Úlomky

Ságu píše: Darow a Enaia

1) Enaia – „U všech světů!“

Noc byla větrná, ale nebe jasné a poseté hvězdami. Měsíc byl ve třetí čtvrti a zaléval krajinu stříbřitým svitem a dodával jí přízračný nádech. Zvedla jsem hlavu od srnčího boku, z něhož jsem rvala čelistmi sousta masa, když mne v nozdrách zašimral pach šelem.
V černotě lesa, mezi stromy, kam jen zřídka pronikl ojedinělý paprsek měsíce, se míhaly štíhlé obrysy vlčích těl a sem tam zaznělo ze tmy hladové zavrčení. Ano, byl tady podzim a kořisti ubývalo, proto zřejmě štíhlí lovci nepohrdnou ani tím, co zanechám.
Pokrčila jsem se na předních tlapách a vycenila tesáky, když se jeden z šedivých vlků odvážil tak blízko, že by mu stačilo natáhnout hlavu, aby mohl uzmout sousto masa. Byl to velký vlk, přesto mnohem menší, než vlkodlak a proto stačilo ono jediné blýsknutí tesáky, aby se šedavá šelma stáhla se staženýma ušima.
Vlci se drželi v uctivé vzdálenosti, přesto mi jejich přítomnost nebyla milá a protože jsem již hlad dávno zahnala, odtrhla jsem posledních pár soust, otočila se k mršině zády a odklusala do lesa. Sotva má tmavá srst splynula s nocí, zaslechla jsem za sebou vrčení a praskání kostí, jak smečka hodovala.
Klusala jsem nocí, stromy postupně řídly a ze země vystoupily kopce. Z Lesa Bílého jelena jsem se octla v Delphských horách. Vystoupala jsem na jeden z nejvyšších kopců, kde jsem se usadila na holém kameni. Neměnila jsem podobu, jen jsem si očistila srst a čelisti od krve a srsti mrtvé srny.
Položila jsem si hlavu na natažené tlapy a jen pozorovala oblohu černou jako rozlitý inkoust. Byla to nezvykle klidná chvilka a já ležela bez hnutí, zatímco se kolem proháněl hvízdavý vítr a obloha na východě postupně nabírala šedavý nádech a ukázaly se první rudožluté sluneční paprsky.
A stalo se to právě tehdy, za časného rozbřesku. Slunce se již napůl vyhouplo nad obzor, když tu mi náhle tělem projelo zvláštní zamrazení a já v hloubi duše pocítila vztek a smutek. Ty pocity nebyly mé... ale nemohly pocházet ani od mých Společníků, protože žádný z nich se mnou již asi týden vůbec nebyl ve spojení aniž bych věděla proč.
Navíc se to něco v mém nitru, co přicházelo ke slovu vždy jen za úplňku nebo když jsem byla opravdu rozzuřená či vyděšená, probralo k životu a, dá-li se to tak říci, stísněně zavětřilo. Něco se muselo stát někomu, kdo se mnou byl propojený stejně niterně jako mí Společníci. Ale já nikoho takového neměla. Tahle událost však svědčila o opaku. Jednou věcí jsem si totiž byla jistá. Právě jsem cítila emoce někoho jiného a neměla jsem tušení, koho. To jsem totiž krátkým spojením nepoznala.
Srst se mi mimoděk zježila. Co to bylo? O koho šlo? Co se stalo? Může ten někdo vnímat někdy mé pocity tak, jako jsem já nyní nepochybně zachytila ty jeho? Ta představa se mi vůbec nelíbila a já zcela podvědomě zesílila zábrany kolem své mysli.
Zůstala jsem nehybně stát ještě několik minut, to podivné zamrazení a záblesky pocitů se už ale neopakovaly a má zježená srst pomalu zase klesla. Naposledy jsem se zadívala k obzoru, kde už stoupalo slunce na oblohu a zalévalo kraj svým jasem, ale nevnímala jsem ten pohled pořádně, bloudila jsem ve vlastních myšlenkách.
Pysky mi nepatrně zacukaly a pod nimi se zaleskly špičky tesáků a v hrdle mi zaklokotalo zavrčení, které se však až k hlasivkým nedostalo a zaniklo dříve, než mohlo být slyšeno. Potřásla jsem hlavou, až se mi dlouhá srst na krku zavlnila, otočila jsem se a s ušima staženýma k hlavě jsem se vracela ke svému srubu. Určitě mi neuškodí, když si vyženu myšlenky z hlavy tréninkem.
Necítila jsem únavu, ač jsem probděla celou noc a předtím polovinu dne. Už jsem byla vzhůru i déle v kuse a třeba se mi povede usnout, když se úplně vyčerpám. Občas se tato technika osvědčila, jak jsem věděla po předchozích bohatých zkušenostech s nespavostí.
Tentokrát jsem nechala luk lukem a křídla křídly, luk lukem, meče meči a dýky dýkami. Vzala jsem ty krásné zavírací vrhací nožíky, co jsem si nechala vyrobit. Vlastně jsem je neměla možnost pořádně vyzkoušet, tak jsem se nyní obdivovala štíhlým pouzdrům na okrajích dvěma způsoby zvlněným vždy u poloviny nožů stejně a zdobených tmavošedými a černými kresbami. Nože byly lehké a stačilo vědět, kde přesně kov véce stisknout, aby vystřelila smrtící čepel.
Zabodávaly se do terče se smrtící přesností, jak jsem zjistila a s menší námahou než jakou vyžadovaly dýky neurčené přímo k vrhání nebo i běžné vrhací nože. Vůbec jsem neměla špatný nápad, musela jsem se pochválit.
Švihla jsem znovu rukou a z pouzdra vystřelila čepel ve stejném okamžiku, kdy nůž s tichým zasvištěním prořízl vzduch a zabodl se do středu terče, kde chvilku nepatřně vybroval, zaražený až po rokověť. Telekinezí jsem ho přivolala zpět a zacvala čepel zpět do pouzdra. Malé, lehké a nenápadné zbraně. Líbily se mi a pár hodin ustavičného házení a přivolávání mne doopravdy unavilo, takže jsem po poledni na nějakou dobu opravdu usnula a výjimečně se mi ani nic nezdálo.Měla jsem si uvědomit, že se něco semele, když následujících šest dnů uběhlo tak klidně. Kromě několika toulavých psů, kteří přišli s novinkami a předevčírem s sebou zpět do města vzali i Šípa, a krom faktu, že Společníci se mnou stále odmítali navázat kontakt a já je nemohla myšlenkově vyhledat, tudíž už mi vrtalo hlavou, co jim zase přelétlo přes nos, že se mnou nechtějí nic mít, nic nerušimo mou každodenní tréninkovou rutinu.
Až do dnešního odpoledne.
Byla jsem ve svém srubu, ležela jsem natažená napříč na posteli a pomalu jsem otáčela listy velmu tlusté a velmi staré knihy psané starou elfštinou a pojednávající o použití různých bylin do léků a jedů a o jejich dávkování, když tu se probrala k životu má schopnost rozpoznat silnou magii.
Cítila jsem to. Vlnu magické energie, která se náhle prohnala krajinou. Magie, která mi byla povědomá, ale která sem nepatřila. To všechno jsem vycítila. Jako by se měnila sama část podstaty světa. Vlasy se mi zježily a já mimoděk vytáhla drápy, ale ta vlna energie byla už pryč a nikde nenechala stopu. Byl to jen dozvuk něčeho opravdu silného, zřejmě nepříliš daleko. Velmi, velmi silného. Znepokojivě silného. A já ještě toho dne měla dostat bližší vysvětlení.
Bylo sedm hodin večer a já zrovna dělala všechno proto, abych rozčesala pletence vasů po mytí zamotaných jak gordický uzel a čas od času jsem tlumeně zavrčela na svůj odraz v zrcadle, když se mi obzvláště vzpurný pramen zamotal do hřebenu.
Pojednou jsem však znehybněla a zaposlouchala se. Zaslechla jsem křuupání štěrku, někdo sem šel. Respektive se hnal, protože dělal hluk a vzápětí začal bušit na deře. Pohozením hlavy jsem odhrnula napůl rozčesané vlasy přes ramena a šla jsem otevřít - podle pachu jsem už v polovině chodby poznala, o koho jde a při pachu hrůzy, který byl opravdu zřetelný, jsem nedokázala potlačit znepokojení.
Otevřela jsem a Dalyn doslova vpadl dovnitř, jen taktak se udržel na nohou. Devítiletý, jindy spíše vzpurný a drzý vlkodlak s hnědě žíhanými vlasy, byl ve tváři zelený jako sedma a oči měl rozšířené hrůzou. ,,Rreasharr!" vyrazil ze sebe přidušeně.
Rreasharr. Brána do jiného světa.
Přidřepla jsem si, abych měla hlavu na stejné úrovni jako Dalyn. Jeho hrůza dělala vše pro to, aby nakazila i mne, ale udržela jsem nezaujatou tvář a napůl přísný napůl konejšivý hlas, když jsem začala naléhat: ,,Brána? Co je s bránou, Dalyne? Co se stalo? Musíš mi to říct, ale hezky v klidu."
Dalyn na mne chvíli jen zíral široce rozevřenýma očima, jako by ani nevnímal, co mu říkám, ale pak seskládal dohromady těch několik málo slov: ,,Nevím... nezůstal jsem tam... spousta magie... a když jsem utíkal, cítil jsem výbuch... srazilo mne to..."
Mimoděk jsem sevřela jeho ramena silněji. Eorská brána! Vzpomněla jsem si na tu vlnu neznámé magie, která se prohnala krajinou. ,,Kdy to bylo?"
,,Asi před pár hodinami... nešel jsem hned sem, zůstal jsem v lese, já... zpanikařil jsem!"
,,Klid, to je v pořádku," ani jsem pořádně nevěděla, co říkám, mysl mi pracovala na plné obrátky, ,,takže ses tam už nevrátil?" ujistila jsem se a když kývl, dodala jsem: ,,Dobře... Dalyne, zůstaň tady a nikam nechoď, počkej tu na mě!" poslední slova jsem křikla už přes rameno, protože jsem se rozbíhala dveřmi ven, povolala jsem křídla a na několika metrech jsem vzlétla.
Dnes jsem ani nevnímala vítr svištící v uších ani si neužívala krajinu ubíhající pode mnou závratnou rychlostí. Letěla jsem, jak nejrychleji to v protivětru šlo, poháněla mne Dalynova hrůza a ta podivná magie, jíž jsem předtím cítila, možná ještě nějaký zvláštní instinkt, snad předtucha.
Začala jsem prudce klesat a přistála jsem několik metrů od polorozbořeného chrámu na stezce mezi stromy. Nasála jsem ihned pachy z okolí a nastražila všechny smysly. Cítila jsem dvojí Dalynovu stopu směřující nejdříve k chrámu a prodchnutou lehkou nervozitou, druhou, o něco čerstvější a mířící ven, plnou čiré hrůzy.
Pomalu, lehkými neslyšnými kroky, jsem došla až k chrámu. Cítila a viděla jsem, že je tady hodně věcí v nepořádnku. Listí stromů, předtím žloutnoucí bylo místy šedé. Ano, mrtvolně šedé. Nikde ani známka pohybu, jediný šelest myši v trávě, jediné zabzučení komára. Všechna zvířata byla pryč, utekla odtud. Pach strachu se stále vznášel nad chrámem.
Opatrně jsem vystoupila po drolících se schodech a konečně jsem nahlédla do vnitřku toho, co kdysi bývalo krásným chrámem. ,,U všech světů..." Žádná, sni sebesprostší nadávka by nedokázala dost věrně vystihnout pohled, jež se mi naskytl.
Podlaha působila dojmem jako by se předtím roztekla a když později opět tuhla, nahrnula se k okrajům chrámu. Zdi byly začernalé a jakoby mastné, po trávě, která zde předtím občas rašila, nebylo nikde ani památky.
Nejhprší ze všeho však byla samotná brána, nyní vlastně jen prohlubeň vprostřed zbytků chrámu, kolem zhroucené kameny a podivné, pokroucené zbytky jakéhosi kovu. Stále se zde převalovaly chomáčky mlhy, postupně se však rozplývaly.
Magie se z toho místa vytratila... průchod do světa Eorsu zmizel a zanechal po sobě jen podivný, kovový pach něčeho, co jsem nedokázala blíže určit, ale co tlačilo na mé smysly a varovalo mne před nějakým neznámým, děsivým nebezpečím. Mé instinkty nemluvívaly do větru.
Srdce mi sevřel ledový spár pocitu, který jsem nezakusila již dlouho. Svými krutými čelistmi se do mě zahryzl strach. Najednou mne napadala jiná vysvětlení, proč mí Společníci mlčí, než to, že se mnou prostě nechtějí mluvit...
Dalyn skutečně čekal, jak jsem mu nařídila, vlastně ani neopustil chodbu. Malý vlkodlak se již ovládal, ačkoli se mu zase v očích objevil nynější strach. Na svůj krátký život si již otřesných zážitků užil více, než mu bylo zdrávo po tělesné i duševní stránce. Darow to nejspíš nevěděla, ale za jeho zárchranu jsem jí vlastně hodně dlužila. Vlastně asi víc, než jeho rodiče. JNe, že bych jí to plánovala říkat.
,,Tak, Dalyne, potřebuju vědět, co přesně se stalo. Od začátku, ale stručně."
Malý vlkodlak se svezl na lavici, ruce opřel o stůl a položil na ně bradu. Chvilku jen zíral na protější zeď, pak ale spustil, bez vytáček a docela klidně: ,,Chtěl jsem mít Společníka. A tak jsem to udělal po starém vlkodlačím způsobu - šel jsem tajně k bráně." Nesnažil se omlouvat ani ospravedlňovat, uváděl fatka s jakýmsi nedětským cynismem, ,,šel jsem odpoledne, ale dával jsem pozor, aby tam nikdo nebyl. Stoupnul jsem si před bránu a zavolal..." tady se Dalyn odmlčel a neklidně se na lavici zavrtěl.
,,A dál?" pobídla jsem ho netrpělivě. Tady nebylo času nazbyt. Nevěděla jsem, co vlastně se stalo, ale strhlo to Eorskou bránu!
,,Mlha začala vířit a já myslel, že jsem něco vyvolal, že budu mít společníka. Pak ale z brány vytrysklo takové zlváštní světlo... jakoby šlahouny. A magie. Hrozně silná magie, až mě to odhodilo. Vyškrabal jsem se na nohy, ale to už brána nebyla vůbec vidět a všude vířilo listí a prach... Proměnil jsem se a utekl, jak nejrychleji jsem mohl, a pak se kolem prohnala taková zvláštní vlna... nevím, co to bylo, zůstal jsem schovaný v lese. Byl jsem tam dlouho, bál jsem se. A pak jsem běžel sem..." zmlkl a upřel na mne půl provinilý, půl vyzývavý pohled, jako by čekal, že se mu snad začnu za jeho obavy smát. Samozřejmě jsem nic takového neudělala.
Víc už mi k tomu chlkapec říci nemohl a já se nemohla zdržovat, musela jsem hned za královnou. Malého vlkodlaka jsem z toho ale chtěla vynechat, nebyla bych ráda, kdyby se do události zapletl, obzvláště se svým nedovoleným vyvoláváním.
Poslala jsem ho domů a sama vyrazila krátce po něm, hned poté, co jsem stáhla vlasy do uzlu a sesbírala všechny zbraně, co mi přišly pod ruku. Musela jsem to říct královně pro případ, že by jí už nepodali zprávu její mágové. Byla jsem však sotva na půl cestě, když jsem zaregistrovala koně s jezdcem, mířícího mi naproti.
Byl to jeden z královniných vojáků, kterého jsem znala a znala jsem dokonce i jeho koně, ryzku Lemmu. Voják ji hnal ostrým cvalem, ale když viděl, jak se proti němu řítím ve vlčí podobě, zatáhl za uzdu a kobyla smykem zastavila. ,,Královna tě chce vidět, okamžite!" křikl ze sedla.
Jen jsem se ohlédla přes rameno a zavrčela, ani jsem nezpomalila a hnala jsem se k městu. Bránou jsem proběhla, aniž by mne strážní zastavili třeba jen na okamžik a teprve na nádvoří jsem zastavila a znovu na sebe vzala lidskou podobu. Byla jsem trénovaná, přesto jsem dýchala rychle a zprudka.
Do schodů jsem stoupala pomalu, abych se trochu vydýchala a nevletěla ke královně jako bych právě opustila bojiště. Šla jsem opravdu pomalu, ostatně času jsem nahnala spoustu během. Najednou mi došlo, že mé kroky nejsou jediné, které směřují nahoru k přijímacému sálu.
Nahoře nad schody jsem se zastavila a jen z čisté obezřetnosti a ze zvyku jsem se ohlédla. Za mnou po schodech vystoupala Darow. Vypadala velmi přešlá mrazem, ale to nebylo nic proti tomu, co jsem vzápětí vyčetla z jejího pachu.
Tolik vzteku... zoufalství... bolesti... a její dcera... Areya... zamrkala jsem a mimoděk jí o krok ustoupila. Prošla kolem, aniž mi věovala jediný pohled a bez zaklepání vstoupila do sálu. Zůstala jsem chvíli na místě a třídila si v hlavě změť zmatených pocitů.

2) Darow – „Jestli tam mám umřít, tak rozhodně ne sama.“

To načasování bylo dokonalé.
Ovšem záleží na tom, z jakého pohledu se to bere.
Když se dnes odpoledne krajem prohnala vlna silné magické energie, kterou musely alespoň částečně postřehnout i bytosti magií nenadané, já zrovna v horách, kde mne nikdo nemohl vidět, povolala svá stále zničená křídla, aby se hojila, cvičila se svou novou zbraní a přemýšlela, kam se vydat a co udělat první.
Ta magie byla neskutečně povědomá. Znala jsem ji, lákala mne, ale nebyla má. A přestože po té obrovské vlně nenásledovalo nic dalšího, byla jsem poněkud nejistá. Věděla jsem, že takhle silný magický výboj neunikne pozornosti Královských mágů a ani královně samotné. Bylo by nesmyslné jenom čekat, jestli mne náhodou Pherenikés nezavolá, proto jsem po chvíli ustala ve své činnosti a vyrazila na hrad. Čakram jsem měla zmenšený a skrytý ve vlasech, kde mi sloužil jako provizorní spona (díky rukojeti veprostřed to šlo). Ještě jsem nepřišla na lepší způsob, jak jej nenápadně uchovat.
Na sobě jsem měla černý bojový oblek s dračími šupinami, jejž jsem po delší době oblékla, ale namísto černých bezprstových rukavic, které jsem k nim občas nosívala, jsem zvolila rukavice bílé. Ačkoli se to k tomu nehodilo a jasně mne to prozrazovalo, jednalo se o jediný znak truchlení, který jsem hodlala dát najevo. Na Jihu je totiž smuteční barvou právě bílá.
Cestou na hrad jsem běžela. Křídla jsem stále nemohla používat, ne na lety, koně jsem u sebe neměla a Společníci se mnou nadále nebyli v kontaktu. Potěšil mne fakt, že jsem měla pravdu; u stájí jsem zastihla posla, jenž mi měl jet předat vzkaz, ať se dostavím ke královně. Řekl mi, že se mám hlásit v přijímacím sále.
Přiznávám, že jsem se posledních několik dní dívala do zrcadla či na svůj odraz jen z principu, aniž bych ve skutečnosti vnímala, jak vypadám, takže mne lehce udivily reakce služebných a dalších členů, když jsem kolem nich procházela. Nechápala jsem, proč se tváří tak nevěřícně nebo zaskočeně, proto jsem nepozorovaně nahlédla do mysli jedné z nich.
Netušila jsem, že se na mne Areyina smrt tak podepsala.
Ačkoli jsem se zoufale snažila se přes její smrt přenést, vypadala jsem strašně. Tvář bez jakéhokoli citu a v očích nebylo vůbec nic.
Jak jsem tak šla, došlo mi, že nejsem jediná, kdo má namířeno stejným směrem. Poznala jsem ji okamžitě, v tomhle se u ní snad nedalo zmýlit. Lehké, téměř neslyšné kroky zkušeného vytrénovaného vraha.
Vystoupala jsem po schodech a prošla kolem Enaiy, která zakolísala, zamrkala a o krok ustoupila. Nechtěla jsem vědět, co dokázala vyčíst z mé tváře, natož z mého pachu.
Neklepala jsem a jednoduše vstoupila do sálu, Enaia šla jen pár kroků za mnou. V sále se nacházel velký stůl s několika židlemi. Kromě nás dvou a královny zde byli i tři Královští mágové.
Mírně jsem se poklonila a shledala, že Enaia dělá totéž. Mohla být jakákoli, ale usuzovala jsem, že nestojí o to, aby zase musela zmizet jen kvůli nekázni.
"Posaďte se," nařídila Pherenikés bez pozdravu. Zněla nezvykle vážně.
Jediné dvě volné židle byly vedle sebe a mně s Enaiou nezbývalo nic jiného, než uposlechnout.
"Vzhledem k tomu, jak rychle tady jste, usuzuji, že jste tu magickou vlnu musely taky cítit a mí poslové za vámi nestihli dorazit." Pherenikés zatěkala pohledem mezi námi a jejími Mágy, načež pokračovala: "Eorská brána byla zničena."
Nedala jsem nic znát, ačkoli mnou projela vlna šoku. Jak mohla být brána do mocného magického světa zničena? Následoval strach i Společníky. Proto se neozývali? Věděli, že tohle nastane? Bude to napořád? Už je nikdy neuvidíme?
"Jak je to možné?" zeptala jsem se nakonec.
"To zatím není jisté," přiznala královna. "Deriku?"
Derik, elf a jeden z Královských mágů, se ujal slova. "Jednalo se o kouzlo, které musela vyslat nějaká velmi silná magická bytost. Jistě jste si všimly, že Společníci poslední dobou nekomunikují. Hledali jsme v archivech, co se mohlo stát. Hranice mezi těmihle dvěma světy, naším a tím eorským, udržují hlavně brány. Svitky a zápisy z dávných dob jsou nejasné, ale v situacích jako je tato, je velmi málo věcí, které můžeme a musíme dělat."
"Jak samy víte," převzala si slovo další Mágyně, "v Eorsu se nachází mnoho nebezpečných stvoření. Ne všechna se dají zkrotit a ne všechny známe. Tato stvoření by pro nás mohla představovat obrovské hrozby. Nevíme, co přesně se stalo s touhle bránou, nevíme, kdo za tím je. Ale musíme minimalizovat rizika. Musí se uzavřít zbývající brány."
"Jak to chcete zařídit?" ozvala se Enaia.
"Spousta Královských mágů a poslů se právě připravuje na cestu do různých koutů světa," vysvětlila Pherenikés, "aby předali zprávu tamním Strážcům."
Nadechovala jsem se, abych něco řekla, ale Derik mne předehnal: "Uzavření bran ale není jediná věc. Tahle situace je velice vážná a my musíme za každou cenu zařídit, aby se nestalo něco hrozného. Navíc v Eorsu žijí i naši Společníci, a pokud jim něco hrozí, měli bychom je ochránit."
Jejich ochrana pro mne byla samozřejmostí. A nejen pro mě.
"Je to sebevražedná mise." Pherenikés se napřímila a podívala na mě a Enaiu. "Ale po nikom jiné to nemohu žádat. Ačkoli jsem Strážkyní Eorsu stejně jako vy, váží mne zde povinnosti vůči lidu a koruně. Musíte se vypravit do Eorsu."
Ticho netrvalo moc dlouho. Podívala jsem se na trojici Mágů. "Jde to vůbec?"
"Nemáme žádné potvrzené nebo zaznamenané případy," odvětila žena pravdivě.
Tentokrát bylo ticho značně delší. Měla jsem nespočet důvodů, proč je tohle šílený nápad, přičemž ani jeden nesouvisel s tím, že bychom tam pravděpodobně umřely. Například to, že jsem se hodlala pomstít vrahovi mé dcery. Nebo to, že jsem stále nebyla vyléčená a rány na zádech se hojily pomalu kvůli soli a roztoku, kterým mi je potřeli. Pak tady byla záležitost s fázemi měsíce. Nechtěla jsem další úplněk trávit s Enaiou, ne dobrovolně.
Ale přesto... Jednalo se o mé Společníky. Zneklidňovalo mne, že jsem nevěděla, co s nimi je. Poněkud jsem ztuhla, když jsem si uvědomila, že myšlenky v mé hlavě nejsou jenom mé, jako kdybych tam měla ozvěnu myšlenek ubírajících se stejným směrem. Bylo to tam, sice jen na dvě vteřiny, ale bylo. Netušila jsem, o co šlo, ale nelíbilo se mi to. Přesto jsem tyto pocity zatlačila do pozadí.
Kromě strachu o Společníky tady byla i jistá zvědavost. Eors - jaké to tam je? Navíc, když nebyly žádné potvrzené případy, mohly bychom být první. Přinejmenším by se jednalo o zajímavou smrt, byť jsem nechtěla být zabitá průchodem do jiného světa. Ale kdybychom se do Eorsu přeci jen dostaly; to by byla jiná.
"Beru to," oznámily jsme s Enaiou skoro nastejno.
Královna potichu vydechla, zjevně šťastná, že nás do toho nemusí násilím tlačit. "Dobrá. Na cestu byste měly vyrazit co nejdříve."
"Ještě dnes," poopravil ji Derik. "Pocestujete do Nového Quiserderu a přes tamní bránu se pokusíte dostat do Eorsu. Bránu pak za vámi uzavře další Strážce. Nějaké další otázky?"
Pár by se jich našlo. Proč tam nejdou Strážci z jiných zemí? Odmítli to? Nebylo jim to nabídnuto? Požaduje to snad nějaké dovednosti, které oni nesplňují, ale my ano? Nebo snad někteří doufají, že se tam vzájemně pozabíjíme, či zemřeme v bráně?
Zavrtěla jsem hlavou a Enaia mlčela na souhlas. "Kolik času potřebujete na přípravu?" zeptala se tedy královna. "Sraz bude před branami města."
"Nanejvýš hodinu," odvětila Enaia a první slovo zdůraznila. "Předpokládám správně, že se vypravíme k nejbližší bráně, která se nachází nedaleko Zatopeného města?"
"Ano," odsouhlasila královna.
"V tom případě se půjdu připravit." V hlase jsem zaslechla cosi jako náznak prosby, jenž musela vlkodlačice užívat snad pouze při mluvení s královnou. Ta ji propustila, ona se mírně poklonila a v mžiku byla ta tam.
"Taky bych měla jít," zamumlala jsem.
"Darow," zastavila mě, "vím, že je to narychlo, a že tady máš dítě a přítele, tak..."
"Oni to zvládnou," ubezpečila jsem ji pevným hlasem a dávala si setsakra pozor, abych nedala najevo žádné city a potlačila i případné slzy. "Čím dřív vyrazíme, tím dříve budeme zpět." A s těmito slovy jsem se za mírné poklony rozplynula ve vzduchu jako pára nad hrncem.

~~~

"Nelíbí se mi to."
"Nemusí." Popravdě se to nelíbilo ani mně.
Dračí mág mi zastoupil cestu a donutil mě se na něj podívat, zatímco jsem si do brašny házela potřebné věci.
"Jdeš tam s Enaiou, to zaprvé. Zadruhé se už nemusíš vrátit. Zatřetí, co úplněk a nov? Začtvrté, máš tady povinnosti, zapáté..."
Zvedla jsem ruku a přerušila jeho výčet. "Těch povinností se ujmeš. Odcestuješ na Jih, předáš jim tohle," vložila jsem mu do rukou svitek, který se mi během několika minut podařilo sepsat, "a postaráš se o to, aby vše šlapalo."
"Co je to?"
"Dokud se nevrátím, tímhle tě jmenuji na své místo," odpověděla jsem.
"To... nemůžeš," namítl šokovaně.
"Naopak můžu. S Ázzamem i kněžkou jsem už dávno probrala, co by se v podobné situaci dělo. Jsi můj manžel, Royi." Ustala jsem v práci, chytila ho za ruce a podívala se mu do očí. Kdokoli tohle vidět, nedopadlo by to dobře, a to hlavně pro něj. Nedávat najevo slabost bylo vždy to hlavní, přesto jsme teď neměli daleko k výjevu z nějaké knihy se zamilovaným párem. "Rozhoduj tak, jak bych rozhodovala já."
V jednu chvíli jsem se mu dívala do modrých očí, v nichž se sem tam objevil záblesk fialové, a v druhou jsem měla co dělat, abych stačila s dechem, neboť mne Roy zuřivě a dravě líbal. Když se ode mne odtáhl, aby popadl dech, stejně jako já, hrudník se mu rychle zvedal a klesal. "Nemůžeš odejít," zamumlal a ne zrovna jemně mě kousl do šíje, využívajíc při tom svých špičáků a tesáků, aby mi prokousl kůži.
"Právě, že musím," zavrčela jsem zhruble. "Nedal jsi mi smysluplný důvod." Něco, co by mne opravdu donutilo zůstat. Zatlačila jsem mu do ramenou a odstrčila ho od sebe.
Roy na mě koukal a já bych přísahala, že polyká nevyřčená slova a vždy, když se odváží něco říct, si to na poslední chvíli rozmyslí. "Darow..."
"Tak vidíš." Odstoupila jsem od něj a pocítila lehké mravenčení na krku, jak se mi prokousnutá kůže zcelovala. Vrhla jsem jeho směrem nespokojený pohled a povytáhla si límec, byť to bylo víceméně k ničemu. "Nezoufej," neodpustila jsem si. "Nemám v plánu umřít. Navždycky se mě nezbavíš, a potom budeš ještě rád za ty dny, kdy sis nemusel nechat rozkazovat mnou." Nehodlala jsem tam zařvat a rozhodně ne ve chvíli, kdy by u toho byla Enaia. To by byla potupa až za hrob. "Koukej se postarat o to, aby se Sm'talsahra těšil stejné slávě, úctě i velikosti i ve chvíli, kdy se vrátím." Pro to správné kouzlo jsem luskla prsty a stejně jako v přijímacím sále využila teleportace, abych se přenesla.

~~~

Nepřemístila jsem se přímo na místo setkání, ale kousek od něj, abych tam mohla dojít. V brašně jsem měla pár lahviček různých jedů i protijedů, léčivé masti a byliny, nezapomněla jsem ani na menší knížečky (i úplně novou - Eors bude třeba dopodrobna popsat), čutoru (pro všechny případy) a spoustu dalších nezbytností. Byla jsem od hlavy k patě ozbrojená, měla jsem u sebe své dýky, dvojostří, ve vlasech stále čakkar, zvláštní pozornost jsem věnovala také bojovým nožům. Zkrátka a dobře nenechat nic náhodě. Na tíhu zbraní jsem byla zvyklá. Luk s toulcem a šípy jsem měla zmenšený v brašně. Ačkoli mnou párkrát hlodaly pochybnosti, jestli toho s sebou netahám moc, nepřinutila jsem se nic z toho odložit.
Došla jsem k branám, kde už čekala Enaia. Vlkodlačice vypadala stejně jako já; oděná v bojovém obleku, se spoustou zbraní, u sebe brašnu. Zastavila jsem jen pár kroků od ní a kývla na pozdrav. To už k nám mířila i královna s doprovodem stráží.
"Denielovi Strážci již o vás vědí," oznámila nám. "Přeji vám hodně štěstí na cestě i při plnění vašeho úkolu."
