Darow

„Mé jméno je Caltain. Budu tvojí průvodkyní a společnicí po celý tvůj život.“

Na tvé druhé zavolání odpoví svištění křídel a z brány Eorsu vyletí obrovský gryf, který svým tělem zastíní slunce. „Čekala jsem na tebe dlouho, maličká. Jsem Carmeenia - Ita. Přestože máš blíže k drakům, rozhodla jsem se tě navždy provázet.“

Zavoláš podruhé. Tentokrát se z brány vyvalí tmavá mlha a z ní vyjde majestátní tvor. Je to jelen.
„Jmenuji se Targern. Přišel jsem ze tebou, protože mě budeš potřebovat. Vím to.“

Zavoláš počtvrté. Brána zůstane několik vteřin až trucovitě nehybná a tichá, pak se z ní však vyvalí oblak mlhy a vzápětí se mihnou blankytně modrá křídla a z brány vyletí modrý wyvern. Vlastně wyvernka, jak poznáš ve chvíli, kdy k tobě usazená ledabyle přímo na bráně promluví: „Od svého prvního vyvolání ses hodně změnila, Darow. Potkala tě spousta věcí, dobrých či zlých. Doufám, že já se zařadím k těm dobrým. Jsem Narea.“ 

Na první zavolání se nic neděje. Až na druhé se brána zavíří a něco proletí ven. Nikde nic nejdřív nevidíš, až si všimneš něčeho o velikosti tvé nohy, co nápadně připomíná dráp. Podíváš se nahoru. Tam spatříš obrovitého wyverna zelené barvy, který jako by splýval s okolím. „Přeji krásný den, maličká. Jmenuji se Zin-Tasa. Máš velice zvláštní energii, která mě zavolala.Tuším, že mě budeš velice brzy potřebovat.“

Na tvé druhé zavolání ihned odpoví táhlé zamňoukání. Z brány se vyvalí celé chuchvalce mlhy a trvá dlouho, než se rozplynou. Když se tak stane, spatříš před bránou stát zrzavého mistata, který tě propaluje pronikavýma ale ne nepřátelskýma očima. „Zdravím, dračí dívko. Rozhodl jsem se přidat k tobě jako společník již před delší dobou, jenže mne předběhl jistý wyvern. Jsem Garano. Věřím, že ti budu velmi prospěšný.“

Na tvé zavolání se mlha rozčeří a ven vyletí to stvoření. Podobá se koni, okřídlenému koni. Ale je vychrtlé, křídla dračí. Zalapáš po dechu. Je to testrál. Poznáš ho. Zvíře přistane před tebou, je veliké jako bojový hřebec. Nic neříká, jen ti hledí do očí. Ty ale víš jeho jméno. Démon. 

Brána zazáří tak jasně, že musíš přimhouřit oči a tak málem nestačíš zahlédnout tvora, který proběhne ven a prořítí se kolem tebe. Rychle se otočíš a spatříš několik metrů od sebe stát jelena s hrdě zvednutou hlavou a s boky rychle se zdvýhajícími zřejmě po běhu. „Málem jsem to nestihl, dívko. Má rychlost mi však pomohla tak, jako jistě pomůže i tobě. Jsem Keran.“

Úsloví do třetice všeho dobrého je v tomto případě na místě. Brána se zachvěje a vyvalí se z ní oblaka horké mlhy, spíše páry. Odněkud jakoby z velké dálky zazní řev, který vzápětí utichne a dobrou půlminutu je ticho, když tu náhle mlhu rozeženou zlatohnědá křídla a před bránou stojí obrovský majestátní ještěr s šupinami v odstínu mohutných písčitých dun v pouštích. Drak skloní hlavu. „Říkej mi S’hayran, maličká. Nemyslím, že je třeba říkat více.“

Na tvé zavolání se z brány vyvalí mlha a ven vyběhne kočka. Není to ale obyčejná kočka, jak víš. Je to Mistat. „Jmenuji se Eveline.“ Zapřede a otře se ti o nohu. Z kožíšku jí pořád stoupá mléčná mlha.