Mise Faia

1)

"Jistě Vaše Veličenstvo ,splním" přikývla na její prosbu nebo jestli tomu chceme tak říkat tak rozkaz , narovnala se z úklonu a vyšla vysokými dveřmi ven z královniny pracovny. Sešla po schodech , usmála se , první mise první splacený dluh teď už jí jen splnit ,šla po nádvoří , kolem domů pro honosnou šlechtu s vysokými stropy a pozlacenými dveřmi , přes domky pro chudší obyvatele které už nevypadaly jako součást města , dorazila k bráně kolem které se tyčily hradby po kterých si vykračovali stráže , brána byla široká ,na půl z kovu na půl z dubového dřeva. Neotálela , jakmile vyšla z města vykročila svižnou , ale pro elfy typickou tichou chůzí , která měla směřovat k jednorožcům žijících v lesích rozprostírajících se okolo Beristlie. Slunce vycházelo , svítilo jí do zad , přes rameno měla přehozenou malou brašnu ve které měla jen zapsaný rozkaz , láhev vody a křesadlo více už nepotřebovala, na sobě měla tmavé kožené boty, a černý kožený lovecký úbor své černé vlasy si dala do koňského ohonu a dýku připnula k levému boku , přívěšek měla na svém místě. "Cíl je jasný najít a uklidnit jednorožce" zamumlala si. Vykračuje po cestách , neschází z nich , ví že jednorožci by se tak blízko k městu nepřibližovali v této chvíli už vůbec ne. Teď stále rovně , nikde ani duše , cesta se začíná stáčet do leva a po několika dalších kilometrech by se měla začít stáčet znova k městu , sejde s ní jde stále rovně . Nemá mapu , ale uvažuje logicky , na severu totiž lesy řídnou a začíná tam ledová tundra , tam by jednorožce nepotkala a na jihu se rozprostírají močály , tam také nebudou takže zbývají jen 2 cesty , rovně k západu do listnatých , světlých lesů , nebo se vrátit , což se nepřipouští .Jde už několik hodin díky svižné chůzi a částečně díky tomu že les v této části není tolik zarostlý a byl i udržovaný se dostala na konec lesa , který byl zaznamenán ve svitcích o majetku města , nacházejících se knihovně. Rozhodla se si dát pauzu i když by ráda pokračovala dál , musela se rozmyslet co udělá , přijít do lesa a zakřičet jsem zde , nebyl zrovna nejlepší nápad , ale nad tou představou se pousmála , z časů trávených na misích a v lese o samotě si zvykla povídat sama se sebou a říkat své myšlenky na hlas ano , trochu z té samoty zešílela "Tak co uděláš Faio? ,křičení jsi vyloučila , takže klidná cesta , klidný příchod" mumlá si pro sebe mezitím chodí po lese a snaží se najít lesní plody , v neudržovaném lese jich bylo určitě víc , ale chtěla počkat až nebude slunce tolik pálit , našla lesní maliny moc jich nebylo , ale co lepší než nic, mezi sousty si dál mumlala "A co jim řekneš ? jsem vyjednávatel no , na toho moc nevypadáš , že jsi posel ? tak se ponižovat nebudeš , že jsi zde poslána královnou ohledně smrti jednoho z vás ? , za to by tě mohli brát jako viníka , ne jsou moudřejší víc než vypadají a že vypadají moudře a krásně , viděla jsi je na oslavách vody , ne příliš z blízka , ale to stačí" ucukne rukou když si jí pořeže o ostny , mezi které se zapletla , měla malin až , až , takže se z nich vydrápala , napila se a rozhlédla se , slunce nebylo přes koruny stromů vidět , ale stíny se začínaly mírně prodlužovat , bylo odpoledne ,polovinu dne už ztratila a to ještě ani nevyšla z území , které naleželo Beristlii a neměla tušení kam jde "Že ty vůbec nevíš kam jdeš že ne ? a že vůbec nevíš kde máš jednorožce hledat a jestli se rozhodnou se ti ukázat " mumlala si ,sama pro sebe , šla dál do hustšího , ale tím i krásnějšího "divokého" lesa. "Královno spolehněte se já to vyjednám" řekla si motivačně. Slunce se sklánělo a stíny byly delší a delší a les byl chladnější a chladnější , listí bylo všude zářivě zelené a tím ladilo s mechem obrostlými stromy . Prošlo už pár hodin od poslední pauzy , až na malý potok a trnité houští byla cesta bez problémů , nezajímavá až nudná , sem tam zazpíval pták a zašumělo listí pod návalem větru" právě si vstoupila na území jednorožců , zde se elfové jen tak nedostanou , máš štěstí" předříkávala si samé podobné věty , posměšným tonem celou cestu. Přišla na mýtinu , už byla tma rozhodla se tam utábořit , a taky proč ne ? pár hodin spánku nikomu neuškodilo. Vešla na chvíli do lesa , aby našla větve , pár jich nalomila , obešla jeden pahýl stromu , nejspíš poničen bleskem a vrátila se zpět , nanosila větývky na hromadu , ohraničila je kameny , zapálila si menší táborák a sedla si k němu , rozhodla se využít přebytečnou energii k tomu aby si vyřezala provizorní kopí , tedy jestli se to k větvi s pomocí dýky vyřezaným zašpičatělým koncem dá říct , těsně před spaním si ještě uložila nevyužitou magii do přívěšku , jako každý den a usnula , na hromadě listí stočená jako kočka. Vstala , měsíc se teprve začal sklánět , bylo něco málo po půlnoci, nejlepší čas dne snad by jsi ji nenechala ujít , to by si nepřipustila. Zaházela plamínek hlínou , vzala své "kopí" a vyšla směrem mírně k jihozápadu , tedy aspoň si to myslela , míjela pahýl bleskem zasaženého stromu , prošla kolem několika keřů a zarazila se , když spala tak tam zapomněla své "kopí"" Přeci jí tam nenechám " řekla a trochu otráveně se vracela zpět , těsně před mýtinou se zarazila , pocit že ji někdo sleduje slil a někdo na mýtině byl , to jí však ještě víc motivovalo k tomu aby tam šla rychleji , vběhla na mýtinu , nikdo , jak očekávala , ale pocit nezmizel někdo jí sledoval a byl blízko , zadívala se do lesa , ale ani elfský zrak někdy není vše "Nehodláš tu přeci čekat Faio tak tvrdohlavá nejsi , to si nepřipouštěj " řekla si jizlivým tonem a po několika minutách našla svou provizorní zbraň, v hlíně zasypaném ohništi byla stopa , kopyta , koňského "takže přeci s nimi pohovořím" ušklíbla se na severu asi 300 m od mýtiny se mihnul stín "Jen počkej ,já tě doběhnu" ušklíbla se a mírným poklusem začala sledovat stín , který ji vedl dál. Stín zpomalil a zabočil více doleva , přeskočil mraveniště a podlezl spadlý kmen , vběhl na mýtinu , tento nevinný tvor nevěděl že odvedl elfku pryč od místa s jednorožci , tento ubohý tvor byl mladý vlk , tak roční ne starší , který se šel jen podívat kdo slídí po teritoriu jeho smečky . "Že ty ses nechala nachytat na stín , že ty teď nevíš kde jsi a nevíš jak se dostat zpět ke stopě , že ty jsi se ztratila?" mumlá si posměšným hlasem s náznakem ironie , vlk černý , malé postavy , vyhublý , ten hrající si na stín , ten který ji tak nachytal ,se zastavil a tiše zakňučel a štěknul , ze křoví vyšli další vlci , čekala to viděla je tam když přibíhala , slyšela jejich dech a cítila jejich vědomí, taky se zastavila a ostražitě se po vlcích rozhlédla 2 mladí roční, jeden ten hrající si na stín, druhy s velkou pravděpodobností sourozenec též černý jen s bílou špičkou ocasu , jeden šedý popelavý nejspíše jejich alfa , nebáli se ji , to byla chyba bod pro ně dolů , ale též ji nebrali jako přítele to je zvedá zpět na neutrál , smečka si ji prohlížela nejistě kolem ní kroužila , kňučela ,chvílemi vrčela. Dívala se na elfku nejistým plným strachu , vzteku a zvědavosti výrazem tázavým ,,Neznají mě nikdy takového tvora nikde neviděli" ušklíbla se a popošla k nim blíž , kdyby nebyla na misi aby hledala jednorožce tak by je pobila a užila by si to , ale přijít umazaná od krve k jednorožcům by ji zrovna nepřidalo i tak má na svém jméně dost problémů a u tvorů , kteří umějí nahledat do duší to bývá s problémy až stoprocentní , dupla na vlky a u toho se ušklíbla když spatřila jejich výrazy . Černý zavrčel a couvl , se špičkou bílou jen zakňučel a popelavá alfa se postavila před ně v jejich očích byla vidět odhodlanost ale i nevědomost , byli viditelně zmatení , dupla po druhé , ale odstoupila dozadu , vlci zůstali jen zmateně stát ,,Copak bojíme se elfky? zasmála se ze křoví vyběhlo malé šedé vlče utíkajíc za svoji podobou podobnou matkou ,která ho vzala ochranitelsky do zubů , za ním vyběhla stará vlčice mohlo by ji být tak 10 , bývala někdy bílou , šedivějící srst jen potvrdila elfčino mínění , vlk se zadíval na elfku zakňučel a couvl , jednou štěknul a celá smečka se rychle vytratila pryč ,,Tak přeci nejsem první " zamumlala si , otočila se na patě zpět a otráveně se vydala zpět po svých stopách ke stopě v udusaném ohništi k její jediné stopě. Zpět na stejném místě ,zpět na stejném mrtvém bodě jako minulý den. Došla , nahlédla do ohniště ,stopa tam nebyla "Překvapivě" prohodila ironicky. Mech tlumil , její i tak tiché kroky , smíšený les se začal měnit v listnatý a postupně , přibýval na světle i na rozmanitosti, byla blízko , za každým stromem se mohli nacházet. Za ní se ozval šelest , potom ji těsně za zády proběhl nějaký tvor , otočila se , opět stopa koně , ale jen jedna , jako před tím. Neotáčela se zas stínem , tentokrát to nebyl vlk, ale nemělo to cenu zjišťovat kdo , nebo co se tam skrývá , aspoň zatím ne , teď je cíl najit jednorožce a toho se drží. Kroky zrychlují , slunce klesá a vzdálenost , mezi jednorožci se zmenšuje. Došla k prameni , malého potoka , slunce se už sklonilo k obzoru a další pauzička nikomu neuškodí , už tak nemá co ztratit . Došla k prameni a pozorovala les , byl jiný , celý sálal magii .Jako žádný les co kdy viděla. Slyšela , dusot kopyt , z levé strany a minoucí se stín na pravé straně. Přímo před ní se objevili oni , ti za kterými přišla , jednorožci.

Poklonila se jim, jako nikomu jinému před tím , sálal z nich magie . Elegantně , ale ne pyšně k ní přišli , byli 3 všichni čistě bílí. Přišli až skoro k ní a pokynuli. Narovnala se a začala "Královna Beristlie , Elfka Pherenikés mě posílá do těchto krajů za účelem vyjednat o vinnosti obyvatelů Beristlie z důvodu úmrtí jednoho z vás" vysvětlí stručně , dívajíc se na jednorožce v popředí. "Následuj mě elfko" řekl klidným rozvážným hlasem . Popošla k nim a nechala se vést lesem. "Kdy byl jeden z vašich zabit" zeptala se klidným zdvořilým tonem . "Před týdnem" odvětil stručně jeden z jednorožců. Došla na palouk kde stáli další jednorozí koně , kteří kolem ní vytvořili kruh, mezi ně přišel vůdce ? alfa? Jak tomu kdo řekne , sklonil hlavu ke mně a promluvil" Jaké obhajoby jste si připravila?" zeptal se zvučným hlasem aby šel slyšet po celé mýtině." Jak prokážete svou nevinnu?" dodal a pohodil hřívou. Též se mu mírně poklonila a sebejistě promluvila" Obyvatelé města Beristlie nemohou být vinni z důvodu vraždy ,už jen proto že do těchto lesů už dlouho nikdo nezavítal, dále město a obyvatelé v něm nemají jedinou motivaci k tomu aby tento čin udělali "pronese prvotní obhajobu." Toto jsou dost moudrá slova , ale mohou j tvá slova být brána jako možná lež" řekl podezřele." nemůžeme spoléhat v to že vy *slovo vy zdůraznil* mluvíte pravdu , páč k vaší ani ne pří moc silné obhajobě chybí jak důkazy" Dobrá tedy ,řekněme že možnost vraždy z ohledu obyvatele města Beristlie není podložena , ale také bych ráda slyšela vysvětlení o tom , jak je možné že Jednorožec ,byl zabit , když máte magicky zajištěné hranice svého lesa a víte o každém kdo do nich vstoupí" zeptá se a rozhlédne se po palouku" Jeden z našich byl zabit těsně u hranic , když je přecházel, ale jeho tělo bylo nalezeno až u skal nacházejících se se několik málo kilometrů za městem , je tedy více než pravděpodobné že ho tam vzal a následně ukryl jeden z vašich obyvatelů "Vysvětlil, i když neodpověděl přímo na její otázku , čekal co na to elfka . "Osobně se na to podívám a postarám se o to abych donesla důkazy" řekla sebevědomým tonem , kvůli tomu tam i přišla "Dobrá dnes vyrazíš a den před úplňkem musíš být zpět ,jinak si zajdeme osobně za královnou a vyjednáme náhradu za škody " vysvětlil , takže už zítra , objasnila si v hlavě " Mohu se vás zeptat jakým způsobem se mám do zítřka přemístit ke skalám když mi pouhá cesta sem zabrala tři dny?" podotkne . Jednorožec pohodí hřívou. " Následuj mě" řekl a otočil se. Šla za ním až došla na malý palouk. Jednorožec se zastavil a dupnul do země. Nic , nečekaně , ušklíbne se v mysli." Do hodiny zde pro tebe přijde odvoz "Vysvětlí a odcválá pryč" Milí jednorožci "poznamená a sedne si. Ozval se šelest křídel , na zem téměř ber zvuků dosedl Pegas a hrábnul kopytem." Nasedej elfko , nemám celý den jen na tebe" řekl znatelně otráveně . Přišla a vyhoupla se bez námahy na hřbet Pegase. Ten se elegantně vznesl ze země . Letěla přes lesy ,po několika desítkách minut opustila magií přetékající les jednorožců a pomalu ale jistě se začínala trajektorie Pegase stáčet na sever , blíže ke skalám , vedle Beristlie. Lesy se proměnily v pláně a pláně postupně na skály. Na úpatí hor Pegas s odfrknutím svého pasažéra nechal " Večer jsem zpět "zamumlal a odletěl pryč. Slunce stálo nad obzorem , vyšla směrem ke skalám , po pěšině , jak jinak. Pravá , levá dalších dvacet minut, 2 hodiny , pěšina sem tam zavalená kameny v některých částech přerušená byla jediným pro ní orientačním bodem , ve bludišti ostrých skal . Kolem výběžku ,o skálu dál byla jeskyně , malá , mezi dvěma kameny . A co asi uděláte když ji uvidíte ? no jasně že do ní půjdete jak jinak. Protáhla se vchodem , jeskyně byla obrovská a neměla žádný pořádný strop , tedy až na pár výčnělků. "Hledáš někoho?" zazněl hluboký melodický a pyšný hlas , z rohu jeskyně se vynořila dračí hlava a svým fialovým okem si elfku přísně prohlédla. Dračice , fialová vysoká okolo 2 m nepočítaje hlavu a krk , vstala a došla až těsně k elfce a nedočkavě dupla . Za ní , tam kde předtím odpočívala se lesklo fialové vejce protkané namodralými žilkami se směsí bílých teček. "Tedy?" zazněl už viditelně vzteklý hlas dračice. ,Nechtěla jsem narušit vaše soukromí , ale přišla jsem kvůli smrti jednoho z jednorožců" objasnila svůj příchod . ,,A proto jsi přišla až do mého hnízda , drzá elfko?! " zeptala se a varovně ji z nozder vyšel sloup dýmu . Ustoupila o krok přeci být sežrána dračicí není způsob vyjednání. ,, Ano" odpověděla i když si byla vědoma toho že je to obzvlášť drzé. Dračice švihla ocasem a varovně roztáhla křídla ,,Co chceš po mě?" optala se , její hlas už nezněl jako vzteklé vrčení , ale ke klidnému měl daleko . ,,Informace ,svědectví, důkazy ,jedno z toho" řekla klidným hlasem , snažila se nedat znát to že si všimla lhostejnosti u dračice. Ta se otočila došla ke svému vejci a ochranitelsky kolem něj ovinula svůj biči podobný ocas.,, Jdi o dva kroky doleva" řekla a pohodila hlavou . Poslechla , no aby ne , a odkryl se ji pohled který byl dříve zakryt roztaženým dračím křídlem. Dračice je přitiskla k tělu . Kostra koně s rohem se mezi hromadou kostí vyjímala nejvíce a byla nejvíc čerstvá . Boj mezi Jednorožcem a drakem musel být ukrutný podobně jako mezi lvem a hyenou , magie v něm musela kypět.,, Stála za dlouhý let , boj v lese a následný let zpět který musel stát mnoho jak fyzické tak magické energie tahle kořist ? "zeptala se nechtěla aby to znělo drze to by mohl pohár trpělivosti dračice přetéct. ,, Ne " odfrkla si dračice a pokračovala.,, V okolních lesech je zvěřiny málo můj druh musí za potravou létat přes noc až za lesy jednorožců a tak dlouho já čekat nemohu" řekla jako kdyby vinila svou nezvanou návštěvu. ,,A proč nelovíš v lesech okolo Beristlie jako doposud nikdo ti v tom nebrání?" zeptala se.,, Nehodlám lovit v lese ve kterém mizí magie, nejsem nějaký potulný vlk.,, odsekla a tiše zavrčela , Faiu napadla myšlenka a návrh který musí přijmout , nebo ji neodsoudí jenom dračice , její druh a jednorožci , ale i Královna která by ji mohla z minuty na minutu vyloučit a těch málo známostí co si ve městě našla by už nikdy neviděla .A taky by byla zas bez domova ale to ji tak nevadilo.,, Letěla byste do lesa jednorožců jako obhájce nevinnosti vlastníku nedalekých lesů?" nabídla . ,,Letět zvaná do lesa jednorožců je vždy super" odmlčela se a vypadala na chvíli jako kdyby o něčem snila ,, Ale co z toho budu mít jen pro zábavu to dělat nebudu" zarazila se a podívala se na Elfku u které pohled spočíval na půl na kostře Jednorožce a napůl na dračici.,, Obyvatelé Beristlie vyřeší problém s mizející magii "byla si tím jistá .Bude se to řešit nebo i řeší . Dračice po chvíli tiše zavrčela a řekla,, Druh je na cestě" jinak řečeno přijímám. Ozval se šelest křídel , přes neúplný strop přelétla silueta jiného draka po chvíli se přiblížila a několika mávnutími křídel přistála. Temně modrofialový drak se rázně otočil a ochranitelsky se postavil před svou družku a vejce . Byl vyšší o metr bez krku a hlavy . Na konci ocasu měl o jeden pár ostnu více než dračice , měl ho tam jeden . V tlamě držel jelena ,kterého z lehkostí položil na zem vedle družky na opačnou stranu než kde byly kosti. Zahleděl se na elfku a z tlamy mu vyšel malý plamen temně fialovomodrého plamene který mu ozářil tvář. Jo další exemplář na vyjednávání , ušklíbla se pro sebe Faia. Zavrčel něco ve smyslu ať počkám před jeskyní.,, Emm tak dobře" zamumlala na odpověď a začala vycouvávat z jeskyně , zády se k dvěma jí neznámým blíže drakům přibližovat nehodlala. Drak si ji dál nevšímal , přišel blíže ke své družce a otřel se ji o hlavu . Šlo poznat že spolu komunikují pomocí svých vědomí a že si nejspíše navzájem sdílejí poznatky z dnešního dne. Vyšla před jeskyni " Dost si se opozdila Faio za chvíli se začne stmívat,,zamumlala si pro sebe ,,Ale máš štěstí že jsi je potkala už ve dne a cíleně,, pochválila sama sebe . Dračice vyletěla nad jeskyni a začala kroužit . Faia vyšla a začala vést dračici směr k místu kde na ní měl čekat Pegas . Cestu proběhla snáze než když šla tam , ale potrhat si rukáv o skálu si stihla i tak , na to je čas vždy. ,,Kde se flákáš?" zazněl na ní netrpělivý hlas Pegase. Jestli dokázal vypadat ještě otráveněji než ráno tak to bylo teď. Dračice se snesla vedle Pegase a důrazně vyplivla plamen ohně jen kousek u jeho hlavy ,,Zaveď mě k jednorožcům a ani kousek otrávenosti abych u tebe neviděla" zavrčela . Pegas ještě více zblednul než byl a rázem z jeho výrazu zmizela otrávenost . ,,Vyřiť Jednorožcům a jejich hlavnímu že posílám přislíbené důkazy a svědectví o nevině obyvatelů Beristlie v jednom " řekne když se na ní Pegas podívá jestli je ta dračice cílený doprovod.,, A slušně" dodala elfka . Pegas přikývl a aby už nemusel být tak blízko dračice tiše zamával opeřenými křídly a vzlétl . Dračice zaryla drápy do tvrdé země pod skalami a jedním odrazem a máchnutím křídel se vznesla za Pegasem . ,,Dobrá práce Faio" ušklíbla se.
,,Vyřiť královně že splněno " řekla a vrazila jednomu ze stráží do ruky svitek o rozkazu . Neměla chuť ba ani náladu na to ji to říkat osobně. A i kdyby musela neřekla by jaká byla cesta a co musela udělat a koho viděla je to její splacený dluh a rozkaz byl jen prostředkem. Otočila se a vmísila se do stmívajícím se sluncem ozářených ulic města.  

