Mise Snow
1)
Ve městě se přemnožily krysy. V takhle teplém létu to není nic divného, ale lidé se začínají celkem oprávněně bát nákaz od těchto škůdců. Dokážeš počet krys nějak omezit?
Pomalu jsem otevřela oči a zamžourala jimi do přítmí v pokoji. Zvedla jsem se z hromady polštářů a odkryla ze sebe deku, načež jsem se protáhla a spokojeně mlaskla. Z té měkké matrace mě poněkud bolela záda.
Se zívnutím jsem se zvedla z postele a nemotorně došla k oknům, kde jsem rozhrnula závěsy. Poté jsem se ze svého pokoje dostala po schodech dolů do prvního patra.
Okamžitě jsem se vydala do kuchyně, protože to kručení v břiše bylo tak nesnesitelné a hlasité, že už se to nedalo dále snášet.
Přispěchala jsem ke kuchyňské lince a otevřela jedny větší dvířka, kde mám uschované pečivo, koření, a tak dále... Skenovala jsem poličku za poličkou, až se můj zrak zastavil na sáčku s ovesnou kaší.
Kaši moc ráda nemám, ale v tu dobu jsem na ni zázračně dostala i celkem chuť.
V poklidu jsem si nachystala vše potřebné k přípravě mé snídaně, a zanedlouho jsem ji měla hotovou. Přisedla jsem si k velkému, dubovému stolu, držíc v rukou misku s ovesnou kaší. Pozvedla jsem lžíci a chystala se pořádně si vychutnat první sousto, když najednou někdo zabušil na dveře.
Nevrle jsem si pro sebe něco zamumlala a vstala ze židle. Poněkud unaveně jsem došla ke dveřím a otevřela je.
V tu chvíli jsem litovala, že jsem se alespoň trochu neupravila.
Přede mnou stál královský posel, oblečen do elegantního úboru a velmi vkusně upraven, zatímco já...
Zatímco já měla opuchlé tváře, kruhy pod očima, rozcuchané vlasy a moje dlouhá noční košile by se nejlépe hodila vyprat.
Nastala chvíle trapného ticha.
"Ehm... Zdravíčko," pozdravila jsem a zazubila se na nebohého posla, "Copak mi nesete?"
Posel svou překvapenost a šokovanost skrýval dobře. Jen se nepatrně pousmál, dal mi nějaké psaní do dlaní, uklonil se na pozdrav a v mžiku byl opět pryč.
Rychle jsem za ním zabouchla dveře, aby ještě někdo další nedostal z mého vzhledu infarkt, a došla jsem ke stolu s dopisem v rukách. Zatímco jsem jedla svou snídani, otevřela jsem to a dala se do čtení.
Zdravím,
ve městě se přemnožily krysy. V takhle teplém létu to není nic divného, ale lidé se začínají celkem oprávněně bát nákaz od těchto škůdců. Dokážeš počet krys nějak omezit?
Toto je tvá první mise, Snow. Doufám, že uspěješ a svůj úkol splníš na výbornou.
Královna Pherenikés
Přivřela jsem oči. První mise? Krysy? Nákaza?
Ano, tento úkol jsem opravdu hodlala splnit co nejlépe.
~
Začalo se stmívat a já byla celý den zalezlá doma. Ne, že bych chtěla. Stále jsem jen uklízela, protože jsem byla v Beristlii velmi krátkou dobu a já nebyla schopná si své věci ještě vybalit.
Naštěstí jsem večer byla již se vším hotová. Blížil se čas dobré večeře, ale po tom náročném dni jsem měla sotva chuť si něco připravovat k jídlu.
Co kdybych za někým zašla? pomyslela jsem si. Za tu dobu, co mám tu čest být ve službách královny, jsem si ještě žádné přátele nenašla. Je ale pravda, že se nerada s někým seznamuji nebo že jsem někde nová.
Tiše jsem si povzdechla a rozhodla se, že se projdu po městě a zalezu do nějaké hospody, kde budu mít příležitost zjistit, jak se vypořádat s mým úkolem.
Oblékla jsem si dlouhý, temně černý plášť, na hlavu si dala kápi a do pravé boční kapsy jsem si uschovala pár zlatek, načež jsem vyrazila z domu.
