Mise Ash

1)

Takže válka? Konečně něco pořádného! Říkám si a divoce se zazubím. Kousek vlčí duše ve mně se začíná třást vzrušením. Jsem válečník každým coulem a v bitvě teprve ožívá moje síla. Ale na to teď není čas. Mám misi.Kráčím po ulici plné žen, mužů i dětí honících toulavé kočky. Konečně se dostávám Beristlijskou branou ven a rozhlížím se po holých pláních. Někde tři dny cesty na koni jižně se nachází můj cíl - město Serell, kde mám vyzvednout Alexandra la Nui, jeho choť a děti. Měním se v havrana a vzletám vstříc azurovému nebi.První den bylo krásně, teplo, v noci jsem se jen zachumlal do svého kabátu a ráno jsem zase pokračoval. Dnes už bych tam měl dorazit, přece jen, křídla jsou rychlejší než koňská kopyta.Bylo kousek po poledni, když se na nebi počínala stahovat temná mračna a z ničeho nic začal vát silný vítr. To nikdy nevěstí nic dobrého a tak jsem raději přistál a proměnil se zpět do lidské podoby. Vítr vanoucí přesně od jihu mi akorát přidával na námaze. Nikde žádný úkryt. Musel jsem ale postupovat dál a doufat, že se někde nejaký objeví. Po půl hodině cesty v těchto strašlivých podmínkách mě únava skolila. Padl jsem na všechny čtyři a držel se trávy z posledních sil. Do očí mě štípal nejen vítr, ale i miniaturní zrníčka písku, kvůli nimž jsem téměř nic neviděl. V tom se v dálce zablesklo. Blesk osvítil planinu přede mnou a já viděl temný obrys skály čnící asi čtvrt míle přede mnou. Moje záchrana. Pln naděje jsem se zvedl, zaclonil si oči a pomalýmy kroky se dostával ke skalisku. Po planině tančily blesky, nebe se otřásalo dunivýmy hromy. V tom jeden výboj uhodil asi deset metrů nalevo ode mě. Hrůzou jsem upadl. Tohle není normální bouřka. ,,Sakramentští. Čarodějové. Míchají. Se. Do. Všeho. A. Teď. Už. I. Do. Počasí?!'' Cedil jsem skrz zuby slovo po slovu s každým krokem.Konečně. Dorazil jsem k šutráku, jenž mi má zachránit život. Ztěžka jsem dosedl, zády se opřel o chladný pískovec a vydechl úlevou. Teď už jsem v relativním závětří, tudíž i bezpečí.Jako by si obloha uvědomila, co mi způsobila za potíže, začalo znenadání pršet....,,Stát!'' Velitel strážných před hradem na mě namířil svou halapartnu.,,Poslala mě královna, abych odvezl Alexandra la Nui do Beristlie.'' Odůvodnil jsem svou návštěvu stroze. Ne, že bych neměl rád lidi, vlastně jsem naprostý extrovert, ale nemám dobrou náladu. Po včerejšku ne.Ozbrojenec se ušklíbl. ,,Jo? A moje babička byla drak, co chrlí Gardony.''No, musím uznat, že jsem nevypadal jako královský vyslanec. Po včerejší bouři byl můj už tak starý kabát pomačkaný a na několika místech potrhaný a propálený. Ale královna s tím počítala. Plácl jsem vojákovi do dlaně obálku s pečetí Beristlie, která po včerejších událostech překvapivě zůstala v dobrém stavu.Za chvíli už mě vedli zdobenýmy chodbami k vládci.,,Jen dál!'' ozvalo se zpoza mohutných dubových dveří, které jistojistě vedly do poracovny La Nuiho. Vojáci otevřeli a mně se naskytl pohled na útulnou místnost s krbem, kančími předložkami a