Mise Arnaerr

1)

Dvě silné mozolnaté ruce se mi jako dva hady ovinuly okolo hrdla. Mezi palci drtily průdušnici s krkavicí a promačkávaly měkkou tkáň a nutily mě lapat po dechu, jako rybu na souši. Zapíral jsem se proti chlupatým pažím a podpatky svých bot bezděčně hrabal v zemi.
---
Dostal jsem se do velmi nepříjemné situace a to ráno přitom začal tak hezký den. Na nebi svítily poslední teplé paprsky slunce a chladný vítr z východu přitom oznamoval blížící se zimu. Brzy napadne bílý sníh a příroda se uchýlí ke spánku. Na dveře jsem si tmavým uhlem napsal vzkaz sám sobě. Stále jsem zapomínal nakoupit dřevo, abych mohl topit při chladných večerech a oblékajíc si dlouhý kabát jsem vyrazil k hradu, tyčícímu se nad městem, jako orel nad svým hnízdem.
Na hradě panovala klidná atmosféra. Služebné se věnovaly své práci a přitom klidně klábosily. Na nedalekém opracovišti klusal černý teplokrevník. Žvýkal udidlo a pěnil, uši soustředěně směrované kupředu. Věnovala se mu mladá žena, kolem které na dlouhé lonži poklusával.
Z psince ozval nadšený štěkot, když dovnitř přišel ošetřovatel. Ranní návštěva znamenala krmení a proto ho tak nadšeně vítali. Pousmál jsem se nad poklidným životem hradu a vyrazil ke dveřím. Místnost za nimi byla sídlištěm vojenského kapitána, kam si bojovníci a další hrdinové chodili pro nové úkoly, aby měli z čeho žít. Dělilo mě jen pár metrů, když na nádvoří vběhl kůň a jezdec. Oba byli servaní a vyděšení. Jezdec napůl visel z koně a zvíře se snažilo utéct před plandajícím jezdcem.
Pár skoky jsem u nich byl. Zachytil jsem koně, jednou rukou za otěže a druhou za lícnice a uklidňoval ho, dokud nepřestal se svou panikou. Seběhlo se k nám několik vojáků a jeden vyprostil nohy jezdce ze třmenů a položil ho na zem.
"Jdi s tím koněm dál!" Křikli na mě a já jim rád vyhověl. Chodil jsem s ním v kruhu, dokud se jeho tep neuklidnil a poslouchal.
"Přepadli nás... Unesli lady... Nemoh' jsem nic dělat... Lady a koně..." pak jezdec upadl do bezvědomí a museli ho předat léčiteli.
Hladil jsem zvíře po klabonosé hlavě, vjel prsty do hřívy. Po chvíli zvažování pro a proti jsem se obrátil k vojákům. Hádka mezi nimi se stupňovala, ale i když se překřikovali, měli muži ve stříbrném brnění stejný cíl. Vyrazit a dívku najít.
"Chci pomoci,"
"S tímhle sotva můžeš pomoc elfe," odsekl jeden z nich. Stáhl jsem uši do zadu, podobně, jako provokovaný kůň.
"A nech ho Rodrigu. Třeba pomoc může. Navíc se teď hodí každá pomoc, musíme lady Andaluss najít co nejrychleji. Stejně by jsme žádali bojovníka o pomoc," zastala se mě bojovnice, která před pár minutami vodila mladého koně na opracovišti. Kývla na mě a já na ni, jako poděkování.
---
Měl jsem dělat mrtvého brouka a nepouštět se do záchrany Stelly Andaluss. Jenže morální zásady jsem měl až příliš pevné a když jsem mohl pomoci, nemohl jsem zůstat sedět a nic nedělat.
A nebo by bylo nejlepší, kdybych nevyrazil sám a počkal na skupinu stopařů. V pěti jezdcích by jsme našli onu chatrč rychleji...
A taky bych nejspíš neležel na zádech a nedusil se. Začínal jsem vidět rozmazaně. Koutkem oka jsem zavadil o svou dýku. Ležela tak blízko...
Riskoval jsem a pustil jednu jeho ruku. Stisk okamžitě zesílil a v zorném poli se objevovaly nezaměnitelné černé flíčky. Měl jsem jen pár okamžiků, než by ze mě vymáčkl život úplně... Prsty zavadily o rukojeť a přitáhly ji do dlaně.
Stisk na hrdle povolil, jakmile bílá čepel zmizela v krku muže nade mnou. Vytrhl jsem ji a bodl ho znovu, dokud se neodvalil stranou. Řval, jako propíchlé podsvinče a dusil se. Z tepny mu stříkala krev v pravidelných intervalech, podle toho, jak ještě bušilo srdce.
Vyškrábal jsem se na nohy a sípal. Nechal jsem ho ležet na zemi, rána byla dost fatální, věděl jsem, že je jen otázka pár minut, než zemře.
"Lady... Lady Andaluss?" Chraptěl jsem, prohledávající chatrč.
Našel jsem ji schovanou v jednom pokoji. Nebyla spoutaná ale ruce měla odřené od provazů. Sama se rozvázala. Byla rozhodnutá se začít zachraňovat sama.
"Jdeme domů,"
Rozplakala se mi v náručí.
---
Byla to radost, když lady a dva bílí koně s vlnitou hřívou vešli na nádvoří. Komorná vyrazila naproti své paní a ihned se jí ujala, zatímco pacholek vyrazil pro koně. Já jen konstatoval velitelce, že únosce je mrtvý a kde najdou tělo, než jsem konečně vyrazil domů.

