Mise Lexis

Tak a je tu má první mise, nezní to sice jednoduše nají ztracený svitek, který může být prakticky kdekoliv.Musím se na to připravit a pevně doufám, že budu za pár dní zpátky.Začnu tím, že se pořádně vyspím. UŽ jsem vzhůru pořádně, se najím.Beru do ruky svou dýku a balím jídlo na cestu.
Když jsem dorazila do knihovny, šla jsem najít knihovnici.Knihovnice mne zavedla na místo, kde byl uložen svitek.Dívala jsem se na to prázdné místo a přemýšlela,jak se sem lupič asi dostal.Všechny dveře byli zamčené a před nimi stála stráž,okna pozavíraná a v nich mříže.Něco mi zřejmě stále unikalo.Proměnila jsem se proto ve vlka.Vlk má přeci jen lepší čich a dokáže možná najít stopu, kterou elf přehlédne.Hned jak jsem se proměnila, začala jsem hledat.Po několika minutách hledání jsem konečně ucítila slabý pach, šla jsem tedy po stopě.Chvíli jsem bloudila okolo místa, kde byl pach nejsilnější.A v tu ránu mi došlo, že něco může být pod skříněmi.Když jsem se podívala na ty velké a vysoké skříně plné knih, uvědomila jsem si, že sama se skříněmi nepohnu.Hlasitě jsem zavolala na stráže:"Hej pojďte mi někdo pomoct!" Stráže přiběhly téměř ihned a obklíčily mě.Začala jsem tedy vysvětlovat:"Jmenuji se Lexis, patřím do armády tohoto města a vyšetřuji případ zmizení svitku,na kterém byly znázorněné tajné chodby pod Beristlií. Pánové byli byste tak laskavi a pomohli mi odsunout tuhle skříň." Zdálo se, že pochopili.Všech šestnáct mužů se ze všech sil opřelo do skříně a se skřípotem ji posunuli o kus dál."Děkuji" řekla jsem a oni se rozešli.Podívala jsem se na místo, kde předtím stála skříň a opravdu byl tam tunel.
Jako elfce by se mi šlo nejspíš hodně špatně, proto jsem se i přes svou klaustrofobii, v podobě vlka vlezla do tunelu.Zhruba po dvou hodinách jsem vytáhla z brašny svačinu.Měla jsem opravdu hlad a chléb s máslem mi přišel k chuti.Vydala jsem se zase na cestu.Uplynula další hodina a já konečně zahlédla světlo."Hurá," zavyla jsem hlasitě, až byla slyšet ozvěna.Začala jsem se tedy škrábat ven z tunelu.Když jsem vylezla na povrch ,proměnila jsem se zpět v elfku a řádně se protáhla.Byl už večer a stmívalo se.Popadla jsem pár větví a postavila z nich malý přístřešek. Pokryla jsem ho listy.Hned jak jsem si lehla, chtělo se mi zívat a následně jsem upadla do hlubokého spánku.
Když jsem se ráno probudila, snědla jsem zbytek svého jídla a zbořila přístřešek.Nikdo přeci nemusí vědět, že jsem tu byla.Rozhlédla jsem se a uviděla podezřele vypadající jeskyni.Podívala jsem se na tunel, ze kterého jsem včera večer vylezla.Vedla od něj vyšlapaná cesta směrem k jeskyni. Vylovila jsem z brašny svítilnu a vešla do jeskyně.Šla jsem chodbou dál a dál, až jsem uviděla velký sál.V něm pospávalo dvanáct malých trolíků. Hlasitě chrápali.Popošla jsem o kousek blíže.Uprostřed sálu stál stojan a na něm ležel svitek."Jo" řekla jsem si potichu, abych trolíky nevzbudila.Potichu jsem šla směrem ke svitku.Ale jak jsem ho vzala do ruky, spustil se alarm a trolíci se vzbudili.Proměnila jsem se ve vlka a začala rychle prchat. Trolíci se rozběhli za mnou.Utíkala jsem co mi síly stačily.Zhruba po čtyřech kilometrech jsem je setřásla a vrátila se v klidu do Beristlie. Šla jsem do hradu a podala hlášení Pherenikés. Řekla jsem jí ať dá díru zasypat a tak se také stalo.Svitek byl navrácen na své místo a já se mohla konečně vykoupat a vyspat.