"Děkujeme," odpověděla jsem za obě, protože to vypadalo, že má Enaia v plánu pronést nějakou poznámku ohledně toho štěstí. Nezdržovaly jsme se a pěšky vyrazily od bran města. Pherenikés se teprve ztrácela v dáli a já až teď začínala přemítat nad tím, do čeho jsem se to, u všech bohů, nechala uvrtat.
Obě jsme mlčely a obě jsme přemýšlely. Nemohly jsme jít celou cestu, zabralo by to opravdu hodně času. Koně jsme nechaly ve stájích, a i kdybychom běžely, trvalo by to zbytečně moc dlouho. Na let pomocí svých vlastních křídel jsem stále beztak nemohla ani pomyslet.
"Nepoletíme?" navrhla v tu chvíli Enaia.
Sakra! prolétlo mi hlavou. "Jestli se nebojíš létat na dracích..."
"Pokud se mne nebudou snažit shodit, udržím se," pokrčila rameny. "Nemáš náhodou křídla?"
Rozhodně jsem neměla v plánu jí je ukazovat v takovém stavu - potrhaná a nalomená. "Daleká cesta," namítla jsem klidně. "Nechci se zbytečně vyčerpávat." Vlastně to nebyla tak úplně lež. Pohlédla jsem na nebe.
Enaia se ironicky ušklíbla. "Takže?"
"Neboj se. Nejsou proti tobě." Vzápětí se na nebi objevili dva černí draci.
"Vypadám vyděšeně?" ohradila se a stejně jako já sledovala ty dva ještěry.
"I kdybys byla, nedáš to znát," zamumlala jsem si pro sebe. Draci se snesli k zemi a ladně přistáli.
"A ty ano?"
"A co myslíš?" Dva prsty pravé ruky jsem si položila na srdce a zamumlala pozdrav v drakonštině. Nasedla jsem na jednoho z nich a Enaia udělala pár kroků k tomu druhému. Nepovyšovala se nad ně, ale zároveň nevykazovala žádnou úctu. "On tě neukousne," prohodila jsem, načež se vlkodlačice vyšvihla na draka. Ani jeden neměl sedlo. Draci počkali, než jsme se obě pevně držely, byť u mne to bylo zbytečné, a pak vzlétli do vzduchu. Telepaticky jsem drakům sdělila směr letu a pak jen čekala. Na uštěpačnou poznámku, nějakou větu, na cokoli.
Hodnou dobu bylo ticho, které nakonec přerušila Enaia. "Jsi si jistá, že chceš jít?"
"Ano." Ne. Ne úplně. Stále jsem měla pár pochybností. "Ty?"
"Ano." Pak tvrdším tónem dodala: "Nenechám dalšího z nich bez ochrany."
Musela jsem jí dát za pravdu. "Já taky ne."
Znova bylo ticho a znova ho přerušila Enaia: "Víš, že se nejspíš nevrátíme ani jedna? Nikdo neví, co tam najdeme, a z toho, co ví... nadějné vyhlídky."
"Samozřejmě." Snad mi i bylo jedno, jestli tam zemřu. Se svou smrtí jsem se srovnala již dávno, to je zkrátka riziko povolání. "Na druhou stranu se možná dostaneme do Eorsu."
"Je to velké možná.... ale je to škoda. Kdysi jsem se vsadila, že až umřu, napíšou o tom baladu. Jak mají napsat baladu, když nebudou vědět, jak jsem umřela?" cynicky se usmála.
"Můžu ji napsat já," uchechtla jsem se bez náznaku humoru.
"Jestli tam mám umřít, tak rozhodně ne sama," odpověděla stejným tónem.
"O tom nerozhoduješ ne."
"Uvidíme."
"Možná."
Následovalo ticho delší než to předchozí. Měla jsem tolik otázek, ale zatím jsem nepoložila žádnou. Necítila jsem žádné známky násilí vůči drakovi Enaiy, ačkoli by mne zajímalo, jestli by se s ním domluvila. Něco z drakonštiny umí.
"Co myslíš, že za tím je?" zeptala jsem se potichu se sebezapřením.
"Něco, co z nějakého důvodu znemožnilo mým Společníkům mi říct, co to je. Takže mi dát vědět nemohou nebo nechtějí - a pak se musím ptát, proč," potřásla hlavou.
"A nejen tvým," kývla jsem. "Musí to být něco silného, o čemž svědčí i fakt, že brána je na maděru."
"Viděla jsi ji?"
Musela jsem přiznat, že ne. Naživo rozhodně ne, ačkoli mi drak poskytl obrázek, když nad chrámem přelétali.
"O nic jsi nepřišla. Ruiny jsou pokaždé stejné."
Neodpustila jsem si sarkastickou poznámku: "Jen občas srší magickou energií, jindy tě přenesou na jiné místo nebo se v nich nachází spousta pastí."
"Pravda - ale to nebyl tento případ. Přinejmenším, když jsem tam byla."
Ne, že by mě to překvapilo. "Ale nebyla jsem tam, když se zřítila, aby bylo jasno," řekla.
Chvíli jsme se bavily, a pak Enaia poznamenala: "Všechno jde, jen malé děti se musí nosit."
"A někdy ani to ne," namítla jsem, přičemž Enaia pokrčila rameny. Přesto jakoby se ve mně cosi pohnulo a bolest z její ztráty se ozvala znova. Upřela jsem pohled kamsi do prázdna, vědoma si toho, že na mne vlkodlačice hledí, a v duchu jsem na sebe křičela, abych se ovládla. Nakonec se mi podařilo svůj pohled ovládnout. Draci moudře nic neříkali.
Zadívala jsem se na krajinu pod námi a pak na měsíc. Ano, byla noc, ale více mne znepokojovalo to, že měsíc ubývá. Nov nastane dříve, než úplněk, což nebylo dobré.
"Branou vlastně nikdy nikdo neprošel - alespoň co se ví, že?"
"Ne," přitakal jsem.
"Je mi to líto," řekla najednou neskutečně potichu, že její slova málem odnesla vítr. Věděla jsem, o čem mluví, a měla jsem sto chutí jí odseknout, ale Enaia mluvila upřímně, což jsem poznala. "Mně taky," hlesla jsem nakonec stejně tiše. Snažila jsem se, zoufale moc, ale šlo to těžko. A jedy v mé brašně neměly jen jednostranné využití.
"Jsi si jistá, že to zvládneš?" Neznělo to posměšně.
"Samozřejmě." Nemohla jsem si dovolit žádné pochyby, ačkoli tohle byla důležitá otázka.
"Fajn," přikývla nakonec.
Mimoděk jsem se zatoulala myšlenkami k ranám na zádech. Měla jsem je zašité, zatím, ale stehy se mohly roztrhnout. Rány se hojily pomalu, to kvůli tomu zpropadenému jedu, který mi do něj vetřeli. Bylo mi jasné, že Enaia o mém zranění díky pachu ví. Nejlepší by sice bylo, kdybych mohla křídla vytáhnout, protože v té podobě se hojily nejlépe a nejrychleji, ale představa, že by o nich Enaia věděla...
"Jaká je šance, že odpovíš upřímně, když se zeptám... co jestli se jedna dostane do maléru?"
Chvíli jsem mlčela. Musela jsem si to nechat projít hlavou. "Musíme spolupracovat," vypadlo ze mě nakonec. "Byly jsme vybrány obě, což znamená, že jedna by to nejspíš nezvládla." Nebyla to přímá odpověď, ale lepší jsem jí dát nemohla.
"Dobře," kývla. "Ale život kvůli tobě neriskuju."
Jen jsem frkla. "Myslím, že to je jasné."
Chmurně se uchechtla. "Vždycky je lepší se ujistit."
"A nic nečekat?"
"Naopak - čekat vše. I nečekané," odvětila, zatímco se trochu naklonila dopředu. "Bereš s sebou něco k jídlu? Prý jsou tam i obyčejná zvířata, ale už jsem se nedočetla, kde."
"Mám sušené maso," zamumlala jsem. "Ale i Společníci musí něco jíst."
Kývla. "Ano, to je pravda. Ale nevíme, v jakém je Eors stavu."
"A jestli se nezhroutí další brány."
Enaia se kousla do rtu. "Myslím, že je musí někdo otevřít zavoláním, aby se mohly zhroutit..."
"Myslíš?" zeptala jsem se zamyšleně.
Pokrčila rameny. "Tady do tak bylo."
"Opravdu?" přimhouřila jsem oči. Nebyla jsem tam ani já, ani královna a podle jejích slov ani ona. Tak jak to může vědět? "My tam nebyly."
"Ne. Ale někdo, koho znám, ano. A ty taky."
"Něco mi říká, že to není člověk," odtušila jsem. Jestli se o něm Enaia nezmínila před královnou, tak rozhodně ne.
"Vlkodlak. Hodně malý vlkodlak."
No tohle! Dlouho jsem ho neviděla. Naposledy když jsem jej předávala jeho rodičům poté, co ho Lovci drželi a mučili. Jakpak se mu asi daří?
Enaia zaujatě sledovala krajinu dole. "Pokud se nemýlím, právě jsme přeletěly hranice."
"Ano," odsouhlasila jsem. "Magie tady trochu kolísá." Právě kvůli jasně vyznačeným magickým hranicím.
Vlkodlačice souhlasně zabručela a já se nahnula dopředu. Blížily jsme se, to bylo jasné, ačkoli jsme nebyly nadohled. "Možná bychom tam měly spíš dojít."
"To bylo řečí o vyčerpávání," zahučela, "ale jsem pro. Jak rychle běháš, dvojnožko?"
Měla jsem co dělat, abych se při tom oslovení nenaježila nebo na ni alespoň nevycenila tesáky, které jsem v posledních několika dnech vůbec nezatahovala. "Mohu směle konkurovat tvým čtyřem," opáčila jsem, i když jsem měla chuť říct 'dvou'. Jak rychle vlastně běhala v té... druhé podobě?
"Nu, to zjistíme," rozhodla a pak se pustila nohama i rukama. V tu chvíli draci prudce klesli, takže se octla nad námi. Přivolala svá křídla v průsvitné podobě a vrhla se střemhlav dolů. Neměla jsem chuť se účastnit tohohle možného souboje v předvádění se za pomoci křídel, takže jsem se jen postavila na drakův hřbet a jednoduše skočila dolů. Namísto toho, abych se rozplácla o zem, jsem s mírným zaduněním přistála a hned se rozběhla. Draci mezitím pomocí bran zmizeli.
Enaia přistála vedle mě a nechala křídla zmizet. Vzápětí se proměnila. Běžely jsme poměrně rychle. Krajina by se v tom tempu pomalu měla začít rozmazávat, já však vše viděla naprosto jasně a přehledně. Rány na zádech se začaly ozývat. Neuniklo mi zavětření vlčice a zastříhání ušima. Doufala jsem, že se rány neroztrhnou. Enaia zpomalila do klusu a já zrychlila, načež ona přidala na tempu ještě více, než předtím. Nepotřebovala jsem zpomalovat a ani bych o to neprosila, přesto jistou část mého já Enaino přizpůsobení potěšilo.
Oči se mi proměnily do dračí podoby. Ne, že bych předtím neviděla jasně, přesto to teď bylo jaksi přirozenější. Enaie pod tlapkou křupla větvička, ale nevydala zbytečný hluk.
Neměnila jsem rychlost, ani když se před námi rýsoval cíl. Tentokrát se však nejednalo o zpola rozbořený chrám. Brána se nacházela v skrýši kamenných zdí. Seshora by to vypadalo jako čtverce kolem brány, na několika místech různě probořené. Možná by se to dalo přirovnat k bludišti, ačkoli zde nebyly zakroucené cesty.
Zatímco Enaia zpomalila, až nakonec zastavila, já nezpomalovala. Prostě jsem zastavila, jako kdyby mi nohy vrostly do země a já nikam neběžela. Nelíbilo se mi zjištění, že se mi trochu hůř dýchalo, a byla jsem si vědoma taky toho, že vlkodlačice může díky svým schopnostem zachytit splašený tep srdce, jenž u mne není zvykem.
Enaia se proměnila zpět do lidské podoby. "Navrhuji jít dál velmi, velmi pomalu, to tvoje funění by každý mohl přičíst strachu."
Odfrkla jsem si. "Pak by hodně rychle zjistili, jak moc se mýlí." Pokračovala jsem v cestě a obezřetně se rozhlížela. Prohodily jsme ještě pár vět, než jsme došly až k bráně. Byly jsme tu první a mně se mezitím podařilo dostatečně vydýchat a uklidnit.
"Nic moc," zhodnotila Enaia.
"Bránu i okolí máme impozantnější," doplnila jsem.
"A máme nepochybně i impozantnější Strážce." Zavětřila: "Už jdou. Dva. Na koních." Vlkodlačice si založila ruce v bok a já přemýšlela, jak se na nás budou tvářit. Moc mírumilovně jsme nevypadaly a navíc jsme byly podobně oblečené. Slyšela jsem koně a dva hlasy.
Enaia se opřela o bránu ve stejnou chvíli, kdy já se na ni vyšvihla a usadila. Mohla jsem se díky tomu nahrbit a trochu ulevit zádům, alespoň na chvíli. Zašklebila jsem se, to už však přijížděli Strážci, muž a žena.
"Hej! Slezte z té brány!" křikl hned muž. "Co si o sobě myslíte?!"
Má společnice zvedla hlavu od dýky, jíž si doteď čistila drápy. Pousmála se a ukázala tak zuby, přičemž zavrčela. "Lavička tu není."
"A proč asi?" přisadila si žena. "Víte vůbec, na čem sedíte a o co se opíráte?"
Loupla jsem očima po Enaie. "Mám jim to říct já?" Zklamalo mě, že jim to zjevně nedošlo. Podle všeho o nás vědí, sakra!
"Radši ty," řekla a telepaticky dodala: "Když začnou střílet po tobě, spadneš z větší výšky."
Znova jsem se zašklebila a s elegancí vypilovanou za ty roky seskočila. "Darow a Enaia, Bojovnice Jejího Veličenstva, beristlijské královny Pherenikés, Strážkyně Eorsu."
Muž se ženou zastavili. Tu se Enaia široce zazubila a napřímila: "A oběma nám je nesmírným potěšením."
"Vaše postavení vás neopravňuje k dělání... tohoto," neodpustila si žena.
"Můžeme nezdržovat?" navrhla jsem. "Podle všeho jsou v sázce oba dva světy."
"A pokud se Eorsu nelíbilo naše počínání... hm... řekla bych, že až se vypovídáme, dostane příležitost nám to dát, jak se říká, sežrat," dodala Enaia.
Muž neklidně seskočil z koně, když jsem ho zarazila a zažádala, aby se prokázal. Žena zareagovala dřív, než muž, a vytáhla úřední listinu podepsanou Denielem, králem Nového Quiserderu. Následně jsem já ukázala prsten Bojovníka, který jsme nechala zhmotnit a zviditelnit skrz rukavici, a Enaia ten svůj vytáhla z kapsy, načež si ho natáhla na prst.
Všichni jsme se obrátili čelem k bráně, muž a žena už seskočili z koní. Všimla jsem si krátkého pohledu Enaiy, jenž upřela na nebe.
"Proběhne to jednoduše," promluvila jsem. "My tam vejdeme. A vy za námi zavřete bránu. Víte, jak se to dělá, ne?"
"Jistě," přikývla žena.
Podívala jsem se na Enaiu. Od brány jsme stály sotva na krok. "Nevidím důvod, proč zdržovat."
"Tak proč tu meleš?" odfrkla si a prostě udělala krok vpřed, aniž by se ohlédla. Nejraději bych ji poslala do patřičných mezí, ale nezůstávala jsem pozadu a hned vešla do brány.
Už nebylo cesty zpět. A nás pohltila modř. 

3) Enaia – „Já věděla, že mi jednou vrazíš kudlu do zad.“

Měla jsem pocit, jako by mi někdo z plic vyrazil vzduch. Chtěla jsem se nadechnout, ale nešlo to, chtěla jsem udělat krok zpět, ale neměla jsem najednou pod nohama zem a vlastně ani ponětí, kde je nahoře a kde dole, protože nebylo vidět nic, nic jen modrobílá do očí bodající záře.
A pak mi najednou tvář ovanul chladný vzduch a já zase pocítila gravitaci velice nepříjemným způsobem. Tvrdě jsem dopadla na zem a Darow jen setinu vteřiny poté dopadla vedle mě. Zalapala jsem po dechu. Na nohy jsme se zdvihly takřka současně a takřka současně jsme se rozhlédly.
Čekala jsem mnoho zvláštností... ale tady nebylo nic. Vlastně ani zem a nebe. Jen šeď. Stály jsme obě na nohou, takže tu vlastně musela být zem, jenže když jsem se podívala lépe, viděla jsem, že od kotníků dolů nejsou naše nohy vidět. Jako bychom se částečně propadly.
Zvedla jsem oči k Darow a viděla, že ta mi pohled oplácí. Řekla nahlas to, co já si uvědomila již před chvilkou: ,,Nevím, kde jsme, ale pochybuji, že v Eorsu."
,,Souhlasím... ale co teď?" sykla jsem a znovu se rozhlédla nicotou. Po bráně ani vidu ani slechu. Sehnula jsem se a dotkla se rukou země. Prsty se mi probořily skrz napohled pevný šedý podklad, jako by nebyl víc, než vzduch, ale pak jsem nahmatala něco pod tím, studeného a tvrdého jako ocel.
,,Já... já nevím!" vyhrkla Darow jako by jí dělalo hrozné obtíže ze sebe ta slova dostat. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo nerad přiznával vlastní bezradnost. Než jsem ale stačila něco odpovědět, něco nás přerušilo. Zvuk kroků, nepřirozeně dunivý a odrážející se ozvěnou. Znělo to takřka, jako by se k nám blížilo víc bytostí z různých stran.
Zareagovaly jsme současně, jako bychom společně nacvičovaly celá léta. Obě jsme zaujaly bojové postavení zády takřka opřené o záda druhé a jen jsme nehybně vyčkávaly. Navzdory všemu jsem kvůli tomu stačila mít v hlavě trochu zmatek. Napadlo mne, že stát my dvě na stejné straně i v běžném životě, mohly jsme být vskutku obdivuhodná dvojice.
Vtom jsem však zahlédla jeden mlhavý šedý obrys vystupující z prázdnoty a pak dva po stranách. Podle toho, jak Darow ztuhla to na její straně bylo stejné. Cítila jsem, jak se mi v žilách probudila magie a zaklokotala mi krví.
Prozatím jsem ji potlačila a jen vyvaleně civěla na přibližující se obrys. Nejenže se přibližoval, on postupně nabýval barev, až přede mnou stál tvor, jehož jsem živého viděla jen jedinkrát v životě. Na útlých nohách přede mnou stál Měsíčník s tělem barvy měsíčních paprsků. Vzápětí po něm se přede mnou vynořili další dva tvorové, jedním byl jakýsi prapodivný tvor s tělem částečně koňským, končetiny měl však ploutvovité, druhým byl Simaalu.
Chvíli na mne jen všichni tři hleděli, pak Měsíčník pohnul hlavou a Simaalu s druhým tvorem, jehož jméno mi bylo záhadou, ustoupili za něho a jakoby tím couvnutím o něco zmatněli, zešedli. Napjala jsem se ještě víc, když mi do zorného pole vstoupily další dvě bytosti a rovněž přešli za měsíčníka. Byli jimi malý tvor s osmi nohama, nikoli však pavouk, spíše připomínal kraba a já bych přísahala, že ostrá kusadla jsou plná jedu, a posledním tvorem, který se objevil byl jako drak dlouhý had jedovatě zelené barvy s několika páry křídel. Ti všichni nyní stáli za Měsíčníkem. Z nich všech sálala neobyčejně silná magická aura.
Darow se jediným plynulým pohybem otočila a stanula po mém boku. Pozorovali jsme podivnou pětici a oni pozorovali nás. Napjaté, takřka energií nabité tichi přerušil Měsíčník: ,,Kdo jste a jakým právem jste vstoupily do brány?" mluvil neagresivně, přesto jeho tón dával jasně na srozuměnou, že vetřelci nejsou vítaní.
,,Jsem Darow a tohle Enaia," vzala si druhá bojovnice slovo, než jsem to mohla udělat já, ,,jsme Strážkyně beristlijské brány do Eorsu."
,,Je mi ctí, Strážkyně," pokývl nepatrně Měsíčník, až se mu srst na krku zatřpytila, ačkoli zde nebyl žádný viditelný zdroj světla, ale pak dodal: ,,Ani to vás však neopravňuje projít branou mezi světy."
,,Víme, že ne," promluvila jsem tentokrát já, ,,jsme tu však na rozkaz naší královny, Pherenikés Beristlijské. Brána Sardu se zhroutila a nikdo se nedokáže spojit se svými eorskými Společníky."
,,Proto jsme tady," doplnila opět Darow, ,,abychom zjistily kdo nebo co za tím stojí a zabránily zničení dalších bran nebo ohrožení některého ze světů."
,,Ach tak," pokývl opět majestátní tvor a já bych vsadila krk proti sobolí kožešině, že si povzdechl, ,,pak to právo máte, protože ohroženy jsou oba světy, Eors i ten váš. Nemohu vás ale pustit, aniž bych nahlédl do vašich myslí a ujistil se, že jste ty, za něž se vydáváte. Rovněž musíte projít zkouškou, která ukáže, zda jste hodny toho projít do Eorsu."
,,A pokud neuspějeme?" otázala jsem se, ačkoli jsem nepochybovala, že odpověď znám. A taky že ano.
,,Průchod nelze přerušit. Pokud selžete, zemřete v bráně." odpověděl Měsíčník prostě a my obě jen mlčky přikývly vědomy si toho, že se dost možná sčítají poslední minuty našich životů. Měsíčník nepřerušoval chmurné ticho, které zavládlo, místo něho po pár minutách promluvila Darow: ,,A když nahlédneš do našich myslí, co všechno budeš chtít vidět?"
Tvor se jí zadíval zpříma do očí. ,,Vše."
Ze srdce jako by se mi do žil šířil ledový chlad. Vše... všechny naše myšlenky a především... vzpomínky! Celou naši minulost! Otočila jsem se na Darow. Tvářila se napohled bezvýrazně jako vždy, já ale dokázala vyčíst hodně z jejích očí. A ona z mých.
,,Nemáme na výběr," takřka šeptla. Věděla jsem, že má pravdu. Neměly jsme na výběr. Neměly bychom ani žádnou šanci, postavit se jim. Zde, v té podivné nicotě, záleželo všechno jen na nich. Ale stejně tak dobře jsem věděla, že bych se nikdy nevzdala bez boje.
Otočila jsem se, stejně jako Darow, opět tváří k Měsíčníkovi. Necítila jsem strach. Měla jsem však hlavu podivně prázdnou, místo aby se mi v ní honily stovky myšlenek, jako by se všechny vypařily. Jako by v tu chvíli nic nestálo za pomyšlení.
Měsíčník vypjal hlavu a čtveřice bytostí za ním též zostražitěla. Věděla jsem, co přijde, nebylo to poprvé, co někdo zaútočil na mou mysl a prorazil, přesto jsem křečovitě zatnula ruce v pěst a soustředila všechnu svou sílu na to, abych neztratila pojem o čase, místě a o tom, kdo jsem.
Byl silný, neuvěřitelně silný a já bych se stejně nedokázala ubránit, když vtrhl do mého vědomí a prorážel jednu ochranou bariéru za druhou. Vnímala jsem i vědomí ostatních čtyř, kteří ho kryli, ale neviděla jsem do myšlenek jediného z nich. A pak se přítomnost rozplynula, změnila se v mnoho po sobě jdoucích útržků, z nichž většinu jsem ani nezaznamenala, ale některé přece ano...

Třásla jsem se strachy, vmáčknutá v úzké mezeře mezi spodkem vozu a dlážděním, ukradený kus masa jsem svírala v malých čelistech a z rány na boku, kde mi kůži prořízl bič s ocelovou špičkou, kterým mne člověk švihl, když mne viděl a spletl si mne s toulavým štěnětem, mi vytékala stružka krve...
Schoulená v koutě místnosti sloužící jako cvičiště jsem s očima rozšířenýma hrůzou zírala na čtveřici starších cvičenců a zalykavě je prosila, ať mě nechají na pokoji. Jen se rozesmáli a já se v tu chvíli rozklepala jako ratlík, protože jsem věděla, co přijde...
Napjala jsem tětivu a střelila mladíka přímo do zad. Sledovala jsem, jak se bez hlesu zhroutil k zemi. Nepřiblížila jsem se k tělu, naopak, tak rychle, jak mi to poraněný kotník dvoloval jsem se odbelhala pryč vědoma si toho, že mne zde nesmí nikdo vidět...
Malá, plavovlasá, sotva dvanáctiletá elfka se strachy rozplakala, když poslední z jejích strážců padl k zemi mrtvý a ona pochopila, že nyní se ten vrčící přízrak s oděvem nasáklým krví a s modrýma očima vrhne na ni...
Nedokázala jsem sestavit jedinou souvislou myšlenku a když Gavin přerušil polibek jen proto, aby se mi zadíval do očí a jednou rukou mi začal rozepínat halenu, ani jsem se nesnažila něco namítat, beztak se mi hrdlo stáhlo tak, že bych nedokázala promluvit...
V noze jsem ucítila ostrou bolest, na nohavici mi vystříklo něco teplého a já cítila, že ztrácím půdu pod nohama. Než jsem dopadla do ledové vody a ztratila vědomí, došlo mi, že šíp přerval stehenní tepnu...
Seděla jsem v koutě cely a sledovala, jak Faia kope do zdí a bezvýsledně metá magii proti mřížím. Do západu slunce zbývalo nanejvýš pár hodin...
Hlavu své bílé dračice As-Lei-Gun jsem si tiskla k hrudi a otřásala jsem se vzlyky, které jsem nedokázala ovládnout... - počkat, co?!
Obezřetně jsem pozorovala tu druhou. Nechystala jsem se zaútočit a ona taky ne. Naopak, dnes budeme lovit společně...
Palčivá bolest byla to jediné, co jsem dokázala vnímat. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a skrz slzy jsem takřka nic neviděla, slyšela jsem však zaskřípění čepele, jak ji Anthony vytahoal z pochvy a věděla jsem, že mne zabije, že nemám, jak se bránit...

Tlak na mou mysl polevil tak znenadání, že jsem se zapotácela a o krok couvla, abych se vůbec udržela na nohou. Darw na tom byla stejně, rovněž couvla. Na kratičký okamžik se naše pohledy střetly, byla to však jen setina vteřiny. Být to v méně vážné situaci, nejspíš bych se zaobírala jednou vzpomínkou, která mi zavířila myslí mezi ostatními...
Trochu jsem se pokrčila v kolenou a sledovala jsem bezvýrazné tváře Měsíčníka i zbylých kouzelných bytostí. Podle toho, jak občas některý nepatrně pokývl nebo zavrtěl hlavou jsem pochopila, že spolu komunikují.
,,Budiž," pokývl nakonec Měsíčník, ačkoli, jak jsem si všimla, okřídlený had se přitom neklidně zavrtěl, ,,dle vašich zákonů stojíte obě daleko za okrajem počestné společnosti, mnohokrát jste ale v minulosti prokázaly svou odvahu nebo přinejmenším neústupnost." Měla jsem pocit, jako bych měla úlevou snad omdlít, ale nemohla jsem si dovolit polevit v ostražitosti, ostatně on ještě nevysovil svůj souhlas.
,,Proto tedy," pokračoval po krátké odmlce, ,,pokud projdete zkouškou, řeknu vám vše, co je nám o hrozbě sužující náš svět - nepopírám, že vaše obavy jsou zcela oprávněné - známo."
Jen jsem přikývla, Darow se však ozvala: ,,A v čem vlastně ona zkouška spočívá?" v jejím hlasu nebylo možno se vyznat. Ne, že by to bylo nějakým překvapením, že zůstával stále stejně klidný a nezúčastněný, skoro jako by jednala za někoho jiného. Jenže jsem v něm zaslechla ještě něco nového. Prázdnotu. Nebylo těžké si domyslet, kde se tam vzala.
,,Musíte prokázat svou tělesnou zdatnost a taky dokázat, že umíte spolupracovat-" a jsme v pytli, ušklíbla jsem se v duchu - ,, proto se nyní postavíte mocnému soupeři."
,,Jakému?" to jsme vyhrkly obě naráz.
,,Vám," řekl Měsíčník, sklonil hlavu a vzápětí ustoupil dozadu stejně jako ostatní, splýval s pozadím, až z něj zbyl jen mlhavý šedý obrys, který vzápětí zmizel. Nechal nás tam stát obě stejně zmatené. Ohlédla jsem se na Darow: ,,Jak to myslel, nám?"
,,Nevím... možná budeme bojovat spolu navzájem?" nadhodila, ale neznělo to příliš jistě. Ani mně to nepřišlo pravděpodobné. Zavrtěla jsem hlavou: ,,To by sotva ukázalo, jak dovedeme spolupracovat, co myslíš?" ušklíbla jsem se.
,,Pravda, a navíc, to by nám přeci řekl pří-" nedokončila, zato tlumeně zasyčela a zadívala se na něco za mými zády. Když jsem se bleskvě otočila, pochopila jsem, proč tak náhle zmlkla. Z šedavé nicoty se rychle vylupoval obrys čehosi okřídleného. Jakmile nabral obrys barvy a octl se tak blízko, aby nebylo možno pochybovat o jeho hmatatelné podstatě, zasyčela jsem taky.
Tvor, který se na nás řítil byl... my. Takřka elegantní hlava s dlouhou čelistí tvarem připomínající vlčí a protáhlá hlava se špičatýma ušima. Štíhlý, dlouhý krk pokrytý tvrdými šupinami jen s pásem dlouhé černé srsti nahoře, pod níž se skrývaly slonovinově nílé ostny s modrým žilkováním.
V místě, kde krk přecházel v tělo se pruh srsti roztahoval, až pokryl celý ostnatý hřbet i ohon rovněž vyzbrojený ostny. Břicho i boky kryly černé šupiny jako krk a hlavu, navzdory délce srsti takřka nebylo možné vidět přechod chlupů a šupin. Štáhlé ale silné a hbité končetiny zakončené prsty s jako břitva ostrými drápy umožňovali zrůdě pohybovat se stejně rychle po dvou jako po čtyřech.
Jako by to vše nestačilo, roztáhla náhle bestie křídla. Dva páry křídel! Černá a kožnatá, dračí, ta tvořila spodní pár a přes ně, částečně též jako ochrana, se rozprostřely ohnivé perutě. Výsledný dojem byl okouzlující a děsivý, nejpůsobiější však nebyly ostny, tesáky ani křídla, ale obličej netvora.
Planoucí oči bez zorniček, vprostřed jedovatě zelené přecházející do šedé a v místech, kde se mělo nacházet bělmo naopak zářivě modré. Barvy jakoby se stále přeskupovaly, jakoby oči žhnuly podivným vnitřním ohněm.
Ano, byly jsme to opravdu my... vlastně ta věc měla mít jméno. V tu chvíli mi bylo jasné, jaké jméno by to mělo být.
,,Enarow..." zašeptala jsem takřka neslyšně. Darow vedle mě vydechla totéž ve stejném okamžiku. Nebyl ale čas, nějak se rozplývat nad tím, jak nám to spolu sluší, ta bytost... Enarow... nám ho neposkytla. Temně zavrčela, vycenila bílé tesáky a napůl roztáhla oba páry křídel.
Zrůda se vrhla vpřed, napůl přitom letěla a rozehnala se po nás dlouhými, lesklými drápy. Uskočily jsme každá na jednu stranu, já jí vrátila útok stejně, leč neúspěšně a nepochodila ani Darow s hbitým, biči podobným ohnivým jazykem, jímž po útočnici šlehla. Ohnivý štít naše útoky zablokoval a jeho síla nás ještě odrazila zpět.
