Hellion Flu

Ságu psali: upír Nasgar a démon Kamoril 

1) Nasgar

"Dobrý večer Nasgare,"
Vstal jsem, když muž za mnou promluvil a poklekl na jedno koleno, doprovázený jeho tichým smíchem. Myslím, že si nikdy nezvykl, že se mu ostatní hraničáři klaní, i přesto, že byl jejich velitelem už dlouhé roky. Mistr Walter byl prostě takový. Byl radši, když jsme mu řekli, co si myslíme, než aby jsme do poslední chvíle mlčeli a naše flustrace vygradovala. Jiným velitelům to bylo jedno. V mnoha případech mysleli jen na svou kariéru. Než jsem to zažil na vlastní oči, myslel jsem si, že Kamoril jen přehání, když o nich mluví.
"Můžu Vám být nápomocen?"
"Můžeš vstát," pousmál se klidně a posadil se na jeden ze zubů cimbuří.
"Jak často máš hlídky, tady na baště?" Zeptal se nenuceně.
Nevěděl jsem, kam tento rozhovor bude mířit a proto jsem možná odpověděl až zbytečně moc podezřívavě, což u hory s plnovousem vyvolalo jen další smích. "Téměř vždy. Je moje práce, dohlížet ve stanovený čas na stanovený úsek hranic,"
"Nemusíš se hned čepýřit, příteli,"
"Omlouvám se, pane. Můžu-"
"Nepřišel jsem za tebou, protože bych po tobě něco chtěl," upřel oči k lesu a já jeho pohled následoval spíš instinktivně, než úmyslně. Nakonec, byl jsem na hlídce a neměl bych spouštět oči z okolí. Asi přeháním... Ale paranoia ke mě patřila ve stejné míře, jako život ke smrti. Nikdy se jí nebudu schopen zbavit, a mohl jsem za to poděkovat svému otci.
"Tak co Vás přivádí na mou hlídku?" Bodlo mě v žaludku, "přehlédl jsem něco? Jste nespokojen s mými službami?"
"Tak to není," zachmuřil se a opřel se zády o chladné kameny, "Přišel jsem za tebou, kvůli tomu démonovi,"
Nemusel jsem dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že je řeč o Kamorilovi. Já vlastně jiného démona, nebo obyvatele Beristlie, neznal tak dobře, aby se se mnou mohl někdo bavit o daném tvorovi.
"Proč?"
Navzdory snaze, zůstat klidný, vetřela se mi do hlasu nervozita, kterou Walter nemohl přehlédnout, a taky ji nepřehlédl. Rty se mu pohnuly do jakéhosi křížence úsměvu a úšklebu.
"Nemusíš o něj mít strach, můj milý hraničáři,"
Zasyčel jsem, při slově 'můj'. Mistr významně nadzvedl obočí, ale přešel to bez povšimnutí.
"Tak proč se mnou chcete mluvit o Kamorilovi?"
"Nevšiml sis, že se poslední dobou chová... jinak?"
"Ne," odsekl jsem.
Lhal jsem.
Všiml jsem si změn v Kamorilově chování až příliš dobře. Vypadal nemocný - duševně, ne fyzicky, i když počet ran, utržených za několik posledních úkonů pro královnu mu na štěstí nepřidal. Od travičky se vyhýbal kontaktu s okolím. Ven vyšel jen jednou, a to v mém doprovodu potom, co se od nikud vynořila holubice Kena a moje vlčice, Sitiliny. Naše cesta vedla k tmavobílé bráně Eorsu, od které jsme se vraceli s podivnými společníky. Démon nesl v náručí okřídleného králíka a já odcházel s naprosto dutou hlavou. Připojil se ke mě drak. Zapřísáhl jsem se, že nebudu Rastriün zneužívat, dokud to nebude situace nejvyšší nouze. Jen ať si odpočívá ve svém domově, společně s wyvernem, který byl mým prvním společníkem. Potřeboval jsem najít Darow, nebo kohokoliv jiného, kdo uměl s draky, aby mi pomohl s Rastriün vycházet, protože jsem neměl o dracích nejmenší tušení. Ale zpět k našemu problému s Kamorilem...
