Mise Darow V

42)

Minuty, hodiny, dny.
Netuším, jak dlouho mi trvalo se zklidnit, normálně nadechnout, neplakat a vůbec se zvednout, ale připadalo mi to jako věčnost.
Když se tak však stalo, zapřísáhla jsem se, že nebudu truchlit. Jednak proto, že Enaia vnímala všechny mé myšlenky a navíc mířila mým směrem, jednak proto, že ta část mé mysli, která se tvořila léty a léty výcviku, usoudila, že mi za to nestojí, že celé tohle manželství bylo jen jedna velká slabost a takhle je to vlastně správně.
Jenomže už od začátku jsem věděla, že jsem si to jenom nalhávala. Bolelo to, strašně to bolelo. Ale proč? Nechtěl se mnou již mít co do činění? Přestalo ho bavit čekat či snášet mé výkyvy nálad společně s prudkou povahou? Nebo za to mohlo mé neudržení se a následný útok, po němž si odnesl zranění, přestože se mohl bránit? Vadila mu snad určitá nadřazenost, jíž jsem častokrát užívala?
Bohové, možností bylo tolik a já zděšeně shledala, že všechny vedou k jedinému poznání - že za to ve výsledku mohu já, i když jsem kupříkladu mizení schopností nemohla ovlivnit.
Připravovala jsem se k odplutí, rozhodnutá se vydat na Jih a získat zpátky své schopnosti, abych si to s Royem později mohla vyřídit podle svého. A s tou ženou, s níž si užíval, taktéž.
Roztáhnout plachty, omýt palubu, zkontrolovat zásoby. Všechno jsem měla splněné, přesto jsem zůstala na místě, neodplula a jenom brousila své zbraně. Enaia hnala mým směrem a já věděla, že zkoušet jí odplout by bylo zbytečné, takže jsem mezitím jenom připravovala postroj pro S'hayrana, který se uvolil táhnout mou loď, abych se na Jižní světadíl dostala za velmi krátkou dobu.
Vnímala jsem emoce, které se v Enaie míchaly, stejně tak palčivou bolest ze zranění, které kvůli mému šoku nad nálezem mého manžela s někým jiným utrpěla, a neubránila jsem se kvůli tomu pocitu provinilosti, byť jsem za to tak úplně nemohla.
Možná i proto jsem se neodvážila odplout.
Enaia přilétala na vlastních křídlech a já ji zřetelně cítila. Ne pachově, nýbrž díky Poutu. Stejně jako to, že se přibližuje, jsem vnímala i její bolest vycházející z ran na krku. Stejně jako ve mně se v ní mísily pocity.
Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že nade mnou krouží v pomalu se zužujících kruzích. Teprve ve chvíli, kdy se na palubě lodi zvedala na nohy, když neustála přistání, jsem se uráčila odložit brusku, meč si připnout k boku, postavit se a podívat na ni.
Stiskla jsem rty v úzkou linku sotva jsem její rány uviděla naživo. Byly hluboké a člověk by byl pravděpodobně už mrtvý. Ta věc, ať už bojovala s čímkoli, ji tedy vůbec nešetřila a pěkně ji zřídila, i když co si budeme povídat, už na tom byla i hůr a jako příklad bych mohla uvést naše přelétávání kolem útesu v Eorsu.
"Nic to není - jen pár litrů krve v háji," ujistila mě.
Kývla jsem, vždyť tohle popřít nešlo. Ale stejně jsem si nemohla odpustit provinilý pocit, že za její zranění mohu já, přičemž Enaia to věděla, stejně jako že mi to nerozmluví.
Musela jsem však nesouhlasit, když si vlkodlačice pomyslela, že já na tom vypadám a jsem hůř. "Darow, to hraj na někoho, kdo se ti nevrhá v hlavě," namítla, jen co jsem její myšlenku zamítla.
"To přejde," odtušila jsem. "Víš jak, výcvik a tak. Brzy se oklepu." Nechtěla jsem se před ní sesypat jako malá holka. Ne snad proto, že by taková věc vlkodlačce přišla potupná a vysmála by se mi, to rozhodně ne, ovšem já sama bych takovéto ponížení neunesla.
"Mám mu jít zakroutit střeva kolem krku?" navrhla naprosto vážně. Nepochybovala jsem, že by byla schopná to udělat, stačilo by jedno jediné slovo.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. To si chci užít já sama." Až se vrátím.
"Fajn - hodím po něm očkem, kdyby se ti rozhodl zmizet."
"Radši ani ne," zamumlala jsem.
"To nebyl návrh," zavrtěla hlavou.
Ušklíbla jsem se, napůl v reakci na její odpověď, napůl na bolest, která jí při tom pohybu vystřelila z ran. "Já si ho později když tak vystopuju."
"Jo - až přestaneš frustrovaně funět, možná. Ušetřím ti práci."
"Já -" zarazila jsem se na začátku věty, vždyť tohle nemělo smysl. Bylo by to jako mluvit do stromu (za předpokladu, že v něm nežije dryáda, samozřejmě). "Fajn. Jsem naštvaná," připustila jsem, protože tenhle fakt jednoduše nešel popřít. "Ale z více důvodů. A přinejmenším jeden hodlám smazat tím, že získám zpátky schopnosti."
"Plánuješ se zdejchnout na Jih? Zase? Mě se tím nezbavíš."
Enaiy jsem se nemohla zbavit už nikdy, nepočítáme-li jako možnost smrt, kterou jsem však razantně odmítala přijmout. "Ne, to vím. Ale ano. Myslím, že tam najdu odpovědi - když jsem nic nenašla tady. A i kdyby ne... dlouho jsem tam nebyla. Musím se tam taky jednou ukázat."
"Však oni ti nezvlčí," podotkla Enaia a při tom se pobaveně pousmála. Volba slov nebyla jen tak.
"Možná ne," souhlasila jsem, "ovšem tak jako tak mám jisté povinnosti."
"Ale vážně tam chceš jít teď? Být tebou," radila ochotně, "trochu tu zchladnu, vyřídím účty..."
"Právě proto tam musím jít teď," opanovala jsem tišším hlasem.
"Proč?"
V hlavě se mi vybavilo hned několik skvělých bolestivých smrtících metod. "Chci si to promyslet - a rozhodnout se, jakým nejlepším způsobem ho zabít."
"Tebe se vážně nevyplatí podvést."
"Jenom jsem myslela..." začala jsem, ovšem po chvíli zase utichla. Myslela co? Že by to, po tom všem, mohlo dopadnout jinak? Že bych se pro jednou nemusela spálit a mohla narazit na někoho, kdo by mi rozuměl, chápal mě, měl stejné strašáky ve skříni a nebyla by to Enaia?
Tázavě se na mě zadívala. "Myslela...?"
"Ale nic," potřepala jsem hlavou a marně doufala, že to nechá být.
Nenechala. Samozřejmě, že nenechala. "Dořekni... Nenuť mě sondovat."
"Že by snad mohl mít trpělivost a pochopení," zamumlala jsem. "Zjevně jsem se spletla." Neskutečně spletla.
"Chybami se člověk učí," odtušila vlkodlačice, snažíc se nemyslet na Alatara, svého druha. Nedařilo se jí to, jak jinak, zrádným myšlenkám se jeden prostě neubrání, ať dělá cokoli. Obě jsme o tom věděly své,
"Přesně," kývla jsem, "takže takhle."
Když však navrhla, abych si vzala něco na uklidnění, protože takhle všem okamžitě dojde, že něco nehraje, odmítla jsem. Nechtěla jsem, stejně by to, alespoň někteří, poznali tak jako tak. A možná to už třeba taková kněžka věděla, kdo ví.
Začala namítat, že bych tam neměla jít sama, přestože se jí vyhlídka tepla nelíbila. Jenomže opravdu nebyl nejlepší nápad brát ji s sebou, ne teď, ne za těchto okolností. Jednou ji tam budu muset přivést, o tom nebylo pochyb, ale ještě nenastal ten správný čas.

~~~

Sotva jsem překonala hranice, které dělily jednotlivé světadíly od sebe, cosi v mém nitru se pohnulo v reakci na sílu a moc, jíž jsem s prvním překonaným coulem vnímala. Vítej doma, zpívalo vše v mém těle. Konečně jsi zpět.
A to poselství se neslo celým Jihem, žádná končina, kam dosáhly síly Mrtvého spolku, nezůstala ušetřena. Shayt'rr je s námi, hlásal vítr. Vrátila se, povede nás k větší slávě.
Byl to úchvatný pocit a nešel popsat slovy. Alespoň na chvíli být zase plná, celá, než se i tato iluze rozplynula jako šumění mořského příboje.
S'hayran, cítě mé náhlé vzrušení, zrychlil. Zanedlouho jsem připlouvala k Zátoce Ryb. Jednalo se sice o objížďku, ale pro mne to bylo pohodlnější než kotvit v Trojzemém zálivu či kdekoli jinde.
Upevnila jsem loď a odstrojila draka, nechala jsem ho, aby se volně prolétl a protáhl křídla. Jeho šupiny narcisové až šafránové žluti se k poušti krásně hodily, zapadal na místo, jako by se zde narodil. Jen občas jsem vzhlédla vzhůru, abych jej vyhledala pohledem, který mne tak těšil, když se za pomocí rychlých manévrů snášel k lovené zvěři.
Písek na pláži příjemně hřál, ovšem dál ve vnitrozemí v pouštích se měnil na rozžhavené peklo. Zvlášť teď, když bylo slunce nejvýš.
Černorudý plášť mi povlával náporem jemného mořského větru, ovšem k vlasům se nedostal, neboť jsem měla tvář zahalenou kápí a šátkem. Přestože to v těchto teplotách mohlo působit jako vražedná kombinace, o úpal a neskutečnou bolest hlavy jsem nestála.
Zatímco v Sardské zemi teprve začínalo jaro, tady by se teploty daly přirovnat k beristlijskému létu. Zimy na Jihu nebývají bílé, ale stalo se, že v poušti padal sníh. Nebylo ho mnoho, to rozhodně ne, ale nějaký byl a místní obyvatelé se z něj uměli radovat jako malé děti.
Nevítali mne a dobře jim tak, o doprovod jsem nestála a oni to věděli. Postupovala jsem rychle, tiše, dělala jsem čest Pouštním vrahům. Nepotřebovala jsem mapu, směr jsem znala nazpaměť a dokázala bych tam dojít i poslepu. K tomu místu mne táhlo mnoho proudů a neviditelných lanek, říkaly mi, že patřím tam, ukazovaly mi sílu a její zdroj.
Slunce na nebi rozehřívalo celý kraj. Ačkoli teploty ještě nebyly tak obrovské jako v létě, podobaly se teplejšímu sardskému létu.
Již brzy jsem se skrz mohutné hory dostala k pevnosti vybudované přímo ve skalách. Místo skryté v poušti doposud nikdo neodhalil, a když se někdo zabloudil, zpravidla neodcházel - nebo se vydával jako jeden z členů Mrtvého spolku na výpravy a mise.
Nečekali před pevností, ale uvnitř. Stáli seřazení po stranách chodby, alespoň ti, kteří zde v danou chvíli byli, a když jsem kolem nich procházela, zdvihali šavle nad hlavu na znamení úcty.
Nesla jsem se hrdě a velitelským krokem, pocity, které se ve mně bouřily, jsem zahnala hluboko do svého nitra a alespoň na moment je přibila radost ze shledání a příjezdu.
Na konci celého tohohle procesí velice nepřekvapivě stáli mí dva hlavní rádci, levá i pravá ruka, Alma'hira a Qay't. Pozdravili jsme se přiložením čtyř prstů na srdce, jak to vyžadovaly starodávné protokoly, a pak jsme se s Ázzamem spontánně objali. Kněžka se na mne jenom usmála.