Zasyčela jsem skrze zuby sprostou nadávku a odrazila ostnatý ocas, vskutku na poslední chvíli. Enarow byla dobrá... skoro jako by byla s to předvídat každý náš krok. Kdybych měla čas nad tím přemýšlet, asi bych dospěla k závěru, že toho schopná doopravdy je.
K počátečnímu překvapením jež se mne zmocnilo po spatření té... té Enarow, se velmi brzy přidala frustrace. Ať jsme dělaly, co jsme chtěly, ať jsme zapojily kouzla nebo magii, ona všechny naše útoky vykryla a naopak se jí už párkrát povedlo jednu nebo druhou zasáhnout, především tedy drápy nebo ostny. Ačkoli se jednalo v našem měřítku nanejvíš o škrábance, fakt, že se nedokážu - nedokážeme - té věci dostat na kobylku mne přiváděl k šílenství. Jediné, co mi poskytovalo trochu zadostiučinění byl fakt, že Darow na tom zřejmě nebyla lépe. Stejně jako já stále cenila zuby a chraplavě vrčela a oči jí zelenavě plály.
,Tohle nemá cenu," ozvala se Darow v myšlenkách. Ano, pustila jsem si ji do hlavy, ale snížila jsem zábrany skutečně jen na výmenu slov, ,,musíme lépe spolupracovat, jinak to nezvládneme.'
,A to si sakra představuješ jak? Odmítám, aby ses mi při boji vrtala v hlavě!'
,Jedna se jí musí dostat za záda...'
,Zatímco druhá ji odláká, to chceš říct?'
,Máš lepší nápad?'
Ne, neměla jsem a dlužno říct, že když jsem opět klouzala zpět odražena silou Enarowina kouzla, opravdu bych nějaký plán uvítala. Proklela jsem v duchu všechny mně známé bohy i démony a Darow jmenovitě a povolala jsem svá ohnivá křídla. Enarow na ně upřela takřka lačný pohled a ohrnula čenich, až se dýkovité tesáky zaleskly.
Věděla jsem, že zaútočí vteřinu předtím, než to skutečně udělala. Zprudka jsem máchla perutěmi a vrhla proti bestii několik ohnivých provazců, které opět takřka levou zadní odklonila a rozlétla se za mnou. Díkybohům jsem zatím nenarazila na žádný strop - pokud tu vůbec byl - cítila jsem však v zádech dech vrčící obludy.
Přetočila jsem se ve vzduchu a jen taktak ohnivým štítem odklonila jakési kouzlo mířící na mě - ani jsem v té rychlosti nepostřehla, o jaké se přesně jednalo. Jenže nespouštět z očí Enarow za mnou znamenalo zpomalit ve vzduchu, zatímco ona měla jednak pár křídel navíc a taky letěla přímo.
Naštěstí to však Darow, jak se zdálo, myslela s tou spoluprací vážně, protože Enarw, soustředěná v tu chvíli jen na mě, na vlkodlačici metající po ní jedno kouzlo za druhým, na lákavě se přibližující cíl, pojednou zasyčela překvapením, vzteky a bolestí a otočila se po dívce visící jí celou svou vahou na jednom z dračích křídel.
Neváhala jsem, stáhla jsem křídla k tělu a zprudka do Enarow narazila zpředu, drápy jí zaryla, kam jsem zrovna dosáhla, pod srst a do šupin a zuby jí stiskla těsně u hrdla - v poslední chvíli totiž cukla stranou. I tak jsem ale záhy měla ústa plná krve, lahodné, teplé krve...
Enarow vyrazila ohlušující, uširvoucí skřek a já napjala svaly v očekávání další rány. Ta však nepřišla. Nestvůra se ve vzduchu zazmítala v křečích a křídla nechala trčet napjatá do různých stran. Uvolnila jsem stisknuté zuby jen proto, abych se zakousla znova, tentokrát skutečně do hrdla. Ostré zuby pronikly ochranným brněním šupin.
Vnímala jsem zavíření vzduchu a šedi, jak se Enarow řítila k zemi, či co to vlastně bylo, tupý náraz mi projel celým tělem, já se ale nepouštěla, dokud naše nepřítelkyně s posledním zachvěním a zachrčením neznehybněla.
Trochu rozechvěle jsem se nadechla a spolkla krev, která mi zůstala v ústech. Musela jsem přitom potlačit všechny divoké pudy, které se dožadovaly další krve. Krátce jsem pohlédla na Darow, která se zvedala též, ale pak jsem se zadívala na poraženého nepřítele.
Rány, které jsem způsobila už přestaly ronit krev a ani membrána křídla a bodná rána na zádech, obě zranění způsobená Darow, již nekrvácely. Darow si odhodila pocuchané vlasy z obličeje a vytrhla z rány meč.
Ušklíbla jsem se na ní a pohodila hlavou ke krví slepené černé srsti na zádech mrtvoly: ,,Já věděla, že mi jednou vrazíš kudlu do zad."
Darow obrátila oči v sloup, pak se ale zadívala na rozervané hrdlo, z něhož byly zcela strhány šupiny a zkřivila obličej do pobavené grimasy: ,,Zato tys mi šla nepokrytě rovnou po krku."
Než jsme ale stihly jedna nebo druhá dodat další, nejspíše ještě jízlivěší poznámku, ozval se nám již známý hlas: ,,Dobrá práce, Strážkyně brány. Tímto jste prošly zkouškou. Brána vás přijala a vy můžete projít dál - než to však uděláte, musím vám ještě říci pár slov, říci vám vše, co víme o hrozbě děsící Eors."
Ohlédla jsem se a spatřila Měsíčníkův stříbřitý obrys, jak se k nám blíží, tentokrát bez doprovodu. Nenamáhala jsem se tím, abych si stírala krev z úst a krku, jen jsem mlčky čekala a Darow zrovna tak. Měsíčník ještě okamžik setrval v mlčení, pak trochu schýlil půvabnou hlavu a dal se do řeči. Zprvu mi jeho slova velký smysl nedávala, a po chvíli mi došlo, že tvor sám není právě přetékající studnice informací.
Do Eorsu vstoupil někdo dost silný, aby se branou doslova prodral skrz, koho nejenže on a zbylí Strážci nezadrželi, ale koho navíc nezpomalili. Neovládli ani jeho myšlenky a jediné, co věděli bylo, že sám musel být kdysi Strážce... kdysi dávno. A Eors pro něho byl jen přestupní stanicí, kde si vybuduje armádu a tu povede do našeho světa. A byl taky dost silný, aby zevnitř převzal kontrolu nad branami...
Po dlouhém proslovu zavládlo ještě delší ticho. ,,Jedna věc" ozvala se poté Darow, ,,mi nejde do hlavy."
,,Která, Strážkyně?"
,,Eors je váš svět. A vy přesto zůstáváte v téhle šedé prázdnotě, místo abyste dělali něco pro jeho záchranu." Zaletěla jsem k ní krátkým pohledem. Vždycky jsem o sobě uvažovala jako o šíleném sebevrahovi, ale ona mi mohla směle konkurovat.
Měsíčník na ni chvíli jen mlčky hleděl, nevypadal však rozzuřeně. Nakonec odvětil hlasem plným hlubokého smutku: ,,Protože mi nemůžeme opustit toto místo. Musíme zůstat na hranici mezi světy," ani nemusel větu dokončovat, bylo mi - a Darow nepochybně také - jasné, že sám k sobě dodává: ,A spoléhat se na nejistou a nestálou pomoc zvenčí.'
Nevěděla jsem, co říct, on ale zřejmě žádnou odpověď nečekal, sám se opět ujal slova: ,,Vám, Strážkyně přeji oběma štěstí, nepochybně ho budete potřebovat. V boji vám nepomohu, jinou pomoc vám ale poskytnu," natáhl krk a sklonil hlavu, až ji měl na jedné úrvni s tělem.
,,Jakou po-" začala jsem, ale nedořekla. Tělem jako by mi projel doběla rozžhavený nůž. Okolní šeď zavířila a potemněla. Oči se mi samovolně naplnily slzami bolesti, ale já to ani nevnímala. Možná jsem křičela. Nejspíš ano. Jak dlouho to jen trvalo, než se vše propadlo do černočerné tmy?

Ležela jsem tváří na něčem hebkém... tak pohodlném, že jsem vůbec nechtěla otvírat oči. Stejně jsem je otevřela a po chvilce se mi podařilo taky zaostřit na několik stébel smaragdově zelené trávy. Bolela mne snad každá kůstka v těle a v několika výhružně zakřupalo, když jsem se zvedla do sedu. Pár metrů ode mne se s tichým syčením podobně mátožně sbírala ze země Darow.
Rozhlédla jsem se kolem. Byly jsme na nějakém návrší porostlém tou hebkou travou, kam až oko dohlédlo, jen na obzoru se černal... les? Asi ano. Vál mírný vánek a přinášel k nám spoustu pachů. Spoustu cizích pachů rostlin, všemožných živočichů... i sám vzduch jako by zde voněl jinak. Nebe vidět nebylo, celé ho zakrývaly mraky... jenže vypadaly mnohem skutečněji než jakékoli jiné, jež jsem dosud viděla. Nebylo pochyb. Tohle byl Eors.
,,Enaio..." otočila jsem hlavu. K mému překvapení se Darow nerozhlížela kolem, ale upírala pohled kousej nade mě. Na má křídla. Necítila jsem, že by s nimi bylo něco v nepořádku, snad jen, že tak jako zbytek těla pobolívala, ale stejně jsem s obavami otočila hlavu.
Perutě byly v jednom kuse, tvořené plameny tak jako předtím. Jenže se jednalo o plameny modré... Ledový oheň! Překvapeně jsem vydechla, zkusmo jimi ohlédla se zpět. Darow se však o má křídla již nezajímala. Z obou rukou jí vystřelovaly drobné jazýčky plamenů. Z jedné ruky oranžové, z druhé modré. 

4) Darow – „Nevíš, že do mrtvol se nekope?“

Až moc.
Všeho bylo až moc a já to tak tak zpracovávala. Přemíra myšlenek, dojmů, nových věcí a schopností...
Nějakou chvíli jsme se s Enaiou zmohly jenom na postávání na místě. Věděla jsem, že si obě musíme utřídit myšlenky. Hleděla jsem na dva plamínky, jeden rudě oranžový, druhý sytě modrý. Oba dva se postupně vytrácely a v podobě jiskřiček mizely ve vzduchu.
Měsíčník říkal, že nám může pomoci jinak, než v boji - a obdaroval nás ledovým ohněm. Bohové dobří. Jen málo bytostí ledový oheň ovládá (já věděla hned o jedné, ale ta již byla mrtvá), nepočítaje tedy tyrguny, kteří jsou právě díky této schopnosti známí, ale...
Zírala jsem na plameny, aniž bych pořádně přemýšlela jen nad ledovým ohněm. Do popředí myšlenek se prodral souboj s tou zrůdou. Enarow. Enarow? Jistě, to sedělo, ta bestie byla kříženec nás obou, znala naše útoky, naše slabiny a silné stránky, alespoň co se týče boje. Porazily jsme ji. A navíc jsme spolupracovaly. Já a Enaia.
Kdyby mi někdo před pár dny řekl, že budu v jakémsi... mezisvětovém prostoru bojovat v týmu s vlkodlačicí, s níž jsem si šla po krku, asi bych se mu vysmála.
Zatřepala jsem hlavou a nechala plameny zmizet. Cítila jsem občasné brnění v místech, kde právě zapracovala má hojivá schopnost a kůže se zacelovala. Rozhlédla jsem se kolem.
Při pohledu kolem by si laik mohl okamžitě pomyslet, že Eors není ničím zvláštní a krajina okolo v podstatě vypadá úplně stejně, jako kterýkoli jiný les.
Pravda byla ale jinde. Tráva nesla jiný odstín zelené a stébla byla neskutečně hebká na dotek, jako by snad neexistovala ostrá místa. Oblohu skryla opona světlých šedých mraků, tak hustých a skutečných, snad by bylo možné se jich i dotknout. Vnímala jsem obrovské množství nových pachů; jednomu se z toho až točila hlava.
Obě jsme již stály na nohou, Enaia také zatáhla křídla. Očistila jsem ostří od temně červené, skoro až černé krve, která mi dráždila smysly, a Enaia se mezitím napila vody z čutory a o něco snížila množství stejně zbarvené krve na její tváři a rukou.
Ačkoli jsem si to nechtěla přiznat, nevěděla jsem, co dál, nebo kam sakra máme jít. Kouzelné bytosti nám toho moc neprozradily, což mne nutilo přemítat nad tím, jak to asi samy snášejí. Cítí bezmoc a úzkost? Strach? Jaké to jen, nemoci pomoct, bojovat, a nechat činy na dvou Strážkyních, které jsou navíc z jiného, byť ne tak vzdáleného, světa?
"Ehm... tak kudy?" ozvala jsem se. Nejprve jsem se chtěla zeptat 'Tak, co teď?', ale předpokládala jsem, že bych si vysloužila jen pohrdavé ušklíbnutí. A nehodlala jsem nechat na Enaie vedení.
"Co přímo rovně?" navrhla vlkodlačice. Neprotestovala jsem, navíc jsem se zaobírala důležitějšími věcmi než tím, abych vyvolala hádku jen kvůli něčemu tak malichernému, jako je určení cesty. Protože Enaia mohla předstírat jakkoli dobře, ale ani ona neměla nejmenší tušení, na jakou stranu se vydat.
Tak se stalo, že jsme v tichosti procházely lesem. Obě jsme pečlivě větřily a rozhlížely se kolem. Byla jsem to já, kdo dal jako první najevo svůj (velký) zájem. Vytáhla jsem z brašny knížečku, něco na psaní a jala se popisování různých rostlin a okolí i Eorsu jako takového. Enaia se jenom ušklíbla, prohodila něco o neprofesionálním skrývání a chování, ale pak se také přidala a dělala své věci. Nemusím dodávat, že zatímco ona používala vlkodlačtinu, já drakonštinu.
Cestou jsme narazily na potok, kde jsme se krve (jak občasné vlastní, tak Enarow) zbavily úplně. Mou mysl však sžírala ještě jedna věc.
Nepřekvapilo mne, že když se nám Měsíčník a ostatní bytosti dostali do hlav, aby prozkoumali naše vzpomínky a myšlenky, já sama viděla útržky ze své minulosti. Neudivilo mne, že jsem znova viděla umírat svou dračici a dceru, že se mi vybavily vzpomínky na mise a tréninky na Jihu, i že se na povrch vydrala i jistá kentaurka a situace, které jsme spolu zažily.
Nečekala jsem však, že uvidím, jak se ode mne odtahuje démon Gavin, rozepíná mi halenu a pak znova líbá, a já nic nenamítala, dokonce jsem ani namítat nechtěla.
Nečekala jsem to, protože tohle se nikdy nestalo. Gavin byl známý po celém Sardu, stejně jako Ghyslaine Iratia, ale já s ním nikdy neměla co to činění.
Zato Enaia ano. Tehdy, když ji ostatní znali jako Ghyslaine. Bylo možné, aby ta vzpomínka patřila vlkodlačici? Jestli ano... Jak?
Klidné ticho zčistajasna přerušilo vypísknutí následované čímsi jako kašlavé zaštěkání. Zastavila jsem a zaposlouchala se, dusot tlapek a svist křídel. Zaujala jsem obranný postoj a letmo pohlédla k Enaie, ta ale vypadala zcela klidně. Vlastně ne, zahlédla jsem cosi v jejích očích... radost?
Pak se k nám snesl fialovobílý orel a ladným krokem doběhla liška s dvanácti ocasy. Nechala jsem ruce svěšené, ale v ostražitosti nepolevila.
"Enaio!" Překvapeně jsem cukla hlavou, když jsem v mysli uslyšela jejich hlasy. No tak počkat, počkat! Společníci mají umět hovořit jenom se svým vlastním Společníkem, tak jak je možné, že je slyším?
Oba Společníci zamířili k ní. Orel se jí usadil na rameni a liška sedla před ní. "Irieli, Rubarathe," pozdravila je vlkodlačka.
"Věděli jsme, že přijdeš," promluvil Rubarath, zatímco jsem se neúspěšně snažila zablokovat komunikační kanál.
"Ačkoli bez Darow bych se obešel," zamručel Iriel.
Enaie se přes tvář mihl úšklebek. "Já taky, ale to nemusím připomínat."
Promnula jsem si prsty spánky. "Já to slyším," řekla jsem nahlas.
Vlkodlačice se na mě otočila. "Cože?"
"Slyším je. Slyším tebe. Vaši konverzaci," vysvětlovala jsem. Pohlédla jsem na její Společníky. "Nemělo by to být možné."
"Tady jsi v Eorsu," odtušil lišák. "Prošly jste zkouškami strážců našeho světa. Ano, umíme mluvit i s ostatními."
"Skvěle," odtušila Enaia. "Opravdu, skvěle."
Nemohla jsem nesouhlasit. Nakonec jsme v cestě pokračovali všichni čtyři. Většinou se bavili oni a já mlčela, ale nedalo mi to nezeptat se na to, co oni ví o nepříteli. Nebylo toho mnoho, vlastně nevěděli skoro nic, jen že staví armádu z tvorů Eorsu a nějak je dostává na svou stranu.
Jednoduše úchvatné vyhlídky.

~~~

Nacházely jsme se na mýtině v jakémsi provizorním táboru. Její Společníci se nenacházeli v naší blízkosti a to bylo jen štěstí. Sledovala jsem oheň a využila té vzácné chvíle, kdy ke mně byla Enaia otočená zády.
Abych se rozběhla pryč, pryč od ní, úplně na druhou stranu. Celý den jsem byla neklidná a nebyla si jistá, jestli jsem dostatečně uhlídala své chování. Pravděpodobně si Enaia něčeho přinejmenším všimla. Ale já si nemohla pomoci, cítila jsem v žilách sílu a podivné vzrušení s nádechem tajemnosti. Věděla jsem to.
Dnes byl nov.
Zoufale jsem běžela co nejdál a zastavila jen na kratičkou chvíli, kdy jsem u jednoho stromu nechala své oblečení a zbraně, včetně čakkaru ve vlasech.
S každou vteřinou se noc blížila. Mraky, jež jsme viděly při našem příchodu do Eorsu, se částečně rozplynuly a teď odhalovaly tmavnoucí oblohu s již jen až moc úzkým pruhem oranžovo fialové oblohy. A když i poslední paprsky slunce zmizely a kolem se rozprostřela tma; ani letmý svit mála hvězd nešel kvůli vysokým stromům vidět, Proměna započala.
Za bolestivého řevu jsem se zhroutila k zemi - stále běžíc v plné rychlosti - a pevně zaryla nehty do půdy. Kvůli pochroumaným křídlům byla proměna bolestivější než předtím.
Jen vzdáleně jsem vnímala, že se v mé blízkosti kdosi nachází, když jsem znova zaúpěla. Nehty, jak na nohou, tak na rukou, se prodloužily v drápy. Kromě tesáků, které jsem tak jako tak neskrývala, se ven vydraly ještě i špičáky. Oči se s bliknutím proměnily. Nahrbila jsem se a neudržela výkřik, když se křídla prodrala ven. Jindy majestátní křídla teď vypadala příšerně - pokryté novými, ještě nezhojenými ranami a jizvami. Pravé křídlo mělo rozseknutou blánu a bylo nalomené. (To kvůli mému letu, když jsem je měla zraněná.)
Nakonec jsem stála na čtyřech, koleny neopírajíce o zem. Roztáhla jsem křídla, zvedla se na nohy, byť jsem se držela přihrbená, a varovně hlasitě zařvala. Moje území! Moje kořist! Mám hlad! Krutě doplatí, kdo se mi nevyhne.
Zavětřila jsem a prudce sebou trhla, prudce se otočila směrem, odkud ke mně vítr přivával zvláštní smíšený pach, a zavrčela. Kousek ode mne, mezi stromy, stála černá vlčice s jasnýma zářícíma modrýma očima, stejně jako zářily ty mé, přestože zelenošedě, avšak vlčice byla až moc velká, aby se jednalo o normální zvěř. Tak jako tak to byla kořist.
Zvedla jsem ruce s drápy a přitáhla křídla k tělu, nevšímajíce si bodnutí, které mi vystřelilo z poraněných blan.
Protivník, znělo mi v hlavě. Ohrožuje mé území. Nepřítel. A kořist. Nebezpečný, zabít a hodovat. A vlčice tam jen stála, oplácela mi pohled, až dokud jsem majetnicky nezavrčela a nevyrazila proti ní.
Vlkodlačice jen zacvakala tesáky a prosmýkla se kolem, takže jsme si vyměnily strany. Na jejím místě teď stála žena, to mne však neodradilo od útoku. Prudce jsem se otočila. Vlkodlačice varovně zavrčela a já jí to oplatila, načež jsem se rozmáchla drápy. Uskočila a chránila se drápy vlastními, ale já viděla, že váhá. Neútočila.
Ani za mák mi to nevadilo.
Sápala jsem se po ní, jenže ona povolala ohnivá křídla, máchla jimi a vznesla se do vzduchu. Vřískla jsem. Ne že bych se bála ohně, jistá část mého já moc dobře věděla, že jsem díky své dračí podstatě vůči ohni odolnější, že tohle není největší nebezpečí. Ne, já byla naštvaná.
Zatěkala jsem pohledem po okolí. Ačkoli jsem se nacházela v jakémsi pološíleném (ne-li úplně šíleném) stavu, můj mozek uvažoval a využíval bojových a loveckých technik, které jsem znala. Vyskočila jsem, ale tentokrát ne po ni, nýbrž po stromě vedle. Šplhala jsem stále výš, křídla pevně stažená u těla, až jsem se ztratila v koruně stromu.
Přeskakovala jsem ze stromu na stromu. Ten pohyb byl nepostřehnutelný, alespoň pro lidské či necvičené oči. Jenže Enaia rozhodně nepatřila mezi neznalce.
Počkala jsem na vhodný okamžik, pak po ní skočila a využila křídel, abych letěla - tedy plachtila, vzhledem k stavu, v němž se křídla nacházela. Vlkodlačice se jediným pohybem vlastních křídel dostala výš a z dosahu.
Tak to tedy ne! Máchala jsem rukama, oháněla se drápy, ale létalo se mi blbě. Vlastně velmi špatně, letem se to nazývat nedalo.
Ona se jednoduše vznesla výš a napůl varovně, napůl provokativně zavrčela. Vyskočila jsem po ní, ale nakonec jsem stáhla křídla k tělu, přistála na zemi a zavrčela. Sledovala jsem ji, jak nade mnou krouží, a rozezleně zařvala. Větřila jsem, a jakmile jsem ucítila jiný pach, vyrazila jsem po něm. Nestrávím celou noc naháněním jedné kořisti, na níž nedosáhnu!
Najednou do mě cosi zezadu prudce vrazilo. Hekla jsem a spadla na zem, využívajíce situace. Přetočila jsem se a v rychlosti cosi nahmatala - ruce -, jen abych vlkodlačici popadla a stáhla k sobě. Nakopla mě, a když jsem dopadla, už tam nestála jako žena, ale znova jako vlčice. Vrhla jsem se na ni, využívajíce drápů na nohou i rukou, tesáků... Změnily jsme se v téměř nepřehlednou změť těl. Já se po ní sápala, snažila se ji zasáhnout, ale ona údery převážně odrážela a neoplácela.
Ve chvíli, kdy se ke mně dostal pach její krve, která mi dráždila smysly ještě víc, jsem se zarazila na místě. V tom pachu bylo cosi zvláštního, co mne donutilo zaváhat, co vytáhlo mou novem potlačenou část mysli na povrch. Ta krev, ten pach... Komu patří? Znám ji, Enaia... Proč se nebrání? Pohlédla jsem na ni, stála s hlavou skloněnou, aby si chránila hrdlo, a ta zběsilá část ovlivněná fází měsíce se znova vydrala na povrch a já znova vyrazila proti ní, ačkoli jsem začínala být unavená.
Začínala jsem být unavená, měla jsem několik ran (přestože vlkodlačice vypadala jako cedník), když jsem klesla na všechny čtyři.
Zavrávorala jsem a pohlédla na nebe, končila noc a nastával den. Ne, ještě ne! Ještě nehodovala, ještě nedokončila svůj úkol, ještě ji nezabila, ještě má sílu! Zaťala jsem zuby a zařvala, nevšímajíc si toho, že vlkodlačice někam zmizela.
Až nakonec Proměna zmizela a já ležela na zemi mezi listím a mechem, v té hebké trávě, s příšernou bolestí hlavy, navíc nahá, a vzpomínky mi kvedlaly hlavou. Zasténala jsem a malátně se postavila. Bohové, co jsem zase vyváděla? Ta krev se mi nelíbila - a nebyla jen cizí.
Po krátkém rozhlížení jsem se dostala až ke stromu, pod nímž jsem nechala své věci. Nevšímala jsem si krve a neočistila se plameny, nechtěla jsem riskovat použití magie v tomhle stavu, a oblékala se. Zrovna jsem si nasazovala horní část obleku, když jsem se zarazila. Najednou mi to všechno došlo, myšlenky se uspořádaly a... Potichu jsem zaklela. Sakra! Co tam dělala Enaia?!
Ztuhle jsem si nasadila zbytek věcí, včetně zbraní. Začichala jsem. Tohle bude zlé. Vlkodlačici jsem cítila, byla velmi blízko mě, vnímala jsem její krev.
Tak tedy, jde se na smrt. "Enaio?"
Odpovědí bylo tlumené zavrčení. Rozhlédla jsem se a vyrazila po zvuku. Vlkodlačice se opírala zády o strom a já zastavila jen pár metrů od ní. Propalovala mne pohledem, jenž by většinu lidí přinutil utéct, ne-li si na místě nadělat do kalhot. Sledovala jsem ji. Na spoustě míst měla potrhaný oblek a kůži trochu zarudlou, zjevně od mých drápů a následujícího léčení kouzly.
Věděla jsem, že jsem nejspíš udělala chybu. Že jsem jí o tom asi měla říct, ale povaha mi nedovolovala se omluvit. Proto jsem jen sklopila hlavu.
"Jestli se příště zase vydáš sežrat mé Společníky, tak je mi úplně jedno, že nemůžeš lítat," promluvila tvrdě, "a že jsi pod vlivem měsíce. Prostě ti ten krk rozsápu." Následně vyrazila zpět k táboru.
"Nešla jsem za nimi," řekla jsem jenom.
"Ano, všimla jsem si, že jsi nejdřív šla po krku mně," kývla.
"Neměla jsi za mnou chodit," zamumlala jsem.
Ta slova byla jako přilévat olej do ohně. Otočila se, rty ohrnuté a oči přimhouřené. "A ty sis měla sakra uvědomit, co všechno se může stát, když se tady jen tak proměníš! Nevěděla jsem to a klidně jsem na tebe mohla narazit nepřipravená. A nebo hůř, moji Společníci!" hulákala hlasitě, musel to slyšet snad celý Eors.
Odolávala jsem pokušení přitisknout si ruce na uši, protože ona vážně řvala, a pro můj po novu citlivý sluch to bylo utrpení. "A ty bys mi o tom řekla?!"
"Tady?! Jasně, že jo! Pokud ti to náhodou uniklo, tak nikdo jiný do Eorsu neprošel, kdybychom se tu navzájem povraždily, tak co?" Vrčivý podtón byl jasně zřetelný.
"Ano, a právě proto!" oplatila jsem stejným rázem. Odmítala jsem uvěřit, že by mi o tom vlkodlačice řekla.
"Právě proto?!" zasyčela výsměšně.
Zavrčela jsem: "Ano."
"Tak to mi teda vysvětli. Pokud jsi vůbec přemýšlela."
Další zavrčení. "Zaprvé, nebylo jisté, jestli to tady bude stejné."
"A odkdy zrovna ty hraješ na náhodu?" odfrkla si.
Nikdy. Nikdy, ale... měla jsem důvody, proč jsem jí o tom neřekla. Stačí, že ví, že se měním o úplňku. Jednou za měsíc by se to snad ještě dalo snést. Ale dvakrát? Jsou jisté hranice, které překročit nechci. "Stihla bych doběhnout daleko."
"To jsem viděla. Vrátit by se ti trvalo tak tři minuty."
"Šla bych jinam."
"Jako by sis v tu chvíli mohla vybírat," odsekla. Vztek jí lomcoval a já radši mlčela. Znova se otočila k odchodu. "Připiš si to na seznam věcí, za které tě zabiju, až se vrátíme."
"Jestli," ujelo mi skoro neslyšně.
Zastavila a znova se ohlédla. Po chvíli zavrtěla hlavou. "Tobě to stále nedošlo?"
"Je mi to jasné," ohradila jsem se.
"Pak přece žádné jestli," pokrčila rameny. Fakt, že si tady v té chvíli protiřečila, jí zjevně ušel. Nebo jí to bylo jedno, však by to vyšlo nastejno. "Zavřeli všechny brány. My se odsud nedostaneme." Nepočítají s naším návratem.
Ne že by mne to rozhodilo. Nebo překvapilo. Ostatně; tohle byl sebevražedný úkol. Třeba si myslí, že jsme zemřely již v bráně. Nebo to byl od začátku plán, jak se zbavit dvou... řekněme nebezpečných bytostí a vrahů. Komu bychom chyběly? Možná jen pár vybraným bytostem. Ale jinak... Světu by se bez nás spíš ulevilo, no ne?
Ale přesto jsem tady nehodlala zemřít. Možná by se šlo dostat ven. Když jde brána zavřít, musí jít i otevřít. Třeba by se nám podařilo někoho zkontaktovat, ovšem je zde otázka mezisvětové komunikace. Kdyby nešlo zkontaktovat nikoho ze Sardu, kdyby nešla telepatie; fungovalo by tady mé spojení s Mrtvým spolkem?
Enaia nakonec (po kolikáté - druhé? Třetí?) znova vyrazila. "A s těmi křídly si koukej něco udělat."
Zavrčela jsem, ale šla za ní. "Není to tak rychlé."
"Co?"
"Hojení." Hojení tak rozsáhlých zranění.
Podrážděně zavrčela. "A od čeho máš magii?"
"Není to tak jednoduché." Teď jsem ji beztak používat nemohla.
Prohodily jsme ještě pár palčivých a kousavých poznámek, než jsme se dostaly do tábora. Enaia si sedla na zem a já se opřela o nejbližší strom, což bylo poměrně snadné, vzhledem k tomu, že jsme se nacházely v lese.
Přemítala jsem, jak by to dopadlo, kdyby se Enaia rozhodla mi rány oplácet, kdyby také útočila a jen se aktivně nebránila. Přejela přese mne vlna bolesti a nevolnosti. A do toho všeho se ve mně pralo vědomí, snad i cosi jako svědomí. "Promiň,ׅ" zamumlala jsem nakonec tak potichu, že to Enaia mohla zaslechnout jenom díky vylepšeným smyslům - i tak to to bylo tiché. Ale omluva to byla.
Střelila ke mně pohledem, jako by se snažila odhadnout, jestli to myslím vážně. Myslela jsem to vážně. Pohled jsem upírala kamsi pryč. Další chyba.
"Ukaž mi ta křídla," zabručela vlkodlačice do ticha.
Váhavě jsem se na ni podívala. Co přesně plánuje? Po několika vteřinách jsem je přeci jen nechala objevit. V zádech i křídlech mi bolestně zatepalo. To, co jsem vyváděla v noci, tomu nějak nepomohlo.
