Mise Nuai

Ráno přišlo příliš brzy.
Chtěl jsem ještě ležet bez hnutí a dál zažívat sladký sen, ale kohouti, kokrhající v dálce nemilosrdně vítali slunce. Netrvalo dlouho a nesmělé prsty věčné hvězdy pronikly slabými záclonami, co okno doplňovaly spíš pro potěchu oka, než pro zakrytí pohledu do skromné komůrky s jednou kulatou postelí a nízkou skříní, do které se tak akorát vešlo mých několik kousků ošacení.
Chtěl jsem se otočit na bok a pokračovat ve spánku, zkusit se znovu vloupat do sladké říše snů, ale její brány mi zůstaly zavřeny. Nezbývalo mi potom nic jiného, než vstát a připravit se na další den. Zatímco jsem hřebenem projížděl v červeno-černých pramenech, uvažoval jsem, kde sehnat peníze.
Známý osten bolavých pocitů se zakousl do mých útrob. Co budu jíst dnes, bylo jisté. Zítřek začínal být mlhavý a středa byla ve hvězdách. Kde si seženu peníze, abych si koupil jídlo a nakrmil se? Hlupák jsem poslední peníze utratil za malou chaloupku na okraji lesa, odstrčenou od dění města Beristlie.
Jen co byly vlasy učesané, nasadil jsem si ze zvyku na hlavu černý šál a tvář překryl šátkem. V poušti by mě chránil před pískem a sluncem. Tady, mezi stromy a vysokou trávou křehkou od jarní rosy, to byl už jen výkřik zvyku.
Ze skříně jsem vzal dlouhé šaty, červené s černou výšivkou. Dlouhé až k zemi, rukávy dotýkající se mých kolen. Šaty, které bych neměl nosit, protože se ke mě už z mnoha důvodů nehodí, šaty, které jsem nosil, abych si ty důvody připomněl.
A potom, co se na nohách zaklaply přesky bot, jsem vyrazil do města. Ptal jsem se, kde hledat práci, odkázali mě na palác, vévodící městu. Lišil se od staveb, které bych potkal v zemi písku a horka, byl stavěný bytelně a tak aby odolal zimě a změnám počasí. Jistě by odolal písečné bouři, ale zrnka písku by zůstala nadosmrti ve škvírách v kamenech.
Vešel jsem na nádvoří a rozhlédl se. Slyšel jsem halas ze cvičiště, kde muži v leské zbroji, i oděni jen v lehký šat, zápasili a jen těžko se ubránil srovnání. Nedaleko štěkali psy, jako pominutí. Možná čas krmení.
V ohradách se pásli koně. V zemi písku příliš koní nežije, teplo je sráží na kolena stejně efektivně, jako nedostatek vody a žrádla. Nikdy jsem se nenaučil jezdit na koni, třebaže na ještěrech jejich výšky a váhy jsem jezdit uměl obstojně.
"Co se tu motáš jak nudle v bandasce?"
"Prosím?"
Otočil jsem se za hlasem a na poslední chvíli zarazil další slova.
Proti mě stál muž, urostlý a vysoký ve volné košili a v plátěných kalhotách. Boty a uzda, stočená v ruce, vypovídala o tom, kam má namířeno.
"Ptám se, co se tu motáš, jak nudle v bandasce, šedá kůže," pokrčil rameny.
Polykajíc hrdost, odpověděl jsem, že hledám práci, protože potřebuji peníze. Řekl mi, ať ho následuji a tak jsem šel za ním. Podal mi několik papírů, na kterých byly různé neduhy obyvatel města a země. Jeden mi pak z prstů náhle vytrhl. Viděl jsem jen, že je na něm jméno nějaké dívky.
"To není úkol pro tebe," řekl mi ten voják.
"Proč?" Ptal jsem se: "Co se stalo?"
"Před pár dny zmizela. Obávám se, že už hledáme mrtvolku místo dítěte," povzdechl si s upřímným smutkem z dětského neštěstí. I ve mě se hnulo svědomí.
"Chci ji pomoc najít,"
"Jen se u toho sam zratíš,"
"Já nemám matku, které bych mohl chybět," odvětil jsem úsměvem, trpkým jako nezralé ostružiny .
"Fajn. Je jí asi pět, pohřešuje se čtyři dny. Myslím... že už nehledáme dítě, ale mrtvolu," konstatoval upřímně.
Jeho upřímnost byla trochu bolestivá, přesto, že jsem o dívce do teď neslyšel ani slovo, ale představa, že by mi bylo pět a toulal bych se někde opuštěný venku... Copak to mohki nechat zajít tak daleko?
Jako kdyby mi četl myšlenky, odpověděl: "Královna už poslala čtyři muže, ale nikdo se nevrátil," podíval se na mě skoro vyčítavě: "Jsi démon. Třeba ji najdeš ty,"
"To mi budeš muset dát víc informací..."
