Mise Ravennë

1)

Vítám tě v mém městě, Ravennë. Doufám, že se ti zde bude líbit. Zadám ti tvou první misi. .Z mé stáje se dnes ráno utratila moje plavá a jedinečná klisna Alfa de Romera. Nevím, co se s ní stalo. Možná jen utekla, ale ve městě není, a sama se přes hradby dostat nemohla. Přivedeš mi ji zpět?

Kývla jsem. Uklonila jsem se a vydala se hledat královu plavou klisnu. Když král říkal že ve mĕstĕ Alfa de Romea není, musí být nejspíš tedy zahradbami, ale není možné, aby je nĕkdo nevidĕl! Procházela jsem se tmavými uličkami. Narazila jsem na hostinec a vešla dovnitř. Vypadal krásnĕ. Dubové stoly pokryté červenými ubrusi s bílým lemováním. Došla jsem k hostinskĕ, nejspíš elfce a zeptala se jí. "Nebyl tu u vás dnes ráno, nĕkdo s plavou klisnou?,,. Hostinská ani moc neváhala a řekla mi, to co jsem potřebovala vĕdĕt. "Dnes ráno tu byli chlápci...nejspíš dva vlkodlaci a dva elfové a ještĕ jeden voják..soudĕ podle toho co si objednali,,. Trochu mĕ zarazilo, když řekla voják, ale pak mi vše došlo. Jak jinak by ukraly konĕ krále!? Nĕkdo z nich musel pracovat u krále, nebo se za nĕkoho přestrojit. Ještĕ jsem se hostinské zeptala"Víte kudy jeli? Byli tu na koních?,,. Hostinská přikývla "Slyšela jsem jak říkají že mají namířeno do mĕsta Dalong.,, " Dalong? Kde jen ta vesnice leží? Odvrátila jsem hlavu a zadívám se oknem ven.Znovu jsem se podívala na hostinskou. "Dobře, dĕkuji vám!,,. Otočila jsem se naodchod. Slyšela jsem ještĕ onu hostinskou "Nemáte zač! A pozdravujte krále!,,. Vyšla jsem z hostince. Stála jsem v té uličce. Nakonec jsem se vydala jsem se do mĕsta Dalong. "Pár dní mi to možná potrvá,, zamumlala jsem si. Cesta mi trvala asi tři dny. Dalong je vesnice, která se rozléhá nĕkolik metrů od Beristlie. Lidé zde nebyli a nejsou moc bohatí. Dorazila jsem do vesnice. První co jsem udĕlala bylo že jsem zašla do nejhoršího hostince v okolí. Bylo o nĕm známo, že zde mĕli srazy ti nejvĕtší *zlodĕji* z okolí Beristlie. Vešla jsem a snažila se smísit s davem. Sedla jsem si a náhodou se zeptala jestli nĕkdo nehledá dobrou bojovnici a zlodĕjku. Dostal se mi jen výsmĕch od všech okolo. Pak se ozval jeden muž, nejspíš vlkodlak. "Tak ukaž co umíš, elfko!,, popadl meč. Já jsem žádný samozřejmĕ nemĕla. Ten muž mi ho ale neochtnĕ půjčil. Vrhl se na mĕ. Skrčila jsem se a vyhla jsem se smrtelné ránĕ. Zvedla jsem meč a zaútočila. Když dosebe meče na razily ozvalo se jen hlasité ŘACH! Dívala jsem se muži do očí, a snažila se předvítad každý jeho pohyb. Máchla jsem mečem naprázdno. Pak jsem málem propíchla tomu muži břicho až naštvanĕ zabručel. "Možná nebudeš k zahození, elfko!,, Znovu pozvedl svůj meč a ohnal se po mĕ. Uhýbala jsem. Nastavila jsem meč protiútoku. Znovu se ozvalo ŘACH. Chvíli jsme spolu bojovali a všichni okolo řvali. Nakonec muž usoudil. "Dobrá, vezmu tĕ k mé bandĕ.,, a pak mi zašeptal "Uvidíme jak umíš krást královy konĕ.,,. V duchu jsem se zaradovala. Je to ten správný muž! Nejspíš velitel tĕch zlodĕjů. Sedl si ke své *sebrance* a řekl. "Tahle elfka nám bude pomáhat krást královy konĕ. Až budeme mít všechny královy konĕ, tak je začneme prodávat! Zasmál se a napil se piva. Přisedla jsem si a snažila jsem se chovat přirozenĕ. Ten večer celá tahle banda strávila v hostinci. Večer jsme vyšli ven a muž rozkázal. "Dari s Marexem půjdou do vesnice Losa. Je to kousek odsud. Vem te si provaz a nejrychlejší konĕ. ,, podíval se na elfa a vlkodlaka. Pak jsme se zbytkem sebranky zamířili do Beristlie! Došli jsme do obrovské.....*stodoly*...a vybrali si konĕ. Vybrala jsem si Alfu de Romeu.Nasedli jsme na konĕ a vyjeli. Spojila jsem se myslí s Alfou de Romeou a zeptala jsem se jí. "Jsi v pořádku?,, snažila jsem se tvářit přirozenĕ a ona ihned odpovĕdĕla. "Jsem. Kdo jsi ty? Jeden z tĕch bandytů? A ovládáš empatii, že?,,. Hned jsem jí odpovĕdĕla. "Nejsem jeden znich! Vyslal mĕ Pherenikés, abych tĕ zachránila. Ano, ovládám empatii.,,
Plavá klisna jen pohodila hlavou. "To jsem ráda. Jaký je plán?,, zeptala se. Zamyslela jsem se a podívala se na bandu. "Až budeme na místĕ.....vyhlásím poplach nebo je přemůžu sama.,, vrátila jsem se zase do reality. Kdybych chytila vůdce a tuhle bandu......budu se muset i tak vrátit pro zbytek. Z přemýšlení mĕ vytrhl ten muž. "Jsme tady!,, ukázal na hradby. V hlavĕ jsem mĕla další otázku. Jak se tam chce dostat na královských koních nepozorovanĕ? Pravda byla že konĕ mĕli obyčejná sedla,uzdy.... Jen král by to dokázal poznat. Nebo nĕkdo s empatií jako já. U brány jsme se zastavili a přišel k nám voják. Promluvili k vůdci *naší* sebranky. "Král se zrovna s nĕkolika vojáky vydal zkontrolovat mĕsto. Ve stájích ale zůstaly všichni konĕ.,, vůdce kývl a pobídl konĕ. "Jedeme! Vy tu na nás počkejte!,, rozkázal. Rozjeli jsme se. Snažili jsme se být nenápadní, aby nás král ani vojáci nevidĕli. Konĕ jsme nechali schované za jedním hostincem. Vešli jsme do stáje. Každý vytáhl provaz a začal koním vázat *provizorní uzdy*. V hlavĕ jsem mĕla spostu myšlenek. Jak je rozdĕlím? Nezvládnu všechny najednou....Nĕco mĕ napadlo. Otočila jsem se k vůdci. "Proč berete takového obyčejného konĕ?,, zeptala jsem se a vypadala nechápavĕ. Muž mi trochu zaskočenĕ řekl. "Jak to myslíš? Tohle jsou ti nejlepší konĕ z okolí Beristlie! Král má ty nejlepší konĕ!,, Já jen zavrtĕla hlavou. "Toho nejlepšího konĕ by přeci král nenechal v obyčejné stáji!,, tiše jsem se zasmála. On se na mĕ ihned obořil. "Proč by ho schovával? Ikdyž.....dává to smysl....,,Podíval se na mĕ. "Ty víš kde je?,, Usmála jsem se. "Samozřejmĕ. Tudy!,, Ukázala jsem na východ ze stáje. Vedla jsem ho za roh budovy. Jakmile jsme zašli zaroh vrhla jsem se na nĕj. Okamžitĕ si vzal svůj meč. Mĕla jsem usebe ten jeho druhý meč. Chvíli jsme se šermovali a já mu pak vyrazila meč z ruky. "Zrádkynĕ!,, zvolal. Podkopla jsem mu nohy. Rozčílenĕ zvolal. "Chyťte ji!,, . Svázala jsem ho a do pusy jsem mu dala roubík. Chvíli nato se na mĕ vrhl zbytek sebranky. Podařilo se mi sebrat meč toho muže. Začala jsem se šermovat s elfem a tím vlkodlakem. Elfa jsem sekla nĕkolikrát do ruky a nohy. Poklekl na zem a nedokázal se zvednout. Meč pustil. Už zbýval jen ten vlkodlak. Nemĕl meč ale své zuby a drápy. Pomocí empatie jsem se spojila s Alfou de Romeou a přivolala ji. Vlkodlak na mĕ zaskočenĕ zíral, když vidĕl jak se soustředím. Nečekal a vrhl se na mĕ. Uskočila jsem. Přibĕhla jsem Alfa de Romea a odhodila svými kopyty vlkodlaka pryč. Jen jsem se usmála a vlkodlaka svázala. Musela usem použít víc provazu, aby se nemohl osvobodit. Svázala jsem elfa a jen zavrtĕla hlavou. "A to si říkáte zlodĕji!?,, zasmála jsem se. Nasedla na Alfu de Romeu. Stihla jsem zavolat stráže. Zlodĕje ihned havřely. Spojila jsem se s Alfou de Romeou myslí."potřebuju svézt do mĕsta Losa.,,. A zvolala jsem na stráže. "Další dva jsou u brány! Maskovaní jako stráže!,, Zakývali. Naskočili na konĕ a jeli. Nečekala jsem a Alfa de Romea se rozbĕhla. Amildií jsem jí podĕkovala "Díky.,, Vyjeli jsme za brány Beristlie. A zachvíli jsme byli ve vesnici Losa. Byla to malá vesnice, kousek od Beristlie. Nikdo tu nebyl chudý ani bohatý- nedĕlali mezi sebou rozdíly. Jeli jsme vesnicí a já se spojila s koni tĕch dvou. "Tudy!,, ukázala jsem k nejbližší *stáji*. Dva muži právĕ vedly svoje konĕ. Vypadala naštvanĕ. Naštĕstí nevĕdĕli o mé zradĕ ale divili se co tam dĕlám. Elf okamžitĕ pojal podezření. "Co tu dĕláš sama? A kde je náš šéf?,, Nesmĕla jsem dlouho přemýšlet. Bylo by to podezřelé. "Poslal mĕ pro vás! S koňmi jsou menší potíže....Král jednoho znich schoval ve mĕstĕ a trvalo by moc dlouho než by jsme ho našli. Potřebujeme pomoc.,, Zalhala jsem. Elf se chystal nĕco zmínit ale vlkodlak ho bředbĕhl. "Tak naco čekáme!? Jedeme!,, Vyhoupl se na konĕ. Elf nakonec neochotnĕ vylezl na konĕ a pobídl ho. Poprosila jsem Alfu de Romeu aby bĕžela zpátky do Beristlie. Když jsme dobĕhli do Beristlie sebĕhli se okolo nás stráže. Moje mise byla splnĕna! Předala jsem strážím Alfu de Romeu a zamířila za králem mu vše říct.

2)

Probudila jsem se usebe. Nový den a sním nová práce! Sedla jsem si na postel a snažila se víc probrat. Chvíli jsem pozorovala Ballura a nakonec jsem se zvedla. Vzala jsem si svoji dýku. Převlékla jsem se do modrých šatů abych byla víc nenápadná a líp zapadla. Vyrazila jsem ven. Mojí novou misí bylo najít smaragd, který se ztratil královnĕ. Vyšla jsem do ulic Beristlie a přemýšlela, kde začít. Nakonec jsem zamířila do královniných stájí. Poprosila jsem královnu o půjčení Lisie. Osedlala jsem Lisie a vyvedla ji z královniny stáje. Nasedla jsem a vyjela. Předchozí dej jsem se dozvĕdĕla, že se ve mĕstĕ Korisa koná veletrh. Trvalo nám skoro dva dny než jsme s Lisii dorazili do mĕsta. Bylo nádherné...Byla tu nádherná atmosféra, ale jakoby tu nĕco chybĕlo... Sesedla jsem z Lisí. Vzala jsem do ruky její otĕže a dala si vlasy do culíku. Veletrh mĕl začít až zítra a tak jsem se rozhodla ubytovat. Lisí jsem nechala uvázanou venku i přez její protesty. Vešla jsem do hostince. Byl krásný jako zbytek mĕsta, ale na Belistrii nemĕl. Dubové stoly zdobené červenými ubrusy. Na ubrusech byly postaveny červené vázy s kopretinami, které vonĕly po celé místnosti. Hostinský mi ochotnĕ nabídl nejlepší pokoj co mĕl. Vyšla jsem ven z hostince a rozvála jsem Lisíiny otĕže. Nasedla jsem a jela kousek za mĕsto. Byla zde nádherná louka plná kvĕtin. Sundala jsem Lisí ohlávku a sedlo. Když se na mĕ Lisí podívala a promluvila.
,,Miluju být volná!"
Vzepjala se a zařehtala. Jen jsenm se usmála.
,,Né, že mi nĕkam utečeš! Zítra tĕ příjdu ráno omrknout!"
Zasmála jsem se. Lisí znovu zařehtala na souhlas a rozbĕhla se po louce. Hříva jí vlála jak bĕhala jsem a tam. Zamyšlenĕ jsem si sedla do trávy a pozorovala ji. Neznala jsem jí moc dlouho ale i tak jsem si jí zamilovala. Nĕjakou chvíli jsem tam sedĕla než jsem se rozhodla vrátit se pĕšky do hostince. Vešla jsem do svého pokoje. Dýku jsem si položila na noční stolek a sedla na postel. Trochu jsem se lekla, když mi na rameni přistál Ballur. Znovu jsem se usmála a pohladila ho po křídlech. Ballur se na mnĕ podíval.
,,Zítra je veletrh! Musíš se aspoň trochu vyspat!"
Díval se na mnĕ vážným pohledem až jsem se málem rozesmála.
,,Neboj! Zítra budu fit!"
Lehla jsem si a usnula.
Když jsem se ráno vzbudila málem sem vyskočila z kůže.
,,Příjdu pozdĕ!"
Přijít pozdĕ by nemusel být dobře. Vzala jsem si dýku a vyrazila ven z hostince. Dobĕhla jsem k místu, kde jsem Lisí nechala volnĕ bĕhat, ale nebyla tu! Nebo jsem ji aspoň nevidĕla. Zamnou se ozvalo pobavené zařehtání a já se otočila. Nervozita mĕ rychle přešla. Lisí jsem dala uzdečku a nasedla. Pobídla jsem ji a už jsme se vraceli do mĕsta. Doufala jsem, že se mí tady smaragd podaří získat. Byl tu docela opravdu velký veletrh ale v znala jsem i vĕčí. Vlastnĕ šlo poznat, že ten kdo smaragd ukradl nebyl tak hloupí. Kdyby se v Beristlii pokusil tak velký smaragd prodat určitĕ by ho chytili stráže a zavřeli. Šla jsem dál a už z dálky jsem vidĕla dva nebo tři "stánky". Teď už jsem se musela protlačovat davem abych se k prvnímu stánku dostala. Z prvu jsem se jen rozhlížela jestli tu nenajdu ten velký smaragd ale prodavač ihned začal nabízet.
,,Dobrý den, elfko! Nechcete jeden z mých náhrdelníků?"
Neváhala jsem z odpovĕdí.
,,Ne, dĕkuji. Kdyby se mi tady nĕco líbilo dám vĕdĕt."
Snažila jsem se usmát. Pohledem jsem přejíždĕla všechny náhrdelníky a náramky ale nic. Pak mĕ napadla jiná vĕc.
,,Pane?"
Začala jsem tentokrát já.
,,Ano? Vybrala jste si nĕco?"
Už si mnul spokojenĕ ruce.
,,Ne, chtĕla jsem se zeptat nĕjaké šperky se smaragdem máte? Nebo samotný smaragd?"
Ikdyž jsem si myslela, že řekne ne, mĕ neopouštĕla nadĕje.
,,Bohužel. Krom tĕch co vidíte tady nic nemám. Kolega mi možná mĕl!"
Teď už jsem vĕdĕla, že jsem zde správnĕ. A prodavač mi to záhy potvrdil.
,,Jste z Belistrie?"
Zeptal se podezřívavĕ.
,,Ne, Jsem odjinud. To vás nemusí zajímat."
Popravdĕ jsem mu ani moc nelhala. Jeho oči ale pořäd tikaly z Ballura na Lisie
,,Můj kolega támhle má smaragdy. Můžete to skusit tam."
Usmál se a pořád koukal za mĕ.
,,Tak...Nashledanou!"
Snažila jsem se ukončit debatu. To poslední co potřebuju je obchodník co mi bude chodit za zadkem. Došla jsem ke stánku jeho kolegi. Ten nejspíš náš rozhovor slyšel ale dĕlal jako by nic.
,,Dobrý den, slečinko! Co si račte přát?"
Tenhle byl snad ještĕ vlezlejší!
,,Co například tenhle rubínový prstýnek!"
Hned mi ho podával. Zavrtĕla jsem hlavou.
,,Chtĕla bych smaragd. Slyšela jsem od vašeho kolegi, že ho máte."
Jen na mĕ hledĕl a pak vytáhl krabičku plnou smaragdů.
,,Myslíte...Přeba tenhle?"
Ukázal mi na nejvĕtší smaragd co mĕl. A nejspíš i jediný pravý smaragd.
,,Ano, tenhle bych si vzala. Co za nĕj chcete?"
Chystala jsem se vytáhnou mĕšec s gardony ale on se jen usmál a ukázal na mĕ! Až teď mi to došlo. Nechtĕl mĕ. Chtĕl Ballura a Lisie. Podívala jsem se zasebe. Ballur vypadal naprosto klidnĕ ale Lisie mĕla v očích strach. Otočila jsem se k obchodníkovi.
,,Dobrá, vymĕním konĕ i mou sovu za ten smaragd."
Neochotnĕ jsem potvrdila výmĕnu. Podal mi klec. Do které jsem musela zavřít Ballura. Nechápala jsem jak může být tak klidný. Teď mi to došlo. On se může zneviditelnit a utéct, ale Lisie ne. Vzala jsem si smaragd, který mi obchodník podal. Podala mu klec s Ballurem a Lisíiny otĕže. Otočila jsem se a nĕmĕla sílu ani říct: Nashledanou. Ale obchodník byl natĕšený.
,,Nashledanou! Dĕkuji za obchod!"
Sedla jsem si a mlčky čekala. V hlavĕ jsem musela přijít na plán jak osvobodit Lisie. Tak či tak jsem pořád nevyřešila záhadu. Kdo vzal královnĕ ten smaragd? Ti dva to být nemohli. To jsem vĕdĕla hned. Pokud se to budu chtít dozvĕdĕt musím tam jít znova. Zvedla jsem se. Už se stmívalo a skoro nikdo tu nebyl. Došla jsem k obchodníkovi. Pořád mĕl svůj pobavený výraz. Ballur a Lisie ale byli pryč! Pak jsem si všimla, že ten první obchodník už tu není. Snad je odvedl on. Nenucenĕ jsem se obchodníka zeptala.
,,Máte čas?"
Jeho divný úsmĕv rostl.
,,Mám ho vždycky."
,,Kdo vám prodal ten velký smaragd?"
Obchodník ale nebyl hloupí. Zkřížil ruce na hrudi.
,,Když vám to řeknu pak už si ode mne nic nekoupíte. Řeknĕte co chcete a já to zařídím."
Tohle se mi nelíbylo. Zkusila jsem zmĕnit strategii.
,,Řeknete mu to ale ještĕ dnes."
Obchodník kývl a mĕ napadla další otázka.
,,Žije tady ve mĕstĕ?''
,,Ano, žije. Ještĕ dnes zaním zajdu, nebojte."
Odsekl. Byl podráždĕný. Teď jsem se usmála já. 