Zvykl jsem si trávit čas v jeho malém, bylinami narvaném domě. Očividně jsem mu nevadil a byl rád, že má nějakou společnost, která mu nejde po krku a neustále mu zírá pod ruku, když míchal nějaké masti. Mít ho za přítele mělo nespornou výhodu - nemusel jsem se strachovat, co bude, až se moje tělo přestane samo léčit. Protože jsem byl v jeho domě, byl jsem několikrát svědkem určitého záchvatu. Celé Kamorilovo tělo se chvělo v křečích a trvalo, než zase ustoupili. Na otázku "Co je s tebou?" odpovídal "Nedělej si starosti. To se spraví," ale nespravovalo se to. Jednou jsem ho našel schouleného v rohu a když jsem mu položil ruku na rameno, kousl mě. Teď, během mistrových otázek, jsem si mnul strupy na předloktí.
"Věř nebo ne, královna si o něj dělá starosti,"
"Nemusí," odpověděl jsem, podstatně krotším hlasem než před několika okamžiky. "Kamoril je v pořádku. Je jen unavený. Potřebuje trochu času pro sebe,"
"A královská rada si myslí, že divočí. Víš, co to znamená?"
Musel bych být idi*t, nevědět, co to znamená.
Byl jsem mnohokrát svědkem zdivočení u upírů. Většinou bylo následkem fyzické, nebo masivní psychické újmy. Ten nebožák už víckrát nevěděl o světe, byl zvířetem, které chtělo jen zasytit svůj žaludek a ukojit žízeň, která ho svírala. Pokud se to stalo v našem klanu, bylo mojí smutnou povinností divokého najít a zprovodit ze světa. Nebylo jim pomoci. Možná proto mi ze rtů unikl poplašený vzdech a o krok jsem od mistra ucouvl. Walter byl okmažitě na nohou a chytal mě za trup, abych se nepřevážil a nespadl do prostoru za mnou - nakonec, na cimbuří jsem byl dvanáct metrů ve vzduchu. Pád by mi zpřelámal kosti.
"Není na něm nejmenší známka divočení!" Vmetl jsem mistrovi prudce do tváře. Za každou cenu jsem se snažil vyhnout očnímu kontaktu s ním. Bylo mi nepříjemné, jak blízko u mě je, i když byl jen člověkem a jeho síla se nemohla měřit s tou mojí. Tiše jsem se napomenul. Neměl bych přemýšlet o tom, jak nejlépe odzbrojit svého velitele. Fakt bylo, že pohled na jeho svaly a medvědí ruce ve mě evokoval představu otce - a to bylo něco, nad čím jsem víckrát přemýšlet nechtěl.
"Nekřič Nasgare. Jdu za tebou přímo z královské rady. Měl bys vědět, že Její Veličenstvo se nekromanta zastalo a kdokoliv by mu chtěl ublížit má oficiálně svázané ruce. Nutno ale podotknout, že nedůvěra klíčí rychle. Nikomu tady Kamoril nevěří, ne tak jako tobě," přešel do šepotu, "Pomoz mu, než se stane nějaká nehoda, Nasgare. Nehody, ty královna neovlivní. Tvoje hlídka končí, můžeš jít. Zbytek noci přeberu za tebe,"
Víc pobízení jsem nepotřeboval. Schody z ochozu jsem spíš seskákal po třech, než abych je seběhl. Dole byl sice mistrův kůň, ale já jen proběhl kolem pasoucího se zvířete. Nemyslel jsem si sice, že by to mistr zahnal až do extrému, ale nepotřeboval jsem být stíhaný za krádež jezdeckého koně.
***
Přeběhnout polovinou lesa, celým městem a další polovinou lesa, než se přede mnou objevila Kamorilova chaloupka, mě málem vyřídilo. Když jsem bral za kliku, sotva jsem popadal dech. Nutil jsem se do zklidnění tepu a dechu a teprve, když mi v uších přestalo hučet, jsem stiskl kliku. Čekal jsem, že bude zamčeno, a že budu muset klepat do zblbnutí, než se démon rozhodne vstát a pustit mě dovnitř, ale fakt, že se přede mnou dveře otevřely, mě z neznámého důvodu flustroval víc, než kdyby bylo zamčeno a démon mě ignoroval.
