Mise Jasuo

Ze cvičiště jsem uslyšel vzdálený štěkot psů. Otočil jsem se na Rinjiho a vesele se ho zeptal: ,,Vy tu máte psinec?" ,,Jistě..." pousmál se, ,,Věrní kamarádi nesmí chybět." Opatrně jsem opřel luk o stojan, který stál vedle mne. Kulhavou chůzí jsem se dobelhal k terči, který jsem málem minul a z jeho okraje jsem vytrhl šíp, jehož jsem zasadil zpět do toulce, pověšeného na stojanu s lukem. ,,Co kdybychom se tam šli podívat? vždy jsem chtěl psa," prohodil jsem s úsměvem na Vlkojelena, belhavě procházeje kolem něj.

Přišel jsem do psince, když tu najedou jsem uslyšel udýchanou osobu, která vběhla brankou hned za mnou. ,,Pane, Pane..." ozvalo se najednou za mými zády. Ze dveří menší chajdy se vynořil plnovousatý černovlasý postarší muž. ,,Co je?" popadl toho udýchaného za ramena. ,,Naši psi. Zaběhli se nám při lovu před dvěma dny. Nemohli jsme je nikde najít," pokračoval, na pokraji svých sil, vypadající chlapík. Na chvíli jsem se zamyslel. Snažil jsem se vzpomenout, jestli jsem to opravdu viděl, nebo to byl jen reálně vypadající sen. ,,Ne.. určitě jsem to viděl." plesklo mne do čela. ,,Myslím, že jsem zahlédl psy v lese.. při cestě sem do Beristlie," vložil jsem se do rozhovoru neznámých postav. "Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, jelikož mne zaujal havran, sedící na zahalené větvi smrku kousek ode mne. Bylo to asi den-dva zpátky. V Bělo-Jelenském lese," zahleděl jsem se do očí staříkovi ve futrech, "Pokusím se Vám najít ty psy, ale nic neslibuji. Vyrazím hned, jakmile se jen trochu prospím." Plnovousáč na mne kývl hlavou a já odkulhal k Rinjinovi. ,,Svezeš mě prosím do Lesa?" Rinji se pousmál a já se na něj opatrně vyškrábal. ,,Jedeš taky, Faio?" ohlédl se Vlkojelen na elfku za sebou. ,,S vámi já v lese spát nehodlám. Ne, díky." zazubila se, přehodila si kapuci přes hlavu a odkráčela do uliček města. S Rinjim jsme vyrazili vpřed.

Běžel opravdu rychle. Možná to bylo mou štíhlou postavou, ale přeci jen.. nést někoho na svých zádech takovou dálku do Lesa.. v duchu jsem ho obdivoval. Podjeli jsme pod prvními stromy Bělo-Jelenského lesa. Nade mnou se zjevil, namísto azurové oblohy, zelenavý strop, občas posetý zlatými lístky vzácných mallornů. Chvíli jsem se kochal těmito stříbřitošedými stromy, když jsme dojeli na mýtinku, obehnanou stromy, které byly nezvykle blízko u sebe. Vyhledal jsem vhodné místo a mrskl sebou do trávy. Natáhl jsem si kápi a zakryl se svým, od Vaialy potrhaným, koženým kabátem. ,,Po menším šlofíku se vyrazíme podívat po těch psech, Rinji." a zaklonil jsem hlavu, abych na něj viděl. Jen co jsem to dořekl, usnul jsem.

,,Dlouho jsem se takhle nevyspal." řekl jsem si v duchu, protáhl se a podíval se kolem sebe po svém společníkovi, kterého jsem ale nikde neviděl. Rozhodl jsem se jít k potoku, o kterém mi říkal. Stál jsem na té mýtince a přemýšlel, kterým směrem bych se měl k tomu potoku vydat. Šel jsem z kopce.. jak tomu již bylo u jiných potoků, které jsem za ty léta viděl. Uslyšel jsem za sebou známé poskakování Vlkojelena. ,,Tak tady jsi, Jasuo," pozdravil mne můj přítel, ,,vyspal jsi se dobře?" ,,Tak, jak už dlouho ne," prohodil jsem.

Přišli jsme k potoku. Nabral jsem čirou vodu do dlaní a začal usrkávat. ,,Hmm.. to je dobré," pravil jsem spokojeně, sedl jsem si na okraj líného potůčku a odmotal si Faii obvaz z pravé nohy, již se pak pokusil vypláchnout. Vyplavil jsem rozňahňané bylinky z pokousané holeně a kochal se krásně-hojícími se ránami. Rinji sklonil hlavu a napil se osvěžující čisté vody. Všiml jsem si, jak ho zaujaly dvě honící se veverky. Když jsem se ohlížel, praštilo mne do oka cosi podivného. Bylo to v potoce, asi dvě stě stop od nás. ,,Stopy?" pronesl jsem v duchu. Přikulhal jsem blíže. Vskutku, byly to stopy dvou psů, běžících vedle sebe, vyšlapané v měkkém dně potoka. Vedle stop byly jakési díry.. nepravidelné, hlubší.. nedávaly mi smysl. Byl jsem si jist pouze tím, že nebyly od psů. Přeskočil jsem potok a opatrně se vydrápal na kopec, přes který vedly stopy vlků. Rinji se zjevil vedle mne a pozorně mě sledoval. Vyběhl jsem kupředu po stopách jednoho ze psů, ale zarazil jsem se. Díry a jedny stopy zmizely. ,,Nevšiml jsem si snad odbočení jednoho ze psů?" říkal jsem si v hlavě. Opatrně jsem našlapoval zpět, až jsem narazil opět na stopy druhého psa. Ty druhé stopy zničeho nic mizely. Pozorně jsem se zadíval na jednu z těch děr, které končily na stejném místě. Kecl jsem si na zadek do podmáčené půdy a snažil jsem se přijít na to, jak se něco takového může stát. ,,Nevidíš tu něco, co jsem mohl přehlédnout, Rinji?" a otočil jsem se na společníka. Rozhlížel se a strnul pohledem na něčem, co vypadalo jako krev. Okamžitě jsem to spatřil taktéž a pelášil k tomu. Hraničář mi kdysi říkal: ,,Stromu říkáš strom.. a dál o tom slově nepřemýšlíš.. ale nebyl to strom, dokud ho tak někdo nepojmenoval." Ano, vzpomněl jsem si, tohle moudro měl velice v oblibě.. hlavně, když mne učil stopovat. Přišel jsem ke kaluži krve. Nemohl jsem si nevšimnout, že je u ní stejná díra, jako podél všech stop. Ale tato díra byla jiná, hlubší než všechny ostatní. Vypadala, jako by se to něco, co je způsobilo, chtělo odrazit.. připravit ke skoku.

,,Možná psi něco našli," zamumlal si Rinji, ,,nějakou kořist Ze cvičiště jsem uslyšel vzdálený štěkot psů. Otočil jsem se na Rinjiho a vesele se ho zeptal: ,,Vy tu máte psinec?" ,,Jistě..." pousmál se, ,,Věrní kamarádi nesmí chybět." Opatrně jsem opřel luk o stojan, který stál vedle mne. Kulhavou chůzí jsem se dobelhal k terči, který jsem málem minul a z jeho okraje jsem vytrhl šíp, jehož jsem zasadil zpět do toulce, pověšeného na stojanu s lukem. ,,Co kdybychom se tam šli podívat? vždy jsem chtěl psa," prohodil jsem s úsměvem na Vlkojelena, belhavě procházeje kolem něj.

,,Možná psi něco našli," zamumlal si Rinji, ,,nějakou kořis." ,,Ano, ale možná se jeden z nich právě kořistí stal," oponoval jsem mu a ukázal na končící stopy. Rinji si začal povídat s vrabcem a zanedlouho přiletěl orel, který dosedl na dolní větev pevného smrku. Nemohl jsem ztrácet čas a tak jsem, pozorujíc stopy vedoucí dále, vyrazil.

