Ravena

Ságu píše: Auskora a Darow

Auskora

1) Svátek
Byla jsem u mě doma a přemýšlela. S Darow jsem již mnoho prožila, jsme spolu většinu procenta času a lepší kmošky už snad být ani nemůžeme. To mu dokázala např.: když mě zradili kentauři, vlastně měniči. Ucítila jsem lehký nával zloby, ale ten jsem rychle potlačila a přemýšlela dál. Byla jsem za ní moc ráda. Chtěla jsem jí udělat radost, jenže nic mne nenapadalo. Až po chvíli mě to docvaklo. Vždyť před týdnem byli Vánoce! V těch bojích, špionážích a nebezpečí jsme na to dočista do čista zapomněli! Vyběhla jsem ven. Tam nebyl moc sníh, letos je zima slabá. To ale nevadilo. Běžela jsem za dřevorubcem a tam koupila krásný, zelený smrček. Odnesla jsem si ho domů a z půdy vzala stojan. Připevnila jsem ho a přinesla ozdoby. Začala jsem na stromek dávat nejen normální ozdoby, ale i sušené ovoce a perníčky. Když byl připravený, začala jsem přemýšlet o večeři. Bylo ráno, to ještě stihnu. Šla jsem na trh a tam koupila kapra, vejce, mouku, strouhanku, mísu bramborového salátu, koření, těsto na cukroví... Prostě vše potřebné. Doma jsem kapra opracovala a začala smažit a péct cukroví. Připravila jsem dekorativní prostření a vánoční tabuli. Zabalila jsem dva dárky, ty, co mám schované pro Darow pro zvláštní příležitost a dnes je správná chvíle. Poslala jsem Darow vzkaz, aby večer v sedm hodin přišla. V 18:55 byla v mém domě ta správná atmosféra a Darow přišla přesně včas. Já seděla u stromku na speciálním křesle pro kentaury. Darow přišla do obýváku a žasla. Taky jí došlo, že byli Vánoce a že jsme na ně zapomněli! Já ukázala na křeslo vedle mne a ona si sedla. Bylo z jejich očí vidět nadšení. Já se usmála a řekla: "Darow, jsem tak šťastná, že jsme kamarádky. A ačkoliv dárků není mnoho, rozbal si jako první tento," a podala jsem jí dárek. Nejdřív chtěla něco říct, ale nakonec rozbalovala. Ve fialové krabičce zavázané červenou sametovou stužkou byli dvě menší krabičky. Na jedné bylo napsáno: Darow a na druhé Auskora. Darow vyndala krabičku se svým jménem a mě podala mou. Když ji rozbalila, byl tam stříbrný náhrdelník do tvaru diamantu. Když ho otočila, bylo tam napsáno: Jsme navždy spolu. Já jí ukázala svůj v mé krabičce, stejný. Navíc se dali spojit. Její oči zářily štěstím. "Je kouzelný," začala jsem "kdykoliv budeš v nebezpečí, stiskni pořádně náhrdelník a drž ho tak pět vteřin." "A co udělá?" zeptala se Darow. "To uvidíš. Ale prozradím ti, že tě ochrání mou silou, když budu na míle daleko." Darow se zasmála. Pak jsem jí podala další dárek v podlouhlé krabici, který mne stál 2000G. Když jí otevřela, byl tam nový meč pro ni. "Meč...Zdobená záštita- "smrt"! Ty jo, to je super! Aspoň nemusím používat jen dýku. Díky!" Chvíli ho zkoušela a já málem přišla o ocas. Koukli jsme se na sebe a zasmáli. Pak přišla věta, kterou jsem od Darow očekávala: "Jenže...Já pro tebe nic nemám..." tvářila se smutně. Já se jen pousmála: "Že ne? Máš pro mě tvé přátelství, které drží a to je ten největší dárek, co jsem si k vánocům mohla přát," a přátelsky ji objala. Pak jsme usedli ke stolu. Začali jsme jíst a pochutnali si. Nakonec jsme si sedli na pohovku a já zapálila krb. Dodala jsem: "Jestli si někdo o Vánocích myslí, že zhubne, tak se mílí!" a vyndala mísu cukroví. Darow se zasmála a já se přidala. Byl to hezký večer. Začalo to honičkou, abych to stihla, pak dárky a večeří a nakonec chroupání cukroví u krbu. Jsem tak ráda, že jsem se já a Darow setkali a že jsme nej kámošky.

Auskora

2) Ravena

Asi pět metrů ode mne se objeví mlžná postava. Šáhnu do toulce a vytažený šíp okamžitě zandám do luku od královny. Vystřelím, a jakmile šíp trefí svůj cíl, mlžná šedá postava se rozplyne jako pára nad hrncem. Střelím ještě po jedné a pak luk odhodím a vytáhnu z pochvy meč. Za mnou se totiž uslyšela známí zvuk, tak jsem se otočila a můj meč trefil další mlžnou postavu. Ta však byla naopak bílá, tak jsem do ní musela švihnout ještě dvakrát, než se rozplynula jako ostatní.
Koukla jsem přes rameno. Asi deset metrů ode mne bojovala Darow. Její meč se lesknul v záři zapadajícího slunce a byl čistý, přestože zneškodnila plno nepřátel. Zrovna se rozmachovala po jednom a neviděla si za záda. Chyba. Několik metrů za ní se objevila velká postava z rudé mlhy. "Ne..." vydechla jsem a šáhla si pro šíp do toulce. Zaklela jsem, když kdy jsem nahmatala jen vzduch. Nepřítel byl k Darow, která ničila někoho jiného, moc blízko na to, abych stačila přiběhnout. Proto jsem jen vyjekla: "Darow! Za tebou!" Měla jsem pocit, že ještě v té vteřině se otočila a sekla tu postavu do hlavy bez obličeje. Ta odlétla o několik metrů, ale hned se zase rozletěla za ní. Ano, levitovali, ale jen těsně nad zemí. To už jsem ale doběhla já a sesbírala několik šípu. Luk jsem si zavěsila za rameno a tasila. Darow to samé, až moc přesně. Pak dostala super nápad. Přivolala Caltain, černou pumu a Xeru, vlčici. Kývla jsem na souhlas a přivolala mého vlka, Rethena. Chtěla jsem to zkusit bez mého draka. "Jsi připraven?" promluvila jsem k nikomu i ke všem. V hlavě jsem uslyšela lehké zakrákorání na souhlas. Byl to Eimalo. Kývla jsem na Darow a ta na mě. Xera a Rethen zavrčeli a vycenily tesáky. Puma zaprskala a duchovní havran dal najevo, že je připraven.
Dala jsem šíp do luku a vystřelila. Tentokrát se postava nerozplynula a šíp zůstal trčet v... Rameni? Nebylo pořádně poznat, co to je. Darow na mě koukla a rukou udělala jistý gesto, které jsem znala. Zneviditelnila jsem se a šla k postavě z boku, zatímco Darow ze zadu. Když jsem se zviditelnila, skákala jsem k postavě a sekla jí do ruky. A to silně. Ta se na mě ohlédla a nevěnovala se ostatním. Což byla jeho chyba. Zepředu společně skočili naši magičtí společníci a shodili nepřítele k zemi. Než se stačil zvědnou, stála u něj Darow a meč mu dala ke krku. Pak rychlým pohybem udělala smrtící tah. Já do něj pro jistotu ještě jednou bodla. Pak se rudá postava rozplynula.
"Tak pro dnešek by to stačilo!" ozvalo se blízko nás a objevila se tam královna, Pherenikés, která měla v rukou ještě modrou záři, která postupně zmizela. "Dobrá práce." Kývla a koukla na mě: "Akorát příště neútoč na rameno, ale spíše na krk." Já kývla hlavou a trochu se zastyděla. Pak ke mně přišla Darow a plácla si se mnou. "Konečně jsme ho porazily, už jsem myslela, že to bude jako minulý týden." Pokrčila jsem rameny. "Pravda, byl skoro nesmrtelný." Odsouhlasila mi Darow: "Ale musely jsme ho porazit, potom, co jsme přežili Ničitele i Dragoura..." odmlčí se: "a Zaraxe." Koukla zpět na královnu. "Tímto výcvik pro dnešek stačí. Užívejte si dne." Usmála se Pherenikés a zase zmizela. "Spíš zbytek večera." Zamumlala jsem si.
Koukla jsem na Darow: "Dneska mám v plánu jít do zbrojírny, a to hned. Chci si koupit nový luk. Jdeš taky?" "Ne, musím ještě nakrmit Démanta." Pokrčila rameny kamarádka. "Tak zatím." Usmála jsem se a vyšla ke zbrojírně.
Když jsem přišla do zbrojírny, za pultem zrovna seděl John Deepes. Ten ke mně také hned promluvil s tématem, jak se jí líbí meč od královny. On ho totiž vyrobil. Pak mi ukázal luky. Elfí, Černý a dřevěný. Bohužel, dřevěný má od královny a na ostatní nemá dost Gordonů. John však přinesl podlouhlou krabici a vyndal z něj překrásný modrobílý luk, který trošku světélkuje. "Tenhle luk by stál třeba královnu hotové jmění, jelikož ho vyrobili elfové ze samotného vzduchu. Myslím ale, že tobě poslouží. Dám ti ho za 4 500G." Chvíli jsem překvapeně koukala a pak mu podala Gordony. Dostala jsem ještě tucet šípů. "Děkuji" poděkovala jsem a šla domů. Luk se mi líbil.
Přišla jsem před náš dům. Ano, náš. Od občanů Beristlie i ostatních měst jsme dostali různé dary za poražení Dragoura. Původně jsme to nechtěli přijímat, ale nakonec jsme změnili plán a nyní se s Darow stěhuji. Vlastně už jsme přestěhované. Díky darům a prodeji našich bývalých domů jsme našetřili dostatek Gordonů, abychom koupili nový, větší dům. Trochu jsme to tam předělali a teď je akorát. Místnosti jsou větší a podlaha unese víc, takže se tam v pohodě vejdu (jakožto kentaurka mám i koňské rozměry). Vše je tam udělané tak, abych se tam cítila v pohodlí já i Darow. Postele a šatnou máme ve stejném pokoji, abychom si byli kdykoliv nablízku. Samozřejmě, jedna postel je upravená speciálně pro kentaury, ale to platí i o některém nábytku.
Vešla jsem dovnitř a rozhlídla se. Nádhera! Mnohem lepší, než dřív. Šla jsem do pokoje s šatnou a začala urovnávat oblečení. Své. Darow už stihla svoje. Nakonec, když už byla tma, přišla Darow. Převlékli jsme se a lehli si do postele.
"Darow? Taky máš pocit, že poslední dobou některé věci nedávají moc smysl?" zamumlala jsem. "Jak to myslíš?" zeptala se mě udiveně. "No... Já vím, že tady je magie a takové věci, ale přesto..." koukla jsem na ni: "Jak mohl být Dragour syn Ničitele, když ten v sobě neměl ani špetku kentaura? A pouze dračí křídla? Vůbec mu nebyl podobný! Nebo jak mohl vědět Dragour o nás tolik věcí, když použil kouzlo nápodoby?" Darow očividně zauvažovala. "To je pravda..." prohlásila nakonec: "Ale některé věci prostě nedávají smysl. Například jsi musela třikrát platit, abys vyvolat toho draka, a přitom tě slyšel už na poprvé!" Na to jsem přikývla. "Pamatuješ, jak jsem byla zničena, když se mi "nepoved" vyvolat žádný pomocník? A nakonec to byl Eimalo?" "Jo, pamatuji." Zasmála se. V hlavě se my ozvalo krátké zakrákání, kterému jsem rozuměla. "Neboj, jsem za tebe ráda." Zamumlala jsem na oplátku duchovnímu havranu. Ještě jsme chvíli diskutovali a pak jsem usnula, následně i Darow.
Druhý den jsem se probudila dřív, a proto jsem se rozhodla udělat snídani. Ještě předtím jsem otevřela šatník a vybrala si červené triko s krátkým rukávem a vestu.
Na stůl jsem dala to, co máme nejradši: pro mne kuřecí salát a pro Darow croissant. Když se přišla nasnídat, byla už oblečená. 