"Kamorile?"
Odpovědělo mi zakňučení z místnosti, ve které spával.
Byl na něj žalostný pohled. Holými zády se opíral o zeď, jako kdyby doufal, že ze zdí přejme chlad. Dvěma pažemi si svíral břicho a dalšími podpíral hlavu, po tvářích se mu ronily černé slzy. Chvěl se a kůže se na několika místech cukala. Maličká holubice poskakovala po místnosti a vrkala. Nejspíš by mu ráda pomohla, ale neměla tušení, jak to má udělat.
"Kame," zašeptal jsem překvapeně.
Pár kroky jsem překonal vzdálenost mezi námi. Celý hořel a knučel. Nechal se sevřít v náručí.
"Co s tebou, u bohů, je Kame?"
Srdce jsem měl až v krku. Nikdy dřív jsem nikoho v podobném stavu neviděl. Nenávidím pocit bezmoce, a ten byl teď neuvěřitelně silný. Nekromant místo odpovědi znovu zaknučel. Pak nadávil a zkropil podlahu, mě i sebe. Zápasil jsem s vlastním žaludkem, zatímco jsem otíral natrávenou potravu z jeho obličeje.
"Zůstaň sedět," vyzval jsem ho, zatímco jsem se vstával a šel do maličké koupelny, abych mu připravil koupel. Bylo zbytečné žádat ho, aby se nehýbal, protože on byl rád, že vůbec existuje. Než jsem se pro něj vrátil, otřel jsem se a půjčil si jednu z jeho košil, abych se zbavil zápachu. Kena rozčileně létala okolo, než jsem nekromanta dopravil do koupelny a položil ho do vody. Zachvěl se pod dotekem vlažné vody. Chladná by mu možná byla pomohla víc, ale neměl jsem to srdce ho do ní pokládat. Přinesl jsem sklenici vody. Potřeboval jsem pořád něco dělat, abych nezačal otevřeně panikařit. Napil se, s mojí pomocí. Křeče už naštěstí začaly odeznívat a on se uvolňoval. Nechal chvíli zavřené oči, nicméně, dech se mu vyrovnal a ze rtů mu unikl uvolněný vzdech. Bylo po všem, ať to bylo cokoliv.
"Nasgare?"
"Tady sedím," jen bříšky prstů jsem se dotknul jeho ramene. Přikývl na znamení, že ví, že tam jsem.
"Co je s tebou Kame?"
"Tohle se stává,"
"Neřekneš mi, jak se to jmenuje? Jak ti pomoc? Proč se to děje? Kame, musíš mi něco říct," začal jsem naléhat.

Nekromant se odmlčel jen na krátko.
"Hellion Flu,"
"Co?"
"Víš kdo to je Urgnanus?"
"Ano," zadrhl jsem se v odpovědi. Urgananuse, bytost způsobující pomalou a nepříjemnou smrt jsem znal z příběhů a nekromantova vyprávění. Ale nikdy jsem neslyšel o ničem jménem Hellion Flu. Kamoril s krátkou přestávkou pokračoval.
"Flu je pozdní efekt,"
"Nerozumím,"
"Bojoval jsem s ním. Zranil mě. Musel mi do krve vstříknout něco svého jedu. Hellion Flu... Napadá to orgány zevnitř. Je to poslední úder meče chápeš? Netvor zemře, ale může si být jistý, že ty půjdeš za ním... Nejhorší je, že na to nepřijdeš, dokud neumíráš," zašeptal a oči se mu znovu plnily slzami.
"Jak to vyléčit?"
"Nemám tu byliny, které by mi pomohly,"
"Kde je najdu?"
"Nenajdeš,"
Nechápavě jsem se na něj podíval. Kamoril se tiše zasmál.
