Mise Darow III

24)

Odešla jsem z Beristlie. Opustila jsem město i Sard, přátele i královnu. Nechala jsem je žít v domnění, že jsem zemřela.
Sehrát mou smrt nebylo těžké. Hruď, břicho i záda jsem si podrápala (se zády mi pomohly Xera, Caltain a Carmeenia-Ita), následně ožehla své tělo (tentokrát jsem se zaměřila na končetiny). Noži, meči i dýkami jsem provedla spoustu menších zářezů.
Téměř jsem vykrvácela. Srdce mi tlouklo neskutečně pomalu, dech se téměř zastavil. Byla jsem v bezvědomí, přesto jsem jasně vnímala dotyky na svém těle, když jsem ležela v márnici. Auskora, Leo, Pherenikés a další - ti všichni viděli jen zkrvavené tělo, mrtvolně bledou pokožku, neslyšeli nádechy a uvěřili, že jsem mrtvá.
V noci, pod příkrovem tmy, kdy v márnici nikdo nebyl, se sem vloupalo několik osob, pouhých stínů, aby pomohli mému tělu i vědomí procitnout a odejít po svých. Při vloupání sem zabili strážné a my mohli odejít - vypadalo to jako únos těla, jakoby někdo chtěl, aby ona osoba zmizela ze světa úplně.
Nastoupili jsme na loď a já s nimi odplula na Jižní světadíl do Okhání. Zde jsem se naplno uzdravila a ujala se své funkce. Řídila jsem Mrtvý spolek, vydávala se na výpravy i do bojů. Ale občas jsem se dozvídala i o novinkách v Sardu. Jak se daří těm, které jsem tam zanechala. Kdo tam zabíjí, jestli se mění vládci, co se mění...
Čas plynul, dny se přehouply v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky. Vychovávala jsem svého dědice, mé dítě. Zajímalo je, kdo je otcem - pocházel z dobrého rodu? Měl právo na to, co udělal? Já však mlčela, zarytě a hluboce, nikomu nic neřekla, ať už kvůli tomu, že bych ho mohla potkat, či kvůli tomu, co by se mohlo stát.
Až po několika letech, kdy byl můj potomek dostatečně silný, jsem se s ním vydala na každoroční sraz dračích mágů do Sardu. Přiletěli jsme naprosto neohlášeně, nečekaně. Přistáli jsme u jedenácti dračích mágů shromážděných v kruhu. Nejeden z nich se překvapeně zvedal na nohy, ale pouze jeden zbledl a vyrazil naproti nám. Zastavil se pouhých pár kroků přede mnou - a mým dítětem.
Ukázala jsem na černovlasého muže, v jehož modrých očích se zračila nevěřícnost, úlek či radost. "Představuji ti tvého otce, Roye."

Otevřela jsem oči a zadívala se na velkou hlavu černé dračice. Odletěla jsem do Temných hor a vyhledala jednoho z mnoha mocných mágů dračí rasy. "Je to, co jsem teď viděla, jasné?"
"Budoucnost není nikdy jasná, Darow. Nevím, co jsi teď viděla - nenahlížela jsem, byť to bylo mé kouzlo -, ale může to být jedna z možností."
Chvíli jsem přemýšlela. "Proč jsem neviděla, jestli to bude syn nebo dcera? Jestli to bude dračí mág či člověk? Jak bude vypadat?" Vlastně jsem neviděla vůbec nic. Bylo to, jako by byla budoucnost napsaná a někdo mi ji četl. Bez obrazů. Bez vidin.
Když jsem sem přiletěla, dračice již byla nachystaná. Očekávala mne, aniž bych jakkoli oznámila svou návštěvu. Nemusela jsem jí nic říkat, jenže dračice nebyla hloupá. Poznala, jaký je důvod mé návštěvy.
"Takové věci nedokáži určit. Budoucnost počítá s věcmi, které jsou právě teď. V tomhle případě nelze určit," vysvětlila.
Vstala jsem a zatěkala pohledem po jeskyni. "Děkuji, Karsseo. Co jsem dlužna?"
Dračice zůstávala ležet. "Nic. Ber to jako laskavost."
Překvapeně jsem zamrkala. "Pak mi dovol, abych ti v poledne u vchodu zanechala alespoň poděkování." Spojila jsem dva prsty na čele a natáhla ruku před sebe. Karssea sklonila hlavu a já se otočila k odchodu.
"Kdo je otec?" zeptala se ještě.
Ohlédla jsem se nazpět: "To bohužel nemohu prozradit. Neví to." Už se dál nevyptávala a já se sítí chodeb dostala pryč.
Procházela jsem horami, klesala a stoupala. Mohla jsem roztáhnout křídla a letět, ale byl tady problém. Zatímco ostatní části Proměny jsem dokázala přivolat, nad svými křídly jsem ztratila kontrolu. Když jsem byla moc rozrušená, nedokázala jsem je povolat. Párkrát jsem se takhle vrhla ze srázu či hory a nebylo to zrovna příjemné.
A já jsem teď byla rozrušená opravdu hodně.
Zatímco jsem stoupala výš, třídila jsem si myšlenky. Měla jsem dvě možnosti - dítě si ponechat či potratit. Výhodnější byla první možnost.
Na druhou stranu... Jakožto žena dračí mág mám téměř nulovou šanci na otěhotnění. Šance se zřejmě zvýšila během Cyklu, novu, a také faktu, že otcem byl dračí mág. Jenomže tohle už se nemuselo nikdy opakovat a bylo mou povinností zajistit dědice. Ať už jako dědice Mrtvého spolku, budoucího Shayt'rra či Alma'hiry, nebo kvůli přežití dračích mágů. I kdyby byl otcem Roy.
Ze dvou možností se rázem stala jen jedna. Tím, jaký dopad to bude mít na ostatní, jsem se zabývat nechtěla. Nemohla jsem, proto jsem tyto myšlenky vytěsnila z mysli. Byla jsem rozhodnutá, že si dítě ponechám.
Vyšplhala jsem až na vrchol jedné z hor. Primárním cílem bylo dostat se do Beristlie. Doufala jsem, že tam budu moct zůstat ještě nějakou dobu, než budu muset... zmizet. S výdechem jsem vypustila veškeré myšlenky z hlavy a soustředila se na povolání křídel. Teď, když jsem tento problém jakž takž vyřešila a zklidnila se, podařilo se. Odrazila jsem se a vzlétla.

~~~

Když jsem přijala ten fakt, že čekám dítě, byla jsem schopná znova bydlet ve svém domě s Auskorou. Samozřejmě se mě ptala, kde jsem byla, a já šla s pravdou ven. Když jsem jí oznamovala, že jsem těhotná, zarazila se uprostřed pohybu s vytřeštěnýma očima a upustila malý kotlík, jehož obsah by se nebýt mé pohotové reakce rozlil po zemi. Zajímalo ji, jak se to sakra stalo a tak podobně. Pověděla jsem jí o Royovi, jenže jsem mu říkala 'jeden můj známý', ne Roy. Pro jistotu.
Když je řeč o Royovi, od té noci se mě snaží kontaktovat. Naštěstí neví, kde bydlím. Navíc jsou mé mentální zábrany neustále vztyčené a silné. Odmítám kontakt hrubě a nelítostně. Možná se nechovám nejlépe a měla bych se tomu postavit čelem, ale já nemohla.
Od mého návratu uběhlo několik dní. Ve městě byl poměrně klid a já využívala veškerý volný čas k tréninku, pročítání zpráv a tak podobně.
V pracovně bylo ticho, přestože jsem se v ní nacházela já. Vzduchem levitovalo pár předmětů, ať už knihy, papíry nebo zbraně. Pročítala jsem zprávu, když se ozvalo zaklepání. Dotyčný nečekal na vyzvání a vešel dovnitř. Už jsem se chystala jej seřvat, jenže ona osoba byla královna. Zbraně přilétly ke mně a zasunuly se do pouzder. Knihy zalétly do knihovničky a papíry se poskládaly na stůl. Pherenikés za sebou zavřela dveře, stráže zůstali venku. Když jsem se chtěla zvednout, máchla rukou na znamení, abych zůstala sedět. Sama se usadila na židli na druhé straně mého stolu. "Ve městě se vyskytl nový problém."
Podala mi papír a já ho v rychlosti přečetla. Královna si promnula kořen nosu a já zachovávala neutrální výraz, byť to, co jsem četla, nebylo dvakrát nejšťastnější. "Takže někomu se na tržiště podařilo dostat drogy."
"Ano. Nevím jak, ale ano. Potřebuji, abys to vyšetřila. Lidé musí vědět, že jsou v bezpečí. Tohle nemůžu ve svém městě tolerovat. Nesmí se to dostat ven. Musím vědět, že je o to postaráno."
Bez váhání jsem přikývla. "Zvládnu to. Brzy už tady nebude."
Pherenikés si oddechla a zanechala mne myšlenkám na úkol. Překupník prý stihl utéct strážím, ztratil se mezi uličkami města. Takoví lidé se nevzdávají snadno. Beztak se bude schovávat ve městě a prodávat drogy alespoň chudině, aby z toho něco měl.
Pobrala jsem všechny potřebné věci a opustila svou pracovnu. Namísto chudinské čtvrti jsem zamířila ke mně domů. Do setmění zbývalo pár hodin. Využila jsem času a připravila se. Převlékla jsem se do ošuntělého trika i kalhot, které byly na některých místech roztrhané a dost špinavé. Tvář, ruce i nohy jsem si zašpinila uhlem a hlínou a na těle se vytvořila pár zářezů. Nic hrozného, ale taková zranění se mi mohla stát, kdybych kradla a poté utíkala. Zbylo mi jen pár zbraní, které jsem musela pečlivě schovat. Pod zápěstí jsem měla skryté bojové nože, do bot jsem skryla dračí a královskou dýku. Pouze u pasu jsem ponechala svůj prstencový nůž - nemohla jsem vypadat úplně neozbrojená, to by hned prokoukli.
O chvíli později jsem již brouzdala chudinskou čtvrtí. Došla jsem k jednomu skladišti, kde žilo mnoho různých individuí. Vmísila jsem se mezi ně a poslouchala. Nakonec jsem se usadila vedle jednoho osamoceného muže. V ruce drtil Gardony a nespokojeně si mumlal. "Slyšela jsem," prohodila jsem mimochodem, "že se tady dá sehnat něco slušného na... odreagování."
Muž se na mne podíval a silněji stiskl mince. "Co je ti do toho?!"
Nasadila jsem dychtivý pohled. "Takže je to pravda? Kde to seženu? Kde?"
"Táhni pryč." Chystal se zvednout a odejít, jenže jsem ho rychle popadla za ruku a zakvílela: "Prosím, potřebuji na chvíli přestat myslet na všechno!"
"Ty jedna -" Zarazil se uprostřed věty, neb jsem vytáhla stogardonovou minci. Bylo zřejmé, že mu pár Gardonů chybělo. Pro peníze na drogy byl ochotný vypovídat. Okamžitě usedl a minci mi vytrhl z ruky. Naklonil se ke mně: "Hodinu před půlnocí v ulici u bran města v téhle části."
Víc jsem vědět nepotřebovala. Rychle se odtáhl, setřásl mou ruku a zmizel. Se širokým úsměvem na tváři a poněkud bláznivým výrazem jsem se proplétala mezi lidmi.
Sotva jsem zmizela z dohledu, rozběhla jsem se domů. Právě jsem tomu muži přispěla na koupi toho svinstva. Drogy jsem již párkrát okusila, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně, a rozhodně to nebylo něco, co bych doporučovala pro pravidelné užívání.
Doma jsem se převlékla do svého bojového obleku - ach, jaký to byl úžasný pocit! -, vyzbrojila se svými zbraněmi a celkově se přichystala. Setmělo se a mně stále zbýval nějaký čas, než překupník začne prodávat. Nikam jsem nespěchala, držela se ve stínech a mířila na smluvené místo. Když jsem se blížila, vyšplhala jsem na domy a pohybovala se po střechách.
Přitiskla jsem se ke střeše, sledujíc dění v tmavé ulici pode mnou. Vyvrhelové, bezdomovci, chudina... ti všichni byli cílovou skupinou tohoto překupníka. Právě přes ně se drogy mohou šířit dál po městě. A když zemře někdo z této skupiny lidí, většinou se to neřeší a bere se to jako smrt kvůli nepříznivým podmínkám, vyhladovění a tak podobně.
Lidé se zde začali shromažďovat. Většinou to byli lidé, zahlédla jsem ale i pár elfů, trpaslíků, kentaurů, případně míšenců. Potom jsem zahlédla překupníka. Podle postavy se jednalo o muže. Byl oblečený v černé, přes hlavu měl šátek. Šel až na konec uličky, kde byly nahromaděné prázdné bedny. Nesl s sebou velkou brašnu. Nebylo pochyb; když jsem se nadechla, až sem jsem cítila drogy. Odmotal si šátek z hlavy a usmál se na nejbližšího muže. Překupník měl hnědé krátké vlasy a oči stejné barvy. Mohlo mu být dvacet pět, třicet. Tvář měl ošlehanou větrem.
Překupník s mužem prohodil pár slov, muž mu podal Gardony a překupník z brašny vytáhl drogy. Byla to sušená tráva zavázaná provázkem. Kvůli účinkům si vysloužila přízvisko 'hojivá tráva'. Pravdou bylo, že člověk po rozžvýkání necítil chlad ani hlad, ba naopak - přešel do euforického stavu.
Muž se vydal pryč, nejspíš na nějaké klidnější místo, aby si mohl účinků trávy užívat. Dívala jsem se, jak odchází do tmy. To ještě nevěděl, kdo tam na něj čeká. Caltain měla každého z kupců oslepit, ukrást jim drogy a pak jim navrátit zrak. Někteří však byli tak nedočkaví, že trávu požili na místě. Když ji žvýkali a polykali, poněkud jim trvalo, než se dostali pryč z této uličky. Těmhle jsem pomoct nemohla.
Řada se menšila a asi ve třech čtvrtinách se překupník zvedl. "Pro dnešek konec." Ozvalo se zklamané úpění a pár lidí vykřikovalo, že drogy potřebují, že to není spravedlivé a tak podobně. "Přijďte zítra. Kdo dřív přijde, ten dřív bere!"
Prodíral se mezi nimi pryč z uličky. Lidé, celí zoufalí, se natahovali po jeho brašně, jenže on je odháněl. Doteď jsem ležela nehnutě, ale musela jsem ho následovat. Opatrně jsem se postavila a po střechách se vydala za ním.
Mezitím jsem zkontaktovala Caltain. Puma měla poměrně slušné zásoby trávy a ptala se, kam je odnést. Můj a Auskořin dům jsem zamítla hned, namísto toho jsem nařídila, aby trávu odnesla do mé jeskyně. Já jsem sledovala překupníka.
Přelezl přes brány a utíkal pryč, severovýchodně od Beristlie. Povolala jsem křídla a vznesla se nad něj. Na černočerné obloze jsem nebyla vidět a jeho ani nenapadlo podívat se nad sebe. Letěla jsem mu nad hlavou a on o mně nevěděl. Málokdo se dívá nad sebe, přitom nahoře často číhá největší nebezpečí.
Zastavil se u úpatí Delphských hor a pak prostě... zmizel. Snesla jsem se dolů a zatáhla křídla, abych mohla prozkoumat okolí. Ve skále byla puklina, což vysvětlovalo to zmizení - protáhl se dovnitř. Zneviditelnila jsem se a začala se prodírat puklinou. Ta se velmi rychle rozšířila v malou jeskyni osvětlenou loučemi. Země zde byla pokrytá trávou a skála obrostlá mechem. Překupník stál asi v polovině jeskyně, zády ke mně. Ruce držel natažené, něco potichu mumlal a z jeho prstů vycházela zelená záře. Díky trávě jsem se v naprosté tichosti dostala skoro k němu.
Překupník zřejmě ovládal rostlinnou magii. Živé rostlinky hojivé trávy přijímaly zelenou záři, kterou vyvolával překupník, a postupně tak rostly, klidě až o několik centimetrů. Musela jsem uznat, že tahle... zahrádka byla rozhodně působivá.
Překupník přestal odříkávat (zřejmě to bylo kouzlo) a otočil se. Zadíval se přímo na mě. Natáhl ruku za sebe a do dlaně mu vlétl meč, jenž ležel na trávě na druhé straně jeskyně. Díval se přímo na mě a já věděla, že navzdory neviditelnosti mě nějak vycítil.
Zrušila jsem kouzlo, v rukou držíc meče s krátkým ostřím. Muž stiskl dýku silněji. "Co tady chceš?"
"Ve městě jsi nadělal spoustu potíží." Na tváři mi pohrával úšklebek. "Drogy nejsou vítané."
"Pár lidí už na to doplatilo." Neznělo to, že by mu to přidělávalo starosti. Spíš na to byl pyšný. "Jsou to jen chudáci, o které se stejně nikdo nezajímá. Obchody šlapou, tak co?"
Kdyby těla těchto chudáků jen tak hnila na ulicích, zvířata i vzduch by mohl roznést různé nemoci a tak podobně, mohl by se z toho vyklubat i mor. A kdyby měli v těle drogy, bylo by to horší. Překupník mi nedal šanci odpovědět a zaútočil.
Odrazila jsem jeho výpad mečem a zaútočila nazpět. Prováděli jsme výpady, různě se strkali a otáčeli. Byli jsme blízko sebe, křížili meče a dýchali si do obličeje. Využil naší blízkosti, zvedl nohu a nakopl mě do břicha. Obrátil se mi žaludek a na chvíli zatočila hlava. Ze své kapsy vytáhl stříkačku a zabodl mi ji do hrudníku. Vpravil mi do těla nazelenalou kapalinu. Bodla jsem oběma meči dopředu. Nestačil výpad vykrýt, což způsobilo, že jsem ho probodla skrz na skrz. Vytáhla jsem meče a schovala je do pochev, jeho tělo spadlo na zem. Vytrhla jsem si prázdnou stříkačku z těla a odhodila ji pryč. Sklo se rozbilo o kámen.
Začalo se mi dělat mdlo. Věděla jsem, co do mě vpravil - drogu. Roztok obsahující hojivou trávu. Bylo to zlé, moc, moc zlé. Bolelo mne břicho, za což nemohl jen ten kopanec.
Bohové, ach bohové. Jak jen jsem mohla být tak hloupá a vydat se na tuhle misi? Jak jen jsem to mohla provést? Dítě, mé a Royovo. To dítě rostoucí mi v břiše...
Jak jen jsem mohla tohle dopustit?

25)

Nezaznamenala jsem, že bych omdlela, dokud jsem se neprobudila.
Ležela jsem na zemi, o kus dál mrtvý překupník. Pohled jsem měla rozostřený a zamlžený. Bolelo mne celé tělo, nejvíc břicho. Jako by mi do něj někdo bez přestání kopal. Převrátila jsem se na bok a začala se dávit. Vzhledem k tomu, že jsem v poslední době nic nejedla, se jednalo o směs tekutin s nazelenalou barvou - to kvůli droze, jíž mi vpravil do těla.
Potřebovala jsem tu látku dostat okamžitě ven z těla. Všechnu. Jenže jsem byla tak slabá, tak moc slabá... A i kdybych ji z těla dostala, co pak? Co s dítětem, jež ve mně roste? S těhotenstvím jsem neměla žádné zkušenosti - tak co mám dělat? Co s tím? Co s tím? Co s tím?
Ač nerada jsem si přiznávala, že tohle sama nezvládnu. Drogy by mi nedělaly problém. Své tělo bych uzdravit zvládla. Jenže s dítětem bych si neporadila.
Trochu jsem pootevřela svou mysl, tak, aby to postřehli ti, kteří měli. Skrz myšlenky jsem zaúpěla: "Pomozte! Prosím..."
Vedle mě se objevily Caltain s Xerou. Vnímala jsem je jen jako barevné šmouhy, znova na mne útočila nevolnost a mdloba. Společnice se mě snažily tahat, jenže mé tělo bylo ztěžklé, bezvládné - šlo to ztuha. Vnímala jsem jen mihotání vzduchu a ohnivou bránu, ale pak vše znovu zčernalo.

