Darow

Nikdy Vánoce neslavila. Ani jako malá, ani v letech následujících. Byla vychovávána v tom, že je to zbytečné, a sama tento názor sdílela. Proč by se měla láska dokazovat jen jednou za rok? Proč se rodina a přátelé májí scházet v jeden určitý den, aby spolu slavili?
Neměla by se oddanost dokazovat dennodenně, ne jen v určitý čas?
To všechno jí vrtalo hlavou, zatímco vyrůstala. Kladla si tyto otázky rok co rok, pokud na to vůbec sebrala sílu. Protáčela očima nad tím, kolik toho lidé nadělají kvůli svátku. Nechápala to, nechtěla to pochopit. Ostatně, nač chápat svátek rodiny a přátel, když nic z toho nemáte?
Pochopila, když jí nohy zavedly sem, do Beristlie. Vánoce zde zažívala již třetím rokem a doposud jí nic z toho, co viděla, neomrzelo. Každý rok se totiž přišlo s něčím jiným, novým, obnoveným. Každý, kdo se rozhodl vstoupit do služeb královny, něčím přispěl.
Přelétávala nad krajem, křídla úplně natažená. Sněhové vločky potichu dopadaly na hustou bílou pokrývku a zvyšovaly tak její objem. Když však přišly do styku s jejím tělem i křídly, začaly tát a rozpouštět se.
Svítalo, nastával Štědrý den a město se probouzelo. Z komínů stoupaly proužky dýmu a kouře, oheň v krbech v noci vyhasínal a teď čekal, až jej někdo povzbudí a znova zažehne.
První ranní paprsky se odrážely od ledových rampouchů na střechách, v nichž se lámalo světlo, sněhová peřina jiskřila a třpytila se. Děti se sotva probudily a už vybíhaly ven z domů, aby si z čerstvého sněhu postavily sněhuláky či pevnosti sloužící k obraně během koulované s dětmi z protější strany ulice.
Jen o chvíli později vstávali i rodiče a zanedlouho celé město ožilo. Vzduchem se linula vůně, dým zmohutněl a zezdola ke mně doléhaly různé zvuky.
Vzlétla výš, aby unikla tomu ruchu i pozornosti, a opřel se do ní studený vítr. Křídla se nepatrně zamihotala, načež jimi znova máchla a plachtila dále. Přelétla nad lesem Bílého jelena a zakroužila kolem zasněžených vrcholků Delphských hor. Snesla se až k Dewelinu jezeru a přistála na zamrznuté vodní ploše.
Složila křídla k tělu a padla na záda, pohled upírala na nebe, oči přivřené. Vdechovala svěží horský vzduch a naslouchala okolním zvukům. Bylo zde ticho, žádný křik ani mluva, jen svist větru a zvířata.
Zhluboka se nadechla. Tohle byla ta pohoda, ten klid a mír, o němž lidé tak často básní a mluvívají. Pravá vánoční nálada, žádný shon. Jen odpočívat, oddávat se myšlenkám a radosti, nestarat se o nikoho a nic.
Otevřela oči, když jí došlo, že je čas. Vystřelila vzhůru, jezero i malebnou zimní krajinu nechala daleko za sebou a zamířila k dominantě města, velikému a vánočně ozdobenému hradu.
Stáli v zahradách. Vlkodlaci, mágové, kentauři, elfové, lidé i jiné bytosti. Byli tady všichni, jak se sluší a patří, aby společně oslavili tento Vánoční čas a brzy i začátek nového roku.
Vlkodlačice k ní přistoupila a nabídla jí sklenku s rudým vínem, kterou ochotně přijala. Královna pozvedla sklenici a ona přejela pohledem po shromážděných. Její přátelé, spolubojovníci, bývalí nepřátelé. Milovaní.
Tak to má být a teď již chápala, proč se kolem Vánoc vždy nadělá tolik rozruchu. Být s těmi, na kom vám záleží, usmiřovat se a nechat staré spory spát, vždyť to jest podstata Vánoc.
Proto tedy natáhla ruku s číší k nebi, aby si připila s ostatními, a pevným, jasným a procítěným hlasem se přidala k výkřiku: „Šťastné a veselé Vánoce!“