Mise Sven

1)

Docela nedávno jsem přišel do města. Snažil jsem se zapadnout do obyvatelstva a najít si nějakou práci. Za nějakou dobu mi královna dala nabídku. Pln očekávání jsem poslouchal. Mám jít za město, že tam prý vybuchl mlýn a pokud zjistím co se stalo a hlavně proč, přijmou mě do Elitní gardy a budu mít z čeho žít. Nemohl jsem odmítnout, má pozice mi to prostě nedovolovala. Další den jsem se připravil a vyšel. Podzimní ráno bylo chladné, ale krásné a to mi navodilo příjemnou náladu. S úsměvem jsem přišel k mlýnu. Spíše k tomu, co z něj zbylo. Mlýn byl celý v troskách, horní patro leželo okolo mlýna a z dolního zůstalo jen pár obvodových zdí obklopených sutí. Lopatky pohánějící mlýn odlétli asi 50 metrů daleko a za letu osekali pár stromů. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Tohle nemohl nikdo přežít.Vešel jsem do trosek. Zvenčí vypadala budova malá, ale teprve teď jsem si uvědomil, jak je obří. Celý mechanismus mlýnu byl rozmetán do všech stran a dokonce i jeden z mlýnských kamenů byl rozrhnut tou neuvěřitelnou silou výbuchu. Chvíli jsem si to boží dopuštění prohlížel, ale pak jsem venku uslyšel křik a těžké kroky. Vyšel jsem ven a to byla chyba. Nějakdo na mě zpoza rohu skočil a začal do mě bít okovanou holí. Dostal jsem tři rány, čtvrté jsme se vyhnul a při páté jsem muži zbraň vytrhl a odhodil. Byl to chlap jak hora, měl dlouhé ruce, které se skoro nevešly do rukávů jeho tuniky, jak byly vypracované, jeho pleš se leskla na slunci a v jeho očích jsem viděl vztek a nenávist míchající se s hlubokým smutkem. Muž na mě zíral a zřejmě vůbec nic nechápal. Ani se mu moc nedivím, kdyby mě přepral někdo, kdo je o půl metru menší, taky bych ničemu nerozuměl. Začal vstávat aby mi dal další rány, ale já jsem ho nohou položil zpět a začal jsem se s ním bavit. Muž mi řekl, že je zdejší mlynář a že hlídkuje okolo mlýna a čeká na nějakou pomoc. Při výbuchu mu zemřeli oba čeledíni a jeho pes. Podařilo se mi ho uklidnit tím, že jsem tu proto, abych se podíval co se stalo a podal zprávu královně a taky pár hlty z mé placatky s trpasličí medovinou.Když se muž uklidnil, šel mě provést po mlýnu a začal mi vysvětlovat co se stalo. Při výbuchu byli v mlýně pouze čeledíni, že on zařizoval ve městě další obilí na mouku. Když se vrátil uviděl to, co z mlýnu zbylo a roztrháná těla. Oba muže pohřbil a poté šel vše oznámit manželce a napsat dopis královně. Když jsme vyšli před trosky, muž šel domů a mě zde nechal abych si ještě mlýn prohlédl. Šel jsem se podívat na mlýnské kameny. Jeden byl prasklý a druhý byl o půl metru vedle. Přistoupil jsem blíže a náhle jsem uviděl něco co mě zarazilo. Byli na nich malé kamínky smíchané s moukou. Šel jsem za mlynářem a zeptal se ho jak se tam mohli kamínky dostat. Odpověděl že neví. Chtěl jsem vědět od koho si nechal ten den mouku dovést. Řekl že ví pouze kde má statek a poslal mě na druhý konec města. Když jsem přišel k velkému statku který byl obklopen poli, uviděl jsem nějakého chlapa a hned jsem se za ním vydal. Začal jsem se ho vyptávat komu vezl mouku předchozí den a jestli po cestě nebyly nějaké nepříjemnosti. Jeho odpověď mě celkem překvapila. Dozvěděl jsem se že při cestě se jim vůz převrátil a obilí do něj vraceli lopatami. To mi přišlo divné a chtěl jsem se podívat kde se to stalo. Doprovodil mě k tomu místu. Cesta byla písčitá a já už začinal tušit co se mohlo stát. Sedlákovi jsem poděkoval a nechal ho stát na cestě s otázkou proč jsem to chtěl vědět.Druhý den jsem přišel opět k mlýnu kde jsem potkal mlynáře a hned jsem mu začal vysvětlovat mou teorii. Podle mého názoru sebral sedlák s obilím, které nabíral ze země i trochu kamínků. Ty se dostali do mlýnských kamenů kde se sebe třeli a vytvářeli jiskry. Ty se dostaly až k rozprášené mouce a způsobily výbuch. Mlynař se chvíli divil, pak byl naštvaný, poté zase smutný a nakonec mi s kamennou tváří poděkoval a odešel. Nevím co udělal poté, nejspíše si šel popovídat s vinným sedlákem. Druhý den jsem vše sepsal a poslal královně. Doufám, že jsem ji tímto zaujmul a že mě do Elitní gardy přijmou... 