"No nádhera," poznamenala a přešla ke mně. Nechala jsem její poznámku bez odpovědi a pootočila se. Neunikl mi její tichý povzdech.
Položila mi ruce na křídla. Neklidně jsem se zavrtěla, uniklo mi nespokojené zabručení. Brnělo to a bolelo, ale přesto jsem vnímala, jak se křídla hojí. "Radši si moc nestěžuj, mám tu plán B," zacvakala drápy jedné ruky.
Ošila jsem se a zaryla nehty do dlaní. "Ráda bych..." Ale křídla jsou tak neuvěřitelně citlivá!
"Ráda bys plán B?"
"Si nestěžovala," upřesnila jsem.
"Zatni zuby, manekýno."
Zbytečné, protože to už jsem měla. "Vtipné," procedila jsem.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak si setřela pot z těla. Chvíli ještě pokračovala v léčení, než sundala ruce. "Víc s tím udělat nemůžu."
Podívala jsem se na křídla. Na let by to mělo bohatě stačit, stejně jako na boj. Doufejme. "Díky," zašeptala jsem, načež ona něco nevrle zahuhlala a svezla se na zem.
Opřela jsem se o strom, sedíc na zemi, dávajíc pozor na křídla. Nezatahovala jsem je, takhle to přeci jen bylo přirozenější. Proč mi Enaia pomohla s hojením? Po tom, co jsem provedla?
"Jestli o tom někde cekneš, uvedu vše do původního stavu," poznamenala.
"A kde asi?" opáčila jsem. "Trčíme tady."
Zatřepala jsem hlavou a vzápětí toho zalitovala. Tenhle výlet na mne zanechá následky a něco změní, o tom jsem byla přesvědčená. Zavětřila jsem a najednou celá ztuhla. To neušlo pozornosti vlkodlačici, která se naježila a zavrčela.
Narovnala jsem se a zadívala směrem doprava. Mezi stromy se mihla šedá. "Není to tvůj vlk?" zajímala se Enaia. "Jestli ne, tak je to nějaký vlk."
"Je," zamumlala jsem. Vlastně by to mohla být odpověď na obě věty. Vlčice k nám došla a zastavila pár metrů od nás. Střihla ušima na pozdrav a dívala se mi do očí. "Xero," oslovila jsem ji myšlenkami. Lehce naklonila hlavu na stranu, když jsem jí pootevřela mysl, a vstoupila dovnitř.
"Neochránila jsi ji," obořila se na mě vlčice najednou. Na to jsem neměla co říct. Pokud vůbec bylo něco, co bych říct mohla. Věděla jsem, o čem mluví, a nebylo to jen proto, že jsem věděla, že to viděla v mých vzpomínkách a myšlenkách. "Neustále se vytahuješ svými schopnostmi, jménem a tím, kým jsi," zavrčela. "Před Royem, Thernem... Ale při pravém nebezpečí selžeš!"
Ne. Ne, tohle nedělám. Nebo snad ano? "Xero, já -"
"Nezachránila jsi ji!" přerušila mne. "Nezachránila jsi svou dceru. Dívala ses, jak ji trýzní, a když jsi měla možnost, promarnila jsi ji. Stálo ji to život!"
"Nevíš, že do mrtvol se nekope?" odfrkla si Enaia. Tím mi připomněla, že náš rozhovor může slyšet - a taky slyší - i ona. Lehce jsem sebou trhla.
"Už jednou jsem pro tebe umřela," pokračovala Xera, Enaiy si nevšímala. "Od té doby se toho hodně stalo. Já nechci promarnit svůj život tímhle. Nedokážeš-li uchránit svou dceru, co potom my?"
Vkodlačice se na vlčici zamračeně dívala. "No, já to vidím tak, že vy si nedokážete uhlídat ne mladé, ale přímo svět." Proč je na mé straně? pomyslela jsem si. Proč toho nevyužívá?
"To je něco jiného," odpověděla Xera. Obrátila se přímo na mě: "Chci zrušit pouto."
Nezmohla jsem se na slovo. Chápala jsem ji, důvod jejího rozčilení i rozhodnutí. A nehodlala jsem jí bránit.
Xera se podívala na Enaiu: "K tomu potřebujeme tebe."
"Na něco jsi zapomněla, štěně," zavrčela.
"Prosím o zrušení pouta."
"Vidíš, ani to nebolelo, co?" Zalétla pohledem ke mně a já se snažila, opravdu jsem se snažila, si toho nevšímat.
"Do toho," pobídla jsem ji.
Enaia pokrčila rameny. "Těžko ji pustím bránou, ale tady by to mělo jít." Jen jsem přikývla a čekala, vlčice se narovnala. "Rušila jsi už někdy pouto?" zeptala se Xery.
"Ještě ne. Vím ale, co to obnáší."
"No prosím, tak do toho," naklonila vlkodlačice hlavu na stranu. "Nesnáším průtahy."
Xera převedla svou pozornost zpět na mě. Pak začala. Nelíbilo se mi to. Cítila jsem tah pouta. Skoro jsem viděla neviditelné lano, jež nás spojovalo, jak se napíná a pomalu trhá. Bolelo to, jako bych přicházela o něco, co mě tvořilo. Pouto se napjalo, já ucítila jakési škubnutí v oblasti hrudníku a pak to všechno prostě... zmizelo.
Enaia se usadila. Téměř jsem ji nevnímala, když říkala něco ve smyslu "O starost méně.". Xera se na mne naposledy podívala. V očích se jí mihlo cosi jako provinilost a smutek, jenže pak švihla ocasem, otočila se a vyběhla pryč, až dokud nezmizela úplně.
A společně s ní zmizely i city, které nás díky poutu Společníků propojovaly.

5) Enaia – „Do prdele.“

Nedívala jsem se na Darow, ale na oblohu, když její nyní už svobodná vlčice mizela v dáli, ale po chvíli jsem se, aniž bych jí věnovala jediný pohled, potichu zeptala: ,,Jak to bylo?"
,,Vážně to chceš slyšet?" odpověděla tichou, neochotnou otázkou.
,,Jinak bych se neptala."
Vlastně jsem od začátku čekala, že mě pošle do háje a nedostanu z ní o té události ani slovo. Jenže jsem se dočkala překvapení. Darow pohledem provrtávala kůru nedalekého, jala se však vyprávět: ,,Byly jsme na cestě přes moře. Stavily jsme na Dremu. Tam nás přepadli a chytili. Drželi nás v nějaké jeskyni. Oni... mučili Areyu."
,,Oni?" pozastavila jsem se nad tím neurčitým popisem.
,,On... a oni," zasykla s rukama zatnutýma v pěst. Můj cynismus byl vždy krok před zbytkem logického uvažování, tak jsem si nemohla odpustit jízlivou poznámku, ani v této chvíli ne: ,,Hmm, tak to děkuji, to mi opravdu vše vysvětlilo."
Potichu zamumlala něco, co mé ostré smysly dešifrovaly jako starého známého a já si takřka neslyšně povzdechla: ,,Tak ti jsou všude stejní," a vzápětí jsem i tohohle litovala, protože Darow to nepochybně slyšela, ač nekomentovala.
Každá jsme se ztratila ve svých úvahách. Ty mé se točily kolem mého starého známého. Mimoděk jsem si přejela rukou po hrdle, čímž jsem si vysloužila pátravý pohled. Už kvůli němu jsem nespustila z očí modrou oblohu. Do toho jí nic nebylo. A já na celé věci dokonce našla jedno malé pozitivum. Už ho nikdy neuvidím, prostě proto, že umřu nepochybně tady.
,,Enaio?" ozvala se Darow po hezky dlouhé chvíli ticha. Z nějakého důvodu se mi její tón ani trochu nelíbil a tak jsem jen lakonicky zabručela: ,,Hmm-h?"
,,Něco jsem viděla," odpověděla Darow a já bych byla přísahala, že na okamžik zaváhala. Mozek mi ihned přeřadil na vyšší rychlost, až jsem se divila, že z vnitřku své hlavy neslyším hučení. ,,Každý něco viděl, takže, co máš na mysli?" odfrkla jsem si pohrdavě, ale v duchu už jsem sestavovala seznam věcí, které vidět rozhodně neměla. Líbilo se mi to čím dál méně.
,,Když se nám ti tvorové hrabali v hlavách... " odmlčela se a já si v té jediné vteřině vybavila vzpomínku na umírající bílou dračici, ,,Byla jsi tam ty s tím démonem. S Gavinem. Líbali jste se."
Vytřeštila jsem oči na oblohu a zadržela dech. Pokud viděla, to, co já, tak to řekla ještě velice mírně... ale, jak... nevymyslela si to? Těžko, ona to přece taky viděla, jinak bych nepochybovala, že lže... ale jak mohla... ne, to určitě ne, blbost... potlačila jsem tu myšlenku v zárodku. Byla směšná. Nemožná. Šílená.
,,Bylo to pravdivé?" ozvala se opět Darow. To neměla dělat. Vlna vzteku se ve mně vzedmula s neuvěřitelnou prudkostí, jako požár na suché trávě zalité olejem. Zuřivost nemířila tak úplně proti ní, ale byla jediná, na kom jsem si ji mohla vybít. A taky jsem si ho vybila: ,,A já zase viděla tvojí dračici na škvarek, bylo to pravdivé?" prskla jsem zrudlá až ke kořínkům vlasů.
Darow se podle očekávání sama vzápětí naježila: ,,Jen jsem se zeptala!"
,,Jo, bylo. No a co? Vidělas ještě něco?" když už jsme u těch špatných zpráv, chtěla jsem to mít odbyté co nejdřív. Pitomé vzpomínky! Pitomý Gavin a ještě pitomější rýpal Darow!
,,A ty?" odpověděla otázkou pořád stejně podrážděná jako já.
,,Myslíš tvých? Ne," prskla jsem o nic přívětivěji. Pomalu ale jistě se mě zmocnilo silné znepokojení. Jak to mohla vidět? Něco takového by nemělo být možné. Jedno vysvětlení se však nabízelo. Nejspíš si prostě ten Měsíčník nedal pozor a omylem nám ukázal i část myšlenek a vzpomínek té druhé. Ale... ,,Který den zemřela Areya?" zeptala jsem se naléhavěji, než jsem sama zamýšlela.
,,Proč?" zavrčela pramálo přátelsky. Těžko se divit.
,,Šest dní před zhroucením brány za úsvitu?" zeptala jsem se místo odpovědi a najednou si uvědomila, že to snad vědět nechci. Protože... Protože pokud by to tak bylo... Ne, to byl nesmysl, to prostě nebylo možné! Darow nebyla vlkodlak a já byla míšenec!
Darow zamrkala a otočila ke mně hlavu. Pak, jako by se prostě nestačila zarazit, vyhrkla: ,,Jak to víš?"
,,Cítila jsem to. Bolest, vztek... žal...ztrátu..." odpověděla jsem po pravdě. Mohla zareagovat jakkoli. Trochu jsem čekala, že mi skočí po krku, ale ona po chvíli bolestného ticha jen zamumlala: ,,Jak je to možné?"
,,Nevím, nemám zdání," zalhala jsem bez uzardění a vysloužila si tak skeptický pohled. Nevěřila mi. Taky neměla důvod, mne skutečně jedno vysvětlení napadalo, ale zahnala jsem ho, zadupala až někam na dno mysli a nevracela se k němu. Byl to prostě čirý nesmysl, nic víc.
Celý den ubíhal v podobném duchu, hádaly jsme se a hádaly a nezjistily nic nového. Hádaly jsme se ještě, když jsme zastavily na noc a rozdelaly oheň, nad nímž se opekly poslední zbytky našich zásob ostatně nevelkých. Asi jediná věc, na níž jsme se za celý den dohodly byla, že pokud bych měla na výběr mezi smrtí a přijetím pomoci od Darow, radši bych zemřela - a ona by neměla problém se tím řídit. Po tomto krátkém porozumění jsme sklouzly do stereotypu poštěkávání, vrčení a urážek. Ani jedna jsme se nesnažila to změnit.
,,Vezmu si první hlídku," zavrčela jsem, jen co se setmělo, protože mi to poskytlo dokonalou záminku k zarytému mlčení. Darow se beze slova odkulila co nejdál ode mne a zůstala nehybně ležet s pláštěm naducaným pod hlavou a tváří obrácenou k obloze. Kdybych se obtěžovala pozorovat ji, namísto svých nehtů, viděla bych, že nespí, ale v otevřených očích se jí zrcadlí hvězdy. Nezasvěcenec by mohl na první pohled říct, že tady ubíhá poklidná idylka.
,,Enaio?" ozvala se Darow asi pohodině a já věděla, že mi nezbývá, než dát vale klidnému tichu, kdy jsem mohla skoro předstírat, že tady Darow ani není a já nemusím nic řešit. S vánkem laskajícím mi obličej a s hvězdami nad hlavou to tak těžké nebylo. Nenaloženě jsem zavrčela: ,,Co je?"
,,Musíme něco dělat, jinak se tu ukoušeme nudou. Navzájem."
,,Skoč do řeky," navrhla jsem mile a dál se věnovala svému, tedy vyčesávání bodláků z předlouhých vlasů.
Unaveně si povzdechla, jako by se snad v tu chvíli ani štěkat nechtěla: ,,Haha... ne, myslela jsem něco, co by zabavilo obě."
,,Já bych se bavila," ušklíbla jsem se skoro vesele na okamžik ve smířlivější náladě.
Darow jako by jen na to čekala a vypálila: ,,Vyprávěj mi něco. O sobě nebo o vlkodlacích."
,,Zapomeň."
,,Taky ti pak na oplátku něco povím. Stejně zajímavého. Komu bych to tady asi řekla?"
,,Ne."
,,Taky se nudíš, povídej. Slibuju,že budu taky."
,,Ne."
,,Myslíš si snad, že se ještě vrátíme zpět? Záleží na tom, co mi řekneš?"
,,Tak dobře. Co?"
Usmála se jako kočka, co sežrala nakradenou slaninu, ,,To je jen na tobě."
,,Já bych ale jeden požadavek měla," broukla jsem zamyšleně a zmačkala chuchvalec vyčesaných vlasů a kousků větviček, ,,chci slyšet o tvém největším pádu na hubu," doplnila jsem, když s tázavým výrazem zvedla oči k mé tváři.
Zaváhala. Nepatrně se zamračila a já věděla, že v duchu zvažuje možnosti. Nakonec přikývla: ,,Pak chci slyšet totéž." Proti tomu se nedalo rozumně protestovat a já se o to ani nepokoušela.
A tak noc plynula, zatímco já vyprávěla Darow celý svůj příběh s Faiou a podstatnou část toho s Gavinem a ona mi na oplátku vylíčila, jak se seznámila s Royem a jak to bylo s Areyou. Celá ta chvíle budila iluzi jakéhosi zvláštního klidu a pohody, až z toho jednoho mrazilo v zádech.
Bylo už dlouho po půlnoci, když zavládlo ticho. Trochu rozpačité, snad nejisté, jako bychom obě dodatečně litovaly, že jsme se daly vůbec do řeči. Bez dalšího slova jsme se uložily každá na jedné straně ohniště, co nejdál jedna od druhé. Hlídku jsme nedržela ani jedna, obě jsme měly spánek tak lehký, že bychom slyšely i trávu růst.
Vstaly jsme za svítání a tak jako předchozích dnů pokračovaly v pochodu. Vlastně jsme ani nevěděly, kam jdeme a co nás tam čeká a já začínala být po zásluze mrzutá. Co si královna myslela? Co čekala, že s tím sakra my dvě uděláme?!
Krajina se pomalu změnila, smaragdovou trávu nahradily vysoké stromy s nezvykle čistě hnědou kůrou, pod nohama nám tichoulince čvachtal vodou nasáklý mech a vzduch byl cítit rostlinami, jaké jsem nikdy v životě neviděla.
Některé rozmary přírody vskutku stály za pohled, já nemohla odtrhnout oči od liánovitých stonků, které kmitaly ve vzduchu sem a tam a lapaly hmyz, Darow strávila dobrých deset minut u bobule trůnící na stonku mezi čtyřmi listy a připomínající vykulenou oční bulvu.
,,Taky bychom se měly poohlédnout po něčem k snědku, jídlo nám došlo," připomněla Darow a donutila mne tak odtrhnout oči od květů velikosti dračích vajec a barvy safírů, na nichž jsem mohla oči nechat. Rozmrzele jsem přikývla. ,,Nic jsem ale necítila," dodala jsem.
,,Ani já ne... možná bude lepší, když se rozdělíme, to spíš n něco narazíme," navrhla Darow.
,,Jo, to bude nejlepší. Ale opatrně - čert ví, co tu všechno žije," zabručela jsem a sledovala, jak Darow mizí v přítmí lesa. Zhluboka jsem se nadechla, jestli přeci jen neucítím pach nějakého tvora, který by nebyl Společníkem a pak jsem se prostě vydala opačným směrem, než ona.
Dávala jsem si setsakra pozor, kam šlapu a na co šahám. Věděla jsem, že tady nemohu stoprocentně důvěřovat ani svému šestému smyslu, tohle byl jiný svět, než na jaký jsem byla adaptovaná a zdejší nebezpečenství byla jednou velkou neznámou.
Prodrala jsem se skrz haluze skupiny stromů rostoucích blízko u sebe - vypadaly skoro jako smrky - a octla se na malé mýtince. Tráva zde byla povadlá a krom několika ztrouchnivělých vývratů zde stromy nerostly.
Asi vprostřed mýtinky jsem viděla jámu ve tvaru dokonalého kruhu asi čtyři metry v průměru. Hnána zvědavostí jsem přešla přes pás suché ostřice a nahlédla dolů. To, co jsem v první chvíli považovala za odlesk slunce na vodě či jiné kapalině se ukázalo být podivnou zlatorůžovou hmotou. Zdálo se, jako by se pod hladinou mírně vlnila.
Zaváhala jsem, ale pak jsem natáhla ruku a strčila do toho prstem. Bylo to pružné a udělalo to ,djjjjonggg'. Jinak se nestalo vůbec nic. Strčila jsem do toho celou dlaní, ale pořád se nic nedělo. Zakřenila jsem se. Ta věc se mi začínala líbit.
,,Darow!" křikla jsem přes rameno. Doufala jsem, že mě uslyší ona a ne nějaká lidožravá eorská odpornost, ale nechtěla jsem riskovat a snažit se jí najít telepaticky. Po chvíli odněkud z lesa zazněl krátký řev ne nepodobný dračímu. Brzy na to se dívka objevila mezi stromy, tiše jako kočka, a vytřísala si z vlasů drobné větvičky a jehličí.
,,Podívej!" znovu jsem št'ouchla rukou do té podivné hmoty. Darow se naklonila nad jámu a pak jen s despektem frkla: ,,A kvůli tomuhle mě voláš? Doufala jsem, žes něco chytila!" zavrtěla hlavou a založila si ruce na prsou. Vypadala v tu chvíli tak trochu jako uražená bohyně, s tím plamenem v očích, který jsem se už naučila si spojovat s těmi nejschopnějšími bojovníky.
,,Trocha pohybu tě nezabije," odsekla jsem a dál zkoumala tu prapodivnou věc. Natáhla jsem ruku a ulomila větev z jednoho padlého kmene stromu. Ta věc byla velmi zvláštně cítit. Pořádně jsem do ní dloubla větví.
Darow jen přihlížela, ale když se ani poté nic nestalo, spustila do jámy jednu nohu a botou dloubla do zlatavé hmoty také. Bylo na ní něco neodolatelně vábivého, asi jako nelze odtrhnout oči od hořícího domu. Něčím znepokojivá a přitom přitažlivá. A přitom to nebylo víc než nějaký rosol.
Ušklíbla jsem se a natáhla znovu ruku, ale vtom v té hmotě něco zavířilo. Jako by na povrchu byla jen blána a uvnitř se něco hýbalo. Darow to zcela jistě viděla také, rychlostí blesku vytáhla nohu ven. Naše pohledy se na okamžik střetly a pak jsme se obě znovu zadívaly na tu věc v jámě. Opět jako by se tam něco pohnulo.
,,Ehm," zabrumlala jsem; ,,nechci nějak plašit, ale tohle vypadalo, jako tlapa s drápy." Než mohla Darow něco odpovědět, začala se hmota vydouvat ven. Tentokrát se v kapalině uvnitř naprosto jasně chvílemi objevovaly tvary patřící nepochybně živému tvorovi, na okamžik jsem zahlédla i obrovské oko.
Současně, jako bychom to dlouho cvičily, jsme se otočily a v příští vteřině jsme opatrně vyhlížely zpoza mohutných stromů. Zlatorůžová se změnila ve fialovošarlatovou a z jámy se nyní vzdouvala jakási odporná kapsle. Vzduch byl prosycený nasládlým pachem připomínajícím shnilé maso.
Zazněl zvuk jako když vrazíte vidličku do napůl uvařeného vajíčka a z blány kapsle najednou vyčníval zahnutý spár. Po okrajích začaly pomalu kanout rosolovité slizké krůpěje. V příští vteřině kapsle explodovala.
Mýtinka byla najednou plná slizu a v něm se mrskalo něco živého. Něco velkého. ,,Teda..." vydechla Darow a já nemohla než souhlasně zabručet. Přímo před námi se na čtyři svalnaté nohy zvedalo zvíře už nyní velké jako dospělý drak. Z hladké, holé kůže odkapával sliz a blanitá křídla připomínající netopýří byla neúměrně veliká a působila značně pomačkaně. Trojúhelníková hlava posazená na silném, dlouhém krku se otáčela sem a tam a zlé, žluté oči, dychtivě rejdily kolem. Dlouhý holý ocas sebou mrskal a rozháněl kolem stříkance slizu.
Netvor sklonil hlavu a začenichal v místech, kde jsme před chviličkou stály. Vypadal hladově. Jak tak rejdil hlavou u země, vdechl náhodou trochu slizu. Párkrát odfrkl a pak kýchl, až sebou celé jeho tělo trhlo. V místech, kde jeho sliny dopadly na zem se z trávy zakouřilo a ta zčernala a zkroutila se. Spíš než na ohen bych to viděla na nějakou žíravinu.
Mlčky jsme se shodly na tom, že jsme viděly víc, než bylo nutné a když se stvůra opět sklonila, aby pátrala po původcích toho pachu, jenž ji dráždil, neslyšně jsme se kradly pryč. Nemluvily jsme, jen jsme obě vstřebávaly ten prapodivný zážitek.
Do večera se nám nic ulovit nepodařilo a nepovažovaly jsme za rozumné, pokoušet se o to přes noc a tak jsme jen se soumrakem opět zapálily oheň. Tak nějak automaticky jsme se zase daly do vyprávění příběhů. Po první cynické myšlence, že se z toho stává tradice, jsem se přistihla, že mi to vlastně nevadí. Nepředpokládala jsem, že se nám kdy podaří vrátit se zpět, proto nesešlo na tom, co se o mně dozví, obzvláště, když mi o sobě na oplátku taky tolik řekla. Přesto to bylo zvláštní, vyprávět si s jedním ze svých úhlavních nepřátel pohádky na dobrou noc.
Zrovna jsem s přivřenýma očima upřenýma do plamenů poslouchala, jak Darow začíná další vyprávění, když mě její slova uvedla zpět do úplné bdělosti. Řekla, že když byla malá, vzal ji otec do města Renha, kde měl nějakou práci.
Ošila jsem se a naslouchala od té chvíle mnohem pozorněji, protože líčila, že tam tehdy narazila na vlkodlaka... na malou vlkodlačku, která vypadala tak na pět let - to znamenalo, že jí byly tři - a ta, že se s ní nesnažila bojovat, ale otočila se a utekla. Mládě vychovávané skutečným vlkodlakem by takhle nezareagovalo. A tehdy navíc ve městě byli jen dva kříženci...
,,Jak vypadala? Myslím ta vlkodlačka?" neudržela jsem se.
,,Měla modré oči, myslím," zapřemýšlela Darow. ,,A byla strašně vyhublá, špinavá a... vyděšená. Nechala jsem jí tam něco k jídlu."
V břiše jako by se mi usadil kus ledu. ,,Vlkodlaci nemají modré oči," dostala jsem ze sebe přiškrceně. Příliš pozdě mi došlo, že to byla pěkná blbost. A taky že ano.
,,Ty je máš!" vypálila Darow a pak se zarazila. Vytřeštila na mě oči. ,,Enaio..."
Odvrátila jsem hlavu a probodla pohledem nevinný trs ostřice. Ta malá, hubená, špinavá, vystrašená a hladová vlkodlačice tehdy jsem byla já. Já před výcvikem. Já ve věku tří let. Tohle mé tajemstvé se za žádnou cenu neměl nikdy nikdo dozvědět. Že jsem se narodila a první roky strávila na ulici a ve stokách. Cítila jsem, jak mě v očích něco zaštípalo a rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy vzteku a ponížení.
,,Byla jsi to ty?" ozvala se znovu Darow podivným, tichým hlasem. Tenhle tón jsem od ní ještě nikdy neslyšela a bylo mi to jedno. Jo, pobíhala jsem ve stokách a když se mi nepovedlo nic ukrást, žrala jsem krysy, byla jsem vychrtlejší než ted a před sebemenší hrozbou jsem utíkala. Měla blechy a srst špinavou tak, že nešla vidět původní barva...
Kdybych to mohla popřít, udělala bych to, jenže jsem nemohla. Poznala by, že lžu. A tak jsem jen mlčky přikývla. Slyšela jsem, jak se Darow sykavě nadechla skrz zuby, ale nedokázala jsem se přimět pohlédnout jí do očí.
Darow se zavrtěla a znovu promluvila: ,,Vzala sis to jídlo?"
,,Ne," odpověděla jsem dutým hlasem. Zoufale jsem si přála, abych mohla tvrdit, že jsem to nebyla já. Nechtěla jsem, aby to kdokoli vědě, a Darow... Zatnula jsem pěsti, až mi z dlaní rozdrásaných drápy začala pomalu kanout krev. Tenkrát mi chtěla pomoct. Kdybych neměla v hlavě takové bolestné prázdno, musela bych se sama sebe ptát, proč a co to o ní vypovídá.
Pohnula se a já čekala, že se bude dál vyptávat, jak dlouho jsem tak žila, proč a jak jsem se odtud dostala... ale ona se jen mlčky zvedla a bez slůvka vysvětlení odkráčela do tmy. Hleděla jsem za ní a po dlouhé době jsem se zase cítila tak ztracené a opuštěná jako tehdy. Aniž by to věděla nebo to plánovala, rozdrásala Darow opět staré rány.
Tu noc jsem vůbec nespala.
Darow se vrátila ještě před svítáním. Přes rameno nesla přehozenou srnu. Beze slova ji stáhla a vyvrhla a několik kousků nechala rovnou opéci nad ohněm. Ani jedinkrát se nepodívala mým směrem a já, stočená ve vlčí podobě v pevném klubku zády k ní, jsem si počínala stejně. V duchu jsem se modlila, aby mne na místě sežehl blesk a ušetřil mne té ostudy.
Přetočila jsem se na záda, packy pevně přitáhla k tělu a snažila se zaměstnat počítáním hvězd. Darow krátce pohlédla mým směrem a na okamžik její pohled nebyl tak nepřístupný, pak však prudce odvrátila hlavu, mlčky rozvinula křídla a rozprostřela je kolem sebe na zemi.
Nevšímala jsem si jí a čas plynul. Ráno jsme současně trochu zaktivněly - ona si protahovala křídla a párkrát se pokusila navzdory stále slabým létacím svalům vzlétnout a já si vyčesala srst. Toho dne jsme se však na pochod nevydaly, jen jsme mlčky ujedly značnou část její kořisti.
Několik jízlivých poznámek padlo až v noci, když jsme se ukládaly ke spánku. Tedy, Darow se nějak podařilo usnout a na mě tedy zbylo, abych držela první hlídku. Seděla jsem v lidské podobě zády k ohni, jehož plameny spíše pálily než hřály, jak jsem seděla blízko a oči jsem upírala do tmy kolem.
Cítila jsem, že mi začínají dřevěnět údy. Protáhla jsem se jako kočka, proměnila se do vlčí podoby a vstala. Neslyšným krokem šelmy jsem procházela kolem, abych se udržela bdělá a prokrvila si svaly. Darow spala, ale ponenáhlu se začala neklidně ošívat. Nedokázala jsem říct, proč, ale taky jsem se neklidně ošila a zastříhala ušima.
A najednou jsem měla před očima výjev, kde Darow klečela v jeskyni a tiskla k sobě zakrvavené tělo své dcery. Než jsem se vzpamatovala, obraz se změnil, asi šestiletá Darow utíkala uličkou a rychle oddychovala. Objevilo se ještě několik obrazů, než jsem se vzpamatovala natolik, abych nevlkodlačsky, zato velice psovsky zaštěkala.
V příští vteřině byla Darow více než bdělá a vrčela na mě z koruny nejbližšího stromu, kde seděla s drápy zaseknutými do kmene a očima ostražitě těkajícíma kolem. ,,Co je?" vydechla a i ta dvě slova zněla trochu jako syčení.
Užuž jsem se nadechovala k jízlivé odpovědi, ale pak jsem si vybavila, jak mi na mysli vytanula její vzpomínka a jí zase má. V tu chvíli mne pravda udeřila do očí plnou silou a já jen silou vůle udržela nečitelnou tvář, když jsem odsekla: ,,Křičíš ze spaní."
Nemohla jsem jí říct, co jsem nyní věděla. Jak bych jí to asi vysvětlila? Nevěřila by mi. I já si stále připouštěla pochybnosti. Takhle by to nemělo být možné. Proč ona? Ale především... jak? To jsem nevěděla a nehodlala jsem se jí svěřovat s domněnkami, proto jsem vypustila z úst tuto nehoráznou lež.
,,Aha..." zamumlala a pomalu slezla zpět na zem. Neptala se dál, zřejmě ji na mé odpovědi nic nezarazilo. Mlčky si urovnala oblek a přičísla vlasy a teprve, když zkontrolovala své brašny, vzhlédla: ,,Kam půjdeme?"
To jsem naštěstí věděla. V noci, ještě než jsem nahlédla Darow do snů, spojil se se mnou můj orel, Iriel, a objasnil mi, jak je možné, že už dva dny cítíme ve vzduchu sůl a vodu. Sotva pár hodin cesty před námi se nacházelo moře a tam se, v malé zátočině, podle Irielových slov usadila nepřítelova letka. To mohla být šance, jak se něco dozvědět.
Darow neměla ani lepší nápad ani důvod protestovat a po mém štěkavém probuzení byla stále ještě zamlklá, takže jsme se sbalily a vydaly na pochod v již tradičním tichu, které jsme se dlouhou dobu ani jedna nesnažila přerušit.
Nejprve jsme spatřily odlesk vodná hladiny, pak moře samé a než jsme se nadály, stály jsme na útesu nad zátočinou. Hluboko dole, na písčině omývané příbojem ležela mrtvá těla. Wartenos dara a velký tvor se šupinatým hadovitým tělem. Ano, Iriel se zmínil, že nepřítelovi wyverni někoho zabili.
Trochu jsem se prohnula v zádech a má ohnivá křídla se zatřepotala v prudkém větru vanoucímu od moře. Darow nechala vyrůst ta svá a ještě se strachovala, zda se ta má ve vodě neuhasí. Vyvedla jsem ji z omylu, ale proč tomu tak je, to jsem říci sama nedovedla.
Hluboko pod námi se ozval mocný řev. Svorně jsme shlédly dolů. Z velké jeskyně ve skále právě vylétli dva obrovští ještěři, wyverni, jeden žlutohnědý, druhý fialový jako květy bouřky a řítili se na nás. ,,Jejda, a plány jsou v tahu," broukla Darow a zamávala křídly.