2)

V krbu příjemně plápolal rudo zlatý plamen a dřevo praskalo. Naplňovalo můj dům svou vůní a já se opět obouval. Až se vrátím domů, uvítá mě příjemné teplo, jako omluva za pobyt v chladném zimním počasí.
Vyrazil jsem směrem k náměstí, abych se podíval po daru pro jednoho z bojovníků. Neznal jsem ho, tušil jsem jen, že to má být elf, i když jiný, než já. Možná by se mu hodil luk... Ale pokud s lukem neumí, k čemu by mu to bylo? Nakonec to byl jen předsudek, kterého se mnoho tvorů drželo.
Po cestě mě zarazil pohled na jedno z polí. V chladu se krčila poslední úroda. Jestli farmář brzy nesklidí, akorát mu chlad všechno spálí a nebude mít nic. Zavrtěl jsem hlavou nad jeho laxním chováním a všímal si svého.
---
Krásné teplo domova. Hřálo o to víc s vědomím, že tenhle kousek světa je můj. Zul jsem se a spokojeně posadil do opracované ovčí kůže. Zatím jsem toho moc neměl a ovčinu jsem sebou táhl už dlouho. Sedící v tureckém sedu, prohlížel jsem si dar, který jsem ten den na trhu zakoupil. Nakonec jsem jen pokrčil rameny a vložil ho do dřevěné krabičky. Když se mu nebude líbit, ať to prostě prodá. Neznám ho. Bude mi jedno, co s tím dárkem udělá.
Usnul jsem stočený na bílém rounu s praskajícím ohněm za sebou.
---
Ráno jsem byl brzy na nohou a kroky mě opět dovedly na nádvoří hradu. Všiml jsem si, že zapřahali několik těžkých koní do saní. Pacholek od nich zrovna odběhl a tak jsem se k nim přitočil. Hladil jsem po velké hlavě krásného hnědáka, dobře stavěného a živeného, ale ne natolik, aby svaly přerůstaly v nevzhledný tuk. Zaujatý koněm, položil jsem hlavu do huňaté, černé hřívy, nevšiml jsem si mladého muže, přistupujícímu ke mě.
"Jmenuje se Richie,"
Otočil jsem se a rychle od koně ustoupil. Díval jsem se na člověka, vysokého a průměrně širokého v ramenou. Byl plavovlasý a hladce oholený, na bradě drobný dolíček. Oči, které lemovaly světlé řasy, pohlížely na svět bleděmodrým pohledem. Byl docela pohledný.
Něco konstatoval, když jeho slova zůstala bez odpovědi. Hnědák se otočil po jeho hlase a pohodil hlavou. Natáhl krk kupředu a lehce zaržál. Nakročil si a švihl ocasem, předvádějící se v plné kráse. Obdivoval jsem chladné koně mnohem více než jejich teplokrevné, nebo plnokrevné protějšky. Zatímco koně vysoko v krvi byli šílení, divocí blázni, tito obři vynikali svou klidnou povahou, která mě tolik oslovovala.
"Ma quentelyë?" zmohl jsem se nakonec.
"Nerozumím ti, když mluvíš elfsky," pousmál se.
"Ptal jsem se, co jsi říkal," zavrtěl jsem hlavou.
"Že je to pěkný kůň. A silák,"
"To vskutku je..."
"Líbí se ti?"
Přikývl jsem. Zvíře nás pozorovalo velkýma, klidnýma očima. Nesnažilo se vyprosit kokino, jako to dělali poníci, ani nehledalo duchy, jako plnokrevníci. Jen čekalo, až přijde jeho pán a zapřáhne ho do práce.
"Pojedou s nimi pro vánoční strom. Bude tu stát, hezky vprostřed nádvoří,"
"To bude vypadat hezky..."
"A co tě sem přivádí? Jestli se nepletu, ty jsi ten co dojel pro lady Andaluss."
Přikývl jsem, a známý-neznámý pokračoval: "Velitelka byla docela naštvaná, když jsi se sebral a odjel ji hledat sám."
"Neměla mi půjčovat koně," pokrčil jsem rameny.
Zasmál se: "Vsadím boty, že by jsi jel i bez půjčeného,"
Měl pravdu. Copak bych mohl čekat? Byla dívka. Dívky toho mohou svým únoscům nabídnout více, než by mohli chlapci, třebaže i to je možné. Zasyčel jsem a vytěsnil z hlavy špatné vzpomínky a jen pokrčil rameny.
"A co tě sem přivádí?"
"Vlastně, práce," pokrčil jsem rameny.
"Teď toho moc není. Až na toho farmáře,"
Mimoděk jsem si vzpomněl na nesklizenou úrodu.
"Farmáře?"
"Jo, starého Jollyho. Dlouho se zdržoval se sklizní poslední úrody a včera mu ji něco vybralo, takže chce aby jsme zjistili, co to bylo,"
"Podle mě mu to akorát sežrala zvěř," pokrčil jsem rameny a zvedl k druhému muži oči. Pokýval hlavou a přikývl na znamení, že si myslí totéž.
"Stejně, zaplatil si službu a navíc, je to snadný způsob jak vydělat galony. Vezmeš to?" podíval se na mě.