Otočila jsem se na mé lidi, kteří doposud stáli a čekali na rozkaz, byť na mě již někteří nemohli vidět. Můj hlas se nesl po tichých chodbách: "Konečně jsem zase přinejmenším na chvíli tam, kde patřím. Po zbytek dne máte volno a každému bude umožněn přístup do lázní a k pramenům. Přesto však buďte připravení a nepolevujte v ostražitosti. Minad Sm'talsahra!" Sláva Mrtvému spolku!
"Minad Sm'talsahra!" rozlehlo se jednotně celou pevností. Povel k tomu, aby všichni uvolnili napjaté postoje a mohli se rozejít kamkoli jen chtěli. Většina mířila právě do lázní, načerpat síly a užít si léčivosti pramenů.
"Kde je tvůj manžel?" zajímal se Ázzam, jen co se chodby trochu vylidnily.
Zatěkala jsem k němu pohledem. "Tady ne. Probereme to ve větším soukromí, co myslíte?"
Tím větším soukromím jsem nemyslela pracovnu, ale mé komnaty. Jinak se ten pokoj nazvat nedal, navíc tam stůl nesměl chybět a po všech stránkách to bylo pohodlnější než sedět v pracovně. Já jsem ze sebe navíc mohla shodit nepohodlné oblečení a za závěsem v šatně se převléct do něčeho, co by mi vyhovovalo. A samozřejmě se rychle omýt, protože mořská voda na jisté aktivity týkající se údržby těla není nejvhodnější.
"Takže," ozval se Ázzam spokojeně usazený na polštářích vedle postele, zatímco Tayar na něj jenom káravě pohlížela, "kde je tedy Ala'athil Roy?"
Kdybych mohla, otočila bych se, jenomže já se převlékala ve své šatně, skrytá jenom látkovým závěsem, tudíž jsem je dokonale slyšela. Zarazil mne však titul, který přidělil dračímu mágovi. "Roy není Ala'athil," upozornila jsem ho. "Není členem Spolku, nezapomínej."
"Je to tvůj manžel. Zaslouží si ten titul."
Sevřela jsem látku v ruce, div že se nepotrhala. Ala'athil neměl přesný překlad, dalo by se to však vyjádřit jako 'otec společenství'. Zkrátka někdo mezi Qay'tem a Shayt'rrem, takové postavení mohli zaujímat bývalí vůdci, pokud jejich nástupce převzal vedení. "Nastaly určité komplikace," řekla jsem nakonec. "Roy stále zůstává mým manželem, to se nemění, ale už nás nenavštíví. Není mrtvý," dodala jsem rychle. "Zatím."
Na druhé straně na chvíli zavládlo ticho. Došlo jim, že kdyby byl v nebezpečí, nejspíš bych nebyla tak klidná a podnikla kroky k jeho záchraně, takže muselo jít o nějakou vnitřní záležitost. "Proč ho chceš zabít?" zeptala se kněžka nakonec.
Neodpověděla jsem, pouze pootevřela svou mysl. To opadnutí zábran ucítili okamžitě a chopili se příležitosti, nahlédli do mé mysli. Mentální odolnost je jedna z mála věcí, které mi zůstaly.
Promítla jsem ve své hlavě chvíli, kdy jsem ho viděla s tou ženskou. Nevýhodou bylo, že se společně s tím promítly i mé pocity, byť jsem se je snažila co nejvíce zeslabit. Jen co vize skončila, znovu jsem pevně uzavřela svou mysl.
Připínajíc si plášť k tělu, odhrnula jsem závěs a vklouzla do místnosti k nim. Kněžka se tvářila zamyšleně, zatímco Ázzam zuřil. Ze svého místa zjevně vyskočil, což jsem poznala podle poházených polštářů, a momentálně naštvaně dupal po pokoji a v okhánštině nadával. Něco si pro sebe mumlal a syčel tak tiše, že spoustu slov jsem neměla šanci zaslechnout a rozpoznat.
Usadila jsem se ke stolu naproti Alma'hiře a s hlavou nakloněnou lehce na stranu svého zástupce sledovala. "Až se dostatečně uklidníš," broukla jsem, "přidej se k nám."
Přijal výtku bez komentáře a okamžitě zaplul na své místo. Pohledem vyhledal mou tvář, ta však byla stejně nečitelná jako jindy, vlastně na ní stále zůstával jemný úsměv. "Proč?" vydechl skrz zaťaté zuby. "Já ho zabiju. To nedává smysl."
"Více věcí nedává smysl," namítla jsem klidně. "Například to, proč mohl povolat sílu Spolku."
Ázzam ztichl, narovnal se a pohlédl na mě. "Bylo to důkladné rozhodnutí," řekl pevným hlasem. "Jsou věci, z nichž se ti nemusím zpovídat."
"Je to záležitost Spolku," promluvila jsem, v hlase varování. "O takovýchto věcech mám vědět."
"Já mám jiné rozkazy."
Zaťala jsem zuby. "Od koho?" Kdo si troufá proti mně poštvávat mé vlastní lidi?
"Od tvého otce."
Čekala jsem toho hodně, ale tohle to opravdu nebylo. "Otec je po smrti," podotkla jsem.
"Mám rozkazy ještě z doby, kdy žil. I když jsi teď Shayt'rrem ty, ty rozkazy stále platí."
Zírala jsem na něj, naprosto zmatená. "Jak by se mohly otcovy rozkazy vztahovat na Roye? V té době se nesnášeli." Chvíli jsem mlčela. "Nebo snad víš něco, co já ne?"
"Váže mě přísaha mlčenlivosti, jíž jsem Ramali'tovi složil, Sa'layro, a ta platí stále."
Zatěkala jsem pohledem k Alma'hiře, ovšem ta jenom zavrtěla hlavou: "I mne váže přísaha. Jsou určité věci, které prozradit nemůžeme. Buď na ně musíš přijít sama, nebo je nechej být."
Něco neurčitého jsem si pro sebe zamrmlala, ale usmyslela si, že ať je to co chce, já na to nakonec přijdu. Po smrti se tajemství zpravidla odhalovala - a někdy i mnohem lépe.
"Jedna věc mne však zajímá," ozvala se Tayar. "Z tvých myšlenek jsem toho mnoho vycítila a ty sama vysíláš jinou auru. Něco zmizelo, skrylo se, bylo ti odebráno. Co?"
Teď se na mě díval i Ázzam, krize řešení důvěry zažehnána. "Takže to není jen můj pocit." Téměř jsem slyšela i nevyřčená slova: A vysvětluje to, proč Roy přivolal sílu Spolku na pomoc.
Vzdychla jsem. Nechtěla jsem se svěřovat, vždyť tahle situace byla tak potupná, ale musela jsem, už jen proto, abych ji mohla vyřešit. "Moje moc - Proměna, magie, oheň, jisté schopnosti, které mne dělaly dračím mágem - je pryč. Všechno prostě najednou zmizelo a já nevím, kam. Šlo to postupně, nejprve jsem přišla o Proměnu, pak o veškerou magii. Nezbyla mi ani neživelná kouzla. Přišla jsem i o odolnost - bohové, mám dojem, že na mě leze nějaká nemoc."
Dovolili pocitům, aby se dostaly na povrch. Byli jsme tady jenom my tři (a Enaia jako tajný špeh), takže se nebáli mimikou tváře dát najevo, co si o celé situaci myslí. "To nezní dobře," podotkl Ázzam.
Zašklebila jsem se na něj. "No nepovídej."
"Postupuje to ještě?" vyzvídala okamžitě kněžka.
Záporně jsem zakroutila hlavou. "Ne. Alespoň nemám ten pocit, nejspíš se to zastavilo. Už nevím, co by mi to mohlo ještě vysát, jestli mě to tedy nechce úplně zabít, ovšem zatím tomu nic nenasvědčuje." Chvíli bylo ticho, které jsem narušila svým povzdechem. "Začínám mít dojem, že jsem nejproblémovější Shayt'rr v dějinách a ještě za enormně krátkou dobu."
A pak se Tayar uchechtla. Nevěřícně jsem na ni vyvalila oči, protože takovéto gesto jsem u ní prostě neslýchala, ovšem ona jenom upřela pohled kamsi do dálky: "Tvůj otec byl mnohem horší."
"No to teda," přisadil si Ázzam. "Zpočátku měl dost problémů. To nemluvím o tom, co vyváděl později. Ale to sem teď nepatří. Věř mi, Spolek přežije všechno, má-li dobré velení a základ. A ty máš výcvik, který tě i bez schopností činí jednou z nejlepších."
Tak tak jsem odolala nutkání prozradit mu, že tohle říkala i Enaia. Udržela jsem se však a jenom se na něj zaškaredila. "Takže taková je situace," shrnula jsem. "Nevím, co se s tím dá dělat, ale prozatím tady zůstávám. Zjevně bez schopností, ovšem hodlám se za tu dobu ujmout svého postavení jak se sluší a patří. A nechci slyšet žádné otázky, jestli je to dobrý nápad, jasné? Je to moje rozhodnutí a tohle už jsem si vyslechla."
Ázzam se zakabonil. "Ta Enaia," pronesl zamyšleně, "je sice skvělá bojovnice a nepochybně úžasná zástupkyně vlkodlaků, ale stejně mne znepokojuje, že slyší a vidí všechno, co zde bylo řečeno, a nejen to."
Pokrčila jsem rameny. "Není přítěží - ne teď. Navíc jste neviděli, co svedeme," pousmála jsem se při té vzpomínce a tom pocitu. Nebo co jsme přinejmenším svedly, dokud jsem měla Proměnu. To se vrátí, ujišťovala jsem se. Brzy. "Sama se těší -" to sice nebylo to správné slovo, ale co - "až vás pozná. Jednou se tak stane, ale teď ještě není ten správný čas." Vstala jsem a protáhla se. "Půjdu si dopřát lázně. Tuhle schůzi můžeme rozpustit, řekla bych. Ázzame, připrav mi prosím tě potřebné listy a papíry, chci si osobně projít hlášení a sama se ujmu nějakého úkolu. Hezky pěkně po staru. A odpusťte si ty pohledy, nejste moji rodiče a já už nejsem malá holka. Ani nemyslete na to, že byste namítli, že jste mě částečně vychovávali. Ne-e. A teď si chci dopřát příjemnou koupel. Jdete taky, nebo tady hodláte celou dobu jenom sedět a čekat, až přijdu zpátky?"

~~~

Ta akce nebyla vůbec složitá. Ne, ve skutečnosti šlo o jednoduchou a neskutečně okatou vraždu, kterou by prokoukl i začátečník v tomhle oboru.
Ale muž, jehož jsem měla sprovodit ze světa, netušil, že se na něj chystá nějaká bouda. Byl to typický případ bohatého chlapa, který si myslí, že jemu nic nehrozí a že peníze vyřeší všechny problémy. Ovšem nedocházelo mu, že právě peníze spoustu problémů přinášejí.
Možná jsem měla působit nenápadněji, ale kým jsem byla, abych se skrývala? Mrtvý Spolek, potažmo Pouštní vrazi, si, stejně jako ostatní nájemní vrazi, neskutečně užívali té chvíle, kdy se střed zájmu stává nic netušící kořistí, kdy se jeho vrah promenáduje přímo před ním a on neví, že další ráno se už neprobudí.
Vlasy jsem měla vyčesané nahoru a jen letmé pramínky mi spadaly okolo uší. Modrý šat, který se skládal z horního dílu zakrývajícího prsa (i když o tom by se dalo vzhledem k hloubce výstřihu polemizovat) a žebra, poukazoval na holou kůži na břiše. Sukně stejné barvy končila kdesi nad kotníky a ve čtvrtině byla rozdělená a zkrácená, aby odhaloval nohu, kterou zdobil vysoký kroucený šperk ze stříbra a dodával celému živůtku na hadím vzhledu. Modrou doplňovaly stříbrné výšivky a na rukou ještě náramky, jak na zápěstí, tak na pažích, taktéž ze stříbra. Kryly tak mé tetování na levé paži a společně s nimi i ta na zápěstích. Měla jsem s sebou jedinou zbraň; můj milovaný Karr'sir skrytý ve vlasech, kde sloužil jako spona.