~~~

Viděla jsem samu sebe očima nějaké dračice. Ležela jsem na několika kůžích zbarvených doruda. Kousek ode mne tekla voda. Nacházely jsme se v jeskyni, muselo se jednat o další z obytných částí. Vnímala jsem, jak se dračice tyčí nad mým tělem, něco syčí a odříkává, jak ke mně natahuje tlapy a využívá svou magickou sílu.
Zaměřila jsem se na svou osobu. Hrudník se mi prudce zvedal a klesal. Zmítala jsem sebou prudce, div jsem si něco nevykloubila, celá se třásla a třískala sebou o zem. Řvala jsem z plých plic, řvala a ječela, avšak můj křik tlumilo kouzlo; nikdo mimo jeskyni mne neslyšel. Z vytřeštěných očí se mi valily potoky slz, když jsem ztratila kontrolu nad svým tělem.
Všemi zdroji jsem se snažila předat sílu tomu malému stvoření, jež ve mně rostlo. Odmítala jsem se ho vzdát, bojovala jsem za něj svým vědomím i nevědomím.
Jenomže tohle byl boj, který jsem nemohla vyhrát. To proto jsem řvala; to proto jsem se třásla. Mé tělo, má mysl - tříštily se na dvě části, jež bojovaly proti sobě. Nemohla jsem přijmout fakt, že když jsem se s tím konečně smířila, když jsem to přijala, najednou to mělo zmizet.
Mé tělo se vzneslo do vzduchu a dračice mi položila tlapu na břicho. Začala jsem sebou zmítat víc, křičela hlasitěji, trhala rukama a nohama, jenže mne drželo kouzlo. Dračice dál syčela a odříkávala kouzla v dragonštině (staré drakonštině). Můj ryk se změnil v naléhavý, úpěnlivý. Dračici z tlapy vylétl zářivý proužek modrého světla a zmizel mi v břiše.
A já převrátila oči v sloup a zhroutila se na zem.

Zalapala jsem po dechu a vymrštila se do sedu. Málem jsem se čelem srazila s velkou dračí hlavou.
"Klid," broukla hrdelním tónem dračice vedle mě.
Přemáhala jsem slzy. Přikrytá pod dekou jsem si rukou najela na břicho - jen abych nahmatala malou vypouklinu. Sen, pomyslela jsem si s nesmírnou úlevou. Byl to jen sen.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že neležím na trávě, nýbrž na několika zvířecích kůžích.
Navíc jsem se nacházela v jeskyni osvětlenou ohnivými koulemi. Stěny byly na pár místech rozbořené, aby sem malými dírami pronikalo i světlo sluneční.
Zaostřila jsem na dračici vedle mě a na chvíli úlekem pootevřela pusu, jíž jsem však okamžitě zavřela. Sklonila jsem hlavu. "Aswyliadr Reira," oslovila jsem ji. Ctihodná Reiro. "Nevěděla jsem, že..."
"Že se ozvu zrovna já?" dokončila za mě. Jen jsem přikývla. "Byla jsem blízko, navíc jsem jakožto Aswyliadr nemohla odmítnout. Ale nenechala bych dračici v takovémto stavu bez pomoci." Znova jsem byla překvapená. Nazvala mě dračicí. Navzdory mému původu to byla pocta.
Narovnala jsem se, byť jsem seděla. Při tom pohybu mne zabolely všechny svaly v těle a hlava se mi roztřeštěla. Přes to všechno jsem dál nedokázala snášet nevědomost. "Co se stalo?" vyhrkla jsem.
"Když jsi mi dala volný průchod k některým tvým myšlenkám, zjistila jsem si, kde se nacházíš. Otevřít bránu nebylo tak složité. Horší bylo dostat tě skrz ni, ale s tím mi pomohly tvé společnice, které mimochodem poté zmizely do Eorsu, takže se o ně nemusíš bát."
"Každopádně," pokračovala, "jsem musela jednat rychle. Pomocí kouzel jsem do tebe vpravila směs bylin, byť jsi byla v bezvědomí, abys z těla dostala tu látku. Tvé tělo se začalo hojit, ale s dítětem to bylo složitější. Musela jsem využít spoustu nebezpečných kouzel, abych zvládla udržet naživu vás dva. Nakonec se podařilo."
Chvíli jsem mlčela, zpracovávala informace. "A... a bude v pořádku?"
"Tvé dítě bude v pořádku, ale doporučuji ti se nepřepínat a vyvarovat se nebezpečí. Alespoň pár dní buď v klidu. Do určitého týdne můžeš pokračovat v tréninku, běhat a tak podobně, ale poté budeš mít útlum. Vyvaruj se alkoholu, drogám a tak podobně, ale myslím, že to je ti jasné." Přísně se na mě zadívala. "Zároveň se nesmíš oslabovat a vyčerpávat. Ne po tomhle. Je to ošemetná záležitost. Velká ztráta krve či infekce v ráně může způsobit mnoho."
To mi poněkud kazilo plány se zmizením nadobro. Začala jsem přehodnocovat a vymýšlet jiné možnosti. "Doporučovala bych ti říct to otci dítěte," prohodila dračice jen tak mimochodem.
Zarazila jsem se. "Proč si myslíš, že to neví?"
"Protože by tě jinak nenechal jít na misi, minimálně ne samotnou. A navíc bys asi prosila o pomoc jeho, ne?"
Na tom něco bylo. Sevřela jsem rty v úzkou linku, čímž jsem jí dala odpověď. Reira pobaveně natáhla křídla a zase je složila. Máchla tlapou a před námi se ve vzduchu objevila kniha. Vlétla mi do rukou a já ji pevně stiskla. "Je tam spoustu informací ohledně těhotných dračích mágů. Žen sice bylo v porovnání s muži o mnoho méně, ale když byly těhotné, zapisovaly to a porovnávaly."
Přitiskla jsem si knihu k hrudi a přikývla. "Děkuji, Ctihodná Reiro." Postavila jsem se. Chvíli jsem musela stát na místě, abych nespadla.
"Poděkuješ mi, když mé léčení nepřijde na zmar. Doufám, že to bude dračí mág. Potřebujeme víc silných mágů. Draci se za některé až stydí." Ušklíbla se, zatímco já se zakřenila. "A teď už jdi. Nebudeš-li se přepínat, brzy budeš v pořádku."

O chvíli později jsem vycházela ven z jeskyně. Přivolala jsem Carmeeniu-Itu a beze slov jí nasedla na hřbet. Místo toho jsem pootevřela mysl, aby si mohla najít odpovědi na otázky, které hledala. Gryfonka vzlétla a zakroužila nad horami.
Pohodlně jsem se usadila na jejím hřbetě a otevřela knížku. Všechno bylo psáno v drakonštině (jak jinak), občas sotva čitelně. Pročítala jsem stránky.

"Ať už dítě bude dračí mág nebo člověk, poroste jinak. Tvé tělo mu dodá sílu a energii. Těhotenství je zrychlené, doba se může zkrátit až na tři měsíce." Důvod, proč jsem po tak poměrně krátké době neměla ploché břicho.

"Zvýší se citlivost a bolestivost, jak v době těhotenství, tak i nějakou dobu po porodu. Výkyvy nálad jsou běžné, stejně jako stavy strnulosti, vyděšení či strachu při překvapení, ohrožení a tak podobně. Také vztek, nerozvážnost, instinktivní jednání." Tahle pasáž se mi rozhodně nelíbila. Kdybych odplula na Jih a někdo se pokusil využít mého oslabení, nemuselo by to dopadnout dobře.
Četla jsem dál. Bylo tam několik instrukcí a doporučených věcí, které bych měla dodržovat. Některé ženy popisovaly, jaké změny viděly na svém těle, jiné zase na svém chování. Našla jsem odůvodnění zrychleného těhotenství - to kvůli našim dračím kořenům, vlastnostem a tak podobně. I když potomek bude člověk, za ty tři měsíce se stačí vyvinout. Pár poznatků ohledně porodu - když jsem to tak pročítala, došla jsem k závěru, že na tuhle část se těším nejméně -, to samé k době po porodu. Zde se to dělilo na dvě možnosti: Buď bude dítě dračí mág, nebo bude člověk. Podle toho se také odvíjí další výchova a růst dítěte (což bylo samozřejmostí).
Schovala jsem knížku. Až teď mi vlastně začalo docházet, jak vážné rozhodnutí to bylo. Kdesi v koutku mysli se mě zmocňovala panika. Zatlačila jsem ten pocit do pozadí a soustředila se na to hlavní.
Carmeenia-Ita zakroužila nad naším domem a přistála vzadu. Pohladila jsem ji po hlavě a ona zmizela. Potichu jsem vešla dovnitř.
Auskora doma nebyla, zato se zpoza rohu vyřítila Black Snow. Podrbala jsem ji na přivítanou. Byla jsem pryč jenom den-dva, za tu dobu se toho nic moc nestalo. Dopřála jsem si dlouhou koupel a smyla ze sebe špínu, krev i některé myšlenky.
"Řekneš mu to?" ozvala se mi v hlavě Caltain.
"Nevím," připustila jsem.
Ke Caltain se připojila Xera: "Měl by to vědět."
"Kdybych měl být otec, chtěl bych to vědět," souhlasil Targern.
"Jenže co když potom bude Darow rozkazovat? 'Nechoď na tu misi.' nebo 'Nesmíš riskovat.' nebo snad 'Neběž tak rychle! Zakopneš a něco si uděláš. Radši se obleč, určitě je ti zima.' Já říkám ne!" To byla Carmeenia-Ita.
"Náhodou by to bylo pozorné," zakňučela Xera.
"Taky pravdivé," zamumlala puma.
"Já bych svou družku rozhodně opatroval," přitakal jelen. "Rozhodně bych se chtěl zapojit i do výchovy potomka."
"Aby potom mluvil i do té výchovy? Potom Darow bude peskovat ještě víc. Jo, to určitě. A co když se toho odmítne účastnit? Co když to dítě nebude chtít? Nevím, co z toho je horší možnost."
Trojhlasně: "Měl by to vědět."
"Neměl!"
"Měl!"
"Ne!"
"Ano!"
Praštila jsem hlavou do stěny: "Můžete být laskavě zticha?!" Utichli, ale stejně jsem slyšela, jak vydávají nespokojené zvuky. "Všichni máte pravdu."
Ticho protnula Ita: "Cože?"
"Nevím, jak se zachová, až zjistí, že čekám dítě. Nestojím o to, aby do mě hučel či mi přikazoval, co mám nebo nemám dělat." Zhluboka jsem se nadechla. V mysli jsem si přehrávala možnou budoucnost, jíž mi pomohla objevit Karssea, a která teď zřejmě nepřipadala v úvahu. Budoucnost není nikdy jasná a přesná. Vidění do budoucnosti taktéž. Vyhodnotí se na základě tvých myšlenek, nápadů a citů. "Na druhou stranu... kdybych byla na jeho místě, chtěla bych vědět, že budu rodič."
"Takže?"
"Takže mu to řeknu. Ať se s tím popasuje, jak chce," rozhodla jsem se.
Carmeenia-Ita si odfrkla, nespokojeně zavřeštěla a stáhla se. Zato ti tři se radovali.
Přerušila jsem je a chvíli vyčkávala, abych zklidnila mysl. Po naší společné noci se mě Roy pokoušel kontaktovat, ale já jej pořád odmítala a pevně uzavírala svou mysl. Za nějakou dobu to vzdal. Věděla jsem ale, že pořád přebývá v tom domku na hranici lesa a hor. Jeho pach jsem vnímala ve městě a vyhýbala se mu. Opatrně jsem se ho pokusila oslovit.
Odpověděl okamžitě: "Co je?"
"Potřebuji s tebou mluvit."
Chvíli bylo ticho a já přemýšlela, jestli neukončil kontakt. "Přijď ke mně domů," řekl nakonec.
Ukončila jsem kontakt. V čistém oblečení jsem vyběhla z domu. Překvapilo mne, když jsem venku viděla stát Targerna. Zahrabal kopytem a já na něj nasedla. "Běžet celou cestu by pro tebe nemuselo být dobré," vysvětlil.
Jen jsem zavrtěla hlavou a on vyběhl. Cestou jsem mlčela a snažila se vymyslet, co mu řeknu. Targern na můj pokyn zastavil v lese, kde jsem z něj seskočila. Pohodil hlavou a zmizel. Zbytek cesty jsem ušla a uběhla. Brzy jsem zastavila před srubem. Zaváhala jsem, ale pak rychle zaklepala a vešla dovnitř. Hned jsem zamířila do největší místnosti v celém domě.
Na rozdíl od minule to tady bylo uklizené. Na zemi byly natažené kůže, přesto jsem ve dřevě zahlédla rýhy po drápech. Nebyly jen na zemi, ale taky na stěnách. Spoustu těch rýh jsem způsobila já.
Dveře ložnice zavrzaly a vyšel z nich Roy. Byl oblečený jen do půlky těla, ale košili držel v ruce. Hned jsem si vzpomněla na noc za novu. Musela jsem zatnou nehty do dlaní, abych se vzpamatovala. Roy ukázal na dvě křesla a já se na jedno usadila.
Navlékl si košili (ale nezapnul ji) a posadil se naproti mně. "Věděl jsem, že přijdeš. Nebo že se minimálně ozveš."
Lehce jsem naklonila hlavu na stranu. "Jak sis tím mohl být tak jistý?"
Tu košili nechal rozepnutou schválně, to mi bylo jasné. Přiznávám, že jsem měla co dělat, abych udržela oční kontakt. "Intuice?"
Parchant. "Jak jsem říkala, musíme si promluvit."
Postavil se a pomalu přešel až k mému křeslu. Natáhl ruce a uvěznil mě mezi nimi. Sklonil se ke mně a já tak byla nucena opřít se o opěradlo křesla a zaklonit hlavu dozadu. Zastavil se s obličejem jen o něco víc než deset centimetrů od toho mého. "Vím, proč jsi přišla. Říkat nemusíš vůbec nic."
Až teď mi došlo, jak moc je blízko. Co se chystá udělat. Vystřelila jsem rukama vzhůru a odstrčila ho od sebe. Klopýtl dozadu a já se postavila. "Co si sakra myslíš?! Nepřišla jsem sem kvůli tomu, co sis zjevně myslel."
Udiveně na mě zíral. V očích se mu mihlo cosi jako bolest a strach. Sjel pohledem k mým rukám, které jsem, navzdory drápům, jež vyrazily naprosto nevědomky, zatínala v pěst. "Ne...?" zeptal se nejistě.
"Ne!" zavrčela jsem. Drápy zmizely. "Považovala jsem za nezbytné, abys to věděl, ale začínám váhat, jestli nedělám chybu. Každopádně ti chci říct, že jsem těhotná." Sotva jsem to dořekla, cítila jsem, jak se mě zmocňuje závrať, a znova jsem si musela sednout.
Jestli se předtím tvářil udiveně, teď jsem z jeho výrazu vyčetla neskrývaný šok. O krok ucouvl a zarazil se na místě, jako by tomu nemohl uvěřit. "Co?"
"Slyšel jsi. Jsem těhotná. A mimochodem, otcem jsi ty."
Zíral na mě s očima doširoka rozevřenýma a pusou otevřenou. Kdyby tahle situace nebyla tak vážná, nejspíš by mi to přišlo vtipné.
"Já... já budu otec?" zašeptal nevěřícně. Na to jsem nic neřekla; nebylo co.
"Hele, nic po tobě nechci, ano? Nemusíš se zapojovat," ozvala jsem se.
"Zapojil se až dost," zamumlala sarkasticky Ita v mé hlavě. Odtlačila jsem ji do pozadí.
"Ne!" namítl okamžitě. "Bohové dobří, Darow. Možná se chovám jako parchant, ale abych tě nechal vychovávat naše dítě samotnou? Navíc ještě když budeš těhotná. Potřebuji jen pár minut na vzpamatování. Ani ve snu by mě to nenapadlo. Jak se to vůbec...?"
Podívala jsem se na zem. "Dračí mágové mají mizivou šanci na otěhotnění, pokud vůbec nějakou. Nemyslela jsem si, že se stane tohle, proto jsem nevypila nápoj proti početí. Jenže jak vidíš, stalo se. Nejspíš za to mohl nov a Cyklus."
"Chápu," přikývl. Postavila jsem se a on pohledem zabloudil k mému břichu. Skrz oblečení šla rozpoznat vypouklina. "Jak jsem to jen mohl nepoznat? Tvůj pach, ta jasná viditelnost..."
Potěšeně jsem se ušklíbla: "Jsem dobrá."
Krátce se zasmál. "Jak to bude teď?"
Zaváhala jsem. Jak říct, že dál jsem to nepromýšlela? "Nevím. Ale rozhodně mám pár podmínek."
Zarazil se. "Podmínek?"
"Ano. Pokud se nějak rozhodnu, nebudeš mě přemlouvat. Nemělo by to cenu. Pouze v případě, budeš-li mít nějaký úžasný protidůvod, ke kterému nebudu moct nic namítnout. Sice spolu budeme asi trávit dost času, ale stěhovat se nebudu. Vše bude záležet na okolnostech."
Povytáhl obočí: "Už jsi skončila?"
"Ani zdaleka. Ale teď to důležité. Na nějakou dobu budu muset odcestovat. Pár dní, nanejvýš dva týdny."
"Počkej, nemyslíš, že mám právo ti do toho mluvit? Nezapomeň, že je to naše dítě. Kam vůbec jedeš?"
"To tě nemusí zajímat. Až se vrátím, možná ti to povím. Do té doby to tady budeš muset nějak zvládnout." Zaraženě tam stál, tak jsem ho obešla a zamířila ke dveřím. "Brzy na viděnou, Royi!"
Nezastavil mě, když jsem vycházela, ani když jsem nasedávala na Targerna. Krátce jsem se zasmála a pobídla jelena k rozběhu.

Zaklepala jsem a počkala na vyzvání. Teprve když se ozvalo "Dále" jsem vstoupila. Pherenikés seděla za stolem ve své pracovně a něco zapisovala. Poklonila jsem se a usedla na židli naproti.
"Co tem problém s drogami?" zeptala se, zvedajíc hlavu.
"Vyřešený," řekla jsem a královna si oddechla. "Hřejivou trávu si pěstoval sám. S ním i se zásobami je konec."
Pherenikés si něco zaškrtla a odložila papír. Namísto toho se pustila do dalšího. "Veličenstvo, vlastně mám jednou vcelku důležitou informaci a také jednu prosbu."
Zadívala se na mne. "Jakou?"
"Jsem tak nějak těhotná."
Elfce vypadlo pero z ruky. "Nemusíte se obávat, že to bude nějaký problém," zasáhla jsem okamžitě. "Jsem dračí mág; celé těhotenství je u nás zkrácené až na tři měsíce. Nebude to trvat dlouho a i tak budu moct plnit své povinnosti."
Vypadala, že neví, co na to říct. Několikrát pokývala hlavou. "A... co ta prosba?"
"Ráda bych odcestovala. Musím někoho navštívit. Ale nebude to trvat déle, než dva týdny."
Poměrně dlouhou dobu mlčela. Přemýšlela jsem, jestli jsem namísto toho, abych se jí zeptala, neměla prostě zmizet. Nakonec však přikývla: "Dobře."

