Mise Calla

Prochází se po pláži, která je pět dní cesty pěšky od Beristlie. Slunce už zapadlo. Přemýšlí nad vším a zároveň nad ničím. Když v tom se v dáli před ní objeví několik tmavých skvrn. Zostražití, ale stále se přibližuje. Setřese luk, který dostala od Fai, z ramene a založí do něj šíp. Když je od nejbližší hroudy pět metrů, luk natáhne. Až ve vzdálenosti dvou metrů pozná, že to jsou sirény. Mrtvé sirény. Celkem jich napočítá osm.'Co tady ale dělají?' pomyslí si. Poklekne k nejbližší a v šeru si všimne temné skvrny na těle. Sáhne na ni. Je už suchá. "Zatracená tma", uleví si polohlasem. 'Nemůžu odejít a nechat je tady. Něco by je mohlo sežrat,' uvědomí si. 'To bych nikdy nepřišla na to, co se stalo.' To z ní mluví její přirozená zvědavost a touha po poznání. Pak dostane nápad. Dotáhne všechny sirény k sobě a ustele si poblíž. Usne rychle, ale spí lehkým spánkem, aby se mohla při každém nepřirozeném zvuku vzbudit.

Probudí se ještě před úsvitem. Vstane a pořádně si sirény prohlédne. Ty skvrny upoutají její pohled. Jsou rezavě hnědé. A uprostřed je vždy bodná rána, pravděpodobně od dýky. Přejede jí z toho hrůzného pohledu mráz po zádech. 'Proč by někdo vraždil sirény?' nechápe důvod tohoto zrůdného činu. 'Museli to být lidé.' dojde k závěru po krátké úvaze, ale potom se poupraví. 'Musel to být někdo, kdo žije na souši.' Na každém těle je jen jedna nebo dvě rány. Podle toho usuzuje, že vrah či vrahové museli vědět, co dělají. Ale nejprve musí přijít na to, jak se k nim vůbec sirény dostaly. Pokud ví, tak žijí převážně v hlubinách.

Najednou ji něco udeří do očí. Jsou to přece sirény. Mořské bytosti. Proč na jejich tělech tedy není ani jedna mušle nebo perla? Tělem jí projede vlna znechucení a odporu. "Vražda kvůli zisku," odfrkne si tiše. Ale alespoň jí to věci usnadní. Ty šperky musel někdo prodat poblíž a v blízké době. Sbalí si to málo, co si vzala na cestu, a vyrazí do nejbližší větší vesnice, kterou při příjezdu projížděla.

Do vesnice, jménem Rohanno, dorazí kolem poledne. Usmyslí si, že se nají v hostinci a zároveň se tam poptá. Jediný hostinec, který se v dané vísce nachází, se jmenuje 'Plný pupek'. Ten název se jí moc nelíbí, ale co s tím nadělá. Vejde a do tváře ji udeří směsice pachů. Nemytá těla, rozlité pivo a zadýchaný vzduch. Zamíří si to k pultu a posadí se k němu. "Přejete si, slečinko?" zeptá se hostinský. "Co byste měl?" odpoví Calla otázkou. "Dneska je husička se zemákovým knedlíkem." "To zní výtečně," usměje se na hostinského. On přikývne a pošle děvečku, aby jí jídlo připravila. "Ste tady nová, co?" zeptá se hostinský. "Ano. Ale nezdržím se na dlouho. Můžu vás o něco požádat?" zeptá se po chvíli, kdy se hostinský věnuje utírání sklenic. "No?" pobídne ji a dál se věnuje leštění. "Mám mladší sestru, kterou vždy fascinovaly příběhy o sirénách a za měsíc má narozeniny. Chtěla bych pro ni sehnat nějaký šperk z perel nebo mušlí. To je vlastně důvod, proč jsem přijela." Hostinský zvedne hlavu od sklenic a zadívá se na ni: "Zvláštní, že se ptáte. Zrovinka předevčírem sem dojel nějakej chlápek, co prej prodává tady tyhlety věci, který chcete." "Jak říkáte. Zvláštní. Vždy mě udivuje, jak krásně pracuje náhoda," usměje se a nedává na sobě nic znát. "Najdete ho na návsi. Prej tam sedí na zemi a před sebó má rozložený svoje zboží." řekne v momentě, kdy děvečka donese jídlo. Mlčky dojí, zaplatí a poděkuje.

Namíří si to na náves, kde má daný muž být. Všimne si ho hned. Je totiž jediný, kdo sedí na zemi. Zamíří k němu. "Přejete si?" zeptá se zarostlý prodavač mušlí. "Měla bych jedno přání. Moje mladší sestřička vždy toužila mít nějaký šperk, který by představoval sirény," zopakuje stejný příběh. "Tady je vše, co mohu nabídnout," řekne muž. "Je to pravé?" zeptá se. "Zkuste sama," praví a podá Calle jeden náramek. Pokýve hlavou a přizná, že pravé jsou. "Kolik si za ten náramek účtujete?" zeptá se Calla. "Dvě stovky Gardonů. Berete?" nechodí obchodník kolem horké kaše. "Beru," potvrdí a vytáhne z měšce požadovanou sumu. "Můžu mít ještě jednu otázku?" zeptá se, než mu peníze předá. Mužovi se v očích mihne záblesk čehosi, co nedokáže rozeznat. Strach? Vina? Neví. "Ano?" zeptá se muž ostražitě. "Odkud je máte? Protože je tady možnost, že bych chtěla koupit další, ale jak tak koukám, tak též nejste zdejší," hraje nevinnou. Povedlo se. Obchodník ji přestane podezřívat. "Mám je od jednoho námořníka. Můžu vám říct, kde ho sehnat, jestli chcete," nabídne se. Tím se prozradí. Žádný obchodník by sám od sebe neprozradil, kde sehnal takovéto klenoty. "Povídejte," pobídne ho. Muž začne vyprávět. "Plavil jsem se na lodi do této země. Měli tam jednoho umírajícího námořníka, který to vlastnil. Vyprávěl, že kdysi se nějak dostal k těmto věcem, ale nepodařilo se mu je prodat. Nějakým způsobem ale došel k závěru, že mi to odkáže a já se nebránil. Jen blázen by se bránil zisku. A tak je mám." Tady se zase prořekl. Jaký by to byl námořník, který by nedokázal proměnit zlato a perly v peníze? Buď by to dokázal prodat nebo směnit třeba v přístavní putyce. "Aha. To je škoda," prohlásí Calla a otočí se, že odejde. Když jí muž nebrání, tak se rozejde ke strážnici.

Otevře dveře a vejde dovnitř. "Dobrý den," řekne strážník a dojde k ní. "Dobrý den, ráda bych vám něco ukázala." "Co by to mělo být?" "Včera večer jsem našla těla mrtvých sirén a dnes se mi podařilo objevit někoho, kdo je pravděpodobně zavraždil." To vzbudí strážníkovu pozornost a tak se vydají k pláži, kde leží těla. Strážník si je prohlédne a uzná Callinu myšlenku, od které se vyvíjelo její pátrání. Došli zpátky na náves a tam strážník zatkl toho muže. Ukázalo se, že se jmenuje Doros a že má domněnka byla pravdivá. Byli mi přiděleni dva strážníci a s nimi a podezřelým jedu k Vám, má královno, abyste vynesla rozsudek.