Mise Teséria

elfka

-----

Naučila jsem se nevěřit každému, koho potkám. Avšak i spousta lidí, kterým jsem věřila, mě zklamali. Oni nevěřili mě. Nestojí mi za to zůstat tady a trápit se s tím, že pro spoustu lidí jsem jen jedno ze stébel v ohromně velkém balíku slámy. "Sardo, Ellmé!" rozhlédnu se po lese. Je teprve dopoledne a v lese se válí mlha. Ti dva jsou do pár vteřin u mě. Sarda kňourá a Ellmé se mi se zapískáním usadí na rameni. Oba vědí, nač myslím. Vnímají moje myšlenky. Často mi i pomáhají je roztřídit. Sarda se mi otře o nohu a já si sednu do mechu k ní. "Vím, nechce se ti odtud, máš tu přátele" při těch slovech rukou máchnu okolo sebe směrem v les. Tam zasvítí dva páry očí, patřící také panterům. Avšak ne magickým společníkům, nýbrž svobodným šelmám. "Najdeš si jiné, stejně jako já" řeknu tiše. Existuje jen jeden člověk, se kterým se chci rozloučit. Jediná věrná kamarádka. Leo. Zvednu se. Se Sardou po boku a Ellmém nad hlavou se vydám tam, kde mám svůj domek. Je malý, ostatně, nepotřebuji větší. Vejdu dovnitř. Dýchne na mě známá atmosféra. Pocit domova. Ten pocit, který se zase chystám opustit. Ale život je změna. Do mysli mi vstoupí vzpomínka na den, kdy jsem musela opustit rodnou vesničku. Tedy, to, co z ní zbylo. Tehdy jsem neměla nic a taky to šlo. Proč by to tedy nemohlo jít teď? Nahlédnu do skříňky a vytáhnu z ní příruční brašnu, kterou nosím už pěkných pár let. Momentálně je prázdná. Ale brzy nebude. V černých jezdeckých kalhotách je mi sice trochu horko, ale nepřevléknu si je. Avšak místo kožené bundy si raději nechám přiléhavé černé tílko. Na krk pověsím náhrdelník (dárek od Leo) a na malíček si navléknu šedý prsten. Vlasy spletu do jemného copu a začnu si balit věci. Blýskající se drahokam od jednorožců, hedvábný šátek, sokolnickou rukavici od Faii... Sbalím si prostě vše, co bych mohla potřebovat, nebo co je mé. Z poličky sundám mou sponu do vlasů. Rozhodnu se jí použít jako dar. Dar pro Leo. Zaslouží si ji víc, než si myslí. A pro ni se skvěle hodí. V jejích kaštanových vlasech krásně vynikne. Jednoduchá dřevěná spona ze světlého dřeva. Lehce béžová, s tmavým otiskem tlapky vlka na pravé straně. Kdysi jsem si ji koupila na nějakém trhu, líbila se mi. Líbí se mi doteď a doufám, že se bude líbit i kamarádce. Schovám ji do kapsy a vezmu do ruky jablko. Zakousnu se do něj a vyjdu do podkroví domku. Vezmu si pár dalšího oblečení, nějaké ovoce a láhev čisté vody. Pak mě něco napadne. Domek je vlastně opravdu můj a nějaké Gardony ještě určitě najdu. Snad to bude stačit. Projdu se, pravděpodobně naposledy, po domku. Podívám se, jestli jsem na něco nezapomněla a pak za sebou zavřu dveře. Lehkým krokem jdu do stájí. Tam se chvilku procházím a pak přijdu k jednomu z boxů a pohladím černého fríského hřebce Coala. Můj vysněný kůň. Pokusím se o něj stůj co stůj zabojovat. "Dnes budeš můj" zašeptám mu přesvědčivě. Jemně přejedu bříšky prstů po jeho hlavě. Hebká černá srst mě doslova uklidňuje. Přemýšlím, za kým zajít. Kdo je zodpovědný za prodej koní, patřících celému městu? "Co myslíš? Ke komu mám zajít. Kdo mi tě prodá?" usměju se. Coal zvesela zařehtá a hrábne kopytem. Nechám Sardu zmiznout do Eorsu. Na rameně mi stále sedí Ellmé. Toho si tam ponechám. Rozhlédnu se a pak vyjdu směr hrad. Tam by snad mohl být nějaký úředník přes stáje. Jdu skrze město a potkávám spousty tváří. Známých i cizích. Většina pozoruje mého společníka. Ale to nevadí. Nemusím být středem pozornosti. Na náměstích se poflakují skupinky jak chlapců, tak dívek v pubertálním věku. Smějí se všemu