2) Zloděj
Jistě další mise ,další starost na víc, ale co se dá dělat. Připnout si dýku k opasku a vykročit směle do ulic, jak jinak a jak originální. Vyšla tichým krokem do stmívajících se ulic, neotálela, její stín postupně pohltila tma. Úkol byl snadný nějaká troska vykrádala po nocích pokladny, ale nikdo ho zatím nechytl. Zašla do nejbližšího obchodu, který našla, majitelé byli dohodnutí a tak ji nechaly v obchodě i po zavření. Sedla si za pokladnu a čekala, někdo se dříve či později objeví. Čekala hodinu, dvě , odbylo tři hodiny ranní nikdo se neukázal, mezitím ten někdo vykradl několik jiných obchodů. Rozhlížela se a nastražovala uši. Tiše proklouzlo dveřmi stvoření, malé zprva si myslela že trpaslík, ale na toho až moc tiché obratné a ostražité. Stvoření mělo okolo metru na výšku, bylo bosé a kolem krku něco jako peří. Tiše se to kradlo k pokladně, kvůli své výšce nevidělo elfku schovanou za ní. Faia napnula svaly a čekala až se přiblíží ještě blíže.. Stvoření tiše došlo k pokladně na svou velikost bylo rychlé. Elfka vystartovala, neměla tušení že tvoreček bude stejně rychlý, uskočil a popadl do ruky několik mincí a pelášil ke dveřím. "Nikam" řekla sladkým hlasem elfka, pomocí telekineze přibouchla před dveře stůl, šel by snadno rozbít, nebo rozkopnout, ale tvoreček neměl tolik sily. Tiše zasyčel a obrátil se čelem na elfku v puse se mu objevilo několik řad malinkých zoubků podobných jehlám. Nejspíš ze zoufalosti se vrhl k elfčině noze. "Kampak, vidím žes asi nikdy nebojoval" uchechtla se a přimáčkla stvoření k zemi nohou, to začalo pištět a snažilo se vysvobodit. "ššš spinkej" ušklíbla se a kolem jeho tváře se objevila vodní koule, tvor se utopil. "Škoda tě mohl si toho ukrást ještě mnoho kdybych neměla tu schopnost hýbat věcmi" ušklíbla se Faia, , stul posunula zpět a odkráčela pryč z obchodu . Tělo zloděje už není její starost. " Hotovo" houkla jen na stráže u hradu a odešla se nasnídat. 

3)

Naimi přines" hodila jsem mu klacík abych ho zabavila na pár minut a mohla se soustředit na rozhovor s jedním z královniných vojáků. Připadal mi povědomý nejspíše stojí vždy u brány a pošklebuje se, za to si vždy zaslouží jen to nejlepší. Promáčklou helmu nebo ohnuté ostří. " Pointa je ?" vyhrkla jsem ihned co došel svou šnečí chůze ke mně. Naimi se už řítil s klacíkem zpátky ke mně a nepotřebovala jsem aby se všude rozneslo že si za branami krátím čas tím že házím hipogryfům klacky.
"Jeden z rybářů si ztěžoval že v jeho sítích jsou převážně mrtvé ryby" stručně vysvětlil a soudě podle mého výrazu, který prozrazoval že mi to stačí, dál nic neřekl a s rozloučením odešel.
Zamyšleně jsem hodila Naimimu ještě jeden klacík a jakmile se vesele přiřítil aby mi ho daroval, jsem mu zkráceně řekla že si budem hrát jindy. To ho hodně zklamalo a z trucu mě nechtěl ani donést k moři. Zbylo mi buď tam jít pěšky , nebo si zajít pro Morrian. Vybrala jsem druhou možnost a po cestě ke stájím jsem přemýšlela o co by mohlo jít. V boxu kde by měla být má klisna bylo prázdno až na vzkaz od En. ,,Půjčila jsem si ji na pár dní , doufám že nevadí ,Enaia,, takže stejně budu muset jít pěšky" ne příliš vesele jsem si zamručela a vydala se k moři.
U pobřeží nebylo těžké najít rybáře kterého to postihlo.
Hlasitě remcal a každému ukazoval co zbylo z jeho výpravy. Kolik toho prodělal a źe nemá čím nakrmit rodinu a splatit dluhy. Podrobně každému kolemjdoucímu ze svého stupínku vykládal své neštěstí jak obyčejně lesklé šupinky ryb jsou matné a křehké .
Přikročila jsem blíže ,,Mohu se podívat na vaše neštěstí blíže?"soudě podle toho že jsem šla plně ozbrojena usoudil že mu jeho mrtvé ryby nejspíše neukradnu a pokynul. ,,Je to hotové neštěstí viďte? "Mumlal za mými zády.,,Takhle jsem je v síti našel, jen si sahněte jak jsou křehké" nabádal mě a horlivě za každým slovem kroutil bezmocně hlavou.
Šupiny měli ryby nejen křehké jak říkal ,ale i lepkavé ,potřené zřejmně něčím.
Rozetřela jsem hmotu na prstech a přičichla si. Olej do lamp , takový který hoří v každé obyčejné pouliční lampě. Pokývala jsem hlavou, bude za tím někdo kdo by měl z toho užitek ,nebo někdo kdo se mstil na to bude muset přijít. ,,Dostanete od hradu odškodné, hlaste se tam" řekla jsem mu , z části jen proto aby přestal vzdychat a rozptylovat mě.
Rybář pohotově přikývl a chvátal do hradu .Procházela jsem se po přistavu z pachu rybiny se mi dělalo špatně a z hluku kolem mě bolela hlava. Mysl se mi tím kalila a zpomalovala.
Vyptávala jsem se pocestných jestli onoho rybáře neznají, nevědí kde má rodinu ,nebo jak se jmenuje. Nikdo o něm nic nevěděl, říkali že ho viděli dnes poprvé. Jiní k tomu dodávali zajímavou poznámku o tom že loď ve které ryby přivezl už viděli u starého Vona , rybáře který zahynul na moři několik mil od pobřeží k Vonovi mi jen řekli, že ho nikdo moc neznal a že rodinu neměl. Stalo se to prý před pár dny .
Ptala jsem se dál když mi v hlavě zazněl nezaujatý hlas Randera,, Nesedí to přeci" kráknul a čekal jestli mi to dojde. Chvili mi to sice trvalo, ale došlo mi to. Nemohli ho vidět poprvé když ty ryby nalovil dnes a vyplout nusel včera v tu dobu byla loďka Vona už několik dní zakotvena v přístavu.,,lhali ti"v hlavě jsem viděla jak si načechral peří.,, Nebo... " rozeběhla jsem se k hradu jak to jen přez houfy lidí šlo.
Řekli mi že před malou chvili odjel na wywernovi pryč. ,, Nepřišlo vám divné že rybář žádá o peníze že nemá na chleba a odletí na wywernovi? "Křikla jsem po nich. V ten okamžik byly pro ně nejvíce zajímavé jejich okované botky. Koneckonců zjistila jsem co se rybám stalo. Stačí jen následně královně vysvětlit že je nastražil aby dostal peníze a že k tomu ještě ukradl loďku, říct jí že už může být kdekoli a že to pátrání za těch několik G. nestojí. Doufám že to pochopí. 

4)

Zašla jsem si ke kováři , pro nový klíč od Enaiinina bytu, ona to možná ještě neví ,ale jaksi jsem ji její náhradní klíč zlomila., když se zasekl ve dveřích. Kovář mi řekl že klíč bude nejdříve zítra, to už to zjistí. Odešla jsem tedy od kováře s prázdnou a zahleděla se do kaluže na kterou dopadaly kapky. Pofukoval chladný vítr a na ulicích bylo bahno a vypadalo to že bouře jen tak nepřejde, zabočila jsem k nejbližšímu hostinci , né že bych nemohla vodu štítem odklánět a že by mi byla v mém obleku příliš velká zima, ale venku to působilo velmi pochmurně a nudně. Na dveřích jsem našla tabulku že hospoda je na tento víkend zavřená. Stála jsem v tom dešti před zavřenýma dveřma několik minut. Povzdechla jsem si nakonec, přehodila přes hlavu kápi a s rukama v kapse se vydala do parku , neměla jsem náladu se ploužit do knihovny, stejně by tam bylo nejspíš taky zamčeno. Posadila jsem se na lavičku a naslouchala dešti, kdyby alespoň byla nějaká zábava , někde si pobojovat , protrénovat boj.
Dám vám radu, nemyslete si že máte špatný den, protože vždy se muže stát ještě horším. V tichu deště se ozvaly kroky, přiklusalo ke mně nějaké královnino páže. Otráveně jsem se na něj podívala "Co chceš?" odsekla jsem mu , ten div strachy nezdrh zpět. "K- kralovna ,mě posíla , pr - ro vás " rozkoktal se. Vydechla jsem a nasadila přívětivý úsměv, falešnosti v něm by si všiml jen někdo kdo mě dobře zná "Oč mě žádá?" přívětivým ,vřelým hlasem. "Říká že k ní přijela jedna důležitá vévodkyně Borisha, vede trh se šperky a perlami, máte ji provést po městě" úsměv mu nervozitu odboural . "Proč zrovna já ?" nezdálo se ji že by zrovna ona byla ta pravá pro provádění obchodnic blátivým městem." Ostatní jsou zaneprázdněni jinými misemi , měla vás vybranou už dlouho" odpověděl "Musím jít" vyhrkl hned po tom , začal tam viditelně mrznout a co si budem, být u královnina trůnu vedle vyhřátého krbu je přívětivější než být zde. "Krása" zhodnotila jsem situaci a zvedla se z lavičky, šinula jsem si to ke stájím, v půli cesty mi ,ale došlo že jsem ji nechala u kováře klisnu okovat. Vracela jsem se tedy přes celé město ke kováři , který ještě přívětivě nadhodil co to že si dovoluju mu zde nechávat koně přes čas. Měla jsem sto chutí ho nakopnout ,dojem by mi to nejspíše nezvedlo.
Vyjely jsme , krásně nově okované nohy koně byly celé zablácené a ještě mi začal Rander poučovat. "Musíš si vzít šaty, nemůžeš tam přijít ve svým potrhaným loveckým obleku" uznávám měl pravdu, tu mívá většinou." To se mám vrátit a vlézt domů oknem? " nebyl by to zas tak velký problém ,ale bláto z koberce by jen tak pryč nedala a těžko by vysvětlovala že jsem ještě ke zlomenému klíči zašpinila celý obývák. "Tvař se alespoň mile" nakonec kráknul. "Já se snad netvářím dost mile?" od ucha k uchu úšklebek. "Tak moc jak Vaiala" vlčice co ji chránila, neustále vrčela a nepouštěla nikoho k Faie příliš blízko když nebyla v Eorsu. Vaiala mu na to v mé hlavě zavrčela " Že ti vytrhám peří? " na to se ji v hlavě ozvalo pobavené zapředeni , puma Mresyshlit se ozvala . " Všichni se tváříte opravdu vřele" zhodnotila pobaveně. Naírnan k tmu dodal své k diskusi nepřispívající "Půjdem hrát?" a o zaplácání zbývajícího času bylo postaráno, klisna sem tam střihla pobaveně ušima. Trochu jsem si zpestřila den, zpestření vyprchalo ihned když jsem dorazila na místo.
"Panebože co to máš na sobě zlatíčko? Ach a ten kůň" společníci se až na Randera všichni z jejího vědomí stáhli. "Dobrý den" co nejvíce přívětivě a vřele co jsem v tu chvíli mohla. "Ach a ty boty" vypadalo to že z mé praktické obuvi omdlí. "Omlouvám se ,ale v našem městě není zrovna přívětivé počasí" pokorně jsem vysvětlila. "Tak to vysvětluje tu špínu , vždyť vypadáte jako kdyby jste se brodila bažinou mé dítě" obešla si mě dokola a šokovaně vzdychla. ,Vy zase vypadáte jak krmný vepř s pár kilo šperků na sobě, pomyslela jsem si. Na venek jsem se s úsměvem optala." Mám vám vzít zavazadla ?" ta se přišinula ke své klisně, byla oproti ní drobounká " Není třeba sluníčko, žádné nemám , vše jsem poslala o pár dní dříve" narovnala si briliantový náhrdelník. Musela jsem slézt a rukama ji udělat stoličku aby se na svého koně dostala. "Tak pojedeme Cukřenko" oslovila klisnu a ta se pod její vahou a vahou šperků co měla krokem vydala po cestě. Já na Morrian za ní. Pokud se rozhovor se společníky byl zpestřením, tohle bylo pravým opakem. "Kde jste vzala tolik zbraní dítě?" " Prospěl by vám krém co je u nás ve městě vyhlášený , rozjasnil by vám líce" "Víš zlatíčko , můj rod je prastarý" "Pár perel by ti slušelo a rozpustit vlasy též" " Koník by potřeboval trochu omýt" a spousty a spousty ,mou duši ubývajících keců. "Jistě, ano, povídejte" co víc ji na to mám říct, pokud bych ji jen trochu odsekla , spustila by " Ach jaké to máš vychování má milá, to já když jsem vyrůstala na dvoře , učili mě tančit a vyšívat a ano vzpomínám si jednou ...." To jsem jen ironicky naznačila že z žádného významného rodu nepocházím. K tomu jsem ji nad hlavou musela odkláněla vodu a bláto telekinezí z cesty. A neptejte se co by se stalo kdyby jen na chvíli ne.
Dorazily jsme k bráně města, má psychika byla z cesty celá pochroumaná a její neustavičná otravnost a upovídanost mě dostávaly. ,, Kde jsou stráže? " její další přihloupá otázka z tisíce. ,, Na hradbách a za bránou" usměv mi opadl, ale pořát jsem se snažila nasadi přívětivý tón. ,, Máte v tomto městě i nějaké šperkařatví, sluníčko?" její oslovování, škoda slov" Jistě projedeme kolem něj" odvětila jsem když jsem viděla jak se nadechla aby spustila další své poznámky rychle jsem vyhrkla. ,,, Pojedeme rovnou k hradu"její podezřelý pohled značil že se jí to nezamlouvá,, Abyjste si nepromočila róbu"dodala jsem pohotově a taky abych neumrzla já. ,, Tak dobrá, Cukřenko následuj ty blátivé stopy" nejspíš ji potom někde udám jako týrana zvířat, vždyť ji ten kůň sotva nese.
V hradě bylo tepleji o dost, jestli kvůji té změně nechytnu rýmu bude to zázrak. ,, Cvičiště, knihovna, přímací sál"co nejstručněji jsem ji provedla kolem dveří. ,, Zde vyčkejte na královnu, sluhové vám vyplní vaše přání"dovedla jsem ji do jedné z královských komnat. Cukřenku odvedlo jedno páže do královské stáje. Byla jsem z toho dne tak psychicky vyčerpaná že si potom co vyřídím královně svůj požadavek.musím zajít do stok odreagovat se bojem. Momentálně nebudu královně popisovat proč jsem do její komnaty přišla zablácená, smočená, v noci a s otráveným výrazem. To že si na mě velekněžna stěžovala, že jsem k ní přijela otrávená a že jsem ji neprovedla řádně po městě, jsem už slyšela.,, Nikdy už nebudu provádět v bouři zámořné obchodnice, Nikdy víc! " To nebyl zrovna den na který budu za sto let vzpomínat.

5)

Co může natolik vadit koni aby jednoduše projel po cestičce ? Hádejte kdo to má za úkol zjistit a vyřešit. Zkráceně si to už pár hodin chodím sem tam po cestě z hradu , na místě kde se údajně plaší koně a hledám cokoli podezřelého, stopy, nebo třeba důkazy. Sníh je uhlazený , po cestě kromě stop koní ani památka po něčem neobvyklém. " Jsou to koně , ti se leknou i vrabce na konci plotu" mluví ze mě má potlačovaná beznadějnost. Strávila jsem tam pár hodin tím že jsem přecházela po cestě , všelijakými novými, starými , improvizovanými i šílenými nápady jsem důmala oč by mohlo jít. Bezúspěšně.
Došla jsem tedy do stájí , abych se podívala o nejvíce problematický případ , rezavá klisna Moon Light stála klidně ve stáji a přežvykovala slámu, nezaujatě si odfrkla když jsem ji vyvedla ze stáje a šinula si to na ní opět , už po několikáté po záhadné cestě.
"Pozor nahoře" kráknul mi znenadání v hlavě Rander ve stejný okamžik se Light vzepřela na zadní , jako utržená ze řetězu sebou začala mlít. Netrvalo moc dlouho a já se hrabala zpod jejich kopyt ze země. "Klid , ššš, klídek" konejšila jsem ji. Byla k neutišení, čím dál více sebou mlela, frkala a vykopávala na všechny světové strany. "Ticho!" okřikla jsem ji elfsky, ta až z nelibosti přestala ržát , což se o jejím kopání nedalo říct. Z ticha se ozývaly, jak říkal Rander ze shora , přesněji ze šedlého nebe, tiché švisty. Vždy po vteřině se ozvalo tichounké švistnutí a čím dále se přibližovalo. Napínala jsem zrak k nebi ale prozatím jsem nic neviděla. Zvuky se podobaly máváním křídlům ,ale byly tiší a ještě měli v sobě zvláštní ton, který jsem už mnohokrát slyšela , v tu chvíli jsem si nedovedla vybavit u čeho přesně. Na obloze se začalo rýsovat tělo. Zprvu jsem se domnívala že jde o nějakého většího ptáka, čím více to klesalo , tím bylo jasnější že má prvotní teorie byla úplně vedle. Byl to pegas.
Nedokázala jsem se rozhodnout jestli vytáhnout luk a sestřelit ho, nebo si s ním rozumně promluvit. Kdyby byl bílý bylo by to jasné a s černým taktéž , ale tento nebyl ani sytě bílý ani temně černý. Byl rezavý skoro jako liška , nebo spíše vypadal rezavě jako měď , buď jsem zešílela nebo mě šálí zrak, v tu chvíli se z oblohy snášel pegas v odstínech ...jako zrezlý kov. Vybavilo se mi odkud ten ton znám hned jak šel slyšet lépe, byl to vrzot kovu, takový který jde slyšet u hlavní brány. To mi připomíná, musím někomu říct ať ji naolejují, brána u hlavního města by neměla vrzat jako staré kolečko. Věděla jsem že dřevěné šípy které mám v toulci by na něj, pokud by byl opravdu z kovu, neměli žádný účinek. Za pokus nic ale nedám. Šíp se odrazil s tichým cuknutím od jeho křídla. Moon Light to nevydržela a se strachem utekla, zpět k branám a nechala mě tam samotnou. Vytasila jsem meč a odstoupila od cesty, nevypadal totiž že by ho to že stojím přímo pod ním nějak znepokojovalo. Zajímavé bylo i to že neklesal v kruzích ,ale kolmo , přímo k zemi, jako kdyby ho někdo pustil ze shora. Nemohl být teda živý, křídly mával ,ale ne účinně, nebo ve stylu ptáků či draků, spíše pro efekt. Dopadl se žuchnutím přede mě a vrzání křídel ustalo. Stál přede mnou jako socha , chyběly mu úplně oči, nos i tlama , i uši měl zalepené. Sklopila jsem meč a ostražitě ho obešla , bez reakce, poklepala jsem na něj , bez pochybu byl dutý i přesto při dopadu se otřásla zem. Prohlížela jsem si ho z boku. A nevěděla jsem jestli jsem více překvapená, nebo zklamaná." To je vše? Co s tebou mám dělat?" nemůže nechat uprostřed cesty kovového pegase a na hrad ho taky nepotáhnu. Ozvalo se tiché zasyčení , jako když ubíhá pára, z nitra koně se začal ozývat hlas , hrubý a drsný, ale šlo vidět že ho nevydává živý tvor ,ale nějaké předem nahrané kouzlo. Začal odříkávat slova , nedokázala jsem poznat co je to za jazyk, nejspíše byl prastarý a pocházel od neznámé rasy. Zvedl se vítr, země se začala třást a ozývalo se nepříjemné skučení a vřískot , odevšak , jako kdyby byl uvnitř mé hlavy. Kovový pegas začal zářit , na místě kde by měly mýt důlky pro oči začalo světlo zářit namodrale. Hlas zrychloval a sílil, odříkával zaklínadlo. Zhluboka jsem se nadechla, nedokázala jsem si vybavit nic z výcviku, každé další slovo mi mazalo vzpomínku, odevšak se ke mně začaly plazit stíny, doslova , jako chomáče prachu. Zmocnil se mě strach, vřískot sílil, vítr též a z nebe se začalo spouštět něco na způsob žhavého oleje, štěstí že jsem mela štít. Rukama jsem si překryla uši a zavřela oči. "Jsem Faia ,jsem Faia ,jsem Faia" opakovala jsem si dokola jedinou informaci kterou jsem si začala být jistá. " Jsem Faia, jsem Fa, jsem F, jsem ... "odmlčela jsem se na chvíli, usilovně jsem přemýšlela " kdo jsem? " přerývavě jsem se nadechla , otevřela zděšeně oči, stíny byly u mých nohou , pohlcovaly mi vidění, slyšela jsem hrubý hlas , teď už řvoucí , tak moc aby dokázal překřičet i kvílení a hukot větru. Vrzání kovu se blížilo, z nebe lilo rozžhaveným kovem. Přede mnou stíny pohlcovaly svět, jen modré oči , jasné modré oči toho monstra se na mě dívaly ze stínů. Přísahala bych že se na mě ta věc šklebí , přísahala bych že vidím její tesáky , na místě kde by měl být koňský čumák. Blížilo se to ke mně , pomalu ,ale jistě , nedokázala jsem se už ani nadechnout, zapomněla jsem jak se to dělá, zapoměla jsem na to že existuju. Před očima jsem viděla jak se mi ruce noří do chomáčů živé tmy a jak se v ní konečky prstů rozpadají.
Poslední co si vybavím, bylo jak jsem máchla mečem teda pokud to nebyl jen s posledních sil ovládající mé tělo Rander , jak se ozval příšerný rachot , jak mě smetla vlna energie na zem, jak jsem se probudila ráno vedle kovového pegase, na uhlazené cestě , pod modrým nebem. Pegas měl roztříštěnou hlavu podel osy mezi ušima. Královně o tom říct nemohu, nevěřila by , neměla jsem důkazy o tom že to tak bylo a nebyl to jen výplod mé ztrápené mysli. Doteď nevím jak a kdo by takovou věc vytvořil a kdo ji spustil z nebes. Kdo namluvil starobylé zaklínadlo a co by se dělo , kdyby jej dokončil Každou sekundu se mi vrací vzpomínky, na dětství na boj. Na krveprolití které jsem byla svědky. V mé hlavě doteď a na dlouhou dobu utkvěl obraz šklebící se modrooké zrůdy s tesáky uvnitř stínů protkaným větrem posilněným deštěm rozžhaveného kovu , a porovnání s modrookým obličejem En ve vlčí podobě. Nevím jestli se ještě někdy v klidu vyspím, nebo kdy vyléčím popáleniny a zkrvavené ruce a chodidla. Nevím jestli se na ní dokážu ještě podívat. 

