Mise Valgar

Probudil jsem se společně s prvním hromem. Udeřil sice míli od nás ale s takovou silou, jako kdyby se právě nad naším malým domem otevřelo nebe. Ohař vystřelil z postele aby zavřel dveře, zatímco já seděl na postel a pomalu zjišťoval, kde jsem.
"No tohle nám byl čert dlužnej," bručel obrovitý muž od okna a díval se na tmavé nebe. Už pršelo, velké, šedé kapky vody tloutkly do země a do oken. Zavřel jsem ospale oči. Neměl jsem rád tahle probuzení.
"Zkus se vyspat Ohaři," k oknu jsem se obrátil zády. Nebyl důvod počasí sledovaz ostřížím zrakem protože pod střechou už nebylo naším problémem.
"Zítra ráno musíme do paláce pro nějakou práci," nadhodil a připomněl tak, že peněz měl málo a moje tady neplatily. Zabručel jsem a zavřel oči. Věděl jsem, že má pravdu.
"Dobrou,"
"Pro dnešek,"
---
Vstal jsem ráno dřív, než Ohař. Posledně pracoval on a řekl bych, že dost namáhavě, vzhledem k míram jeho poranění. Teď byla řada na mě.
Dnes jsem byl poprvé ve městě. Zároveň to bylo poprvé, co jsem měl navštívit palác. Oblékl jsem si halenu s vysokým, upnutým límcem, pošitou peřím, stejně ozdobenou dlouhou sukni a vysoké boty.
Hrad byl z bílého kamene, možná obtažený porcelánem, ale to se mi spíš jen zdálo. Nádvoří bylo obrovské, na jedné straně byla stáj a psinec, na druhé cvičiště, kde zrovna střílelo z luku několik rytířů. Odolal jsem nutkání zkusit kolika lidem zde bych se dostal do hlavy.
"Ty jsi slepý? Co tu hledáš?" Ozval se ženský hlas za mnou. Otočil jsem se ke štíhlé, rusovlásce a naklonil hlavu do strany. Byla člověk, voněla a musela mít měkké maso... Pak jsem si řekl, že téhle myšlenek nechám a chytím si zvíře v lese.
"Nejsem slepý, paní. Přišel jsem si pro nějakou práci. Ohař mě sem nasměroval,"
"Ohař?"
"Pardon. Vysoký, ramenatý.. Spálený obličej. Asi před měsícem začal pracovat pro královnu jako lovec, mám ten dojem," se zpožděním mi došlo, že nemám tušení, jak Ohař vlastně pracuje. Slečna ho očividně poznala.
"Jo. Vím. A ty jsi?"
"Valgar, žijeme spolu... Ne, tak jak to zní," odmlčel jsem se. Neuměl jsem jednat s lidskými, nebo jakýmkoliv jinými tvory, kteří mohli začít soudit.
"Ty nejsi bojovník ani lovec,"
"Ne,"
"No... Podívám se, jestli pro tebe nějakou práci najdu," pokrčila rameny a odešla.
Počkal jsem na místě a na pár minut prostě vypnul a ignoroval dění okolo sebe. Mluvila na mě asi dvě nebo tři minuty, než můj mozek začal zase pracovat.
"Super, už jsem myslela, že ve stoje proděláváš mrtvičku," ušklíbla se pobaveně. Pak mi řekla, co po mě potřebuje. Najít ztraceného koně, který byl pro královské stáje a vztahy s Novým Quiserderem velmi důležitý.
"Kdyby se po mě ptal... Neříkejte mu, kde jsem," požádal jsem a vzal si od ní mapu. Nemělo cenu konstatovat, že v ní stejně neumím číst.
---
Na cestu jsem se ptal lidí, jak jsem je potkával. Jednou starce, jednou mladé ženy a jednou dítěte. Většinou jsem se setkal s jistou neochotou. Nedivil jsem se jim. Taky jsem se považoval spíš za netvora, než za něco jiného. Nakonec, když někdo umře, měl by patrně mrtvým zůstat... A to pokud možno napořád.