Vylétla nahoru a já prostě skočila z útesu dolů a řítila se ještěrům naproti. Nebyl čas na plány, dohadování ani vyjednávání, oni nás chtěli zabít a očividně byli velice odhodlaní dosáhnout svého za každou cenu.
Wyverni se rozdělili a každý se jal pronásledovat jednu z nás. Já s Darow jsme spolu nemusely mluvit ani plánovat předem, nechtěly jsme zabíjet. Musely jsme jen zjistit, co se tady stalo. V poslední vteřině jsem tedy uhnula čelistem i smrtícímu ocasu. Na okamžik jsem přitom fialovému wyvernovi pohlédla do očí. Byly mrtvé, potažené šedou mázdrou a zdánlivě slepé. Ale on mne přesto viděl. U všech bohů...
Pustila jsem se těsně při skále, ale vtom zpoza útesu vylétli další tři wyverni a řítili se na mě. Pokud jsem se nechtěla na svobodu prosekat, vedla jediná úniková cesta kolmo dolů. Zasyčela jsem, stáhla křídla k tělu a pustila se střemhlav k vodní hladině.
Wyverni jsou však nadevše obratní letci, snadno se mi drželi v patách snažíc se překousnout mě vejpůl. Let jsem vyrovnala vskutku v poslední vteřině, křídly jsem občas dokonce zčeřila vodní hladinu a oblek mi skrápěly cákance slané vody.
Hledala jsem jakoukoli skulinku, kterou bych se dostala zpět do bezpečné výšky, ale wyverni mne příliš tísnily, byla jsem mezi nimi uvězněná. Příliš pozdě jsem zaregistrovala zvětšující se stín pod hladinou, příliš pozdě jsem si všimla, jak rychle se pohybuje a jak je obrovský.
Okolní svět se ztratil v přílivu slané vodní tříště. Do těla se mi zabořily jako dýky ostré a jako meče dlouhé zuby. Chraptivě jsem vykřikla, když se tesáky vodní nestvůry setkaly, jak mnou pronikly naskrz. Tělo mi ztuhlo v bolestné křeči a než jsem se stihla znovu nadechnout, netvor mne stáhl bod hladinu.
Zazmítala jsem sebou, ale jen jsem si zabořila jeho zuby hlouběji do těla. Ohnala jsem se po něm, ale rána, tlumená navíc vodo, ho takřka minula a ruka mi sjela po slizké kůži. To poslední, co jsem vnímala byla palčivá bolest a voda, která se mi spolu s mou vlastní krví dostala do plic...

Bolest, tma... a pocit, že do mě někdo rýpe něčím malým a ostrým. Aniž bych skutečně přišla k vědomí, sykla jsem. Pak na chvilku nebylo nic, jen vzdálený pocit tepavé bolesti. A pak další rýpnutí. Zaskučela jsem a ve svalech mi zaškubalo.
Od té chvíle mi ze rtů ale nevyšla ani hlásky, což byl jasný důkaz, že ač mám zavřené oči, jsem přinejmenším zčásti při vědomí. Zuby jsem zatnula a svaly mi cukaly, ale neskučela jsem, když mi někdo - Darow samozřejmě - sešíval rány. V další chvíli jsem opět ztratila vědomí.
Bolest nepolevila, naopak jako by se ještě vracela ozvěnou a to mne znovu probralo natolik, abych dokázala zašeptat, vlastně spíše zachraptět, svá první slova: ,,Do prdele..."

6) Darow – „Co všechno Pouto způsobí?“

"Mluvíš mi z duše." Svezla jsem se na zem vedle Enaiy, ale nespouštěla jsem z ní pohled. Rány jsem vyčistila a zašila. Jen jsem doufala, že se žádná znova neotevře, že nepraskne nit nebo něco podobného.
"Je to... stejně zlé jako... se cítím?" dostala ze sebe po chvíli usilovného soustředění.
Horší, chtěla jsem říct. Ale nakonec ze mne vylezlo něco o tom, že má štěstí, že žije. Něco řekla, ale jelikož s dechem stačila jen do půli slova, přešla na telepatii: 'Předpokládám, že to štěstí máš být ty?'
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," řekla jsme a myslela to vážně. "To jen ta věc tě neprokousla napůl."
'Vůbec nevím, co to bylo... neviděla jsem to,' přiznala.
"Něco na způsob obrovského úhoře." Zamyslela jsem se. Stále mi nebylo jasné, proč jsem se vrhla do hlubin za tou potvorou. Byl to obrovitý úhořovitý had s pancířem tvrdých lesklých šupin. Zbraně byly ve vodě moc pomalé, takže když jsem tu věc dohnala, jen jsem se chytila těla a drápala. Příšera díky tomu pustila Enaiu, která klesala ke dnu, ale vrhla se na mne. Vytáhla jsem dvě dýky z pouzder a posouvala se po těle stvoření, které proti mně vyrazilo zuby. Podařilo se mi zasáhnout to stvoření do tlamy i oka, načež jsem chytila čelisti a tlačila je od sebe. Drápy jsem nestvůře proťala krk, takže brzy byla mrtvá. Pak už jen stačilo připlavat ke stále klesající Enaie, chytit ji, vyletět z vody (možná trochu zběsile, ale docházel mi vzduch a já měla panickou hrůzu z utopení), přistát na nejbližší pevnině a zajistit její rány.
Enaia vypadala zklamaně, když jsem jí vyvrátila otázku, jestli byl ten had jedovatý. Na otázku "Jak se cítíš?" odpověděla 'Jak vypadám?', a když jsem dodala, že by měla odpočívat, zcela jízlivě pronesla: 'Promiň, dotančím tuhle písničku a nechám toho.'
Vážně, proč jsem tam pro ni letěla?
Vysvobodil mne pach zdechliny, to když moře na břeh vyvrhlo tu potvoru. Šla jsem se tam podívat, opatrně jsem do příšery strčila nožem. Byla opravdu mrtvá a neskutečně páchla. Rozhodně nic poživatelného.
Uslyšela jsem tiché bolestné syknutí. Neohlížela jsem se, přesto jsem naštvaně vykřikla Enaino jméno, zatímco jsem tu stvůru pálila. "Coe?" zaskučela.
Až teď jsem se k ní obrátila. Přesně jak jsem myslela; už neležela, ale seděla. "Lehnout," přikázala jsem, čímž jsem si vysloužila zamračení, které jsem však vlkodlačici oplácela.
"Víš, možná sis toho ještě nevšimla, ale skouslo mě to kolem dokola."
"Ano, proto bys měla zůstat ležet a namáhat stehy a zranění co možná nejméně," přisvědčila jsem, jdouc zpět k ní.
"Hmpff. Stejně tu nemůžu ležet moc dlouho," přešla zpět do telepatie, 'nevíme, kolik máme času.'
"Nějaká doba nikoho nezabije," zamumlala jsem.
'Mě by mohla.'
"Ne, když budeš ležet. Tak kušuj."
Vysloužila jsem si tím další zamračený pohled, ale přeci jen mne poslechla. Pro všechny případy jsem kolem Enaiy rozprostřela štíty, a pak jsem se vydala na obhlídku okolí, a snad i sehnat něco k snědku. Když jsem se vrátila o asi dvacet minut později, nesouc s sebou dva zajíce, shledala jsem, že se Enaia přeměnila do vlčí podoby a ležela schoulená do klubíčka.
Následujících několik minut se neslo v přemlouvání tvrdohlavé vlkodlačice, aby do sebe i přes značnou nevolnost dostala alespoň nějaké jídlo. Dokonce na mě upírala vyloženě psí pohled. Kdekoho by pohled na její zbědovaný stav asi přinutil upustit od svého plánu, ale to bych nemohla být já, abych si tvrdohlavě nestála za svým. Potom však podotkla, že má v sobě pár deci krve a několik litrů mořské vody, takže jsem trochu poupravila své plány - nejprve z ní dostat vodu, potom do ní dostat zajíce.
"Musíme z tebe tu vodu dostat ven," zopakovala jsem snad potřetí.
'A když ti poděkuju za záchranu života?' řekla. Vypadalo to, že se musela hodně přemáhat.
Zmateně jsem nakrčila obočí, protože zrovna tohle jsem nečekala. "Co?"
'No, bylo by to na místě,' vysvětlila, nedívajíc se na mne.
"Nejprve z tebe dostanu tu vodu," rozhodla jsem, jelikož jsem opravdu nevěděla, co na to říct.
'V tom případě neděkuju, ale...' varovně vycenila tesáky.
Znova pár hádavých minut, kdy jsem si stála za tím, že sůl v plicích prostě být nemá. Když sípavě zakašlala, natáhla jsem se do brašny pro jednou z mnoha lahviček. Všechno díky kouzlům a pevnému uzavření přežilo nálet do vody bez úhony.
Jenomže pak jsem se k ní natáhla i s lahvičkou a celé mé tělo se bolestivě sevřelo. Překvapeně jsem zamrkala a na moment ustala v pohybu, když se mi najednou o mnoho hůř dýchalo. Stejně rychle se to však zlepšilo. "Tohle není jed," dostala jsem ze sebe. "Jen se ti po tom udělá nevolno a vezme to s sebou všechny nečistoty."
Ale Enaiu můj výklad o obsahu lahvičky nezajímal. 'Co ti je?'
Jenom jsem zavrtěla hlavou. "Nic... asi. Každopádně," podala jsem jí lahvičku, "tohle vypij."
'Vypadalas jako před zadušením.'
"Asi se mi něco taky dostalo do těla," zalhala jsem, ačkoli jsme si byla vědoma, že ne, byla jsem naprosto v pořádku. Neměla se k tomu, aby obsah vypila, takže jsem ji znova vybídla.
'Tak ty první, pokud to máš v plicích taky,' namítla potměšile.
Protočila jsem očima. "Je tam toho dost jen pro jednoho."
'Bezva - pro tebe.'
"Já se tady nedusím jako ty."
'Nedusím se!' prskla.
Trochu jsem se zamračila. "To jde slyšet."
'Chrčelas úplně stejně!'
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne."
'Já to slyšela!'
"A i kdyby," připustila jsem a tato slova zdůraznila, "tak jen jednu chvíli. Ty pořád. Máme tady jasného vítěze."
'Počkej, vodu v plicích máš a nebo ne - nic mezi tím!'
Že si tím naběhla jí došlo až později. Mně ale ne. "Správně. A protože ty jsi v té vodě plavala v bezvědomí a nabrala snad půlku celého toho moře, tak tohle vypiješ."
'Zadržela jsem dech!' zasípala.
"Jistě, i v bezvědomí," ušklíbla jsem se.
'Ovšem!' odvrátila hlavu.
A já zase pocítila bolest, tentokrát různě po těle. Taktak jsem odolala nutkání sebou cuknout, jen jsem si přejela rukou po boku. 'Co pořád blbneš?' zeptala se Enaia, které tento pohyb samozřejmě neušel. Zdálo se mi to, nebo zněla vyplašeně, byť hovořila telepaticky?
"Možná ti to řeknu, až to vypiješ," zkusila jsem to. Nezapomněla na mě zavrčet, ale lahvičku si vzala a vypila celý její obsah. Neuběhlo ani deset vteřin, když se otočila a zvracela. Zvláštní, uvážíme-li, že byla ve vlčí podobě.
Když se otočila nazpět, znova zavrčela. 'Fajn, tak co blbneš?'
Zatraceně! blesklo mi hlavou. Ale nakonec jsem přeci jen šla s kůží na trh: "Je to takový divný pocit po celém těle."
'Ano?'
"Chvilkový, pak to zmizí. Nevím... jako by mě tam bodalo."
"Do hajzlu," zasyčela, teď už nahlas, když znova změnila podobu. Nechápavě jsem se na ni podívala. "Nic!" vyhrkla rychle.
Potichu jsem zavrčela, ale přešla to. "A teď jídlo."
"Zdálo se ti v noci o Areye?" zeptala se naprosto mimo téma.
Trhla jsem sebou, celá napjatá a ostražitá. "Ano." Ostatně, zdávalo se mi o tom každou noc. A to byl důvod, proč jsem zatraceně nespala.
"Pak... bohužel něco ano." Opatrně se dotkla prsty ran.
Neklidně jsem se ošila, když jsem znova pocítila zmiňované bodání. Dívala jsem se na ni. "Ale předem říkám, že nevím, jak je to možné, a nemohu za to, ano?" dodala Enaia.
"Ale co?" zvýšila jsem hlas. Zneklidňovalo mne to, to všechno. Emoce, které jsem dokázala vyčíst z Enainy tváře a jejích očí.
"No... v překladu se tomu říká Pouto s velkým P."
Zírala jsem na ni. "Jaké Pouto myslíš?"
"To je právě to... vlkodlačí," vzdychla.
Teď jsem byla ještě více zmatená. "Co?"
"Je to... propojení dvou bytostí. Ne jejich myslí, ale někde... hlouběji. Vzniká mezi vlkodlaky - očividně nejen - a to podle ne úplně pevně daných pravidel."
"Jakých pravidel? Co obnáší to propojení?" ptala jsem se, aniž by mi docházely souvislosti. Nechápala jsem, nevěděla jsem, možná proto má reakce nebyla taková, jaká být měla.
"Musela mezi nimi být nějaká silná citová vazba... a obnáší to bohužel hodně. Nelze se toho zříct."
"Citová vazba?" zachrčela jsem, když mi to začalo docházet.
"Klidně nenávist," potvrdila. Vzápětí se ode mne trochu odsunula, jako by se bála, že zaútočím.
Ale na útok jsem neměla myšlenky. "Jak. Je. To. Možné?" Odsekávala jsem jednotlivá slova, cedila je skrz zuby a zoufale se snažila udržet v klidu.
"Já... nevím," bezradně zavrtěla hlavou. "Nikdy se to nestalo, pokud byl jeden z nich jiné rasy! Každopádně... Pouto umožnuje číst myšlenky a pocity druhého i přes zábrany mysli, vycítit jeho zranění, bolest i city vůči jiným, kde je... a časem sílí." S posledními slovy již téměř šeptala.
"No do prdele," ujelo mi. "Chceš říct, že jsme k sobě svázané tímhle vlkodlačím Poutem. A nejde to zrušit."
"Přesně to chci... Nechci, ale musím říct."
Teď už jsem vyskočila na nohy a přecházela sem a tam. Klid mne opouštěl stejně rychle jako vlny břeh za odlivu. Enaia se schoulila do sebe a sledovala mne s varovně vyceněnými zuby, ale já to sotva vnímala. "Co když jedna z nás zemře?" ozvala jsem se. Musela jsem toho zjistit co nejvíc. Musela jsem, musela, protože tohle byla zatraceně neuvěřitelná situace. "Zabije to tu druhou?"
"Ne, ale určitě se to dozví," namítla Enaia a hned jako by litovala, že to říkala.
"Co všechno Pouto způsobí?" pokračovala jsem.
"Budeme vědět, kde ta druhá je, nejspíš jak se cítí, vidět jí do mysli..." jmenovala, vrtíc u toho hlavou. Jedno lepší než druhé.
Neklidně jsem zasyčela. "Proč my dvě?"
"Nevím. Asi že jsme si v lecčems hodně podobné. To Poutu svědčí." Tohle jsem, byť neochotně, musela uznat. Měly jsme toho mnoho společného.
"A jak bude sílit?"
"Hodně. Nejde ho ani blokovat, chránit si myšlenky. Nic."
V tu chvíli jsem měla chuť omlátit si hlavu o něco - cokoli. Zaťala jsem ruce v pěst. Spoutána s největším nepřítelem, to jsem si vždy přála. Enaia byla jako osina v pr... zadku. Nechtěla jsem s ní mít nic společného a rozhodně ne něco jako tohle. "Proč se toho nejde zbavit?"
"Protože... podle toho, co se ví, tak se s dotyčným spojíš v tom nejhlubším nitru... jako jedinec vlastně přestaneš existovat," zamračila se, snad hledala správná slova, a mně se to líbilo čím dál tím méně. "Vlastně," zatřásla hlavou a její pohled byl na chvilku nepřítomný, jako by se snažila zorientovat, "bylo by to, jako by ses chtěla zříct vlastní duše, nejde to."
Spolkla jsem poznámku o svém názoru na takzvané duše. Nelze ztratit něco, co nemáš, tak jsem obvykle odpovídala, když mi někdo řekl, že svými činy ztrácím svou duši. Ovšem teď jsem měla důležitější problémy, než abych se zabývala takovouto filozofií. "Proč já? Nejsem vlkodlak." A tohle musela být čistě vlkodlačí záležitost, jinak bych o tom alespoň někdy slyšela. Navíc mi to Enaina předchozí slova potvrdila.
Krátkou chvíli váhala, ale pak přeci jen přiznala barvu: "Právě proto... Já vůbec nevím, jak je to možné."
"To budeme muset zjistit," zašeptala jsem si pro sebe nekompromisně. Hlasitěji jsem dodala: "Jde Pouto vycítit?"
"Ano. A pokud je i přítomná osoba, s níž jsi svázaná, tak obvykle i s kým Pouto máš. Někdy i jak je silné."
"Vycítí ho všichni, nebo je to něčím podmíněné? Co ti, kteří nejsou vlkodlaci? Jak to budou vnímat?"
"Nebudou vědět, o co jde.... Ale vycítí nejspíš, že něco není, jak má být, pokud mají dost ostré smysly."
"Skvěle," zavrčela jsem potichu. Skvěle, skvěle. "Má to i nějaké výhody?" Nemohla jsem se nezeptat. Když už tě potká něco špatného, vytěž z toho, co nejvíc můžeš. To mi vždy říkala matka a tím jsem se také častokrát řídila.
"Jen v případě, že ti dva spolupracují a úmyslně toho využívají... Smíří se s tím a udělají z toho výhodu. V případě, že jsou víc jeden než dva," odpověděla.
Trhla jsem sebou. Ne, to nemohla být pravda. Zkrátka nemohla. Enaia je nepřítel. Přijmout to? Spolupracovat s ní? Začala jsem litovat, že jsem na tuto hrdinskou výpravu za záchranou světů kývla. "Proč já nevidím tvé myšlenky a sny, tvé pocity, ale ty ano? Nebo minimálně je máš zesílené, s čímž souvisí... Jak dlouho to sakra víš?"
"Vím? Krátce. Tuším?" chvíli mlčela, ale patrně usoudila, že lepší bude nelhat. "Prvně mne to napadlo hned, jak jsi mi řekla, cos viděla. O té mé vzpomínce."
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, než jsem se dokázala klidně zeptat. "Pomocí Pouta můžeš vidět naprosto cokoli z mých myšlenek, pocitů a tak podobně?"
Vlkodlačice mlčky přikývla. To bylo zlé, moc, moc zlé. Všechna má tajemství, vzpomínky, myšlenky... To vše mohla Enaia vidět. Mohla si to zjistit a já se proti tomu nemohla nějak bránit. Informace o Mrtvém spolku, nebyly v bezpečí, nic o mně a mém životě nebylo v bezpečí. A, bohové, co Roy? Je to můj manžel a nikdo o tom neví. Ne nikdo z Beristlie, z Sardu, a Enaia aby byla první a snad i jediná?
Chvíli bylo ticho, Enaia nejspíš setrvávala ponořená do myšlenek stejně jako já. "A až se naučíš znát myšlení toho druhého, odhadneš i jeho reakce," dodala, jako by špatných zpráv nebylo málo.
"Takže by to bylo jako bojovat se stínem," zhodnotila jsem.
"Ano. Který ví, co uděláš, ve stejné chvíli jako ty, a u kterého cítíš každou myšlenku i každou ránu."
Každou ránu? Takže to zhoršení dýchání, to tepání v boku i různě po těle - to jsem vnímala Enainy rány od té příšery? "Může být ještě něco horšího?"
"Jo, když někoho takového chceš zabít, ne? Těžko si to naplánuješ, aniž by o tom věděl... jo, ještě Nazírání, tak se tomu alespoň říká." Pobídla jsem ji, aby pokračovala, ačkoli jsem měla dojem, že to radši slyšet nechci. Že jsem se nepletla, mi potvrdila hned svými následujícími slovy: "Když.... až pouto zesílí, může jedna z nás, pokud se bude soustředit, úplně proniknout do vědomí druhé... dívat se jejíma očima, vnímat vše, co ona, na úkor vlastních myšlenek."
"Bohové," hlesla jsem. Něco takového jsem dokázala s draky, ovšem tam se jednalo o spojení dobrovolná a pocity jsem dokázala skrývat. Ani za mák se mi nelíbila představa, že by mi tohle dělala Enaia, a já bych o tom možná ani nemusela vědět.
"A nejsnazší je to ve chvíli citového vypětí... Tak, to je asi všechno," dokončila Enaia svou velmi přínosnou a hlavně povzbuzující řeč.
Dívala jsem se, jak se podepřela jednou rukou, aby se udržela v sedu, a v tu chvíli mi ruply nervy. Pocity nahromaděné a potlačované během celou dobu konverzace se dostaly do popředí a já rozzuřeně udeřila pěstí do nejbližšího stromu. Což bylo jednoduché, vzhledem k tomu, že nás les v podstatě obklopoval, nebudeme-li si tedy všímat ne moc vzdáleného moře. Kůra popraskala a rozběhly se na ní prasklinky. Do toho všeho Enaia potichoučku, varovně zavrčela.
Ale já byla ráda, že mi o tom řekla. Mohla si to nechat pro sebe, alespoň do doby, než by i mně začalo docházet, že je něco opravdu špatně. Teď alespoň nelhala. Věděla jsem, že kdyby mi to zamlčela, byla bych později mnohem rozezlenější. Zvlášť, když... "Můžou to využít proti nám?"
"Ovšem. Zlomí jednu a skrz ni snadno druhou," pokrčila rameny.
"Úchvatné," zhodnotila jsem. Alespoň jsem věděla, čemu se teď bránit. Představa, že by tohle proti nám někdo využil a já ani netušila, že něco takového existuje, mi byla proti srsti.
"Ani ne, stejně se z toho dřív zblázníme."
To jsem nevylučovala, ba jsem o tom dokonce ani nepochybovala. Věděla jsem, že častokrát mám velmi aktivní mysl. Stačili mi Společníci, částečně na mne byli napojení i draci, Roy a členové Spolku, natož abych k nim přiřadila ještě Enaiu.
Něco jsem si pro sebe zamručela, nevšímajíc si tázavého pohledu Enaiy. "Takže zapírat teď cokoli nebude mít smysl." Bylo to spíš konstatování než otázka, ale vlkodlačice přikývla: "Určitě ne dlouhodobě."
Nemohly jsme si navzájem ani lhát. Klam, umění, jež jsme obě vyšvihly do mistrovských výšin, teď mezi námi neznamenalo nic. Ne, že bychom předtím někdy nepoznaly, když ta druhá lže, ale... Ale.
Potichu jsem vzdychla, sledujíce, jak Enaia zavírá oči. To mi připomnělo, že zde budeme muset nějakou dobu zůstat, než se alespoň částečně uzdraví a my budeme moci pokračovat.
"Nic mi není!" zavrčela Enaia náhle.
Zůstala jsem na ni hledět, tvrdost v očích. Vlkodlačice se naopak tvářila kapku nejistě, což jsem jí nemohla dávat za vinu. Ovšem jen tou jedinou větou se mi dokázala zarýt pod kůži, protože já své myšlenky nahlas nevyslovila. Zatracené Pouto! "Jdu obhlédnout okolí," oznámila jsem tedy, jelikož bych asi nevydržela jen tady nečinně sedět či stát.
"Provaz je v batohu," zabručela Enaia. Pevně jsem stiskla zuby k sobě a radši vyběhla.
Brouzdala jsem po pobřeží. Za jiných okolností by to byl až romantický obrázek; šumící vlny, klidný les za mnou, hřející a zářivé slunce na obloze. Eors byl nádherný svět se spoustou neznámých tvorů i rostlin. Neprobádaný, tajemný, to se mi na něm líbilo. Co víc, i přes nebezpečí zde povětšinou vládl klid. Bylo by to úžasné místo pro život. Bez ostatních bytostí, které by odsuzovaly za minulost i přítomnost, za to, kým jsem byla a čím jsem se stala. Dalo by se zde žít beze strachu, ať již ze smrti či ublížení ostatním, milovaným.
Hotový ráj pro někoho, jako jsem já nebo Enaia. Místo, kde bychom mohly být tím, čím jsme se narodily. Divoké, smrtící... Další věci, které jsme měly společné.
Opláchla jsem si ve vodě ruce a smyla z nich tak Enainu krev. Následně jsem se vrátila zpět, tentokrát jsem si dávala na čas a procházka se mi opravdu trochu protáhla. Enaia znova ležela ve vlčí podobě. Ačkoli se snažila tvářit, že spí, věděla jsem, že opak je pravdou. Nevím jak, prostě jsem to vycítila, vnímala, a bylo mi jasné, že za to mohlo Pouto. Jako by zesílilo, teď když jsem o něm věděla.
Klepala se zimou, byť mírně, ale klepala. Napadlo mne, že bych mohla využít své dračí podstaty k ohřátí svého těla. Působilo by to i na Enaiu? Zkusila jsem to, ale jelikož se klepala dál, usoudila jsem, že ne.
Chtěla jsem vyzkoušet ještě něco dalšího, takže jsem si sedla k Enaia a natáhla jejím směrem ruce. Vycenila na mě tesáky, což jsem jí s nezájmem oplatila, a tak jako tak se dotkla jejího těla, nevšímajíc si toho, že ruku jsem měla jen pár milimetrů od jejích tesáků. Možná by mne mělo znepokojovat, že mám hlavní žíly tak blízko u jejích zubů, ale jaksi jsem se nepřiměla nic takového cítit, ačkoli byla stále nepřítelem.
Bez okolků jsem na sebe zkusila přebrat její bolest. Okamžitě se ohnala, načež se stáhla zpátky: 'Tyhle triky si odpusť, potřebujeme alespoň jednu bojeschopnou.'
Ačkoli se jedna část mé mysli radovala, že Enaia byla ochotná uznat svou slabost a neschopnost a fakt, že v tomto stavu by asi potřebovala chránit, ta druhá část zareagovala tasením drápů. "Není to trik. Nepřebírám zranění, jen bolest, která u mě nakonec zmizí."
S těmito slovy se strhla kratičká hádka, snad stá za dobu, co jsme se v tomto světě nacházely. Celé to zakončila Enaia. A to tím, že ke mně skrze Pouto doléhaly její myšlenky. Vlastně jsem z toho postřehla jenom slovo 'trik', ale to je vedlejší. Vysloužila si tím ode mě zavrčení i zasyčení, ale stejně rychle, jako hádka vypukla, se i uklidnila.
Hodnou chvíli bylo ticho, obě jsme se mořily ve svých myšlenkách. Já přemítala, jestli za to, že jsem tam u útesů Enaiu nenechala, mohlo Pouto, nebo jestli za tím bylo něco jiného. Nad čím přemýšlela vlkodlačice jsem nevěděla a asi ani vědět nechtěla. Možná to bylo to samé. Vlastně mi něco říkalo, že to opravdu bylo to samé. "Je to nějak výhodné pro nás v naší situaci?"
Nemusela se ptát, co tím myslím. 'Jak se to vezme... ještě se nestalo, že by někdo dokázal zabít toho, s nímž ho váže Pouto." Tohle byla opravdu nevýhoda. Nejenže jsem s ní byla svázaná, ale nemohla jsem ji ani zabít?! 'A... nejspíš lepší spolupráce v boji. Dokonalé načasování, žádné chyby v odhadech toho druhého.'
"To se hodí snad jedině tady," vzdychla jsem. Stejně to byla zvláštní konverzace, když já mluvila nahlas a Enaia telepaticky.
'Ano,' přikývla. 'A pak to začne být problém. Můžeme být stovky kilometrů daleko, ale jedna druhé se nezbavíme.' Potichu jsem zaúpěla, jenomže Enaia pokračovala: 'Ať už budeme dělat cokoli. A ani z věcí minulých toho moc neutajíme.'
Rovnou jsem se mohla podřezat čalikarem. Cítila jsem se jako zvíře zahnané do kouta, jako šelma v kleci. Nic, prostě nic. Enaia si doposud myslela, že ve Spolku zaujímám pozici zástupce - co až zjistí, že jej vedu? Všechny věcí z minulosti. Činy, kterých jsem se dopustila jako Sa'layra Imr'atta i jako Bojovnice, pocity, emoce...
Jen o pár chvil později mi Enaia potvrdila, že před sebou neskryjeme vůbec nic. Momentů, kdy jedna druhé do hlavy neuvidíme, navíc bude ubývat. A budeme vnímat i pocity, nálady, úmysly, všechno.
Byla jsem přesvědčená, že tohle bude mít katastrofální důsledky. Ať už pro nás dvě, nebo pro okolní svět.
"Proč se toho nejde zbavit?" zazoufala jsem si.
'Já nevím... nikdo neví, co je to vlastně zač,' povzdechla si. ' Nelze to vyvolat ani se toho zbavit, prostě to přichází.'
"Jenže já to nechci," zavrčela jsem. "Nejsem ani vlkodlak!" Ano, možná jsem zněla jako malé trucovité dítě, ale nemohla jsem si pomoci. Netoužila jsem po Poutu, přála jsem si, ať zmizí, ať mám pokoj.
'No hlavně že já si v tom libuji! Vážně se nemůžu dočkat, až se mi povrtáš ve vzpomínkách a pocitech!'
"Jenže u tebe byla možnost, že se to stane! Ty jsi o něčem takovém alespoň věděla!"
'A nemyslela si, že se s tím někdy setkám! Je to hodně vzácné...' zamračila se, ve vlčí podobě to vypadalo zvláštně. 'Ano, opravdu hodně.'
"Jak moc?" Proč zrovna my dvě? Proč ne jiní - a hlavně vlkodlaci? Já nebyla jednou z nich!
'Tak moc, že pokud vím, jsme jediná žijící dvojice... poslední případ je starý asi... šedesát let.'
Nebudu lhát, tohle mne trochu ohromilo. Tak moc? Hned za tím znova následovala otázka: Tak proč tedy mi dvě?
Takže nadcházející noci jsme tam jen seděly, hleděly, poslouchaly praskání ohně v ohništi a dlouhou dobu se mlčky topily ve svých myšlenkách.

7) Enaia – „Někdo mi je prošpikoval jehlou a zauzloval provazy!“

Noc mi připadala nekonečná a ráno, kdy jsem mohla konečně přestat předstírat, že spím nebo se o to alespoň snažím mi přišlo téměř jako vysvobození. Stále ještě mnou po včerejší horečce otřásala zimnice a hlava se mi malátně točila. Věděla jsem, že vstát by nebylo nic snadného ani kdybych se o to nakrásně pokusila.
V ranách mi stále tepala palčivá bolest, která vystřelovala dál do celého těla. Zatnula jsem zuby a snažila se na ni nemyslet. To ostatně na víc věcí. Třeba na to, že mi Darow zachránila život. Mohla mě nechat v tlamě té stvůry, ale ona ji zabila a vytáhla mne z té proklaté zátočiny.
Mohlo za to Pouto, samozřejmě, ale stejně se mi ježila srst pokořením, jen jsem na to pomyslela. Schoulila jsem se do těsnějšího klubka a stáhla uši k hlavě. I při tom neparném pohybu se sešitá zranění znovu probudila k životu a bolestivě zatepala.
Darow oho dne ani slůvkem nenaznačila, že bychom měly pokračovat v cestě, naopak, když jsem se odpoledne pokusila vstát, zlostně na mě vrčela, že si potrhám stehy, které jí daly tolik práce. Tohle milé zacházení jsem jí měla možnost vrátit záhy, když se mne pokoušela marně přinutit něco sníst. Neudržela bych v sobě ani sousto.