6)

Velice obratně jsem se vyhýbala pohledu do Enaiiny tváře, párkrát si toho málem všimla, naštěstí jsme byli většinou obě zaneprázdněné misemi a ani jedna neměla náladu na zbytečné otázky , tedy , alespoň já ne. Projížděla jsem očima záznam o šperku , velice drahém nutno podotknout, který byl odcizen z hradu. A ano, někdo , samozřejmě velmi schopný strážný, si nechá před očima vypařit rubínový náhrdelník s perlami zakoupený královnou pro město o mé staré známé vévodkyně. En na mě dorážela s nějakým seznamem ztroskotaných lodí a jejich posádkách , až jsem ji nakonec po několika minutách přemlouvání přinutila vzdát snahu o hození své mise na mě. Královna se mě přizvala do svých komnat osobně , aby mi předala zprávu o krádeži a osobně dbala na to abych se to dozvěděla jen já, mě z vlastních zkušeností neuniklo jak místo přímé řeči z očí do očí, přecházela sem a tam po místnosti, těžko říci jestli ji ztráta takové věcičky tolik zasáhla. Prošla jsem místo kde se nacházel, několik stop tam byly a ty odpovídaly botům stráží. Ty jsem se rozhodla navštívit v noci osobně . Ne že by bylo pravděpodobné že zloděj by nechával tak viditelné stopy, i sama bych ho šlohla bez znatelných důkazů. Vyčkala jsem na noc a s kápi na hlavě jsem se vypravila k nim domů. Jejich adresy jsem si přečetla v svazcích v královnině knihovně, bydleli v malých bytech na západní straně města. Došla jsem jednomu, tomu co jeho boty odpovídaly stopám a zastavila se pod oknem . svítilo se u něj , nejspíše večeřel. Strávila jsem pod jeho domem několik minut čekáním, 10 .. 15.. nakonec okolo 40, kdy jsem si byla jista že usnul, tak na 70%. Obešla jsem dům a přešla do místnosti nejdále od údajné ložnice, kuchyně. Jednoduše jsem si myslí otevřela okno a vyškrábala jsem se do domu. Stolek, pár židlí , škoda mluvit. Prohrabovala jsem se jeho bytem, od půdy po sklep, se společníky na pomoci. Nebyla jsem ale tak naivní abych vpustila hledat Naimana , toho jsem pověřila být za oknem a sledovat jestli pořát spí. Když jsem se prohrabovala v koupelně ve skřínce, doneslo se ke mně zvuk otevírajících se dveří. " Jsem doma , musel jsem ještě na příkaz nějaký namyšlený elfky olejovat bránu" hlas druhého strážného se roznesl po domě a následně i zívnutí. Zul si boty a šel do ložnice, nevšiml si očí Mre jak ho sledují z tmavé chodby ani ocasu Vai mizícím v kuchyni. "Kámo , vzbuď se , udělals večeří jaks řek?" Naimi v hlavě oznámil že ho probudil, ten mu otráveně vzkázal ať si zajde do kuchyně a obstará se sám. A taky ho někam poslal ,ale toho vás ušetřím. Oči Mre ve tmě pohasly a společně s ostatními zmizely. Já zůstala potichu stát v koupelně a naslouchat zvukům. Slyšela jsem jak rožíhá lampu křesadlem a jak jde po domě. Přes síň, chodbu , obývací pokoj až do kuchyně ve chvíli jeho výkřiku jsem se skokem rozeběhla k oknu v koupelně. "Proč tu máš otevřený okno" v tom spěchu jsem ho nezavřela ,za to si zanadávám jindy "Já ho zavíral , jestli myslíš že mě tím vytáhneš z postele seš vedle, zítra mám směnu" zamručel mu na odpověď." Máš ho fakt otevřený" slyšela jsem ještě jak prochází po kuchyni a jak se z ložnice ozývají kroky. "Někdo nám sem mohl vlízt" došlo jim to, trochu pozdě, už jsem běžela po ulici , tentokrát jsem v koupelně okno zavřela. To co jsem chtěla jsem zjistila" Nebyl tam" zhodnotil vše Rander , když mu ostatní , tím že byly vlastně všichni mou součástí , ukázali co viděli a cítili. Obešla jsem několik dalších domů, všichni kdo měli ke šperku přístup. Naštěstí tím královna nepověřila mnoho lidí. Nikdo jiný by se přes kouzly chráněné prostředí bez toho aby na to upozornil nepřiblížil. Královna ho totiž za jeho cenu , dala umístit mezi velmi magicky opatřenou místnost , každý kdo neměl od ní povolen přístup , by po vkročení do místnosti vyvolal poplach ve stylu ostnů které by zablokovaly dveře. Šlo by je obejít a v klidu přelézt ,ale ne zničit takže by neměl šanci na to aby unikl bez důkazu o tom že tam byl nezvaný. Jediný kdo měl ještě přístup ,byla samotná královna.
"Jestli ji obviníš bez žádného důkazu pověsí tě" upozornil ji Rander. "Koho máme ještě s přístupem a neprohledávali jsme jeho dům? " otázala jsem se ho , o tom že jsem je šla prošmejdit i podruhé jsem se nezmínila. "Dělej jak usoudíš ,ale řeknu Nimimu ať ti pro všechny případy vyvede Morrian ze stájí." Kráknul mi nakonec, já už jsem v tu chvíli vletěla do trůnního sálu. Stráže se ihned seběhly kolem mě jako pijavice na mě začali dorážet že královna nechce být nikým rušena . Ještě že tam nakonec přišla a rukou jim pokynula že je to v pořádku ať odejdou a dají si třeba oběd. "Zdravím , Co máš na srdci Faio?" usmála se se na mě. Dao mi práci nevyhrknout, vy jste to byla, jste zloděj, ale slušně podpovědět." Omlouvám se že vyrušuju ,ale přišla jsem na to že kdo odcizil drahocenný náhrdelník v hodnotách větších než 100 000 G" oznámila jsem klidně , ta mi pokynula ať klidně pokračuju. " Obešla jsem všechny podezřelé , několikrát a po důkladném promýšlení" odmlčela jsem se, ta naklonila hlavu. "Jsem došla k závěru že jste to byla vy" zpříma jsem ji řekla. Mezi nima se vytvořila napjata atmosféra " Takže ty jsise vkradla bez svolení do domů mích vojáků a ještě jsi přišla mě obvinit? " tázavým tonem. Nesedělo mi takové pokrytecké chování do Pher ,ale přiznávám já jsem nebyla zrovna nevinná. Ale to nikdy. Až řeknu , tak zdrhneš a nebudeš se ohlížet, jinak tvá hlava ještě dnes bude na kůlu u hradeb" krákl mi Rander v hlavě. "Ano , ale právem jsem musela prohledat obydlí podezřelých" zaplácávala jsem čas neměla jsem námitky proti jeho tvrzení. " A proto si myslíš že jsem ho já odcizila?" zeptala se . "Ano " přikývla jsem a Rander mi odpočítával "Dva" já mimoděk pohlédla k oknu. " Vidím že kuráž ti nechybí" usmála se a vytáhla z truhly vedle trůnu opravdu ten náhrdelník. Rander se slova teď nedočkal,. Mě se dostavila pochvala za splnění zkoušky a vojáci prošmejdění nepostřehli. Vše dopadlo docela dobře , jen kdyby se mi nezdálo že se za mnou při cestě domů plazí stíny , jako kdyby mě chtěly opět vzít , až se mi z toho rozbrněly prsty.  

7)

Povídačky lidí mě nikdy moc nebraly a hlavně jsem ji nepřisuzovala moc velký význam. Tak či onak , zvěsti o nějakém zlém tvorovi který přebývá u východní straně hradeb se táhnou městem už pěknou chvíli a vždy je potřeba někoho kdo mýtus rozboří a ukáže že je to zas jedna ze strašidelných táborových historek.
Jako většina mých misí začínám večer, jakmile slunce zapadá vycházím z domu, už se zpraveným klíčem mimochodem , a svižným krokem jdu k pověstné východní bráně, míjím několik ožralců z hospody, jednoho narkomana , nejspíš s absťákem , prověřovat to doprovodně nebudu, je to jeho zmařený život. Na ulicích se opět rozhořely pouliční lampy a měsíc vyšel na obzor, za pár dní bude úplněk , řeknu si při pohledu na nebe. Tiše míjím park a čím více se blížím k východní bráně, tím se mi zdá že čím dál více lamp nesvítí, mě to osobně nevadí , ve tmě vidím stejně dobře jako při světle ,ale lidem ve městě to určitě znepříjemňuje život. Ve vzduchu se line nepříjemný pach a jestli se mi to nezdá tak jsem zahlédla za stromem ubíhající ,velký černý ještěří ocas. Chvilku mi trvalo než jsem s uvědomila že taková věc by se normálně ve městě v noci pohybovat neměla, automaticky jsem sáhla po luku a zasadila šíp. Zastavila jsem se a naslouchala, natáčel jsem uši všemi směry ve snaze uslyšet šramot nebo kroky.
Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem z nenadání ucítila na svém rameni dotek cizí ruky. S drápy místo nehtů, letmo jsem se na ruku podívala , celá pokrytá šupinami v barvě šedi a nemělo to malíček, nebo palec? No prostě mělo to jen čtyři prsty . To vše se událo během vteřiny, pohotově jsem loktem trhla dozadu. Až později mi Rander řekl že jsem mu loktem udeřila do oka. Ozvalo se bolestné vřísknutí, díky tomu že jsem měla uši pořád nastražené mi v nich začalo zvonit a mé tváři se donesl pach zdechlin a hnijícího masa. Vykopla jsem dozadu a ať to bylo cokoli , uskočilo to a opět to zmizelo, splynulo to se stíny.
Luk mi byl v tuhle chvíli k ničemu, meč by byl proti takovému soupeři pomalý. Do každé ruky jsem vzala dýku, musím zaútočit tentokrát první , tvor má nade mnou rychlostní převahu. Začala jsem jako blázen sekat dýkami kolem sebe , při troše štěstí bych ho třeba zasáhla. Slyšela jsem přes hukot v uších za mnou šramot a kolem stěny hradby se táhl stejný ocas co jsem viděla za stromem. Hrál si se mnou, jako kočka s klubíčkem. Zachovala jsem si ale chladnou hlavu a stále bedlivě naslouchala. Ucítila jsem za sebou pohyb , pohotově jsem máchla dýkou a ta projela rukou toho tvora , opět hrozivý vřískot, ale co bylo lepší, splynul se stíny i s mojí dýkou v ruce, jednoduše splynula se stíny společně s ním. Vynořil se ze stínů za mnou, po třetí už to není udivující, sekl po mě druhou rukou a ohnal se dýkou , zabodnutou skrz jeho dlaň po mě, musel tu bolest snad necítit . Štít zadržel dýku ,ale jeho ruka s pařáty škrla o můj levý bok, uskočit jeho ruce do leva se tentokrát nevyplatilo. Opět se stáhl , těsně před tím než tu jeho smrdutou hlavu stihla zasáhnou dýka co jsem měla v ruce. Stíny jsou jeho silnou stránkou, to vysvětluje nefunkční lampy. Napadlo mě , uprostřed úhybného manévru že světlo by ho mohlo , nějakým způsobem zničit, nebo alepoň oslabit. Jinak s tím že jsem mu zasadila jeden škrábanec do ramene , pokud se to dá tak nazvat a že jsem mu šlápla na ocas , bude dlouhý boj. Použiji něco co jsem si dlouho trénovala. Vytvořila jsem kolem hradby iluzi plamenů z vody a magická energie kterou do nich posílám se mění ve světlo, ještě bych mohla plameny ohřát na bod varu aby byly horké a unikala z nich pára jako náhražka kouře, ale to zde nebylo potřeba. Celou východní stěnu ozářilo jasné bíle světlo. Z poza mě , z mého stínu, se začal ozývat bolesný výskot , tvor se chytil jednou rukou za hlavu , krčil se v agonii na zemi a řval bolestí, chraptivě , možná to byl jazyk možná jen zvířecí zvuky, nejspíše prosil o ukončení utrpění. Pro královniny uši, ušetřila jsem mu trápení jedinou ranou do krku , sebrala svou dýku a odešla, ale mezi námi , docela jsem si ten pohled vychutnala, já ti dám mi dělat další jizvy. I když jen na levé straně. Do rána z něj nezbylo nic a mýtus byl pobořen, samozřejmě lidé , byla to vždy jen vaše další báchorka. 

8)

Dosti mě zaujala holčička ,o které jsem se dozvěděla od stráži ,že dokázala předpovědět návrat již dávno pohřešovaného bratra. Též mě ale trochu děsilo co se s ní stane ,jestli je to pravda a kdo všechno se ji pokusí zneužít ve svůj prospěch. A já vím že by to někdo udělal , páč mě to též napadlo. Trošku ji proto odzkouším, nejprve z maličkostí , které by šlo jednoduše natipovat a dále z věcí které sama nevím. Doma , tedy u En doma, jsem přemýšlela co za otázečky ji položím. Dost mi přemýšlení ztěžoval vřískající orel na lustru, jako by jí těch společníku nestačilo devět. To jsem ji ale do očí neřekla.
Bydlela nedaleko od hradu , kde byla na příkaz královny přestěhována , zaťukala jsem na dveře jejího pokoje a otevřela mi její matka. Mladá , rudovlasá paní , střední výšky a s ůsměvem mi pokynula. Zachovávat vlídnou tvář je má práce takže už po pár minutách rozhovoru si o mě udělala představu jako o slušně vychované milé dívence. To jsem celá já .Tou dobou už do pokoje přišla stejně rudovlasá dívenka , nanejvýše pět ji mohlo být a posadila se na pohovku vedle mě . Nepustila mě se představit a ihned zpustila.
"Ahoj já jsem Tersa." Vesele se představila.
" Tedy víš proč tu jsem?" představovat se nebudu lidem kteří mě o to vyloženě nepožádají.
"Ty jsi další s otázkami? " naklonila tázavě hlavu až ji spletený cop spadl na rameno.
"Další?" optala jsem se podezřele, nemusela jsem se nijak zvlášť vykrucovat a přetvářet otázky.
"Už to u mě byl jeden pán co se mě ptal jestli neví o vojácích kteří zítra půjdou na hlídku u hradeb" odvětila prostě. Už v tu chvíli jsem věděla že je to další práce pro mě. Přikývla jsem.
"Kolik lidí zítra potkám?" zeptala jsem se rovnou na první z mých otázek. Ona se zamyslí a po chvíli řekne " Potkáš jich na ulici 54 , ale díky tomu že jsem to to teď řekla se to změní , ty zůstaneš doma a bys to vyvrátila." Koukne se mi do očí. Já jen pokývám hlavou, své myšlenky udupu a optám se zas .
"Kam půjdu po tom co od tebe odejdu?" začnu z jednoduchými otázkami. Schválně jak odpoví.
"Ke královně říci jestli se mýlím nebo ne" odpověděla po chvíli.
"Co si vezmu příští týden na sebe? " byla jsem zvědavá co pro tentokrát vymyslí.
"Nedokážu vidět do tak vzdálené budoucnosti, nanejvýše pár minut" vykroutila se z odpovědi a poposedla si. Dám ji trochu těžší otázky, ty na které odpovídala teď by se daly lehce odůvodnit.
"Odpověz mi na to , na co se tě zeptám za minutu" nebyla to svým způsobem otázka ,ale vyžadovalo to odpověď.
" Na to neznám odpověď" po dlouhé chvíli zamumlala. "Je nejisté na co se zeptáte ,sama to totiž nevíte."
"Zajímavé tvrzení" opřela jsem se o pohovku.
"Co za jídlo dám svému psu až přijdu domů?" tímto by se dosti vysvětlovalo, protože jakákoliv odpověd je špatná, psa totiž nemám.
"Nic" vyhrkla téměř okamžitě. "Nemáte totiž dům" dodala. Technicky to byla pravda, ale stejně , mohla to vydedukovat z mého oblečení. Potrhaný lovecký oblek opravdu nevypadal na císařovnin šatník.
" Co je napsané v této knize?" položila jsem na stolek před ní, v černé kůže ovázanou bez nadpisu knihu, sama jsem to nevěděla, ukradla jsem ji z domácí knihovny.
"Jsou tam domácí recepty "odvětila prostě . Více otázek nebylo potřeba na tuto byla jen jediná odpověď. Mlčky jsem si knihu vzala otevřela, vlkodlačím písmem na ní bylo psáno jak a kdy jsou úplňky , mnoho let dozadu a i dopředu, ještě že mě písmo a jazyk En učí.
"Děkuji za rozhovor " rozloučila jsem se. Ta jen zaraženě zamumlala " Na shledanou" a než stačila přijít i její matka , byla jsem už u stráží. "Rozmístěte zítřejší hlídky , stráže kteří měli stát u východní brány ať jsou u západní a naopak" poručila jsem jim.
"Ale my máme své rozkazy" namítnul ,ještě než jsem stihla odejít ke královně.
"Říkal jste něco?" otočila jsem se a změřila si ho pohledem, milá ,slušná dívenka byla opět skryta pro chvíle dramaturgie.
Koukl se na mě a po chvili řekl "Provedeme" já jen pokývala hlavou, ten má dobrý přístup. Královně jsem řekla že je to jen shoda náhod , dedukcí a taktu. 