V ulicích bylo rušno. Proplétala jsem se mezi lidmi, mezi nimiž jsem zahlédla například i elfy.
Já ale dbala na to, aby mě nikdo nepoznal.
Došla jsem k hezky vyhlížejícímu hostinci, ze kterého vycházela nepopsatelná vůně masa. Na nic jsem nečekala a vstoupila jsem.
Ocitla jsem se v obdélníkové místnosti, kde se nacházelo poměrně hodně stolů na to, jak malý hostinec to byl. Po mé levici byl pult s výčepem a dveře do kuchyně. Všechny stoly byly zabrané, až na jeden v potemnělém koutě. V duchu se jsem pokrčila rameny a rozešla se k volnému místu.
Sedla jsem si na vyřezávanou židli a vyčkala na příchod číšníka, který si mě ihned všiml a s úsměvem ke mně zamířil.
"Co si dáte?" zeptal se mě zdvořile. Já si až teď sundala kápi, zhodnotila jsem situaci a pokusila se o úsměv.
"Co to tu tak voní?"
"Naše specialita," prohlásil hrdě, "Kančí maso na zelenině. Vřele vám to doporučuji, je to opravdu výborné."
Mírně jsem povytáhla obočí. "Dobrá, tak mi to doneste. A přineste mi i korbel piva, prosím."
Číšník se uklonil a opět se usmál, já mu to ale pro tentokrát neopětovala. Když odešel, začala jsem si více všímat svého okolí.
Po nějakém tom čase, co jsem ještě nedostala ani to pivo, jsem se začala nudit, a tak jsem se - pochopitelně nechtěně - zaposlouchala do jednoho z rozhovorů od nejbližšího stolu. Seděla zde - alespoň myslím - velká rodina, soudě podle toho, jak se k sobě navzájem chovali. Stále se jen smáli a vrhali po sobě radostné pohledy, hlavně ty tři malé děti sedící ke mně zády.
Nějaké extra zajímavé novinky jsem se od těchto lidi nedozvěděla do té doby, než mi číšník konečně přinesl nápoj na uhašení žízně. Něco jsem za ním zamručela na znamení díků, načež jsem se opět zaposlouchala do dalšího rozhovoru. Tentokrát se ke třem dětem naklonila jedna stará paní - nejspíš jejich babička.
"Co byste si chtěli poslechnout dnes, maličcí?" optala se stařena milým, jemným hlasem.
Trojice začala dychtivě navrhovat nějaké pohádky či pověsti, ale jejich babička je se smíchem zarazila. "Ne, dnes ne, moji milí. Tyto příběhy jste už slyšeli, ale teď vám povím krátkou povídku o Velkých kočkách. Co vy na to?"
Jakmile děti ušlyšely slovo kočka, okamžitě se ztišily a naslouchaly. Babička se pousmála a začala vyprávět: "Byla jednou jedna baba, která se jmenovala Hasan. Povídalo se, že je nesmrtelná a uměla čarovat, ale jisté je, že chovala přesně třináct proslulých Velkých koček.
Jestli byste dnes chtěli potkat proslulé Velké kočky, museli byste se vydati na dlouhou cestu s pořádným jměním. Bába Hasan se jednu dobu rozhodla, že ten, kdo jí přinese pytel zlaťáků, obdrží od ní pomoc. Ptáte se jakou? Inu, když má někdo v nějakém městě potíže se škůdci, a zaplatí jí, co má, Hasan si s sebou vezme jednu z Velkých koček a společně se svým zákazníkem odjedou na místo, kde je potřebují. Zůstanou zde nanejvýš dva týdny, poté se vracejí domů zpět do vesničky v srdci Sargasových hor.
Ptáte se proč se pro tuto věc rozhodla? To víte, když už ve vesnici nezbývali žádní škůdci, Velké kočky už neměly co jíst. Bába jim jídlo začala kupovat, ale po nějaké době došly peníze. A tak, když se na ni obrátil jeden muž a požádal ji o pomoc, napadlo ji toto řešení. Dostává tak velké peníze a její kočky se mají jako v ráji.
