Mise Enaia II

25)

To je sice moc hezké, že mám prošetřit, zda prodávané uzdy koně nějak neomezují a neškodí jim, ale bez koně to půjde těžko. Morrian jsem si mohla těžko půjčit, takže jsem nakonec chtě nechtě musela požádat o zapůjčení nějakého koně královnu. Jaký div, že jsem odešla s Ancordem.
Úplně mi nešlo do hlavy, k čemu mi ten kůň bude, i bez nějaké zázračné uzdy byl poslušný jako beránek a kromě toho, že se mi snažil lovit po kapsách něco na zub, jsem nemohla jeho chování skoro nic vytknout. Snad jen, že na můj vkus byl trochu plašivý, až moc hodný. Na tuhle myšlenku mi v hlavě zazněl Ortalův hlas - včera se všichni mí společníci dohodli a uspořádali hromadný nálet na mou osobu jako protest proti tomu, že jsem je vystrnadila z mysli, takže jsem nakonec ustloupila - ,,Ty prostě lituješ, že koně nemají přinejmenším jedové ostny na hřbetě." prohlásil mistat pobaveně, než se zase stáhl.
No, částečně měl pravdu, ale úplně taky ne. Zatáhla jsem za ohlávku a pokračovala k tržnici s Ancordeem, který jen neochotně přestal ožírat plevel rostoucí u zdi hradu a nyní poklusával vedle mě a zvědavě stražil uši. Měla jsem jen ohlávku, Ancordes nebyl osedlaný ani neměl uzdu - já ale stejně nejradši jezdila bez nich. A na trh bylo z hradu celkem daleko.
Vyšvihla jsem se koni na hřbet a pobídla ho spíš myšlenkou, než nohama. Nejdřív sebou poplašeně trhl, když jsem propojila naše vědomí, ale během pár vteřin se uklidnil a vyrazil vpřed docela ochotně. Rytmické klapání jeho kopyt se ztrácelo v hovoru lidí kolem a občasného zadunění nějaké těžké věci odhozené na zem.
Klusem na koni jsem byla na tržnici skoro stejně rychle, jako bych tam šla svižnou chůzí ve vlčí podobě. Obklopil nás klasický hluk tržnice, vyvolávání obchodníků vystavujících své zboží, jek zvířat a hlasy smlouvajících.
Ancordes se vzepjal na zadní, když mu do boku vrazil nějaký muž s dobrmanem na vodítku. Možná nebude Ancordes tak špatné pokusné zvíře, napadlo mě, když jsem se ho snažila dlouho uklidnit a stejně tancoval na zadních asi pět minut, než konečně zůstal stát a jen nedůvěřivě pozoroval okolí.
Seskočila jsem na zem a poplácala ho po krku, než jsem se s ním vydala dál, kde, jak jsem věděla, byly prodávány ty uzdy. A proplést se s koněm tržnicí, to byl nadlický úkol, plašící se Ancordes mi to moc neulehčoval. Několikrát jsem se musela omluvit lidem, které málem zašlápl.
Koupit jednu z vystavených ,zázračných uzd' takový problém nebyl, nikdo se nějak nezmínil, že prodávající je ork, takže přítomnost vlkodlaka ho nějak moc z míry nevyvedla. Docela klidně mi vyložil, že pro plašivé nebo agresivní koně jsou tyto uzdy ideální a pokud ji má zvíře na sobě, je snadno ovladatelné a poddajné.
Ač se mi moc nechtělo, navlékla jsem Ancordeovi uzdu a upevnila vzadu za ušima. Vycítila jsem, jak se zvíře napnulo a trochu stáhlo uši - jako by se chystalo vykopnout - ale zůstalo stát klidně jako beránek. Jen takový zvláštní lesk v očích mi v hlavě vyvolával otázky, zda je všechno v pořádku.
Neřekla jsem ale nahlas nic, jen poděkovala, zaplatila a vyšvihla se na koně, který skutečně vyrazil, když jsem ho pobídla a kráčel přímo, bez uskakování a poplašeného frkání. Avšak zdálo se mi, že z něho cítím nezvyklé napětí, s nímž se neshodovala ta poslušná poddajnost.
Taky jsem se snažila dostat na hrad co nejrychleji, abych mohla koni ohlávku sundat. Pobídla jsem ho tedy do cvalu a ulice se kolem nás jen míhaly a hradní brána za chvíli stejně tak. Sotva jsme jí projeli, zastavila jsem a sundala koni ohlávku.
Přestal klást nohy s tou zvláštní ztuhlostí a poplašeně uskočil, jako by dostal ránu. Zacouval a já ho musela rychle chytit za ohlávku, aby se nerozhodl pro zběsilý úprk. Pohladila jsem ho po nozdrách a uklidnila ho trochu vlastními pocity. Dlužno říct, že ty potřebné jsem musela dlouho lovit v paměti. Kdybych ho zahrnula svými současnými pocity, už by ho nikdy nikdo nechytil.
Po chviličce se ukidnil a zase mi začal prohledávat hubou kapsy. Nic jsem pro něho neměla. Nikdy bych byla neřekla, že nějaké zvíře může hledět tak vyčítavě a zklamaně. Pohladila jsem ho tedy mezi ušima, když už nic jiného a sama ho odvedla do stájí, vyhřebelcovala a dala mu seno.
Uzdu jsem odnesla z hradu a vlastně i z města, ostatně trávila jsem tam jen málo času, kvůli Faie a Darow. Jedna mi zoufale chyběla, druhou bych se asi pokusila uškrtit holýma rukama.
Její varování, že pokud ublížím někomu nevinnému - myslím, že jsme obě myslely tytéž osoby - tisíckrát se mi za to pomstí. Že ze mne udělá štvance na všech světadílech a ve všech královstvích. Už tím prohlášením mě naštvala tak, že jsem měla nutkání udělat přesně to, před čím mne varovala, jen abych věděla, jestli je toho skutečně schopná. Jestli je natolik mocná.
A pokud ano, jestli by byla i stejně dobře chráněná. Taky mi pořád vrtalo hlavou, co dalšího krom tich zatracených drápů skrývá. Navíc mi pořád rotovala myslí její slova: ,,Jednou stejně padneš." Určitě sama nevěděla, jak blízko tomu momentálně i bez jejího přičinění jsem. A že zrovna to mi ani tak vrásky nedělá. Ze smrti jsem nikdy strach neměla. Jen z prohry a ztráty. A dobře, z utopení taky, ale to ona nemohla vědět.
To už jsem byla za hradbami a nahradila starosti závažné těmi pro mne nepodstatnými - ohlávkou. Jak jinak zjistit, jestli je nějak škodlivá, než to vyzkoušet? Odsekla jsem z uhlávky kus, tak akorát velký, abych si ho omotala kolem krku, a chystala se ho téměř sebevražedně navléknout.
,,Ani na to nemysli!" ozval se mi v hlavě hlas Samírie a vzápětí vlčice stála vedme mne, bílou srstí sem tam s černými chlupy skoro splývala se sněhem. Přímo z ní čišel nesouhlas, dokonce by ani nemusela ježit hřbet.
,,Copak?" zkusila jsem, jestli se tak náhodou netváří z jiného důvodu, než aby mne mohla peskovat a mé naděje se samozřejmě ukázaly jako zcestné.
,,Jestli si myslíš, že tě to nechám nasadit na krk... Nevíš, co to s tebou udělá."
,,No, právě to chci zjistit, ne?"
,,Nasadím si to já." řekla pevně vlčice, a když viděla, že se chystám zásadně protestovat, rychle dodala: ,,Kdyby něco, ty mi to rukama sundáš, já tobě tlapami ne."
Zkoušela jsem se dohadovat, ale nedokázala jsem najít dost dobré argumenty, přesto jsem se skoro nedokázala přinutit, zapnout vlčici kolem krku přezku. A vzápětí jsem litovala, že jsem to udělala. Samíria ztuhla, přesně jako předtím hřebec, ale přitom jakoby zmalátněla. Naším myšlenkovým spojením jsem cítila z jejího vědomí něco jako mlhu, která jí zastírala mysl.
Samíria si v duchu poručila, strhnout si zuby kus uzdy z krku, ale jakmile se chystala pohnout, v celém těle ucítila bolest, která polevila, až když té snahy zanechala.
Okamžitě jsem jí strhla provizorní obojek a ona úlevně zavrčela: ,,To byla..."
,,Je to zvrhlost!" zavrčela jsem. Týrat zvířata! Jen aby byla poslušná! Měla jsem chuť rozběhnout se na tržnici a navléct tomu orkovi jednu uzdu, aby viděl, jaké to je. Ale ovládla jsem se. Přestože Smíria v tu chvíli mizela do Eorsu, kde už čekal ustaraný Therant, aby se jí ujal.
Na hrad jsem nešla. Potkat Darow nebo nedej bože Auskoru, asi bych se neovládla a mohla bych se rozloučit s bezpečným útočištěm a nejspíš i s životem. Pokud mám něco podniknout, musím to promyslet. Proto hlášení podal Ortal a to prostřednictvím dopisu. Spolu se slibem, že pokud bude chtít orka přivést, nabízím se jako dobrovolník.
Pak jsem se napůl vplížila do knihovny, kde jsem hledala zmínky o všech mocných zlých démonech.

26)

To už jsem se na tržnici mohla rovnou usadit, napadlo mne, když jsem tam zase šla, tentokrát bez jakéhokoli čtyřnohého doprovodu. Dokonce i já šla po dvou, což byla hlavně v poslední době spíše výjimka potvrzující pravidlo. Napadlo mne, že i když je někdo dost hloupý, aby tady prodával kradené šperky takové ceny, mohl si udělat přehled královniných bojovníků, takže jsem si nalíčila oči tak, aby vypadaly méně zářivé a vlasy jsem obarvila na všední tmavohnědou. A schovala drápy.

Procházela jsem kolem stánku s uzeninami a úplně jsem cítila, jak se mé vlčí já touží rozběhnout tím směrem. Zakručelo mi v břiše. Pak, až budu mít po práci něco ulovím. Silou vůle jsem se totiž donutila začít zase normálně jíst a navenek působit, jako by se bylo nic nestalo.
Málem jsem si rozbila pusu na dláždění, protože se najednou objevil Iriel, a samozřejmě přímo mně na rameni, takže jsem se div nepřevážila. Ke všemu bylo náledí, což mi rozhodně moc nepomáhalo. Těžko se můžu divit lidem okolo, že mumlali znechucené nadávky, když jsem do několika z nich vrazila. Iriel dotčeně kráknul, když při jedné takové srážce málem spadl.
,,Jdeš mi sem pomoci nebo jen hledáš, co bys smlsnul?"
,,Ovšemže ti jdu pomoct. nAle abych pravdu řekl, ta grilovaná slanina voní hezky." z jeho hlasu přímo ukapávalo pobavení. Fialovomodré peří ježil jako bodliny, aby se chránil před zimou a větrem. Těžko se divit, že přitahoval mnoho zvědavých pohledů. Nechtěla jsem mu sahat do svědomí, ale řekla bych, že si to vyloženě užíval.
Od chvíle, kdy nám jeden ze zákazníků nahlásil přítomnost kradeného klenotu jsem já byla první, kdo v tom bude rýpat. Takže teoreticky by ten prodávající a nejspíš zlodej v jednom nemusel mít žádné podezření. Bude hezké mít projednou výhody na své straně. No, přinejmenším moment překvapení bych měla.
To už jsem ale viděla stánek před sebou. Jako vždycky jsem dělala, co jsem mohla, abych skryla své vlkodlačí rysy. Ale kůži jsem svléknout prostě nemohla. Ti hadi se ale mají! Představa, že se mohu měnit v cokoli a kohokoli se mi docela zamlouvala. Představovala jsem si sama sebe v podobě něčeho obrovského a okřídleného a pokud možno jedovatého.
Ta představa se mi líbila natolik, že jsem pozdravila skoro... no, hodně malé skoro... přátelsky. Odpovědí mi bylo kývnutí a nepochybně nacvičená otázka: ,,Přejete si?"
,,Zatím se jen koukám." odpověděla jsem a skutečně jsem obrátila pozornost na vystavené zboží. Znala jsem popis toho klenotu a ke svému překvapení jsem ho tam skutečně našla. Ale necivěla jsem na něj,, jen ho přelétla pohledem jako ostatní. Co za blázna by něco takového vystavil na volném trhu?
,,Tenhle je hezký, za kolik by byl?" ukázala jsem na řetízek ze stříbra a k němu patřící prstýnek. Nejenže nevypadaly moc draze, ale ležely na opačném konci pultíku, než onen klenot.
,,Tenhle? To je jeden z levnějších kousků, ale moc praktický..." nechala jsem ho vychvalovat zboží a počkala, až se k šerkům skloní. Pak jsem bleskovým pohybem shrábla nejvzácnější klenot a schovala ho do kapsy. Když se zase otočil ke mně, aby mi ukázal řetízek zblízka, měla jsem zase ruce volně spuštěné k bokům a na tváři mírný, nicneříkající úsměv.
Teprve nyní si pořádně prohlédl mou tvář. ,,Nejsi ty!.."
To poslední, co jsem potřebovala bylo, aby mne začal z něčeho podezřívat a ztropis skandál, takže jsem se - s představou nějaké krásné temné uličky nebo ještě lépe lesa - donutila sklopit nešťastně oči a zadrhnutým hlasem, to zadrhávání mi nečinilo problémy, protože jsem potlačovala vrčení, zamumlat: ,,Nemohu za to, že mou maminku jedna z těch zrůd pokousala!"
No, trochu pravdy v té lži taky bylo. Má matka byla půlelfka, můj dědeček byl elf, ale nevím jak se mu podařilo spřátelit s mou vlkodlačí babičkou a nechal se dobrovolně kousnout. Takže jsem nebyla jen dědičná Vůdkyně ohnivého klanu po otci, ale taky částečně elf, díky - nebo kvůli - matčině linii. Ne že by mi to někdy nějak pomáhalo, snad jen, že když jsem nějakého jiného vlkodlaka náhodou potkala, málokdy mne bral vážně, dokud mi nepovolily nervy a neukázala jsem mu, že necelá vlkodlačí krev ani náhodou nebrzdí mé bojové schopnosti.
Nevím, jestli mi věřil, tolik toužil vydělat, nebo prostě nechtěl riskovat scénu před tolika lidmi, každopádně jen zamumlal pár epřesvědčivě lítostivých slov a vrátil se k vychvalování šperku. Jen na chvilku, protože vzápětí se na opačném konci tržnice strhl povyk, někdo převrhl bednu s nakládanými okurkami.
Můj prodejce se tím směrem hlédl a pak jeho oči jako magnet přitáhlo prázdné místečko, kde před chvilkou ležel klenot. Přesně řečeno brož. Na můj vkus přeplácaná, s rubínem velikosti křepelčího vejce a kaskádou diamantů.
Zvedl pomalu oči ke mně. Já mu věnovala něco, co by nejspíš byl krásný úsměv, kdybych ovšem neměla takhle ostré zuby a nedoprovodila ho výsměšným zavrčením. Předtím jsem, ještě než se na mne podíval, vrátila ruku do kapsy a nyní jsem ji vytáhla a zatočila broží mezi prsty. ,,Asi si vezmu tohle." zavrněla jsem a nechala Iriela vzlétnout, tady by m moc platný nebyl, navíc si dokážu poradit sama a takhle může dávat pozor.
Zareagoval pohotověji, než bych od obyčejného zloděje - podle toho, jak neopatrně postupoval při prodeji amatéra, který měl jen štěstí - čekala. Před ním se zhmotnila koule vody, kterou mi poslal proti hrudi a zatímco já jsem radši uskočila, než abych zbytečně plýtvala energií na vyvolání štítu, sebral několik nejcennějších kousků a dal se na útěk.
Ani seberychlejší člověk neutíká rychleji, než vlkodlak. Proměna mi nikdy - s vyjímkou těch prvních tří let, než jsem ji nacvičila - netrvala déle, než desetinu vteřiny, takže nabral náskok jen několika metrů, než jsem přeskočila provizorní pultík a vyběhla za ním. Napadlo mne, že zbytek zboží nejspíš lidé rozkradou, než se vrátím.
Do hry ale vstoupil další, přiznám se, že nečekaný hráč. Byl jím gryf s narudlým peřím, který se snesl do ulice a popadl obchodníka do spárů. Sice jsem se těšila, že se trochu proběhnu, ale což. ,,Mairiniko!" zavolala jsm v duchu, zatímco gryf přeletěl hradby.
Na nebi se zatřpitila zlatá silueta, dračice byla příliš velká, než aby riskovala ůlet mezi domy. Takže jsem to byla já, kdo došel k ní, teleportovala jsem se. Vítr mi rval jen nedbale spletené vlasy z copu a málem mne srazil dolů, protože jsem se v sedle octla samozřejmě nepřipoutaná, ale nechala sem to tak, udržím se.
Gryf před a trochu pod námi vyplašeně vřískl a zrychlil. Snaha se počítá, ale přesto marná snaha. Mairinika na ně nalétla shora a ohnala se gryfovi po krku, čímž ho donutila změnit směr. Nahnala ho tak až skoro k zemi, kde se jí pokusil oblétnout, ale vysloužil si jen varovný sloupec ohně jen několik centimetrů od ocasu.
Sotva přistáli, srazila dračice tlapou muže z gryfova hřbetu a přišpendlila ho tak k zemi. ,,Co s ním?" zeptala se zřejmě v obavě, že se ho rozhodnu sežrat na místě. Možná bych toho vzhledem ke svému rozpoložení byla schopná. Nebo ho alespoň nechat dračic rozšlápnout.
,,Vezmem ho na hrad." řekla jsem, ale když jsem viděla, že se ho Mairinika chystá sevřít v tlapě, dodala jsem: ,,Ale nes ho v tlamě, prosím, on se pak nebude tolik cukat."
Necukal, zato mne zahrnul desítkami sprostých nadávek, když ho Mairinika postavila poslintaného na nádvoří, kde se ho chopili vojáci, jakmile jsem jim vysvětlila, o co jde a předala jim brož. Ty nadávky mne nepřekvapili, ovšem reakce jednoho z vojáků ano. Vrazil zloději jednu pěstí, divže mu nezlomil nos a pak to vysvětlil tím, že královniny bojovníky před ním nikdo urážet nebude.
Dokonce i mě to překvapilo tak, že jsem se zdržela všech jzlivých poznámek a jen jsem se na zuřivého zloděje zářivě zazubila, tentokrát vítězně a bez vrčení.
Můj odhad, že stánek najdu rozkradený byl mylný, hlídal ho totiž Iriel a opodál si nějaká vyhublá žena čistila zakrvácené poklované prsty kapesníkem.
,,Za tohle asi budeš něco chtít, že?" usmála jsem se a pohladila ho po peří.
,,Támhle mají výbornou slaninu." ukázal zobákem.
Koupila jsem nejen pro nás oba, ale taky pro Ortala, vlky a Rubaratha. Ostatní ji nejedli, s vyjímkou Mairiniky, ale kdybych so objednala dračí porci, asi bych se nedoplatila.

27)

Další dýka se s tichým ,rup' zarazila do dřeva až po rukojeť z červeného sametu. Odmítala jsem cvičit na cvičišti jako ostatní a měla jsem proto asi stovku důvodů. Tak mi nezbývalo, než vyrobit terče a rozmístit je po stromech v lese. Bylo to sice náročné časově i na přepravu, ale měla jsem tu klid.
To už byly všechny terče plné, lépe řečeno, ve středu každého byla zabodnuta dýka, šíp a v jednom případě kopí. A protože zasahovat cokoli jiného než středy mi přošlo zbytečné a nechtěla jsem ničit zbraně tím, že bych do nich zabodávala další, přivolala jsem je všechny telekinezí zpět. Kopí jsem chytila do ruky, šípy poslala rovnou do toulce a dýky opatrně vrátila do pouzder všitých přímo do mého obleku, tentokrát černého se stříbrně lemovaným pláštěm a stříbrnými přezkami na botách. Nebyl to oděv určený pro nenápadné plížení nocí, naopak se nedal dost dobře přehlédnout. Už kvůli spoustě viditelných i skrytých zbraní.
Potěžkala jsem v ruce krátký meč - v mých rukou spíš dlouhý nůž - a hodila ho na nejvzdálenější terč. Zasvištěl, jak se kolem čepele prohnal vítr a zabodl se do terče, kde ještě chvilku rezonoval. Vzápětí za ním letěl další meč, tentokrát na vedlejší terč. I s meči se dá s trohou cviku pěkně házet. Chce to jen trochu síly v rukou.
,,Nepřeháníš to trochu?"
,,Ahoj." odpověděla jsem Therantovi, aniž bych se otočila od terčů. ,,Jdeš se mi nabídnout jako figurína?"
,,Pche. Porazil bych tě během minuty."
,,To zrovna." odfrkla jsem si a hodila dvě dýky najednou, každou rukou jednu. Zasáhly každá svůj zamýšlený terč. Spokojeně jsem se ušklíbla a Therant, který samozřejmě vnímal mé pocity napůl pobaveně napůl uštěpačně prohlásil: ,,Egoisto. Tohle je důvod ke chlubení?"
,,Já se nechlubím. A nejsem egoista." odsekla jsem, ale následné ticho z Therantovy strany bylo tak významné, že jsem musela trochu poupravit, co jsem právě řekla: ,,Hm, no dobře, možná jsem egosita, ale přece se nechlubím!"
,,Ale ráda bys." argumentoval vlk a vysloužil si podrážděné hrdelní zavrčení, na než odpověděl podobně. Pak dokonce naježil hřbet, stáhnul uši a začal kroužit kolem mne a postupně se přibližoval. Pobaveně cenil zuby.
,,Snad se nechceš prát?" často jsem se svými společníky - zejména vlky - trénovala souboj ve zvířecí podobě, ale nikdy to nebyla skutečná rvačka, něchtěla jsem je poranit a naopak. Neříkám, že občas nebyly modřiny a chlupy poletující vzduchem, ale to tak nějak patřilo k věci.
Therant neodpověděl, jen švihl ocasem a znovu zavrčel. Změnila jsem podobu a začala chodit po vnitřní straně vyšlapaného kruhu. Vždy, když jsme se míjeli, cvakali jsme jeden na druhého naprázdno čelistmi. Nechtěla jsem útočit první a Therant to věděl. A protože byl taky dost prudká povaha, nebavilo ho trpělivě čekat.
Skoočil mi rovnou po krku, ale to jsem taky čekala. Bojovat s někým, kdo se mnou sdílí mysl je pěkný oříšek, když můžeme částečně předvídat kroky toho druhého. Obrnila jsem si tedy vědomí a vyštvala ho ze své hlavy.
Ale útok jsem už neoplatila a ani Therant v boji nepokračoval. Od města k nám totiž vítr přivál známý pach Fainy pumy Mresyshlit. Mimoděk se mi zježil hřbet. Cítila jsem, že se přibližuje. To jí snad Faia poslala, aby měla jistotu, že se držím dost daleko? Vzedmuly se ve mně všechny ty dluboko v duši zadupané pocity, ale i ty odsunulo do pozadí podráždění.
Mlčky jsem vycenila zuby, otočila se na místě a úsporným, ale rychlým plouživým vlčím klusem jsem s Therantem po boku vyrazila hloub do lesa. Sníh nám pod tlapami měkce chrupal a soro nestudil. Tedy nevím, jak Theranta, ale mne nestudil. Milovala jsem led, sníh a zimu. Hory.
Rozmrzele jsem zavrčela, Mresyshlit totiž očividně šla v naší stopě a dost rychle, stále se přibližovala. Zrychlila jsem, ale ona zřejmě taky. Nakonec jsem tedy zastavila, točila se a i s Therantem jsme oba čekali s naježenými hřbety a staženýma ušima.
Netrvalo dlouho a proti nám se objevila velká černá kočka a zastavila se. Vousy jí cukaly, ale jinak vypadala docela vyrovnaně a to i poté, co jsem na ní nechala Theranta v duchu vystartovat: ,,Co ty tu chceš?"
,,Faie ten bok zahnisal, Rander pořát mele o nějaký medicíně nebo vyčištění , nechápu co stím!" podle toho, co jsem skrz Theranta vnímala zněla puma zoufale a slova ze sebe doslova chrlila. Já měla najednou pocit, že se mi propadá pevná zem přímo pod nohama. Jen jako ve snu jsem vnímala další slova svého společníka: ,,Co to meleš za nesmysly? Měla tam přece byliny, to jsme vzkazovali po Naírnanovi a ten bok jí ošetřili!"
Puma zmateně zacukala vousky a na chvíli zalétla pohledem od Theranta ke mně, odpovědět však musela zase jemu a on mi teprve její slova přetlumočil. Zmateně zavrčela: ,,Jaké byliny? Naírnan nic nevyřídil. A stejně by nebyly nic platné, je v bezvědomí."
,,Kde?!" vyhrkla jsem nahlas, aniž bych čekala, až za mě promluví Therant a když on tlumočil odpoveď, ,,Před tvým domem," nenechala jsem ho ani pořádně domluvit a už jsem se hnala tím směrem. Ne, ne, ne, ne, to prostě nemohla být pravda. Když jsem odcházela, tak už se přeci začnala uzdravovat!
Neměla jsem jí tam nechávat. Nikdy. Ne, dokud jsem neměla jistotu, že bude v pořádku. Ani jsem nevnímala sníh pod tlapami a branou jsem se do města prořítila tak, že jsem málem přizabila hlídkujícího vojáka. Ani jsem se neohlédla, když se zařinčením dopadl zády na vlastní meč.
Jindy bych se asi musela smát tomu, jak rychle se dokáží i přecpané ulice vyprázdnit natolik, abych mohla proběhnout. Ulice, kde se nacházel můj dům mi nikdy nepřišla tak daleko. Tak zoufale daleko... Přes náměstí, ulicí a přes další náměstí, cestu jsem si sotva uvědomovala.
Konečně poslední zatáčka, kterou jsem vybrala smykem... A zůstala stát jako opařená. Ano, byla tam Faia. Ale vypadala všechno, jen ne zraněně. Krom vlastní obrovské úlevy - je v pořádku - mnou zmítal zmatek, který jsem cítila i ze svých společníků... Ze všech až na Mairiniku. Ta přetékala spokojeným vítězním zadostiučiněním. Z jejích myšlenek jsem pochytila dost, abych si dala dvě a dvě dohromady.
Faia vypadala stejně vyjeveně jako já a mně až v tu chvíli došlo, že jsem svěsila uši, ocas i hlavu.
To už se za mnou objevil Therant nesoucí v zubech kopí i dýky, co jsem nechala v lese. Nevšímala jsem si ho a nedokázala jsem se ani donutit k jakémukoli pohybu, třeba jen zvednutí hlavy. Dokázala jsem jen sledovat Faiu. Navzdory všemu jsem stále cítila obrovskou úlevu, že je v pořádku.