,,Zeptej te se ho jestli by byl schopný ukrást i smaragdový náhrdelník královny."
Muž se zamračil. Rukou mi naznačil abych odešla. Schovala jsem se a sledovala muže až k záhadnému muži. Otočila jsem se. Jakoby mi néco přistálo na rameni. Zachvíli jsem ponala, že je to Ballur! Usmála jsem se. Podívala jsem se oknem a vidĕla muže. Slyšela jsem část rozhovodu co mi to potvrdila. Poodešla jsem od okna a domu toho muže. Koukla jsem se na Ballura.
,,Kde je Lisie?"
Naléhala jsem. Mĕla jsem oni celkem strach. Ballur si protáhl křídla.
,,Musíme dovnitř tohohle domu."
Křídlem ukázal na dům kousek odtud. Kývla jsem. Zamával křídli a letĕl k domu. Šla jsem zaním. Dovedl mĕ k menšímu domku se zahradou. Šla jsem dál a Ballur letĕl k té zahradĕ a posadil se na dřevĕný plot. Podívala jsem se na zahradu a uvidĕla Lisie!
,,Lisie!"
Zavolala jsem. Zvedla hlavu a rozklusala se ke mĕ. Poplácala jsem jí a přelezla plot. Vyhoupla jsem se jí na hřbet. Chytla jsem si otĕže a pobídla ji. Přeskočili jsme plot a zamířili k hostinci, kde jsem se ubytovala. Dojela jsem k hostinci a Lisie začala být neklidná. Sesedla jsem a uvázala jsem jí za hostincem. Vedĕla jsem, že by neutekla ale kdyby náhodou nĕkdo přišel získala bych čas navíc. S Ballurem v závešu jsem zamířila k domu zlodĕje. Zrovna odcházel do místní hospůdky což bylo štĕstí! Ballur se zneviditelnil a sebral mu klíč od domu.
,,Výbornĕ Ballure!"
Zašeptala jsem. Odemčela jsem a vešla dovnitř. Naprvní pohled jsem nevidĕla nic zvláštního. Pak jsem si všimla obřího přehozu na zdi. Zatáhla jsem zanĕj a ztrhla ho. Vidĕla jsem nĕco mezi tunelem a dolem. Vzala jsem lucernu, kterou jsem našla na stole a zapálila ji. Opatrnĕ jsem vešla. Pokračovala jsem chodbou. Opravdu to vypadalo jako starý důl a nejspíš i byl. Ballur se mi usadil na rameni a já kráčela pořád dál. Bylo tu až mrazivé ticho. Najednou jakoby důl skončil a vedl zde malý tunel. Musela jsem načtyři abych jím prošla. Ballur šel předemnou. Trvalo skoro půl hodiny než jsme se z nĕj dostali pryč. Postavila jsem se a slunce mi svítilo do očí. Byli jsme daleko od mĕsta i Beristlie. Byl tu malý domeček a unĕho kočár s koňem. Byl to andulský hřebec ale svoje jméno mi neprozradil. Odpoutala jsem ho od kočáru. Vypadalo to že má strašnou žízeň a hlad. V domĕ nikdo nebyl, ale našla jsem tam kyblík s vodou. Donesla jsem ho ven a nechala konĕ ať se napije. Šla jsem se podívat do kočáru. Našla jsem tam vojenský oblek a falešný svitek s pečetí. V hlavĕ jsem mĕla plán. Byla tma. Jen lucerna svítila. Konĕ jsem přivázala zpátky. Nebyl čas vracet se zpátky v noci. Lehla jsem si venku na trávu a usnula. Vzbudila jsem se kvůli Ballurovi. Promnula jsem si oči a vydala se tunelem zpátky. Skočila jsem si za hostince pro Lisie. Rozvázala jsem Lisíiny otĕže a vydala se k domu zlodĕje. Nečekala jsem moc dlouho. Oknem jsem vidĕla, že odhrnůl závĕs a vlezl do tunelu. Nasedla jsem na Lisie a vyjela. Trvalo nám chvilku než jsme tam dojeli. Schovala jsem se s Lisie za domem a čekala. Ballur se usadil na střeše. Zachvíli muž vylezl a šel do kočáru. Vylezla jsem z úkrytu. Koukla jsem na Lisie.
,,Pobĕžíš do Beristlie za kočárem, ano?"
Odfrkla si.
,,Ano, aspoň se probĕhnu."
Kývla jsem a vyrazila ke kočáru. Muž vylezl a nechápavĕ na mĕ koukal. Rychle se vzpamatoval a holýma rukama se na mĕ vrhl. Byl to celkem dobrý bojovník. Chvíli jsme se tam prali. Podkopla jsem mu nohy a on spadl na zem. Neunikl mi vítĕzný pošklebek v jeho očích. Otočila jsem se. Což byla velká chyba využil toho a znovu se na mĕ vrhl. Jen tak tak jsem uhýbala. Nakonec se mi ho podařilo svázat. Hodila jsem ho do kočáru. Pobídla jsem andulského hřebce a vyjela. Dojela jsem do Beristlie a předala zlodĕje vojákům. Andulského hřebce jsem odvedla do stájí. Nakonec jsem odcedla i Lisie. Když jsem odcházela ze stáje už jsem se nemohla dočkat další mise. S Ballurem jsem se vydala ke královnĕ jí všechno říct.

3)

Sedĕla jsem a jedla svůj ovocný salát. Najednou jsem vidĕla vznášející se pytlík. Usmála jsem se. Ten Sellim je až nĕjak moc chytrý! ,,Ballure!? Co to dĕláš?"Zasmála jsem se. Pytlík rázem spadl na zem a z nĕj se vysypal jeho obsah. Ballur zamával křídli aby mĕ upozornil, že on to nebyl. Smích mĕ přešel. Nebyl to Ballur...Tak kdo? Uslyšela jsem venku nadávky. Vykoukla jsem z okna a vidĕla muže jak háže kamení po Sellimovi! Vybĕhla jsem ven a mĕla sto chutí ponĕm taky hodit kámen. Když jsem vylezla ven muž i Sellim byli pryč. Bylo to divné. Vydala jsem se na hrad pro další misi. Brzy jsem se dozvĕdĕla, že ze stáje utekli všichni konĕ. Dokonce i Alfa de Romea. Kůň královny utekl. Rozbĕhla jsem se do stájí. Opravdu...Nikde ani jeden kůň. Všichni utekli a já asi jako jediná chápala proč. Díky amildii jsem vĕdĕla, že volnost a svoboda je to nejkrásnĕjší co zvíře i človĕk má. Pohlédla jsem na Ballura. I znĕj vycházela nespotanost. Byl rád svým pánem ale i tak mĕl rád společnost. Obešla jsem ještĕ jednou všechny boxi. Dokonce i Lisie byla pryč. Vyšla jsem ze stáje. Potkala jsem pár vojáků. Zastavili se a já šla blíž. Myslela jsem, že vĕdí co chci. ,,Vidĕli ste to stádo?"Chvíli na mĕ jen zírali.,,Jo...Rozprchli se všemi smĕri. Hodnĕ štĕstí s jejic nahánĕním!"Zasmál se jeden z nich a druhému usedl na ramenu Sellim. Ignorovala jsem je a šla dál. Zachvíli jsem stála u brány Beristlie. Podívala jsem se na Ballura. Neznatelnĕ kývl a vzletĕl. Rozhodla jsem zamířit na louky okolo Beristlie. V hlavĕ se mi honily myšlenky jak konĕ dovedu do stájí. Budu je muset donutit se vrátit. Netrvalo dlouho a uvidĕla jsem prvního konĕ. Mĕl takovou nazlátlou barvu....Byla to královnina klisna. Opatrnĕ jsem šla blíž. Nĕco zařehtala a přišla blíž. V očích mĕla svobodu a smutek. Chybéla ji Phér.. Rukou jsem jí naznačila aby šla semnou. Neozvalo se žádné protestné řehtání. Když jsme prošli branou všichni se zamnou otáčeli a hledĕli na mĕ jako na blázna! To je pronĕ tak nenormální vést konĕ bez podrobení!? Ignorovala jsem jejich pohledy a zamířila ke stáji. Ve stáji jsem potkala Pher. Stála u boxu své klisny. Všimla jsem si jejího úsmĕvu, když se zamnou objevila její klisna. Uklonila jsem se a bĕžela zase zpátky. Byla jsem ubĕhaná a oddechovala, když jsem dobĕhla na místo, kde jsem našla Alfu de Romeu. Výdrž nebyla moje silná stránka jako třeba porozumĕní. Šla jsem po louce a zaslechla funĕní. Otočila jsem se a uvidĕla Lisie! Rozbĕhla jsem se kní a poplácala ji po krku.,,Lisie! Kde si byla!?"Vesele zařehtá. Vyskočím jí na hřbet.,,Víš kde jsou ostatní?"Bez odpovĕdi se rozbĕhne po louce. Zachvíli dobĕhneme ke "stádu" tvoří ho pouze konĕ ze stájí. Seskočím a jdu blíž. Jakmile se přiblížím cestu mi zatarasí černá klisna. Nejspíš dočasná vůdkynĕ. Gestem poprosím Lisie. Stoupne si před černou klisnu a postaví se na zadní. Klisna to opakuje a já začínám mít strach, že se poperou! Lisie s naštvaným zařehtáním odejde od klisny a stoupne si vedle mĕ. Jdu k černé klisnĕ. Skoro nepoznatelnĕ se ukloním.,,Potřebujeme aby jste se vrátili."Černá klisna si dofrkne.,,A proč bychom se mĕli vracet!?",,Potřebujeme vás! Co vaši společníci!"Zahrabe kopytem.,,Nechceme být zavření celé hodiny! Nĕkdy i dny!"Nemĕla jsem co říct. Chápala jsem, že se nechtĕjí vzdát svobody a volnosti. Chvíli jsem dumala ale nenapadala mĕ žádná slova. Smutnĕ jsem se podívala klisnĕ do očí. Nĕco mĕ napadlo.,,Mohu se za vás královnĕ přimluvit. Nezaručím vám to ale mohu si sevšemi promluvit. Nemůžete být úplnĕ volní..."Nevĕdĕla jsem jak to vysvĕtlit. Klisna však zařehtala a svolala stádo. Otočila se a já se obrátila na Lisie. V jejích očích byla radost ale i smutek. Chtĕla být volná a né zavřená. Klisna se vzepjala aby upoutala pozornost. Otočila jsem se.,,Pár by se nás chtèlo vrátit.."Vĕdĕla jsem, že ona nechce. Musela jsem nĕco udĕlat.,,Vím, že jídla je dost ale nĕkdo příjde a chytí vás. Budou vás nutit k nĕčemu co nedokážete a už neuvidíte své společníky."Lisie zařehtala nasouhlas. Mezi koňmi panoval neklid. Nakonec se všichni postavili za mne a Lisie. Jen ta klisna tam zůstala.,,Já žádného společníka nemám! Kvůli tomuhle."Podívala jsem se na její kopyto. Kam pohodila hlavou. Bylo celé odkrve. Bylo nepřirozenĕ ohnuté. ,,Musím tĕ okamžitĕ odvést do Beristlie!"Teď už kývla. Nechápala jsem proč. Vypadalo to, že si své zranĕní neuvĕdomila. Vyskočila jsem na Lisie. Pobídla ji a vyrazili jsme do Beristlie. Ve stáji jsem potkala Phér. Řekla jsem jí vše a přemýšlela jsem jestli jim dopřeje alespoň trochu volnosti. Odpovĕdi jsem se ale nedočkala. Vyrazila jsem domů. Pohladila jsem Ballura po křídlech a šla se najíst. 

4) Wyvern

V jedné malé vesničce nedaleko Beristlie se ovjevil Wyvern. Nikdo neví, jak a proč. Létal nad vesnicí. Její obyvatelé byli naštěstí natolik rozumní, aby odtamtud prchli pryč. Z vesnice nezbylo nic a dva muži přišli o život. Pár lidí tvrdilo, že Wyverna viděli ještě několikrát, při čemž vždy něco zničil nebo někoho zabil. Potřebuji někoho odvážného, aby tvora uklidnil a odvolal zpět do Eorsu.
Stála jsem na louce kousek za Beristlií. Ballur mi sedĕl na rameni a rozhlížel se. Vedĕla jsem, že tušil co se chystám udĕlat. Mojí další misí bylo najít nedalekou vesnici a vyřešit menší problém. V mysli jsem zavolala: ,,Orisele!". Čekala jsem. Byla tma a já se rozhlížela po nebi. Zachvíli jsem uslyšela zamávání křídel. Otočila jsem se a předemnou stál Orisel. Došla jsem k nĕmu a zahledĕla se mu do očí. Vypadal potĕšenĕ. Bylo to poprvé co jsem na nĕj nasedla, ale strach sem nemĕla naopak sem se tĕšila. Vyšplhala jsem mu na hřbet a poplácala ho pokrku. Rozhlédla jsem se a opravdu...Orisel díky svému skoro černému zbarvení byl nenápadný.
,,Ty víš kam Orisele, viď?"
Usmála jsem a on souhlasnĕ zafunĕl. Zamával křídli a vzlétl k obloze. Bylijsme docela vysoko a já chvílemi myslela, že se neudržím a spadnu. Nakonec jsem si docela zvykla a oto, že spadnu jsem se nestarala. Důvĕřovala jsem Oriselovi i Ballurovi. Teď už jsem si musela zvyknout na mojí novou společnici v mé hlavĕ. Ještĕ pořád jsem si nemohla zvyknout na ten pocit, že nĕkoho cítím uvnitř sebe. Bylo až dĕsivé. Byl to nepříjemný pocit a já doufala, že se ho brzy zbavím. Orisel zamával křídli a zrychlil. Byl jako černá šmouha na nebi, kterou nelze zastihnout nerozmazanou. Mezitím co jsme letĕli jsem přemýšlela proč Wyvern tak vyvádí. Lidé v okolí mu museli nĕco udĕlat, ale co? Nemohl se z Eorsu přeci jen tak objevit. Z myšlenek mĕ probral Orisel. Vydak zesebe skřek oznamující, že jsme namístĕ. Bylo skoro ráno. Orisel dosedl nazem a já seskočila. Vešla jsem do vesničky a okamžitĕ ztuhla. Doby byli zničené a na nĕkterých místech nešlo ani poznat, že tam nĕjaké stály. Ballur mi sedĕl na rameni a sledoval pohyby v okolí. Naznačila jsem Oriselovi, aby tu na nás počkal. Nehodlala jsem riskovat, že se spolu poperou nebo pozabíjí! Šla jsem vesnicí? Ne, spíš troskami a vešla do části vesnice, která byla úplnĕ v pořádku, ale opuštĕná. Slunce vycházelo a vrhalo své ranní paprsky svĕtla na okna domů, která začala zářit všemi barvami. Sledovala jsem paprky slunce. Najednou sluneční paprsky zmizeli. Uvidĕla jsem stín, ne nebyl to stìn, byl to onen Wyvern jenž škodil vesnici a jejich obyvatelům. Rozbĕhla jsem se za Wyvernem a zdálo se mi, že vidím v jedné budovĕ okolo, které jsem bĕžela postavu muže v černém plášti. V hlavĕ jsem mĕla myšlenku; Zdálo se ji to? Co tam ten muž dĕlal? Bĕžela jsem dál. Zachvíli jsem k mému překvapení vidĕla Orisela s tím druhým Wyvernem! Nĕco mi nanich nehrálo. Přišla jsem blíž a oba na mĕ upřeli své pohledy. Zahledĕla jsem se do očí Orisela a pak do očí toho druhého. Oba mĕli prázdné pohledy jakoby jim nĕkdo zatřel mysl.
"Oriseli?"
Ani se nepohnul. Udĕlala jsem krok k nĕmu a on po mĕ okamžitĕ vystartoval zuby. Spadla jsem na zem a podřela si celou levou ruku. Ustoupila jsem a on se na mĕ znovu vrhl! Uskakovala jsem a Ballur se zneviditelnil. Začal Orisela všemožnĕ otravovat což šlo tĕžko přez jeho šupiny. Teď by se mi tu hodil dračí mág! V mysli jsem vidĕla Darow. Myšlenku jsem zahnala a schovala se do nejbližšího domu. Opřela se ke zdi a až teď můj mozek postihl to co se stalo. S pláčem jsem se svezla na zem. S breku mĕ probrala Lectasa. Ozval se mi v hlavĕ její krákavý havraní hlas.
"On to neudĕlal schválnĕ, Ravennë. Zamysli se!"
Ballur mi přistál na kolenech a já se zhluboka nadechla.
"Máš pravdu. Musím tomu přijít na kloub...Dva jsou horší než jeden..."
Zvedla jsem se a Ballur začal poletovat okolo mĕ. Vidĕla jsem jak Orisel s tím druhým Wyvernem odcházejì a krouží okolo domu. Stál uprostřed vesnice a byl neporušený. Najednou jsem znou uvidĕla toho muže. V ruce mĕl červený kristal! Už jsem onich slyšela. Pomocí kristalu můžete ovládnout jednoho draka, ale ten muž nejspíž vì, že i Wyverna! Slyšela jsem jeho poveli a aby oba zničili zbytek vesnice kromĕ toho domu. Počkala jsem až odešli a rozbĕhla se zaním. Dobĕhla jsem do domu. Muž šel zrovna po dřevĕných schodech nahoru. Šla jsem zaním. Vešla jsem do malé místnosti. Muž ležel rozvalený v posteli a spal. Vzala jsem drahokami a rozbĕhla jsem se pryč. Muž mĕ bohužel asi slýšel a rozbĕhl se zamnou. Pustili jsem se dosebe hned před domem. Boj netval dlouho. Hodlal mĕ zabít a já nemĕla jinou možnost. Muži jsem namístĕ dýkou probodla hrdlo. Jeden drahokam jsem zničila a druhý deaktivovala a schovala do kapsy. Nĕkdy se bude hodit. Wyvern podĕkoval a vrátil se do Eorsu. Vylezla jsem na Orisela a letĕli jsme domů. Usmála jsem se, když přístál kousek od Beristlie. Sesedla jsem a s Ballurem v závĕsu šla domů. Nakonec jsem si vzala nĕco k jídlu a rozhodla se, že královnĕ řeknu vše zítra. Večer jsem zkoumala červený drahokam a hodlala onĕm zjistit víc. 

5)

Sedĕla jsem na židli a pozorovala Paradixe. Už nĕjakou chvíli chodil sem a tam po domĕ. Znudenĕ jsem se podívala z okna, kde jsem vidĕla malého chlapce hrajícího si s Aurukem. Najednou se mi v hlavĕ ozvala Lectasa; "Ahoj! Nemáš náhodou tu misi?". Lekla jsem se a spadla ze židle. Zvedla jsem se do sedu a držela se za hlavu. Vmžiku se předemnou objevil Ballur a se starostlivým zahoukáním mi sedl na kolena. Podívala jsem se na nĕj a lehce kývla hlavou až mi vlasy spadly do obličeje. Povzdychla jsem si. Lectasa znovu promluvila;"Promiň...".Usmála jsem se a zvedla se."Nevadí. Jštĕ jsem si nezvykla a navív jsem se lekla..."Rozesmála jsem se. "Co tvoje mise?""Jaká?"Zatvářila jsem se nechápavĕ a sledovala Paradixe. Procházel se a vypadalo to, že nĕco hledá."Tu co jsi dostala včera od královny. Zjistit co ničí obilí, které potřebujeme.""Aha. Nato jsem zapomnĕla...Tak jdeme!"Kývla jsem na Ballura a vyrzila k Paradixovi. Otočil ke mĕ hlavu a kývl. Vzala jsem si dýky a oblékla se. Vyrazila jsem ke dveřím a otevřela jsem je. Vyšla jsem před dům a zamířila k poli s záhadnĕ mizícím obilím, když jsem došla na místo a uvidĕ celé pole úplnĕ černé spadla mi brada. Tohle museli udĕlat draci! Nikde žádný nebyl a já nevĕdĕla co dĕlat. Nakonec mi došlo, že potřebuji nĕkoho kdo jim rozumí. Jediný Dračí mág, kterého jsem dobře znala byla Darow. Rozbĕhla jsem se s Paradixem a Ballurem v závĕsu. Zastavila jsem před domken a zaťukala. Ze dveří vykoukla Darow."Darow!Já...Já..."Nemohla jsem se vydýchat."Potřebuji tvoji pomoc."Darow se zatvářila nechápavĕ."Co se dĕje Ravennë.""Dostala jsem misi a...No prostĕ. Myslím si, že zaty pole můžou draci" "Draci? Co?" Je ještě víc popletená. "To nemůže být... jak jsi na to přišla?""Vĕtšina polí je úplnĕ spálená."Vysvĕtlí. Její pohled tiká z Darow k nedalekému poli. Podívá se k poli. "Dobře, jdeme. Zjistíme, jestli to opravdu jsou draci. A jestli jsou, vymyslíme, co dál. Pokud možno bez zabíjení."Zatváří se trochu dotčenĕ. Zabíjet nĕco živé nebude nikdy. Tedy pokud nebude muset. Otočí se a s Darow v závĕsu se rozbĕhne k onomu poli. Zatváří se trochu dotčenĕ. Zabíjet nĕco živé nebude nikdy. Tedy pokud nebude muset. Otočí se a s Darow v závĕsu se rozbĕhne k onomu poli. Zastavily jsme u pole a vzala jsem kus uhořelého stébla. Ukázala jsem ho Darow. "Už mi věříš?" Zkoumá stéblo. "Hm... může to být drak, ale také nemusí." Klekne si a do ruky nabere popel. Žmoulá ho mezi prsty. Nakonec se rozhlédne kolem. "Asi to opravdu udělal drak. I když se mi na tom něco nezdá." Zamyslela jsem se. "Jak ho ale teď najdeme?" V hlavĕ jsem mĕla nápad a tak jsem se otočila k Darow. "Potřebujeme nĕkoho s dobrým čichem." Neunikl mi úsmĕv. "Co je to?" Vyhrkla Darow.Ukázala jsem jí drahokam."Tohle jsem sebrala jednomu muži. Dokázal stím ovládat Wyverna! Dokonce i na Orisela to fungovalo a já pořád nevím co je to zač. Vím, že stím můžeš ovládat jednoho draka nebo Wyverna a že je jich jenom pár, ale víc nevím." Posmutnĕle jsem sledovala drahokam., který zářil čím dál víc. "Dej to pryč!" Vykřikla Darow a chytila se za hlavu. "Vysílá to takové... divné vlny. Bolí mě z toho hlava. Znám ten kámen, dej ho prosím pryč."Kámen jsem rychle schovala do kapsy, kde přestal zářit. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se. Mĕla jsem strach a protože Darow byla asi jediná, kdo vĕdĕl kčemu drahokam slouží a jak zvrátit jeho moc. Na rameni se mi objevil Ballur. "Ano, už je to dobré." Přikývla po chvíli. "Nesnáším takovéhle kameny. Ovládat draky? Proč?" Zavrtěla hlavou."Netuším."Sklopila jsem hlavu ale najednou jsem uslyšela dunĕní. Zachvíli přednámi stál černý drak. Nezmohla jsem se na slovo. Neustále pozoroval moji kapsu a třepal hlavou jako s nĕčím uvnitř bojoval. Nechápavĕ jsem na nĕj hledĕla než mi to došlo. Bouhla jsem do medailonu, který zčernal a drak přestal třepat hlavou. V hlavĕ jsem mĕla strach; Netuším s čím si zahrávám. Darow se okamžitě postavila přede mě. Dívala se drakovi do očí. Natáhla k němu ruku. "Tawima." Řekla. Nechápavĕ jsem ji sledovala. Drak nĕco zamumlal ale v tváři mĕl podezřelí výraz. Tĕkala jsem pohledem na nĕj a Darow. Zůstala jsem radĕji mlčky ale v očích jsem mĕla spoustu otázek. Darow se dotkla drakovy tlamy. Něco zasyčela. Drak se pohnul a zalezl do své jeskyně. Darow se na mě otočila. "Nějací muži nu z legrace otrávili kořist, proto spálil to pole. Byl rozzuřený."Koukla jsem se za Drakem. "Snad už se to nebude opakovat." Řeknu doprázdna."Tak je na čase se vrátit domů." Zahledĕla jsem se na oblohu a pak na Darow. "Tak dĕkuju za pomoc Darow..."Usmála jsem se. Zachvíli vedle mĕ přistál Orisel. "Chceš svézt?" "Ne, děkuji." Usmála se Darow. Z nebe se snesl gryf a přistál vedle ní. "Děkuji, že jsi za mnou přišla. Zatím se měj!" Zahalekala. Naskočila na gryfa. Zamávala mi, zakroužila na nebi a odlétala pryč.Vylezla jsem na Orisela a zamířila na hrad vše oznámit královnĕ. V duchu jsembyla ráda za své přátele.