Když je bába se svou jednou kočkou pryč, o zbylých dvanáct koček, které zůstaly doma, se stará její dcera Anell. Velké kočky se tak mají dobře.
Pamatujte! Velké kočky jsou tak krásní a milí tvorové, že když se s nimi setkáte, moji maličcí, je to zážitek na celý život.
Stará paní dokončila své vyprávění. Děti na ni užasle hleděly a dožadovaly se různých otázek ohledně Hasan a jejích koček. Já se nemohla vzmohnout na slovo.
V mysli se mi vybavilo, jak se vždy v neděli po večeři sešla celá naše široká rodina, a povídaly se příběhy. Já s mými sourozenci, bratranci a sestřenicemi jsme ani nedutali, když se starší ujmuli slova. Tato povídka se také vyprávěla. Byli jsme malí a vše nás to očarovalo, ale...
Ale když jsem jednou měla možnost vidět Velké kočky naživo a dokonce si jednu z nich pohladit, když jsme s rodiči projížděli městem, uvěřila jsem tomu úplně. Před tím jsem si přeci jenom hrála v hlavě s pochybností, že to je jen legenda, ale ne vše je takové, jak se zdá. Ta vzpomínka mi připadala, jako by se stala nedávno, a ne když mi bylo sedm.
Přesvědčila jsem se, že Velké kočky a baba Hasan jsou skutečné. A já, kdybych to znovu neuslyšela, si na nic nevzpomenu. A nebudu znát řešení, jak většinu krys z Beristlie odstranit.
Když mi přinesli slíbené kančí maso na zelenině, ani jsem nějak nevnímala chuť jídla. Byla jsem zamyšlená. Nakonec jsem vše do sebe doslova nasypala, poděkovala jsem obshluhujícím a hodila jim tři zlatky, načež jsem rychlým krokem vyrazila z hostince.
Zamířila jsem rovnou domů, abych si do zítřejšího rána stihla nachystat věci na cestu. Na dlouhou cestu, která mne zavede až do srdce Sargasových hor. A rovnou to vezmu přes mé milované Doranell.
~
"Je vše připraveno?" zeptala jsem se zdvořile muže, jenž mi následující ráno pomáhal při nakládání koňského povozu.
"Jo," odpověděl stroze muž, načež ke mně přistoupil a natáhl ruku, "chci pět zlatek, za ty koně i vůz. Chci je mít do týdne zpátky, nejste jediná, kdo by si je chtěl vypůjčit. Rychle sem dejte ty peníze, dělejte."
Lehce jsem povytáhla obočí. Chystala jsem se mu uštědřit lekci za jeho nechutné chování, ale nakonec jsem to nechala být. Neměla jsem čas ani náladu se někým zabývat, když mě čekaly důležitější věci.
Hodila jsem mu požadované peníze, načež jsem zkontrolovala, jestli je opravdu vše tak, jak má být. Nasedla jsem na krytý povoz, vzala do rukou opratě a pobídla oba vraníky ke klusu. Za branami Beristlie jsem zvolnila tempo na pravidelnou chůzi, aby se koně zbytečně neunavili.
Cesta ubíhala překvapivě velice rychle. Do večera jsme překonali Delphské hory; pravdou ale je, že jsme se nikde ani jednou nepozastavili a pak jsme nasadili rychlé tempo. Muselo se ale nechat, že vraníci měli opravdovou výdrž. Proto jsem také zastavila kousek před Doranell u jedné malé říčky, aby se napili. Já jim poté každému dala dvě jablka. Zasloužili si to.
Po krátké pauze jsme se opět vydali dál. Zanedlouho už jsem rozpoznávala siluetu velkého města, k jemuž jsme se každým krokem přibližovali.
Když jsme projížděli uličkami večerního Doranell, tajil se mi dech. Bylo to opravdu nádherné místo, alespoň pro mě. Všude samý smích a zeleň. A k tomu všemu to je město, kde jsem se narodila a vyrůstala.
Dojeli jsme k velkému a pěknému domu, který se vyjímal mezi dalšími domy už z dálky, a usmála jsem se. Byla jsem doma.
"No ne. Podívejme se, kdo nás přijel navštívit! Naše Vyvolená!" zasmála se máma a roztáhla ruce na přivítanou. Objala jsem ji a také jsem se zasmála, když se u prahu domu objevil i otec.