28)

Nohaté černé hříbě na mě koukalo přesně tak, jak obvykle malá hříbata koukají. Vyvaleně. Už se očividně přestalo být, že ho sežeru, protože mi zrovna žižlalo špičku tlustého copu. Na to, že to podle odborníků měl jednou být závodní anglický plnokrevník mi přišlo neuvěřitelně neforemné a neohrabané, mělo obrovská kopyta a klouby na tenkých, neúměrně dlouhých nohou, černou srst a hřívu neupravenou a načepířenou a roztomile křivou lysinku. Poulilo tmavé oči a hledělo na svět s naivní zvědavostí. Bylo docela roztomilé, ale neměla jsem tušení, jak mám zjistit, komu patří.
Už jsem si ověřila a asi jsem ani nebyla první, že nemá vypálené číslo, což byl způsob označení cenných plemenných koní. Vzhledem k tomu, že bylo nejspíš kradené mne nepřekvapovalo, že ho nemá. Kdo by taky kradl koně s výžehem?
Osvobodila jsem své vlasy a zamračila jsem se nad tím, že jsou poslintané. ,,No podívej se, co vyvádíš!" zabručela jsem a hříbě měkce zafrkalo a zafunělo a znovu natáhlo hlavu, aby mi mohlo žmoulat v hubě cíp pláště.
Zamračila jsem se na něj a rýpla mu trochu do vědomí. Trhlo sebou překvapením a pustilo mne, ale já ucítila i jeho jedinou myšlenku, rotující v nedovivinuté mysli: ,,Hlad, hlad, hlad, hlad, sát = pít" To by vysvětlovalo, proč mne pořád ožužlává. I kdyby ho krmili, už to musí být pár hodin. Moc hříbat jsem neviděla, spíš dospělé koně, ale takhle pohublá asi být neměla.
Cytla jsem tedy do ruky pletené vodítko připnuté na hříběcí ohlávce a vedla hříbě s sebou, do té doby jsem s ním byla na hradě, kam mne dovedl jeden z vojáků a spolu s úkolem mi nějak hodil na krk i toho nalezence. Soudě podle toho, že už mi zase žužlal oděv, nenakrmeného.
Věděla jsem o jednom obchodě s potřebami pro zvířata - výborné psí suchary - a trochu z pohledu na mne znejistělé prodavačce jsem vysvětlila, co bych potřebovala. Řekla, že přímo pro hříbata mléko nemá, ale když počkám pár minut, může do mléka kozího dodat potřebné ingredience, aby to hříbě mohlo pít.
Souhlasila jsem, avšak to jsem ještě nevěděla, že budu čekat dvě hodiny, během kterých se můj krásný kožešinový bílošedý plášť stane kusem oslintaného hadru. Jednou jsem ho zkusila hříběti vzít, ale pomstilo se mi tak zoufalým vyčítavým pohledem, že jsem mu ho vrátila.
Konečně jsem si mohla vyzvednout láhev teplého mléka, ale další věc, se kterou jsem nepočítala, byla nehorázná suma, kterou jsem za ni musela zaplatit. Rázem jsem vyhnala z hlavy představu, že bych mohla hříbátko koupit a nechat si ho. Zruinovalo by mne. Navíc, připomněla jsem si, nemám ráda anglické ani arabské plnokrevníky, mám slabost spíš pro achaly.
Až do dneška jsem myslela, že při jídle nejvíc bryndají a mlaskají buldoci, ale když jsem viděla tohohle hřebečka, trochu jsem své dosavadní poznatky pozměnila a dosadila ho na špici. Došlo mi, že nemá jméno a hned mne několik napadlo, ale byla to jen jména typu: ,Čintal' ,Žižlal' a tak podobně. Představa závodního koně běhajícího pod jménem Čintal byla prostě směšná. To tomu zvířeti nemůžu udělat. Ale zrovna tak se mi nechtělo, říkat mu jen ,Hříbě.'
Pozorovala jsem ho, jak hrabe po prázdné láhvi, černý jen s tou bílou lisinou. Diamond Hell, napadlo mne. To není špatné jménoa jemu by slušelo. A zdrobnělina Hellík mi taky nepřišla nejhorší. Pokud se pak někdo rozhodne jméno změnit, jeho věc, zatím mu tak budu říkat. Na kovovou přezku ohlávky jsem jméno vypálila drobounkými písmeny, plamínku si ani nevšiml.
Ale nebyla jsem tu jako kobylí chůva, měla jsem zjistit, komu hříbě - Diamond Hell - patří nebo patřil a kde se vzal tady, bez majitele a bez matky.
V Beristlii v knihovně vážně muselo být téměř vše, když jsem tu - doufám, že nikdo neviděl, že do knihovny vedu koně - našla i všechny knihy se závodními koňmi i registr a přehled chovných hřebců a klisen a jejich potomků.
Hodiny strávené nad seznamy byly úmorné, zřejmě to nebavilo ani Diamonda, hlavně, když jsem ho prohlížela od hlavy ke špičce icasu, abych našla rysy děděné po různých hřebcích a klisnách. Po opravdu dlouhém hledání, kdy už venku ne padala tma, ale znovu se rozednívalo jsem asi našla jednoho z rodičů.
Casper One, prvotřídní dostihový hřebec, všechna jeho hříbata zatím byla černá s lisinoua měla víry v srsti na břiše a plecích. To vše sedělo. Ovšem hřebec nikdy nebyl v okolí Beristlie a stejně tak žádné jím připuštěné klisny.
To mne nutilo dojít k závěru, že hřebeček byl skutečně někde ukraden. Zbývalo zjistit, odkud a kým. Diamonda jsem tedy odvedla do královských stájí, kde snad najde domov a časem i nového pána, pokud nezjistím, komu patřil. Už by mi jen překážel a nemohla jsem s sebou tahat malé hříbě. Vypadal mezi všemi těmi koňmidocela spokojeně a hned se vrhl na další připravenou láhev s mlékem.
Hříbě už si možná mohlo odpočinout, ale já nikoli. Sice jsem už věděla, po kom to hříbě nejspíš je a že je taky asi nelegitimní potomek, který měl v budoucnu vydělávat jako druhořadé hříbě, které se vypracuje na špici, ale stále jsem neměla potuchy, jak se do města hřebeček dostal. A pokud jsou mé ostatní teorie správné, těžko se majitel přihlásí, to by musel být blázen. A tady mi moje smysly ani schopnosti moc nepomohou, musela bych mít fakt kliku.
Tak hodinku dvě jsem si zdřímla a pak splašila v řeznictví kus telecí kýty, kterou jsem se neobtěžovala upéct. Ani jsem na to neměla čas. Upřímně, ani náladu. Už předem jsem tuhle misi mohla označit za nejnudnější, jaká mi kdy byla hozena na krk a to je co říct.
Klidně přiznám, že jsem pesimista. Tentokrát ale skutečnost předčila i mé nejtemnější noční můry... ačkoli, no... to asi zas ne. Ale nečekala jsem, že to bude taková nuda a otročina. I ten malý žužlal by byl příjemným zpestřením.
Mohla jsem vyloučit, že by majitel přivedl hříbě a sám šel pěšky. Takže jsem postupně obcházela všechny stáje ve městě i v okolí, ve kterých bylo možné ustájit koně na libovolnou dobu. Tam jsem se vyptávala na černé hříbě bez matky, které by tu někdo ustájil.
Ani jsem nečekala, že tohle pátrání bude úspěšné, proto, když jsem se napůl ukousaná nudou vyptávala bez valného naděení v předposlední evidované stáji, překvapilo mne, když dotazovaný stájník pokýval hlavou a řekl: ,,Jo, jo, jedno takový tu bylo. A ještě s ním dospělá klisna.. Tu tu furt máme, tamhleta." ukázal na krásnou ryzku s plavou hřívou.
,,Jak je tu dlouho?"
,,Skoro tři týdny, ale to hříbě tu bylo jenom týden. Pak zmizelo. Box byl otevřený."
Tedy muuselo zmizet čtyři dny před tím, než ho našli. ,,Nenapadlo vás dát souvislost s nalezením hříběte, které bylo oznámeno?" snažila jsem se, skutečně jsem se moc snažila, neznít otráveně.
,,Upozornili jsme majitele té kobylky, protože podle popisu si ta dvě hříbata byla dost podobná. On nás ale ujistil, že to své našel, jen ho svěřil příteli a ten ho ustájil jinde." vysvětloval stájík docela ochotně, zřejmě vděčný, že mu nudný jednotvárný den někdo naruší, třeba jen takováto pochybná existence. Přesto, navzdory jeho pro mne nezvykle milého vystupování, jsem měla chuť něčím praštit. Nebo do někoho. Ovšemže se dušoval, že je hříbě nalezené! Ta ryzka totiž nejspíš byla matka toho hříběte a pokud byla skutečně nelegálně připuštěná...
Asi jsem se přeci jen tvářila dost nabručeně, protože stájník ještě dodal: ,,A ty... vy si myslíte, že to JE jeho hříbě?"
,,Já radši nemyslím, ale stejně, jak často platí ustájení?"
,,No... platil vždy na týden dopředu, ale předevčírem zaplatil na tři dny, že potom prý odcestuje."
No konečně užitečnější zpráva. S tím jsem se tedy rozloučila - a byla rozhodnutá vrátit se ještě před úsvitem a pak už tu jen čekat, na svou novou kořist. Třeba mám pravdu. A třeba ani po prošetřování nenajdou dost důkazů a budou muset toho člověka pustit.* * *
Můj lov byl celkem úspěšný, majitel klisny dorazil asi v půl jedenácté dopoledne a já ho odchytla ještě než nasedl na připravenou, osedlanou klisnu. Vyhrožoval a zapřísahal se, že s oním hříbětem - nejspíš natrvalo Diamond Hellem nemá nic společného, ale já z něho cítila takovou trému a taky lež, že jsem jeho slovům nepřikládala moc význam.
Navíc, klisna se s hříbětem začala vítat, jen ho viděla a už k němu poté nechtěla nikoho pustit. Další pro majitele přitěžující okolnost. Stejně možná nenajdou dost důkazů, ale to už nebyla má starost a taky jsem to řešit nemínila. To svůj čas lépe využiju psaním a cvičením. Nebo lovem.

29)

,,A tohle mám řešit proč? Překáží někomu ti ptáci?" položila jsem řečnickou otázku ani ne tak Samírii sedící vedle mne jako spíš sobě a taky jsem si na ni hned sama odpověděla: ,,Nepřekáží. A stejně se v tom budou vrtat. A dkyby se v tom jen vrtali oni, proč ne, ale hodit to na krk mně?!" pěnila jsem.
,,No tak už nebruč. Ber to pozitivně, tohle nevypadá jako mise, kde by ti hrozilo vykuchání, utopení, prozrazení nebo něco podobného." povzbuzovala mne Samíria, která skoro nezvedla hlavu od zajíce, kterého chytila a nyní obědvala. Olízla si krví zrudlé tesáky, než se zase vrátila k jídlu a věnovala mi postranní pohled. ,,A neuvažuj pořád nad tamtím." řekla v myšlenkách, zatímco překousla stehenní kost vejpůl a ta tiše chrupla.
Sarkasticky jsem se ušklíbla, ale klidně jsem si to mohla odpustit. Neuzavírala jsem momentálně své vědomí před mými společníky, takže stejně věděla, co si myslím. A narozdíl ode mne to řekla nahlas: ,,Ty té Darow doopravdy nevěříš, co?"
,,Sama víš nejlíp, že nevěřím nikomu s výjimkou vás a... Fai. Je to pořád jenom vrah a to, že se tváří jako něco jiného na věci nic nemění."
,,Ty jsi taky vrah." upozornila vlčice.
,,Taky jsem schopná lhát, když se mi to hodí a využívat proti ostatním jejich slabiny, pokud mi to přinese výhodu. A podvádím taky." odsekla jsem nabručeně, protože jsem si právě na jeden ukázkový příklad vzpomněla. Ne na ten s Faiou, té jsem nechtěla ublížit. Ne, já si vzpomněla na dobu, kdy jsem jako čtrnáctiletá vstoupila do služeb Igorathského krále.
Tenkrát přijel tehdy jeho jediný bojovník / poskok, Gavin. Řekl, že si svého spolubojovníka vybere, až nás uvidí při výcviku a ty, kteří se mu zalíbí, si prohlédne ve vzájemném turnaji. Tam jsem se dostala, ale v zápase o finále jsem si pochroumala nohu tak, že jsem nebyla schopná ani stát. A elf Norann, s nímž jsem se měla utkat, to moc dobře věděl.
K zápasu jsem vůbec nenastoupila, dvě minuty před jeho zahájením jsem Norannovi prohnala zády šíp. Gavina jsem už tenkrát totiž odhadla jako někoho, kdo slovo fér považuje za nadávku a můj odhad se ukázal jako správný. Takto jsem tedy vyhrála klání.
Už při pouhé vzpomínce na toho démona mne zamrazilo. Přežil. Měl přervané tepny na krku a přežil. Jestli se jednou vrátí... Jakou šanci mohou proti takové moci mít vlkodlak, třeba vládnoucí mečem i magií nebo sedmnáctiletá elfka? Kéž bych neuměla počítat, pak bych si mohla namlouvat, že nějakou ano.
Trhla jsem sebou, když se mi o holý hřbet ruky otřel studený vlčí čenich. Dnes jsem neměla své obvyklé bezprsté rukavice. ,,No tak, jdi udělat, co máš, sedět tu a užírat se nepomůže ani tobě. Obvykle přece problémy řešíš, až když nastanou a pak je to mela, ne?" strkala do mne Samíria dál čenichem.
,,Problémy už přišly." zahučela jsem, ale vstala. Vážně bylo načase se zase trochu sebrat. A Samíria měla pracdu alespoň v jednom. Tohle nevypadalo na nějakou přehnaně rizikovou misi. A nejspíš ani nebude moc náročná, přinejmenším zpočátku. Nejdřív bylo nutné zjistit, kam ptáci přesně létají, to, že se shromažďují někde v okolí mi nepřišlo jako dostatečně směrodatná informace. A protože létat jsem doopravdy neuměla... ,,Irieli?"
,,No jestli já to nečekal. Jsem nad tebou."
Skutečně se mi přes obličej mihl stín. Pousmála jsem se. ,,Takže víš, co potřebuju?"
,,Nech mne hádat. Mám vypozorovat, kam řesně se ptáci slétají a když zjistím i proč, budeš ráda."
,,Chytrý kluk." pochválila jsem ho trochu poťouchle, ale doopravdy jsem byla ráda, že mi pomůže. Shora se ozval hlasitý orlí výkřik a vzápětí se jeho stín, kvůli jeho barvě trochu světélkující, začal vzdalovat. Já měla vyjímečně v plánu se zatím jen tak bezcílně povalovat. To u mne opravdu bvylo nezvyklé, ale tentokrát jsem se jen opřela zádyy o balvan a sledovala střídavě koruny stromů a střídavě žeroucí vlčici.
Iriel byl pryč asi tak dvě hodiny, pak se ohlásil dalším skřekem a vzápětí se mi snesl na nastavenou ruku. Chvíli hledal rovnováhu, než složil křídla k tělu. Pak konečně klapl zobákem a podal hlášení: ,,Houfují se v lese Bílého jelena. A to v okruhu ani ne tří set metrů." blýskl se přesnými údaji.
,,Je tam něco zajímavého?"
,,Ani ne, ale to místo... Má takovou zvláštní atmosféru, nedivím se, že zvířata láká."
,,Takže se nejedná jen o stěhovavé ptáky?"
,,Ne, nejedná. U tich si toho lidé pouze všimli, protože tu už nemají být."
,,Hmm, jdete některý se mnou?" zeptala jsem se a správně předpokládala, že půjdou oba. Přesněji řečeno, Samíria šla, Iriel se nesl. Jelikož už předtím jsem byla na okraji lesa, zbývalo jen dojít k Irielem označenému místu. Nebylo to moc daleko a já les znala lépe, než vlastní boty.
Jak jsme postupovali lesem, začínala jsem mít takový zvláštní pocit. Nebyl nepříjemný, ale přesto mne nutil k obezřetnosti, omamoval. A jak jsme postupovali, bylo to pořád horší. Ale sebeovládání byla vůbec první věc, kterou jsem se musela při výcviku naučit. Držet nna uzdě strach. Zachovat si jasnou hlavu.
I mí společníci to cítili, ale taky tomu dokázali odolávat. Bylo to něco, co nutilo jít dál, dál až ke zdroji... Bylo to pěkně otravné.
Nevím, co jsem čekala, ale tohle asi ne. Najednou jsme se octli na mýtince, která byla plná zvířat všeho druhu a na velkém dubu uprostřed hřadovali pokřikující ptáci. Žádné zvíře nevypadalo, že by mu společnost tolika jiných druhů vadila. I to bylo podivné.
Zavrčela jsem si pro sebe a dotkla se myslí několika zvířat. Ani sebou necukla, vypadala klidně, spokojeně i se tak cítila. A já měla nutkání, vzít nohy na ramena nebo vyzkoušet, co by s nimi udělala taková menší ohnivá koule.
Zdálo se mi, že ona zvláštní aura vychází z toho stromu a Iriel se Samíriou tomu přisvědčili. Když jsem však přejela rukou po kmeni, pod rukou se mi drolil jen mech a obyčejná kůra. Abych trochu odventilovala vztek, nakopla jsem ten tajemný strom špičkou boty. Měla jsem pro takovou příležitost ideální, s okovanou špičkou.
Co jsem nečekala, byla nesnesitelná, otupující bolest, která mi vzápětí projela celým tělem. Jen na okamžik, ale stačilo to, abych skončila na zemi. Zalapala jsem po dechu a vyskočila rychle zase na nohy, drápy vytasené. Samíria se taky připravila, Iriel zmizel.
Přestože jsem čekala, že tímhle to zdaleka neskončilo, když jsem ucítila, že na mne tlačí cizí vědomí, měla jsem těžké problémy, udržet ho za bezpečnou bariérou. To už se taky jakoby odnikud přímo přede mnou objevila podivná bytost. Jakoby vyšla z kůry stromu.
Byl to přes dva metry vysoký... no, muž ne, mělo to mohutné paroží... s dlouhými, jako krev rudými vlasy rostoucími nejen na hlavě, ale taky na ramenou, s narudlými leopardími skvrnami na bělostné kůži a s tesáky v trochu protáhlých ústech. Na sobě měl něco, co vypadalo jako kožešinová bederní rouška.
Nejradši bych na to zůstala vyjeveně civět, ale fakt, že jsem si pořád ještě jen z obtížemi dokázala toho, nevímco, nepustit do hlavy mne doháněl k zuřivosti. A ještě víc to, že Samíria zacouvala, odvrátila od toho pohled a stáhla ocas.
,,Nech na pokoji mne i tohle místo..." řekla ta věc hlubokým, melodickým hlasem. Tvor naklonil hlavu, až to skoro vypadalo, že ho váha paroží převrátí a přimhouřil žluté oči, když jsem na něho místo odpovědi nakvašeně zavrčela. Strach o vlastní kůži mi opravdu nic nežíkal, protože jsem odsekla: ,,Vypadni mi z hlavy a to hned! Co si asi tak myslíš, že jsi?!"
Nejpřekvapivější bylo, že tlak na mé vědomí skutečně polevil, přestože jsem neměla tušení proč. Říct někdo něco takového mně, stáhnu ho za živa z kůže. Ne však tenhle tvor. Místo toho docela mírně odpověděl: ,,Jsem Strážce. Jeden z Prastarých."
,,Nemám páru, co tím myslíš." Na jeho pachu bylo něco nejasně známého, něco matně povědomého... ,,Odpověz mi konkrétněji." vyzvala jsem ho, ale v tu chvíli mi došlo, co je mi tak povědomé. Jen silou vůle jsem potlačila paniku a touhu utéct co nejdál a tam se zavrtat do země a už nikdy nevylézt.
,,Taková drzost." zasyčel Strážce a Samíria kníkla. V duchu jsem jí nařídila zmizet, ale neposlechla. Cítila jsem, že chce, abych utekla a doufala, že mne nebude honit. To jsem ale vůbec neměla v úmyslu. Potřebovala jsem toho tolik vědět! Ale protože jsem taky nechtěla skončit rozpláclá na nejbližším stromě, pokračovala jsem už o něco zdvořileji: ,,Znepokojilo nás, " to slovo nás byla jen fraška, mně to bylo ukradené, ,,že stěhovaví ptáci neodlétli, naopak, houfují se zde. Proto jsem tu já. A potřebuju vědět, co ty s tím máš společného." a co jsi zač a jak tobě podobné zabít, dodala jsem v duchu.
,,Vlkodlaci jsou roztomilí, když se snaží být zdvořilí." sklonil trochu hlavu, aniž by odvrátil oči od mé tváře a já mu ze všeho nejvíc toužila skočit po krku. Naštěstí pro sebe... spíš pro mne, abych byla upřímná... dodal: ,,Přesto myslím, že ti odpovím, nerad bych znepokojil obyvatele Beristlie svou přítomností zde." pohladil mimoděk veverku, kerá mu přeběhla přes paroží. ,,Ale nejdříve mi něco řekni ty, vlkodlačko. Nevypadala jsi úplně vyvedená z míry. Tys už mne podobnou bytost viděla?" 

,,Ne."
Zdálo se mi, že zavětřil, nejspíš se snažil odhadnout, jestli lžu. ,,Dobrá, stejně bys tu už nejspíš nebyla, kdyby ano. Tak tedy - mimochodem, ty drápy můžeš schovat, kdybych ti chtěl ublížit, už bych to udělal." řekl klidně. Já drápy neschovala. Po chvilce pokrčil rameny a pokračoval: ,,Jak jsem již řekl, jsem jeden z Prastarých. Jsme prehistorická rasa nadána obrovskou mocí a většina z nás už opustila tento svět. Nezemřeli, ale přešli do jiného světa podobnou branou, jaká se nachází nedaleko a vede do Eorsu. Někteří z nás byli dobří, jiní zlí a zkažení. Lidé nás už nejsou schopni rozeznat, ale zvířata jak vidíš tu schopnost stále mají. Jsou tady, protože ví, že jsou tu v bezpečí."
,,A to všichni vypadáte takhle?" skočila jsem mu nevychovaně do řeči a on zavrtěl hlavou: ,,Ne. Každý z nás má skutečnou tvář - tohle je ta má - ale nejsme vázáni jednou podobou. Víc ti toho říct nemohu. Snad jen to, že se nezdržím, pak odejdou i zvířata."
Už nyní jsem věděla s jistotou, že o tomhle nikomu vykládat nebudu a královně teprve ne. ,,A to o vás už nikdo neví?" sondovala jsem dál, kde bych mohla najít informace, ale formuvala jsem své otázky tak, aby to vyznělo, že mu tyto otázky kladu z rozmrzelosti, že nevím, co je zač a že mne vytáč jeho zřejmá síla.
,,Možná nějaké prastaré svitky... Sbohem, vlkodlačko. Ve městě můžeš vyřídit, že během pár dnů se vše vrátí do normálu."
To určitě, ani o něm neceknu, rozhodla jsem se, když zmizel. Prostě se vypařil. Nezneviditelnil se, najednou tam prostě nebyl. Celou cestu do města jsem byla ve střehu a napjatá jako struna. Tedy, tohle ještě určitě bude hustý. Já prostě nemůžu někde v klidu dožít. Za co tohle mám?
Odpovědět si nebylo složité, stačilo jen trochu pátrat ve vzpomínkách... Měla bych se cítit poctěná, že jsem pro jednoho z tihletich byla natolik zajímavá, aby mne uznal za hodnou spolupráce s ním? A co to ten parožnatec řečnil o branách a dalších světech? Cožpak tenhle svět není s Eorsem jediný? Nebo přnejmenším jediný propojený?
Krom těchto úvah jsem celou cestu přemýšlela, co nakukám královně.