Probudila jsem se brzy ráno.Chtěla jsem se zvednout, ale něco mi v tom bránilo.Podívám se na svou hruď a vidím Dsallu, která si na mně ustlala.Opatrně jsem ji ze sebe sundala. Dsalla se ale stejně probudila a s trochou kočičí arrogance na mě pohlédla."Promiň Dsallo, nechtěla jsem tě probudit" omluvila jsem se."To nevadí " řekla, vstala z postele a otřela se mi o nohu.Pohladila jsem ji po zádech a šla jsem se do koupelny umýt.Po snídani jsem se vydala směrem ke stájím.Procházela jsem sluncem
zalitými ulicemi Beristlie a kochala se pohledem na tak krásné ráno.
Dorazila jsem ke stájím a vešla dovnitř.Oslovila jsem jednoho z mužů "Dobrý den, mé jméno je Lexis a jsem členkou armády Beristlie. Dostala jsem misi od královny, mám doprovodit jejího bratra sem do Beristlie. Mohla bych si zde zapůjčit koně?" Muž přikývl a zeptal se "Jaké plemeno bych vám mohl nabídnout a jak zdatná jste jezdkyně?" Zamyslela jsem se a potom odpověděla "Umím jezdit dost dobře a chtěla bych Arabského plnokrevníka." Muž se už na nic neptal a vedl mě stájemi.Došli jsme až
do uličky, kde byli ustájeni Arabští plnokrevníci.Muž mi postupně představoval každého koně, ale mě na první pohled zaujala klisna jménem Sarana se zbarvením srsti světlý ryzák."Líbí se mi tahle" řekla jsem a ukázala na Saranu.Muž se zamyslel a po chvíli se zasmál a řekl "Dobře, ale musím vás varovat, tahle kráska je pěkně divoká"
"To nevadí, já ji zvládnu" ušklíbla jsem se.Osedlala jsem ji, vyhřebelcovala a vyvedla ji ven ze stáje.Nasedla jsem na její hřbet a jela k jezdcům, kteří mi měli při misi pomoct.
Na smluveném místě opravdu čekalo dvacet královských jezdců."Tak jedem" zavelela jsem a pobídla Sarenu, aby se klusem rozjela.Jezdci jeli hned za mnou.Do města Sardon to bylo z Beristlie tak den cesty klusem.Okolo poledne jsme zastavili a udělali si přestávku.Koně si mohli odpočinout a v klidu se napást.Já a jezdci jsme se naobědvali. Vyndala jsem z brašny krabičku, ve které byl zeleninový salát s kuřecím masem.Sedla jsem si na zem a začala jíst a v tu chvíli se vedle mě objevila modrá mlha a z ní se po chvilce vynořila Dsalla. "Ale ale kdo se sem přišel nechat podrbat?" zeptala jsem se."No já přece" řekla svým sladkým hlasem Dsalla a vyskočila mi na klín.Hladila jsem ji po hlavě a u toho se pokoušela najíst.Když jsem ji přestala hladit trochu vyčítavě se na mě podívala a strčila hlavu do krabičky s mým obědem.Chvíli v ní něco hledala a potom vítězně zvedla hlavu.V tlamičce držela kus kuřete.Nesnažila jsem se jí kuře vzít, protože by mi stejně utekla.Zavřela jsem prázdnou krabičku a chtěla se napít, ale lahev byla prázdná."Sakra!" zaklela jsem až Dsalla nadskočila. Měla jsem velkou žízeň a proto jsem se rozhodla, že vyvolám vodu.Zavřela jsem oči a snažila se najít nějaký podzemní pramen.Když se mi ho podařilo najít, zvedla jsem ruku a ze země vytryskla trocha vody.Tentokrát jsem se ani nepolila.Vodu jsem nalila do lahve a rovnou se napila.Zvedla jsem se a šla pro Saranu.Využila jsem vrozené komunikace se zvířaty a zeptala se Sarany "Jsi už odpočatá?." Sarana zvedla hlavu a zařehtala "Jasně, můžeme vyrazit na cestu." Vyskočila jsem jí na hřbet a Dsallu posadila před sebe.Poté jsem oznámila jezdcům "Tak pánové honem do sedel a pokračujeme."
Jeli jsme klusem.Po několika hodinách jízdy se před námi konečně zjevilo město Sardon. Začalo se stmívat.Dojeli jsme na velkou louku a tam se utábořili.Koně jsme přivázali k pevně ukotveným kůlům.Někteří jezdci si postavili stany, někteří vybalili spacáky a spali pod širým nebem.Já též zvolila tu jednodušší variantu a spala pod širým nebem.Chvíli jsem diskutovala se Dsallou, která se ke mně přitulila a potom jsem usnula.
Ráno jsem se probudila jako první.Z města bylo slyšet, jak hodiny odbíjejí sedmou hodinu.Začala jsem si balit a poslala Dsallu, aby probudila ostatní.Snědla jsem jablko a napila se vody.Svou dýkou jsem nakrájela mrkev na malé kusy a přidělila kus mrkve každému koni.Koně spokojeně řehtali a nedočkavě přešlapovali.Všichni jezdci už byli vzhůru a také si balili věci. Odvázala jsem Saranu a začala ji hladit.Chtěla jsem se jít na něco zeptat jezdců, ale Sarana do mě drcla hlavou a začala prosit "Pojď
si zajezdit.Mě nebaví jezdit jenom klusem, já chci jet rychleji." Zamyslela jsem se a potom řekla "No dobře." Vyskočila jsem jí na hřbet a pobídla jí do cvalu.Sarana se okamžitě rozběhla po louce a uháněla až k blízkému lesíku.Tam jsme se otočily a jeli zpět.Jezdci už seděli na koních a čekali na můj povel.Dojela jsem k nim, před sebe vysadila Dsallu a zavelela "Pokračujem." Ujmula jsem se předního místa.Po chvíli jsme uviděli velkou bránu do města Sardon.
Vjeli jsme do města, ale čekala nás ještě cesta napříč celým městem až k pobřeží.Projížděli jsme ulicemi a všude nás okukovali lidé.Konečně jsme se blížili ke kraji města a uviděli pobřeží.Tam seděl na koni pěkně oblečený elf.Jeli jsme k němu a on nám naproti."Dobré odpoledne, já jsem Lexis, posílá mě vaše sestra Pherenikés,abych vás bezpečně doprovodila do Beristlie." představila jsem se."Já jsem Deniel bratr Pher." Řekl. "A prosím tykej mi." dodal. Podali jsme si ruce."Tak jedem!" řekla jsem.Ulicemi jsme museli jet pomalu, ale jak jsme vyjeli z města pobídli jsme koně do cvalu, aby jsme byli rychleji doma.Já a Deniel jsme jeli ve předu a za námi ostatní.Za jízdy jsem vytáhla z brašny jablko a začala ho jíst. Dsalla k jablku čichla a zaprskala "Fuj!" "Jo tak tobě to nevoní." zasmála jsem se. "Jé ty máš Mistata." ozvalo se od Deniela. Pohlédla jsem na něj a řekla "Ano, jmenuje se Dsalla. Chceš si ji pohladit?" "Jasně!" odpověděl Deniel.Přistrčila jsem k němu Dsallu a ta se nechala hladit.Konečně jsme uviděli bránu města Beristlie. Projeli jsme bránou a pokračovali k hradu.Já a Deniel jsme sesedli z koní a vešli do hradu.Dovedla jsem ho do královniny pracovny."Zdravím" kývla jsem na Pher a gestem jsem pokynula Denielovi, aby vstoupil.Začal se vítat se svou sestrou."Já už půjdu." řekla jsem a zavřela dveře.Došla jsem před hrad a vzala Serenu a Denielova koně do stájí.