Takto tedy minul den, slunce se proplížilo oblohou a zapadlo za obzor, vystřídala ho tmavá noc. Stále ještě mi byla zima, nakonec jsem to už nemohla vydržet a převalila jsem se přímo do ohniště. Plameny krásně hřály a já se snažila soustředit na ně namísto nepolevující bolesti.
Neusínala jsem, ač si únava po dvou probdělých nocích už vybírala svou daň, zavřela jsem ale oči a dalo by se říci, že jsem odpočívala a nabírala potřebné síly. Věděla jsem, že mne Darow pozoruje, cítila jsem na sobě její pohled, ale ani mne nenapadlo jí ho oplatit, dokud neřekla: ,,Můžeš spát, nezakousnu tě, nepodřežu ani jinak nezabiju."
,Děláš, jako bych byla nějaké vyděšené štěně!' zavrčela jsem v myšlenkách ihned naprosto bdělá a především notně rozzuřená. Můj vztek se nikterak nezmenšil, když Darow namítla: ,,Vím, že nespíš, protože si myslíš, že něco z toho udělám. Nemám to v plánu."
Ne, popravdě to jsem si nemyslela. Neudělala by to. Ne takhle, teď a tady. Přesto jsem, opět v duchu, protože jsem se nehodlala měnit, jen s klidem poznamenala: ,Nevyšlo by ti to.'
,,Tvrdíš ty."
,Ano, tvrdím. A nebyla jsem to já, kdo to odmítl zkoušet,' potměšile jsem broukla a vrhla na ni pohled zpod přivřených víček. Viděla jsem, jak stiskla rty a odvrátila hlavu. Uhodila jsem hřebík na hlavičku. Že už taky bylo na čase.
Nicméně oči se mi skutečně klížily. A věděla jsem, že by to ani v tomhle stavu neměla s mým zabitím jednoduché. Uměla jsem se bránit a spala jsem lehce. Vždycky. A tahle dovednost mi mnohokrát zachránila život. A tak jsem stále nějakým šestým smyslem vnímala zvuky, pohyby a pachy v mém okolí, když se mi před vnitřním zrakem začaly míhat obrazy a já se pomalu propadla do říše snů...
Síň byla hojně osvětlená, šuměla tlumeným hovorem, svíce na lustrech občas zaprskaly a zřídkavě odkápla trocha vosku dokonce i na stoly naložené celými horami jídla, které lákavě vonělo, až se mi prázdný žaludek svíral, až to skoro bolelo.
Přesto jsem nepozřela jediné sousto, choulila jsem se na židli nad prázdným talířem a plaše se rozhlížela kolem. Některá z jídel byla otrávená - vždycky byla - a já měla strach, že je mezi ostatními nepoznám a otrávím se. Některé tady používané jedy byly smrtelné a já měla jen štěstí, že jsem na takový nenarazila při svém prvním stolování.
Teskně jsem hleděla na celé marinované kuře ležící na míse na stole přímo přede mnou. Omáčka, jíž bylo polité se ve světle leskla a jeho vůně mě lákala a sváděla. Představovala jsem si, jak asi chutná, dokud nezazněl povel, aby se všichni cvičenci odebrali na pokoje. Večerka.
Mlčky jsem vystoupala po schodech, v koupelnách se umyla a pak tiše odcapkala do svého malého pokojíku a zachumlala jsem se do pokrývky. Nezavřela jsem ale oči, nehodlala jsem spát. Stejně bych neusnula, ne dokud jsem měla tak velký hlad.
Čekala jsem a ani nedutala, dokud na chodbách nepanovalo naprosté ticho. Teprve potom jsem seskočila z postele, rychle přeběhla pokojík, opatrně otevřela dveře a obezřetně vyhlédla ven. Ticho, nikde nikdo.
Proměnila jsem se do vlčí podoby a potichu jsem se plížila chodbami do nižších pater. Obloukem jsem se vyhnula kuchyni i spížím. Bylo mi ani ne pět let a tehdy jsem se ještě bála toho, že mne načapají dozorci, více, než hladu.
Šla jsem lovit myši a krysy, jak jsem se to naučila už ve městě s matkou. S matkou, po níž se mi zoufale stýskalo, až jsem se na ni bála jen pomyslet. V prvních týdnech jsem dostala mnohokrát výprask, když jsem teskně vyla po nocích.
V čenichu mne zalechtal lákavě jedlý pach krysy a já slastně začenichala. Už jsem se těšila, až zaženu hryzavý hlad a budu se moct spokojeně schoulit v bezpečí svého pokoje, kde mi nehrozilo nejen načapání od cvičitelů, ale ani starších cvičenců... ti si s malým vlkodláčkem poblázněným strachy rádi hráli jak při výcviku, tak o volném čase.
Znovu jsem zavětřila a vyrazila dál chodbou s ušima nastraženýma, s břichem přitisknutým k zemi jako lovící fretka a s lačně vykulenýma očima. Pach byl čerstvý, nic netušící kořist zřejmě čenichala chodbou hned patro pode mnou.
Vtom se za mnou ozvalo pobavené odkašlání a jí strnula na místě. Zapomněla jsem, jak tiše se umí cvičen bojovníci a zabijáci plížit, zapomněla jsem dávat pozor a příliš zaujatá večeří na útěku jsem přestala sledovat ostatní pachy.
Přikrčila jsem se ještě víc a se staženým ušima se ohlédla za sebe. Čtyři cvičenci, všichni starší než já, lidé a jeden elf ve věku od třinácti do šestnácti let. Museli čekat, až se zase hladová vyplížím ven a rozhodli se trochu pobavit.
,,Ale, ale... náš plyšáček se zase toulá po nocích!" zazubil se vesele elf a zatočil si v rukou pletencem provazu. Ostatní se potichu rozesmáli, nechtěli přivolat cvičitele, a já viděla, že mají v rukou nože a v kapsách kameny.
Můj pokus o varovné zavrčení rozhodně nevyšel tak, jak jsem chtěla, spíše to kvůli strachem staženému hrdlu připomínalo zachrčení osla v posledním tažení. Tlapky se mi začaly třást, když elf, poté, co se dostatečně vynadíval na děs v očích své oběti, znovu prohodil: ,,Copak plyšáčku? Nějak jsem ti nerozuměl. To nevadí, můžeš mi to zopakovat, no tak, pojď se pomazlit, medvídku!"
Stáhla jsem uši k hlavě a ocas ploužila po zemi, až jsem si jej občas zadníma nohama přišlápla, jak jsem pomaličku couvala chodbou nespouštějíc oči ze čtyř mladíků. Každým krůčkem ve mne nekontrolovatelně narůstala panika.
,,No tak, pyšáčku, kampak jdeš? To od tebe není hezké takhle nám utíkat!" To už jsem nevydržela, otočila jsem se k nim zády a jako splašená vyrazila chodbou hnaná primitivním zvířecím strachem, pudem přežití. Nerozhlížela jsem se napravo ani nalevo a blížila jsem se ke konci chodby, k zatáčce, v níž jsem viděla svou spásu.
Vtom se ale zpoza rohu vynořili další dva, kterých jsem si v panice nevšimla. Drápky zaškrabaly po naleštěné mramorové podlaze, jak jsem se pokusila zabrzdit, to už ale jeden z nich rozmotal bič a švihl jím. Vřískla jsem bolestí, tvář jsem najednou měla jako v ohni a podlahu zkrápěly malé kapičky něčeho teplého a rudého...
Trhla jsem sebou a otevřela oči. Cítila jsem krev, stejně jako v tom snu. S stejně jako tam jsem jasně věděla, komu patří. ,,Co je?" zavrčela jsem na Darow, která civěla na jeden z okolních stromů a svírala pěsti tak pevně, až jí z dlaní tekla krev, jíž jsem cítila.
Chvíli bylo ticho, pak se Darow zeptala: ,,Je těch šest naživu?" Takže můj malý výlet do minulosti sledovala se mnou. No to bylo fakt skvělé, prostě nádhera, co víc si přát? Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila, ale v nezhojených ranách mi zatepala tak prudká bolest, že to nemělo žádoucí účinek.
,,Čtyři z nich byli u toho, když jsem objevila svou vrozenou schopnost... asi dva roky od tohohle incidentu." zabručela jsem po chvíli.
,,A ti další dva?" zajímala se a konečně se otočila. Oči jí jiskřily vzteky, ale mně to bylo jedno. Tohle nebyla její věc, do mého života jí nic nebylo, ani navzdory Poutu ne. Nechtěla jsem být s kýmkoli takto těsně provázaná.
,,Nevím... možná žijí, ztratila jsem je z dohledu moc brzy."
,,Jak se jmenují?" vyzvídala dál.
,,Do toho ti nic není."
,,Nebylo by, kdyby se nedělo, co se děje," opravila mne naježeně a já potlačila nutkání vrhnout se jí po krku, tady a teď. Celé tělo mi stále svíraly bolestivé křeče a ona si tu seděla a jako by se nechumelilo vrtala v mé nejranější minulosti, v té, s níž jsem se stále nedokázala smířit.
,,To přece na věci vůbec nic nemění!" vyjela jsem podrážděně.
,,Vždyť teď sdílíme myšlenky, pocity, sny, všechno!" To už Darow bezmála ječela a já na tom byla podobně, ač jsem stále trochu nestačila s dechem: ,,To neznamená, že tohle budeš řešit! Já NEJSEM ona, jasný?!"
,,To ani netvrdím!" namítla Darow, ale já jí sotva poslouchala. Vlastně ani ona neposlouchala mě, většinu času jsme zde strávily vzájemnými hádkami, urážkami, shazováním, výhružkami a vymýšlením rozličných způsobů, jak se té druhé dostat pod kůži.
Jako obvykle naše hádka skončila stejně rychle jako začala. A protože jsme pomalu nic jiného, než se hádat, neuměly, zavládlo hluboké noční ticho. Sledovala jsem nebe, nebe s hvězdami, jež byly jiné než ty, které jsem znala.
Pouto. Pořád jsem napůl doufala, že se jedná jen o noční můru, z níž se probudím. Nemohla to být pravda, prostě nemohla. Darow?! Nenáviděla jsem ji, přísahala jsem, že ji sprovodím ze světa! A Pouto mne s ní svázalo, aby byla mým řetězem, dokud nezemřeme. A zachránila mi život.
Řetěz. Nenáviděla jsem řetězy. Na krátké dva roky jsem okusila, co je to skutečná volnost, nezávislost a svoboda. Ta byla to jediné, co mi zbylo. A pak se objevil Gavin a zase mi ji sebral. A Darow měla být jen dalšími pouty, které by mne držely při zemi, svazovaly mne a omezovaly.
Oči se mi tvrdě zaleskly, když jsem je trochu přimhouřila. Musela jsem se jí zbavit, nemohla jsem ji vláčet světem jako cejch. Pouto bylo nezlomné, nešlo zničit. Leda smrtí jedné z nás. Stačilo prostě dodržet přísahu, jež jsem pronesla kdysi na lesní mýtince. A musím to udělat dřív, než mi v tom Pouto zabrání.
Nějaká zapomenutá část mé duše, ta, která občas nechávala na povrch vystoupit zašlé vzpomínky a mrtvé naděje, ta, která mne děsila ve snech, ta, která mi kdysi dávala doufat a ta, která mne zatím nenechala klesnout na úplné dno, mi připomněla, že mi Darow na útesech zachránila život. Že zabila tu vodní stvůru a vytáhla mne na břeh, ačkoli mne mohla s klidem nechat zemřít.
Útroby mi na okamžik sevřelo něco jiného než bolest. Podivný pocit, trochu toužebný, trochu bolestný, palčivý jako vina a nejistý jako naděje, cizí a neznámý a přitom jakýmsi podivným způsobem děsivě povědomý. Ošila jsem se a ten pocit zmizel stejně rychle jako přišel a nezanechal nic než vzpomínku. Pouto, určitě za to mohlo Pouto. Tohle vysvětlení se mi líbilo a já si na jiné zakázala myslet.
Ani jedna z nás toho už moc nenaspala a ráno jsme přijaly takřka s povděkem. Protáhla jsem se, až mi v ranách znovu zatepalo a kysele jsem se zašklebila na vycházející slunce. Nelíbilo se mi, jak si na nebi optimisticky svítí.
,,Jak ti je?" zajímala se ihned Darow, která můj výraz ryby naložené v láku zachytila a prohlížela si mne s odborným zájmem. Radši jsem moc nepřemýšlela nad tím, zda to byl zájem vraha nebo samozvaného léčitele.
,,Až na ty křeče, závratě, pekelnou bolest a ztrátu krve výborně," zalibovala jsem si ironicky a vysloužila si za to skeptický pohled šedozelených očí, který jsem bohorovně ignorovala. Darow ale zjevně neměla hned po ránu náladu na hašteření, protože se jen zeptala, jakoby má slova neslyšela: ,,Co rány? Hojí se?"
,,Jak by mohly? Někdo mi je prošpikoval jehlou a zauzloval provazy!" neodpustila jsem si zase.
To už se Darow podrážděně zaleskly oči. Tenhle její výraz nepochybně stačil slabší povahy zahnat na útěk případně umřít strachy, ale já jen stiskla zuby, abych nevyprskla smíchy, když sladce prohodila: ,,Výborně, takže můžeme pokračovat?"
Čekala jsem tu otázku. A pravdou bylo, že jsem se na pochod rozhodně necítila, ale... čas tady byl drahý, nevěděly jsme, kolik ho máme, pokud už nebylo pozdě. A já pro sebe navíc nechtěla žádné úlevy. Proto jsem jen stiskla zuby, abych včas zarazila případné bolestné skučení a pomalu jsem se postavila.
Darow mi věnovala skeptický pohled někoho, kdo moc dobře ví, že téměř úplné překousnutí živé bytosti na dvě poloviny je neslučitelné s následným namáhavým pochodem, než ale mohla cokoli namítat případně mě násilím uložit zpět na zem, bez ohlížení jsem vyrazila pryč od moře a jiným směrem, než jsme přišly.
Ušla jsem sotva pár metrů, když mne Darow doběhla a věnovala mi naježen zasyčení. Skoro lenivě a už jen ze zásady jsem jí ho vrátila, už se z toho stala taková naše tradice, která už dávno pozbyla smyslu, protože bylo více než jasné, že se jedna druhé nikdy nepodřídíme.
Šly jsme mlčky, každá ponořená ve svých neveselých myšlenkách. Postupovaly jsme pomalu, chtě nechtě jsem musela záhy ubrat na ostrém tempu a i tak mi mé tělo dávalo jasně najevo, že jestli se každou chvíli zhroutí, nemohu mu to dávat za vinu.
Pojednou Darow zastavila, svaly v těle se jí napjaly a sykavě se nadechla skrz zuby. I já ten pach ucítila. Vzápětí se ale napětí z mého těla zčásti vytratilo. Jeden z pachů, které se k nám vzduchem blížily jsem znala. I Darow se uvolnila, když se z nebe snesli tři wyverni, dva modří a jeden zelený a přistáli před námi.
,,Awaraxi," vydechla jsem nahlas, protože myšlenková komunikace tady - jak jsem už věděla - beztak ztrácela význam. Sklonil hlavu a dotkl se hladkým a přitom tak silným čenichem mého čela, ,Maličká,' zamumlal v duchu a foukl mi do vlasů horký vzduch, ,Takže jsi přišla...'
,Ano... co je s ostatními?' zajímala jsem se ihned. Od chvíle, co se k nám na kratičký okamžik připojili Iriel a Rubarath, jen proto, aby záhy zase odešli rozhlásit po Eorsu, že pomoc přišla a aby sehnali posily k boji, nedokázala jsem se s žádným ze svých společníků spojit.
,Pořád jsou ve svých částech Eorsu... a Merita, Warkariss a Ortal jsou na nepřítelově straně. Ne dobrovolně,' dodal honem, když viděl můj výraz, ,dostal je na svou stranu násilím tak jako ty, kteří vás přepadli.' Pohled, kterým mne provrtal byl tak odhadující, až jsem na wyverna vycenila zuby. Jako by zvažoval, zda se tady nezhroutím na místě mrtvá.
,Už se to hojí,' ujistila jsem ho a vlastně to byla pravda. Všechnu energii, jíž jsem mohla postrádat jsem věnovala na léčení zranění kouzly. Bolelo to, šlo to pomalu, ale přesto se postupně dostavoval kýžený výsledek.
Awarax jen něco zabručel a poodešel ode mne, takže se octl mezi Darowinou wyvernkou Nareou a zelenavým wyvernem, jenž taky patřil Darow, ale jehož jméno jsem neznala, dokud nezachytil můj pohled a nepředstavil se: ,Zin-Tasa.'
Trochu jsem kývla a podmračeně jsem sledovala, jak se o sebe oba wyverní samci opřeli. V tom gestu nebylo pranic přátelského, spíše to vypadalo, že se ti dva prostě snaží jeden druhého shodit na zem a odtlačit od Narey.
Wyvernka se od Awaraxe a Zin-Tasy s bohorovným klidem odtáhla, prohnula ale ladně krk a pozorně je sledovala lehce přivřenýma očima, jako královna hodnotící dva účastníky rytířského klání. Špička ocasu s jedovým ostnem jí lehce poškubávala.
Podařilo se mi zachytit část Awaraxových myšlenek. Rty se mi sevřely do úzké linky, když jsem pochopila, o co tady jde. Nejradši bych začala na svého wyverna v duchu ječet, ale tady by to slyšeli všichni. Proto jsem jenom krátce zabloudila očima k Darow.
Naše pohledy se střetly a já z jejích očí jasně vyčetla, že ani jí ta představa není příjemná a mému wyvernímu samci rozhodně úspěch nepřeje. Musela jsem s ní vřele souhlasit, protože bohové na nebi, aby se naši Společníci stali druhem a družkou, to už by vážně musela být ironie osudu.
Přesto jsem ale byla k zbláznění ráda, že je Awarax v pořádku a bolelo mne, že se nemůže zdržet. Tím, že jsme prošly branou jsme se zavázaly k tomu, že se pokusíme Eors zachránit a to znamenalo postavit se nepřítelovým jednotkám v čele vlastní armády, podaří-li se nám ji zbudovat. O tom podávali zprávu Rubarath a Iriel, proto se museli wyverni zase vydat dál. I my museli jít dál.
Proto jsem se musela s Awaraxem ještě toho večera rozloučit. Využila jsem toho, že i Darow chtěla se svými wyvern strávit pár chvil v soukromí a odvlekla jsem Awaraxe na opačný konec louky, kde jsem bez okolků spustila: ,Awaraxi, zbláznil ses? Darowina wyvernka? Proč? V Eorsu jsou desítky a desítky jiných!'
Jen si odfrkl: ,Jsou věci, za které nemohu. Tak mne nepeskuj. Nic tím nezměníš a já se nechci hádat. Ale taky s tebou potřebuju něco probrat.'
,Co?'
,Pouto,' odvětil.
,Ještě ty začínej!' naježila jsem se. Myslí mi zaznělo něco jako povzdech. Awarax sklonil hlavu, až měl oči na úrovni mých. ,Enaio, tohle tě na výcviku učili? Vztekat se jako malá holka a nadávat na věci, které neovlivníš?'
Moje rozzuřené zavrčení se ztratilo v řevu dvou wyvernů. Již stoupali na oblohu a volali Awaraxe. Ten se napjal, roztáhl křídla a napjal svaly připraven skočit do vzduchu a vzlétnout. Ještě ale neskončil a když nabíral do křídel první poryvy větru, dokončil svůj malý proslov: ,Může to být výhoda, může to být zbraň a síla v tvých rukou. Proč bojovat, když to můžeš přijmout a těžit z toho?' s těmi slovy se vznesl výš, naposledy zařval, zakroužil nad loukou a připojil se k Darowiným wyvernům.
Sledovala jsem je, dokud se z nich nestaly jen tečky na obloze a ty následně nezmizely. Pak můj pohled zcela zákonitě přitáhla Darow na opačné straně louky. Stiskla jsem zuby. Přijmout to? Smířit se s tím, že bude mým živoucím řetězem?
Ne...

8) Darow – „Nelíbila by se jim ta romantika?“
                   „Právě že ano!“

'To nemyslíš vážně.'
'Odpusť, Darow, ale toto neovlivním,' odvětila wyvernka jemně.
Naštvaně jsem zafuněla. 'Enain wyvern?!'
'Já stále říkám, že jsem lepší volba,' přisadil si Zin-Tasa, čímž si vysloužil mé souhlasné kývnutí.
Její hlas ztvrdl, když odpovídala: 'Roy také nemusel být nejlepší partner, ale zůstala jsi s ním. I přes to, že tě teoreticky využil.'
Na tohle jsem neměla odpověď. Zasáhla citlivé místo a moc dobře to věděla, takže jsem jen sevřela rty v úzkou linku.
'Navíc,' dodala, 'ty máš teď k Enaie taky blízko.' Vycenila jsem na ni zuby, ale ona pokračovala: 'Jen toho využij.'
Přešla jsem to. Nechtěla jsem se hádat, k tomu mi stačila vlkodlačice, navíc jsem potřebovala vědět něco důležitějšího. 'Co ostatní?'
'Nemůžeme se s nimi spojit,' odpověděl zelený wyvern. 'S většinou ne. Nemusí to nic znamenat, ty sama cítíš, že nejsou mrtví, ale...'
'Nepřítel,' zamumlala jsem a zachmuřeně přikývla.
'Nemysli na to.' Narea mi lehce foukla do vlasů, až se rozlétly na všechny strany. 'Soustřeď se na svůj úkol. A na Pouto.'
Chtěla jsem se ohradit, ale to už všichni tři vzlétali a během chvíle se ztratili v dálce. Teprve potom jsem se obrátila k Enaie na druhé straně louky. V očích jsem jí viděla vzdor a vztek, pocity, které mistrně skrývala, ale já o nich prostě věděla. Cítila jsem je, byla to lehká ozvěna z části mysli, která nepatřila mně.
Beze slov jsme se shodly a vyrazily dál, stále stejným směrem. Ticho jako by nás obě tížilo, a brzy jsme se opět daly do konverzace, snažíce se nemyslet na to, jak příšerná tohle byla chyba. Přes Areyu jsme se dostaly až k mladým vlkodlakům, které si Enaia vzala pod svá křídla a cvičila, až jsme se dobraly k situaci, kdy jsem malého Dalyna zachránila před Lovci, kdy jsem se dozvěděla, že mi Enaia za jeho záchranu jakožto Vůdce dluží. Toho by se dalo využít.
A samozřejmě jsme se dobraly k oblíbenému tématu - Pouto. Podle vlkodlaččiných slov údajně prastará magická síla s vlastní vůlí, nevyzpytatelná a nestálá, která se může projevovat různě. "Co vlastně bylo v minulosti?" zeptala jsem se. Tehdy prý Pouto bylo o něco rozšířenější, i když vzácné, tak proč to nezkusit.
"Jeden z nich se smrtelně zranil... a zůstal v tom druhém. Bez těla." Téměř svorně jsme se oklepaly. "Potom jedno převtělení a jedno opuštění těl myslí."
"Převtělení se?" Opuštění těl myslí? To neznělo zrovna dvakrát hezky. A bezpečně.
"Hm... jedni uměli stmelit svoje těla v jedno... jakéhosi míšence. A druzí zase opustit je jako jedna mysl."
"To je... eh..." Divné! "Jak potom takový míšenec vypadal?"
"Jako kombinace obou vlkodlaků, v tomto případě jakási Mezipodoba..." 'Do bitvy se zapojí jeden a kdykoli se může rozdělit,' dodala v myšlenkách.
Oklepala jsem se a podělila jsem se s ní o velmi záživné zhodnocení obsahující slovo, které jsem v předchozí větě nevyřkla nahlas. "Pro klan užitečné," pokrčila Enaia rameny. "Za celá ta tisíciletí jich to umělo devět."
To bylo zoufale málo, aby se dalo vypozorovat, podle čeho to postupuje a kdo to může ovládat. "Takováhle síla," poznamenala Enaia, "a ona plýtvá silami na nás."
"Jen jestli nemá důvod," dostala jsem ze sebe, aniž bych přemýšlela, co říkám. "Zkus si spojit dvě nejsilnější bytosti dvou lovených druhů..."
"A vyjde ti nejsilnější bojovník, jakého si lze představit," zahučela téměř neochotně. "Je to pitomost. Zavádí to osudem a podobnými nesmysly. Okřídlený dračí mág a vlkodlak, jemuž požehnal fénix, jak vystřižené z laciného románu!"
Musela jsem přilít olej do ohně, nešlo jinak. "Ještě jsi zapomněla, že jsme skvělé protiklady. Jedna ze Severu, druhá z Jihu."
"Jo a přitom samozřejmě i stejné... obě s ohnivou magií... Takřka plavá a černovlasá..."
"Obě nějak vybočujeme ze svých druhů," ušklíbla jsem se.
Povzdechla si. "Víš co, radši mlč."
"Můžu pokračovat," nedala jsem se. "Obě vyvrhely společnosti, obě nájemné vražedkyně s mnohými identitami..."
"Sklapni, laskavě!" vyjekla. "Nikdy tohle všechno nevyjmenovávej před žádným vlkodlakem, jasné?"
"Nelíbila by se jim ta romantika v tom?"
"Právě že ano! Některým určitě..." 'Určitě těm, co znají staré legendy.'
Tahle myšlenka upoutala mou pozornost. "Jaké legendy?"
Chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla mi povědět o čemsi jako proroctví, které mezi vlkodlaky koluje. "Fénix, jenž povstane z vlastní smrti, a dračí plameny, jež prozáří temnotu..." zamračila se, snažíc se vybavit si zbytek, a já pozorně poslouchala. "Ty začátek v jedno sváže a konec nerozdělí a černá a modrá se stanou předzvěstí nové války. Kde led se změní v oheň, jenž zaplane na obzoru a rozhodne o osudu Severu."
Hodnou chvíli jsem mlčela, myšlenky mi v hlavě lítaly tak, že jsem nevěděla, nad čím přesně uvažuji. Černá a modrá? Fénix a drak? "Nevymyslela sis to právě, že ne?"
'Ne, nevymyslela... zní to šíleně, že?'
"To rozhodně," přizvukovala jsem.
"Protože to šílenost je!" vykřikla. "Holý nesmysl."
Zatřepala jsem hlavou. Už jen ta představa... Pouto, Enaia. Hloupost, byla to hloupost, musela být, žádná jiná možnost neexistovala. Výmysl, tím legendy bývají, ne? Ale... zkušenosti mne naučily, že proroctví mají něco do sebe. Naneštěstí.
"Ne, to tedy nemají!" chytila se Enaia mých myšlenek. "Proč se vyplní? Protože si někdo řekne 'Hele, to zní jako já, to je o mně!'. Je to hloupost."
"Nelíbí se mi to."
"Je to jen pitomá náhoda."
Jakkoli jsem nechtěla a bránila se tomu, musela jsem zamumlat: "Na náhody nehraju."
"A na tohle jo?" posměšně si odfrkla, hlas jí ztvrdl. "Nejsem žádný pitomý fénix a vůbec to nejsme my. Černá a modrá? Jako fakt?"
Černá a modrá. Tuhle část jsem moc nechápala, dala se vyložit několika způsoby, přičemž ani jeden se mi nelíbil. Vlkodlačice zlobně zaprskala, že to všechno je holý nesmysl, a ať nad tím přestanu uvažovat, jako kdyby to bylo o nás, ale já prostě nemohla nepřemýšlet. Takové věci se nedozvídáte jen tak ze dne na den a tady bylo sakra hodně podobností. Přesto jsem se zoufale vzpouzela, protože to zkrátka nebylo možné. Ostatně, já nebyla vlkodlak, na mě se jejich legendy nevztahovaly. A přes všechno se může vyskytnout vlkodlak mající blízký vztah k drakům, no ne?
Dál jsme to nerozváděly, ovšem úplně do ticha jsme se neponořily. Samozřejmě, že ne, to snad ani nešlo a nebyly bychom to my. Během čtvrt hodiny jsme se stačily dvakrát pohádat o Poutu a potom ještě o tom, jestli je nebo není Enaia ve svém stavu vděčím-nitím-že-držím-pohromadě schopná nebo neschopná lovu, což skončilo tím, že jsem se jednoduše proměnila a vyrazila shánět potravu, načež ona udělala to samé, akorát zamířila opačným směrem.
Nevyhlášený souboj eg ještě více zesílil, když jsme se obě dostaly na stopu té samé zvěře - srně. Obě jsme zvolily podobný postup, jen v jiném provedení - přiblížily se až těsně k vysoké a strhly ji k zemi, zakusujíce se jí do krční tepny.
Zatímco já využila magie, abych srnu rychle a alespoň částečně propekla zevnitř, Enaia se jala rvaní syrového masa. Nestarala jsem se o tom, jak jsem při tom vypadala - když se na povrch dostala má dračí stránka, divoká a zvířecí -, vzhledem k tomu, že jsem neměla vlčí podobu. Navíc jsem byla schopna toho v Proměně spořádat o tolik více, jako bych měla nafukovací žaludek. Netušila jsem, kam všechno to jídlo dávám, ale kupodivu mi nikdy nebylo zle.
Postavivši se, lehce jsem se zapotácela, ale otřela jsem si ústa, opírajíc se o strom. Následně jsem se sesula po kmeni dolů, přivírajíc oči. Enaia také spokojeně odpočívala a nechávala tělo, aby hojilo rány.
Zaposlouchala jsem se do zvuků okolního lesa. Pokojný klid, který vládl, když jsme se držely společně, však najednou přerušilo vzteklé zavrčení. Okamžitě jsem byla v pozoru a na nohou, cítíc v podvědomí že i Enaia zbystřila a vyčkávala, jaké problémy budu mít.
Vrčení zesílilo, načež mne obklopila trojice eorských vlků. Vycenila jsem na ně tesáky, nastražila drápy, z hrdla se mi vydralo varovné zavrčení, jež však vlci nevnímali. Mrtvolná šeď v jejích očích mne lehce zaskočila a znepokojila. Ten pohled zbavený vlastní vůle se mi vůbec nelíbil. Netoužila jsem bojovat, ne když je ovládal náš protivník, nezasloužili si takto zemřít, kdo ví, jestli to nebyli něčí společníci.
Nedali mi šanci nad tím přemítat více, zaútočili. Navzdory drápům jsem sáhla po dvojici bojových nožů, chtěla jsem si zvířata držet dál od těla, nepouštět je na dosah, kde by jejich přirozené zbraně mohly napáchat škodu. Vlky však pohled na ostří nezaskočil, spíš jako by akorát povzbudil jejich krvežíznivost. Vrhli se proti mně, zcela instinktivně jsem máchla meči.
Zakňučení mi téměř drásalo uši, ale nedalo se nic dělat, jeden z nich to měl spočítané. Snažně jsem ignorovala Enainy myšlenky, jelikož v ní se bouřil zdravý rozum s Poutem, jak odolávala vyrazit mi na pomoc. Zasyčela jsem, oči se mi zlostně zaleskly. Jakkoli ráda bych se té věci zbavila, takhle potupně jsem zemřít nehodlala. Přešla jsem do útoku, tentokrát uskočili.
Dostali se na dvě strany, jeden zepředu a druhý zboku, když se na mne za hrdelního vrčení, v němž zněl příslib pomsty za svého druha, znova vrhli. Stačil mi jediný koordinovaný soubor pohybů, abych u nohou měla tři těla.