2)

Byl jsem vyslán na další misi. Z přístavního města Korisa byla vyslána obvyklá dodávka ryb, ale nedorazila do Beristlie. Nikdo neví, co se stalo a obchodníci z města se dožadují svého zboží, prý hrozí i nepokoje až vzpoury. Někdo to prostě musí zjistit.

Chvíli jsem o tom přemýšlel. Nejdříve zkusím jít do Korisy a pak se uvidí, co dál.

Druhý den brzy ráno jsem vyrazil na cestu, je přeci jen dlouhá. Stráž města se se mnou rozloučila obvyklým "Nazdar" a já vyšel z města. Krajina byla ponořená do ranní mlhy, občas po obloze proletěl pták. Pro mě, jako severského trpaslíka, to byl prostě ráj.

Po hodině rychlé chůze a kochání přírodou mě do nosu ohodil velmi silný pach hnijících ryb. Šel jsem za ním a brzy jsem uviděl zdroj tohoto 'smradu'. V lese ležel obrovský vůz, převrácený na bok, a z něho byli vysypané ryby. Spousty malých, velkých, modrých, hnědých, myslím, že tam bylo i něco, co mělo peří i ploutve zároveň, no prostě spoustu ryb. Pak jsem uviděl ještě něco. Vynořilo se to z vozu. Bylo to obrovský vlk. Byl celý černý, hlavu měl velkou jako kolo od vozu, jeho tlapy byly jako mé dlaně, tesáky jako dýky a kapalo mu od huby. Slabší povahy by ho pojmenovali "pekelné zvíře", avšak mě se podařilo zachovat poměrně klidný rozum.

Vlk si mě prohlížel, jakoby se rozmýšlel, jestli si mě dá ke svačině nebo mě nechá jít. Nejspíše se rozhodl, že má ještě hlad a pomalu ke mě kráčel. Snažil jsem se ustupovat, ale zvíře začalo zrychlovat. Začal jsem utíkat. Nebylo mi to moc platné, vlk byl mnohem rychlejší, ale podařilo s mi najít strom se svěšenými větvemi. Nechápu, jak jsem na něj vyšplhal, ale prostě jsem tam byl. Najednou jsme v noze ucítil ohromnou bolest, jakoby by mi do ní zabodly stovky jehel zároveň. Projel mnou ohromný chlad. Do nohy se mi zahryznul vlk a očividně odmítal pustit svou svačinu. Po počáteční bolesti se mi opět vrátili smysly. Znovu se mi zostřil zrak a já se snažil přitáhnout. Jednou rukou jsem se stále držel a druhou jsem vytáhl dýku. Nechtěl jsem ji použít, ale nic jiného mi v tuto chvíli nezbývalo. Co nejpevněji jsem ji sevřel a vlka jsem vší silou bodl.

Zaskučel, spíše zavřeštil. Nohu mi okamžitě pustil, z nože vyklouzl a spadl na zem. Podíval se na mě pohledem 'proč' a svěšeným ocasem odběhl do lesa.

Po lýtku se mi rozlilo teplo, nejspíše mi rána krvácela. Sakra. Pustil jsem se větve a chtěl jsem spadnout na nohy, ale jak jsem dopadl, poraněna noha se mi zvrátila a já spadl na záda. Nic jiného než vyražený dech jsem nečekal a to se mi také splnilo. Když se mi dech vrátil, postavil jsem se. Příšerná bolest. Už prosím ne. Podařilo se mi vstát a trochu jít. Sedl jsem si na pařez a vykasal jsem si nohavici. Fuj. Vlk mi prokousl nohu skrz na skrz, až na kost a krve ze mě teklo jako z vola. Rychle jsem si sundal kabát a košili a tu jsem si kolem rány obvázal. Krev přestala téci, ale bolest neustala.