Denielova koně jsem ustájila vedle královniny klisny.Saranu jsem dovedla do jejího boxu a vyhřebelcovala ji."Tak ahoj Sarano." řekla jsem jí a sundala z ní Dsallu.Sarana se na mě podívala a pokývla hlavou.Vyrazila jsem domů.

Bylo odpoledne, když mi přišla zpráva od královny Pherenikés.A v ní stálo:V královském psinci se dějí podivné věci.Psi jsou agresivní, nebo naopak moc přítulní.Odmítají poslechnout cvičitele i psovody.Teorii uřknutí i otravy jídlem moji mágové vyloučili.Co tedy za tím je? Dočetla jsem zprávu a aspoň měla program na odpoledne.Protáhla jsem se a vyrazila do psince. Dsallu jsem nechala doma, nebylo by dobré brát kočku mezi psi.
Došla jsem do psince a šla za správcem.Dal mi pamlsky a znova mě varoval před zvláštním chováním psů.Odemkl mi dveře a já vkročila do místnosti, kde spali psi.
Začali se probouzet,někteří vrčeli a ostatní vrtěli ocasy a chtěli se mazlit. Rychle jsem okolo sebe vytvořila vodní štít.Psi se mě nemohli dotknout a já byla v bezpečí.Sedla jsem si do rohu místnosti.Po chvíli o mě psi přestali mít zájem.Jenom jeden malý a mladý Husky stále seděl vedle mě a vrtěl ocasem.Nevypadal, že by měl ten stejný problém jako ostatní psi.Nebyl agresivní ani přehnaně přítulný.Vzala jsem vodítko a připnula ho na něj.Potom jsem ještě připnula agresivního Irského setra a přítulného
Kokršpaněla.
Psi jsem odvedla do vedlejší místnosti, která sloužila nejspíše jako salon pro psy.Salon byl plný stolků,van,šampónů,mýdel,nůžek na stříhání psů,pilníků na drápy a dalších věcí na zkrášlení psů.Do tří van jsem napustila teplou vodu a do každé z nich dovedla jednoho psa.Chvíli jsem čekala o kus dál a po nějaké době se šla podívat do van.
Došla jsem k té, kde se vztekal Irský setr.Vykulila jsem oči, když jsem uviděla jakési brouky, blechy nebo co to vlastně bylo.Popošla jsem k vaně, kde se máčel Kokršpaněl a i tam plavaly tyhle blechy.Ale byli odlišné, předešlé blechy měli zelený proužek na zádech a tyhle oranžový.Ve vaně Huskyho, ale blechy nebyly.Bylo jasné, že on nebyl nakažený.Nechala jsem psi pořádně usušit a dva, co se chovali divně jsem odvedla zpět k ostatním. Huskyho jsem tam nenechávala, aby ho blech nenapadly také.I s ním jsem vyrazila za správcem.
"Už vím, co těm psům je.Napadly je jakési magické blechy a ty ovlivňují jejich chování.Jenom tenhle husky ty blechy nemá." Prohlásila jsem šťastně.
Muž se zamyslel. "No jo, Shorty je hodně mladý a nedávno byl očkován. Prosím, postarala by jste se o něj, než zlikvidujeme ty odporné blechy?" Usmíval se.
"Moc ráda se o něj postarám." Vyhrkla jsem bez otálení.
Muž s úsměvem přikývl.Já a Shorty jsme vyšli ven a zamířili rovnou k hradu královny.Shorty sice trochu zlobil a štěkal na všechny kolemjdoucí, ale byl šťastný.
Zastavili jsme u hradu a on měl počkat venku, ale když jsem ho chtěla přivázat, začal se vztekat.Vzala jsem ho s sebou do hradu.Najednou byl zticha a s vykulenýma očima ťapkal hradem.Nejspíše ho fascinovaly obrovské chodby s vysokými stropy.Kde po stěnách visely obrazy.Vyšli jsme několik poschodí a zastavili se před pracovnou Pher. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř.
Pher seděla za stolem a něco psala."Ahoj, jdu ti podat zprávu o královském psi....." Nedořekla jsem, protože v tu ránu vtrhl do pracovny Shorty a běžel rovnou k Pher. Vyskočil jí na klín a začal jí olizovat obličej."A.....hoj Le.....xis." Zakoktala, protože jí Shorty seděl na klíně.
S úsměvem jsem jí vylíčila, co se stalo v psinci.Odtáhla jsem Shortyho a pokývnutím hlavy se rozloučila.
Došli jsme ke mně domů a svého svěřence jsempustila na zahradu.Dsalla se sice tvářila trochu naštvaně, protože jsem domů přivedla psa, ale po chvíli i ona prolomila své ledy vůči psům a začala společně s Acitlicanem a Shortym běhat a ničit mou zahradu.
Přišel den, kdy jsem musela huskyho vrátit.Moji společníci sice nechtěli, ale potom co jsem jim slíbila, že si na víkendy budu brát Shortyho domů, tak svolili.S radostí přikývli a šli se mnou vyprovodit jejich nového přítele do psince.Správci jsem vysvětlila, že si Shortyho budu brát na víkendy domů.On se na mě usmál a vyprovodil nás
ven. Dsalla a Acitlican se neochotně otočili a všichni tři jsme zamířili domů. Pustila jsem své společníky na zahradu a sama se natáhla do trávy.

4) Vzala jsem svůj meč, který mi darovala Leo. Od té doby, co jsem vynadala Dsalle, Acitlicanovi a Shortymu, se všichni tři zklidnily. Nyní jsem už mohla v klidu odejít z domu a splnit misi. Vyšla jsem z domu a vydala se rovnou do stájí.