"Vezmu,"
"Nemohli by jste uhnout?" odháněl nás od koní starý muž. Vysedal na kozlík a mladé páže, které mu mělo dělat společnost, vysedlo vedle něj. Neměli sebou nikoho, kdo by strom porazil a tak patrně už musel někde ležet a oni ho jen jeli vyzvednout. Vzal do rukou otěže a prudce s nimi pohnul. Stáhl jsem uši dozadu, zároveň s koňmi, ale musel jsem spolknout svou poznámku. Odmítající strpět hrubé ruce starce, otočil jsem se a odcházel z hradu. Na poslední chvíli jsem si vzpomněl, že jsem na něco zapomněl.
"Ai..." zašeptal jsem. Plavovlasý rytíř už byl pryč.
---
Nebyl to malý farmář, živořící na maličkém políčku a tak jsem mu v duchu skládal omluvu. Měl velká pole a byl na všechno sám, proto nestihl sklidit zelí a rajčata tak rychle, jak by chtěl. Musel sklízet jinou úrodu, dojit skot, podestýlat koním a pečovat o snůšku a tak na jedno políčko zkrátka zapomněl.
Procházel jsem po poničeném poli. Netrvalo dlouho najít stopy po zvířeti, které se po poli proběhlo a zanechalo za sebou spoušť. Bylo samotné, jen jeden kus. Nezvyklé pro vysokou zvěř. Stopy po velkých spárcích napovídaly něčemu většímu, než jelen.
Mohl by to být los? V takovém případě..., uvažoval jsem, ...Ho musím chytit.
Nechtěl jsem, aby se zvířeti jako je los stalo něco vážného, aby na něj vyrazili lovci a servali ho k zemi. Když Johnatan lovil, nikdy jsem nebyl lovu přítomen. Jen jednou jsem viděl porážku lesního krále a ten pohled mě do dnešního dne provázel. Mohl jsem zabít člověka, mohl jsem příšeru. Mohl jsem zabít kohokoliv, ale pohled na umírajícího losa... Do teď jsem ho viděl, jak stál po spálu v jezeře, vyčerpaný a s šípy hluboko v huňaté srsti. Sklonili ho ale předtím jsem slyšel ten nešťastný řev. Slíbil jsem si, že nedopustím, aby se totéž stalo i tomu, který vešel na pole.
"Potřebuji sítě a provaz," otočil jsem se k hospodáři.
"Hodláte ty pacholky chytit? Sám?"
"Já se obávám, že to nebyli pacholci," vraceli jsme se klidným krokem ke stodole, kde měl všechno schované. Pohledem jsem zavadil o hlávku zelí. Lesklo se na ní něco, co k rozhodně nebylo součástí rostliny - krev.
"Ať to bylo, co to bylo, včera jsem to trefil z kuše," pokrčil rameny.
Bodlo mě u srdce, ale zároveň překvapil jeho klid. Kdyby to byl skutečně nějaký výrostek... tak mi právě hospodář s klidnou tváří oznámil, že trefil člověka.
"Dobře..."

---

Vrátil jsem se večer. Měl jsem sebou byliny a obvaz, pro ošetření střelného zranění. Doufal jsem, že se mi podaří si se zvířetem promluvit. Už dávno jsem zapomněl, jak cíleně používat jejich řeč, ale stále jsem dokázal... mluvit jako němý a hluchý. Lépe než člověk, hůře než elf. Spoléhal jsem na svoje skomírající schopnosti a že mi mohou zvíře uklidnit.
Nechtěl jsem stavět pasti a tak jsem síť a provazy použil jinak. Udělal jsem z nich cestu od lesa až do prázdné ohrady. Až zvíře večer přijde, budu doufat, že vidina žrádla, poházeného v ohradě, ho do ní zavede. Při nejhorším ho skrz uličku naženu dovnitř...
Posadil jsem se pod strom a čekal, až přijde noc. Slunce ustupovalo, obloha se halila do černé a pohlcovala okolní krajinu. Pohlcovala i mě. Zavřel jsem oči, spoléhající na sluch, který ještě sloužil.
Čekal jsem dlouho. Ale vyplatilo se to.
Přišel, kulhal. Bylo vůbec překvapení, že přišel znovu na místo, kde byl zraněn. Ale vyrazil mi dech.
Byl to obrovský býk, vysoký, jako kůň, s mohutným parožím. Kráčel pomalu, našlapoval opatrně. Očichal síť a rozhlédl se okolo sebe, pátral po zradě. Nemohl jsem ho oslovit přímo, zvířata mi dávno uzavřela svou mysl, přesto jsem se snažil soustředit jen na něj a žádal jsem ho, ať vejde do ohrady. Myslel jsem, že sním. Přede mnou byl král lesa, nádherný, jako žádný jiný, sněhobílý...
Zavrtěl jsem hlavou a probral se z poblouznění. Los pomalu kráčel uličkou a nebyl vlastně tak krásný. Byl starší, hubený a zraněný. Proto kradl od lidí a proto přišel znovu. Jeho stádo ho muselo zahnat, mladší ho museli napadat... Bylo mi ho tak líto.
Zvažoval jsem pečlivě každý pohyb, který jsem učinil. Upíral jsem své myšlenky ke zvířeti, které sklonilo hlavu k připravenému senu a začalo žrát. Přibližoval jsem se k ohradě z boku a tak jsem viděl smutné oči sesazeného lesního šlechtice a viděl jsem zlomený šíp.
"Quildë... quildë..." opakoval jsem tichá uklidnění.