Nevím, jak jsem se dostal do beristlijské ošetřovny, ale hned jak jsem vešel do dveří, omdlel jsem. Poté jsem viděl jen nějaké záblesky jak mě pokládali na postel a nic víc. Když jsem se probudil, bylo brzo ráno, do oken prosvítaly ranní paprsky a byla zima. Na sobě jsem měl nějakou košili ze špitálu, nohu jsem měl obvázanou něčím co vypadalo jako šála a strašně to smrdělo po uzeninách. Najednou na mě někdo zavolal "Opovažte se vstát". Poslechl jsem. Přišla ke mě nějaká žena, celá v bílém a tvářila se jako přicházející mor. "Co jste dělal?" vyštěkla od mé nohy, kde mi zřejmě měnila obvazy. Řekl jsem jí pravdu, že jsem byl pokousán vlkem. "Děláte si legraci?" Řekl jsem že ne. Podívala se na mne pohledem 'to určitě' a dál mi ošetřovala nohu. Podíval jsem se na ránu. Nebyla tam. Podíval jsem se na ošetřovatelku a zpět na ránu. "Co to?" vykoktal jsem s údivem. "Kouzla" odvětila. "Kůži jsme vám zacelili aby se vám do zranění nedostala infekce, ale vnitřní rány musí srůst sami. Pokud budete nohu nadmíru zatěžovat, rány se vám opět otevřou". Jak to dořekla, odešla a nechala mne tam ležet. Chvíli jsem nad těmi slovy přemýšlel, ale pak jsme vyčerpáním usnul.

Když jsem se probudil, již nade mnou stála ošetřovatelka,se kterou jsem měl tu čest se již poznat. "Oblečte se" řekla, hodila mi na postel oblečení a odešla ab mi poskytla soukromí. Oblékl jsem se, a pokusil se vstát. Docela jsem se podivil, protože, noha bolela mnohem méně a měl jsem v ní také větší sílu. Poděkoval jsem ošetřovatelce a odbelhal jsem se ven ze špitálu. Byl jsem ohromně naštvaný, že jsem nezjistil co se stalo a řekl jsem si, až se mi noha uzdraví, půjdu tam znovu a více ozbrojený.

3)

Vložil jsem dýku do pouzdra a vyšel ze dveří na verandu. Venku stála již osedlaná Myrtha a frknutím mne pozdravila. Pohladil jsem jí a ona mi začala očuchávat kapsu. "Ty máš teda čuch!" zasmál jsem se a podal jí jablko. Spokojeně si odfrkla a pohodila hlavou, jakoby říkala 'Tak už pojeď!' Nasedl jsem tedy a vyjeli jsme směrem na jih. Namířeno jsem měl do jednoho malého přístavního městečka jménem Karino, kde jsem měl prozkoumat okolnosti okolo ztraceného vozu, který vezl drahé kamení do Beristie.

Do městečka jsem dorazil pozdě večer, už se pořádně ochladilo a tak jsem se začal shánět po nějakém ubytování. Našel jsem jednu krčmu, ze které se ozývala hudba a křik docela daleko. Myrthu jsem odvedl do stáje, kde jsem ji pro jistotu uvázal, ale jen na lehko, kdybych musel rychle zmizet. Vešel jsem do krčmy, ale nikdo si mě nevšímal, jelikož všichni svou pozornost směřovali na docela pohlednou elfskou zpěvačku, což mi docela vyhovovalo. Prošel jsem kolem davu a dostal se až ke kypré hostinské, která právě rozlévala pivo bavícímu se davu. "Dobrý den paní. Chtěl bych se u vás ubytovat!" zakřičel jsem jí do ucha, protože hudba byla opravdu hlasitá. Jen kývla, dolila korbely a vydala se po schodech do druhého patra, kudy jsem jí následoval. "Tady je tvůj pokoj drahoušku." řekla mi sladce a odešla zase zpátky dolů. Poté jsem přinesl ostatní věci ze sedlových brašen od Myrthy a pak padnul do postele, unaven z jízdy.