Už z dálky bylo slyšet ržání koní. Vešla jsem do rozsáhlé budovy. Pokynutím hlavy jsem pozdravila správce. Procházela jsem uličkou mezi boxy. Zastavila jsem a otevřela jedny z mnoha vrat u boxů.
Mág mě přivítal spokojeným ržáním. Začala jsem ho hřebelcovat. Z jeho poměrně zacuchané kštice se pomalu stala krásná načesaná hříva. Ocas vypadal také mnohem lépe. Najednou Mág vypadal mnohem majestátněji. Dala jsem mu mrkev a pomalu ho osedlala. Společně jsme vyšli ze stáje. Nasedla jsem na svého krásného andaluského hřebce. Klusem jsme se rozjeli k hradu královny, kde na nás měla čekat vojenská družina.
Uviděla jsem ten rozlehlý hrad. U brány už vyčkávalo vojsko, které jsem měla vést. Zastavila jsem Mága. ,,Zdravím, jmenuji se Lexis a povedu vás při této výpravě." představila jsem se s úsměvem.
Vojáci pokynuli. ,,Vždyť je to ženská! Vojsko mohou vést jenom muži!" protestoval jeden mladý voják.
Zamračila jsem se a pomalu otočila koně. ,,Jestli se ti to nelíbí, můžeš tady zůstat." řekla jsem klidně. Mladík něco zamumlal. ,,Jedeme!" zavelela jsem a pobídla Mága do klusu. Lidé na ulicích na nás výskali a mávali. S úsměvem jsem jim mávání oplácela.
Konečně jsme opustili Beristlii. Zrychlili jsme. Koně cválali lehce zmrzlou krajinou. Dusot kopyt se rozléhal v dál. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Tak dlouho už jsem neseděla na koni. Bylo to úžasné.
Jeli jsme několik hodin. Občas jsme někde zastavili a nechali koně odpočinout. Konečně jsme zahlédli vesnici. Zpomalili jsme do klusu.
Pomalu jsme vjeli do vesnice. Vypadalo to tam dost pustě. Nikde nikdo. Domy byly zamčené a některé měli zatlučená okna. To ticho působilo docela děsivě. Jak je, ale všeobecně známo nic netrvá věčně.
Najednou se ozval jakýsi bojový křik. Naše družina se okamžitě seskupila. Zpoza rohu se vyřítilo sedm mužů. Hrnuli se rovnou k nám. Každý z nich v ruce třímal meč. I já jsem vytasila svůj meč, jehož ostří se zablýsklo na slunci. Vyjeli jsme jim naproti.
Ostří mečů se střetla. Ozval se kovový zvuk. Bojovala jsem proti vysokému štíhlému muži. Na koni jsem měla výhodu. Vyndala jsem nohu ze třmenu a kopla muže do hlavy. Můj protivník se svalil na zem a zůstal ležet. Rozhlédla jsem se po ostatních. Tři muži leželi mrtvi na zemi a ostatní se dali na útěk. Moje družina byla v pořádku. Seskočila jsem z Mága.
Šla jsem k muži, kterého jsem kopla do hlavy. Ležel omráčený na zemi. Vytasila jsem meč. Vodou jsem mu opláchla obličej. Muž se probudil a překvapeně zamrkal. "Jestli se pokusíš utéct, je po tobě!" zavrčela jsem na něj a přiložila mu meč ke krku. "A teď nám pověz, co jsi zač a co se tu děje." zamračila jsem se.
"J..jmenuji se Lem...Lemiraz." zakoktal a vyděšeně se na mě díval.
"A co se tady děje?!" zopakovala jsem svou druhou otázku.
"No...emm...můj šéf Merhas to tady chce ovládnout." řekl velice neochotně, ale meč u jeho krku mu značně pomohl.
"Kolik vás tu je?" pokračovala jsem ve výslechu.
"Asi třicet mužů." odpověděl. Dál už jsem se vyptávat nechtěla. Svázala jsem muži ruce.
"Nyní pojedeme zpět do města. Musíme sehnat posili." řekla jsem a vylezla na Mága. Lemiraze jsme posadili k jednomu zkušenému vojákovi na koně a vyrazili jsme zpět.
Jeli jsme cvalem a do města se dostali ještě před setměním. Rychle jsem došla za královnou. Vše jsem jí řekla. Ještě chvíli jsme se bavili a potom jsem zamířila domů.
Když jsem si lehla do postele, byla jsem doslova tuhá.