30)

,,Já bych ho tam nechala." ušklíbla jsem se, když jsme s Mairinikou probíraly dost závažný problém - wwyverna usazeného poblíž brány do Eorsu a bránícímu každému, aby se přiblížil. Hned jsem svou myšlenku rozvedla, ještě než se dračice stihla zeptat: ,,Třeba by přestal k bráně chodit každý zbabělec. Chceš magického společníka? Dojdi si pro něho."
,,Oceňuji tvůj zvrhlý smysl pro humor, ale ráda bych viděla tebe." zabručela dračice, ale vycítila jsem z ní pobavení. ,,Ostatně, ty tam vlastně půjdeš." roztáhla zlatá křídla a užívala si první teplé paprsky slunce po zimě. Jí se to líbilo, mě šlo slunce i horko děsně na nervy a toužila jsem po rampouších, závějích a sněhových bouřích.
Zvedla jsem se ze země, kde jsem seděla opřená o Mairiničinu přední nohu a otočila se k ní. ,,Půjdeme se na tu potvůrku podívat?" zeptala jsem se a už jsem kontrolovala, že mám všechny zbraně na místech - ne že by dýka byla proti takovému tvorovi co platná - a naostřené. Ovšemže byly.
,,Co takhle trochu toho zdravého respektu?" poznamenala dračice.
,,Když bude rozumný, projeví mi ho." kývla jsem a úplně viděla, jak bezmocně obrací oči v sloup a v duchu se ptá, kam dala rozum, když mne zvolila za svou společnici. Občas jsem měla nutkání jí přesně tutéž otázku položit, protože to, že si mě vybrala jsem vpravdě nechápala. Ostatně nejen u ní. Nejspíš i trochu proto, aby zabránila dalšímu návalu chmurných myšlenek mi zafuněla za krk: ,,Nasedej, bolí mne nohy, jak jsem skrčená."
Vylezla jsem tedy do sedla a jen jsem si zapnula bezpečnostní řemínky, Mairinika se rozběhla, máchla křídly a začala nabírat výšku. Nad městem byly silné stoupavé proudy, takže se neunavila, když krouživě stoupala spolu s dravými ptáky, kteří se drželi v uctivé vzdálenosti.
Pozorovala jsem město, které odtud vypadalo tak malé, tak nanicovaté, a přemýšlela. Pořád ještě jsem neměla úplně jasno, jak se zachovat dál vůči Darow. Ale čím víc jsem si to rozebírala kol a kolem, vycházelo mi, že udat mne by se jí jednoduše nevyplatilo. Nejenže by neměla zaručeno, že se podaří mne chytit - já si naproti tomu byla jistá opakem - , ale pokud nebyla hloupá, muselo jí dojít, že já svoje slova míním vážně a nebude mne podceňovat. A myslím, že doufat, že jí nestojím za ztrátu té kentaurky, Auskory, byla sázka celkem na jistotu. Takže čekat. Prozatím.
Mlčky jsem vycenila na město pod sebou zuby. Na Beristlii jako takové mi upřímně řečeno záleželo pramálo. Bylo to jen město. Ale byla jsem tu celkem v bezpečí a byl tu další důvod, proč tu zůstat a onen důvod hlídat.
Mairinika se ve vzduchu natočila, takže mířila jedním křídlem kolmo k zemi a druhým vzhůru, vymanila se ze stoupavého proudu a klouzavým letem zamířila k Eorské bráně, lépe řečeno k místu nedaleko, kde se údajně usadila ta okřídlená ještěrka.
Na létání na Mairinice jsem si zvykla rychle, jen můj první let byl trochu tragédie. Už jsem předtím několikrát letěla, ovšem ne na drakovi a bylo to o hodně jíné. Ale dnes už jsem měla v sedle svůj druhý domov. Možná dokonce první.
Mairinika znovu začala kroužit, tentokrát stále ve stejné výšce. Hledaly jsme toho wyverna. K tomu nám sám dopomohl, protože jen spatřil na obloze draka, zvedl se ze skály, na které dokonale splýval a zařval. Mairinika mu zařvání neoplatila, jen přistála kus od malé propadliny, kde se wyvern usadil, takže jsme si ho obě mohly prohlédnout.
Tak v první řadě, byla to ona. Mezi předními, v křídla přeměněnými končetinami jí leželo vejce barvy cementu. Wyvernka sama byla o něco menší než má dračice, její kůže měla barvu kapradí, u hřbetu hnědla. Meskala dlouhým ocasem s jedovým trnem zahnutým jako šavle, vrčela, cenila ostré zuby a v žlutých očích jí plála divokost.
Tak proto si tak moc hlídá své teritorium! Rozhodla se tu vychovat mladé. No, je mi líto, kočičko, tohle to asi neprojde, pomyslela jsem si. Přibližovat se k wyvernce bránící vejce by bylo riziko i pro Mairiniku, musela jsem vymyslet něco jiného, což naštěstí nebylo tak těžké. Ale taky to bude nebezpečné...
Dračice znovu rozrpjala křídla a wyvernka zavrčela a napjala se. Mairinice se můj plán vůbec nelíbil, ale nepřišla s lepším. Oplatila zavrčení, otevřela tlamu a z čelistí jí vyšlehly plameny, které proletěly sotva dva metry nad wyverní samicí.
Ta na okamžik v šoku ztuhla, pak jediným máchnutím křídel vyrazila vpřed a s nachystanými spáry vyrazila proti Mairinice, kterou dost právem považovala za ohrožení svého nevylíhlého mláděte. Přesně tak jsem to potřebovala, Mairinika taky dál neprovokovala, ale dala se před Wyvernkou na ústup.
Ve chvíli, kdy obě mířili pryč od hnízda jsem se teleportovala ze sedla přímo k vejci. Wyvernka zaujatá dračicí to nepostřehla. Vzala jsem vejce do náručí, bylo pěkně těžké, a i s ním se teleportovala zpět. Dost se mi po tom výkonu zatočila hlava.
Otočila jsem se v sedle a pokusila se napojit na mysl dravce za námi. Jakž takž to šlo. Její mysl rozhodně nebyla jako lidská, ale na to už jsembyla zvyklá z předchozích zkušeností. Soustředila jsem se, dokud jsem jí dost jasně nenacpala do vědomí myšlenku: Já mám její vejce. Musí letět za mnou.
Letěla. Zuřivá, dvoká a asi i pěkně vyděšená. Mairinika dělala, co mohla, ale wyverni jsou vytrvalejší letci, než draci, to jsem věděla. Stejně jako to, že nesmím dovolit, aby se Mairinika dostala k jejímu jedovatému ocasu.
A tak jsme tedy všechny letěly dál, někam, kde nebudou lidé, které by wyvernka ohrožovala a kteří by ohrožovali ji. Ale přšlo mi, že Mairinika zavrčela příliš brzo: ,,To bude muset stačit, Enaio, jinak mne dožene." opravdu už jsem z ní cítila únavu. Přikývla jsem a soustředila jsem se, zopakovat teleportaci s plnýma rukama byl dost kaskadérský kousek, ale vyšel.
Znovu se napojit na vědomí, se kterým už jsem byla v kontaktu bylo snazší, zato přesvědčit wyvernku, že musí přestat honit Mairiniku a letět dolů... Nakonec jsem jí poslala svůj obrázek s vejcem v rukou. Okamžitě změnila směr a řítila se ke mně. Měla jsem přesně tak čas, zmizet, když přistála u vejce, u kterého už setrvala a ochráncovsky vrčela.
Neodešla jsem hned, chvíli jsem ji z úkrytu pozorovala. Po chvilce se očividně uklidnila. Výborně. Odplížila jsem se tak, jak to svedoujen vlkodlaci a peníze ponechané na nechráněném místě. S Mairinikou jsem se setkala až o hodný kus dál, kde už nás nemohla obří ještěrka vidět.
,,To nebylo tak zlé, ne?" poznamenala jsem, když jsme se vracely k městu.
,,Hmpfff." zněla odpověď.

31)

Co jsem zatím byla schopná odhadnout bylo, že se nepochybně nejedná o jednoho zloděje, ale o dobře organizovanou skupinu. Výborně, to bude zábavnější. Hon na pochybné existence se pro mne stal věcí osobní cti. Jak bych se mohla prohlašovat za jednu z nejlepších v oboru - ovšemže jsem nemyslela ten ,poctivý' obor královnina bojovníka - kdybych podobné existence nedokázala najít a vyštvat?
Nemůžu být sice všude, ale přesto můžu mít po celou noc přehled, co se děje. Svůj informační kanál jsem rozšířila o krysy, potkany, holuby a pár toulavých koček. Znamenalo to sice trávit spoustu času lovem pro ně a ještě utratit dost peněz za jiné žrádlo, ale zatím se mi to celkem vyplácelo. Navíc jsem s nimi dost soucítila.
Sama jsem nevěděla, co si o sobě myslet. Lidi bych vraždila na potkání, ale týrání zvířat nenávidím? Radši jsem moc nedloubala do vlastní psychiky z obavy, co bych tam mohla najít. Lépe řečeno, o čem jsem si byla skoro jistá, že bych našla. A přestože jsme se s Faiou víceméně usmířily, snažila jsem se spíš držet z dohledu.
Protáhla jsem se a spálila poznámky na prach . znala jsem je zpaměti a přestože to byly skutečně jen fakta a dohady o těch krádežích, nechtěla jsem, aby to kdokoli četl a udělal si obrázek, kolik toho o podobných věcech vím.
Vstala jsem a vyšla ven na ulici, abych informovala své zvědy, že je budu pro nejbližší noci potřebovat bdělé. Najít je nikdy nebylo těžké, pohybovali se tam, kde mohli štípnout něco k snědku. Nebo vyžebrat, ale to mohli jen ti hezčí. Hezčí podle lidských měřítek.
Překvapilo mne však, když jsem narazila na menší potulnou smečku - tahali se o něco, co ze všeho nejvíc připomínalo kravskou stehenní kost - a mezi nimi jsem spatřila štěně s černobílým kožíškem. Bylo mi povědomé, ale ne odtud. Byl to malý útěkář Faï. Jen mne viděl, dal se na úprk, protože správně tušil, že dopadením by jeho výlet skončil.
Už proto, že doufal, že by se mu mohlo povést mi zmizet jsem se pustila za ním a dohonit ho nic těžkého nebylo, přeci jen byl teprve dva měsíce starý. Přesto vyvynul překvapivou sílu, aby se mi vykroutil, když jsem ho chytla do tlamy za kůži na krku.
,,Kde ty se tu bereš?" optala jsem se celkem zbytečně, když vzdal pokusy o další útěk.
,,Já zdrhnul." informoval mne Faï potěšeně. Provinilost mu očividně byla cizí, ještě se asi nesetkal s nikým, kdo by ho na ulici nakopl.
,,To vidím. Škoda, žes nebyl opatrnější, mohl jsi utíkat dál. Mimochodem, jak se vždycky dostaneš z kotce?" to by mne opravdu zajímalo, takový malý a už utíka z vězení, pomyslela jsem si pobaveně.
,,To ti tak budu vykládat." dopálilo se štěně upřímně, ,,Abys mi to zatrhla!"
Tomuhle výroku jsem se v duchu pochechtávala ještě když jsem ho nesla v náručí zpět na hrad, protože jsem si nehodlala nechat sežvýkat boty, zatímco bych pobíhala venku. Proto jsem si radši zašla, než abych ho nechala u sebe, než dokončím úkol.
Dlužno podotknout, že si nejspíš stejně na hradě dlouho nepobyde, ještě když jsem procházela branou a jeho odnášelo jedno z pážat, poštěkával na mě, že stejně do večera zase zdrhne. Docela jsem tomu věřila, to štěně si koledovalo o pořádný malér. Jednou přinejmenším chytí blechy, ale spíš vzteklinu.
Štěně jsem ale rychle pustila z hlavy, podstatně milejší mi byli dospělí, už trochu rozumní psi. Těch pár, které jsem potkala slíbilo, že budou na stráži a vzburcují i ostatní. Nebylo to prvně, co jsem je o něco podobného žádala a nejspíš ani naposled.
Přesto byly tuhle noc hlídky zbytečné a stejně tak sedm dalších. Až tu osmou, když jsem napůl klimbala uvelebená na střeše se ze západní části měst ozvalo ostré zaštěknutí. Domluvený signál, po hlase jsem poznala Bruna, rezavého křížence ohaře a setra.
Rychle ale tiše a neviděná, přesně takhle jsem se prořítila ve vlčí podobě městem až k místu, odkud přišlo varování. Za tři minuty jsem už byla u Buna, který sebou překvapeně trhl, když jsem se vynořila ze stínů. Ukázal mi ale čenichem k domu přes ulici: ,,Támhle."
To už jsem si sama všimla, že u domu jsou otevřené dveře a nikde žádné rozsvícené světlo. Jen před nimi stál kůň s vaky na zádech. Hamouni. A na každé straně ulice se o zeď nedbale opírala jedna postava, očividně hlídka. Takže je to doopravdy skupina.
Ty hlídky nebudou problém, ne moc velký. ,,Radši zmizni, tady bude rušno." zavrčela jsem tiše na Bruna. ,,A zítra u mě máš nachystaného celého zajce."
Spokojeně zavrtěl ocasem a vzápětí zmizel za rohem. Chvilku jsem ještě slyšela jeho drápky cvakat na dláždění, ale už jsem se soustředila na plán, který se mi rýsoval v hlavě. Jenom chudák kobylka... té se přeci nic nestane, jen se trochu proběhne.
Spojit se s ní telepaticky nebyl problém a vyplašit ji stejně tak. Rozběhla se ulicí pryč a přesně jak jsem doufala, jeden z hlídkujících vykřikl, pokusil se ji chytit a když ho srazila, vyškrabal se na nohy a s tichými nadávkami pustil za ní.
Druhý hlídkující muž taky splnil očekávání, ani nehlesl, když jsem mu třískla hlavou o kamennou zeď a v bezvědomí se zhroutil k zemi. Na místě jsem ho spoutala, provazy jsem vždy nosila s sebou. Navíc jsem nepočítala s tím, že se jen tak probere.
Hluk, který způsobila prchající kobyla vylákal zbytek party, která zatím v domku vesele plenila, řesně jak jsem čekala. Trojice potřebovala několik drahocených vteřin na zorientování a ty jsem jim nedopřála. Prvního jsem srazila k zemi, ještě než mne vůbec spatřili. Jeden ze zbylých byl však kočkodlak a v příštím okamžiku se mi ve své zvířecí podobě vrhl na obličej. Neměla jsem čas nějak dumat nad tím, jestli mu ublížím, když jsem ho sekla drápy, aý mi jeho krev vystříkla až k lokti.
Teprve jsem se rozehřívala, proto mne skoro zklamalo, když se poslední zloděj - člověk, vzdal, když viděl, jak kočkodlak narazil do zdi a svezl se k zemi, kde se schoulil a tiše skučel. Potřebovala jsem ještě chytit toho, co odběhl za koněm, ale ten se nějak chytil sám. Vrátil se s kobylou už zklidněnou a na ohlávce.
Otočil se na patě se zjevným úmyslem utéct, ale já ho doufajíc, že není mág přitáhla zpět telekinezí. Nechtělo se mi vláčet tělo, tak jsem počkala, až se omráčený zloděj probere a vedla - kočkodlaka, který opravdu nevypadal nejlíp, nesla - na hrad, kam jsme dorazili před úsvitem.
To těžké zranění mi asi přičtou jako vroubek, ale což. Beztak jich mám nepochybně už dost, tak jeden další už to nezabije. Přestože jsem si možná měla setřít tu krev z oblečení, ale já prostě nečekala, že královna už bude vzhůru. Musela jsem tedy spatlat přijatelné vysvětlení, proč je jeden ze zlodějů málem přeseknutý vejpůl. A asi se to úplně neshodovalo s tím, co vypoví on. Pokud ještě někdy dostane možnost promluvit.
Jen tak ze zvědavosti jsem se na zpáteční cestě proplížila do psince a ke kotcům štěňat. Faï tam nebyl. Obstojné zvířátko.

32)

Vůbec se mi to časově nehodilo. Ještě jedna noc a pak úplněk. Co když tou dobou nebudu moct najít nějaké místo, kde bych nemohla nikomu ublížit? Ovládla jsem se jednou a to proto, že jsem se celou bytostí snažila neohrozit Faiu. Nedělala jsem si iluze, jak to bude vypadat bez ní. Jako jatka, jako vždycky. Přesto jsem jen mírnou úklonou dala najevo, že se toho úkolu zhostím. A budu si muset poradit, ostatně válka je válka, mé každoměsíční běsnění nikoho zajímat nebude. Pokud se k němu nenachomítne.
Nesnažila jsem se začínat hovor s Faiou, vždycky byla tak odtažitá, že jsem se smířila s nevyhnutelným, že o mluvení se mnou nestojí. Ani nekomentovala mé nové schopnosti, kterých si musela všimnout na průvodu. Tohle soužití bylo skoro stejně ubíjející, jako když se mi předtím úplně vyhýbala. Ale věděla jsem, že je v pořádku, předtím ne.
Nejspíš by to stejně nečetla, takže jsem ani nepsala vzkaz, že někam jdu a prostě se tiše vytratila. Vím, že doma byla, ale neopustila obývací pokoj, kde spala a nevím, jestli vůbec vzala na vědomí můj příchod. Na stole jsem jí nechala nákup.
Přestože ona podezřelá skupinka možných špehů byla spatřena až u jižních hranic, vypravila jsem se to ověřit pěšky, po svých čtyřech tlapkách. Jeleni byli možná nejrychlejší možný dopravní prostředek, ale nenápadností neoplývali, ti moji především. Jeden čistě bílý, druhý rudo, černo, bílý. Nechtěla jsem riskovat, že si mne všimne někdo, kdo by neměl.
Nenápadný přesun krajinou, to byla moje parketa. Jinak jsem se skoro nepohybovala, pokud jsem zrovna neměla zvláštní zájem být spatřena. A to jsem neměla. Takže jsem se ploužila tiše jako stín a ještě mnohem hůř viditelná. Právě tahle nenápadnost byla mou přirozenpstí ještě dávno před výcvikem. Byla to jediné, co mé míšenecké matce dovolilo přežívat tak dlouho. Nezdědila sílu a zarputilost vlkodlaků ani magické nadání a nesmrtelnost elfů. Obojí jsem podědila ob generaci až já. Byla bych byla radši, kdyby to zdědila matka. Možná mohla přežít, když já se vrátila pozdě. To, že jsem ty Lovce uštvala a zabila ... pomalu ... nic neměnilo na tom, že má matka byla mrtvá. Zemřela krátce poté, co mne poslala do bezpečí školy. Dalo mi práci to zjistit a jen prohloubilo mou nenávist k lidem.
Kolem poledne jsem splašila něco k obědu, bohužel jsem asi pár bažantích kostí málo rozkousala, protože mne nyní bolel žaludek. Nebo to bylo proto, že doma jsem maso už jen vařila nebo pekla, protože jsem nechtěla Faiu rozčilovat pojídáním syrového? Že bych začala odvykat? To nebyla moc povzbudivá vyhlídka. Pejsek, co se třese, aby se neznelíbil paničce. Připadala jsem si rozpolcenější, než kdy předtím.
Nespala jsem už dvě noci, blížící se úplněk mi v tom bránil skoro tak úspěšně, jako noční můry. Tak jsem si tedy ve stínu keře na chvíli schrupla nyní. A můj sen navázal na předchozí úvahy. Vědět to včas, neusnu:
Octla jsem se na malé mýtině zalité slunečním světlem, které však bylo stříbřité, jakoby měsíční. Už tam stály dvě postavy, můj příchod vůbec nevzaly na vědomí. Byla jsem tam a přitom ne. Viděla jsem, co se děje, ale neměla jsem žádné tělo.
Obě osoby jsem znala. Jedna byla malá, černé vlasy zcuchané tak, že nebylo vidět, jak jsou místy melírované, už nyní, jako sotva pětiletá měla odhalené paže pokryté několika jizvami a byla tak vyhublá, že na ní potrhané oblečení v cárech volně viselo. Ve tváři i v modrých očích se jí stále zračil strach. Malá já. Ještě před výcvikem. Mal Enaia.
Druhá postava byla o hodně starší, tak sedmnáctiletá. K ramenům dlouhé vlasy se jí stále ježily a to včetně šikmo ustřižené - vlastně useknuté, vzpomněla jsem si - ofiny. Nikdy nezatahovala drápy a z očí jí stále sršel vztek, netrpělivost a podráždění. Věděla jsem, že kdyby ji celou nehalil černý na míru šitý oblek, bude mít celé tělo poseté jizvami. Já po výcviku, krátce před útěkem. Ghyslaine.
Ze stínů v přítmí mimo paseku to celé pozorovala další z mých postupně odkládaných tváří. Čtyřnohá, zježená, vrčící. Má úplňková tvář. Nepřiblížila se ke zbylým dvěma a když zachytila můj pohled, zmizela ve stínech.
Obrátila jsem pozornost zpět ke Ghyslaine a malé Enaie. Ghyslaine zrovna Enaie nadávala do zbabělců: ,,Pořád utíkáš. Co takhle se lidem a hlavně lovcům postavit? Slyšelas někdy o preventivní obraně? Zab je první."
,,Ty seš tak zlá.." kníkla poplašeně ta malá.
,,Ale živá a dravá." odsekla Ghyslaine a malá Enaia před ní zacouvala o několik kroků. Bála se jí. ,,Když mamka nechce zabíjet."
,,A zaplatí za to životem." zasyčela Ghyslaine. ,,Nesmíš se jich bát. Nikoho. Můžeš být silnější, než jakýkoli člověk!"
,,Tebe se bojím." vzlykla En.
Ghyslaine ji ignorovala, otočila hlavu a zadívala se přesně na místo, kde bych měla stát já, kdybych měla tělo. Řekla: ,,Musíš se rohzodnout, kým budeš."
,,Nejsem ani jedna z vás!" vyhrkla jsem, najednou jsem mluvit mohla. Ale odpovědí mi byl jen pohrdavý úšklebek jedné a nejisté zavrtění hlavou druhé. Pak se vše rozplynulo a já byla vzhůru.
Ano tohle se mi nezdálo poprvé, ale kdyby to mělo být naposled, rozhodně by mi to nevadilo. Ve snech se mi totiž promítaly i myšlenky, které jsem si přes den zakázala a vyhýbala se jim. Já totiž doopravdy nevěděla, ke komu mám momentálně blíž. Ke Ghyslaine nebo vyděšené malé Enaie, třesoucí se před celým světem.
Často mne napadalo, že mám to horší z obou. Pod bezohledností, arogancí a tvrdostí nabytou při výcviku a hlavně po něm, se stále skrýval strach, který jsem prožívala v dětství, přestože už se netýkal mé osoby. Smrt mne už neděsila dávno.
Zase jsem se na chvíli ponořila do vzpomínek. Dodnes jsem si pamatovala, kdy nastal první zlom, kdy jsem prvně přeměnila svůj strach na vražedné běsnění. Když jsem objevila svou vrozenou schopnost.
Tehdy mi bylo sedm a měla jsem za sebou dva roky výcviku, celkem marné. Pořád jsem se báála všech a všeho. A měla jsem důvod. Cvičitelům bylo jedno, co si způsobíme na vzájem a u mne dvojnásob. Jednak proto, co jsem byla, jednak protože jsem zatím nevypadala na výnosnou investici. Kdo by koupil bojovníka zbabělce?
Proto jsem se nesnažila ani křičet, když jsem se skrčila v rohu a čtveřice starších cvičencí se blížila ke mně. Jeden měl bič, ostatní v pěstech třímali kameny. Nebylo to prvně a když posledně jeden z nich odešel s pokousanou rukou, byli jen ještě naštvanější. A já ještě stále měla modřiny z minula.
,,Nechtě mě!" vyjekla jsem a pokusila se zavrčet, ale spíš to bylo zakničení. Taky nemělo pražádný účinek, jen se smáli. Jednou nedali pokoj, dokud jsem neležela na zemi napůl v bezvědomí a celá od krve. A ři výcviku jsem to v boji tělo na tělo slízla znovu.
Cítila jsem, jak se třesu po celém těle. Měla jsem strach, že tentokrát nepřestanou ani potom. Že mne umlátí k smrti. Tehdy mi v srdci začal klíčit i vzdor, vlastně poprvé. Chtěla jsem jim všechny ty rány vrátit, ukázat, že mne nebudou beztrestně týrat, zničit je, roztrhat, zabít...!
Poprvé jsem zažila ten zvláštní, nepříjemný pocit, jako bych najednou nevážila nic, jako bych se mohla rozletět na milion kousíčků, jak jsem najednou nedokázala korigovat tu energii, tu moc, tu magii, která se náhle projevila. A pak přišel ten výbuch. Vyvolala jsem ho já, ale já nevybuchla. Zato všechno kolem ano. Taždý předmět se roztříštil ve víru moci, kterou jsem uvolnila.
Když jsem se postavila na roztřesené nohy, zel kolem mne kráter, který měřil několik metrů na každou stranu. Sem tam šlo vidět loužičku krve nebo dousek rozdrcené kosti. Kus zdi a stropu zmizel, jen kolem hromada sutin. A já už necítila strach. Jen zadostiučinění. Vyhrála jsem. Prvně. A už neprohraju. Nikdy už nechci prohrát!
Zamrkala jsem a vrátila se do současnosti. Kéž by to tenkrát byla pravda! Ale já zase prohrála. A tentokrát vlastní vinou. To na tom bylo ze všeho nejhorší. Že se to nemuselo stát.
Zašlápla jsem ty úvahy na dno mysli, kam patřily. Měla jsem přece práci. A tu jsem musela dělat. Proto jsem se vydala dál. Ještě před setměním jsem dorazila k jižní hranici a netrvalo dlouho a našla jsem stopy, pachové, nesmazatelné houstnoucím šerem.
Patřily čtyřem mužům a dvěma ženám. Sledovala jsem je, jak jinak. Už se setmělo úplně, tak jsem se ani moc neschovávala, beztak jsem byla jen černý stín v černé tmě. Netrvalo dlouho a spatřila a ucítila jsem před krátkou chvíli rozdělaný oheň. Jako vždy bych nejraději plameny nechala rozhořet víc, víc, až by pohltily krajinu.
Nebyli to špehové. To jsem poznala spolehlivě a určitě nebyli z jihu. Žádný špeh by se nedokázal maskovat tak dovedně. Nebyly to odrané šaty, ale jejich pohublé zapadlé obličeje, co mi dao jasný důkaz, že jsou to jen tuláci. Vytratila jsem se.
Královna očividně nemohla pochopit, proč se tvářím tak sklesle, když jí předávám tuto vpravdě veselou správu. Ale já byla zase myšlenkami jinde.