6)

Vyšla jsem z hradu a zamířila k branám Beristlie. Podle toho co jsem slyšela u královny jsem mĕla za úkol napravit škody po nedávné bouři. Beristlie to obstála zacož jsem byla ráda, ale její okolí ne. Přehradilo se nĕkolik řek a potoků, které začali víc ničit okolní vesnice. Máchnutím ruky jsem zavolala Orisela, který potĕšenĕ zavrčel na pozdrav. Usmála jsem se. "Dneska nám musíš pomoct." "Já vím..."Odpovĕdĕl. Došla jsem k branám Beristlie, kde čekala posila asi dvaceti vojáku v čele s Rodnim! Otočila jsem se knim a než jsem cokoli řekla Rodney mĕ předbĕhl. "Vojáci! Dnes budeme odklízet kmeny, které přehradili nĕkteré řeky a potoky. Budeme potřebovat každou pomoc, takže i vaše společníniy!" Mávl rukou a vedle nĕj se objeví menší drak. Okolo vojáků se začnou objevovat vlci,pumy a jiná stvoření. Kývla jsem a vedle mĕ se objevil Orisel. "Poletím napřed. Setkáme se u řeky severnĕ od Beristlie!"Vyhoupla jsem se Oriselovi na hřbet a vidĕla jsem Rodnyho jak kývnůl a s posilou vyrazil. Pobídla jsem Orisela, který se spokojeným zamručením vzletĕl. Přeletĕl nad hlavami vojáku, kteří ho sledovali s obdivem. V mysli jsem mĕla otázku..."To jsem v Beristlii jediná, kdo má Wyverna, Oriseli?" Zašeptala jsem. Orisel pohodil hlavou a zakroužil nad místem, kde jsme mĕli začít. Přistál a zem se mírnĕ otřásla. Seskočila jsem a poplácala ho po krku. Beristliiská řeka se vylila z břehů a okolo bylo nespočet vyvrácených stromů a zbytky vĕtví. Vedle mĕ se objevil Paradix s Ballurem a začali odtahovat menší vĕtve na hromadu. Vzala jsem do ruky silnĕjší vĕtev a táhla ji na hromadu. Zachvíli jsem slyšela hlasy vojáků, kteří nejspíž začali odklízet cesty k řece. Podívala jsem se na řeku, která se každým dnem vracela co svého koryta. Orisel chytil do svých pařátů nejbližší vyvrácený strom a stĕží se vznesl."Oriseli! Támhle!"Ukázala jsem na menší hromádku vyvrácených stromů, které tam nanosili vojáci a já. Paradix vzal do zubů vĕtší vĕtev a málem spadl, když se mu ho podařilo vytáhnout z pod kamene. Rozhlédla jsem se po okolí. Hromada dřeva se zvĕtšovala a nabývala na objemu. Hromady vĕtví už byli vyšší než mi. Koukla jsem na Orisela, který chytil jeden z nejstarších a nejtluščích stromů. Podařilo se mu částečnĕ strom zvednout. Najednou se ozvalo *Křup* a Orisel strom okamžitĕ pustil. Zachvíli jsem vidĕla draka Rodnyho jak Oriselovi pomáhá s oným stromem. "Dávejte pozor!"Křikla jsem, když nám strom přenášeli nadhlavou a málem jim spadl. Orisel jen mručivĕ s pošklebkem zabručel a hledĕl si svého. Konečnĕ byli všechny stromy a vĕtve na hromadách dost daleko od řeky. Kývla jsem na Rodnyho a vojáky."Zde máme hotovo...Takže vyrazíme...Tudy!"Kývla jsem hlavou nadruhou stranu od řeky."Je tam potok, který se přehradil a začal si hradit cestu k vesnici."Dořekla jsem a otočila se znovu k vojákům. Rodny kývnůl a s vojáky vyrazil, přejít řeku...Vyskočila jsem Oriselovi na hřbet a poplácala ho."Pašák!""Ještĕ abych nebyl!"Zamručel. Usmála jsem se. Orisel zamával křídli a vznesl se. Koutkem oka jsem vidĕla Paradixe, který hledal suchou cesgu přez řeku. Než jsem stačila o nĕco poprosit Orisela, byl Paradix ten tam. Pokrčila jsem rameny a mrkla na Orisela, který se rozletĕl smĕrem k potoku. Začal kroužit u onoho potoku a to co jsem tam vidĕla mĕ vidĕsilo. Desítky možná stovky mrtvých zvířat. Orisel přistál a já se smutkem sesedla. Kvůli Amildii jsem cítila bolest. V návalu bolesti jse mi podlomili nohy. Tolik pocitů tĕch ubohých zvířat. Chvíli mi trvalo než jsem se dala do kupy. Nechápala jsem proč je u potoka vĕtší spoušť než u řeky. Pak mi to došlo. Bouře šla tímhle smĕre, takže musela být mnohem silnejší a navíc to vypadalo, že tu nĕjaký vesničan mĕl dobytek. Otočila jsem se a vidĕla Orisela nést v pařátech menší strom. Najednou jsem uslyšela hlasy vojáků a Rodnyho. Jejich hlasi plné únavy se zmĕnily v hlasi dĕsu. Podívala jsem se znovu na mrtvá tĕla a zaplavila mĕ nesnesitelná bolest. Rychle jsem odvrátila pohled."Rodny? Odklidíte s vojáky támhle ten úsek!"Ukázala jsem ke zvířatům. Stálo mĕ dost sil, aby se mi netřásl hlas nebo abych nezačala hroznĕ koktat. Rodny si nejzpíš uvĕdomil proč jsem to řekla a kývl. Mávl rukou k vojákům, kteří se dali do práce a začali odnášet tĕla. Otočila jsem se a vzala nĕjaké vĕtší vĕtve a táhla je na hromadu. "Teď by se mi hodila ta....levitace?"Zamumla jsem. Vedle mĕ se objevil Padarix s vĕtví v puse."Doufám, že tohle je poslední potok nebo řeka co jsme uklízeli! Ať si to ta vesnice támhle uklidí sama, ne? Naše starost to není..."Zašklebyl se, ale bylo mi jasné, že to nemyslí vážnĕ."Kdybys žil v té vesnici a v noci by tĕ probudil chlad vody, promrzl by jsi a mĕl bys starosti stím opravit to co ta bouře ve vesnici napáchala a navíc odklízet tohle je naše práce."Odpovĕdĕla jsem mu a položila vĕtve na hromadu."Tohle je TVOJE prác."Zamumlal a pustil vĕtve."A tĕch vojáků támhle. Mi jsme tu...dobrovolnĕ."Zamumlal a začal vyplyvovat jehličí, které mu zůstalo v tlamĕ."Jasnĕ.."Odvĕtila jsem a otřela si pot z čela. Rozešla jsem se pro další vĕtve. Začalo se stmívat a já hodila na hromadu poslední vĕtev. Usmála jsem se. Předemnou se objevil Rodny s unavenými vojáky."Máme hotovo..."Podívala jsem se na hromady."Vyrážíme domů!"Rozkázal Rodny a s vojáky se vydal na cestu zpĕt. Vojáci si spokojenĕ povídali a já nasedla na Orisela. Paradix zmizel zpĕt do Eorsu a já poplácala Orisela. "Letíme!"Zamával křídli a vzletĕl. Netrvalo dlouho a dorazili jsme do Beristlie. Seskočila jsem z Orisela a podĕkovala jsem mj. Mávla jsem rukou a on zmizel. Vešla jsem k sobĕ domů, kde se mi okamžitĕ naskytl pohled na Ballura s Aranixem. Musela jsem se zasmát. Vzala jsem si zbytek svého ovocného salátu a potom si šla lehnout. Aranix se stočil na posteli vedle mĕ a usnůl. Rozhodla jsem se, že královnu informuji zítra.

7)

Vešla jsem do knihovny, kde na mĕ už čekala Pher. Mírnĕ jsem se uklonila.
"Pher? Sem tu kvůli té misi?"
Zeptala jsem se. Pherenikés kývla.
" Blízko Beristlie se objevili piráti. Okrádají lodě. Jsou nebezpečně blízko pobřeží. Bojím se, že se vylodí, a ublíží nevinným lidem. Potřebuji někoho, aby piráty kontroloval."
Její hlas byl naprosto klidný. Já ovšem díky Amildii cítila nervozitu, kterou mĕla uvnitř sebe. Kývla jsem.
"Tak já se toho ujmu Pher..."
Usmála jsem se. Pher mi úsmĕv nesmĕle oplatila. Nejspíš jí piráti trápili delší dobu a byla ráda, že se úkolu nĕkdo ujal.
"Mĕla bych vyrazit..."
Zamumlala jsem a otočila se a vyrazila ke dveřím knihovny. Otevřela jsem je a vešla do chodby hradu. Zamířila jsem ven. Stála jsem chvíli před Beristliinským hradem a nakonec povolala Orisela. V duchu jsem si vynadala, že jsem si ještĕ nekoupila Lisie. Došla jsem k Oriselovi.
"Oriseli! Budeme spolu hlídat piráty."
Zazubyla jsem se. Tĕšila jsem se na klidnou misi, ale to jsem netušila co mĕ čeká. Vyšplhala jsem na Orisela.
Ihned by odpovĕdĕl. Byla jsem ráda, že stejnĕ jako nĕkteří draci umí i Orisel elfsky.
"Takže k pobřeží?"
Nebyla to úplnĕ otázka, ale já i tak kývla. Doufala jsem, že nakonec piráti odplují pryč a nechají nás i naše lodĕ napokoji. Zamávl křídli a zamířil k pobřeží.
"Tohle bude zajímavé, Oriseli..*
Zamyslela jsem se. Orisel souhlasnĕ zamručel. Netrvalo dlouho a doletĕli jsme k pobřeží. Orisel přistál na nejbližším *kopci* kousek od pobřeží. Byl odtud nádherný výhled na moře. Chvíli jsem se jen rozhlížela a pak uvidĕla loď. Byla to loď nĕjakého obchodníka. Nakrčila jsem čelo. Buď piráti odpluli nebo čekají na vhodný okamžik, ale určitĕ by nenechali takovouhle šanci být. Znovu jsem vylezla na Orisela a polácalo ho po krku. Spokojenĕ zamručel a vzletĕl smĕrem k lodi. Mĕla jsem pravdu. Jen jsme nadní s Oriselem zakroužili objevila se druhá loď, která byla vĕtší a s černou vlajkou a pirátským znakem na ni. Musela jsem jednat. Pobídla jsem Orisela, který složil křídla k tĕlu a pustil se střemhlav dolů. Vyrovnal svůj led tĕsnĕ nad vodou okolo pirátské lodi.
"Budeme muset víc trénovat."
Zašeptala jsem spíž do vĕtru.
"Mi!? Jen já!"
Zašlebyl se. Oplatila jsem mu úšklebek. Orisel přistál na lodi obchodníka. Ten mĕ nejspíš poznal, ale než ztihl nĕco říct náznakem jsem ho poprosila ať mlčí. Opravdu mlčel. Z druhé lodi jsem uslyšela řev kapitána lodi.
"Kdo jsi!? Co chceš v našich vodách!? Tahle loď je naše i ten obsah je náš!!!"
Provokativnĕ jsem se usmála jejich loď byla asi dva metry od obchodníkovi.
"Kdo jsem není důležité...Vaše vody? To si nemyslím...a tahle loď je moje!"
Zasmála jsem se jen naoko. Obchodník stále mlčel a čekal na vývin situace. Kapitán se zašklebyl.
"Neustupuju! Chlapi na ni!!!"
Zařval a já jen v klidu čekala. Jeho řev přerušil Orisel svým řevem. Orisel varovnĕ roztáhl křìdla a znova mohutnĕ zařval přičemž ukázal svůj jedovatý trn na konci ocasu. Orisel skvĕle odvádĕl pozornost a já řekla obchodníkovi svůj plán. Odstrčila jsem ho a zmocnila se kormidla. Orisel zamával křídli a loď zrychlila. Otočila jsem se a pobavenĕ sledovala výrazy pirátů a naštvaný výraz kapitána. Zachvíli loď doplula ke břehům. Obchodník mi podĕkoval a daroval mi takzvaný náhrdelník z Mĕsíčních kamenů. Vzala jsem ho a připla si ho na krk. Byl nàdherný- modré a bílé kamínky zářili na slunci jako drahokami. Vyhoupla jsem se znovu na Oriselův hřbet. Vĕdĕla jsem, že do Beristlie proplouvá tolik lodí, že nemám šanci je ochránit a k tomu moje mise byla hlídat je, aby neublížili na břehu. V mysli jsem mĕla nekonečno otázek. V tom okamžiku se mi v hlavĕ ozval krákavý hlas Lectacy.
,,Jaký je plán, Ravennë?"
,,Budu se k nim muset přidat a vyzvĕdĕt víc...Záleží jestli se budu muset nechat chytit nebo mĕ příjmou do posádky, očemž pochybuju..."
,,Protože jsi kapitánovi vzala to co chtĕl?"
,,Jo proto.."
Odpovĕdĕla jsem otrávenĕ. Převrátila jsem oči v sloup a pobídla Orisela k letu. Zamával křídli a vzlétl. Orisel zakroužil nad pirátskou lodí a přistál na ní. Bĕhem okamžiku se okolo nás objevili všichni piráti zachvíli i kapitán lodi a pirátů. Orisel varovnĕ zavrčel a ukázal zuby. Piráti trochu couvli, ale ne omoc. Kapitán se ani nechnůl a jen vyčkával na vhodnou situaci.
,,Co pohledáváš na mojí Whisper!?"
Procedil skrz zuby a mračil se dál. Mezitím jsem na lodi zahlédla pár společníků. Nejčastĕji Pumy a vlky.
,,Co bych asi mohla chtít?"
Zeptala jsem ss ironicky.
,,Chci se k vám přidat. Potřebujete mĕ.."
Provokativnĕ jsem se usmála. Kapitán udĕlal krok blíž a Orisel varovnĕ zachrčel. Pohybem ruky jsem ho uklidnila. Kapitán stál cca dva kroky ode mĕ.
,,Fajn, za zkoušku nic nedám."
Jeho ůsmĕv pokud se tak tomu dalo říkat byl bodlý. Zaváhala jsem. Začal chodit okolo mĕ a podkopl mi zničeho nic nohy. Spadla jsem na zem a uhodila se do hlavy. Poslední co jsem slyšela byl Oriselův řev. Omdlela jsem. Probudila jsem se v podpalubí svázaná u trámu. Snažila jsem se vysvobodit, ale bolest hlavy byla silnĕjší a já znovu nachvíli omdlela, když jsem se znovu probudila byla jsem pořád přivázaná v podpalubí. Snažila jsem se uklidnit a nepokoušela se utéct. Najednou jsem mĕla v hlavĕ strach. Strach o Orisela...Co mu udĕlali mezitím co jsem spala? Zavalil mĕ pocit dĕsivé nervozity. I tak jsem doufala, že se vràtil sám odsebe do Eorsu, ikdyž otom jsem pochybivala. Ozvalo se vrzání a hlas. Zachvíli jsem stála pořád svázaná na palubĕ. Muž, který mĕ chytil za paži opravdu pevnĕ promluvil ke kapitánovi. V hlase mĕl podřízenost.
,,Co sní budeme dĕlat kapitáne?"
,,Předhodíme ji žralokům!!!"
Ozval se jeden muž z davu pirátů předemnou. Najednou z davu vystoupila žena kolem asi třiceti let.
,,Podle mĕ se nám ta elfka bude hodit!"
Zamumlala a vypadalo to, že má na kapitána velký vliv protože jen kývl hlavou a prohrábl si vousy.
,,Nepustím ji...ale ten její drak se nám bude hodit.."
Usmál se. Můj pohled se zabidl k síti. Loď byla dost velká nato, aby na palubĕ vezla Wyverna a i tak mĕla místo na náklad.
,,Oriseli!"
Pokusila jsem se vysmeknou a on zvedl hlavu a s nadĕjí zavrčel. Pokusil se dostat ze sítĕ ale okamžitĕ ho přidrželi. Ocas neboli trn mĕl obalený v pytli, aby nikoho nezabil. Ještĕ jednou vztekle zavrčel a pokusil se osvobodit. V hlavĕ jsem mĕla jasno. Nepovolat žádného z mích společníků pokud by to nebylo nezbytné. Kapitán ke mĕ přistoupil.
,,Přivažte ji ke stĕžni! Ať neuteče!"
Rozkázal. Muž cukl a já málem spadla na zem. Přivázal mĕ a já potřebovala zjistit jaké jsou jejich plány. Byl skoro večer a na palubĕ bylo ticho. Snažila jsem se poslouchat, ale bylo to k ničemu. Neslyšela jsem nic. Musela jsem povolat nĕkoho mrštného. Mého nového společníka.
,,Paragriiwo!"
Zašeptala jsem do vĕtru a předemnou se objevila štíhlä postava jakoby vlka s rohy...Sedla si kousek ode mĕ.
,,Chceš osvobodit?"
Ozval se mi v hlavĕ její sametový hlas.
,,Ne, Paragriiwo támhle..."
Ukàzala jsem na dveře kapitánovi kajuty. Jen kývla a pochopila.
,,Vše zjistím...Nevšimnou si mĕ.."
Zavrčela a zmizela ve tmĕ. Čekala jsem docela dlouho. Zachvíli už všichni spali a konečnĕ se objevila Paragriiwa.
,,vím vše."
Zavrnĕla a lehla si naproti mĕ.
,,Povídej."
Pobídla jsem ji a očekávala snad milion různých scénářů a problémů, nebo taky plánů jak se odsud dostat nebo jak nepřijít o život.
,,Nechystají se ke břehu protože tam královna poslala stráže, ale odsud nehodlají odjet..."
,,To je super, ale zároveň špatnĕ...."
Rozhlédla jsem se. Bez mapy budou ztraceni...
,,Paragriiwo...Seber jim mapy a rozbij komopasy nebo cokoli co by jim pomohlo určit smĕr."
Kývla a její štíhlé černé tĕlo zmizelo ve tmĕ. Teď jsem povolala Ballura s Paradixem.
,,Ballure pomůžeš Paragriiwë zničit mapy a kompasy atd..."
Zamával křídli a zmizel stejným smĕrem jako ona.
,,Paradixi?"
Zašeptala jsem, ale ve tmĕ jsem ho nevidĕla. Zachvíli jsem cítila jeho dech na rukách. Podařilo se mu překousat má pouta. Zvedla jsem se a prohlížela si své zedřené ruce. Rychle jsem otočila kormidlem a poslala loď špatným smĕrem. Zachvíli jsem uvidĕla Paragriiwu s mapou v puse a Ballurem se svitkem.
,,Zahoďte to do vody."
Paragriiwa hodila mapu do vody, ale Ballur mi podal svitek s plánem Beristlijského hradu. Vzala jsem ho a schovala. S pomocí všech jsme osvobodili Orisela. Vyhoupla jsem se mu na hřbet zrovna, když všichni přibĕhli.
,,Sbohem!!!"
Usmála jsem se a pobídnula Orisela. Mávnutím ruky všechny odvolám do Eorsu. Zachvíli jsme byli v Beristlii. Vedĕla jsem, že tohle královnĕ říct musím a předat jí plánek. Vzala jsem do ruky náhrdelník a vydala se nahrad.