Najednou jsem zamrzl, něco jsem koutkem oka zahlédl. Nastavil jsem ruku za sebe, aby se Rinji zastavil a přikrčil jsem se. Za mohutným stromem ležela hnědá vlčice a vedle ní stál pes se zubatým obojkem na krku. ,,Počkej tady," pokynul jsem Rinjimu a pomalu se vyplížil zpoza stromu. Díval jsem se vlčici přímo do očí.. beze strachu.. pocítil jsem v ní bolest a žádost o pomoc. Přispěchal jsem k ní. Měla rozpárané břicho a zlomenou přední tlapu. Zřejmě zaběhlý pes mne probodával pohledem, připravený na mne kdykoliv vyskočit. Vlčice začala sténat. Jako by mi říkala: ,,Pomoz jim, prosím." Nadzvedl jsem její zlomenou tlapu a spatřil tři štěňátka. Mohlo jim být tak měsíc, maximálně dva. Opatrně jsem je vyndal a dal je na stranu. Rinji zaslechl zavytí vlků z dáli. Opětoval ho a rozběhl se někam pryč.

Zíral jsem vlčici do očí. Zabručela, zaryla své černé drápy do hlíny a odklonila ode mne hlavu. ,,Nenuť mne to udělat," zamumlal jsem, ,,Prosím!" Seděl jsem těsně vedle ní a ona do mne drkla hlavou, zastříhala ušima a zavřela oči. Vytáhl jsem zpoza opasku svou orezlou dýku a se skleněnýma očima jsem ukončil její trápení. Setřel jsem si slzu z tváře, uklidil dýku a poodstoupil od ní. Pes ji začal oblizovat a lehl si vedle ní, přičemž si o ni opřel hlavu. ,,Co je to?!" křikl jsem si pro sebe. Zaujala mne jakási zvláštní věc na jejím břiše. opatrně jsem ji sáhl do rozpáraného břicha a vyndal jsem něco, co vypadalo jako velký černý dráp. Byl ostrý, do ruky trochu těžší a na omak poměrně tvrdý. Nemohl jsem si vzpomenout, čí by to mohlo být, ale obyčejného zvířete to jistě nebylo. Držel jsem to v ruce a prohlížel si to. Když najednou se z lesa vynořila známá tvář. ,,Rinji, tak co? co jsi našel?" ,,Našel jsem psa.. tedy.. alespoň to, co z něj zbylo. Je to asi 5 minut chůze odsud, ale dávej pozor!" vyhrkl ze sebe udýchaně.

,,Postarej se o ty malé a o psa, prosím. Jdu se tam porozhlédnout," zavelel jsem a utíkal jsem pryč. ,,Sejdeme se na mýtině!" křičel jsem ještě do dáli a hluboko v sobě jsem pocítil úzkost, která každým krokem sílila. Zahlédl jsem ptactvo, veverky a srny, které se snažili uprchnout od toho místa. Narazil jsem na zbytek psa. ,,Ale ne.." přehrával jsem si v duchu. Z poloviny rozsápaného psa jsem oddělal obojek. Chtěl jsem se podívat rychle po okolí, ale pocit hrůzy a děsu mne dohnal k rychlému konání. Všude byla krev. Do myšlenek se mi začaly vracet události, které se staly před čtyřmi lety. Viděl jsem svou vesnici v plamenech. Začal jsem rychle dýchat, žíly mi začaly pulzovat a zvětšovat se. Kapičky potu mi stékaly po zádech a jako ledové ostří mne řezaly. Padl jsem na všechny čtyři a zíral přímo do kaluže krve, ve které jsem klečel.

Cosi mne zezadu chytlo a začalo mne to táhnout pryč. Mělo to velkou sílu a já neměl na to se otočit. Byl jsem naprosto ztuhlý. V jedné ruce jsem svíral černý dráp a v druhé psí obojek. Najednou to začalo zrychlovat. Táhlo mě to dále a dále od toho zbytku loveckého psa. Zavřel jsem oči a pokusil jsem se vzpamatovat. Zastavil jsem se a něco se mě dotýkalo. Ne.. tohle bylo jiné. Cítil jsem horký dech na svém krku. Otevřel jsem oči a přede mnou stál vlk, který mne začal olizovat. Kolem mne jich bylo ještě tak osm. Odtáhli mne až k potoku. Podrbal jsem všechny za uchem a pospíchal na mýtinu.

Narazil jsem na spícího Rinjiho. Opatrně jsem ho vzbudil, pobral štěňata, která u sebe zahříval, a vyběhl do města. Rinji se sotva probral a už byl na svých rychlých nohou. Zavelel psovi a ten ho následoval. Ve městě jsem se na chvíli ztratil. ,,Rinji," otočil jsem se na svého společníka, ,,kudy je psinec?" Ale on nikde nebyl. Začal jsem pátrat, až jsem objevil malou povědomou chajdu. Rinji už tam čekal. Zaklepal jsem na dveře a čekal na starého fousáče až vyleze. ,,Tak co? Našel jsi je?" ozvalo se zpoza dveří. ,,Ano, našel.. tedy.. skoro oba dva," přitakal jsem a ukázal natrhaný obojek. ,,Mimochodem.. nevíte někdo z vás, co je tohle zač?" a ukázal jsem velký černý dráp. Rinji mne popostrčil, abych to oznámil královně a já souhlasil. ,,Jen, co se vyspím," zívl jsem na něj. Dědula odvedl svého psa do kotce. ,,A co budeme dělat s těmi štěňaty?" zeptal jsem se Rinjiho, ,,rád bych si jedno nechal, ale nevím, zda by to zvládlo." ,,Myslím, že by jsi je zatím měl nechat tady, takové věci nech na královně," namítl. Fousáč přišel a já ho poprosil, jestli by se o ně nepostaral. Řekl, že ano a uložil je k jedné ze svých fenek. Poděkoval jsem a vyrazil zpět do Lesa, kde jsem si kydnul k Ashovi pod strom a usnul.

Na zahradě poblíž mojí malé chatky, kde rostla většina rostlinek, udržované blízkým lesem a mnou, vesele prozpěvovali ptáci. Malý jezevec se snažil prohrabat do své nory pod pařezem, jejíž vchod několik hodin před ním omylem zasypal jelen, prohánějící se po zelené trávě. Roztomilá vydra ležela na břehu potůčku a vyhřívala se na jarním slunci. Tráva byla ještě orosená a nedaleká kočka mlsně číhala na myš, jež jí utekla do díry v zemi.

Přicházeli za mnou lidé s prosbami. Ten den už za mnou byly tři postarší dámy, kterým věk rozhodně neubral na kráse. Usmívali se a poprosily mne o nějaké bylinky z mojí zahrady. S radostí jsem jim vyhověl. Slušně poděkovaly a odešly. Zanedlouho se u mne zastavil starý muž. I jemu jsem vyhověl, když jsem mu daroval pár lístků Athelasu. Rostliny, jež léčí všelijaké otoky, otravy a hnisající rány.

Náhle se někdo zjevil u mé branky. Byl to chalpík na vysokém hnědém koni a vypadal, jako by pospíchal. Jeho kůň funěl se svěšenou hlavou a odpočíval. Mužík nesl na prsou beristlijský znak- červený drak, omotaný kolem oranžového erbu. V erbu se ukrýval rudý obrys čtyřlístku. V každém listu byl naznačený jeden ze živlů. Vzduch, Voda, Oheň a Země-. Musel to být královský posel, jak jsem si ihned uvědomil.

Mírně jsem se mu poklonil a pobídl ho, aby sesedl z koně. ,,Vypadáte vyčerpaně. Co si dát menší zákusek a spláchnout ho miskou výborného čaje?" zeptal jsem se s naznačeným úsměvem. Posel se pousmál a pokusil se promluvit, ale měl naprosto vyschlo v puse. Sesedl a přivázal koně k dřevěnému plotu kolem mojí zahrady. Pokynul jsem mu hlavou, otevřel jsem dveře do chajdy a pustil jsem ho dál. Neostýchal se a vešel.