"Moment..." usmála jsem se. Pevně jsem se zachytila nohama o větev a zbytkem těla přepadla dozadu. Visela jsem na stromě hlavou dolů. Naskytl se mi dobrý pohled na cestu mezi vysokými javory, které se tyčily k nebi. Něco se sem však nehodilo... Nebo spíš někdo...
Přimhouřila jsem oči a pokusila se poznat, kdo se to blíží. Osoba byla ještě stále moc daleko. Díky mé vlčí polovině jsem aspoň měla o něco lepší sluch. ,,Slečno Lexis, všude vás hledám!" k mým uším se dostalo nyní už úlevné volání posla královny Pherenikés.
Konečně se dostal blíž a já se na něj mohla podívat. Byl to starší obtloustlý muž menší postavy. Jel na nějakém poníkovy s dlouhými rousy. Ku podivu byl zpocenější než chlupatý hřebec, který ho sem musel dopravit. Pro sebe jsem se uchechtla.
Vytáhla jsem se zpět na větev a následně se na ní postavila. Trochu jsem pokrčila kolena, vyšvihla nohy do vzduchu, udělala přemet v zad a ladně do padla do měkké trávy, jejíž stébla byla stále jemně lemována kapičkami rosy. Došla jsem na cestu a čekala, až se sem dodrkotá muž na huňatém koni. Už předem jsem očekávala nějaké výchovné kázání.
"Slečno Lexis, nemůžete se tu schovávat. Jste královnina bojovnice a očekává se od vás určitá snaha. Musíte plnit úkoly a ne se jim vyhýbat." začal mne napomínat. Přesně to jsem čekala. "Já se svým povinnostem nevyhýbám. Pouze jsem si chtěla užít nějakou chvíli s přáteli." namítla jsem. "Užít neznamená věšet se na stromy jako opice!" řekl rázně. On může být rád, že vůbec vyleze na koně. Ušklíbla jsem se pro sebe."Příště pošlete dopis a vyhneme se takovým neshodám. Pro dnešek to už raději necháme být." protočila jsem očima. "Inu... U řeky Aldëon, kde se řeka stýká s lesem Bílého jelena, se nalezlo několik mrtvých zvířat. Ryby, srny, zajíci, všichni zemřeli na otravu. Řeka však otrávená není. Vaším úkolem je zjistit, co se u řeky děje a proč živočichové umírají." vysvětlil mi úkol, který mám splnit. ,,Děkuji." kývla jsem hlavou. Posel otočil svého koně a rozjel se zpět k hradu.
Otočila jsem se na patě a podívala se na strom. ,,Už budu muset jít. Povinnosti volají." usmála jsem se na efku a čarodějku. "Nechceš osobní ochranku a doprovod až domů?" zazubila se Leo. Poslední dobou byla veselá. Ash na ní měl velký vliv. Hodně se spolu bavili. Pousmála jsem se pro sebe."Ochranka nebude od věci." uchechtla jsem se a pohledem spočinula na větvi, na které seděly Ráv a Leo. Obě dvě se chystaly k seskoku. Použily podobný způsob jako já. Přikývla jsem a společně jsme se vydaly do města.
V ulicích bylo rušno. Zrovna byly trhy. Všude chodili lidé a nosili si koše plné nejrůznějších věcí. Sem tam se za námi někdo otočil. Nejspíš je trošku překvapilo, že se tu jen tak prochází tři královniny bojovnice pospolu. Pomalu jsme ulicemi šli dál a smáli se každičké věci, která by ostatním ani nepřipadala vtipná. Už jenom zatáčka doprava, znovu doprava, doleva a najednou jsme stáli před mým domem. Rozloučila jsem se s oběma dívkami a zalezla do domu.
Došla jsem k polici, ve které byli uloženy mé zbraně. Vzala jsem meč a připnula si ho k opasku. Luk už jsem měla na zádech, nosím ho stále u sebe. Stejně tak i dýku, kterou mám ovšem schovanou v botě. Koukla jsem na Shortyho, kulil na mě ta svá velká kukadla, ale já ho nemohla vzít s sebou. Bylo by to pro něj moc nebezpečné. Omluvně jsem pokrčila rameny a pomalu vyšla před dům. Rychle jsem se rozešla ven z města. Až za branami Beristlie jsem na sebe vzala svou vlčí podobu a tryskem se rozběhla na místo určení.