Při snídani jsme diskutovali, co budeme dělat. Ale nakonec jsme nic vymýšlet nemuseli. Když jsme totiž dojedli, někdo zaklepal na dveře. Darow šla otevřít a já mezitím uklidila nádobí. Když přišla zpět, nesla srolovanou listinu. "Vzkaz od královny." Pošeptala tiše a sedla si. Já si stoupla za ni a koukala přes rameno na listinu, kterou rozmotávala. Stálo tam:
"Milá Darow a Auskoro
Přijďte, prosím, co nejdříve do knihovny v hradu. Potřebuji s vámi mluvit. Nutně!
Phérenikés"
"Krátký, ale výstižný vzkaz," zamumlala jsem. Darow přikývla a srulovala svitek. Vyrazili jsme ke královně. Po chvíli jsme vešli do knihovny. Phérenikés zrovna něco nařizovala vojákovi, a když nás uviděla, poručila mu, aby šel pryč. A ten taky svižným tempem šel.
Společně s Darow jsem se uklonila a královna vstala z křesla. Pokynula, ať se zase narovnáme a začala prsty přejíždět přes knihy v polici. Přitom mluvila: "Tak už jste tady. Věděla jsem, že je na vás spoleh." Pousmála se. "Ale teď vás čeká delší výlet. Prosvěčily jsme se v boji i logice. Mám tady jeden důležitý úkol pro vás." Pak z polic vytáhla nějakou knihu. Byla tmavě rudá, jako krev. Otevřela ji a začala listovat. "Víte, na Beristlii nyní nečeká nebezpečí, podle našich informací. Nicméně... se stala divná věc. Nedávno byl jeden prostý vesničan, z nedaleké vesnice na lovu. A prý tam viděl zvláštní věci." Podívala jsem se zmateně na Darow. Co má asi královna na mysli? Odpověď jsem dostala brzy. Phérenikés totiž pokračovala: "Prý se kolem něho začalo měnit okolí. A pak se před ním objevila nějaká nestvůra či co. Měla prý tmavě červenou pleť. Jinak vypadala jako člověk. Ale vznášela se a mluvila syčivým tónem. Její dlouhé modro-červené vlasy se jí vznášely. Oči měla tmavě modré, a to včetně bělma. Prý ho chtěla omráčit, ale jemu se jí podařilo utéct. Prý měl u sebe lektvar neviditelnosti." Svraštila jsem obočí: "A v čem je problém? Nevyřešilo by to vojsko?" Phérenikés se mi podívalas očí: "Právě že ne. Našla jsem totiž tohle!" a ukázala nám tu knihu. Byl tam obrázek nějakého člověka odpovídající předešlému popisu.
Královna otočila knihu zpět k sobě a začala číst: "Traduje se, že jednou uchvátí tuto zem Ravena. Nestvůra, která vládne vzácnou magií, ovládá ledový oheň. Má magického pomocníka, bílého tirguna. Ve skutečnosti nebude chtít dobývat a získat vládu nad zemí. Už se to stalo, že se tu objevila. A byla tu kvůli jediné věci: zkouškám. Ale né normálním zkouškám, jako jsou třeba ve škole. Ne. Měla podrobit zkouškám hrdiny. Ty, co zvítězili několikrát nad mocnými nepřáteli. Neví se, kde a jak zkoušky probíhají. Zatím se nikdo z účastňujících, kromě Raveny, nevrátil živý." Její tón zněl vážně. Podívala jsem se na Darow a ona na mě. Opravdu se stane to, co si myslím? "A bohužel se znovu objevila." Povzdychla si královna a zavřela knihu: "Hrdinové, jenž podrobí zkoušce, musí přijít v pravou půlnoc do lesa Zapomnění. A to v noc, kdy se měsíc zbarví do ruda. Až vyvolení vstoupí do lesa, měsíc nabude normální barvy." Darow se povzdychla a zeptala se na věc, kterou jsem čekala: "Chápu dobře, že tam máme jít my?" Ale královnina odpověď nás překvapila. Hodně. "Právě že ne," zamručela. "Alespoň jste tam neměli jít." Zmateně jsem se podívala na dračího mága vedle mě, Darow mi opětovala pohled. "A co tu tedy řešíme?" zeptala jsem se opatrně. "Víte, měl tam jít někdo jiný, ale... Ten zmizel. Prostě zmizel. Nevíme proč a jak, ale nikdo ho nenašel. Jenže pokud Ravena nikoho nevyzkouší, sežehne vše, co jí přijde do cesty."
Zhluboka jsem se nadechla. Královna pokračovala: "Půjdeme k tomu lesu a počkáme na Ravenu. Snad jí domluvíme. Chci, abyste byli můj doprovod. Nemohu tam vzít celou armádu." Souhlasně jsem s Darow přikývla. "Dá se zjistit něco o její magii?" zeptala se Darow nakonec. Královna jen přikývla a ukázala na police s nadpisem Vzácné magie. Pak někam odešla.
Přišli jsme k polici a začali hledat správnou knihu. Našli jsme dvě: Magie Ledový oheň a Vše o Ledovém ohni. Darow si vzala první knihu a já tu druhou.
Čas utíkal rychle a už se stmívalo. "Tak co ses dozvěděla?" zeptala jsem se kamarádky. "No..." zamyslela se: "S touto magií je hodně silná. Dokáže se bránit proti všem živlům, ale dá to hodně energie. Prý však existuje jedna moc, které se nedokáže bránit... Ale neví se, jaká. U různých přízraků to bývá jiné. Někdy to je magie, někdy to je předmět." Přikývla jsem. "Jsem na tom stejně, víc jsem se nedočetla." Uklidily jsme knihy a šli za královnou do trůnního sálu.
Když jsme k ní přišly, nemuseli jsme se ani klanět, protože nám hned řekla, ať si připravíme věci na cestu. Což už jsme v podstatě byli, protože zbraně nosíme vždy sebou. Jen jsem se v rychlosti teleportovala pro nějaké jídlo. "Takže... Máme jídlo, pití, zbraně a odvahu," řekla Darow královně. Ta přikývla: "Vezmeme si koně, abychom tam byli rychleji. Teda, až na tebe Auskoro, ty koně nepotřebuješ."
Po chvíli jsme již vybíhali z města. Já pěšky, ostatní na koni. Darow měla Démanta a královna zase Romeru. Cesta trvala i se zastávkami asi dvě hodiny. Měsíc byl opravdu rudý. Konečně jsme stanuly před hustým lesem, který na první pohled nevypadal vlídně. A taky asi nebude. Darow a královna přivázaly koně k osamostatněnému stromu a čekaly jsme, až bude půlnoc, což bude za chvíli.
Najednou se před námi objevila modro-červená zář. Jako když se někdo teleportuje. A taky že ano. Před námi se v plné kráse objevila Ravena. Vypadala ještě hrozivěji, než na obrázku. Ale na obličeji měla nesmělý úsměv, jako by se nic nedělo.
"Ale, ale! Kdopak nám to přišel?" usmála se: "Že by někdo na zkoušení?" Byl to zvláštní pocit. Slyšet o ní, že je hrozivá, a přitom zní mile. Věděla jsem však, že musím být ostražitá. Může se jako milá jen tvářit. Ale pak se Ravena zachmuřila: "Myslela jsem, že má přijít jen jeden," zamumlala a stoupla si na zem.

Luskla a vedle ní se objevila levitující tlustá kniha. Otevřela ji a začala listovat. "Tak kdepak vás máme..." "Promiňte, ale my jsme přišli, aby..." začala královna, ale Ravena zavrtěla hlavou a listovala dál. "Tady vás mám. Ale... Měl přijít vlkodlak, nikoliv dračí mág, kentaurka a elfka!" to už zasyčela. Její mírný tón zmizel. "Proto tu taky jsme." Zamručela královna: "Ten "hrdina" zmizel a proto nemůže být zkoušený. Šlo by, že bys prostě nikoho nevyzkoušela?" "V žádném případě!" zařvala Ravena ostře, až jsme se lekly: "Vyzkoušet někoho musím. Jinak se rozlučte s krajinou," pokračovala už mírně. "A kdo vlastně jste?" "Jsem Phérenikés, královna Beristlie. Poté je tu semnou Darow," ukázala na dračího mága: "A Auskora," to ukázala na mne. Ravena se zamyslela. Pak se zazubila: "Ale vy už jste porazily pár nepřátel!" Začala opět listovat v té své knize. Podívala jsem se nervózně na Darow, ta mi oplatila pohled. Asi myslí na to samé, na co já.
"Tady vás mám!" ozvala se Ravena a ve mně hrklo. "Ale máte být až za pár let. Co byste řekli tomu, kdybyste byli zkoušení už teď? Je tam pouze pět malých zkoušek, dohromady je to jedna velká," zazubila se. To už se ozvala naštvaně Darow: "Jít na zkoušky, ze kterých se ještě nikdo nevrátil a dobrovolně? Né, díky." Zasouhlasila jsem s Darow a všechny tři jsme se otočili k odchodu.
"Nikam!" zasyčela Ravena a pak něco zamumlala. Kolem mě a Darow se objevila modro-červená zář a pak nás to teleportovalo. A to znamenalo jediné...
Spadla jsem na tvrdou zem. Docela to bolelo. Byla tma. Zvedla jsem se a matně hledala nějaké záchytné body kolem sebe. Pak se objevilo slabé světlo, které se rozjasňovalo, až osvítilo celou místnost, ve které jsem byla. Místnost byla prázdná, ale byli tam dveře. "Darow?" hlesla jsem. "Tady, za tebou," ozval se známí hlas. Otočila jsem se a tam uviděla Darow, jak si tře loket, asi na něj spadla jako já na záda. "Měli bychom se odtud co nejdřív dostat, co ty na to," zamručela. Já přikývla: "Jediný způsob, jak odtud odejít jsou ty dveře," ukázala jsem na velké dřevěné dveře předemnou. Kamarádka přikývla a šli jsme k nim. Chtěla jsem zabrat za kliku, ale ta pod mými prsty zmizela. "Hm, zkusím je vyrazit," řekla rychle Darow. Divné, normálně by zaklela a něco zamumlala, než se rozhodla něco udělat. Ale nechala jsem to být. Rozeběhla se proti dveřím a ramenem do nich vrazila. Dveře se otevřely jen trochu, zato musel ten náraz bolet. "Ukaž, zkusím to já," nabídla jsem se a přišla zády ke dveřím. Kopla jsem do nich zadníma nohama asi třikrát, než se dostatečně otevřeli. "Hm..." zamručela jsem a šla s Darow skrz dveře dál. "A máme po srandě," postěžovala si Darow: "Ravena se tu neukázala, takže nevíme, co dělat. Před námi jsou tři chodby. Plné pastí." "Jak to můžeš vědět, že jsou tam pasti?" zeptala jsem se zvědavě. "No... Odhad," řekla v rychlosti. Pomalu jsem přikývla.
Šáhla jsem pro jistotu do pochvy, ale ta byla prázdná. "Jako vážně? Ještě abychom nemohli mít magii a je to v pytli..." odfrkla jsem si a zkusila vyvolat společníka. Nic. A magie? Asi bych ji mohla použít, ale když jsem se o to pokusila, nesnesitelně to bolelo. "Takže jsme beze zbraní a magie, no super. To jsme se mohli vrátit zpět do Ledového labyrintu," řekla naštvaně Darow a já souhlasila. "Tak, a jakou cestou," zapřemýšlela jsem. Na zemi bylo pár kamínků. Jeden jsem hodila do pravé chodby. Tam se najednou objevil oheň a měla jsem pocit, že spálil i ten kámen, který spálit nejde. "Tak tudy ne," usoudila Darow. Hodila jsem kámen do prostřední chodby. Nic. Žádná reakce. Zkusila jsem pro jistotu ještě poslední tunel. Tam vyskočil tygr a zaútočil na kámen jako na nějakého nepřítele. "Takže tím prostředním." Taky jsme tam vešly. Chodba byla hrozně dlouhá. Veprostřed se chodba rozšířila. A taky na nás ze stěny vyletěly asi dva tucty šípů. Musím uznat, že jsme jen taktak uhnuly, protože v Darowiných dlouhých vlasech jeden zůstal. Naštěstí jí netrefil. "To bylo o fous," oddechla si a vyndala šíp. Já sice neměla luk, ale toulec pořád ano. Sebrala jsem šípy a dala jsem je tam. "Musíme využít všeho, čeho jde," vysvětlila jsem nechápajícímu pohledu Darow. "Začínám mít hlad," postěžovala si. "Ale já nic nemám," natáhla jsem prázdné ruce jako důkaz. "Kéž bych měla alespoň jablko." A v tu chvíli se mi v ruce objevila zář a zhmotnilo se mi tam jablko. Pokrčila jsem rameny a dala ho Darow. "A ještě bych chtěla chleba s máslem." Dodala jsem. A objevil se tam. "Ravena asi nechce, abychom hladověly," konstatovala Darow, když jedla jablko. Souhlasně jsem přikývla. "A ještě několik plátků salátu," zazubila jsem se. Když se objevili, dala jsem je na chleba a snědla. Darow jablko už taky dojedla.
"Měli bychom jít, takhle bychom se tu mohli ještě postavit stan a nikdy nevyjít ven," řekla jsem a kamarádka zasouhlasila. "Zajímalo by mě, zda je tohle labyrint, podzemní chodba nebo kdo ví ještě co," uvažovala jsem. Chyba. Chvíle nepozornosti a byla tu past. Okolo nás se utvořili stěny. Byla jsem s Darow v malé místnůstce a začala sem téct voda. Hodně rychle. A nemohly jsme použít magii. Darow začala rychle hledat na stěnách něco, co by nás zachránilo. Ale já zůstala stát jako přibitá. Magické pomocníky nemůžeme vyvolat, ale Eimalo je pořád se mnou, v mojí mysli! Začala jsem v duchu prosit o pomoc. Žádná odezva. Soustředila jsem se ještě víc a nevnímala Darow, která začala zmatkovat. Prosím! Byla jsem už po břicho ve vodě. No tak! A vtom sem uslyšela slabé zakrákání. A znovu. Voda už mi byla po krk. A v tu chvíli mi můj duchovní havran poradil. Tělem mi ale projela ostrá bolest. Zkusila jsem to nevnímat, nadechla jsem se ze zbytku vzduchu a potopila. Sehnula jsem se k podlaze a tam šáhla na... Něco. Nevím, co to bylo, ale začalo to vypouštět vodu a pak odstranilo jednu ze stěn.
"Tak to bylo o fous," oddychla si Darow. Byli jsme sice celé mokré, ale jen na chvíli. Brzy jsme narazily na past s ohněm a to nás osušilo až až. Pořád jsem ale nechápala, v čem spočívá tato zkouška. Prostě tady chodíme po chodbách a vyhýbáme se pastím. Nic víc.
Šly jsme do zatáčky. Tam ale bylo nemilé překvapení. Číhal tam totiž... Vlk? Vypadalo to tak. Ale né obyčejný. Byl černý jako strach samotný ale oči světle modré. Od nich mu šla modrá zář. Vypadal dost hladově a krvežíznivě. Okamžitě jsem se s Darow schovala zpět za roh. Ale pak už nebylo cesty zpět, chodba se zavřela a mohli jsme jít jen tou, kde byl vlk. Zaklela jsem, co teď? "A je to. Magii nemůžeme použít a zbraně nemáme," zamručela Darow. 