Sklonila jsem se k jednomu kňučícímu vlkovi. Stále ještě žil, ale i kdybych použila magii, bylo jasné, že to nepřežije. Šeď z jeho očí mizela, nahrazovala ji žluť. Během vteřiny jsem mu vrazila meč do těla, abych ukončila jeho i své trápení. Nemohla bych se dívat, jak znova přichází k sobě a zjišťuje, co se stalo.
"To nebylo normální chování," poznamenala jsem pro sebe i v myšlenkách, aby o tom Enaia věděla. Nelíbilo se mi vědomí, co se s eorskými bytostmi děje, když tomu propadnou. Lehce jsem zatřepotala prsty, těla tří vlků se zčistajasna obrátila v prach, jenž rozfoukával jemný větřík.
Nemohla jsem tam setrvávat déle, chopíc se svých zbraní, vyrazila jsem Enainým směrem. Využila jsem rychlosti Proměny. Když jsem k ní dorazila, stála ve vlčí podobě, hlavu natočenou mým směrem. "Konec lenošení, pokračujeme," zahlásila jsem. "Hejbni tím svým zadkem, vyrážíme na cestu!"
Přimhouřila oči. 'To má být ROZKAZ?!'
Zašklebila jsem se. "Doporučení."
'Ti si strč za klobouk.'
Několikavětá konfrontace následovaná tím, že já pomáhám Pouto, aby se upevnilo, už nebyla žádnou novinkou, ale naštěstí jsme šly. Dostaly jsme se až k tomu, že ani jedna z nás by se při rvačce nevzdala, takže by tenhle souboj byl konečný, prošly jsme si i tíživým tichem při rozjímání nad tím, jak je život a Pouto nespravedlivý, až jsme se nějak dostaly k tomu, že jsme si vlastně... docela podobné. Jeden by řekl, že dvě takové existence neexistují, navíc šance, že na sebe narazí... A co by se stalo, kdyby se Pouto projevilo už tehdy v zapadlé uličce. Jak by reagovali naši rodiče, kdyby to zjistili.
A pak jsme se směle vrátily k hádce o tom, že navzájem zneužijeme získaných informací proti té druhé.
Ach ano, eorští obyvatelé museli být opravdu rádi, že jsme se sem dostaly.
Zvlášť, když jsme se nějakým zázrakem dostaly k tomu, jestli bychom zvládly zničit svět, jak dlouho by to trvalo a jaké by byly škody. Dokázaly bychom bojovat bok po boku, vraždit a zabíjet, kdybychom se tedy nezabily vzájemně?
Rychle jsme ty myšlenky zahnaly, ale semínko zvědavosti už bylo zaseto a klíčilo kdesi hluboko v našich myslích, jakkoli jsme se tomu snažily bránit. Protože my dvě jako spojenkyně? I za tuhle situaci mohla jenom touha zachránit naše Společníky a prozkoumat Eors, nic víc, nic míň.
Pokračovaly jsme, ale ne v tichu. Sice jsme nemluvily, ovšem myšlenky se nám hlavou honily pořád, nešlo je zahnat, některé se navíc prolínaly, docházely ke mně Enainy a ty mé zas k ní. Nejhorší na tom všem bylo, že v mnoha věcech jsme uvažovaly podobně, ne-li úplně stejně.
Změna nepřišla najednou, ale postupně. V jednu chvíli jsme si všimly, že se okolí mění. Vzhledově zůstávalo pořád stejné, ale pocitově jiné. Všude kolovalo větší množství magické energie a s každým učiněným krokem se zvyšovalo. Nasávala jsem do sebe energii jako houba, stejně jako Enaia, která ji používala k urychlení hojení ran.
Les houstl, potemněl. Netušily jsme, co máme čekat - více energie většinou značilo nebezpečí a samozřejmě silnější bytost nebo věc. Mohly jsme narazit na nepřítele, bariéru, naprosto cokoli. Eors byly neprobádané končiny, kam noha jiné živé bytosti než Společníka nevkročila. Nikdo nevěděl, co všechno v Eorsu žije, jaké bytosti tento svět skrývá.
Když v okolí bylo cítit tolik energie, že se vzduch málem vlnil a my dvě divže nevibrovaly pod přívalem energie, zpomalily jsme a postupovaly obezřetně v bojových pozicích. Jakási neviditelná síla nás táhla a vábila dál, volala nás k sobě. Nevzpouzely jsme se, necítily jsme nebezpečí, ačkoli jsme si byly moc dobře vědomy toho, že zdání velmi často klame. Nebyly jsme nejlepší ve svém oboru jen tak pro nic za nic, stály za tím roky a roky tréninku a učení, chyb, z nichž jsme si odnesly jizvy a další námahu a nové znalosti.
Pak jsme to uviděly. V okolí ztmaveném jako v noci se něco, co svítilo a zářilo, nedalo přehlédnout. Musely bychom být slepé, ale možná ani tehdy bychom to nepřehlédly, protože to místo jiskřilo magií a mělo v sobě tolik magické aury, až se to zdálo nemožné.
Jako ve snu jsme našlapovaly dále. Nacházely jsme se v hájku s mechovým podložím, z něhož vyrůstalo mnoho jemných rostlin v různých odstínech světlých barev. Lehce světélkovaly. Ale dominantou celého tohoto místa byla obrovská vrba. Její kořeny se rozrůstaly do dálky a vynikaly na povrch. Liánovité větve se lehce chvěly v jemném větru, bíle zářily. Košatá vrba stála osamocená v hájku, dominanta celého lesa a snad i Eorsu.
Vydechla jsem, vědoma si toho, že i Enaia vedle mě nemá slov. Zkrátily jsme vzdálenost, která nás od stromu dělila, až jsme se procházely mezi jednotlivými liánami, lístky či co to bylo.
Enaia ve své vlčí podobě se protáhla kolem a lehce strčila čumákem do lián. Zahýbaly se, ale jinak se nic nestalo.
Opatrně jsem natáhla ruku a chytila jednu liánu mezi prsty. Do hlavy se mi nahrnuly výjevy a hlasy, které rozhodně nebyly mé ani Enainé. Vlkodlačice taktéž natáhla tlapku a jemně se dotkla rostliny. Vnímala jsem, že se jí děje to samé, co mně.
Pustila jsem liánu a přešla blíž k vrbě, tam, kde jsem cítila největší magické působení. Položila jsem dlaň na kmen stromu.
Jako by mi hlavou projel blesk. Myšlenky a vzpomínky se míhaly, viděla jsem umírat svou dračici, viděla jsem smrt jiných Společníků. Jejich život a to, jak vypadali, ačkoli vše bylo rozmazané. Nové a nové informace mi zahlcovaly mysl a já se nemohla odtrhnout, ačkoli jsem měla pocit, že mi vybuchne hlava. Nešlo to, ten strom mne volal k sobě, chtěla jsem se stát jeho součástí. Nemohla jsem se ani pohnout, ačkoli vedle mě kdosi nazlobeně vrčel a vnímala jsem Enain neklid, jelikož i na ni působilo, co na mě.
Pak do mě kdosi silou strčil, postřehla jsem záplavu černé srsti a svítící modré oči. Trhla jsem sebou, svěsila ruku, která mne brněla.
Vlčice na mě naštvaně koukala, já si ale její zloby nevšímala. "Co to je?" vydechla jsem.
Postřehly jsme tiché kroky a okamžitě se otočily daným směrem. Přicházel k nám rezavý mistat, lehce našlapoval po mechu a kořenech. 'Nacházíte se u nejdůležitějšího místa celého Eorsu,' ozval se nám v hlavách hlas mého Společníka Garana. 'Darow, Enaio... Tohle je Strom Duší.'

9) Enaia – „Takže dneska bude k večeři flambovaná obludnost.“

Napadala mne spousta otázek. Hloupých otázek. Zbytečných otázek. A tak jsem tedy mlčela a jen zvedla oči k majestátnímu stromu. Ke Stromu Duší. Byla to nádhera. Ani mé cynické já pro tuto chvíli nemělo, co dodat. A Darow na tom byla stejně. Protentokrát, když pro jednou odhodila svou masku ledového klidu, vypadala jen jako vyjevená holka civící s otevřenými ústy na tu majestátní krásu.
Když jsem přeci jen dokázala oči přinutit, aby se odvrátily od zářících lián a spočinuly na rezavém mistatovi, i jehož vyvolání jsem asistovala snad před celou věčností, dožadovala jsem se dalších informací: ,,Upřesni to." Nebyla to prosba, nebyl to rozkaz. Tónem to nejvíce připomínalo konstatování nějaké očividné skutečnosti.
Mistat se dle očekávání naježil, ale protože i Darow se na něho otočila a ve tváři se jí zračila zvědavost, jen zacukal vousky, jako by zaháněl otravnou mouchu, posadil se na zadek s ocasem stočeným kolem tlapek, z nichž jednu si začal s výrazem naprostého nezájmu mýt. Tolik mi v tu chvíli připomínal Ortala, až jsem musela potlačit úšklebek.
,,Není, co víc k tomu říct," zabručel Garano dívaje se přitom mnohem spíše na Darow než na mne, ,,Jmenuje se to Strom Duší, protože právě tady skončí duše všech společníků, když zemřou. Je to místo, kam odchází jejich podstata. Tady, kam odcházejí vzpomínky, tady nejsou mrtví. Ve Stromě Duší žijí dál. Navždycky. A když zemřeme i my, zase se s nimi sejdeme." Tady mistatův hlas poklesl, až přešel skoro do šepotu.
Tady nejsou mrtví. Žijí ve Stromě Duší dál. Zase se s nimi setkáme.
Ta slova mi rezonovala myslí a já se přistihla, že se mi hlavou zase míhají vzpomínky na Qartaqa, Samírii, Theranta, Ucamaliho a Neihu, že se mi vybavují chvíle prožité s nimi stejně jako to, jak jsem je pak nechala zemřít, způsobila jejich smrt, zabila je - Přestože, jak jsem si uvědomila, vlci se jen vrátili do Eorsu, kde žili Nevrátili se prostě ke mně. A přesto i ti ostatní byly tady, někde ve Stromě Duší.
Rozechvěle jsem se nadechla a pak, intuitivně a bez váhání, jsem přitiskla dlaň na kmen stromu. Prsty se mi nepatrně chvěly - nemohla jsem si vzpomenout, po kolika letech poprvé - a kmen stromu okolo mé ruky se rozzářil, až se z mé ruky stal jen černý obrys v explozi nekonečného jasu.
Jen vzdáleně jsem vnímala, že Darow za mými zády po chvíli váhání udělala totéž, hnána vzpomínkami na svou majestátní bílou dračici As-Lei-Gun, která taky za svou věrnost a odvahu zaplatila životem. Už jsem přesně věděla, jak k tomu došlo, jenže to v tuhle chvíli nebylo důležité. Vytěsnila jsem Darow z hlavy a plně se ponořila do vábivého proudu magie vycházející ze stromu.
Byl to prapodivný pocit, děsivý a přitom strhující, bolestný a krásný, tajemný a vábivý. Vnímala jsem hlasy, útržky myšlenek, vzpomínky, desítky, stovky, tisíce, miliony myslí Společníků, kteří již opustili tento svět a přesto někde na druhé straně žili dál. Žili ve Stromě Duší, v magii, která jím proudila.
Vnímala jsem je, slyšela jsem jejich hlasy, nechávala jsem je ale jen proudit kolem a nevšímala si jich. Má mysl hledala jen několik mrtvých. Chtěla jsem najít své Společníky, vysvětlit jim, jak moc je mi to líto, že jsem jim nikdy nechtěla ublížit. Ale především jsem s nimi chtěla prostě mluvit. Ještě jednou, naposledy. Rozloučit se.
Stále jsem na ně nemohla v tom nekonečném toku magie a vzpomínek narazit. A do hlavy se mi začaly vkrádat pochybnosti deroucí se skrz clonu podivné euforie. Ani jeden z vlků se ke mně nevrátil zpět. Už mě nechtěli za svou Společnici. A Neiha s Qartaqem a Ucamalim? Zabila jsem je. Zklamala je a způsobila jejich smrt. Nejspíš mě nenáviděli. Jakým právem jsem rušila jejich klid?
S touto myšlenkou jsem prudkým pohybem odtrhla ruku od kmenu stromu a o několik kroků ustoupila. Po několika okamžicích mi došlo, že Darow udělala to samé. Naše pohledy se střetly. Protentokrát ani jedna na tu druhou nehleděla s očividnou touhou skočit jí po krku. Ne. Pro jednou jsme jedna druhé dokonale rozuměly a chápaly ji.
Spustila jsem ruku volně podél těla. Znovu už jsem se Stromu Duší nedotkla. Ani Darow. Garano nás obě sledoval lehce přivřenýma očima a po chvilce pokývl hlavou a začal tiše příst. Nevšímala jsem si ho a otočila jsem se ke Stromu, z něhož se stále šířily vlny té podivné energie, zády.
Zvolna, rádoby ledabylým tempem jsem se od stromu vzdalovala a pokračovala směrem, kterým jsme mířily předtím. Mohl to být správný směr stejně jako kterýkoli jiný. Když mne po pár minutách dohnala Darow, bez Garana, nevěnovala jsem jí víc než letmý pohled, dokud se neozvala: ,,Garano se vydal dál, sehnat další spojence. Boj se blíží. Nepřítel o nás ví a ví i to, že máme podporu nezotročených obyvatel. Chystá se nás smést z povrchu eorského."
,,Nepovídej?"
Darow si podrážděně odfrkla a tiše zavrčela skrze zuby, když jsem se ale neměla k žádnému dalšímu komentáři, pokračovala: ,,Nepříliš daleko odsud by měla být brána do další části Eorsu. Garano říkal, že bychom měly jít tam."
,,Jakým směrem?" Páni, dnes jsem byla vskutku nebývale hovorná. Možná za to mohly rány, které už sice přestaly tak nelidsky bolet, zato stehy svědily tak, že jsem musela značnou část svého sebeovládání vynaložit na to, abych nelítala kolem, neškrabala se drápy a netahala si stehy zuby.
,,Na severozápad," odvětila dračí mágyně a potměšile na mě mrkla. Věděla přesně, jak mi je, Pouto již zesílilo natolik, že to prostě vnímala. V duchu jsem ji proklela ve všech jazycích, které mne napadaly a to včetně drakonštiny a jazyku Jihu. Jen se shovívavě usmála jako učitelka na nezvedeného žáčka. Přidala jsem si ten úsměv na seznam věcí, za které jí jednoho dne zakroutím krk.
Když jsme po několika hodinách dalšího namáhavého pochodu zastavily, abychom si odpočinuly a trochu ujedly z nevelkých zásob, které jsme získaly díky našemu malému loveckému souboji, slunce se již klonilo k západu. Nesnažila jsem se ani tlumit podrážděné vrčení a doopravdy jsem si začala prsty rozdírat hojící se rány.
Darow rychle polkla velké sousto zvěřiny, přičemž se jí málem vzpříčilo v krku, a zahrnula mne výčitkami na téma stehů, které jí daly takovou práci a drží mě pohromadě, a které já momentálně ničím a dělám vše pro to, abych je přetrhla.
,,Myslím, že si je už vyndám," prohodila jsem, jako bych Darow ani neslyšela a prohlížela jsem si s odborným zájmem zarudlou, ale hojící se kůži. Regenerovala jsem se opravdu rychle, díky magii ještě rychleji, než bylo u vlkodlaků běžné. A že tise hojili sakra rychle.
,,Zbláznila ses?!" zavrčela Darow aniž by třeba jen trochu změnila tón, kterým mi ještě před okamžikem spílala.
Neuznala jsem její otázku - ostatně spíše řečnickou - za hodnou odpovědi a dala jsem se pomocí drápů do likvidování stehů, trhala jsem je, řezala a vytahovala. Dlužno podotknout, že mne Darow sešila skutečně pečlivě, musela jsem zatínat zuby, když jsem vytahovala hustě všité stehy z neúplně zhojených ran. Ale krvácelo to už jen trochu.
Byla jsem sotva v polovině, když najednou moje citlivé uši zachytily jakési vzdálené hučení. Nepřipadalo mi to jako vítr. Strnula jsem uprostřed pohybu najednou napjatá jako tětiva luku. Taky Darow ztuhla, lehce se prohnula v zádech a přimhouřenýma očima se zadívala do dálky, hlavu otočenou směrem, odkud zvuk přicházel. Blížil se.
Záhy se na obzoru objevilo jakési temné mračno. Nebyl to ale mrak, rychle se to pohybovalo. Lehký vánek nám k nosům zanesl závan podivného pachu. Hippogryfové, uvědomily jsme si v téže chvíli a rázem byly na nohou. V jejich pachu bylo něco podivného a cizího. Jako v pachu těch wyvernů na útesech. A vlků, s nimiž Darow bojovala v lese. Ovládal je nepřítel. A bylo jich sakra hodně.
Na nějaké hrdinství jsme v tu chvíli ani nepomýšlely. Já si sotva z poloviny vytahala stehy. Vzhledem k tomuto stavu jsem se ale pohnula neuvěřitelnou rychlostí, v příští vteřině jsme se obě, já i Darow, skrývaly mezi skalnatými vrcholky vzdouvající se ze země sotva pár desítek metrů od nás. I tady ale bylo značné riziko, že si nás prolétající hejno hippogryfů - už děsivě blízko a alespoň stočlenné - všimne. Zoufale jsme obě hledaly nějaký vhodný výběžek, kam bychom se bezpečně schovaly.
,,Tady!" sykla najednou odněkud zleva Darow a já se honem rychle přikrčila a vklouzla za ní do malé průrvy v šedém kameni. Tedy, zvenku vypadala malá. Jakmile jsem se octla vevnitř a rozkoukala se v náhlém šeru, viděla jsem, že se jedná o prostornou jeskyni. Nejspíš ji kdysi vymlela voda.
Z bezpečí úkrytu jsem sledovala, jak nad námi obrovské hejno prolétá, vzduch rezonuje údery křídel, až zaléhají uši a slunce jen občas probleskne, protože jej stále zakrývají mohutná těla. Darow, která zatím zkoumala jeskyni jsem nevěnovala pozornost, dokud se neozvala: ,,Hele, je tu nějaká chodba!"
Ohlédla jsem se a jednou rukou jsem si přitom mimoděk vytahovala zbylé stehy. ,,Hm?"
,,No vážně," trvala na svém Darow a mávla rukou za sebe, ,,tak co, jdeme?"
,,Někdy máš vskutku hloupé otázky," prohlásila jsem bohorovně, se zatnutými zuby se zbavila posledního stehu a s Darow po boku vyrazila chladnou chodbou, která se stále svažovala poměrně prudce dolů.
Obě jsme ve tmě viděly stejně dobře jako nejbystřejší noční šelmy, přesto jsme potřebovaly nějaké zbytkové světlo. Stačilo málo, ale v naprosté tmě jsme nedokázaly vidět ani my dvě. Teoreticky jsme byly schopné řídit se pouze pomocí ostatních smyslů, především čichu a sluchu, ale přesto jsme byly raději, když jsme viděly, do čeho sekáme mečem.
Darow natáhla ruku a na prstech jí zatančili drobné plamínky. Chodbu osvětlilo mihotavé oranžové a modré světlo, protože dívka použila oba druhy ohně, kterým nyní vládla. Tady, hluboko pod zemí, panovala temnota a chlad. Stěny se pokryly slizem a místy stékaly do jemného prachu a písku tvořícího podlahu chodby čůrky vody.
,,Někde blízko musí být jezero," poznamenala jsem po hodné chvíli mlčení takřka šeptem. Cítila jsem vodu. Hodně vody, ale neslyšela jsem žádné hučení, které by prozradilo přítomnost řeky. Taky se ještě znatelněji ochladilo, přitom však vzduch zůstal svěžejší, než bych takhle hluboko čekala. Darow jen souhlasně broukla a přidala do kroku.
Znenadání se prostor rozšířil a my se octly v prostorné jeskyni. Nedokázaly jsme dohlédnout na strop a dokonce i stěny zmizely někde v dálce. Darow uhasila plamínky na svých prstech. Najednou už nebyly potřeba, protože prostor osvětlovaly miliony malých studených světýlek ztrácejících se kdesi v temnotě nad námi. Neměla jsem tušení, co jsou zač.
Nicméně jsem mohla spokojeně konstatovat, že má předchozí úvaha byla správná. Světlo ne nepodobné světlu vzdálených hvězd se odráželo od průzračné hladiny jezera, jehož druhý konec mizel kdesi v temnotě stejně jako konec jeskyně. Voda se mírně vlnila a už na pohled se zdála studená, až z toho mrazilo.
Svorně jsme vyrazily k vodě, když vtom se něco po naší levici pohnulo. Něco obrovského. Nestvůru, která proti nám nyní vyrazila se zjevným úmyslem zkusit, jak chutnáme, jsme ani jedna necítila. Někdo tady dovedl umění maskování k dokonalosti.
Ve chvíli, kdy proti nám prapodivný tvor s hadovitým tělem a ohromnými čelistmi vyrazil, až voda vystříkla na všechny strany, jsem zareagovala zcela instinktivně. Jeskyni naplnil puch spáleného masa, sežehnutého prachu a seškvařené krve, či co to v sobě ta bestie měla.
Jakmile jsem byla zase schopná vidět něco jiného, než mžitky a rudozlaté kotouče, které mi vlastní plameny vypálily na sítnici, spatřila jsem, že z netvora zbylo jen několik porůznu roztroušených kusů seškvařeného masa a vnitřností. Některé kameny okolo stále ještě rudě žhnuly, jak jsem je rozpálila na obrovskou teplotu, jiné zčernaly a pokryly se mrazivou krustou, napůl popelem a napůl jinovatkou. Zápach, který zbytky vydávaly, byl nesnesitelný.
,,Děláš si srandu?!" zasyčela Darow. Její vztek pramenil především z faktu, že zřejmě musela tak jako já přemáhat nutkání se z toho zápachu na místě pozvracet. Dýchala co nejpomaleji a snažila se vyhýbat všem rozprsknutým doutnajícím hromádkám.
,,Víš," napodobila jsem dokonale chování nějaké namyšlené slečinky z lepší rodiny, ,,vůbec nevím proč, ale poslední dobou jsem citlivá na všechny vodní zrůdičky, které se mě snaží překousnout vejpůl." ukázala jsem na rány, které po vyndání stehů skutečně místy začaly opět trošku krvácet.
Darow zamrkala, chvíli to vypadalo, že začne zase nadávat a spílat mi, ona ale místo toho vyprskla smíchy. ,,Hmm-mh... takže dneska bude k večeři flambovaná obludnost," zalibovala si, což jsem zase nevydržela já a málem jsem si překousla jazyk, jak jsem se snažila smích marně zadržet. Tímhle jako by částečně povolily pevné ledové bloky, jež jsme mezi sebe naskládaly.
Měly jsme jen dvě možnosti, jak pokračovat v cestě. Vrátit se, nebo se pokusit dostat přes jezero a zjistit, co je za ním. Ovšemže jsme měly rozdílné názory. Tedy, mně se prostě nechtělo do vody, ale i tak. Mé přesvědčování, že se přece nechce brodit přes tu spálenou břečku na břehu Darow sotva vzala na vědomí. Klidně rukama odhrnovala zuhelnatělé, nyní již napůl ohořelé zbytky, když při krajích jeskyně hledala něco, co by nám pomohlo přejít víceméně suchou nohou.

10) Darow – „Co kdybys mi řekla, proč pořád zmiňuješ nakládané okurky?“

Jako malé mi vtloukali do hlavy, že to nejhorší, co můžu udělat, je se někam sebevědomě vrhnout, jako bych ono místo dokonale znala, aniž bych ve skutečnosti čekala, co mne čeká za zatáčkou.
Za svůj život jsem tohle nepsané pravidlo opatrnosti porušila nespočetněkrát, ale vydat se s Enaiou do Eorsu, jako kdybychom mu vládly, byla asi největší hloupost.
Stejně jako vrhnout se ve zmíněném světě magických Společníků do podzemní jeskyně, odkud vedly jen dvě cesty, byť jistá byla pouze jedna: zpět chodbou, kterou jsme přišly, nebo přes jezero, které snad nemělo konce.
Vodní plocha nešla obejít, to bylo jasné. Ani s našimi nadlidskými zraky jsme neviděly, kde má jeskyně strop či stěny, navzdory miliardě malých modrých světýlek kolem nás se hraniční části jeskyně ztrácely ve tmě.
Věděla jsem, že se Enaia bojí vody. Její strach byl ještě zesílený tou příhodou u útesů, za což jsem ji nevinila. Já z utopení měla taky obavy, ale ne tak hluboké, mne děsilo spíš udušení. Ale neviděla jsem jiné východisko, než se pokusit vydat na druhou stranu jezera, protože zpět se mi vracet opravdu nechtělo.
Vzdala jsem přeskakování jednotlivých kusů rozprsknutého a uškvařeného tvora. Snažila jsem se zadržovat dech co nejvíce to šlo, nenápadně jsem zdvihala hlavu směrem vzhůru, abych nemusela čichat ten odporný zápach, zatímco jsem odhrnovala zbytky těla, hledajíc cokoli, díky čemuž bychom se mohly dostat přes jezero. Kameny ani dřevo nepřipadaly v úvahu, nic tady prostě nebylo.
"Uh," zhodnotila jsem nakonec po asi tříminutové snaze, kdy Enaia pouze postávala na břehu a neodpouštěla si komentáře o tom, že jestli budu smrdět jako ta mrtvola, tak se mnou dál nepůjde. "Napadá mě jenom pár možností. Strop, respektive ta temnota, strop nevidíme, že, je dostatečně vysoko. Jezero je dostatečně široké, abychom se vešly vedle sebe. Takže mě napadá letět."
Nedívala se na mě zrovna dvakrát nadšeně. "Letět? Nevíš, co žije v té vodě. Jestli na nás zase něco vyskočí..."
"Nemyslím, že by tohle jezero bylo tak hluboké jako moře," podotkla jsem. Přistoupivši blíž ke břehu, poklekla jsem a obezřetně položila ruku do vody. Projel mnou chlad, tak tak jsem odolala nutkání se zatřást. Voda byla neobyčejně ledová, ale po chvíli jsem si přivykla a pohybovala rukou sem a tam, čímž jsem rozvířila hladinu. Namočila jsem i druhou ruku, abych z nich smyla spálené zbytky tvora. Mírný proud krev a špínu odnášel pryč, někde se do jezera musel vlévat potok, případně řeka. "Jen studí."
Enaia klekla vedle mě. "Necítím nic nebezpečného. Ani nevidím." Teď už ne, jako by v duchu doplnila. Ale mluvila o vodě, ne o okolí.
Usoudila jsem, že není třeba se obávat, a nabrala vodu do dlaní, abych se mohla napít. Chlad prostoupil celým mým tělem a příjemně mě osvěžil. Vlkodlačice vedle mě dělala to samé, aby zahnala žízeň a snad se i odpoutala od toho zápachu.
"Fajn," zamumlala Enaia nakonec. "Poletíme. Ale až tě něco sežere, já tě zachraňovat nebudu."
"Jak jinak," uculila jsem se, neschopna do svých slov vložit sarkastický podtón. Střihla uchem, na tváři jí pohrával jemný úsměv.
Obě jsme přivolaly křídla. Modrá barva těch Enainých byla tmavší než světélka všude okolo, i když jen o odstín nebo dva. Současně jsme vzlétly a bok po boku vyrazily směrem k temnotě před námi na druhou stranu jezera, jak jsme doufaly. "Dávej si pozor na ty své perutě," broukla jsem, "aby ti je nerozpustila voda."
"Sama víš - nebo sis alespoň už mohla všimnout -, že to není možné."
Jen jsem pokrčila rameny a nechala to být, vždyť tuhle debatu jsme již nejednou vedly. Magický fénix (což jsem zjistila z jejích myšlenek), co jiného taky čekat, než magická neuhasitelná křídla z plamenů nebo z... pevného chvějícího se neviditelného vzduchu, dalo by se říct.
Letěly jsme v tichosti jenom chvíli, nepočítáme-li téměř neustávající proud myšlenek. Nešlo jinak, obě jsme byly vycvičené vražedkyně, musely jsme si promítat různé scénáře při případném napadení či přemýšlet nad tím, kdo nebo co by nás mohl napadnout, stejně tak co bychom se ještě v Eorsu mohly naučit a co jsme již zjistily. Zvídavost patřila k naší práci, navíc bychom se bez ní neobešly a zkrátka jsme chtěly vědět samy od sebe, zcela přirozeně a celým svým bytím.
Kolem nás se rozprostírala jenom voda a nic jiného, jeskyně s jezerem jako by neměla konce a břeh, z něhož jsme vzlétaly, se ztratil v temnotě, která se snad rozestupovala jenom v našem blízkém okolí a následně zase pohlcovala vše, co jsme minuly.
Netrvalo to dlouho, než jsme narazily na problém. Strop jsme sice stále neviděly, ale cítily jsme, jak se cosi nad našimi hlavami stále a stále snižuje, stejně tak stěny byly náhle blíž. Měly jsme menší plochu, kterou jsme mohly letět, musely jsme stahovat křídla k tělu a přesunout se blíž k sobě, až nakonec bylo místa jenom pro jednu z nás.
Svorně jsme zastavily s letem, jen otočily hlavy a hleděly na sebe, slov ni myšlenek netřeba, pouze díky očím jsme vedly neexistující konverzaci, vědouce, na co myslí ta druhá, protože jsme myslely přesně na totéž. "Poletím napřed," rozhodla jsem po necelých pěti vteřinách ticha přerušovaného jenom občasnými švihy křídel, abychom se udržely ve vzduchu a na místě.
Byla to neuvěřitelná hloupost. I každý nezkušený nováček ví, že nepřítele si nemá nechat za zády, odkud má lepší pozici pro útok, kdy na něj nevidí, ale teď nebyla jiná možnost a já nechtěla zabíjet čas zbytečným hádáním na místě.
A navíc jsem tak trochu věřila, že Enaia na mne prostě nezaútočí.
Bezesporu bláznovství, ale... neviděla jsem důvod, proč by to zrovna teď dělala. Momentálně jsme spolu byly celkem zadobře, něco mezi námi se změnilo a cítily jsme to obě, byť jsme si to možná nechtěly přiznat, protože takovou věc jsme považovaly za slabost. Ovšem na druhou stranu, Enaia by mne snad ani nemohla zabít kvůli Poutu, které mezi námi bylo, přestože jsme ho nevítaly zrovna s otevřenou náručí.
Vlkodlačice pomalu přikývla, já na nic nečekala a opět máchla křídly, abychom nadále pokračovaly v cestě. Atmosféra mezi námi opět nabrala na podivnosti, jinak se to říct nedalo. Cítily jsme to ve vzduchu, něco - možná směs lehké nedůvěry, zmatení a údivu - se dalo vyčíst z našich pachů.
Strop nás neustále tlačil níž k hladině jezera, až jsme se nakonec občas koleny, špičkami nohou či rukama dotýkaly vody. Vyloženě jsem cítila vlkodlaččino obrovské nadšení, které tahle skutečnost vyvolávala. Podrážděně sledovala vodu pod námi, těkala pohledem sem a tam, čekajíc, kdy z hlubin opět něco vyskočí. Teď už to nebylo jezero, voda pod námi spíš připomínala podzemní řeku.
Dobrou zprávou bylo, že strop se již nadále nesnižoval, i když to nevypadalo, že by se hodlal zase zvýšit.
'Co kdybys mi řekla,' navrhla jsem v myšlenkách, 'proč pořád zmiňuješ nakládané okurky?'