Stromy šuměly ve větru. Jemné sluneční paprsky mne hřály do zad a pomalu se ztrácely mém hustém kožichu. Blížil se podzim. Bylo chladněji. Nevadilo mi to. Po horkém letním počasí se tohle jevilo jako příjemná zima. Tohle všechno ještě doplňoval zvuk tekoucí řeky... Počkat!? Řeka?! To znamená, že jsem blízko. Zbystřila jsem. Musím se mít více na pozoru. Vyšla jsem z lesa a ocitla se tak u břehu řeky Aldëon. V průzračné vodě se sem tam mihla ryba. Zatřásla jsem hlavou. Těď jsem se musela soustředit na misi. Zvětřila jsem ještě jsem nebyla úplně na správném místě. Ještě chvíli jsem klusala podél vody.
Najednou jsem to spatřila. Mrtvá těla... mrtvá těla nejrůznějších druhů zvířat: zajíci, sysli, kuny, srny, sýkory, liška, laň jelen s mohutným parožím a dokonce i vlk. Bylo mi jich líto, co by tohle jenom mohlo způsobit? Opatrně jsem se rozešla k nehybným tvorům. Vypadali, že spí, ale tak tomu nebylo. Kličkovala jsem mezi těly a snažila se svým bystrým čichem zaznamenat jakoukoliv stopu. Opatrně jsem našlapovala mezi narůžovělými květy. Ta krásná vůně byla tak uklidňující. Nejraději bych si lehla přímo mezi ně a usnula. Raději jsem odešla o kus dál. Natáhla jsem se do trávy a zamyšleně pozorovala to velké pohřebiště.
Den ubíhal a stále se nic nedělo. Pomalu se začalo stmívat. Slunce se ztrácelo za lesem. Sříhla jsem ušima a otočila hlavu za zvukem. Zaznamenala jsem zajíce, který si to hopkal přímo k místu plném květin a mrtvých zvířat. Malý tvoreček s dlouhýma ušima začal čichat ke květinám. Vypadal divně. Potácel se ze strany na stranu. Po chvilce v tomto podivném transu za naposledy zakymácel a spadl na zem. Překvapeně jsem zamrkala. "Takže za to mohou ty květiny." zahuhlala jsem ale z dalšího přemýšlení mě vyrušily blížící se kroky. Ozývaly se ze všech stran. Schovala jsem se do křoví.
Tiše jsem vyčkávala schovaná v keři. Najednou ze všech stran začali z lesa vzcházet neznámí muži. Nejspíše to byli dobří bojovníci. Každý z nich měl spoustu zbraní od mečů, dýk a kopí až po luky a kuše, které jim viseli na zádech. Mnohým z nich se pod košilemi rýsovaly svaly a vypracovaná těla. ,Tak počkat... Kam to zase koukám?!' probliklo mi hlavou. Raději jsem začala hledat únikovou cestu. Po chvíli zkoumání okolí jsem jen tiše naštvaně zavrčela. Bylo jich tu na mě moc. Někteří z mužů zkoumali mrtvá zvířata a podle jejich širokých a zároveň spokojených výrazů byl tenhle hřbitov jejich práce, ostatní hlídali, jestli se neblíží nějaký vetřelec. K mé smůle se muselo něco zvrtnout...
Začali prohledávat okolí. Kontrolovali každou korunu stromu i každý keř. Jeden z nich se blížil ke mně. Rychle jsem se zneviditelnila. Ale ani neviditelnost mi nezaručovala naprosté bezpečí, stále mě mohl najít po hmatu. Byl blízko. Slyšela jsem jeho dech i praskání větviček. Přitiskla jsem se co nejvíce k zemi. Větve nade mnou se začaly pozvolna rozestupovat. Najednou jsem ucítila ruku na svých zádech. Přestala jsem se soustředit a kouzlo neviditelnosti zmizelo, ale to už mě muž držel za zátylek. Ohnala jsem se tesáky po jeho ruce. Mé zuby si našly svůj cíl. "Sakra!" zaklel muž zlostně. Nezraněnou rukou mě chytil za čenich. Držel pevně. Navíc mu na pomoc mířili jeho kumpáni. Byla jsem vytažena z keře. Kvůli sinému stisku ruky, která svírala můj čenich jsem neměla moc příležitostí se nadechnout. Pomalu se mi zatmívalo před očima.
