšího koně na cestu, tenhle vypadá tak na zhroucení." Nevěděla jsem o čem to mluví, protože Derel vypadal krásně a zdravě. Pronásledovala jsem ho do stáje. Stáj byla obrovská asi jako tři domy. Dan sáhl pro jednoho poníka vepředu. "Předej mi svého koně, já ti za něho dám tohohle." Poslechla jsem a poděkovala. Zanedlouho jsem tryskem pelášila na hraničářském poníkovi. V Beristlii jsme byli za hodinu. Přiběhla jsem ke královi předat zprávy: "Králi, pergamen byl předán a tady máte svou černou záhadnou krabičku." "Moc ti děkuji," odpověděl, "A teď běž! Potřebuji byl v chvíli sám." S hlavou plnou otázek jsem dorazila domů. Co stálo v pergamenu? Proč jsem musela jet do Saskie? A hlavně; co je v té krabičce? Na to jsem chtěla znát odpověď nejvíc.

6. Tajemství černé skřínky

Noc za nocí mě pronásledovaly sny. Ale ne jen tak ledajaké sny. Takové jsem měla naposledy když jsem žila sama a utíkala z vypálené vesnice. Byly to sny s dračím poselstvím. Mé spojení s draky se v posledních dnech ještě prohloubilo. Každou noc mě zasahovaly zprávy o tom, co se děje u Ničitelovy armády. Zvláštní. Myslela jsem, že tuhle schopnost už nemám. Jak se zdálo tak ano. Já a Auskora jsme teď bydlely buď u mě nebo u ní. Nesměly jsme se od sebe oddělit. Tak nějak máme být Ničitelovou zkázou. V mém snu jeden drak kroužil nad Ničitelovým táborem. "Pospěšte si," říkal drak, "Je čas otevřít tu skříňku. Ale musíte jí otevřít společně, ty a Auskora." Hlas se ztratil v dálce a já se probudila, tak akorát na svítání. "Jak ses vyspala?" zeptala jsem se Auskory. "Nic moc. Pořád mám divné sny." odpověděla vyčerpaně. Nic jsem na to neřekla; však taky, co bych mohla, že? "Ty Auskoro," začala jsem, "Zase mám sny s draky. Prý máme společně otevřít tu skříňku." V mém pokoji nastalo hrobové ticho. Král se rozhodl nechat skříňku u nás, protože mu nešla otevřít. "Nooo... Tak dobře. Jenom se první nasnídáme a převlečeme, ano?" "Jo jasně." souhlasila jsem. Vylezly jsme z postelí, oblékly se a šly dolů po schodech na snídani. Já jsem si vzala tvarohový šáteček a kávu, kdežto Auskora dala přednost donutu s kakaem. Potichu jsme sbíraly a přemýšlela o svých snech. Obě máme sny, a to dost živé. Jakmile jsme dojedly, sklidila jsem ze stolu a položila na něho malou černou skříňku. Chvilku jsme jí zkoumaly, ale pak se ozvala Auskora: "Jak jí otevřeme?" "Nevím." odpověděla jsem, "Drak říkal, že to máme udělat společně. Třeba se toho musíme nějak dotknout." Auskora přikývla a společně jsme zkusili otevřít skříňku. Ano! Skříňka se s tichým sss otevřela a my jsme zvědavě jsme nakoukly dovnitř. Vevnitř ležely dva šípy a lísteček. Opatrně jsem vzala lísteček do prstů a nahlas četla: "Před mnoha sty lety bylo předpovězeno, že Beristlii napadne obrovská bestie se lví hlavu, hřívou jako kůň, rukama člověka, nohama vlka, ocasem zebry a dračími křídly." Odmlčela jsem se a ve strachu se podívala na Auskoru. Byla celá bledá. Tenhle popis odpovídal Ničitelovi VI. Polkla jsem a pokračovala: "Toto monstrum se spojí s jedním městem. Beristlie se bude muset mít napozoru. Mohou ho porazit pouze dva vyvolení. Pouze těm se podaří otevřít tuto skříňku. Jeden bude kentaur, a druhý z rodu dračích mágů. Musí tyto šípy napustit jejich spojenou krví a společně je vystřelit na monstrum. Pouze