"Héj, Raveno! Ty si myslíš, že ho porazíme holýma rukama?" Chvíli bylo ticho, jen bylo slyšet vrčení vlka. Pak se ale na zemi objevila modro-červená záře a vyčarovala meč, luk a dvě dýky. Meč i dýky byli obyčejné, železné, ale dalo se s nimi bojovat. A luk? Normální, dřevěný. Ale nebyli tam šípy. Ještě že jsem je předtím posbírala. Darow se sehnula pro zbraně: "Chceš meč, nebo luk?" Udiveně jsem koukala. Na co se mě právě zeptala? Jakou chci zbraň? I v Ledovém labyrintu to bylo bez otázek jasné! "No... Jistěže luk," řekla jsem potichu. Když mi ho podala, i s dýkou, skenovala jsem Darow pohledem: "Darow? Jsi v pořádku? V poslední době se chováš... divně." V tu chvíli bylo ticho. "Jo, promiň. To asi ta atmosféra, je to tu takové zvláštní, musíš být pořád ve střehu a nevíš, co tě čeká," řekla nakonec. Přikývla jsem, to je pravda. Vykoukla jsem za roh. Vlk tam pořád byl. "Jdeme," řekla jsem potichu. Vyšla jsem ze skrýše a šla pomalu k vlkovi. Ten se na mne koukl svýma modrýma očima. A v tu chvíli se změnil v mlhu. Přimhouřila jsem oči. Co to má být?
Mlha se začala transformovat. Rychle jsem se koukla za sebe a udělala rukou gesto, aby se Darow schovala za roh, což udělala. Otočila jsem se zpět. V tom jsem uslyšela hlas. Takový... syčivý, tajemný. Řekl jenom krátkou větu: "Jsem strach." Předemnou se objevil Ničitel VI. Byl po celém těle bledý a oči prázdné. Podíval se na mne. Zrychlil se mi tep a cítila jsem adrenalin. Ta mlha... To je můj strach! Vidím v ní to, čeho se bojím! Podívala jsem se mu taky do jeho prázdných očí. Neustupovala jsem pohledem. Správně. Ničitel se začal měnit opět do mlhy. Ale hned na to se tam objevil Dragour se Zaraxem. Ty jsem s Darow taky porazily. Nemám z nich strach. Nemám. Stála jsem jako přibitá a koukla jim do očí. Pořád jsem si opakovala větu: "Nejsou praví, nejsou praví." Po chvíli zmizeli jako Ničitel a proměnili se v mlhu. Doufala jsem, že už se nikdo neobjeví. Srdce jsem měla snad až v krku. Ale mlha se naposledy přetransformovala. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Co to vidím?
Stála tam Ravena. Ale nebyla to ta pravá, byl to můj strach. Chvíli na mě koukala a pak se vedle ní objevila další postava. Ne... To nemůže být pravda! Stála tam Darow. Vedle Raveny. Jak je to možné? Jak může být moje nejlepší přítelkyně zároveň můj strach? Její oči... Byli tak prázdné, bez života. Ravena jí položila ruku na rameno. Darow z mlhy se na mě podívala. "Auskora? Co tu děláš? To jsi zapomněla, že už nejsme přítelkyně?" Její hlas byl... Jiný. Syčivý, hrubý, hluboký. Ale pokračovala: "Nemysli si, že se někdy zase spojíme proti nepřátelům. Mám lepší přítelkyni, silnější, chytřejší než tebe. Mám Ravenu." Ve mně hrklo. Opravdu je toto můj strach? Bojím se snad, že se Darow spojí s Ravenou? Ne, nebojím... Tohle je umělý strach. Vytvořila ho Ravena. Darow z mlhy dokončila svojí řeč: "Jsi nic ve srovnání se mnou. Jsi nic ve srovnání s ní!" Poté vytáhla z pochvy meč. Ten, co jsem jí darovala. Podívala se mi do očí. Poté se rozeběhla ke mně, jako kdyby mě chtěla seknout. Těsně předtím, než mě její meč trefil, jsem zašeptala: "Ty nejsi Darow." Hned nato se rozplynula. Ravena taky. Mlha zmizela. Vedle mě se objevila Darow, ale né z mlhy. Normální Darow. "Co jsi tu dělala? Koukala jsi na toho vlka celou dobu a pak zmizel." Ve mně hrklo. Copak to neviděla? No, jasně že ne. Byl to můj strach, né její. "To neřeš, musíme jít," řekla jsem v rychlosti. Darow neváhala a šla se mnou dál. Chodba byla prázdná a dlouhá, ale přesto tam bylo světlo.
Pořád jsme šli a nic se nedělo. Copak to nemá konec? V tom jsem ucítila něco na hrudníku. Byl to můj náhrdelník ve tvaru diamantu, stejný, jako jsem dala i Darow. Sundala jsem si ho z krku a podívala se na něj. Něco se dělo. Letmo jsem se podívala na Darow. Ta však náhrdelník nedržela a šla bez povšimnutí vedle mě dál. Něco tady nehraje. Vyslala jsem přes náhrdelník slabý signál, že ho držím. Ale s Darow to nic neudělalo.
V tu chvíli jsem se zastavila a pověsila náhrdelník na krk. Darow si všimla, že nejdu dál, tak se obrátila a přišla ke mě: "Děje se něco, Auskoro?" To už bylo poslední, co jsem potřebovala vědět. Koukla jsem se jí do očí, doslova jsem jí propalovala pohledem. "Mělas pravdu," řekla jsem potichu: "Jsi nic ve srovnání se mnou. Jsi nic ve srovnání s ní!" "S kým že?" řekla vystrašeně. Zlomyslně jsem se usmála. "S Darow," řekla jsem tiše a tajemně. Pak jsem vytáhla v rychlosti dýku a než stačila cokoliv udělat, propíchla jsem jí hrdlo. Darowino mrtvé tělo spadlo na zem. Její výraz byl najednou tak prázdný a chladný.
"Darow by se mě nikdy neptala, zda chci luk nebo meč," začala jsem vysvětlovat do prázdna: "Darow by používala náhrdelník. Darow zakleje, když se jí něco nepovede. Darow by se neschovala, ikdyž bych jí to nařídila, byla by pořád se mnou. Darow by chápala, proč si beru ty šípy z pastí. A hlavně... Darow mi i v těchto chvílích řekne zkráceně, tedy Aus, nikoliv Auskoro." Najednou se její tělo začalo přeměňovat. Trochu se zvětšilo a zbraň zmizela. Z oblečení se stal dlouhý černý plášť a na hlavě se ukázala kápě. Nebylo vidět na obličej. Pak jsem to poznala. Byl to měnič. Celou dobu to byl měnič. Nezmýlila jsem se ve své úvaze. Tímto jsem složila první zkoušku.
Pak se začala jedna stěna pohybovat, dokud část z ní nezmizela. Uviděla jsem tam dvě postavy. Jedna ležela a druhá u ní, zády ke mně, klečela a něco mumlala. Ležící postava byla tmavá. Poznala jsem ji téměř hned. Byl to taky měnič.
A ta druhá? Pomalu se zvedla a otočila se ke mně. Pak jsem jí poznala. Byla jsem si tím jistá. Z mých úst se dostalo krátké radostné hlesnutí: "Darow?"

Darow

3) Druhý úkol

Objevila jsem se v dlouhé místnosti. Ne. Ne, to nebyla místnost. Byla to chodba tvořená z kamene. Teda, z jedné části. Levá zeď této chodby byla ze skla. Zvedla jsem se a rozhlédla se kolem sebe.
Kde to jsem? Do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky. Zmizelý vlkodlak, Ravena, zkoušky, teleportace... teleportace!
Sakra! Kde to vůbec jsem? Připomíná mi to Ledový Labyrint. A kde je Auskora? Začala jsem panikařit.
Dost! Musím se uklidnit. Tohle nikam nevede. Jak mě to učili? Nejprve zjisti, co máš. Dobře, tím je nejlepší začít.
Shlédla jsem k opasku, ale nic. Ani na zádech jsem neměla žádný meč. To jako budu bez zbraně? Zkusila jsem poslední možnost. Sáhla jsem do své boty. Úlevně jsem si oddychla, když jsem nahmatala svou dýku. Počkat... něco mi tady nesedí. Zvedla jsem dýku a prohlížela si její rukojeť. Tohle není moje dýka! Ta moje má na rukojeti několik zářezů. Tahle byla zcela čistá a navíc ze železa. Nenechala jsem se tím rozhodit. Alespoň něco.
Zkusila jsem magii. Takové malé kouzlo, při němž se mi na dlani roztančí plameny. Nic. "To už je vážně jako v Darqwinu," postěžovala jsem si nahlas. Ani jídlo, ani pití. Hlad každopádně nemám, takže mi to nevadí. Zatím.
Podívala jsem se na prosklenou stěnu. Zalapala jsem po dechu, protože se tam objevila Auskora. Přísahám, že před chvílí tam nebyla. Začala jsem zuřivě klepat na sklo. Auskora si toho ani nevšimla. Zaťala jsem ruku v pěst a vyrazila proti sklu v domnění, že se mi podaří to rozrazit. Ale nic, akorát mě bolela ruka. Jako by to sklo bylo... z kamene.
V tu chvíli mi to došlo. Jenom já to vidím proskleně, Auskora tam opravdu má kámen.
Za kentaurkou se zavlnil vzduch a objevil se tam černý dým. Auskora něco řekla a dým se zformoval. Hleděla jsem sama na sebe. Darow Auskoře odpověděla a přešla k ní. Společně přešly ke dveřím, jedinou cestou ven. Sledovala jsem je, jak si razí cestu dál. Šla jsem společně s Auskorou. Já jsem vlastně měla cestu volnou, byla to jen chodba, která se přizpůsobovala cestě Auskory a falešné Darow.
Sledovala jsem je, občas jsem syčela nebo křičela, ale nic. Bála jsem se o Auskoru.
Pak se tam objevila ta scéna s vlkem. Auskora rukou naznačila gesto, aby se Darow skryla. A ona to udělala. Co? To ne! Tohle bych já, pravá Darow, neudělala! Skrýt se a nechat Aus samotnou? Nikdy! Stála jsem vedle Auskory, akorát v jiné chodbě.
Viděla jsem vše. Ničitele, Dragoura, Zaraxe. I poslední scénu s Ravenou a mnou.
Pokračovaly jsme dál.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem v rukou bezděčně svírala kouzelný přívěsek ve tvaru diamantu, dárek od Auskory.
Auskora to zaregistrovala. Dívala se na přívěsek a nasadila si ho na krk. Najednou mě to znova teleportovalo.
Ocitla jsem se v nějaké kamenné místnosti. Vedle mě stála Ravena.
"Kde je Auskora?" rozkřikla jsem se na ní okamžitě.
"Dočkej času. Ale je v pořádku. Brzy odhalí mou malou pastičku. A ty to pocítíš," odvětila klidným hlasem. Usmála se na mě.
To už jsem nevydržela. Bodla jsem po ní dýkou, ale ona se prostě proměnila v mlhu a zmizela.
Místo ní se tam objevila... Pherénikés. Věděla jsem, že to není ona, že je to jen měnič. Přesto to bylo zvláštní. Královna se na mě krutě usmála. "Ach, moje milá. Měla jsem tě ráda. Avšak teď už ne. Vyhošťuji tě z města. Vyhošťuji tě z této země. Zasloužíš vyhnanství. Auskora se už -" Přestalo mě to bavit. Nebudu poslouchat ty klasické slova měničů. Proto jsem, i když nerada, zabodla královně dýku do srdce.
Tělo se změnilo, moje domněnka byla správná. Úlevně jsem si oddechla. Jenže vzápětí jsem hlasitě vykřikla.
Držela jsem si hrdlo. Cítila jsem palčivou bolest, jako kdyby mi někdo zabodl dýku do hrdla. Klekla jsem si.
Ne! Co se stalo? Stalo se něco Auskoře? Je to možné. Je to víc než možné. Bolest pomalu polevovala, jako by ze mě vyprchával život. Rozvzlykala jsem se. To nesmí být pravda! Prostě nesmí!
Uslyšela jsem skřípění kamene. Tiché, téměř neznatelné, ale pro mě nezaměnitelné klap-klap-klap. Pomalu jsem se otočila. Skrz slzy jsem zírala na postavu.
"Darow?" vydechla Auskora radostně.
Vyskočila jsem na nohy a vrhla se Auskoře kolem krku. Smála jsem se a brečela, ale tentokrát to byly slzy štěstí. "Ty žiješ!"
Auskora se usmála. "Žiju. Proč sis myslela, že jsem mrtvá?"
Pustila jsem jí a o krok od ní ustoupila. Vypověděla jsem jí, co se stalo od chvíle, kdy nás to teleportovalo. Ona mi na oplátku zase vypověděla, co dělala, když jsem to neviděla.
"Takže jsme zvládly první zkoušku," shrnula jsem to. "A co dál?"
Auskora se rozhlédla kolem. "Nevidím jinou cestu než tu, kterou jsem přišla." Jakmile to dořekla, stěna se začala hýbat. Nadpřirozenou rychlostí se ozvalo hlasité BUM! a my jsme byly uzavřené v kamenné místnosti. "Tak teď už nevidím žádnou cestu," poznamenala sarkasticky.
Nevím jak, ale náhle se pod námi propadla podlaha. Padaly jsme dolů. Pevně jsem se chytila Auskory a ona se zase chytila mě. Zprvu jsme ječely, ale když už jsme padaly hodnou chvíli, ustaly jsme. Odvážila jsem se podívat se dolů. Nebylo tam nic. Absolutní temnota. Temnota jako by padala s námi, protože jsme viděly jasně.
Koukla jsem se na Auskoru. "Ravena se asi nemůže rozhodnout, kam spadneme," uchechtla jsem se. Auskora jenom zavrtěla hlavou a zasmála se.
Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že se asi unudím k smrti z toho věčného padání, se temnota rozjasnila. Pod námi se objevila zeleň a my jsme dopadly na měkkou trávu.
Zvláštní bylo, že náraz nebolel. Pustila jsme se Auskory a rozhlédla se kolem sebe. Nacházely jsme se na malé louce, po jejímž obvodu se táhly stromy. Celkově jsme byly v lese.
Opatrně jsem udělala krok vpřed. "Tak," řekla jsem, "kudy teď?"
Auskora se mi postavila po boku. Pohledem pročesávala okolí. "Mohly bychom jít rovnou cestou přímo za nosem," navrhla. Pokrčila jsem rameny, stejně mne nic lepšího nenapadlo, tak proč ne? Vydaly jsme se tedy rovně. Za chvíli jsme vstoupily do lesa. Byl opravdu úchvatný, přímo pohádkový.
Listí neslo krásně zelenou barvu, kmeny stromů byly bez kazů. Keře nesly barevné plody. Viděla jsem jahůdky, houby i ostružiny. Všude to vonělo lesními plody.
"Zajímavý les," podotkla Auskora. "Takový... klidný." Přikývla jsem na souhlas. Ale obě jsme byly v pozoru. Já jsem svírala svou dýku a Auskora měla napnutou tětivu luku. Byly jsme připravené na útok. Nemusely jsme čekat dlouho.
Zpoza jednoho stromu se s ohlušujícím syčením vyřítilo... cosi. Byla to obrovská šestimetrová kobra s dračími křídly. Obě dvě jsme uskočily dozadu.
"Co to sakra je?" vyhrkla jsem.
"A odkud se to tady vzalo?" přidala se Auskora. "Tohle jen tak neporazíme! Navíc, když to má křídla!"
Kobra znova zasyčela. Vznesla se do vzduchu a letěla k nám. Ohnala se ocasem po kentaurce. Auskora automaticky zvedla ruku před sebe. Před ní zavířil vzduch a kobřin ocas narazil do vzdušného štítu. Auskora zmateně zvedla hlavu. "Magie! Máme zpátky magii!" křikla na mě.
Kobra se urychleně otočila a zaútočila na mě. Snažila jsem se jí vyhnout, ale kobra byla rychlá a mrštná. Máchla jsem po ní dýkou. Podařilo se mi jí zasáhnout. Jenže její tělo bylo kluzké, takže mi dýka po jejím těle sjela. Plus; udělala jsem větší rýhu. Mínus; kobru to rozzuřilo. Dřív, než jsem se stačila pohnout, se mi svými dvěma velkými zuby zakousla do paže. Vyjekla jsem bolestí, jenže to už kobru odhodilo menší tornádo a vzápětí jí z tlamy a těla trčelo nejméně tucet šípů.
Cítila jsem, jak mi kobřin jed putuje po celém těle. Zvláštní bylo, že mi neochabovaly končetiny, jak je to u klasických jedů. Přeci jen, tahle kobra také nebyla normální. Auskora ke mně přiběhla a položila mě do trávy. Jenže to už se v mé mysli rozprostřela černota a strhla mě s sebou.