Po nějaké chvíli jsme mlčky dopili čaje a já naplnil obě misky až po okraj ještě jednou. ,,Co Vás sem přivádí, vážený pane?" utrousil jsem bez sebemenšího pokusu o lepší začátek konverzace. ,,Přijíždím z města Ranix. Jsem posel.. V každém městě nějaký je. Královnou jsem byl odkázán na tebe," očividně jsem mu připadal mládím nezkušený, protože mi tykal a nijak se nepokoušel zakrýt nedůvěru ke mně, ,,prý by jsi nám mohl pomoci." Posel si usrkl čaje a pokračoval: ,,Ranix bylo nedávno vypleněno skupinou banditů. Sebrali zásoby, které zbyly po zimě, zbraně.. a odvlekli některé ženy. Kdo ví, co s nimi hodlají dělat." ,,A proč jste je nezastavili? V každém.. byť i malém.. městě jsou ozbrojené jednotky, které mají za úkol ochraňovat obyvatele a jejich životy," zajímal jsem se, jakmile jsem se konečně dostal ke slovu. Možná jsem byl trochu hrubý, ale on to přešel s posmutnělým úsměvem. ,,To je pravda," přitakával, ,,Ale po válce jsou města stále ještě oslabena. Mnoho z naší stráže bylo pobito, nebo zraněno. A jiní jsou vyčerpaní. Je to dva týdny a stále se nevrátili všichni, kdo přežili. Z jihu je to dlouhá cesta zpět na sever. Město tedy nemělo žádnou silnou obranu." Přikývl jsem na srozumění.

,,Kolik jich bylo?" informace pro mne byly momentálně na prvním místě. Mohl jsem jet hned a prozkoumat vše sám, ale každý detail se mi mohl později hodit. ,,Asi dva tucty," bez přemýšlení odpověděl posel. ,,Dva tucty?" opakoval jsem nevěřícně, ,,to není málo.. A co jejich zbraně?" ,,Palcáty, meče, kuše, luky a sekery. V podstatě to, co nakradli při svém tažení," snažil se vzpomenout na ten den. ,,Neměli koně a někteří byli skoro ještě děti," pravil, jako by mi četl myšlenky a předvídal tak, na co jsem se chtěl zeptat.

Postavil jsem misku s čajem na stůl a nahnul se přes okraj židle ke křeslu, kde ležela hromada papírů a svitků. Jeden jsem vytáhl a rozložil ho na stůl tak, aby na něj bylo dobře vidět. Oknem pronikaly sluneční paprsky a osvětlovaly celé stavení, nedávno vyvětrané a uklizené. ,,Tady je Ranix," poznamenal jsem, ,,to je nejméně čtyři dny jízdy. Možná pět, pokud bude les špatně schůdný pro koně." Posel přikyvoval a ukázal prstem na mapu. ,,Byli spatřeni tady u jezera Fang. Několik týdnů předtím hledali brod na řece Aldëon a před několika měsíci slídili u města Tarnak." ,,Jak tohle všechno víte?" neudržel jsem se otázce. ,,Jsou hledaní už několik let. Pokoušeli se je chytit, ale vždycky se vypařili bez další stopy, dokud se nezjevili u dalšího města, či vesnice," vysvětloval posel. Chtěl jsem namítnout, že měli být připraveni, ale v duchu jsem nad tím mávl rukou. Nemělo smysl mu to vytýkat. Teď už by to stejně nic nevyřešilo, říkal jsem si.

Odpoledne jsem ho doprovodil do města a pak se s ním rozloučil. Odešel do hostince. Zřejmě měl ze svého cestování poměrně hlad a moučník, jenž jsem mu poskytl po jeho příjezdu, ho asi moc nezasytil. Já se vydal ke krejčímu. Už dlouho jsem u něj měl objednaný nový šat a boty, které mi zařídil jeho soused.

Zaklepal jsem na dveře krejčího. Nic se neozývalo a tak jsem zaklepal ještě jednou. Otevřel mi jeho syn a pustil mě dál. Byl to malý hodný kluk. Škoda jen, že mu jeho tělesná vada nedovolovala mluvit. Bylo mu ale zatím jen devět let. Možná se z té němoty ještě nějak dostane, pomyslel jsem si. Chytil mě za ruku a vedl mě kamsi dozadu toho domu. Krejčí seděl v křesle a něco šil. Mírně jsem zakašlal, aby si mě všiml a já ho nepolekal. ,,Ach, Jasuo. Konečně jsi si pro to přišel. Už to mám pár dní hotové.. snad se ti to bude líbit," mluvil rychle a ve spěchu stal ze židle, div ji nepřevrhl. ,,Nepospíchejte, mistře, prosím. Času je dost," usmál jsem se na staříka a on ochotně poslechl.

Odložil jsem si svůj na cáry roztrhaný kožený kabát, který připomínal třásně, odhodil poničený plášť, sundal si prošlapané boty, prokrvácenou košili a nechal si jen kalhoty, které byly v perfektním stavu. Přinesl mi můj nový oděv a já ho ihned vyzkoušel. Udělal toho pro mne více, než jsem žádal a nejspíše to pro něj nebylo zrovna levné.

Lněná šedá košile mi padla dokonale. Na něj přišla tmavě hnědá kožená vesta, z poměrně tvrdé kůže se šněrováním z kožených řemínků. A přes to všechno tmavý kožený kabát. Vše bylo opracováno a sešito mistrně. Vysoké boty s měkkou podrážkou mi seděly na nohou, jako by s mými chodidly vyrostly. Pak ale přišla ta chvíle, kdy mi představoval můj nový plášť. Tajil se mi při tom dech. Byl nepromokavý, ušitý ze zeleno-šedé látky. Měl hlubokou kápi a na to, jak objemný byl, byl poměrně lehký. Na zádech měl cíp, který mohl zakrýt šípy v toulci. Poděkoval jsem tomu starci, zaplatil jsem mu, omluvil se a odběhl pryč.

Doma jsem sebral luk, nově udělané šípy s letkami z Wilmy per, tornu se zásobami a potřebami pro cestování, mapu a další vhodné věci. Vyběhl jsem před dům, kde na mě už čekal Nei. Hodil jsem na něj vlastnoručně vyrobenou cestovní tašku a mírně jsem mu utáhl podbřišník, aby po cestě nespadla. Uložil jsem do ní svou tornu a nějaké jídlo a vodu navíc. Poplácal jsem jelena po šíji a hbitě na něj vyskočil. ,,Tak pojďme," pobídl jsem jelena a ten jako šíp vyrazil z města pryč.

Slunce už téměř zapadlo, když jsem dorazil ke kořenům Dalphských hor. I přes to, že zima už dávno pominula a přišlo květnové jaro, byla poměrně zima. Přehodil jsem nohu přes Neiho a sjel mu ze zad. Dopadl jsem na měkkou půdu poblíž lesa. Nemělo smysl stavět stan a tak jsem jen sundal brašnu z mého společníka, aby si ulevil, lehl si na zem ke svým věcem a zachumlal se do svého nového pláště. Nei zafuněl a přitulil se ke mně.

Ještě se ani nerozednilo a Nei mne tahal zpět na nohy. Cesta před námi byla dlouhá, ale pro energického jelena nijak náročná. Sbalil jsem si všechny svoje věci, hodil je na jelena, nasedl a vyrazili jsme dále na cestu. zastavili jsme pouze na oběd a trochu odpočinku na tom parném slunci. V lese se nám jelo dobře, ale když padla tma, nebylo vidět na krok, proto jsme se raději vyspali.

***

Konečně se před námi objevilo město Ranix. Cesta trvala jen 3 dny, ale byla poměrně namáhavá. Jedné noci na nás začaly padat kameny z hor, když se zem malinko otřásla. Proto jsme se přemístili dále od hor a vyspali se na pláni.

Město vypadalo v pořádku, až na některé ohořelé domy a na prach spálené stodoly. Projížděl jsem ulicemi. U brány mě ani nikdo nezastavil. Tohle je vrchol, pomyslel jsem si. Každé město by mělo mít stráže na hradbách. Kdybych byl lupič, zamířil bych sem. Tady by mi v tom nikdo nezabránil. Před kasárnami seděli čtyři vojáci s luky pod nohama a zvesela hráli kostky. Až přijedu zpět do Beristlie, tohle bude jedna z mnoha věcí, které okamžitě oznámím, rozhodl jsem se a dál jen klel nad jejich neohleduplností.

***

,,Co všechno vzali a kudy pokračovali?" ptal jsem se starosty města. Byl obtloustlý a pod vyholenou hlavou měl bezmála tři brady. ,,Pokračovali směrem na východ. Vzali nám ženy, dobytek, zbraně a spoustu jídla. Mám teď co dělat, abych se uživil," pravil smutně, ,,a abych uživil své město, samozřejmě," uvědomil si svou chybu a pokusil se ji napravit. Pověděl jsem mu vše, co se mi na městě nelíbilo. Když jsem se zmiňoval o stážích, odbyl mě máchnutím ruky. ,,Po válce na nás nemá kdo útočit. Nemáme nepřítele. Proč bych měl zatěžovat vojáky, když to není třeba? Další bandité nás stejně nenapadnou. Tohle byla jen náhoda. Navíc máme co dělat, abychom sehnali jídlo," stěžoval si, zatímco polykal kus kuřecího masa. Nemohl jsem s tím nic dělat a tak jsem se vydal dál. Později to ale ohlásím.