"Ony rostou jen v pevnosti nekromantů, protože potřebují... trochu jiné podmínky. Myslel jsem, že bych se na pár dní vytratil," vrtěl hlavou, jako kdyby sám nevěřil svým slovům, "ale nemůžu vážit takovou cestu... A nemůžu tě nechat jít samotného, protože... Nekromanti jsou značně paranoidní druh,"
Jak ironické, vzpomenu-li si na sebe. Mlčel jsem ale a poslouchal. Když se zdálo, že už nic neřekl, pronesl jsem věcným hlasem, nepřipouštějícím námitky.
"Dobře. Fajn. Koupím koně,"
Nechápavě nadzvedl obočí.
"Nedívej se tak. Já můžu jít po svých, pro tebe bude ale lepší, když pojedeš. Najdeme tu pevnost, ty najdeš byliny a připravíš si lék. Víš, v jaké pevnosti rostou?"
"Nasgare, já-"
"Víš, nebo budeme tápat?"
"Vím," rezignoval tiše. Ulevilo se mi. Bál jsem se, že si bude paličatě stát za svým názorem, a že já budu moc jen bezmocně přihlížet, jak umírá.
"Fajn. Takže hned ráno koupíme koně a vyrazíme," uzavřel jsem debatu a zvedl v ruce osušku.

2) Kamoril

Ten večer to byl zatím nejhorší záchvat, jaký jsem měl. Myslel jsem, že uhořím. Bylo to, jako kdyby někdo založil v mých útrobách požár a krev mu byla palivem. Byl jsem... šťastný, že se Nasgar ukázal a byl se mnou po zbytek večera, ale jeho rozhodnutí mě velmi trápilo. Ten hloupoučký upír si nedokázal představit, co na nás po cestě čeká. Dokud budeme v lesích, ještě to půjde. Ale byl někdy v horách? Tam se to potuluje nejrůznější havětí a zbojníci byli to poslední, čeho jsem se obával. A pak, pevnost nekromantů. Nebylo jisté, že tam ty byliny stále jsou. Nasgar byl rozhodnutý pro mě riskovat život, i když byl náš cíl tak nejistý. Je tohle opravdu projev přátelství? Nebo jen neskutečné pitomosti, kterou upír oplýval?
Rozhodl jsem se pomlčet o skutenosti, že už může být pozdě na moji záchranu. Držel se myšlenky o léku, jako tonoucí stébla. Nebyl to lékař, ani já jsem jím nebyl... Ale znal jsem těla dobře. Zatímco on se hnal za falešnou nadějí, já chtěl střízlivě umřít. Teď jsem si mohl být jistý, že mě umřít nenechá a jistě si najde způsob, jak mi v tom zabránit.
Pomohl mi z vody a posadil mě na osušky. Musel jsem uznat, že se umí o raněné dobře starat, i když vlastně vůbec nevěděl, co to dělá.
Snažil se být šetrný, ale cukal jsem sebou při každém tahu osušky.
"Nasgare prosím, nemůžeš být opatrnější?" Procedil jsem skrz zaťaté zuby. "Serváváš mi s tím snad dvě vrstvy kůže!"
"Promiň Kame," zajíkl se sklesle a zoufale se snažil.
Byl jsem šťastný, když s tím konečně přestal a pomohl mi se obléknout. Snažil se do mě dostat ještě trochu vody. Tu jsem narozdíl od jídla přijal. Zapřísahal jsem se, že jestli tohle přežiju, už nikdy si nebudu hrát na soupeře immortalů. Zatímco se mě upír snažil přesvědčit ke konzumaci krajíce chleba, přemýšlel jsem, jestli jsem někdy slyšel o někom, kdo Flu přežil. Neslyšel. Sice to neznamenalo, že žádný takový neexistuje, ale flustrovalo mě to, protože, proč bych zrovna já měl mít to štěstí?
"Musíš něco sníst!"
"To mi to, příteli, budeš muset narvat do chřtánu,"
"Chováš se jak malej! Nejsi doktor, ale sakra, snad víš, že se musíš trochu najíst!"