Ráno jsem vstal brzy, venku bylo ještě světlo. Skromně jsem se nasnídal a pak vyrazil do ulic městečka. Asi po hodině jsem trefil k molu, kam měla připlout loď s drahými kameny. Našel jsem úředníka, který zapisoval a kontroloval překládku nákladu. Poptal jsem se na okolnosti a prý vše proběhlo hladce a bez problémů. Také mně poslal na cestu, kudy povoz jel. Vydal jsem se po ní, ale nenašel jsem nic podezřelého, tak jsem se vrátil zpátky do krčmy, ve které jsem byl ubytován. Dole v lokále sedělo pár lidiček a tak jsem se s nimi dal do řeči. Ptal jsem se, jestli neví o nějakém přepadení nebo banditech v okolí a docela mne překvapilo, co jsem se dozvěděl. Prý se tu usadila skupinka lapků, kteří přepadávají vozy. V tu ránu jsem dostal skvělý nápad.

Druhý den ráno jsem čekal na předem určeném místě. Za chvilku už přijel povoz, avšak tentokrát nevezl drahé kamení, ani kožešiny, ale místní obyvatelé, kterým se ztratili vozy. Jejich zbraně byly směsicí zemědělského nářadí, ale byly tu u meče a dokonce jsem zahlédl i bojovou sekeru a kladivo. Jak lidé nalézali pod plachtu, jeden po druhém mi kývali na štěstí. Poté jsem usedl z otěže a rozjel jsem se společně s vozem směrem Beristlie. Stalo se to přesně, jak jsem čekal. Najednou před nás vyskočil tucet výhružně vypadajících chlápků a svalilo přes cestu strom, takže jsem musel zastavit vůz. V tu ránu jsem měl pod krkem kudlu a okolo sebe tři chlápky. Ostatní odvazovali plachtu od nákladu, ale čekalo je nemilé překvapení. Dvacítku naštvaných sedláku opravdu zažít nechcete. Hned na to se tucet drsně vypadajících chlápků válelo ve sněhu, spoutaní, že se nemohl ani hnout. Naházeli jsme je do vozu a odvezli je k rychtářovi, aby s nimi naložil, jak si zaslouží. Ještě dva dny jsem společně s obyvateli oslavoval, ale pak už jsem se musel vrátit domů, abych poslal hlášení královně.

4)

Myrtha uháněla jako o život. Jak by ne, když už tři dny nikde nebyla. Pokaždé musím obdivovat její rychlost a sílu, protože to je něco neuvěřitelného. Tentokrát jsme se vydali na sever do Sargasových hor najít nějakého léčitele pro Sandy Lorinskou, vládkyni Sumeru. Ani jsem ji neznal, ale rozkaz královny je rozkaz královny.

Při cestě jsem měl dost času na přemýšlení o všem možném. Možná bych se mohl zajet podívat do mé rodné osady nebo navštívit nějaké země na jihu. Jak jsem se tak přehraboval v myšlenkách přistihl jsem se, že jsem skoro usnul. Radši jsem toho přemítání nechal a povídal si s Myrthou. Víte, s ní je hrozně zajímavá řeč. Někteří nezasvěcení lidé říkají, že jsem blázen, ale já to ignoruju, protože koně mají své vlastní kouzlo. Jako vždy se mnou klisna nesouhlasila, ale vlastně to vše bylo jen škádlení. Tenhle halfing má něco jako žebříček oblíbenosti. Pro mě má vyčleněné takové to chování 'Už zase?', tedy pokud pro ni nemám jablko nebo se nejedeme projet. Ale pak jsou tu takoví lidé, na které kouká jako kdyby oni byli to jablko, většinou to jsou ti, kteří taky vlastní koně. Možná si myslí, že po kapsách mají hromadu jablek a kostek cukru. Vůbec koňské myšlení je strašně složité...

Bylo již k poledni, když jsme jeli kolem rybníčka, který měl na hladině místo vody žabinec. Podařilo se mi Myrthu zpomalit natolik, abychom společně do toho rybníka nezalítli po hlavě a nechal klisnu aby se napila. Ze sedlových brašen jsem vytáhl chleba a sýr a pustil jsem se do svačiny. Myrtha taky, jenže místo chleba se sýrem měla krásnou zelenou travičku, kterou bych jí jako kůň upřímně záviděl. Po svačince jsem zahlédl v lese nad listy hnědý klobouk. Houby! Odhrabal jsem listí a hle! Pravák! Hned jsem ho odřízl a s ním ještě pár dalších, co byly okolo. Už jsem si představoval chuť pečených hříbků. Pak jsem naskočil na Myrthu a vydali jsme se dál. Když jsme dorazili k horám, byla již tma. Utábořili jsme se pod skalním převisem, což byla docela dobrá volba, protože později začalo pršet.

