Mise Auskora

Šla jsem tiše temnější uličkou, i když klapot mých kopyt o kámen to moc nedovoloval. Vlasy jsem neměla v klasickém volném culíku, ale rozpuštěné a zvlněné. Na sobě tmavé oblečení. Přes hlavu jsem měla černou kápi. Ještě jsem měla jednoduchou škrabošku, která se nehodí na ples. Avšak na tuto misi ano. Darow mě málem nepoznala. Odbočila jsem a zamířila k jedné hospodě. Často se tam scházejí různí zločinci a pakáž. A proč tam vlastně jdu?
Do Beristlie se nedávno přistěhovali dva bojovníci. Lépe řečeno bojovník a bojovnice. Nejdřív vypadali mile a byli jako andílci, ale pak se zjistilo, že se v tomto hostinci scházejí a královna se bojí, zda nekují pikle. Dnes je pondělí a podle informací se scházejí právě v pondělí a pátek.
Nedávno tu byla i Darow, avšak já nebudu dělat to, co ona. Já budu vyzvídat jinak. Už sem chodím týden, abych nebylo podezřelá. Prudce jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Přejela jsem hospodu pohledem a byli tady hlavně muži. Někteří se na mě podívali, ale pak zase pokračovali v pití nebo mezi sebou něco mluvili. Věděla jsem přesný popis bojovníku a po chvíli jsem je našla. Abych ale nebyla tolik nápadná, šla jsem jednoduše k baru. "Co to bude?" zeptal se mě po chvíli hostinský. "Jako vždy," pousmála jsem se. "Tady je, Záhadňačko," pousmál se a dal mi půllitr piva. Možná se divíte, proč si dávám pivo, když bych na misi měla být střízlivá. Odpověď je jednoduchá: S vodou tu moc nepochodím. A proč mi říkají Záhadňačka? Jméno jsem neprozradila, tak mi dali přezdívku. Sice je pitomá, ale to nevadí.
"A jak se tam chceš dostat? Strážný budou stát v cestě!" "Přes ně se nějak dostaneme..." Pootočila jsem nenápadně hlavu. U baru asi dvě židle ode mě seděli dva muži a jedna žena. Dva z nich byli ti, co hledám. "A kde to chceš vůbec najít?" zeptal se jeden s kápí bojovníka. "V knihovně s omezeným přístupem," odpověděl stroze. V tu chvíli jsem se posunula blíž k nim a pousmála se: "To chci vidět, jak se tam dostaneš." "No... Prostě tam vejdu!" řekl překvapeně bojovník, ani nevím, jak se jmenuje. "A co se do toho pleteš?" Na to jsem se ušklíbla: "Poslyš, už jsem toho na hradu hodně ukradla," zalhala jsem: "A do té knihovny s omezeným přístupem tě nepustí do té doby, než jim neřekneš heslo." Byla to pravda. "Heslo?" "Jo, je to..." začala jsem šeptat: "151617. Ale nikomu ani muk!" Nebyla to pravda. Heslo bylo jiné, ale se strážnými jsem byla domluvená, že pokud jim to někdo řekne, tak to jsou zločinci. Upila jsem z půllitru a podívala jsem se na ně: "Co tam vůbec hledáte?" "To není důležitý..." zavrčel ten s kápí a já se nevrle podívala, ale pak jsem u hospodského objednala nějaký ten alkohol. "Dejte si, platím!" ušklíbla jsem se a sama se napila. Ostatní poslechli. Byla jsem tam dlouho, a ikdyž to nevypadalo, docela jsem pila. Avšak to, že musím udělat misi, mě drželo vcelku střízlivou. "Asi budu zvracet..." ozvala se najednou bojovnice. Bylo vidět, že neuměla pít. Přikývla jsem: "Se o ní postarám, za chvíli jsme zpět." Pak jsem jí vyvedla ven, a když vyprázdnila žaludek, dala jsem jí napít obyčejné vody, co jsem měla v lahvi. "Díky..." podívala se na mě a já přikývla. "Hele, v pohodě..." odmlčela jsem se a pak to zkusila: "Co vlastně hledáte v té knihovně? Můžu vám pomoct!" Ta žena se na mě trochu překvapeně podívala, byla v jejím obličeji na chvilku vidět, že o tom nesmí mluvit. Nakonec v ní ale vyhrál alkohol: "No... Chceme najít plány hradu, kde jsou tajné chodby apod. A pak... Ukrást z pokladnice nějaké to zlato..." V tu chvíli ze mě zmizel i ten zbytek alkoholu, co jsem v sobě měla. Kvůli tomuto jsem se skrývala, chodila sem, opila jsem ostatní, vyzvídala a lhala. "Běž zpět," nařídila jsem jí: "Já už musím," otočila jsem se. "Počkej! Vždyť jsi chtěla pomoct..." "Budu čekat v knihovně," zalhala jsem a pak zmizela v temné uličce.
Ještě v tu noc jsem doběhla do hradu a vyřídila to, co jsem zjistila. Doma jsem se převlíkla a ulehla do postele, Darow už spala. Když jsem jí to ráno všechno řekla, tvářila se... No... Všelijak. Stejně jsme se nakonec zasmáli.

Klusala jsem skrz tržiště a rozhlížela se. Na sobě jsem měla drahou, zlatem vyšívanou košili, přes kterou byl upevněný plášť z drahé kožešiny. U boku se mi houpal zlatý meč a dvě zdobné dýky. To oblečení není moje, půjčila jsem si ho na hradě pro tuto krátkou misi. Mířím totiž za obchodníkem se šperky, u kterého se údajně objevilo kradené zboží, ale nechce se k ničemu přiznat. Oblečení je, abych vypadala jako velmi bohatá měšťanka a proto se mi snažil ty šperky prodat.