Po dni jízdy na východ jsem konečně narazil na stopy nasvědčující tomu, že tudy šla nemalá skupina lidí s dobytkem a vězni. Slezl jsem z Neiho a poklekl u jedné ze stop. V měkké půdě byla poměrně dobře zřetelná, ale stará bezmála dva dny. Jestliže se nikdo z nich nevracel, aby neudělal další stopy, mohlo jich být celkem asi čtyřicet. Některé byly od žen a dětí, kteří na sobě neměly boty. Dobytkem bylo několik krav a jeden kůň, který na jednu nohu nedošlapoval úplně. Nejspíše byl raněný. Nebyl čas ztrácet čas a tak jsem se opět vyhoupl na hřbet jelena a pobídl ho kupředu.

Uplynulo několik hodin a stopy vedly pořád dál a dál. Nikam neodbočovaly, nijak se neměnily. Na severních pláních Sardského království stále pokračovaly východně. Po další jízdě jsem si všiml, že několik stop odbočuje vpravo, směrem do lesa. Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat a jestli má nějaký smysl následovat ty čtyři lidi, kteří se odpojili.

Mlha se zvedla ze země a z ní ladně vyletěla bílá okřídlená bytost. Ve vzduchu udělala otočku a přistála hned vedle mě. Otřepala a protáhla přední nohy, pak zívla a s ušima ve střehu se na mne podívala. Pak vesele štěkla, postavila se na zadní a začala mi oblizovat obličej. Hlasitě a šťastně při tom vrčela. ,,Frushi! Kamaráde.. Taky tě rád vidím," poplácal jsem ho po šíji. Odpovědí mi byly další sliny. ,,No ták.. nech toho," smál jsem se a doufal, že přestane. Neochotně poslechl a jako vycvičený vlk si sedl a čekal, co se bude dít. Zamával křídly a já pochopil, že bych měl začít. ,,Z téhle cesty vybočují stopy čtyř lidí. Potřeboval bych, aby jsi je sledoval a pak mi dal vědět, co měli jejich majitelé v úmyslu. Já budu zatím pokračovat tudy," ukázal jsem na východ. Štěkl, postavil se, sklonil hlavu a začal čenichat. Na vlka byl nějak moc přerostlý, uvědomil jsem si s úsměvem a úctou k jeho smyslům a dál ho sledoval. Otočil se na mě, štěkl a vyrazil jako blesk směrem k lesu, stále sledujíc stopy.

***

Slunce už zapadlo, když jsem si dopřával misku teplého zeleného čaje. Oheň nedělal problém, protože jsem se nacházel za kopcem a v noci kouř stejně není vidět. Usrkával jsem další doušek toho úžasného nápoje, když jsem za sebou uslyšel kroky, pak začenichání a další kroky. Ohlédl jsem se, ale ve tmě jsem nic neviděl. Neměl bych koukat do toho ohně, uvědomil jsem si. Čenichání ustalo a kroky s nimi. ,,Kde vězí ten Frush?" zeptal jsem se nahlas, jako bych očekával odpověď. Odpovědí mi bylo zlostné zavrčení, přicházející ze tmy. Něco tu ale bylo špatně.. tohle nebyl Frush. Okamžitě jsem se postavil na nohy a sáhl za sebe pro luk, položený dál od ohně. Ve vteřině jsem nasadil tětivu a do ní založil šíp. Ve stínu noci jsem zpozoroval dva páry očí. Vražedně na mě zíraly.

Neiho jsem poslal do Eorsu, aby si odpočinul a tak jsem tu byl sám. Byl jsem tu jen já a dva psi přímo přede mnou. Jeden na mě vystartoval a já pouze uhnul jeho útoku. Na krku mu visel trnitý obojek. ,,Lovecký pes. Někde musí mít pána," přemýšlel jsme nahlas.. a rozhodně jsem se nemýlil. Zpoza kopce se ozvaly hlasy a zanedlouho jsem uviděl čtyři muže. Dva z nich měli dlouhé luky a ostatní drželi orezlé meče. Vláčeli za sebou dva srnce a se mnou zjevně nepočítali. Když si mne všimli, stáhli si z ramenou luky a chtěli po mně vystřelit. Byl jsem rychlejší a jeden z nich si ve vteřině držel šíp s gryfiními pery u stehna. Z rukou mu vypadl luk, ale ten druhý ničema vystřelil. Zachránil mne jeden z loveckých psů, který po mně skočil a dostal se tak mezi mě a šíp. Pes padl mrtvý k zemi.

Když jsem mířil na dalšího, zaútočil druhý pes a zahryznul se mi do ruky. Pustil jsem luk, vytasil dýku a psa podřízl. Bylo mi ho líto, ale musel jsem se nějak bránit. Právě, když jsem si držel krvácející ruku, uslyšel jsem výkřiky z kopce. Bolestivé výkřiky, po kterých se hnal mráz po zádech. Jednoho z nepřátel uchvátily v temnotě mocné drápy a dalšího ostré tesáky. Tvor skočil po posledním a když ten padl na záda, upustil svůj meč a snažil se ze sebe toho obrovského vlka setřást. Nebylo mu to nic platné. Bílý vlk mu stál na prsou a vrčel do obličeje. Jedno oko zelené a to druhé modré. Modré oko neprostupně pozorovalo tu malou bytost, která se snažila ublížit jeho pánovi. Nejevil žádné známky slitování. Sršela z něj oddanost a síla. Ačkoliv byl vlk rozjívený a posedlý vztekem, tomu muži pod sebou nezkřivil ani vlas.

Přispěchal jsem k němu, vytáhl svůj Dračí Dráp a přiložil ho lovci pod krk. Chystal se odporovat, ale pak si to rozmyslel při pohledu na vrčící tlamu nad ním. Frush z něho slezl a jeho kořist se zhluboka nadechla.

,,Co jsi zač a proč na mně střílíte?" ptal jsem se ho klidným, ale pevným hlasem. Muž mi plivl do tváře a pokusil se mi chytit ruku se zbraní. Přitlačil jsem ostřím na jeho krk a on dal ruce od sebe. Zopakoval jsem otázku. Nejprve hlasitě polkl a pak začal: ,,Ty jsi ten hraničář, pro kterého poslali k Beristlii!",,Kdo ti o mně pověděl?" pokládal jsem jednu otázku za druhou. Nekompromisně. ,,Bylo nám to řečeno naším vůdcem, když nás posílal na lov, vážený pane. Měli jsme počkat několik dní a pak vyrazit za tebou.. a popřípadě tě zlikvidovat," ztěžka polkl. ,,Očividně se Vám to nepovedlo.. Odkud věděl, že jdu za vámi?" přimhouřil jsem oči a pozoroval ty jeho. Bezděky jsem přitlačil ještě víc a po jeho krku začal stékat malý pramínek krve. ,,Netuším, máme namířeno k Doranellu," ve chvíli, kdy to dořekl, bleskurychle sáhl za opasek a tasil dýku. Pohybu jsem si všiml a tak má zbraň skončila v jeho srdci.

Vyčistil a obvázal jsem si ruku, sbalil jsem si všechny věci a přivolal Neiho. ,,Jedeme dál na východ," pravil jsem a jelen vystřelil kupředu. Frush se vznášel nad námi a hleděl do dáli, jestli neuvidí větší skupinu lidí. Tedy skupinu banditů.

***

Po půl druhého dne se konečně v dáli objevila ta skupina. Právě vyplenili malou vesničku. Přemýšlel jsem, co udělat.. a pak mě to napadlo. Hádal jsem, že tam chvíli zůstanou. Moje domněnka byla správná, jak se ten večer ukázalo.