tak se jim podaří zachránit Beristlii a celý svět." V pokoji se rozhostilo ticho, bylo slyšet jen praskání ohně v krbu. "Ehm..." ozvala jsem se, "Tak to všechno mění." Auskora jen přikývla. Za chvilku nalezla svůj hlas:" Ale jak ty šípy napustíme vlastní krví? Možná bychom měli jít za králem." "Možná určitě." přitakala jsem, "A raději hned. Není času nazbyt. Poběž!" Společně jsme vyrazily do ulic. Zanedlouho už jsme klusaly u královského dvora a hledaly trůní sál. "Pane králi, tohle musíte vidět!" ozvala se Auskora. Rychle jsem přiběhla a podala mu svitek. Chvilku si ho četl, pak mu svitek vypadl z ruky a šokovaně na nás vytřeštil oči. "Kde jste to sebraly?!" rozlehl se sálem jeho hlas. "V té černé skříňce." odpověděly jsme naráz. "Ach ne, to snad ne." bědoval král, "Co když se vám něco stane? Nemůžu přijít o mé dva nejvěrnější a nejlepší lidi!" "Budeme opatrné," začala jsem, "Ale teď máme mnohem větší problém. Musíme nějak dostat naši krev na tyhle šípy." "Jo, jo vlastně. Pojďte za mnou, znám jenom jednoho člověka, který by tohle dokázal." mávl král rukou a my ho následovaly. Vedl nás přes celý hrad až do skladu s vínem. Pak sáhl na jednu zeď, ta se rozpustila a odhalila točité schody vedoucí dolů. Připadalo mi, že ty schody nikde nekončí. Když už jsem měla pocit, že už jsme až moc hluboko, schody končily dřevěnými dveřmi. Ze začátku mi na nich nepřipadalo nic zvláštního, ale pak jsem to poznala. Na dveřích byly různé malůvky. Instinktivně jsem poznala, že jsou z mého a Auskořina života; narození Auskory, vypálení mé vesnice, naše první shledání ve městě a dokonce i to, když jsme otevíraly tajemnou černou skříňku. A teď dveře jako kouzlem vykreslovaly tenhle moment; Já, Auskora a král stojíme přede dveřma a prohlížíme si je. Král na ně zaklepal. Zevnitř vykoukl podsaditý mužík menší než já. Měl dlouhé fousy sahající až na zem, oblečení jako do boje a v ruce dlouhou zahnutou hůl. Někoho mi připomínal. Jakmile poznal krále, uklonil se a spustil: "Přeji pěkný den, králi. Co vás ke mě přivádí?" "Romade, však to víš. Stejně jako tvůj bratr, který prodává kouzla i ty jsi mocným kouzelníkem." No jo! Proto mi připadal povědomý. U jeho bratra jsem si kupovala kouzlo krátkodobé neviditelnosti. Pak mi došla u jeho výška. On je to trpaslík. "To jsou ony?" s pochopením se na nás Romad podíval, "Ty co mají zachránit Beristlii? Tak pojďte dál." Vešli jsme do útulné komnaty. V právem rohu pokoje stála postel, a nad ní se táhla řada poliček. V levém rohu byla postavená malá kuchyňka. A uprostřed stál-stejně jako u jeho bratra-velký bublající kotel. Dále tu byla ještě sedačka se stolkem a krátká chodba, která nejspíš vedla do koupelny. "Pojďte dál a říkejte mi Romade." uvítal nás trpaslík. "Ráda vás poznávám, Romade. Jmenuji se Darow." usmála jsem se na něho a potřásla si s ním rukou. Měl pevný stisk. "Já vás také ráda poznávám, mé jméno je Auskora." ozvala se Auskora a taky si s ním potřásla. "Mno, musím dostat vaší krev na šípy. Pujčíte mi je prosím?" zeptal se Romad. Sáhla jsem do své brašny pro šípy. Když jsem mu je podávala, tvářil se zkoumavě. "Tak to bude problém. Snad se to zvládne. Sedněte si na sedačku a nastavte prosím ruku, abych vám mohl odebrat krev." Obě jsme s napětím přikývly a šly si sednout. Nastavily