8)

Dupot kopyt se rozléhal krajinou a já se usmívala. Konečnĕ byla Lisie moje...Amildií jsem jí vše zdĕlila a onapřidala do trysku. Kousek za námi bĕžel Rex s Paradixem v závĕsu. Vítr mi cuchal vlasy a nahánĕl mi je neposednĕ do obličeje. Roztáhla jsem ruce.
,,Miluju svobodu a volnost!"
Zakřičela jsem spíž prosebe a užívala si onu volnost a svobodu než se mi v hlavĕ ozvala Lect.
,,Svoboda a volnost počká....",
,,Práci mám hotovou."
Zašeptala jsem nechápavĕ. Lect jen s pobaveným hlasem pokračovala.
,,Ne,ne,ne máme domácí úkol!"
Zasmála jsem se. Lect mĕla zase pravdu. Lisie zastavila a vyrazila krokem.
,,Jak, ale odhalíme toho zlodĕje a padĕlatele šperků?"
Vyslovyla jsem svoji otázku nahlas. Paradixův hlas mi zahučel v hlavĕ.
,,Pomůže nám Rex!"
V tomhle mĕl Paradix pravdu. Rexův nos byl to nejpřesnĕjší a nejlepší čemu se dalo vĕřit. Rex pobavenĕ vyštĕkl a dohnal krok s Lisie a mnou na hřbetĕ. Sáhla jsem do brašny, kterou jsem mĕla přehozenou přez rameno. Bylo vní pár gardonů, dýka, pläšť a pár jablek. Vytáhla jsem dvĕ červená jablka. Jedno jsem nabídla Lisie a druhé snĕdla sama. Zadívala jsem se mezi stomy a zamyslela se. Z myšlenek mĕ vytrhlo Lisiino zařehtání. Nechäpavĕ jsem nani koukla než mi došolo, že jsme zpátky v Beristlii nebo spíž před branami Beristlie. Seskočila jsem z Lisie a rukou jí naznačila, aby mne následovala. Skočila jsem si do stájí pro jednoduchou uzdečku a dala ji Lisie. Nerada jsem dávala koním sedla, uzdy nebo udidla...Ale nĕkdy to bylo potřeba a já se stím musela smířit. Chytla jsem otĕže a zamířila ke stánku se šperky. Chvíli jsem si je prohlížela a nakonec usoudila, že jsou pravé. Už jsem mĕla pokrk neustálého řvaní obchodnìků, kteří se snažili upoutat pozornost.
,,Kupte si chleba!"
,,Bižutérie! Levná Bižutérie!."
Povzdychla jsem si a šla k dalšímu stánku. Prodavač zde byl velmi nervózní a nešikovný. Vypadala to, že pracuje s donucením. Nĕjaký muž-asi šéf. Si ho zavolal a začal sním rozmlouvat.Nenãpadnĕ jsem se zaposlouchala do rozhovoru jeho a jeho šéfa.
,,Opovaž se vykládat,že ty šperky sou podvrh!"
,,Šéfe, ale oni sou opravdu pod-."
,,Tady se to nikdo krom nás dvou nedozví! Jasný!?"
,,Ne! Lidi by mĕli vĕdĕt pravdu! Otom, že je okrádáte!"
,,Nezapomeň, že pořád můžu zabít Dawarixe a Sunshina! Takže sklapni a prodävej!"
,,Ano šéfe..."
Sklopil pohled a dostal facku. Okamžitĕ se snažil šperky prodat. Já byla na řadĕ a chvíli na nĕj jen koukala než jsem si vzpomnĕla na svůj původní plán. Vzala jsem do rukou jeden šperk s velkým krystalem a prohlížela si ho. Na první pohled vypadal drahokam opravdovĕ a vĕrohodnĕ. Avšak na dotyk to bylo nĕco úplnĕ jiného. Chvíli jsem si ho prohlížela a nakonec usoudila, že je to sklo. Na tĕhle špercích musel ten chlapík hodnĕ zbohatnout a kdo ví kolik jich už prodal. V mysli mi bylo líto mladého prodavače a musela jsem zjisti, kde všude šperky jsou. Musela jsem zabránit jejich nakupoväní. Všem okolo jsem řekla, že šperky jsou podvrh a nemají skoro žádnou cenu. Byl už skoro večer a nikdo si šperky nekoupil. Kotkem oka jsem zpozorovala mladého obchodníka, který se svĕšenou hlavou balil šperky, které zbyly. Zachvíli se obĕvil jeho šéf a začala křičet na celé kolo.
,,Ty! Zabiju je oba!"
,,já,já, ale..-"
,,Ty, ty, ty ....za tohle ponesou následky!"
Obchodník si klelk na kolena a začal prosit. Okolo už kromĕ mĕ,Lisie a Rexe nikdo nebyl.
,,Nedĕlejte to! Prosím! Já udĕlám cokoli!"
Naříkání obchodníka se linulo krajinou. Okamžitĕ jsem pustila oteže a nevrle se obořila na onoho šéfa.
,,Nechte ho být!!!"
Okamžitĕ se zasmál a vztekle mĕ sledoval.
,,Tohle panenko není vaše starost, ale moje!"
Mĕla jsem sto chutí se na nĕj vrhnout, ale ovlädla jsem se.
,,Nĕco mu udĕlejte a budete mìt co dočinĕní tady s Rexem nebo mou dýkou!"
,,Tenhle voříšek? Pcha! Vsadím se, že jsou to jen keci!"
,,Opravdu?"
Ušklíbla jsem se a Rex hlasitĕ zavrčel a odhalil tesáky. Muž zmlkl a a nastavil ruce, aby se bránil. Rex, ale nehnutĕ sedĕl a vrčel. Usmála jsem se a mladý obchodník se pokudil utéct, ale zamířil ke kočáru, kde ho chytli další dva muži a přitiskli ho k zemi. Muž se zasmál a zapískal.
,,Konec hraní, dĕvenko!"
Vedle nĕj se objevil bílý drak s šedými křídli a bílä vlčice.
,,Gadixo na nĕj!"
Ukázál na Rexe, který varovnĕ vyštĕkl a stopl si do bojového postoje. Vlčice se na Rexe okamžitĕ vrhla a zschvíli byla vidĕt jen dvou barevná hromada chlupů.,,Vem si ji."
Přikázal s klidem muž. Usmála jsem se a povolala Orisela. Orisel mocnĕ zařval a vrhl se na draka. Verhla jsem se na muže s mojí dýkou. Byl to velmi dobrýbojovník. Otočila jsem se protože jsem uslyšela kňučení. Rex držel pod sebou zakrvácené bílé tĕlo vlčice a on sám mĕl šrámi na břiše a krku.
,,Výbornĕ Rexi!"
Vĕdĕla jsem, že vlčici nezabyl, ale i tak už nebude schopná bojovat. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem nevidĕla Lisie. Najednou jsem spadla na zem a uhodila se do hlavy. Okamžitĕ jsem vyskočila na nohy a zabodla dýku mužovi do ramena. Ten jen bolestivĕ zařval chytil se za rameno a poklekl na kolena. Kvůli amildii jsem málem nesnesla bolest, ale nakonec se mi ji podařilo ovládnout. Rex mi přibĕhl k noze a já se rozhlížela po Oriselovi. Držel draka u zemĕ a naštvanĕ vrčel.
,,Oriseli!"
Zavolala jsem ho ve chvíli, kdy se drak vrátil do Eorsu stejnĕ jako bílá vlčice.
,,Díky za pomoc příteli."
Zašeptala jsem a mávla rukou načež Orisel zmizel. Podrbala jsem Rexe za uchem a podívala jsem se smĕrem k vozu, který tu už nebyl.
,,Rexy! Stopa!"
Rex se okamžitĕ rozbĕhl pryč z Beristlie. Uvidĕla jsem Lisí a naskočila jí na hřbet.
,,Honem holka..."
Lisie začala cválat za Rexem a já marnĕ hledala kočár. Zachvíli se objevil na dohled a já pobídla Lisie k trysku. Rex mĕl po boji pořád hodnĕ energie, ale Lisie nestaçil, ale i tak se držel kousek za bĕžící Lisie. Kočár jsme dohnali celkem rychle. Řídil ho jeden z mužů.
,,Lisie! Prosím!"
Lisie ještĕ zrychlila a bĕžela před kočárem. Začala zpomalovat a kočár taky. Muž se marnĕ snažil zahnout nebo zamezit koním, aby nezastavili a bĕželi dál. Naštĕstí byli konĕ udýchaní a brzy zastavili. Seskočila jsem z Lisie a onoho muže strhl k zemi Rex a hlasitĕ vrčel.
,,Výbornĕ Rexi!"
Svázala jsem muže a nařídila Rexovi, aby ho hlídal. Slyšela jsem duhého muže z kočáru.
,,Proč jsme zastavili Ogare!?"
Dveře kočáru se otevřeli a ven vyskočil onen muž. Jen vykulil oči.
,,Ty?''
,,Já?"
Nadzvedla jsem obočí a pustila jsem se do boje. Zachvíli jsem muže svázala. Oba dva jsem dala k boku kočáru a šla se podívat dovnitř. V rohu sedĕl s roubíkem obchodník a vedle nĕj se krčila Mistit.
,,Pomůžu ti"
Rozvázala jsem ho a vyndala mu roubík. Dĕkovnýma očima se na mĕ podíval.
,,Díky! Já i Sunshine ti dĕkujeme!"
Podíval se na Mistat. Oba jsme šli ke koním.
,,Tenhle je múj"
Ukázal na grošovaného konĕ.
,,Dobře. Odvezeme ten kočár a ty dva královnĕ...tam to vyřešíte..."
Obchodník kývl a já oba dva muže dala do kočáru s falešnými šperky. Pobídla jsem oba grošáky a s Lisie za kočãrem vyrazila pro "šéfa a pak ihned na hrad. ***
Vešla jsem k sobĕ a začala ošetřovat Rexovi škrábance.Sedla jsem si do křesla a Rex se mi stočil u nohou. Pozorovala jsem z okna západ slunce a zachvíli usla. Dnes to bylo zajímavé

9)

Probudila jsem jse u sebe a posadila jsem se na postel. Paprsky svĕtla pronikali ke mĕ do pokoje a na krátko mĕ oslepili. Zakryla jsem si rukou oči a zvedla se. Z kuchynĕ se ozvalo zaštĕkání...Vešla jsem do kuchynĕ, kde už Hänä sedĕla a čekala na mĕ. Usmála jsem se.
,,Udĕlám ti palačinky."
Nabídla jsem a ona kývla. Vypadala netrpĕlivĕ a natĕšenĕ. Probudila jsem jse u sebe a posadila jsem se na postel. Paprsky svĕtla pronikali ke mĕ do pokoje a na krátko mĕ oslepili. Zakryla jsem si rukou oči a zvedla se. Z kuchynĕ se ozvalo zaštĕkání...Vešla jsem do kuchynĕ, kde už Hänä sedĕla a čekala na mĕ. Usmála jsem se.
,,Udĕlám ti palačinky."
Nabídla jsem a ona kývla. Vypadala netrpĕlivĕ a natĕšenĕ.
,,Tady máš ty palačinky. Vodu ti hned donesu."
řekla jsem a položila dva talíře s palačinkami, vzala jsem dvě skleničky naplnila je vodou a donesla je na stůl. ,,Tak. Probereme tu tvojí misi. Je to ta, s tou zelení. Že?"
zeptala jsem se a usmívala se
,,Je. Doufám že to půjde hladce a nic se nesemele."
Odpověděla mi a zakousla se do jedné z palačinek.
,,Třeba je někdo polil jedem. Nebo je začaroval, nebo tak"
Řekla jsem jí pár návrhů.
,,no uvidíme. Ale celkem se těším."
Odpověděla mi po pravdě a trochu se zasmála. Dojedli jsme, chvilku si povídaly...
,,Jej! To už je tolik hodin? Měla bych už pomalu vyrazit na tu misi."
řekla a zvedla se ze židle. Pomohla mi umýt nádobí a potom odešla.
,,Ahoj! Ať se zadaří!"
Zavovala jsem za ní ze dveřì a zabouchla je. Opřela jsem se o dveře a sledovala Rexe, který se s Padarixem rozvaloval na sedačce. Otočil ke mĕ hlavu a své modré oči.
,,Konečnĕ volno a klid od práce....."
Zafunĕl a pozoroval mĕ a dobře vĕdĕl proč.
,,Ne, ne, ne.....Máme domácí úkol!"
Zasmála jsem se a Rex mi byl v mžiku u nohou.
,,Budeme tĕ potřebovat Rexi..."
Poplácala jsem ho po hlavĕ a nakrátko se zahledĕla do jeho vĕrných očí. Zamyslela jsem se a nakonec vyrazila s Rexem po boku hloubĕji do Beristlie. Procházela jsem uličkou a uvidĕla brečící ženu. Okamžitĕ jsem k ní přibĕhla a opatrnĕ se zeptala.
,,Stalo se nĕco madam?"
,,Zase nám to rozbilo všechna okna a m-můj syn-synáček zmizel."
,,Já ho najdu.... Nebojte se."
Snažila jsem se uklidnit brečící ženu. Zjistila jsem, že žena má kousek odtud hostinec, který byl už podruhé připraven o všechna okna. Procházela jsem okolo jednoho okna a prohlížela si ho. Tvar a okraje zbylého okna naznačovali, že okno bylo rozbito nejzpíš kamenem nebo nĕčím podobným. Klekla jsem si a prohlížela jsem si zem. Přesnĕ. Stejnĕ jako mi oznamovala královna o rozbitých oknech předtím. Nikde ani střep...Ten kdo tohle udĕlal vĕdĕl, že nesmí zanechat žádnou stopu. Povzdychla jsem si. Rexův nos se v tolika pachcech na jednom místĕ nevyzná. Ještĕ jednou jsem zkontrolovala všechna rozbitá okna hostince a vyrazila k dalšímu domu. Nemusela jsem jít daleko. Uslyšela jsem nadávky jednoho muže jenž vlastnil domek cca třicet metrů od hostince. Pĕstí bouchal do zdi domu a nadával jak posednutý ďáblem.
,,Pane?"
Došla jsem k nĕmu a muž se na mĕ s hnĕvem ve tváři podíval. Vypadalo to, že po mĕ snad skočí a začne nadávat mĕ a všem okolo, ale nakonec se jen z hluboka nadechl.
,,Vy jste ta co to má vyřešit, že?"
,,Jsem, ale to není podstatné. Víte kdo to udĕlal?"
,,Potuloval jse zde jeden muž v černé kápi."
,,Choval se podezřele?"
,,Pochodoval tady...Sem a tam...Pořád hledĕl do oken...Ale nemyslím si, že s tím má nĕco společného. Jsou zde i podezřelejší lidi a navíc do oken nahlíží všichni."
Pohodil rukamama a nĕco si zamumlal pod vousy.
,,Hlavnĕ ho chyťte! Nebo ho začne hledat celé mĕsto...Možná i nato už je pozdĕ."
Jen jsem kývla a šla dál. Cestou jsem vidĕla nejmíň patnáct dalších rozbitých oken. Nenapadalo mĕ, kdo by chtĕl rozbíjet okna? A proč zrovna okna? Hlavní podstata, ale byla čeho tím chtĕl nebo chtĕla dosáhnout. Sedla jsem si na lavičku a rukou si upravila vlasy, které mi neposlušnĕ padaly do oči. Ten kdo to udĕlal musí být ve mĕstĕ. Zítra určitĕ příjde, ale to jsem nemohla riskovat. Zvedla jsem se a poplácala Rexe po hlavĕ. Vyštĕkl nĕjakou odpovĕď a já jsem se usmála.
,,Jdeme se podìvat ještĕ jednou a hledat stopy..."
Zamumlala jsem. Rozešla jsem se smĕrem k jednomu domu s rozbitým oknem a opatrnĕ jsem si prohlížela zem a zbytek skla, které drželo v dřevéných rámech. V pravém dolním rohu se na zbylém skle zachytil kus modré látky. Opatrnĕ jsem vzala látku do rukou...Byl ro zajímavý odstín modré, ale bohužel kousek látky byl moc malý nato, aby ho Rex podle pachu sledoval. Povzdychla jsem si. Zaťala jsem ruku v pĕst a vydala se s látkou v ruce do rúzných hostinců a podobnĕ. Porovnávala jsem barvu látky s oblečením okolo, ale nikdo takovéhle oblečení nemĕl.
,,Já to snad vzdám Rexi."
Zastavila jsem se před nejznämĕjší pekárnou v Beristlii. Rex jen zavrčel a pohledem mĕ varoval, abych nadtím ani neuvažovala. Usmála jsem se a otevřela dveře do pekárny. Vešla jsem dovnitř, kde mĕ pozdravila milá pekařka. Pozdrav jsem jí oplatila a všimla si nĕkolika "zbytků" sklenĕných oken v rohu pekárny. Pekařka si nejzpíš všimla mého pohledu a došla ke mĕ.
,,Včera räno nám rozbili 4 okna."
,,Víte, kdo by nĕco takového chtĕl udĕlat a proč?"
Pekařka jen zavrtĕla hlavou a dala ruce vbok.
,,Ten co tohle udĕlal by zato mĕl zaplatit. A to doslova."
,,Souhlasím s vámi, ale dokud nezjistím, kdo to udĕlal nikomu tím nepomůžu."
Ukázala jsem jí malinký kousek látky.
,,Nevíte kdo nosí takovýhle odstnín modré?"
,,Ano. Tenhle odstín poznäm všude. Patří panu Hamifalovi."
,,Hamifal...To je..."
Rukou jsem si prohrábla vlasy. Pekařka mĕ předbĕhla.
,,Ten pán je sklář a i naše okna jsou odnĕj."
Ukázala na roh rozbitého skla. V levém horním rohu byli iniciály RH. Usmála jsem se a kývla. Vše mi najednou dávalo smysl. Malinký kousek látky jsem strčila do brašny a nešikovnĕ se otočila.
,,Pardon...Asi jsem nato přišla...Nashledanou!"
Rozloučila jsem se a vybĕhla z pekárny a málem vrazila do Rexe, který čekal venku a obezřetnĕ se rozhlížel. Gestem jsem mu naznačila, aby mĕ následoval. Rozbĕhla jsem se ulicí okolo hostince až k vĕtšímu domku pana Hamifala. Vešla jsem dovnitř a zástup cca dvanácti lidí mĕ málem ušlapal. Byly jsme tu namačkanì jako sardinky. Poslala jsem Rexe čekat ven a rozhlédla jsem se. Potřebovala jsem pana Hamfla chytit přímo při činu. Zachvíli v domku zůstal poslední pár lidí. Ve chvíli, kdy se pan Hamifal nedíval a ukazoval typy "nerozbitných" skel do okeních rámů jsem se proplížila do obývací části. Rychle jsem se rozhlédla a uvidĕla na stolku papírek, který jsem vzala a rozbslila. Byli na nĕm všechny domky v okolí a pár znich bylo okřížkovaných červeným křížkem. Dokonce i hostinec mĕl okna okřížkovaná a to byl rozbit dnes ráno. Nebylo pochyb, že za všechno může pan Hamifal. Stiskla jsem pevnĕ papírek v ruce. Co všechno udĕlají lidi pro peníze. Uslyšela jsem kroky a zbĕsile se rozhlédla. Schovala jsem se po jídelní stůl a doufala v neviditelnost. Pan Hamfil si sedl do křesla a zmatenĕ se rozhlédl po stole. Dala jsem si ruku na čelo...Mĕls jsem onen papírek pořád v ruce a panu Hamifalovi jistĕ dojde, že ho nĕkdo musel vzít. Vedle mĕ se objevil Ballur a okamžitĕ jsem mu prsty zavřela na sekundu zobák, aby nezahoukal na pozdrav. Ukázala jsem mu papírek a doufala v pomoc. Nĕkdl nejzpíš přišel dovnitř neboť se pan Hamifal okamžitĕ rozešel smĕrem do "domku". Oddychla jsem si, ale odvahu vylézt z pod stolu jsem nenacházela. Co kdyby se vrátil? Ballur mĕ klovl a upoutal tím moji pozornost a vytrhl mĕ z myšlení na hrozivé scénáře. Popadl papírek a rozletĕl se sním ke stolku. Položil ho na zem vedle nĕj a vrátil se ke mĕ. Zachvíli se pan Hamifal vrátil...Netrvalo dlouho a našel onen papírek na zemi a díky bohu nepojal podezření. Rozbalil papírek a vedle nĕj se objevil Sellim. Pan Hamfil ukazoval na rúzné domky a Sellim přikyvoval.
***
Zamžourala jsem očima do tmy. Pan Hamifal se právĕ zvedal a se Sellimem na rameni mířil ven. Jakmile zavřeli dveře jsem s Ballurem vybĕhla z pod stolu a zamířila zanimi. Pan Hamifal si vklidu prohlížel výzdoby a opravdu mĕl kápy přez hlavu, aby ho bylo co nejménĕ poznat. Vzal kamínek a když zjistil, že je krámek nebo obchůdek prázdný hodil kámen a rozbil sklo. Jeho Sellim mu okamžitĕ pomáhal střepy sbírat, ale sem tam okna rozbil práve tento Sellim. Dál jsem se nato nemohla dívat a vylezla z poza rohu.
,,Ale, ale..."
Došla jsem k nim. Pan Hamifal se vydĕšenĕ otočil. Snažil se najít nĕjakou zbraň, ale žádnou nemĕl. Rex rozhořčenĕ zaštĕkal a ukázal tesáky doprovázenĕ dlouhým vrčením.Nakonec se neochotnĕ vzdal a i se Sellimem, který následnĕ zmizel jsem ho vedla do žaláře. Předala jsem ho vojáků.
,,Dávejte pozor! Má Sellima, který se jak víte umí zneviditelnit. Mohl by utéct."
Vojáci kývli a já vyrazila vše říct královnĕ. Když jsem se vrátila domů s Rexem najedla jsem se a málem usla...Nakonec jsem si šla lehnout, ale vv hlavĕ mi kolovaly Hamifslovi myšlenky...