Vyčkal jsem za hřebenem kopce, dokud nezapadlo slunce. Vzal jsem si s sebou jen zbraně a krabičku s první pomocí, která mně osobně je hodně užitečná. Vše ostatní jsem nechal u Neiho a pak se ve stínu noci vydal k malé vesničce, vzdálené necelou půl míli. Obloha byla zatažená a tak nebylo moc dobře vidět. Ve vesnici svítila světla, ale já hledal nějaké hlídky. Motal jsem se kolem vesnice a napočítal jsem jich šest. Vesměs jen seděli a zírali do tmy. Objevil jsem velkou mezeru mezi nimi a vtlačil se dovnitř. Uprostřed vesnice bylo malé náměstí, kde byli přivázány ženy a děti. Venku byla poměrně zima a tak se všichni choulili k sobě.

Pomalu jsem se přikradl k největšímu domu ve vesnici. Tam určitě bude ten jejich vůdce, říkal jsem si. Dveře byly samozřejmě zamčené zevnitř a ta jsem se ohlížel po jiné cestě. Naštěstí bylo okno v druhém patře otevřené. Vyšplhal jsem po trámu k oknu a vklouzl dovnitř. Pod oknem spalo nejspíše služebnictvo, nebo otroci. Byli přivázaní řetězem posteli, na níž spal mohutný chlapík. U postele měl připravený meč, kdyby byl třeba. Když jsem překročil otroky, pomalu jsem se přibližoval k tomu hromotlukovi. Přejel mi mráz po zádech, když jedno prkno pode mnou zavrzalo.. nakonec jsem se k němu ale dostal. Vytáhl jsem svou dýku a přiložil ji ke krku toho chlapa. Mohl jsem ho podříznout, ale neudělal jsem to.. místo toho jsem ho vzbudil.

,,He!" hekl hromotluk a pokusil se mne setřást. Já jsem pouze přitlačil dýkou na jeho holou kůži a on zmlkl. ,,Jak se opovažuješ napadat mě.. vůdce všech lidí v týhle vesnici?" ptal se mě. Já pouze přitlačil ještě víc a on pocítil, jak mu malé drobné kapičky krve stékají po krku dolu a tvoří úzký rudý pramínek. ,,Otázky pokládám já!" varoval jsem ho a malinko uvolnil dýku. ,,Jak jste se dostali do města Ranix?" Mlčel. Udělal jsem mu další malou rýhu na krku. Pokusil se mě chytit jeho mohutnými prackami, ale já naštěstí stihl uhnout a znovu přitlačit dýkou. ,,Tak bude to?!" řval jsem mu do ucha. Jedna žena u okna se vzbudila a nevěřícně zalapala po dechu. ,,Ten tlusťoch z vedení nás pustil dovnitř. Dobře jsme mu zaplatili a on řekl, že si můžeme vzít cokoliv jen uneseme. Odvolal stráže a my tak mohli dovnitř," přiznal nakonec. Neváhal jsem ani chvíli a praštil jsem ho jílcem do spánku. Obrátil oči v sloup a upadl do bezvědomí.

Svázal jsem ho a pak pomohl otrokům utéct. Navedl jsem je k místu za hřebenem kopce. Při cestě jsem musel zabít 4 lidi, kteří se potulovali městem a kopali do zajatců. Nakonec jsem osvobodil všechny a poslal je zpět do města. Mezi tím jsem přemýšlel o všem, co se stalo.

***

Svázaného hromotluka jsem před svítáním dotáhl za hřeben kopce. Naneštěstí si mě všimli jeho kamarádíčci a vydali se za mnou. Stál jsem na kraji rozhodnutí. Měl jsem se jich zbavit.. Netrvalo dlouho a já stál na hřebenu s lukem a plným toulcem. ,,Složte zbraně!" křičel jsem, ale oni jako by mě neslyšeli. Když byli blíž, zkusil jsem to znovu.. opět žádná odpověď. Natáhl jsem luk se založeným šípem v tětivě a prostřelil tomu nejbližšímu nohu. Ale stále se blížili. Prostřelil jsem lýtko dalšímu a třetímu ruku. Náhle přiletěl šíp, který nepatřil mně. Jeden prolétl nade mnou a druhý mě trefil do zad. Okamžitě jsem se otočil a to v okamžiku, kdy oba lučišníky cupoval Frush na kusy. Zavolal jsem si ho k sobě a poslal přes hřeben k vesnici. Sám jsem si mezi tím vytrhl šíp ze zad a narychlo to ošetřil.

Frush se na hřebenu kopce zastavil. Rozpřáhl křídla a mohutně jimi zamával, přičemž se postavil na zadní. Všichni lupiči se náhle zarazili. ,,To je ON!" křičeli na sebe.Sklopili meče, palcáty a sekery. ,,Zpátky! Zpátky!" křičeli jiní. ,,Bílý Přízrak!" slýchal jsem od nich, ale naprosto to nechápal. Polovina se rozutekla a polovina padla na kolena a odkládala zbraně. ,,Bílý Přízrak?" ptal jsem se v duchu Frushe. ,,Dlouhá historie," odpověděl prostě.

Pochytal jsem všechny, které jsem našel, a svázal je dlouhým lanem. Pak je několik dní táhl do Beristlie a předhodil královně. Včetně hromotluka. Naneštěstí někteří z lupičů padli.. mezi ně patřili i 3 děti, kteří zemřeli mou rukou. Doteď nerozumím tomu "Bílému Přízraku". Nicméně o zkorumpovaném starostovi jsem okamžitě podal detailní hlášení. Snad s tím bude město něco dělat. Mise tedy byla poměrně úspěšná.. na rozdíl od mých minulých.

,,Myslím, že už nadešel čas," šeptal jsem Frushovi do ucha. Nevěřícně se na mě podíval a sklopil uši. ,,Budu v pohodě. V nejhorším případě se mu vzdám a on mě nechá," hladil jsem ho v kožichu a usmíval se na něj. Frush klepl ocasem, postavil se a protáhl. Poté mocně zamával křídly a posadil se. ,,Jen se do toho pusť," kýval jsem na něj. Frush se podíval na nebe, hluboce se nadechl a začal výt svou krásnou melodii. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se ozvalo stejné zavytí. Bylo vzdálené a tiché, ale bylo tam.

Naposledy jsem si klekl před mohutný dub. Půda pod ním byla celá pokrytá simbelmynií, rostlinkou s celoročně bílými květy. Rostla na prolité krvi vsáklé do země. Ani tady to nebyla výjimka. Pod těmi silnými kořeny byla uložená má nevlastní matka- žena, která se o mě celý můj život starala. Byl to hrob, který jsem kdysi vykopal spolu s bratrem. Zemřela na otravu krve kvůli rezavé dýce, jíž jí Ashton bodl do ramene v den, kdy původně zemřel můj otec.

Po několika minutách klečení jsem se zvedl a vyhoupl se na svého věrného okřídleného přítele. Pohladil jsem ho po šíji a poplácal po krku. Frush se rozeběhl a po chvíli se vznesl.

***

Přistáli jsme kousek před mou bývalou vesnicí. Byla celá vyhořelá a nezbylo tam nic, než základy. Na náměstí jsem z Frushe sesedl a rozhlížel se kolem. Tolik vzpomínek. Tolik bolesti.. Raději jsem se zaměřil jen na svůj úkol. Frush se prohnul v zádech, zaklonil hlavu a opět hlasitě a pronikavě zavyl vyzývavou vlčí píseň. Ihned na to nastražil uši, protože se něco blížilo. Pohybovalo se to ve stínu měsíce a mrštně to přeskakovalo z temnoty do temnoty. Já jen na chvíli zvedl hlavu k nebi a v tom okamžiku uviděl ta černá křídla prolétající bestie.

***

,,Ahoj Jasy," pronesla postava seskakujíce z té černé vrčící bestie. ,,Bratře," usmál jsem se na ní a přistoupil blíž. Nastavil jsem pravou ruku a stiskl jeho předloktí, přičemž on mně udělal to samé. Byl o hlavu vyšší než já. Tvář mu halil bronzový plnovous a jeho čistě modré oči mrazivě hledaly všechny chtěné odpovědi v těch mých. Oblečený byl celý v černém. U pasu se mu houpaly dva meče. Jeden z nich zabalený do plátna, aby se nepoškodil. ,,Říkal jsem ti, Jasy, aby jsi mě nevolal do doby, než budeš dost silný na to, aby jsi to udělal." ,,Já vím, co jsi říkal, bratříčku, ale nešlo to jinak. Budu to muset zkusit," culil jsem se na něj jak nevinné sluníčko.