knihovnami. Celému výjevu vévodil masivní dřevěný stůl a vysoká postava sedící za ním. Udělal jsem jen pár kroků a polekl na jedno koleno. ,,Ale příteli, myslím, že ani jeden si nepotrpíme na formalitách, tak povstaň a sděl důvod své návštěvy. Ale nejdříve si dáme něco k pití! Máš raději pivo, víno nebo něco tvrdšího?'' mrkl na mě. To jsem rozhodně nečekal. Ale co, zamlouvá se mi, tak si s ním připít můžu.,,Dal bych si pořádný korbel piva, prosím.'' Usmál jsem se šibalsky na Alexandra.,,To je slovo pořádného chlapa,'' zasmál se. ,,Dva korbele nejlepšího piva, které máme!'' Křiknul na sluhu stojícího opodál....,, ... a tak jsem se konečně dostal k té skále.'' Zakončil jsem příběh z předchozího dne a jemu se na tváři usadil starostlivý výraz. Pak se podíval na můj kabát, děravý a zčernalý po úderu bleskem.,,Shodou okolností tu mám jeden takový. Jen trochu zdobenější.'' Kývnul na sluhu a ten někam odspěchal.Za chvilku se vrátil i s kusem oblečení složeném na předloktí a předával ho mně.Byl překrásný. Uhlově černý, decentně zdobený zlatou nití. Sahal mi asi ke kolenům, ušit z lehké hřejivé látky. ,,To nemohu přijmout.'' prohlásil jsem odmítavým tónem, stále ještě s obdivným výrazem upřeným na kabátec.Jako by na má slova nedbal, prohlásil Alexandr ,,Sluší ti. Jen si ho nech.'' a zajiskřilo se mu v oříškových očích....Byli jsme půl dne na cestě a vše probíhalo hladce. Všechna zavazadla byla naložena na statném ponym. Čekal jsem, že to bude horší. Přeci jen, vznešené dámy měly tendenci brát s sebou nespočet šatů a tak jsem počítal alespoň se dvěma povozy. Naštěstí Astra Rinská byla rozumná žena, takže naši malou výpravu tvořili čtyři koně pro Královskou rodinu, pony, šest ozbrojenců a já. Cestou jsme se opravdu bavili. Král byl milý nejen ke mně, ale i ke svým vojákům, to se jen tak nevidí. Jeho děti byly skvělé. Malou holčičku, které mohlo být tak sedm let jsem nosil chvilkami na ramenou, když už jí nebavilo sedět v sedle. Nazývala mě svým Koníčkem Vraníčkem a já s ní běhal po pláních a ona mi někdy zakrývala oči a smála se. Jednou jsme takhle narazili do stromu a svalili jsme se do vysoké trávy. Průvod se řehtal ma celé kolo.Už se šeřilo, když mě přepadl nepříjemný pocit. Vlasy na zátylku se mi zježily a přeběhl mi mráz po zádech. Ten pocit znám. Něco se stane. A dobré to nebude.Jakožto silný stratég jsem nedal nic znát. Když se naším průvodem ozval znovu smích, přitočil jsem se ke králi a objasnil mu situaci. Vypadalo to, že pochopil, a smál se bezstarostně dál. To samé jsem špitl veliteli vojáků. Pak jsme pokračovali v cestě. Ucítil jsem, že nezvaní hosté přicházejí. Vtom zpoza kusů skal a stromů vystoupilo deset otrhanců a obklíčili nás. Král tasil zdobený meč, jeho šestnáctiletý syn také a seskočili z koní. Ozbrojenci se stáhli kolem královny a její dcery v ježatém kruhu z kopí. Já vytáhl jen dýku. Začal lítý boj. Loupežníků bylo trochu více, ale jejich arzenál zbraní pokrytých rezí se našim nevyrovnal.Pak se ale stalo něco nečekaného. Jeden vandrák