okolo. Projdu kolem nich a pár chlapců se za mnou zadívá. Avšak ruce a hlasy jejich dívek je přimějí se otočit zpět na ně. V tu chvíli by mě zajímalo, kde na mě vlastně čeká ten můj? Jestli nějaký takový ve světě vůbec je. Mimoděk si sáhnu na prsten na malíčku. Od Nathana. To ale nebyl on. Nedávná hádka mě stále ještě trochu bolí ale jsem smířená. Smířená s osudem. Ten ale říká, ať jdu dál. Jak fyzicky, tak psychicky, musím si říct, když si uvědomím, že díky myšlenkám jsem se zastavila uprostřed náměstí. Zatřepu hlavou a Ellmé mě zahalí do modravé mlhy. Chce si hrát. Usměju se a on zmizí. Moc dobře vím jak to myslí. Mám ho následovat. Myšlenkami mu povím, ať jde dál od náměstí, do ulic, kde nikdo nebývá a sama se do jedné takové přemístím. V té malinké vteřině, kdy jsem v teleportačním stavu, zahlédnu ve tmě jeho matný obrys a tak vím, kam se vydat. Doleva. Doprava. A zpět. Zůstat na místě. Přemísťuji se každou chvilinku a přesto mi síly nedochází. To Ellmé mi je doplňuje. Najednou ho uvidím těsně před sebou. V teleportační stavu po něm natáhnu ruku a chytím ho do ní. Pak zase stojím na pevné půdě, před hradem. "I ty jeden, zavedl jsi mě přímo k hradu!" projdu velikou hlavní branou a vstoupím do budovy hradu. Snažím se jít tiše, ale i tak moje boty dělají rovnoměrné: Klap! Klap! Klap! V chodbách hradu je ticho, sem tam u nějaké komnaty stojí stráž ale jinak nikdo. Taky tady nejsou síně pro bydlení vznešených lidí, ale místnosti pro úřad. Procházím okolo dveří a čtu si nápisy na nich. Různé daně, poplatky ale nikde nic se stájemi. Už si myslím, že to nemůže být v to chodbě ale pak na jednich dveřích objevím cedulku s nápisem: Správa královských stájí. Před dveřmi stojí jedna stráž ale bez obtíží mě nechá, abych zaklepala. Zevnitř se ozve znuděné: "Dále." A pak ticho. Rozhlédnu se. Stráž je zdá se v pohodě a tak stisknu kliku dveří. Klapne to a otevřou se. Vstoupím do místnosti, Ellmé stále vnímavě a tiše sedí na mém rameni a Sarda se dívá mýma očima. Cítím ji ve své mysli. Zavřu dveře a hlavou naznačím úklonku. Muž v úředním obleku jen kývne: "Co jsi přejete?" "Mohu si zde koupit koně z královských stájí?" "Pokud máte dostatek financí a vámi požadovaný kůň je v obecném vlastnictví, mělo by to jít." To mi pomohlo. Trochu ironie samozřejmě. "Kterého koně máte na mysli?" hnědovlasý muž se zadívá na Ellma a dlouze si ho prohlíží. "Hřebce fríského koně jménem Coal. Nachází se v oddělení koní pro trénink. Je dobrý na trénink drezury." se zatajeným dechem čekám, co mi odpoví. Muž se chvíli přehrabuje v šuplíku jeho pracovního stolu a pak vyndá arch papírů. Začne jimi listovat a pak vytáhne jeden papír. Pečlivě ho pročítá a pak se na mě tázavě podívá "Ano, tohoto koně je možné si koupit, ovšem, pokud máte zásobu Gardonů. Jaký je váš momentální rozpočet?" Jelikož nevím přesně, odpovím otázkou "Kolik ten kůň stojí?" "20 000 Gardonů, pokud budete chtít, aby zůstal ustájení u královských koní, připlatíte si 1 000 Gardonů." "Děkuji ale ustájení nebude třeba" zamyšleně odpovím. K čemu bych ho měla, když se chystám odejít? Vyndám z brašny Gardony, které mi zbývají a sečtu si je. Něco přes 2 000. Nic moc no, já vím, ale doteď jsem peníze na nic nepotřebovala. Téměř na nic. "Pokud bych vám prodala můj domek i s nábytkem, vystačilo by to?" naděje v mém hlase se nedá přeslechnout. Muž nakoukne do nějakého spisu. "Ano, potom by to vystačilo." připustí muž s lehkým pokýváním hlavou. Avšak rukou naznačí, že to bude o fous. Nebo snad o Gardon? "Řekněme mi, kde se váš domov nachází?" Řeknu mu, co požaduje