Když jsem se ještě té noci nalodila na svou loď, musela jsem Carmeeniu-Itu prosit, aby přestala trucovat a pomohla mi. "Řekla jsem mu to, ale určila si podmínky. Do ničeho mi nebude kecat," namítala jsem. Nakonec se přeci jen nechala zapřáhnout do postroje.
V podpalubí jsem vezla zásoby hojivé trávy (které Caltain sebrala kupcům a které jsem vytrhala z jeskyně, do níž jsem se vrátila) a překupníkův meč (jeho tělo jsem spálila a Gardony předala Reiře). Samozřejmě i normální zásoby.
Pomáhala jsem Itě s lodí; ať už pomocí křídel nebo veslováním. K Zátoce ryb jsme dorazily šestým dnem. S návštěvou Mrtvého spolku jsem si to rozmyslela. Dlouho jsem tam nebyla. Navíc bylo mou povinností obeznámit Spolek s vývojem událostí, zajít za Alma'hirou a tak podobně. Rituály a tradice, které musí dodržet každá žena z Mrtvého spolku, čeká-li dítě. Některé jsou pro všechny, jiné pouze pro vysoce postavené.
Sotva jsem se vylodila, připojilo se ke mně pět strážců. Šli před i za mnou. Hlavu jsem nesla hrdě vztyčenou, červenočerný plášť mi nadzvedával mírný větřík. Překonali jsme hory a vešli do pevnosti.
Byli jsme teprve na nádvoří, když mi naproti vyšel Qay't. Dotkl se třemi prsty svého čela a já jeho pozdrav opětovala. Jakmile jsme se octli v nitru hory (v pevnosti), máchla jsem rukou a strážci se rozprchli. Procházeli jsme chodbou, míjeli strážce a spěchající muže i ženy. Nebylo třeba oznamovat, že jsem přijela; každý to věděl. Členové Spolku byli spojeni kouzlem a poutem. Čím blíž jsem jim byla, tím víc bylo pouto silnější. Jakoby vyslalo jiskru do mysli, která je upozornila, že jsem na Jihu. Navíc se to mezi nimi okamžitě rozšíří, slovo od slova.
"Jsem rád, že jsi přijela," prohodil můj zástupce, zatímco jsme kráčeli k pracovnám.
Otevřela jsem dveře a vešli jsme dovnitř. "Já také. Dřív jsem však přijet nemohla, ačkoli jsem chtěla."
Usadili jsme se u stolu a dali se do řeči. Vypověděl mi, co se tady stalo důležitého, jestli máme nováčky i jak si vedou, případně různé akce a další informace. Občas jsem mlčela, občas něco řekla.
"Jak dlouho tady budeš?" zeptal se nakonec.
"Pár dní." Nervózně jsem poklepala prstem do stolu. "Ázzame, zajdeš za kuchaři a řekneš, ať na dnešní večer připraví hostinu pro ty, kteří tu jsou a budou? Já mezitím navštívím Alma'hiru."
Zvědavě naklonil hlavu na stranu: "Proč hostinu? Co slavíme?"
Pousmála jsem se. "Dozvíš se to, ale až bude ten pravý čas. Teď máš smůlu."
Zašklebil se, ale poslechl. Oba jsme vyšli ven a já zamířila za kněžkou.
Vstup do jedné z komnat patřící Alma'hiře netvořily dveře, nýbrž závěsy. Látky byly zavěšené na obou stranách a nešlo přes ně vidět na druhou stranu. Nic jsem neříkala, neklepala ani tak podobně, ale žena uvnitř přesto vycítila, že zde jsem, a vyzvala mne, abych vešla dovnitř. Učinila jsem tak.
Místnost byla poměrně prostorná. Na zemi leželo několik polštářů, byly zde poličky s různými lahvičkami. V jedné části tekly léčivé prameny (tato voda také napájela lázně). Tekly vyhloubenou cestičkou. Malými otvory vyhloubenými ve skále sem pronikalo denní světlo, jinak byla místnost osvětlená loučemi.
Alma'hira klečela na jednom z velkých polštářů. Klekla jsem na jedno koleno. Alma'hira je postavení, které zaujímá mezi všemi určitou úctu - a Shayt'rr není výjimkou. I kdyby poklona nebyla dána, byl to zvyk. Kněžka sklonila hlavu a máchla rukou. Usadila jsem se na polštář naproti ní.
"Zdravím, Alma'hiro. Doufám, že neruším."
"Čekala jsem, kdy přijdeš," odvětila s klidem. "Má tvá návštěva zde nějaký zvláštní důvod?"
Pousmála jsem se: "Ano i ne. Dnes pořádáme hostinu. Ale je třeba dodržet tradice, proto jsem za tebou přišla. Jsem těhotná."
Překvapeně si přiložila ruku na ústa. "Tohle je zajímavá novinka. Kdo je ten, který se opovážil? Kdo je otec?"
Zavrtěla jsem hlavou. "To j teď jedno. Překvapivě ještě žije. A překvapivě jsem se rozhodla si dítě nechat. Být kdokoli jiný, rozhodnu se jinak. Ale - víš přece, co ti můj otec říkal o dračích mázích, ne?"
Povzdechla si. "Naneštěstí ano. Ale Sa'layro, ať je to kdokoli, dopustil se prohřešku. Znáš přece pravidla."
Znám. Měla jsem mít muže, jenž bude Spolku prospěšný. Zařídil by nám spojenectví či sílu. Nejprve by si mě musel zasloužit, vybojovat, poté by následoval obřad a až potom by bylo možné bavit se o dětech. "Na druhou stranu, tohle pravidlo je nepsané - a to hlavně kvůli tomu, že ženských Shayt'rrů bylo málo."
"Jediné štěstí," zamumlala. "Teď se však pohodlně usaď. Musím tě připravit."

Skoro až do večeře se mi věnovala kněžka. Dopřála mi koupel, očištění a tak podobně, akorát trochu jinak než obvykle - starobyle. Mezitím jsem jí vypověděla, jak probíhá těhotenství u dračích mágů. Nebyla nadšená, když jsem jí řekla, že se ještě vrátím zpět do Sardu, ale na porod jsem musela přijet zase sem. Bez řečí.
Natřela mě barvou a na obličej i tělo mi nakreslila znaky. Počkala jsem, než barva zaschne, abych se navlékla do kápě a nepozorovaně se dostala skrz celou pevnost až k pokladnici.
Otevřít velké dubové dveře bylo pro mě snadné. Zámek dveří byl neobvyklý. Jednalo se o velký posuvný kruh připevněný na dveřích. Byl zdobený, vypadalo to jako obyčejné rytiny, kresby a zdobné prvky. Uprostřed měl menší kulatou díru. Otočila jsem s ním, trhla ke mně a pak zatlačila zpět. Vzápětí jsem posunula jeden zdobený prvek po kruhu dolů, jiný zase nahoru, pak další dva do různých směrů, až z toho vznikla správná kombinace, a zamumlala kouzelnou formuli. Dveře se otevřely, já vešla dovnitř a ony se zase zavřely.
Procházela jsem kolem truhlic s penězi, zlatem, diamaty, vzácnými kovy, zbraněmi a tak podobně. Tohle všechno jsme získávali ze zakázek, případně někde uloupili. Jednoduché. Přeci jen jsme něčím museli platit naše služebníky.
Pokračovala jsem, dokud jsem nedošla k dalším dveřím. Měly stejný zámek, jako ty předchozí, akorát samozřejmě s jinou kombinací posouvání. Teď jsem se navíc musela říznout do dlaně a přitisknout zkrvavenou ruku na zámek, aby se dveře otevřely.
Octla jsem se v další pokladnici. Ale tahle nebyla pro Spolek. Byla to pokladnice mého rodu. Rod mé matky si držel vedení nad Spolkem od nepaměti a za tu dobu zde schovávali všelijaké poklady. Ať už to byly kalichy, šperky, či oblečení. Pousmála jsem se. Právě z této pokladnice jsem Leo darovala stříbrný medailonek.
Můj cíl teď byl jasný. Mířila jsem k jednomu velkému stojanu, na němž byly šaty. Zastavila jsem se před nimi. Tyhle šaty nosila má matka. A před ní její matka, její matka a tak dále a tak dále. Vždy je měly na sobě při hostině, kde oznámily, že jsou těhotné. Postupem času se z toho stala tradice.
Začala jsem se do nich navlékat a jen doufala, že mi padnou. Měly krátký rukáv. Horní díl byl vystřižen do tvaru písmene V a končil mi nad pupíkem. Břicho zakrývala kovová síťka, jež spojovala horní a dolní díly k sobě. Dolní díl tvořila sukně až ke kotníkům. V pasu jsem měla látky více, ale postupně skrz ni prosvítaly nohy. U pasu látku zdobily připevněné zlatavé pláty, stejně jako na hrudi. Tyto šaty byly oděvy tanečnic, až na to, že tanečnice měly odhalená břicha. Mřížka na břiše symbolizovala ochranu. Vlasy jsem si vyčesala nahoru a sepnula je sponou, jen pár pramenů jsem nechala volně podél hlavy. Na krku jsem měla Auskořin náhrdelník a na prstě prsten Shayt'rra. Jako boty jsem zvolila černé nezdobené střevíce. Přidala jsem k tomu ještě náušnice tvořené dvěma spojenými kruhy. Pro sebe jsem se pousmála a znova přes sebe přetáhla červenočernou kápi.

V pevnosti vládlo ticho. Pouze v jídelně bylo živo. Stála jsem za zavřenými dveřmi a naslouchala zvukům v místnosti. Přes den se sem sjelo ještě více členů Mrtvého spolku a kuchaři měli co dělat, aby vše stihli.
Ohlédla jsem se za sebe, obličej skrytý ve stínu kápě. Qay't a Alma'hira stáli za mnou, muž napravo a žena nalevo. Ázzam stále netušil, o co jde, avšak nejvyšší trojice na hostiny vždy vstupovala dohromady. Kněžka nepatrně přikývla a já otevřela dveře.
Všechny zvuky okamžitě utichly a my vcházeli dovnitř. Místnost byla osvětlená a já mohla dokonale spatřit zaplněné stoly a tváře lidí. Vystoupali jsme na vyvýšené místo ke stolu, kde běžně usedáme právě my. Tentokrát ne. Zastavila jsem se čelem k nim a ti dva za mnou taktéž.
"Členové Mrtvého spolku," začala jsem jasným, pevným hlasem. "Dnes je velký den a byla připravena hostina." Na chvíli jsem se odmlčela. Jedním plynulým pohybem jsem pak stáhla kápi, jež mi doteď zakrývala celé tělo. Slyšela jsem, jak pár lidí zalapalo po dechu, jak mne Ázzam nevěřícně sleduje. Všichni upírali pohled na mne; na mé šaty i na znaky, jež mi kněžka nakreslila po celém těle. Na odhalených rukou, nohách, břiše i na obličeji. "Mrtvý spolek brzy přivítá dědice."
Nastala ošemetná část. Kdyby teď kdokoli cokoli namítl, kdyby se proti tomu někdo ohradil... nemuselo by to dopadnout dobře. Spolek neschválil otce dědice.
Jenže oni, díky bohům, zvedali ruce k čelům a srdci. Na Ázzama jsem neviděla, zato jsem cítila, jak se hýbe. Pak jako jeden muž, jako jedno tělo či jedna bytost všichni naráz pronesli: "Sm'talsahra yaqal alwartah, Shayt'rr Sa'layra Imr'atta!" Mrtvý spolek přijímá dědice, Shayt'rre Sa'layro Imr'atto!
Zvedla jsem ruku do vzduchu a vykřikla. Oni mě napodobili. To byl povel pro kuchaře. Dveře do kuchyně se otevřely a oni na velkých tácech začali nosit jídlo. S Qay'tem a Alma'hirou jsme se usadili k našemu stolu.
Oni tuhle situaci přijali, stejně jako já i Roy. Teď jen záleželo na tom, jak to zvládnu až do konce. 

26)