s vracím oštěpem viděl, že nemají šanci a proto se obrátil ke králi stojícímu o dvacet metrů dál. Já bojoval vedle něj, protože mým primárním úkolem bylo bránit vládce. A nastala ta osudná chvíle. Po tom, co jsem přemohl svého nepřítele jsem zahlédl letící rezavý oštěp mířící přímo na Alexandera. Můj vteřinový záchvěv strachu vystřídal ochranitelský pud a nenapadlo mě nic jiného, než se vrhnout do cesty té smrtící zbrani.Necítím nic. Podívám se na své rameno, ze kterého se mi začíná valit krev. Až teď to začíná. Kacím se k zemi, bolestivá muka jsou nesnesitelná. Vidím rozmazaně, ale postřehnu, jak ke mně běží postava malé Sandry, Alexanderovy dcery. Začíná mě ošetřovat a já upadám do bezvědomí....Slyším tlumené hlasy. Pomalu odlepuji víčka od sebe ale rychle je zavírám, když mě oslepí silné denní světlo. Zkouším to znovu, tentokrát úspěšně. Levé rameno mám pečlivě obvázané a hlavu mám podloženou kabátcem. Naštěstí zůstal neporušený, jelikož jsem si ho před bojem sundal. Na čele mám mokrý hadr. U hlavy mám misku s vodou a u ní vkleče spí Sandra. Nejspíš mi zachránila život před otravou krví....Zjistil jsem, že jsem spal dva dny a měl jsem vysoké horečky. Naštěstí mě z nich vyléčili a nyní můžeme pokračovat v ceste do Beristlie.Dorazili jsme tam za dva dny. Naštěstí už probíhaly pokojně.Ve městě nás čekal zástup lidí, který se rozestupoval, jak jsme postupovali k hradu. Malé městské děti si to nemohly odpustit a hladily si všechny koně. Král Le Nui si vysadil jednoho malého chlapce k sobě do sedla. Na světě snad nebyl nikdo, kdo by tohohle usměvavého muže neměl rád. Královna už čekala. Přivítala Alexandera s jeho rodinou, ale já se vytratil. Musím ještě sepsat hlášení o misi.

2)

Je to tu. Opustil jsem svou rodnou zemi a vydávám se za pomstou. Je to... Divný pocit. Nemám radost, netěším se, nejsem smutný. Vlastně necítím nic. Když jsme včera dorazili do malého přístavního městečka, jen jsem padl do postele v zapadlé hospůdce a spal.
Neplánoval jsem se tu zdržovat dlouho. Jedu za svým cílem na hrad Aphónes a nechce se mi nikde zkejsnout déle než je nutno.Probudil jsem se brzo ráno, ale i tak bylo venku nepřirozené teplo. Procházel jsem pružným krokem po hlavní ulici, kde se hemžila spousta lidí. Děti, jež utíkali za toulavými kočkami, ženy nosící prádlo a vodu a muži... Muži tu skoro zadní nebyli, jak to po válce bývá. Přes to přede mnou byla skupinka pěti mladíků. Stáli v kroužku, něco si šuškali a občas na mě kradmě vrhli očkem. Když jsem je míjel, jeden mě zastavil.,,Ty!" řekl tiše s podivným podtónem, ,,Umělá ruka, bílý vlasy, meč... Ty budeš ten bídák, co vedl kavalerii do zad našich vojsk, hm? Mohli jsme vás rozdrtit jako červy." zavrčel a všichni z jeho party se kolem mě semkli. Já jen zarytě mlčel a čekal co přijde.,,Mohli bychom velectěnému cizinci ukázat, jak jsme trpěli, když nám ve válce zabil otce, ne?" navrhl vysoký vyzáblý kluk a všichni hned se škodolibými úšklebky kývali.Pak jsem cítil jen ránu do spánku a tupou bolest.