"Ráda vás zase vidím." hlesla jsem a šla se přivítat i s tátou. O povoz s koňmi jsem nemusela mít strach, protože jsme ho zanechali na naší zahradě. Koně jsem s otcem zavedli do našich sice malých, ale soukromých stájí, a postarali jsme se o ně. Poté jsme se s hlasitým smíchem znovu vydali do domu.
"Tak jak se máš v Beristlii?" optala se matka. "Líbí se ti tam?"
"Moc. Je to tam opravdu skvělé. Nemůžu si na nic stěžovat." usmála jsem se, "Právě teď plním svou první misi, a tak bych vás chtěla o něco požádat."
"Ano? A o co?"
Nadechla jsem se a vylíčila jim, jak nám malým dětem vždy vyprávěli příběhy, nebo jak jsme jednou projížděli dědinou v Sargasových horách a potkali tam jednu z Velkých koček.
"Potřebovala bych vaší pomoc," tváře jí zrudly, "Potřebovala bych, abyste mi dali půl pytle zlaťáků, prosím. Tu druhou polovinu už jsem si obstarala... Dluh vám samozřejmě splatím co nejdříve. Jinak bych měla špatné svědomí..."
Čekala jsem, že rodiče budou nepříjemně překvapeni anebo odmítnou, ale jejich reakce byla opačná.
Mí rodiče chvíli mlčeli, poté se ale na sebe vědoucně pousmáli a otec spustil: "Pokud to opravdu potřebuješ a využiješ, jak máš, dáme ti to. Ostatně, členové rodiny by si měli pomáhat, ne?"
Zahrnula jsem je díky a sliby, ale oni nad tím jen mávli rukou. "To je v pořádku, nech to už být. Ale teď nám slib, že tu zůstaneš přes noc. Zítra se u oběda sejdeme celá rodina. Celá, včetně tvých sestřenic a bratranců, prarodičů, a tak dále. A tebe. Ne, že zase někam zmizíš. Tvá sestra s bratrem ale nedorazí."
A tak jsem tedy zůstala. Na příští den jsme se všichni sešli u jednoho stolu. S každým členem naší široké rodiny jsem se vřele přivítala, načež mne vyzvali, abych jim pověděla, jaké to je v Beristlii. Chválou jsem rozhodně nešetřila.
Potom se jen jedlo, pilo a povídalo, vše se odehrávalo v příjemném duchu. Musím přiznat, že takovéto okamžiky mi někdy chybí, když jsem sama.
Po obědě jsem ihned vyrazila dál na cestu. Matka s otcem mi opravdu do krytého povozu naložili půl pytle peněz, hned vedle toho, jenž jsem obstarala já ze svých peněz. Koně si zatím odpočinuli a nabrali síly, a já se zase po vcelku dlouhé době potkala se svou rodinou. A ta mi ještě vřele nabídla pomoc, jež jsem potřebovala.
Se všemi jsem se nakonec rozloučila a poděkovala jim za pohostinnost i pomoc.
Další část cesty probíhala dobře.
Za pár hodin jsem měla na dohled vrcholky vysokých hor. Plynule jsme postupovali vpřed a jeli jsme stále na cestě, nikam jsme nezajížděli. Snažila jsem si vzpomenout, kde se ta dědina nacházela. Ta stařena v hostinci říkala, že by měla být v srdci Sargasových hor.
Neváhala jsem a pobídla vraníky k rychlejšímu tempu. Za chvíli jsme byli obklopeni nekonečnými horami, jež se táhly až do dálky.
Cestou jsme nepotkali ani živáčka. Okolo byla jen samá skála a kamení a prach, pár stromů se tyčilo k nebi. Ne, nepřipadala jsem si zde bezpečně. Toto místo na mě spíše působilo depresivním dojmem.
Začínala jsem si myslet, že žádná taková vesnice neexistuje. Že ta povídka byla opravdu jen legendou a ta má vzpomínka byla jen výplodkem mé mysli. Opravdu jsem zvažovala, jestli se nevrátit, či se někde dočasně utábořit, protože už večer přecházel v noc. Ale najednou jsme sestoupili z mírného kopce a naskytl se mi pohled na vcelku rozlehlou ves. Pootevřela jsem ústa.