Los si mě konečně všiml. Chtěl uskočit, ale něco ho zastavilo. Možná to byla prosba, kterou jsem k němu posílal, možná byl unavený utíkat, možná to byla ta rána. Ať už to bylo jakkoliv, dovolilo mi to přiblížit se k němu.
Hlavou mi problesklo, že bych měl zvířeti kolem krku hodit smyčku, aby mi neuteklo. Zavrhl jsem to.
"Quildë... Ni ná nildo..."
Díval se na mě, nozdry do široka. Sklonil hlavu, parohy otočené směrem ke mě a zahrabal pravým, předním během.
"Ni ná nildo..."
Šel jsem přikrčený, ruce zvednuté před sebou, opakující slova ve svém mateřském jazyce. Nacházela si cestu do zvířecího srdce mnohem snadněji, než slova lidí, slova těch, co mu ublížili.
Zafrkal - a pustil mě k sobě.
Dlaněmi jsem spočíval v hrubé srsti, slepené potem, špínou a krví. Cítil jsem pach losa, pach lesa a pach hniloby z ran.
"Ni let restalë..." slíbil jsem mu.
Ránu jsem ošetřoval pomalu. Divoké zvíře mi nevěřilo, ale chápalo, že se mu snažím pomoc. Málem utekl, když jsem z jeho těla vytáhl zlomený šíp a bolestně zařval, když jsem z rány vymačkával hnis. Byliny ale poskytly úlevu a zvíře sklonilo hlavu, frkající do hlíny. Kdybych ho potkal v lese, nejspíš by na mě zaútočil, vyděšený ze své rány, vyděšený ze mě. Nerozuměl jsem, proč byl teď tak klidný.
Požádal jsem ho, aby šel se mnou a udělal pár kroků zpět. Nerozuměl mi. To byl okamžik, kdy jsem ho měl nechat jít, ale temní elfové trpí sobeckostí víc, než kterýkoliv jiný elf, co chodí po světě.
"Iquista... avanta," stáhl jsem jeden z provazů k sobě a upletl z něj kolem losovy hlavy ohlávku. Nechtěl jsem ho zkrotit, příliš ochočit, nebo osedlat. Chtěl jsem jistotu, že přežije zimu.
"To to jako byl los?" zeptal se překvapeně hospodář. Polekal mě víc, než zvíře. Chovalo se klidněji - ulevil jsem od bolesti a tak jsem pro teď znamenal přítele.
"Tancavë, jen los," přikývl jsem.
"No, i tak děkuju, že jsi tu potvoru chytil. Co s ním budeš dělat, porazíš ho?"
"Nikdy. Nechám ho přežít zimu a na jaře ho pustím. Ať se rozhodne sám, kam vlastně patří," odmlčel jsem se:"Prosím, vyřiďte na hradě, že za vaši ztrátu může divoká zvěř," pak jsem odešel.
Šel za mnou poslušně, jako beránek.
Věděl jsem, že mě čeká ještě hodně práce, protože jsem mu musel postavit přístřeší. Tu noc jsem nespal, ale pracoval na přístřešku. Bylo to překvapení, když ke mě přišel hospodář a plavovlasý voják z rána. Příliš jsme nemluvili, jen jsme společně postavili přístřešek pro zvíře a nastlali ho vrstvou slámy. Moje ovčí kůže skončila převázaná na jeho zádech, pro teplo a když se býk s klidem složil a chroupal jablka, teprve potom jsem usnul, jen pár hodin nad ránem.

3)

Lidé nejsou jediná naivní rasa. Když dojde na významné dny, svátky, spojené s radostí a životem, tak všichni svým způsobem očekávají, že ten den bude perfektní, bez hádek a neštěstí. Jako kdyby měla všechna starost na světě pro jediný den skončit a všichni by měli být šťastní a pohromadě, se svými blízkými. Žádné roztříštěné rodiny, žádní sirotci, choulící se k sobě. Je to naivní doufání. Mrtvá dívka, ležící ve vlastní posteli, toho byla důkazem.
Díval jsem se na ni, zatímco plavovlasý voják, jehož jméno se mi stále nedařilo pochytit, vyslýchal rodiče toho nebožátka. Uchem jsem směřoval dozadu, aby mi neunikla jejich slova. Hodné, milé děvče, které mělo po městě mnoho přátel. Byla jako sluníčko, jak povahou, tak i svým vzezřením. Lokny dlouhých, zlatých vlasů, měla kolem hlavy, jako korunu.
Přivřel jsem oči a natočil hlavu do strany. Dvěma kroky jsem stál u postele a vědom si skutečnosti, že mi v zádech visí tři páry očí jsem se bříšky prstů dotkl krku. Nebylo na něm ani stopy po cizích prstech, nebo po promáčknuté tkáni.
"Lala..." zamručel jsem.
"Nebrouká si, mluví v elfštině," vysvětlil voják rozhořčenému otci.
Hledal jsem dál. Namodralá kůže okolo rtů a hrdla nasvědčovala udušení. Opatrně jsem dívce zvrátil hlavu a druhou rukou otevřel ústa. Kromě bílých řad zubů byl v ústní dutině i tmavorudý jazyk. Nebyl zduřelý. Narovnal jsem dívčinu hlavu a zašeptal "Lala" znovu.
"Co hledáš?"
Tón vojákova hlasu prozrazoval, že dělám něco nevhodného. Ale já nechtěl čekat na pitvu, obzvlášť, když jsem byl jen kousek od toho zjistit, co se děvčeti přihodilo.