Probudil jsem se kvůli strašnému vedru. Svět byl vzhůru nohama a podivně se houpal v pravidelném rytmu. Pak jsem uviděl koňská kopyta, jež se při klusu zarývala do měkkého písku. ,,Už se probudil!" Slyšel jsem houknout někoho blízko a kůň se se mnou zastavil. Jeho jezdec seskočil a já se rázem řítil na zem. Dopadl jsem tvrdě na záda a viděl světlé nebe. Nakonec můj výhled na tu modrou nádheru zakrylo pět tváří.,,U nás dokáže poušť přejít i mimino." ušklíbla se jedna.,,Takže statečný válečník to zvládne bez bot, oblečení a vody." přidala se druhá. A skutečně. Měl jsem na sobě jen kalhoty a pochvu s meči. Asi uznali za velice zajímavé, že se s tím budu muset táhnout. Jeden po mně hodil mou brašnu, ve které se nacházela moje šála, mapa a dýka.,,Utíkej, hrdino." zašklebili se na mě naposledy, nasedli na koně a každý se vydal trochu jiným směrem, abych nevěděl, kde je město. Jen jsem tam ležel, neschopen jediného slova.Po chvíli jsem nahlédl do mapy.,,Logicky jsem teďka v Rudé poušti. Na východ by měla být oáza, když na ni nenarazím, tak řeka." mrmlal jsem si pod vousy. Nakonec jsem se zvedl, zbalil mapu a vyrazil tam, kde jsem myslel, že se nacházel východ.Půl dne se dala žízeň vydržet, avšak pak už to bylo neustále se zhoršující utrpení. Z mého jazyka se pomalu stával vyschlý kus čehosi. Hrdlo se mi s každým sípavým nádechem rozdíralo. Stále jsem ale tvrdohlavě pokračoval dál, chodidla mne pálila stejně jako plíce a v očích jsem měl snad tunu písku.Písek. Ta ohavná sypká věc, co spaluje kůži, drásá hlasivky, oslepuje a dostane se všude. Taky ano. Byl všude kolem mě. Jako nekonečný oceán se kolem mě vzdouvaly písečné duny, jenž neposkytovaly ani kapku stínu. Nikde tohle moře nekončilo, s každou překročenou dunou se přede mnou objevily dvě další. Začal jsem z toho bláznit. Představovat si věci, co tam nebyly.Pokračoval jsem v chůzi i přes noc, v době největšího vedra jsem se schoulil do písku a čekal, až to přejde. Tak jsem šel asi čtyři dny, stále na východ. Nevěděl jsem ale, že se plahočím na úplně opačnou stranu. Stále sem doufal, že za touhle dunou bude oáza a že to přežiju. Každým dnem bez vody i jídla jsem byl hubenější, slabší a psychicky roztěkanější. Nedokázal jsem vyvinout věští rychlost, než jako když se pohybuje hlemýžď, ruce mi zplihle visely podél těla, neměl jsem sílu je zvednout. V hubeném obličeji jsem měl nepřítomný výraz, propadlé tváře a krátké strniště mi dávaly vzhled nenapravitelného alkoholika, ale i přes to všechno jsem šel za svým cílem. V rozechvělém vzduchu se najednou přede mnou začala třpytí vodní hladina. Kolem ní siluety stromů vrhajících přívětivé stíny. Konečně! Záchrana, voda, život! Začal jsem se smát. Nebo jsem si to alespoň myslel. Ve skutečnosti ze mě vyšlo jen slabounké zachrčení. Šoupavými kroky jsem se vydal vstříc mé spáse.Už jsem byl na břehu malého jezírka, už už jsem nabíral vodu do dlaní. Ta mi ale mezi prsty protekla v podobě písku. Nic z toho, co jsem viděl z dálky tam nebylo. Byla to jen iluze? Výplod mé mysli? Viděl jsem to, po čem jsem celou tu dobu toužil? Moje jediná naděje byla jen přelud horkého vzduchu a choré mysli? Padl jsem na kolena a bezmocně civěl před sebe. To byl konec. Už jsem dál nemohl. Z kapsy kalhot mi vypadl obrázek mých nejbližších přátel. Jasu? Promiň brácho, už nemůžu dál. Lexis? Leo? Musíte si najít jiného nosiče. Dar? Faith? Call? Zoufalé myšlenky se mi točily hlavou. Tohle je konec Ashtona Akabe, zvaného Kurokiba, beristlijského bojovníka, zvěromága, přítele a ochránce? Zemře sám v poušti, slabý a skoro šílený vedrem? Ironie. Poslední pohled jsem věnoval mé nejoblíbenější kresbě, pak se mi před zrakem rozlilo neprostoupitelné černo a já bezvládně padl do písku.