Probrala jsem se v lese. Ležela jsem na zemi, pod sebou jsem měla trávu a listí. Otevřela jsem oči a nad sebou jsem uviděla kentaurku. Zvedla jsem se do sedu. Ona mě chytila a pomohla mi. "Opatrně."
Rozhlédla jsem se kolem. Nedaleko leželo bezvládné tělo kobry s křídly. Zvedla jsem se na nohy. "Byla jsi mimo jenom chvilku, asi minutu. Ten jed očividně nebyl smrtelný. Nebo Ravena nechce, abychom umřely, a posílá nám nepřítele, kteří zraňují, ale nezabíjí."
Podívala jsem se na ni. "Kdo je Ravena? A vůbec, kdo jsi ty?" zeptala jsem se.
"Ty nevíš..." zalapala po dechu. "Darow, tohle není sranda. Prosím tě, řekni mi, že jenom vtipkuješ."
Zavrtěla jsem hlavou. "Je mi líto, ale na nic se nepamatuji. Co tady dělám? Kdo jsi?"
Kentaurka vypadala zoufale. "Já jsem Auskora! Tvá nejlepší přítelkyně Auskora." Bezradně rozhodila ruce do stran. V mysli mi zablikalo, když to řekla. Objevila se taková matná vzpomínka.

Já a Auskora jsme byly u Auskory doma. Stála jsem u její postele. Vedle mě se postavila elfka. "Asi máš hlavního nepřítele. A ne ledajakého, na něj si troufne málokdo. Stejně jako Darow, viď?" řekla.

Vzpomínka se rozplynula. Chytila jsem se za hlavu a podívala se na kentaurku. Dívala se na mě. "Darow? Není ti nic?"
"Mluv dál!" pobídla jsem ji. "Když vyprávíš, vrací se mi vzpomínky. Alespoň myslím."
Jenom přikývla. "Společně jsme porazily Ničitele. Vzpomínáš si? Zabily ho šípy namočené v naší spojené krvi."

Byly jsme v jakémsi domě. Stály jsme před stolem, na němž ležela malá černá skříňka. "Drak říkal, že to máme udělat společně. Třeba se toho musíme nějak dotknout," navrhla jsem. Auskora přikývla a společně jsme zkusily skříňku otevřít. Ozvalo se syčení a skříňka se otevřela. Nakoukla jsem dovnitř a uviděla lísteček a dva šípy.

Promnula jsem si čelo rukou. S každou vzpomínkou mě bolela hlava, jako by se mi vzpomínky pokusily vrátit, ale zároveň nemohly. Pobídla jsem jí, aby pokračovala. "Pak přišel Dragour. Můj falešný otec a Zarax."

Seděly jsme na palouku a dívaly se do dvou knížek. Náhle jsme se zvedly a Auskora něco zazpívala. Před ní se objevila víla. Něco si řekly a předaly. Po chvíli se objevil šedočerný kouř, z něhož vyběhl vlk. Přiběhl k Auskoře: "Jmenuji se Ratheth. Uslyšel jsem tvé volání a přišel za tebou, jelikož jsme si souzeni. Už tě nikdy neopustím."

Zasténala jsem a klekla si na kolena. Hlava mě šíleně bolela. "Nepřestávej!"
Auskora mi vyhověla. "Ledový Labyrint, Darow. Darqwin!"

Nacházely jsme se v nějaké aréně. Auskora v ruce držela takový zvláštní luk. Došla jsem k ní a podívala se jí do očí. "Přátelé na život i na smrt," řekla. Přikývla jsem. "Na život i na smrt."

Zhluboka jsem oddechovala. Ta bolest byla nesnesitelná. Vynořovaly se další a další vzpomínky. "Pok-ra-čuj," vydechla jsem skrz zaťaté zuby.
"Porazily jsme ho. Porazily jsme Dragoura. Pamatuješ si na Vánoce, Darow? Vzpomínáš si?" Sklonila se ke mně.

Byly jsme u Auskory doma. Vedle nás stál krásný ozdobený smrček. Každá jsme v rukou měly jednu krabičku se svým jménem. Rozbalila jsem si svůj dárek. Byl to nádherný stříbrný náhrdelník ve tvaru diamantu. Auskora měla stejný, navíc se daly spojit. Otočila jsem svůj náhrdelník. Byl na něm nápis: Jsme navždy spolu. Mé oči zářily štěstím. Byla jsem nadšená, že mám tak úžasnou přítelkyni.

Auskora mi ukázala její náhrdelník. Já jsem svou ruku přesunula k tomu svému. "Pamatuješ, Darow? Navždy spolu," zašeptala. Přiložily jsme náhrdelníky k sobě a spojily je.
Pocítila jsem obrovský příval pocitů. Nebyly jen moje. Cítila jsem, jaké pocity právě zažívá Auskora. Strach, bezmoc, zmatení. Ale zároveň obrovskou dávku přátelství. Bylo to úžasné. Naše pocity jako by tisíckrát zesílily. Zalapala jsem po dechu a má mysl se rozjasnila.
Vzpomněla jsem si na všechno, úplně všechno. "Auskoro..." zašeptala jsem. Zvedla jsem hlavu a objala ji. "Děkuji, Auskoro."
"Ach, díky bohu!" zajásala kentaurka a také mě objala. "Děkuji, že jsi mi tak dobrá přítelkyně," usmála jsem se. Zvedly jsme se a Auskora se chystala něco říct, jenže vedle nás se objevil malý záblesk světla.
"Výborně," Ravena rozpřáhla ruce. "Zvládly jste druhou zkoušku. Další už nebudou tak lehké." A s tímto se rozplynula.
"Jak jako lehké?" naštvala jsem se. Nevěřícně jsem se podívala na Auskoru. "To jí přišlo lehké?"
Auskora zavrtěla hlavou. "Jestli ano, tak radši nechci vědět, co nás čeká dál."
Povzdechla jsem si. "Alespoň že máme zpět svou magii." Po chvíli jsem ještě doplnila. "Doufám."  

Auskora

4) Třetí úkol 

Šla jsem vedle Darow po té louce, kam nás dala Ravena a kde jsme bojovali s tou divnou kobrou. Jsem ráda, že ji ten jed nezabil, nevím, co bych jinak dělala. Neudělala zkoušky? Zemřela bych? Zvládla bych to? Jedno ale bylo jisté. Přišla bych o nejlepší přítelkyni a můj život by nejspíše ztratil smysl. Byl tu krásný klid, jako v pohádce. Avšak i ty mají svá temná zákoutí. "Zdá se, že den tu trvá věčně..." přerušila ticho Darow. Podívala jsem se na ni a přikývla: "To je pravda, ale zase mám pocit, že spát nepotřebuji," zamyslela jsem se. Kamarádka přikývla: "Nejspíš se nechce Ravena zdržovat." Pak zase bylo ticho. Najednou mě něco napadlo.
"Darow!" vykřikla jsem radostně: "Pokud že tu funguje magie, můžu se teleportovat domů!" Přítelkyně se nejdříve usmála, ale pak zesmutněla: "To ano, ale jak se odtud dostanu já?" "Jednoduše! Naučím se kouzlo, abych uměla udělat vzdušnou bránu! Pak se k tobě vrátím, udělám bránu, ty skrz ní projdeš a jsme živý!" Darow se okamžitě usmála a přikývla. Zamumlala jsem tedy kouzlo pro teleportaci. V tu chvíli mi však celým tělem projela bolest a já spadla na zem. Nemohla jsem se teleportovat, nešlo to. "Co se děje?" řekla vytřeštěně Darow, která mi podávala ruku. "Já... Nemůžu se teleportovat!" řekla jsem, když jsem se zvedla. "Očividně na to Ravena myslela," řekla naštvaně a já zavrtěla hlavou: "Ne, není to tak." Darow se na mě překvapeně koukla a já jí odpověděla: "Abych se mohla teleportovat, musím mít odkud kam. Sice vím kam, ale nemám odkud!" "Cože? Vždyť jsme na pevné zemi!" "Jo, ale očividně není skutečná," dala jsem ruce v bok. Pak jsem za sebou uslyšela zvuk teleportace. To bylo divný. Já se teleportovat nemohu ale Ravena ano? Vlastně tu velí, že mě to nepřekvapuje.
"Správně!" oznámila s úsměvem levitující postava: "Už jsem si myslela, že na to nepřijdete. Abych to uvedla do správné míry... Tento svět je vaše společná představivost. Abyste se odtud dostali, musíte se nějak probudit. Vše jasné?" Než jsme mohli něco říct, zmizela.
"No výborně," řekla sarkasticky Darow: "Takže teďko vlastně spíme a musíme se probudit? A jak máme vědět, že to, co Ravena řekla, je pravda, když je to naše společná představivost?" Přikývla jsem: "Musíme tomu věřit. A hlavně zjistit, jak se probudit ze snu." Kamarádka přikývla: "Občas se ze snu probudím. Je to, když třeba padám nebo když se leknu." "Takže to chce najít jen vysoké místo a skočit?" "Ano." V tu chvíli se však okolí kolem nás změnilo.
Stromy zmizely a zem se uhladila. Tráva a hlína zmizela, místo toho tu byl jen hladný kámen. "Dobře, takže výška asi ne..." zamumlala Darow. "Já se někdy probudím ze šoku, že ve snu zemřu," napadlo mě a sáhla pro meč na zádech. To je poprvé a snad naposledy, co se budu chtít zabít. Rozmáchla jsem se a čepel mířila k mému zápěstí. Buď se probudím z toho, že zemřu nebo ze šoku. Jenže jakmile se mě čepel dotkla, nic mi neudělala. Byla ohebná jako guma. "Vážně?!" vyvřískla jsem a zahodila meč. Zkusila jsem stejně jako Darow ostatní zbraně, ale bez výsledku. "To se tu dřív zblázním," zaprotestovala kamarádka a já souhlasila. "Výborně, takže jsme tu bez funkčních zbraní na holém hladkém nekonečném kamenu a nejhorší je, že všechno si tu vlastně vymýšlíme a máme tu zemřít, což nejde!" řekla jsem nahlas, už jsem neudržela nervy na uzdě.
"Už vím!" vykřikla Darow radostně: "Pokud že je to naše představivost, musíme si přát něco společně a ono se to tu stane!" Hned se mi zablýsklo v očích: "To je pravda! Ale jak to, že se tu předtím staly tak divné věci?" "Možná proto, že jsme si každá přála něco jiného," pokrčila rameny. "Takže... Nejdřív to bude chtít normální oko-" začala jsem větu, ale hned na to sedle nás objevila Ravena. "Aus, ty sis jí představovala?" zeptala se nejistě Darow, která o krok ustoupila. Jen jsem zavrtěla hlavou. "Dokážu se vám dostat do snu, když jste na zkouškách," vysvětlila rychle Ravena a pak se na nás podívala jako nevinný anděl: "Chápu dobře, že chcete společně vymyslet něco, jak se vzbudit?" Bylo mi jasné, že nemá cenu něco předstírat a tak jsem s Darow přikývla. "Tak to vás nechápu," dala si ruce v bok: "Nevzbudíte se sami od sebe, takže pokud neuděláte něco, co vás probudí, jste tu navždy. Díky vaši fantasii tu můžete mít, co chcete! Beristlii, města, přátele, vojska, bohatství, cokoliv! Můžete tomu tady vládnout!"Vytřeštěně jsem se na ní podívala: "Co prosím?" "Slyšíš správně! A budete tu žít dlouho, od té doby, co jste zjistily, že jste ve snu ve skutečnosti uběhlo jen půl minuty! Sny mají úplně jiný čas." Pak se nás ušklíbla, když viděla naše obličeje: "Jen si to zkuste! Nechám vás o samotě. Ještě uvidíte, zda chcete ty zkoušky dokončit nebo ne..." Pak zmizela.