Bylo mi jasné, že až se vrátím z Jihu, všechno se změní. Svou loď jsem jako obvykle zanechala na tom samém místě, přivázanou ke stromům a zabezpečenou kouzly. V podpalubí zůstaly jen klasické věci, které jsou pro plavbu potřebné. Druhý den po příjezdu do Okhání jsem společně s několika dalšími lidmi vyložila náklad a všechnu trávu jsme přidali do naší zásobárny mezi ostatní drogy.
Doma mě přivítala Auskora. Nejprve mě seřvala, kde jsem byla, potom mi dala kázání, jak je cestování v těhotenství nebezpečné, a následně mě objala. Vypověděla jsem jí to důležité, co se během několika dní, kdy jsme se neviděly, semlelo, až nakonec přišla řada i na její povídání.
Povídaly jsme si dlouho, spát jsme šly pozdě v noci, ale přesto jsem se ráno vzbudila brzy. Nechala jsem Auskoru spát, v tichosti se převlékla a začala se věnovat svým povinnostem. Za Royem jsem nešla; musela jsem ho přeci chvíli podusit, no ne?
Teprve svítalo, když jsem popadla luk a zbraně a navzdory těhotenství vyběhla do lesa. Bylo tady poklidné ticho, jež jsem se rozhodla nenarušovat. Pohybovala jsem se potichu a kradmo, jako šelma stopující kořist. Pozorně jsem naslouchala, co se kde šustlo. Tu veverka seskočila ze stromu, támhle hýl svým zpěvem lákal partnerku. Sluneční paprsky se tlačily přes shluky kmenů hlouběji do lesa, aby oznámily začátek nového dne veškerému lesnímu obyvatelstvu. Pečlivě jsem větřila. Cítila jsem jahody i dozrávající ostružiny, ale to nebylo to, co jsem hledala. Zachytila jsem pach laní a vydala se po něm.
Zastavila jsem až ve chvíli, kdy jsem se octla nějakých dvacet metrů od stáda. Háj, v němž byli, nebyl moc velký, zato hustě porostlý travinou, takže se tam srny mohly dobře schovat. Napočítala jsem jednoho jelena, čtyři srnky a dva kolouchy. Kolouši a dvě srny leželi v porostu, zatímco zbylá trojice zvířat se procházela kolem a hledala potravu.
Sáhla jsem do toulce a vytáhla z něj šíp, jež jsem vzápětí založila do tětivy. Pomalu jsem se přibližovala ke stádu a vybírala, jaká ze dvou srn se stane mou obětí. Nemohla jsem zabít matky a jelena taktéž. Jedna srna vypadala, že už je starší, ale stále v pořádku, proto jsem zvolila jako cíl ji. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla luk. Nemohla jsem si dovolit zaskřípání, ať už na lovu či na misích - z toho důvodu jsem všechny své zbraně pečlivě udržovala v tom nejlepším stavu. Stačí jediná chyba a mám smůlu.
Ušla jsem asi pět metrů, než jsem se znova zastavila. S pohledem upřeným na srnu jsem pustila šíp. Přistihla jsem se, jak se nakláním dopředu v očekávání, jestli jsem trefila nebo ne. Bohové dobří vždyť to bylo stejné, jako střílet na lidi. Tedy lehčí. Šlo jen o to, že už jsem dlouhou dobu nelovila za pomocí luku, nýbrž za pomoci drápů a tesáků.
Srna zvedla hlavu přesně ve chvíli, kdy jí šíp projel srdcem. Zhroutila se na zem a ostatní byli hned v pozoru. Matky s kolouchy se postavily na nohy, jelen zatroubil a všichni se rozběhli pryč. Kolouši pokulhávali, ale zoufale se snažili dostat pryč. Nechala jsem je být a vyběhla za srnou. Vytáhla jsem z ní šíp a během chvíle ji stáhla z kůže. Srnu jsem vykuchala. Nechtěla jsem to dělat doma, nehodlala jsem si zašpinit zahradu nebo dům. Kůži jsem si, stejně jako srnu, přehodila přes ramena. Vyběhla jsem zpátky domů, tentokrát o něco pomaleji.
Kentaurka i Black Snow již byly vzhůru. Porcovala jsem srnu a obírala maso. Na stranu jsem dávala kosti jak pro fenku, tak pro naše společníky. Caltain, Xera i Auskořin Rathen mě pozorovali z obýváku. Blackow se mi motala pod nohama, ale poté, co jsem ji málem zašlápla, jsem ji okřikla a ona se přidala ke společníkům. Jen Targern hrál uraženého. Nelíbil se mu výběr mé kořisti. Ale alespoň to nejsou laně, namítala jsem pobaveně. Na to si odfrkl a začal něco mumlat.
Dveře na zahradu byly otevřené, ale kromě Auskory venku nebyl nikdo. Vzala jsem dlouhou kost ze srnčiny nohy obalenou masem, zamávala s ní a vyhodila ji ven na zahradu. Xera a Rathen se za ní okamžitě rozběhli. Vlčice doběhla první, uchytila kost a vyrazila po zahradě, aby unikla svému vlčímu pronásledovateli. Caltain se nezapojovala, místo toho se mi prosmýkla kolem nohou, uloupila si pro sebe jednu menší kost a rozběhla se pryč. Krátce jsem se zasmála, vzala další menší kost a podala jí Blackow, která si vzala příklad ze společníků a vyběhla ven z domu.
Zbytek kostí jsem spálila. Maso jsem rozdělila - jednu část jsem nechala sušit, druhou jsem sklidila do sklepení místnosti, kde je chlad a zima, aby se nezkazilo a vydrželo, a další jsem připravila na opečení.
Zažehla jsem dříví v krbu a nad oheň položila mramorovou desku. Poté jsem na kámen naskládala jednotlivé plátky masa. Bohové dobří, jak dlouho jsem nevařila? Nevím. Ale teď jsem to vynahradila v hojné míře. Kdy jsem si vůbec našla čas na něco tak zbytečného, jako je zdlouhavá tepelná úprava masa? Kdy jsem si vůbec mohla něco takového dovolit? Dlouho, bylo to už dlouho. Možná za to mohlo těhotenství, že jsem měla více hlad a navzdory nevolnostem jsem toho snědla víc.
Zatímco se maso peklo nad ohněm, já jsem využila volné chvíle a sepsala si několik důležitých dat k těhotenství. K oplodnění došlo šestnáctého května. To znamenalo, že jsem teď byla těhotná druhý měsíc. Díky růstu dětí u těhotných žen dračích mágů by se to dalo počítat jako čtvrtý měsíc u normální těhotné ženy. Porod jsem tedy viděla někdy na polovinu srpna.
Hlavou se mi mihly všechny věci, které jsem za tu dobu musela stihnout.
Nepatrně jsem zesinala, ale po chvíli zahnala myšlenky. Ne, okřikla jsem se. Musím se soustředit na to, co je teď. Všechno popořadě.
Když se dopeklo maso, zabalila jsem brambory do látky a položila je na rozžhavené uhlíky. Teprve až byly udělané i brambory, zavolala jsem na Auskoru, která doteď trénovala venku s lukem. Ještě jsem k tomu nakrájela zeleninu a salát (kvůli kentaurce) a mohly jsme jíst.
Nemohla jsem celý den nic nedělat, takže jsem se po obědě chopila zbraní a jala se trénovat s Auskorou. V tréninku mě nezastaví nic - ani těhotenství.
Bylo jen otázkou času, kdy si jistý dračí mág povšimne, že jsem se vrátila. Někdy k večeru jsem ucítila tlak na svém duševním štítu. Pootevřela jsem mysl jen na chvíli, kdy mi stačil říct tato slova: "Přijď ke mně."
Neskáču, jak kdo píská, proto jsem ještě tak hodinku počkala. Až potom jsem se uráčila vyjít z domu. Během jsem tam byla za několik minut. Čekal na mě u dveří, ruce založené na prsou. Šla jsem k němu krokem: "Nazdar." Prosmýkla jsem se kolem něj do domu a sundávala si boty, zatímco on zavřel dveře.
Pozdrav mi neopětoval. "Přemýšlel jsem," řekl namísto toho. Ohlédla jsem se na něj s jednou botou v ruce, zatímco jsem skopávala i tu druhou. Když muž řekne, že přemýšlel, nebývá to nejlepší. "A dospěl jsem k závěru, že jestli mám dodržet tvé podmínky, chci taky něco na oplátku."
"Podmínka proti podmínce? Co to má být?" Nedívala jsem se na něj a zamířila do obýváku, jenže on mě rychle chytil za ruku a trhl s ní. Přitáhl mě k sobě čelem a já instinktivně nastavila ruku před sebe, čímž jsem mu položila dlaň na hrudník. "Tohle," zašeptal a přitisknul své rty na ty mé.
Jednu mou ruku držel pevně, ale tu druhou ne. Začala jsem se vzpírat a odtahovat. "Co to sakra děláš? Vždyť jsem těhotná."
Podíval se mi do očí. "To je mi jedno. Jestli to nevadí tobě..."
Překvapilo mě to. Takhle se na mě vrhne a potom se mě ptá, jestli mi to nevadí? Jenže na druhou stranu... chtěla jsem to. Chtěla jsem to i tehdy, kdy jsem mu oznámila, že jsme těhotná. A chci to i teď. Chci jeho. Podle knihy, kterou jsem dostala od Reiry je to běžné a může za to právě těhotenství.
Proto jsem neznatelně kývla. Posunula jsem hlavu sotva o milimetr, ale jemu to stačilo. Znova se na mě vrhl, tentokrát s ještě větší razancí.
Věděla jsem, že toho budu později nejspíš litovat. Ale přesto jsem s ním spolupracovala.

~~~

Tohle probuzení v Royově posteli nebylo jako to minulé. Tehdy se mi vzpomínky a myšlenky vracely postupně, ale když jsem se vzbudila teď, hned jsem věděla, kde jsem a co jsme včera večer dělali.
Bylo to jiné, než minule. Stále tam byla ta zvířecí stránka, ale zároveň i něha. Vzpomínala jsem, jak mi jeho ruce klouzaly po těle, jak mi svými tesáky, zuby, nehty i drápy způsoboval malé ranky, které jsem mu oplácela. Ale když jsem rukama na mé břicho, přejížděl po něm opatrně, jako by se bál, že mi při sebemenším prudkém pohybu ublíží.
Probudila jsem se v jeho objetí a zavrtěla se, abych se vyprostila, jenže on kolem mě ještě více utáhl paže. "Nechoď nikam."
"Musím jít, Royi." Nějak se mi podařilo vytáhnout ruce, takže jsem jej mohla odstrčit.
"Neutíkej."
Vzhlédla jsem a poprvé za dnešek se na něj podívala. Přímo jsem viděla, jak vzpomíná na chvíli, kdy jsem se u něj probudila prvně. "Nikam neuteču. Jen mám práci." Zatlačila jsem na jeho ruce a on neochotně uvolnil sevření. Naše oblečení se válelo všude po podlaze a já si to své pomocí kouzel přitáhla k sobě. Vylezla jsem z postele a začala se oblékat. Vlastně už mi bylo jedno, kolik z mého těla uvidí.
"Co máš vlastně za práci?"
Přetáhla jsem si tuniku přes hlavu. "Nejspíš půjdu vyšetřit nějakou rvačku, kdy došlo i ke zničení lokálu a useknutí ruky."
Prudce se posadil. "Tak to ne!" vykřikl okamžitě.
"Vidíš?" ozvala se sarkasticky Carmeenia, "Říkala jsem ti to. Bude ti do všeho mluvit."
Nevšímala jsem si jí. "Řekneš mi důvod?"
"Protože si myslím, že vím, jak by to probíhalo, a to se mi rozhodně nelíbí. Chceš ohrozit to dítě?" zavrčel.
Musela jsem se pousmát. Samozřejmě, že jsem neměla v plánu vzít si tuto misi, protože jsem nehodlala potratit, jen jsem Roye popichovala. "Jistěže nechci. Vezmu si jinou misi, spokojený?"
"Nějakou méně nebezpečnou?"
"Možná bych se mohla vypravit na ostrov Crystal a zjistit, jestli tam mořský had potápí lodě."
"Darow!"
Potichu jsem se zasmála. "Klid, ano? Vybrala jsem si jednu bezpečnou. Někdo po městě chodí s maskou motýla. Neubližuje, jen vyvolává rozruch." Až teď jsem se otočila na něj. "Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale mám toho na práci spoustu. Příštích asi deset dní budu poněkud zaneprázdněná."
Zmateně se na mě díval: "Jak to myslíš?"
"To je jedno. Měj se." Vyrazila jsem pryč z ložnice a pak i z domu. Trochu mě bolelo tělo, ale jinak bylo všechno v pořádku.
Auskora doma nebyla, zase někam odjela. Uběhlo asi čtvrt hodiny, když někdo zaklepal na dveře. Byla to elfka Ravennë se svou adoptivní dcerou Beatrice a pes Warr Rex. Chvíli jsme s Ravennë povídaly (elfka až teď zjistila, že jsem těhotná), a pak mi předala Beat i Rexe. Odjížděla do své rodné vesnice Ranix a já slíbila, že ty dva mezitím pohlídám.
V domě jsme zůstali jen půl hodiny, ale pak jsme vyrazila na hrad. Podle všeho se osoba s maskou chodí po ulicích až odpoledne, takže jsem měla čas.
Dnes jsem měla společně s Alinthi trénovat. Rozhodla jsem se, že kromě Ali něco naučím i Beat. Vypůjčily jsme si cvičné tupé meče. Nejprve jsem jim předvedla různé základy. Jak správně stát a jak se hýbat. "Tělo držte rovně, k protivníkovi stůjte čelem. Mějte pokrčené nohy."
Poté jsem přešla i k sekům. "Sekejte rychle a vložte do toho sílu. Jako když štípete dříví sekerou - taky nehýbete jenom zápěstím. Prostě celýma rukama."
Pokračovaly jsme dál a dál, až jsem je nakonec postavila proti sobě. Beatrice měla ruce za zády a Alinthi se postavila před ni do střehu na délku natažené paže. Pak proti Beat prováděla seky. Následně se vyměnily.
Čas utíkal, až se z něj stalo poledne a my ukončily cvičení. Obě elfky se i za doprovodu Rexe vydaly do psince, kde měly pomáhat se staráním o psy. Nechtěla jsem Beatrice takhle odkládat, když jsem ji měla na starosti, ale ona mě ujišťovala, že jí to nevadí a že je spokojená. Předala jsem Beatrice potřebné údaje, kam má zajít, až bude mít hlad, a pro jistotu u ní nechala Caltain s Xerou. Sice měla Rexe a zdržovala se na hradě, ale já nechtěla nic riskovat.
Vypravila jsem se do města. Byla jsem oblečená do svého obvyklého bojového obleku, ale kvůli stále se zvětšujícímu břichu mi začínal být trochu těsný. Bylo mi jasné, že brzy budu muset poupravit své oblečení.
Zamířila jsem k uličkám, které vedly na tržiště. I zde mělo mnoho obchodníků své stánky. Tvář jsem měla jako obvykle skrytou pod kápí a přikrytou šátkem. A stejně jako obvykle jsem se držela ve stínech a na střechách. Nebylo těžké najít osobu s maskou, stačilo jen následovat rozezlené výkřiky a nadávky.
Brzy jsem se dostala do té správné uličky. Sledovala jsem onu osobu. Tělo měla zahalené v rouchu pestrobarevné látky. Na obličeji měla masku. Maska vyobrazovala dvě motýlí křídla. Nos i část pusy byly zakryté tělem motýla, zbývající části pusy zakrývaly křídla. Ta osoba měla masku přes celý obličej. I vyobrazený motýl měl všelijaké barvy - červenou, modrou, růžovou, hnědou... Podle způsobu chůze se jednalo o ženu, avšak výška, velikost roucha a oči, které pod maskou neskryla, napovídaly o dívce.
Převrhla jeden košík s jablky, který stál vedle stánku, pak přešla k vozíku se zbraněmi a kopla do něj. Klekla ke kolu a začala s ním cukat, dokud neupadlo. Majitel vozíku nestačil nic udělat a osoba se vydala dále.
Něco mi na tom všem nesedělo. Proč by to ta dívka dělala? Jenom z nudy? Je šílená? Muselo to mít vysvětlení.
"Děkuji za pomoc."
Tato tři slova přilákala mou pozornost. Všimla jsem si mladého muže, mohl mít možná šestnáct nebo sedmnáct. Pomáhal jednomu prodejci sesbírat rozkutálená jablka. "Ale není vůbec zač. Takoví lidé by měli hnít ve vězení."
Na první pohled to vypadalo, že se zkrátka jedná o milého kolemjdoucího, který se rozhodl pomoct. Pravda byla ale jiná. Když se obchodník nedíval, strčil si do tašky, jíž měl u sebe, několik jablek. Z košíku vedle navíc vytáhl i pár švestek. Počínal si opatrně, necvičené oko by si toho nevšimlo. Budiž tedy, zlodějina. To by nebylo tak neobvyklé. Pak ale zamířil i k prodejci zbraní a pomáhal mu spravit kolo. Z jeho vozíku uzmul menší nůž a já si dala dvě a dvě dohromady.
Pracují spolu.
Přeskočila jsem přes několik střech a slezla dolů. Předehnala jsem tak dívku v masce. Vynořila jsem se jakoby odnikud jen pár kroků od ní. Zastavila se s napřaženou nohou, když se chystala kopnout do dalšího stánku.
"Stůj. Jménem beristlijského Bojovníka tě zatýkám," oznámila jsem. "Buď půjdeš i se svým přítelem-zlodějíčkem dobrovolně, nebo to půjde po zlém."
Cítila jsem, jak se kolem mě prosmýkl právě zmiňovaný jinoch. Nad dlaněmi dívky se však objevila voda. Zadívala se kamsi za mě, nepatrně přikývla a zaútočila. Mým směrem vyšlehl proud vody, který se ale za hlasitého syčení zastavil o ohnivý štít. Zezadu zaútočil její pomocník. Skrčila jsem se právě ve chvíli, kdy mi nad hlavou zasvištěla dýka. Muž dýku držel v ruce, neházel ji. Vystřelila jsem rukou vzhůru, chytila ho za zápěstí a přehodila přes sebe. Dopadl na záda a vyrazil si dech.
Vypořádat se s dívkou také nebylo složité. Stačilo jen pár kouzel, mezi které patřilo i několik ohnivých koulí a ohnivé stěny. Dostala jsem se až k ní, a když její štíty polevily, vrazila jsem jí. Jednoduché, no ne?
Oba dva jsem spoutala a počkala si, dokud se nezvedli. Přece je nebudu tahat. Následně jsem je vedla k věznici, cestou jsem navrátila obchodníkům jejich ukradené zboží. Provinilce jsem osobně zavřela do cely. Při vycházení z věznice se mě zmocnil takový zvláštní pocit. Jak dlouho už jsem tady nikoho nezavřela?
Jak dlouho to bylo, co jsem při misi nikoho nezabila?

27)

"Už zase hoříš."
Zvedla jsem hlavu o knížky, do níž jsem něco psala, a ohlédla se. "Hm?"
"Říkal jsem, že zase hoříš."
"Dej tomu pár minut a zase to bude v pořádku."
Od příjezdu z Okhání se mi neustále mění teplota těla. Jednou je vše úplně v pořádku, ale o chvíli později má kůže hoří. Ne doslova, neobjevují se plameny, ale kdybyste na mne šáhli, bylo by to jako sáhnout na rozžhavené železo.
Ticho nevydrželo déle než několik vteřin. "Vážně to nic není?"
"Royi, buď alespoň na chvíli zticha. Ne, opravdu to nic není. Je to běžné, když jsme my, dračí mágové, těhotné."
Znova jsem se sklonila ke knize. Roy trval na tom, že když je to i jeho dítě, budu trávit nějaký čas u něj. Za jakýchkoli jiných podmínek bych mu nevyhověla, spíš bych mu ještě něco zlomila za tu drzost, ale... tohle je jiná situace. Navíc se mi kvůli těhotenství něco pomíchalo v hlavě a já cítila potřebu mít jej u sebe.
Zatracené těhotenství. Dělá to se mnou divy, ačkoli já bych se bez těch divů obešla.
Momentálně jsme se nacházeli u něj v kuchyni. Seděli jsme u stolu. Tedy já seděla, Roy stál nade mnou.
Zaklapla jsem knihu a hlasitě vydechla. "Nemůžeš si hledět svého?"
Znova se dotkl mé ruky a nespokojeně se u toho mračil. Pak pokýval hlavou a ruku pustil. "Už je to v pořádku." Mou otázku zdárně přehlížel. Až teď odstoupil a usadil se zase naproti mně.
Potichu jsem zavrčela a knížku schovala. Namísto toho jsem vytáhla několik papírů a zkoumala je. Práce. Práce mě dokázala uklidnit.
Jenomže Roye, u všech bohů, Roye zjevně nedokázalo uklidit nic. Propaloval mě pohledem a podupával nohou.
Zaúpěla jsem. "Tak a dost. Souhlasila jsem, že u tebe budu trávit nějaký čas, ale musíš pořád něco dělat? Nemůže tady být alespoň na chvíli ticho? V takovém prostředí se nedá pracovat." Židle zavrzala, když jsem se prudce odsunula od stolu a postavila.
Vstal současně se mnou. "Darow, počkej přece!" Ale já ho nevnímala a mířila ke dveřím. Roy se mě pokusil zastavit, jenže já se ohnala a vyšla ven z domu. Pořád šel za mnou, přestože si držel pár kroků mezeru. "No tak, zůstaň tu."
Nevěřila jsem mu. Pravdou bylo, že jsem mu nevěřila vůbec. Náš vztah, dá-li se tomu tak říkat, byl čistě tělesný a spojovalo nás jedině to dítě. Necítila jsem k němu nic. Natož důvěru.
Zato Roy? Od chvíle, kdy jsem se vrátila z Jihu, se naprosto změnil. Těhotenství s ním zamávalo ještě více, než se mnou. A to už je co říct.
Před domem stál u stromů uvázaný Démant. Telekinezí jsem rozvázala uzly a pak na koně vyskočila. Při tom pohybu mne zabolela záda. Momentálně jsem byla v pátém měsíci těhotenství a s rostoucím břichem se objevila i bolest zad a zvětšovala se mi prsa. Předklonila jsem se a zhluboka se nadechla.
Dračí mág stál u mě: "Co blázníš? Takhle prudce vyskakovat na koně?"
Ihned schytal ránu nohou do hlavy. "Já neblázním! Nech mě být. Mám práci."
Moudře ustoupil a mnul si ránu na čele. "Vážně jedeš na jiné místo, abys mohla zase probírat papíry?"
"Ne."
"Tak co potom... Neříkej mi, že hodláš plnit nějakou misi!"
"Ano. A v tomhle mi nezabráníš." Už jen z trucu. Nehodlala jsem celé dny jen sedět a sedět a nic nedělat.
"Máš pravdu," uznal. Lehce mne to překvapilo, když tu dodal: "Proto jedu s tebou."
Málem jsem z toho koně spadla. "Cože?!"
Pokrčil rameny. "Myslím, že jsi slyšela. Nebudeš na misi sama. Jsi zranitelná." Z minulé chyby se poučil a uhnul před mou nohou. Namísto toho jsem po něm hodila jablkem z Démantovy brašny. Nečekal to a schytal ránu přímo do hrudi.
"Zaprvé - nejsem zranitelná. Jestli tohle ještě někdy řekneš, tak si mě nepřej. Nejsem ani neschopná. A zadruhé, jsi moc hlučný a nezkušený, pokazil bys mi akci. Zamítá se." Chystala jsem se pobídnout Démanta a odjet, jenže on chytil jeho hřívu: "Ty sis stanovila podmínky. Já taky. Neohrožuj naše dítě jen kvůli tomu, že mi chceš dokázat, že nejsi neschopná." Mluvil pomalu, jakoby hledal správná slova. "Já totiž vím, že nejsi. Ale nepřátelé by mohli tvého stavu využít. A jsem si jistý, že i královna by uznala, že nechat si teď pomoct, není uznání slabosti, ale rozumné rozhodnutí."
Zvažovala jsem jeho slova. Neochotně jsem uznala, že je to chytré. Ale stejně... prala jsem se sama se sebou. Nakonec ta část mě ovlivněná těhotenstvím přikývla.
Roy pustil mého koně a místo toho se na mě váhavě podíval: "Můžu? Nemám koně a..." Potichu jsem zavrčela, ale spíš rezignovaně. Vyhoupl se na Démanta hned za mnou a já pobídla koně do cvalu. "Jakou misi vůbec plníme?"
Ušklíbla jsem se, což on neviděl. Vydat se někam a nevědět kam? Úchvatné. "Vyšetřujeme požár budov okolo náměstí. Dva lidé v plamenech zahynuli."
"Jak moc velká šance je, že jsi ten požár způsobila ty?" přemítal nahlas.
"Možná se budeš divit, ale tentokrát jsem to nebyla já." Démant postupně přešel do trysku a uháněl k městu. Oba jsme mlčeli. Proběhli jsme branami a až tehdy zpomalili do kroku. Mířili jsme k náměstí.
Já jsem na sobě neměla svůj oblek, ale upravené volnější oblečení. Například k rukávům jsem přišila pouzdra na dýky a nože a tak podobně. Samozřejmě mé oblečení neslo černou barvu a nezapomněla jsem ani na černorudý plášť. Zbraně zůstaly, akorát bylo poznat, že čekám dítě. To zkrátka neskryjete. A před bytostmi s citlivým čichem rozhodně ne.
Zastavili jsme na náměstí a seskočili z koně. Oheň zasáhl tři budovy. Jeden dům, druhý hostinec a třetí obchod se šperky. Šla jsem k domům, u nichž samozřejmě postávalo slušné množství lidí. Strážní je odháněli, aby se k domům nikdo nepřiblížil. Protlačila jsem se davem s Royem za zády. Přistoupila jsem ke strážnému, který okamžitě pronesl naučená slova: "Omlouvám se, ale nemůžeme vás pustit dále. Neoprávněným osobám není vstup povolen."
Narovnala jsem se. "Jsem Bojovnice a mám na starosti prošetřit, co se stalo." Mluvila jsem poměrně potichu a přes všeobecný hluk se to rozhodně nezdálo hlasité, ale někdo to zaslechl a davem se okamžitě rozšířila další zpráva o jakési těhotné ženě-Bojovnici. Strážný si mne prohlédl, pak přikývl. Nechal mne vejít, ale Royovi zatarasil cestu. Neunikl mi samolibý úsměv, pak jsem se ale otočila na strážného se slovy "Je tu se mnou." a on ho pustil.
Zamířila jsem k domům. Nejzničenější byl obchod se šperky, který se nacházel uprostřed tří budov. Kývla jsem na Roye a ukázala na hostinec. Já zamířila k obchodu a on k hostinci. Vešla jsem do obchodu. Nejzničenější byla přední polovina. Sklo bylo rozbité a všude na zemi ležely poházené šperky. Pult i trámy ze dřeva byly ohořelé a ve stropu se nacházela díra. Když se však přešlo do zadní části obchodu, tam byla stavba téměř nedotčená. Klekla jsem si a uchopila šperky. Na rukou jsem měla rukavice bez prstů - to kvůli drápům (a taky možným jedům) - a zkoumala zlatý náhrdelník.
Uslyšela jsem zakřupání, jak někdo stoupl na úlomky skla a uhlíky. "Zjistil jsi něco?" zeptala jsem se bez ohlédnutí.
"Hostinec a dům jsou ožehnuté jen ze stran. V době požáru měli v hostinci zavřeno, jinak by počet mrtvých mohl být větší."
"Takže ohnisko bylo tady. Možná loupež. Na druhou stranu se mi nezdá, že by tady něco chybělo. Šperků je tady opravdu dost," přemítala jsem. Postavila jsem se a otočila na Roye. "Vypadá to, že se budeme muset poptat." Obešla jsem ho a zamířila k jednomu strážnému. Ten se momentálně snažil odtlačit jednoho muže. Přistoupila jsem k němu a muž nakonec o krok ustoupil. "Kdo přesně zemřel?"
Když jsme se dali do řeči, většina lidí přestala otravovat další strážce a naklonili se k nám, aby slyšeli. Než mi strážný stačil odpovědět, zadívala jsem se na dav a vytvořila před námi ohnivou stěnu. Shromáždění o pár metrů couvli a začali se rozcházet.
"Anna a Petr Meleronovi. Matka a syn. Chystali se otevřít obchod. Otec a mladší syn to přežili."
"Dobře. Kde teď jsou?" zeptala jsem se. Strážný ukázal na dvojici mužů postávající u hostince. Nechala jsem strážného být a vydala se k nim. Roy šel za mnou jako věrný pes.
"Pan Meleron?" ozvala jsem se.
Muž odtrhl pohled od zničeného obchodu. "Přejete si?"
"Vyšetřuji požár. Mohu se vás zeptat na pár věcí?"
Muž přikývl a zadíval se na svého syna. Tomu mohlo být sedmnáct či osmnáct. Dala jsem se do řeči. Nejprve jsem se zeptala, jestli bylo něco ukradeno. Z obchodu nic nezmizelo. Další otázka byla, jestli někoho neviděli. Tady jsem měla štěstí. Ti dva nebyli v obchodě, když začalo hořet, ale přicházeli na náměstí. Teprve svítalo, ovšem navzdory malému množství světla viděli nějakou postavu v černém. "Určitě to byl muž. Ale obličej měl zahalený."
"Máte nějaké nepřátele? Někoho, kdo by se chtěl pomstít nebo tak?"
Muž zavrtěl hlavou. "Ne, o nikom nevím."
"Strýc," vyhrkl jeho syn. "Nedávno se s ním otec pohádal. Kvůli dědictví. Otec zdědil nějaké drahocennosti a strýc to nesl těžko."
"Proč?"
Ačkoli jsem otázku nepoložila já ale Roy, mladému Meleronovi nedělalo problém odpovědět: "Protože strýc byl vždy problémový. Žena jej společně s dětmi opustila a strýc to, co má, utrácí hlavně za alkohol a prohraje v kartách."
"Ano, to je pravda, ale nechci ho očerňovat," vpadl do toho muž. "Přeci jen -"
"Kde ho najdeme?" přerušila jsem ho.
"Předpokládám, že v nějaké hospodě. Zkuste 'U plného korbele'," odpovídal ochotně syn.
Zeptala jsem se ještě na popis, abychom věděli, koho hledat. Čtyřicet sedm let, modré oči, hnědé vlasy s šedinami. Byla to rozumná stopa, tak proč se po ní nevydat? Když jsme odcházeli, ještě jsem slyšela, jak muž něco mumlá k jeho synovi o tom, že by měl dávat pozor na to, co říká.
Přestože bylo teprve poledne, U plného korbele již pár zákazníků sedělo. Pár dospělých i rodin jedlo či čekalo na objednané jídlo, ale samozřejmě tady byl i stůl, u něhož se popíjelo. Na pěti židlích seděli muži i ženy a hráli karty. Na jedné židli seděl i Arest Meleron, muž, jehož jsme hledali.
Roy popošel dopředu. Nejprve usedl ke stolu s hráči on, pak já. Volné židle tady byly. "Nehledáte hráče?" zašklebil se.
Jedna žena nás prolétla pohledem, pak ale vyložila karty na stůl, stejně jako ostatní. Tohle kolo vyhrála. "Myslíte si, že na to máte? Jak chcete. Vyložte peníze."
Položili jsme Gardony na stůl, rozdaly se karty a začalo se. Nějakou dobu jsme hráli v tichosti a hostinský nám přinesl pití, které jsme nežádali. Před Roye postavil korbel s pivem a přede mě vodu. Nebyl slepý; všímal si, kdo do jeho hospody vstupuje.
"Slyšeli jste už o tom požáru?" prohodila jsem během třetí hry.
"O požáru?" zahuhlal nepřítomně jeden poloelf.
"Ano. Zařvali při něm dva lidi. Matka se synem, myslím."
Arest se nepatrně napnul. "A co my s tím?"
"Motá se kolem toho spousta lidí. Hned vedle je hostinec. Neznáte nějaké podrobnosti?" vyzvídala jsem. Podrobnosti od lidí, se kterými hrají v jiných hostincích. Například.
Odpověď mi dala žena, která prve vyhrála: "Jedině snad to, že několik lidí vidělo muže, jak stojí před obchodem a něco tam hází. Proč to vůbec řešíte?"
"Protože za informace se dobře platí," řekl Roy potichu.
"Kdože tam chcípl?" zajímala se další žena.
"Majitelé obchodu. Něco od M. Melovi? Milorovi? Už vím, Meleronovi."
"Hele, nejsi ty taky Meleron?" Poloelf se otočil na ztuhlého Aresta. Ten těkal pohledem ze strany na stranu a vůbec se nehýbal. Slyšela jsem jeho zrychlený tep.
Snad za to mohl alkohol, snad nevydržel ty pohledy všech přítomných, ale položil karty na stůl a vyskočil od stolu. Převrhl korbel s pivem i židli a rozběhl se do zadní části lokálu. S Royem jsme neváhali a vyrazili za ním.
Proběhl dveřmi vedle kuchyně ven z hospody. Rozrazila jsem dveře a octli jsme se v uličce. Roy se rozběhl doprava a já hned za ním. Přivolala jsem křídla a vznesla se do vzduchu. Najít Aresta teď bylo jednodušší. Přeletěla jsem ho a přistála před ním, takže jsem mu zatarasila cestu. Roy ho dobíhal zezadu.
Arest se rozmáchl pěstí a útočil na břicho jakožto citlivé místo, ale já jeho ruku zachytila a zkroutila ji. Vykřikl a já ji převrátila ještě víc, načež on se otočil a klesl na kolena. Teprve ve chvíli, kdy se ozvalo rupnutí, jsem pustila. Nemilosrdně jsem ho uchopila za zlomenou ruku a vytáhla na nohy. Roy ho podržel z druhé strany a vedli jsme ho k žaláři, kde byl předán strážným.
Ohlédla jsem se na Roye. "Musím uznat, že jsi nakonec nebyl úplně k ničemu. Teď zajdi pro Démanta, já mezitím navštívím královnu. Setkáme se u tebe doma." Démant, chudák kůň, stál uvázaný na náměstí a hlídaný strážnými.
Nečekala jsem na jeho odpověď a vydala se na hrad. Královnu jsem zastihla v její pracovně (jako obvykle) a vypověděla jí, kdo založil požár a jaké jsou škody. Když jsem řekla vše potřebné a chtěla odejít, královna mě však zadržela: "Mám na tebe otázku ohledně turnaje."
Naklonila jsem hlavu na stranu. Z určitých důvodů jsem se odmítala turnaje účastnit. Tedy až na jednu disciplínu, kterou je přehlídka magie. Jinak do ničeho nejdu. "Jakou?"
"Ujala by ses nějaké soutěže?"
Po chvíli jsem přikývla. "Co je na výběr?" Vyjmenovala pár věcí a já po chvíli přikývla. Nakonec jsem vybrala překážkové dostihy, které se konají druhého dne turnaje. Snad turnaj stihnu, chtěla jsem dodat, ale to by vyvolalo moc otázek, proto jsem nic neřekla. Ale dostihy byly rozhodnuté. Předala jsem Pherenikés ještě pár papírů, které jsem měla prozkoumat a prošetřit, a zase šla.
Cestou za Royem jsem využila své společníky. Znova jsme se octli v jídelně, usazení naproti sobě. Dívala jsem se na něj a přemítala nad tím, nad čím jsme přemýšlela vlastně celý den. Jestli udělám, co po mně žádají, budu riskovat. Jestli to neudělám, budu riskovat taky. Ovšem, jestli to po mně chtějí oba...
"Royi?"
"Ano?"
Naklonila jsem se dopředu a položila si ruce na stůl. Zároveň jsem vytáhla svou dýku. "Něco ti musím říct. Ale ty mi musíš slíbit, že to nikomu neprozradíš." Postrčila jsem dýku a ta po stole dojela až k němu. "Přísahej svou krví." Krevní přísahy jsou u nás, dračích mágů, posvátné. Kdo ji poruší, toho můžeme bez milosti zabít.
Roy se díval na mě a pak na dýku. Nakonec ji vzal a řízl se od dlaně. Sledovala jsem, jak mu po ruce stéká pramínek krve. "Přísahám svou krví, že neproradím, co mi teď řekneš."
Dívala jsem se mu do očí, když jsem začala. "To, že mám jistý... výcvik víš. Ale nevíš všechno. Na Jižním světadílu existuje spolek speciálně vycvičených vrahů, stratégů a tak podobně, který se nazývá Mrtvý spolek. Já jej vedu..." Pokračovala jsem ve vysvětlování a zabírala se pouze tím důležitým. Přitom jsem neustále myslela na dopis, který jsem dostala, a na nebezpečí s ním spojené. Řekni mu to, psali v něm Qay't i Alma'hira. Řekni mu všechno. Musí to vědět.
A tak jsem mu to řekla.