9)

Druhý den sama zajmula místo na hradbách místo jednoho strážného, na místě kde podle Tersy neměla být žádná stráž. Ostatní se i na protesty rozmístili jinak než jim bylo řečeno od královny. Celý den se nic neobvyklého nedělo , přicházeli a odcházeli kupci, přicházeli a odcházeli strážní. Jak ale noc přicházela , přicházely i potíže. Pod rouškou tmy se vše dělá lépe. Shlížela bez ustání dolů , na les a na jezero které šlo z vršku hradeb vidět. Bylo až podezřelé ticho a skoro se jí ani nechtělo věřit ,že by nepřišli, nebo se doslechli že to tak už není.
Do nastražených uší se ji donesl šramot, dole pod hradbami se někdo plížil. Ostatní si toho zřejmě nevšimli a dál hráli karty.
Seběhla z hradeb a naslouchala šramotu, někdo tu byl a blízko, hned za křovím. Krčil se tam malý tvor, vypadal jako černá kočka ,ale měl za ušima malá zelená křidélka a ocásek vypadal spíše liščí než jako u kočky. Neotálela a ihned vzala do ruky dýku, provede s ním rychlí proces. Zvířátko se nedalo na útěk ba naopak, připlížilo se k ní a otřelo se ji o nohu. Uslyšela v myšlenkách jeho tichý hlásek.
"Ahoj" prolétlo ji slovo hlavou. Rander ji ihned skryl všechny vzpomínky co nejdále od vědomí tvorečka.
Dlouho váhala jestli má vůbec něco říci, nebo se otočit a odejít. Nakonec plácla největší pitomost co jí v tu chvili mohla napadnout "Ahoj" pozdravila ho nahlas. On se otočil a sedl si před ní a začal si nevině olizovat packu. Nevěřícně se na něj dívala. To sem šla jen proto aby ho pozdravila? Odfrkla si v duchu, otočila se a rozešla se zpět , jestli ji kvůli němu jí ten zločinec prolezl mezi prsty tak by měl být rád že ji už nikdy neuvidí. Tvor vstal a kráčel si to přímo za ní. Musela se několikrát ohlédnout a počkat až si zas sedne než se mu ztratila z dohledu při vstupu na hradby. Jakmile byla na svém dřívějším místě dala se opět do sledování.
Nebyl to šramot co ji upoutal její pozornost ,protentokrát to byla postava procházející se po břehu jezera a její následné zmizení. Přímo před ní viděla jak se valí na město vlna vody, ne moc široká, ale za to vysoká. Nebylo snadné ji zastavit jiným proudem , horší bylo že za ní se z města začaly ozývat poplašené výkřiky. Z kanálů se lila voda proudy a podtápěla město. Tohle už ani napilí strážní nepřehlédli , vyhlasili okamžitý poplach, otevřely brány aby lidé mohli utéci a aby se voda mohla valit pryč. Ať to byl kdokoli musel být pod Beristlii ve stokách. To ji došlo už při prvním proběhnutí po kolena zatopenou ulicí. Štěstí že si do nich sem tam zajde na zpravené nálady. Vytvořila si kolem hlavy bublinu vzduchu a sklouzla do zatopených stok prvním kanálem co uviděla.
Ve stokách to teď nejen vypadalo splíchle a neútulně ,ale navíc se odevšak ozývalo hučení vody ,které zaoblené stěny ještě zesilovaly. Proplavala podzemním vodním labyrintem někde se bořily stropy, jinde se podlaha stoky rozbila a tvořila zlom na jehož dno ani nedohlédla. Až na malátné světlo vycházející z otvorů vedoucí na ulici byla tma. Proplula kolem mršiny utopené krysy ,zbytku věcí co v nich ještě našla popisovat nebude. Ušetří krásu královnina koberce. Najít kudy plavat nebylo těžké , stačilo plavat proti proudu. Její cesta ji dovedla do jedné části pokud si pamatuje pod stájemi ze shora se ozývalo poplašené frkání koní.
Před ní se v šeru zatopených kanálů rýsovala siueta něčeho co vypadalo podobně jako muréna. Dlouhé protáhlé tělo , barvy do modrošeda , dlouhé okolo 2 metrů se vlnilo a z tlamy se mu valil nezastavitelný proud vody. Zaznamenalo ji to dříve než ona vůbec pochopila o co jde , vyrazilo to proti ní a zakouslo se ji to do ruky, na hlavě ji zářilo jen jedno oko, zelenožluté jako bažina. Pozitivní bylo že tím se přestala valit voda, tohle ji v tu chvíli jako první napadlo. Máchat ve vodě dýkou není moc učené kvůli odporu a tak murénívěc stačila uhnout a pustila její ruku. Proud z její tlamy by ji normálně poslal na druhou část stok a možná ještě dál, kdyby neměla kolem sebe štít Ta věc na ní nějakou chvíli hleděla svým okem, jako by se rozhodovala jestli znovu vyrazit ,nebo použít větší proud. V napatou chvíli se otočila a vyrazila co nejrychleji pryč ,Faia hned za ní. Kličkovala stokou , zahýbala různě , snažila se odvést pozornost, šlo vidět že ví kam plave a moc dobře. "Mám tě" švihla po ní vodou v zatáčce. Docílila toho že se před ní začala stoka řítit, muréna odplavala a strop ji jen škrtl o ocas. Rychle se otočila a vplula do uzounké odbočky, pokud se neplete ,měla by do té hlavní vplout o několik metrů dále a tím ji přímo dostihnout a přimáčknout. Nemýlila se , vplula tam , netvor byl rychlejší než její dohady a plaval si to opět několik metrů před ní.
Honila se s ním několik minut, nakonec vyplula skrz několik probouraných zdí, tunelem a ocitla se v otevřené vodní ploše. Věc vplula ke břehu kde se následně vypařila do Eorsu, tak to vypadalo. Vyskočila na břeh , byla u jezera , v lese mizela postava, ta kterou u jezera viděla z hradeb. Na suchu v otevřené krajině bez stropu a plna sutin a zkažené vody kolem ji šlo pronásledování rychleji. Pár skoky byla u postavy zahalené v černém přiléhavém plášti s kapucí na hlavě. Chytla ho a přimáčkla k nejbližšímu stromu , dýku přiložila ke krku. Byl to muž, nebo chlapec něco mezi ,mohlo mu být maximálně 20 nejspíše mu bylo jako En. Měl Oči fialové, ne namodralofialové ,ale sytě fialové a zorničku měl bílou. Jinak vypadal celkem obyčejně, jako normální člověk. Když mu stáhla kapuci a on se tomu nebránil ,zjistila že má krátké tmavohnědé vlasy a jeden pramen má černý s bílým koncem.
"Prosím nezabíjej mě" přerývavě řekl jak mu to jen dýka u krku dovolila.
"Tady se poslouchá jen královna" oznámí mu a ujistí se že tu není nikdo kdo by její budoucí výrok udal jako vlastizradu a povyšování se nad královnu." Tady jsem pro tebe královna já, tvůj soudce, kat bůh a smrt" usmála se na něj . "Buď tě zabiju, nebo umučím, nechám popravit nebo shniješ v cele, vybírej moudře nesmlouvám" sladce s úšklebkem.
"Prosím, jen jsem plnil rozkazy" zachraptěl.
"Vrátím se ," řekne mu po chvíli "Ještě dnes, " dodá "rozmysli se" švihla s ním o zem a hlavu mu přerazila o kámen, upadl do bezvědomí, pro jistotu ho ještě svázala a jako roubík mu dala kus rukávu. Řekne jen královně o rybě ve stoce a uklidní lidi, pak sem přijde, jak slíbila. 

10)

Přišla na místo v lese ,jak řekla, jen až odpoledne o pár hodin později, hold se zdržela při pomáhání městu. Lidé se jen tak z pod sutin sami nevyhrabou. Na zemi ležely přehryzané provazy a on sám tam stál opřený o strom a pohrával si s dýkou co měl v ruce. Jejího příchodu si všiml o něco později než ona toho že se vyprostil a probral, stihla na něj namířit lukem, ale nestřílela. Zatím.
"Jak pak sis vybral?" otázala se ho.
"Chci se přihlásit ve služby královny" řekl prostě , s velkou dávkou nevinnosti nad kterou se musela pobaveně ušklíbnout.
"To v nabídce nebylo" slitování nepřišlo v úmyslu , několik lidí se utopilo a taky , k tomu se většinou nemívá. Vystřelila proti němu, neminula by jeho srdce, kdyby se neteleportoval o strom vedle a znova se o něj opřel.
"Možností je více, jen je stačí vidět" prostě a pokýval přitom významně hlavou. Odrazil se nohou od stromu a skočil po ní s dýkou v ruce. Kryla jeho úder vodním štítem, on dopadl a podkopl ji nohy , ona jemu na oplátku nechala na boku posléze šrám. Přeli se několik minut, možná pár desítek. Při tom vypozorovala že je v boji o něco slabší než ona a že velmi často používá teleportaci. Bojoval stylem vyhlášeným lidmi žijícími na jihu země. Skončil s mečem na krční tepně, s několika šrámy na těle a omrzlinou na tváři, ona měla jen naražené zápěstí a nepodstatné odřeniny.
"Hezký boj" usmála se srdečně, samozřejmě s obří dávkou falešnosti. "Možná by tě královna vzala" strkla ho dál od sebe , klopýtl dozadu a místo aby spadl zase se teleportoval , tentokrát před ní.
"doprovodíš mě tam ?"zeptal se ji nevinně a dýku schoval. Zamyslela se , to že se ji do toho chtělo říct nemohla, ale mohla to být past a není radno posílat k Pher někoho kdo vytopil město. Stejnak až ji to řekne tak ho nechá popravit.
"nebudu riskovat že královně něco uděláš" nakonec řekla zřetelně znechuceně. On přikývl, řekla bych že až nadšeně a nedočkavě přešlápl.
"Přede mě " rozkázala mu, nemohla riskovat že zdrhne ani to že půjde za ní. Poslechl a zrychlenou chůzí se vydal k městu.
"Teď zaboč" navigovala ho ."Pak doleva" nezaujatě, stále ale dávala bedlivý pozor. Po chvíli trochu zpomalil až šel vedle ní.
"Jsem Rhew" představil se ji a usmál se.
"Moc hezký , přede mě" chladně , postrčila ho.
"Jak ty?" neodradilo ho to ,ohlédl se při chůzi.
"Do toho ti nic není" ušklíbla se mu .
Trochu zaraženě přikývnul "Jak dlouho jsi v Beristlii?" zeptal se , doufajíc že mu odpoví.
"Nestarej se" byl na ní až nemožně vlezlý a tu nevinnost v očích mu nejspíše taky brzo smaže.
"Proč jsi tak zlá?" zamračil se nechápavě.
"ještě jsi neviděl co je zlo" zazubila se pobaveně nad jeho slovy. "Tady zahni" řekla mu a vedla ho po schodišti do sálu kde přijímá Pher poddané když mají nějaký velmi vážný spor, stejně tam ale chodí jen farmáři když jim cizí slepice sezobala zrní nebo pes snědl daně. Zaklepala a vyčkala , na pozvaní. Rhew vešel a ona ze ním zavřela dveře a mírně se poklonila. "Toto je ten kdo z včerejška na dnešek topil město." oznámila a dále si jen stoupla ke dveřím aby nezdrhl a mlčky sledovala.
Jak pokleknul, jak odprošoval, jak tvrdil že plnil rozkazy nějakého prý pána. Jak to musel udělat páč by ho jinak zabil ...bla, bla, bla. Já být královnou tak ho nepustím a na místě popravím. Lrálovna ,ale měla očividně jiný názor ,pronesla něco ve smyslu že za tento čin on nemůže protože byl donucen ,ale za následky si prý posedí týden v base a následně bude pomáhat horníkům v dole. No nevím co je horší, ve vězení máte alespoň čas na přemýšlení a sem tam vodu s chlebem a k tomu klid. Á ho musela ještě vyvézt z hradu a dopravit do vězení, vyptával se mě pořád dokola na jméno, na to co je tu zajímavé, co má dělat až vyjde z basy, kde si může vydělat, na většinu se mu nedostalo odpovědí. Jen na jednu.
"Jsem Enaia" řekla mu když ho předávala strážím u dveří, snažila se při tom znít velmi vážně. Až vyleze z lochu a jestli přežije následné kutání železa někde pod zemí , možná vyhlásí že ho na hrad vedla velmi zlá Enaia. Nezlob se En budeš mít jen o kapánek lepší pověst. 

11)

Nevěděla jak dlouho sedí a hledí. Musela něco dělat, přestat přemýšlet a utápět se v myšlenkách a jít něco dělat. Tak jak ji to říkali. Když máš problém tak se buď svěř blízkému a pokud problém nemá řešení ,nebo nemáš komu se svěřit tak zatni zuby, zadupej to a vytáni to tehdy kdy bude nejvhodnější chvíle.
Takto zadupávala většinu emocí a problémů, strach, noční můry, vztek, úzkost, teď i starost , trápení, zlost. Vše zadupala ,nasadila klidný výraz, svůj obvyklí klidný výraz , nemotorně vstala a trochu kulhavým krokem se vydala k městu. Obešla bránu a stráže u ní, obešla náměstí a velkým , opravdu velkým ,nejméně několik desítek metrů ,obešla ulici kde stál Enaiin dům. Nejspíše se tam vrátila když zjistila že je opuštěný. Jediný do ji byl ochotný vyslechnout byla Mre , Naimi byl mimo, totálně mimo, Vai ji v hlavě vrčela že ji za to nestojí , že je osamělá vlčice a že ji nepotřebuje a Randerovi to bylo plně jedno, se svým množstvím předešlých společníků mu tohle nepřišlo nějak moc závadné a převratné důležitý aby to řešil.
Procházela uličkami, stájí a nakonec tržištěm, kde ji upoutal rozruch kolem stánků se zbraněmi. Neměla zvykem se montovat do cizích sporů ,ale tento ji zaujal, přes celé náměstí se nesl rozruch a stížnosti několika mladých učenců ,kteří si vyšli s mistrem vybrat svůj první opravdový luk. Nešlo to přeslechnout ,děti nejsou moc dobré zdroje na shromažďování tajemství a jejich zachování.
Neměla náladu řešit něco s luky, připomínalo ji to co má za luk na rameni a co je na něm vyryté. Na veřejnosti o tom nebude přemýšlet.. i když ten luk mám zrovna na rameni.. ne veřejnost je veřejnost tady jsem v naprostém pořádku. Než se stačila znova rozhádat sama se sebou, vykročila do kruhu k mistrovi ,rozhovor ji pomůže uklidit to pryč, na chvíli.
"Dejte to sem" natáhla bez pozdravu ,bez zdvořilosti ruku pro luk ,který měl v ruce a hádal se se strážným co mu to tu na tržišti v hlavním mstě prodávají za cetky.
Ten si ji změřil pohledem a pravil "Co prosím?" Chvíli mu trvalo než zachytil její pohled, i přes vlídnou tvář ho probodávala zlým pohledem.
"Ano?" naklonila hlavu. "Doufám že jdete svým žákům příkladem a umíte tolerovat elfy z řádu královniných vojáků" kolik jizlivosti se skrývalo pod sladkým hlasem. Kolik úzkosti vznikalo z pocitu být uvnitř města, za hradbami, jako v kleci .
On nakonec i přes několik posměchů ostatních procházejících občanů ji luk do ruky dal. Na první pohled obyčejný, dřevěný luk, lakovaný aby se leskl na její vkus moc těžký a příliš se lišila tloušťka a tím hmotnost vršku a spodku luku takže nebyl vyvážený. Podal ji k tomu několik šípů aby se s ní nemusel znova dohadovat. Vystřelila jeden z dřevěných šípů, měl kovový hrot, jedno pírko na konci měl červené. Šíp se ve vzduchu otočil a vyrazil proti ní. Štěstí že ho odrazil štít, jinak by měla díru uprostřed čela.
"Zabavuje se" oznámila jsem, i šípy i luk jsem vzala a nevrátila mu, odešla jsem dál po tržnici. Než se vzpamatoval že mu vzala luk který zaplatil a ještě k tomu nedostal za to odškodné ,byla už jinde.
Chodila po tržišti, zkoušela luky. Ocelové, dřevěné, s magickými krystaly , bez s vyvážením. Dokud neměla vypotřebované všechny šípy. Nesla sebou už několik luků a dvě kuše. Nenašla mezi nimi žádnou spojitost. Neměly žádné značky, žádné ochranné kouzla , žádné malé detaily. Vypůjčila si od jednoho ze stráží pár šípů. Doslova pár. Vystřelila z kuše co na tržišti prodávala mladá žena, nic, zabodl se do vlajky visící z jedné lampy. Druhý šíp vystřelila z jezdeckého luku od kovářovic syna co si ho šel na trh vyměnit. Nic, neotočil se a doletěl v klidu na místo na které mířila. Brala šípy, brala luky, kuše a zkoušela je celé dopoledne toho dne. Usilovně přemýšlela jak ji to jen její zaneprázdněná mysl dovolovala.
"Zkus tyhle poslední a kašli na to, není to tvá starost" řekl ji nakonec Rander ,kterého to velice nudilo. Byl by radši kdyby si šla zas přemýšlet o posledních dnech než chodit po městě a krást šípy ze stánků.
Vzala , nenápadně ze stánku kolem kterého procházela šípy a vystřelila z luku co prodával ji už známi prodavač ,který měl předešlé luky a kuše v pořádku. Šíp by ji probodl ,nebýt štítu.
"Vysvětlete mi laskavě co o tom víte?" štěkla po něm.
Ten zmateně rozhodil rukama." Jak to mám vědět slečno , vždyť jsem je ještě dnes ráno zkoušel a byli v pořádku." Obhajoval se.
"Jak to vysvětlíte?" nehodlala se s ním patlat. Stejně jako ostatní ho nahlásí ať ho předvedou před královnu.
"Nevím jak se to stalo , opravdu ne" vyhrkl okamžitě "Mějte rozum, já nemůžu nechat dcerku doma samotnou, je jí teprve 7 kdo se o ní postará?" plašil se při představě že ho za plánovaní vraždy zavřou. "Zkuste tento , odzkoušejte všechny, určitě ho někdo podstrčil" nabídl ji postříbřený luk. Neměla proč to nevyzkoušet , vystřelila a málem by se zabila, povytáhla obočí a odívala se na něj.
"Tedy? Co na to řeknete teď?" jakou měla radost z toho že ho někam zavřou, vyžívala se v zoufalství co mu blyštělo v očích.
"Já o tom nic nevím , opravdu" zoufale už. Elfka zapískala na stráže co stáli na kraji tržnice ať tam jdou. Jeho slova o nevinně neslyšela, teda jo ,ale nevnímala.
"Tento luk je též začarován "kývla hlavou k prodavači , dva se k němu nahrnuli a popadli ho. Třetí natáhl ruku pro očarovaný luk. Došlo jí to při pohledu na luk který mu předávala , ten už zkoušela před tím a byl v pořádku.
"Puste ho" pokynula strážím. Luky byly v pořádku, jen šípy s červeným pírkem se ji obracely k srdci zpět.
"Proč ho máme pustit?" nechápavě se na ní zadívali. Ona vzala jeden z kovových šípů co prodával a vystřelila, neminula vrabce , toulavé kočky budou mít dnes čím zahnat hlad.
"Ostatní jsou nevinní , vraťte jim zboží" nakonec jim pokynula a rozešla se po trhu, jen u jednoho stánku viděla šípy s červeným pírkem. Nepletla se jakmile si to se sebevědomým výrazem kráčela ke stánku v rohu, prodavač se dal na útěk , proběhl ulicí a ona za ním , doběhla za jeho kroky do slepé ulice a rozhlédla se, zmizel.
"Bacha děvenko" řekl někdo za ní. Pomalu se otočila." Ani se nehni jinak schytáš jednu do srdce" mířil na ní lukem.
"Komu tím pomůžete?" začala s ním hrát slovní hru.
"Sobě komu jinému?" uchechl se ji.
"Jak?" hrála tupou.
"Nebudu popraven" odvětil prostě.
"Co kdybychom ses spojili? Navrhla.
"Co bych z toho měl?" slyšela jeho zaujatý ton v hlase.
Rozhodla mu říct to co ani královna o ní neví "Zabíjela bych pro tebe , ty dál podnikal" vrahem se nazvala.
"Zajímavé , zvážím to" zamyslel se. Ona udělala krok dopředu. Potom druhý. Ne nějak přehnaně velký.
"Řekl jsem stát :"křiknul po ní. Ona tiše sykla, zkazila si to ,vyšla moc brzo.
"Ale když tě zabiju, nebudu mít svědky ,nikdo se to nedozví a bude o vrahouna méně" řekl"
"Tím bys si nechal ujít dosti velkou příležitost" usmála se , ale u srdce ji bodlo poznala ulici naproti domu, shlížela na ní ze střechy včera i rýha po vodě kterou pod ní práskla se táhla vyhloubená mezi dlaždičkami.
"Nejsem si jist jestli je dobré vám věřit" řekl poněkud troufale, ona o víře nechtěla ani slyšet. Nebavila ji tato hra , trvala dlouho a stejně jeho osud už je zpečetěn ,ozvali se kroky stráží.
"Já nebo vy" oznámila, jeden z nich umře a ona ví kdo to bude.
"Já" Vyhrkl okamžitě a vystřelil.
Šíp neminul srdce, mířil velmi přesně, jen kdyby nezapomněl že střílel očarovanými šípy. Sám se chytil do vlastní pasti.
"Ano ,vyhrál jste" odvětila když jeho život pohasl. Strážní ještě po ní chtěly aby jim pomohla najít kdo včera rozbil celou ulici ve které stojí, že ji museli přes noc dát jakž takž dohromady, aby lidé mohli z domů, na to jim odsekla že ne a vydala se zpět, ven z města, pryč odevšech, blíže k sobě. Vše udupané, vše navenek v pořátku ji v horách vylezlo napovrch, ještě že nikdo neviděl její slzy a vztek.

12)

Bok ji ještě dlouho bolel a nebyla schopna vstát. Tupě seděla a hleděla do země před sebou , En odešla a nevypadalo že se vrátí , pořád doufala v to že by se možná přišla a omluvila. To že to bylo marně nevěděla. Nemluvila a ani se nehýbala, uzavřela se do sebe a pořád si opakovala posledních pár dní. Byla zklamaná, hlavně její víra v En , cítila se zrazena ,ale za tím vším byla část kde se ji po En stýskalo tu násilně potlačovala. Z přemýšlení ji vytrhl hlas Randera , který si ponechal svojí nezaujatost k situaci a totalní anitiempatické chování.
"Musíš si tu ránu převázat jinak ti zahnisá , běž se najíst a omýt" nařídil ji. Kdyby nebyl v její hlavě tak by mu za jeho postavení vůči situaci vytrhala snad všechno peří co má. Přerývavě se nadechla a poslechla ho ,pokusila se stát z bolesti se ji hrnuly slzy do očí , nedokázala se vzpřímit, bolest ji každým krokem tížila a zakopávala o vlastní nohy se zaťatýma zubama se došourala do kuchyně kde vzala první kus jídla co našla, krajíc chleba ,který si En nejspíše chtěla dát ke snídani než se probrala. Až později ji došlo že chleba nejí.Ukusovala chleba a zapívala h vyvolanou vodu, nechuť k jídlu se ji každým soustem prohubovala až nakonec nesnědla ni polovinu a jen usrkávala vodu. Dům ji připadal opuštěně, depresivně a sklesle. Připadalo ji že až teď ji někdo konečně sundal z očí růžové brýle. Nechtěla ani vědět jak vypadá a tak se vyhnula zrcadlu při cestě ke koupelně kde měla schovanou lékárničku ve které díkybohu nechyběla dezinfekce a obvaz. jednu měla měla schovanou i někde v obývacím pokoji, ale zpátky už nepůjde to si přísáhla . Roztřesenýma prstama si bok odvázala , vydezinfikovala a ovázala, trvalo ji to bez přehánění nejméně půl hodiny. Nakonec byla tak vyčerpaná že ke dveřím by nedošla a asi by v půlce klopýtla. Přešla proto k oknu, otevřel ho a dvakrát pískla. Objevil se během vteřinky Naimi, který byl potlačovanou stránkou její mysli velmi ovlivněn , kňučel a smutně vřískal. Udělal ,ale stejně to oč ho požádala a vynesl ji na střechu , opatrně ji tam položil a sám si sedl vedle ní. Pozorovala odtamtud ubíhající za obzor slunce , vycházející měsíc a hvězd na nebi. Seděla tam dlouho , minuty , možná i hodiny. Přemýšlením s kamennou tváří. Nakonec vztekem ,na vlkodlačice , na město, na život, sama na sebe na vše , roztříštila ulici pod domem, strážní nepřijdou nikdy na její jméno. Zapískala dvakrát, signál k odletu pryč. Naimi ji na sebe posadil a váhavě popošel po střeše.
"Leť dělej Leť" okřikla ho a práskla vodou vele něj. Polekaně vřískl a pohotově vzlétl. Letěl od Beristlie co nejdále od domu kde byla , co nejdále od všech.