33)

Bolest v hlavě pomalu ustupovala, až nakonec rudočerné mžitky před mýma očima začínaly blednout, přestala jsem se třást i trhaně dýchat. Další úplněk skončil a já se probírala z transu, který přinášel. Postupně se mi vrátil čich, ale ne většina vzpomínek na tuto noc. Přetočila jsem se na bok a na protest mne zabolela... křídla! Do háje!
Mžitky konečně zmizely docela a já konečně zase viděla. Ale vůbec se mi nelíbilo, co jsem viděla. Protože jsem nebyla v nejodlehlejším lese, kam jsem se uchylovala každý úplněk, abych nikomu neublížila. Taky jsem si tam na ráno nechávala šaty.
Ležela jsem v nějakém domě a cítila jsem krev. Ta ohnivá nádhera vyrůstající z mích zad mne nenechávala na pochybách, jak jsem se sem dostala, ale snažit se najít ve vzpomínkách souvislosti, bylo jako každý měsíc marné.
Ucítila jsem přítomnost svých společníků v mé mysli. Ani trochu se mi nelíbily emoce, co jsem z nich vycítila. S vědomím, že je asi pořádný malér jsem se jich v duchu zeptala: ,,Co se stalo?"
Většina se jich ihned stáhla a Dista, Mairinika ani Rubarath, kteří zůstali ve spojení nejevili nejmenší známky ochoty cokoli vyprávět, jen ještě více znejistěli, dokonce i dračice. To zase znepokojilo mě, až jsem se otřásla. Chtěla jsem si promnout čelo rukama... ale měla jsem na nich krev. A nejen na rukou! Dodatečně, ještě trochu zmatená po proměně, jsem si uvědomila, že nejvíc jí mám kolem úst a na krku. Moje krev to nebyla. Do háje!
,,Co se stalo?!" Zakřičela jsem na své společníky v duchu. Tentokrát se stáhl ještě Rubarath. Vnímala jsem, že dračice a puma se mimo mou mysl o něčem dohadují, tak jsem do nich trochu rýpla. Vůbec se mi to nelíbilo... Právě minul úplněk, já byla v domě a celá odkrve...
,,Ukážu ti to, Enaio," Ozvala se Marinika. Zaslechla jsem v jejím hlase smutek? Než jsem to mohla rozluštit, má Eorská společnice pokračovala: ,,Ukážu ti to hned, sem nikdo nepřijde a bude to lepší..." Sotva domluvila, pohltily mne vzpomínky. Byly mé, ale já si je nedokázala vybavit, když se to odehrálo za noci, kdy byl měsíc kulatý, ale dračice mým prostřednictvím mohla vidět, přestože ne zasahovat...* * *
Proměna skončila a vlkodlačice se s temným vrčením zvedla na všechny čtyři. Nasála všechny pachy lesa a vycítila uspokojivé množství kořisti, ale neuspokojivého druhu. Oči jí zasvítily v záři měsíce, jak zvedla hlavu k obloze. Nebyla schopná myslet, ne jako člověk. Ale věděla, kde lepší kořist sehnat. Nedoběhla by tam, ale instinktivně věděla, že běhat nemusí. Stačilo se soustředit...
Dvě máchnutí křídly a octla se nad stromy. Zavětřila a neomylně vyrazila k nejbližšímu stavení, osamělé farmě. Letěla nocí tiše, zvířata mihající se v temnotě pod stromy jí nelákala zdaleka tolik, jako kořist, kterou tušila před sebou, ta jediná, kterou skutečně chtěla lovit.
Dovnitř vlétla chatrnou doškovou střechou, slyšela přitom zběsilé ržání koní ze stájí, bučení dobytka z chléva a vytí prchajících psů a prskání koček mizících v dáli. Tak to bylo správné. Měli utíkat, měli se bát. Měli vědět, co ona dokáže.
Probuzeni hlukem, vyběhli z pokojů lidé, kořist. Byly čtyři, dva dospělí, dvě děti. Ztuhli strachy na místě, když se stvůra přikrčila, křídla ještě trčící otvorem ve střeše ven do tmy, vycenila tesáky a zavrčela, hladově, hrdelně a rozzuřeně.
Nedala jim příležitost utéct, jakmile jedno z dětí, malá holčička, začalo ječet strachy, se zavytím zaútočila. Ve chvíli, kdy se tesáky i drápy vrhla na dívku a začala jí rvát kůži a maso na cáry, začala křičet její matka. Dokonce se po ní pokusila něco hodit, první věc, co jí přišla pod ruku, těžkou vázu.
Váza se rozbila o vlkodlaččin bok v místě, kde přecházel ve hřbet, těsně pod křídlem. Vlkodlačice zaryčela vzteky, ne bolestí a otočila se od roztrhaného tělíčka. Z tlamy jí kanula na podlahu lidská krev a pomalu se tam srážela.
Dvakrát hrábla tlapou a vyryla drápy do podlahy hluboké rýhy, až z prken vylétly třísky. Cítila krev a lidský strach, ale nestačilo jí to, zdaleka ne. Chtěla víc, chtěla lovit, ničit, zabíjet... Znovu zaútočila. Rvala je na kusy, dokud byli živí a nepřestala vlastně ani potom. S prvními paprsky slunce se zkroutila bolestí a v křečích svalila ze schodů, nad nimiž právě stála.* * * 
Návrat zpět do vlastní hlavy mne té vzpomínky nezbavil, zůstala v mé hlavě, palčivá jako právě vypálený cejch. Málokdo by vzal úplněk jako dostatečné zdůvodnění a ospravedlnění toho, že jsem vyvraždila celou rodinu i s dětmi. Ani já ne. Byla to jen další ze spousty ukrutností, kterých jsem se dopustila, to ale ten čin nezlehčovalo, naopak.
Stáhla jsem se z myslí Disty a Mairiniky. Když jsem dnes v noci jednala jako krutý vrah, musím tak jednat dál, pokud nechci po zásluze dostat konopný obojek a vodítko a hezky se na nich pohoupat... a to jsem nechtěla.
Nebyl tu nikdo, takže s oblečením jsem si hlavu zatím nedělala, ale nápadná, do dálky planoucí křídla jsem nechala zmatnět do jejich průhledné formy, přestože jsem je zatím neschovala úplně. Krev už zasychala, dokázala jsem ji odrolit a co nešlo, to jsem spláchla vodou, kterou jsem našla v kuchyni.
Podlaha v horním patře byla nasáklá krví, ale největší pevný kus toho, co dřív bylo lidmi byla jedna loketní kost příliš malá, než aby patřila dospělému. Ani jsem do toho ratoliště nešla, ostatně už jsem věděla, co s celou farmou udělám.
Zvířata jsem pustila ven - nebyl úplněk a ona vycítila, že nejsem na lovu, tudíž nepanikařila - a farmu spálila. Ne úplně beze zbytku, prostě tak, aby to vypadalo jako skutečný požár. Vrata chléva a stáji jsem pak rozbila, aby to vypadalo, že se zvířata ve snaze uniknout ohni prokopala ven. Pach spáleniny úplně překryl ten můj, nikdo mne už nevystopuje. Nikdo nezjistí, že jsem tu byla.
Proměnila jsem se a znevidditelnila, spoulu s průhlednými křídly mne ve vzduchu nikdo vidět nemohl, když jsem vystoupala do mraků a vrátila se na místo, odkud jsem v noci přiletěla. Znovu jsem změnila podobu, abych se nasoukala do oblečení, jednoho ze svých tradičních obleků.
Jestli jsem měla výčitky svědomí? Určitě ne kvůli zmařeným lidským životům, přestože zabíjet děti se mi příčilo, dokonce i ty lidské. Ale v minulosti jsem to nakonec vždycky udělala. Ale to, že jsem se takhle dostala celé desítky kilometrů od místa, kde jsem měla být... příště bych se mohla dostat do města. Nebylo to hezké pomyšlení. Budu muset najít způsob, jak si o úplňcích dál zabránit v systematickém vraždění.
Žaludek jsem měla jako na vodě a hlava se mi točila. Vždycky mi bylo následující den mizerně. Pomalu jsem se vydala do města, stále v lidské podobě, dnes by mi časté měnění jen přitížilo, přesto, než jsem došla k branám, dvakrát jsem nepřemohla zvracení a několikrát jsem jen zastavila a čekala, až se mi před očima všechno přestane točit. Nepřestalo.
Jestli mi můj dosavadní způsob života přinesl nějaké výhody, byla to schopnost do značné míry ignorovat svá zranění a podobná znevýhodnění, včetně poúpňkové nevolnosti. Snad jen, že jsem už na pohled byla ještě bledší než obvykle.
V domě byly jen Trnka s Cameirou, Šíp pobíhal někde venku. Hned po mém návratu z hor jsem totiž do hlavních dveří přidělala psí dvířka. Ostatně okrást by mne mohl jen sebevrah.
Drewomka se vyhnula mému pohledu, ovšemže taky věděla o tom nočním incidentu. Neříkala nic, ale řeč jejího těla byla více než výmluvná. Snažila jsem se dělat, že to nevidím, což bylo nejspíš i její přání. Potřásala hlavou, až se jí velké uši otíraly jedno o druhé. ,,Máš se dostavit na hrad, královna pro tebe má úkol." Vyřídila nakonec.
,,Proč mi královna nenechala vzkaz jako obvykle?"
,,Nevím, prý ti k tomu chce sama něco říct."
V hlavě se mi začala otáčet kolečka. Lepší to s obezřetností a podezřívavostí přehnat, než pak litovat. Mohla bych například ten jeden den počkat, až mi nebude zle. Nakonec jsem to nechala plavat, pokud už bych na tom byla tak mizerně, že bych v případě nutnosti nedokázala zmizet z hradu i města dřív, než by se vzpamatovali, mohla bych se jít sama dobrovolně zahrabat.
Doplnila jsem Trnce do velké misky vodu a nechala ji v pelechu, pak jsem se chvíli marně snažila donutit hřebenem své vlasy alespoň vypadat učesaně a nenaježeně. Zastavit holýma rukama přehradu by bylo bývalo snazší.
Když už jsem byla myšlenkami u rukou, odmotala jsem si obvaz z té zlomené.. Byla scelená, ale zůstala tam zatím zarudlá kůže a navěky zubatá jizva kousek pod ohbím lokte. Další. Kdybych chtěla, mohla jsem na vlastním těle hrát šachy nebo piškvorky. Chvilku jsem si jizvu s morbidní zvědavostí prohlížela, než jsem si zase shrnula rukáv.
Cesta k hradu se mi zdála nebývale dlouhá, skoro jsem litovala, že jsem se nerozhodla prostě přelétnout ze své střechy přímo na nádvoří. Pro můj žaludek by to asi nebylo nejlepší, zato by to bylo stokrát rychlejší.
Fakt, že má křídla zatím neviděl nikdo krom mých společníků a Darow, která mi na oplátku ukázala ta svoje, nejspíš jen abychom se obě předvedly, jsem nepovažovala za důležitý, neměla jsem důvod je schovávat. Ano, mé obrovské ohnivé perutě určitě budou spoustu lidí děsit, ale já je děsila i bez křídel. A něčí názor mi nezabrání v tom, abych si létala, kde mne napadne. Ale dneska bych asi někomu pozvracela hlavu, sotva jsem to zvládla ráno.
Schody v hradu mi připadaly jako mučení, břicho se mi změnilo v jeden rozbolavělý uzel a hlava mi třeštila. Ale věděla jsem, že to není poznat. Před sálem mi strážný sdělil, že královna mne přijme za pár minut, že má jednání. Kývla jsem, což jsem dělat neměla, rázem tu bylo nutkání zvracet. Ještěže jsem od rána nic nejedla. Ostatně po té noci jsem hlad neměla...
Jako vždy, když jsem vešla do sálu, kde už na trůně seděla Pherenikés, zběžným pohledem jsem během vteřiny zjistila, jestli se tu něco změnilo a případně, kdo další tu je. Nezměnilo se asi nic. A byli tu jen dva strážní za dveřmi.
Nepatrně jsem sklonila hlavu, jak mi velela povinnost a jako vždy jsem se uvnitř dusila vzdorem. Poklonit se komukoli mi bylo silně proti srsti. Něco mi říkalo, že královna to už dávno ví. Určitě od doby, co jsem se odmítla za války poklonit oběma vládcům, které jsem doprovázela do Beristlie. Kupodivu mi to tenkrát nevyčetla, přestože jsem to čekala.
Dnes krom pozdravu zatím mlčela, takže jsem si nakonec vzala slovo já: ,,Máte pro mne úkol, Veličenstvo?"
Královně unikl krátký povzdech, ale mým citlivým uším nečinilo moc problém ho zachytit. Naklonila jsem tázavě hlavu, ale nepobízela ji, bylo by to mírně řečeno nezdvořilé. Ostatně, Pherenikés pokračovala sama. Později mi došlo, že to byl asi nejdelší proslov, adresovaný přímo mé osobě, krom otázek, následujících hned po mém příchodu.
Spustila: ,,Už po tři týdny mi dochází hlášení zoufalých roičů, kterým se ztratily děti. Většinou se po dni nebo pár dnech našly dětské ostatky. Dvakrát je dokonce našli přímo rodiče, v pokojích dětí, když se vrátili domů. Mým vojákům se nepodařilo vraha najít. Nejspíš to není člověk. Ty ostatky byly vždy jen kostmi, okousanými." Po posledních slovech zaznělo v královnině hlase znechucení.
Dovyslechla jsem si až do konce, co mi chtěla říct, ale vlastně už mi jen kladla na srdce, abych se pokusila urychleně zjistit, kdo nebo co děti zabíjí, než se městem rozšíří panika. Zovu jsem se krátce uklonila a zamířila rovnou do knihovny, jak rychle jsem mohla, aniž bych riskovala, že něco pozvracím, chodba se mi zase rozplizle houpala před očima.
Nechtěla jsem královně nic říkat, mohla jsem se mýlit, ale tentokrát jsem myslela, že už vím, co za tím je. Bylo by to nečekané štěstí... možná. Ledacos jsem si z výcviku odnesla. Jako jedna z mála jsem tehdy poctivě přečetla všechny svitky o rasách a nejen o nich. A spoustu věcí jsem si doplnila dodatečně. Byla menší pravděpodobnost, že narazím na něco, o čem jsem neměla ponětí, že existuje.
To, co mi královna popsala se hodilo na jedinou mě známou rasu. Na zrůdu nazývanou inget. Toto stvoření, pokud jsem si dobře pamatovala, co jsem přečetla, napadalo děti i nedospělá zvířata a požíralo je, až na kosti celá. Útočilo jen, pokud se v blískosti nevyskytoval dospělý jedinec, rodič a potenciální kořist napadalo přímo v jejím doupěti, domově nebo někde poblíž. Ignetové vytvářeli páry na celý život, lovili spolu a chránili jeden druhého. Lovili ve dne. 
V knize ,,Hrůzy noci" jsem si ověřila, že mé znalosti byly správné. Taky jsem tady našla velmi realisticky vyvedený obrázek. Velké vyvalené oči se zarudlým bělmem, protáhlý obličej zakončený širokým zobanem, zrohovatělá tmavá kůže, tenké končetiny s kostěnými výběžky na ohbích loktů a kolen, úzký, dlouhý, mrštný ocas připomínající krysí a ruce i chodidla zakončené ostrými spáry. Vzadu nad patou měl inget dokonce další zakrnělý prst s drápem, podpěrný, jako někteří ptáci. Už na pohled vypadal pěkně dravě.
Zaklapla jsem knihu, jak jsem ji zavírala, zahlédla jsem ještě pár nadepsaných kapitol, jedna nesla stejně stručný název jako Ingeti. Velkými písmeny vyvedené slovo ,,Vlkodlaci" a pod tím menším písmem dopsáno: ,,Zrůdy s nelidskou tváří" Taky tady byl obrázek. Obrázek čtyřnohého, vzdáleně vlka připomínajícího tvora s rudýma očima. Takové knihy se najdou všude. Se zavrčením jsem ji zaklapla a nacpala zpět do police. Jako by za to ten kousek papíru mohl.
Okamžitě jsem obešla všechny své toulavé zvědy do jednoho. Většina jich jen pohazovala hlavami, střihali ušima, ale neviděli nic, co by mohlo svědčit o přítomnosti dravce, kterého jsem hledala. Vlastně nezaregistrovali nic neobvyklého, jen se tady prý servali upír a nějaký démon. A jedné feně se ztratilo štěně. To by s případem mohlo souviset, ale pokud to tak bylo, už ho nenajdu. Přesto jsem slíbila, že se po něm kouknu a odešla.
Rezignovaně jsem si povzdechla. Takže zase na všechno sama, že? Jako obvykle. Pak jsem si ale spravedlivě připustila, že tak mi to vlastně vyhovuje nejvíc. S nikým jsem na svých úkolech nespolupracovala, nikoho jsem nemohla zklamat, nikdo mne nebrzdil a nevnucoval mi svůj názor.
Hlava se mi motala jako šílená a slunce se už klonilo k západu, ale já věděla, že v noci prostě neusnu a neusnu, ať se budu snažit sebevíc. A tak jsem noc prochodila po městě, ve své vlčí podobě, především zapadlými uličkami a vyhla se všem možným setkáním s jakoukoli dvojnohou formou života. Zase se mi hlavou prohnala myšlenka na život mimo město, poblíž, ale mimo hradby.
S úsvitem jsem se vrátila domů a spala až do poledne, kdy mne vyhnal z postele hlad. A taky trochu pohled na obrovské Trnčino břicho. Brzy porodí a mě se vůbec nelíbila představa, že by se tu tou dobou ještě potulovala nějaká obluda žeroucí vše nedospělé.
Iriel mi dělal obvyklé vzdušné očko, já se jen tak procházela ulicemi, naoko bezcílně, ale vlastně jsem tak prošla celé město. K poslednímu úmrtí došlo před čtyřmi dny, inget, pokud je skutečně tím zabijákem on, už musí být určitě hladový a jen čeká na příležitost, až zůstane nějaké díte bez dozoru. Tady ve městě, kde bylo dětí plno to pro něj muselo být jako jedna velká hostina, nemusel se tu za jídlem štvát jako ve volné přírodě, měl ho hned pod zobákem.
Od Iriela mi zatím přišlo pět hlášení, ve městě se vždy našel někdo, kdo kradl, vyhrožoval, prostě dělal, co neměl. Ale nikdy nešlo o nic tak závažného, jako je vražda, navíc vražda dítěte v nějaké odstrčeé uličce nebo vlastním domě.
Užuž jsem si myslela, že se lvo ještě o den odkládá, či že jsem se mýlila, že jde jen o nějakého fanatického sadistického vraha z řad lidí, když se se mnou orel z Eorsu zase spojil a poslal mi krátký obrázek. Mihnutí tmavé kůže a dlouhého ocasu. Inget právě vlezl do jednoho z domů, nacházejícího se skoro na druhém konci města, než jsem zrovna byla já. Kupodivu, že?
Mohla jsem se snažit doběhnout včas nebo se telepotŕtovat, ale to první bylo pomalé, to druhé riskantní, neznala jsem tam terén, mohla jsem se třeba teleportovat přmo na místo, kde by stála nějaká pevná překážka. A tak jsem se uchýlila k poslední možnosti. Ostatně jsem nikdy nebyla proti předvádění, pokud mne nějak neohrožovalo. A křídla jsem nepovažovala za něco, co bych měla schvoávat, jestli se jich bude někdo bát, prosím. Může utéct.
Ulice nebyla dost široká, abych tu mohla perutě zcela roztáhnout, zdaleka ne. Ale naučila jsem se létat v omezených prostorách, takže ještě než mi Iriel pořádně přehrál, co viděl, řítila jsem se k onomu domu, křídla už ze zvyku zprůhledněná. Přesto si spousta lidí i jiných bytostí dole všimla, když jsem se nad nimi mihla. Zaslechla jsem výkřiky údivu, někdy se mi zdálo, že i úleku. Ignorovala jsem všechny.
Cestu, která by mi pěšky zabrala, i s mými schopnostmi, celé drahocené minuty mi netrvala ani jednu jedinou, ani jsem si ani nezačala užívat toho slastného pocitu, který mi létání přinášelo, už jsem se octla u domu, který mi Iriel označil.
Rovnou, ještě ve vzduchu, s křídly staženými k tělu a dozadu, jak jsem rychle klesala, jsem zapátrala myslí. Ucítila jsem v domě vědomí několika hlodavců a hmyzu. Taky jednu malou holčičku v patře, která sebou trhla, musel to být zvláštní pocit, když se o její nečekaně otřela cizí mysl, pokud to ještě nezažila.
Ale taky jsem tam vycítila důkaz, že se sem neženu zbytečně, že nejde o planý poplach. Jasně dravčí vědomí plné hladu a touhy po krvi... I inget mne zaregistroval, nešlo si nevšimnout, když na někoho dotíralo cizí vědomí. Netvor byl zatím v přízemí, ale jak jsem mu rýpla do hlavy, vyčetla jsem, že je u schodů...
Viděla jsem sklem okna siluetu zrůdy, stáhla jsem si v té rychlosti ze zad luk, založila šíp a napjala tětivu... která se sice nepřetrhla, dávno jsem ji vyměnila za pevnější, než k luku patřila původně, ale doslova se s několika třískami vyrvala ze dřeva.
Času bylo málo a nebezpečí spousta. Nebyl čas hledat dveře, přestože je inget nepochybně vypáčil. Jednu ruku jsem si dala před obličej, aby mi ho neporanily střepy a prolétla zavřeným oknem v přízemí. Mému postupu by se dala vytknout spousta věcí, v první řadě, že jsem zrůdě dovolila vyhledat si další kořist, že jsem po ní aktivně nepátrala. Ale tohle byl vážně nejjistější způsob, jak na něj narazit a nevarovat jej předem, že po něm někdo pátrá.
Inget otevřel zobák a přes rameno na mne zasyčel, byl zaskočený a nejstý, ale taky hladový a divoký. Marně jsem doufala v rozum malého dítěte nahoře i přes řinčení vyražené okenice a syčení zrůdy přede mnou jsem slyšela, ve chvíli, kdy jsem se zvedla na nohy a zatáhla křídla, v místnosti kvůli jejich velikosti v tomto případě spíš přítěží, bouchnutí dveřmi shora a vzápětí se nad schody objevila kudrnatá hnědovlasá hlavička asi sedmileté holčičky. Vyjekla a zase za sebou práskla dveřmi.
Slyšela jsem to a vnímala, ale věnovala jsem plnou pozornost netvorovi před sebou, naživo jsem ho viděla prvně. Dlužno podotknout, že se opravdu velkmi podobal obrázku v knize, jen byl mnohem rozzuřenější než neškodná kresba.
Inget nepříjemně překvapený zle zasyčel a vzápětí vyrazil hlasitý, poplašený skřek. Ingetové loví v párech. Druhý inget se neslyšně protáhl oknem, kterým jsem sem vtrhla a vrhnul se na mne zezadu. Musela jsem v duchu ocenit jeho snahu, když jsem se otočila jen natolik, abych k prvnímu nestála zády a chytla útočníka v letu za krk, drápy vytasené.
Měl tuhou kůži připomínající rohovinu a částečně uhnul, takže jsem ho tou ranou nezabila, vysmekl se mi a vypadal rozlíceně. Měla jsem nejasný dojem, že svitky nna výcviku se zmínily o tom, že jsou imuní proti téměř každé magii. 
Nechtělo se mi to zkoušet ani nějak riskovat, byla jsem v cizím domě, jehož majitelé se mohli vrátit, venku už jsem slyšela hlučet dav a nahoře se schovávalo k smrti vyděšené dítě. Takže nebylo rozumné nějak moc pokoušet osud a přesně tohle poučení mi v duchu sugerovali mí společníci, výjimečně se na něčem shodli. Jako bych to nevěděla sama!
V duchu jsem na své společníky zavrčela a odřízla se od nich, úplně to samozřejmě nešlo, cítila jsem jejich přítomnost a oni mou, ale nemohli mi číst myšlenky a mluvit na mne. Věděla jsem, že mi to ještě dají sežrat, ale poslední dobou jsem moc vstřícnou náladu neměla.
V plné míře to pocítili oba ingetové, které ani nenapadlo utíkat, cítili se v přesile dva na jednoho silnější a svorně zaútočili každý z jedné strany. Nebylo to fér. Ale já jsem neběhala celé týdny po městě a nežrala děti. Jakási věčně realistická část mého já si pomyslela, že jsem dělala mnohem horší věci, ale stejně jsem oba ingety zabila.
Právě včas, vzápětí se vyvrácenými dveřmi dovnitř nahrnuli lidé, nejdříve majitelé domu, rodiče té holčičky, za nimi zvědaví čumilové. Přišlo mi až groteskní, že to otec se s křikem dožadoval odpovědi na otázku, kde je jeho dcera, ostatně ta slyšíc jeho hlas přiběhla a beze slova se mu vrhla do náruče, kde se schoulila. Matka lamentovala jen nad zničeným kobercem.
Má trpělivost vzala za své, když mi vmetla do tváře, že za to, jak jsem jim zničila dům si bude stěžovat královně a označila mne několika velmi vynalézavými výrazy. Při troše dobré vůle bych to asi mohla dát za vinu přežitému šoku, ale já tu dobrou vůli neměla. Mile jsem ji ujistila, že v tom jí nic nebrání a pak už vyklouzla z domu rychleji, než mohl kdo namítat.
S pocitem, že takhle nějak se cítí mučedník před popravou jsem se vydala na hrad, kde jsem vyložila královně, co vraždilo děti a co se s tím stalo, jen jsem uvedla jeho nalezení jen jako náhodu, ne jako cílený lov s dětskou návnadou. Těžko říct, jestli poznala, že jí neříkám všechno, ale považovala jsem sama sebe za dobrou lhářku, možná kadeta na titul: Bohyně falši. Nebo smrti. Nebo smůly.
Každopádně jsem byla ráda, když jsem měla všechno za sebou a mohla se vytratit nejen z hradu, ale též z města. Šla jsem kupodivu ven do lesa, kde jsem se v lidské podobě jen tak potulovala a napůl litovala, že jsem neodešla s Alatarovou smečkou, která se vydala dál na sever. Ale taky jsem si uvědomovala, že to by nebyla ta správná volba. Znala jsem samu sebe natolik, abych byla s to odhadnout, že časem bych samu sebe přesvědčila, že je má rasa dost silná, aby dobila zpět hory. A vedla je do záhuby.
Potřásla jsem hlavou a vytáhla zničený luk s tětivou vyrvanou ze dřeva. To mi dlouho nevydržel. Jistě, půjde to spravit, ale už je jen otázka času, než mne zase zradí v nejnevhodnější chvíli. Spoléhat dnes jen na luk, byla jsem namydlená.
Ne poprvé mne napadlo, že bych si měla vyrobit svůj luk. Dřív, před těmi tisíciletími, kdy vlkodlaci obývali ledové hory málokdy vvlastnili zbraně, měli drápy. Každý si však jednou vyrobil luk a dal mu jméno. Dodnes to většina z nich dělala, takový luk byl jen jeden za život.
Já ten svůj ještě neměla, ale říkala jsem si, jestli třeba není na čase si ho vyrobit. Měla ho Faia, ode mne, většinu jsem jí toho o těchto lucích řekla, ale přeci jen ne úplně všechno, stejně by to na věci nic neměnilo, jen mu možná měla dát jméno.
Cestou domů jsem si už promýšlela nejen jméno, ale i přesný vzhled luku a šípů, stejně tak kouzla, jakými luk ochráním. Byla jsem v tu chvíli skoro spokojená netuše, že jedna bouře se přehnala, ale schyluje se k další. 