"Udusila se. No... Snažím se zjistit, proč,"
"A tvoje zjištění je..?"
"Na krku nemá stopy po škrcení a v ústech nemá stopy po jedu," pokrčil jsem rameny a vysloužil si nesouhlasné zabručení. Radši jsem se dál věnoval dívce.
Poslední, co by mohlo její smrt způsobit - pokud jsem se nemýlil - byly dlaně položené na obličeji, tisknuté k ní, dokud se štíhlé tělo nepřestalo chvět a srdce společně s mozkem nevzdaly boj o život. Postavil jsem se vedle ní a držel ruce nad její tváří. Voják, jako kdyby pochopil, co tím sleduji a podíval se za nehty.
"Arnaerre?"
"Huh?"
"Má tu zaschnutou krev. Bojovala o sebe," pak obrátil pozornost k rodičům:"Já vím, že už jsem se ptal... Ale měla vaše dcera nějaké problémy? Někoho, s kým by nevycházela? Změnilo se nějak její chování?"
On mluvil a já zkoumal pokoj. Napůl dětský, napůl pokoj dospělé slečny. Hračky, vzpomínka na bezstarostné pobíhání a hraní si, ležely úhledně vyskládané na policích, vedle tisickrát čtených knih... Na stole byl rozepsaný námět románu. Nejspíš ho neplánovala schovat v šuplíku... Stěny začala dívka malovat na zelenou, na odstín, jaký měla jablka. Všude kolem mě ležely stopy pulzujícího života, nebyl to pokoj někoho, kdo pokorně čekal na smrt. Mrzelo mě to. Už svůj román nedopíše. Stěny nikdy nepřebarví. Neobleče šaty ve skříni, nesedne si k zrcadlu, aby si učesala vlasy. Udělalo se mi zle a musel jsem otevřít okno. Ledový proud vzduchu mě udeřil do tváře a vehnal slzy do očí. Alespoň jsem měl výmluvu. Jen tak jsem tam stál a poslouchal vedený výslech. Myslel jsem na mrtvé novorozeně a jeho otce, kterého zabila ta šílená žena zrovna tak. Byl jsem tam a měl jsem... Mohl jsem... Ho ochránit, ale on místo toho vykrvácel na podlaze, jako podsvinče. Bolel mě žaludek. Tohle byl druh selhání, se kterým jsem si sám nedokázal poradit. Město vypadalo tak klidně... Včera byly slavnosti. Ještě včera se v paláci všichni veselili, pili, jedli, mluvili se svými přáteli. A někdy během té noci se někdo vloupal do domu a zabil dívku.
Vloupal do domu?
Rodiče si ničeho nevšimli. Jak by mohli, bylo zamčeno. Každé okno v domě bylo zamčeno zevnitř, i tady jsem musel otočit kličkou, vytvarovanou jako mašlička, abych okno otevřel.
"Cárelya ná ronta!" Zanadával jsem.
"Hej, tomuhle náhodou rozumím!" Otočil se ke mě jako na obrtlíku: "jsme teprve na začátku, tak se prosím tě neurážej... Ano?" Zjemnil na konci tón, když viděl mé rozpoložení.
"Promiň,"
---
Přenechali jsme dívku vojákům, co ji odnesli do márnice. Nezajímal jsem se o protokol lékařů a tak jsme s vojákem vyrazili do mého domu.
Seděli jsme u dubového stolu a oheň vedle nás v krbu praskal. Bylo by to za jiných okolností příjemné.
"Tak? Co ti řekli?" Zajímal jsem se.
"Jak jsi ho pojmenoval?"
"Cože?" Zamrkal jsem.
"Jak jsi pojmenoval toho soba?"
"Je to los, ne sob. A to teď není-"
"Měl by mít jméno,"
Koukal jsem na něj jak z jara. Máme řešit vraždu... A on se ptá na jméno losa, klidně chrupajícího ve stáji.
"Hele... Měli by jsme se držet tématu,"
"To dělám, ale ty od něj prcháš té vraždě," pokrčil rameny.
Hlavou mi jen problesklo, že tímhle tempem bude brzy někdo řešit jeho vraždu.
"Nemá jméno,"
"Měl bys mu ho dát," zopakoval.
"A proč? Po zimě se vrátí do lesa,"
"A to mu do té doby budeš říkat 'Hej lose!' nebo co?" Uchechtl se, pobavený.
"Aby tě koza kopla," povzdechl jsem si. "Nevím, jak mu mám říkat,"
"Co třeba podle psa? Měl jsi někdy psa?"
"Ne,"
"Koně?"
"Ano ale... Ne,"
"Podle milence?"
"A tady končím debatu," zasyčel jsem.
Vrátili jsme se k meritu věci.
"Nevím, co všechno jsi vnímal a co jsi vypustil. Diana byla prý přátelská holka, usměvavá a hodná... Podle otce byla pořád stejná, scházela se s kamarádkami ale podle matky se začala chovat jinak. Byla taková křečkovitá, stejně tak dívky okolo ní a-"
"Měli by jsme ta děvčata navštívit," pronesl jsem a mnul si kořen nosu mezi ukazováčkem a palcem.
"Myslíš, že ty holky něco ví?"