Dál jsme vyrazili časně ráno, teprve se rozednívalo. Naštěstí pro nás sme cestu do vesnice našli snadno a tak jsme tam dorazili kolem oběda. Městečko bylo malé, ale živé. Když jsem vešel do hospody, abych se zeptal na cestu, místní štamgasti už vyčkávali na hospodskou a zvali mě, abych k nim přisedl. Přijal jsem nabídku a za chvíli jsme už klábosili nad hrncem polívky. Dozvěděl jsem se, že ten kdysi slavný léčitel už vlastně neléčí a že do města už skoro vůbec nechodí.Prý má dům na jednom kopci za průsmykem, že to prý nejde přehlédnout. Po obědě jsem poděkoval a vyrazil na cestu. Abych tak naší cestu do průsmyku shrnul. Do kopce, z kopce, po vratkém mostě, zase z kopce, do kopce a tak dál. Zastavili jsme se jen na mýtině s jezírkem, ale později se ukázalo, že voda v něm je pitná asi tak jako horká pryskyřice. K cíli jsme dorazili k večeru.

Ráno se ukázalo, že budu muset jít nahoru na horu sám, protože pro koně byla cesta moc strmá a tak jsem si vzal jen to nejnutnější. Mou výbavu tvořila velká sekyra, dvě dýky, čutora s medovinou a sušené maso. Myrthu jsem odstrojil a vybavení pečlivě schoval. Také jsem ji poučil o tom, že tu má zůstat, ale ona se spíše věnovala trávě než mně.

Nahoru jsem se vyškrábal celkem snadno. Přišel jsem tedy ke dveřím a slušně zaklepal. Odměnou mi bylo těsně nad hlavou proletící ostří. Vešel jsem tedy dovnitř a naskytl se mi vcelku zajímavý pohled. A taky nemálo kleteb a nadávek na simulanty a rádoby vtipálky. Podařilo se mi překřičet muže krčícího se u stolu, zřejmě nad nějakými bylinkami, že nepotřebuji vyléčit, ale znám někoho, kdo bez toho asi nepřežije. Muž se na mě otočil. V jeho tvářil bylo spoustu vrásek a jeho oči nebyly pod mhouřícími se víčky skoro vidět. "Ten slavný léčitel je mrtev, už neléčí, je fuč!" zařval a zhroutil se na židli, hlavu v dlaních, třásl se vztekem. Nechal jsem ho, aby se uklidnil pak jsem se zeptal, co se stalo. Dal se do vyprávění. Kdysi býval slavným léčitelem, ale věk je neúprosný, a každého něco stojí. U něho to byl zrak. Teď skoro nevidí, proto již neléčí a žije v ústraní. Já mu na oplátku pověděl o královně Sumeru a o její situaci. Skoro se rozplakal, když jsem mu řekl o tom, že čeká dítě. "Jdem!" rozkázal sice ne moc pevným, ale dost přesvědčivým hlasem. Do vesnice jsme dorazili za dvakrát méně času než když jsem jel za léčitelem. Ukázalo se, že i když je muž skoro slepý, cesty zná dokonale. Ve vesnici si vzal koně, kterého dal jednomu ze statkářů a ten byl víc jak ochoten mu ho vrátit. Nijak jsem koně nehnal, věděl jsem, že by to byl náš konec a tak jsem po cestě jednou zastavili na noc. Na téhle cestě jsem se dozvěděl spoustu příběhů a rad o léčení a nějaké jsem si zapamatoval, takže je budu moci využít v praxi.

V Sumeru si léčitele přebrali při vjezdu na hradní nádvoří. Později jsem se dozvěděl, že tento léčitel je dávným přítelem královny a že kdybychom se třeba jen o den zpozdili, královna by to asi nepřežila. Také mi řekli, že královna má krásného zdravého syna, což znamenalo pravděpodobného následníka trůnu. Královna mi později poděkovala osobně, čehož si velmi vážím, ale pak už jsem se začal nudit. Před odjezdem se přišel rozloučit sám léčitel. Ještě dlouho jsme si povídali, než jsem odjel. Tento muž mi bude velice chybět.