10)

Bĕžela jsem nekonečným černým tunelem a ono monstrum mĕ dohánĕlo. Otočila jsem hlavu a bĕžela udýchanĕ dál. Monstrum se přibližovalo a já najednou spadla a nemotornĕ se snažila postavit,ale marnĕ. Montrum bylo vysoké postavy a tvarem připomínalo vlkodlaka...Oblečení však mĕlo jakýsi černý nádech a barva nebyla poznat...Jedinou záhadou mi byla tvář monstra, která nebyla vidĕt...Byla jako by ve stínu bez možnosti svĕtla...temnota. Plazila jsem se po zemi pryč, ikdyž jsem nevĕdĕla proč...Strach mĕ pohánĕl kupředu. Monstrum si stouplo vedle mĕ a najednou kleslo k zemi. Z hrdla se ozvalo chraptĕní jak se dusilo vlastní krví....Odplazila jsem se pryč a podívala jsem se na nůž v mé ruce. Byl celý od krve....jeho krve...V hlavĕ mi znĕla otázka, kde sem sebrala ten núž?
S vydĕšeným výrazem jsem se probudila v sedu. Rychle jsem oddechovala...Do pokoje se přiřítil Rex a se štĕkotem vyskočil na postel a olízl mi tvář. Smutnĕ jsem se na nĕj usmála. Tyhle sny mĕ poslední dobou trápili čím dál víc...Po§krabal jsem ho za uchem a on seskočil dolů. Opatrnĕ jsem se postavila převlékla jsem se do modrých šatů a na krk si připla náhrdelník z mĕsíčních kamenů.Zvedla jsem se a vyrazila do kuchynĕ. Sedla jsem si na židli a loktem se opřela o stůl. Bylo to pár minut co tu byl Rodney a královnina stráž s pergamenem. Mĕla jsem radost, že se Phér nechystá ustoupit ze své funkce, ale zároveň jsem přemýšlela, kdo by mohl být jejím "rádcem". Já osobnĕ jsem odmítla. Rozhodnĕ nejsem zdatný mág nebo diplomatický človĕk, ale to mohli lidé posoudit sami. Najednou mĕ vyrušilo krákání.
,,Nezapomeň na ty psy!"
Ozvala se Lectasa a hned poní Raaht.
,,Spíš na pastýře!"
,,Ne! Psy, chudáci!"
,,Bestie jsou to! Vykašli se na nĕ!"
,,Máš štĕstí, že tĕ nemůžu klovnout!"
,,Nechytla bys mĕ! To se vsadím!"
,,Drž zobák holube!"
,,Přestaň se čepířit sýkoro!"
Hlava mi zatřeštila.
,,A dost!"
Vykřikla jsem hodnĕ nahlas. Ti dva se nemohli shoudnout na ničem. Raaht byl paličák a Lectasa jeho pravý opak. Oba zmkli a mlčky čekali.
,,Ještĕ jednou se pohádáte a obĕsím se!"
Teď jsem to, ale brala z humorem. Zvedla jsem se a vzala si brašnu, do které jsem si dala pár užitečných vĕcí a pár Gardonů. Přehodila jsem si jí přez rameno a vydala se ke dveřím, kde už trpĕlivĕ sedĕl Rex.
,,Promiň kamaráde, ale nechci přijít otebe. Takže zůstaneš doma s Paragrriwou."
Rozhodila jsem rukama, a on na mĕ upřel ty svĕ psì oči. Myslela jsem si, že ho nakonec vezmu s sebou, ale strach byl silnèjší. Rozloučila jsem se sním myšlenkou a zabouchla dveře. Šla jsem Beristlií a pozorovala oblohu. Bylo brzo ráno, ale slunce už zářivĕ zdravilo svĕt a omilem oslepovala lidi. Ozvalo se zafunĕní a šum dračích křídel. S úsmĕvem jsem se otočila a podìvala se Oriselovi do tváře. Zdálo se mi to nebo se Orisel vážnĕ sumál? Pomyslela jsem si, ale radĕji to nevyslovila nahlas. Vydrápala jsem se mu na hřbet a rozhlédla se. Dlouhou dobu jsem nesedĕla na hřbetĕ drakovi...Tedy wyvernovi.
,,Letíme Oriseli!"
Ani jsem nemusela říct kam. On to tušil. Stejnĕ jako všechno ostatní. Vidĕl do mĕ stejnĕ jako drak, ale ne tak jako posvátní jednorožci. Zamručel a mávl křídli. Vzlétl a chvíli se jen tak vznášel a pak zamířil k onomu místu. Vystoupal do mraků a já roztàhla ruce. Zavřela jsem oči a užívala si vĕtru a zvuků přírody. Najednou, ale Orisel prudce zatočil doprava a já při své nepozornosti spadla. Letĕla jsem k zemi a vůbec nic jsem nechápala a nebyl čas přemýšlet. Tĕsnĕ před dopadem jse mi zelenĕ rozzářili ruce a zachytila mĕ horda šlahounů. I tak jsem, ale tvrdĕ dopadla na zem. Zamotala jsem se a chytla se za hlavu. Postavila jsem se a rozhléda jsem se, ale netušila jsem, kde jsme. Orisel byl v nedohlednu a já zachvíli uslyšela nĕco svištĕt ve vzduchu...Šíp? Zneviditelnila jsem se a rozbĕhla jsem se za zvukem. Zachvíli jsem uvidĕla muže s dĕlem? Ozval se řev a nĕco obrovského padlo k zemi...Nevydržela jsem to a obořila se na muže.
,,Co si myslìte, že tady jako dĕláte!?"
Muž se trochu překvapenĕ otočil a usmál se. Uslyšela jsem křídla a vedle nĕj přistál drak. Mohutnĕ zařval a muž promluvil.
,,Potřebuju trochu živého zboží."
Usmál se a ukázal na mĕ.
,,Znič ji."
Řekl s klidem a drak se vznesl a rozletĕl se přímo proti mĕ. Začala jsem couvat a najednou se předemnou objevil...Aranix...Najednou vytvořil iluzi a drak se zmatenĕ zastavil, ale potom se znovu vrhl, ale bezvýslednĕ. Aranix ho párkrát udeřil? A oba zmizeli...Aranix vyčerpáním a drak nejspíž taky...Rozzuřenĕ jsem se podívala na muže.. ,,Pusťe toho draka!"Ukázala jsem smĕrem, kde předchvílí byla slyšet rána dopadu tĕla. Uvidĕla jsem na zemi dva draky- mládĕ a matku. Potom mĕ, ale upotal mrukot z leva. Otočila jsem se a uvidĕla i Orisela. Muž se ale otočil a dal se na útĕk. Než jsem se stihla otočit byl pryč.,,Sakra!"Zaklela jsem a rozbĕhla se k dračici a dráčeti. Síť, ale na mĕ byla moc tĕžká...Navíc byla z kovu a nedala se spálit a bála jsem se, že na dráče je moc tĕžká. Naštestí Orisela síť byla z lan. Rozřezala jsem je a Orisel se mocnĕ postavil.,,Osvoboď je...Prosím"Zašeptala jsem a rozbĕhla jsem se k dračici a dráčeti. Orisel popadl síť na dráčeti a pokusil se jí zvednout. Pochvíli už obĕ sítĕ leželi opodál. Dračice si stoupla k odrostlému dráčeti a nĕco dragonsky řekla. Nerozumnĕla jsem jí a svoje myšlenky dokàzala uzavřít. Najednou se zamnou objevil Rodney...,,Ahoj, Rav..",,Rodney? Co ty tady?",,Hledám zdroj toho křiku a ran"Řekl mi a já jsem jen kývla na souhlas.,,Nĕjaký muž tady chytá draky a wyverny na potkání. Nechám ti to na starost a řekni otom prosím Darow...Ona nato stejnĕ příjde."Řekla jsem a vyhoupla jsem se Oriselovi na hřbet. Zamáva jsem mu a Orisel vzlétl. Rodney jen kývnul. Orisel letĕl a zachvíli jsme uvidĕli partu pastýřů...Orisel přistál a já jsem seskočila z jeho hřbetu. Jeden pastýř ke mĕ ihned přibĕhl.,,Dobrý den. Vás jistĕ posílá královna, že? Ohlednĕ našich společníků.."Hlas se mu trochu třásl. Mávla jsem rukou a Orisel zmizel...,,Ano jsem. Co se tedy přesnĕ dĕje nebo stalo?"Zeptala jsem se a pastýř začal.,,Pokaždé se to dĕje jinak, ale je to i podobné...Jdeme se svými psy na kontrolu stáda a necháme je přez čas na obĕd hlídat stádo. Oni však záhadnĕ zmizí...Udĕlali jsme opatřenì a ti co nechali psy doma...Tyhle psy nĕkdo otrávil, ale výlečila se skoro čtřičtvrtina...Pomůžete nám?"Oči všech se upnuli na mĕ a dostali mĕ trochu do rozpaků. Nikdy jsem nemĕla moc pozornosti a nezáleželo na mĕ tolik životů, ikdyž to byli psi...Vlasy jsem si dala do ohonu a usmála se.,,Pomůžu a vaše společníky najdu..",,Pokud už nenì pozdĕ..."Poslední vĕtu jsem zašeptala tiše. Rozhlédla jsem se.,,Ukážete mi, kde se to stalo?",,Samozřejmĕ...Následujte mĕ.."Jeden z pastýřů zamìřil napříč loukou. Chvíli jsme šli loukou...Sem tam jsem vidĕla nĕkolik stromů u sebe. Byli už holé a barevné listí se válelo na zemi a poslední lístky se vznášeli ve vĕtru. Začalo se stmívat a mi dorazili na místo.,,Tady..."Ukázal pastýř ke stádu ovcí, které se klidnĕ pásli.,,Zkusíme ho chytit přičinu.."Navrhla jsem. Pastýř kývl a já jsem se rozhlédla po louce. Na zemi se válel kus černé lätky. Dřepla jsem si a uchopila ji do ruky. Se zäjmem jsem si jí prohlédla...Byla to látka z pláštĕ..Příšernĕ ušitého plášte, který si nĕkdo buď sám ušil nebo koupil mimo Beristlii...Látku jsem schovala do kapsy a vydala se z pastýřem zpĕt. Cestou mi řekl, že zítra ráno mĕ vezme i s jeho psem Darixem k ovcím. Nabídl mi ubytovánì v nedalekém hotýlku. Vešla jsem do jednoho z hotelových pokojů. Zavřela jsem dveře a mĕšec s mečem a brašnou jsem hodila na stůl. Sedla jsem si na postel a promnula si oči. Zachvíli jsem zhasla a šla spät...Probudila jsem se brzy ráno. Vzala jsem brašnu s mešcem a mečem. Otevřela jsem dveře a vydala se na louku. Uvidĕla jsem pastýře i s jeho psem Darixem. Usmäla jsem se.,,Vyràžíme?",,Deme spustit misi Překvapení"Usmála jsem se a na rameni se mi objevil Ballur. Udivĕnĕ jsem na nĕj koukla. Už dlouhou dobu se mi neukázal...Byl to můj nejstarší společník. Pohladila jsem ho po peří a sedla si do tràvy. Čas plynul a pastyř odešel na obĕd. Schovala jsem se za jeden keř a čekala. Darix oddanĕ sedĕl a hlìdal. Najednou se ale objevila mlha a vysoká postava nejspíž ženy. Ballur létal okolo Darixe neviditelný a čekal. Darix zavrčel na novĕ příchozí, ale ona mu okolo krku udĕlala elektrický obojek. Poručila mu aby šel sní, a když odmítl dostal ránu od obojku. Neochotnĕ se zvedl a s kňučením šel zaní. Tiše a nenápadnĕ jsem šla zaní. Netrvalo dlouho a došli jsme do dobře ukryté jeskyni. Bylo tu hodnĕ vlhko. Rozhlédla jsem se a uvidĕla ohrady plné Nĕmeckých ovčáků a dalších hlídacích a pastýřských plemen. Zaslechla jsem rozhovor ženy a elfky.,,Ještĕ nám chybì dva psy. Nĕjaký černý čokl z mĕsta a jeden čokl od pastýřů."Řekla žena elfce, která se culila jako bläzen.,,Zítra začneme s prodejem psů. Nezapomeň jim sundat obojky a natřít pár psů bílou a černou barvou.."Poznamenala elfka a odešla. Chvíli jsem čekala a žena stála kousek ode mĕ. Skrčila se pro kýbl s vodou a já jí rukojetí meče švihla do hlavi...,,Au.."Zašeptala jsem a okamžitĕ jsem otevřela ohradu. Všimla jsem si pàr klecí, kterĕ jsem taky otevřela. Nĕkolik stovek psů se vyřítilo z jeskynĕ ven...Ti co byli z mĕsta čekali venku na mĕ...díky mé prosbĕ...Uchopila jsem ženu za ruku a vedle mĕ se objevil Orisel. Ženu jsem mu přehodila přez hřbet a sväzala ji. Zachvíli se objevila žena, se kterou jsem se utkala meč proti meči. Vyrazila jsem jí meč a rukojetí jí udeřila do břicha. ,,Kdo je lepší?"Usmála jsem se.,,Zatohle mi zaplatíš!",,Dobrou!"Celkem mírnĕ jsem jí udeřila a ona omdlela. Přehodila jsem jí též na hřbet Orisela.,,Vezmi je na hrad a dej strážím tohle...nebo Rodneymu."Vytáhla jsem papír se vzkazem a dala ho oriselovi. Opatrnĕ vzal papír do tlamy a odletĕl. Vyšla jsem ven, kde se objevila Carmine.,,Ahoj Carmi! A vy hoši jdete domů!"Vyšvihla jsem se Carmi na hřbet a ukäzala před sebe. Rozešla se smĕem do mĕsta a zbytek psů za námi....Šla jsem ulicí a uvidĕla Hän.,,Ahoj!"Pozdravila jsem ji a ona mi zamàvala.,,Ahoj...",,Jdeš na návštĕvu?"Víc jsem jí to oznámila než nabídla a ona jen kývla. Vešli jsme do dveří mého domku a zamířili do obyväku. Sedla jsem si na pohovku a Han naproti mĕ..,,Jak dopadly ty ruiny?",,Celkem dobře, ale jeden chlap se na mĕ málem vrhnůl kvůli tomu, že jsem mu umyla zeď! Chäpeš to? Zeď!"Zasmá se. Jà jsem se usmívala jsem se a drbala Rexe za uchem. Byl šťastný a užíval si naši přítomnost. Ten den jsem prokecali skoro celý den a já byla zase ráda jak skvĕlou kamarádku jsem si v Besristlii našla...

11)

Se sklopenou hlavou jsem šla ulicí... Zachvíli jsem byla před svým domem. Vyšla jsem tři chody a otevřela dveře. Okolo mĕ se dovnitř prořítil Rex a začal štĕkat na pozdrav Padarixovi, který se zvedl a došel ke mĕ.
,,Máme dneska nĕco v plánu?"
Zeptal se mĕ a já jsem se usmála.
,,Ne, al-"
Ozvalo se zaťukání na dveře a já se otočila. Všimla jsem si Rexova výrazu a zase se pousmála. Otevřela jsem dveře a uvidĕla Rodneyho, který se, ale ani neusmál. Úsmĕv mĕ přešel a pozvala jsem ho dovnitř. On však odmítl a místo toho promluvil.
,,Ravenne, mám pro tebe další misi."
,,Jakou? Stalo se nĕco vážného?"
,,Pokud za vážné bereš málem otrávení královny, tak ano."
,,Nĕkdo málem otrávil Phereniké!? Co!?"
Poplašenĕ se na nĕj podívám a on jen přikývne.
,,Phereniké chce, aby si rozluštila kdo v tom má prsty a chytit ho. Než příštĕ nĕkomu doopravdy ublíží."
,,A je Phér v pořádku?"
,,Kuchař si naštĕstí všiml, že je nĕco s vínem, ale musíš si pospíšit, nevìme co dotyčný nebo dotyčná udĕlá příštĕ..."
,,Chápu."
Kývla jsem a zavolala Rexe s Padarixem ven. Skočila jsem si pro brašnu a do ní si dala pár vĕcí. Vzala jsem i svůj meč a zamířila ven. Zavřela jsem a zamkla jsem dveře a vyrazila za Rodnym. Rex s Padarixem šli vedle mĕ. Ozvalo se zahoukání a na rameni jsem ucítíla menší tíhu. Ballur! Zaradovala jsem se a pohladila jsem ho po peří a křídlech. Posledních pár dní jsem ho skoro nevídala. Cestou jsem poprosila Rodneyho, aby mi pohlídal Rexe. Souhlasil a já se společne s Padarixem a Ballurem vydala za kuchařem. Vešla jsem do kuchynĕ, ale Padarix s Ballurem zůstali na chodbĕ. Kuchař si mĕ okamžitĕ všiml, nechal vaření, řekl nĕco jinému podkuchaři a zamířil ke mĕ.
,,Zdravím"
Pozdravila jsem a on mi pozdrav oplatil, nýbrž okamžitĕ zamířil na chodbu. Nejspíš nechtĕl aby nás nĕkdo slyšel.
,,Tĕší mĕ, Vi jste ta, která dostala od královny za úkol zjistit, kdo otrávil to vìno, že?"
,,Ano, ukážete mi to víno? Prosím."
,,Jistĕ. Následujte mĕ."
Kuchař se otočil a zamířil ke sklepu. Zastavil se, když si všiml Padarixe a Ballura, který sedĕl Padarixovi na hlavĕ.
,,Co tu dĕlají zvířata!?"
,,Pardon! To jsou moji společníci, kteří mi pomohou s misí."
Pokusila jsem se vysvĕtlit a gestem jim naznačila, aby šli zamnou. Oba se zvedli a Padarix mi vyletĕl na rameno. Kuchař se zatvářil podivnĕ.
,,Nu, dobrá, ale držte si je u sebe. Nechceme tu další honičku."
Řekl kuchař trochu se smíchem. Já jsem se v duchu taky usmála - Že mluví o Greesovi a Terakotovi... Teď už jsem se usmívala a pohrávala si s tou myšlenkou. Ze zamyšlení mĕ vytrhlo zahoukání Ballura. Nechápavĕ jsem se zastavila a podívala jsem se předsebe. Aha. Schodištĕ! Málem bych spadla a to bych asi tĕžko splnila svoji misi. Usmála jsem se na Ballura a on jen houkl. Sešla jsem dolů za kuchařem, který ukázal na čtyři sudy s vínem.
,,Jste si jist, že jsou to jen tyto sudy?"
Zeptala jsem se. Kuchař kývl.
,,Víno má až černou barvu a odpornĕ páchne. Klidnĕ to zkuste."
Než jsem se sehla Padarix mĕ předbĕhl, ale ihned začal couvat a tlapou si otíral nos.
,Co to je!?"
Zavrčel mi v mysli a já se trochu usmála. Teď jsem, ale svráštila čelo.
,,Proč ty sudy nezničíte? Proč je necháte tady? Stane se omyl a... Nedopadne to dobře."
Pohodila jsem rukama a kuchař se zamračil, jako kdyby se mu nikdy omyl nestal.
,,Já"
Zdůraznil.
,,Já chyby nedĕlám, jinak bych dávno přišel o práci."
Myslela jsem, že na mĕ snad zavolá stráže jak byl naštvaný.
,,Chybu může udĕlat každý, ale tohle by byla osudová chyba!"
Zkřížila jsem ruce na prsou. Kuchař zrudl vztekem a místo odpovĕdi zmizel zpátky do kuchynĕ.
,,To je jako všechno?"
Ozval se mi v hlave Ballur s Padarixem najednou. Já jsem snimi naprosto souhlasila, ikdyž byla pravda, že na sudech byly dúkazy, ale o tĕch se on ani nezmínil. Bylo mi jasné, že tohle nedopadne dobře. Povzdychla jsem si a přišla k sudům s vínem. Začala jsem chodit okolo. Padarix s Ballurem zkontrolovaly ostatní sudy. Všimla jsem si, že sudy s jedem mĕli jinou značku, než ostatní. Tyhle sudy byli z jedné vĕtšì vesnice jménem Astrameda. Tohohle jsem se držela, než jsme našli další dva sudy... Jeden byl zpola plný a smrdĕl. Najednou jako by mi v žilách přestala kolovat krev. Ten sud je poloplný! Myšlenkou jsem zavolala Padarixe s Ballurem.
,,Máme problém! Tenhle sud je skoro polopràzdný."
Poslala jsem Padarixe pro Rodneyho a sama se rozbĕhla do kuchynĕ. Pohledem jsem hledala kuchaře, který se zrovna chstal odejít.
,,Pane! Počkekte!"
Křikla jsem a on se otočil. Do dveří kuchynĕ vešel i udýchaný Rodney.
,,Jeden z tĕch otrávených sudů je skoro poloplný!"
Kuchař s Rodnym si semnou vymĕnili vydĕšené pohledy. V kuchyni bylo na stole pár džbánů s vínem. Polovina vìn byla otrávená. Rodney na nic nečekal a rozbĕhl se do jídelny. Otočila jsem se a vybĕhla zanìm. Rodnes rozrazil dveře.
,,Královno! Nepíjte to víno!"
Vykřikl Rodney zrovna, když se jeden ze sluhu natahoval pro žbán s viném, aby jí nalil. Phereniké mi vĕnovala mírnĕ naštvaný pohled a stejnĕ tak i Rodneymu. Pak si, ale nejspíž všimla našich výrazů a zeptala se.
,,Co se dĕje Ravennë? Rodney?"
Zeptala se. Já jsem jen popadala dech a vedle mĕ zachvíli zastavil Rex s Ballurem na hřbetĕ a Padarixem po boku.
,,To víno, třičtvrtina džbánú je naplnĕna otráveným vínem."
Vysvĕtlila jsem se, nebo se o to aspoňpokusila. Phereniké trochu zaraženĕ kývla.
Vdĕčne jsem kývla a Rodney zkontroloval džbán. Byl otrávený... Do jídelny vztoupil kuchař. Najednou hrál hlavního chudáka.
,,Promiňte královno, nechtĕl jsem. Omlouvám se..."
Řekl, ale hlas se mu netřásl. Všimla jsem si, že i Rodney ho zkoumavĕ pozoruje. Kuchař v ruce držel jiný džbán a opatrnĕ královnĕ nalil.
,,Toto je v pořádku královno."
Usmál se. Nejistĕ jsem sledovala Phereniké držící pohär vína... Nepíj to Phér, nĕco se mi nezdá! Vložila jsem svojí myšlenku mezi její. Kuchař se škodolibĕ otočil a po krátké úklonĕ se rozbĕhl, ano doopravdy se rozbĕhl. Všimla jsem si, že Rodney zmizl. Phereniké na mĕ jen kývla a pohár odložila. Já jsem se rozbĕhla za kuchařem. Padarix, Rex a Ballur se rozdĕlili a rozbĕhli se chodbami. Vybĕhla jsem ven a spatřila kuchaře? Ne, počkat! Byl celý v černém a nasazoval si kápy. Zaril paty do slabin svého konĕ a rozjel se smĕrem pryč z mĕsta. Odvolala jsem Ballura s Padarixem a zaváhala. Koho povolám? Kuchař už byl daleko... V dálce jsem si všimla, že za ním, ale jede ještĕ jedna postava. Rodney! Nečekala jsem a povolala Orisela. Hrdĕ napřímil hlavu a já se mu vyhoupla na hřbet.
,,Za ním, Oriseli!"
Ukázala jsem smĕr a on vzlétl. Nejspíž byl rád, že se proletí. Netrvalo dlouho a Orisel dohnal konĕ Rodneyho i kuchaře. Sletĕl níž a zařval. Kůň se vzepjal a postavil na zadní. Kuchař spadl, ale okamžitĕ stál na nohách. Než Orisel přistál stál vedle kuchaře Vlk a Tirgun. Než jsem se nadäla objevila se vedle mĕ... Tammista a vrhla se na svého soka. Ozval se řev, když Tammista dostala od Tirguna jednu ohnivou sprchu. Chtĕla jsem se tam rozbĕhnout, ale k zemi mĕ srazil vlk. Vykřikla jse, ale to už se na vlka vrhl Rex. Rodney se rozbĕhl za unikajícím kuchařem. Nĕkdo prudce zavyl. Byl to vlk, který padl k zemi a po menší záři odešel do Eorsu. Orisel mohutnĕ zařval a upoutal pozornost Tirguna. Orisel naznačil výpad jeho smĕrem a Tammista se postavila vedle mĕ.
,,Nemusíš dĕlat to co ti poroučí. Nenech se jím ovládat."
Můj hlas znĕl i přesto všechno vlídnĕ. Tirgun jen krátce kývl a zmizel. Rozbĕhla jsem se k Rexovi, který se trochu motal. Na přední noze a na krku mĕl ránu. Poznala jsem, že ho to bolí, ale védĕla jsem, že mu teď nemůžu pomoct. On ani nechtĕl. Zvedl se a otřepal. Zakryl bolest a zamířil za mnou. Rodney vedl svázaného kuchaře. Orisel na sebe upozornil.
,,Vezmeme ho s Oriselem.."
Navrhla jsem a on kÿvl. Vyhoupla jsem se na Orisela a on do pařátů uchopil kuchaře. Vzlétl a a zamířil zpátky na hrad. Rodney nasedl na konĕ a s Rexem po boku jeli zanimi. Orisel pustil kuchaře, který se už ani nepokusil utéct. Seskočila jsem a zavedla ho do žaláře. Potom jsem zamířila už s Rexem za Phereniké. Vše pochopila a to i mé chování, když jsem se vracela s Rexem po boku domů myslela jsem na osudy tĕch osob co otrávili pastýřké psy. Popadl mĕ vztek, ale podařilo se mi přijít na jiné myšlenky. Doma jsem Rexovi obvázala nohu a šla se najíst. Zítra mĕ čeká výlet...