Přistál v horách několik kilometrů za Beristlii , unaveně se vypařil, na její zklamání bude muset počkat do dalšího dne než bude moct letět dál. Noc se ji nad hlavou blyštila a ani zářící hvězdy bez světelného znečištění ji tentokrát náladu nezvedly. 

13)

"Běž spát" kráknul ji naštvaně v hlavě Rander, slova ji v hlavě hučela a tříštila se .
"Dobrý " nevěděla jestli nahlas, nebo v myšlenkách mu oznámila.
"Nespala jsi už dva dny, předtím jsi spala 2 hodiny , to vyčerpáním z toho ses 10 minut snažila usnou a zbytek ses cukala při můrách a probudila ses tolik šokovaná a vystresovaná že to bylo lepší předtím než si šla odpočinout si, takže to není ani trochu dobrý" krákal ji v hlavě každé slovo vážně. "Sekneš sebou až někam půjdeš přímo na chodníku a nikdo tě nezvedne"
"Neseknu" odsekla tiše.
"Sekneš už teď se ti mlží před očima"
"Nesekne páč nikam nepůjdu" dokončila svojí větu konečně. To nevěděla že za ní přijde posel, až do hor k ní přijde posel s tím že musí doprovodit vůz s drahými látkami , okamžitě a bez podmínečně. Královna o ničem co se doopravdy přihodilo neví, takže na ní spoléhá. Jestli to ještě šlo tak nasadila klidný výraz, ne už bezstarostný klidný, ale spíše prázdný , bez emocí nás povrchu, zadupala je hluboko, opravdu moc hluboko do sebe.
"Přijdu tam" řekla mu po chvíli a ten odešel . Rander do ní začal hučet že z toho že několik dní už nic nedělala , nejedla nic pořádného ,nespala a jen se sem tam napila a snědla pár jablek že nemůže někoho ochraňovat . že sotva ochrání sama sebe. Ještě ji připomenul že má pořád poraněný bok a že se to zahojí tak za několik týdnů. Odbyla ho mávnutím ruky, zvedla se a šla na místo určení.
Přišla namísto jako poslední, doslova se tam doloudala , kdyby všechny kolem neprobodla pohledem nejspíš by ji seřvali co že jde tak pozdě, že budou mít zpoždění. Jeden se ji optal jestli je v pořádku, že mu připadá bledá ,jen přikývla a vyšla, povoz za ní a za ním několik vojáků.
Do cesty se ji připletl opět ten tvoreček, ta kočičí věc s zelenými křidélky za ušima a liščím ocasem. Proplétala se ji kolem nohou , usilovala o pozornost a hlasitě předla. V myšlenkách ji oslovila , to slovo ji projelo hlavou jak hrom.
"Ahoj" stejným nevinným tonem, trochu roztomilým. Tiše mu zamumlala na pozdrav několik slov a hleděla cesty před sebou. Nutila vojáky nedělat si při tom přestávky, chtěla to mít z krku, co nejrychleji. Po cestě ji zvířátko řeklo několik informací jako že se jmenuje Weh a že žije ve městě za hradbami v noře. Dosti podstatné pro její situaci. Nikdo nepřišel ukrást jim látky, naštěstí. Před městem se otočila a šla zpět do Beristlie. Weh za í u jejich nohou. Když se ho ptala co tam vůbec pohledává ,tak vždy jen mňoukl nebo zavrtěl ocasem.
Skláněl se nad její tváří zobák Naimiho který ji oblizoval. Nevzpomínala si co se dělo, ale Rander to hned objasnil.
"Já ti říkal že sebou sekneš a co že se stalo, několik metrů jdeš a slova se potvrdí, dobré ráno." Krákne podrážděně.
"Taky ta tvá micka co se ti třela o nohy ti rozškrábala oblek" poznamenal. Ona na to jen tiše zahučela a posadila se. Pamatuje si jen jak se ji zdálo jak jde za En v boji , aby ji pomohla a jak se místo toho dočká , vlivem snových možností, toho že rázem je v cele a její tesáky mí před tváří. A že tak jde vždy v různých situacích co prožily a skončí to stejně ,vždy o vteřinu je En blíže a blíže ,až nakonec ji svět potemní a ona se probudí.
"Další neradostná zpráva, došlo ti jídlo takže až tě štěně vezme zpět zajdeš si něco koupit , bez námitek že je to dobrý" krákne ještě. Naimi ji vezme a posadí ji na sebe ona tiše dvakrát ppískne a on se rozlet do Beristlie.
Přistane na náměstí na tržišti ,nechá ji tam ať si koupí co chce a jeho stesk ho donutí, vyčmuchat Enaii a rozeběhnout se úzkostlivě za ní. 

14)

Po pár dnech se sebrala, alespoň na venek. Sama si namluvila že se musí ze svých chyb ponaučit. Všichni se jednou ponaučí, ona si řekla že už nebude důvěřovat plně nikomu a nikdy. Na to aby si to utvrdila a mohla to zadupat hlouběji není nic lepšího na práci než odklízení mrtvoly v zapadlé uličce.
Sebrala se a vydala se zpět k Beristlii. Po cestě se k ní řítil někdo , kdo je jejím přítelem ,ale né někdo koho viděla ráda když se k ní řítil plnou rychlostí.
"Stůj" křikla po něm ještě když byl několik metrů před ní. S jejím štěstím to do ní napálil a málem srazil k zemi než stihl plně zabrzdit. Na omluvu ji olíznul tvář.
"Kdes byl?" zeptala se ho klidně , po tom co si koupila včerejší večeři ho neviděla. On nevinně klapnul zobákem a poskočil, snažíc se něco říci. Nikdy mu nešlo nějak více přemýšlet , takže mluvení, navazování vět a nebo snad i posílání vzpomínek a jejich zpracování pro něj byl neznámý vesmír. Tak stejně i jeho mysl poztrácela nějakou větší kapacitu a paměť. Rander se různými způsoby snažil vymanit si z jeho hlavy něco co by se dalo použít. Do hlavy ji putovaly kousky jeho vidění, ulice, krátce obličej En ,to že mu říká že má něco vyřídit, něco s bylinkami a to že Darow něco co neměla.
"nechceš mi k tomu ještě něco říct?" koukla na Naimiho, jestli si něco ještě nevybaví. Jeho odpověď byla že se k ní snažil přitulit. Povzdechla si a vyšla dál k městu, nechala ho ať si jde zaběhat po louce, možná nebude chtít si večer hrát.
Ulice byly vyklizené, slabě osvětlené. K mrtvole kterou našli v jedné se zapadlých uliček ji dovedl strážný. Proč se všichni strážní kolem ní zas tolik točí? To snad vypadá tak neschopně?
Na zemi před ní se rozvalovala prohnilá mrtvola, obličej měla už zahnisaný a dost v pokročilém stadiu rozkladu. Někdo si s ním očividně hrál. Měl a sobě několik ran, ale sešitých k sobě aby nekrvácely. Ten kdo to udělal si to musel naplánovat pečlivě, když si sebou vzal i háčky na ryby ,které měl sem tam zašité v těle. Na jedné z rukou šlo vidět že mu vypálil nějaké slovo. "Verese" přečetla, slangová elfština by to přeložila do lidského jazyka něco jako zaslouženě, pro to co jsi udělal, tvůj podíl za škodu a obecně v tomto smyslu. Nemá to doslovný překlad udává se to většinou jako styl pomsty, takovou která má motiv u jiné pomsty, lidé by to shrnuli jen jako odplatu, což je moc obecné slovo.
Problém byl že se nedalo poznat o koho jde. Neměl na sobě moc oblečení a to co zbylo byly jen cáry, obyčejné, nekrajkové látky. Okruh podezřelých se snižoval každým dalším prohlédnutím. Musel to být někdo kdo znal mluvenou elfštinu, jednoduše elf nebo někdo kdo s nimi žil nějakou dobu. Musel to být někdo pečlivý , kdo má dobré prsty , což odpadává možnost že by to byl nějaký tvor podobný zvířeti. A buď byl poměrně bohatý, nebo poměrně dobrý zloděj, oboje se dalo zjistit tím jaké kvalitní nitě používal a že háčky (nechcete vědět jak jsem je z jeho těla dostávala věřte mi) měl každý zubatý konec a na jeho konci kovovou plošku, pro lepší uchycení. Samotné byly z kostí a zubů. Okruh se smrštil jen na několik podezřelých. S jedním se znala už nějakou dobu. Elfský léčitel, platící si za vyléčení zlomeniny 15 000 G bydlel v domě za městem ve svém domě. Každý kdo neuměl léčit si k němu chodil pro pomoc a on mu dopřával léčivého zpěvu. On samozřejmě nikdy nezjistil že jsem mu jednou ukradla jeho léčitelskou knihu s návody jak se naučit léčit zpěvem . Bohužel , nechala ji u En doma.
Vyšla z města k jeho domu, už z dálky se jeho dům tyčil v lese jako maják.
"Zaprodanec jeden" zamrčela jsem při pohledu na načinčaný dům. Došla jse ke dveřím a zaklepala. Nic , znova jsem zaklepala a čekala. Trpělivosti se mi v posledních dnech nedostávalo ,takže jsem na jeho dveře silně zabušila, on je otevřel jako kdyby za nima celou dobu stál.
"Tak úmyslné ničení cizího majetku vám mám připsat na štít?" zeptal se zdvořile. Ještě jednu takovou poznámku a zakroutím mu krkem .
"Vykradl vás někdo někdy?" optala se ho ihned. Poté dodala "Mám za úkol prověřit vážené osoby Beristilského města jestli na ně někdy dopadla ruka zločinu." Aby to nevypadalo.
"Oh ano, jednou jsem zde léčil a jedna drzá dívčina mi po tom co vstala zdrhla i s 5 000 G" postěžoval si . "A ještě mi před nedávnem někdo odcizil budku " ukázal na strom na kterém by měla nejspíše viset ptačí budka'
" Jistě zloděje najdeme" ujistila ho a rázně pokývala hlavou . "A pokusil se vám někdo ublížit?" ještě se optala.
"Ne , nikdo nemá potřebu ubližovat mi, já pomáhám" usmál se.
Já bych mu jednu vrazila mezi oči ,ale jen jsem přikývla." Jistě, mohlo mi to dojít"
"To mohlo" přikývnul. V tu chvíli se nevyplatilo hrát blbou. Neměla jsem ale náladu mu ještě dělat naschvály , přikývla jsem ,rozloučila se a šla k druhému jehož adresu si zjistila.
Zaklepala na dveře bytu , tvořeným spletenými kořeny stromu.. Jak předpokládala přišla za ní druidka co tam žila. U té jediné se ještě proslýchalo že žila větší část svého života mezi elfy.
"Přejete si? Elfsky.
"Zjišťuji se stav obyvatel Beristlie a rozšířenost kriminality mezi nimi. "ojasnila jsem rychle a než by stačila zabouchnout tak jsem se ji rovnou zeptala na stejné otázky jako předtím. NA první byla odpověď jednoduché ne , tu druhou odpověděla už v obecné řeči, nazývanou lidskou. V elfské je prakticky nemožné lhát a její chování bylo též podezřelé.
"NE, ne opravdu u mě nikdo nebyl, nikdo mě nechtěl napadnout" přesvědčovala mě už po několikáté.
"Řekněte mi to do očí" požádala jsem ji.
"Už jsem vám řekla že ne , co ještě chcete? " nepodívala a začala zavírat dveře.
"A někoho vám blízkého?" nejspíše jsem se trefila, šla na její tváři rozpoznat panika. "Odpovězte ve jménu královny" zvýšila jsem mírně hlas.
"Jen jednoho rybáře , toho který mě jednou převezl přes oceán" zamumlala a poté se ušklíbla a mávla rukou , kolem ní vyrašily květiny, všelijakých barev . Z jejich květů se začala linout omamná vůně. Nutila mě zadržet dech a ucouvnout od dveří. Štípala mě v očích a po chvilce co jsem je zavřela a opět otevřela , byl dům celý zarostlý kořeny a kolem dokola poletoval hmyz, dala bych ruku do ohně že jedovatý.
Můj problém to už nebyl. Královně jsem objasnila že to byla nejspíše druidka Elóna a že se ukrývá ve svém domě. Dál sem se nadále procházela pustými ulicemi a rozjímala co budu se svým životem dál dělat. 

15)

Z pohledu Faiiny společnice pumy Mresyshlit
Běžela klidně po lese , pod polštářky tlapek ji křupal sníh. Rozhlížela se kolem, neviděla žádného člověka ani jemu podobného tvora. Cítila ptáky, srnce a někoho za kým běžela na smluvenou mýtinu v lese. Už z dále viděla zlatavé zářící šupiny dračice Mairinika která hodovala na mladém jelenovi. Pozdravila dračici švihnutím ocasem a ta ji odvětila tichým zabroukání. Mre došla bez strachu k dračici a sedla si mezi její přední nohy , elegantně stočila ocas a začala se otírat o její nohu.
"Co En?" načne rovnou téma za kterým sem přišly puma a ukousne si z její kořisti
"Navenek to vyrovnává vztekem , jinak dost bídně " z nozder ji vyjde kouř.
"U Fai podobně i když ta mi nedává hlavu moc na obdiv. Navenek se tváří klidně pro změnu" vymění si s ní její poznatky
"Obě jsou totálně hloupý, jedna bez druhý být nechtěj a ani jedna se k druhý nechce vrátit"Mre poznamená.
Mai souhlasně dodá "Ani jedna nemůže prostě spolknout hrdost a dojít k druhý"
"Tebe by spolkla těžko" pobaveně střihne uchem puma.
Dračice pobaveně broukne. Po chvíli ale řekne "Ta tvá se En bojí co?" hloupá otázka ale podstatná.
"Jen málo kdo ne" poznamená.
,,A těch, co se jí nebáli v minulosti moc nezbylo." Dračice opáčí.
Bez nějakého úžasu "Ani se nedivím"
,,Ale teď je na dně. Kvůli Faie. A Darow odhalila, kdo je." Dračice řekla a sklonila hlavu níže.
"To dříve či později muselo přijít, jsou o ní zápisy a poznámky o Faie ne" řekla puma klidně , ale věděla že ji to muselo též zasáhnout " Kdyby ji nelhala nebyla by Faia na dně a kvůli tomu i ona, jenže jinak by na ní Faia byla kvůli Gavinovi stejně naštvaná" trochu řekne poslední slova opovrhovačně , někdy svou společnici nechápe.
,,Enaia hledá, co je zač a jak ho zabít" hrdelně zavrčí za větou.
Mre přikývne " Faia to nepochopí, je tvrdohlavá jako mezek ,někdy" mňoukne.
,,Ale Enaia za ní nepřijde. Protože podle ní ji Faia už nepřijme. A to nechce znova snášet" řekne dračice.
"A Faia nepřijde za jí ,páč si myslí že jí En nepotřebuje a nepotřebovala a nechce znova marně věřit" dostaly se do slepé uličky.
Na to dračice nic neřekne ,po chvíli ale řekne a zašustí křídly. ,,Vlastně to ale byla Faia, kdo ji odvrhl. Enaia dala najevo, že toho lituje jak nejlépe mohla" brání svou společnici.
"Ale Faie to nestačí, lež a zradu překousává těžko a jedna vzpomínka ,je pro ní nic" obhájí Faiu.
Dračice zavrčí na odpověď a práskne ocasem o zem.
"Moje je tupá a tvoje lhář a zrádce , jedna lepší než druhá" stáhne ucho k hlavě.
,,Nechtěla jí tím ublížit." Klidně a vyrovnaně dračice hájí En.
"Ale ublížila a moc , nevím jak hluboká je její rána , nepustí mě do hlavy ,ale ne tak málo jako ta na krku." Opře se o její nohu.
,,Chtěla jí před ním chránit. Věděla, že je nebezpečný." Dál hájí.
"Stejně s ním skončila na bojišti" poznamená .
Pohotově řekne ,,Ale to Enaia nečekala. A nechtěla."
"Já vím" mňoukne "Ale ona to tak nebere , myslí si že je s ním"
,,To neposlouchala, co mu slibovala v té cele?" dračice klapne zuby.
"Ony jsou ty její domněnky stejně pravdivý jako ty Enaiiny že ji Faia plně odvrhla" odfrkne si na její poznámku neodpoví , sama neví.
,,A odvrhla ji opravdu definitivně?" přeptá se Mai radši.
"Faia?" pobaveně zapřede. "Stejně jako En" odpoví aby ji to bylo jasný jak hodně.
,,Ta by se klidně obarvila na růžovo, kdyby jí to mělo pomoct získat zpět Fainu důvěru a přátelství." Přesvědčeně řekne.
Puma se ji zeptá " Byla by schopná k ní zajít a do očí se ji za vše omluvit?"
,,Ne, protože by nevěřila, že to pomůže." Dračice zavrtí hlavou.
"A v co věří že pomůže?" zvědavě se zeptá a obtočí ocas kolem její zlaté nohy.
,Nevěří, že něco pomůže." Řekne a naznačí Enaiinin beznadějný ton v hlase.
"Faie by stačila ze srdce omluva , upřímná do očí" přesvědčeně Mre řekne.
,,Říkám, že Enaia je vlk, ne pes." Dračice si odfrkne.
Puma se optá , zvědavě " A vlk by se přátelil s někým někdy?"
,,Pokud sis nevšimla, vlci jsou smečková zvířata." Dračice řekne.
"A kde má zbytek smečky?" zeptá se , vlky nechápe.
,,Faia byla její smečka." Řekne a zahledí se do lesa.
"A i přes to za ní nezajde a neomluví se ji?" nechápe to moc.
"Ne" dračice přesvědčeně řekne.
Puma zapřemýšlí . něco udělat musí nebo ani jedna z nich nebudou mít klidný spánek ještě hodně dlouho, ne že by ho měly i před tím , po chvíli se ji zeptá když ji napadne spásný nápad. "A co je nahnat k sobě , aby přišly dobrovolně , omluvila by se potom?"
,,Spíš by tě zaživa stáhla z kůže." Broukne.
"Šla bych do Eorsu " odfrkne si." Jdeš do toho?
,,Vážně si myslíš, že je to rozumné?" ujistí se Mai.
"Takže jdeš?" zapřede
,,Myslíš, že je to dobrý nápad?" nejistě.
"Jo?" nedočkavě.
,,Já ani ne, ale za pokus to snad stojí." Pořád ne jistě dračice.
"Tak jo poslouchej" mňoukne a vyčká až k ní skloní hlavu, řekne ji svůj nápad a po chvíli co dračice váhavě přikývne se obě rozejdou.
...
Mezitím z pohledu Faii
Jo kuchat vrahy jako je činnost která neomrzí, hlavně když to má ještě svolené a může mu udělat cokoli a bude kryta nařízením královny. Malé dítě co se vyplakalo strážím na ramenou mi s brekotem řeklo že nějaký tvor v černém hábitu mu sebral tátu před očima. Než jsem to z jeho uplakané duše dostala nějaký čas utekl. Na soucit jsem kašlala , je třeba si ho šetřit.
Každá akce začíná obyčejně v noci s měsícem se zločinci vynořují jako krysy z uliček a jdou hledat sýr. Jen se někdy stává že se nějaká krysa přemění v kočku a jiná v sýr , to potom začíná hra. Ze střech města šly ulice všechny dobře vidět a i když jsem tentokrát musela jít ve dne , páč tento zřejmě dával přednost vystrašenému a udivenému davu než samotě ve tmě, pohybovala jsem se po střechách domů bez povšimnutí. Další oběť měl být pekař co pracoval u hradu., Oběti se střídaly, kovář u hradeb, pekař u hradeb, kovář u náměstí, pekař u náměstí a tento, kovář u hradu. Hrad byl proto uzavřený. Divíte se proč se tedy obtěžuju lézt po střechách? Účel je jasný, dostat se přes střechy do otevřeného hradního okna, tam se proplížit kolem stráží k pekárně. Proč tedy na příkaz královny mě stráže nepustily? Protože se někdo , vaše veličenstvo ,zapomněl připomenout strážím a když jsem k nim s culíčky a mašlí spletenou z květin přišla, že mám na hradě mámu a že za ní potřebuju že mě poslala jen na trh , tak mě pustily ale díky vašemu zapomnění se ode mě nehnuly na krok. Takže jsem musela , aby byla pravdivost mého výroku zachována, darovat jedné služce na hradě , klubko obvazů. Ještě že jsem za ně nic nedala jinak by mě to i mrzelo. Alespoň mám teď podvědomou důvěru stráží, příště mě tam pustí už samotnou, když k tomu přidám trochu úsměvu. Proskočila jsem tedy otevřeným oknem a zabočila k pekárně a s vekou nenápadností jsem si stoupla k jedním dveřím od skaldu mouky a jako zaměstnanec ala strážce mouky jsem tam stála a čekala.
Dovnitř vešel muž, neměl na sobě kápi ,ale zato měl vlající za sebou červený plášť. Došel si koupit preclík. Asi mu nepřišlo divný že je celý hrad zavřený a že je úplně nenápadně otevřená pekárna která má být zavřená společně s hradem. Mě si ,ale všiml během chvilky.
"Co okouníš , táhni po svým" křiknul po mě , ani jsem se nehnula jen přidala na úsměvu o ano nestihla jsem ze sebe shodit tu příšernost. "No bude to?!" ještě křiknul. Nebýt zde na misi , bych mu jednu vrazila, říkalo mi ale něco že ten dostane ode mě víc než jen nalomenou čelist.
"Tak co ? bude to?" okřikl tentokrát pekaře.
"Dělá to 2 G" řekl a podal mu jako hlavu velký preclík.
"Teď u sebe žádné peníze nemám" řekl zhola nevinně kupující a mě neuniklo pokrytectví v jeho hlase, takové které se skrývá za každým falešným zájmem. " A dělat si dluhy nemám za potřebí" dodal , poočku se na mě koukl, já hleděla před sebe , slepě před sebe. Během vteřiny vytáhl malý kapesní nožík z kapsy a druhou ruku , tu bez preclíku mu ho zaryl do krku předstírajíc že mu podává peníze, z pekařova hrdla se ozval chrapot jak se snažil i navzdory krvi v hrdle nadechnou a vykřiknut o pomoc. Nebýt tak blízko , nepovšimla bych si ničeho. V ruce se mu objevil zázrakem druhý malý nožík, hodil ho po mě. Netušil ale že ho myslí zastavím centimetr od svého čela a vezmu ho prostě do ruky. "Ty malá..." ať chtěl dodat cokoli rozmyslel si když se můj úsměv protáhl do pobaveného úšklebku. Mžikem se otočil jakmile jsem udělala jediný krok k němu a rozeběhl se dveřmi pryč. Já se ještě stihla sedrat mašli z hlavy když jsem běžela kolem zrcadla pověšeného na stěně naproti dveřím skladu. Konec přetvářky. Muž se pře tím než vyskočil oknem ještě otočil a z té jedné ruky po mě hodil 3 malé nožíky , jeden mi lízl ruku, druhý se zasekl o culík co jsem měla , třetímu se mi povedlo zcela vyhnout. Vyskočil oknem na střechu, dopadl bez žuchnutí a následně na ulici, já za ním stejně tiše běžela po střechách. Zabočil do levé ulice a šlo poznat malý magický výkyv. Otočila jsem se těsně před tím než by mi zarazil jeden z malých nožíků do zad. Tím co jsem měla v ruce jsem jeho odrazila, div mi neusekl palec se otočil a seskočil zpět do ulice, jeho nožík jsem zahodila na střechu za sebou a přeskočila na druhou. S cinknutím z ní spadl na zem Do rukou při běhu jsem vzala luk a namířila, jemu se zaleskly v rukou další malé nožíky, musel jich mít desítky poschovávané po kapsách. Objevil se za mnou na střeše protějšího domu a hodil po mě další 2 a teleportoval se do ulice dole a rozeběhl se dál. Škrtl mi o bok a druhý o lýtko. S lukem jsem měla na střechách výhodu střílení z hora.. Jeden ze šípů mu škrtl o rameno , druhý o stehno. Doběhla jsem k místu kde se střechy zvyšovaly a nešlo po nich přeskakovat, lezením bych ztratila mnoho času, seskočila jsem do ulice. On se během okamžiku zastavil a já dopadla místo za něj před něj zády. Vrhnul po mě nožík ,když jsem se otáčela. Ucítila jsem jak mi škrtl o tvář. To mu nedaruju. Vrhl po mě další a přitom pomalu couvával, nevěděl že je ve slepé. Chytla jsem je všechny myslí a zastavila ve. I jemu se na jeho tváři vyčaroval pobavený škleb. Do ruky si vzal malou dýku, zapáchal hrozně a bez pochybu byla otrávená. Teleportoval se za mě, čekala jsem to vytáhla svou a odrazila jeho . Nad hlavou mi přelítl velký stín. Zrovna když by mi nejspíš řízl do paže a já jemu následně zabořila dýku mezi lopatky se před očima roztančily plameny. Zlatavé a jasné , rukou jsem si kryla oči a vodní štít mě jistil. I tak jsem cítila na kůži příšerný žár. Slyšela jsem i přes praskot ohně zuřivý křik toho muže. Otevřela jsem po chvíli očí, když se opět vidění rozjasnilo, přede mnou nad hromádkou popela a nožíků stála Enaiinina zlatá dračice a z nozder ji ještě stále vycházel kouř. 