"Myslím, že nemáme co ztratit,"
---
Byly rozrušené. Byla to tři děvčata, ničím si nebyla podobná, až na laní pohled, kterým nás každá obdařila. Dlouho se s nimi mluvit nedalo, smrt kamarádky je rozrušila natolik, že bez pláče se zmohly jen na pár slov. Všechny svorně tvrdily, že neví, co se mohlo dívce přihodit a nechávaly nás tak ve slepé uličce.
Snažil jsem si vzpomenout na jakákoliv Johnatanova slova, která bych si mohl přetlumočit jako radu, nebo povzbuzení, ale nic mě nenapadlo. A i kdyby, neměl by mi jak poradit. My obyčejně byli ti, nad kým si bojovníci lámali hlavu.
"Z tohohle nejsem moudrej," povzdechl si voják.
"V jejím pokoji nebylo nic divného, nic opeházeného. Všechno bylo zamčené a přesto dívka byla mrtvá. Rodiče to udělat nemohli-"
"Proč je z toho škrtáš?" Zarazil mě.
Díval jsem se na něj a uvažoval. Když jsem mluvil, cítil jsem stoprocentní jistotu. Něco mě tam na tom místě muselo zaujmout natolik, abych teď s klidným svědomím tvrdil, že to oni nebyli. Ach ano. Nehty.
"Copak jsi viděl, že by byli poškrábaní?"
"A co líčení?"
"Nildo," oslovil jsem ho elfsky. Zamračil se, netuše, že to není urážka:"Dusila se. Bojovala o život, o každý nádech, zatímco ji někdo vraždil. Věř mi. Kdyby někoho poškrábala, líčení by to neukrylo,"
Mlčel a zvažoval. Nakonec pokrčil rameny a usoudil, že mám pravdu.. A společně jsme vyrazili po sousedech, zeptat se každého, kdo dívku znal, jen proto, aby jsme se dozvěděli, co jsme sami věděli: že byla hodné, moc milé děvče.
Novinka - přítele neměla. Takže to nemohla být vražda ze žárlivosti. Byl ale chlapec, co do ní byl zamilovaný.
Odmítal jsem myšlenku, že by zavraždil dívku, kterou miloval. Voják mi vytkl, že jsem hl○upý. Že se nemohu k lidem takhle stavět. Odsekl jsem, že po stoosmdesáti letech života dobře vím, jak se k jeho rase stavět.
---
Vyděsili jsme tu celou, početnou rodinu, když jsme se byli na chlapce ptát. Vyrušili jsme je od příprav štědrého dne. Voják mluvil a já sledoval chlapcovu reakci. Bylo to zrzavé, pihaté vyžle s těma nejzelenějšíma očima na světě. Působil jako milý hoch. Těžko uvěřit, kam směrovalo vojákovo podezření.
Pověděli jsme mu, jak jsme dívku našli. Ztuhl a ve mě se srdce hnulo. Byl to on?
"Já věděl, že je to špatný nápad!" Vzkřikl.
Vyměnili jsme si nechápavé pohledy.
"Co tím myslíš?"
"No..." znejistěl: "Nechtěl jsem je sledovat, vážně ne! Jen, když jsem je viděl do toho lesa jít, měl jsem prostě pocit, že bych je měl sledovat. Ony se tam sešly a udělaly spolu nějaký rituál a z kruhu kolem nich pak něco vyletělo. Zabilo to zvíře a my utekli,"
"A to ti máme věřit?" Odměřeně se voják zeptal.
"Jak to vypadalo?" Zeptal jsem se místo pochyb.
"Vypadalo to jako žena. Stará žena zahalená v kapuci. Chytila to zvíře a... Víc nevím,"
"Věřím ti,"
Nekřičel na mě, dokud jsme nevyšli ven. Pak se na mě obořil.
"Děláš si ze mě srandu? Ty té povídačce věříš?"
"A ty bys zavřel nevinného kluka?"
"Jak můžeš vědět, že je nevinný?"
"Jaká je pravděpodobnost, že si kluk vymyslí strigu?" Odsekl jsem.
Stáli jsme na chodníku, kolem nás už moc lidí neprocházelo. Všichni byli doma a chtěli být s rodinami. I on chtěl být se svou.
"Běž. Dva ji stejně lovit nemohou,"
Protestoval. Vešel jsem do stínu a tam mě vidět nemohl. Zanadával, myslící si, že jsem utekl a odešel. Přál jsem si jít s ním, nebo mít ho ssebou. Nebýt teď opuštěný. Zavrtěl jsem hlavou a vyšel ztichlou ulicí.
Šel jsem za dívkou jménem Lily. Bylo to malé, podsadité děvče s kudrnatými, černými vlasy a velkýma očima. Po Dianě byla nejmladší.
"Můžu vám pomoc, pane... Elfe?" Zmateně na mě pohlédla.
"Mohu dál?"
---
Seděli jsme v kuchyni. Byla doma sama, rodiče bůh ví kde. Byla tu zima, bála se ohně. Teď se chvěla i přitom všem, co jsem jí řekl.
"Takže já umřu?" Zeptala se tiše.
"Ne. Až se bude krmit, bude zranitelná a až do východu slunce smrtelná. Neboj se. Budu schovaný, neuvidí mě. Lily, musíš mi slíbit, že až se začneme prát, musíš utéct... A utíkej jak nejdál budeš moc. Ráno najdi... Nějakého vojáka a přijď,"
---
Nemohla usnout. Bylo mi jí líto. Chtěl jsem jí dát nějaký odvar ale bál jsem se, že by pak zůstala spát.