Enaia by ze mě měla radost.
Siesna bylo město v Okhání přímo u Zářícího přístavu. Pro svou polohu lákalo spoustu kupců, překupníků a podvodníků. Lodě jdou s černým trhem vždy ruku v ruce, je to výhodný obchod z obou stran.
Chalaf Barkaat byl významný kupec, jehož majetek čítal velké množství obchodních lodí. Překvapivě si nepřivydělával nezákonným prodejem, všechno, co dělal, bylo schválené a čisté a provinění se neukázala jako pravdivá, spíš na něj jen někdo chtěl hodit podezření, aby odradil zákazníky a dovozce. Nepovedlo se, Chalaf nadále vystupoval na trhu a velmi se mu dařilo. Prodejní taktiky měl skvělé, ale jako člověk nestál za nic. Kurtizány se u něj jen hemžily, pořádal spoustu večírků pro vyšší vrstvy a na všech to hýřilo alkoholem a různými sázkami o všelijaké hlouposti.
Nebylo tedy divu, že jsem se vloudila na jeden z těchto plesů. Šlo to až překvapivě snadno, stačilo jen zamrkat řasami a párkrát zakroutit boky, ovšem nepřekvapilo by mne, kdyby tam pouštěli každou spoře oděnou ženu. Možná si mysleli, že patřím ke skupině kurtizán, která nesměla chybět.
Rozcuchané hnědé vlasy a zářivé čokoládové oči, k tomu od slunce dokonale opálená pleť. Přitažlivý? To bezesporu byl, nemohla jsem se hádat, ani jeho věk blížící se ke čtyřicítce mu neubral. Bohatý a vlivný? Rozhodně, stačilo se jen rozhlédnout kolem, zaposlouchat se do rytmu hudby draze placených umělců. Chytrý? Musel být, jinak by se nedopracoval tam, kde teď byl. Ale kladné vlastnosti doprovázejí i ty záporné. Naivní, zaslepený falešnou oddaností a majetkem. Čtvrtina lidí tady byla jen kvůli obchodu, další pro jídlo zdarma, další kvůli jménu a ta poslední by ho nejraději viděla mrtvého, protože sklízel větší úspěch než oni.
Vlastně jsem neměla důvod ho zabíjet, ale honorář za jeho smrt byl obrovský a Spolek potřeboval peníze, aby nezanikl. Zásoby jsme sice měli veliké, ale stejně tak výdaje, a nemohli jsme zahálet a přijít o dobrý kšeft, když by se nám mohl někdo jiný zkusit postavit do cesty.
Postarala jsem se, aby ze mne nespustil oči. Celý večer jsem se kolem něj ochomýtala a koketovala s ním. Hrát si na poddajnou společnici na jednu noc bylo příjemné rozptýlení, pohrávala jsem si s jeho myslí i vědomím, sledovala, jak se opíjí a sama decentně upíjela ze svého pohárku s bílým vínem.
Někdy kolem půlnoci se lidé začali rozcházet, spousta z nich mizela společně s jednonočními známostmi - a já nebyla výjimkou. Celý večírek se pořádal v Chalafově domě, a když odcházeli i poslední hosté a on netrpělivě vyhnal své ochránce pryč, zatáhl mne do ložnice.
Nevím, proč jsem to udělala. Možná za to mohl alkohol, byť jsem měla jenom tu jednu sklenku, možná jsem se potřebovala zbavit toho podivného pocitu, který se mne držel od odhalení Royovy nevěry. Chtěla jsem se ujistit, že jsem stejně svobodná jako on, že na něm nesejde. Potřebovala jsem si vybít zlost a tohle bylo to pravé. Chalaf byl navíc opravdu pohledný a chytrý, přestože dostatečně hloupý na to, aby nepoznal léčku.
Chalaf byl nepochybně pozorný a schopný milenec, ale já musela spokojenost předstírat. Nepřivedl mne k vrcholu, sebevíc se snažil. Něco v mém těle se bouřilo, říkalo, že takhle je to špatně. Místo hnědé čupřiny se mi zobrazovaly uhlově černé vlasy a mysl mi neustále připomínala, že Roy sahá tam a tam, tady stiskne a povolí, kdežto překupník dělal vše úplně jinak.
On si však ničeho nevšímal, sotva s výkřikem mého falešného jména dosáhl uspokojení, zhroutil se na polštáře, majetnicky si mě přitáhl k sobě a během krátké chvíle odplul do říše snů. Alkohol udělal své.
Hodnou chvíli jsem jenom ležela na zádech a hleděla do stropu, přemýšlejíc, co jsem to právě sakra udělala, než jsem si vzpomněla, že bych měla dokončit, co jsem začala.
Opatrně jsem se vymanila z jeho sevření, dávajíc si pozor, aby se neprobudil, ovšem on spal tvrdě a tak to taky mělo už navždy zůstat.
Vjela jsem rukou do vlasů a nacvičeným pohybem z nich vyjmula čakkar. Nadzvedla jsem se na rukou a přehodila nohy přes postel, abych se od něj dostala dál, načež jsem vteřinku přejížděla pohledem po jeho těle, přemýšlejíc, jaké místo bude nejlepší. Nechtěla jsem ho trápit podříznutím hrdla a udušením vlastní krví, nacvičeným pohybem jsem mu ostří zarazila hluboko do krku.
Zemřel okamžitě, nestačil se ani probudit.
Vytrhla jsem zbraň a rychle slezla z postele, abych se nesmočila v rychle se tvořící kaluži krve. Sebrala jsem své šaty ze země a oblékla se. Karr'sir jsem neočišťovala, ještě ne. Pevně jsem ho sevřela v ruce a schválně poškodila okno, aby to vypadalo jako násilné vloupání. Můj pach zakrýval silný parfém, nebála jsem se jeho objevení.
Vrhla jsem poslední pohled na nehybné mrtvé tělo a zmizela do noci, stejně jako v nespočtu dřívějších případů.

~~~

Sklouzla jsem z Cersseinina ladného těla a přitáhla si klisninu hlavu k sobě. Z kapsy jsem vytáhla několik sušených fíků a obdarovala ji jimi. Ochotně je přijala, tohle bylo něco jiného než sardská jablka.
Hnala se přes savanu a poušť jako opravdový ďábel, duny překonávala snadno a všudypřítomný dráždivý písek jí nevadil. Protáhla si tělo v domácím prostředí a my postupovaly téměř bez přestávky, nepotřebovala ani mnoho vody, byla zvyklá na extrémní podmínky, které s sebou podnebí Jižního světadílu přinášelo. Ještě aby ne, vždyť je jižanským koněm!
Téměř jsem cítila tu neochotu, když jsme dorazily k pevnosti. Chtěla pokračovat, cítit v hřívě chladný vítr, který mi rozevlával plášť, běžet tak rychle, abychom se pro všechny brzy staly jen bodem na obzoru.
Jenomže když jsme teď dospěly našeho cíle, okamžitě mi došlo, že je něco špatně. Všude bylo ochromující ticho. Ale ne to obvyklé, teď nebyl u stájí v zadní části pevnosti vůbec nikdo. Takhle to nemělo být, koně byli velice ceněným a drahým majetkem a zacházelo se s nimi lépe než na mnoha jiných místech. Vždycky u nich byl alespoň jeden člověk.
Zanechala jsem ji ve stájích. Šaty z mise zůstaly v sedlové brašně, ale já na sobě měla svůj oblek a všechny zbraně, navíc nebyl čas obtěžovat se odstrojováním.
Sáhla jsem do kouta svého mysli a zatáhla za pouto, které tam celou dobu bylo, jen se skrývalo. Díky němu jsem okamžitě poznala směr, kterým mám jít, abych narazila na své lidi.
Všichni byli shromáždění venku z přední strany. Stáli v kruhovém útvaru různě od sebe, někteří na skalách, někteří skrytí, ale přesto jsem poznala bojovou pozici, o níž svědčily i natažené luky a tasené zbraně.
Sotva mě uviděli, kterak jsem se vyřítila z nitra pevnosti, rozestoupili se a nechali mě projít, ovšem okamžitě mezery zase zaplňovali, aby nepokazili formaci. Bylo mi jasné, že někoho obklíčili, ale stále jsem neviděla, koho.
"... musím mluvit!"
Hlas jsem poznala okamžitě. Tak tak jsem nezakolísala při kroku - ale co ten tady zatraceně dělá?! Se stále udržovaným rozhodným a nerozluštitelným výrazem jsem bez zadrhnutí pokračovala dál.
"Momentálně je na misi," namítl Ázzam okamžitě, "a ty nemůžeš -"
"Qay'te, Alma'hiro," pronesla jsem klidně. Učinila jsem několik posledních kroků k trojici, která postávala uprostřed celé formace. Okamžitě se na mě podívali, zjevně byli natolik zabraní do hádky, že si mne nevšimli.
Ázzam se narovnal. "Shayt'rre."
Stála jsem tam, sledovala je. Kápi jsem si nechávala nataženou na hlavě, stejně tak jsem nestahovala šátek, který mi zakrýval obličej a nechával volné leda oči. "Co se tady děje?" optala jsem se, v hlase náznak nebezpečí, které by s sebou nežádoucí odpověď přinesla. "Proč ten povyk?"
"Ala'athil Roy," zástupce měl co dělat, aby ta slova nevyprskl, "s tebou chce mluvit."
"Pak ať," odtušila jsem, "je to jeho právo. Netřeba kvůli tomu burcovat lid."
"Odpusť," přispěchala Alma'hira Qay'tovi na pomoc, "objevil se bez ohlášení a plížil se. Považovali jsme jej za nepřítele, navíc nejspíš omráčil hlídku."
Střelila jsem k němu pohledem, ale v odpověď kývla: "Pak je tedy vše v pořádku a vaše reakce byla adekvátní. Vyhovím mu a promluvíme si - o samotě," dodala jsem. Pak jsem hlasitě křikla: "Ha-ti!"
Na povel se rozprchli pryč, někteří se vraceli ke svým povinnostem, jiní se rozhodli pokračovat v potřebném spánku. Podívala jsem se svým dvěma zástupcům do očí a oni kývli, pochopili. Nechají nám soukromí, nebudou odposlouchávat, ale budou připravení se mi vydat na pomoc. Ne že by se jim mé rozhodnutí líbilo, ale co mohli dělat.
A já si, ke své hrůze, přiznala, že s ním opravdu potřebuji mluvit.
Roy za tu dobu neřekl nic, jenom na mě hleděl a nechal se odvést do pevnosti a následně i do mých pokojů. Zavřela jsem za námi dveře a zabezpečila je, abych zpomalila případný příchod Ázzama. Opravdu jsem nechtěla, aby za mě někdo vyřizoval mé spory.
Komnaty osvětlovalo velké množství svíček a loučí a zvenčí přispíval ještě svit hvězd a měsíce. Zastavil se uprostřed pokoje, ruce svěšené. Stále nepromluvil jediné slovo, jen hleděl, oči a nozdry rozšířené.
Až teď jsem si stáhla kápi z hlavy a společně s ním i šátek. Odepla jsem si plášť a všechny tři kusy látky odhodila od sebe. Při tom jsem odhalila již vyčištěný čalikar u boku. Zbraně jsem si ovšem neodepínala. Užuž jsem chtěla něco říct, jenomže on konečně promluvil: "S kým jsi spala?" Hlas měl ochraptělý a ruce zaťal do pěstí, jako by se musel držet, aby nezačal křičet nebo ničit vše okolo.
Naštvalo mě to. Na tuhle otázku neměl žádné právo. "Co je ti do toho?" štěkla jsem na něj.
Oči mu potemněly zlobou. "Dost věcí, nemyslíš?"
A vzápětí jsem ho přirazila na zeď tak prudce, až si vyrazil dech a skříň vedle se otřásla. Zuřivě jsem mu hleděla do očí, tisknouc mu ostří dýky ke krku. "Jak si dovoluješ," zasyčela jsem, "se mnou takhle mluvit? Jak se vůbec opovažuješ se tady ještě ukázat?!"
Těkal pohledem po mém obličeji a těle, dýky si nevšímal. V očích se mu zračila zuřivost a divokost a pak udělal něco, co jsem nečekala. Namísto odpovědi si mě přitáhl blíž k sobě a nesmlouvavě mě políbil. Při dotyku našich rtů ve mně cosi vzplanulo, v hlavě mi vybuchly jiskřičky a jedna má část mi připomněla, že přesně tenhle pocit mi u Chalafa scházel.
Rozhodilo mne to ze soustředění, takže jsem nestihla reagovat, když v další vteřině opustil má ústa a namísto toho se mi zakousl do krku. Hrubě, nelítostně, značil si mě.
To už se však můj obranný mechanismus probral k životu a on vzápětí bolestivě zaskučel a odtáhl se, když jsem ho nakopla do rozkroku. Předklonil se mi, čehož jsem využila, popadla ho za šíji, aby se mi nemohl vyvléct a tentokrát mu vrazila koleno do břicha. Možná mi chyběla síla Proměny, ale to neznamenalo, že jsem bez ní byla slabá. Rozhodně ne a fakt, že se teď choulil u země, tomu nasvědčoval. "Už nikdy na mě NESAHEJ!" zaječela jsem vztekle. "NIKDY!"
Zatvářil se zdrceně, lítostivě. "Darow, nech mě ti to vysvětlit," začal rychle. "Prosím. Já nechtěl, přísahám. Nemohl jsem... Darow, nemohl bych, vždyť jsem -"
Křik a prudký náraz do dveří ho přerušil uprostřed věty. Okamžitě jsem se přemístila blíž a dveře rozrazila. Vrah stojící v nich se neklidně ošil a zejména se vyhnul pohledu na krvácející znamení po tesácích na mém krku, když rychle vyhrkl: "Je tady někdo další. Žena. A taky s vámi chce mluvit."
Něco jsem si pro sebe zavrčela, setřela si krev a nechala Roye Royem. Kývla jsem na něj, aby mě vedl a on tak učinil. Dračího mága, který šel za námi, jsem úspěšně ignorovala.
Vlastně mě mohlo napadnout, kdo by to tak asi mohl být, ale prostě mi to v tu chvíli nedošlo. Nečekala jsem, koho to najdu ve velkém sále, kde stáli nastoupení mí vrazi (chudáci, dneska se teda moc nevyspí) jako stráž a hlídači, připravení útočit.
Dlouhé černé vlasy a bouřkově šedé oči, které jsem konečně teď mohla zahlédnout. Byla pěkná, to ano, ale starší než já i Roy. Zmiňovaný dračí mág za mými zády právě zalapal po dechu a zavrčel.
Zastavila jsem se před ženou, která mi svedla manžela, a měřila si ji pohledem. Přišla mi povědomá a ne jenom proto, že jsem ji viděla tehdy v mém domě.
Stály jsme naproti sobě, Qay't s Alma'hirou a ostatními vrahy po stranách. Nepochybovala jsem, že ti dva ji poznali, ale byli strnulejší než obvykle a mě napadlo, jestli za tím není něco jiného. I ostatním postupně začalo docházet, že děje něco velmi vážného, něco, co nemusí skončit dobře. Někteří si už vyvozovali vlastní závěry a někteří je měli nepochybně správné.
Obě hrdě napřímené, s velitelským výrazem v očích. Zatěkala pohledem k Royovi a široce se usmála, čímž si vysloužila další zavrčení. Ale ale, tak on ji sem přivede - o tom jsem nepochybovala - a ještě na ni vrčí? Proč, protože mu zkazila tu jeho chabou výmluvu?
"Tolik jsem toho o tobě slyšela," zavrněla žena. "Nedovolili mi tě vidět. Ráda tě konečně poznávám, neteři."
Dobře. Tohle bylo na tak krátkou dobu až moc nečekaných událostí. Cítila jsem, jak se Enaina část v mé mysli probudila k životu, pozorně poslouchala. "Asi sis mě s někým spletla," pronesla jsem pevně, snažíc se nedat najevo nechápavost a neinformovanost.
"Ach, oni ti to neřekli?" Věnovala důkladný pohled mým dvěma zástupcům. Nechápala jsem, co mi uniklo? "Ranna'h, tvá matka, má sestru. Jestli ti to stále nedošlo, tou sestrou jsem já, Serne Chélri il Nabhan. Zeptej se svých věrných zástupců, potvrdí ti to."
Neotáčela jsem se na ně, neptala se. Bylo by to znamení, že v nich nemám důvěru, a to já nechtěla. Ázzam udělal krok vpřed, v rukou zbraně. "Vzdala ses svého rodu ještě před dospělostí a stejně tak ses zřekla i členství v Mrtvém spolku. Zbaběle jsi utekla, protože to znamenalo zradu. Co tady chceš, Serne?"
"Nárok na vedení vznést nemohu," připustila. "Ovšem kdokoli, ať už je či není členem, může vyzvat Shayt'rra na souboj." Zadívala se mi do očí.
Všichni zachovávali němé tváře, ale přesto mezi jednotlivými členy proběhla vlna překvapení a šoku. Roy zalapal po dechu a Ázzam ve tváři zbledl: "Nemůžeš jen tak vyzvat Shayt'rra na souboj!" namítl okamžitě. "Měla jsi možnost a zahodila ji -"
Zvedla jsem ruku a místnost se okamžitě ponořila do naprostého ticha nenarušovaného žádnými přírodními činiteli. Stavěla mě do těžké pozice, výzva na souboj o postavení nešla odmítnout ani vzít zpět a já věděla, že Serne svá slova myslí smrtelně vážně. "Tvou výzvu přijímám." Na tváři se mi usadil posměšný úšklebek, když jsem dodala: "Tetičko." Rozhlédla jsem se po shromážděných. "Připravte arénu. Chce-li boj, má ho mít."
A tak se stalo, že jsem navzdory protestům mé svaté trojice o chvíli později stála v pískem vysypaném a vyhloubeném kruhu, kde se pořádaly zápasy. Každý si směl zvolit jednu zbraň. Stejně jako já zvolila krátký meč.
Neměla jsem moc času na rozmyšlenou a přemýšlením nad taktikami. Jednoznačné bylo, že Serne s tou zbraní uměla. Nepochybovala jsem, že dobře, vzhledem k jejímu původu.
Během několika minut se aréna naplnila vrahy, kteří se již stihli smířit s tím, že dnes se nevyspí vůbec. Alma'hira neklidně těkala pohledem sem a tam, ale pak pozvedla ruce a rušný dav se utišil. "Sešli jsme se zde, abychom přihlíželi souboji o postavení Shayt'rra. Vyzyvatelem je Serne Chérli," schválně nezmínila její rodové jméno, protože, jak již bylo řečeno, se ho zřekla, "protivníkem stávající Shayt'rr Sa'layra Imr'atta il Nabhan. Používat můžete vše, co se v zápasišti nachází. Připraveny? Souboj může začít."
Okamžitě jsem se proti ní rozběhla. Máchla jsem mečem, ona tím svým; ostří se setkalo a zaskřípělo. Trhla jsem rukou vzhůru a obloukově vykopla pravou zadní nohou. Převážila jsem se lehce dopředu a natlačila své ostří na to její, ona kop nestihla vykrýt a schytala ránu do žeber.
Přesunula jsem se blíž k ní, čehož však využila pro změnu ona. Strhla meče dolů a provedla výpad na stehna. Cukla jsem sebou a sklopila čepel, abych úder vykryla, ovšem ostří mne stačilo lehce škrábnout. Nebylo to nic vážného, tepna zůstala nepotržená.
Využila jsem jejího skloněného postoje, abych znova vykopla nohou, tentokrát přímo do rozkroku. Zasykla a zlomila se v pase, ale během chvíle se sebrala a ruce mi obmotala okolo těla. Vrhla se kupředu, takže mne strhla na zem na záda. K její smůle však upustila meč, takže se mne jala škrtit.
Seděla na mně obkročmo. Levou rukou jsem strhla její pravou na stranu a zároveň vyrazila pravou rukou, zasahujíc ji pěstí do obličeje. Zaháknuvši své nohy za ty její, trhla jsem boky a současně s ranami se přemostila. Za jiných okolností bych se přes ni převalila, postavila se a nakopla ji do rozkroku nebo žeber, jenomže ona cosi vykřikla.
Měla jsem za to, že se jednalo o kouzlo teleportace. A skoro jsem se nepletla, byla to brána. Objevila se přímo pod námi a my jí propadly na druhou stranu. Dopad byl tvrdý a z metrové výšky, ale ten můj zbrzdilo Serneino tělo. Společně s námi však propadly i oba meče.
Natáhla jsem se pro ten nejbližší, ale ona nebyla tak úplně mimo, jak jsem si myslela. Vystřelila kolenem a já schytala ránu do hlavy, jíž jsem zvrátila dozadu. Chvíli se mi rozmazalo vidění, takže se jí podařilo mě ze sebe shodit. Nevidouc jsem nahmatala meč a zvedla se do kleku. Zdvihla jsem meč tak akorát včas, abych vykryla ránu vedoucí na mou hlavu.
Konečně se mi podařilo zahnat rozmazané vidění. Vyskočila jsem na nohy a zapřela se. Vložila jsem do rukou veškerou sílu a vztek, který mnou procházel, abych zabrala proti její zbrani a prudkým pohybem jí meč vyrazila z ruky.
Zbylé tři tahy byly naučené. Cuknout mečem nazpět a seknout ji při tom do levého boku. Při vytahování provést otočku a zabořit meč do masa na druhé straně. Nakonec vytáhnout a s jistým pohybem zabořit přímo do břicha.
Necítila jsem se zle, že jsem zabíjela svou vlastní příbuznou, vždyť jsem ji nikdy neviděla, ona chtěla zabít mě a navíc mi přebrala manžela. Tohle byla ještě jemná pomsta.
Učinila jsem krok dopředu, když padla na kolena. Chytila jsem ji za rameno, aby se neskácela kupředu, a pohledem ji uvěznila ve svých očích. Nemilosrdně jsem jí zatlačila meč hlouběji do těla a ona bolestivě vykřikla. "Shnij v pekle, mrcho," zasykla jsem namísto užití obvyklé formule během smrti při soubojích. Ona ale nebojovala čestně a poslední doprovod v podobě slov na cestě k Rimutah si nezasloužila.
Jen sípavě vykašlala krev. Vytrhla jsem meč z jejího těla a ona se zhroutila na zem, naprosto a nepopiratelně mrtvá. Otřela jsem ostří do jejího oděvu a sklonila se ještě pro meč druhý.
Za mnou se ozvalo zaprskání. Okamžitě jsem se ohlédla, abych spatřila jiskry vycházející z další brány, ovšem vzápětí mě cosi bolestivě strefilo do zad a já se sesula k zemi. Silou úderu se mi zavíraly oči. Viděla jsem jen černé boty a slyšela někoho mluvit. "Konečně," zaslechla jsem.
Následovala rána do zátylku a já se propadla do temnoty.

~~~

"Když se na sebe podíváš do zrcadla, koho vidíš?"
Tehdy čtyřletá dračí mágyně se jako na povel obrátila k zrcadlu a zadívala na svůj odraz. Zelená očka jí jasně zářila, po šedé, která se k barvě často přimíchávala, ani stopa. Dlouhé hnědé vlasy měla z obou stran zapletené, vytvářely tak pomyslnou korunku na její hlavě a vzadu pokračovaly volně.
"Sebe samu?" navrhla. Okamžitě se však nad svou odpovědí zamyslela. Ba ne, to nebude ono. Proč by po ní otec chtěl něco tak směšně jednoduchého?
"Já vidím mladou bojovnici," zapěl jemný ženský hlas. "Silnou a samostatnou dívku, která proslaví jméno naší rodiny i své. Bojovnici zocelenou tvrdým výcvikem, v níž se skrývá dračí srdce a duše. Tepe silně a stále hlasitěji. Zatím se v tobě skrývá, ale postupem času zjistíš, že toho svedeš mnohem víc, než si myslíš." Zastavila se u své dcerky a jemně ji zdvihla do náručí.
Manžel se na ni podíval a pak je obě zavedl na balkon. Rozmáchl se, aby tím gestem pojal celý širý kraj. "Jednoho dne, Darow," podíval se na ni, "převezmeš mé místo. Doufám, že až se tak stane, budeš připravena."
"Budu!" slíbila horlivě. "Budu se pečlivě cvičit a učit, abyste na mě mohli být pyšní."
Je vraždění věc, na níž mohou být rodiče pyšní? To tehdy nevěděla, dělala jen, k čemu ji vedli. "Do té doby," pokračoval muž, "se však musíš naučit ovládat své schopnosti. Tvá cesta nebude lehká, ale až po ní půjdeš, nezapomeň, kým jsi a co ses naučila."
"Jak poznám, že jdu správným směrem?" zajímala se. Odpověď znala, tuhle frázi jí rodiče mnohokrát opakovali, ale vždy ji ráda slýchala.
"Budeš cítit, že je to tak správně. Bude tě doprovázet svoboda a nespoutanost, povede tě tvá síla. Nezkrotná jako divoký oheň, který se v tobě skrývá. Divoká jako majestátní draci. Máš v sobě dračí část, má milá, stačí ji jen probudit. To vše tě dělá tím, kým jsi."

~~~

Prudce jsem otevřela oči. Pár chvil mi dělalo problém zorientovat se, ale brzy jsem přišla na to, že hledím do dřevěného stropu, ležím na posteli a okolo nohou i rukou mám řetězy, jimiž jsem připoutaná.
Cukla jsem sebou a zasykla, když řetězy zařinčely. Nadzvedla jsem hlavu, abych zjistila, jak přesně jsem připoutaná. Vůbec jsem netušila, kde se právě nacházím. Pokoj působil útulně, nebyl moc velký. Předpokládala jsem, že se jedná o místnost v domě, vzhledem k svažující se střeše nejspíš na půdě.
Každá končetina měla svůj vlastní řetěz, což mi ušetřilo práci, jinak bych se z toho musela složitě vymotávat. S tichým povzdechem jsem začala u levé ruky. Vykloubit si palec, abych měla lepší dosah, nebylo nic složitého. Tohle svazování bylo zapeklité, ale dalo se z něj dostat, stačilo jen znát správnou techniku.
Řetěz se uvolnil a odpadl. Vrátila jsem palec zpět na své místo a jala se odpoutávat i na druhé ruce. S potěšením jsem zjistila, že ztráta schopností neovlivnila mé naučené dovednosti, takže jsem již brzy seskakovala z postele. V místnosti bylo jenom jediné malé okýnko, kterým se však kvůli masivnímu sklu nedalo vyhlédnout ven.
Meče jsem u sebe neměla, ale nepřekvapilo mě to. Zbývalo mi tedy jediné řešení - řetězy. Opatrně jsem dva chytila do rukou, dávajíc pozor, aby nechrastily. Otevřít zamčené dveře mi nedělalo už vůbec žádný problém.
Vyklouzla jsem ven na chodu domu a okamžitě mne uvítaly schody dolů. Opatrně jsem je seběhla, připravená útočit. Ten, kdo mne tady uvěznil, si nejspíš nedával dostatečný pozor.
Pod schodišti byla další chodba, tentokrát však dlouhá jen dva metry. Na obou stranách se nacházely vstupy do dalších místností kryté závěsy, ovšem pouze z té pravé se ozývaly čtyři tiché hlasy.
Skryla jsem se u stěny hned u té vchodu a pozvedla řetěz. Snažila jsem se poslouchat, o čem se ve vedlejší místnosti mluví, ale osoby mluvily velmi potichu. Zaslechla jsem jen pár slov jako "spí" a "zkontrolovat", načež jsem dokázala rozpoznat tiché přibližující se kroky.
Připravila jsem se, přikrčila. Sotva se závěs odhrnul a někdo učinil krok vpřed, přiskočila jsem k tomu člověku a ovinula mu řetěz okolo krku. Sice jsem tím prozradila svou přítomnost i ostatním, ale měla jsem teď jednoho z nich v páce. Zmítal sebou a pokoušel se vyprostit, ovšem já mu tiskla řetěz na hrtan velmi pevně.
Nechala jsem toho jen o dvě vteřiny později, když mi došlo, že postava je moc malá a drobná na to, aby to byl dospělý člověk. Odstrčila jsem chlapce od sebe zpět do místnosti, z níž vyšel, a sama tam skončila s ním, s řetězy v rukou a bojovém postoji, připravená vraždit holýma rukama.
A pak jsem zůstala jen nevěřícně zírat.
Žena, muž a dva chlapci, jimž bylo právě čtrnáct let. Ti všichni mi opláceli pohled, ale na rozdíl ode mě vypadali klidně. Tedy až na kluka, jehož jsem ještě před chvílí škrtila, ten si mnul krk a bolestivě se šklebil.
"Já jsem říkal, že se z toho dostane," poznamenal druhý.
"Ještě aby nedostala," zamumlal muž.
Nacházeli se v kuchyni a jídelně zároveň, tři seděli u stolu a ten jeden stál. Žena se také postavila a učinila krok vpřed, ovšem já jako o překot okamžitě couvla nazpět, ruce zvednuté před sebou, jako bych se bránila. "Ne," zamumlala jsem.
"Da -"
Prudce jsem zavrtěla hlavou. "Ne, to ne. Jsem mrtvá, že? Nebo je to iluze. Určitě, vlezli mi do hlavy a vytáhli vzpomínky. Anebo do mě nacpali nějaké látky. Jistě, jistě. Jen vtip, zkurvený vtip. Ale tohle sakra není k smíchu."
Snad ještě nikdy jsem se necítila takhle zmatená. Nechápala jsem, netušila, o co jde. Protože jednoduše nebylo možné, abych hleděla na své rodiče a dva bratry, kteří měli být už čtrnáct let mrtví. Naprosto a nepopiratelně vyloučeno.
Má matka učinila další krok dopředu. "Darow, uklidni se," začala. "Vím, že to tak nevypadá, ale je to skutečné. Jsme živí."
Otec se také postavil a přiblížil se ke mně, blíž než matka. "Za ta léta jsi vyrostla," hlesl. "Zesílila, zkrásněla... Naplnila, co ti bylo určeno. Proslavila své jméno a -"
Dál se nedostal, protože jsem po něm skočila. Zuřivě a naprosto nekontrolovatelně, přirazila jsem ho na zeď a tiskla mu řetěz ke krku, nesnažila jsem se mírnit. Cloumal mnou pořádný vztek pramenící z jeho slov, z toho, že byli naživu. "Vy jste to věděli!" osočila jsem je, prskla mu ta slova to tváře. "Věděli jste, že žiju, věděli jste, kde jsem a co dělám - všechno!"
Lapal po dechu a snažil se odstrčit mé ruce, ale já držela pevně, dál jsem mu řetězem odjímala potřebný přísun vzduchu. Až nakonec, těsně předtím, než mohl stačit omdlít, jsem stisk povolila, ale stále ho držela u stěny a rozezleně mu hleděla do očí. "Věděli jste to?!"
Zasípal, zoufale lapal po dechu. "Ne všechno," dostal ze sebe.
To mi stačilo. Odstoupila jsem od něj, couvla od nich všech. V hrudi jako by se mi rozrůstala díra vzniklá Royovou zradou. Z hrdla se mi vydralo uchechtnutí, šílený zvuk. Následně jsem se už smála naplno. Smála jsem se všem těm lžím, které se kolem mě hromadily. Své vlastní naivitě a neschopnosti. Celé nastalé situaci. Bezmoci, kterou jsem cítila.
Musela jsem vypadat jako šílenec, ale bylo mi to jedno. Do hlasu se mi vkrádala hysterie, protože tohle... tohle...
Přešlo to stejně rychle, jako začalo a já nakonec utichla, oči rozšířené. Znova jsem couvla, narážejíc do stěny, která mi sloužila jako opora. Snažila jsem se zklidnit splašený dech. "Tohle je šílenství," dostala jsem ze sebe. "Ty," otočila jsem se na černovlasého chlapce s modrýma očima, "nemůžeš být Kasten. A ty," přesunula jsem pohled na druhého, naprosto stejného, "zase Vorni."
"Pamatuješ si nás?" žasl Vorni.
"A určila jsi nás správně," dodal ohromeně Kasten.
"Jak bych mohla zapomenout na své bratry?" odsekla jsem. Pohledem jsem vyhledala své rodiče. "Nikdy jsem nezapomněla."
"Pojď se posadit," navrhla matka. "Je toho hodně, co ti musíme říct."
"No to teda jo," zamručela jsem, ale usadila se u stolu na opačnou stranu od všech. "Začněte hezky rychle a to tím, jak je možné, že jste naživu."
"Brána," vysvětlil otec, sotva se posadil. "Když padal strop, použil jsem kouzlo brány a přenesl nás sem."
"A mě jste tam nechali," zašeptala jsem. "Nechali jste mě drakům napospas."
"Byla jsi daleko," namítla matka okamžitě. "Navíc ses o sebe uměla postarat..."
Cukla jsem hlavou. "To nic nevysvětluje. Proč jste se nevrátili? Proč jste mi nedali vědět, že žijete?"
"Usoudili jsme, že to tak bude lepší," vysvětlil otec.
"Že to tak bude lepší," zopakovala jsem tupě. "Bylo mi sedm. Mou jedinou rodinu zabili draci a já se octla sama, nevěděla, co dělat. Sotva jsem přežívala, byť jsem měla výcvik - a vy jste si mysleli, že to tak bude lepší?" Věnovala jsem jim úšklebek. Rodiče roku, opravdu.
"A potom ses s tím smířila," doplnila matka.
"Takže vy jste si mezitím žili tady jako šťastná a spokojená rodina," shrnula jsem to. "Kde vůbec?"
"Larna." Velké město v Undhurasu blízko u řeky Tumis. Několikrát jsem tady byla a za tu dobu jsem na ně nenarazila.
Úšklebek se ještě rozšířil. "Jak milé."
"Darow, vím, že to zní hnusně, ale my prostě -"
"Nestarej se," zarazila jsem svého otce uprostřed jakýchkoli výmluv. "Nemělo by to smysl. Odjakživa jste mě vedli k samostatnosti a tohle... možná bych měla být překvapená víc." Já byla hlavně naštvaná. A zklamaná. "Ale nakonec je to dobře - jsem ráda, že jste mě tam tehdy nechali. Stala jsem se přesně tím, kým jste chtěli, abych byla. Můžete být pyšní."
Měli alespoň tolik slušnosti, aby sklonili hlavy a nic neřekli. Jenom jsem frkla a opřela se do židle. "Nemůžu říct, že bych nebyla naštvaná," zhodnotila jsem nakonec. "Odolávám nutkání vás podříznout. Mrzí mne, že jsem přišla o možnost vidět vás dva vyrůstat," podívala jsem se na své bratry. To jsem myslela smrtelně vážně a byla jsem ochotná si to i přiznat. "Ovšem když jsem žila v domnění, že jste mrtví... nemohla jsem s tím nic dělat. Teď zjišťuji, že jste živí. Čas nelze vzít zpět a já o to ani nestojím, protože potom bych se stala někým jiným a to, kým - čím - jsem teď, mi dokonale vyhovuje. Nechci vědět, co jste tady celá ta léta dělali. Nechci vědět, jestli jste někdy litovali svého rozhodnutí. Jediné, co teď žádám, je, abyste mi pravdivě a upřímně odpovídali na všechny otázky."
Všichni přikývli a já bez váhání spustila: "Vy dva - jaký máte výcvik?"
"Pouze základní a nejnutnější," odpověděl Vorni.
Obrátila jsem se na otce. Černé vlasy zdědili po něm, já od něj měla oči. "Nikdy nezabili nic kromě zvěře," upřesnil.
Přikývla jsem. Alespoň že dodrželi, co mi v minulosti slíbili - tedy že bratry těchto věcí ušetří. "Proč jsem nevěděla, že jsi měla sestru, Ranna'h?"
Cukla sebou, když jsem ji oslovila jménem a ne mami. "Serne byla starší než já a když odešla, teprve jsem začala s výcvikem. Nikdy jsme si nerozuměly a pro všechny se stala vyhnankyní a zrádcem. Byla zkažená skrz naskrz, ne dobrý člověk. Jsem ráda, že je po smrti."
Jako kdybychom byli dobro samo, pomyslela jsem si kysele. Další otázka směřovala zpět na Noraka, mého otce: "Jak je možné, že stále žiješ ty? Dračích mágů je dvanáct. S tebou třináct. Tak dlouho by se to neutajilo."
Chvíli mlčel, zvažoval. "Ještě před tím útokem," začal pomalu, "jsem podstoupil nebezpečný rituál. Byl jsem zbaven titulu dračího mága, našich schopností a všeho, co mne dračím mágem činilo. Díky tomu jsem mohl bez povšimnutí žít nadále."
Nechápavě jsem se zamračila. "Je možné se zříct našich schopností? Stát se... člověkem?"
"Běžně ne," připustil, "ale náš rod - ten můj - je silnější než ty ostatní, nezapomínej. Doposud nevěřili, že by bylo něco takového možné. Já však objevil způsob, ale nemohu tvrdit, že by to bylo příjemné. Areya je také dračí mág, že?"
Úšklebek mi zamrzl na rtech. Uhodila jsem rukama do stolu, až mí bratři nadskočili, a naklonila se k němu: "Nezmiňuj její jméno," zavrčela jsem. "Nemáš na to právo. A nepředstírej, že nevíš, že je mrtvá."
Nechápavost a úžas v jejich očích byl tak nefalšovaný, že mi okamžitě došlo, že to opravdu neví. Alespoň tři z nich, matka a bratři. Otec, to je věc druhá.
Ranna'h zamrkala, aby se vzpamatovala. "To mě mrz -"
"Dost," uťala jsem ji. "Žádná slova lítosti. Byla by to jen zbytečná slova. Neznali jste ji, nelitujte něčeho, co nezměníte. Já už její smrt přešla a teď žiju dál."
Rozhodnost a ostrost mého hlasu je tentokrát překvapila všechny. Ale co jsem měla říct? V době, kdy jsem potřebovala útěchu, radu rodiče, tady nebyli. Možná také měli zkušenost se ztrátou dítěte, ovšem truchlili pro mne vůbec? Nevěděla jsem, nechtěla to vědět. A i kdyby, oni stále měli mé bratry.
Opravdu je ta odtažitost a bezcitnost, která vůči téhle situaci z mého hlasu zaznívala, překvapovala? Vždyť k tomuhle mne vedli - nevšímat si bolesti, ignorovat pocity, jít dál. Mít co ztratit je slabost a když to ztratíš, jen tě to zocelí.
"Pro určité věci tohle neplatí," zamumlala matka.
Odfrkla jsem si. "Právě pro tyhle věci to platí nejvíce. Když smutním, jsem zranitelná. Nemůžu být zranitelná, na to mám až moc jiných starostí."
Vorni, slepý k možné hrozbě, lehce naklonil hlavu na stranu: "Jak zemřela?"
"Norak vám to jistě milerád poví," odtušila jsem, nepochybujíc, že on to bezpochyby věděl. Vždy toho věděl hodně - i to, co by neměl. Takové věci jsem měla po něm.
Matka na svého manžela vrhla provinilý pohled a já se musela uchechtnout. Lži před cizími, lži před vlastními.
Tím, že byl ovšem otec naživu, se změnilo více věcí. "Abys věděl," začala jsem, "svou pozici jsem získala čestně a před chvílí ji i čestně ubránila. Ale ty nejsi mrtvý, což tě stále činí Shayt'rrem. Nezkoušej mi tvrdit, že ses zřekl i tohohle, protože já moc dobře vím, že to nejde, tentokrát opravdu ne. Vůdcovství se však vzdát nehodlám, takže zbývá jediná možnost - souboj. Jestli tě při něm zabiju nebo nechám žít, ještě nevím."
"Nemůžeš ho zabít," protestoval Kasten, "vždyť je to tvůj -"
"Můj otec?" doplnila jsem. "Kdysi možná. Teď s ním jen sdílím jméno a krev. Čtrnáct let udělá mnoho, bratře, a mně nezbývalo, než jít dál." Nedělalo mi problém považovat ty dva za své sourozence, vždyť oni za nic nemohli. Ovšem rodiče... Pohlédla jsem druhému Shayt'rrovi do očí: "Nemůžete očekávat, že vás přijmu za své rodiče a ztracenou rodinu, jako by se nechumelilo."
"Nedotáhl jsem tě sem, abychom se hádali," odtušil otec. "Se soubojem souhlasím a počítám, ale na něj bude čas později. Nejprve musím vyřídit jinou záležitost. Proměna a magie ti zmizely, že?"
Zostražitěla jsem, napjala se. Všechny mé instinkty bily na poplach. "Co to má s tím co dělat? A radši se ani neptám, jak to víš."
"Výborně," pochvaloval si. "Už to začalo. A dnes je nov, máme to ale skvělé načasování."
"Mluv přímo," utrhla jsem se na něj. "Hádanek bylo dost."
Chvíli mlčel, přemítal. "Abych ti to vysvětlil, nelze se jen tak vzdát moci dračího mága. Ta moc by neměla kam odejít. Pamatuješ si, jak vznikli dračí mágové?"
"Samozřejmě," odvětila jsem. "Sešla se skupinka dvanácti lidí, kteří při Dračích válkách bojovali na straně draků. Společně s dvanácti mocnými draky podstoupili rituál, kdy došlo k propojení myslí, a dračí těla se vstřebala do lidí, takže draci zemřeli. Dračí mágové nadále přežívají ve dvanácti dědičných rodech. Co to s tím má ale co dělat?"
"Je to důležité. Ve zkratce, ta síla, která byla ve mně, se musí vstřebat do tebe, jakožto následovníka. Nejprve dojde k úplné ztrátě schopností, ale jakmile se rituál dokončí, získáš něco navíc. Něco, co vznikne spojením těch dvou stejných, ale přesto různých sil."
"Takže mi chceš říct," začala jsem, "že jsem přišla o schopnosti, málem nechala své dva nejbližší se navzájem povraždit kvůli pitomým majetnickým stránkám a mé indispozici - a to všechno jenom kvůli tobě a rituálu, který jsi podstoupil ještě před čtrnácti lety? Skvělé, opravdu. Proč se do mě ta síla nedostala už dávno?"
"Ještě nebyl čas," vysvětlila matka. "Musela uzrát - ona i ty. Kdyby to proběhlo dřív, zabilo by tě to. Tvé tělo nebylo připravené."
Pohled jsem upřela kamsi do dálky a pár minut mlčela. Nechala jsem své myšlenky splynout s těmi Enainými a občas na ně reagovala mimikou ve tváři.
Kasten mi zamával rukou před očima. "S kým to mluvíš?" zajímal se zvědavě.
"Se svou spřízněnou duší," zavrkala jsem na něj.
"To je ta vlkodlačka?"
Otec zvedl ruce před sebe: "Víc nevíme, vážně. Jenom že je k vidění po tvém boku. Ale je zvláštní, že necítím žádné chvění magie..."
"Tomu se nedivím, ono to totiž funguje jinak. Jsme spojeny Poutem - vlkodlačím. Je to propojení myslí, cítíme, co cítí druhá, vnímáme její myšlenky a zranění... a tak podobně. Pamatuješ, když jsme byli ve města Renha, když mi byly čtyři? A já ti později vyprávěla o tom, že jsem narazila na vlkodlačici? Tak to je ona."
Zamyšleně naklonil hlavu na stranu: "To malé, vychrtlé a slabé vlče?"
Zaťala jsem nehty do stolu a znova zavrčela. Sakra, tesáky bych opravdu potřebovala nazpět. "Není slabá a nikdy nebyla, to bys měl ty vědět. Vyrovná se mi silou jako nikdo jiný a společně tvoříme přímo smrtelný pár." Roztáhla jsem rty do krutého úsměvu. "Nemáte nejmenší tušení, co společně svedeme. Ani svět nemá. A ten, kdo to zjistil, neměl moc šancí povědět to ostatním." Dolehl ke mně Enain smích a já se spokojeně zazubila, když mi v hlavě vyvstala představa nás dvou. Už brzy, slíbila jsem si. Jen co získám schopnosti zpět. "Chci zpátky svou magii a Proměnu. Hned teď."
Čekala jsem protest, ale on se jenom zvedl. "Nevidím v tom problém. Jen doufám, že ta tvoje vlkodlačka teď nehodlá nic provádět, potřebuješ zklidnit mysl."
'Slyšíš?' popíchla jsem Enaiu skrz myšlenky. 'Sedni si s Alatarem a hezky meditujte. Anebo se proleť, tam za tebou nemůže, to by možná bylo lepší.'
'Táhni do pekel,' odsekla mi, ale já v tom slyšela pobavení. 'To ty jsi ta, která si poslední dobou nedává pokoj.'
"No jo, pořád," zamumlala jsem nahlas. "Až se vrátím, všechno ti to vynahradím."
"Teď mluvíš s kým?" přeptal se Vorni. "S Royem?"
Zpražila jsem ho pohledem. "Stále s Enaiou. Nechápu, proč bych měla mluvit s Royem."
"Manželé to tak dělají, ne?" zamyslel se Kasten. "A tohle tak vyznělo."
"Ten bastard je mým manželem jen po jisté stránce," zabrblala jsem. "Jinak nás k sobě nic neváže."
Matka se zamračila: "Ne? Já myslela, že... podle našich informací jste spolu. A máme informace staré jen pár týdnů."
"Víte, já už debatu se svými pobočníky měla, ale když nad tím tak přemýšlím, budu si s Qay'tem a Alma'hirou muset promluvit znovu. Ale vůbec, tohle sem netahejte, je to moje manželství a vás nic nemusí zajímat. Co bude s těmi schopnostmi?"
Norak se postavil a mávl rukou. Objevila se ohnivá brána, jíž jsem bez váhání prošla, v těsném závěsu šli i všichni ostatní. Vyplivlo nás to kdesi uprostřed džungle, přesněji řečeno kdesi mezi vysokými stromy a liánami. Okamžitě jsem se rozhlédla kolem, snažíc se zjistit, kde bychom právě mohli být. Vzhledem k tomu, že bydleli v Undhurasu, jsem nepředpokládala, že by se obtěžoval přemisťovat nás daleko, například na ostrov Rún, takže zbývala jediná možnost. A když jsem se rozhlédla kolem sebe, došlo mi, že ano, dřeviny mi jsou povědomé - znala jsem to tady, jednu dobu jsem zde trávila spoustu času. Nacházeli jsme se ve Větrné džungli a mimo dosah bytostí a bezpochyby ne náhodou. "Je přítomnost ostatních důležitá?"
"Má ano," odvětila matka.
"A my to chceme jenom vidět," upřesnili bratři.
"Fajn," zhodnotila jsem nakonec.
Zjistila jsem, že místo bylo předem připravené. Vyhlazená travina tomu napovídala a my si tak mohli jenom sednout na zem, aniž bychom se obávali uštknutí hada nebo kousnutí pavouka a jiné různé nebezpečné havěti.
S otcem jsme seděli naproti sobě, ostatní po stranách. Upřímně mě potěšilo, že si Vorni a Kasten sedli blízko mě, ale nedala jsem nic znát.
"Uklidni se," poručil otec. "Je to důležité. Ucítíš mou magii. Budu potřebovat nahlédnout ti do mysli. Ničeho se nedotknu, slibuji."
Přikývla jsem. Ve vzduchu jsem cítila chvění magie, zklidnila dech a mysl jak jen to šlo, zavřela oči. Cítila jsem, když na mé obranné štíty lehce zaťukal.
Dlouhou dobu se nic nedělo, až nakonec otec frustrovaně zavrčel. "Musíš mě k sobě pustit, Darow. neprorazím zábrany," přiznal neochotně.
Pootevřela jsem oko a triumfálně se mi v něm zalesklo. Ovšem nevěděla jsem... Nedělala jsem to účelně. Má mysl ho prostě nechtěla pustit, skrývala jsem v sobě mnoho tajemství a jemu nevěřila. Ne, když jsem nevěděla, kolik toho ví on a co dalšího ještě skrývá.
Tohle jsem mu ale říct nemohla. Místo toho jsem jenom zavřela oči a zhluboka se nadechla, s výdechem opatrně spouštěla oponu, pociťujíc, jak ke mně proniká jeho vědomí. Abych udržela klid, začala jsem si broukat.
Dvě těla vedle mě ztuhla, když dvojčata poznala melodii. Ukolébavka, kterou jsem jim kdysi složila a zpívala a která mne při vypjatých situacích uklidňovala.
Letmé nakukování se změnilo v mentální útok a já se najednou octla pod palbou. Vytřeštila jsem oči, nemohla se hýbat. Jako kdybych prostě ochrnula, nezmohla jsem nic, mohli si dělat, co jenom chtěli. Netuším, jak to udělal, ale Enaina vědomí se opravdu nedotkl, pouze toho mého. Vnímala jsem, jak vyvádí, ale nemohla jí odpovědět.
Od okolního světa nás odřízla jakási ohnivá bariéra. Vzduch se vlnil a začal se shlukovat. Byl těžší a těžší, s hustou konzistencí, obklopoval mě a tlačil na mě, pronikal mi do těla. Jako téměř viditelná forma magie.
Zvrátila jsem hlavu dozadu, zaúpěla. Tlak na mysli neustával, byl silnější a silnější. Před očima se mi rudě zalesklo.
A pak už jen tma a já o sobě znova nevěděla.

~~~

Probrala mne až neuvěřitelná bolest. Křeč v rukou, nohou a celém těle, při níž jsem se nemohla téměř pohnout, ale přesto jsem se nějak octla namísto na zádech na všech čtyřech.
Bolelo to, tak strašně moc to bolelo. Přežila jsem toho hodně, strpěla mučení, které by kdekoho složilo, ale tohle se se spoustou věcí, které jsem zažila, nedalo ani rovnat. Předehnalo je to na plné čáře.
Celá jsem se třásla, chvěla. Všude vládla tma, ovšem já měla otevřené oči a zírala na hlínu a porost. Nemusela jsem se obracet k nebi, abych věděla, že slunce před chvílí zašlo a na nebi nesvítí ani hvězdy, ani měsíc, a i kdyby, skrz vysoké stromy by sem žádné světlo nepronikalo.
Nov.
Ani první proměna nebolela tolik jako tato.
Kdyby to šlo, už dávno bych ležela na zemi, ale křeč mi to nedovolovala. Zuby mi drkotaly o sebe, nehty jsem pevně zarývala do země. Vnímat něco jiného než bolest, nejspíš bych se divila, že jsem si ještě nepřerazila klouby na druhou stranu a nerozdrtila zuby či kosti.
Neudržela jsem křik. Bolestivé vytí, za které bych si nejraději nakopala, se neslo krajinou. Jako raněné zvíře čekající na milosrdnou smrt. Potupa, taková obrovská potupa. Nedat najevo bolest, nezakřičet, nesyknout; na tom si každý skvěle cvičený vrah zakládal.
Ale tohle... tohle bylo něco jiného.
Zrak se mi mlžil, nic jsem necítila ani neslyšela. Vůbec nic, na krátký okamžik jsem byla naprosto bez smyslů. Zranitelná, slabší než kdy dřív.
Pak to pominulo. Viděla jsem, cítila, slyšela. Víc, než by mohl zaslechnout obyčejný člověk. Obrovské množství pachů a údajů se mi nahrnulo do hlavy a já musela zavřít oči. Odvykla jsem si na tu smrtelně přesnou ostrost, na citlivost sluchu.
Zdaleka to nekončilo.
Ubíhaly dlouhé minuty, během nichž bych se za jiných okolností už dávno postavila a vyrazila hledat kořist.
Teď ne. Pociťovala jsem střídavé návaly horka a chladu, nedostával se mi vzduch. Křeče povolily, ale bolest neustala. Mohla jsem se jenom zhroutit na bok a rychlými pohyby ze sebe strhat veškeré oblečení. Cáry látky, za něž mohly drápy, které se po jednom bolestivě objevovaly a zanechávaly na mé pokožce hluboké rýhy, se zanedlouho válely vedle mě, hned vedle něčeho, co bývalo botami.
Znova jsem se převalila, tentokrát na břicho, boříc tesáky do své ruky, abych alespoň trochu ztlumila výkřik. Jako by mi někdo pomalu otevíral záda zevnitř, něco se zoufale tlačilo ven, neboť potřebovalo dostatek prostoru. Z očí mi vytékaly slzy. Kdy naposledy jsem plakala kvůli tělesné bolesti? Už jsem si nevzpomínala.
Pominulo to, když jsem kolem sebe rozprostřela něco těžkého, černého, kožnatého a šupinatého. Majestátní křídla, má milovaná křídla, která jsem však teď pro to trýznění nesnášela, zakryla mé tělo. Stačilo mi jen pootočit hlavu, abych viděla dvojici drápovitých výčnělků vyrůstající z horní části křídel, ty na spodní straně o sobě dávaly vědět lehkým škrábáním o zem.
Chystala jsem se zvednout v domnění, že už vše ustalo, když mne ostrá nečekaná bolest vystřelující z páteře opět srazila na zem.
Teď už jsem zařvala, mohutně a dravě přesně jako drak. V odpověď cosi poděšeně zavřísklo, doléhalo to ke mně z velké dálky, a vzápětí jsem uslyšela třepotání křídel, když se tvor vzdaloval do bezpečí.
Prohnula jsem se v zádech, bylo to nesnesitelné, div že jsem neomdlela, ale něco mě přinutilo zůstat vzhůru. Slyšela jsem praskání kostí a jasně ho cítila v oblasti páteře, hlavně v dolní části.
Něco přibylo. Něco se z mého těla dostalo ven stejně jako křídla.
A pak bolest konečně pominula.
Sykavě jsem se nadechla. Několikrát jsem máchla křídly, abych byla schopná se postavit. Něco bylo na mých zádech, cítila jsem to.
Zvedla jsem křídla, aby mi nepřekážela, a zvědavě pootočila hlavu. Netrvalo mi dlouho rozeznat, co že mi tížilo páteř.
Dlouhý, černý šupinatý ocas se mi svíjel okolo nohou. Dračí, jednoznačně dračí, jiný být nemohl. Vyrůstaly z něj ostré trny, které se však daly zasunout a sklopit, aby byl povrch hladký a jemný. Někteří draci takovéto ocasy měli, ale ne všichni.
Mrskla jsem jím ze strany na stranu, roztáhla ostny a zase je zatáhla. Zjišťovala jsem, co že to mám. Zvedla jsem ocas až ke své hlavě a očichala ho, jestli není nebezpečný. Byl, to jednoznačně, ale ne pro mě.
Spokojeně jsem zasyčela. Následně jsem upřela dračí šedozelené oči do tmy před sebou. Odrážela se v nich touha a krvechtivost.
Zavětřila jsem. Široko daleko jenom různá obyčejná zvířata. Já nechtěla zvěř. Chtěla jsem něco mnohem lepšího, chutnějšího. Promeškaný úplněk si žádal kompenzaci.
Neměli mě nechávat v místě, kde to znám.
Rozběhla jsem se. Nedařilo se mi však korigovat ocas a nohy, takže jsem brzy skončila rozplácnutá na zemi. Nespokojeně jsem zavrčela, takhle by to nešlo a času bylo zoufale málo. Máchla jsem křídly a trhla rukama vzhůru, nejbližší tucet stromů pohltily modré a oranžové plameny.
Zpět, všechno bylo zpět. Ach, jaké štěstí, jaká moc, síla... Kolovala mými žilami.
Vystřelila jsem jako šíp, octla se na nebi a letěla pryč z Větrné džungle, směrem k nejbližší vesnici. Nebylo to tak daleko, abych tam přes noc nestihla dorazit a neměla ještě spoustu času hodovat.
Můj řev se rozlehl krajinou. Vítězství, radost, nespoutaná volnost. Touha po smrti, krvi a čerstvém masu.
Třeste se, sdělovala jsem kraji. Jsem zpět. Hladová. A tohle je mé území.

~~~

Vzato kolem a kolem by mě už nemělo překvapovat, probudím-li se v neznámém prostředí, zcela nahá a s hromadou mrtvol okolo sebe.
Po novu či úplňku většinou následovalo procitnutí uprostřed akce. Teď ne, na pár minut jsem úplně odpadla a až poté se probudila.
Samozřejmě, že mě bolelo celé tělo. Samozřejmě, že mi bylo nevolno a cítila jsem se slabě.
Ale to nezměnilo nic na faktu, že jsem vnímala moc, která se ve mně skrývala. Magie i Proměna byly zpátky.
Zhnuseně jsem se podívala na trojici mrtvých těl a odolávala nutkání vyzvracet se. Všechno to naštěstí byli dospělí lidé, ne děti. Vybavovala jsem si, že jsem nestačila dolétnout k vesnici, když jsem narazila na tuhle výpravu.
Neskutečná náhoda, ale i když to nezní morálně, já za to byla ráda. Nedovedla jsem si představit, jak by to dopadlo, kdybych do té vesnice přeci jen dorazila.
Opatrně jsem se postavila a zasténala, když mi sluneční paprsky vyhlásily válku. Přesto jsem sebrala dostatek sil, abych naskládala zbytky těl na hromadu. Oděvy jsem svázala k sobě a přehodila je přes sebe, abych tady nepobíhala úplně nahá.
Sklonila jsem se a s důkladným soustředěním si nechala na prstu vzplanout oranžový plamínek. Přiložila jsem ho k tělům, počkala, než jedno z nich chytne a pak rukou zatřásla, abych oheň uhasila.
Nechala jsem je vzplanout a kvapně vyrazila pryč. Potřebovala jsem se zorientovat. První bod v krajině - Větrná džungle. Byla na dohled, což pro mne znamenalo výhodu.
"Fajn," hlesla jsem. "Jak se dostat zpátky."
Odpověď přišla sama v podobě mého otce. Zhmotnil se za mnou, a i když jsem byla oslabená a poněkud mimo, stačila jsem zareagovat a otočit se, abych ho neměla za zády, ruce zvednuté pro obranu i boj.
"Ty teda vypadáš," pronesl s úšklebkem.
"Nech si to," odbila jsem ho. "Moc dobře jsi věděl, co přijde. Viděli to kluci?"
"Jen tu část, kdy ses měnila. Ranna'h trvala na tom, že tě nesmíme nechat samotnou. Stihli jsme se ztratit dřív, než jsi nás ucítila. Působivá proměna, mimochodem. Bolelo to hodně?"
"Mám tvůj výcvik a plakala jsem," odvětila jsem nevzrušeně. "Co myslíš?"
Kývl, že chápe. "A co ta tvoje vlkodlačka?"
"Celou noc se nevyspala a mám ti sdělit, že máš jediné štěstí, že tady není, jinak bych svého otce viděla umírat znovu a bolestivěji. Řečeno mírně a bez nadávek."
Zašklebil se a já útrpně zaskučela, když vyčaroval další bránu. Prošli jsme jí přímo do domu, kde jsem se střetla se zbývajícími členy rodiny. Dvojčata zděšeně couvla a já se jim vlastně nedivila. Vlasy jsem měla slepené krví, kterou jsem byla mimochodem celá potřísněná, po těle rozmístěny i cizími vnitřnostmi a kůží.
Matka ukázala k východu: "Koupelna je třetí místnost vpravo."
Děkovně jsem se na ni pousmála a pak se obrátila na otce: "Dnes večer. Chci to mít za sebou."
Zadumaně na mě chvíli hleděl. "Jak si přeješ."
Jen o pár chvil později jsem se slastně nořila do horké vody.

~~~

Hora Suezs se nacházela v Pohoří Světla v Okhání a i přes dálku od Larny jsme tady právě teď stáli. Slunce zrovna zapadalo a odráželo se od vrcholků, svítilo nám do zad. Perfektní čas i místo pro rituální souboj, jen co je pravda.
Oba jsme měli krátké meče. Oba jsme stáli proti sobě. A mezi námi má matka.
"Na posvátné půdě," zahlásila do ticha narušovaného svistem větru, "se o pozici Shayt'rra utkají Ramali't Easi'p," vyslovila otcovo Spolkové jméno, "a Sa'layra Imr'atta. Souboj skončí smrtelným tahem nebo smilováním vítěze."
Uchechtla jsem se při těch posledních dvou slovech. Když vykřikla "Začněte!", vyrazila jsem kupředu.
Znala jsem všechny jeho taktiky, které na mne uplatňoval, když jsem byla menší, a kterými mne dostal a překvapil. Jen párkrát jsem napodruhé udělala tu samou chybu. A právě tahle znalost mi poskytovala výhodu, protože on netušil, co všechno jsem se za ta léta stačila naučit a vypilovat.
Byl úžasný protivník, to rozhodně. Nenechal se zastrašit kopanci ani ranami pěstí a zasáhnout ho bylo skoro nemožné. Ještě aby ne, měl léta na zdokonalování se a ve svém oboru byl téměř nejlepší.
Téměř, protože vycvičil mě. A nebyla bych dcerou svého otce, kdybych nebyla lepší než on.
Ostří řinčelo, rány zanechávaly krvavé stopy a boj neměl konce. Slunce již zašlo a naši diváci ohromeně přihlíželi tomu souboji.
A pak se po mně otec ohnal dýkou, kterou doposud skrýval pod kalhotami.
Nestačila jsem ho zastavit a on mi z kleku zarazil zbraň do boku.
Nakopla jsem ho do prsou, až odlétl o kus dál. Vytrhla jsem si dýku z těla a mrštila ji po něm nazpět, zasahujíc ho do stehna. Držela jsem však regeneraci Proměny na uzdě, on sice čestně nebojoval, ale já si nepotřebovala své místo udržet špinavými technikami.
Ani jeho však dýka v noze nezarazila, okamžitě se zase postavil, odhazuje ji od sebe. Zariskoval, přiskočil ke mně a naprosto se zbavil obrany. Máchl mečem ve chvíli, kdy se já odklonila na stranu a současně s tím ho znova nakopla, boříc mu ostří do boku.
Ale zatímco já schytala pouze ránu přes břicho až k pravému prsu - po níž jistojistě zbyde jizva, ale která neznamenala smrt -, on spadl na zem, drže se za bok, z nějž mu vytékalo velké množství krve.
Sklonila jsem se nad ním a vytrhla mu ostří z těla, nohou jej obracejíc na záda. Stála jsem nad ním, on už v rukou neměl žádnou zbraň a silně krvácel, tiskna si ruku na ránu. Ostří jsem mu držela na krku.
Stačil jeden jediný pohyb.
Ale já místo toho jenom meč zabodla těsně vedle jeho hlavy. "Tímto ztrácíš své postavení. Už v Mrtvém spolku neznamenáš nic a nemáš žádnou pravomoc, nerozhodnu-li jinak."
Počkala jsem, dokud si magií nezacelil zranění, aby nevykrvácel a neumřel mi tady. Následně jsem ho nechala přede mnou pokleknout, prokázat mi úctu. Položila jsem mu ruku na záda.
A on padl na čtyři. Bolestně zasykl, když se mu modré plameny vpalovaly do kůže a měnily jeho tetování Shayt'rra. Teď pod jednotlivými značkami přibyly nové znaky s mnoha významy, ale ve skutečnosti jenom jedním: Sesazen. Slabý. Zrádce. Prohrál. Ztratil.
Spokojeně jsem se usmála, když jsem zaslechla ten zvuk. "Co to sakra je?" zachrčel.
"Ledový oheň," broukla jsem spokojeně. "Úchvatné, že? Sám jsi říkal, že je toho ve mně víc, než si myslím. No, to jednoznačně je. Ani ty nemáš ponětí, kolik." Odstoupila jsem od něj a tentokrát ho nechala se zvednout.
O krok jsem couvla a všechny je přejela pohledem, když se postavili po boku mého otce. Jemně jsem se pousmála. "Víte, nevím, co si mám o tomhle všem myslet. Ale jedna věc je jasná - tady zůstat nemůžu. Vracím se na základnu a to teď hned. Jestli vás ještě někdy uvidím... to zůstává ve hvězdách."
"Odcházíš tak brzy?" Kasten zněl zklamaně.
"Sotva jsme tě poznali!" přitakal Vorni.
Obrátila jsem se na ně. "Musím jít. Jen mi slibte jednu věc."
"Posloucháme!"
"Nezapojujte se do bojů, které nejsou vaše. A nikdy nesejděte na tu samou cestu, po jaké jdu já. Věřím, že i rodiče měli důvod, proč před čtrnácti lety rozhodli, jak rozhodli. Chtít zmizet ze světa má jen jeden důvod - začít od začátku. A pokud možno nekrvavě."
"Ale..."
"Ne," zarazila jsem je. "Slibte mi to. A já vás ještě někdy navštívím."
Vzpurně na mě hleděli, ale pak s povzdechem přikývli. "Slibujeme," zamumlali svorně.
Rozcuchala jsem jim vlasy a pak se zadívala na Ranna'h a Noraka. Otec mě předehnal se slovy: "Nic neříkej. Vím, co si o tom všem myslíš. Ale poslouchej - netuším, co se stalo mezi tebou a Royem. Slyš však jednu věc: vyslechni ho. Řekni mu, že je čas, i když myslím, že k tomu dospěl taky. Nevěřila bys mi a on ti to asi vysvětlí lépe."
Nechápala jsem, co tím myslí, a znova jsem cítila vzrůstající vztek. Přesto jsem však kývla. Matka neřekla ani slovo. Přitiskla jsem si tři prsty na srdce a druhou ruku vztáhla k nim. Okamžitě oplatili gesto s jemným úsměvem na rtech.
Tou dobou jsem já sebrala své síly a pomocí teleportace se přenesla, co nejdál to šlo. Octla jsem se ve vzduchu, ale ze zad mi plynule vyrašila křídla, takže jsem mohla bez váhání pokračovat v letu.
Svých příchodem jsem opět zburcovala celou pevnost. Ještě aby ne, sotva mě strážci zahlédli na obloze, běželi to ohlásit na vyšší místa. Takže když jsem střemhlav, přesto elegantně, přistávala před pevností, čekal mě tam pěkný zástup.
Dopadla jsem na zem takovou silou, až se otřásla. Dala jsem si záležet, abych roztáhla křídla do plné délky, než jsem je úhledně složila na zádech. "Takže," pronesla jsem nezúčastněně, "doufám, že jste se během mé nepřítomnosti neflákali."
"Žiješ," vydechl Ázzam.
Pokrčila jsem rameny. "Samozřejmě, že žiju. Myslíte si, že bych se nechala porazit někým, jako byla Serne? Nemáš ve mně moc velkou důvěru, Ázzame."
"Nepochybuji o tobě," zavrtěl hlavou. "Ale našli jsme pouze její tělo a krev."
"Ujišťuji vás, že jsem zcela živá a zdravá a svou pozici jsem obhájila. Nějaké další otázky?"
Dav se zavlnil a kdosi se jím procpal. Jeden z vrahů krátce poklekl a pak se postavil: "Shayt'rre, váš manžel vyčkává ve vašem pokoji a chce vás vidět. Máme nařízeno nepouštět ho, ale je neodbytný."
"V pořádku," ujistila jsem ho. "Běžte si všichni zase lehnout, budete to potřebovat jako sůl. Qay'te, Alma'hiro - promluvíme si zítra. Odpovím vám na všechno, co chcete vědět, ale teď si s ním musím něco vyřídit."
"Je to dobrý nápad?" ošil se Ázzam. "Považ, nechceš momentálně... vychladnout?"
"Dnes dozor nebudu potřebovat," odvětila jsem jenom. Jasná zpráva, že nemám v plánu ho zabíjet. Jenom mluvit.
Sotva jsem proklouzla do svého pokoje, teď již bez křídel, vrhl se ke mně. Sevřel mě v náručí a nechtěl pustit, ale já ho od sebe pevně odstrčila a postavila se naproti němu. "Musíme si promluvit."
Obezřetně mě sledoval. "To musíme," připustil.
Pokynula jsem mu, aby se usadil na postel, a sama jsem sebou hodila do křesla naproti. "Víš, potkala jsem svého otce. Víš o tom něco?"
Hodnou chvíli mlčel. "Vím, že není mrtvý."
Naklonila jsem se k němu, cítíc, jak se ta rána zase rozevírá. Další a další lži. "Mám ti vyřídit, že je čas. A já chci vědět, o čem mluvil. Nebaví mě ta neustálá tajemství. Takže pro tvé dobro," nechala jsem si mezi prsty proběhnout modrooranžový plamínek, "spusť co nejdříve. Je mi jedno, čím začneš."
Zhluboka se nadechl, zvažoval. Jestli ho získání mých schopností zpět překvapilo, nedal to znát. "Začnu tím, cos viděla," usoudil nakonec. "Darow, prosím, tohle je důležité. Poslouchej až do konce, ano?" Počkal, než kývnu, pak spustil: "Já tě nechtěl podvést. Ale nemohl jsem jinak. Po tom úplňku jsem ze sebe vytáhl většinu síly, vždyť to sama znáš. Ty jsi odešla na misi a já zůstal doma. Cvičil jsem, chvíli lovil a přemýšlel, kdy ti to říct. Když jsem se vrátil domů, prostě tam byla. Nevím, jak se o mně dozvěděla, ani jak se tam dostala, ale nějak se jí to podařilo. Využila mé nepřipravenosti a slabosti a použila na mě kouzlo. Magicky mě ovládla, abych byl povolný a chtěl ji." Hlas se mu zatřásl, podíval se na mě, něco se v něm zlomilo. "Prosím, Darow, musíš mi věřit. Nikdy bych tě nepodvedl."
Sledovala jsem ho, mlčela. Tohle v tom případě měnilo velkou spoustu věcí. "Jak mám vědět, že to myslíš vážně?" hlesla jsem tiše, snažíc se udržet si odstup. Nešlo to.
"Protože já..." polkl, podíval se mi do očí. "Nemohl bych být s jinou ženou. Jen ta představa mě trápí a trýzní, ničí mě. Stejně tak vědomí, že ty jsi byla s jiným mužem. Mám chuť roztrhnout celý svět vpůli za to, že jsem se dopustil tohohle. Ale já bych to nikdy neudělal." Uvěznil můj pohled v jeho očích, nemohla jsem se vyprostit. Tolik bolesti a strachu, ale i odhodlání. "Nikdy bych tě nezradil, protože tě miluji. Miluji tě. Jsi má družka, Darow, a já jsem tvůj druh."