Překvapeně jsem se podívala na Darow vedle mě. V hlavě mě to šrotovalo. Je pravda, co jsem právě teď viděla, nebo spíše slyšela? Nebo jsme si to celé vymysleli? Co se právě vlastně stalo? A proč? Dračí dívka vedle mě byla stejně zmatená jako já. "Em... Jdeme to zkusit?" přerušila jsem ticho: "Pak uvidíme, jak dál." Darow přikývla: "Zkusíme les."
Obě dvě jsme zavřeli oči a pomyslili si, aby před námi byl les. Jen co jsme otevřeli oči, uviděli jsme místo plné zeleně a život. Koukla jsem k Darow a přikývla. Pak jsme pomyslili na Sargasové hory a byli tu. Poté na Beristlii, vlky, draky, zbraně všeho druhu a kdo ví čeho ještě. "No..." řekla jsem po chvíli: "V tomhle měla očividně Ravena pravdu." Kamarádka přikývla a prohrábla si rukou vlasy: "Pojď do Beristlie, popřemýšlíme, ale stejně je mi jasné, že tu budou mínusy." Přikývla jsem a zamyslela se s Darow nad Beristlií, ve které jsme hned byli.
Lidi nás začali zdravit a nabízet zboží zdarma. Odmítali jsme a došli do našeho domu. Tam jsem vzala papír a brk a začala psát. "Plusy tu jsou ty, že tu můžeme dělat, co chceme a máme tu cokoliv, na co si vzpomeneme. A teď mínusy..." Obě jsme se zamyslely. Svět tu vypadá dobře, ale všechno má své ALE. Darow se na mě bezradně podívala a já jí pohled oplatila. V tu chvíli se u nás objevila Ravena. Zase.
"Koukám, že nemůžete najít žádné mínusy! A víte proč?" zazubila se: "Protože tu žádné nejsou! To to nechápete? Máte tu, co chcete! Jste bohové tohoto světa! Vládnete tu! Co pak si to neuvědomujete?" Trochu jsem se zamračila. Nelíbilo se mi to. Něco tu nehraje. Podívala jsem se na Darow a ta přikývla. Taky se jí tu něco nezdálo.
"Myslím, že tu nezůstaneme!" řekla jsem pevným a rozhodným hlasem. Ravena se na nás překvapeně podívala: "Co prosím? Vždyť tu vládnete! Můžete tu dě-" "To ano, ale nezůstaneme," přerušila jí Darow a já hned pokračovala: "Kdybychom byli navždy v tomhle snu, naše opravdové tělo by umřelo na dehydrataci a na hlad. A pak bychom umřely i tady." "Ale to by bylo za dlouho!" bránila se Ravena, ale to už se ozvala Darow: "Možná, ale co Beristlie? Co Phérenikés? Co přátelé, které tam máme?" "Pomyslete na ně a budete je tu mít!" rozmáchla rukou levitující postava a vedle ní se objevila Phérenikés a několik dalších lidí. Darow se zamračila: "My myslíme opravdové! Tady to jsou jen kopie opravdových!" Zatímco na ní všichni překvapeně koukaly, já jsem to rychle napsala na papír do mínusu. Pak jsem vzala z hromady zbraní, kterou jsme předtím vymyslely, pevný a dobrý luk s toulcem plných šípů, dvě dýky a pevný meč. "A tady máš věci, kvůli kterým tu zůstat nechceme!" Dala jsem před Ravenu popsaný papír. Darow ho však ještě vzala a doplnila, že chceme dokončit zkoušky. Když to Ravena viděla, mohla hledat bradu pod stolem. "Jak chcete!" vyvřískla nakonec: "Jen pár stvoření prošlo přes tuto zkoušku! Nezapomeňte však, že se ještě musíte probudit, což je tady nemožné!" pravila s krutým úsměvem a zmizela.
Podívala jsem se na Darow: "Tak teď není cesty zpět. Jdeme ven a zkusíme něco vymyslet." "Má řeč." Vyšli jsme tedy z domu a vyšplhaly na jednu skálu. Pak jsme skočily v domnění, že se z toho šoku vzbudíme. Ale náraz vůbec nebolel. "Sakra!" vykřikla Darow, škoda, že jsem se nelekla. "Počkej tady," řekla Darow a někam s úšklebkem zmizela. Podivila jsem se a opřela se o nedaleký strom.

Za chvíli jsem z ničeho nic ucítila obrovskou bolest na mém krku. Letmo jsem se tam podívala. Stála tam Darow, která měla v ruce dýku, kterou jsem teď měl zapíchnutou v krku. Pak trhla a tím jí vyndala. Naposledy jsem se na ní podívala. Ona mě... Zabila! Darow mě zabila! Vůbec jsem si neuvědomovala, kde jsem a proč, jen to, co se právě stalo. Spadla jsem na zem a ruce měla na krku. Pak se mi jen zatmělo před očima... Trhla jsem sebou a zvedla se. Zrychleně a hluboce jsem dýchala. To snad není možné, jak mě jen mohla zabít? A jak to, že žiji? Pak jsem se podívala vedle sebe. Ležela tam Darow a spokojeně spala, trochu se usmívala. Pak mi to došlo. Vždyť to byl jenom sen! A Darow se postarala o to, abych se z něj dostala. A teď je na mě, abych jí ze snu dostala já. Vzala jsem jí za ramena a zatřásla s ní. Nic. Zkusila jsem mnoho věcí, ale nic. Pak mě něco napadlo. Blízko jsem uviděla řeku. Vzala jsem Darow a přišla k řece. Pro jistotu jsem jí udělala vzdušnou masku, aby mohla pod vodou dýchat. A pak jsem jí do té řeky dala. Trochu kruté, ale jiná možnost tu nebyla. Musela jsem jí probudit. Asi pět sekund na to Darow vyskočila na nohy a z řeky. Nejdřív se na mě naštvaně podívala, protože byla do půl těla mokrá, ale hned na to se usmála a objala mě a já jí to opětovala. "Díky..." řekla tiše. "Nebýt tebe, tak bych to nedokázala..." pousmála jsem se.

Po chvíli se vedle nás objevila Ravena, která sarkasticky tleskala: "Gra-tu-lu-ji."

Darow

5) Čtvrtý úkol

Po mé koupeli v řece jsme se vydaly dále. Ravena nám nic užitečného neřekla a už zase zmizela. Díky tomu, že jsme zase mohly používat magii, jsem se rychle usušila. Zbraně, které jsme si vymyslely v tom snu, zmizely. Zůstaly nám dvě dýky a luk s plným toulcem. Po krátkém rozmýšlení jsem si nechala obě dýky a Auskora luk.
Rozhodly jsme se jít po proudu řeky. Všude kolem nás byl les. Koruny stromů byly opravdu honosné a rozvětvené. Po kmeni se táhly spousty postranních větví. To bylo dobře, snáz bych vyšplhala nahoru. Řeka se změnila v říčku. Zurčení vody se trochu ztišilo, ne však o moc.
"Myslíš, že je ta voda pitná?" zeptala jsem se při jedné z našich zastávek. Ukázala jsem na říčku. Voda byla blankytně modrá a průzračná.
"To nevím," přiznala po chvíli prohlížení Auskora. "Ale nemyslím si, že by nás Ravena chtěla zabít otrávením."
Chvíli jsem ještě zkoumala tekoucí vodu, než jsem ji nabrala do spojených dlaní a přiložila k ústům. Tekutina mi sklouzla hrdlem a žilami se mi rozlil svěží pocit. Chvíli jsem vyčkala, než jsem sklonila hlavu k říčce a znova se napila. Auskora si klekla vedle mě a taktéž lačně hltala vodu.
Když mi došlo, že prázdno v mém žaludku nenaplním vodou, zvedla jsem se. "Musíme sehnat něco k jídlu."
Kentaurka již také stála na nohou. "V první zkoušce stačilo na jídlo jenom pomyslet. Možná by to stačilo i teď." Chvíli bylo ticho, obě jsme přemýšlely. Pak Auskora natáhla ruku před sebe: "Dala bych si chléb."
Napjatě jsme čekaly, ale k naší smůle se nestalo nic. Vtom se na druhé straně říčky zavlnila tráva a nám se naskytl pohled na chundelaté tělíčko tvora. Stvoření zdvihlo své dlouhé uši. Auskora neváhala a ve stejnou chvíli, kdy jsem mrštila dýku, vypustila svůj šíp. Mrtvé tělo zajíce kleslo k zemi a ze dvou ran se řinula krev. Přeskočila jsem říčku a uchopila zajíce za uši. Zvedla jsem jej do vzduchu a vytáhla z něj jak dýku, tak šíp. Šíp jsem podala své přítelkyni a ona ho zasunula zpět do toulce. Nevěděly jsme, co bude dál, ale hodily se nám všechny zbraně, které jsme měly - šípy nevyjímaje. Dýku jsem držela v ruce. Pohlédla jsem na kentaurku, s úsměvem od ucha k uchu.
"Někde zastavíme a odpočineme si," řekla nakonec. "Ale tady ne. Je to tady takové... no, zvláštní." Souhlasila jsem. Působilo to tady moc klidně a mírumilovně. To mě právě znervózňovalo.
Znova jsme se daly do pohybu, i s naší ulovenou kořistí. Ohlížely jsme se od všech stran. Právě ve chvíli, kdy jsme se nedívaly dopředu, se před námi zavlnil vzduch. Prudce jsme se podívaly daným směrem. Vzduch se zavlnil vlevo, vpravo, za námi i pod námi, ale my jsme se nezmohly na nic jiného, než jen stát a zírat.
Před námi se rozprostíraly bažiny. Voda byla zbarvená do jedlové zelené a pokrytá lekníny, shnilými větvemi a dalšími rostlinami. Mezi jednotlivými vodními plochami se nacházely malé ostrůvky pokryté tmavým mechem a uschlými malými stromy s pokroucenými větvemi. Celé toto místo působilo tak negativně a já bych přísahala, že se nad ním vznášela magie smrti. Aby toho nebylo málo, kolem stromů se plazilo několik trnitých šlahounů, dosahujíc až sem.
Obě jsme se jako na povel ohlédly. Jenže za námi se nacházelo holé nic. Jen nekonečná pustina, na jejímž obzoru se lesklo zapadající slunce.
"Víš, jak jsi říkala, že den tu trvá věčně...?" ozvala se Auskora.
Máchla jsem rukou: "Byla to jen domněnka. Ale celou dobu nic, a když nás to přemístí sem, začne se stmívat." Povzdechla jsem si. "Zdá se, že se utáboříme tady. Nevím, jak ty, ale já se přes noc nechci plahočit přes tohle místo," kývla jsem hlavou k bažinám, "kde doslova cítím magii smrti."
Auskora souhlasně přikývla. "Nápodobně. Akorát bych to tady možná ještě obhlédla."
"Dobře. Já mezitím rozdělám oheň a připravím večeři."
Jak se řeklo, tak se také stalo. Auskora se s připraveným lukem vydala po obvodu bažin. Já jsem mezitím sesbírala pár klacků, které ležely poblíž. Položila jsem je na hromadu a pomocí magie je zapálila. Nebála jsem se, že by se oheň rozšířil. A kdyby ano, bez problémů bych jej uhasila. Za doprovodu praskání ohně a vzdáleného klapotu kopyt jsem stáhla zajíce z kůže.
Auskora se vrátila se slovy, že nezahlédla žádné nebezpečí ani nic jiného. Zajíc se mezitím pomalu pekl nad ohněm. Mezi námi panovalo vlídné ticho. Kentaurka dohlížela na zajíce a já jsem se mezitím snažila vyčistit svou dýku. Zajíc bohatě vystačil nám oběma.
"Nevidím tu žádnou poživatelnou zeleň," konstatovala jsem.
"To nevadí," odvětila. "Pro jednou to vydržím." Nezbývalo jí ani nic jiného, když kolem nebyl ani jediný trs trávy, jímž by mohla uspokojit i svůj koňský žaludek.
Přihodila jsem ještě pár dříví, aby oheň vydržel. Mohla bych ho udržovat i bez paliva, ale takhle to bylo pohodlnější.
Ohřála jsem půdu pod námi. Auskora si vzala na starost první hlídku, takže jsem se snažila uvelebit. Sice jsem nechtěla plýtvat magií, protože jsme nevěděly, co nás čeká, ale rozhodně jsem nehodlala riskovat podchlazení. Slunce již zapadlo a kolem nás se rozprostřela tma. Na nebi vyšel měsíc, který ovšem kryly mraky. Na obloze nesvítily ani žádné hvězdy. Bylo mi z toho smutno. S povzdechem jsem se převrátila a zavřela oči.

~~~

Cítila jsem bolest na noze. Okamžitě jsem otevřela oči a ruce mi sjely k mým dýkám. Auskora zvolala mé jméno. Prudce jsem se vymrštila na nohy, jenže mě něco zastavilo. Kolem mé nohy se omotával tlustý trnovitý šlahoun. Škubla jsem nohou ve snaze ji vyprostit a zároveň jsem se podívala Auskořiným směrem. Jí samotnou obmotávalo několik šlahounů. Snažila se je setřást a střílela do nich šípy, jenže proti šlahounům je tahle zbraň marná.
"Aus!" křikla jsem, než jsem do jednoho ze šlahounů u jejích nohou mrštila dýku. Kentaurka neváhala, uchopila dýku zabodnutou ve šlahounu a snažila se přesekat je. Za tu krátkou chvíli se ke mně připlazilo hned několik dalších šlahounů. Uchopila jsem druhou dýku a snažila se vysvobodit.
Šlo to ztuha. Šlahounů neustále přibývalo. Svíjely se kolem našich nohou a postupovaly výš a výš. Nedařilo se je ani přesekávat, skoro bych přísahala, že se ostří dýk s každým zásahem tupilo. Ani magie proti nim nic nezmohla, jako by byly ohnivzdorné. Ohlédla jsem se na Auskoru. Téměř se mezi tou záplavou ztrácela, a já zrovna tak. Věděla jsem, že nemá smysl snažit se dál. Obě jsme to věděly. Natáhla jsem k mé přítelkyni ruku ve stejnou chvíli, kdy ona udělala totéž. Šlahouny se nám plazily po rukou, těle i obličeji. Zbývalo nám jen několik centimetrů, když mě zeleň zcela pohltila. Trny se mi zabodávaly do kůže. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Trny se do mého těla zabodávaly jako několik set jehel. Zvrátila jsem hlavu dozadu a zavřela oči. Znova jsem nevěděla o světě.