Hekla jsem, když mé tělo tvrdě dopadlo na zem. Konečně se mi dostalo kyslíku. Rozkašlala jsem se, ale ani to mi nezabránilo v poslouchání rozhovoru, který se odehrával kousek ode mě..."Ta mrcha byla prej neviditelná." spustil jeden z mužů."Pravda, určitě to není jen tak obyčejná vlčice. Možná je zvěromág, možná měnič..." ozval se druhý, jehož hlas zněl autoritativněji."Zabijeme jí." při těchto slovech jsem ztuhla."Ne! Může se hodit! Teď jen potřebujeme zjistit, co je zač!" zavelel nekompromisně. Nejspíš to byl jejich velitel, soudě podle toho, jak všichni zmlkli.
Odlepila jsem pohled od země a rozhlédla se kolem sebe. Muži stáli v kruhu kolem mě. Jen jeden z nich se pomalu přibližoval. Upřela jsem na něj zuřivý pohled, ale on stále vypadal klidně. Najednou poklekl. Upřel na mě své smaragdově zelené oči. "Vím, že nejsi jen tak obyčejná vlčice..." řekl až děsivě klidně. "...nezabijeme tě, pokud se proměníš." dál se mě snažil zhypnotizovat. Jen jsem varovně zavrčela. "Nedokážeš mi ublížit. Vidím to na tobě." pousmál se. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Kdybych mu ublížila, zabili by mě jeho poskoci. Začala jsem zvažovat možnosti. Nakonec mi přeci jen svitlo v hlavě. Posadila jsem se a přestala vrčet. Stále jsem však hleděla neznámému do očí. "Hodná holka." usmál se a já místo odpovědi jen zavrtěla ocasem. "Ladras si podmaní každou ženskou." ozval se za mnou lehce posměšný hlas. Trhla jsem sebou a otočila se na toho, kdo tohle prohlásil. Zamračila jsem se. Zelenooký se na muže rozzuřeně odíval a se zaťatými pěstmi se tím směrem rozešel.
Po křiku a několika sprostých slovech přišel Ladras zase ke mně. "Proměň se, má milá." usmíval se. Přikývla jsem a proměnila se zpět do své lidské, tedy elfí podoby. "Skvěle, krásko." přistoupil ke mně a ruku mi obmotal kolem pasu. Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila, ale kvůli své herecké roli jsem to musela přetrpět. Místo toho jsem si jen skousla spodní ret a víc se k zelenookému přitiskla. Stále jsem se mu u toho dívala do očí. On se jen spokojeně usmíval a přikyvoval. Pousmála jsem se a položila mu ruku na krk. 'Acitlicane?! Potřebuji pomoct. Vezmi s sebou i Dsallu.' zavolala jsem svého společníka. 'Přijdeme, co nejdříve. Jen musím tu kočku vzbudit.' odpověděl mi jelen okamžitě. Nezbývalo mi než počkat. Jen tak tak jsem si všimla, jak se ke mně Ladras naklání. Rychle jsem mu přitiskla prst na rty a tiše se zasmála. "Ale no tak." ušklíbl se a jednoduše mou ruku odstrčil. Přitiskl se na mé rty. Zavřela jsem oči, jinak bych to asi nevydržela. Ani jsem nezpozorovala, že se kolem mých nohou začala rozprostírat modrá mlha. 'Jsme tu.' ozval se mi v mysli Acitlicanův hlas.
Okamžitě jsem otevřela oči. Koukla jsem na Ladrase a přirozeně ho kopla do slabin. Ozval se hlasitý výkřik. Na zemi se svíjel v křečích hnědovlasý, zelenooký muž. Najednou se kolem rozprostřel bílý kouř. Muži začali kašlat a jeden po druhém padali v bezvědomí k zemi. "Acitlicane, přiveď posily. Já a Dsalla tu počkáme." jelen jen přikývl a zmizel.
Po nějaké době se mezi stromy objevily vojáci na koních. Každý z jezdců si na koně naložil po jednom muži. Zářivě jsem se usmála, když se mezi koňmi mihla mně již známá černá srst. S pomocí jednoho z vojáků jsem vysadila nehybné tělo Ladrase na Dormianův hřbet. Při pohledu na muže jsem se zamračila. První polibek a zrovna s nějakým kriminálníkem. S povzdechem jsem se vyhoupla do sedla a společně s ostatními jezdci jsme vyrazili zpět do města.