Stále jsem ale nevěděla jistě, zda-li je to opravdu ono místo. Někde jsem ale zastavit musela, nýbrž se na nebi začali objevovat první hvězdy.
Když jsme dojeli do vesnice, na to, že tu bylo vcelku hodně lidí, tu panoval klid. Raději jsem si ale nasadila kápi a začala hledat nějaký hostinec.
Po chvíli jsem přeci jen nějaký našla. Nevypadal špatně, dokonce jeho součástí byly i stáje, což se hodilo.
Povoz s koňmi jsem nechala na ulici, ale oknem hospody jsem jej stále mohla vidět. Kdyby se někdo náhodou podezřeně potloukal kolem, zasáhla bych včas.
Ve spěchu jsem se domluvila s majitelem hostince, ať mé koně přes noc ustájí a povoz schovají. Nabízel mi, ať si zaplatím nějaký jejich pokoj, ale já to odmítla. S úsměvem jsem dodala, že jsem zvyklá pobývat ve svém povozu. Opravdový důvod jsem raději neuváděla. A tak mi majitel vyhověl a já mu i přesto zaplatila za nocleh a ustájení.
Když jsem se chystala odejít, zarazila jsem se. Málem bych zapomněla se na to zeptat!
"Ještě mám malý dotaz; opravdu tu žije bába Hasan?"
Majitel se zasmál tak hlasitě, až mi přeběhl mráz po zádech. "To víte, že jo. Ty její kočky jsou fakt užitečný, ale ona je prý hrozně protivná, když nemáte peníze. A máte nějakej pytel zlaťáčků? Co? Máte?"
Sklonila jsem hlavu a zavzlykala jsem. "Ne."
"Tak to je smůla," zhodnotil situaci majitel, "Pokud jí nedáte peníze, nic vám nepomůže!"
Hlasitě jsem si povzdychla a zklamaně jsem odešla do stájí. Když mě nikdo nemohl vidět, neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Nemohla jsem uvěřit, že mi na tu lež o penězích skočil. Takovým lidem jsem nevěřila. Nikdy nevíte, co se mu honí hlavou, jestli si neusmyslí, že vás okrade. A navíc to byla moje věc, ne?
~
Vyrazila jsem časně ráno, abych dokončila své pátrání po té babce a jejích kočkách. V hostinci mi řekli, že žije na kraji vesnice, a že ten dům rozhodně poznám.
Bloudila jsem úzkými uličkami vsi, když se najednou přede mnou objevila řada domů. Všechny působily prostým dojmem, ale na konci...
... na konci řady, trochu dál od ostatních, se tyčil opravdu velký dům. Ani mě tak nepřekvapil svou velikostí, ale svou barvou; měl omítku v barvě duhy.
Přistoupila jsem ke stejně zabarveným dveřím a zaťukala na ně. Uslyšela jsem hluk, načež se otevřely a za nimi stála drobná postava ženy. Byla zhruba ve stejném věku jako já. Měla krátké hnědé vlasy a ofinu, na sobě přiléhavé, světle růžové šaty.
"Co si přejete?" optala se na místo pozdravu dívka.
"Přeji si mluvit s paní Hasan."
"Mami!" zvolala dívka vysokým hlasem. "Někdo chce s tebou mluvit!"
Mami? nechápala jsem. Než jsem se stihla na něco dalšího zeptat, dívka mě pustila dál a vedla mě jejich domem.
Všude se povalovaly hračky. Ne dětské, ale ty pro kočky. Také jsem zde koutkem oka zachytila misky a velké pelíšky. Ale kočky nikde.
Dívka mne dovedla do obývacího pokoje, soudě podle toho, jak to tu vypadalo. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo zde hodně křesel a pohovek, a skoro na každé z nich...
Překvapeně jsem vyjekla a přiložila si dlaň na ústa.
Skoro na všech pohovkách a křeslech odpočívaly veliké kočky. Každá si mě měřila pohledem a pozorovala mne svýma bystrýma očima. Dohromady jsem jich napočítala dvanáct.