jsme ruce a Romad vytáhl dvě jehly. Nejprve jednu zapíchl do mé žíly, poté to opakoval i u Auskory. Docela to bolelo. Ale potom vzal obě jehly s krví a smíchal je do jedné misky. Následně uchopil šípy a namočil je. Potom začal mimo a nějakou kletbu. Divila jsem se co to dělá. Asi slyšel mé myšlenky, protože se na mě podíval a odpověděl: "Začaroval jsem šípy, aby na nich krev držela." "Jé, to je dobré, moc děkujeme." odpověděla jsem mu s úsměvem. "Tak a teď musíte jít a pořádně se vyspat!" Auskora se zatvářila nešťastně. Nedivila jsem se jí; myslela jsem na to hordu schodů. "Děkujime vám za vše." ozval se král. Romad se jen usmál a lehce ťukl holí do země. Pak se se mnou zatočil svět a jediné co jsem si pamatovala bylo to, že jsme se s Auskorou ocitly u mě doma a potichu upadáme do spánku. Ve snu mě zase navštívil drak. "Pospěšte si, není času nazbyt. Pozítří zaútočí. Ničitel musí být poražen, jinak nadejde konec světa." říkal mi. A potom mi předvedl to, co viděl. Ničitelova armáda stála na kraji lesa. Poznala jsem ten les, zanedlouho budou u Beristlie. Jeho tábořiště se rozrostlo o čtyři stany s... Drawomským erbem! Pár Drawomských vojáků přece jen přežilo! Ale nebude jich víc než dvacet. Vidina se začala strácet, až jsem upadla do hlubokého spánku beze snů.

7. Rozhodující bitva

Společně s Auskorou jsme stály v přední linii naší armády. Podle mých snových kamarádů by měl Ničitel dorazit každou chvíli. Nervózně jsme stáli na bitevním poli asi půl kilometru za Beristlií, která byla naprosto nechráněná. Za mnou a Auskorou se táhly řady vojáků. Bylo jich kolem tří set, což není celkem málo. Předemnou přistál drak, kterého jsem poslala na výzvědy. "Ničitelova armáda přichází. Dorazí za necelé dvě minuty." pověděl mi drakonsky. "Děkuji, vrať se zpátky do dračí říše." řekla jsem a nakrmila ho sušeným masem. Jakmile drak zmizel otočila jsem se k našemu vojsku: "Vojáci, poslouchejte! Ničitelova armáda dorazí za necelé dvě minuty. Pamatujte si, že nebojujete protože jste nuceni. Bojujete za svobodu, mír a rodinu!" Polem se rozlehl válečný pokřik. Pak se rozhostilo ticho. V dálce jsme slyšeli řinčení zbraní a sborový pochod. A pak, za řadou vojáků a skoro stejném počtu jako našem, šel Ničitel. Šlo ho vidět z dálky dvou set metrů. Celý jeho zástup se zastavil padesát metrů od nás. Ničitel spočinul pohledem na mě a Auskoře. Jenom se na nás usmál. "Darow, Auskoro, to je ale milé shledání! Škoda že bude brzy po vás." pověděl mile a smutně zároveň. "Ano, to je velká škoda, že?" odpověděla Auskora sarkasticky. Ničitele to přestávalo bavit. "No, tak na co čekáme? Vojsko, do útoku!" zavelel. Jeho vojáci zakřičela a vrhli se na nás. Otočila jsem se k našim: "Bojujte a chraňte naši zemi! Za Beristlii!" Nikoho jsem nemusela pobízet dvakrát; rychle se rozběhli proti Ničitelově armádě. Ničitel se na to vykašlal, díky svým křídlům se vznesl vysoko nad zem. Čekaly jsme to; proto jsem okamžitě povolala obrovského draka se speciálním vozem pro Auskoru. "Nastup si!" křídla jsem na ní. Okamžitě byla ve voze a za vteřinu už jsme stoupaly vzhůru. S Romadem jsem se domluvila, že nadlehčí vůz kouzlem. Obě jsme měly připravené luky. Věděla jsem, že ho Auskora trefí. Je to kentaur; ti mají vrozené schopnosti střílení. Já jsem