Bylo to tak, Enaia opravdu myslela na okurky a ne zrovna málo a já chtěla vědět, co s nimi má. To zaprvé. Zadruhé jsem jednoduše nechtěla letět v takovém... tichu a nepohodě. Zneklidňovalo mě to, což znamenalo, že se mi hůř soustředilo.
Chvíli mlčela, ale pak se pustila do vyprávění. Povídala mi o tom, jak naštvala své cvičitele. Při jedné zkoušce jí jednoduše strčili pod nos káď s nálevkou od okurek. Pachová bomba pro vlkodlaka (vlastně kohokoli s lépe vyvinutým čichem), takže nebylo divu, že v tom jednoho cvičitele utopila.
Můj tichý smích se rozlehl okolím, načež na mě Enaia vrhla vražedný pohled, ale pak se smála taky.
Obě jsme utichly ve stejnou chvíli, kdy se temnota před námi najednou začala rozplývat, a my spatřily světlo. Bylo ho málo, ale čím jsme se blížily, tím jasnější bylo. Pruh světla se rozšiřoval a rozšiřoval. Když k nám dolehlo hvízdání větru, zrychlily jsme. Tohle znamenalo jedinou věc - před námi se nacházel východ.
Riskovaly jsme. Otvor sice vypadal dostatečně velký, abychom se jím protáhly, ale netušily jsme, co se skrývá na druhé straně. Vítr k nám donášel čerstvé pachy, z nichž jsme mohly rozpoznat různé rostliny a zvěř, sem tam Společníky, ale ne nebezpečí. Nemohly jsme se však spoléhat jenom na pach, i když něco nemusí smrdět jako nebezpečí, může jím být.
"Snad se nebojíš," zavrčela Enaia pichlavě.
"Nikdy," odsekla jsem. Samozřejmě, že to nebyla tak úplně pravda, ale to bylo vedlejší.
Věděla jsem, o co jí šlo. Jedna věc byla jasná; když proletíme a bude tam nějaké nebezpečí, vrhne se na mě první, čímž vlkodlačice získá čas, aby se vzpamatovala a buď zaútočila, nebo utekla. Ale přesně s tímhle myšlením jsem počítala, když jsem se nabídla, že poletím jako první.
Na svůj seznam 'věcí, které bych dělat neměla, protože jsou proti všemu, co mne učili, ale stejně jsem je udělala' jsem si tedy mohla připsat jednu další položku.
Stáhla jsem křídla pevně k tělu, v podstatě se jimi obmotala, abych měla jistotu, že se otvorem protáhnu bez úrazu, a plnou rychlostí prosvištěla dírou za světlem. Vzduch přede mnou se lehce mihotal nehmotnými štíty připravenými k použití.
Sotva jsem proklouzla ven, opět jsem roztáhla křídla do plné délky a zpomalila, téměř zastavila na místě, uhýbajíc kousek doleva, kdyby Enaia nestihla zabrzdit. Musela jsem mrkat, abych zahnala mžitky před očima, ale podařilo se. Míšenka zastavila ve vzduchu vedle mě, jen jsme se tam vznášely a snažily se zpracovat, co jsme viděly.
Pod námi se rozkládalo údolí. Hory se tyčily do výše okolo řeky, která opět mizela v dáli, po stranách mohutné jehličnany.
Až teď k nám dolehlo hlasité hučení vody, které v jeskyni prostě z nějakého důvodu nešlo slyšet. Když jsme se otočily, naskytl se nám úchvatný pohled.
Vyletěly jsme z nějaké hory a já se radši ani neptala, proč a jak. To hlavní bylo, že kromě našeho výstupního místa se v hoře nacházely desítky dalších děr. Z každé proudila voda, stékaly se ve vodopád a napájely tak řeku proudící údolím.
Ohromeně jsem vydechla a nehledíc na Enaiu přilétla zpět k vodopádům. My vyletěly z jedné z vyšších děr, proto nás nepokropila voda. Ale než mě Enaia stačila zastavit, provedla jsem otočku a zamířila k okraji hory, jen abych následně poklesla s letem a proletěla skrz kaskádu. Kapky vody mi dopadaly na tělo a hlavně křídla, které jsem držela roztažené do plné délky.
Bohové, taková slast!
Příjemně to bolelo a chladilo a masírovalo, navíc jsem už něco takového potřebovala, i když pořádnou koupelí bych nepohrdla. Proletěla jsem celý úsek a pak se vrátila za Enaiou, která mě skepticky pozorovala. "Jsi jako malé dítě," poznamenala.
"Sama jsi říkala, že nemám smrdět jako ta věc," opanovala jsem. "Každopádně bys to měla zkusit. Zaprvé, smrdíš, zadruhé, je to příjemné."
Protočila očima, ale pak přeci jen opatrně přilétla blíž k vodě a opakovala, co jsem udělala já. Nesešlo nám na tom, že jsme měly mokré oblečení, i přestože takhle bylo těžší, mohly jsme ho mávnutím ruky vysušit.
Zamyšleně jsem sledovala, jak se ke mně Enaia vrací. "Nebolí tě to? Tím myslím na křídlech? Víš jak... plameny a voda..."
Zavrtěla hlavou. "Ne. Je to divné, jak už víš, ale ne."
"Budiž," usoudila jsem nakonec. "Mimochodem, ta modrá vypadá dobře. Zkus ji někdy smíchat s klasickou rudooranžovou, mohlo by to být efektivní, co se vizuálního hlediska týče. Všechny odstíny modré jsou sice taky fajn, ale když se lidé setkají s něčím ještě neobvyklejším, mají větší strach."
Vrhla po mně zubatý úsměv. "Vážně mi člověk radí, jak strašit další lidi?"
"Nejsem člověk," připomněla jsem. "Z malé části možná, ale ve výsledku ne. Křídla, drápy a tesáky jsou toho důkazem. Nebo tohle snad lidé mají?"
"I kdyby jen zčásti, stále jsi člověk," zahučela tvrdohlavě a já cítila, že ledové bloky, které mezi námi roztávaly, se opět hromadily na sebe a tuhly.
Upřímně, jedné mé části se to ani trochu nelíbilo. Ta druhá jako by se probrala ze spánku, jen aby mi řekla, že takhle to má být, žádné sympatie ani slabost.
Vlkodlačice nakonec jenom zatřepala hlavou, snad to cítila stejně. "Navrhuju letět po toku řeky, tím bychom nemusely nic zkazit. Držely bychom se tím na severozápadě, kam podle toho tvého mistata máme jít."
A tak jsme letěly nad řekou i stromy, okolo nás hory, jež se postupně zvyšovaly, namísto aby se snižovaly. Letěly jsme dlouho, než jsme se shodly na krátké přestávce, abychom odpočinuly křídlům. Ne že bychom nevydržely letět dál, výdrže a energie jsme měly ještě spoustu, ale ani jedné z nás se nechtělo až moc oslabovat, když nebezpečí konfliktu hrozilo v podstatě na každém rohu.
Přistály jsme na vrcholku hory, kolem nás víceméně rovný plácek, který se měnil v širokou vyšlapanou cestičku. Donutilo mě to přemýšlet nad tím, jaká stvoření či Společníci tohle vyšlapali, o lidech nebo jiných takových bytostech nemohla být řeč.
Ničím jsme se nezaobíraly, prostě jsme sedly tam, kam jsme přistály. Samozřejmě po důkladné kontrole okolí, pro všechny případy. Nechala jsem křídla stále vytažená, zatímco Enaia je zatáhla. Zkontrolovala jsem je, jak jsou na tom rány. Na křídlech mi zůstaly jizvy, ačkoli díky tmavé barvě a povrchu křídel nešly moc vidět, byť na dotek hmatatelné byly. Sluneční paprsky mi křídla příjemně prohřívala.
Jemný větřík k nám zanesl nové pachy. Známé pachy.
Okamžitě jsme opět stály na nohou a nedočkavě obě vyhlížely dva wyverny, nesnažíce se nějak krotit své pocity. Byly jsme tady jen my dvě a teď i oni, navíc bychom emoce neutajily ani samy před sebou vzájemně.
Strnula jsem dřív než vlkodlačice, přestože ona mne následovala. Oči jsem třeštila na přilétající obrysy dvou Společníků. Něco bylo špatně.
Ne špatně. Jinak, něco bylo jinak.
Jejich pachy byly smíšené a Narein i změněný, silnější, násobný. Nejednotný.
Jen o pár vteřin později oba wyverni přistáli hned vedle nás.
Vážně, neměly jsme to s Enaiou naplánované. Bylo to prostě impulzivní. Ale ve stejnou chvíli jsme se na oba dva rozkřikly: "Proč to musel být ze všech volných zrovna její wyvern?!"
Ti dva se na sebe podívali, protočili očima a taktéž nastejno odpověděli: 'Sama víš, že tohle nelze ovlivnit. Prostě se to stane.'
Ach, skvěle, skvěle. Přejela jsem si spojenými dlaněmi po obličeji a potichu zaúpěla. 'Že jste druhy, to bych ještě skousla, Nareo. Ale musíš s ním hned mít mladé?!'
'To je poměrně hloupá otázka, Darow. Nemusím ti snad vysvětlovat, jak to ve zvířecím světě chodí, že ne?'
Z Enainy strany jsem pocítila lehké pobavení nad wyvernčinou odpovědí, ovšem můj výraz hovořil za vše. "Výborně," zamumlala jsem si pro sebe. "Opravdu skvělé."
Narea stáhla ocas k tělu. 'Jsi zklamaná?'
Okamžitě jsem se na ni podívala. 'Cože? Ne! Vždyť víš, že bych nemohla být. Přeju ti to, opravdu ano. Jenom... uh...'
'Nejsi spokojená s výběrem druha,' konstatovala.
Nemohla jsem než přikývnout. Lež by poznala a já navíc lhát nechtěla. 'Ale jestli jsi s Awaraxem šťastná, tak, eh, budu tvou volbu respektovat,' skousla jsem si ret. 'A opravdu ti to... vám... přeji.' Musela jsem se zatraceně hodně snažit, abych tahle slova byla schopná vyslovit (i když v myšlenkách), ovšem přestože můj vztah s Enaiou nadále nebyl zrovna růžový, na svou Společnici jsem se jednoduše nemohla zlobit. Nešlo to, jelikož to byla její volba, ne má, přestože tahle situace mi nemusela být příjemná.
Ale stejně jako výběr druha byla její volba, tak výběr Společníka taktéž. A ona zůstala u mě, nechtěla odejít, chtěla se mnou zůstat navzdory všemu. Tohohle jsem si vážila až moc na to, abych celý náš dobrý vztah zničila kvůli svým tahanicím s Enaiou.
Vlkodlačice to však zjevně nenesla tak dobře jako já. Neslyšela jsem, o čem spolu se svým wyvernem hovoří, ani jsem se o to nesnažila, respektujíc jejich soukromí.
Narea ke mně sklonila hlavu a já opatrně položila ruku na její čumák. 'Děkuji, Darow.'
Jemně jsem se pousmála. 'Netřeba, Nareo.' Krátce jsem střelila pohledem k jejímu lehce nafouklému břichu, váhajíc. 'Můžu...?'
V odpověď jenom posunula křídlo, aby mi odhalila zranitelné břicho. Awarax zostražitěl, vrhaje na mě obezřetný pohled, připravený zaútočit na obranu své družky. Jen jsem na něj potichu zasyčela, vždyť Narea byla má Společnice, nikdy bych jí neublížila!
Odvrátila jsem se od něj a věnovala se své wyvernce. Jemně jsem se dotkla jejího břicha a přivřela oči. Vnímala jsem krev pulzující jejím tělem, a když jsem se hodně soustředila a vytěsnila všechny okolní vjemy, dokázala jsem rozpoznat i zběsilý tep čtyř malých srdcí.
Stále jsem se široce usmívala, když jsem stáhla ruku a obrátila se na jejího druha. 'Jestli jim nějak ublížíš, najdu si tě a vykuchám, jasné?'
'Darow,' povzdychla si Narea.
Ale Awarax jen přikývl. 'Nic se jim nestane. O to se postarám.' Skoro jsem cítila, že chce dodat jistou pichlavou poznámku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
Enaia se zašklebila, ale to už se oba wyverni opět chystali k odchodu. 'Mimochodem,' dodal Awarax, 'pokračujte stále stejným směrem. Za chvíli tam budete. My se s vámi nesmíme zdržovat dlouho. Alespoň zatím ne.'
Mohly jsme za nimi už jenom zamávat, než se nám opět ztratili z dohledu a my osaměly. "Pořád tomu nemůžu uvěřit," zamumlala jsem.
"Jo," frkla Enaia. "Proč jsou naši spolu? Vždyť ty máš navíc druhého wyverna! Proč se nedala dohromady s ním?"
Rozhodila jsem rukama. "Vím já? Navíc, na vině není jenom Narea. I Awarax si mohl vyhlédnout někoho jiného!"
"Tímhle nikam nedospějeme," zavrčela zlostně. "A já nemám náladu na hádky."
"Už to stejně nemůžeme změnit," odsouhlasila jsem po chvíli.
Tím veškerá konverzace hasla a my se opět v tichosti vypravily nadále. Poháněla nás zlost a neklid, jednoduše jsme nemohly setrvat na jednom místě nadále, jinak bychom se asi vrhly na sebe, nehledíce na následky. O hádku či rvačku opravdu ani jedna z nás nestála, ne teď.
Pokračovaly jsme krajinou skrz majestátní hory. Šly jsme, občas běžely (pro zachování formy), ale neletěly. Svá křídla jsem již také nechala zmizet, aby mi jejich tíha, jakkoli malá a přirozená byla, nepřekážela.
Našlapovaly jsme po mechovém podloží posypané jehličím a šiškami. Již před několika minutami jsme si povšimly, že se v okolí opět zvýšila hladina magie. Brněla nám pod kůží, svíjela se ve vzduchu, my ji nasávaly jako houby.
Pečlivě jsme větřily, magická energie na nás útočila ze všech stran a působila na všechny smysly. Magie nás štípala v nosech, téměř jsme ji mohly cítit, skoro jsme slyšely její hučení, podobné šumění vody v potoce.
Byly jsme blízko, hodně blízko.
Naše podezření se potvrdilo, když jsme ve skalách vyšly za zatáčku. Obě jsme strnuly na místě, chaotické myšlenky utichly, brady lehce poklesnuté údivem.
Stály jsme před branou do další části Eorsu.
A bylo to zatraceně impozantní.

11) Enaia – „Nevím, co je tohle za sajrajt, ale víckrát do toho nevlezu!“

,,No to si mě stáhni a vykuchej," zamumlala jsem. Nemohla jsem odtrhnout oči od podívané, jež se nám naskytla. Na kruhovém prostranství o rozloze deseti až patnácti metrů v průměru tvořeném holou skálou čistého obsidiánu se k nebi pnuly dva pilíře zhotovené z jakéhosi čirého krystalu. Z jeho špiček v pravidelných intervalech vystřelovaly náboje oslnivého světla a pulsovaly dál puklinami v kameni. Skoro jako by ta brána byla srdcem magického kruhu a ty světelné výboje krví.
Darow vedle mně vydala podivný zvuk, něco mezi zavrčením a okouzleným povzdechem. Po očku jsem se na ni podívala a spatřila, že její zelenošedé oči toužebně planou a vlasy jí plavohnědé vlasy jí víří kolem hlavy. V mírně pootevřených ústech se leskly ostré tesáky. Všimla jsem si, že je v Eorsu vůbec neschovává a drápy jen výjimečně.
Pootočila hlavu mým směrem, když zaregistrovala, že ji pozoruji. ,,Cítíš to?" vydechla, ,,Tu moc..."
,,Ano," zavrčela jsem na souhlas. Magie mi procházela celým tělem, cítila jsem brnění v prstech a v páteři, plameny, které spolu s krví kolotaly mými žilami zaplály v mém srdci jasněji a tlak pod kůží mi prozradil, že moje kouzelná moc je připravena vydrat se z mého nitra a spálit celé okolí. A necítila jsem se tak jen já, Darow to vnímala stejně. Díky Poutu jsem to věděla, stejně jako jsem byla schopná sledovat její myšlenky, aniž by tomu mohla ona zabránit. S hrůzou jsem si uvědomila, že jedna část mého já to považuje za samozřejmé, naprosto přirozené a především v pořádku.
Darowin skeptický pohled mi prozradil, že jí můj malý výlet do mého nitra nezůstal utajen. Přešla to ale bez komentáře, což jsem kvitovala s povděkem, a když se vydala přes obsidiánový kruh k bráně, šla jsem mlčky vedle ní.
S každým krokem napětí v mém těle narůstalo, stejně jako se zvyšovala hladina magie ve vzduchu. Jen taktak jsem dokázala krotit divoké plameny, jež jsem ovládala. Popravdě někdy mi má magie začínala dělat starosti. Pokud jsem nad sebou ztratila kontrolu, neovládala jsem ani ji. Ten incident v jeskyni mi to jen potvrdil. Já tu věc nechtěla spálit.
Zastavily jsme teprve až přímo před branou. Darow po mém boku tiše, hrdelně zavrčela. Věděla jsem, co chce. A protože posledně jsem to byla já, kdo první vstoupil do brány, mlčky jsem uhnula trochu stranou, aby mohla projít.
Drakomágyně mi poděkovala krátkým pohledem a prošla kolem mě. Světlo v pilířích brány zapulsovalo rychleji, až se jednotlivé intervaly změnily v jediný pravidelný tok oslnivě bílého světla. Praskliny v obsidiánu se rozzářily a vypálily mi na sítnici spoustu černých a rudých žilek. Ve chvíli, kdy se v bráně ztratil Darowin tmavý obrys, vstoupila jsem za ní.
Stiskla jsem pevně zuby k sobě, abych nevykřikla. Měla jsem pocit, jako by mne někdo v jediném okamžiku rozerval na kusy a opět stlačil dohromady, nebyla jsem schopná ovládat své tělo, vlastně jsem si nebyla jistá, jestli vůbec nějaké mám, nic jsem neviděla, neslyšela ani necítila, celý můj svět se najednou skládal z nekonečné spousty magie a bolesti, dokud...
...jsem tvrdě nedopadla na pevnou zem, přesněji na skálu. Stále se zavřenýma očima jsem zamumlala: ,,Sakra... tyhle mezisvětové průchody rozhodně nejsou můj oblíbený způsob cestování!"
,,Netušíš ani polovinu, Vlčku," odpověděl mi Darowin hlas těsně nad uchem. To mne, spolu s šílenou vizí, která se mi mihla myslí, donutilo otevřít oči. Jen abych zjistila, že ona vize, která pocházela od Pouta a Darow, dokonale popisuje skutečnost.
Octly jsme se na jakémsi mostě z šedého kamene. Kolem nás se rozprostírala do širé dáli modravá obloha, podivně chladná a prázdná. Jen v mlžném oparu kdesi v dálce, jako bych viděla obrysy dalších mostů, totožných s tím naším. Most prázdným nekonečnem.
Zvedla jsem se na kolena a naklonila se přes okraj mostu, abych viděla, co je pod námi. Dlouhé hluboké nic a až daleko pod ním vyplňovala prostor hustá tmavá mlha ne nepodobná bouřkovým mrakům. Místy z ní vyčnívaly ostré kusy skal, či co to vlastně bylo. A jako by to všechno nestačilo, nanejvýš dva metry za námi most v prázdnotě končil.
,,Asi jednosměrka," usoudila Darow a podala mi ruku, aby mi pomohla vstát. Pak jako by si teprve uvědomila, co dělá a s kyselým úšklebkem si začala raději upravovat vlasy, které ze všeho nejvíc vypadaly, jako by přežily uragán.
Loupla jsem po ní očima, vyhrabala se na nohy a jako první vyrazila jediným možným směrem. Darow se mnou záhy srovnala krok a tak jsme každá kráčely po jedné straně mostu, směrem ven pouhé centimetry volného místa, ale mezi sebou takřka celý most.
,,A Darow?" ozvala jsem se po chvíli svižné chůze.
,,Ano?"
,,Vlčku? Vážně?!"
V očích jí zatančily jiskřičky pobavení, ale v hlase cinkl velmi pichlavý varovný osten, když odpovídala: ,,Nevím, co bys čekala, vzhledem k tomu, že ty o mně většinu času přemýšlíš jako o ,,té zatracené Ještěrce.""
,,Jak to sakra-"
,,Pouto," přerušila mě ostře, ale po chvíli mírněji dodala: ,,Jenže to není to jediné, nad čím v této souvislosti přemýšlíš."
Nějakou dobu bylo ticho, nepočítáme-li tiché kroky nás dvou. Přemýšlela jsem, co na tohle říct, stejně jsem ale nakonec jen lakonicky zavrčela: ,,Nemluv o tom."
Doufala jsem, že tichý povzdech bude její jedinou odpovědí. Jenže jsem se samozřejmě mýlila. Darow zastavila a když jsem chtěla pokračovat dál bez ní, chytila mě za předloktí. Vysloužila si za to ostré zavrčení a blýsknutí tesáků, načež mi gesto se stejným temperamentem oplatila.
Probodávaly jsme se navzájem pichlavými pohledy, načeš Darow usykla: ,,Nemůžeme to popírat, nemůžeme s tím bojovat!" Konečně pustila mou ruku, ustoupila o krok, založila si ruce na prsou a naklonila hlavu trochu na stranu. ,,Ale možná," dodala po chvíli, ,,možná to můžeme přijmout a využít. Přemýšlej nad tím."
Než jsem mohla cokoli odpovědět, pohodila hlavou a rozhodným krokem pokračovala po mostě. Nechala mě tam stát a ani se neohlédla, jestli ji následuji. Zamračila jsem se na její vzdalující se záda a pak sklouzla pohledem k mlze hluboko pod námi.
Šedavé kotouče vířily a překupovaly se. Svým způsobem to bylo uklidňující. Dokud se ovšem v tom tmavém nekonečnu nepohnulo něco živého. Varovně jsem zavrčela, než se však Darow stihla taky podívat dolů, vyřítil se z mlhy...
Zkázonoš.
Zatím se podařilo vyvolat jen jediný exemplář tohoto prapodivného a mocného druhu, proto jsem zkázonoše zatím neviděla jinde než jako ilustraci v nějakém bestiáři. Proto jsem fascinovaně sledovala ladný obrys, dokud se znovu neponořil do mlhy.
,,No... pokud tam žijí zkázonoši, musí tam dole něco být," ozvala se Darow, která mezitím došla zpět ke mně. Nakláněla se dolů, vlasy jí vlály ve větru a vypadala tak trochu, jako by se chystala vrhnout dolů. A když udělala dva drobné krůčky vzad, pochopila jsem, že to vážně udělá.
Povolala jsem křídla ve stejném okamžiku jako ona. Zatímco Darow se vrhla střemhlav dolů s křídly staženými u těla, já rozpřáhla ruce, přepadla přes okraj mostu a volným pádem jsem se řítila směrem k temné mlze hluboko pod sebou.
Prameny vlasů se mi uvolnily z copu a šlehaly mne do tváří a já si užívala ten nekonečný pocit volnosti, jaký mi let poskytoval. Dokud jsem v těle neucítila palčivé bodání, jako by mi někdo po kůži rozlil kyselinu. Vyjekla jsem, ale někdo vykřikl i v mlze pode mnou. Dým rozvířilo černé dračí křídlo.
Darow...
Zaváhala jsem, když se nad mlhou znovu mihla její křídla, ona sama se ale nevynořila. Skrze Pouto jsme cítila, že jí to bolí a účinky prapodivného dýmu ji dezorientovaly. Sprostě jsem zaklela a snesla jsem se až těsně nad mlhu.
Zhluboka jsem se nadechla a ve chvíli, kdy mlha opět zavířila kvůli Darowiným křídlům, vrhla jsem se do víru. Bolelo to. Hodně. Jako by mi někdo pomalu rozpouštěl kůži. Se zadrženým dechem jsem se snažila rukama nahmátnout Darow. Věděla jsem, že pokud se mi to nepovede, sama během kratičké chvíle ztratím přehled o prostoru a uvíznu.
Konečně jsem prsty sevřela konec jednoho jejího křídla. Máchla jsem perutěmi a jediným pohybem jsem se vznesla zpět nad mlhu. Teprve nyní jsem postřehla, že mi z nosu teče krev, slzí mi oči a kůže na celém těle mi zarudla, jako kdybych se opařila horkou vodou.
Darow na tom ale byla hůř. Vůbec se mi nesnažila vymanit, jen zplihle visela. Snažila jsem se co nejrychleji vystoupat na most, takže jsem neměla čas, zabývat se jejím stavem nějak podrobněji. Teprve, když jsem ji z nevelké výšky pustila na most, kde se rozplácla, přistála jsem vedle ní a přetočila ji na záda.
Přidušeně zaúpěla, chytila se rukou za hrdlo a začala dávivě kašlat. Kůže na jejím těle vypadala, jako by jí někdo přejel struhadlem a na obličeji jí zasychala krev prýštící nejen z nosu, ale také z uší. Šupiny na jejích křídlech vypadaly, jako by se měly každým okamžikem odloupnout.
Nechala jsem ji, aby si pomohla léčivou magií a sama jsem si rukávem otřela z obličeje krev. Sedla jsem si mlčky na zem a počkala, dokud mne nepřestalo v plicích píchat a pálit, jako bych strávila příliš dlouhou dobu pod vodou nebo vdechla horou páru.
,,Sakra..." ozvala se po nějaké době Darow, ,,nevím, co je tohle za sajrajt, ale víckrát do toho nevlezu! A díky, mimochodem."
Jen jsem něco nevrle zabručela, aniž bych jí věnovala jediný pohled. Moc dobře jsem si uvědomovala, že já Darow poděkování nabídla jen jako úplatek, aby mi po koupeli v zátočině přestala vyhrožovat kompletním výplachem žaludku.
Počkala jsem, dokud Darow sama malátně nevstala a nenaléhala, abychom pokračovaly. Stále se nabízel jen jediný směr - s výjimkou vzhůru dolů, samozřejmě - tedy přímo vpřed. Postupovaly jsme pomaleji ne doposud, Darow totiž ještě zcela nedokončila léčbu, když jsem ale jen tak mimochodem nabídla, že jí pomohu - ovšemže jen proto, aby nezdržovala - jen na mě mlčky vycenila tesáky.
Odhadnout na tomto podivném místě, kolik času uplynulo, bylo prakticky nemožné, světlo se neměnilo a ani žádné klíčové body nám nedávaly žádné vodítko o vzdálenosti, kterou jsme urazily. Mohly jsme tedy jít hodinu stejně dobře jako den, když začal vzduch opět jiskřit magií.
Obě jsme již věděly, co to znamená a ani tentokrát jsme se nemýlily. Most končil ve vzduchoprázdnu, ale asi dva metry pod ním se točil mohutný vír modré záře, nepochybně průchod do další části Eorsu. Obě jsme na chvilku zastavily, abychom mohly hádat, co nás čeká tentokrát.
,,Možná poušť," nadhodila Darow, ,,v každém případě doufám, že tam nebude mlha."
,,A moře," přisadila jsem si a bokem strčila do Darow, abych mohla projít. Ona mě ale nechtěla pustit před sebe a tak se stalo, že jsme z mostu skočily a do brány spadly obě naprosto současně. Svět se zatočil v nepřehledné změti barev. Tentokrát do mně při průchodu něco - vlastně spíš někdo, že? -velmi tvrdě narazilo.
A pak se mi najednou do tváří zařízl ostrý vítr a než jsem se nadála, zahučela jsem do něčeho měkkého, studeného a jiskřivě bílého. Než jsem se stačila nabažit představou, že jsem se zčistajasna octla v parádní sněhové závěji, probořila jsem se ještě mnohem hlouběji, což už bylo mnohem bolestivější.
Hekla jsem a zahrabala bezmocně rukama ve sněhu. ,,Jauva, slez ze mně!" zaprskala jsem nesrozumitelně skrze sníh.
,,Ráda bych, ale víš, jak je ta bílá strašlivost hluboká?" ozvalo se nade mnou a vzápětí mne Darow zašlápla ještě hlouběji do závěje. Podařilo se jí ale vyhrabat z jámy, kterou jsme svým pádem vytvořit, takže jsem se mohla konečně dostat ven i já.
Bylo to... nádherné. Sníh napadaný v silné vrstvě na zemi jiskřil a kontrastoval s holými, tmavými, ledem pokrytými skalami a oblohou v barvě oceli, na níž zapadalo slunce. Při tom pohledu mne až zabolely oči. A taky hlava.
Ale počkat... tak silné bodání ve spáncích nemohly způsobit odlesky slunce ve sněhu. Navíc mi tento pocit byl více než důvěrně známý. Na čele se mi zaperlil studený pot. Se zúženými zorničkami jsem se ohlédla na drakomágyni. ,,Darow..."
,,Já vím!" vyjekla a sevřela si hlavu rukama, ,,Úplněk!" V příštím okamžiku se s bolestným zaskučením svalila na zem a schoulila se do klubíčka. Padla jsem na kolena vedle ní a zatnula si drápy do dlaní a zuby do dásní, abych potlačila bolestné výkřiky. Cítila jsem, jak se mé tělo mění, jak postupně obrůstám srstí, čelist se protahuje a uši se posouvají na hlavě víc nahoru, křídla vyrůstají z páteře derou se ven kůží na zádech.
A pak jsem konečně vstala, silná a hladová po několikadenním půstu. Oklepala jsem se a srst na těle se mi naježila. Hladové syčení mne přinutilo se otočit. Ach ano, má drahá polovička, můj spojenec, druh ve zbrani.
Sklonila jsem hlavu na pozdrav a ona mi gesto oplatila. Těšila jsem se na okamžik, kdy budeme zase lovit bok po boku. I ona se těšila, viděla jsem to v jejích divokých očích. Zračila se v nich potměšilá radost a touha po kořisti.
Svorně jsme k nebi vyslaly své volání, řev, vytí a syčení. Zavětřily jsme a na křídlech větru vyrazily pátrat po potravě. Jenže ať jsme se snažily, jak jsme chtěly, nepodařilo se nám narazit na nic, kromě malého sněžného králíka, který nás obě rozhodně nenakrmil. Přesto jsme se bez rvaček rozdělily.
Ale slunce vyšlo rychle, příliš rychle. Ještě jsem se nechtěla měnit zpět, nechtěla jsem opět válčit se svou spřízněnou duší. Úsvit se mě pokusil přivést zpět k vědomí, probrat mne z transu. Ale Mezipodoba se nechtěla vzdát nadvlády nad tělem a pokusila se mne strhnout zpět.
Každá proměna do Mezipodoby byla riziková. Pokud nad sebou vlkodlak ztratil kontrolu a uvízl mezi podobami, postupně se vyčerpával snahou dostat se do jedné nebo do druhé podoby a nakonec úplně vyčerpaný a v bolestech zemřel.
A já se octla mezi podobami. Než mne zcela pohltila bolest, stačila jsem si ještě uvědomit, že se to stalo. Možná jsem křičela. Nejspíš ano. Skoro určitě mi po tvářích tekly slzy, když jsem se střídavě přibližovala k jedné a střídavě ke druhé podobě.
Chvílemi jsem jakoby z dálky slyšela něčí has, ale nedokázala jsem jej nikam zařadit. Za ramena mne chytily něčí ruce a bylo to jako dotek žhavého železa, jako tisíce jehel pod kůží. Zavyla jsem a ohnala se po tom, kdo mě držel, tesáky.
,,Enaio! Enaio, prober se!"
Darow... To ona na mě křičela, konečně jsem ji po hlase poznala. Posledním kouskem příčetné mysli jsem se v duchu modlila, aby už tohle peklo skončilo. Prosím, Darow, skoncuj to! Zabij mě!