Uslyšel jsem hlasy. Byly tiché, zněly ustaraně. Odhadoval jsem dvě ženy, starší. Otevřel jsem jedno oko a pomalu si přivykal ostrému slunečnímu světlu. Ležel jsem na měkkém koberci ve stínu vysoké palmy. Kousek ode mě posedávaly ony dvě ženy. Jedna si všimla mého procitnutí, mateřsky se usmála, přišla ke mně a už do mě pomalu klopila vodu z poháru. Hltavě jsem tekutinu polykal a užíval si ten nádherný pocit. Nejspíš mi dávali napít i když jsem spal, protože jsem se cítil mnohem lépe.Po chvíli si ke mně přisedl muž středního věku s hákovitým nosem, tváří ošlehanou roky trávenými v poušti a tmavýma očima hluboko posazenýma pod hustým obočím.,,Jsem Fuad Salhi, jeden z mých mužů tě našel na poušti. Zachránili jsme ti život. Teď jsi naším dlužníkem." muž se s tím nepáral. Jeho hlas byl tvrdý a hrozivý, nejspíš byl zvyklý rozkazovat.,,Nenašli jsme u tebe žádné peníze. Proto si to budeš muset odpracovat. Jestli se o něco pokusíš, mám tu padesát mužů odhodlaných uposlechnout každé moje slovo. Takže teď doplņ vodu u mého stanu. Rozumíš?!" zavrčel a ukázal na plátěnou stavbu opodál. Vedle se válela dvě vědra a obrovská káď. Jezírko oázy bylo docela daleko.Rozechvěle jsem vstal a vydal se udělat svou práci. Nemohl jsem odporovat.Po týdnu bylo moje tělo pokryto modřinami všech barev a velikostí. Pokud jsem nebyl podle Fuada dost rychlý, dostal jsem ránu dřevěnou holí. Pokud jsem vylil vodu - rána. Pokud bylo málo vína - rána. Jednou jsem za trest dostal deset ran bičem přes záda, když jsem zakopl s jeho večeří a vyklopil jí na zem. Pokaždé, když se mi v očích objevila byť jen jiskřička odporu - rána.Měl jsem toho dost. Před tím jsem byl na přeměnu moc slabý, ale teď, když všichni spali, jen hlídka obcházela kolem stanů, jsem sebral své věci a z tábora tiše odlétal bílý havran.
U hradu Aphónes jsem byl za tři dny. Letěl jsem téměř nepřetržitě. Prošel jsem otevřenou branou do města v podhradí. Po dni vyptávání, pátrání a hledání jsem stanul před skrovným domkem na okraji města. Prý že se můj cíl uchýlil sem, aby si spokojeně užil odpočinku. Obešel jsem stavení a vzadu na zahrádce uviděl mužskou posatvu, jak sklízí cosi srpem. Pomalu jsem k němu přišel. Mág na mě jen pohlédl.,,Pamatuješ si mě?" zavrčel jsem hrozivě.,,T... Ty! Měl jsi být mrtvý!'' vytřeštěně na mě pohlédl a pomalu se začínal zvedat. Přirazil jsem ho na zem na kolena a vytáhl meč.,,Trpěl jsem. Zažil jsem bolest. Kvůli tobě mám teď tohle," zvedl jsem umělou levačku, ,,a teď zažiješ to utrpení ty." neměl jsem žádný výraz. Chci to udělat? Zabít bezmocného člověka? Ano, ublížil mi. Připravil mě o ruku, prohloubil můj strach z magie. Ale teď je bezbranný. Protichůdné pocity ve mně sváděly válku. Váhal jsem.Špička meče mi spadla do trávy. Nemohl to udělat. Nemohl jen tak popravit někoho, kdo se mi nelíbil. Uklidil jsem zbraň a měl se k odchodu. Chlápek jen padl na všechny čtyři, třásl se a děkoval Bohu, nebo na co to tam vlastně věří.
Pomaličku jsem procházel Lesem Bílého jelena. Jsem doma. Po téměř měsíci dobrodružství, bolesti a útrap.Jsem docela rád, že jsem ho nezabil. Smrt by pro něj byla moc osvobozující. Takhle se bude trápit s myšlenkou, že můžu znovu kdykoliv přijít. Lehce jsem se ušklíbnul. Takhle to bude lepší. Pořád jsem se ale úplně nezotavil z mého výletu po poušti. Pořád jsem byl pohublý a měl jsem vystouplé lícní kosti. Taky modřiny nezmizely. Pořád jsem jimi měl pokryté celé tělo. To se ale dalo leehce schovat pod mou novou košili.Nesmírně jsem se těšil na přátele. Jen měsíc bez nich byl pro mě snad větším utrpením než ty čtyři dny bez vody. Prošel jsem branou města Beristlie a uviděl zas spoustu lidí na hlavní ulici. A bylo to konečně definitivní.Byl jsem doma.