Když jsem se konečně dostala k dřevěnému stánku, který měl za sebou menší vůz, uviděla jsem černovlasého elfovi, tak 35 let. Měl tam vystavěné všelijaké šperky, náhrdelníky, prstýnky, náušnice, náramky... A vše ze zlata, stříbra, bronzu a pozlaceného železa. Jakmile mě zpozoroval, šibalsky se pousmál. Rozhodla jsem se si udělat trochu srandu a dělala, že ho nevidím a šla dál. "Ale ale, copak to tu jde za krasavici!" zvolal na mě. Se zájmem jsem zpomalila a otočila hlavu jeho směrem. "Pro takové dámy jako vy tu máme vždy schovanou nějakou tu slevu!"
Dobře, to stačila. Chce mi něco prodat a já zase chci zjistit, zda ty šperky stále má. Očividně nevěděl, kdo jsem, a to bylo dobře. Jakmile jsem se přiblížila, okamžitě vzal do ruky stříbrné náušnice, ve kterých byl vsazený malý drahokam. "Pro dámy jako vy zde mám unikátní kousek," začal a ukázal mi je: "A to jen za 2000 Gordonů!" Měla jsem sto chutí mu vrazit dýku do krku. Tolik za náušnice? To si rovnou můžu koupit trochu lepší meč! "A co tamta brož?" ukázala jsem na zlatý šperk do tvaru sovy. Ten jí okamžitě vzal a dal, abych si jí prohlédla. Zkoumala jsem jí pečlivě a pak, podle malého znaku ze zadní strany, usoudila, že byla ukradena šlechtičně. "Kolik?" "Pro vás jen 600G." Oddechla jsem si, alespoň ne taková pálka. Postupně jsem si nechala přinést všechny šperky, co měli být ukradené. Když jsem je zkontrolovala, dala jsem si vlasy do mého klasického účesu a sundala plášť s košilí, takže se mu naskytl pohled na hnědou koženou vestu. Teď už před ním nestála bohatá měsťanka, ale Auskora.
Elf překvapeně vykulil oči, ale pak zkusil nenápadně sundat ze stolu ty předražené náušnice. "Všechny tyhle šperky," přejela jsem prstem po vybraných předmětech: "byly ukradeny důležité šlechtičně. Proč jste je ukradl?" zeptala jsem si mírně a zkřížila ruce. "Já..." vykoktal a překvapeně se díval na šperky: "já je neukradl... Já- Já jsem jen překupník! A... A... Koupil jsem je!" "Od koho jste je koupil?" přimhouřila jsem oči. "Já- Já nevím..." řekl nejistě, sklonil pohled a třel si levou paži. "Tak od koho!" vyštěkla jsem a bouchla do stolu. "Od Dexteruse!" dostal ze sebe: "byl v Ranixu." Přikývla jsem: "Tyhle šperky se zabavují. Prodal jste nějaké?" Neodpověděl. "Odpovězte, než zabavím i zbytek." "Ne..." řekl nakonec. Přikývla jsem.
Teleportovala jsem se do zámku, kde jsem šperky předala. Když jsem se dostala do vesnice Ranix, po chvíli poptávání jsem našla překupníka. "Dexterusi," podívala jsem se mu do očí. Zvláštní jméno: "prý jsi prodal do Beristlie drahé šperky." Po chvíli vyjednávání jsem zjistila, že je koupil od překupníka z Doranellu.
Tímto způsobem jsem postupně navštívila Serell, Korisu, Dalong, Calion, Sumer, zase Serell, Istril a nakonec jsem skončila v Eonu. Tam by bylo řečeno, že to dostali z Beristlie.
Byla už jsem vyřízená, celý den jsem někde byla na cestách. Když jsem vše vyřešila, naklusala jsem domů. Žádné jídlo nebylo připraveno, tak jsem vzala nůž, prkýnko a začala krájet salát.
Po chvíli domů přišla Darow, taky celá vyřízená. "Děláš večeři?" zeptala se nejistě, sedla si na židli u stolu a povzdechla. Očividně byla ráda, že má klid. "Jestli ti stačí salát s kuřecím masem tak-" Nestihla jsem doříct poslední slovo a tiše zaúpěla. Povedlo se mi říznout do prstu. Nůž jsem zlostně hodila po prkénku, jednou rukou se opřela o linku a druhou si zlostně prohrábla vlasy. "Co se děje? Většinou tě nenaštve říznutí do prstu, poté, co jsme zažily všechny ty bitvy," zamumlala tázavě Dar. Podívala jsem se jí do očí: "To mi povídej. Zatím co ty řešíš problémy důležité pro život, jako třeba tvá proměna, já lítám po zemi jako blázen." Darow gestem pobídla, abych pokračovala. "Šlechtičně Urolské se ztratily šperky, které objevily na trhu. Vypadalo to na krádež. Byl to překupník, který mě přesměroval k jinému do Ranix, tam mě poslali do Serellu, tam do Korisu, Dalongu a tak dále..." povzdechla jsem si: "Nakonec jsem skončila v Eonu." "A?" nakrčila tázavě obočí Darow. "A? A tam mě poslali do Beristlie." Dračí dívka se tiše pousmála: "Jak to dopadlo?" "No, potom, co jsem procestovala celý kontinent, jsem zjistila, že madam Lady Daia Urolská ty šperky prodala a narafičila to jako loupež, aby dostala odškodné."