"To byla moje hračka! Já si ho chtěla podat" opravdu by šlo tu situaci ještě více otrávit něž tím že přiletí vyfoukne ji oběť a ještě začne bez náznaku pozdravu hned diskutovat s Randerem? Bohužel byl v mé hlavě a já nemohla odejít dřív než domluví, tak jsem alespoň posbírala 5 malinkých nožíků a schovala pod oblek budou se hodit.
"Tak co?" zeptala jsem se nakvašeně Randera v myslí , mezitím jsem si stáhla vlasy do obvyklého ohonu, trvalo jim to docela dlouho než si vyměnily drby , divím se že ti dva se spolu vůbec byli ochotní pobavit.
Jeho hlas ji v hlavě zněl nezvykle vážně "Enaii našli lovci , rozsekli ji hřbet, leží před jejím domem" oznámil a dračice se na mě dívala jakoby s prosbou. "A co je mi do toho?" zavrčela jsem na ní .Pokud jde jen o vtip tak si z jejích šupin ušiju boty bez nadsázky. Dračice se na ní stále odhodlaně dívala. Ale pokud ne.. tak vykrvácí a zemře . Udělala zlou věc, odvrhla ji, zradila, ale vykrvácí , možná. A možná taky ne a jen si z ní utahuje, Enaia je dobrá bojovnice ,lovci by jí nevyřídili. V hlase se ji ozval hlásek , ten, který byl ta část ji, která ji odpustila, které se po ní stýská. Ta byla sama o sobě velmi slabá aby ovlivňovala její myšlení a počínání, tentokrát ji tiše šeptl v hlavě.
"Riskneš to? Nechala bys ji vykrvácet na chodníku , jen aby sis dokázala že jde jen o žert?" Znejistila jsem , buď půjdu nebo ne , nenabízí se nic jiného. Zase se mi v hlavě ozvala strana která věděla že ji vlkodlačice křivdí. "Možná si s tebou zase hraje..." i ta strana znejistila. Ozvala se ta se steskem " Šla bys ji potom na pohřeb ? byla bys přeci jediná zvaná , víš to." Rozhodla jsem se , rozeběhla jsem se k jejímu domu. Dračice se vypařila a na zemi zbyla jen hromádka popela a na hradním okně rozlomený preclík 

16)

Běžela k jejímu domu co nejrychleji mohla, poháněla ji starost a obavy co kdyby, ale zároveň si podvědomě říkala že je to pouhá lež a že j to dračice nakecala jen aby se Enaia pobavila. Okolí se ji při běhu rychlostí rozmazávalo a srazila cestou nejméně jednoho člověka. Smykem vzala poslední zatáčku, srazila tím vozík co byl zaparkovaný u protějšího domu a zastavila. Před ní byla En , což bylo poslední co nebyla lež. Vypadala , plně zdravě , za ní běžel její společník se zbraněmi v tlamě . Její společníky to nijak nevzrušilo. Randerovi to bylo jedno. Její vlčice byla rozzlobená pořád. Mre se plně z jejího vědomí stáhla a Naimi ...ten měl v hlavě zrovna to který motýl na louce má jasnější barvy.
"Co je to za nápad?" šok v ní přerostl v podráždění. To si sem snad přišla i s dýkami poházet na cíl?
,,To by mě taky zajímalo" odsekne, když se promění.
"Další z tvých úžasných plánů? Založila ruce na prsou.
,,Jakých mých plánů? To tvoje puma přiletěla za mnou, že jsi zraněná, ne já za ní" opáčila.
"Z tvý dračice si udělám boty" jízlivě.
,,Proč do toho taháš Mairiniku?" nechápavě.
"Tvá přerostlá ještěrka mě sem navedla a jak je vidno tak i ten tvůj vlk za ocasem o tom ví své" jen tak najednou by se tam objevil se zbraněmi.
*Therant se mnou v lese trénoval." Klidně.
*Myslíš že ti na to skočím? Už jsem se poučila" klidně řekne na oplátku jí.
,,Ta tvoje černá obluda ti to potvrdí, pokud nemá důvod ti lhát." Řekne.
" Mě by zajímalo co míní říct jiná černá obluda mě" elfka opáčí a pohodí hlavou.
,,Ta obluda ti asi nemá co říct. Když jsem s ní mluvila posledně, byla kapku naježená" řekne
"Mě zajímá co je teď "klidně.
,,Mimo doslech." Odsekne
"škoda" poznamená
,,Jen klid, ví, co bys jí asi tak řekla. Proto se drží dál" vysvětli
"Co kdyby řekla něco ona?" elfka opáčí.
"Umí říct akorát Rrrrrr" zavrčí.
"to je lež" poznamená.
"Promiň, ještě Haúúúúú" sarkasticky.
"A co z toho řekne mě?" zajímalo by ji taky, dochází jí trpělivost.
,,Nic." Odvětí.
To bylo vše? Nic? Její odpověď na to co by jí tak řekla. Upřímně se tomu ani nediví , ani se nezlobí, přikývne.
,,A co by ti asi tak podle tebe měla říct?" s ušklíbne se.
"Nic" stejná odpověď.
,No vidíš." Prostě vlkodlačice řekla.
Zadívala se na ní , přímo do očí a tiše si povzdechla, nakonec zavrtěla hlavou " Chceš mi ještě něco sdělit?" zeptala se před odchodem.
Zavrtěla hlavou, kdyby byla ve vlčí podobě stáhla by uši i ocas. Nedokázala se na ní podívat. Chtělo se ji vyhrknout aby nikam nechodila, aby zůstala.
"Promiň "zamumlá skoro neslyšně.
Nevěřila tomu co slyšela . že by En dokázala něco takového říci?
"Co?" natočí k ní ucho.
,,Neslyšelas napoprvý?" vlkodlačice řekla otráveně
,,Řekla jsem, promiň." Zopakuje.
"Myšleno upřímně?" nakloní hlavu.
"Co myslíš?" ironicky.
"Nechci zas jen myslet" klidně.
"Jo" odpoví.
Přemýšlí jestli to myslí opravdu upřímně. Ví že spolknout hrdost je mistrovský čin. To že by se vůbec dokázala přinutit to říci a ještě to nepopřít ji muselo stát mnoho vůle. "Neodpustím ti En , toto nikdy"
,,Jen jsem nechtěla, aby ses mu dostala do spárů." skoro zoufale
"Ale můžeme se zas udobřit" dokončí svou větu, natáhne k ní ruku aby případně ztvrdila.
,Udobřit se s někým, komu nedokážeš odpustit?" nechápavě se na ní podívala Enaia. Faia jen přikývla. Enaia k ní pomalu došla. "A jakou máš jistotu, že tě zase nepodrazím?"
"Chceš se udobřit nebo ne?" ušklíbla se .
"Chci vědět do čeho jdu" odvětila. Faia stáhla ruku zpět.
,,Protože podruhý už bych tohle nemusela zvládnout." Dokončila vlkodlačice svou myšlenku.
"Nápodobně" přikývne.
,,Vypadáš docela v pořádku." Řekne.
"Zdání klame , dost často" řekne klidně.
,,Naštěstí." Poznamená. Elfka nic neřekne jen se na ní podívá.
,,Vyřídil ti Naírnan, co měl?" zeptá se.
"Část" stručně, čeká na odpověď.
,,Vzhledem k tomu, že chodíš, byliny už by ti byly nanic. Ale... Darow četla, co neměla." Řekne. Ona ale stále čeká na odpověď, nevykroutí se z ní.
"Víc ti vyřídit neměl" pokračuje v objasňování vlkodlačice. Faia stále čeká. Na odpověD´nad jejími slovy jen přikývne.
Enaia nakonec přikývne , skoro neznatelně. Faia na sobě nedá znát jak se jí ulevilo že to má vyřízené a nemusí nad tím důmat a tipovat ano či ne. V jejím vědomí se ozve spokojené zapředení Mre, tu ještě prožene, pořádně. Prozatím má přemýšlení dost. 

17)

Tohle se bude královně velmi těžko vysvětlovat. Někdo údajně v noci nechal vysklít okna domů na náměstí. Královna řekla že ho má přivést na hrad před soud. Má to malinkatý háček, sama sebe před soud stavět nehodlá.
Takže to vezmu od začátku. Začalo to tím že jsem si seděla na parapetu u En doma, nemluvily jsme mezi sebou moc , takže jsem byla sama se svýma myšlenkama. Pozorovala jsem hvězdy na obloze, nebo tak alespoň vypadala, je lepší čučet prázdně do nebe než do stěny., do nebe nevypadáte tak šíleně. Tak si tam pár hodím sedím, ponořená mezi myšlenky. Rander mi je třídí, drží mi v mysli vždy nějaký úryvek, já ho zkoumám, hledím na detaily. Proto mi stačí slovník jen prolistovat, on mi vždy tu určitou stránku najde ve vzpomínkách a podrží mi ji v mysli. Nevzpomínám si že bych usla, sen si pamatuju ,ale až moc jasně, jako obecně všechny mé "sny".
Vždy to byla vzpomínka na školu, tahle byla nejčastější a z ní se odvíjel všechen můj strach z vězení a hlavně, z mučení. Z toho.. .nikdo o tom neví, ani Enaia ,a kromě Randera ani mí společníci, mám z toho až fobii, až smrtelnou hrůzu, nedokážu to popsat. Nedokážu to vyjádřit slovy.
Otevřela jsem oči, ve snu jsem je otevřela, bylo mi jedenáct , viděla jsem sen svýma očima, cítila jsem to co ona to co já. Přede mnou temná zeď , zeď "pokoje " zeď cely, mého vězení , dech se srážel v chladném vzduchu na páru. ležela jsem schoulená, schoulená v klubíčku v rohu, marně jsem se snažila na ledové , drsné ploché podlaze zahřát. Hlava mi tříštila, v uších zvonilo. Zmítala mě zimnice , střídala se s horečkou. Jediné světlo pronikalo z chodby kde byly magické louče. Prosila jsem vše co jsem mohla, z očí se mi valily slzy, nešly zastavit , nikdy už nepůjdou. Tiše jsem vzlykala. Vzlykala jsem pro mámu, vzlykala jsem pro časy doma. Prosila jsem, chraptivým hlasem "Prosím, moc, moc prosím" projela mi hlavou palčivá bolest. Nevnímala jsem ani hlad co jsem měla ,ani ránu na boku. Snažila jsem se soustředit na světlo co pronikalo úzkým proužkem z louče na chodbě , vždy tam byla jen jedna , bylo tam dosti temno. To světlo, myslela jsem si že je i zdrojem tepla ,mým jediným , to jediné co mi brání v promrznutí. Ozvaly se kroky, několika lidí, dozorci, tedy i učitelé , vedli nějakého druida chodbou, vysmívaly se každému v cele. Viděla jsem jak přešly k mé, jak se vysmáli ."Slabota, nedožije zítřka" a šli dále, jakoby nic, nezajímalo je to, klidně bych si tam v horečkách chcípla, koho by to s*alo?. Opakovala jsem si tiše svou modlitbu "Prosím , prosím" Zvuky kroků se vzdalovaly, nastalo ticho, až na bolest co ji pulzovala, na její klapající zimou zuby.
Mou hlavou zazněl řev, jako když skomírá zvíře. Nebyl můj, byl toho druida. Řev, museli ho řezat zaživa, pálit, smrtelný řev agonie. Jeho výkřiky se nesly chodbou a ozvěnou vždy zpět. Jeho křik o pomoc a slitování byl posléze zaplněn pokryteckým smíchem "učitelů ".Každý jeho bolestivý výskot ji projížděl hlavou jako ostří , nedokážete si ho přestavit. Snažila jsem zavřít oči, myslet na mámu jak mi ještě před rokem ukládala do postel. Myslet na dny kdy jsem běhala s míčem před domem.
Bála jsem se , bála jsem se jako nikdy před tím. Bylo toho na mě moc, mé 11 leté já nedokázalo snášet řev mučeného, horečku a zimnici, začala jsem prosit o smrt, prosila jsem všechno na světě ať zemřu. Bylo mi tak zle že mi bylo jedno vše , chtěla jsem odtamtud zmizet i kdyby k mrtvým. "Prosím , prosím , ať umřu, moc prosím , chci zemřít" málem jsem vykřičela všechen svůj hlas a zadusila se slzami, jeden z dozorců křikl ať sklapnu a zhasl louči, mé jediné světlo pohaslo.
Prudce jsem otevřela oči. Málem jsem spadla z parapetu jak jasem sebou cukla, zhluboka jsem se nadechla, zorientovala jsem se během chvíle. Byl to opět jen sen, byla jsem u En doma ,už se to znova nepřihodí. Těžko říci jestli Enaia spala, byla za dveřmi u sebe v ložnici. Vzala jsem do ruky dýku a vypařila jsem se ven, nic nespraví otřes po noční můře víc než adrenalin při boji. Měla jste vidět jak mi zdrhali a já je zezadu prohnala páteř proudem vody, hold to schytala i okna.
Vlastně komu že to říkám? Sama sobě? Až jsem se uchechla, musím být zoufalá když si před válkou , uprostřed noci rovnám svědomí nad tím že jsem královně předhodila nevinného rolníka. 

18)