34)

Ovládla jsem se podstatně lépe a rychleji, než bych čekala, pokud bych tedy něco takového čekala. Bylo úplně běžné ráno, já se vracela ze svých nočních toulek okolní divočinou a přemýšlela, jestli se v klidu vyspím nebo mne čeká hned nějaká práce, když jsem ucítila v ulici, kde stál můj dům Fainy stopy, sotva starší, než od pozdního večera. Výborně, třeba si zase popovídáme po... jak vlastně dlouhé době...? Sice se určitě nezdržela přes noc, ale pokud mne hledala, dost možná se dneska zase ukáže.
Jen zběžně jsem se podívala na Trnku s břichem jako sud schoulenou v kuchyni a pochrupující, s Šípem jako strážným andělem rozvaleným za ní na podlaze. Varovně nakrčil čumák, abych nedělala kravál a nevzbudila jí. Divže jsem neobrátila oči v sloup. Už aby Trnka porodila a své potomky odchovala, abych jí mohla zase poslat pryč, nehodlala jsem si pořizovat další psy.
Šla jsem rovnou do obývacího pokoje a vyvedlo mne z míry, v jakém je pořádku. Žádné poházené knížky, můj rozpracovaný slovník položený na stole, polštáře načechrané. Že by Faia dostala nějaké neodolatelné nutkání uklízet? Blesklo mi hlavou, ale nezdálo se mi to, spíš jsem byla najednou podivně neklidná, aniž bych dovedla říct, proč.
Prošla jsem celý pokoj a všimla si, že z milého slovníku čouhá kus papíru. Ten jsem tam já určitě nedala, ale byl z něho cítit Fain pach. Vytáhla jsem papír z knihy - byl to jen malý útržek, popsaný jejím písmem. Netušila jsem, co mi chce sdělit a proč to musí psát, když i to kdykoli může říct, ale něco mi říkalo, že to nechci vědět. Přesto jsem vzkaz přelétla očima. Stálo tam: ,,Některé věci zpět vzít nelze a některé ano, ale ne bez následků. Vím, že si to taky uvědomuješ, proto věřím, že to pochopíš. Doufám, že budeš v pořádku. Nesnaž se mě hledat."
Pročetla jsem vzkaz několikrát, přestože jsem si ho zapamatovala napoprvé. Pak jsem ho spálila na prach a ten poslala telekinezí oknem ven na ulici, kde ho vzal vítr. Čekala jsem zoufalství, čekala jsem stejnou bolest ze ztráty, jaká se mě zmocnila po smrti mých čtyř společníků a tak jako všechno předtím se mi navždy vryla do duše.
To, že jsem si dokázala vysvětlit, jak je to mžoné neznamenalo, že jsem z toho nebyla nesvá a málem si nepřipadala jako zrádce. Vtip byl v tom, že po tom, co se stalo, co mezi nás vrazil Gavin se svými nohsledy, jsem se ve chvílích, kdy se vůči mně chovala s ledovou záští, po první vlně bolesti postupně naučila žít jako dřív, bez ní. Vrátila jsem se k životu nezávisle, jen na sebe odkázané. A uvědomila si, kolik výhod to mělo.
Ale úplně se rozdělit, zpřetrhat všechna ta pouta... Nepochybovala jsem, že vina je na mé straně, že už nedokážu - a vlastně ani bez toho incidentu bych dlouhodobě nedokázala - být ten typ přítelkyně, jaký Faia potřebovala. Byla jsem příliš znechucená životem, než abych dokázala předstírat radost nad věcmi, které ji těšily a navíc mi - právem - už plně nevěřila. A tak na rozdíl ode mne dokázala udělat ten poslední krok a znovu rozdělit naše cesty, které spojila náhoda.
A já se v tuhle chvíli nezalkla žalem jednoduše proto, že už jsem elfku vlastně ztratila dávno, když jsem jí lhala, až jí to málem stálo život a vlastně jsem ji pomalu ztrácela od začátku. Jizvy na duši mi už zanechala dřív, proto jsem se přes to nyní byla schopná přenést, protože to vlastně bylo s odstupem.
Stejně tak jsem si nedělala iluze, že tímto ji jednou provždy mažu, že za minulostí jen tak udělám tlustou čáru - asi dvacátou v pořadí. Chybět mi bude, ale mohla jsem doufat, že už se konečně poučím a doopravdy si nikoho k tělu nepustím.
Jako by se nic nestalo, uklidila jsem zbytek domu, nakrmila psy, stáhla ze skříně objemný ranec mnoha předmětů zabalených v bílém plátně vonícím novotou, vyšvihla se oknem na okap, z něho na střechu, tam jsem roztáhla průhledná křídla a i s nákladem se pustila nejkratší cestou, tedy kolmo vzhůru, k mrakům.
Jakmile jsem se octla nad nimi, chytila jsem nad městem stoupavý proud, který mne vynesl ještě o pár set metrů výš, odtud jsem už pak pomalým plachtěním doletěla až k Delphským horám, své oblíbené destinaci. Sice bylo teprve jaro, ale já jako vlkodlak uzpůsobená pro celoroční mráz, jsem se mohla uvařit. Zamířila jsem tedy k Dewelinu jezeru, snesla se jen asi metr nad zem, kde jsem dál plachtila, odhodila jsem na břehu náklad a nakloněním křídel se zase vznesla výš.
Když jsem byla asi deset metrů nad vodní hladinou kus od břehu, ještě ve vzduchu jsem změnila podobu na vlčí a vzápětí zatáhla křídla, takže jsem se jako balvan zřítila do jezera. Pokud bylo vedro a byl to jediný způsob ochlazení, plavání mi nevadilo, pokud mi nehrozilo utopení, klidně jsem vzala vodu na milost.
Doplavala jsem na mělčinu, vylezla na břech a čekala, až mi úplně oschne srst, což netrvalo tak dlouho. byla černá a hustá, takže jí slunce vysušilo rychle, navíc jsem se zase cítila jak tepelný magnet.
Nepřišla jsem si sem ale zaplavat. Svůj starý černý luk jsem sice opravila, ale skutečně jsem došla k závěru, že je načase vyrobit si svůj luk vlkodlaka. A nebude to práce na hodinu ani na den. Pokud měla zbraň za něco stát, vydržet a nějak vypadat, musela jsem si na ní dát záležet, plán už jsem měla a věci taky. Jen jsem měla trochu strach, že to celé zvořu, protože takovým způsobem, jako jsem se chystala vyrábět luk nyní jsem to ještě nezkoušela, jen jsem věděla, že to jde.
Rozbalila jsem ten plátěný spletenec, odkud se vykutálelo několik úlomků obsidiánu, jeden velký diamant, krabička stříbrného a krabička zářivě modrého prášku, uhel, velká zatím poloprůhledná hrouda speciálního kovu a už trochu předpracované ebenové dřevo na kostru luku a na šípy.
V duchu už jsem měla všechno rozvržené, ale najednou se mi do toho nechtělo. Protože jsem mohla své veledílo velmi snadno zkazit a nové bych si už vyrobit nemohla. Sledovala jsem tu hromadu věcí a říkala si, jestli to ještě o pár let neodložím.
Ten nápad mi najednou vůbec nepřišel špatný, když se za mnou objevil Ortal, otřel se mi o nohy a posadil se významně k hroudě kovu, ocásek stočený kolem tlapek a uši nastražené. Dal mi jasně najevo, že on s odklady nesouhlasí a když jsem se na něj zaškaredila, jen vytáhl drápky a významně si protáhl tlapky.
Nepohnulo se mnou to drápkaté vyhrožování, ale ten záblesk výsměchu v jeho očích, když viděl mé váhání. Beze slova nebo třeba jen pohledu jeho směrem jsem vzala do rukou ebenové dřevo a drápy - taková malá tradice, na tyto luky se používaly jen vlastní drápy, tesáky a popřípadě magie - vytvarovala základní kostru luku, až byla úplně hladká. Stejně tak jsem vyrobila i třináct šípů, které budou patřit k luku s tím, že si jich později vyrobím víc ale obyčejnějších.
Zasadit do dřeva na ramena luku obsidiány černé jako noc a jeden velký diamant doprostřed byla vlastně otázka chvilky, upevnit všechny kameny nezabralo ani hodinu, přestože jsem pracovala velmi pečlivě, sledovaná Ortalovým ostřížím zrakem. Dřevo jsem ihned učinila ohnivzdorným, protože to budu potřebovat k další práci.
,,Třeba ho nechám jen dřevěný..." Zamumlala jsem, přestože by to bylo dost ubohé dílo. Stejně to nepochybně viděl mistat, protože zasyčel: ,,Objev se s tímhle na ulici a už v životě se k tobě na veřejnosti nebudu hlásit!"
,,Třeba by se mi lidé konečně přestali vyhýbat." Zakřenila jsem se a přivalila so k sobě hroudu částečně průhledného kovu, po tepelném zpracování průhledného zcela, čehož se využívalo při výrobě některých čepelí. Průhledné čepele se mi moc nelíbily, ale tohle nebude čepel.
Na zahřátí kovu do takové teploty, aby se s ním dalo pracovat bude potřeba hodně magie, rozhodně víc než na nějaké pálení, proto jsem byla odpočatá, plná sil a se zásobní energií v prstenu a náušnici. Přesto jsem se ještě, než jsem pokračovala v práci najedla, měla jsem s sebou maso a taky vodu. Víc jsem nepotřebovala.
Když už jsem nevěděla, jak to oddálit, zadívala jsem se na poloprůhlednou hroudu před sebou a pak se na ní soustředila myslí a ohnivou magií. Dlouho se nedělo nic, nesměla jsem postupovat moc rychle, aby kov nebyl ve výsledné fázi popraskaný nedo se úplně neroztříštil, musel být pevný i trochu pružná, aby odolal případným ranám.
Několikrát jsem hroudu roztavila do tekuta, až byla jasně bílá a musela jsem jí telekinezí držet nad zemí, nechala zchladnout a zase rozžhavila. Když jsem věděla, že opakovat proces vícekrát by nepomohlo, jen jsem udržovala kov bílý a skoro tekutý, tvárný, a postupně jsem otevřela obě krabičky a barevnými prášky a nadrolila uhel na saze.
Začala jsem tím jednodušším, oddělila jsem - stále telekinezí, pracovat s tímhle rukama, sice se nespálím, ale s největší pravděpodobností bych své dílo zničila - třináct menších hrudek, vytvarovala je do hrotů a žhavé přidělala na ohnivzdorné šípy. Na špičky hrotů jsem přímo do kovu nanesla saze s krátkou modlitbou, aby to vyšlo, jak doufám.
Pak jsem asi tři čtvrtiny zbylého kovu nanesla přímo na luk, jako druhou vrstvu dřeva, jen už zdaleka ne tak jednotvárně obyčejnou a jednoduchou, jako ebenový základ luku. postupně ze základní kostry na obou ramenech vystupovaly osově souměrné, různě zakroucené, drápům podobné ostny, některé mohly dost dobře sloužit k nabodnutí někoho. Luk ale nesměl být nevyvážený.
Zatímco jsem pracovala na luku, šípy zchladly natolik, že jsem je mohla přestat držet telekinezí ve vzduchu, což byla úleva, bralo to dost energie a musela jsem na ně pořád myslet. Takhle jsem se mohla plně soustředit na luk... což jsem udělala. Na konce ozdobných ostnů jsem tak jako na konce hrotů u šípu zanesla černé saze.
Chvilku jsem počkala, anby se kov a dřevo trochu usadily, pak jsem, rovněž myslí, vytvořila v kovu rýhy, sice ozdobně zakroucené, přesto připomínající jizvy z bojů. Moje jizvy. Tady konečně došlo na modrou a stříbrnou, nanesla jsem je do rýh tak, aby se někde i překrývaly. Nakonec jsem na to celé nanesla ještě jednu, mnohem slabší vrstvu kovu.

Čekala jsem další hodinu a půl, čelo se mi zatím orosilo potem ze stálého soustředění a námahy, navíc jsem dostala hlad.
Konečně, konečně byl lu natolik chladný, abych ho mohla vzít do ruky a přitom rýt v kovu drápy. To jsem taky udělala, na vnitřní stranu jsem vyškrabala znaky vlkodlačích run. Celý text nebyl příliš dlouhý, už jsem na vlkodlačích lucích viděla mnohem delší.
Uprostřed, přímo proti diamantu z přední strany bylo jméno luku. Nad ním jsem se zamýšlela dlouho, žádné se mi nezdálo. Všechna jména byla otřepaná nebo nevýstižná. Nakonec jsem tam vyryla ,,Yrr'eall" což v jazyce lidí znamenalo zvěstovatel. Zvěstovatel čeho, to si mohl každý domyslet.
Na vnitřní strany ramen jsem ještě rovněž v mé mateřštině vyryla: ,,Werreto'rr Enaia Werserrkeic, Seiao'arr." ( Vlastnictví Enaiy Werserrkeic, Vůdkyně. )
Černý fénix mi řekl jednou Alataras, když viděl má křídla, což bylo už po jejich odchodu, kdy jsem se doletěla rozloučit.A protože většina vlkodlaků měla ke jménu i přízvisko, řekla jsem si, že Černý fénix není tak nejhorší, když vezmu v potaz, že jako Ghyslaine mi leckdo přezdíval Krvavý tesák, což mi přišlo otřepané.
Odložila jsem luk vedle šípů, aby úplně vychladl, na chvíli si lehla a zavřela oči. Ani jsem nevěděla jak, prostě jsem usnula, výjimečně prospala celou noc a vzbudila se ráno, zvědavá, jak mé veledílo bude vypadat. Málem jsem se ani nepodívala, Ortal tam totiž stále byl a tvářil se tak zhnuseně, že jsem čekala, že realita předčí mé nejhorší obavy.
Podívala jsem se do trávy, kde ležel nový luk v celé své kráse. Při pohledu na něj jsem si oddechla úlevou a vzápětí se i nadmula pýchou. Vyšlo to tak, jak jsem doufala. Šípy byly jakožto vyrobené z ebenu černé, s hrotem u kořene průhledným, na špičce černým, s plynulým přechodem.
Luk samotný byl z jednoho úhlu pohledu díky dřevu uvnitř úplně černý, jindy skoro průhledný, mezi tím vším se třpytil diamant a okolo temně svítily obsidiány. V místech, kde se v ,,jizvách" střídala stříbrná s modrou se tyto barvy střídavě třpytily podle toho, jak jsem s lukem pohnula a konce bodců, vyčnívajících symetricky do prostoru, některé naoko držely diamant uprostřed, rovněž přecházely do černé, stejně jako hroty šípů.
Střihla jsem spokojeně ušima. Ještě nový toulec, ale ten vyrobím doma. Dodatečně jsem přidělala tětivu, kterou jsem nemohla přidat na žhavý luk a měla jsem hotovo. Říct, že se mi ulevilo s tím, jak to dopadlo, by bylo slabé označení.
Ještě jednu drobnost je třeba dodat. Přestože jsem se z donucení naučila zacházet se zbraněmi oběma ruama stejně dovedně, přirozeně jsem byla levačka. Tomu jsem taky svůj luk uzpůsobila.
Tak nějak mi došly výmluvy, proč se nevrátit do města, tak jsem se tam tedy - pěšky - vydala, ač dost neochotně, tady se mi líbilo víc. Nový luk a šípy jsem do města donesla ve starém toulci s těmi starými. Nehodlala jsem je vyhodit.
Byla jsem zrovna uprostřed výroby toulce nového, z černé kůže a s mnoha kapsami zvenku i uvnitř, když dole někdo zaklepal. Zavětřila jsem a poznala podle pachu jednoho z královniných vojaků, nepochybně s dalším úkolem pro mou osobu.
Byla to myšlenka vpravdě prorocká. Ve stručné zprávě podané tentokrát ne na papíru, ale vojákovým proslovem, jsem se dozvěděla, že nad městem má proletět velké hejno divokých gryfů. Městem kolovaly obavy, aby se gryfové nestali hrozbou.
Byla jsem ráda, když voják zase odešel, neměla jsem na nikoho náladu. Přesněji řečeno, na jednu osobu bych klidně náladu měla, ale - jak jsem si ověřila - ta opustila město a zmizela bůhví kam. Ani se nerozloučila, pokud tedy ten stručný vzkaz nelze nazvat rozloučením.
Vrátila jsem se myšlenkami k novému úkolu. Gryfové nebyli hloupí, určitě věděli, že ohrozit obyvatele města by se jim nemuselo vyplatit, spíš jsem pochybovala, že totéž se vztahuje na zvířata ve městě. A jen málokomu by se líbilo, kdyby si prolétající gryfové vzali jako občerstvení jeho koně, či psa.
Hejno mělo nad městem proletět následujícího dne v časných dopoledních hodinách, nemělo zastavovat, mířilo směrem k Novému Qiuserderu. Takže jsem měla času ještě nazbyt, k zařizování toho moc nebylo, ostatně ke zpravení města, aby jeho obyvatelé zavřeli veškerá svá zvířata a pro všechny případy nenechali děti pobíhat na ulicích, jsem si mohla vzít na pomoc královniny posly, což jsem taky udělala.
Odpoledne jsem se ještě pár hodin prospala s tím, že zůstanu jako obvykle vzhůru v noci, ale budu taky následující dopoledne na stráži, pro případ, že by se přece jen něco pokazilo. Řídila jsem se hesem: Když se něco může pokazit, pokazí se. Když něco může dopadnout špatně, dopadne to hůř. Když se nic pokazit nemůže, pokazí se to stejně.
Když jsem navečer vstávala, bolelo mne za krkem, což se poslední dobou stávalo často. Znala jsem příčinu, ale byla jsem líná s ní něco dělat. Mé vlasy, husté spíš jako hříva a hrubší než lidské, mi už dosahovaly do poloviny stehen, ve vlčí podobě mi srst z hlavy a krku spadala až na zem.
To už bylo příliš nepraktické, Faia bývala zásadně proti tomu, abych se ostříhala a já vlastně taky, dříve, když jsem si Říkala Ghyslaine, jsem totiž měla vlasy krátké, jen k ramenům a s šikmou ofinou.
Chvilku jsem ještě zamyšleně stála před zrcadlem, pak prostě popadla nůžky a na tři šmiknutí vlasy zkrátila, ustřihla jsem je kousek pod pasem a odstřižky prostě spálila. Pachtit se s nějakým sestřihem nemělo žádnou cenu, beztak se mi vlasy stále ježily, trhaly a dorůstaly nerovnoměrně.
Ještě ze včerejška jsem měla hlad jako... no, jako vlk. Lovit se mi nechtělo a na trhu už nikdo nebyl, byla tma a na nebi svítily hvězdy. Spolykala jsem všechno, co jsem našla v lednici a zbytek noci strávila s nosem zabořeným ve starých knihách a svitcích, povětšinou psaných elfštinou.
Od textů knih mne odtrhl až ráno Rubarath, který se zhmotnil na pohovce a zabručel: ,,Nechtěla jsi dávat pozor? Už se blíží."
,,Hmm..." zívla jsem a opustila dům svou oblíbenou cestou, oknem. Usadila jsem se ne na své střeše, ale na jedné ze střech u náměstí. Nechtěla jsem ponechávat nic náhodě, gryfové byli přeci jen nepředvídatelní, takže jsem nad městem rozprostřela štít z ohně, který zaplál jen na okamžik, pak zmizel, aby se ukázal v případě potřeby.
Tentokrát ale má opatrnost skutečně byla zbytečná. Kolem desáté hodiny dopoledni mi vítr k nosu přivál pach částečně orlí, částečně lví. Po dalších dlouhých desítkách minut se z mraků vyynořily desítky a desítky elegantních gryfů, rýsujících se proti oboze jen jako černe siulety. Skutečně se jednalo o velké hejno. Hodně velké.
Mně osobně to připadalo jako nádherný pohled. Škoda, že to trvalo krátce, během pár minut zase mizeli v dálce. A kvůli tomu takový bezpečnostní povyk? Jen proto, že mají křídla, drápy a žerou maso? Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vrátila se k načaté práci na toulci, který jsem měla do večera hotový.

35)