Ochladilo se, i na prosincovou noc. Lily se ukryla pod deku a já v rohu prsty masíroval rukojeť darované dýky... Darow. Zvláštní žena. Možná mi dnes zachránila život.
Dveře se pomalu otevřely. Oči, přizpůsobené tmě viděly ženu, ohnutou v zádech, unavenou a vychrtlou. Šinula se k posteli a nakláněla se nad dívkou. A mezi nimi, jakoby se zvedl bílý vír. Lily zasípala a vytřeštila oči směrem ke mě, v tichém volání o pomoc.
Zůstal jsem stize viset na zádech a strhl ji do strany. Dívka ihned vyrazila ven a zabouchla za sebou dveře a nechala mě a ducha zápasit. Striga škrábala, čtyři řady ostrých zubů zanechávaly značky na kůži. Tma byla můj spojenec. Nevěděla, kde mám tvář ale já ji viděl ostře. Konečně se mi povedlo vnořit ostří hluboko do jejího čela. Trhla sebou, vydala poslední skřek... Zhroutila se na mě a mě se zatmělo před očima. Strhla mě při pádu a já se praštil o roh postele.
---
"Arnaerre? Prosím, odpověz," někdo se mnou klepal jako s vanoční večeří.
Pomalu jsem otevřel oči a nad sebou?
"Johnatane?" Nedařilo se mi zaostřit, rozbitá hlava pulzovala.
"Ne, jen Jon," osvětlil. Byl to on. Lily přivedla plavovlasého muže.
"Jsi magnet na zranění hlavy,"
"Ne hůř, než ona," a podíval jsem se na strigu.
"Jo. Ne hůř, než ona," usmál se.
Vzal mě do náruče a odnesl, zatímco o strigu se postarali muži z jeho družiny. Musel jsem ale mluvit s královnou, aby své varovala nad nebezpečím starých přivolání. Není si s nimi radno zahrávat.

4)

"Arnaerre? Ty už nejspíš? Skvěle, tak pojď za mnou!"
Zmohl jsem se jen na zmatené "dobré ráno". Jon se s pozdravením nijak nezdržoval. Prakticky mě oblékl do kabátu a odtáhl mě z losova přístřešku. Bílý býk nesouhlasně mručel, že odcházím ještě před ranní dávkou dobrot a propaloval mě vyčítavým pohledem, dokud jsme se mu z očí neztratili.
"Kam jdeme?" Domáhal jsem se vysvětlení.
"Koupit ti koně,"
"Eh?"
"Umíš přece jezdit, ne?" Nadzvedl obočí.
"Jo ale..."
"Žádné ale. Nebude tam věcně,"
---
Koňský trh nebyl ve středu města, ale spíš u jeho okraje. Tolik koní na jednom místě... Vzpomněl jsem si, jak jsme jednou na podobném trhu kradli s mými přáteli. Odvedli jsme tenkrát skupinu poníků a prodali je za slušný peníz ve vedlejším městě... A asi za týden jsme je ukradli od nového majitele a vrátili starému za odměnu dvakrát tak velkou.
Musel jsem se u té vzpomínky usmát. Jako kdyby se to všechno stalo včera.
"Není vraník ale říkal jsem si... Že by se ti mohl líbit," vytrhl mě ze vzpomínání.
Bílý valach byl vykartáčovaný a hadříky otřený natolik, že se jeho srst leskla na zimním slunci, jako naleštěný drahokam. Dvojice černých, hlubokých očí pečlivě zkoumala svět a nozdry se rozšiřovaly a znovu smršťovaly, jak nasával vzduch. Natáhl jsem k němu ruku a on ji se zájmem očichal.
"Jmenuje se Warrian a je to andaluský valach. Škoda toho handicapu, byl by dal dobrý hříbata... Ale zase, takhle se alespoň může prodat,"
Ani jsem si nevšiml, kdy k nám přišla žena ve středních letech. Představila se nám jako Gerta a jako současná majitelka bílého koně.
"Je nádherný,"
"Potřebuje jemný vedení," pohladila ho po hlavě: "Normálně bych ho nikdy neprodala, ale... Stěhuju se. A nemůžu ho tam vláčet s sebou,"
Kůň se o ni jemně otíral. Pouto, které mezi nimi bylo, museli dlouho budovat. Mrzelo mě, že ho musí přetrhat.
"Koupil bych ho,"
Prohlédla si mě. Podívala se mi na dlaně, zkoumala dotekem prst po prstu. Nevěděl jsem co hledá, nebo nehledá, ale nakonec přikývla.
"Osm tisíc galonů," řekla. "Má mnohem větší cenu, než jen to, ale to asi nikdo neocení,"
Chápal jsem, ale nepřesvědčoval jsem ji. Osm tisíc pro mě bylo víc, než dost. Jona moje počínání zarazilo. Nazval ho zbrklým.
"To ho ani nevyzkoušíš?"
"Věř instinktům elfa," ohradil jsem se.
"Jak moc jim věříš ty?" Nadzvedl obočí a oči mu zabloudily k jizvě, ukryté mezi vlasy. Pohladil jsem pahýl mezi prsty.
"Pit*mče,"
---
Pozoroval jsem koně a losa v jedné ohradě. Býk, právem doma, přišel k valachovi a očichal ho. Zabučel a zahrabal předními běhy, napřed levým, potom pravým a sklonil hlavu. Warrianovi uši byly stále nastražené kupředu a neznámé zvíře si se zájmem prohlížel. Nakonec oba usoudili, že si nejsou hrozbou a brzy stáli společně u krmení. Byla na ně radost pohledět.