Já? Já že jsem vykradla domy ? Přiznávám že nemám čistou duši ,ale domy vykrádat nemusím. Problém byl že královna poznala že rolníka jen narafičila, přečetla mu myšlenky, pro příště, nutno ho zabít. Z toho že Enaia nenechala ani vzkaz že někam jde a zmizela bůhvíkam ji v hloubi duše klidu nepřidávalo. Když ji ti strážní přišli obvinit z plánovaných krádeží, věděla že nic jiného než to že je zabije , nebo že to objasní ji nezbývá. Protentokrát si vybrala druhou možnost, stejně většina z nich padne v bojích co započnou.
Využívala toho že Enaia je pryč k prohledávání jejího domu, našly se v něm velké divy, kromě zajímavých knížek (moc ,moc zajímavých) přes kytaru pod postelí a písničkami ( nejen v jedné byla i ona) po poschovávaných zbraních (ty už ale nenajde, schovala jsem je důkladněji). Musela jsem přitom využít všechen šarm ,abych uplatila její společníky co byly v domě ,aby to Enaie neřekli. Už velmi dlouho spolu nemluvily nějakou pořádnou řeč a případné , jednotýdenní "čau " nebo " pozor " když jedna té druhé něčím překážela v její činnosti ,nebo "Co děláš ?! " když jedna nebo druhá něco co psaly ,nebo si četly a ta druhá jim zhasla světlo. ,bylo vše co si napovídaly. Ona nemluvila a já jsem neměla chuť přicházet " Nechceš si o něčem říci co? " páč by bylo jasné že by se zeptala o čem? a na tom bych ztroskotala. Hold se každá zaměstnala tedy podle svého.
Ráda jsem vycházela na průzkum v noci , vše se pod rouškou tmy dělá lépe. Poslední dobou jsem stejně moc nocí nenaspala, tedy jako obvykle jsem spánek odkládala a raději si četla, nebo chodila ven, povětšinu sama. Mohla jsem hodiny sedět a přemýšlet, celou noc jsem mohla tupě hledět na nebe místo abych spala a důmat. Dám ti radu En , když nechceš abych si četla tvé knížky , nestačí je napsat vlkodlačtinou, páč já si ji doučím, ale Rander mi ty poznámky zpětně najde, raději je nikam neodkládej. Můj jediný zápisník jsem nosila u sebe, nepsala jsem si deníček, ale vždy se hodí mít poznámkový blok na všemožné filozofické teorie ,které jsem neměla s kým prodiskutovat, nejen teď ale i předtím, různé nápady a poznámky. Takže když se vás někdo zeptá, ano je možná prokrastinovat i spánek.
Jak jinak najít špinavé zloděje ,než se mezi ně vetřít? Jednoduše zašla do té nejzapadlejší, nejvíc hnusné , zapuchlé a zahnilé hospody ve městě , usedla do rohu, nejdále od všech ostatních okolo a vyčkávala, když chcete poznat někoho kdo nechce být viděn, sám nesmíte být viděn a středem pozornosti. Lidé odcházeli a přicházeli, něco o tom že se chytá válka jim tady na mysl nepřicházela a zkvašené obilí jim dělalo myslí kaši. A oni tomu říkají alkohol? Když je to jen oblí s chmelem? Zaujala ji nenápadná skupinka u kruhového stolu, strážní co tam popíjeli by je neslyšeli ,ale jejímu elfskému ucho neušel jejich rozhovor.
"Dneska je to psisko pryč a ta děvka " zasmál se jeden z nich. Druhý si dolil sklenici a třetí pravil.
"Na další úspěšný den pánové" ťuknou si .
Co že říkali o tom že ona je ? Tak to jim nedaruje.
"Jo pak si zajdem do tý zbrojnice ,matky daj ve válce za zbraň , kterou stejně používat neumí, aby ochránila svá dítka majlant *čtvrtý dodal a z jeho úst vyšel obláček kouře z doutníku.
Hovořili tam několik minut, popíjeli, bavili se okukováním žen . Okolo dvou ráno se všichni sborově zvedli a vyšli, bylo nadmíru jasné kam jdou . Nasadila si kápi na hlavu a vydala se za nimi, plíživě a tiše.
Nebyli zas tak amatérští jak se zdálo, pohybovali se naprosto tiše, vyhýbali se strážím velmi obratně a kdyby nevěděla kam že jdou a nedala jednomu při odchodu nenápadně kus stříbřisté látky do vlasů , nejspíš by se ji ztratily v nočním davu. Dav: a v noci? V postranních uličkách takové rušno nebývá ne? Máte pravdu veličenstvo , šli hlavní ulicí, přímo mezi lidmi kteří z různých důvodů nespali.
Došli k Enaině domu ,tedy jejich domu pokud by se tomu dalo tak říci , jeden hlídal ulici, druhý páčil okno a třetí se vrhl na hlavní dveře, čtvrtý zmizel na střechu s lukem. Byl hezký pohled jak skočil jeden do vypáčeného okna a vyvalila se z bytu Ortalova jedovatá mlha, ozval se výkřik mezi kašláním, pak už nic. Druhý šel po schodech , nevěděl že jsou tam dány na různých schodech pasti a že než jsem se já sama naučila mezi nimi chodit aby se mu něco nestalo trvalo dost hodnu chvíli. Ozval se tlumený steh, muselo mu to přeříznout šlachy na nohou , když se ozval dopad jeho těla po schodech dolů. Vyplazil se ven, v tichu co bylo na ulici mé tlumené uchechtnutí znělo jako výkřik. Stála jsem metr od nich neviditelná. Zviditelnila sem se , už na mě letělo několik šípů, štít je ale všechny odklonil.
"ššš" uchechla jsem se , musela mu je přeříznout otrávená dýka, z rány se mu začala kromě krve valit i pěna. Ta dýka ten už byla od En přidělaná, ten jed tam dala ona. Teď si řeknete, hmm teď tam nakráčíš jak největší frajer a všechny je pokosíš co? Nenene, plán, větříte se mezi ně a dělat že jsi s nima. Ten se musí dodržet.
"Klídek hoši" oslovila jsem poslední dva z nich , jeden se zastavil uprostřed útoku na můj krk , druhý nespustil luk. "Nejdu vás zatknout" uchechla jsem se. Oba se na sebe podezřele podívali ale přikývli zdánlivě po chvíli.
Bylo to hezké sledovat , jak oba jako jeden řekli " Tak co tu chceš? Běž si po svým " uchechnuli se mi . Kdybych nevěděla že budu do konce týdne mrtví dokonce bych se i urazila.
Dobře tak hodně egoistická nejsem.
,,Vykrádáte mi flek hoši" popošla jsem k nim blíže, ostražitě, ale tak aby to přidalo mým slovům pravdivější ráz. "Sleduju ty dvě tady už nějakou dobu a ty jejich pastičky znám " pokračovala jsem.
Oba nejzpíše chtěli něco co jim stálo za to tam vůbec jít.i když znali kdo tam bydlí, díky bohu za kapě.
"Takže víš o té cetce co má jedna z nich na krku? " zeptal se ten s dýkou v ruce, nepřibližoval se ale.
" Vím i něco lepšího, mají u sebe balík, schovavají ho pod skříní" objasnila jsem prostě. Oba se na sebe zahleděli a pohledem si předávali zprávy. nakonec tes s lukem váhavě přikývl.
Šla jsem klidně k dveřím, nespouštěla jsem z nich oči "Kradený klíč" objasnila jsem kde jsem vzala klíč od dveří a vešla dovnitř, oni za mnou. Byli v pasti jakmile jsem za nimi zavřela dveře. Ušklíbla jsem se a sundalanjsem si kápi.
"Tak jakou s naších věcí račíte ukrást? " zvědavě jsem se na oba podívala, jeden nečekal a vyrazil proti mě, ohnala jsem we po něm dýkou a odrazila tu jeho. Trvalo jen chvilku než jsem ho strkla na schody, tam už čekalo další překvapení. Ten s lukem z domu utekl polekaný vysk z ulice naznačoval že ho musel někdo chytit. Před mým zrakem stál Rhew držel toho chlápka pod krkem, musel mít velkou sílu když se mu chlap snažil ze sevření vykroutit zvela marně.
"Ahoj En" zamával na mě druhou rukou, minutku mi trvalo než jsem se rozpoměla co jsem mu řekla posledně. Bez pozdravu jsem k němu přišla, položila jsem zlodějovi na záda ruku, z pod ní vyrazila voda kterou jsem nechala zmrazit do ledového hrotu, tak se dalo bez povšimnutí někoho zabít i za bílého dne ve prostřed davu. Krom krve která se mu nahromadila v krku by nikdo nic nezjistil, Rhew ho pustil a jako pytel brambor spadl na zem.
"Nazdar, nemáš být ve vězení? " laskovost si pro cizince nenechávám.
"Ráno tam zase budu " přitákal, jeho nevinný ton mě iritoval a jeho černý pramen s bílím koncem se při každém jeho pohybu zhoupl, byl to jediný pramen který měl přes tvář. Přikývla jsem.
"Nechceš se projít? " měl na sobě vězeňskou tuniku, byl beze zbraní a jeho sytě fialové oči s bílou zorničkou, pokud to byla zornička, působily velmi mile a nebojácně že jsem přikývla. Nevím proč ale ani jeho síla mi nepřišla divná a nebezpečná. Mrtvoly jsem odstranila před svítáním. Další bezesná noc na účtu. Agrr všechno mi už leze na mozek. 

19)

Táhlo mě to poslední dobou čím dal více k vodě. Ne k moři , nebo jezeru či řece, ale k vodě k její podstatě. Každou vteřinou co jsem procházela kolem vodního zdroje naplñovalo mě nutkání ovládat ho. Šla kolem nádob s vonnými oleji, roztok vody v nich jsem cítila už zdálky. Začala jsem pociťovat i jiné , bližší zdroje kapalin ve kterých je voda. Cítila jsem krev na rukou, vnímala jsem v ní vodu , jak v ní protéká. Sledovala jsem ten pramínek jak stéká po ruce a představovala z čeho je složený, kolik vody v něm je. I když na mě v tu chvíli protivník hleděl jak na největšího blázna proč se během boje zaobírám škrábnutím na ruce a En na mě hleděla též ne přímo vesele, nutkání rostlo a začala jsem se v něm vyžívat.
Musím se s tím někomu svěřit, proč tedy nezačít samomluvou, jen tak do větru.
Jeenou jsem seděla u ní na parapetě a škádlila jejího čokla. To proto že on byl jediný který bez toho abych ho musela uprošivat či přivazovat seděl na místě a nikam se nešinul. Mohla jsem na něj hodiny zírat a představovat si že jeho tělo je prakticky z většiny jen voda. On sám je z 90% voda. Když jsem se tak jednou dívala na En, tak proč vám rovnou neříci celé
En seděla u stolu a psala si nějaké své poznámky, ty ještě prohlédnu, myslí si že je důkladně schovala, ale já jsem tak dobrý hledač jak ona schovávač a vězte že se umí schovávat mistrovsky. Já seděla jako obvykle na rámu okna. Sledovala jsem ji a představovala jsem si jak v ní proudí krev jako řeka, žíly jako potůčky srdcr jako pramen. Je zvláštní slyšet vlkodlačici řici " Tvůj pohled mě děsí, přestaň" když se sama na ostatní zubí tak že zdrhaj. Já se ji na oplátku taky zazubila, pak mě to jaksi přešlo a daly jsme se do rozhovoru.
Ty kapky krve co mi stékaly od ramene po ruce až k zápěstí kde stekly mi naskytly nový pohled na svět. Když se jedna na můj povel vznesla do vzduchu a já kvůli tomu vyčerpaně upadla málem do mdlob, ujistila jsem se že tohle tajemství s mou mocí na svět nevyjde, raději ani En ne, však vím že se bojí vody 

20)

Došla do lesa , tentokrát se i možná vyspí. Zatočila kolem šípkových křoví kolem břízového hájku ke smíšenému lesu , z jeho kraje se ozývalo srdcervoucí žalostné vytí. Poznala by kdykoliv o čí vytí se jedná, i přes vyčerpání se rozeběhla co nejrychleji tam. Pod kořeny jedlí ležela v klubíčku stočená En. Na jednu stranu byla ráda že z ní není rohožka , lhala by kdyby nepřipustila že se ji po tom týdnu co ji neviděla kapánek nestýskalo, ale stav ve kterém byla ji na radosti nepřidal. Přiiklekla si pohotově k ní.
"En co se děje?" ustaraně na ní sáhla aby ji prohlédla, ta se po ní ohnala zuby a tlumeně zavrčela.
"En co se ti stalo? , ublížili ti? Chtěli tě někam zavřít ? mučili tě? " sáhla na její hlavu, vysloužila si zavrčení a kdyby tentokrát pohotově nestáhla ruku měla by tam i otisk zubů. Potvrdilo se ji to že nemá čumák mokrý zrovna kvůli rose.
" En co se ti přihodilo?" cítila se až zoufale, zžíral ji pohled na ní jak tiše kňučí v blátě v lese. Marně si myslela že dostane odpověď na otázku když se její mysli dotkla ta její.
"Nic běž pryč" šlo poznat že ji dá mnoho práce se při těch slovech nezhroutit , byla moc dobrá telepatička na to aby se ji třásl hlas když s někým mluví v hlavě
"En , pomůžu ti" konejšivě , jak to jen šlo zakrýt vlastní starost. Kdyby tak věděla že ji s tímto nejde pomoc a že to moc dobře ví. Se smrtí by ji nepomohla. Stočí se pevněji do klubíčka a tlumeně knikne.
"En bude to dobrý zpraví se to, vyřeší" pohladí ji. Nemá sílu na odpor , jen poslední kousek vůle ji dělí od zhroucení , každá lež vyslovená Faiou ji v hlavě vyvolává vzpomínky a jen více krmí pocit viny.
Tloukla ji do hlavy sladké lži. "To bude v pořádku, napraví se to,... pomůžu ti s tím, vyřešíme to "myslela si naivně že když ji překryje pravdu oponou ze lži a konejšivých slov že jí tím pomůže a uleví. Nevydržela to. Mezi slovy Faii se zhroutila, vina jo zlomila a každá pustá otázka Faii hladící její hlavu ji připadala vzdálená a cizí.Jediné co ji po nich zbylo byly Faiiny lži a konejšivá slova, Vzala ji do klína a hladila, netušila jak ji každým slovem přitěžuje. Po lese se rozlehl kňukot prokládaný žalostným vytím, Vnímala jak přešla na jiný typ lží, na takový kterému by i sama chtěla věřit.
"Nemůžeš za to, není to tvá vina"
"Takže když někoho zabiješ, nemůžeš za to? " roztřásla se.
"Nezabila jsi, není to tvá vina" přemýšlela kdo může být tak důležitý v jejím životě. Pro Gavina by nebrečela, rodinu dávno nemá a jiné nezná. Zbývají jen společníci kteří jsou ji natolik blízko aby se z jejich ztráty přestala nadobro ovládat.
Někoho kvůli komu by se i před ni nedokázala ovládat,.. Musel by to byt dlouhý vztah a ten těžko zatajit.
Hladila ji dál mezitím co se koupala v sebezášti a v slzách, šeptala ji konejšivá slova. Vzala ji do náruče, nebránila se, byla mimo, odnesla ji dál od města, k jabloní na paloučku za lesem.
Sedla si i s ní pod starou jabloñ . Tiše ji hladila a přelepovala její ránu slovy, sama věděla že zbytek zahojí jen čas.
En ztratila vůli cokoli dělat, jist, pít, spát, klást odpor. Pofňukávala pod Faiinima rukama ještě páru dní. Divila se že ji sedět s ní neomrzelo už po hodině.
Faia zkrytě doufala že se ji alespoñ třošičku ulevilo. En se nakonec mlčky po několika nocích sebrala, naposledy fňukla odtáhla se z její náruči, vstala a oklepala se.
"Co se vlastně přihodilo?" zeptala se tiše. En se na ní krátce zadívala, těžko říci co se hodlala říci když se dotkla jejího vědomí, zavrtěla totiž lehce hlavou otočila se a se slovy že si jde nalovit nechala Faiu pod stromem s nezodpovězeným rancem otázek a kupou starosti.

21)

Ustaraně se zadívala na přívěšek v ruce. V noci se všechny její obavy hnaly na povrh a cetka v ruce byla jedna z nich. Prstem přejela po prasklinkách na něm, když na jednu přitlačila začaly se ji dělat mžiky před očima, svět rázem potemněl a reflexivně ucukla rukou a nechala prasklinku. Dělala si starosti i o En už pár dní nebyla doma a nikde nebyl žádný vzkaz , ani žádný její společník. Jen dveře vypadaly že do nich někdo vrazil dýku. Možná na ni přišli lovci, třeba že ji někdo odvedl ... stejné myšlenky jako vždy když zmizela bůhví kam a na jak dlouho bez vzkazu. Do očí ji samozřejmě své obavy a výčitky říct nehodlá.
Musí najít odpověď, proč to má , proč a co to je. Nemůže to více odkládat na potom ,jakmile to potom nastane tak je zas přítomnost. Kdykoliv se ji do prasklinek dostane písek nebo prach , trhá ji to zevnitř a jediný kdo pomůže je Rander který myslí zrníčko vytáhne.
Přehrabovala se hodiny v knihovně. Neobtěžovala se chodit si z hromadou svitků a knih ke stolů a tak je všechny rozprostírala hned u regálů na zemi. V noci tam stejnak nikdo jiný nechodí.
Vztekle a zoufale kopla do regálu. Oničem podobném se tam nepsalo, ani o nikom kdo by takovou zbytečnost nosil na krku, či po kapsách. Zaujal ji ale jiný svitek.
"Společně s Chrámem slunce, byl na opačné straně vystavěn i Chrám luny. Lidé se od pradávna noci strachovali a pohřbili proto tento chrám. Při svitu měsíce se v něm hromadí zdravá mlha, mlha která přivádí i těm nejvíce zasaženým můrami, hezké sny. Dá se mlha posbírat do nádoby vlastněnou knězem. " přečetla úryvek o chrámu v duchu.
Bylo hned jasné kam se vydá, pokud se poštěstí tak už další noc bude spát klidně. Svitek strčila do brašny, kterou měla u sebe pořád a zbytek urovnala, vyplížila se z knihovny a plánovala cestu. Vytáhla mapu z brašny, tu tam měla pořád a v knihovně jich bylo dosti náhradních. Je na opačné straně. Ale čeho? Beristlie? Říše? Nebo světa? Bylo více otázek než odpovědí, takže musela hledat od začátku. Na mapě vyznačila první z jejich nápadů. Na opačné straně města a kontinentu, na svět si netroufala, toho neměla ani pořádnou mapu. před úsvitem doběhla k vyznačenému místu na mapě, na druhé straně za městem, ve stejné vzdálenosti od něj jako je Sluneční chrám. A jak předpokládala nic, ani když rozprostřela mysl, necitila až na několik žížal a kousku nějakého rozbitého hrnku nic co by připomínalo chrám.
Když přemýšlela ozvalo se za ní vrčení, hluboké ve své podstatně ale milé. Než si stihla vynadat za to že neucítila mysl Mre která ji pozorovala zapředla tiše, už totiž byla napojena s její myslí.
"Samá voda " s kočičí lhostejností si začala olizovat packu.
"Ty víš kde ten chrám je moc dobře což? " neubránila se zazubení.
"Myslíš si že někdo jako já" slovo já zdůraznila "Mohla nevědět kde je Měsíční chrám? " švihla pobaveně ocasem nad Fainou změnou tváře, ze zazubení přešel ji výraz na ušklebek.
"Není na druhém konci světa doufám " uchechla se a přitom vyrazila směrem kde by měl být Crám měsíce, vůči vzdálenosti od oceanu.
"Tam žádní lidé nejsou" zapředla. "Tam lokud vím je zrovna ocean" neobtěžovala se jejím doháněním.
"Chytrý Rander " pokývla hlavou a uchechla se pobaveně, určitě ji to o oceanu musel nakecat on, ona sama by si nic nehledala. Na oko dotčeně prskla a vypařila se, vyoužila si od Faii obrácení očima v sloup.
Hodiny ubíhaly, povolala si Naimiho, toho musela ušetřit války a pohledu na ní, on by stejnak byl mimo. Letěl s ní pár hodin nad lesy. Nebylo to zas tak daleko od místa které je na opačné straně od Beristlie kvůli tomu že je Chrám kousek od města a zhruba o kousiček vedle než je střed kontinentu. Z výšky šlo z prava vidět město Restew, to značilo že dorazila tam kam měla. Jak klesali tak se město ztrácelo za obzorem a nakknec nešlo přes stromi vidět nic. Naimi dosedl na mýtinu v lese, dostatečně velkou aby se tam celý vešel a nic nepobořil. Nemusela mu ani nic řikat sám se rozletěl za malým ptákem zpět k obloze.
Byla na místě přímo tam kde by měl stát Chrám měsíce a kde měl být pohřben. Přešla celou mýtinu dokola, nebylo na ni nic neobvyklého, ale cítila pod nohama proudit magii. "Při svitu měsíce se v něm hromadí zdravá mlha... "přečetla nahlas úryvek a snažila se vybrat jestli je bezpečné tam jít teď. Bylo poledne, tudíž, logicky, měsíc nesvítil.
Život je buď nebezpečný, nebo nudný , takže se po hlavě vrhla k odstraňování hlíny mysli. Pod pařezem se našel otvor, stejný jako je ve stropě Chrámu slunce. Chvilkově zaváhla a vzhlédla na oblohu. Seskočila do temnoty pod ní.
Dopadla na chladnou mramorovou zem, poznala to podle dopadu. Kolem ní byla tma, úplná tma, jinačí než přirozená. Nedokázala v ní rozeznat cokoli, když měla oči otevřené nebo zavřené, nešlo to poznat. Nabrala do plic ztuchlý a provoňený aromaty vzduch. Zachovala klidnou hlavu, bez možnostk vidět byla několikrát a vždy si poradila. Nastražila uši a udělala krok, měla by podle odrazu zvuků zhruba určit velikost místnosti, místo toho se ji v uších ozývalo hrčení a dunění. byla odřízlá od smyslů, slepě hrábla do prostoru kolem sebe, není kdy nebyla tak ráda za kus sloupu.
Neviděla, neslyšela a necítila kromě tmy, hukotu a aromat nic. Kolem ní prosvištěl závan vzduchu, přinutila se silou vůle pustit jednou rukou sloupu a vytasit dýku. Ať ta bylo cokoli, bylo to všude, prosmyklo se to za sloupem a rozvířilo vzduch, oběhlo to sloup a strčilo to do ní. Slepě zavrávolala a pustila se sloupu, otřelo se ji to o nohuxa než po tom stihla vyrazit dýkou už ji to strkalo z druhé strany, mávala rukama kolem sebe, začala lehce panikařit a ohánět se po vzduchu dýkou. Byla zhruba metr od sloupu ale nebyla schopna ho znova nalést, strakalo do ní na ráz mnoho těl a nedařilo se ji ani přes výcvik zasáhnout. škubla rukou, něco se ji snažilo vyrvat dýku z ruky tím že ji zatklo drápy do zápěstí, v tu chvili ji v hhlavě prolétla uspokojivá myšlenka že ví alespoñ to že to má drápy. Nesmí ji pustit za žádnou cenu ji nesmí pustit, otočila zápěstím a cítila jak se dýka kone'ně do ně'eho zasekla, drápy povolily a pustily ji. Na to ji něco podrazilo nohy, čekalá pád na chladnou zem, ale nepřišel, padala a padala a padala.... 