Ta poslední třináctá ležela na klíně staré ženě, která měla krátké bílé vlasy svázané do drdolu, ale mohla se pyšnit nádhernýma zelenýma očima, stejně jako její dcera.
"Dobrý den," pronesla jsem a lehce se jí uklonila.
"Spíš dobré dopoledne," opravila mě Hasan. Měla hluboký a příjemný hlas. "Co bys ode mne potřebovala, děvče?"
Nadechla jsem se a spustila: "V Beristlii se přemnožily krysy a lidé se začínají bát, že se nakazí nějakou nemocí. Chtěla bych vás požádat o pomoc. S vaším svolením byste vy a jedna z vašich koček odjely se mnou do Beristlie, kde by si vaše kočka mohla lovit tyto škůdce od rána do večera. Peníze mám." ujistila jsem ji a hrdě se napřímila.
"V tom případě..." Hasan se na dlouhou dobu odmlčela. "Pomůžu ti ráda. Jen jestli je to opravdu tak, jak říkáš."
Přikývla jsem a na důkaz jsem ji poté přinesla jeden pytel zlaťáků.
Hasan se spokojeně usmála. "Dobrá tedy. Teď jsi na řadě ty, Tečko," pronesla tichým hlasem a pohladila bílou kočku, která měla jen jeden černý flíček na zádech, a zvolala: "Vyrážíme!"
~
Hasan a její kočka Tečka odvedly opravdu dobrou práci. Stařena s kočkou dočasně bydlely v pokoji pro hosty v mém domě. Tečku jsem vždy před svítáním pustila z domu, i když to znanenalo, že musím brzy vstát, a večer ji pustila zpět.
Každý den jsem nevařila jen pro sebe, ale také pro Hasan. Přesvědčila jsem se, že je to dobrá žena. Povídaly jsme si a hodně se spolu nasmály, i když mezi námi byl velký věkový rozdíl.
Když končil jejich dvoutýdenní pobyt v Beristlii, odvezla jsem je zpět do jejich vesnice a potom to vzala přes Doranell, kde jsem rodičům dala půl pytle peněz, abych jim splatila dluh.
Za dva dny jsem se vrátila do Beristlie a osobně se přesvědčila, že počet krys se rapidně snížil. Lidé se dohadovali o tom, jak je to možné. Mnohdy vznikaly až nepochopitelné teorie, ale já věděla své.
Povoz s koňmi jsem vrátila majiteli a poděkovala mu za dobrou práci. Sdělila jsem mu, že tito vraníci mají velkou výdrž, ať si je střeží jako oko v hlavě. Že těchto koní bude jednou škoda.
"Myslíte?" zeptal se mne překvapeně jejich majitel.
"Ano, myslím." ujistila jsem jej, načež jsem s úsměvem šla podat hlášení královně.
2)
Když jsem četla zprávu o neznámém pachateli, jenž rozbíjel okna, neodpustila jsem si malý úšklebek. Část mého škodolibého já si v tom libovala. Živě jsem si představila, jak nějaké dítě hází do oken kamení a má z toho opravdovou radost. Tipovala jsem to na chlapce ve věku od dvanácti do patnácti let, protože to jsou dle mého názoru většinou oni, kdo tropí takovéto klukoviny. Ten dotyčný musel být pěkně zlomyslný a nerozumný, ale musel mít i kuráž. Protože když někdo do oken hází kamení, až se sype sklo... Toto by opatrný a rozumně smýšlející člověk nikdy neudělal. Rozhodně ne dospělý či starý člověk se zkušenostmi.
Odložila jsem psaní na stolek, zabořila se hlouběji do měkké pohovky a vzala do ruky knihu. Přečetla jsem prvních pár řádků, ale pak jsem si s hrůzou uvědomila, že nevím, co jsem teď zrovna četla.
Nemohla jsem se na ni soustředit. Panovalo tu takové... sklíčující ticho.
S povzdechem jsem knihu položila vedle sebe, načež se zadívala na plápolající oheň v krbu po mé levici. Dumala jsem nad tím, jestli si nepořídím nějakého společníka, aby tu nebylo takové ticho, přičemž jsem poslouchala zvuky okolo. Slyšela jsem ale jen praskání ohně a pravidelně odbíjející hodiny. Tik, tak, tik, tak...