Zatímco počasí se teplotou pomalu blížilo pro mne úmornému vedru, má nálada byla někde pod bodem mrazu. Samota, ve které jsem si dřív libovala mi tím, jak bla Faia pryč, začínala připadat ubíjející. Nikdy bych to nepřiznala nahlas a naplno ani v duchu. Ale byla to pravda. Má vražedná vlkodlačí maličkost nevěděla, co vlastně chce, dokud nedostala něco jiného.
Ve městě jsem se už téměř neukazovala, jen když jsem se šla ujistit, že pro mne královna nemá žádné nové úkoly nebo že ho někdo nesrovnal se zemí. Posledních pár dní se nestalo to ani ono a já tak měla dost času trénovat, bezcílně bloumat nebo přemýšlet.
Ale už jsem zase ve městě nebyla téměř týden a Cameira mi poslala vzkaz, že mi někdo nechal pode dveřmi nějaký dopis... taky jsem moc času trávila ve vlčí podobě. Začínala jsem myslet jako dravec. Musím si dávat pozor, aby se vlk nerozhodl převzít vládu nad lidskou částí mé mysli, jako jsem mu to dovolila celé ty dva roky.
Vzala jsem to cvalem k městu, proběhla jsem branou, než si stráže vůbec uvědomily, co kolem nich běží a pak už jsem se pustila známou cestou odstrčenými ulicemi, uličkami, průchody a v jednom případě přes střechu a dolů skokem nebo po okapu podle nálady.
Konečně jsem se octla v ulici, kde stál můj domek. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela drápem zámek - znovu upravený, Fain klíč by už do něj nepasoval - a vešla dovnitř. Ani jsem pořádně nevnímala pachy kolem, což jsem asi měla, ušetřila bych si nepříjemné překvapení.
Ano, ležel tam dopis. Spíš teda vzkaz naškrabaný na pomuchlaný útržek papíru. Stálo tam: ,Potřebuji s tebou něco probrat. Co takhle takové hezké dryádí místo u bažin? Pokud nepřijdeš, až to přečteš, budu počítat s tím, žes nesouhlasila a podle toho se zařídím.'
Moje nenávistné hluboké zavrčení otřáslo domem. Pozdrav žádný. Podpis žádný. Ale znala jsem to písmo. Magická síla se ve mně vzedmula jako rozzuřená kobra před útokem. Kolem vzplály magické plameny. Jen jejich záře mne vzpamatovala natolik, že jsem si nespálila obydlí. Svou moc jsem ovládla, ale hněv zůstal.
Kdo si sakra myslí, že je? No jistě, Prastarý, vrah, prevít, manipulátor, egoista a nejspíš mnou neporazitelná bytost, ale já myslím kromě toho?! Určitě nehodlá přijít s kyticí a pokornou omluvou, z toho dopisu, ze způsobu, jakým byl napsaný čišela jemná, téměř taktní pohrůžka. Po zádech mi přeběhl mráz. Asi jsem se mu neměla snažit tak šlapat do úsměvu a provokovat ho Faiou... Ať už vymyslel jakýkoli podraz, jsem v háji. Pěkném háji, hlubokém a...
Tak dost! okřikla jsem se v duchu. Jsem sakra bojovník a ne štěně, co zoufale kničí a volá matku ve chvíli, kdy ho někdo chytí za krk a zatřepe s ním ve vzduchu. To teda ani náhodou! Přesto mi bylo zoufale jasné, že tam jít musím, pokud nechcinepřipravená poznat, co znamená to ,,zařídím se podle toho." A to jsem tedy opravdu nechtěla.
Ve dveřích se objevil Šíp s nejistě staženýma ušima. Neviděl mi samozřejmě do hlavy, ale dokázal cítit mé pocity i tu stěží ovládanou magii svým šestým smyslem. Kníkl a zmizel radši zpět v kuchyni za Trnkou, která už musela každým dnem porodit. Mí společníci se stáhli, ale sledovali každý můj krok a myšlenku... utlumila jsem to spojení.
Pochybné živly se setkávají v noci. Každý to ví. Proto se ti nejzkušenější scházejí vedne. Každá hra má svá pravidla, psaná i nepsaná. A nezkušení hráči mají dvě možnosti. Získat zkušenosti nebo prohrát. Zabijáci a lidé odhodlaní bojovat nosí spoustu zbraní... vzala jsem si jen krátký meč.
Pamatovala jsem si cestu, když mě sem Faia táhla, dělala jsem všechno, včetně ukládání si přesné trasy do hlavy, pro to, abych se netvářila provinile. Ne, že by to nějak pomohlo. Ale i z toho už jsem vyrostla. Až na občasné výbuchy vzteku mne tahle životní epizoda naučila dříve postrádané sebekontrole.
Dorazila jsem na místo, stále stejný pach okraje bažiny, stále stejní komáři - brzy na škvarek - a stále stejné pustoprázdno. Chvíli. Pak jsem vycítila ve vzduchu magii, podivný druh magie, ale známý... napjala jsem všechny svaly v těle. Za chviličku jsem zahlédla kus před sebou pohyb. Brzy přede mnou stanula postava muže v kápi. Něco ale nebylo v pořádku.
,,Nech mne hádat," sykla jsem jedovatě, ,,Tohle je něčí zhmotněná iluze, kterou nevím jak ovládáš, abych ti tady neskočila po krku a tys nepřišel o zábavu."
,,Učíš se..." muž - skutečná iluze - si strhl kápi a já viděla, že má světlé vlasy a zelené oči. Nevypadal jako Gavin, ale mluvil tak a jeho gesta byla taky stejná. Bylo mi to jedno. Ano, pořád se mi zdál přitažlivý tělesně a lákala mne jeho moc, má divoká přirozenost jí chtěla vyzývat stále dokola, dokud by nevyhrála, ale nenáviděla jsem ho. Za to, co udělal. Za to, že byl silnější. Za to, že mi ukázal, že ta propast, do které jsem spadla je příliš hluboká, než abych se dostala zpět na světlo. Že prostě jsem zrůda. Zrůda ve své podstatě a dlouhodobě nemůžu hrát něco jiného. Nenáviděla jsem ho, protože měl pravdu a protože to kvůli němu pochopila i Faia. ,,Co chceš?" zavrčela jsem.
,,Pozor, štěně. Ty bys měla být lísavě milá, abych na tebe byl hodný."
,,Jo tááák. A můžeš mi vysvětlit proč?" můj hlas byl koncentrovaná nenávist. To to hezky začínalo. Začínala jsem cítit nepříjemné mrazení v páteři. Bylo jedno, co za podlost vymyslel tentokrát, klidně jsem mohla vsadit krk, že se mi to líbit nebude.
,,No..." protáhl přízrak významně a naklonil nepatrně hlavu. ,,Řekněme, že by někdo - třeba nějaký živý příbuzný některé z tich stovek mrtvol - poznal, kdo si to pěkně s nosem vzhůru vykračuje Beristlií. A poslal královně jistý dopis.",,Jaký?" hlas jsem měla jistý, ale v zádech jsem cítila nepříjemné mrazení. Věděla jsem, jak to vypadá, když Gavin někoho vydírá. Tolikrát jsem ho pozorovala a učila se od něho! Přesto jediná emoce, která mnou zrovna cloumala byl vztek.
,,Mám ti ho přeříkat?" zavrněl přízrak. Neodpověděla jsem, ale to on očividně nečekal, hned spustil: ,,Vznešená Královno, Vy a Vaše město jste známy i daleko za hranicemi Sardu... ale nejen Vy. S lítostí Vás musím upozornit, že podobně proslulá, přestože zdaleka ne tak úctyhodně, je jedna z Vašich bojovnic, tohoto času užívající jméno Enaia Werserrkeic. Tato vlkodlačice v minulosti používala mnoho jmen, ale jsem si jist, že vy budete znát přinejmenším toto jediné. To jméno zní Ghyslaine Iratia. Jste královna známá svou spravedlivou vládou a laskavostí, proto jsem si jist, že nevíte, koho máte ve svých službách, ale nyní z toho vyvodíte důsledky. I dobrotivost musí mít své meze. Proto prosím vezměte v potaz, že se už déle než dva roky vydává za mrtvou a předtím vraždila napříč kontinenty lidi, elfy i ostatní rasy a neměla slitování ani s dětmi. Co by si asi svět mysel o královně, která je schovívavá k masovým vrahům? A kolik se jich asi skrývá v řadách jejích bojovníků?" zmlkl a číhavě mne sledoval. ,,Mohli bychom se ovšem dohodnout. Já ti čas od času řeknu, abys něco udělala nebo naopak neudělala... a tennhle dopísek na oplátku zůstane nenapsaný," dodal.
Říct, že být tady naživo, vrhla bych se na něj bez rozmýšlení zdaleka nevystihovalo skutečnost. Ten zatracený...! ,,S tím nepočítej," vycenila jsem tesáky a stáhla uši dozadu. ,,Nikdy!" Dovedla sem si představit, co by to něco uděláš a něco ne, znamenalo.
Přízrak si dlouze povzdechl a zavrtěl hlavou. ,,Já tě nepoznávám. Hraješ si najednou na čestnou a poctivou? Ty?!" odpovědí mu bylo jen nakvašené zavrčení. Ovšemže ne. Ale nikdo mi sakra nebude rozkazovat a už vůbec ne snažit se mne vydírat. On ale ještě neskončil. Vzápětí promluvil úplně jiným tónem, tvrdým a výsměšným: ,,A kde máš svou elfí paničku? Už ji přece nehlídáš..."
Chvíli jsem na něj dokázala jen mlčky civět. Ne, nežertoval. Tohle nebyla ani pomsta jako taková. Prostě musel dát najevo, kdo je z nás dvou ten silnější, kdo koho bude poslouchat. Za to, že jsem se tak postavila na zadní.
,,Dej mi čas," samotnou mě překvapila tvrdost a jistota mého hlasu. Ani stopa po poraženectví, které mne zaplavovalo. ,,Zvážím to."
,,Jistě. Ale dej potom vědět, jinak-"
,,Jo, jo, jasně, já vím, co jinak," mávla jsem rukou. ,,Ale jak ti mám dát vědět?"
Iluze muže - nebo co to vlastně bylo za magický výmysl - zalovila v kapse a on mi podal něco, co připomínalo zrcádko k líčidlům, jen s matnou plochou, neodráželo obrazy. Než jsem se stihla zeptat, co to k sakru je, vysvětlil mi to s pobaveným úšklebkem sám: ,,Stačí to držet v ruce, vybavit si jakoukoli emoci, kterou ke mně cítíš a mou podobu. Pak se mnou můžeš mluvit. Neznič to, dalo mi to práci."
,,Kterou podobu?" neodpustila jsem si jízlivou poznámku.
,,Třeba tu, kterou znáš nejlíp," usmál se sladce, až by jednoho rozbolely zuby a pak se jednoduše vytratil. Nezůstal po něm ani pach a magická stopa velmi rychle zmizela. Zůstala jen vzpomínka na ten rozhovor a malý předmět v mé ruce. ,,Zmetku!" zasyčela jsem do prázdna.
Trochu pozdě mi došlo, jak idilické byly ty dva roky v divočině. Ale bylo až s podivem, že mě tenkrát nechal se jen tak sebrat a odejít. Mohl mi už tenkrát dost znepříjemnit život. A když se to rozhodl neudělat, byla smůl, že ho náhoda přivedla do Beristlie, kde se událo, co se událo. Pokud to byla náhoda...
Tu myšlenku jsem zapudila. Už proto, že jsem věděla, že by na ní mohlo něco být. On nesnesl prohru. V ničem. Ani jakýkoli odpor. Rád měl navrch. Rád někoho týral ( to jsme byli dva ) a neuměl prohrávat. Možná už tenkrát přemýšlel, jak mi můj úlet vrátit. A on byl vždy ochotný vracet křivdy dlouho a vynalézavě. I proto byl tak obávaný. 
Domů jsem se vracela zamyšlená, takže jsem si ani nevšimla Darow, dokud jsem nestála přímo proti ní. Byla cítit zvláštně. Kdybych neměla tolik vlastních starostí, asi by mne to zaujalo, zvláště když zavrčela a rozběhla se pryč. Dnes jsem ale ani nezavrčela na oplátku. Jednou... ano, jednou se jí zbavím. Věděla příliš. Přinejhorším s ní budu bojovat. Ale vyhraji a nenechám důkazy. Prozatím byl ale problém jménem Darow odsunut stranou problémem jménem Gavin. Naplno jsem si to neuvědomovala, ale hluboko v podvědomí ho mé instinkty uznávaly jako silnějšího. Asi jako obyčejný vlkodlak respektoval svého Vůdce.
Jen za mnou zapadly dveře, ozvaly se mi v hlavě hlasy mých společníků. Každý radil něco jiného, ale všechny znepokojilo, co se odehrálo. To mi nijak nepřidalo. ,,Zmlkněte!" křikla jsem v duchu dost nepředloženě, ale kupodivu uposlechli a stáhli se. Prozatím.
Touha někam zalézt a skučet byla hrozná. A že on by si to mohl kdykoli rozmyslet. A prozradit mne. A zabít Faiu.
Šíp začal štěkat a i já už jsem si uvědomila přítomnost cizí osoby venku na ulici. Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil jeden z královniných vojáků. Nehnula jsem ani brvou, přesto se mi vzápětí nemístně ulevilo... jen další úkol.
Nechtěla jsem zrovna ani v nejmenším mezi lidi, ale nenapadl mne rozumný důvod, proč se odmítnout zhostit dopadení zloděje, který při poslední krádeži zabil náhodného svědka a následně utekl z vězení. Tak jsem jen kývla a rychle vojáka zase vypoklonkovala ven. Sám vypadal, že už chce být co nejdál od mých ostrýcu zubů.
Zakázala jsem si prozatím rozpitvávat, co mi sdělila ta pitomá iluze, zrcádku podobný předmět jsem pohodila za postel, abych na něj neviděla a stále jsem se odmítla spojit se svými společníky. Nechtěla jsem s nimi mluvit.
Převlékla jsem se z tmavomodré tuniky do své nejoblíbenější černé, konkrétně do obleku s těšžkým zdobeným opaskem se spoustou úchytek a pouzder na zbraně a s nýty na ramenou a z vnější části stehen. A taky boxery na rukavicích. Spíš pro efekt, stejně jsem obvykle užívala drápy. Vlasy jsem protentokrát ponechala rozpuštěné.
Šíp odmítl jít ven, zůstal s Trnkou, která už trochu připomínala míč, rozvalený v kuchyni pod stolem.
Už jsem o případu sice věděla v podstatě všechno, ale přesto jsem se vydala na hrad poklusem, abych si prohlédla celu a pokusila se zjistit, jak se dostal ven, ale především... musela jsem znát pachovou stopu toho, koho mám najít.
Cestu do věznice jsem samozřejmě znala ( a určitě, opravdu určitě to nebylo proto, že jsem se tam nesčetněkrát podívala, abych měla případně jistotu, jak se dostat ven ), přesto mne doprovázelo jedno z pážat.
Nevím, jak toho zloděje prohledávali, protože sebou očividně propašoval kvalitní paklíč, ale pomlčela jsem o tom, párkrát celu prošla a uložila si do paměti všechny pachové stopy. Jedna z mnoha váhod čichu proti ostatním smyslům. Jen čichem se dalo nahlédnout do minulosti. Pachy přetrvávaly, šlo jen o to, jednotlivé pachy rozeznat a pomíchané stopy rozplést.
,,Jaký měl dostat při soudu trest?" zeptala jsem se jen tak ze zvědavosti, protože jsem věděla, že málokdy takové věci zůstanou tajemstvím až do procesu.
,,Pokud vím, tak vyhnanství," odpověděl chlapec, ,,prý že to bylo jen jedno zabití, jinak jen kradl."
,,Pak to byl blázen, když utekl, protože i kdybych ho nechytila - a já ho chytím - musel by utéct. Takže by se vyhnal sám." poznamenala jsem a zavrtěla nad tím hlavou. Lidská hloupost je nekonečná.
Jak najít někoho, kdo nechce být nalezen? Především projít všechna místa, kde by normální zloděj nečekal, že ho někdo hledat bude. Běla jsem důvod předpokládat, že nepatřil ke skutečné elitě, že byl jen obyčejný a všední kradař.
Nebudu zdlouhavě vykládat, v kolika malých krčmách a hostincích jsem byla, kolik jsem prošla osad kolem města. Řeknu jen tolik, že nakonec jsem zachytila jeho pach za městem, když jsem pročesávala oblast západně od hradeb.
Od města asi dva kilometry vzdálené stavení působilo opuštěně, ale já svým citlivým čenichem zachytila ve vzduchu neodváté stopy kouře z komína. I kouř je cítit různě. Tohle byl kouř z uhlí. Zastříhala jsem ušima a šla to prozkoumat blíž. Konečně s úspěchem, už mne to přestávalo bavit a další dva dny a jedna noc byly v háji.
No upřímně řečeno, to se až tak dobře neskryl, na to, aby ho našli, nemuseli povolávat vlkodlaka, stačil jim jakýkoli voják s mozkem v hlavě. No, když už jsem tady...
Jeden by se divil, jak tiše se dá vysadit okno z pantů, když se to umí. Cítila jsem zloděje uvnitř domku, ale v zadních místnostech, takže jsem dovnitř prostě tiše vklouzla a spoléhala na vlastní dovednosti. ychle jsem se ve stavení zorientovala, krátce zavětřila a pak už s jistotou zamířila chodbou dozadu, kde se nacházela - nebo tomu vše nasvědčovalo - ložnice.
Zloděj se zřejmě rozhodl usnadnit mi své dopadení, jak jen to šlo. Spal. Byl menší a velmi hubený, což mu asi dost usnadnilo profesi a měl knír.
Spal tvrdě. Tak tvrdě, že se nevzbudil, když jsem mu svázala za zády ruce provazem, co jsem nosila s sebou ani když jsem mu přiložila ke krku dýku, musela jdem přidat kopanec do holeně.
Hekl a vzápětí se málem sám podřízl, jak sebou polekaně trhl. Jeho štěstí bylo, že jsem po předešlích událostech neměla trapičskou náladu, jinak bych mu asi cestu zpět na hrad dost osladila, byl to konec konců člověk a já se za ním hnala dva dny, protože jsem byla líná shánět si další informace.
Toho večera mí společníci zůstali stažení z mé mysli, když jsem po více než hodinovém civění do zdi, kdy jsem chvílemi tiše vrčela, vylovila zpoza postele tu zatracenou věc a představila si Gavinovu tvář a svůj vztek.
Kupodivu to fungovalo, předmět matně zazářil a já najednou cítila, jako by měl vlastní vědomí. Fungovalo to skoro jako telepatie, což se mi ani trochu nelíbilo. Ignorovala jsem devět nesouhlasných záblesků myšlenek - mí společníci - a řekla: ,,Dobře. Tak přijde na to, co konkrétně podle tebe mám a nemám dělat, kdy a kde."
Z předmětu doslova zasálalo uspokojení. Gavin věděl, že navzdory tomu, co říkám, vyhrál.

36)

,,Nech mě spát!" zavrčela jsem a zavrtala hlavu pod přikrývku. Mistat ale jen zasyčel a jal se do mě rýpat drápky tam, kde jsem nebyla úplně zakrytá peřinou. Snažit se ho ignorovat bylo stejné, jako snažit se nevnímat jehelníček ve výstřihu.
Zachumlala jsem se hlouběji pod přikrývku, ale Ortal tam jednoduše vlezl taky a začal mi šlapat po obličeji, když jsem se převalila, tak za krkem. ,,To tedy ne. Spala jsi dost. Celý týden ses skoro nezvedla," vyčítal mi. Strčila jsem ho za to na zem, ale vlastně měl pravdu. Byla jsem trochu jak přešlá mrazem.
Ortal měl pravdu, musela jsem se zmátořit. Ostatně... on už se přece neozval. A tu chvíli, co jsem byla poslední týden na nohou, jsem trávila přenášením celých hor svazků z knihovny do domu. A ne ledajakých knih a svitků. Navíc bych měla začít akutně řešit další problém, naštěstí ne můj.
Ve městě řádil zloděj. Ne ledajaký zloděj. Tenhle byl úspěšný. Nidko ho nedopadl, nikdo nevěděl, jak vypadá. Vědělo se jen, že už řádil v bezpočtu jiných měst. A - jak jsem se dozvěděla nejmenovanými prostředky udávanými v mých hlášeních jako ,,náhody" a ,,štěstí" - vždycky nakonec někoho zabil. Pche, konkurence. A nyní si vybral Beristlii.
A kde se vzala jistota, že jde stále o téhož člověka? Nebo nečlověka, když jsme u toho... Pokaždé zanechal týž znak ze starého elfského jazyka. Kromě řečeného nikdy nezanechal stopy. Tím pádem byl opravdu zručný. O důvod navíc, proč se toho ujmout. Svým způsobem to byla otázka cti. Ne takové, jak ji pojímají lidé. On byl vyzyvatel. Kradl a chystal se zabíjet ve městě, které já svým způsobem hlídala. Proto byla věc profesionální cti, zastavit ho.
Dole vrzla psí dvířka a za chvíli jsem z kuchyně zaslechla Šípovo štěknutí na uvítanou a Trnčinu zabrumlanou odpověď. Už byla nevrlá, dokonce si dovolila zavrčet na mě. Na vlkodlaka! Nebýt té skutečnosti, že už je na rozsypání, neuvěřitelně by mi to hnulo žlučí. Takhle ale ne.
Pak se obrovský vlkodav objevil v ložnici. Vypadal hladově a pomuchlaně. ,,Ty ses rval?" přivítala jsem ho. Zatvářil se příliš nevinně a zmizel mi z dohledu. Uchechtla jsem se a šla si dát ledovou sprchu. Nic dak dobře neprobere jako pár litrů studené vody.
Zadívala jsem se na sobě v zrcadle, ještě zmáčená od hlavy k patám včetně vlasů. I kdybych si odmyslela všechny ty křižující se jizvy, sedřeniny a stopy po zlomeninách, Darow měla pravdu. Neuměla jsem vypadat neškodně. Neskutečně mě to štvalo. Ani jsem nemusela ukázat drápy a tesáky. Měla jsem tu divokost v očích i v postoji. Jako stlačená ocelová pružina, připravená k útoku, obraně, ale ne k útěku. Zaškaredila jsem se na vlastní odraz. Jmění za nějakou netesákovitou bodobu! Nakonec jsem přes zrcadlo jednoduše přehodila osušku a bylo po znepokojivém obraze.
Popravdě řečeno, těžko se divit lidem, že se jim v přítomnosti vlkodlaků, upírů a jim podobných nedýchá zrovna klidně. Podobné myššlenky se mi honily hlavou po celou dobu, kdy jsem se oblékala, strávila téměř hodinu marnou snahou učesat si vlasy a rozhodovala se, jaké zbraně si vezmu s sebou. Volba padla na většinu dýk a ,,Yrr'eall".
Tajemný zloděj-vrah se v každém městě zatím dopustil několika krádeží a následně vždy někoho zabil. Někoho, kdo byl součástí vedení města. Posledně to už prý byl rádce. Takže tentokrát je na řadě sama královna.
Nepochybovala jsem, že to sama dobře ví a zařídila se podle toho, pokud ne... není to má věc. Já měla za úkol neznámého dopadnout, ne dělat krytí Pherenikés.
Přesto jsem se, přestože nerada, vydala na hrad. Pokud ho mám chytit, bylo by hloupé honit se po městě, když jsem neměla žádné stopy. Pokud bude chtít zabít královnu, na hrad nakonec přijde. A já tu na něho budu čekat. Nebo něco na ten způsob. Jen jsem doufala, že se objeví dřív, než nastane úplněk.
A protože ponechat náhodě jedinou věc by podle mých zkušeností znamenalo, že právě této skulinky v obraně protivník využije, vynutila jsem si dočasné zpřísnění hlídek, kontrol pokrmů i veškerého zboží mířícího na hrad... co si jen vzpomenete včetně pozastavení náboru služebnictva.
Potulovac se na hradě přes den a hlídat, by mělo asi takový význam, jako plavat v moři a snažit se najít jednu konkrétní rybu. Zato v noci... nejsnazší vstup do hradu by přes noc kolem stráží vedl některým z oken. K mnohým se s trochou cviku dalo dostat velmi snadno.
Ale postavy v černém, skryté navíc ve stínu, hned na nejvyšší věži, která navíc věděla, jak se nenechat vidět, té si nevšiml nikdo, přestože tam hlídkovala noc co noc. I v noci a časných ranních hodinách mi tam bylo dost horko, ale to mě bylo většinu roku všude, kde neležel sníh.
Úplněk se kvapem blížil, chyběly už jen dvě noci. A tehdy mou noční hlídku někdo narušil. Lépe řečeno, můj ostříží pohled přivábil skoro neznatelný pohyb, jak se kdosi pokusil co nejrychleji dostat přes nechráněné nádvoří k hradu. Nikdo, kdo by tu byl legálně by neměl důvod se takto pohybovat. Navíc byl celý zahalený do černé... včetně hlavy, měl masku. Že je to muž jsem určila podle pohybů, zatím jsem ho necítila.
Zatím nečinně jsem cizince pozorovala, jak se pomocí lana s lehkostí dostává po zdech hradu výš a výš, až k jednomu z oken. Teprve, když byl uzaujat tím, aby tiše dostal okno z rámu a mohl proniknout dovnitř do obrovské budovy, vyrašila mi ze zad neslyšně křídla ve své průhledné, přes den téměř v téhme tmě takřka neviditelné formě.
Ucítila jsem tah v zádech, jak se mi do křídel opřel vítr. Nechala jsem ho, aby má křídla roztáhl do plné velikosti a ve chvíli, kdy vetřelec konečně uspěl ve snaze dostat se dovntř, odrazila jsem se od střechy a klouzavým letem se snesla níž, k zničenému oknu.
Konečně jsem zloděje-vraha taky ucítila. Skutečně to byl muž, můj předchozí odhad se potvrdil. Byl to elf, takže jeho věk jsem sotva mohla určit. Naštěstí jsem z něho necítila silnou magii, těžko říct, jestli se zatím pořádně kouzlit jen nenaučil nebo prostě neměl předpoklady, to mi ale u elfa nepřišlo moc pravděpodobné.
To všechno jsem si v hlavě utřídila během tich dvou tří vteřin od chvíle, kdy mi jeho pach pronikl do nozder, až do okamžiku, kdy jsem stáhla křídla a proskočila oknem dovnitř. Zorientovala jsem se ještě před dopadem naa zem, ale elf v masce se otočil a sáhl prudce po meči a dvou nožích u pasu až ve chvíli, kdy mé podrážky měkce duply na zem.
Znamenalo to necelou vteřinu náskok, ale musela stačit. Dnes jsem s nepředváděla ani si ,,nehrála s jídlem". Nemohla jsem riskovat, že ztratím nervy, přeci jen, úplněk se blížil a já už to zřetelně pociťovala. Chtěla jsem tedy celou věc ukončit pokud možno ještě před jejím skutečným začátkem. Naštěstí pro mě, elf byl očividně zručný zloděj, možná i chytrý vrah, ale v boji tělo na tělo vycvičen nebyl. Ani v magii, mé kouzlo zmrazení neodvrátily žádné magické štíty.
Ale tohle kouzlo nemohlo vydržet příliš dlouho, ne na živé bytosti, proto lépe neplýtvat časem. Stáhla jsem ledové soše námrazou pokrytou černou masku jen s dírami pro oči, z hlavy a odhalila tak mrazem ztuhlou elskou tvář rámovanou kaštanovými vlasy. Nebyl mi - naštěstí pro něho - vůbec povědomý, vidělaq jsem ho poprvé v životě. A nejspíš naposledy vzhledem k tomu, že jsem neměla ve zvyku chodit na prohlídky do věznice ani trajdat po soudech.
Trvalo to sotva dalších pět minut, a už jsem mohla konečně opustit hrad a vrátit se do domu, kam jsem se sice přes den vracela i poslední dny, ale jen spát. Ujistila jsem se, že je všechno - především oba psi - v pořádku a pak jednoduše ještě oblečená padla do postele a spala až do odpoledne následujícího dne. A pak... pak byl nejvyšší čas vyrazit.
Nenašla jsem způsob, jak zabráit křídlům, aby mne přes úplněk vždy zanesla na místa, kde jsem instinktivně tušila, a částečně si z jiných částí měsíce i pamatovala, lidi, ale vždycky jsem se pokusila dostat na co nejopuštěnější místo. Předtím už jsem zkusila všechno ostatní, včetně přivázání se nejdříve ke stromu, pak ke skále, ale marně.
Dnes jsem mířila až k Sargasovým horám, dokonce až k místu, kde hory přecházely v oře. Byla to na tak krátkou dobu, za jakou jsem to urazila dlouhá cesta, ale doufala jsem, že se třeba unavím natolik, že nebudu mít na nějaké poletování při měsíčku ani pomyšlení. Taky jsem si s sebou vzala celou spoustu sušeného masa a večer ho do sebe všechno naládovala, v naivní naději, že třeba nedostanu hlad.
Když se kotouč měsíce pomalu vyhoupl na oblohu, slunce ještě zcela nezapadlo, přesto nastal čas proměny. Po chvíli jsem zatřepala hlavou, abych se zbavila dozvuků bolesti, zaklonila hlavu a zavyla světu svou výzvu. Oznámení, že se považuji za vrcholného predátora tohoto kraje a varování všemu živému, co by mělo tolik odvahy, aby mi zkřížilo cestu, nebo takovou smůlu, abych to vystopovala.
A tak to bylo správné. Všechno by se mělo třást hrůzou, při pouhé představě toho, co všechno dokážu! Proč vlastně ta stálá celoměsíční sebekontrola, to nekonečné potlačovánívlastní přirozenosti? Já byla divoká a nespoutaná, vládkyně hor a skutečný dravec. Tohle přece byl přirozený stav věcí, cokoli jiného bylo špatné, svazující...
Zahrabala jsem v zemi jednou tlapou, až jsem drápy vyryla rýhy do tvrdé kamenité půdy. Kolem se tyčily vrcholky Sargasových hor a já zatoužila po tich daleko vyšších daleko, předaleko na severu, daleko mimo hranice Sardu, tam, kde nevládl žádný zákon, jen dávno zapomenutá pravidla prosazovaná tesáky vlkodlačích Vůdců. Mými tesáky. V tu chvíli jsem měla dojem, že cítím, jak se něco známého dožaduje mé pozornosti, na okamžik se mi vybavil jistý malý zelenohnědý tvoreček s velkýma ušima a pocítila jsem znepokojení, ale pak to najednou bylo pryč.
Veškeré trochu racionální, byť takto scestné úvahy se rozplinuly, když mou mysl zahalil rudý závoj zuřivosti. Znovu jsem zavyla a zavětřila ve vzduchu snažíc se vypátrat cokoli živého, ale nejraději lidi nebo nějakou zrůdu, která by se se mnou mohla měřit v souboji. A vítr mi k nozdrám přivál slaný pach moře smísený ještě s něčím.
Srst se mi naježila a z hrdla se vydralo tiché sametové zavrčení, téměř zapředení. Plavoucí-dřevěné-věci-s-lidmi... jak že se to... lodě! Ano, tak se jim říkalo, tak je nazývali oni. Ani malá část mého já nezaprostestovala, když jsem vyskočila, jak nejvýš jsem mohla a vzápětí už se za máchání perutí tvořených jasnými plameny vznášela výš a výš.
Bylo tak krásně snadné překonat ty dva horské vrcholky, které mě dělily od moře. Lodě nebyly daleko, jinak bych je ani necítila, dokázala jsem je svým nočním viděním spatřit, pluly podél pobřeží. Byly čtyři. Zamířila jsem k nim a rovnou zaútočila na tu nejzadnější. Většina námořníků byla vzhůru a jen viděli tu vyjící obludnost s křídly, která se na ně řítila, křikem vzbudili ostatní.
Žádný z námořníků na čtveřici lodí převážejících zboží neměl luk, ale když jsem přistála na palubě poslední lodě, minula mne o pouhé centimetry harpuna na lov velryb. Jen to umocnilo můj vztek, už jsem ani nevyla a nevrčela, jen trhala a už tak rozostřené vnímání se mi zcela vymklo kontrole.
Částečně jsem se z transu - ovšem jen natolik, abych si vzdáleně uvědomovala, co dělám - probrala až ve chvíli, kdy se poslední z lodí, vlastně druhá v řadě, ale poslední mou navštívená, potápěla, jak jsem do ní nadělala stálými údery křídel díry. V čelistech jsem svírala něčí krk a vítila v tlamě a v srsti jeho teplou čerstvou krev a vnímala euforii z ní. Cítila jsem ale taky mokro na tlapkách, to mne probralo.
Pustila jsem bezvládné tělo a to se po nakloněné palubě sesulo do vody. Dvěma prudkými máchnutími křídel jsem se vznesla několik metrů nad moře, kde mi zkrvavenou srst zcuchal prudký vítr. Kroužila jsem nad tím dílem zkázy a postupně se ještě několikrát vrhla přímo do vln, abych zardousila některého z námořníků, který unikl mému běsnění na lodích skokem do moře. A i poté, co nezbyl jediný přeživší jsem trhala a kousala, občas i nějakou neopatrnou dravou rybu přilákanou krví rozptýlenou ve vodě.
A náhle tu byl úsvit, to tajemné, co mi zastíralo myšlení a udržovalo mne v jedné podobě, zmizelo. Ale vlkodlak není vodní tvor, s oceánem ani křídly se asi nepočítalo.
Celým tělem mi projela vlna bolesti, já nad sebou ztratila vládu a zřítila se do vody mezi mrtvá těla a dřevěné trosky a ploovoucí lana a plachtoví. Instinktivně jsem zalapala po dechu, ale do dkdu i nosu mi natekla jen zpěněná slaná voda. Plavat jsem ale nemohla, dokud proměna neskončila a já se potlučená, napůl utopená nechytila plovoucí dřevěné trosky a nedostala se tak na hladinu. Vykašlala jsem vodu. Hlava mi třeštila.
Chvíli jsem se jen držela drápy, tělem mi pronikal chlad mořské vody a chtivě jsem lapala po vzduchu. Jako každé ráno po takové noci, pomalu se mi do hlavy vrátili kompletní vzpomínky. To snad ne... Rozhlédla jsem se na mrtvoly všude kolem i na zbytky trupů lodí. Jak se mi povedlo zrovna tohle? Na tom beztak nesešlo. Důležité nebylo jak, ale co. A aby se ono co nikdo nedozvěděl. Vypětím všech magických rezerv jsem spálila zbytky lodí i těla, voda mi v tom nezabránila. Bylo mi pak ještě hůř.
Znovu jsem se promněnila ve vlka - zvyk je železná košile, pořád mi jakýsi hlásek v hlavě našeptával, že tu nemohu poletovat nahá - vzlétla z hladiny a nechala se donést větrem na břeh, kde jsem se svalila do kamínků na břehu a jen velmi pomalu se přesunula až k místu v horách, kde jsem nechala šaty. Nejradši bych se jen schoulila do klubíčka a skučela, bylo mi zle.
Ucítila jsem dotek něčí ustrašené mysli a závojem vzteku a zmatení minulé noci mi probleskla matná vzpomínka. ,,Cameiro?," zamumlala jsem v duchu, ,,co se stalo? Proč mi to nemůžeš přijít říct sem?" věděla jsem, že by se nesnažila se mnou marně spojit ve chvíli, jakou byla uplynulá noc, kdyby se něco nesemlelo. Navíc jsem vycítila její špatně skrývaný strach. Když se neměla hned k odpovědi důrazně jsem trhla za naše pouto.
,,To Trnka... včera po setmění začala rodit," pípla drewomka v duchu.
,,Co štěňata?" zajímala jsem se ihned znepokojeně. Proč zrovna tahle noc? Proč?!
,,Ta jsou v pořádku. Myslím, že jsou zatím v pořádku. Ale Trnka... ona pořád krvácí a taky tak divně štěká. Nemůžu s ní mluvit, ale Šíp vyšiluje a já vůbec nevím, co dělat! Enaio, rychle se vrať, prosím, já už to tu nevydržím!"
Představa rodící feny mnou moc nepohnula, přestože to, co jsem vyslechla určitě nebylo v pořádku. Ale histerie mé společnice způsobila, že mi po zádech přeběhl mráz a na okamžik jsem pocítila stejnou paniku jako ona. Byl to ale skutečně jen okamžik, pak se zase dostalo ke slovu racionální myšlení.
Bylo mi jasné, že na vytoužený spánek mohu zapomenout a vlastní křídla mne bolela ani ne tak po letu sem a kaskadérství nad vlnami, jako spíše po tom poloutopení v nich, kdy jsem si křídla otloukla o dřevěné konstrukce lodí i ocelové části. A teleportovat se až do Beristlie jednoduše nebylo možné, dokonce ani na několikrát.
Ani jsem v duchu nevyslovila její jméno a zlatá dračice Mairinika se zjevila vedle mě. Bez zbytečných prostojů jsem jí vylezla na hřbet a ona se co nejrychleji rozletěla k Beristlii. Krev mi na těle nezbyla žádná, všechnu ji smylo moře, tudíž jsem se nemusela bát, že někdo pozná, čím jsem strávila noc.