"Ty se o mě opravdu bojíš," pousmál jsem se nad tónem jeho hlasu. Byl rozrušený, hlas mu přeskakoval. Potily se mu dlaně, neustále si je otíral do kalhot a prokousl si ret z vnitřní strany. Sál svoji vlastní krev, aby se uklidnil. Proč to asi dělá? říkal jsem si. Nasgar by byl vskutku zajímavým objektem pro zkoumání proměněného.
"Napiju se vody... Nechci se znovu pozvracet," vysvětlil jsem nakonec, proč tak zatvrzele odmítám potravu. Hraničář zpozorněl.
"Kolik jsi se dneska..?"
"Asi dvakrát,"
Spíš čtyřikrát, ale po ránu jsem to, na prázdný žaludek nepočítal.
"Kame, potřebuji, aby jsi mi řekl všechno co o téhle hnusné nemoci víš... Protože pokud někde po cestě dostaneš záchvat, já nevím jak ti mám pomoc," zašeptal a já slyšel nepopsatelný smutek. To byl jediný důvod, proč jsem si odpustil sarkasmus.
"Moc toho není. Hellion Flu je jednotný název pro jed immortalů. Každý se šíří jinak. Co se Urgnanuse týče, jed napadá nervová centra. To je důvod těch křečí. Jinak je to podobné otravě krve a dalším hnusům. Smrt nastává, když se jed dostane do mozku a do srdce. Aby jsi ale konečně chcípnul, musí zamořit mozek, každé jeho centrum..."
Zvedl jsem oči, teprve až když jsem domluvil. Hraničář těžko skrýval hrůzu. Ve tváři se mu sice svalů necukalo a bělma nerudla od zadržovaných slz - žádné v jeho očích nebyly - ale spodní ret se mu chvěl. Proč na něj vyhlídka mého odchodu takhle působí? Nikdy dřív jsem ho takhle neviděl.
"Poznáš..." polknul, než pokračoval. "Poznáš, v jakém jsi stádiu? Nebo.. jak to pojmenovat?"
Odmlčel jsem se a přemýšlel. Sáhl jsem na nůž, ležící na stole a bodl se hrotem do holeně. Upír vykřikl a pokusil se mi nůž vzít, ale zachytil jsem ho párem rukou, zatímco jsem si stejnou mělkou ránu způsobil na koleni a na začátku stehna. Teprve v jeho polovině jsem ucítil bolest. Díval jsem se na svoji krev, pozvolna vytékající z ranek, zatímco mi upír nadával a trhal na cucky povlečení polštáře, aby ranky ovázal. Pořád byla modrá, ale začínala cuckovatět. Když k tomu připočtu, že křeče už dvakrát denně a jednou v noci, a že se tomu tak dělo skoro měsíc...
"Možná mám deset dní, než jed dostoupí k břichu. Potom to půjde rychle, v řádu pár dní k srdci a v řádu pár hodin k mozku. Takže mám dohromady dva týdny, než mě spálíš,"
Dostal jsem facku.
Zíral jsem na něj se zúženými zornicemi a čekal na vysvětlení, proč mě udeřil. Chvěl se po celém těle a mnul si prsty.
"Dost. Ty neumřeš. A pokud, tak to bude mýma rukama. Normálně tě uškrtím ve spaní," zasyčel, zatímco jeho oči střídavě rudly a střídavě černaly. Byl to jejich ochranný reflex, proti pláči.
"Dobře. Zachráníš mě a oba spolu budeme spokojeně žít," odsekl jsem. Unikl mu ublížený vzdech, než mě chytil jako husu a narval mi krajíc chleba pomalu až do žaludku. Beru to zpátky. Neumí se starat o nemocné!
***
Brzy na mě dolehla únava a tak jsem se, s Nasgarovou pomocí, přesunul do postele. A tam, schovaného pod peřinou jako malé dítě, mě přepadla slabost. Chytil jsem ho za ruku, když odcházel, aby si ustlal na pohovce.
"Prosím, zůstaneš tady?"
"Fajn,"