12)

Stála jsem před hradem a vešla dovnitř, kde na mĕ opĕt čekal Rodney. Gestem ruky mi naznačil, abych ho následovala. Zachvíli jsme dorazili do zbrojnicie. Teda myslím, že to mĕla být zbrojnice. Byly tu jen dvĕ halapatry a tři meče, Rodney vzal svůj meč a zasunůl ho do pouzdra.
,,Zdá se mi to, nebo je to tu nĕjaké prázdné?"
,,Nezdá. Je tu nĕkdo, kdo nám krade zbranĕ a dává místo nich tohle."
Rodney mi podal hromádku různých dřevĕných sošek. Ovšem byli jaksi ožehnuté.
,,Takže mám zjistit kdo? Co? Jak? A proč?"
Usmála jsem se a vytáhla svůj meč. Ve vzduchu jsem sním udĕlala jakousi smyčku.
,,Musíme to zarazit než bude pozdĕ nebo zachvíli budeme bezbraní."
Rodney se zatvàřil nejistĕ a ruku mĕl stále na hlavici meče.
,,Takže se tu teprv potozhlédnu a pa-"
Rodney mĕ přerušil než jsem stačila dokončit vĕtu.
,,Jestli si myslíš, že ti pomohu tak se mýlíš. Já a pár vojáků budeme hlídat královnu."
Na tom nĕco bude.-pomyslela jsem si. Proč vlastnĕ nĕkdo krade zbranĕ? Kdybych tuhle misi nemĕla... Asi bych se o ni stejnĕ přihlásila. Stejnak mĕ mrzelo, že mi nepomůže, ale předtím mĕ to vlastnĕ ani nenapadlo.
,,Chtĕla jsem říct, že se za tebou pak stavím, Rodney."
Řekla jsem trochu naoko nabroušenĕ.
,,Aha. Tak se sejdeme na námĕstí kolem poledne, Ravennë"
Kývl na mĕ a já jsem zamířila ven. Vyndala jsem z brašny jednu dračí sošku. V hlavĕ se mi ozvala Lectasa a hned poní Raaht.
,,Víš za kým půjdeš?"
Její krákavý hlas se mi rozléhal v hlavĕ.
,,To je snad jasné ne!?"
Jen jsem si povzdychla a snažila se ignorovat jejich rozhovor.
,,Tebe se nikdo neptal, Raahte!"
,,A tebe snad jo!?"
,,To je moje "práce" "
,,A já tady mám snad jen čekat až zavřeš zobák?"
,,Jo! A ne tady všechno opakovat jak nĕjakej papouch!"
,,Já, ale nic neopakuju!"
,,Tak to říkáš trochu jinak, ale myslíš to stejnĕ, papouchu!"
,,Přísahám, že-"
,,Oba dva ihned zavřete zobák!"
Řekla jsem celkem na hlas a ucítila jsem na sobĕ nĕkolik pohledů. Super. Zhluboka jsem se nadechla, abych ignorovala pohledy. Sáhla jsem k opasku. Počkat. Kde mám meč!? Rozhlédla jsem se, ale nikde nikod. Zaklela jsem. Budu se muset obejìt beznĕj.Zachvíli jsem stála za rohem Darowina domu. Neváhala jsem. Zaťukala jsem na dveře Darow a Auskory. Kdyby Darow nebyla doma nevĕdĕla bych jak pokračovat. V ruce jsem pevnĕ sevřela dřevĕnou sošku. Darow otevřela a nechápavĕ se na mĕ podívala.
,,Ahoj, Ravennë. Stalo se nĕco?"
,,Ahoj, Darow."
Řekla jsem a hned jí ukázala malou dračí sošku, kterou jsem držela v ruce.
,,Darow, tyhle sošky jsou všude, kde zmizí zbraň a mĕ se zdá, že jsou jakoby ožehnuté dračím ohnĕm. Nejsem si, ale jistá."
Darow uchopila sošku do ruky a chvíli ji zkoumala.
"Nerada to říkám, ale asi máš pravdu."
Se zamyšleným výrazem jsem sledovala sošku.
,,Myslíš, že by k tomu nĕkdo draka donutil? Ikdyž pochybuji, že by si jen tak z nudy ožehával sošky."
Pokrčila jsem rameny. Opravdu jsem netušila Proč.
"Donutil?"
Darow odmítavě zavrtěla hlavou.
"Možná to nohl být magický společník. Nebo také matka, která má dráče, a potřebovala jídlo, které by získala za ožehnutí sošek."
,,To by dávalo smysl, ale přeci pro nĕ nemůže být tak tĕžké sehnat potravu, ne?"
Zamyslela jsem se. O dracích jsem toho vážnĕ moc nevĕdĕla, a ani teď toho moc nevím.
"Některé dračice žijí samy bez draků. A jestli žijí blízko lidí, mohou se bát, že zatímco budou na lovu, někdo ukradne jejich vejce."
,,To chápu. A Darow? Ty bys asi nevĕdĕla o jakou dračici by se mohlo jednat?"
Dračí sošku jsemsi strčila do brašny. Tohle se bude muset vyřešit co nejrychleji. Darow si prohrábla rukou vlasy.
"Teď si nejsem jistá. Mohla bych jít s tebou nebo chceš pracovat sama?"
,,Pokud máš čas a nevadilo by ti si udĕlat menší výlet?"
Usmála jsem se. Darow na chvíli zmizela za dveřmi. Když se vrátila, na sobě měla černý oblek a u opasku se jí houpal meč.
"Nevadilo,"
usmála se na mě.
,,Jen si hlídej meč."
Usmála jsem se. Já sama jsem o nĕj přišla. Mĕla jsem si dávat vĕtší pozor.
,,Tak jdeme"
Darow přikývla a srovnala semnou krok.
"Kam jdeme teď?"
,,Za rodnym."
Řekla jsem a zamířili jsme na námĕstì. Kdyby nemĕl pauzu byla bych v pytle, teda byli bychom v pytli. Zachvíloi jsme byli na námĕstí. Chvíli jsme jen tak chodili sem a tam, a pak mi nĕkdo položil ruku na rameno a já se polekanĕ otočila.
,,Rodney! Už jsem si myslela, že jsi nedodržel slovo."
,,Jeden z nových stráží zmizel, ale ještĕ předtìm ukradl kočár se zbranĕmi..."
Rodney pokrčil rameny a já se zamyslela.
,,Jak vypadal?"
,,Vysoký v černém plášti s kápí a mečem. Má dva společnìky: vlka Wifa a dračici... jmenovala se.. R.. Re... Nevzpomínám si.."
"Renama?"
vyhrkla Darow.Rodney jen kývl.
,,Byla taková červenočerná."
Rodney jen pohodil rukama.
,,Darow? Znáš ji?"
Zeptala jsem se. Darow zamyšleně přikývla
"Ano, znám."
,,A co o ní víš?"
Moje otázky nebraly konce a já se vnich začala ztrácet. Ještĕ, že jsem neřekla žádnou nahlas.
"Jenom to, že je mladá,"
Odpověděla po chvíli
,,a také to, že nerada poslouchá svého pána."
,,Já budu muset."
Rodney se na mĕ i na Darow omluvnĕ podíval.
,,Navíc se musím podívat jestli Rex nĕco neprovedl."
,,No dovol! Je to slušný pes!"
Zasmála jsem se naoko naštvanĕ ho sledovala, když odcházel. Byla jsem ráda, že Rex byl přibrán na jednu kkntrolu, či co. Otočila jsem se na Darow.
,,Víš, kde jí najdeme?"
"Jestli mám správné informace, posledních několik dní létá pod Delphské hory."
,,Hmmm..."
Nad hlavou se ozvalo zamručenì a zem okolo nás pokryl stìn. Vedle mĕ přistál Orisel a všimla jsem si odstupu nĕkolika lidí.
,,Svezeš se? Nebo.."
Darow však jen máchla rukou a vedle ní se zhmotnila bílomodrá dračice, které se Darow okamžitě vyhoupla na hřbet.
,,Tak letíme!"
Vyhoupla jsem se Oriselovi na hřbet a on vzletĕl. Ani netuším proč, ale zdálo se mi to? Nebo si Orisel povídal s dračicí jejich jazykem? Povzdychla jsem si. Tomuhle nikdy rozumĕt nebudu...Darow náhle vydala jakýsi zvuk podobný zasyčení.
"Nomerro,"
dostala ze sebe, alespoň mi to tak znělo. Dračice i Orisel pobaveně zamručeli. Nechápavĕ jsem se podìvala na Darow. Proč já nerozumím ničemu? Trochu jsem se zamyslela, ale problalo mĕ až Oriselovo prudké cuknutí doprava.Darow se podívala mým směrem.
"Budeme přistávat,"
ohlásila.
,,Dobrá."
Kývla jsem, ale Orisel nespokojenĕ zavrtĕl hlavou a začal se zbĕsile rozhlížet.
"Něco se mi tady nezdá,"
Zamumlala po chvíli Darow.
"Přistaneme támhle, kousek od místa, kde létává Renama. Odvoláme společníky a půjdeme na průzkum."
,,Dobře."
Nĕco jsem si zamumlala a Orisel začal klesat níž. Zachvíli jsme už přistáli a já si všimla Oriselova výrazu. Mávla jsem rukou a on zmizel. Předsebou jsem, alestále mĕla jeho pohled. Otočila jsem se na Darow.
,,Jdeme?"
"Ano,"
přikývla a její dračice také zmizela. Darow sjela rukou k meči, ale neuchopila ho. Rukou jsem zajela k místu, kde byl můj meč. Tiše jsem zaklela. Až toho zlodĕjenajdu tak... mu vezmu svůj meč. Rozhlédla jsem se.
,,Vidìš nĕjakou jeskyni?"
"Jeskyni? Ne,"
Darow zavrtěla hlavou. Hned jsem dostatala stejnou otázku.
"Ty ano?"
Jen jsem zavrtĕla hlavou.
,,Ne, nevidím nic, ale..."
Zavřela jsem oči a začala jsem se soustředit. Kdyby se mi to povedlo...
"Co děláš?"
zeptala se Darow zvědavě.
,,Ten zlodĕj bude elf, čarodĕj nebo človĕk, ne? Zkusím podle myšlenek zjisti, kde je nebo, kde je jeho skrýš."
Vysvĕtlila jsem Darow a znovu se soustředila. Zachvíli jsem zjistila vše co jsem potřebovala. S úsmĕvem jsem otevřela oči.
,,Tak?"
Zeptala se Darow.
,,Je tu tajný vchod. Támhle."
Ukázala jsem k menšímu houští.
,,Ale mà nového společníka..."
Odmlčela jsem se.
,,Pumu... Být já společníkem tak bych takového ,pána' nechtĕla."
Skřížila jsem ruce na prsou.
"Tak půjdeme ohněm proti ohni,"
odvětila a vzápětí se vedle ní zhmotnila černá puma. Jen jsem kývla. Než jsem se stihla otočit obĕvil se vedle mĕ Padarix. Jak jinak - pomyslela jsem si. Zamířila jsem k houstí.
,,Musíme ten vchod najít.."
Zamumlala jsem a pokoušela se houští nĕjak obejít, když to, ale nepomohlo natáhla jsem ruce předsebe. Na dlaních se mi objevila zelená záře, která se pomalu začala vynout kolem houští. Netrvalo to dlouho a houští ustoupilo, až odhalilo menší "jeskyni" nebo spíše tunel.
"To bylo jednoduché,"
podotkla Darow, zatímco se postavila vedle mě.
"Tak jdeme?"
,,Jdeme."
Přikrčila jsem se a vešla do úzkého tunelu. Za mnou a Darow jsem slyšela kroky obou pum. Netrvalo dlouho a tunel se začal opravdu mĕnit v prostournou jeskyni. Zdi jeskynĕ najednou zrudly, když se dračici z tlamy vydral oheň. Rozkazy elfa však znĕli celkem jasnĕ. Okamžitĕ jsem se přitiskla ke stĕnĕ. Tohle bylo o fous...
"Nehýbej se,"
šeptla Darow a vzápětí jsem ucítila její dotek na mé ruce.
"Můžeme v klidu přejít,"
řekla po chvíli,
"použila jsem ohnivzdornost. Na nás obě."
,,Při štĕstí si nás ne-"
Než jsem to stačila doříct přednámi již stála rozzuřená dračice, ale v očích mĕla... strach. Dračice otevřela tlamu, ale nevyšle znì oheň. Darow se okamžitě postavila přede mě. Ruce měla natažené před sebou a zaujala obranný postoj, jako by mne chtěla chránit. Začala něco říkat a mé podvědomí zareagovalo na otevřenou mysl. Darowimu mysl. Rozuměla jsem slovům jí i dračice, jak je Darow v mysli překládala. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že nás dračice pochopila a přestane poslouchat svého pána kvůli tomu co po ní chce. Vedle ní se obĕvil muž s mečem v ruce a ukázal špičkou na mĕ a Darow. Dračice couvla, ale jen co muž udĕlal krok blíž kní se ze strachu znova vrhla na nás. Objevil se záblesk a dračice se válela na zemi. Všimla jsem si, že vedle muže se objevila puma i vlk. Až teď jsem vidĕla co dračici srazilo.. Orisel. Darow vykřikla na Orisela i dračici, aby přestali. Vzápětí se obořila na muže
"Nevidíte, jak ji tím ubližujete?! Zamyslete se nad sebou!"
,,Já?"
Rozkřikl se.
,,Takže já mùžu za všechno!? Pche!"
Jeho hlas se nesl jeskyní. Nejistĕ jsem se podívala na Darow.
,,Takhle to nepůjde." Muž rukou ukázal na nás a řekl...
,,Maca te!"
,,Ava cárë!"
Vykřikla jsem smĕrem k jeho společníkúm.
"Co?"
vyjekla zmateně Darow. Sice nerozuměla, zato konala. Utvořila před námi tenkou ohnivou stĕnu. Puma se rozbĕhla přímo knám a pokoušela se nás obejit. Padarix se mezitím vrhl na vlka a Orisel tiše 'vrčel, na dračic, která mu to oplácela. Rozhlédla jsem se, ale nikde nyblo nic. Elf jen zaklel a rozbĕhl se smĕrem k dračici
,,Chce utéct!"
"OWARRE!"
Darowin hlas rezonoval místností. Dračice i wyvern ztuhli na místě.
"Z moci svěřené královnou říkám stůj!"
Máchla rukou směrem k muži a ten se opravdu zastavil. Jako by ztuhl na místě.
,,Radím ti vzdát se a říct, kde jsou Naše zbranĕ!"
Teď už jsem se neudržela. Nehodlala jsem řvát na nĕj elfštinou. Elf jen sklopil hlavu jako náznak podřízení a i dračice jen mlčenlivĕ hledĕla do zemĕ. Orisel tĕkal pohledem z dračice na Darow. Krokem jsem se rozešla k elfovy.Darow vyšla společně se mnou, ruku položenou na jílci svého meče.
,,Zahoďte ten meč."
Řekla jsem a zastavila jsem se s Darow kousek odnĕj, ale dost daleko nato, aby kdyby se rozmáchl mečem nic nám neudĕlal. Elf si nĕco zamručel.
,,Dĕlej, Alersi."
Oslovila jsem ho jménem a on překvapenĕ vzhlédl. Pochvíli vzal svůj meč a odhodil ho. Darow se potichu uchechtla a sledovala Alerse.
"Odvolej své společníky."
,,Nikdy!"
Propalovala sem ho pohledem.
,,Pokud se nechceš stát obĕdem tady mého společnìka radím ti odvolej je."
Orisel se podíval mým smĕrem a udĕlal krok k nám.
"Přinutím tvou dračici, aby ublížila sama sobě. Pokud je v tobě alespoň trochu elfa, odvoláš své společníky. Nebo se snad dovedeš dívat, jak si tvůj společník ubližuje?"
zeptala se Darow tichým, přesto však sebejistým hlasem. Já ovšem nevěřila, že by to udělala. Sledovala jsem elfa. Ten se díval na dračici a potom jen zamumlal.
,,Namárië" ( 'brzy se uvidíme')
,, Carnelyë máravë" (dobře jsi udĕlal)
Dračice, puma i vlk zmizeli a elf klekl na kolena.
,,Konečnĕ si dostal rozum..."
Šáhla jsem do brašny pro provaz. Bylo to však zbytečné, protože Darow pomocí iluze přičarovala Alersovi ohnivé pouta.
"Řekla bych, že je to účinnější, než provaz,"
prohodila.
,,Pravda. Oriseli?"
Černý wyvern ke mĕ došel.
,Pohlídejte ho s Padarixem. Já se du podìvat s Darow po zbraních."
Orisel jen kývl a Padarix přibĕhl. Já s Darow vyrazila hloubĕji do jeskynĕ. Naštĕstí jeskyni osvĕtlovaly pochodnĕ a tak jsme zachvíli našli jakousi komoru.. Vešly jsme dovnitř.
"Zbraně!"
zajásala Darow.
,,Jak je, ale dostaneme na hrad? Pochybuji, že máme dost sil utáhnout tři tuny kovů a kdo ví čeho... A cesta sem by trvala dýl a kdyby sem královna poslala více vojáků mĕsto by bylo bezbranné..."
Zamířila jsem k jednĕ z hromad.
,,Můj meč!"
Popadla jsem ho. Byl pohozený nakraji.
"Můžeme využít společníky,"
navrhla po chvilce přemýšlení Darow.
"Myslím, že by byli ochotní nechat se zapřáhnout. Nemluvím jen o Oriselovi a As-Lei-Gun, ale třeba i o Carmine a Carmeenie-Itě, případně dalších. A když jim pomůžeme - můžeme něco vzít do rukou.
,, je velká šance, že to utáhneme."
,,To by šlo."
Zamyslela jsem se.
,,Jenže... hmm.."
Mávla jsem rukou a vedle mĕ se objevil Ballur. Usmála jsem se na nĕj.
,,Najdi Rodneyho, že potřebujeme pomoct a to rychle."
Ballur zahoukal a zmizel.
"Myslíš, že oslabit stráže je dobrý nápad?"
podotkla Darow, zatímco přivolala svou pumu, vlka, gryfonku i jelena. Podávala jim zbraně a zvířata je postupně nosila ven.
,,Doufejme, že Rodney pošle nĕkoho... schopného."
Ale Darow mĕla pravdu. Lepší nápad jsem, ale v tuhle chvíli nemĕla. Mávla jsem rukou a povolala jsem všechny od Aranixe až po Carmine.
,,Musíte nám pomoct..."V
šichni jen kývli a začali jsme nosit zbranĕ ven.Darow mezitím vyběhla z jeskyně. Vzápětí jsem uslyšela zaklení a dutou ránu. Vykoukla jsem z komory, elf ležel na zemi v bezvědomí. Darow jen nevinně pokrčila rameny a pokračovala ven z jeskyně.Musela jsem se usmát. Orisel s Padarixem nám okamžitĕ šli pomoct s nosením.
,,Darow? Mĕli bychom vyrobit... 'sanĕ,... pomůžeš mi?"
Než jsem dostala odpovĕď zamířila jsem ven.Záhy jsem dostala odpovĕď.
,,A co myslíš, že tady dělám?"
křikla dotyčná. Vyšla jsem z jeskyně. Měla vyrobené už troje saně z nasbíraných či useknutých větví stromů.
,,To by mohlo stačit."
Zamyslela jsem se. Jen naložení zbraní nám trvalo necelou hodinu. Vyrušily mne myšlenky človĕka. Přestala jsem nakládat zbranĕ na sanĕ a koukla se jedním smĕrem.Darow zatím pokračovala v práci. Když však zaslechla kroky, ustala a otočila se.Z nedalekého křoví vycválal kůň. V sedle sedĕl... Jeden z vojákům.
,,Posílá mĕ Rodney prý potřebujete pomoct."
Jen jsem kývla a ukázala jedním smĕrem.
,,Tam uvnitř je elf..."
Voják jen kývl a zmizel... Zachvíli vyšel s elfem, který sotva udržel rovnováhu, ale byl mírnĕ při vĕdomí. Voják se ani neptal jak.
"Odvez ho do věznice,"
řekla Darow.
"Má tři společníky, ale teď zřejmě nemá sílu je povolat. Jenom si na to dávej pozor."
Voják jen kývl a dal elfa na konĕ. Zachvíli zmizel z dohledu. Otočila jsem se na Darow, když všechny zbranĕ byly na koních a společníci venku.
,,Jdeme nato." Všichni jsme pomalu zamířili zpĕt do mĕsta.

***
Byl večer a zastavili jsme se před hradem. Všichni společníci leželi a oddechovali stejnĕ jako já z Darow. Dokonce jsem zahlédla i Rodneyho jak hledá svůj meč a nosí zbranĕ. Došla jsem k Darow.
,,Tak dĕkuji Darow za pomoc.
"Usmála jsem se."
Není za co, Ravennë. Ráda jsem pomohla,"
Usmála se. Rozloučila jsem se sní a vydala se královnĕ vše řícct. 