a čekám. Ukáže na spis "Váš domek odteď patří městu a hřebec, jehož jste si přišla koupit, je váš. Ještě něco?" v duchu zajásám. "Ne, děkuji. Sbohem" To poslední co vidím, než radostně proběhnu dveřmi, je udivený výraz úředníka. Trochu nešetrně zavřu dveře a rychlým krokem jdu po chodbě. Jen co jsem za branou do hradu, zvesela zamňoukám a uvidím Sardu. Přijdu k ní a silně ji obejme. "Vyšlo to, slyšíš, vyšlo!" vykřiknu. Sarda zapřede a olízne mi tvář. Pak mi nastaví hřbet a já její nabídku přijmu. Sednu si ji na záda, vyhodím Ellma do vzduchu a on zakrouží nad našimi hlavami. Sarda se rozběhne ke stájím. Za pár minutek běhu staneme před boxem fríského hřebce. Sesednu, vezmu uzdu a sedlo a přijdu k jeho boxu. Otevřu ho. Pohladím Coala, osedlám a nauzdím. "Odteď jsi můj. Budeme si rozumět, vím to." zašeptám mu a on zařehtá na souhlas. Vyvedu ho, nasednu a pobídnu k běhu k domu Leo. Sarda běží po našem boku a Ellmé letí před námi. Za chvilinku jediné, co mě ještě drží v tomto městě je rozloučit se. Seskočím a zaklepu. Po chvilince mi kamarádka s úsměvem otevře. Když ale uvidí, že mám s sebou i koně a na boku brašnu plnou věcí, úsměv ji ztuhne na rtech. "Tess?" zeptá se nejistě. "Ahoj, Leo." "Tess, kam jdeš?" není hloupá, všímá si rychle. Povzdechnu si. Sklopím pohled a stáhnu úsměv. Pak se na ni zase podívám. "Leo, odcházím odtud." než stihnu pokračovat, kamarádka vyhrkne "Jdu s tebou!" "Hloupost!" chytím jí za ruku. "Jdu sama." řeknu rozhodně. "A kam vlastně jdeš a kdy se vrátíš?" "Kam? To kdybych věděla." zadívám se nepřítomně. "Vrátíš se?" řekne tiše Leo. "Netuším" odpovím popravdě. Zatím to v úmyslu nemám, ale nahlas to neřeknu. "Jdu se rozloučit" řeknu po chvilce ticha. "Tess, prosím, nechoď!" přemlouvá mě kamarádka s očima upřenýma do těch mých. Jemně zakroutím hlavou, už jsem se rozhodla. Sáhnu do brašny a vyndám dřevěnou sponu. Leo se na ni zaujatě podívá. Otevřu dlaň a spona se ukáže v celé své kráse. "Krása" vydechne Leo. "Viď?" usměju se a podávám jí ji "Vezmi si ji, je to dar ode mě pro tebe. Za všechno." Leo si ji váhavě vezme do ruky a sepne si jí vlasy místo gumičky, kterou sundá z vlasů. "Otoč se" řeknu jí a zhodnotím ji pohledem "Sluší ti víc, než mě, určitě" pronesu a obejmu ji. Ona mě také "Doprovodím tě k bráně města" řekne a začne se obouvat. Když se nasouká do bot, zavře za sebou dveře a obě vedle sebe jdeme k bráně města. Za branou se zastavíme. Ellmé přistane na mé ruce a nechá se od Leo pohladit přes uši. Sarda nastaví hlavu a nechá se podrbat. Něco na způsob jejich loučení. V jedné ruce držím uzdu, šla jsem pěšky, nepojedu na koni, když má kamarádka jde pěšky. Pustím uzdu, věřím, že by Coal hned neutekl. Oběma rukama pevně obejmu Leo a ona mě. "Slib, že se ještě někdy uvidíme" zašeptá mi, slyším, jak se jí lehce třese hlas. Chvíli mlčím ale pak přikývnu. Nechci odpovídat slovy. Pustím jí a ona mě. Podíváme se na sebe. "Měj se, Leo." řeknu tiše. Zaznamenávám, že i mě se zatřásl hlas. Vyskočím na koně a pobídnu ho. Avšak ne k chůzi ani k běhu. K pokloně. Coal pokrčí jednu nohu a udělá ukázkovou poklonku. Já v jeho sedle alespoň nějakou naznačím. "Bylo mi potěšením tě poznat." řeknu ještě, než pobídnu Coala tentokrát do cval. "Hodně štěstí a brzy nashle!" slyším volat Leo. Ohlédnu se a naposledy jí zamávám. Pak se otočím před sebe. Brzy je Beristlie pouhou černou tečkou na horizontu za mnou a přede mnou široko daleko nic než pustiny či les. Sarda šla do Eorsu a Ellmé jí následoval. Hřebci se práší pod kopyty a já mám konečně svobodnou ruku. Tak, jako dříve...