A tak mi toho řekl víc. Pětileté děvčátko se jmenovalo Sofie a žilo jen s matkou. To byla velmi mladá dívka, Sofie byla výsledek jedné neuvážené noci se starším mládencem, po kterém se nakonec slehla zem. Bylo to chytré a bystré děvčátko, které miloval každý, kdo ho znal.
"A jak moc ji milovali?"
"Jako kdyby byla jejich dcera, proč se na tohle ptáš?" A vyčítavě se na mě podíval.
"Někdy z lásky děláme hrozné věci," odvětil jsem, hladící jizvu na tváři, za ty roky už vybledlou k nepoznání. Kdysi ji udělaly nehty osoby, kterou jsem radši zardousil, než abych ji nechal trpět.
"Chceš tím říct, že by ji někdo unesl, protože by ji chtěl jen pro sebe?"
"No, upřímně-"
"A opravdu si myslíš, že nás to nenapadlo, co, šedá kůže?"
Zhluboka jsem se nadechl. Mužův odpor k démonům byl hmatatelný.
"Nuai Cuaeriv,"
"Eh?"
"Jmenuji se Nuai Cuaeriv. Ne šedá kůže. Přestaň ano? Chci ti jen pomoc najít holčičku, udělat královnu šťastnou, že je doma a živá a vydělat si," zasyčel jsem a i had by mi záviděl každou sykavku.
"No, tak to hodně štěstí, Nuai Cuaerive,"
Nikdy neznělo moje jméno tak jedovatě, jako z jeho úst. Došlo mi, že v muži s lví hřívou mám nového nepřítele. Radši jsem se zdržel odpovědi a odešel.
Žena, se kterou jsem šel do lesa, byla vlídnější, třebaže chladná. Měla případ malé Sofie na starost a byla velitelkou čtyř ztracených mužů. Muselo to pro ni být těžké...
Pomalu se svěřovala s informacemi, které se dozvěděla a já byl stále zmatenější. Až jedna věc dala smysl.
Naposledy dívku viděli, jak jde do lesa. Sedlák ji sledoval a viděl, jak si sedla na pařez a s někým si povídala. Tu druhou osobu ale neviděl a protože dívku neznal, šel zase spát.
"Byla vždycky hrozně smutná, když do lesa chodila, ale co mě nepálí, to nehasím," pronesl.
"Máš nějaký nápad?" Zeptala se, když jsme sedlákovo stavení opustili. Zavrtěl jsem hlavou.
Celý den jsem strávil tím, že jsem hledal druhou stranu mince a poslouchal, jak byla dívka smutná. Na pětileté dítě byla příliš vnímavá, cítila trápení matky, cítila, že je na obtíž. Její matka si rychle našla pro děvčátko otce, ale on... Nebyl dobrá parketa. Týral je obě. Zažít něco takového, tak nejspíš uteču...
Nemohl jsem spát.
Vyrazil jsem se projít, bosky. Večerní rosa už padla a příjemně to chladilo. Písek býval v noci taky studený. Jak se mi stýskalo...
Kroky mě dovedly na palouček a já se usadil na kámen. Vzpomínal jsem na obrovské ještěry, na závody v dunách, na horko, na Caliba. A tehdy mě píchlo u srdce. Calib. Kde ho teď byl konec? Byl dost silný, aby přežil. Chyběl mi. Naše noční dobrodružství, všechno, co syn chovatele ještěrů znamenal.
Neuvědomil jsem si, kdy jsem začal plakat, jen jsem cítil slzy, jak mi pomalu stékají po tvářích. Čím víc jsem vzpomínal, tím víc jich bylo. Nakonec jsem zaslechl dětský hlas: "Proč pláčeš?"
Proti mě se vznášela dívenka. Byla průsvitná, slabě svítila v měsíčním světle.
"Sofie..." zachvěl se mi hlas, když jsem ji poznal.
"Jak znáš moje jméno?"
"Tvoje maminka mi ho řekla... Ach ty nešťastná... Co jsi to udělala..."
"Co jsem udělala?" Nechápala bludička přede mnou.
"Odešla jsi, Sofinko. Doma byl tatínek zlý?"
Kéž by z dětí mého národa byly bludičky. Díval jsem se na vznášející děvčátko a litoval ho.
"Arnica říkala, že takhle je to lepší, protože mi on už neublíží," informovala mě: "Ale chybí mi maminka."
Arnica. Duch, stvořitelka bludiček, Sestra, vrána... Ale nejčastěji Smrt.
"Vezmu tě domů... Kde tě najdu?",
Schovaná v jeskyni, ležela holčička v noční košilce. V rukách měla lahvičku a černá peříčka. Jako kdyby spala a měla se každou chvíli probudit, ale svíčka zhasla. Zahasil ji ten hrubý muž, trápící nebohou matku.
Odnesl jsem tělo dívce a strávil u ní pár minut, než jsem ji utěšil. Královně jsem nelhal, ale neřekl jsem jí pravdu. Děvče vypilo jed, ale lepší bylo, když snědlo jedovaté bobule. Peníze už najednou neměly žádnou váhu.