13)

Sedĕla jsem v křesle a vruce doslova dtila hřbet zelené knihy, ale tak abych ji nezničila. Pochvíli jsem jí otevřela. Opravdu byla celá v elfštinĕ. Usmála jsem se a začala v ní listovat. Nĕkdo si může myslet, že amildie je stejná jako empatie, ale opak je pravdou. Empatie je pochopení druhého, ale amildie má i komunikaci myšlenek a pocitů. Zastavila jsem se na jedné stránce a začetla jsem se. Pravou rukou jsem si omotávala vlasy okolo prstu a zmyslela jsem se. Posléze jsem knihu zavřela a zvedla jsem se. Knihu jsem položila na stůl a začala hledat svoji černou brašnu. Po asi půl hodinĕ hledání a potom co jsem celý dům obrátila naruby jsem uslyšela štĕknutí. Otočila jsem se. Rex štĕkl a postrčil ke mĕ černou brašnu. Musela jsem se usmát. Otočila jsem brašnu a vysypala jsem její obsah na zem. Byly vní jen gardony a kousky jakýchsi papíru. Gardony jsem vrátila zpĕt do brašny a otočila se. Popadla jsem mayskou dýku od Darow a dala ji k opasku vedle meče. Druhou jsem si schovala do bot. Rex znovu štĕkl a já se usmála. Pak mi se mi v hlavĕ ozval Raaht a Lectasa.
,,Chystáš se na misi, Ráv?"
Protočila jsem oči nad otázkou Lectasy.
,,Ne, jdu na bál."
,,Ber to váznĕ, Ráv!"
Nadechla jsem se.
,,Víte jak tuhle zkratku nesnážìm, že?"
Raaht se přidal svým havraním hlasem.
,,Radil bych ti si pospíšit. Prot-"
Raaht zmkl, když mi nĕkdo zaklepal na dveře. Zvedla jsem se a šla otevřít. Za dveřmi stála mladá dívka, pokynula jsem jí aby vešla dovnitř, ale dívka zavrtĕla hlavou. Podala mi svitek a odešla. Nová mise? Zrovna, když jsem.. To je jedno. Zavřela jsem a začala číst, jen pro sebe jsem si kývla. Nĕco kosí zvířata bez kapky krve. První co mĕ napadlo byla nĕjaká nemoc.Rovnou jsem vyrazila a Rexe vzala samozřejmĕ taky. Šli jsme mĕstem, kde stále panovala vánoční nálada, ikdyž bylo už po plese a štĕdrém dni. Zachvíli jsem společnĕ s Rexem došla k našemu cíly. Byla to jakási farma. Už od brány mĕ pozorovala starší žena.
,,Zdravím, posílá mĕ královna."
Řekla jsem a usmála se. Myšlenky a pocity farmářky byly smíšené, mísilo se vnich překvapení, strach a otázky. Spousta otázek.
,,Dĕkuju vám! Pojďte rychle zamnou."
Žena znĕla naléhavĕ a já jsem jis Rexem následovala. Došli jsme na obrovskou louku, kde pobíhali dva konĕ a krávy. Žena mĕ ovšem vedla do rohu louky, kde na hromadĕ ležela... Mrtvá tĕla zvířat. Pohled to nebyl zrovna hezký, nevydržela jsem se na tĕla dívat dlouho. Povzdychla jsem si.
,,Takhle jste je již našli?"
,,Ano, odpoledne tu již ležely, ale každá na jiném místĕ."
,,Stím jsem počítala."
Žena kývla a znovu se podívala na hromadu tĕl. Klekla jsem si a zadívala jsem se jím do očí. Nebyli plné strachu nebo dĕsu, ale bolesti a zmatku. Zvedla jsem se a obrátila se a ženu.
,,Paní, byly to jenom tyhle zvířata?"
,,Ano, jen tyhle."
Zamyslela jsem se.
,,Pokud je to nemoc radím přestĕhovat na neurčitou dobu konĕ."
Navrhla jsem a paní kývla. Hltala každé mé slovo a mĕ to znérvóznilo.
,,Odveďte ho a já se tu porozhlédnu."
Žena kývla a já gestem zavolala Rexe. Šáhla jsem do brašny. Zrovna teď by se mi kus papíru hodil.
,,Paní? Nemáte náhodou papír a tužku?"
,,Jistĕ, že mám. Počkejte chvíli, prosím."
,,Dĕkuji!"
Křikla jsem za ženou a klekla si k Rexovi. Otočila jsem mu obojek.
,,Dám ti psaní a doneseš ho Rodneymu."
Rex souhlasnĕ štĕkl. Usmála jsem se a žena už mi podávala papír s tužkou. V druhé ruce držela zelené vodítko a zamířila ke koni. Tužkou jsem zapsala psát, zabalila jsem papír do ruličky a prostrčila ho obojkem aby nespadl.
,,Bĕž hochu! Bĕž!"
Rex se rozbĕhl a já se postavila. Paní již vedla konĕ a já se prosmykla okolo ní do ohrady. Šla jsem rovnĕ a prohlížela si zem. Na nĕkterých místech byli zvláštní rostliny. Klekla jsem si kní a uthla jí, žlutý kvĕt a cca 20okvĕtních lístků. Hlaváček jarní? Ozval se dusod kopyt a štĕkot. Rex splnil svůj úkol. Žena seskočila se svého grošovaného konĕ a usmála se.
,,Ahoj, Ravennë!"
Křikla a já se usmála. Alirä byla elfka a starala se o královské konĕ a psinec, jako veterinář. Vyznala se v kytkách lépe než já.
,,Ahoj Ali!"
,,Rex mi donesl tvoji zprávu. S čím chceš pomoci?"
Usmála se, uvázala konĕ a zamířila ke mĕ.
,,Paní tady umírá zvĕř a já si myslím, že je to jídlem."
,,Takže krmivem. Čím je kr-"
Zarazila se a ukázala na rostlinku s žlutým okvĕtním lístkem.
,,Ehhh? Je to hlaváček jarní, ne?"
Zeptala jsem se nejistĕ, ale její myšlenky mluvili za vše. Byla to ta rostlinka.
,,Myslím, že záhada je vyřešena..."
Poznamenala. Nechápavĕ jsem sledovala Ali.
,,Vždyť z tohohle se dĕlají léky tak teď tĕ nech-"
Ali mi skočila do řeci než jsem domluvila. Jak jí tipické.
,,Hlaváček jarní je ale při nesprávném dávkování smrtelný nebo trvale poškozuje zdraví."
Zhluboka se nadechla a já kÿvla.
,,Takže je zabilo toto?"
Vzala jsem rostlinku a ukázala ji z výšky. Ali kývla.
,,Si si jistá?"
Zeptala jsem se znovu. Ali znovu kývla. Povzdechla jsem si, žádná akce žádnÿ boj. Za námi se objevil paní již patřil statek.
,,Dobrý den."
Řekla Ali se ženou naráz.
,,Já to s paní proberu, Ráv. Můžeš jít."
Kývla jsem a otočila se k odchodu, Rex do mĕ strčil čenichem a já jsem se rozebĕhla. Trochu si zabĕhat mĕ nezabije.
***
Chytla jsem za kliku zrovna ve chvíli když se ozval klepot. Otevřela jsem a ve dveřích spatřili Ali.
,,Nĕjaký problém, Ali?"
Usmála jsem se, ale Ali svráštila čelo.
,,Ahoj, tsky tĕ ráda vidím."
Řekla naoko uraženĕ načež se zasmála. Zapomnĕla jsem!
,,Ahoj."
Se smíchem jsem dodala. Ali se tĕd, ale zatvářila jinak a smích mĕ přešel.
,,Stalo se nĕco?"
,,Ty kvĕtiny tam byly úmyslnĕ."
,,Ale... Jak to výš?"
,,Dnes ta žena byla na hradĕ. Chtĕla odškodnĕní protože i zbytek zvìřat uhynůl. Hodila to na nás."
,,Nechala je na té louce?"
,,Ne, tentokrát je nĕkdo zabil..."
,,Tohle je divné."
,,Musíme zpátky a zjistit co se stalo. Jak to mohla hodit jen tak na nás? Co nato královna?"
,,Nebyla jsem u toho, ale máme čas do večera. Pak máme přijít na hrad..."
Rex do mĕ strčil čenichem, ale já jen mlčky sledovala Ali. Nejen, že to byla drzost, ale i blbost. To, že jsme prvnì den neuspĕli neznamenalo, že jsme neschopné.
,,Jdeme. Tohle musíme vyřešit. Rexi zůstaň doma s Padarixem."
Zabouchla jsem dveře a zamìřila kousek dál. Ali šla zamnou.
,,Co chceš dĕlat?"
Zeptala se a já se usmála. Mávla jsem rukou a s řevem se přednámi objevil Orisel. Ali mírně couvla. Otočila jsem se kní.
,,Tohle bude rychlejší.''
Všimla jsem si jak si Ali měří wyverna pohledem, ale potom kývla. Pomohla jsem jí na jeho hřbet a následně jsem se mu sama vyhoupla na hřbet.
,,Drž se.''
Zašeptala jsem a Orisel se mocným mávnutìm vznesl. Vĕdĕl kam letĕt a já si všimla Alijiného neklidného pohledu. Držela se pevnĕ. Orisel přistál na druhém konci louky a já seskočila. Zamnou ihned seskočila Ali a Orisel zmizel do Eorsu. Gestem jsem jì řekla ať mĕ následuje. Netrvalo nám dlouho a dostali jsme se k domu. Na louce se pásl pouze kůň. Přitiskla jsem se ke zdi a vykročila ze své kříže pak jsem ale zaznamenala pohyb a poplašenĕ se vrátila za roh, kde jsem vrazila do Ali.
,,Promiň."
Ali jen kývla.
,,Musíme druhou stranou."
Navrhla jsem a otočila, netrvalo nám dlouho a už jsem hledĕla do okna domu té paní. Chtĕla jsem osobnĕ vĕdĕt podrobnosti. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Ruce jsem si dala na spánky. Najednou jakobych to nebyla já. Vidĕla jsem a cítila myšlenky i pocity. Mĕla radost, ale zároveň smutek. Ignorovala jsem pocity a začala jsem hledat v myšlenkách. Včerejší myšlenka... Byla noc a zářil pouze mĕsíc. Klaply dveře a ona vyšla z domu. V ruce se jí rozhořel plamen a šla k louce... Stála naj jedním zvířetem a - prudce jsem otevřela oči a hlasitĕ dýchala. Ona je zabíjela, Ali mĕ sledovala neklidným pohledem a já znovu zavřela oči. Trvalo mi dobrou půlhodinu prostudovat myšlenky za půl roku. Znovu jsem otevřela oči. Již jednou bylazatčena za podvody, a nebylo to tak dávno. Stiskla jsem ruce v pĕst. Teprve teď jsem koukla na Ali a její nechápavý pohled.
,,Ona to byla... Chce peníze." Zamumlala jsem smĕrem k Ali a ona jen přikyvovala. Teď už jsem nebyla opatrná a naopak zaklepala na dveře.Panì vyšla ven.

,,Zase vy!?"
Rozkřikla se. Snažila jsem se být vklidu.
,,Pojďte snámi na hrad. Dostanete odškodnĕní za náš omil."
Poslední slova jsem řekla témĕř neslyšnĕ. Vše šlo rychle. Vydali jsme se na hrad pĕšky. Netrvalo dlouho a stanuli jsme před královnou. Uklonili jsme. Cítila jsem Aliin pohled na mĕ. Nechtĕla jsem to říkat před ženou, a tak jsem vše řekla královnĕ pomocí amildie. Netrvalo to moc dlouho a Phereniké se zvedla a zamířila k ženĕ. Žena se snažila svůj vítĕzný pohled skrýt, ale nešlo jí to...Ženu odvedly stráže a mĕ i Ali se ulevilo. Phereniké mĕla neutrální výraz, ale pak se usmívala.
,,Jsem ráda, že jste se dozvĕdĕli pravdu."
Neunikl mi úsmĕv a Ali také ne. Chvíli jsme s královnou ještĕ zůstali a řekli jí vše a já poté zamířila domů. Ve dveřích mĕ pozdravil Rex, podrbala jsem ho za uchem. Zase doma... 

14)

V ruce jsem drtila falešný svitek. Pohled mi těkal ze svitku na ostatní knihy a svitky. Hlasitě jsem se nadechla a služka vedle mě si odkašlala. Podívala jsem se na ni a čekala jestli to co si myslí řekne nahlas. Nic. Bylo ticho. Zamyslela jsem se a rukou přejela po hřbetě jedné z knih. Ten kdo knihy vyměnil za padělky věděl moc dobře co dělá. Samozřejmě nikdo nikoho neviděl... Došla jsem ke stolku, patnáct knih a svitků na něm leželo. Nevypadali staře, jejich názvy nebyly vybledlé a nebyly porušené ani jejich hřbety. Padělky. Dívka zachvíli knihy a svitky odnesla pryč. Otočila jsem se k odchodu. Zmizely knihy hlavně ohledně minulosti Beristlie.... Vyšla jsem ven a vdechla čerstvý vzduch. Slunce bylo vysoko na obloze, když jsem prošla tmavou uličkou a zastavila se u svého domu. Jen jsem otevřela dveře a uvítal mě štěkot. Rex vrtěl ocasem a motal se mi pod nohama, když jsem se snažila jít do kuchyně pro svou brašnu. Popadla sem jí ze židle a schovala doní dýku. Druhou si schovala do boty. Nejsem vynikající bojovník, ale meč beru všude. Vlasy jsem si spletla do speciálního copu a přehodila jsem si brašnu přes rameno. Zkontrolovala jsem si svůj černý jezdecký oblek a otočila se. Vyrušilo mě hlasité zapředení Maristiny.
,,Doufám, že mě nehodláš nechat doma stím psiskem samotnou!''
Usmála jsem se. V hlavě se mi ozval i Raaht.
,,Má smůlu!!! Cha!''
,,Budu muset, Mari.''
Povzdychla jsem si.
,,Prozatím...''
Maristina uraženě švihla ocasem a zacukala fousky. Přikrčila se, napla svaly a vyskočila mi do náručí. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ty víš, že to můj názor nezmění...''
,,Ale co když mě budeš potřebovat?''
,,Tak tě zavolám...''
''Prosím, Ravennë!''
Zavřu oči a nakrčím čelo.
,,Tak dobře. Můžeme?''
Maristina seskočila a spokojeně zapředla. Otevřela jsem dveře a proklouzla ven s Maristinou v patách. Plán byl jasný - zkusit se poptat po starých Beristlijských knihách. A byli jsme tady. Na Beristlijském náměstí se dnes pohybovalo dost lidí, elfů, čarodějů i
kentaurů. Mezi davem jsem možná zahlédla Darow a asi Lexis. Po náměstí jsem chodila asi dvě hodiny a všemožně se ptala lidí na prodej starých Beristlijských knih. Našlo se pár lidí a elfů ochotných knihy prodat, ale všichni měli něco co potvrzovalo, že knihy nejsou odcizené. Začala padat tma, většina lidí už odešla a já jsem se rrozhodla jít zpátky do královské knihovny. Najednou jsem se na chodbě zastavila. Kde je vlastně Maristina? Od chvíle co jsem si povídala s určitou elfkou jsem jí neviděla. Předemnou ale do místnosti vklouzla bílá srst Maristiny. Zaculila jsem se a vklouzla také do knihovny. Byla tady tma až na pár svíček. Přikrčila jsem se za menším stolkem. Očekávala jsem, že by se ten kdo knihy ukradl vrátil. Falešné knihy byly narovnané ve svých policích a nikdo krom pár výjimek nevěděl, že někdo něco odcizil. Naslouchala jsem tichu a občasnému zaklapání bot. Abych se zbavila únavy přejížděla jsem rukou po ostří mého meče. Ztuhla jsem. Někdo opatrně, ale ne moc tiše vešel do knihovny. Maristiny oči a myšlenky mi ihned pommohli vidět dívku. Bylo jí ani ne osmnáct. Maristina kolem ní proklozla zamnou.
,,Té dívky jsem si všimla včera na náměstí.''
,,S kým?''
,,S nějakým elfem.''
Ztuhla jsem. Projela mnou vlna špatného tušení a jisté myšlenky, ihned jsem zavrtěla hlavou. Není to on, jinak bych ho podle amildie poznala, ne? I když by mi mohl... Z myšlení mě vytrhla dívka, knihy měla v rukou a rozběhla se pryč. Najednou mi došlo proč... Všimla si mě. Sakra. Zvedla jsem se a rozběhla zaní. Maristina mi byla v patách, ale já se rozhodla zavolat Ballura. Oranžový záblesk ihned zmizel v nejbližší zatáčce. Přidala jsem. Ballur mi oznámil, že za dívkou již běží stráže s Rodnym. Zastavila jsem se a seběhla nejbližší schody. Pokud bych to stihla mohla bych jí odříznout cestu. V mysli se mi ozval Balluruv ryk. Dívka nejspíš musela vyvolat nějakého společníka... Zrychlila jsem. Konečně! Objevila jsem se před dívkou, a ona leknutím spadla a pustila knihy. Dala jsem ruku v pěst. Klid, těm knihám se nic nestane, blázne. Dívka se přikrčila a rukama si chránila obličej. Je jasné, že za neúspěchy musela dostávat dost na frak. Ty knihy nekradla ze své vůle. Tahle domněnka se mi potvrdila, když jsem v její mysli našla jistý rozhovor. Pomohla jsem dívce na nohy. Teď už otom nerozhoduji já. Rodney mi poklepal na rameno. Než jsem se, ale stihla otočit přiletěl ke mě Ballur a v drápech nesl další sovu. Dívka jen sklopila pohled a odvolaka společníka.
,,Odvedeš ji? Musím najít toho... hlavního.''
,,Jasně, jen na sebe dávej pozor.''
To bylo poslední co jsem slyšela než jsem zmizela chodbou...
~
Šla jsem lesem. Znala jsem cestu k nějaké skrýši. Doufala jsem, že tam může najdu a opravdu. Našla jsem jakousi jeskyni upravenou pro žitî. Byla maskováná větvemi a mechem. Vlezla jsem dovnitř. Ballur a Maristina byli hned zamnou. Şla jsem tmou,jak noc by se mi teď hodila pochodeň... Pak jsem ale zaznamenala světlo. Někdo mi, ale položil ruku na rameno. Chytla jsem ho a přehodila ho předsebe. Muž se chvíli válel na zemi, ale pak se postavil.
,,Chytla si Tarÿnu, že?''
Mluvil o té dívce? Nejspíš ano.
,,Myslím, že je to jen dobře. Nevypadala nadšeně, že by se za tebou měla vracet. Spíš bych řekla, že se nechala chytit schválně.''
,,Byla to jen obyčejná... Zrádkyně.''
Zaťal ruce v pěst
,,Asi nepůjdeš dobrovolně, že?''
,,Ne.''
Vytáhl meč. Rozzářila se mi ruka a vní se objevila tyč, ostrá tyč. Muž se rozmáchl, ale já mu kolmo nastavila tyč a uhla. Otočila jsem se a tyčí ho přaštila do břicha. Maristina s Ballurem byla schovaná opodál. Muž se zapotácel a chytil se za břicho. Znovu pevně sevřel meč a sekl mě do boku. Zaúpěla jsem. Tak a dost. Na tyči se objevil zelený plamínek a přeskočil na může. Ten začal kečet, ale plamínek se zachvíli proměnil v šlahouny co muže strhly k zemi.
,,Radím ti si semnou ani nikým z královniných bojovníků nezačínat.''
Muž jen tiše zanadával.
,,Zmlkni.''
Postěžovala jsem si. Pomohla jsem mu na nohy a šlahouny se mu omotaly okolo těla. Vyvedla jsem ho ven z jeskyně a on se usmál. Ballur letěl nad námi a Maristina zmizela do Eorsu.
,,Pozor!''
Balluruv hlas mi zazněl v hlavě, ale než mi to došlo k zemi mě srazili dva vlci. Snažila jsem se je setřást. Cítila jsem kousance na rukou při snaze chránit si břicho a obličej. Jeden vlk, ale náhle zvedl hlavu a couvl. Druhý ho napodobyl. Jen jsem zůstala ležet. Ballur mi s houknutím dosedl na břicho. Ruce jsem položila na zem. Tělem se mi proháněla sstrašná bolest. Až teď jsem se dala do sedu. Odpojila sem svou mysl a uzavřela se do sebe. Hlasy utichli a je vystřídalo ticho. Ihned mi došlo, že se mi povedlo to o co jsem usilovala celou věčnost-Odpojit se od okolí. Podívala jsen se na své pokousané ruce. Pravá ruka vypadala celkem dobře, ale levá dost krvácela. Podařilo se mi ji kouskem látky z brašny zavázat, ale věděla jsem, že to dlouho nevydrží. Znovu jsem se vrátila do reality a opatrně se postavila. Nademnou stál Orisel a propaloval vlky pohledem. Ti zachvíli odešli do Eorsu. Muž se dal na útěk. Vyhoupla jsem se Oriselovi na hřbet. Silně jsem ztiskla víčka, když jsem se rukou zapřel. Chytila jsem se.
,,Musíme ho chytit Oriseli.''
Orisel jen zamručel a vzlétl. Rozhlížel se po krajině. Zachvíli jsme byli pryč z lesa. Ballur zmizel do Eorsu a já hledala může. Nemohl přece utéct tak daleko! Byl svázaný! Orisel sletěl níž a ihned mi to došlo. Zachvíli jej pevně držel v pařátech. Letěli jsme na hrad...
~
Došla jsem k Oriselovi. Ruku jsem měla zavázanou, ale od bolesti to nepomohlo. Opatrně jsem se mu vyhoupla na hřbet.
,,Málem tě ti dva zabili.''
,,Ale nestalo se to.''
,,Ale mohlo. Musíš dávat větší pozor.''
Dál jsem mlčela. Orisel zamával křídly a vzlétl. Zachvíli jsme se znovu odcitli nad lesem. Vše bylo normální, ale pak jsem ucítila známý dotek mysli... Naklonila jsem se, ale neviděla jsem jeho... viděla jsem draka? Orisel se vrhl střemhlav dolů doufahíc, že se drakovi vyhne, ale nepodařilo se to. Byli jsme tak několik metrů nad zemí, když nás drak srazil k zemi. Odkutâlela jsem se bokem a slabě se postavila. Orisel zápolil s drakem a já tvrdě oplácela pohled elfovi předemnou. Daqus mi pohrdavě hleděl do očí.
,,Zemřeš.''