,,Tak se do toho pustíme.." neváhal, sundal dlouhý černý plášť, odhodil ho stranou a vytasil svůj obouruční meč, jenž svíral pouze jednou rukou. Měl dost síly na to, aby zvládl i dva takové meče. Nastavil meč před sebe a namířil ho na mě. Byl dlouhý a těžký. On si s ním ale hrál jak bezstarostné dítko s krutým zkroceným hadem. Neváhal jsem a také odhodil plášť stranou. Vytáhl jsem jeden ze dvou svých mečů z pochvy, natočil se k bratrovi levým bokem, nakročil si levou nohou dopředu a přesunul tak těžiště na tu pravou. Jímal jsem jílec meče oběma rukama na úrovni pravého ramene a se vodorovnými lokty. Soustředil jsem se jen a jen na protivníka před sebou. Kývl jsem a boj započal.

***

Vyrazil proti mě bleskurychlým výpadem. Odklonil jsem mu meč levým obloukem a pak pravou střechou ťal po jeho hlavě. Prostě a jednoduše se sklonil. Zaútočil mi na přední nohu. Já se bezděky pousmál, zvedl přední nohu a vší svou váhu jsem mu dupl na meč. Ten se zaryl do země, ale s hraničářem přede mnou to ani nehnulo. Jako pírko vytáhl meč zpod mojí nohy a nakopl mě do břicha. Zakolísal jsem a zalapal po dechu. Bylo to skoro, jako by mě kopl kůň. ,,Kde je tvoje síla? Neříkal jsem ti, aby jsi se neuk.." přerušil ho můj útok z pravé otočky, směřovaný na jeho bok. Bez problému ho vykryl. Zasypal mě pak pěti rychle za sebou jdoucími údery na všechny možné části těla.

Se zrychleným dechem jsem se ubránil všem přicházejícím nebezpečím. Udělal jsem několik kroků zpět, ale narazil jsem do zdi, které jsem si předtím nevšiml. Byl jsem v pasti. Co teď? Co mám dělat? Jak se odtud dostanu? pokládal jsem otázky sám sobě. Bratr toho využil a přiskočil ke mně. ,,Jsi stále stejně slabý, nezasloužíš si ho," usmál se na mě a přistoupil blíž. Pokusil jsem se o výpad na jeho břicho, ale byla to jen chyba. Uhnul a z boku mi meč odklonil. Dostal se ke mně tak blízko, že jsem musel meč upustit, protože mi byl k ničemu. On vytáhl zpoza opasku dýku a meč odhodil za sebe. Držel ji čepelí dolu. ,,BUM!" dopadla jeho pěst do mojí tváře. Další rána do břicha. Další do žeber a ještě jednou do obličeje. Beznadějně jsem se, zády ke zdi, snažil blokovat jeho údery, ale bylo mi to naprosto k ničemu. Jeho modré oči svítily jako polární záře. Byl tak silný.. a tak nedobytný.. zasypával mě ránami a každá z nich bolela jako kopanec od koně. ,,Vzdej se a nechám tě jít," navrhl, ale já jen zavrtěl hlavou. Chytl jsem mu ruku a praštil ho do břicha. Bylo to, jako bych praštil do kamene. Bratr se usmál, na oplátku mi také chytl ruku a úderem na žebra mi dvě zlomil.

***

Další rány si našli svůj cíl. ,,Stěny se okolo tebe svírají jako kotec, kam zavřeli divokého tvora," ozval se mi v hlavě ten děsný hlas. Pálili mě, mučili, smáli se tomu. Všechno jsem si vybavil. Tu bolest. Tu beznaděj, když jsem padl do jejich rukou. Stříleli do mě, bodali mě noži, bavili se tím. Bestie..

Podíval jsem se na svého bratra. Neměl ve svých modrých očích slitování. Pozvedl dýku a chystal se mi ji přiložit pod krk. Srdce se mi rozbušilo jako bych několik minut sprintoval. Zorné pole se mi zúžilo. Z mého levého oka, zeleného, začaly téct slzy. Cítil jsem to. Viděl jsem to v odrazu nablýskané čepele dýky. Byl jsem to já. Náhle se mi z oka spustila krev a smíchala se se slzami. Mé oko v tom odrazu nebylo zelené. Bylo modré stejně jako to pravé. Viděl jsem, jak jemně září a v nich se blýskaly zlaté žilky. Černá krev se řinula po mé tváři a po chvíli se z ní oddělily malé pramínky, které se samy od sebe začaly rozutíkat do všech stran po mém těle- nahoru, dolu, do stran- během sekundy se na mém těle objevily podivné znaky. Zde končí vše, co si pamatuji.

***

Další vzpomínky mi říkají, že jsem stál nad svým bratrem s napřaženým mečem v pravé ruce ruce.levá mi volně visela vedle těla a na pravou nohu jsem nedokázal šlápnout. Ani pravé rameno jsem nedokázal zatáhnout kvůli prsnímu svalu. On ležel na zemi a všude po těle mu tekla krev. Všude měl modřiny a podlitiny. Dýchal mělce a svíjel se bolestí. Nedokázal ani mluvit. Na krku měl obtisk ruky, jako by ho něco škrtilo. Když jsem si to uvědomil, okamžitě jsem zahodil meč daleko do trávy. Klekl jsem k němu, ale on se odsunul a lapal po dechu. ,,Nech.. pros.. už ne..," odsunoval se dál a dál ode mne. ,,Co jsem to provedl? Co se ti stalo? Proč?.." do očí se mi řinuly slzy. Přibelhal jsem se blíž k němu. Očividně už jsem byl v pohodě, protože se nevzpouzel. ,,Proč.. proč jsi mi neřekl dřív, že se ti tohle děje?" ptal se bolestivě bratr. Ta černá Bestie mezi tím přišla až za mě a dýchala mi na krk. Byl to bratrův okřídlený vlk. Takový, jakého má každý z našeho rodu. ,,Myslel jsem, že to víš," skoro jsem až brečel. ,,Kdybych to věděl, nenechal bych tě se mnou bojovat a něco bych s tím udělal," zasmál se a odkašlal krev. Černý vlk přišel k ležícímu bratrovi a lehl si vedle něj. Bratr na něj kývl. ,,AAAAAHHhhh!" zařval najednou. Jeho zlomená ruka se mu narovnala a jeho bodná rána na břiše se zocelila*

***

,,Hádám, že jsi asi vyhrál, Jasy," zasmál se, když mi šil sval na noze. Ještě teď jsem to nechápal.. on se prostě uzdravil. Během chvíle.. Jak to udělal? Netuším ani teď. ,,Promiň mi to.. prosím," žadonil jsem. ,,Nic se neděje. Jsem v pořádku, ale ty jsi si utrhal asi šest svalů. Tak klidně lež a nehýbej se," smál se na mě, ,,hádám, že ti můžou oči i zezelenat. Ale asi nebudeš mít takovou sílu.. jen velký dar magie." Přikývl jsem, ,,ale nese to velké následky na mém těle." ,,Bodeť by ne, když tě to chce mrtvého," uculil se, ,,pamatuješ si, jak jsi byl v tom posmrtném životě? Tehdy jsi zůstal mezi životem a smrtí. Jak jistě víš, náš rod ovládá magii darovanou přírodou.. ale až po smrti. Živému se to nikdy nepovedlo. Ale ty nejsi živý. Nejsi ani mrtvý. Jsi duševně pořád mezi těmito dvěma světy. Proto máš každé oko jiné. To ale, jak asi správně hádám, víš." Přitakal jsem. ,,Jak se mi to stalo?" ptal jsem se na ty utrhané svaly. ,,To ta síla. Asi si to nepamatuješ, ale přišel jsi k ohromné síle, kterou využívají muži z našeho rodu. Ty na ni ale zatím nejsi stavěný. Tvoje tělo to nevydrželo a když jsi mě praštil vší silou, utrhl se ti prsní sval. A to ostatní si domysli sám. Zkrátka.. magie tě chce mrtvého a to druhé zase živého."