"Vy jste temný elf Arnaerr?"
"Podle toho, kdo se ptá," otočil jsem se k nově příchozímu. I když jsem dobře rozeznával znaky města, zůstával jsem vůči vojákovi opatrný.
"Prý dokážete chodit ve stínech,"
"Svým způsobem,"
Voják se na mě skepticky podíval. Jeho pohled doslova prosil o jasnější vyjadřování. Chudák. Musel potkat Vznešené elfy. Ta rasa odpovídala na hádanky ještě větší hádankou.
"Potřebujeme dostihnout vraha,"
Vraha. Copak tu není nikdy klid?
"Jmenuje se Herbert Flinch. Včera zabil svého děda a od té doby je na útěku. Je to blázen a nebezpečný zločinec. Musíte pomoci nám ho dostihnout, ať už živého, nebo mrtvého!" Dožadoval se voják pomoci.
"No. Tenhle mě teď stejně finančně vysál," podíval jsem se na koně ve výběhu a pak na muže proti sobě.
"Jen si vezmu dýku,"
---
Lovil jsem člověka skrze potemnělý les. Prchal přede mnou, proplétal se mezi stromy. Otáčel se přes rameno a pátral po mě.
Byl to mladíček s pihovatou tváří a zrzavými kadeřemi. Nemohlo mu být víc, než sedmnáct.
Obdivoval jsem jeho výdrž, zatímco moje už polevovala. Warrian odpočíval ve stáji, protože jsem nechtěl riskovat jeho nohy v neznámém prostředí. Prý cestování přes stíny. Ano, ti, co mají kůži na uhel černou, ale moje byla světlá, poukazující na mé nedostatky.
Chlapec, utíkající přede mnou, najednou s výkřikem zmizel. Útroby se mi sevřely, když se pode mnou půda změnila. Místo hrbolatého, ale přesto rovného lesa, jsem měl pod nohami kamenitý sráz.
"Corellon Larethian," vydechl jsem. Podařilo se mi zarazit se jen pár centimetrů od okraje do rokle. Podpatky vražené hluboko do půdy úpěly pod mou vahou. Zašmátral jsem rukou a našel odhalený silný kořen. Sráz byl opravdu prudký, místo toho, abych se postavil, mohl jsem jen ležet... A byl jsem přesto prakticky ve stojící poloze.
"Hej! Kluku? Jsi tam dole?" Díval jsem se na nebe, bez vůle sklonit pohled dolů.
"Vytáhni mě! Prosím tě, vytáhni mě!"
Neochotně jsem se podíval dolů, nehty vryté do kořenu stromů. Pode mnou byla rokle, deset, nebo patnáct metrů vysoká. Na dně se linula řeka. Vypada jako malý potůček, ale kdo ví, jak opravdu hluboká byla.
"Prosím, pomoz mi!"
Prohlédl jsem si římsu. Mohl jsem na ni stěží balancovat, ale mohl jsem to zvládnout.
"Jo... Vydrž," hlesl jsem.
Kleknul jsem na římsu a naklonil se. Visel na obnažené větvi a držel se z posledních sil, nohy bezmocně kopající prostorem.
"Chyť se mě a pevně se drž," rozkázal jsem, natahující ruku co nejblíž k němu. Možná to byl vrah... Ale nikoho bych nenechal se rozbít o kameny z takové výšky.
Podivná úleva se mi rozlila po hrdle, když se jeho dlaně pevně otočily kolem mojí paže. Byl těžší, než jsem čekal, ale během chvíle seděl na římse vedle mě.
"Seď a ani se nehni, nebo tě shodím dolů," informoval jsem chlapce.
"Jo... Jo..."
"Pojď,"
Vyškrábali jsme se nahoru společnými silami a svalili se na rovném vedle sebe. Zaječí úmysly chlapce zcela přešly. Sotva by se na rozechvělých nohách udržel.
"Takže... Teď mi řekni, proč jsi utíkal,"
"Já to neudělal," zašeptal.
"To nebyla odpověď," nadzvedl jsem se v loktech.
"Ale já jsem..." pak to vzdal: "Já jsem neměl na výběr. Copak ty bys žil s někým, kdo tě neustále ponižuje, vyhrožuje ti a šikanuje tě? Měl jsem strach a... A stalo se. Pak jsem si chtěl vzít jen nějaké peníze abych mohl utéct a začít někde jinde,"
Nebyl jsem soudce, nebyl jsem kat. Byl jsem jen jeden elf, co ho měl chytit a co ho teď litoval. Další degenerace oproti mým lidem. Ti by ho nechali spadnout, nebo shodili sami a pak by jen zpátky donesli pokroucené tělo.
"Uděláme to takhle. Vrátíme se společně ke královně, kde všechno vysvětlíš. Je moudrá a vyslechne tě. Ale jestli zkusíš utéct... Dotáhnu tě sem a shodím tě dolů,"
Souhlasil.
Ve městě byli vojáci překvapení, když viděli, že vraha vedu klidně vedle sebe, žádná pouta a jen máme oba sedřenou kůži na zádech a rukou.
"Jone. Musíš mi věřit," požádal jsem ho, zatímco jsem mu chlapce s vysvětlením podával. Přikývl a odvedl ho královně. U soudu jsme přítomni být nemohli... Tak mi místo toho čistit odřeniny.

© 2017 151617 | Všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky