Mise Alucard

1) Bylo brzy ráno, rosa teprve padala a úsvit váhal v dáli, jestli už je jeho čas. Seděl jsem na hrazení pískové jízdárny, kde se za pár hodin budou prohánět koně a čekal na léčitele. V tomto městě, v Beristlii, jsem žil už pár dní a nechtěl jsem čekat, až mi peníze léty ušetřené začnou chybět. Zjistil jsem, že najít si zde práci nebylo až tak těžké. Pokud jeden uměl bojovat a cítil se na to, mohl snadno plnit úkoly pro královnu.

Když mi kapitán stráže různé úkoly předčítal, přemýšlel jsem. Mnoho z nich mi připomínalo práci, kterou jsme plnili s Trevorem a Syphou. K něčemu takovému jsem se nemohl vrátit, teď na to bylo ještě příliš brzy. Rozhodl jsem se pro něco mírumilovného, jako byl doprovod léčitele do hor za jeho bylinami.
"Vy jste Alucard?"
Obrátil jsem oči k staršímu muži. Na svůj věk vypadal dobře, byl vysoký a měl štíhlou postavu. Na milé tváři se rýsovaly vrásky od smíchu a vlasy, střižené na krátko, prokvetlé stříbrem. Vousy měl dohladka oholené a byl oblečený v řeholnickém rouchu, šedém, jako holuby, poskakující na nádvoří. Linula se od něj vůně typická pro léčitele, vůně bylin, ale i vůně ohně, dřeva a krve.
"Ano. A vy jste..?" Zaváhal jsem, nejistý si, jestli mi včera léčitelovo jméno sdělovali. Ale kdyby ano, pamatoval bych si ho. Alespoň, doufal jsem že s mým přibývajícím věkem se moje paměť nezhoršuje.
"Isaac," odvětil s úsměvem. Pak pokračoval: "Tak tedy, Alucarde. Naše cesta povede do Temných hor. Říkali mi, že tu nejsi moc dlouho, ale věřím, že společně najdeme správnou cestu. Potřebuji byliny, říká se jim Slzy Aidenu. Jsou dobré proti-"
"Upířímu uštknutí,"
Isaac se odmlčel a vypadal skoro provinile, když si povšiml špičatých špičáků vsazených v mých dásních. Sklonil oči a přikývl: "Neber si to ale prosím špatně,"
"To nic," mávl jsem rukou. "Jsem dhampír. Já nákazu předávat nemůžu,"
---
Vyrazili jsme krátce po našem rozhovoru. Isaac rozhodl, že pěšky by cesta byla zbytečně dlouhá a usoudil, že bychom mohli použít jako rychlejší prostředek jeho dva starší koně a tak, potom co jsme dva hnědé chladnokrevníky osedlali, jsme vyrazili. Léčitel byl přátelský a komunikativní muž, ale nebyl vlezlý. Občas se zeptal na něco z mé minulosti, oplátkou za moje otázky o městě, ale velmi rychle se naučil moje posuňky a podle nich reagoval. Nakonec mi řekl, že ve mě není příliš těžké číst, když se mi něco nelíbí. Položil-li otázku, která se příliš dotýkala soukromí, nebo něčeho bolavého, prý podle něj tuhnu ve tváři a přivírám oči. Jakmile toto viděl, otázku změnil.
Byla to klidná cesta. Občas jsme zastavili, aby jsme napojili, nebo nakrmili koně, občas viděl Isaac nějakou květinu, kterou mohl později zpracovat a tak seskočil a opatrně ji srpem utnul kousek nad zemí. Vždy zašeptal pár slov, jako kdyby byly magickou formulí: "Prosím, vykveť znovu, květino."
Jistým způsobem mi připomínal Syphu. Stejně jako ona věřil ve všechny možné přírodní bohy, které neustále dohlíželi nad přírodou, nad trávou, květinami, stromy, vodou, nebo zvířaty a dívali se, jak s čím zacházíš a podle toho... Inu, podle toho se odvděčovali příznivým počasím, nebo bouřemi u kterých tuhla krev v žilách. Rád jsem tyto příběhy poslouchal ale nevěřil jsem jedinému slovu, které v nich bylo vyřčeno.
Naše první větší zastávka byla ve vesnici Dalong. Nebyla malá, ale ani veliká a každý dům byl stejný jako ostatní. Měli obdélníkový půdorys a bílé stěny. Dřevěné polovalbové střechy se stranami prakticky dotýkaly živých plotů, rostoucích v těsném obležení kolem stěn. Na některých živých plotech rostly květy růžové, jinde modré, červené jako krev, nebo bílé jako napadaný sníh. Ve středu vesnice bylo náměstí se studnou, kde se zvířata znovu napojila. Byl tam i hostinec a tam se Isaac rozhodl naobědvat. Po dobrém králíkovi naše cesta pokračovala, dokud se nezačalo smrákat a nedorazili jsme do města Serellu.
Dlouho jsem necítil tak nepřátelské pohledy v zádech, jako v tomto městě. Kolik upírů asi v Sardské zemi žije? A proč je tu tak moc nemají rádi? Nebo snad nějak znají mě a je to nesnášenlivost jen vůči mě? Ať to bylo jakkoliv, spadl mi ráno kámen ze srdce, když jsme Serrel opouštěli.
---
"Řekni, Alucarde. Jak je to s vámi dhampíry a mýty o upírech?"
"Jak to myslíte?"
Slunce nad námi už téměř opět oznamovalo poledne. Jeli jsme přes dlouhé louky, jakýkoliv les nebo město v nedohlednu. Pili jsme vodu z čutory a sežvýkali nějaké sušené maso. Byl jsem stále uvyklý na skrovnou stravu cest a tak jsem hlad necítil. Jeden plátek hovězího ji snadno zahnal.
"Co kříže?"
"Mýval jsem meč s jeho rytinou,"
"Kde je teď?"
"Pohřbil jsem ho, společně se svými..." odmlčel jsem se: "Se svým starým já,"
"Omlouvám se,"
Mlčel jen chvíli: "Stříbro?"
"Pálí,"
"Slunce?" samotnému pak došlo, jakou hloupost řekl. Zaklonil jsem hlavu a díval se na zlatou kouli, věčně visící na obloze. "Příjemně hřeje," odpověděl jsem, krčící u toho rameny: "Ale pokud jsme na slunci dlouho, hrozí nám úpal."
"Který z rodičů byl upír?"
Sevřené čelisti a Isaac pochopil, že tady je další hranice toho, kam až si hodlám pustit cizího člověka.
---
Mohly být tři hodiny odpoledne, když jsme konečně dorazili k okraji lesa. Mlžný les bylo výmluvné jméno, protože i v tuhle denní hodinu se mezi stromy valily bílé chomáčky mlhy, jak pára stoupala od země. Nehezky mi to připomínalo jednoho upíra, se kterým jsem se před lety utkal a který mě málem připravil o život. Jeho tělo se při boji rozpadalo do mlhy a zhmotňovalo se, jak on chtěl. Kdyby ho tenkrát Sypha nezmrazila, ještě by nám hodně zavařil. Neměli jsme dobrou zbraň pro jeho zabití.
Zavřel jsem oči a vzpomínal na nevěřícný výraz, když se jeho tělo začalo měnit v kus ledu. Zvedl ke mě tenkrát oči a výčitku v nich nikdy nezapomenu. Bylo to, jako kdyby chtěl říct: "Jsi jeden z nás! Proč nás tak zrazuješ?!"
"Alucarde? Jsi v pořádku?" Isaacův ustaraný hlas mě přivedl do reality. Přikývl jsem a soustředil jsem se na cestu, protože s ubývajícím světlem se mezi stromy špatně orientovalo. Mlha snahu nijak nezjednodušovala.
"Má ta řeka jméno?" Zeptal jsem se, když jsme s koňmi hledali lepší místo pro její překročení.
"Lakari. Teče sem z Nového Quiserderu. Nad lesem se rozděluje na řeku Meldur a pak se vlévá Bouřného moře, jak deltou, tak ústím,"
---
Do Temných hor jsme dorazili s měsícem v zádech. Byl úplněk.
Cítil jsem i na sobě, že mám smysly ostřejší, než většinu času v roce. Ale, kam jsem se pořád hrabal na čistokrevné upíry, nebo na vlkodlaky? Proti nim jsem toho moc neměl.
"Utáboříme se?"
"Ale kdepak," Isaac se vesele zazubil: "Slzy se nejlépe hledají v noci. Svítí,"
A tak jsme uvázali koně ke stromu a hledali jsme svítící rostliny. To mě utěšovalo, protože jsem je nikdy předtím neviděl a přes den bych je nejspíš vůbec nepoznal. Celou noc jsme se pohybovali po horách a hledali jsme květy. Najít je bylo obtížnější, než jsme čekali, ale ráno jsme měli nůši plnou pestobarevných květů, které stále jemně svítily.
"Co všechno se z nich vlastně dá udělat? Jen lék na upíří uštknutí?" Bylo to jediné využití, o kterém jsem věděl.
"Ale kdepak. Čaj, masti, léčivá tinkruta. Je toho hodně. Povím ti to po cestě domů.
---
Po dalších dvou dnech v sedle jsme konečně dorazili do Berestlie. Hnědáci už byli trochu protivní, nezvyklí aby na stará kolena chodili tak dlouhé cesty, jako museli ujít za poslední čtyři dny. Všichni, my i oni, jsme ale byli spokojení, že jsme se vrátili bez komplikací a i rychle. Isaac hned odešel, připravovat své léky.