~~~

Do očí mi svítilo světlo. Zasténala jsem a rozlepila oční víčka. Okamžitě jsem je však zase zavřela.
"Darow?" ozvalo se mi v hlavě. Počkat. Odkdy Auskora ovládá telepatii? Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo o hodně rychleji. Odvážila jsem se otevřít oči, jen aby se mi naskytl ten samý pohled jako před chvílí.
Přede mnou stál nádherně stavěný jednorožec. Jeho srst byla čistě bílá, bez poskvrnky. Ocas i hříva byly husté a dlouhé. Na hlavě měl dlouhý špičatý roh, jehož délka mohla být před jeden decimetr. Jednotlivé záhyby v rohu byly dobře znatelné. Jednorožec na mě koukal svýma hlubokýma hnědýma očima, které mi byly tak známé.
"Ty jsi jednorožec," vydechla jsem ohromeně a vyslala k ní onu myšlenku. Postavila jsem se na nohy. Ne, ne na nohy, ale na čtyři mohutné tlapy. Otočila jsem hlavou a pohledem přejela po mém černém šupinatém těle. Zastavila jsem se u ocasu. Znova jsem pohlédla na jednorožce a pak zamávala širokými křídly. "A já jsem drak."
Jednorožec, tedy spíš jednorožka, pokývala hlavou. Něco mě napadlo. "Dokážeš mluvit normálně? Nebo jenom pomocí myšlenek?"
Jednorožci se totiž dorozumívají mentálně. Pouze ti starší umí mluvit lidsky, a to jenom když chtějí. Auskora roztáhla nozdry a naklonila hlavu na stranu. Zafrkala. "Nevím," odpověděla mi mentálně, "nevím jak."
Chvíli jsem přemýšlela. "Nemůžeš se zkusit nějak začarovat?" Tentokrát už jsem promluvila nahlas. Lidská slova zněla z mé tlamy syčivě a hrubě, ale dalo se jim rozumět.
Jednorožka chvíli nehnutě stála na místě. Pohled upírala do neurčitého místa. Nakonec jenom potřásla hlavou, až se jí hříva rozletěla na všechny strany. "Nic. Něco mě blokuje."
Přikývla jsem. "Ravena," sykla jsem. Dokonce i v myšlenkách jsem její jméno vyslovila s odporem. "Tak tedy budeme komunikovat pomocí myšlenek."
Nastalo ticho. Protáhla jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Pořád jsme se nacházely u bažin, tentokrát však byl den. Jediný rozdíl byl ten, že se netáhly nekonečně daleko, ale byly zakončeny vysokými horami. I přes to to byla dálka. Zkoumavým pohledem jsem měřila seschlé stromy a bažinatou vodu. "Proč mám dojem, že musíme přes ten močál?" zamumlala jsem. Auskora zahrabala kopytem do země, ale neodpověděla. Povzdechla jsem si a zaměřila se na vodu. Kdyby se mi povedlo vodu vypařit, alespoň o trochu, mohly bychom to přejít snáz, pomyslela jsem si. Soustředila jsem se a čekala, kdy se objeví plameny. Jenže se nestalo nic. Poděšeně jsem zamávala křídly. "Auskoro! Aus, má magie je zase pryč!"
Jednorožka ke mně vyslala zmatené myšlenky: "Cože? Zase?" Jenom jsem přikývla. "A co tvá magie?" napadlo mě.
Auskora zafuněla. Špička jejího rohu se stříbrně rozzářila, načež se mezi námi prohnalo menší tornádo. "Takže tobě magie zůstala," přemýšlela jsem. "Ale vlastně je to logické. Poměrně málo draků ovládá magii. A já jsem teď také drak. Ovšem, když ty jsi jednorožec, neměla bys ovládat i přírodní magii?"
Chvíli bylo ticho. "Já nevím," odpověděla nakonec. "Možná. Ale dokud to nebude nutné, zkoušet to nebudu."
Podívala jsem se na nebe a pak na bažiny. "Sice nemám svou magii, ale mám tohle!" Zamávala jsem křídly.
"A jak se přes ten močál dostanu já?" namítla Auskora. Upřela jsem na ni pohled a tlama se mi roztahovala do úsměvu. "Ne!" zafrkala. "To neuděláš!"
"Ale ano. Udělám." A jak jsem řekla, tak jsem také konala. Odrazila jsem se a několika mocnými údery křídel jsem se vznášela ve vzduchu. Uchopila jsem jednorožku do předních tlap a vyletěla výš. Auskora poplašeně ržála a držela oči zavřené. "Darow, já tě zabiju! Jsi drakem teprve chvilku a už chceš létat? Navíc se zátěží?! Hlavně mě nepouštěj!" ječela mi v hlavě. Já jsem však poklidně klouzala vzduchem, takže Auskora se po chvíli odvážila otevřít oči.
Letěly jsme vysoko nad bažinami. Hory se přibližovaly, ale stále byly poměrně daleko. Měly jsme tak dost času na konverzaci.
"Hádám, že tohle je čtvrtá zkouška. Ravena nás přeměnila v draka a jednorožce," přemítala Auskora.
"Víš, je to zvláštní," doplnila jsem ji. "Draci a jednorožci se nemají zrovna v lásce. A přesto tady letím s jednorožcem v tlapách, vstříc další smrtelné zkoušce." Obě jsme se rozesmály. V tu chvíli jsme se rozpovídaly. Bylo zvláštní povídat si s Auskorou přes myšlenky. Brzy jsem si na to zvykla a ani mi nepřišlo zvláštní neotevírat pusu.
S přistáváním jsme měly trochu problémy, ačkoli jsem se snažila vybrat největší a nejširší výběžek. Skončilo to tak, že jsem Auskoru pustila asi metr nad zemí a sama jsem měla co dělat, abych to ubrzdila a nenalétla přímo do skály. Nemotorně jsem zamávala křídly, abych udržela rovnováhu. Až teď se ozvaly namožené křídelní svaly po dlouhém letu. Zatímco jsem si křídla protahovala, Auskora přicválala až ke mně. "Souhlasím s tebou, že jsme se měly dostat sem, do hor. Ale co teď?"
V tu chvíli se kus skály před námi začal rozplývat. Mizel a mizel, až se z něj stal vstup do hory. Chodba se táhla dál do temnoty.
"Hádám, že odpověď na svou otázku už znáš," neopustila jsem si. Auskora se uchechtla: "Moc vtipné, Darow."
Pokrčila jsem rameny a naposledy natáhla křídla. "Není tady nějaký klacek nebo větev?" zeptala jsem se. Auskora se rozhlédla kolem. Měly jsme štěstí - nebo to bylo Raveniným kouzlem? -, protože Auskora nalezla menší keř. Pomocí svých zubů jsem z něj utrhla dostatečně tlustou větev. Auskora větev díky magii nechala vznášet se ve vzduchu. Poodstoupila, když jsem otevírala tlamu. Soustředila jsem se na oheň a z mého hrdla vyšlehl plamen. Konec větve se rozhořel. Podívaly jsme se s Auskorou na sebe a vydaly se vstříc hoře.
Chodbu osvětlovala naše hořící větev a my jsme se tak mohly vyhnout různým krápníkům, na něž bychom se jisto jistě nabodly. Cesta se zužovala a rozšiřovala, ale nikdy nebyla tak malá, abychom se tam nevešly obě. Nějakou dobu bylo ticho, jak jsme se soustředily, abychom nikam nespadly. Navzdory mihotajícímu světlu se mi podařilo zabodnout si do tlapy nějaký ostrý kamínek, Auskora na tom však byla stejně.
"Ty, Darow." Zněla zamyšleně. "Jak jsi to myslela s tím, že draci neovládají magii? Já myslela, že to umí."
Přemýšlela jsem. "Je to složitější," řekla jsem nakonec. Auskora si potichu odfrkla: "Jako by něco nebylo." Potichu jsem se zasmála, vlastně má pravdu. "Pokusím se to vysvětlit nějak srozumitelně. Draci ovládají magii. Třeba štít nebo teleportaci umí všichni, to jsou jejich vrozené schopnosti, stejně jako chrlení ohně. Ale jen málo draků poté s ohněm umí čarovat - vytvořit ohnivou kouli nebo ohnivou stěnu. Chápeš?"
Jednorožka pokývala hlavou. "Asi ano." Usmála jsem se. Dál jsme pokračovaly potichu. Náhle se chodba začala rozšiřovat a uslyšely jsme zvuk tekoucí vody. Vyměnily jsme si s Auskorou pohledy a bez váhání se rozběhly.
Chodba vyústila v obrovskou jeskyni. Ale ne ledajakou. Na stropě i stěnách se nacházely křišťály všelijakých barev, jež svítily a osvětlovaly tak jeskyni. Jeskyně byla přepůlená malým potůčkem, který vytékal z jedné stěny a mizel zase ve druhé. Kamenná zem byla porostlá nádherným zeleným mechem, jenž byl na dotek strašně měkoučký. Na druhé straně jeskyně, za potůčkem, se nacházelo ohniště. Dříví bylo poskládané do úhledné hromádky. Po stranách ohniště se táhly dvě kovové tyče, jež držely velký mosazný kotel.
Opatrně jsme našlapovaly na mech a blížily se k ohništi. Auskora potok přeskočila, kdežto já jím prošla. Studená voda mi olizovala tlapy, ocas i konečky křídel. Blaženě jsem zafuněla. Vylezla jsem z potoka a nechala vodu jen tak odkapávat.
"Hele, něco tady je!" křikla na mě mentálně Auskora, zatímco zkoumala ohniště.
Přišla jsem blíž. "A co?"
Namísto odpovědi se z kotle vznesl pergamen. Roztáhl se, takže jsme si ho mohly přečíst.
"Byli jste proměněny mocnou silou. Její účinky lze zvrátit kouzelným lektvarem," předčítala jsem. "Ingredience jsou jednoduché k získání. K namíchání lektvaru je zapotřebí světélkující prášek, dračí šupina, netopýří křídlo, pár chlupů jednorožce a výtažek z mechu."
"K tomu, aby kouzlo fungovalo, je zapotřebí speciální přísada," doplnila mě Auskora. "Musíte přidat to, co máte obě dvě společné."
Rozhostilo se ticho. "Ta poslední přísada bude složitá," usoudila jsem nakonec. "Co takhle se místo toho zaměřit na to, co můžeme najít hned?"
"To je dobrý nápad," souhlasila jednorožka. "Takže myslím, že dračí šupina a chlupy jednorožce jsou jasné. Výtažek z mechu také," podívala se pod sebe, "ale co ten zbytek? Světélkující prášek. Možná by to mohly být ty krystaly. Stačilo by je rozdrtit a měly bychom prášek."
Rozhlédla jsem se po krystalech. Dávalo to smysl. Navíc, kde jinde bychom prášek získaly? "Já mezitím obstarám toho netopýra. Je zde spousta postranních chodem a v nějaké z nich určitě alespoň jeden bude."
Zatímco Auskora klusala ke krystalům, já jsem uchopila kotlík do tlamy a běžela s ním k potůčku. Nabrala jsem do něj vodu a odnesla jej zpět na své místo. Naskládané dřevo jsem svým ohnivým dechem zapálila a voda se pomalu ale jistě začala ohřívat.
Strop jeskyně byl dostatečně vysoký na to, abych mohla vzlétnout. Bez jakéhokoli světla jsem vlétla do nějaké chodby, pomáhal mi pouze ostrý dračí zrak. Ani tak jsem se neubránila několika náletům do několika stalaktitů či vysokých stalagmitů. Divila jsem se, že ještě nemám natrhnuté křídla.
Vyhlédla jsem si jednu největší kolonii. Počkala jsem na vhodný okamžik. Ve správnou chvíli jsem zamávala křídly, vyskočila a natáhla tlamu. V jednu chvíli v ní byl jen vzduch, ve druhé vteřině se mi mezi zuby svíjel malý netopýr. Spokojeně jsem zasyčela a vydala se zpět.
Když jsem se vrátila zpět do jeskyně, měla už Auskora rozdrcený krystal, z něhož se stal jen světélkující prášek. Vedle prášku ležel velký kámen, takže postup, jakým Auskora krystal drtila, je jasný. Pomocí větru vhodila prášek do kotle a zamíchala jej. Voda změnila barvu na barvu prášku, tudíž na oranžovou. Odtrhla jsem netopýrovi křídlo a napodobila Auskoru. Z oranžové se stala šedohnědá.
Aniž bych si to uvědomila, zhltla jsem zbytek netopýra. Až když jsem si všimla Auskory, jak na mě nevěřícně zírá - vypadalo to nanejvýš vtipně - znervózněla jsem. "Co se děje?"
"To jsi vážně teď snědla netopýra?" zeptala se, v hlase jí zaznívala nechuť.
Urychleně jsem se rozhlédla, jestli zbytek těla netopýra není třeba pode mnou. "Ech... no... hm, asi ano. Nedívej se na mě tak, já za to nemůžu! Byl to instinkt!" bránila jsem se. Auskora na mě však nepřestávala koukat, načež jsme obě vyprskly smíchy. Brzy jsme se však uklidnily, jelikož jsme se musely vrátit k míchání lektvaru.
Získat výtažek z mechu bylo jednoduché. Stačilo jen ho utrhnout a rozžvýkat, následně samozřejmě vodit do kotle. Zbývaly šupiny a chlupy. Otočila jsem hlavu a ocas si stočila kolem těla. Zakousla jsem se do ocasu a vzápětí rychle trhla. Zaskučela jsem bolestí, ale podařilo se. V tlamě jsem měla několik šupin. Auskora chlupy získala méně násilným způsobem. Prostě přišla k jednomu ostrému krystalu a odsekla si několik žíní z hřívy. Ve stejnou chvíli jsme tam zbylé dvě přísady vhodily. Voda začala bublat a měnila barvy na fialovou, červenou a nakonec zelenou.
"Co máme obě dvě společného?" přemítaly jsme.
"Schopnost zabít?"
"Nebo schopnost dostávat se do problémů?"
Pochodovaly jsme okolo kotle a vymýšlely, co máme společného. Náhle jako by to mě udeřil blesk a má mysl se rozjasnila. Podívala jsem se na Auskoru, ona mi pohled oplácela. "Mám to!" vyjekly jsme obě naráz.
"Je to naše přátelství. Přátelství jedné ke druhé," vychrlila jsem okamžitě.
"Ano, určitě je to ono! Ale jak to máme použít jako přísadu?" nechápala Auskora. A já vlastně také ne.
"Už asi vím," ozvala se Auskora do ticha. Kolem krku měla zavěšený přívěsek ve tvaru diamantu. I na mém krku se houpal šperk. Jako by se zhmotnil jen tak odnikud.
"To ty přívěsky. Jsou něco jako důkaz přátelství," pochopila jsem.
"Musíme je vhodit do kotle. Jsou to poslední přísady..." dokonce i v mysli zněl Auskořin hlas téměř jako neznatelný šepot.
Jen jsem hleděla na přívěsek. Tolik nám pomohl. A my jej teď máme obětovat? Ale věděla jsem, že jinak to nejde. Jestli chceme projít zkouškou, musíme. Uchopila jsem přívěsek do tlapy a sundala jej z krku. Auskora udělala totéž, akorát s pomocí magie. I ona to věděla. Je to nutné. Zhluboka jsem se nadechla. Jednorožka stála na druhé straně kotle.
"Teď," zašeptala jsem. Přívěsky se žbluňknutím dopadly do zelené tekutiny. Ta začala bublat stále víc a víc. O krok jsme ucouvly. Náhle se ozval malý výbuch a oheň vyhasl. Tekutina v kotli se uklidnila. Byla klidná jako hladina jezera. Opatrně jsme se přiblížily.
"Musíme se toho napít," zamumlala jsem. "Jenom doufám, že jste to udělaly správně."
Auskora zahrabala kopytem do země. "Připravena?"
"Připravena," přikývla jsem. Přiložila jsem tlamu k tekutině. Navzdory tomu, že se ještě před chvílí vařila, nepálila. Otevřela jsem tlamu a vtáhla tekutinu do sebe. Lektvar byl kupodivu nasládlý, a když mi klouzal hrdlem, dělalo se mi z toho až zle. Začala se mi točit hlava. Odstoupila jsem od kotle a snažila se udělat jeden krok, ale místo toho jsme se jenom motala kolem. Auskora na tom nebyla o moc lépe. Rozplácla se na zemi těsně po mně. Zatemnilo se mi před očima a já jsem opět upadla do bezvědomí.

~~~

Pomalu jsem se probouzela. Cítila jsem se nádherně. Byla jsem nabitá energií a odpočatá. Do hlavy se mi pomalu dostávaly vzpomínky. Fungovalo to? Zatajila jsem dech a odvážila se pomalu otevřít oči. Stále jsme se nacházely v jeskyni. Poznala jsem to hlavně díky krystalům. Pohnula jsem rukami a zvedla se do sedu. Opravdu to fungovalo! Ve vteřině jsem stála na nohou. Pohledem jsem vyhledala Auskoru. Nedaleko mě ležela na mechem pokryté zemi kentaurka. Rozběhla jsem se k ní. "Aus! Fungovalo to!" ječela jsem jako šílená.
Kentaurka otevřela oči a přikryla si uši. Zaúpěla, jenomže to už jsem u ní byla já a zvedala ji na nohy. Chvíli se tvářila zmateně, ale pak se její tvář rozjasnila. "Opravdu to fungovalo!"
Smály jsme se a radostně se objímaly. Je zvláštní, jak plynule jsme přešly z lidské řeči do mentální a poté zase na lidskou. Ale co, stejně je to takhle lepší.