Doopravdy jsem neměla svůj šťastný den, vlastně očividně naopak. Zbývalo už jen pár kilometrů a dračice vytrvale mávala křídly, aby se dostala dost blízko k městu na to, abych se dokázala zbytek cesty teleportovat až domů, když se se mnou znovu spojila Cameira. ,,Můžete zpomalit," kníkla jen a znovu spojení přerušila. Nebylo však nutné říkat toho víc, vycítila jsem z jejích myšlenek dost.
Mairinika přesto nezpomalila, jen mne donesla až domů, kde mne vysadila na střeše. Uvnitř mne čekal pach krve, strachu a v pozadí taky tři slabé, neznámé psí pachy. Štěněcí. Zoufalé Šípovo kvílení a vytí otřásalo domem, Cameira se ho marně snažila udržet pryč od pelechu, kde leželo bezvládné tělo dlouhosrsté flekaté feny a odkud jsem slyšela slabé kvíkání.
Šíp vypadal, že je s to ta tři klubíčka rozdupat. Nikdy bych byla neřekla, že se zrovna on, vždycky klidný a poslušný takhle přestane ovládat. Na jeho hysterii jsem však neměla čas ani náladu, drapla jsem ho za kůži, vytáhla z kuchyně a zamkla ho v koupelně.
Postupně jsem všechna štěňata, jednoho bílého pejska s černými flíčky na uších, čeníšku a ocásku a dvě fenky, jednu černobílou s dlouhou srstí a druhou, na níž už byla znát podoba se Šípem nejen tvarem těla, ale též šedou srstí narušenou jen bílým odznakem na hrudi, vysušila dekami a přenesla do svého pelechu, jež jsem využívala ve vlčí podobě zabalila je do přikrývek, aby neprochladla.
Všichni tři ale pořád vyděšeně kničeli. Zapátrala jsem v nejzazších zákoutích mé paměti a vybavila si tón vrčení, jaký kdysi dávno používala matka, když jsem se jako malá bála a napodobila jsem ho. Nepřipadalo mi to jako zdařilá parodie, ale sourozenci přestali pištět, snažili se dobatolit za zvukem a hladově mlaskali. Já ale neměla nic, co by se hodilo jako výživa pro malé psíky, což bylo třeba urychleně napravit. Mimoděk mnou zacloumal vztek. Tohle všechno je Šípův problém, ne můj! Nechci je mít na krku, nejsem čoklí máma!
Vstala jsem, nechala trojici v pelechu, kde se nemotorně vrtěli, a vrátila se do kuchyně. Nemohla jsem si tady nechat zkrvavenou mrtvolu a ani nechtěla. Přidala jsem do pelechu i deky, jimiž jsem osušila psíky. Přitom jsem si všimla, jak má fena stále naběhlé břicho. Nějaké štěně se ani nenarodilo, nejspíš bylo příliš velké nebo ve špatné poloze. Na tom ostatně nesešlo.
Využila jsem svých schopností a celou tu smutnou hromadu spálila, bez kouře a popela. Úplně. Ryk a nárazy z koupelny, jak se Šíp snažil vyvrátit dveře přešly v tiché vytí. Nebyla jsem si jistá, je-li bezpečné ho už pustit, proto jsem nejdřív vyrazila pro náhradu za psí mateřské mléko. Poradila jsem se ze svými společníky a Therant se vytasil s poznatkem, že kravské mléko není pro psy vhodné, zato ovčí nebo kozí ano.
Pořád ještě se celá jedna polovina mého já toužila na psíky vykašlat, ale mléko jsem sehnala a taky láhev. Že by se jim chtělo z toho pít, to se říct nedalo. Hlad však nakonec zvítězil, přestože polovinu vybryndali. Ortal celou scénu pozoroval ze skříně a nakonec prohodil: ,,Ty seš stejně divná, Enaio. Kdo by byl řekl, že zrovna ty budeš láskyplná chůva?"
,,Cekni o tom a jsi mrtvý!" ucedila jsem a konečně pustila Šípa, který tiše zmizel pod gaučem. Ani se na své potomky nepodíval. Vlastně se ani moc nebylo co divit, psi nebyli jako vlci. Ti se se ztrátou druha obvykle vyrovnali velmi snadno. Psi ne.
,,Jak jim budeš říkat?" zajímal se dál mistat.
,,Štěně, Štěně a Štěně," zabručela jsem zachmuřeně. Nechci je! ječelo mé vlčí já. Nejsou moje!
,,Zítra vymyslíme jména," uzavřel Ortal debatu.
Tiché chrupkání z pelechu dávalo tušit,že malí psíci jsou v této domácnosti jediní, kdo bere situaci optimisticky.

37)

Štěně, černobílá fenka, se mi spokojeně schoulila v náručí a tichounce si broukala. Vlasy se mi samy od sebe naježily a až mne zabrněly zuby, jak silné najednou bylo nutkání se do toho malého tělíčka zahryznout. Rychle jsem fenku položila k sourozencům, sklidila nepořádek po krmení a nechala tiše pochrupující trojici v obývacím pokoji v pelechu. Brzy si k nim lehl Šíp a hřál je.
Polila jsem se za krkem ledovou vodou a v duchu svému vlčímu já pořád dokola přikazovala: No tak, ovládej se trochu! Jsou to jenom štěňata! Nezáleží na tom, čí, nechceš jim nic udělat. Bylo to jako házet hrách na stěnu, jedna část mého já se pořád ježila při pouhém pohledu na ně, ale musela jsem ji prostě držet na uzdě. Ještě těžší bylo utajit tuhle skutečnost před Šípem a mými společníky.
Ano, šlo samozřejmě taky o to, že ta moje vlčí polovina se bouřila př představě péče o cizí potomstvo. Vlci cizí mladé zabíjeli, aby nekonkurovali jejich vlastním vlčatům. Proto v divokých smečkách často měl vlčata jen vůdčí pár, dominantní vlčice totiž potomky svých níže postavených družek většinou zadávila. Slabší vlčice pak mohly kojit i její vlčata, aby byla silná.
Ale to přece není jediný důvod, že? ozval se mi v hlavě zlý hlásek. Pro sebe jsem si zavrčela, ale v duchu jsem si musela přiznat, že na tom něco bude. Ne ve vědomé úrovni mého myšlení, ale hluboko v podvědomí jsem asi měla zakořeněnou nenávist vlků k cizím vlčatům silněji, než bych měla mít. A důvod? Banální, dalo by se říct, určitě ne takový, kvůli jakému bych se něčeho takového dopouštěla vědomě. Ale lidské povědomí je prevít a co teprve, když se spojí s vlčím.
U vlkodlaků to bývá stejné jako u vlků, většina vlkodlačic může otěhotnět jen dvakrát do roka. Já měla dědečka proměněného elfa. Přestože pak teoreticky byl vlkodlakem, nikdy nebyl jako skutečný vlkodlak. Rozmnožování takových jedinců s jinými vlkodlaky bylo vždy nejistým krokem. A když si pak můj otec - Seiao'arr , našel za družku mou matku, způsobil, že v rodě Vůdců ohnivého klanu už navěky bude kolovat krev přeměněných. Svým způsobem vadná krev. Nevlkodlačí.
Nevím, proč se zrovna tady stala chyba, matka ale taky nebyla úplně vlkodlak, už od pohledu ne. Ale zatímco jí to přineslo slabost smísenou s neschopností používat magii, já zdědila tělesné výhody vlkodlaků a elfské nadání k používání magie a nesmrtelnost.
Přitom jsem však věděla jistě, že jsem poslední potomek rodu Werserrkeic. Až jednou zemřu, klan přijde o poslední Seiao'arr a to i kdybych si nakrásně našla vlkodlačího druha. Já si nikdy nemusela dělat starosti s nechtěným početím.
O to silněji se tedy mé vlčí já bouřilo proti existenci těch tří neškodných klubíček. A poté, co jsem posledně narazila na Darow v lese... Ona si nejspíš myslela, že jsem to nepoznala, protože jsem to nekomentovala, ale já k tomu prostě neměla, co říct.
Dřív, když mi došlo, že se mnou asi není něco v pořádku, jsem fakt, že jako jedna z mála dámské poloviny bojovníků, netrpím jednou za měsíc nebo rok bolestí břicha, považovala jsem to za výhodu. Postupem času už mi to tak úžasné nepřišlo.
Jelikož Štěně, Štěně a Štěně - skutečně jsem je doposud nepojmenovala - se právě najedli, měla jsem čtyři hodiny čas, než je budu muset znovu nakrmit. A naneštěstí jsem měla taky práci, respektive další úkol od královny.
Něco lovilo hospodářská, a nejspíš i divoká zvířata, jen si toho nikdo nevšiml, a to včetně něčeho tak velkého, jako byli koně a býci. Často se zvířata nenašla vůbec, jindy byly nalezeny ožrané mršiny.
Už mn napadlo, jestli tajemným lovcem není divoký drak nebo wyvern, ale nějak mi to nepřipadalo to pravé. Ti byli přeci jen příliš velcí, navíc létali. Určitě to prošetřil už někdo přede mnou, takhle jednoduché vysvětlení by byli objasnili hned. Ba ne. Tady řádí nějaký pozemní lovec. Na mém území...
Hned, jak mi královna tento úkol zadala, prošla jsem všechna známá místa, odkud zvířata zmizela, ale na žádné stopy jsem nenarazila, bylo tam příliš jiných, čerstvějších pachů, které pach dravce, pokud nějaký zanechal, překryly. Nezbývalo tedy, než čekat, až znovu zaútočí, bez ohledu na to, co je zač.
Jelikož s tímhle jsem zatím nic dělat nemohla a jen se užírat by nemělo smysl, vzala jsem svůj nový luk a vyrazila zase trénovat. Nebála jsem se, že ztratím dovednosti, ty jsem měla vžité velmi hluboko pod kůží, ale s tělesnou kondicí to bylo jiné.
Střelba v letu na nehybný i živý terč mne bavila, ale nemohla jsem s ní strávit celý den. Ani jen na křídlech jsem nemohla strávit celý den.
Osvojila jsem si věru zvláštní způsob cvičného boje. Tvořila jsem si ohnivé iluze protivníků a snažila se bojovat stejně za obě strany, takže jsem viděla a využívala své případné nedostatky a tím se jich zbavovala. Taky jsem se tím zdokonalovala v používání oněch iluzí.
Do města se mi vracet sakra nechtělo, ale přesto jsem znovu přihřála mléko štěňatům a nakrmila je, sledována Šípovým úzkostlivým pohledem. Když jsem je znovu zabalila do dek a přesunula se do ložnice, kde jsem zpoza postele po dlouhé době vytáhla kytaru, objevila se Šípova střapatá hlava ve dveřích. Pes střihl jedním uchem, tiše zavrčel, aby upoutal pozornost a čekal.
,,Potřebuješ něco?" zavrčela jsem v psí řeči, ne však nepřátelsky. Šíp zahrabal tlapkou v podlaze, divže do ní nevyryl rýhy, a štěkl: ,,Myslím, že moje štěňata už by měla dostat jména."
Dej mi s těma darmožroutama pokoj, měla jsem sto chutí zavýt, ale ovládla jsem se. Šíp si nesmělk myslet, že jsou pejsci na obtíž nebo že je nemám ráda, pořád ještě truchlil po Trnce, jejich matce. Odložila jsem rozlazenou kytaru na pokrývku a následovala vlkodava zpět do obývacího pokoje. Je to ostatně jen otázka minut a budu mít klid.
Šíp tiše měkce zavrčel, když položil hlavu na okraj pelechu a všechny tři čeníšky se otočily jeho směrem a začaly tiše, spokojeně brumlat. Vlkodav olízl šedivou fenku, která mu jednoho dne bude velmi podobná, přestože nejspíš o hodně menší. ,,Co tahle?" zavrčel.
,,Nevím," snažila jsem se znít ochotně a vesele a dařilo se to, ani z mého pachu nebylo nic vycítit. Ale v tuhle chvíli jsem nijak netoužila jim ublížit, ,,třeba Ruth? A ta černobílá by mohla být Cindy."
,,To jsou dobrá jména," zavrtěl Šíp ocasem. ,,A ten pejsek?" dotkl se čenichem posledního, nejsvětlejšího štěněte s krátkou srstí.
V hlavě se mi ozval Irielův hlas: ,,Co Levi? Já bych chtěl Leviho!" referovala jsem jeho přání Šípovi a ten zastříhal ušima na znamení souhlasu. Takže Cindy, Levi a Ruth. Všichni tři blaženě spali netuše, že právě dostali nová jména.
Pomyslela jsem si, jaké by to asi bylo krásné, být takovým štěnětem, mít jistotu, že okolí se o mne postará, zajistí mi pohodlí a až otevřu oči a začnu běhat, budu miláčkem lidí. Musí to být nádhera, být takové malé štěně.
Zbytek dne uplynul klidně a stejně tak noc, kterou jsem strávila na střeše čtením při světle plamínků, jež jsem vykouzlila. V noci byl trochu chládek, což bylo velmi příjemné.
S prvními ranními paprsky se však přiřítil jeden z královniných vojáků, vlastně jedna z vojaček a div nevyrazila dveře, jak na ně bušila. ,,Jestli ty dveře rozbiješ, tak si mě nepřej!" zaječela jsem na ni ze střechy, přehoupla nohy přes okap a skočila dolů. Přistála jsem před ní a založila si ruce v bok. Tuhle jsem znala a v rámci možností s ní vycházela v dobrém, nebyla totiž člověk. Byla upírka a jmenovala se Weithy.
,,Po ránu milá jako vždy? Špatně ses v noci najedla?" ušklíbla se upírka a ukázala zuby.
,,Nedala by sis k snídani topinku s česnekem?" vrátila jsem jí to.
,,Děkuji, už jsem jedla." usmála se mile. ,,Zato ty už asi neposnídáš."
,,Proč ne? Semlelo se něco, u čeho nesmím chybět?" nadhodila jsem a dozvěděla se, že ano, skutečně semlelo. A semlelo se další zadávené zvíře - kobyla, jež byla nalezena napůl sežraná na kraji lesa. Mrtvé tělo bylo ještě teplé, když je ráno nalezl farmář, jemuž zvíře patřilo. To znamenalo, že stopy budou čerstvé...
,,Hned vyrážím." přikývla jsem, ale hned se protáhlo až po rychlém osprchování a bleskové snídani pro mne a ty malé prevíty. Ruthin malý jazýček mi přejel po prstech, když jsem se opřela o pelech. Střihla jsem překvapeně ušima a trochu sebou cukla, ale žádné nutkání štěně přetáhnout se nedostavilo. Pohladila jsem všechny tři po ouškách a vyrazila ven.
Ožraná mršina ležela tam, kde ji farmář našel, nikdo s ní nehýbal. Rovnou jsem se proměnila do vlčí podoby a nabrala vzduch. Pach masa, krve a smrti mi naplnil hlavu a lákal k jídlu a ničení. Ale potlačit tyto choutky jsem až na jedinou noc v měsíci povětšinou zvládala.
O něco slabší stopu zanechal ten lidský farmář, cítila jsem přesto nejen jeho základní stopu, ale též emoce, které ho v tu chvíli ovládaly - úlek, že si ráno dal pivo a chleba se sádlem a na botách měl zespoda nalepené slepičince. Citlivý čich nebyl vždy výhodou, mimo jiné to znamenalo, že na vlkodlaky dobře fungovaly takzvané pachové miny.
Konečně jsem pod vrstvami silných stop zachytila slabý pach něčeho masožravého. Cítila jsem ... ne, bánší to nebylo, ale bylo to cítit podobně a taky trochu jako skřet nebo něco podobného... rozhodně to bylo zvláštní. Pach byl rozvátý, nemohla jsem druh spolehlivě určit. Zanechávalo to jen neznatelné otisky, kdybych stopy necítila, v už narovnané trávě by mi trvalo věčnost je najít a možná bych neměla úspěch. Mělké stopy vzdáleně připomínaly lidské, na okrajích rýhy od drápů, či co to bylo.
Co jsem asi tak měla dělat? Vydala jsem se po stopách, tiše, plíživě, jako šelma na lovu. Což jsem vlastně i byla, mou kořistí byla jiná šelma. V duchu jsem byla ráda, že to není vlkodlak, nemohla jsem všechny pouštět jako Neirru, ale nechtěla jsem je zabíjet. Ne znovu.
Pach vetřelce zesílil a já nepatrně změnila směr, abych od něho byla po větru, až na něj narazím, což se stalo vzápětí. Srst se mi zježila, když mi čenich referoval, že jsem u cíle a já se z bezpečí úkrytu v houští rozhlédla a spatřila to, co jsem stopovala.
V malé prohlubni mezi kořeny velkého dubu si pelech vyhloubil bizarní tvor, mimochodem byl to ten, ne ta. Nyní jsem už byla schopná rozeznat rasy, co jsem z něho cítila. Částečně upíra či bánší - ti měli velmi podobný pach u míšenců často nejasný - orka a skřeta. Jak vzniklo tohle jsem se radši ani nechtěla ptát, ostatně to nebylo důležité. Důležité bylo toto: Je to dravé. Je to necivilizované, divoké. Bylo to velké a očividně bojeschopné. Zřejmě to neovládalo magii.
Jsou chvíle, kdy fér je prostě neexistující slovo. Boj mezi tyto chvíle patří, pokud se může změnit v boj na život a na smrt, což může vlastně kdykoli. Takže žádné hraní si na hrdiny. Faktem však zůstávalo i to, že se mi nechtělo zabít něco tak krásně zrůdného. Bylo to však nejjednodušší, nejrychlejší a nejméně riskantní řešení. Stačil jeden přesně mířený šíp. Nestvůra sebou ani neposledy necukla.
Ovšemže přesně tohle jsem do hlášení nedala, sebevrah jsem přeci jen nebyla. Ale v obcházení pravidel a servírování polopravd autoritám jsem měla více než slušnou praxi. Bude to chtít jen staré dobré fráze jako ,,souhrou náhod se mi podařilo zjistit" namísto, abych řekla: ,,vytloukla jsem to ze dvou lidí za pomoci drápů". Královna se nikdy zbytečně nevyptávala. Moudrá to elfka.
Doma jsem po krmení posbírala některé své zbraně, skoro každou volnou chvíli jsem trávila tréninkem. Když nic jiného, tak na mé fyzické kondici se Fain odchod nepodepíše. Celkově to ale nebylo tak těžké, jak jsem se bála. Jak už jsem kdysi zmínila, vlastně jsem ji ztratila dávno. Vlci se neohlížejí.
Zrovna jsem rozmýšlela, jestli dnes vezmu dvojostří nebo kopí, obojí bych těžko pobrala, jen by to překáželo, když jsem ucítila něco jako cizí vědomí, přestože ne úplně. Ten zatracený...! Div jsem v tu chvíli neupustila všechno na zem, dostavila se vskutku nečekaná touha pláchnout.
Vylovila jsem ten malý, blíže neurčitelný, ale vzdáleně kámen připomínající předmět zpod skříně, kam jsem ho pohodila hned v den setkání a on od té doby zůstával tichý. Skoro jsem začínala naivně doufat, že Prastarý jen vyhrožoval a ve skutečnosti mi dá pokoj.
Jen jsem sevřela předmět v rukou, uslyšela jsem jeho hlas, který bez úvodu spustil: ,,Doufám, že si pamatuješ ten malý trpasličí důl, který odmítl Igorathu dodávat železo na výrobu zbraní?" Neobtěžovala jsem se odpovídat, on tedy pokračoval a mluvil dlouho. Byla jsem ze srdce ráda, že v tu chvíli nevidí můj výraz. ,,Proč?" donutila jsem se to slovo v duchu vyřknout klidně, chladně.
,,Protože ty to nechceš dělat. A protože všechno, co od téhle chvíle uděláš by se postavilo proti tobě, kdyby ses rozhodla utrhnout z vodítka."
Teda, nečekala jsem, že to řekne takhle přímo. Proč, proč, proooč?! Prostě protože proč ne? To bylo chování malého dítěte, které jednou nedostalo, co chtělo. Ale tak on se choval vždycky. A já vlastně taky... Ale tentokrát jsem prohrála.
Vztekle jsem tou věcí mrštila o protější stěnu, ale dosáhla jsem tím jen toho, že kolem místa nárazu popraskala omítka. A nebudu ho poslouchat a nebudu a může si trhnout čím chce, já to dělat nebudu! Tyhle úvahy nebyly vůbec k ničemu dobré. Já ho budu poslouchat a udělám, co řekne. A on za to bude mlčet, dokud ho bude tahle hra bavit. A pak... bylo by vůbec nějaké pak?
Věděla jsem, že nedávno dovezli nové zbraně. Nemohla jsem se nikde objevit se svými starými. Pro všechny případy. Naštěstí ve městě se toulala spousta existencí a já byla v maskování dobrá. I v maskování pachu. Nikdo mne nemohl poznat, když jsem si pro začátek vybrala dýku s vázanou rukojetí.
Jisté profese si volí černé oděvy. Já se rozhodla to trochu spestřit... 