~~~

Upřímně mě až překvapilo, jak lehce to Roy vzal. "Dobře," řekl. "Takže až bude čas, vypravíme se tam." Já jen přikyvovala a přemítala nad tím, jak je možné, že je tak klidný.
Tahle a spousta dalších myšlenek se mi honila hlavou, když jsem sledovala zapadající slunce. Pomocí svých křídel jsem se dostala co nejdál od osad a hlavně města. Ale ať bývám sebevíc daleko, vždycky se nakonec dostanu k obydlím. Vždy se vrhnu za kořistí. Za bezbrannými bytostmi.
Ať už je nov či úplněk. Dneska byl úplněk. Už jsem si ani nebrala řetězy. Stejně jsem je vždy přetrhala, jakoby byly z papíru.
Nevzala jsem si své zbraně ani svůj oblek. Na sobě jsem měla jednoduché oblečení, které stejně skončí rozcupované a nebude zahalovat nic. Byla jsem bosa.
Sotva zmizely poslední paprsky slunce a rozhostila se tma, ucítila jsem bolest. Když mne měsíční paprsky polaskaly po tváři, bolest se zhoršila. Zvrátila jsem hlavu dozadu a úpěnlivě zatínala nehty do dlaní, bránila jsem se bolestivým výkřikům.
Jakoby mě někdo rval na kusy. Bolest zubů, když se tesáky draly ven. Bolest nehtů, jakoby mi je někdo odtrhoval od prstů. Bolest v zádech, jakoby na ně dopadaly rány bičem, zas a znova. To všechno bylo zesílené působením úplňku. Zamlžil se mi zrak a přes hučení v uších jsem toho moc neslyšela.
Po rukou mi stékala má vlastní krev, když se mi nehty proměnily v drápy. Nejen na rukou, ale i na nohou. Pak tesáky. Mám mnohem více zubů než jako člověk, byť v Proměně jsou to tesáky. Musela jsem pootevřít ústa, abych mohla dýchat a tesáky mi nezaváděly. Hukot v uších pominul a já toho slyšela mnohem více. Každé šustnutí, zahoukání, zvuky brouků... všechny zvuky jsou až moc hlasité. Vidění se mi rozjasnilo. Vše bylo tak ostré. Oči se mi zúžily - bělmo z mých očí se vytratilo, zato duhovka se roztáhla na plnou šířku. Zeleň v mých očích nabrala tmavý, byť zářivý odstín a smíchala se s šedou. Zornice se zúžila a protáhla. Mé oči měly dračí tvar. A nakonec zde byla křídla. Bolelo to, ach, jak moc to bolelo. V místech, kde vyrůstaly z těla, zanechávaly otevřené rány a já cítila krev stékající mi po těle. Na zádech jsem cítila úchvatnou váhu černých dračích křídel.
Když Proměna dosáhla svého, klečela na kolenou s křídly roztaženými a rukama svěšenýma podél těla. Najednou to nebyla Darow, nýbrž krvežíznivá bytost ovládaná měsícem, dračí démon, dračice. Z hrdla se jí vydralo zavrčení a zasyčení. Kdesi o kus dál jakási jiná bytost vyslala k měsíci zavytí naplněné hrozbou a výzvou. Současně s cizí bytostí i ona sama zařvala. Mohutně a varovně, zlobně. Zařvání bylo dračí, prodchnuté jedovatostí i nenávistí, silou.
Ta druhá úplňková bytost odpověděla. Doléhal k ní chraplavý výhružný řev smíšený s vytím vlka. Cítila z toho vzdor, výzvu, ale i otázku, a zařvala ještě hlasitěji. Tohle bylo její území! Její kořist! Vyskočila na nohy a stáhla křídla k tělu. Vydala se směrem, odkud ten zvuk vychází. Dračice se pohybovala potichu, nedělala hluk. Občas poskočila a pomocí svých křídel plachtila. Vrčela a syčela.
Dračice se nesnažila krýt, když ucítila vyzyvatele. Zastavila se několik metrů od té druhé bytosti, jakoby si šli naproti.
Ta druhá bytost stála na čtyřech na zemi a jednu ruku měla zvednutou do země. Nebyl to vlk, ale přesto to bylo pokryté černou zježenou srstí. Upíralo to na dračici zářivě modré oči. Ze zad tomu vyrůstala ohnivá křídla ve tvaru perutí.
Dračice při pohledu na oheň instinktivně zažehla své vlastní křídla. Po blanách se jí rozběhl oheň, jenž však ji samotnou nepálil. Bylo to jakou souboj o tom, kdo bude mít navrch. Nejprve řevem, teď i vzhledem a ohněm. Pozorovala toho vlkodlaka svýma lehce zářícíma očima.
Vlkodlak, byl to vlkodlak. Nebo ne? Ne. Byla to vlkodlačice.
Proč jí jen ten pach připadal tak známý? Proč jí ty modré oči přišly povědomé? Znala to. Tu věc, tuhle vlkodlačici... znala ji.
Ne, dračice ji neznala. Tuhle věc znala Darow, ale dračí démon ne.
Ta věc zavrčela. Byla v tom otázka. Dračice ze sebe vydala něco mezi zavrčením a zasyčením, možná obojí najednou. Odpověď i otázka.
Dračice to sledovala. Jedno bylo jasné - nejedná se o kořist. Je to predátor, stejně jako ona. Jindy by se na tu věc vrhla. Ale teď ne. Čím více jich bude lovit, tím více bude mrtvých a tím více bude kořisti. A ona teď po kořisti prahla. V takových chvílích je lepší lovit v počtu.
Vlkodlačice položila přední packu na zem a trochu složila křídla. Namísto útoku začichala. Dračice taktéž otočila hlavu tam, odkud cítila kořist. Potichu zasyčela. Ne zlobně, spíš něco jako 'Tak jdeme? Na co čekáme?'. Vlkodlačice zaklonila hlavu a znova zavyla, dračice zařvala.
Už měla hlad. Chtěla zničit ty ubohé tvory. Chtěla jen zabíjet a ukojit hlad a touhu.
Rozběhly se. Běžely vedle sebe, za kořistí. Poddaly se tomu vábení, té touze. Zpomalily a zastavily před domem. Dračice nechala oheň na křídlech pohasnout. Obě zařvaly a rozběhly se k domu.
Tu už byla dračice u dveří. Škrábala na dveře, bouchala do nich... Mohla by je rozrazit jedinou ranou, ale k čemu to? Ráda si s kořistí hraje. Když je kořist vyděšená, je to lepší. Jen ať si myslí, že je řetězy, západky a židle u dveří ochrání.
Ta druhá věc vyskočila na střechu a rvala z ní tašky. Z domu se ozýval křik. Zatímco vlkodlačice rozbořila komín, dračice přejížděla drápy po skle v oknech.
Pak dračice ustala v drápání a zasykla na tu druhou, aby také přestala. Uposlechla ji. Jen ať si lidé uvnitř domu myslí, že odešly.
Vyčkávaly. Minutu, dvě, pět. Z domu se ozval dětský pláč. Něco v mysli dračice se při tom zvuku pohnulo. Dítě? Pak zase převáží úplněk. Kořist je kořist. Když někdo není dost silný, aby se ubránil, zemře.
Vlkodlačice na střeše nadskočila a propadla se střechou do domu. Dračice slyšela dětský křik, cítila jejich strach, vnímala jejich zrychlený tep. Dveře se zatřásly a pak otevřely. Neváhala ani na moment a popadla osobu za ruku. Byla to matka, která svým tělem kryla dítě. Stáhla ženu k sobě a shodila na zem. Drápy jí zaťala do stehen. Pohlížela na ženu a nevšímala si dítěte, jež tam strnule stálo. Namísto toho vytáhla drápy z ženina těla a olízla si z nich krev.
Dračice koutkem oka zahlédla postavu ve dveřích. Byl to muž, otec dítěte. Už se nehýbal. Ta druhá bytost zaútočila na dítě. Dračice si počkala na výraz, který se na ženině tváři objevil, když se z jejího dítěte stala hračka té druhé, a teprve potom ji začala trhat.
Hrubě ženu zvedla a nesla ji k jejímu dítěti. Než se však stačila naposledy dotknout svého potomka, usekla jí drápy ruku. Vlkodlačice zaťala dítěti drápy do břicha. A ona vyrvala ženě oční víčka, aby se na to musela dívat. Teprve až její dítě zemřelo, jí rozsápala drápy hrdlo.
Zvedla hlavu a spatřila, že na obzoru je patrná jiná barva. Brzy začne nový den. Ale dračice to nemohla dopustit. Nechtěla. Nechtěla zpět tu, která drží její touhy na uzdě. Chtěla vraždit, chtěla mučit. Chtěla být dračím démonem.
Zdivočele se rozhlížela a ukázala rukou. Tam, tam je druhé stavení. Stihnou to, stihnou, ale musí si pospíšit. Neváhaly a už obě letěly k druhému domu. Zatímco vlkodlačice proletěla okem, ona rozrazila dveře. V tomhle domě jsou jen dva lidé, muž a žena. Dračice trhala něco, co vypadalo jako muž.
S tesáky v mužově břiše bolestně zařvala, ale skus neuvolnila. Ne, ještě ne! Jenomže úplněk je již za nimi. Když drápy zmizí, krev jí zůstane na nehtech i pod nimi. Tesáky se vracely do podoby normálních zubů a ona měla pocit, že se jí snad vykloubí čelist. Křídla zmizela, zanechala však za sebou na zádech krvavé šmouhy a otevřené rány. Oči se jí vrátily do těch původních, lidských.
Na pár vteřin jsem ztratila vědomí, ale když jsem se zase probrala, do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky a myšlenky z dnešní noci. Je zakousnutá do střev nějakého muže a rychle stisk uvolní. Roztrhané oblečení toho moc nezakrylo. Vážně jsem spolupracovala s Enaiou? Vážně jsem se na ni nevrhla?
Vyskočila jsem na nohy a hlava mě při tom zabolela. Enaia již stála vedle postele. Obě dvě jsme byly nahé, obě jsme na podlahu domu vyplivly krev, byť jsem k tomu přidala i kousek střev.
Bolelo mě celé tělo a bylo mi jasné, že brzy vrhnu. Zatímco Enaia si kolem těla obmotala kousek peřiny, já jsem ve skříni našla nějaký kus hadru, kterému říkají oblečení.
Narazily jsme na sebe v chodbě a chvíli se na sebe jenom dívaly. Nelíbilo se mi, že Enaia ví, že na mě působí úplněk. Bylo jediné štěstí, že jsme se nepotkaly o novu. Nebo ne?
Na druhou stranu tahle noc s sebou něco také přinesla. Enaia se neměnila jenom ve vlka. Bylo dobré vědět, že umí i mezipodobu.
Právě jsme spolu vyvraždily dvě rodiny. A taky jedno dítě. Při té myšlence se mi udělalo ještě více nevolno. Vrhla jsem se za roh chodby a vyzvracela se. Krev smíchaná s částmi těl a slinami. Fuj. Otřela jsem si rukou ústa a vyšla s Enaiou na čerstvý vzduch. Neměla jsem náladu ani pomyšlení na boj a Enaia bezpochyby také ne.
"Jestli po tomhle nepotratíš, tak už po ničem."
Podívala jsem se na ni. "Nikdy nedělám žádnou chybu dvakrát."
"No, to si povíme za měsíc."
Možná ještě dřív, pomyslela jsem si. A nezmiňovala jsem ani to, že za měsíc mě tady neuvidí. Tedy; uvidí, ale už nebudu těhotná.
Pohledem jsem prozkoumávala okolí. O kousek dál bylo další stavení, ale vypadalo to, že nikdo není vzhůru. Kdyby je teď někdo viděl...
"Musíme zahladit stopy," poznamenala.
Přikývla jsem a vydala se k prvnímu domu a tělům, tedy k tomu, co z těch lidí zbylo. Těla jsem spálila a dům prošla. Okna i dveře byly poškrábané, zdi taktéž. Podlaha zakrvácená, komín zbořený a ve střeše obrovská díra. Chvíli jsem zvažovala, jestli dům prostě nevyhodit do povětří, ale to jsem zamítla. Nábytek i trámy byly poničené. Zapálila jsem pár peřin a poté vyšla z domu. Věděla jsem, že Enaia to tam také zažehla.
"Měly bychom jít pryč dřív, než nás někdo zahlédne," podotkla jsem potichu. Jen kývla a vydaly jsme se do lesa. Zhluboka jsem dýchala. Enaia se opřela o strom. Ušla jsem jen několik kroků, než jsem zakopla o kámen a zastavila se až o další kmen.
"V pořádku?" zeptala se Enaia a pak dodala: "Doufám, že ne."
Měla jsem dost síly na to, abych se sarkasticky zasmála, byť to znělo ochraptěle. "Předpokládám, že stejně jako u tebe."
"Já si nemám na co stěžovat," ušklíbla se.
"To vidím," zahučela jsem.
"Takže se ti i mlčí zrak?"
"Říká ta, která se opírá o strom a čučí na jedno místo."
Vlkodlačice se okamžitě prudce narovnala a její tvář nabrala šedivý odstín. Ušklíbla jsem se a pomalu se postavila. Představa, že mě tohle znova čeká za méně než měsíc...
Vydala jsem se dále, kladla jsem nohu za nohou a dávala pozor na každý krok. Ohlédla jsem se na Enaiu, ale ta tam jen stála. Pokusila jsem se přivolat křídla, jenomže jsem byla až moc slabá. Běžet jsem nemohla. Všechny části mého těla mi připadaly těžké, neovladatelné.
Šla jsem, jak nejdál jsem dokázala, ale pak jsem se zhroutila na zem. Ležela jsem tam do doby, než mě Roy vystopoval podle pachu. Záviděla jsem mu. On to umí ovládat. Proměna se u něj projevila již v brzkých letech, proto se naučil ji potlačit. Potlačit tu touhu.
Měla jsem zavřené oči a nehýbala se. Držel mě v náruči a já se jím pouze nechala nést.