Naše radování bylo přerušeno hlasitým CINK! Zmateně jsem se podívala nejdříve na Auskoru a pak na již prázdný kotlík. Zvědavě jsme se vydaly k němu a nakoukly dovnitř. Obě jsme radostně vykřikly.
"Naše přívěsky! Máme je zpátky!" usmívala jsem se. Natáhla jsem si přívěsek na krk a Auskora rovněž.
"Zvláštní," zamručel někdo za námi. "Neměly jste je dostat zpět. Ale co už." Otočily jsme se a stály tváří v tvář Raveně. "Splnily jste další zkoušku. Hurá," zamumlala nezaujatě. "Ale teď je čas na pátou a poslední zkoušku. Právě teď se uvidí, co ve vás je!" Vrhla po nás zlomyslný úsměv a vzápětí se rozplynula v mlhu.
Ani její prohlášení však nezkazilo naši radost z toho, že nám zůstaly naše přívěsky.

Darow

6) Pátý úkol

Naše chvíle klidu a radosti byla narušena jednoduchým teleportačním kouzlem. V jednu chvíli jsme stály v jeskyni, v druhou se s námi zhoupl svět a my se octly v knihovně.
Zapřela jsem se do noh, abych se nezakymácela. Ohlédla jsem se na Auskoru, která teleportaci stejně jako já ustála.
Rozhlédla jsem se po knihovně. Jednalo se o velkou místnost, jejíž stěny i regály se táhly kamsi do dálky, kam jsem neviděla. Světlo zajišťovaly malé svítící koule vznášející se všude okolo.
Na svých rukou jsem ucítila tlak a tah, jako bych k nim měla připevněné neviditelné provázky, jež mne někam táhly. Když jsem zůstala stát, tlak zesílil, ale když jsem udělala krok vpřed, zmírnil se. Auskora to nejspíš cítila také, jelikož mne napodobila. Vydaly jsme se daným směrem. Šly jsme asi dvě minuty a knihovna stále nebrala konce, zato jsme zatočily doprava mezi regály. Pokračovaly jsme v cestě a přibližně po další minutě jsme konečně uviděly stěnu.
V podstatě jsme se nacházely ve slepé uličce. Zprava i zleva nás kryly regály, dopředu jsme nemohly a jediná cesta pryč byla ta, jíž jsme přišly.
U stěny stál podstavec, jenž mi dosahoval až k hrudi. Na něm ležela velká, tlustá kniha s koženým vázáním. S Auskorou jsme se postavily před ní a tlak pominul.
Kniha se sama od sebe otevřela a převracela stránkami, jen sem tam jsem rozeznala jednotlivá slova či obrázky. Kniha se zastavila někde za polovinou, přímo na dvojstránce. Stranu vpravo tvořil obrázek, strana vlevo byla popsána obecným písmem.
Natáhla jsem ruku a přejela dlaní po stránce. Zastavila jsem se u prvního slova a dala se do čtení.

"Poslední zkouška toto jest, slyšte tedy pozorně zvěst;
Dva kusy kamene jedno srdce mají, kde jen je najít, to mapy znají.
Srdce zkoušek svobodu odkryje, či smrt do vašich kostí vyryje."

Chvíli jsme mlčely a obě přemítaly nad tím, co nám tato krátká, leč výstižná hádanka dala. "No," usoudila jsem, "to s tou smrtí bych ráda vynechala. Podívej se na tu kresbu."
Ukázala jsem na obrázek na druhé stránce. Jednalo se o kresbu kamenného srdce v celku a poté na dvě části.
Auskora zaklapala kopytem. "Takže jestli to dobře chápu, máme najít dvě části Srdce zkoušek, spojit ty kameny dohromady a tím nás to ochrání před smrtí?"
Přikývla jsem. "Kde je ale začít hledat? Map je spousty a tahle knihovna je obrovská." Na zdůraznění svých slov jsem rozhodila rukama.
Jako na povel se kniha rozzářila. Trvalo to jen chvilinku, ale když přestala svítit, na každé ze dvou stran ležela jedna malá, obdélníková mapka. Kentaurka si povzdechla a sebrala jednu mapu, já vzala tu druhou. Jedna zobrazovala cestu lesem, druhá horami.
"Nevím, jak ty, ale zkusila bych první les. Vypadá to jednodušší," zhodnotila jsem.
"Souhlasím. Teď jen vymyslet, jak se odsud dostat. Nepředpokládám, že by nám Ravena dobrovolně pomohla."
To by mohl být problém. Zvedla jsem hlavu od mapy a zadívala se na zeď. Se slovy "Podrž to" jsem Auskoře podala mapku. Než stačila cokoli namítnout, na dlaních se mi rozhořel oheň. Kolem mě se zformovalo několik ohnivých koulí, které s ohlušujícím práskotem narazily do stěny. Zapřela jsem se a poslala druhou vlnu, jíž stěna již odolávat nezvládla. Kouř zbývající po ohni proudil pryč dírou ve zdi. Zamžourala jsem do náhlého denního světla a vykoukla ven. Všude, kam jsem pohlédla, se táhly stromy a keře. Proskočila jsem dírou do lesa a dopadla na měkkou trávu.
Ohlédla jsem se na Auskoru a překvapeně o kousek couvla. Zvenčí ta nekonečně dlouhá knihovna vypadala pouze jako malá, dřevěná budka s placatou střechou a bez vstupu, kromě toho, který jsem vytvořila.
Kentaurka proskočila za mnou a podala mi mapu hor, kterou jsem prozatím schovala. "Zaprvé, než něco takového uděláš, varuj mě, prosím tě. A zadruhé, jakou cestou?" Přistoupila ke mně a natáhla mapku před sebe, abych na ni viděla také. Kromě všudypřítomných stromů se na mapě nacházely i výrazné orientační body - shluk kamenů, palouk, jahodníky a tak dále.
Začichala jsem. "Nevidím ani necítím jahody."
"A na palouku také nestojíme. Musíme se ale nějak zorientovat."
"Vylezu na strom," rozhodla jsem nakonec. Chytila jsem se nejbližší větve oběma rukama a přitáhla nohy na kmen. Šplhala jsem nahoru, až do větví. Prodrala jsem se listovím a vykoukla nahoru. Pohlížela jsem na koruny stromů a pustila se jednou rukou, abych se mohla lépe pohybovat. Rozhlížela jsem se a otáčela, jak dokola, tak i kolem stromu. Netrvalo mi dlouho, než jsem něco viděla. O kus dál se místo lesa náhle nacházela kruhovitá mýtina, po jejímž obvodu byly vysázeny velké kameny. Sešplhala jsem dolů k čekající Auskoře. "Našla jsem ten shluk kamenů, jak je zaznačen v mapě. Akorát je to spíš kruh."
"Za pokus nic nedáme. Vyrážíme!"~~~Když jsme se přibližovaly ke kamenům, zpomalily jsme do klusu a následně i kroku. Kameny se nacházely nejen po obvodu, nýbrž také uvnitř kruhu. S Auskorou jsme je obcházely stále dokola. Vypadalo to, že jsou seskupeny v nějakém obrazci.
"Nelíbí se mi tady," zamumlala jsem. "Tohle místo je... cítím tady velké množství energie."
Auskora neodpověděla a místo toho položila ruku na jeden z kamenů. "Vypadá to jako meč, nemyslíš?"
Vyskočila jsem na kámen a zadívala se na ty ostatní. "Ano, to ano. Akorát hlavice jílce je nakřivo." Přešla jsem k onomu kameni a posunula ho. "Hotovo."
Kentaurka se nadechovala, aby něco řekla, jenže kameny se zcela náhle rozzářily. Zářily tak jasně, že jsem musela zavřít oči.
Vyrušilo mne skřípění oceli. Otevřela jsem oči a tak tak uskočila před mečem, jenž by mi jistě uťal hlavu. Zadívala jsem se na Auskoru, která držela meč a rozezleně funěla.
Vzedmula se ve mně vlna zuřivosti. Na kameni vedle mě se zjevil meč, jejž jsem okamžitě uchopila. Byla to krásná, mocná zbraň, ovšem já neměla čas ani náladu ji zkoumat. Pevně jsem jej uchopila do obou rukou a švihla jím před sebe, přímo proti kentaurce. Ta se vyhnula, ale nečekala s protiútokem.
Kroužily jsme kolem sebe, prováděly výpady a kryly se. Chtěla jsem ji roztrhat, chtěla jsem ji zabít.
Zírala jsem do jejích zářivě modrých očí. Byly modré celé a nešlo v nich zahlédnout nic, žádná jiná barva. A ačkoli jsem to neviděla, věděla jsem, že i mé oči září jasnou modří.
Vložila jsem do rukou sílu a zapřela se nohama. Tlačila jsem Auskoru k hraničnímu kruhu, sekala jsem rychleji a rázněji. Máchla jsem po jejích předních nohách a zároveň jednou svou nohou vykopla. Když Auskora uskočila, odhodila jsem ji až za hraniční kameny. Postavila jsem se k jednomu z nich. Kentaurka klečela na předních nohou, hlavu v dlaních. Její meč ležel jen pohozený pár kroků od ní. Byla neozbrojená a vypadala i slabá, ne-li zraněná. Chystala jsem se ji dorazit, jenže když jsem chtěla vykročit za velké kameny, mé tělo se samo napjalo a uskočilo. Začala jsem přecházet ze strany na stranu, nespouštějíc pohled z Auskory.
Kentaurka se již postavila a do ruky uchopila meč. Modrá se z jejích očí vytratila a nahradila ji klasická hněď.
Sevřela jsem rukojeť meče ještě silněji, touha zabít ji nepolevovala. Vyrazila jsem ze sebe bojový pokřik a máchla mečem do vzduchu za kameny, čepel se neodklonila. "Zabiju tě," zasyčela jsem vztekle.
Ona ke mně natáhla volnou ruku. "Dar," řekla tiše, klidně, přesto naléhavě. "Darow, to dělají ty kameny. Musíš překročit hranice."
"Zapomeň. Mně je tady dobře. Pojď za mnou ty!" Jednou rukou jsem meč upustila. Na pravé dlani se mi rozhořel oheň. Kolem mě ve vzduchu zajiskřilo. Vrhla jsem na Auskoru oheň.
Kentaurka se kryla štítem, ale bylo to k ničemu, jelikož se oheň nedostal dál, než ke kamenům. Jakási neviditelná síla, možná ona hranice, jej otočila. Vyvolala jsem štít, jenže mé plameny mě najednou pálily na předloktí. Vzápětí štítem prolétl oheň. Vykřikla jsem, když jsem začala hořet. Zaměřila jsem se na plameny. Bylo to mé kouzlo, můj oheň, a rozhodně nade mnou nebude mít vládu. Myšlenkami jsem donutila oheň uhasnout, než mi stačil udělat něco vážného. Chytila jsem meč pevněji, a právě včas. Řítilo se na mě malé tornádo. Nebylo jedno, obklopovaly mne z různých stran. Uskočila jsem a zády narazila do velkého kamene. Za sebou jsem cítila hranici, z dalších stran na mě tlačila tornáda. Chtěla-li jsem zůstat ve vymezené části, nezbývalo než bojovat.
Ač to byl marný pokus, máchla jsem mečem po přibližujícím se tornádu. To, že to byla hloupost, mi došlo ve chvíli, kdy vítr čepel odklonil, a ostří se mi zařízlo do stehna. Mé tělo zareagovalo instinktivním uskočením přímo do tornáda, které mne nabralo a vyhodilo přímo za hranici.
Dopadla jsem na zem na záda a na chvíli si vyrazila dech. Hlava mi třeštila, na chvíli jsem zavřela oči.
Uslyšela jsem dusot, když ke mně přicházela Auskora, ale mně teď dělalo starosti něco jiného. Vymrštila jsem se do sedu, prudce otevřela oči a zadívala se na své stehno. Meč zmizel, ale rána byla stále otevřená. Utrhla jsem si kus kalhot a začala si ránu obvazovat. Utáhla jsem to, abych zastavila krvácení. Teprve když bylo hotovo, podívala jsem se na Auskoru. "Jsi v pořádku?"
"Jen snad lehce otřesená. A co ty? Vypadá to hluboce a přes tu látku prosakuje trochu krve."
Podala mi ruku a já se za její pomoci zvedla. "Nic, co by se nedalo vydržet. Příště musíme být opatrnější. Vlezly jsme Raveně přímo do pasti."
Přítelkyně vážně přikývla. "Souhlasím. Ale zároveň musíme najít Srdce. Není času nazbyt." Vytáhla mapku a chvíli jsme řešily, kam a jak dál. Pak jsme vyrazily.
Věnovala jsem poslední pohled kamenům. Ravena nás poštvala proti sobě a já s tím ani nic nedělala, ani jsem nezkoušela to potlačit. Měla jsem cíl a šla za ním. Téměř se jí podařilo dosáhnout svého.
Téměř.~~~Postupovaly jsme značně obezřetněji. Obě jsme držely připravené štíty. Noha mi přestala krvácet, což bylo jen dobře.
Procházely jsme různými nástrahami. Z jahodníků na nás vyletěl houf včel, jež rozhodně nebyly obyčejné, spíš minimálně třikrát tak velké. Na prázdném palouku se náhle zjevilo bludiště z trnových keřů a my musely hledat správnou cestu... Byly to jednoduché úkoly, které Ravena nastražila jako výsměch. A já téměř slyšela, jak se směje, když nám na rukou zůstaly krvavé cestičky od šlahounů.
Postupovaly jsme cestou vyobrazenou na mapě, až jsme došly k místu, kde měla být umístěna jedna část Srdce. Když jsme zastavily, vzmohla jsem se jen nevěřícně civět.
Před námi rostl strom. Jenže to nebyl obyčejný strom. Byl větší, než jaký jsem kdy viděla. Říct, že byl obrovský, by nejspíš nestačilo. Větve měl široké jako mé tělo na délku, a to nejméně. Co teprve jeho koruna!
"Prosím, řekni mi, že se nemusíme dostat nahoru,ׅ" zaúpěla Auskora. S poslední slabikou se koruna stromu rozzářila. Jak jinak, že? Kentaurka si povzdechla.
"Větve jsou sice široké, ale s kopyty to půjde těžko," uvažovala jsem. "A proletět nahoru pomocí víru..."
"To asi není nejlepší nápad." Kentaurka si povzdechla a položila ruku na kmen stromu. Naštvaně kopla do dřeva.
Překvapeně jsem se podívala na ni a poté na strom. "Slyšela jsi to taky?"
V odpověď přikývla a já přistoupila k ní. Sevřela jsem ruku v pěst a udeřila do stromu. Ozvalo se zadunění. "Ten strom je dutý. Zkusím tam propálit díru, co myslíš?"
"Zkus to. Ale opatrně, aby se oheň nerozšířil. Když tak se jej pokusím zadusit kouzlem."
Položila jsem dlaně na kmen stromu a vyvolala oheň. Dřevo pod mýma rukama se rozehřálo a zapraskalo. Rozšířila jsem oheň i do dalších částí kmene, až jsem nakonec vytvořila pomyslný obdélník. Objevily se plameny a pohlcovaly dřevo. Zanedlouho se před námi vytvořil průchod do nitra stromu. Nechala jsem kolem poletovat malé ohnivé koule, aby nám svítily, když jsme vešly dovnitř.
Po obvodu se táhly točité schody. Vedly vysoko, až se mi z toho pohledu téměř motala hlava. Rozhodně to bylo lepší, než se šplhat po větvích.
Auskora ke mně přiklusala a snížila se. "Nasedej. Strop je vysoký a já poběžím rychleji, než ty půjdeš. Navíc je to spousta schodů."
Nedělalo mi to problém. Vyhoupla jsem se jí na hřbet. Neváhala a rozběhla se k začátku schodů, jenž byl spojen se zemí. Držela jsem se pevně, ale zároveň tak, abych jí neublížila či neznemožnila pohyb. Vybíhala nahoru, schody snad téměř přeskakovala. Teleportaci použít nemohla, ale možná by ani nefungovala. Hlavou mi stále vrtalo hlavou, jak jsme si mohly takového obrovského stromu nevšimnou, ale tohle byl smyšlený svět, který si Ravena mohla přetvářet, jak chtěla. Možná ho zkrátka skryla před naším zrakem.
Navzdory výšce to netrvalo dlouho, než jsme se dostaly až nahoru. Schody tam ústily ve velkou dřevěnou plošinu, jež zabírala celý prostor kmene. Nebyl zde strop, skrz listoví mohutných větví tvořící korunu sem proudilo světlo. Seskočila jsem a zadívala se před sebe.
Tam, téměř u kraje stromu, nad dřevěným podstavcem, levitoval kus kamene. Rozešly jsme se k němu a zastavily se jen jeden krok před podstavcem. Auskora se zhluboka nadechla, pak vydechla, a vystřelila rukama vzhůru. Uchopila jednu polovinu Srdce zkoušek a přitáhla si ji do náruče. Ten kus kamene byl velký asi jako moje předloktí.
Kolem nás se znova zavlnil vzduch a my se octly jinde. Tentokrát to byly hory. Vytáhla jsem druhou mapku a zadívala se na Auskoru, jíž pevně svírala kámen. "Jednou půlku máme, druhou ne. Na mapě nejsou vyznačené žádné záchytné body, přesto musíme být ostražité."
Abych svým slovům dodala důraz, posílila jsem štíty, stejně jako Auskora. "Výborně. Vyrazíme."