***

..Něco pro tebe mám," pravil a podal mi jakýsi meč zabalený do plátna a zastrčený do pochvy. ,,Rodinné dědictví, určené tobě.. Hádám, že asi věděli proč. Patřil otci," dodal. Uchopil jsem meč oběma rukama a přitáhl ho blíž k sobě. Byl těžký. Odmotal jsem plátno. Černou kůží omotaný jílec bylo to první, co na mě vykouklo. Hruška byla zdobená runami a její střed byl pozlacený. Vytasil jsem meč z pochvy a pozorně sledoval ostří. Všude byly jakési znaky a písma. Jakmile jsem uchopil meč do ruky, abych ho potěžkal, ozvalo se zaskřípání. Kolmo z čepele se hned vedle ostatních znaků objevilo modré světlo. Malý proužek světelného kužele začal jezdit po čepeli. Podíval jsem se na to a stálo tam starými runami napsáno: ,,Jasuo Mahtar" ,,Já mám druhé jméno?" ptal jsem se bratra. ,,Ne, to je tvůj titul ve tvém městě," usmál se. Meč byl úžasný a jak jsem zjistil, byl tam takto podepsán každý, komu byl meč dán. Úplně na konci hrušky meče bylo jméno kováře, jenž ho ukoval. Byl dokonale vyvážený a záštita nesla jméno rodu. I ostří bylo ostré jako břitva. Nikde ani známka rzi.

,,Tohle ti pomůže, mělo by to spojit tvoje schopnosti, aby ti neubližovaly a aby byly v rovnováze," řekl bratr a ukázal na meč, zatímco nasedal na svého černého společníka, ,,snad se uvidíme co nejdřív. Nepřežeň to!" Ani to nedořekl a už byl skoro pryč. Já se vydal s mečem zpět do Beristlie.

,,Už je čas," zhluboka jsem se nadechl a prokřupal si těch pár zatuhlých obratlů. Už několik dní jsem se připravoval na dlouhou cestu přes oceán. ,,Bude to dlouhá cesta," poznamenal jsem s obličejem v cestovní brašně. Frush si mě nechápavě prohlédl a chvíli na to si začal olizovat.. stehno. ,,Ale notak! Musíš to dělat zrovna teď? Vždyť jsem tě předevčírem koupal.." zavrtěl jsem nechápavě hlavou a zasmál se. ,,Meče, chleba, sušené maso, koření, oplatky, voda, zbytek kachny, co jsem měl k obědu, brambory.. a další zásoby.., luk, šípy, dýky, náhrdelník.. kde ho mám?" na chvíli se mi zježily všechny chlupy na zádech a nepříjemně ve mně zamrazilo, než jsem si uvědomil, že jsem ho držel v ruce. ,,Dobře, myslím, že jsme připraveni," zapískal jsem a k noze se mi přiřadil Levi, kterého jsem každým dnem poctivě cvičil. Už jsem se pro něj stal i prioritou, takže si nedělal, co chtěl, a při výletech se držel u mně místo toho, aby očichával každý sloup, lampu a strom. Do dveří se mi nacpala i Lilith. ,,Já zapomněl, že oba reagujete na stejné zavolání," plácl jsem se do čela, když se ke mně snažila protlačit skrz futra. ,,Mazej ven!.." gestem jsem ji odehnal a ona vycouvala zpět na verandu.

Když bylo vše naložené na koni, prošel jsem naposledy rychle celou chatu a všude pozavíral okna. Už jsem odcházel, když jsem si všiml koutkem oka knihy, která ležela na stole před krbem. ,,Na tebe bych málem zapomněl," uculil jsem se na neživý předmět a opatrně ho vzal do rukou. Zabouchl jsem za sebou dveře, speciálním fíglem jsem zamkl (nemohu říci detaily) a s Lilith a Levim v patách jsem vyrazil k městu. ,,Ještě se musíme zastavit u dědy," povzdechl jsem si a Lilith odevzdaně zaržála.

,,Nešourej se tak.." zasmál jsem se klisně, která si ze všech sil snažila udržet svou hrdost.. pod tou tíhou nákladu se jí klepala kolena. Věděl jsem ale, že bude v pořádku. A navíc by si nenechala pomoci.

Zastavili jsme se před dvoupatrovou chatou. Přešel jsem ke dveřím a ještě se otočil na svého koně a psa. ,,Ty čekej," ukázal jsem na psa, ,,a ty vydrž, hned budu zpět," omluvně jsem pohlédl Lilith do očí a zmizel v domě. Děda už na mě čekal s nově ušitým pláštěm, určeným pro Arinskou zemi. Podle průzkumníků tam mají všude louky, pastviny a víceméně suchou trávu, což, jak jsem se dozvěděl později, není úplně tak pravda. Pro případ, že by tam nebyl sníh, mi tedy dal žlutavý plášť se zelenými fleky. Slušně jsem poděkoval, zaplatil.. i když značně protestoval.. a vyběhl jsem na ulici, kde na mě čekali společníci.

Po půl hodině jsme prošli jižní bránou. Směřovali jsme k městu Korisa. Právě po půl druhé hodině cesty se zatemnila obloha a na nás začaly padat různě tvarované vločky sněhu. ,,Musíme si pospíšit, aby nám nezamrzlo moře," pousmál jsem se na Lilith a stáhl jsem z ní obrovskou cestovní tornu, kterou jsem si upevnil na záda, abych jí alespoň trochu odlehčil. Vděčně pohodila hlavou a já nemohl, než se usmát. Levi si pobíhal ve smyčkách daleko před námi.. nová krajina, nové pachy.

Když začalo zapadat slunce, utábořili jsme se pod skalním převisem kousek od cesty. Sundal jsem veškerý náklad z klisny, vytřel ji do sucha vyschlou slámou a nechal ji, aby se popásla. Přemýšlel jsem, jestli rozdělám oheň. Byl jsem unavený a tak jsem si na to přemýšlení lehl.. okamžitě se mi povedlo usnout.

Ráno jsem se probral s cuknutím. Vyskočil jsem na nohy a vytasil meč od pasu. Lilith na mě koukla jako na debila a Levi se převalil z břicha na bok. Právě svítalo. ,,Takhle bych neměl usínat. Co kdyby nás někdo napadl?" řekl jsem si sám pro sebe, ale Lilith pobaveně zaržála a párkrát přešlápla, jako by říkala: Neboj, já bych je odtud vykopala!

Očividně nám nehrozilo žádné nebezpečí a tak jsem zasunul meč zpět do pochvy. ,,Samozřejmě.. o tom není pochyb," zakřenil jsem se na ni, dojedl kachnu a další půl hodinu klisnu nakládal věcmi, které jsem den předtím pracně sundaval.

***

Cesta nám trvala tři dny, než jsme konečně dorazili do našeho cílového města. Prošli jsme hlavní ulicí až na konec a dostali se tak k molu, kde už nás napjatě vyhlížel vysoký svalnatý chlap.. snad dokonce i vyšší než Ashton. U pasu se mu houpala šavle a jeho pravou ruku pokrývalo nespočet jizev. Tvář hladce oholenou a vlasy svázané do copu. ,,Je vše připraveno?" povytáhl jsem zvědavě jednoho obočí, zpod hluboké kápě, na toho holobrádka. ,,Ale samozřejmě. Pojďme, pane Jasuo," přitakal, chytl Lilith za ohlávku a dovedl ji po molu až na loď, kde z ní posádka sundala náklad a odvedla ji do podpalubí. Do té doby jsme ani jeden na lodi nebyli, tak jsme nevěděli, co můžeme čekat. Levi si samozřejmě musel jako první označkovat ten největší stěžeň, který v přístavu našel- na naší lodi.

Prošel jsem palubu, jestli je všechno tak, jak má být. V lodích jsem se absolutně nevyznal a tak jsem v podstatě jen chodil a prohlížel si tu krásnou tesařskou práci. Vyšel jsem z podpalubí a kývl na kapitána, který ihned rozdal rozkazy. Pár svalnatých chlapů se chopil lanoví, další odvázal loď a ostatní usedli k pádlům. ,,Draci se k nám přidají, až proplujeme kolem majáku," oznámil mi holobrádek a zmizel hned po tom, co mě poplácal po rameni.