28)

Ačkoli mi bylo stále dost zle, Roy mne donesl ke městu, kde jsem ho donutila, aby mě položil. Stále mě však přidržoval. Sjel mne pohledem. "Ten hadr toho moc nezakrývá. Jsi si jistá, že chceš jít sama? Nevypadáš moc dobře. Nelíbí se mi to."
"Zvládnu to," zamumlala jsem. "Dokážu se dostat domů, aniž by mě někdo viděl." Snad. V tomhle stavu jsem si tím nebyla jistá, ale nehodlala jsem to připustit. Pustila jsem se ho a udělala krok vpřed. Šlo to těžko, motala se mi hlava a žaludek jsem měla úplně na vodě, málem jsem spadla, ale udržela jsem rovnováhu. Vedle mě se objevila Caltain a já na ni nasedla. Naklonila jsem se dopředu, až jsem na ní spíš ležela, a chytila se chlupů na jejím těle. Dávala jsem si pozor na břicho a ohlédla se za Royem. "Vidíš? Zvládám to." Taktak jsem se držela. "Jdi domů. Až mi bude lépe, dám ti vědět." Pobídla jsem Caltain a ta se rozběhla. Brzy jsme zanechaly Roye s rozpolceným výrazem za námi.
Křečovitě jsem se držela, zatímco puma kličkovala uličkami a vyhýbala se všem bytostem. Nakonec skončila na naší zahradě, kde jsem z pumy slezla a postavila se. Pomalu jsem šla ke dveřím a otevřela je. Vešla jsem dovnitř, puma mi šla po boku. Uslyšela jsem štěkot. Kromě Blackow, na níž Caltain zavrčela, ať se drží dál, jsem uviděla i Auskoru, která vyšla o obýváku. Překvapeně vyjekla a já si musela rukama přikrýt uši. Ne tak nahlas!
"Darow, co se stalo?"
Mávla jsem rukou a zavrtěla hlavou, což jsme hned chtěla vzít zpět. "V pořádku. Jen se musím umýt. Nedělej si starosti." Přešla jsem ke schodům a stoupala do druhého patra, nevšímajíc si pronikavého pohledu kentaurky, který jasně říkal, že s mým tvrzením nesouhlasí.
Napustila jsem si vanu a dopřála si vyloženě horké vody. Ten kus hadru, jejž jsem doteď měla na sobě, jsem jednoduše spálila. Sledovala jsem, jak se vana barví doruda kvůli krvi, jíž jsem byla doslova pokrytá. Opláchla jsem si obličej a umyla vlasy. Za nehty (drápy) i v zubech jsem dokonce nalezla kousky masa a vnitřností, z čehož se mi znovu udělalo zle, ale nevolnost jsem potlačila.
Převlékla jsem se do čistého oblečení, přestože já sama jsem se necítila čistá. Byla to ironie, vzhledem k tomu, kolik lidí jsem již zabila, ale... Tohle bylo jiné. Sešla jsem dolů po schodech.
Auskora byla pro změnu v kuchyni, tak jsem se usadila ke stolu. Otočila se a položila přede mne hrnek s čajem. "Vypij to a žádné odmlouvání. Udělá se ti po tom lépe. Podle toho, jak šedá jsi, usuzuji, že jídlo nebude nejlepší nápad."
Jen jsem přikývla a uchopila hrnek. Napila jsem se. Cítila jsem v něm několik léčivých bylin, včetně obvyklé hluchavky či fenyklu. Nebyla jsem si jistá, jestli pomohou, ale rozhodně to zhasilo neutuchající žízeň. Auskora se postavila naproti mně a zvedla svou fenku do náručí. Caltain ani ostatní jsem neviděla; zřejmě byli v Eorsu. "Povíš mi, co se stalo?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Radši ne." Sama jsem nevěděla, jak jí to říct a jestli o tom chci mluvit. Ano, Auskoře jsem pověděla, že se o úplňcích a novech chovám jako vlkodlaci, ale nemusí znát podrobnosti. Ne o tomhle.
"Dobře," přikývla a odmlčela se. Drbala fenku pod krkem a za ušima. Opřela jsem se o židli a přivřela oči. Snažila jsem se zklidnit celé tělo. Bylo to jako po předávkování drogami nebo silné opilosti. Jen horší. Auskora měla zamyšlený výraz, ale nepřemýšlela jsem, nad čím asi uvažuje. Když promluvila, otevřela jsem oči naplno: "Darow, něco mě -"
I přes nevolnost a únavu kvůli úplňku zapracovaly mé instinkty. Ta známá chvíle, kdy najednou všechno utichne. "K zemi!" přerušila jsem ji a vrhla se přes celý stůl, abych ji strhla na podlahu. Zeď vedle nás, která jde vidět z ulice, vybuchla. Okno se roztříštilo, pokrylo nás zdivo, hrnce zařinčely. Vyhrabala jsem se na nohy a pomohla i Auskoře se postavit. Nešlo to moc dobře, svým strhnutím k zemi jsem jí poranila kotník. Dírou ve zdi však vzápětí prolétlo několik zapálených lahviček s alkoholem. Následovali je dva lidé. První byl muž, druhá žena. Na ústech a nosu měli šátky. Žena se postavila proti nám a tasila meč, ale muž se ani nerozhlížel a zaútočil na stěny. Kromě kouzel - ovládal oheň - útočil i pěstmi. Lahvičky s alkoholem se mezitím rozbily a ozvalo se i pár dalších výbuchů z obýváku a chodby.
Postavila jsem se proti ženě a taktéž tasila, pro změnu dva krátké meče. Ano, své zbraně jsem již měla u sebe. Žena zakřičela a vrhla se na mě.
Za jiných okolností bych používala i svou magii, ale zatraceně, věděla jsem, že teď by to nedopadlo dobře. Zpevnila jsem svůj postoj a zablokovala její výpad. Auskora mezitím mířila k muži. Zkoušela zadusit plameny kouzly a štíty podpírala strop i některé stěny.
Máchla jsem mečem druhou rukou a zamířila na její bok, jenže ona uskočila. Udělala jsem krok vpřed a máchla meči. Blokovala mé výpady, ustupovala, přibližovala se. Bylo jasné, že se jedná o bojovnici.
Vzdáleně jsem vnímala Auskoru, jak se přibližuje k muži, a viděla jsem i černobílou šmouhu proskakující ven dírou ve zdi. Vskutku, kentaurka měla volné ruce. Nejspíš nařídila Blackow, aby odešla, nebo zvítězil fenčin pud sebezáchovy. Ale spíš to první. Auskora u sebe neměla zbraně, bude si muset vystačit s kouzly. Náhle se zamihotala a teleportovala se přímo před něj. Vyrazila pěstí vzhůru, jenže muž odskočil o kus dál.
Žena po mně vyrazila, jenže já uhnula do strany. Rozpřáhla jsem ruce, a i když zvedla meč, nedokázala vykrýt obě mé rány. Zabořila jsem ostří do jejího těla a probodla ji skrz na skrz zezadu i zepředu. Vytáhla jsem meče a ona se zhroutila na zem. Zavrávorala jsem a zaměřila se na plameny. Pokusila jsem se zkrotit jejich sílu, podmanit si je.
Auskora se znovu teleportovala k muži, mágovi. Dupla mu kopyty na nohy a praštila do břicha. Z pouzder u boků vytáhl dvě dýky. Využil jejich blízkosti a jednu Auskoře vrazil do paže, druhou k žebrům. Jenže Auskora byla v pohybu; vedla ránu do spánku. Těsně před tím, než mág upadl do bezvědomí, vykřikl. Zdi zaskřípaly a on odletěl o kousek dál, kde se bezvládně zhroutil na zem. Ohlédla jsem se na Auskoru a srdce mi vynechalo úder.
Zeď byla nahnutá, plameny šlehaly všude kolem, ve stropě se udělala díra. Zdivo i dřevo spadlo na Auskoru a pohřbilo ji pod sebou.
Rozezleně jsem zařvala, a navzdory nevolnosti uchopila svou moc a vrhla ji proti plamenům. Uhasila jsem je do jednoho. Využila jsem své síly a odházela z ní všechny trosky. Dýchala, to ano. Ale rány nepěkně krvácely. Popadla jsem ji za druhou ruku a za bok a tahala. Následně jsem využila telekineze. Byla v bezvědomí, nemohla se bránit, a zvednout ji kouzly bylo lehčí. Klopýtavě jsem vyšla ven, Auskoru napůl tahala a napůl nesla. Venku se samozřejmě tvořil hlouček přihlížejících lidí, kromě nich naštěstí i strážní. "Nosítka pro kentaura!" zavelela jsem rozhodným hlasem. "Hned!"
Položila jsem Auskoru na zem a přiklekla k ní. Přiložila jsem ruce na rány a snažila se léčit pomocí kouzel, jenže jsem byla oslabená. Ohlédla jsem se: "Tak kde jste?!"
Přihnalo se pár strážných a neslo nosítka. Pomohla jsem jim Auskoru naložit, ale sama jsem nosítka odmítla. Namísto toho jsem zůstala u domu a dívala se za mizející Auskorou.
Měla jsem jít na ošetřovnu s ní, jenže... bylo tady ještě několik věcí, které jsem musela dořešit.

~~~

Osobně jsem dohlédla na vytažení mága i mrtvé ženy z domu. Muž naneštěstí neutrpěl vážnější zranění a za chvíli se probral z bezvědomí. Nařídila jsem, ať jej strážní odvedou do žaláře. Před domem na mě skočila Black Snow a bolestně kňučela. Odnesla jsem ji do psince, kde se o ni spíš postarají zvířecí léčitelé. Teprve potom jsem se vydala na ošetřovnu.
Vešla jsem na pokoj, kde byla uložena. Auskora spala, ale měla obvázanou hruď i paži. Klečel u ní léčitel. "Řekl jsem, že mě nemáte rušit," zamručel.
"Je mi jedno, co jste řekl," sykla jsem, "ale já tu budu, ať chcete nebo ne."
Ohlédl se. Nejprve se tvářil naštvaně, zřejmě se divil, kdo s ním takto mluví, pak však přikývl. "Promiňte, to nebylo na vás."
No to bych si prosila! Přišla jsem k nim a zadívala se na kentaurku. "Zvládne to?"
"Přežije to," ujistil mne.
Podívala jsem se na něj, udržujíc svůj nicneříkající výraz, přestože mnou zmítal neklid. Věděla jsem, co chce říct, proto jsem se zeptala: "Ale?"
"Ale vyžádá si to svou daň."
Bála jsem se položit svou otázku, přestože jsem to nakonec udělala.
A zjistila jsem, že jsem se bála oprávněně.

~~~

I přes nesouhlas stráží jsem vpadla do žaláře. Rázovala jsem si to kolem cel a nesnažila se působit normálně. Ne, dala jsem průchod některým citům. Vztek, nenávist... to všechno jsem vložila do jednoho smrtícího výrazu, jenž sliboval bolest a utrpení.
Zastavila jsem se až u cely mága. Pomocí svých drápů jsem odemkla a vešla dovnitř. Mág, jenž mne celou tu dobu pozoroval, zbledl. Chytila jsem jej za oblečení a zvedla, načež jsem ho hrubě narazila na stěnu. Ruku jsem mu sevřela kolem krku. "Proč jste nás napadli? Tak mluv, dělej!"
Mlčel a v očích se mu odrážel vzdor. Zrychleně dýchal.
Vytáhla jsem nůž a nemilosrdně mu jej zabodla do stehna. Bolestně vykřikl. Dohnali mě strážní a teď stáli před celou a dívali se skrz mříže na nás dva. Letmo jsem na ně pohlédla a varovala je, ať se nepokouší nic namítat, jinak můžou dopadnout stejně. Nebo ještě hůř.
Zase jsem věnovala pozornost muži, který však odmítal odpovědět. Zajela jsem nožem hlouběji a přidala k němu i dýku, jíž jsem mu vbodla mezi žebra. Zazmítal sebou, ale své sevření jsem neuvolila. "Tak mluv!"
"Moje sestra," začal potichu a trhaně. "Ty... ty jsi ji zatkla. Viděl jsem vás z dálky. U řeky Aldëon." Ano, vzpomínala jsem si. Šestnáctiletá dívka trávila zvířata.
"A co ta žena?"
"S tou měla spory ta kentaurka," hlesl. "Ona a její dva přátelé chtěli ukrást něco z královské pokladnice, ale prvně se museli dostat do knihovny. Ta kentaurka předstírala, že je s nimi, a dala jim špatné heslo do knihovny. Její dva přátele zatkli, ona stihla utéct." I na to jsem si vzpomínala. Předpokládala jsem, že se potkali někde v zapadlé uličce, hospodě či na dalších podobných místech, a spřádali plány proti nám.
Vytáhla jsem z něj zbraně a uvolnila stisk. Svezl se na zem. "Abys věděl, tvá sestra je jen ve vězení, není mrtvá. Ovšem, ty se s ní možná brzy shledáš." Odstoupila jsem a otočila se k němu zády. Vyšla jsem z cely, s hlavou hrdě vztyčenou, a mířila pryč z žaláře. "Nemysli si, že se o tom nedozví královna," ozval se za mnou jeden strážný.
"S tím počítám." A taky už jsem si připravovala, jak se budu obhajovat. Neohlížela jsem se a mířila domů.
Lidé přede mnou ustupovali, když jsem přistupovala k domu. Vešla jsem dovnitř a přikázala strážným, ať udržují určitou hranici mezi domem a davem. Lidé jsou prostě zvědaví, tak to je, bylo a bude. Zvlášť když jde o požáry v domech Bojovníků.
Kuchyně byla naprosto zničená. Zastavila jsem se pod místem, kde se probořil strop. Nad kuchyní se nacházel pokoj pro hosty a štěstí bylo, že tam bylo volné místo. Představa, že by na Auskoru spadla postel či skříň...
Až na tu jednu díru bylo druhé poschodí neporušené. Obývák a chodba sice vypadaly lépe než kuchyně, ale plameny ve spojitosti s alkoholem udělaly své. Pohovka a stůl byly rozbité, v další stěně další díra, spousta věcí bylo ohořelých...
Sklep zůstal neporušený. Vystoupala jsem do druhého patra. Ložnice, koupelna a šatna byly naštěstí neporušené, stejně jako další věci i oblečení. Zbraně, které se nacházely v obou patrech, taktéž přežily bez úhony. Až sem plameny nedosáhly.
Sešla jsem zpět do obýváku a rozhlédla se. Taková spoušť... Sedla jsem si na podlahu a opřela se o zeď. Dívala jsem se na celý náš dům a vydechla.

~~~

Zatímco Pherenikés přecházela sem a tam, já se opírala o dveře. "Darow, nešlo ho vyslechnout i nějak jinak?"
"Omlouvám se, Veličenstvo, ale ti dva nám vpadli do domu, polovinu ho zničili, zaútočili na nás magií i ostřím a tak dále. Navíc zranili Auskoru!" Zvyšovat hlas na královnu asi není nejlepší nápad, ale odpustit jsem si to rozhodně nemohla.
To ji překvapilo. Zarazila se a podívala se na mne. Netušila jsem, co všechno z toho věděla a co ne. "Zranili Auskoru?"
Přikývla jsem.
"Je to vážné?"
Další přikývnutí.
"Moc?"
Třetí přikývnutí následované vysvětlením. A když jsem o chvíli později mířila na ošetřovnu, pořád jsem před sebou viděla Pheřin pohled. Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř.
Auskora ležela, ale byla vzhůru. Vešla jsem dovnitř a klekla si k ní. Obě jsme mlčely a dívaly se jedna na druhou. Zadívala jsem se na ránu na její paži a nad žebry. "Auskoro..."
"Uzdravím se, Darow."
Zadívala jsem se jí do očí. Zavrtěla jsem hlavou. "Ale ne úplně. Aus, spadl na tebe strop a schytala jsi dvě rány dýkou. Už nikdy nebudeš moct bojovat! Víš, co to znamená? To není -"
"Nezmění se to," přerušila mě.
"Cože?"
"Říkám, že už se to nezmění. Leda bych se vydala na nějaké léčení na delší dobu. Navíc... poslední dobou jsem nad něčím přemýšlela." Mluvila pomalu a opatrně, jako by se snad bála, že se budu zlobit.
Chvíli jsem mlčela. "A co potom?" Až se uzdravíš, chtěla jsem dodat.
"Vydám se hledat své rodiče. Pravé rodiče. Chci vědět, jestli stále žijí, případně kde žijí. Matku jsem umírat neviděla a co se týče otce..."
"Dobře," hlesla jsem.
Udiveně ke mně vzhlédla. "Vážně?"
"Ano. Chápu to. A nezlobím se," pousmála jsem se.
"Děkuji," hlesla. Natáhla se ke mně a já ji objala. Když však zasykla kvůli ranám, odtáhla jsem se a pustila ji. "Kde je vlastně Blackow?"
"V psinci. Nevěděla jsem, kam jinam ji vzít."
"A co náš dům?"
"Ten je na tom hůř." Postupně jsem jí vyjmenovala škody a ztráty a nakonec jsme si jen povídaly. Po dlouhém rozmýšlení jsme se shodly, že dům necháme opravit nebo strhnout. To bude nějakou dobu trvat a já si mezitím najdu jiné bydlení.