~~~

Měla jsem pocit, že tady bloudíme několik hodin, ale podle slunce to byla leda hodina. Naštvaně jsem dupla do země. "Ta mapa je rozbitá!"
Ušly jsme sotva pár desítek metrů, než jsme narazily na zádrhel - slepou uličku. Zkoušely jsme se přešplhat přes skály, jít jiným směrem, ale nic. Ať jsme dělaly všechno možné, všude byly jen skály.
Asi posedmé jsme se vrátily tam, kde jsme začínaly. Opřela jsem se o kámen a podrážděně vydechla. V prstech jsem drtila mapku a propalovala ji pohledem.
"Možná na to jdeme špatně," nadhodila Auskora. "Co kdybychom teď šly opravdu pomalu a pečlivě se rozhlížely?"
"Máš na mysli ještě pečlivěji?"
Nenechala se odradit sarkasmem čišícím z mého hlasu a klidně odvětila, že ano. Jen jsem mávla rukou, něco zamumlala a znova jsme se vydaly na cestu.
Rozhlížela jsem se, opravdu pozorně, stejně jako má přítelkyně. Šly jsme podle mapy a blížily se k oné slepé uličce. Auskora mi položila ruku na rameno a ukázala vedle sebe na pravou stranu: "To tady předtím nebylo."
Zadívala jsem se tím směrem a shledala, že se jedná o na sebe navršené kameny. "Ne. Ravena si s námi zkrátka hraje."
"Proto jsme tady jen tak bezcílně bloumaly. Musíme to nějak... Kryj se." Poslední slova byla zbytečná, štíty jsem měla stále u těla. Máchla rukou a kolem se prohnalo tornádo. Zasáhla kameny a ty se rozlétly všude kolem. Některé se odrazily od štítů, jiné se nám úplně vyhnuly. Naskytl se nám pohled na vchod do jeskyně. Auskora pevněji uchopila půlku Srdce, když jsme vešly dovnitř. Jako předtím jsem svítila svým ohněm.
Jeskyně se okamžitě dělila na několik chodeb. Zadívala jsem se na mapku a pak na chodby. Zamířila jsem do levé chodby a kentaurka mě hned dohnala. "Jsi si tím jistá?"
"Ne," přiznala jsem. "Podle mapy máme jít doprava. Jenže tohle je mapa hor - a ejhle! Jsme v jeskyni. Raveně nevěřím. A po tom, co jsme tady chodily stále dokola jen pro její pobavení, rozhodně ne."
Povzdechla si. "Jak chceš. Beztak by se to zvrtlo."
Vítězně jsem se zazubila a rázným krokem vyrazila svou určenou chodbou. Nikde nic nebylo, žádná past ani možné nebezpečí. Šly jsme pár minut a já občas zkontrolovala mapku, načež jsme se dostaly na další rozcestí, též se dvěma chodbami. Zvláštní bylo, že hned vedle východu z naší chodby se nacházel východ chodby další - té, po níž jsme dle mapy měly jít. Dětinsky jsem na chodbu vyplázla jazyk a zvolila zase tu, jíž mapa nevolila jako správnou.
Postupně jsme se takhle dostávaly dál a dál, bez jediné léčky. Šly jsme mlčky, bylo to lehce nervózní ticho. Poslední chodba vyústila ve velikánskou jeskyni se svítícími krystalky. Ravena je zjevně měla v oblibě, stejně jako jeskyně.
Postupovaly jsme prostorem dopředu k výčnělku, v němž se vznášela druhá část Srdce. "Že by to bylo až tak jednoduché?"
"Musím říct," ozvalo se nám v hlavách, "že nápad nevydávat se vyznačenými chodbami byl... nápaditý. Zatím to nikdo neudělal, proto tam nebyly léčky." Obě jsme poznaly Ravenu. Neviděly jsme ji, ale cítily jsme její energii a přítomnost. "Tak co, těšíte se domů?"
"Dej nám pokoj," obořila jsem se na ni myšlenkami i hlasitě. Přistoupila jsem k druhému kameni a uchopila jej. Byl stejně velký jako ten první, a těžší, než bych čekala.
Auskora se postavila naproti mně. "Připravena?"
"Jako nikdy. Na tři?" Nečekala jsem na odpověď. "Jedna, dva..."
"Tři!" Natáhly jsme k sobě ruce s kameny a spojily je dohromady. Kámen se okamžitě scelil jeden a začal bíle problikávat. Vyšlehlo z něj několik zářivých jiskřiček. Zvedl se do vzduchu a záře nabírala na intenzitě.
Jenomže pak Srce zčernalo a dopadlo na zem.
Jeskyní se rozléhal Ravenin syčivý smích a ona sama se zhmotnila jen několik metrů před námi. Její tmavě červená pleť byla náhle tmavší, tmavě modré oči jí zářily a modročervené vlasy vlály okolo hlavy. "Ze Zkoušky nikdo neodchází živý!"
Přechytračila nás. To všechno byla lest. Pouhé divadlo, šaráda, než nastane neodvratitelné. To Srdce byl pouhý kámen bez magické síly. Neochrání nás před ničivou silou Raveny.
Neměly jsme se odsud dostat.
A Auskora si to uvědomovala také.
Raveně se kolem rukou začal svíjet oheň, ledový oheň. Namířila ruce na nás a smála se ještě víc. Odtrhla jsem od ní pohled a zadívala se na Auskoru, jež mi pohled oplácela. "Když už máme zemřít," zašeptala, "zemřeme společně." Pak, rychleji, než jsem stačila zareagovat, mne pevně objala. Neváhala jsem ani na vteřinku a objetí jí opětovala.
Stalo se něco divného. Ravena překvapeně vykřikla. Naše těla začala zářit, stejně jako předtím kámen. Jenže tentokrát záře nevyprchala, sílila a sílila. Vytryskl z nás proud magie a zamířil na Ravenu. Nehnula se, když jí zasáhl, a ona křičela a křičela.
Jeskyní se rozezněl hlas. Byl to Ravenin hlas, ale byl melodický, jemný:

"Poslední zkouška toto byla, do přátelství nevstoupila.
Ravenina pravda odhalena, že kletba byla prolomena.
Slyšte tedy tuto zvěst, vy Srdcem zkoušet jest."

Záře pohasla a my se najednou objevily v lese, se svými zbraněmi, téměř nezraněné. Před námi ležela na zemi dívka. Měla modré oči a modročervené vlasy. Celá se třásla a vzlykala.
Obezřetně jsme k ní přistoupily. Byla mi tak povědomá, tak neskutečně povědomá. Nemohlo jí být víc, než sedmnáct. Nevěřícně jsem pootevřela ústa. "Ra-Raveno...?"
Dívka - Ravena - na nás upřela pohled. "Dlouhé věky jsem byla zakleta, brávala jsem nevinné hrdiny na smrt, připravovala jim zkoušky. Bylo to moje prokletí. Až teď vy... Prošly jste mými zkouškami. Dokázaly jste, že je vaše přátelství pravé. Osvobodily jste mě." To všechno ze sebe dostala mezi vzlyky. Najednou se třásla méně, ochabovala. "Já... děku-děkuji..."
Upřela pohled na nebe a její oči byly najednou chladné. Auskora se sykavě nadechla. "Ona... ona je..."
"Je mrtvá," přisvědčila jsem šeptem. Klekla jsem si, natáhla ruku a shrnula jí víčka dolů. Její tělo se začalo rozpadat v prach, jenž odnášel vítr. Postavila jsem se a zadívala se do dálky.
Proč byla Ravena zakletá, možná nezjistíme. Ale společně jsme přežily další nástrahy, další úkoly, zkoušky. Ravena zemřela a my se dostaly ven.
Bylo po všem.