A vskutku. Jak řekl, tak se stalo. Kousek za majákem na nás ve vodě čekali dva draci. Očividně tam nebyla nějak extra velká hloubka, protože tam stačili. Všichni naskákali do vody a pomocí postrojů, které jsem ,,zkontroloval", zapojili draky. Promočení jako slepice se pak vydrápali zpět na palubu a stáhly plachty, které, jak jsem pochopil, by nás jen zdržovaly. Byl jsem právě u Lilith v podpalubí, když se celá loď posunula tak prudce, že jsem se musel chytit jednoho z trámů. Vystřelili jsme jako šíp na dlouhou cestu přes oceán.
Mohou mít psi mořskou nemoc? To je dobrá otázka.. ale podle toho, jak se Levi choval, bych řekl, že mohou. Nebo jenom něco špatného snědl.. ale to by musel být fakt humáč.

***

,,Co asi jedí draci?" ptal jsem se sám sebe, když jsme povolovali lana, která držela draky u lodi.. nebo loď u draků? Drak napravo se okamžitě vrhl po rybách, které plavaly u hladiny. A hned jsem měl odpověď na svou dlouho nezodpovězenou otázku.

***

Asi 3 dny od vyplutí jsme vjeli do silné bouře. Draci vypadali v pohodě, ale naše loď pod vlnami dost sténala. Lilith jsem musel v podpalubí uvázat k trámům, aby to s ní neházelo. Chlapy vylévali vodu z lodi pomocí kyblíků, podpalubí se uzavřelo, aby se nevyplavilo a všichni se modlili, aby se něco neporouchalo. A právě, když všechno vypadalo, jako by to ustalo, ozvalo se hlasité lupnutí. Levé tažné lano se přetrhlo někde ve třetině. Na lodi vypukla panika. Draci nás však ujišťovali, že i jeden dokáže loď v pohodě utáhnout.

Levi se zahrabal do kotevního lana a odmítal vylézt. Inu.. nechtěl bych být námořníkem, který pak bude rozmotávat lano, kam se schoval pes s mořskou nemocí a žaludkem na vodě.

***

Další den jsme se všichni probudili- stále na lodi. Nějakým způsobem jsme znavení usnuli. Drak s přetrženým lanem létal kolem nás v kruzích. Nebe bylo opět modré jako mé pravé oko. Neměli jsme možnost z draka postroj sundat a tak musel přežít s tím, že za sebou táhne dvacet stop dlouhé konopné lano. Napadlo mě, že by šlo navázat na roztržený konec, ale na to bych potřeboval čas.. a hlavně oba konce lana- ani jedno bohužel nebylo k dispozici.

Ten den nám také došlo sušené maso a celý zbytek cesty jsme tak museli žít na sucharech a syrových rybách z moře.

***

Předposlední den mě napadlo, že bych si mohl rybu opéct. Využil jsem jedno z náhradních prken v podpalubí. Vzal jsem kovové háčky z prutů a přidělal je k prknu, které jsem pak na nějakou dobu ponořil do vody. Nakonec jsem na háčky pověsil vylovené ryby a nechal volného draka, aby je při průletu mírně oflamboval. Trvalo nám další hodinu, než jsme s drakem našli nejvhodnější polohu prkna. K večeři se podávaly placky s dozlatova opečenými tuňáky. Lilith dostala opět příděl ovsa. Levi šel pak zase krmit rybičky.

***

Všichni jsme byli unavení, smradlaví, pochroumaní a bolaví, když jeden z členů posádky zaječel: ,,Země na obzoru!" Všichni jsme byli na nohou a nakláněli se přes zábradlí, abychom viděli to, co ten (už dvoudenní) úchyl na stěžni.

Všichni jsme byli nahrnutí u zábradlí na přídi naší skromné kocábky. Před námi se rozlévala dlouhá písčitá pláž. Za ním se tyčila vysoká skaliska a napravo od nás koukaly z vody dlouhé masivní útesy. Draci svou práci odvedli na výbornou. Teď bylo potřeba je uvolnit. Kousek od břehu jsme tažné lano jednoduše přeřízli, protože nikdo nebyl dost trpělivý, aby rozvázal uzle, které držely jako zkamenělé. Loď okamžitě zpomalila.. Dost na to, abychom mohli vyhodit kotvu, což byla taky velká zábava, protože jsem to byl já, kdo musel sahat na lano, kde se ještě pár dní zpět schovával pes s mořskou nemocí. Mám pocit, že mi to udělal naschvál, protože se na mě celou dobu díval s lehkým úšklebkem a neposedným ocasem.

Vyhodili jsme kotvu z lodi a já hned zvažoval, že skočím za ní, abych se opláchl od Leviho oběda. ,,Co jsem ti udělal?" ptal jsem se chlupáče. Ten ale jen s radostí, že jsme zastavili, běhal po palubě a motal se pod nohy všemu, co pospíchalo. Posádka mezi tím vším připravila čluny a naložila do nich vše, co bychom mohli na souši potřebovat. Zbytek zůstal na lodi. Už jsem se chystal nastoupit do člunu, když jsem zapískal a přiběhl Levi. To by nebyl až takový problém- ten přišel pět vteřin po něm- z podpalubí. ,,Jak dostaneme toho koně na břeh?" zeptal jsem se jen tak mimochodem jednoho z mužů. Zůstal na mě jen blbě zírat, jako bych mu právě řekl, že je tráva zelená a přitom je jeho vous černý. ,,Omluvte mne na moment," pronesl, když se konečně vzpamatoval z mé otázky a odběhl za kapitánem.

Přiběhl se spoustou prken, hřebíků a kladivem, které bylo velké asi jako jeho hlava. Chtěl jsem mu pomoci, ale nedal si říct. Modlil jsem se tedy, aby mu to kladivo nespadlo na nohu nebo mého psa, který furt vesele trajdal po palubě. Sám ubouchal provizorní kladku na boku lodi a pak obvázal Lilith lany. Kotva se zvedla a loď se na vlnách přiblížila blíž ke břehu.. tou už jsme ale šoupali kýlem o písčité dno. ,,Tady to bude muset stačit," zařval na mě kapitán od kormidla tak hlasitě, že jsem ještě chvíli slyšel pískání v uších. Přikývl jsem ale a pomohl mužům spustit Lilith do vody, stále trochu dezorientován kapitánovým hlasem. ,,Zbytek bude muset doplavat," řekl jsem si spíše sám pro sebe. Ve vodě jsme ji odpoutali a ona se bez problémů dostala na břeh. Kdo z ní ale pak bude drhnout tu zaschlou sůl? Samozřejmě.. já.

***

Na souši sebou mrskla na zem a začala se válet v tom bělavém písku. ,,Super.." povzdechl jsem si a v duchu se zasmál. Posbíral jsem své věci a nalodil se do nemalého člunu u boku lodi. ,,Jdeme na to," přikývl jsem na posádku a sebral Leviho, který vypadal, jako že se mu zase dělá špatně, proto jsem ho raději naklonil nad vodu, což byl velice dobrý nápad. ,,Takhle budou ty rybičky přežraný," zasmál se mi jeden z mužů a dál vesloval na pevninu.

***

Po dobré půl hodině jsem mohl konečně vyhodit psa z lodi. Lilith už nedočkavě, samozřejmě celá od písku, přešlapovala u velkého sudu, plného jablek, který před chvílí vytáhli ze člunu. Zamlaskal jsem a zavrtěl hlavou. ,,Budeš tlustá!" zakřenil jsem se na ni a jedno jablko jí vyndal. Očividně jí má slova nijak neranila, protože do mě dloubala hlavou s nadějí, že dostane další.

***

Vydal jsem se prozkoumat okolí, takže jsem nechal všechny na pláži, abych měl prostor a nemusel se starat o nikoho dalšího. Jakmile jsem se vydrápal na hřeben kopce, otevřelo se přede mnou obrovské zelené prostranství. Po lukách v dáli pobíhali divocí koně, na trávě nedaleko polehával pastýř se stádem ovcí a všude rostlo spoustu květin. V Sardu je teď možná zima, ale tady zima asi ještě dlouho nebude. Bylo to naprosto kouzelné.. jako bych dorazil do jiného světa. Nejvíce se mi ale tajil dech při pohledu na severní pohoří. Nedokážu ani říct, jak bylo vysoké. Drápalo se do nebes a vsadím se, že by dosáhlo až ke hvězdám. Vrcholky zasněžené přímo nad rozkvetlými loukami. Lesy byly po hloučkách rozsázené všude po Arinské zemi a půda tak úrodná, že by jedna sklizeň farmářovi stačila na desítky dlouhých zim dopředu. Nemohl jsem se dočkat, až o tomto skvostu zjistím více.

***