15)

Stále se držím za ruku. Najednou se vedle mne objeví Darow.
,,Nezemře.''
Ani se na ni nepodívám, jen sáhnu po svém zlatém meči.
,,Nemyslím si.''
Darow tasí své dva meče. Daqus se jen pobaveně zašklebí.
,,Rád tě vidím.''
,,To já říct nemůžu.''
Tasím svůj meč.
''Zabiju tě ať je tu Darow nebo ne.''
Zdělila jsem mu myšlenkou pomocí amildie.
''A bojíš se mluvit nahlas? ''
Daqus se mírně nahne a povytáhne obočí.
,,Ne!''
Řeknu dost nahlas. Neunikne mi Darowin naštvaný pohled.
,,Mohli byste mluvit normálně?''
Zamručí otráveně Darow.
,,Buď to nebo... proč tady vlastně tlacháme, když můžeme bojovat?''
Skřivím tvář bolestí a mlčím.
,,Já mám radši smrt...''
Daqus se zašklebí a zaútočí na mě. Na Darow se z lesa vrhnou tři další muži. Ucuknu s sebou. Mečem jeho výpad odrazím a praštím ho rukojetí do břicha.Zatímco Darow po dvou máchne meči, třetího nakopne do břicha. Daqus odstoupí a zavře oči. Jdu kněmu a seknu ho mečem do kolena. Bolestí padnu k zemi a chytím se za koleno. Co to sakra!? Daqus se jen chvíli usmíval, ale teď padnůl k zemi stejně jako já. Mírně vyděšeně se mu podívám do očí. Daqusi... Tohle si neměl. Jeden z mužů se po Darow ožene mečem, druhý dýkou a třetí raději zase uteče. Darow po utíkajícím zbabělci vrhne kouzlo zmrazení, od druhých vykryje útoky a všechny tři pošle do bezvědomí. Doběhne ke mě a klekne si.
,,Ravennë?''
Zeptá se mě. Stále jsem trochu mimo. Nepatrně zvednu pohled. On to opravdu udělal. Tiše zamumlám odpověď.
,,Propojení..''
Daqus se pomalu postaví a trochu sykne, když se postaví na koleno. Darow se ihned prudce otočí a zmrazí Daquse.
,,Tak jo. Co přesně ti udělal?''
Zkřivím tvář.
,,Propojil naši mysl.''
Zavrtím prudce hlavou. Darow se zamračí.
,,Nepotřeboval by se tě držet?''
Nechápe...
,,Ne. Propojení mysli záleží na její síle a učení se využít její pravou sílu. A já jí bohužel neumím ovládat tak dobře. Ty si dračí mág a stejně jako drakům se ti do mysli nedostane, ale mě...''
Sáhnu si na pravé rameno a trochu se podivím, celé tělo jako bych měla zmrzlé.
,,Studí...''
Darow mi položí rozehřátou ruku na mé rameno.
,,Takže ty cítíš bolest jako on. Chlad, teplo... znamená to, že kdyby zemřel, zemřela bys i ty?''
,,Ano. Nevím, myslím, že to nikdy nikdo nevyzkoušel''
Krátce se na něj podívám a povzdychnu si.
,,A platí to jenom pro fyzické podněty nebo i psychickou bolest?''
zeptá se...
,,Je to propojení citů, myšlenek, vnímání a prostě mysli. Takže obojí.''
Pohodím ruce a zkřivím tvář.
,,Což mi připomíná, že teď necítí ruku.''
Zašklebím se. Darow si povzdychne a rozmrazí ho. Přiskočí k němu chytne ho zezadu. Přiloží mu dýku k hrdlu.
,,Takže co teď?''
Darow mi věnuje krátký pohled.
,,Já nevím!''
Rozhodím ruce. Daqus se probere.
,,To bylo bodlé.''
Zamumlá Daqus k Darow.
,,A věř mi, že to bude bolet.''
,,Víš, že tě to bude bolet stejně jako mě. Cokoliv. Každá rána...''
Zavrčím. Daqus se opatrně pokusí udělat krok.
,,Ta podívaná bude silnější než bolest.''
,,Osvoboď ji od toho.''
Zavrčí Darow.
,,Nemám důvod. Navíc vím, že pokud mě zabiješ její mozek si bude myslet to samé.''
Zabrblá. Ztuhnu. A teď nastává ten hlavní problém.
,,Věř mi, že jestli ji od sebe neodpoutáš, dopadneš špatně.''
Broukne mu Darow do ucha.
,,Mám prostředky. Udělám ti ze života peklo. Staneš se štvanou zvěří.''
,,Ta představa jak uprostřed města padne k zemi není špatná. Nenechám se ukecat od poluličního mága.''
Daqus si odplivne.
,,A co od draka?''
Darow po něm blýskne úsměvem a přejede mu ostřím po krku.
,,Pche. Tarri-Saw mi stačí.''
Daqus loupne pohledem k dračici a Oriselovi. Ti se pouze vraždí pohledy. Darow máchne druhou rukou a vedle se objeví čtyři ohniví draci - zatím jen iluze.
,,Já jsem drak, Daqusi. Ne jen mág.''
,,Nedivím se.''
Daqus jen protočí oči.
,,Chci tím říct.''
Pokračuje Darow.
,,Že až ji od tebe odpoutám, zabiji tě. A budu si to užívat.''
,,Až...''
Zašklebí se Daqus.
,,To bude dost dlouhá doba...''
Teď už se neudržím a vlepím mu facku. Sice jí cítím, ale v té chvíli je mi to jedno.
,,Myslíš?''
Prohodí Darow.
,,Netušíš, proti čemu stojíš. Komu čelíš. Osvobodím ji. Brzy.''
Zavřu oči.
,,Ani nato nemysli!''
Daqus se pokusí Darow vyškubnout. Darow mu přitiskne dýku ještě blíž k hrdlu.
,,Ještě pohyb a jsi mrtvý.''
Zašeptá mu Darow do ucha s půlnoční něhou.
,,A ona nejspíš taky.''
Daqus zasyčí. Vedle nohy se mu objeví druhý společník. Pevně stisknu víčka.
,,Je to jen myšlenka.''
Řekne Darow.
,,Dala by se nějak vyvrátit.''
Darow povolá Caltain, která se vrhne na Mistat. Otevřu oči. Pohled hned zabodnu do Daquse.
,,Hádám, že si se Amildii potom co si odešla neučila, že?''
Daqus se zasmál.
,,Ty víš, že pro mě to bylo vždy těžké. Nikdy jsem nechtěla cítit strach a bolest lidí, a zvířat!''
,,Narozdíl ode mne.''
Zasýpe Daqus. Dýku zase cítí na krku pevněji. Darow se ušklíbne.
,,Ráv, jak tě toho zbavíme?''
Zatnu ruce v pěst. Mám nápad jenže on uslyší každé slovo. Myšlenku uzamknu jako klíčovou a podívám se na Darow. Způsob by tu byl.
Darow se mi dívá do očí a pootevře mi svou mysl. Zablokuje komunikační kanál a myšlenkami se zeptá
*Jaký?*
Kdyby nebyli propojení, nikdo jiný by to neslyšel. Ovšem, co teď?
Sáhnu po meči a vytasím ho. Jednou ranou ho zabodnu Daqusovi mezi ruku a rameno. Ten vykřikne a zavře oči.
*Odlkáme jeho mysl a soustředění jako teď.*
Ihned meč vytáhnu. Není od krve.
,,Takže ho mám bodnout?''
Zeptá se Darow pro jistotu. Pohne druhou rukou a vytasí bojový nůž. Zavrtím neznatelně hlavou.
,,Zbláznila si se!?''
Vyjekne Daqus, když ucítí nůž. Darow mu projede nožem po boku a nechává menší krvavou cestičku. Vrhne se s ním ke stromu, kde mu přimrazí nohy a ruce ke kmeni. Ruce se mi zeleně rozzáří. Šahnu si na spánky. Daqus jen pevně stiskne víčka. Prudce otevřu oči.
,,Tohle nepomáhá...''
,,Zkus to ještě jednou.''
Navrhne Darow a otevře Daqusovi jednou rukou oko a přiblíží mu dýku k oku. Těsně, opravdu velmi těsně. Mohla by mu každou chvíli vrazit ostří do oka.
,,Jak se ti to líbí, Daqusi?''
zeptá se Darow. Daqus se neodváží mrknout. Teď to chápe.
,,Nepustím ji.''
Neodpovím. Dál to zkouším.
Darow zvedne dýku a přejede mu jí po obočí. A letmo, ploše, po víčku.Konečně! Jako, by mi najednou tělem projel elektrický proud. Spadnu a omdlím.
Daqusovi se stane to samé. Spadne a omdlí.
,,Ravennë!''
Darow se vrhne jejím směrem a taktak ji zachytí před pádem na zemi. Zvedne ji do náruče. Daquse sleduje pohledem.
,,Ráv?''
Prudce s sebou škubnu. Pomalu otevřu oči.
,,Hmm?''
Kdyby Daqus mohl válel by se na zemi. Zachvíli se ale pomalu probere.
,,Je to zrušené?''
Zeptá se Darow okamžitě a na Daqusovy končetiny nanese další vrstvu ledu.
,,Tak je?!''
,,Jestli si chtěla zkusit sebevraždu tak se ti to málem povedlo!''
Zasyčí. Daqusovi se ruce zahřejí.
,,Je.''
Vítězně se usměju.
,,Dobře''
Darow se zářivě usměje. Opatrně mě položí na zem, zatne ruce v pěst a Daqusovi jednu vrazí. Zazubím se a chytnu se za tvář.
,,To bolelo.''
Naoko uraženě se zašklebím , ale pak jí napodobím.
,,Počkej, tady ne.''
Darow mě zarazí.
,,Dovolíš mi ho mučit? Slíbila jsi to!''
Darow to koro zakňučí.
,,Zkazil život tobě?''
Zkřížím ruce.
,,Ne. Ale ty budeš mít z jeho utrpení požitek. Nebo ne?''
Zamumlá Darow.
,,Stejnak mi stím pomužeš...''
Jdu blíž.
,,Pravda.''
Darow ho znova uhodí. Darow se ušklíbne.
,,Nuže, Ravennë? Co s ním?''
,,Co ho trochu přitopit?''
Navrhnu.
,,Ráda''
Zaculí se Darow. Rozpálí ruku a položí mu ji na břicho.
,,Myslela jsi to takhle, ne?''
Prohodí.Daqus ihned vykřikne. Část ruky má, ale volnou a tak po Darow pošle plamen.
Darow se kryje plamenným štítem.
,,Ne ne ne.''
Mlaskne Darow nespokojeně. Rozpálí ruku ještě víc. Pustí jeho břicho a sáhne dozadu do toulce. Vytáhne šíp a zaboří mu jej do místa, kde se spojuje rameno s trupem...
,,Tak a dost.''
Profackuji ho. Odstoupím a zavřu oči.
,,A teď vyklop proč si tady. A jak?''
Optám se myšlenkou.Darow se pomocí telepati na mě zvědavě napojí a poslouchá. No co?
,,Chytrá. Hledal jsem někoho kdo by zabil někoho z tvých přátel. Nějaký lehký cíl..''
Odpoví Daqus stejným způsobem.Darow nakloní hlavu na stranu a poslouchá.
,,A teď vyklop pravdu.''
Zamračím se.
,,Chci pochytat Akeltas.''
,,Tak nato zapomeň!''
Popadnu ho za ramena.
,,Pozdě...''
Daqus se ušklíbne.
,,Co je to?''
Zeptá se ihned Darow.
,,Akletas znamená Pegas.''Odpovím stručně.

,,Můžeš mluvit jasně?''
,,Má spadeno na pegase. A já vím, že pokud to nezastavím tak bude ponich.''
Skřížím ruce na prsou.
,,Pegasové v okolí Beristlie nežijí.''
Řekne Darow zamyšleně.
,,Jsou zde pouze občas. Vlastně nežijí skoro ani v téhle říši.''
Jen kývnu.
,,A to je další důvod proč je pochytat, ne?''
Zdůrazním. Darow jen kývne.
,,Sice nechápu, co by z toho měl, kromě jisté smrti, ale budiž.''
Skřížím ruce. Něco na tom bude... Darow jen pokrčí rameny.
,,Jít na pegasy je hloupost. Ale měli bychom jim pomoct.''
,,Jenže jak máme být na dvou místech najednou?''
Darow se zamyslí.
,,Můžeme Daquse někam uklidit. Znám jedno šikovné místečko, kde ho nikdo hledat nebude.''
,,Kde?''
Podívám se na ní. Daqus mezitím ztratí vědomí.
,,Zašiji ho tam, ty mezitím zjisti, jak je to s těmi pegasy.''
Navrhne Darow. Neochotně kývnu. Hodím na Daquse vražedný pohled a zmizím.
Darow si mezitím přehodí Daquse přes rameno a vyběhne ke starému domu na kraji města. Tam ho zamkne do sklepa a připoutá řetězy. Ano, je to ten sklep, kde mučila lovce... 

16)

Vše měla být jen klidná výprava do nedaleké vesnice. Ale pouhá cesta tam mě stála mnoho sil. Vesnice se totiž nacházela na druhé straně Sardské země. Za pomoci koňských sil, by tam člověk dorazil do pár dní. Delší cesta mě, ale čekala pěší, i když ne úplně. Od jednoho z hospodářů jsem dostala koně. Přestože jsem se snažila jeho nabídku odmítnout trval na svém. Půl cesty jsem už měla za sebou... od cíle jsem tedy nebyla daleko. Cítila jsem vřelou pachuť při usedání na loňský hřbet. Stále se mi do mysli vracel obraz z minulosti. Pohled, jak má klisna padá... a její tělo po pádu. Hnědá srst byla zalitá sluncem, a poloha byla nenormální. Už na první pohled, by elf poznal, že si kůň zlomil vaz. A teď? Seděla jsem na hřbetě grošáka a mířila k vesnici. Nebyla jsem z toho zrovna nadšená... Ale zároveň to mému já jaksi pomáhalo. Mít ve své blízkosti někoho stejného jako kdysi byla má přítelkyně.

~

Cestou jsem měla čas přemýšlet. A co mě vlastně táhlo na druhu stranu Sardu? Pouhá schůzka. Ovšem, i tato schůzka mi mohla sdělit mnohé. Chtěla jsem zjistit jestli tu je, proč tu je a co má v plánu. Je možné, že Sard přeci navštívil jen náhodou, ne? Nebo to mělo nějaký hlubší úmysl? Zavrtěla jsem hlavou abych se zbavila myšlenek a nechala si dlouhé hnědé vlasy spadat do očí. Klapání kopyt o kamenou zem, které se začalo ozývat při vstupu do vesnice mě donutilo přestat dumat. Opustit své zbloudilé myšlenky a věnovat se zase a jen realitě. Seskočila jsem z grošáka a přenechala ho v rukou místní hospodyňky. S několika vlídnými a milími slovy. Trvalo několik sekund, než se vedle hospodyňky objevila nejspíš její dcera se slovy ,,Postarám se o to matko.'' Nacož jsme vyrazily uličkou. Vesnice vypadala celkem klidně. Dokonce byla větší, než ze začátku naznačovala. A jak se toto krásné místo jmenovalo? Místní ho nazývali Alatar, ale mezi okolím bylo známo spíše pod názvem Al'tar. Lehký vánek a pramínek mých vlasů mi na pár sekund zamezil výhled na cestu. A když tento okamžik zmizel naskytla se mi nečekaná podívaná. Po luční cestě směrem do středu vesnice si to v sedle strakatého válečného koně kráčí osoba. Známá osoba. Kdo by si pomyslel, že v takovéto vesnici potká Královnu? Koně jsem poznala hned, jednalo se o Therseuna. Královna byla oblečena v prostém šatu, kožené kalhoty a vlněná tunika nabírala na tajemné eleganci. Therseun přejde do lehkého klusu a zastaví se až pár centimetrů ode mne.
,,Královno?''
,,Zdravím tě. Nečekala bych, že tě tady potkám.''
,,Napodobn-''
Náš poněkud krátký rozhovor přeruší řev. Těch pár chvil budí dojem, že by se jednalo o zvíře. Ovšem, zvuk vychází ze středu vesnice a zní... Hrubě a nepřirozeně. Je hluboký a plný zuřivosti, či agrese. Královna s sebou v tu chvíli lehce trhla.
,,Co to bylo?''
,,Nemám nejmenší tušení, ale neznělo to dobře.''
Bez dalších slov se rozběhnu za zdrojem toho řevu. Netrvá dlouho než se ozve dusot kopyt a po boku se mi objeví mohutné strakaté tělo. Záblesk v mých očích nejspíše řekl vše. Rychle jsme míjeli množství domů a zastavilo nás až náměstí. Na levé straně stál muž. Měl pevný postoj, krátké blonďaté vlasy, zelené oči a bílý plášť se znakem černého křídla, které se rozplývalo. A naproti němu netvor.
,,Co to?''
Ozvalo se mi po boku. Zorničky se mi lehounce zúžili jakmile jsem cítila vlnu energie jenž se přez nás přenesla. Tohle nebyla normální magie, ne. Tohle bylo něco silného, něco z Podsvětí...
Netvor, který stál pár metrů od nás mohutně zařval. Držením těla připomínal elfa, ale zelená až šedivá kůže mluvila o něčem jiném. Na hlavě měl tento tvor zvláštní oko. Bylo šedé a černá zornice těkala sem a tam. Pak tu byla jeho hlava. Tu zdobila spleť hnědých rozcuchaných vlasů a jakési malé hnědé paroží. Nebylo příliš dlouhé, ale vypadalo velmi ostré. Potom co se tvor rozběhl proti druhému muži a ten se ho už nejspíš z posledních sil snažil zastavit, ten daný muž odletěl stranou. Jeho tělo prosvištěpo vzduchem jako pírko. S hlasitým zvukem dopadne na zem. Ať teď si všímám zranění. Pochroumané rameno a několik velkých ran v oblasti břicha. Je divu, že se muž ještě drží na nohou. V ruce, ale stále drží zdobenou dýku. Zabodne ji do země, aby se zmohl do sedu a rychle se postavil na nohy. Ta dýka, ale má jednu zvláštní věc. Stejné oko jako má na hlavě ten netvor má v menší verzi i tato zbraň. Zbraň s... okem?
Pher je pár chvil strnule sleduje, než křikne jednoduchý průkaz.
,,Přestaňte. Okamžitě odložte zbraně. Ve jménu Sardu, dost!''
Očekávala jsem jinou reakci, než tu, že se tvor rozběhne přímo proti nám. Ihned jsem padla na kolena a ruce položila na studenou. Do pár chvil se ze země vynořily zelené šlahouny, které by tvora měli zastavit, nebo alespoň zpomalit na minimum. Muž na zemi se mezitím bolestně se s klidnou tváří postavil a krátce pohlédl na královnu, než se zase rozběhl proti tvorovi.
''Je... silný. Strašně.''
Zahuhlala jsem. Ten tvor si kráčel klidně dál směrem k nám. Se šlahouny uvázanými okolo rukou i nohou. Na svém rameni jsem ucítila ruku a náhlý přísun další energie. I metr tlustý šlahoun, však proti tvorovi neměl šanci...
,,Víš co jsou zač?''
Na tuhle otázku jsem jen zavrtěla hlavou.
,,Nic takového jsem nikdy neviděla, jeho mysl je magicky velmi odolná.''
Vedle tvora se najednou objevil ten samý muž. S dýkou v ruce se pokusil tvorovi zasadit ránu do hlavy. Neúspěšně. Ozval se opět mohutný řev, rána jak se zelené šlahouny přetrhly a chabě spadly na zem. Podlomily se mi ruce. Byl to jako šok, jako rána od blesku. Oheň. Cítila jsem, že mé ruce byly ožehnuté, stejně jako mé šlahouny. Tiše jsem zaklela. Cítí, že se královna pokusí tvora zastavit jiným způsobem, k jejímu údivu se, ale nic pár vteřin neděje. Až potom se objeví tornádo, které tvora shodí na zem. Toho to, ale ještě více rozzuří a drápy se rozhodne zabořit do protějšího domu. Ten, ale zmizí v ochranné síti. Tvor se na nás otočí a probodne nás svým třetím okem.
,,Vidíš to oko?''
,,Co myslíš, že to je?''
,,Nevím, ale podle toho jak se chová.. Je to člověk, královno. Proměněný.''
,,Ale kým? Necítím kolem něj žádné cizí magické pole.''
Znovu si tvora změřím pohledem.
,,Nemůžu se mu dostat do mysli, a ani pocity moc necítím. Vládne v něm, ale velký vztek. Musíme tomu muži pomoct..''
Znovu se ozval naráz těla o zem, když muž už téměř po páté proletěl vzduchem. Ten má, ale výdrž...
,,Co ho omráčit? Když spojíme magii, dáme to.''
Navrhla královna s pohledem upřeným na souboj. Přikývla jsem. Mé ruce se lehce rozzářily.
,,Tak. Můžeme?''
,,Můžeme.''
Začali jsme shromážďovat energii. Energie se v podobě neformálního tvaru pomale zvětšovala. I přesto, že jsme to netušili, nebyly jsme jediné. Jakmile energie nabyde do dostatečné síly lehce na královnu kývne. Ucítí jak se jejich energie míchá. Odněkud se k nim připojí další a další... Najednou jakoby energie bylo moc a vycucla všechno, co v sobě kdo měl. Těla ochabnou a silný vývoj zasáhne tvorovo tělo. Přítmí protne oslnivá záře. Jako blesk... A tvor se s mohutným řevem skácí k zemi, v lidské podobě. Oba muži leží nehnutě na zemi. Rychle na královnu kývnu a rozběhnu se k zelenookému. Ten v pravé ruce pevně svírá meč.
,,Budete v pořádku... Pomůžu vám.''
Ozval se tichý brblavý smích. Růžovo tělo bylo plné modřin a řezných ran na hrudi. Z pusy mu vytékal malý pramínek krve. Dusil se vlastní krví...
Natáhla jsem se, abych se dotkla mužova ramena a tehdy se to stalo. Tělem mi projel žár, který mě začal sužovat. Hlavou se mi prohnalo neskutečné množství vzpomínek. Nikoho z těch lidí jsem neznala. Jenže to nebylo to nejhorší... Na duši mi utkvěl stín. Pradávný stín z Podsvětí. Salun povstal v těle nového hostitele...
Prudce jsem otevřela oči. Jednou rukou jsem se opírala o zem. Tělo bylo pryč, jediné co tu zůstalo byl černý meč připomínající vlnu. Tedy, alespoň jeho ostří tak vypadalo. A já vše věděla. Teď tu povinnost neseme my. Zmohla jsem se do sedu a otočila jsem se na královnu. Ta na mě se stejným výrazem ohromeně zírala. V ruce držíc pradivnou dýku. A stejně jako na meči, který jsem teď svírala ve svých rukou, se rýsovaly prapodivné prastaré symboly v neznámém jazyce. A jediný překlad byl v našich hlavách.

Strážci brzy povstanou.