měla luk půjčený od krále, ale na střílení jsem úplné pako. Sice mi Auskora v posledních dnech dávala lekce střelby z luku, nicméně nehodlám počítat, kolikrát skončil můj šíp v jejím ocasu. Nejprve budeme muset Ničitele oslabit. Vytáhla jsem svůj meč a slétla s drakem k Ničitelovi, kterého jsem zasáhla do ruky. Z rány se vyvalila krev. Auskora vyskočila z vozu, skočila svůj dvojitý skok a trefila Ničitele mečem do noh. Drak bleskurychle vystřihl otočku a vrhl se pod Auskoru. Ta s hlasitým BUM přistála ve voze. "Jdeme na to!" hlasitě vykřikla. Ihned vystřelila šíp na Ničitele. Šíp ho zasáhl a Ničitel hlasitě a bolestivě zařval. "Teď Darow! To zvládneš, věřím ti!" povzbuzovala mě Auskora. Byla jsem za to ráda, že mám tak dobrou přítelkyni. Jedním okem jsem se podívala dolů. Naše armáda vyhrávala. To mi dodalo ještě více sebevědomí. Napjala jsem luk a vystřelila. Bolestivý jekot mi prozradil, že jsem se trefila. Podívala jsem se kam. Auskořin šíp vězel v jeho těle, můj zasáhl křídlo. Ničitel spadnul na zem. Auskora a já jsem k němu rychle seběhly, popadly své záložní dýky a sekaly do něho, dokud se nepřestal bránit. Jeho srdce přestalo tlouct a oči mu zešedivěly. Ničitelova armáda byla naprosto ochromená. Já a Auskora jsme se zapojily do boje, naše nadšení nakazilo již unavené vojáky. Zanedlouho nezbylo po Ničitelově armádě nic. Bitevním polem se rozlehl vítězný pokřik. Já a Auskora jsme se rozběhly naproti sobě a objaly se. Musím říct, že jsem se neubránila slzám štěstí z toho, že už je to za námi "Auskoro! My jsme ho porazily! Jo! Byla jsi výborná" "Ty taky!" souhlasila Auskora, "Už je to hotovo! Můžeme v klidu žít!" Obě jsme se rozbrečely štěstím. Proč bychom taky nemohly, když jsme se poslední dobou nemohly vyspat a strachovaly se o sebe a své blízké? Objaly jsme se a pak jsem cítila, že obě omdléváme. Probudily jsme se u Auskory doma. V klidu jsme se nasnídaly. U snídaně bylo veselo, vzpomínaly jsme na všechno co se v posledních měsících stalo. Nejvtipnější nám přišlo včerejší zhroucení. Se smíchem jsme vyšly z Auskořina domu. Nevím kdo byl více překvapený, jestli my nebo ty zástupy lidí před domem. S Auskorou jsme se na sebe podívaly a rozesmály se. Všem lidem nezbývalo než se přidat. Vzali nás na ramena-mě nesly lidé a Auskoru ostatní kentauři-a spěchali směrem k hradu. Jako velká voda vtrhli do trůního sálu a postavili mě a Auskoru před krále. My se uklonily a král spustil: "Auskoro, Darow, za vaši velkolepou statečnost v boji proti Ničitelovi se budou pořádat oslavy. Byly jste velice odvážné a muselo to chtít velkou kuráž postavit se proti tak velkému a silnému nepříteli! Nechť vypukne slavnost!" V sále začali všichni lidé jásat. Já a Auskora jsme se přidaly a společně s ostatními lidmi jsme se hrnuly na nádvoří, kde už byly přichystány stoly s jídlem. Jídlo bylo výtečné, ale ještě lepší bylo, že jsem svou veselou náladu mohla sdílet společně s Auskorou. Během posledních pár měsíců a hlavně dní, kdy jsme si musely vzájemně věřit se z nás staly nejlepší kamarádky. Byla jsem vlastně ráda za to, že se Ničitel rozhodl vytáhnout proti Beristlii. Protože kdyby to neudělal, poznala bych se vůbec s Auskorou? Rozhodla jsem se tuhle otázku nechat plavat a společně s ostatními jsem si užívala slavnosti.