~~~

Od té události uběhlo již několik dní. Spojila jsme se s Royem, který nejprve nadával, že jsem mu o tom měla dát vědět dřív a že mě neměl nechávat vracet se po úplňku domů, a pak mi nabídl, že mohu zůstat u něj. Rozmýšlela jsem se pár dní, ale nakonec jsem na to kývla.
Mezitím jsem vyklízela dům. Neměla jsem toho mnoho, zvlášť ne oblečení. V plamenech skončilo i pár mých či Auskořiných knih, z čehož jsem neměla radost, ale to důležité se zachovalo. Spoustu času jsem také trávila ve své jeskyni, jíž jsem dlouho nenavštívila. Nevolnost a oslabenost způsobené úplňkem odezněly.
Auskora zůstala na ošetřovně, ale zranění se hojily. Bude v pořádku. Tedy až na to, že nebude moct bojovat.
Pár dní po úplňku a tomto incidentu jsem byla poslána k bráně. Les Bílého jelena byl plný života. Odevšad se ozýval zpěv ptáků a slyšela jsem i malé lesní tvory, jak si shánějí potravu. Když jsem se blížila k polorozpadlému chrámu, zvuky utichaly. Zastavila jsem se a vyčkávala. Vlasy jsem si stáhla z obličeje. Na sobě jsem měla volnější oblečení, jež také zakrývalo mé břicho.
Zahlédla jsem ji již z dálky. Enaia mířila k bráně. Vlasy měla stažené do copu a vypadala zdravěji, než když jsme se viděly naposledy. Stejně jako já, i ona udržovala nečitelný výraz, přesto jsem věděla, že uvnitř ní to vře. Z našeho setkání, ať už tady nebo o úplňku, jsme neměly radost.
Podala mi peníze a já je přepočetla, načež jsem nepatrně kývla a odstoupila od brány. Enaia se postavila na schody a navzdory jejímu výrazu jsem jí v očích zahlédla vztek i touhu.
Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak se brána otřásá, a pak jsem slyšela řev. Kolem se prohnal vítr. Otevřela jsem oči ve chvíli, kdy se objevil záblesk světla. Z brány vylétl modrý tvor, obkroužil chrám a přistál na schodech před Enaiou. Wyvern složil křídla k tělu a díval se vlkodlačici do očí. Zachytila jsem její užaslý výraz. Stáli tam sice mlčky, ale já věděla, že spolu komunikují. Enaia se najednou usmála, byť nepatrně.
Nedívala se mým směrem, když vyskočila na jeho hřbet a vzlétla, zato wyvern se ohlédl. Nesledovala jsem je, místo toho koukala na bránu a přemýšlela. Ti dva mezitím zmizeli na nebi. Já však neměla náladu vracet se domů, takže jsem se vydala do lesa.
Netrvalo to ani půl hodiny, než jsem to ucítila. Jakýsi tah. Znala jsem ten pocit; byl to drak. Hledal mě. Jenže tohle pouto něco rušilo. Byl to společník. Mezi divokými draky a společníky je rozdíl, který dračí mág pozná.
Zvedla jsem hlavu a zařvala. Nebylo to nahlas, to ne, ale drak mne rozhodně uslyší. Ten drak, společník, mě hledal. Ovšem, kdo by to mohl být?
Odpověď jsem dostala o chvíli později. Seděla jsem pod stromem a nehodlala se zvedat, když se zlatavá dračice krouživými pohyby snášela k místu, kde jsem seděla. Dosedla na zem a složila křídla. Jen jsem naklonila hlavu na stranu a sledovala, jak Enaia seskakuje z jejího hřbetu.
Nemluvila jsem, nepozdravila jsem. Co zas? pomyslela jsem si a v duchu povzdechla. Enaia udělala pár kroků a zastavila se v rozumné vzdálenosti. Ani ona nepozdravila. Nehodlala jsem zbytečně vstávat, to by po mně chtěla moc. Záda mě bolela dost a tohle byla zrovna pohodlná pozice, tak proč ji měnit? Ani jsem zbytečně neplýtvala slovy, jen jsem nasávala její pach.
"Možná by sis měla provést čistku mezi svými nepřáteli," promluvila po dobré půlminutě mlčení.
"No, nepřátele ničím dnes a denně." Myslela jsem tím nepřátele, na něž narazím při misích. Ne ty dlouhodobé. A byla jsem si jistá, že Enaie je to jasné.
"Proč mi v tom případě jejich draci ničí zahrádku?"
Zvedla jsem k ní pohled. Draci? Cože? Znova jsem nasála její pach. Ne jen její, držel se u ní i cizí pach. Byl slabý, to jistě, ale já ho poznala. Zachovávala jsem svůj výraz nezájmu. "Tvoje zahrádka není moje věc."
Pokrčila rameny. "Ale moc mluvící dračí prevíti ano. U mě to nic nemění, ale jestli si bude otvírat pusu ještě před někým..."
Až teď jsem se vyštrachala na nohy. Tohle bylo zlé. Thern toho věděl dost. Tak co prozradil? Sakra, co ten blb řekl? Enaia pár kroků couvla a šla k její dračici, která mne obezřetně sledovala. "Co řekl?" Hlas jsem měla trochu ochraptělý. Potřebovala jsem to vědět. Ne proto, abych věděla, co Enaia ví, ale kvůli něčemu jinému.
"Jen pár nedůležitých žvástu o nějakém klubu mrtvol na Jihu," řekla, zatímco nasedala na dračici.
To mi stačilo. Bohatě. Udržovala jsem nicneříkající výraz, ačkoli jsem v duchu zuřila. Měla jsem chuť řvát. Dívala jsem se na ně a v mysli spřádala plán. Dračice vzlétla a zavrčela na mě, ale já jí zavrčení neoplatila.
Až když zmizely z dohledu, teprve potom jsem dala průchod svým citům. Udeřila jsem pěstí do stromu. Zas a znova. Opakovaně.
Ten parchant.
Co to provedl?
Parchant.
Porušil přísahu.
Thern.
Porušil krevní přísahu, jíž složil mému otci.
Přivolala jsem svá křídla a vznesla se do vzduchu. Zároveň jsem rozhodila svou mysl jako síť. Ptala jsem se všech okolních draků na jedinou otázku: "Viděli jste Therna? Kam mířil?" Skrz mé myšlenky, které jsem k nim nechala dolehnout, jsem neustále opakovala ta slova. Porušil krevní přísahu, porušil krevní přísahu, porušil krevní přísahu.
A draci mi ochotně pomáhali. Sdělovali, kde jej viděli. Kam letí. Protože přísaha krví je mezi draky závažná.
Therna jsem objevila v jedné vesničce východně od Restewu. Rozkládala se u úpatí Delphských hor. Dračí mág si pronajal pokoj v hostinci.
Ne na dlouho.
Za malý poplatek mi byli majitelé ochotní prozradit, v jakém pokoji se Thern nachází. Ke dveřím jsem se přiblížila tiše, nepostřehnutelně, jen abych je vzápětí rozkopla a vpadla dovnitř. Dračí mág tam seděl u stolu a něco psal. Když mne uviděl, vyskočil na nohy.
Nebylo mu to co platné, jelikož jsem ho popadla pod rameny, máchnutím ruky otevřela okno a vyskočila i s ním ven. Jenže namísto toho, abych dopadla na zem, jsem povolala křídla a letěla. Thern sebou zmítal a pokoušel se vyprostit, ale držela jsem jej pevně.
Vylétla jsem s ním do hor a přistála na jedné docela široké skalní římse. Ještě za letu jsem ho pustila a nechala dopadnout na kameny, ale už jsem byla u něj a pod krk mu tiskla nůž.
Zády se opíral o kameny, ale stál na svých vlastních nohou. Ušklíbl se. "Koukám, že ta vlkodlačice mluvila."
"Ty jsi porušil krevní přísahu," zasyčela jsem a přitlačila.
"Pleteš se," namítl. "Ta přísaha zemřela s tvým otcem."
"Moc dobře víš, že takhle to nefunguje. Byla jsem u toho, když jsi mu jí skládal, tak si nic nezkoušej vymýšlet!" vykřikla jsem.
Zatvářil se překvapeně a já se mu vlastně nedivila. On totiž nevěděl, že jsem je tajně poslouchala a sledovala. Otec ano, ale Thern ne. "A co mi uděláš?" prskl. "Zabiješ mě?"
Podle zákonů jsem na to měla právo. Obešlo by se to bez mého trestu. Přesto... Položila jsem mu ruku na hlavu a zavřela oči. Soustředila jsem se.
A pak jsem mu prudce roztříštila mysl. Jak že je to možné, když je dračí mág? Normálně. Vzdálenou podporou dalších několika draků, včetně Ctihodných. Vzdáleně jsem vnímala jeho křik. Zaměřila jsem se pouze na jednu jedinou věc. Na vymazání toho, co o mně ví, z jeho mysli. Nechala jsem ho zapomenout na vše, co ví o Jihu, na vše, co by mne mohlo jakkoli prozradit.
Stáhla jsem se z jeho mysli, ale ještě jsem neskončila. Prvně jsem mu chtěla navždy do kůže zaznamenat, že je zrádce, ale pak jsem si to rozmyslela. Místo toho jsem vzala dýku, kterou měl u opasku, a chytila jeho levou rukou. Zabořila jsem ostří do ohybu levého ramene a pohnula s dýkou. Sténal bolestí. Stačil jeden nesprávný nepatrný pohyb, aby už nikdy nemusel pohnout s rukou.
Nechala jsem mu dýku v těle a dupla mu na kotník. Byl podivně zkroucený a já si pro sebe přikývla. Nejspíš zlomený. Odstoupila jsem od něj. "Nikdy nezapomenu na to, cos provedl. Vždycky jsi mě nenáviděl a nenávidíš mě stále, ale porušením přísahy jsi mi dal právo tě kdykoli a kdekoli zabít. Pamatuj na to."
Zanechala jsem ho na skalní římse. Tu dýku si bude muset vytrhnout sám. A jestli to udělá špatně, tak už nikdy nepohne s levou rukou. Jeho naštvaný křik i bolestivý řev se rozléhal horami. Nevšímala jsem si ho a zamířila do Beristlie.

Slétla jsem k domu za účelem vzít si ještě několik věcí, ale narazila jsem na Auskoru. Stále jsem skrz oblečení viděla obvazy, ale normálně chodila a hýbala se. Měla přes sebe přehozené cestovní brašny. Kolem ní pobíhala Blackow.
Podlaha zaskřípala, když jsem vstoupila do domu. "Aus?"
Vzhlédla ke mně, zatímco si strkala nějaké sušené maso do brašny. "Dar. Víš, já... nechci to zdržovat. Myslím si, že bude lepší, když vyrazím hned."
Mlčky jsem přikývla. Požádala mne o pomoc a já jí vyhověla. Po čtvrt hodině byla připravená, avšak já trvala na tom, že jí doprovodím minimálně na kraj města.
Prošly jsme branami a zastavily se na cestě před městem. O kousek dál se rozkládal les Bílého jelena. Stály jsme naproti sobě. "Já... něco pro tebe mám," vyhrkla jsem. Než stačila něco namítnout, sáhla jsem do kapsy a vytáhla to. Jednalo se o prsten. Jednoduchý zlatý kroužek ozdobený dvěma ametysty. Podala jsem jí ho do dlaně. "Možná už nemůžeš bojovat, ale magii máš stále. Můžeš si do něj ukládat energii. Případně jej prodej. Peníze vlastně můžeš použít i na případné léčení."
Chvíli se dívala na prsten a pak si jej navlékla na ruku. Následně mě objala. "Děkuji, Darow."
Oplatila jsem jí objetí. "Taky děkuji, Auskoro. Za všechno."
Pustila jsem ji a ona se sklonila pro fenku. Chytila ji do náruče a zvedla. "Bylo mi ctí bojovat a žít po tvém boku," řekla jsem nezvykle tišším hlasem.
"To i mně, Darow. Ale není všem dnům konec. Snad se zase brzy shledáme." Auskora přitiskla fenku k sobě a na chvíli odvrátila pohled. Pak pohodila hlavou. "Měj se, Darow."
"Opatruj se, Auskoro."
Postavila se na zadní a rozběhla se pryč do lesa, přímo k zapadajícímu slunci. Předtím, než jsem ji ztratila mezi stromy, zpomalila a naposledy se ohlédla. Zamávala mi a já jí zamávala na zpět. Znova se rozběhla. Tentokrát už se neohlížela.
Zůstala jsem tam stát, dokud nezmizela, a přistihla se, že mi vlhnou oči. Dívala jsem se na zapadající slunce a oblohu, jež se barvila doruda, a na pomalu nastupující noc.
Vše, co začne, musí jednou skončit. Ať už smrtí, zraněním, odchodem. Stejně jako já a Auskora. Zažily jsme toho spoustu. Ničitel nás dal dohromady. Porazily jsme Dragoura, přežily Labyrint a zvládly pět Raveniných zkoušek. Skoro dva roky jsme bojovaly bok po boku.
A i když to teď končilo, nelitovala jsem ničeho. Dospěla jsem k názoru, že to takhle bude lepší. Pro obě, a to z mnoha důvodů.
Naposledy jsem se podívala na slunce a vyrazila pryč.

29)