Slunce se znovu začalo schovávat za mraky. Dával jsem tomu tak dvě hodiny do dalšího lijáku. Bohužel to vypadalo, že tady nikde stavení nenajdu, takže budu promočený jako slepice. S peřím na mém oblečení to nebylo zrovna od věci.
Za dvě hodiny opravdu déšť přišel. Jenže, já mu musel poděkovat, protože narůstající vlhkost přinesla zajímavé pachy. A byly to pachy koní.
"Tak schválně... Jste tu?" Zeptal jsem se sám sebe, zatímco jsem si z kapsičky, všité v rukávu vytahoval malou lahvičku. Vypil jsem její obsah a hned pocítil změnu. Smysly se mi zorstřily, ale cítil jsem, že to lidské ve mě ustupuje dál. Smysly nemrtvého teď vládly a měly nad mým tělem právo pět minut. Ale i těch pět minut stačilo, abych přišel na zvířecí stopu.
Voněla. Slibovala potravu, maso a krev, slibovala plný žaludek, slibovala lov.
Smysly se mi pomalu vracely k normálu, ale mezitím jsem slyšel mručení, vycházející z mého hrdla a cítil sám sebe, jak klátivě postupuji kupředu. Začal jsem povzbuzovat sám sebe, abych se vrátil.
Stál jsem na kopci, když jsem procitl. Ihned jsem se schoval mezi křoviska a sledoval vyděšené stádo koní, hlídané jedním polo-obrem a jedním trpaslíkem, šeredným jako noc. Oba svírali v ruce bič a na kůži několika koní po něm byly stopy. Na ohni se jim otáčelo maso a mnou prostupoval jen totální odpor vůči těm mužům. Ukradli krásné a zdravé koně, bůh ví proč. Bylo mi jasné, že pokud se ta zvířata snažil někdo bránit, tak už nežije.
Přejel jsem stádo pohledem a všiml si ho. Byl hnědý s bílýma nohama a čenichem. Byl zpocený a od huby mu kapala pěna. Bůh ví, co mu provedli. Zavřel jsem oči.
V tmavém prostoru, kde nebylo zřejmé, kde je země a kde nebe, jsme stáli proti sobě, já a ten kůň. Natáhl jsem k němu paži a zvíře ji očichalo. Pohladil jsem ho po tváři a položil své čelo na jeho. A zvíře mě přijalo.
Moje tělo se neslyšně zhroutilo v křoví.
Najednou jsem viděl jeho očima, byl v jeho hlavě a slyšel jeho myšlenky.
"Zachráním tě," řekl jsem mu a rozhlédl se skrz něj. Našel jsem cestu, kterou koně budou utíkat.
"Tam poběžíš. Vezmeš je sebou a poletíš na východ. Tam, kde se tyčí obrovské hradby, tam budeš v bezpečí,"
Odstoupil jsem od koně a opustil temný svět, abych se probral. Kůň přešlapoval a čekal na svou šanci.
Do mysli polo-obra jsem pronikl bez jeho svolení, žádnou hradbu neměl.
Roky mě naučily chladnokrevnosti a té jsem využil, když jsem rozkázal obrovi aby z biče udělal smyčku pro trpaslíka a sám se odešel postarat o svůj trest. Probuzení z jeho mrtvé mysli mi trvalo.
Když jsem otevřel oči, myslel jsem, že koně už budou pryč. On tam ale stále čekal, nervózní a přešlapující.
Donesl mě domů, a pak do hradu. Na nádvoří jsem potkal rudovlásku.
"Dva týdny!" vyčetla mi, když jsem jí předával koně.
"Radši ho nakrm a řekni své paní, že je tady," ušklíbl jsem se a šel si nechat vynadat od Ohaře.