38)

Snad každý zná ten pocit, kdy si přeje být kdekoli jinde, než právě je. Já bych v tuto chvíli klidně byla i kdykoli jindy a kvůli čemukoli jinému.
Nehrozilo, že si mne jednou někdo s tímhle spojí, pokud mne tedy nechytí přímo na místě. Odlétala jsem zneviditelněná a jako obvykle jsem zamaskovala svůj pach. Navíc jsem ještě dlouho po odletu - díky energii z prstenu, jež jsem měla bezpečně skrytý pod rukavicí, takže nehrozilo, že ho někdo pozná - udržovala svou iluzi, která zůstala na střeše, dokud jsem byla s to ji udržet a Iriel ji hlídal, ačkoli nechtěl. Takže bych neměla šanci tohle stihnout, že?
A stihnout co vlastně? Důvod, proč se mnou více než polovina mých společníků od rozhovoru s Gavinem neztratila ani slovo. Rozkazy byly jasné:
Srovnej ten důl se zemí.
Vytvoř si novou identitu.
Chci jednoho přeživšího, aby řekl, co viděl.
Žádné schovávání, vyraž s plnou parádou.
Jestli tě náhodou napadne z toho vycouvat...
Křídla mne pálila, ale já musela letět rychle, jinak hrozilo, že iluze zmizí moc brzo na to, aby se stala spolehlivým případným alibi. Štěstí mi přálo, skrz clonu mraků mne ze země nikdo zahlédnout nemohl a takhle vysoko už létali jen draci a wyverni, a já nenarazila na žádného.
Když přišel čas přistát nedaleko dolu, opět jsem využila neviditelnosti, která naštěstí vydržela dost dlouho, abych přistála v lese u malé tůně, kde mne mezi stromy nemohl nikdo vidět. Křídla jsem ihned zatáhla.
Z ramen jsem setřásla těžkou tornu. V ní se nacházela má nová dýka - prozatím jediná zbraň určená pro tyto výpravy, protože jsem chtěla zůstat opravdu neznámá se vším všudy, nedojdou drápy použití a tesáky teprve ne.
Vylovila jsem z brašny neforemný bílý ranec a rozvinula ho. Ranec se změnil ve sněhově bílý oblek, šitý oproti většině jemu podobných dost neobvykle a to nejen barvou. Jeho horní vrstvy - vrstvené tyto obleky byly kvůli ochraně jejich majitele, samozřejmě - byly velmi volné, vůbec nepřiléhaly na tělo. To mělo jediný účel. V tomhle bylo nejen nemožné určit, jaké je osoba v obleku postavy či rasy, ale též, je li to muž nebo žena. Všichni tak nějak automaticky předpokládali, že vrahové, zloději a válečníci bývají muži. Až na ně, kteří věděli své, ale zase se tím nechlubili.
Vlasy jsem stáhla do velni pevného copu, v obličeji mi nesměl zůstat jediný pramínek. Taky jsem si na kůži nanesla novou vrstvu oleje, pod nímž zmizel můj pach. Vyměnila jsem svůj šedočerný oděv za tu zářivě bílou soupravu a shlédla na svůj odraz ve vodě. Skutečně nebylo vůbec poznat, co jsem, natož pak, kdo jsem. Samozřejmě tedy až na ten detail, že jsem měla odhalený obličej a ruce a též bosé nohy, což jsem však napravila.
V postranní kapse torny jsem měla rovněž bílé rukavice s ocelovými bodci na kloubech, ubohou to náhražku drápů, bílé boty s kovovými špičkami ( ne však ze spoda, aby neklapaly ) a samozřejmě masku.
Ta byla kovová jako bodce rukavic a špičky bot. Tedy kovová na obličeji od čela k nosu a zdobily ji ozdobně vyryté ornamenty. Otvory pro oči byly kryté zvláštní tmavou látkou, která mi umožnila vidět, ale skryla tvar a barvu mých očí. Zbytek hlavy, od úst dolů a vzadu vlasy, byl skrytý bílou rouškou, jež se zapínala se zbytkem obleku vnitřním zipem pod krkem. Takže jsem byla opravdu maskovaná. Nikde ani milimetr kůže ani jediný vlas. Dýku s výzanou rukojetí jsem si samozřejmě vzala s sebou. A ještě jednu věc. Obyčejný dlouhý bič, jakých na trhu seženete desítky.
A že je to tak okázalé, že mne nikdo nepřehlédne, že si mě každý všimne během dvou vteřin? To byl účel. Kdo kdy viděl zloděje, vraha či žoldáka v bílém? To bude pěkný chaos. Zbývalo vždy jen vymyslet, jak se dostat na místo určení.
To jsem pro tento případ vymyšlené měla, nikam jsem nechodila nepřipravená, navíc jsem toto místo znala. Už jsem tady byla. Jednou.
Všechno oblečení, co jsem vyměnila za bílou ,,uniformu", včetně prstenu jsem nacpala do torny a vytáhla z ní poslední věc, obyčejný, objemný hnědý plášť a hnědošedé kamaše a paruku. Ano, obyčejnou světlehnědou paruku. To by mělo stačit. Tento trpasličí důl byl volně přístupný obchodníkům a vyjednavačům a denně jich sem dorazilo tolik, že cesta nezůstala nikdy prázdná. Byl to malý důl, ale o železo byl zájem.
Původně jsem plánovala jít pěšky, ale když jsem se dostala na kraj lesa, viděla sem, že nedaleko se usadila skupina lidí, aby si odpočali oni i jejich koně. Neodolala jsem. Zvířata nikdo nepřivázal a všichni byli zaujati jídlem a pitím, nikdo si nevšiml, když jeden z koní, grošák, jehož jsem si myslí přivolala, potichu odběhl.
Odvedla jsem zvíře o kus dál, za ohyb lesa, vyšvihla se do sedla a konečně zamířila k dolu. Brzy jsem se octla na hlavní cestě, kde jsem nebyla sama, dokonce ani ne sama s kapucí na hlavě. Dávala jsem si pozor, aby nšlo zahlédnout, že ,,mé" po ramena dlouhé vlasy neskrývají odhalenou tvář. Dostat se dovnitř bylo tak děsivě jednoduché, dva strážící trpaslíci nikoho u brány nezastavili.
Ucítila jsem cizí vědomí a mimoděk se obrnila, ale vzápětí jsem poznala Meritu. Když ale promluvila, zježily se mi pod oblekem vlasy. ,,Enaio, tohle přece..."
,,To jsme probíraly." odsekla jsem jí v duchu a stáhla se do bezpečí vlastní hlavy. Když došlo na věc, nemyslela jsem už vůbec na nic, jen na to, co mne čeká a jak to nejlépe provést. Jako by mi někdo úplně vygumoval hlavu. Byl to známý pocit. Tyhle akce vždycky tak trochu připomínaly úplněk.
Měla jsem přesně vytvořený seznam kouzel, jaká nesmím používat. Byla to některá ohnivá, ale těch nebylo moc, samozřejmě rozdvojení, telepatie s inteligentními rasami a moje vrozená schopnost. Ta by se hodila, ale byla natolik neobvyklá, že nepřipadala v úvahu. Navíc se jí už proslavil někdo ,,jiný".
Octla jsem se u stájí, kde obchodníci a poslové nechávali koně. Dál už se tak snadno nedostanu. Bude to muset stačit. ylo pozdě z toho vycouvat, ostatně, kdybych to udělala, tak co? Gavin by do puntíku splnil, co řekl. Nenechám se chytit po takové době. Jen musím najít způsob, jak se jeho zbavit.
Stačilo jediné pobídnutí myslí a grošák se vylekal k smtri, kvůli tomu, jak jsem ho pobídla. Nechal své tělo pod vládou instinktů, se zděšením zaržáním se vzepjal, jen dopadl zpět na nohy, vyhodil zadníma, nakopl koně za sebou a rozběhl se nezadržitelně k východu.
Já v tom zmatku pustila uzdu, seskočila a zbavila se svého převleku v převleku. Jen málokdo mi v nastalém mumraji věnoval pozornost, přesto se ozvaly poplašené výkřiky a někdo zakřičel několik rozkazů v trpasličtině. Já tu řeč znala a z větší části ovládala, tohle však bylo příliš rychlé.
Trpaslíci se stejně jako vlkodlaci neproslavili svým magickým nadáním. Pokud dokáží kouzlit, bývají to obvykle jen některá kouzla živlu země, najdou se výjimky jako všude, ale většinou je to takhle.
Několik šípů, jež vypálily stráže, odrazil můj ohnivý štít nebo minuly cíl. Jeden dokonce zasáhl jiného tpaslíka, skutečně se mi splašeným koněm povedlo vyvolat paniku, všichni do sebe vráželi, ječeli, až se prostory plnily ozvěnou... no hrůza.
Protože však trpaslíci byli dobří válečníci, na ně se po několika vteřinách omráčení panika nevztahovala. Hlídky vyrazily proti tomu pošetilému vetřelci, který vtrhl do jejich dolu, avšak já se teleportovala, abych opět získala výhodu překvapení.
Co všechno se událo pak lze jen těžko popsat, řeknu jen tolik, že jsem do puntíku splnila zadané pokyny a celá akce skončila, když jsem hlouběji v podzemí narazila na sudy petroleje na svícení, telekinezí je odhodila na okolní stěny a jak se rozbily, petrolej se dostal ven a já ho zapálila. Mně plameny neublížily.
Požár sesice odehrával jen v dolních patrech, ale dost možná se rozšíří i nahoru, to už jsem zjistit nehodlala. Plameny olizovaly vše kolem, jen pár trpaslíků ovládajících vodu se je zatím nepříliš úspěšně snažilo hasit. Udělali tu chybu, že ve chvíli, kdy se petrolej vznítil, spustili ničitele v bílém - už taky červeném a hnědém a šedém - z očí. Já vyběhla zpět nahoru a strhla za sebou schodiště.
Běžela jsem ven, občas mi stále létali kolem hlavy šípy, tak jsem je posílala telekinezí zpět, povětšinou přesně, neměla jsem však čas mířit. V zádech jsem stále cítila sálavé teplo ohně, tady bylo tolik hořlavých věcí...
Mou pozornost upoutaly tupé nárazy a ržání plné paniky. Koně ve stájích se nemohli dostat ven, cítili požár a panikařili. Někteří trpaslíci měli zjevně za úkol dostat zvířata ven, očividně jen sloužící, ani neměli zbraně. Vyvedla jsem jednoho menšího koně s očima vyvaleným astrachy a trochu ho uklidnila teleatií.
Než stihl někdo zareagovat, vyskočila jsem na neosedlané zvíře, chytila za plnovous jednoho trpaslíka a tryskem vyjela ven z brány. Trpaslík vytáhl od opasku dýku a já ho radši hezky rychle pustila, ale potřebovala jsem ho pro případ, že by se nikdo jiný ven skutečně nedostal.
Už mi docházela magická energie, přesto jsem telekinezí obrovskou bránu zavřela a zatavila kovové spoje. Jen tak už ji nikdo neotevře.

Trpaslík se terpve v tuto chvíli vyhrabal na nohy, otřesený tou jízdou. Potřebovala jsem, aby řekl, co viděl, ne aby se mi pokusil probodnout krk. A přesně o to se pokusil, uhnula jsem ráně dýkou na nakopla ho plnou silou do hlavy okovanou špičkou boty, což při jeho výšce, přiznejme si, nebyl problém.
Nechtěla jsem ničit svou dýku, vzala jsem si tu, co patřila nyní bezvládnému trpaslíkovi, jehož jsem odtáhla o kus dál za několik zakrslých smrčků, a do dřeva v bráně jsem vyryla:
,,Chaos vždy převládne nad řádem, protože je lépe organizovaný. Já jsem Chaos."
Stihla jsem to opravdu v poslední chvíli. Z dálky se sem totiž už řítila pomoc. Po chvilce jsem v čele skupiny jezdců rozeznala postavu na mnohem menším koni. Vida, trpaslík. Rychle jsem se rozhlédla. Poplašený rezavý koník tady aštěstí pořád stál. 
Potichu, klidně jsem na něj zabroukala a pohladila ho po nose. Neuskočil, když jsem na něho vylezla, sle stále se mu neklidně třásly svaly na bocích. Když jsem ho pobídla, vyrazil jako střela, hnaný stále strachem a navíc určitě slyšel křik z uzavřeného dolu. Už zjistili, co jsem provedla s bránou.
Nebyl to vůbec rychlý kůň, byl to spíš poník, ale běžel, jak nejrychleji mohl. Jezdci nás přesto doháněli. Pobídla jsem ryzáčka k lesu, pod ochranu stromu jsme se dostali včas. Pamatovala jsem si cestu k místu, kde jsem nechala tornu s věcmi, ale poníkovi se lesem špatně běželo. Po chvíli jsem seskočila a běžela dál sama.
Nebyl čas, už jsem cítila své pronásledovatele. Mohla jsem se jim postavit, ale nemusela bych vyhrát. Navíc jsem nechtěla. Nestihla bych se převléci, než by sem vystopovali krvavé otisky podrážek, proto jsem si jen přehodla tornu přes rameno a využila zbytky sil na dvě kouzla.
Teleportaci, abych se dostala dost vysoko nad koruny stromů a nenašly se stopy po křídlech, a zneviditelnění, opět dokud jsem se neoctla nad mraky. Samotný let nespotřebovával magii, šlo jen o sílu létacích svalů. Tentokrát mi navíc pomáhal vítr.
Takhle jsem do města nemohla, zamířila jsem k Delphským, zakroužila nad Deweliným jezerem a jen jsem se ujistila,že tam nikdo není, přistála jsem u vody, kde jsem se vykoupala, převlékla a vyčistila oblek a pomalu se dávala dohromady po náročné akci.
Vyčištěný a vysušený oděv jsem spolu s dýkou naskládala do torny a tu pak skryla na předem určeném místě. Ne u jezera, ale v malé skalní proláklině výš proti proudu potoka za malým vodopádkem, kterou jsem objevila náhodou už dávno.
Do města jsem doběhla ve vlčí podobě, rovnou jsem běžela domů. Měla jsem trochu strach, co Ruth, Levi a Cindy, sotva otevřeli očka a já už jim místo láhve dala misku, abych mohla mizet na delší dobu. Zbytečné byly mé obavy, všichni tři byli nacpaní a spali.
Složila jsem se na pohovku, přikryla si hlavu jedním z polštářků a zavřela oči. Tohle se mi jednoho krásného dne vymstí, jako bych nevěděla, jak to dopadá, když utíkám před maléry a šlapu přitom přes mrtvoly, doslova.
Nikdo z mých společníků se se mnou nespojil, ale já cítila jejich znechucení. Tyhle myšlenky jsem z nich dokázala vyčíst, přestože se drželi stranou:
,,...Tohle bych nečekala..." Cameira.
,,...Možná jsem si špatně vybral..." Raubarath.
,,...Slušný výkon..." samozřejmě Dista.
,,...Nechat za sebe platit nevinné..." Warkariss.
,,...Škaredě vymstí..." Iriel.
,,...Proč?..." Merita.
,,...Jiné řešení..." Therant.
,,...Neměla dělat..." Ortal.
Jediná Mairinika promluvila přímo ke mně: ,,Nevím, čeho jsi tímhle chtěla a chceš dosáhnout, ale spálila sis tím poslední záchrané lano."
Znovu jsem se stáhla pryč, aby dračici nenapadlo pokračovat. Neměla ravdu. Prostě neměla a nemohla mít. Nechat ho prozradit, kdo jsem by se rovnalo sebevraždě. Na tu jsem sic pomýšlela a není to tak dávno, ale překročila jsem už jistou hranici.
Z kuchyně se přihrnul Šíp a já byla za to rozptýlení vděčná, některé momenty dneška mi stále hlodaly v mysli. Natáhla jsem ruku, abych psa podrbala a všimla si svitku, který nesl v tlamě. Byl to vzkaz od královny, měla jsem se dostavit na hrad.
Šíp nevypadal, že by byl ochotný zůstat tady, vzala jsem ho tedy s sebou. Předpokádala jsem, že se bude jednat o další úkol a měla jsem pravdu. O co by taky šlo jiného? Nebyly důkazy a sem se navíc zpráva o jatkách v dole ještě určitě nestačila dostat, přestože se sem určitě dostane.
Královna vypadala zaskočeně, když jsem se ukázala takhle pozdě večer, už se stmívalo. Poslouchala jsem líčení o trojici zlodějů, kteří zničili stánek na trhu a vykradli ho, ale z nichž se podařilo lapit jen jednoho. Napůl jsem myslela na něco jiného, ale zůstalo mi toho v hlavě dost. Šíp mi celou dobu líně ležel u nohy.
,,Chci vidět toho vězně," řekla jsem nakonec.
,,To samozřejmě můžeš, nepromluvil ale ani v cele ani u výslechů," povzdechla si královna.
,,Vždy je třeba položit správnou otázku," namítla jsem klidně.
Pherenikés chvilku sledovala moje rucea já si vzpomněla, kolikrát jsem se tady objevila s drápy volně vytasenými. Mé úvahy se ukázaly být na místě, protože královna nakonec přísně řekla: ,,Žádné násilí, neubliž mu! Máme tady určitá pravidla."
,,Já vím, Veličenstvo. Slibuji, že mu neskřivým ani vlásek," odpověděla jsem. Skutečně jsem mu neplánovala nic udělat, ale o postrašení nikdo neřekl ani slovo. Královna mi věnovala poslední dlouhý pohled a pak mne propustila. Věděla jsem, že si zahrávám. Zahrávala jsem si tak od počátku.
Jeden ze strážných mne dovedl k cele toho zloděje. Ten seděl na dřevěné židli u zamřížovaného okna s rukama založenýma na prsou. Cela byla jinak vybavena tak jako všechny cely. Stolek, postel, kdbelík.
Tiché kníknutí mne donutilo otočit se. Byl to Šíp, nelíbilo se mu tady. Podívala jsem se na vojáka: ,,Vezměte ho prosím zpět nahoru." Voják se na obrovského psa nejistě zadíval, tak jsem dodala: ,,Nekouše a je dokonale vycvičený."
Sledovala jsem, jak odcházejí, vlkodav se ještě dvakrát ohlédl, ale jinak se doopravdy choval vzorně. Někdy jsem si přála, aby nebyl tak dokonale poslušný. Obrátila jsem pozornost zpět na zarostlého muže v cele a setkala se s jeho zamračeným pohledem. ,,Neřeknu ani slovo," prohlásil úvodem.
Pokrčila jsem rameny. ,,Nikdo tě nenutí."
Měla jsem tady klíče, ale dveře cely jsem si otevřela pomocí drápu. Velice užitečná dovednost. Zloděj obezřetně sledoval, jak vcházím a když jsem za sebou dveře znovu zabouchla, vstal. Nebyl příliš vysoký, vlastně byl nižší, než já.
,,Tak dobře, kde jsou?" z mého hlasu ukapávala upřímná zvědavost a tvářila jsem se jako Milius. Varování pro každého, kdo mne znal. On mne naneštěstí pro sebe dnes viděl poprvé.
,,Řekl jsem, že ti nic neřeknu!"
,,Řekneš," nesouhlasila jsem s ním. Neměla jsem důvod být na něho hodná. Ale neplánovala jsem být zlá, to by to vypadalo jako v tom dole. Něco mezi tím a možná ani to, pokud bude rozumný. Zatím na to nevypadal, protože si odfrkl a prohlásil: ,,A to jako proč?"
,,Zaprvé proto, že jsi mizerný zloděj a ty dva, co bili s tebou jakbysmet."
Zbledl vzteky a několikrát se prudce nadechl, než zařval: ,,To deda sakra není pravda!" Spokojeně jsem v duchu konstatovala, že vsadit na jeho ješitnost nebyl špatný nápad. Sledovala jsem, jak střídavě bledne a rudne a poznamenala: ,,Ale ano, jsi. Tohle bylo přece hloupé, koledovali jste si o dopadení. Zkušený zloděj by si počínal jinak."
Mlčel, jen mne sledoval nasupeným pohledem. Nebýt mých tesáků a spousty zbraní, asi by se mne už pokusil uškrtit holýma rukama. A s tímhle že si neporadili u výslechů? Takovým zelenáčem? Ale tvrdohlavý byl, to mu nikdo upřít nemohl.
,,Takže?"
,,Takže co?! Nic!" rozkřikl se. Napadlo mne, jestli si vztekem a křikem nedodává odvahu. Ono to totiž často vážně fungovalo. Povzdechla jsem si. ,,Musím ti to vždycky opakovat, nemohl by sis to zapamatovat? Kdo jsou ti dva? A kde jsou?"
,,Neřeknu!" Neřeknu, ne nevím.Ty neskutečně hloupý, pošetilý blázínku... Nestlihl ani vyjeknout, když jsem ho jediným prudkým pohybem přirazila na stěnu, chytla ho za krk a druhou rukou vytáhla dýku. Chtěl mne kopnout, ale pak ucítil, kam přesně mu onu dýku tisknu. ,,Moc bych se být tebou nevrtěla, některé věci nedorůstají. Takže znova. Kdo jsou a kde bydlí?"
Několik tichých nadávek bylo odpovědí na mou otázku.
,,To nebylo hezké. No tak, nemám na to celou noc." Nepatrně jsem dýkou pohnula a z ruky na jeho krku mi vyjely drápy. Uznávám, to nebylo fér. Ale neporušila jsem přitom - určitě ne úplně - slovo, které jsem dala královně. Že mu neublížím. Byl zatím živý a zdravý, ne?
,,Arney Lindsay bydlí v malém zeleném domku za hradbami a Lew Kirk u náměstí nad vetešnictvím!" vyjelk a zřejmě toho vzápětí litoval. Pustila jsem ho a ustoupila, než mi stihl plivnout do obličeje. Mile jsem se usmála, jen abych ho ještě víc podráždla a když jsem odcházela, ještě jsem řekla: ,,Velmi děkuji za spolupráci, královna k tvé ochotě jistě přihlédne při vznesení rozsudku. Ale jestli jsi lhal..." Můj odchod provázely další nepěkné nadávky. Dostat pořádný výcvik, možná z něj mohlo něco být, drzost mu nechyběla.
Královna mne ještě přijala - dost s podivem, pomalu už se blížila půlnoc - a docela spokojeně přikývla, když jsem jí referovala, co jsem se dozveděla. ,,Výborně," přikývla nakonec, ,,nejlepší by bylo poslat tam někoho hned, ale jsou tu už jen noční hlídky. Musela bys vést jednu skupinu."
,,Pokud si to přejete, samozřejmě." Nepatrně jsem sklonila hlavu.
,,Nezničte mi město," řekla ještě královna a já v jejím hlase zaslechla nepatrné pobavení smísené snad s obavou? Pro sebe jsem se uchechtla a kývla na šestici vojáků, kteří měli jít se mnou. Nám připadl domek za hradbami.
Hlasité štěknutí mi oznámilo, že Šíp je připravený vyrazit na jakoukoli výpravu, já se ale trochu zamračila a rovněž ,,psovsky" jsem mu oznámila: ,,Ty jdeš domů. Dohlídni, aby se Levi, Cindy a Ruth najedli." Šíp nasadil nejtěžší ze psých zbraní, zoufalý pohled, ale ten se minul účinkem. Pes tedy na půl tlamy zahuhlal rozloučení a odběhl.
,,Nebojíš se ho pouštět samotnýho?" zeptal se jeden z vojáků.
,,Proč? On domů trefí," zamumlala jsem nepřítomně zabívajíc se v duchu svým úkolem.
,,No, aby třeba neutek', ne?"
,,Proč by utíkal?" Voják to už očividně vzdal, pokrčil rameny a začal se bavit s ostatními. Já se nijak nesnažila zapojit do hovoru.
Zelená se mi jako barva omítky zdála odporná i v té tmě. Otevřela jsem malou branku a tiše vstoupila na předzahrádku následována vojáki, kteří si rovněž počínali tiše.
Ticho bylo ale přerušeno dvěma ostrými štěky a proti nám se vyřítil malý psík. Předtím jsem ho cítila. Potichu jsem zavrčela a zvíře se zarazilo. Vycítila jsem jeho náhlé znepokojení. Zavrčela jsem znovu. Velmi rychle pochopilo, co mu říkám a zalezlo zpět do boudy, kde se stočilo do klubíčka a jen nás pozorovalo. Hodila jsem mu kousek sušeného masa, co jsem sebou nosila jako odměny pro Šípa a protože jsem se nestavila doma, maso mi zůstávalo v kapse.
Ten krátký štěkot ale stačil. Někde v domě vrzly dveře a jedním oknem se mihlo světlo svíčky. Uvnitř někdo vstal. My ale nebyli banda zlodějů - co jsem věděla, krom toho chudáka uvnitř tu byl zloděj jen jeden - a tak jsme se nemuseli nikde plížit. Všichni vojáci zaujali místa, jaká jsem jim určila, pro případ, že by se Arney, či jak se jmenoval, pokusil uprchnout.
Voják, jenž tu měl krom mne nejvyšší postavení, si stoupl před dveře, protože já sama obsadila okno vzadu u plotu, a zabušil na ně. ,,Stráže, otevřete!"
Arney Lindsay nebyl natolik hloupý, aby nevěděl, že voják tu nejspíš nebude sám a otevřel. Hrál nevinného opravdu dobře, já ale přesto mezi jeho emocemi - hlavně strachem - vinu vycítila. Královně by tohe jako důkaz nestačilo, mě však ano.
S vojáky jsem se rozloučila před hradem, domů mne provázely první paprsky úsvitu. Když jsem vystoupila nahoru po schodech a vešla do obývacího pokoje, objevil se zrovna nad obzorem kotouč slunce, zatím tmavooranžový, místy až rudý. Přesto jsem po celé noci venku ve tmě přivřela oči před jeho září.
Světlo dopadlo i na pelech vprstřed místnosti a vzbudilo psíky v něm. Levi otevřel mžouravě oči, viděl sotva dva dny, zaostřil na mě, pootevřel tlamičku a hladově vykvikl: ,,Ma?"