Nebyl lepší způsob jak zahnat smutek, než prací. Když mám zadaný nějaký úkol, vždy se na něj soustředím, čímž mi téměř nezbývá prostor na další myšlenky. Samozřejmě zde vždy bude existovat i ta část mého já, která se nebude zabývat plněným úkolem, ale i dalšími věcmi, ať už se jedná okolní pach, co slyším, jestli mne někdo vidí, co by se mohlo pokazit i na co si dát pozor a tak podobně.
Je to už pár dní, co Auskora odešla, a já se z toho pořád úplně nevzpamatovala. Z toho všeho. Nevím, jestli jsem ji měla nechat odejít nebo ji snad zastavit. Co když se něco pokazí? ptala jsem se sama sebe. Auskora teď kvůli zranění nemohla bojovat, zbývala jí pouze magie. Vydala se hledat své rodiče? Nebo si to rozmyslela a vypravila se léčit? Tyhle otázky se mi po těch několik dní honily hlavou a já myslela, že z toho asi zešílím.
S Pherenikés jsme se domluvily, že se náš dům opraví. Já do té doby budu bydlet u přítele. A nakonec jsem získala povolení mít vlastní dům mimo město. Neptala se, proč se nechci vrátit do mého a Auskořiného domu. Dům padl do vlastnictví království, já jsem jen vyklidila to, co jsem tam měla a potřebovala. Jestli bude po opravě dům na prodej, to už jsem neřešila. Kdo ví, třeba v něm jednou bude bydlet nějaký další Bojovník.
Přestěhovala jsem se k Royovi. Neměla jsem toho moc. Pár obleků či šatů (včetně těch z vánočního plesu), zbraně... Žádné zbytečnosti. K Royovi se vše vešlo.
Ano, Roy. Toho bych zapomněla zmínit. Mé zběsilé hledání Therna se dostalo i k němu a vyzvídal, co se dělo. On už to teď věděl, tak jsem mu to řekla. Poněkud zbělal, když se dozvěděl, že Thern porušil přísahu krví. Když jsme se dostali na téma 'bydlení', trvala jsem na tom, že si najdu dům, ale Roy namítal, že když budeme mít dítě, bylo by lepší, abychom bydleli spolu. Nakonec tohle téma vždy vyznělo do ztracena.
Kráčela jsem s Démantem po obvodu jízdárny. Na kraji jízdárny byly naskládané klády. Postupně jsem obcházela jízdárnu a do papírů si zakreslovala trasu překážkového dostihu, který mám na starost. Trať jsem začala obyčejným živým plotem. Následuje malý vodní příkop, lavice, steeplechase skok, další živý plot, kamenná stěna a drop. Dostih je zakončen skokem přes dva živé ploty, mezi kterými je příkop. To celé se ještě jednou opakuje a pak už jen stačí dojet do cíle.
Po rozmýšlení jsem si k dostihům přidala i jízdu zručnosti. Tahle soutěž byla jednoduchá. Soutěžící budou na dlouhé hole sbírat kroužky různých barev i velikostí za různý počet bodů. Kdo bude mít nejvíce bodů, ten vyhraje.
Odvedla jsem Démanta zpět do stájí a s heknutím z něj sesedla. Zavedla jsem ho do boxu, vyhřebelcovala a podala mu i několik jablek. Rozhlédla jsem se po stájích. Démant se svou výškou mezi ostatní koně moc nezapadal. Mezi všemi těmi andaluskými hřebci, frískými koňmi, plnokrevníky i válečnými valachy. Pohledem jsem zabloudila k Shannone, arabské klisně. Vzpomněla jsem si na koně, které Mrtvý spolek chová. Jsou chovaní na pohyb v pouštích, mají velkou výdrž a jsou elegantní. Shannone je jedna z nich, ovšem nejspíš nějaký přešlechtěný potomek. Nikdo z Jihu by cizinci neprodal opravdového koně určeného do pouští. Přesto bych nějakého koně Jihu chtěla. Ne že by byl Démant špatný, jen... nejednalo se zrovna o rychlého koně. Je odolný, vytrvalý a silný, to ano, ale spíše se hodí na zápřah.
Démant pohodil hlavou, zafrkal a trkl mi do ruky, aby na sebe upoutal pozornost. Zasmála jsem se, pohladila ho po hlavě a zamířila ven ze stájí.
Zatímco jindy bych zvolila běh nebo alespoň poklusávání, teď jsem šla. Momentálně jsem byla v šestém měsíci a dítě rostlo neuvěřitelně rychle. S ním samozřejmě i já. Chuť k jídlu se zvětšila. Snědla jsem téměř cokoli.
Vyhýbala jsem se městu a jeho obyvatelům, přestože na hradě jsem se strážím a služebnictvu vyhnout nemohla. Občas - vlastně poměrně často - na mě pohlédli, buď zpříma, nebo letmo. Možná je překvapilo, jak rychle se zvětšuji, nebo se jen divili, co tady ještě dělám. Zaklepala jsem na dveře a počkala na vyzvání. Vešla jsem dovnitř a mírně se poklonila. Pherenikés stála a rovnala pár papírů. Za pět minut měla schůzi s vyslancem z Drawormu.
Vzhlédla ke mně. "Á, Darow, potřebuješ něco?"
"Vlastně bych vás ráda poprosila o nějakou misi."
"Teď?" zeptala se zmateně.
"No, může to být i později, to je mi jedno, al -"
"Ne," přerušila mě, "myslím tím... je to ve tvém stavu nejlepší nápad?"
Proč si všichni myslí, že když jsem těhotná, znamená to, že jsem neschopná? Roy, Pherenikés... "Ano, Veličenstvo."
Chvíli mlčela. "A co kdybych ti to zakázala?"
Nad tím jsem nepřemýšlela. Ale asi by to mohla udělat. "V tom případě bych si našla něco jiného na práci." I když bych nejvíc uvítala misi. "Ještě nejsem v poslední třetině těhotenství," dodala jsem.
Povzdechla si a zamumlala něco o tom, že zakázat mi to by nejspíš bylo marné (s čímž jsem musela souhlasit). "Dobře. Je tady jeden případ. Několik lidí v posledních dnech vidělo přízrak ženy. Jen je sledoval, nepromluvil. Nakonec zmizel."
"Kdo ho viděl naposledy?"
"Elfka Sierra Tenerïs. Bydlí ve městě na této ulici." Prohrabala pár papírů a nakonec mi podala lísteček se jménem a adresou.
"Děkuji, Veličenstvo. Už vás nebudu obtěžovat. Hodně štěstí při schůzce." Znova jsem se mírně, téměř neznatelně poklonila (ne že bych ke královně nechovala úctu, ale kdybych se naklonila více, nejpíš bych se převážila a skončila ja zemi), vyšla z její pracovny a mířila ven z hradu. Chodbami jsem prošla co nejrychleji a zamířila do města.
Držela jsem se v postranních uličkách. Dávala jsem pozor, jestli někde náhodou nezahlédnu nějakého Bojovníka či člena Elitní gardy. Nakonec jsem došla na zmiňovanou adresu. Stanula jsem před dveřmi a zaklepala.
Otevřela mi postarší elfka. Bílé vlasy jí padaly do obličeje, na němž šly vidět vrásky. V tmavě modrých očích se zračila zmatenost. "Přejete si?"
"Dobrý den. Jste Sierra Tenerïs? Ráda bych se vás zeptala na něco ohledně ducha ženy, kterého jste viděla."
Otevřela dveře o trochu více. "A kdo se ptá?"
"Bojovnice."
Zatvářila se ještě zmateněji, pak však přikývla. "Pojďte dovnitř," pobídla mě, ačkoli z toho nevypadala moc nadšeně.
"To je v pořádku, postojím," namítla jsem klidně. Nečekajíc na odpověď jsem položila otázku: "Kde jste ji viděla?"
Ohlédla se a ukázala za sebe do chodby. "Přímo tady."
"Jak ta žena vypadala?"
"Dlouhé černé vlasy skoro až k bedrům, velké oči. Byla oblečená do jednoduchých šatů. Vznášela se, myslím," povídala. "Ano, opravdu se vznášela. Pár centimetrů nad zemí."
Zapamatovala jsem si všechno, co mi řekla. "Připadala vám povědomá?"
"Ne, vůbec nikdy jsem ji neviděla," zavrtěla hlavou.
"A znáte někoho, kdo ten přízrak taky viděl?"
"Ano. Kies Feryn, bydlí o dvě ulice dále."
S poděkováním a sdělením, že se možná ještě vrátím, jsem zanechala Sierru v jejím domě a vypravila se za Kiesem. Tentokrát mi otevřel asi třicetiletý muž se synem u nohou. Opakovaly se otázky i odpovědi. Ženu nikdy neviděl, přízrak vypadal stejně, jak ho popisovala Sierra, ducha viděl ve svém domě. Až na to, že nikoho dalšího, kdo přízrak viděl, nezná.
Stavila jsem se do jednoho obchodu a o pár minut později jsem mířila ke kraji města. Zde se nacházelo dost volných či opuštěných domů (ty opuštěné se často hroutily k zemi, měly rozbitá okna a tak podobně). Náhodně jsem jeden z nich vybrala a přešla ke dveřím. Pomocí svých drápů jsem odemkla dveře a vklouzla dovnitř. Smrdělo to tady zatuchlinou a skrz vrstvu prachu na sklech sem nepronikalo žádné světlo. Podlaha skřípala, jeden trám se rozpadal. Na zemi bylo taky pár škrábanců a fleků.
Místo pro vyvolávání duchů jako stvořené.
Vytáhla jsem nakoupené svíčky a rozkládala je kolem sebe. Nesnažila jsem se o žádný tvar, svíčky sloužily pouze ke dvěma účelům - vyvolání správné nálady a zachování tradic.
Zapálila jsem svíce a v domě se objevilo alespoň trochu světla. Svíce vrhaly stíny na podlahu, ale nedosáhly daleko; osvětlily pouze místnost, v níž jsem byla. Usedla jsem na zem mezi svíčky. Chvíli jsem různě poposedávala, než se mi povedlo najít nějakou pohodlnou pozici.
"Improvizuješ?" ozvalo se mi v hlavě. Caltain.
"Ne."
"Ty jsi snad někdy vyvolávala duchy?" přidal se Targern.
Nechala jsem to bez odpovědi. Ne, nedělala jsem to poprvé. Zatřepala jsem hlavou a zklidnila dech i myšlenky. Zavřela jsem oči.
Prudce jsem je zase otevřela. Z očí se vytratila zeleň a zbyla jen šeď, v nichž se zračily plameny ohně. Ruce jsem měla roztažené a dlaně položené na kolenou hřbetem dolů. Začala jsem odříkávat. Můj hlas byl tvrdý a drsnější, jako bych mluvila zdvojeně. "Ty, jež jsi zůstala v tomto světě i po smrti, ty, jež chodíváš navštěvovat žijící, tebe já volám k sobě. Přijď, ukaž se mi. Řekni, co říci chceš, řekni, proč se vracíš..." Začala jsem docela tiše, ale postupně jsem zesilovala hlas. Opakovala jsem věty stále dokola a dokola a dávala si při tom záležet, aby všechny byly dobře srozumitelné.
Nikde nebylo otevřeno, ničím sem nemohl proudit vzduch, přesto se kolem prohnal studený vítr a zhasil pár svící. Utichla jsem v půli věty, když se o pár metrů přede mnou zavlnil vzduch a objevila se postava. Položila jsem ruce na podlahu, podepřela se a zvedla. Pozorovala jsem ducha.
Pár centimetrů nad zemí se vznášel přízrak ženy. Dlouhé černé vlasy jí povlávaly v mírném větříku, byť zde nefoukalo. Byla oděná jenom v obyčejných bílých šatech s jednoduchým střihem, které svou délkou zahalovaly celé její nohy. Kůži měla našedlou, ale ne pevnou - při pozorném pohledu se dalo prohlédnout skrz přízrak, přestože jen matně. Její oči neměly obvyklou barvu (myslím si, že když byla živá, měla modré oči), avšak byly zářivě stříbrné.
"Proč se zjevuješ žijícím?" Hlas jsem měla již normální, svůj.
Přízrak mlčel, ale upíral na mne pohled. Žena natáhla ruku a ukázala na mé břicho.
Nechala jsem to bez povšimnutí. "Nemluvíš?" I s tím jsem počítala. V rychlosti jsem vytáhla několik papírů, natrhala je na menší části a na každý napsala zvlášť písmena od A do Z. Rozložila jsem je před sebe tak, aby na ně žena viděla lépe. "Budu ukazovat na jednotlivá písmena. Zastav mě, až narazím na to správné."
Klekla jsem si a natáhla ruku před sebe kousek nad lístečkem s písmenem A. Začala jsem s ní pohybovat zprava do leva (měla jsem písmena obráceně). Pohyb jsem prováděla pomalu a u toho se dívala na přízrak. Byla jsem v polovině abecedy, když žena zvedla ruku. Zastavila jsem se na písmenu N a zapsala si jej na volný papír. Pokračovala jsem ze stejného místa, kde jsem skončila. Postupně se přidávala písmena - A, S...
Takto jsem získala deset písmen. Žena u posledního písmene zvedla ruku a já si jej jako předtím zapsala. Pak dupla, zavrtěla hlavou a zkřížila ruce. Znamenalo to konec.
Zadívala jsem se na papír s napsanými písmeny. NASLEDUJME. "Následuj mě," přečetla jsem nahlas a podívala se na ženu, jestli je to správně. Kývnutím hlavy mi to potvrdila. Posbírala jsem papírky a schovala je, postavila se a myšlenkou zhasila svíce. Přízrak vydával trochu světla. "Dobře. Jdeme."
Žena se zamihotala a zmizela. Vyšla jsem z domu. Nemusela jsem hledat dlouho, přízrak ženy postával pod stromem. Přivolala jsem k sobě Targerna a nasedla na něj. Jelen se prohnul a zahrabal kopytem. "Jsi nějaká..."
"Jestli řekneš těžká, udělám si z tebe lovnou zvěř," pohrozila jsem mu, než to stačil doříct. Ale ano, i já jsem si - navzdory mé nelibosti - uvědomovala, že jsem ztloustla. Nebo se spíš zvětšila.
K přízraku jsme ani nedoběhli, když znova zmizel a zhmotnil se zase o kus dále. Běžela jsem stále za ním a nezatavovala Targerna. Tímto postupem jsme vběhli do lesa, kde se nachází Chrám slunce a vesnice Arrised. My však mířili více na jih, chrám ani vesnici jsme nezahlédli.
Zastavili jsme před polorozpadlou chaloupkou. Stěny byly ohořelé a rozpadaly se, jedna stěna byla probořená úplně, strop se dokonce zhroutil. Seskočila jsem z jelena a následovala ženu dovnitř domu. Tam to bylo ještě horší; nábytek byl převrácený, na zemi se válely kusy dřeva (bývalého stropu). Žena se vznášela nad hromadou dřeva a ukazovala pod sebe.
Přistupovala jsem blíž a dávala pozor, kam šlapu. Postavila jsem se jen pár kroků od přízraku a podívala se tam, kam on - k zemi. Z té hromady dřeva vykukovala ruka. Malá, mrtvolně bledá ruka. Překvapením jsem pootevřela ústa, ale neváhala jsem a jala se odhazování dřeva, střepů i veškerých dalších překážek na stranu. Díky rukavicím, které mi dala Leo, jsem mohla věci uchopit, aniž bych se bála poranění, byť by se mi díky rychlé regeneraci snadno zahojilo.
Brzy se mi naskytl pohled na nehybné tělíčko sotva šestileté dívenky. Byla zašpiněná od popela, její zlatavé vlasy se téměř proměnily v černé. Nebyla popálená.
Vytáhla jsem ji nad všechno to dřevo a opatrně ji položila. Žena k děvčeti přistoupila a chtěla se své dcery, jak jsem odhadovala, dotknout, ale její ruka tělem projela. Po krátkém ohledání dívenky jsem nenašla žádný řez ani vpich - nezemřela ostřím. Na rukou jsem neviděla žádné modřiny a zhmožděniny, zápas jsem tedy také vyloučila. Měla podivně zkroucenou hlavu, což značilo zlomený vaz. Možná na ni spadla střecha.
Ohlédla jsem se na ducha ženy. "Kde je tvé tělo?"
Pokrčila rameny a máchla rukou do lesa. Pak ukázala na dívenku a upřela na mne pohled. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Žena poodešla, ukázala na zem a předvedla pohyb kopání lopatou, načež se vrátila ke mně.
Zvedla jsem ruku a na ní se mi rozhořel oheň. "Mám její tělo zapálit?" Dostalo se mi horlivého přikyvování.
Zaměřila jsem se na mrtvé děvčátko. Po celém jejím těle se najednou rozběhl plamen, a než byste stačili lusknout prsty, tělo se proměnilo v popel. Sklonila jsem se, abych jej nabrala do rukou a nechala rozfoukat větrem, jenže nad popelem se zavlnil vzduch a objevil se další přízrak. Děvčátko teď vypadalo stejně, jako matka - lehce zářící, při bližším pohledu průhledně, v bílých šatech, čistými zlatými vlasy a se stříbrnýma očima. Okamžitě se vrhlo k matce a ta jej pevně uvěznila ve svém sevření. Žena se na mě naposledy podívala, pak sklopila hlavu a obě dvě zmizely.
Byla to skoro až dojemná chvíle a já bych ráda řekla, že tímhle můj úkol skončil, ale opak byl pravdou. Teprve začal. Bylo mi jasné, že oheň nevznikl náhodou. Někdo ho musel založit. Vyloučila jsem matku i dceru, tohle bylo něco zapeklitějšího. Zvlášť, když tělo ženy leželo někde v lese.
Vstala jsem a ohlédla se směrem na západ, k Beristlii. Slunce se sklánělo nad horizontem. Na obloze se objevily červánky a nebe se zbarvilo červenou až oranžovou barvou. Otočila jsem se nazpět k té části lesa, kde podle přízraku leželo tělo ženy. Nemeškala jsem a zamířila tím směrem. Obezřetně jsem se rozhlížela, zapojila jsem i své zlepšené smysly. Denního světla sice ubývalo, ale pořád ho bylo dost. Šla jsem stále rovně a všímala si i různých znaků, které netrénované oko přehlédne; oholená větev, zlámané větvičky, pokroucené křoviska... Stačilo jen následovat zjevné stopy.
Ten pach hniloby se nedal minout. Bylo to příšerné, zvlášť když jsem se přibližovala. Tak tak jsem se držela. Ale když jsem zastavila pár kroků před tělem, nevydržela jsem to. Cosi spojeného s těhotenstvím se ve mně vzbouřilo a já se vyzvracela do nejbližšího křoví. Ne že bych na ten odporný zápach i pohled nebyla zvyklá, to rozhodně ne, ale...
Otřela jsem si ústa a odolávala nutkání se zhluboka nadechnout a vsát ten pach znovu. Zatřepala jsem hlavou a zadívala se na tělo. Horka, která v posledních týdnech panovala, značně napomohla rozkladu těla. A lesní zvěř jako vlci, lišky či divoká prasata taktéž. Pozorně jsem obhlížela napůl sežranou, rozloženou mršinu. Na rukou jsem našla modřiny a otlaky; známky po násilném držení. Prsty na rukou měla sedřené a nehty zlomené, bránila se útočníkovi. Na zemi i těle byla zaschlá krev. Žena měla podříznuté hrdlo, ale při bližším pohledu jsem v ráně objevila ještě něco dalšího - nazelenalou tekutinu. Jed. To by vysvětlovalo i značnou zachovalost těla. Zvířata jed vycítila a vyhnula se mu, nebyla-li zoufalá a vrhla se na nohy.
Zjistila jsem, co potřebovala, a tělo spálila. Ačkoli za chvíli nastane tma, usoudila jsem, že mám-li najít vraha, musím se vydat do nejbližší vesnice a zjistit toho co nejvíce. Kdo by jen tak útočil na matku a dceru, zvlášť když bydlí na samotě?
Znova jsem využila magického jelena a vyrazila do vesnice Arrised. Nebyla daleko, což vlastně dávalo smysl, jelikož se žena musela nějak živit a při samotném bydlení prostých lidí bylo lepší mít nablízku i nějakého léčitele a pomoc. Zpomalila jsem až před prvními domy, ale z jelena neseskočila. Kráčela jsem hlavní ulicí a Targernovy kopyta klapaly o zem. Většina lidí byla ještě venku, otáčeli za mnou hlavy a zvědavě se zastavovali. Zastavila jsem na návsi vedle studny a rozhlédla se. "Ráda bych mluvila se zástupcem vesnice."
Dopředu postoupil asi padesátiletý muž. Natočila jsem Targerna tak, aby k němu stál bokem. "Co potřebujete?" zeptal se.
"Dům nedaleko vaší vesnice shořel na popel. Zahynula v něm šestiletá dívka a její matka." Naschvál jsem neřekla, že žena zemřela mimo dům. Všímala jsem si reakcí davu. Někteří si přikrývali rukou ústa, jiní si začali šeptat.
"Reya a její malá Triny?" přerušil mne muž, když jsem se nadechovala k položení další otázky.
"Ano. Znáte je?"
"Samozřejmě. Byly tady vždy vítané. Reya byla čarodějka, pomáhala nám s úrodou. Opravdu jsou mrtvé?"
Přikývla jsem. "Nejen. Byly zavražděné." Mezi lidmi projela další vlna šumu a tichého rozhovoru. "Netušíte, kdo mohl toužit po jejich smrti?" Když jste spolu tak skvěle vycházeli, chtěla jsem dodat.
"Talik!" vykřiklo několik lidí najednou.
Přejela jsem je pohledem a zadívala se zpět na muže. "Kdo je Talik?"
"Je to Reyin bývalý manžel," zachmuřil se. "Vzali se a Talik se najednou proměnil. Bil ji, zneužíval, nadával. Prve o tom mlčela, ale nakonec se mu vzepřela a pomocí svých kouzel jej vyhodila. V té době čekala Triny. Talik se o tom dozvěděl až potom, co ho vyhodila, ale stejně po ní žádal potrat. Zahnali jsme ho, stihl nám utéct. Dlouho jsme ho neviděli, ale jsem si jistý, že jestli ty dvě někdo zabil, byl to on."
Zajímavé. "Kde ho najdu?"
"Přežívá v blízkosti Saskie, v jednom z domů na kraji města. Víc nevím."
V duchu jsem si povzdechla. "Dobrá. Děkuji vám za informace. Vraha Rey a Triny najdu. Na viděnou." Pobídla jsem Targerna a ten se rozběhl. Nač ztrácet čas dalšími řečmi a postáváním? Mířila jsme znova k místu, kde jsem nalezla Reyino tělo. Využila jsem výhod svého zlepšeného zraku. Pečlivě jsem nasávala pachy, byť je nový, ostrý pach kouře přehlušoval. Nakonec se mi podařilo najít stopy. Jednalo se o lidské stopy, dle velikosti mužské. Sledovala jsem je do doby, než se mísily s koňskými. Nebylo pochyb, že zástupce vesnice mluvil pravdu. Stopy mířily do Saskie.
Stopovala jsem toho vraha, Talika, dál a dál nocí. Čím více jsem postupovala, tím více mé tělo vnímalo pach. Ještě nesvítalo, když se na obzoru objevilo jedno z jedenácti velkých měst Sardské země. Pach, jenž byl najednou tak jasný, i stopy, které jsem sledovala až sem, ty dvě věci mne dovedly před dveře malého domku. Seskočila jsem z jelena a postavila se před dveře. Naslouchala jsem okolním zvukům, ale všude bylo ticho. Vládla hluboká noc a nikoho jiného jsem venku nezahlédla.
Po krátkém rozhodování jsem se rozhodla Talika překvapit. Má noha vystřelila vzhůru a s hlasitým bouchnutím jsem vykopla dveře. Vyletěly ven a já vešla do domu. Udělala jsem tři skoky chodbou k nejbližší místnosti a zároveň tasila zbraně, jen abych je zase mohla schovat.
Místnost byla jednoduchá, bez nábytku, kromě stolu a převrácené židle. Ale právě nad tou převrácenou židlí na laně přivázaném na jednom z trámu viselo bezvládné tělo muže. Mou pozornost si přilákal papír ležící na stole. Velkými písmeny zde stála jedna věta:

PŘES TO VŠECHNO BYCH TO UDĚLAL ZNOVA.

Tím bylo potvrzeno, že jsem nalezla vraha matky a dcery. Tělo jsem spálila a papír vzala jako důkaz. Když jsem letěla nazpět k Beristlii, hlavou se mi honily otázky, na které nejspíš již nezískám odpovědi. Zabil se Talik protože nesnesl ten pocit? Nebo se z něj stala taková nicka, že všechno, co chtěl, byla smrt jeho bývalé ženy a jejího dítěte, a když obojí splnil, sám si vzal život?

~~~

Ačkoli jsem na nedostatek spánku zvyklá, mé tělo jej teď potřebovalo více. Cítila jsem se unaveně, přesto jsem hned po přistání ve městě zamířila za královnou. Bylo tak těžké připomínat si, že Její Veličenstvo o mých křídlech zatím neví, což znamenalo jejich utajení. Ne že by mi vadilo, kdyby o nich věděla, jenom... čekala jsem na vhodný okamžik.
Zaklepala jsem a tentokrát ani nečekala na vyzvání, prostě vešla dovnitř. Položila jsem před Pherenikés papír od Talika a v rychlosti jí všechno vysvětlila. Pokývala hlavou, pak vzala jeden papír a spokojeně jej zaškrtla. Navzdory všemu jsem poznala, že Pherenikés něco trápí. Když jsem vyslovila svou otázku, jenom si povzdechla: "Jde o případ požáru. Dva domy, zahynuly zde i jejich obyvatelé. Čtyři dospělí a jedno dítě. Těla se nenašla, a byť byl v okolí ještě jeden dům, nikdo nic neviděl ani neslyšel - byli skrytí kvůli úplňku. Je to zkrátka jeden z nevyřešitelných případů."
Udržovala jsem svůj výraz s mírným úsměvem, ačkoli mi v mysli zněl poplach. "Takové případy tady jsou, byly a budou, Veličenstvo. Občas se to prostě stane. Nesmíme se tím však zabývat, zaměřme se na to, co vyřešit lze."
"Asi máš pravdu, Darow." Odložila papír a pousmála se. "Můžeš jít, jestli chceš."
Poklonila jsem se a odspěchala pryž z pracovny a hradu. Opravdu se jednalo o jeden z nevyřešitelných případů. Ti lidé... ty jsme zabily já a Enaia. A nezanechaly jsme žádné stopy.
Mířila jsem do lesa Bílého jelena, k chrámu. Dnes jsem měla někomu vyvolávat a doufala jsem, že si v lese alespoň na chvíli spočinu. Jenomže když ke mně při cestě někdo zezadu přistoupil a stál mě k sobě.
Možná jsem byla unavená, ale mé instinkty nastoupily. Dupla jsem útočníkovi na nohu, vrazila mu loket pod žebra a vyprostila se z jeho sevření. Odskočila jsem od něj, otočila se a zaujala pozici, v níž bych se mohla bránit, jenomže nebylo třeba. Útočník měl ruce zdvižené před sebou v mírovém gestu.
"Bohové dobří, Royi! Co kdybych tě zabila?" vyjekla jsem.
Narovnal se a propaloval mne pohledem. Byl naštvaný, přímo zuřil. Mou otázku snad ani neslyšel. "Jak si to představuješ, courat se celou noc venku?! Nepřišla jsi domů! Kde jsi byla? Jedla jsi vůbec něco?"
Možná jsem se měla naštvat, že tady tropí takové scény a křičí na mě, a jindy bych to asi i udělala, ale teď jsem jen svěsila ruce a překvapeně na něj koukala. "Ty ses bál."
"Samozřejmě, že jsem se bál! Jsi v šestém měsíci, každou chvíli se může něco stát a ty mi ani nedáš vědět, kde jsi!"
Rozhostilo se ticho, slyšela jsem jen jeho nádechy a výdechy, jak zrychleně dýchal. "Nemusíš se bát, ano? Zvládnu se o sebe postarat," řekla jsem klidně. "Nebylo to nic nebezpečného."
Oči měl doširoka otevřené. Najednou se ke mně přiblížil a já se octla v jeho objetí. Nestihla jsem nic udělat, když mi chytil nohy a vzal mne do náručí. Potlačila jsem vyjeknutí. Rozešel se směrem, kde jsme bydleli, ale já ho zarazila. "Musím k chrámu, Royi. Tam si odpočinu." Nebyla to prosba ani rozkaz. Dračí mág si povzdechl a zamířil k polorozpadlému chrámu.
Sotva jsme došli k prvnímu pozůstatku sloupu, Roy mne položil na zem a já se opřela o kámen. Sám si sedl vedle mě.
Ticho nevydrželo moc dlouho. "Nemáš něco k jídlu?" zeptala jsem se téměř neslyšně.
Sáhl do své brašny a vytáhl z ní chléb s máslem, okurkou a šunkou. Bez váhání jsem se po tom vrhla a přihodila ještě sušené maso, které vytáhl vzápětí. Dojedla jsem, zaklonila hlavu, našla si pohodlnou pozici a zavřela oči.
Spala jsem jen chvíli, než jsem se heknutím probudila. Tentokrát ne kvůli snu, ale... "Royi," hlesla jsem a obrátila pohled k muži, který mne pozorně sledoval. "To dítě... ono koplo."
Během chvíle jsem měla jeho ruce na mém břiše, jak Roy očekával další pohyb, který opravdu o chvíli později přišel. Vtom se z lesa okolo ozvaly zvuky, jak se někdo blížil. Postavila jsem se na nohy. "Měl bys jít. Potom přijdu." Tentokrát to rozkaz byl. K mému údivu nic nenamítal, zvedl se a zmizel pryč.
O pár minut později jsem uviděla muže. Bílé vlasy měl rozcuchané do všech stran a v zelených očích se mu zračila zvědavost. Mohlo mu být kolem dvaceti.
Pozdravil a já mu pozdrav opětovala. Chvíli jsme spolu mluvili. Přišel sem až z dalekého Istrilu a chtěl vyvolat společníka. Podal mi Gardony za dva pokusy a pak se postavil k bráně.
Při prvním pokusu se nedělo nic, ale při tom druhém se z brány vyvalil černý kouř. Před mužem stála černá puma s tmavými, šedými proužky všude po celém těle. Neslyšela jsem, co si říkají, když na sebe zírali, ale dokázala jsem si to představit. Zachovávala jsem svůj obvyklý výraz, když se na mne muž obrátil, poděkoval a vyrazil pryč. Puma po jeho boku na mne krátce pohlédla, ale pak se rozběhla za jeho společníkem.
Bez varování se vedle mě zjevila Caltain, která vycítila mé rozrušení a přečetla si z mých myšlenek, co jsem zde viděla. "To byl...?"
"Správně. Ten muž vyvolal Deirala." Deirala, syna Caltain.
Ohlédla jsem se směrem, kam odběhli. Ačkoli se to mohlo stát, vlastně bych si nepomyslela, že se to opravdu stane, zvlášť když budu vyvolávat já. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jestli si i ti tři další nenašli svého vlastního společníka. Zatřepala jsem hlavou a podrbala pumu za ušima. Jen jsem doufala, že si Deiral vybral svého společníka dobře.