Ztratila pojem kde je, co se děje, ztratila i podlahu pod sebou, začala se otáčet hledat cokoli co by prozradilo kde je nahoře, kde dole a co se sakra děje. Místo paniky přispěchala bezmoc. Jen když se podívala na jednu stranu... těžko říci jakou, šlo vidět hvězdy, bylo jich méně a byly větší.
Dopadla po na hlavu na chladnou zem, vyrazilo ji to dech, ale zároveň ji to probralo. Usnula jsem? >Jak fo nevzpomínám si, měla pomatené myšlenky. Otevřela oči, tma byla tentam, hukot též, jen aroma zústalo. Ležela půl metru od sloupu, rozpláclá na zemi. Vše bylo osvíceno namodralým světlem. Vyhrabala se na nohy, a vzhlédla, byla pod otvorem pod pařezem, poznala to podle hlíny u otvoru, který byl nejvyšším bodem klenutého stropu. Sloupy i podlaha, měly na sobě vyryté obrazce měsíce, soihvězdí, nočních tvorů a krajin. Na stěnách byly výklenky sosti velké na to aby se jimi protáhl kůň, jeden z nich byl výše a byl větší. V každém výklenku zazářil náhle pár oči. Měsíční světlo z otvoru tentokrát prozrazovalo že,, hvězdy,, v té temnotě byly jejich oči a jak se přesvědčila, hukot bylo jejich sborové předení.
"Co byste račila v mém chrámě? " do největšího výklenu z prostoru za ním přišel muž. . Byl vysoký a nevypadal na starého chřadlého kněze, ale na statného bojovníka. Po boku mu šly dvě velké pumy a otíraly se mu o bok. Měl na sobě jen prostou tuniku
V měsíčním světle šel vidět jak za ním vlaje bílý plášť. Oči měl zlatavé se zorničkou jako kočka , měl černé uši jako pumy vedle něj a stejnak na kočkodlaka dlouhý černý ocas. Seskočil ladně jako jeho zvířata na podlahu z výklenku. Měl svalnaté tělo a bylo mu tak zhruba 25 , tak alespoň vyladal. Vlasy měl bílé s nádechem modře ,jako měsíc, s černými konečky. Došel neslyšně až k ní, jediné co ho prozradilo zvukově bylo klapot drápů o zem , i ty by nejspíše mohl zatáhnout. Byl vyšší než Faia i když ona sama měla jako každý elf okolo dvou metrů. Pohlédl ji do očí a znova se hrdým hlasem zeptal.
,,Co hledáte v mém chrámu?"
Místo odpovědi ho naopak zahrnula otázkami ,,Ty jsi mě držel drápy za ruku a nechával blouznit někde uvnitř prázdnoty? " ušklíbla se na něj a potěžkala dýku v ruce.
Tiše se zasmál ,ale ne zlomyslně ,,Neriskuji pokud jde o chrám , mohl by ho kdokoli chtít vykrást a poničit, takto si zjistím z myslí každého vše co potřebuji." při slovech poničit , pumy ve výklencích zasyčely.
,,Když důvot znáš tak se neptej" uchecla se jeho teď už znatelně hloupím otázkám.
,,Jste zajímavá , všichni jsou tací?" opět se tiše zasmál , střihl při tom uchem.
,,Takých jak já je smítko a ti se bijí navzájem " což nebyla ani lež. Zkusí to prvně po dobrém. ,,Potřebuji nádobu na mlhu" prostě a jasně vyjádřila co chce. Pokýval hlavou to už věděl ,,Nemohu ji vám dát " řekl klidně, aniž by ho znepokojovalo to že on krom drápů a zubů nemá nic za zbraň na obranu a než by se jeho králoství pum vzpamatovalo bylo by po něm.
,,Co prosím?" slyšela to dost jasně jen mu zdělovala ať si to přehodnotí ,čekát už více nehodlá.
,,Žádná není , dávno ji druzí odnesli " řekl smířivě, ale stále se ji díval přímo do očí s hrdým pohledem.,,Ale mlhu nabídnou za službu jinou alternativu " dodal hned na to.
Tak určitě, odfrkla si v duchu, ještě mu bude něco plnit. Mre ji začala ,její plán zabít ho a postupně magii i jeho pumy ihned hlasitým vrčením v hlavě rozmlouvat.
,, Jsou to mí známí, tamten v levém výklenku pátý od zhora je můj bratr" přemlouvala ji. ,, Ten kněz od tebe nemůže chtít nic cenného, je to kněz, vraždu by nechtěl a peníze nepotřebuje." vzala to od druhého konce.
,, Řekni co za službu chceš" toném který naznačoval že nevyhovující pro ní služba nebude přijata a odpyká si to.
"Potřebuji aby jste doručila jedno psaní" řekla a jedna puma seskočila u výklenku a podala mu ho do ruky, ta vo vedle něj stála hbitě zaujala místo seskočené pumy.
,, Komu? " rukama naznačila ať sebou pohne, něco ji totiž říkalo (Rander to byl) že bude za pár hodin opět slunce a že by ji zas zajal jako vetřelce .
,, Nemůžu svůj chrám v noci opustit a kvůli takovým jako ty ani ve dne." mluvil dál ,, Potřebuji abys to donesla kněžce ve Chrámu slunce, je napůl Simmaudlak " pravil rozhodně a švihnul ocasem.
O žádné takové neslyšela, musela zemřít dlouho před tím než se postavila Beristlie, protože se o kněžce z chrámu v knihovně nedočetla.
,, Tato osoba už v chrámu není" oznámila jsem mu.
Když to slyšel, stáhl uši i zorničky. "Proto neodpověděla na mé psaní" mumlal si pro sebe, před pár lety totiž byl u něj někdo jiný kterého poslal s psabím, ten mu tedy lhal
,, Děkuji za informaci..." řekl, opět hrdým hlasem pumy, o když stažené uši prozrazovaly že hrdost jen hraje. Podal opatrně, jako kdyby byla ta nejdražší a nejkřehčí věc na světě, psaní pumě vedle něj, ta co tentokrát seskočila, měla v tlamě kus látky, bílé které vyzařovalo slabé měsíční světlo.
,, Zde to je pro vás" podal ji kus této látky, jakmile se ji dostkla proměnila se v pírko na hlavě, které se ji samovolně přemístilo za ucho.
,, Působí stejně jako pověstná mlha " zamumlal, ale hrdost jeho hlas neztrácel.
Překvapila ji jego náhlá štědrost, že by ji jen tak něco dal? Za nic.
,, Co jsem dlužna?" to byla dosti odstatná otázka.
Zavrtěl sotva unatelně hlavou. ,, Odejděte z chrámu" syknul a otočil se a šel zpět ke svému výklenku, před tím než vyskočil hrdelně zavrčel,, Ihned" jakmile dovrčel poslední písmeno, pumy se rozsyčely a po jedné se otáčely a odcházely tunelem za výklenkem, on obešel svůj trů který byl v tunelu keho výklenku, jak šlo vidět tunel otevřel dostkunutím se jednoho ze sloupů po cestě, jak odcházel z měsíčního světla tak se zrtácel ve tmě až zmizel i poslední kousíček jeho pláště.
Chrám se otřásl, neměla důvod za ním běžet, měla co chtěla, po výklencích vyšplhala nahoru a na vodním prkně jak na výtahu vystoupala na povrch, pařez se za ní opět zaklapl a mýtina nenesla žádné stopy po jejím hrabání, slunce začalo v dáli stoupat nad obzor. Nastoupila na Naimiho a prásknutím vody se vznesla zpět. Pírko u ucha neunesl ani silný vítr který ji narážel do tváře. Co se stalo s Měsíčním knězem se můžete má paní jen dohadovat. 

22)

Kupředu za obzorem, minuty, hodiny, dny, týdny . Každý den jako jeden , slunce zapadalo a vycházelo a mrtvá , vyhořelá, krví nasáklá poválečná pustina kolem ní neměnila ráz. O spánku se ji mohlo jenom zdát a i když měla kouzelné pírko od kněze v Chrámu měsíce spánek nebyl efektivní. Kolik by se vám za noc mělo zdát můr tolik energie vám to ubere, něco za něco. Místo spaní zato přemýšlela , o věcech před odchodem z domova , přes výcvik a vždy se vracela k událostem před několika dny, teď už i týdny. Samomluva byl její nejvěrnější přítel.
"Je rozhodnuto musím tam, první přes oceán k nezmapovanému kontinentu , tam by měl být někde Les elfů , tam v knihovně informace a mapa k svatyni." Shrnovala si svůj jednoduchý plán. Nemělo by ji to zabrat více než sedm měsíců i s cestou nazpět.
"Tam musím zemřít a naučit se smrt ovládat, pak se uvidí" Musela pomstít Rinjiho , nechat ho vstát z mrtvých a omluvit se , splatit to co provedla.
"Ach Rinji... co jsem ti jen provedla" pobídla Morrian, která už běžela několik hodin v kuse , bez vidiny přestávky. Pod kopyt se ji zvedal prach a hlavně popel zesnulých které se nikdo neobtěžoval pohřbít. Tisíce bezejmenných. Po cestě myslí sbírala energii z drahokamů a přívěšků které oheň nepohltil , nebo byli ještě na krku zesnulých, přidávala je do svého.
Týden uběhl než dojela k pobřeží jižně od Tarnaku do mále přístavní vesničky. Musela zde ponechat Morrian a nakoupit zásoby jídla , obvazů , knih , po několika měsících si konečně koupit nový oblek a přikoupit několik důležitých pro ní věcí. Vydělala si dostatek na všechno co potřebovala prodejem své klisny, ano byl to dárek , ale takový který bylo nutné odstranit navěky z očí. K penězům co následně utratila dostala i jeden malý nožík dělaný jako prsten a jeden černý lakovaný luk.
Byly před ní měsíce putovaní přes modrou pustinu. Brašnu na boku vyměnila na objemný batoh na zádech, kde ležela náhradní kápě, jedna z dýk , wywerní jed, jed od hada Cůtrů, jed od .. koho by to zajímalo co za jedy nakoupila , další balení obvazů, půl litru dezinfekce, léčivých bylin, proti zánětů, krvácení, nevolnosti, na bolesti..., nový zapisník, pro ní velmi důležitá věc na poznámky, zabalený její starý potrhaný oblek co nosila , přilbice co vzala jednomu z mrtvých elfů na bojišti, provaz a něco za co utratila velkou část ze svého nabytého bohatství, konstrukci pro ní nepochopitelnou. Kompas. Ne že by se nedokázala vyznat podle slunce , nebo hvězd , ale něco ji říkalo že tam kam jde nemusí být nutně hvězdy a slunce vidět. Na sobě měla úplně stejný černý kožený lovecký oblek, na rameni svůj stříbřistý luk , u pasu meč a dvě dýky a na pravé ruce nožík. Toulec s šípy nesměl chybět, jen zakoupila k 13 od En několik dalších z niž několik potřela jedem. Zbylo ji ještě6 vrhacích nožíků , poschovávala je do bot , jeden do ohonu a zbytek po rukávech.
Vykročila svižným tempem, jediné štěstí že dále od toho úděsného puchu rybiny co šel cítit na pobřeží. Měsíc ji svítil jasně na cestu. Nadechla se zhluboka po soli páchnoucího vzduchu. Bylo ticho, naprosté, božské, které si mnohé z lidí nedokázalo ani představit. Malé vlnky se převalovaly po zrcadlové hladině a až na malé světélko několik kilometrů vzdálené diagonálně od ní, nebylo vidět nic. Došlo vám co nesedí? Jestli jo tak si zatleskejte. Světlo nesla postava na ruce, když se na něj zaměřila tak šlo rozeznat že vychází z ohnivé koule vyvolané nad rukou. Světlo začalo blikat , postupně ., blik ,nic ,blik ,blik , nic , signál , jednoduchá zpráva , jak dlouho to její zotročené hlavě trvalo uvědomit?
Jeho světelná komunikace začala tvořit z písmen slova " P O J D B L I Z E" vytasila dýku "B O J I S S E S N A D."
Vyvolala na ruce svůj ,,oheň,, tvořený z vody, takový aby jen svítil a nevydávala teplo. "P O J D T Y S A M K D Y Z C H C E S" odvětila mu a ušklíbla se , alespoň bude po tolika dnech nějaké vzrušení.
Ucítila výkyv magie a reflexně se otočila, elf za ní pohodil svými rozpuštěnými stříbřistými vlasy a usmál se na ní, měl pobavení v očích.
"Co ti přijde tak zábavného na tom že tě vykuchám? " nevěřícím tónem se ho optala a zazubila.
Elf se tiše zasmál a zvětšil světlo aby mu šla vidět celá tvář, došlo ji to odkud ho zná ve stejnou chvíli v jakou on promluvil " Zdravím sestři , jakpak se vede?"
V tu chvíli se pro ní zmrazil čas. On? Jak je možné že je zde? Zaplavila ji vlna radosti, našla rodinu, svou rodinu kterou už tak dlouho neviděla, tak dlouho si s žádným jejím příslušníkem nepromluvila.. Radost ale začala rychle překrývat hořkost , z jejich rozhodnutí ji nechat odvést. Hořkost přešla v nesmírnou zášť. Vzedmul se z jejího nitra jeden ze pramenů vzteku který tam byl dlouhá léta zadupávaný a pomalu tam vyhníval v její duši díru. Zavrčela a jako zvíře utržené ze řetězu se na něj vrhla.
"Klidni se " vyjekl ale následně zaujmul bojový postoj a odrazil její dýku co mu chtěla prorazit hrdlo svou , posázenou smaragdy. Zneviditelnila se a odteleportovala o kus dále k jeho boku, byl rychlý , stejně jako ona a stejně tak bystrý, díky proudu vzduchu co vznikl při švihu dýkou ji zaznamenal a odrazil její dýku zas. Přikrčila se a pokusila se mu podrazit při úhybu před jeho dýkou nohy. Zakolísal ale nespadl, nepovolil ji ani využít situace a k zabodnutí dýky do boku, sám se totiž ohnul po její hlavě když klopýtl. Vztek v ní rostl každým neúspěšným výpadem, přestávala se tak na boj plně soustředit a přestávala vymýšlet složité sestavy. On si nijak též nepřilepšil , jeho zmohala únava kterou neměl čím zahnat , neměl vztek na podpal. S vrčením na něj dorážela , úplně odrovnaná, myšlenkami pohlcenými stejně jako její zbytek pocitů, hluboko v duši. Odhodila dýku ta zmizela s žblunknutím ve vodě. Zasoustředila se a vyvolala pod ním mohutný gejzír , odmrštilo ho to do vzduchu , ale než by ho nechala dopadnout zpět vytvořila mohutnou vlnu a začala si s ním pohrávat. Nenechal na sebe dlouho čekal a začal po ní pálit sloupci ohně, uskočila právě v čas když se vlna kterou vedle se zvedala proměnila v obláček páry. Rukama trhla pod sebe a vyvolala si pod sebou gejzír a stoupla si na vrcholek , on udělal totéž jen s ohněm. Balancovali oba na svém vlastním sloupci ca pohrávali si s ohněm a vodu. Nechala světlé nebe zatáhnout černočernými mraky a spustit déšť. On vyvolala obřího plamenného fénixe a , který se na í vrhnul a ona ho musela nechat uhasnou tisíce malinkatými iluzemi kolibříků. Vytáhla i svůj triumf , jeden ze svých triumfů. Podpálila ho svým vřelým ohněm. Tam mu ohnivzdornost nepomohl. On bojoval i s opařeninami dále a on vytáhl též několik svých triků, vyvolal na nebi ,,slunce,, nebo alespoň něco co bylo stejně jasné.
"Faio , nech toho" slova se k ní nedonesla, jen malý nožík co po ní vrhl ji odřel tvář když se musela bránit jeho ohnivé kouli a biči.
Bojovali už několik desítek minut, oba byli ztrhaní a to že si Faia koupila a oblékla svůj nový kožený oblek nebyl ani zdaleka nejlepší nápad co mohla u dělat. Cely se ji totiž potrhal , popálil a promočil a vypadal tak plně stejně jako ten starý. Zmařené peníze.
"Faio! Klid, neblázni!" křičel po ní.
"Neblázni?! Já nemám bláznit kdo mě daroval do žaláře ? nechal mi zpackat život?" vrhla po něm z vody vytvořeného draka co chrlil iluzi ohně.
"Já to nebyl , nemůžu za to" ohradil se hned a vytvořil dva ohnivé wywerny co se na draka pustily, sám musel uskočit od ocasu draka.
"Věděl jsi o tom?" zuřivě, drak se zmítal a chrlil vodní oheň který protínal tmu a déšť kolem jako maják.
On vycítil příležitost k usmíření a ihned se ji chopil. "Věděl jsem o tom ,mluvili jsme o tom s rodiči předešlý den v noci , hned po tom co jsi usla se sešla rodinná schůze. Rodiče nám řekli že odcházíš, někteří protestovali, jiní věděli že je to beze smyslu. " řekl to poslední takovým tonem že bylo jasné na čí straně byl a jaké šance ji dával.
"Nenávidím tě , za vše" zavrčela, nedala mu šance, jako zaslepená se hnala jako dravec za kořistí, překvapila ho tím ,on se během rozhovoru zklidnil , doufajíc že mu je odpuštěno. Vytasila při pár skocích po vlastních vlnách k němu meč a rázem mu ho přiložila na krk. "Budeš pykat" 

23)

Elf se nesnažil vykroutit ba naopak, rozkřičel se,, Tak dělej, udělej to! Na co čekáš?! Dělej, podřízni mě, dělej!" Faia cítila že některé kapky stékající po jeho tváři jsou slané.,, Prokážeš nám oboum laskavost tak dělej! No udělej to!" řval a snažil se vykroutit. Faia ho přichytila myslí na místě.,, Odpovíš mi na otázky které potřebuji znát a pustím tě" jestli živého či mrtvého nespecifikovala, on na to nehleděl.
,, Na jaké? " zachraptěl když přitlačila na dýku.
,, Kde je náš dům? " klidně a ledadbylým tonem.
,, Já - Já nevím" zakoktal se.
,, Kde je náš dům, odpověz" stále se hraným ledadbylým tonem.
,, Já opravdu nevím, přísahám" začínal svých slov litovat když mu přitlačila dýku ještě více a stekla po její hraně kapička krve.,, Ale vím kdo to ví" pohotově vyhrkl, nemusela ho vybízet aby pokračoval.,, Elf jménem Firel z rodu Tauzirtao" poznala by na něm kdyby lhal, tomu se on vyvaroval. O tom rodu kdysi četla v jedné knize. Jsou proslulí svými zásluhami ve vědě, každý kdo se zasloužil významně ve vědách mohl se nechat od královny přiřadit k tomu rodu, pokud ostatní členové souhlasili.
,, Kde jsou ostatní? " další důležitá otázka.
,, Netiším on to ví, on to ví všechno " odvětil.
Opět nelhal, pomalu ji docházela nálada poslouchat jeho chraptivé koktání začala mu proto pronikat do vědomí, měl ho obrněné ale nedokázal vzdorovat ji, Randerovi a Mre zároveň. Vlčice a štěně neuměli pracovat s myslí. Nedočetla se nic zajímavého, Rander některé úryvky z jeho mysli posbíral a ponechal si je pro sebe s kráknutím že jí je ukáže až přijde čas.
,, Pustíš mě? " zeptal se chraptivě, než by počkal na odpověď tak se odteleportoval o kus dále, mohl to udělat i kdykoliv při tom jak mu prohlédávala mysl, ale neudělal.
To byla chyba ona titíž nikoho nelituje. Díky informacím už lehce přemohla jeho štíty a ochraná kouzla. Otočila se na něj a napřáhla ruce, cítila jak jeho žilami protéká kapalina, cítila srdce jako pramen. Soustředila se na uzavření pramene, musí uzavřít hlavní potok a zbytek uschne též.
,, Faio? Seš v pořádku? " viděl jak ji na čele vyskočily krůpěje potu i když při celém jejich boji se ani nezadýchala.
Círila jak ji ubívají síly jak bere obrovské množství energie jen na to aby si dokázala představit krev jako vodu s částečkami a vizi zachovat.
,, Stůj" poručila v duchu aortoře, hlavní tepně jako při začátcích kdy tak poroučela kapičkám vody.
Škubl sebou a zbledl, otevřel ústa aby něco řekl, ale hlasivky nevydaly jediné hlásky. Padl na hladinu a jak ho opustily smysly tak se i zlomila kouzla a jeho bezvládné tělo se začalo potápět. Faia zakolísa i na ní to bylo moc, vyčerpáním se ji podlomila kolena a předtím než se též zhroutila stačila ještě v duchu zaklít.
Prudce otevřela oči, místo modravého nebe hleděla do červeného oka. Reflexně se po něm ohnala pěstí.
,, Au,, to sis mohla odpustit to oko mám rád"v hlavě se ji ozval hlas hluboký, ale přes to zněl jako kdyby s ním hovořil 25 letý muž. Oko se vzdálilo a jí se obdařil pohled na šedavý spodek úzké hlavy. Wywern hlavu naklonil a ona si tak stihla prohlédnout jeho jasné modré šupiny co měl zvršku těla a na čumáku. Zvedla se na hladině na lokty a prohlédla si ho pozorně. On jako na povel hrdě zvedl hlavu, zvedl se na nohy a roztáhl mírně křídla. Modrá linka se mu táhla od spodku čelisti přes čumák až po samý konec ocasu který byl na konci rozšířený a ukrýval se v něm ledový bodec. Šedavá křídla byla semo tamo potrhaná což značilo že musel dříve zažít monoho bitev které nezahojil ani Eors. Rudé oči mu žhnuly nedočkavostí. Pařát na konci křídel byl větší než dlaň . Na nohou a na konci křídel přesahovaly pařáty velikostí celý loket. Úzký krk se ladně tyčil nad tělem a pokrývalymo modré ostny zahalené v šupinách od hlavy až po hřbet. Z tlamy mu vyčuhovaly špičky ostrých bělavých zubů.
,, Jsen Warhm " prolomil ticho způsobené jejím úžasem, Rander ji ihned připomněl že se jeho jméno obsahuje slovo z jednoho ze starých jazyků. War - což značí válku. Jeho jméno zní dodlova Ten co je stvořen pro válku.
,, Je mi ctí tě poznat, já jsem " vstala při začatku věty.
,, Seš Faia, vím, poletíme? " přešlápl a klapl čelistmi.
Nemohla odmítnout, létat na něčem, na někom takovén, na wywernovi je pro ní něco jako kousíček splněného snu
Vylezla po jeho křídle nahoro, na včerejší událost dočista zapomněla. Nevšimla si ani toho že i přes to že ovládal oheň dokázal chodit po hladině Jak to jen šlo se usadila na jeho hřbetě, už teď věděla že jízda na něm přes oceán bez sedla dá jejím nohou a pozadí dost zabrat. Pobídla ho nohama a on se jediným odrazem a máchnutím dostal vysoko nad vodu Letět na dračici je jedna věc letět na wywernovi druhá. Jen kdyby tolik ten vítr v uších nehvízdal.