"Ne, nechte mě!"

"Až nám vrátíš ty peníze, co jsi ukradl, skrčku!"

"Ale já vám nic neukradl!"

Už z dálky se ke mně nesl křik. V těchto zapadlých uličkách to ovšem nebylo nic tak neobvyklého. Domy zde patřily chudším lidem. Často se zde pohybovali různí pochybní lidé a sem tam i nějaké zločinecké bandy. Zrychlila jsem krok. Jindy bych se do žádné šarvátky nepletla, ale nyní to nešlo jinak. Zkrátka mě k tomu přinutil jakýsi pud, jelikož se mezi rozezlenými hlasy dospělých mužů ozývaly také strachem naplněné výkřiky dítěte. Spěchala jsem v před. Byla jsem blízko. Zahalila jsem se do pláště a tiše se schovala za roh domu. Naskytl se mi pohled na potemnělou ulici. Přesto se v šeru dalo poznat několik siluet. Tři muži zuřivě pokřikovali na zeď? Musela jsem se přikrčit, abych byla schopna uvidět chlapce choulícího se u již zmiňované stěny. Pažemi si zakrýval hlavu. Nechtěl nejspíš schytat ránu. Jeden z mužů měl již ruku zaťatou v pěst a připravenou k úderu.

"Nepřijde vám ubohé vylévat si zlost na dítěti?" vyšla jsem ze stínu vstříc těm třem.

Překvapeně sebou trhli. "Nepleť se do toho, čemu nerozumíš. Jdi si zase po svém!" zavrčel nejvyšší z nich. Ani se na mě nepodíval.

"To není odpověď." pronesla jsem klidně a zastavila se pár metrů od skupiny. Přestože jsem si udržovala stále vyrovnaný výraz, všemi smysly jsem vnímala okolí tak, abych v případě nebezpečí mohla rychle zasáhnout.

Až nyní ke mně otočil hlavu. "Dávám ti poslední možnost... Zmiz nebo dopadneš stejně jako ten prcek, ne-li hůř." propaloval mě zuřivým pohledem. Nejspíš čekal, že se ho leknu. Tak se ovšem nestalo. Nějakou dobu bylo ticho. Náhle zuřivě zavrčel: "Jak chceš!" Rozběhl se mi naproti. Vyčkávala jsem na tu správnou chvíli. Teprve když byl těsně u mě, obratně jsem uskočila do strany, chytila jeho pravou ruku a zkroutila mu ji za zády. Z úst mu vyšel sten. Snažil se vykroutit, ale každý pohyb jen zvyšoval bolest. Ohlédla jsem se k jeho kumpánům. Jak jsem čekala. Oba už mířili k nám. Zamračila jsem se a strčila do muže, kterého jsem doposud držela tak, aby srazil zbylé dva. Všichni skončili na jedné hromadě. Nebyli to moc dobří bojovníci. Nakonec se stejně dali na útěk.

Přistoupila jsem k dítěti, které se stéle krčilo ve stínu budovy. Klekla jsem si a opatrně ho pohladila po zádech. "Už jsou pryč, nemusíš se bát." zašeptala jsem konejšivě. Chlapec chvíli váhal, ale přeci jen ke mně zvedl roztřesené oči. Měli zvláštní fialový odstín. Stále se v nich odrážela nedůvěra a jakási plachost. "Neublížím ti." s milým úsměvem jsem mu opatrně pocuchala delší bílé vlasy. "Zavedu tě za rodiči." zvedla jsem se a podala mu ruku, aby se i on mohl postavit.

"Já... Dojdu domů sám." zadíval se na zem.

"Ne, mohl bys je zase někde potkat." zavrtěla jsem hlavou.

"Ale..." zadrhl se mu hlas. "Já nemám rodiče, bydlím se svou malou sestrou u tety. Nemáme moc peněz, proto jsem..."

"Proto jsi je okradl?"

"Stejně si vše zase hned vzali zpátky." zamumlal.

"Jen se nevymlouvej, jsem si jistá, že peníze si můžeš vydělat i jinak. Nyní tě odvedu domů, probereme to až s tvojí tetou." pokývala jsem hlavou. "Veď mě."

Už nic neříkal, pouze se rozešel ulicí vpřed. Cestou jsme se stavili ještě na tržišti, kde jsem Iorimu, jak se třináctiletý bělovlasý kluk jmenoval, koupila něco k snědku.