Začaly se mi klížit oči. Snažila jsem se zůstat vzhůru, ale spánek mě nakonec přemohl. Bezvládně jsem sebou plácla na pohovku a zavřela oči.
~
Snila jsem. Už přesně nevím, co se mi zdálo. Jen si pamatuji, že jsem ve snu padala ze skály. Křičela a volala jsem o pomoc, ale nikdo nepřišel. Jakmile jsem dopadla zem pokrytou listím, probudila jsem se.
Nevím, jak se to mohlo stát, ale během noci jsem musela z pohovky spadnout, protože jsem se teď válela na zemi. Naneštěstí to u mě tak bývá, ve spánku jsem nevyzpytatelná. I když... Zamyslela jsem se. Nevyzpytatelnou osobou jsem i v normálním životě.
Tiše jsem zaklela, když jsem se namáhavě zvedala z podlahy. Když jsem stála na nohou, celá rozbolavělá z dnešní noci, můj pohled zamířil k hodinám. Zamračila jsem se. To už je jedenáct hodin ráno?
Zamířila jsem rovnou do koupelny, kde jsem se v rychlosti umyla. Ihned na to jsem okamžitě vyrazila k ložnici. Prošla jsem skrz pokoj a objevila se v šatně, kde jsem si oblékla jednoduché, ale pohodlné oblečení; košili a teplé, kožené kalhoty. V rychlosti jsem si namazala chléb s máslem, poté jsem na sebe hodila těžký kabát a vysoké boty. Na záda jsem si hodila brašnu, načež vyběhla z domu. Mířila jsem k hradu, přímo za velitelem stráží.
Rychle jsem kličkovala mezi lidmi. Zpomalila jsem až tehdy, když se přede mnou objevil velkolepý hrad. Zastavila jsem a rozhlédla se kolem. Chystala jsem se požádat nějakého strážce, aby mne zavedl za jeho velitelem, ale kupodivu jsem měla štěstí.
Pár metrů ode mne stála dvojice mladých, na první pohled ještě nezkušených strážců. Naproti nim stál o hlavu vyšší muž a něco jim horlivě vysvětloval. Bylo poznat, kdo je tady šéfem. Ušklíbla jsem se, ale pak se v duchu zarazila. Před cizími lidmi si musím zachovávat ledový, vyrovnaný výraz.
Naptímila jsem se a klidným krokem jsem došla k nim.
"Zdravím, já jsem Snow Enerwen Mithrode, členka Elitní gardy," představila jsem se chladným hlasem, "potřebuji vědět, kde a v jakých domech byla rozbita ta okna." Z kapsy jsem vytáhla dopis od královny a nenápadně jej veliteli stráží ukázala.
Poněkud zaskočeně si mě velitel stráží prohlédl. Přimhouřil oči. "Samozřejmě," odpověděl váhavě, načež mi podal ruku. "Já jsem Rodney."
Nezaujatě jsem jeho ruku stiskla, načež jsem si ze zad sundala kožený, velký vak, z něhož jsem vytáhla velkou mapu města. "Můžete mi vše, prosím, popsat?"
Rodney se poškrabal na bradě. Chvíli mu trvalo, než se na některé podrobnosti rozvzpomněl, ale nakonec mi řekl vše, co jsem potřebovala vědět.
"Děkuji." řekla jsem a děkovně se na něj pousmála. Nečekala jsem na jeho reakci, a zmizela jsem stejně rychle, jako předešlá dvojice strážců.
Když jsem procházela ulicemi, o všem, co mi Rodney sdělil, jsem musela horlivě přemýšlet. Dohromady bylo poškozeno devět oken, z čehož u sedmi domů rozbili vždy jen jedno. U posledního domu, toho osmého, rozbili dokonce dvě okna. A stále ještě mohou nějaká poškodit.
Znovu jsem se podívala na mapu města. Vzpomínala jsem, kde byla všechna ta okna rozbita. Zajímavé bylo, že poškozovali okna jen v okolí hradu, což by mohlo znamenat, že pachatelé bydlí také někde v této oblasti. Hodlala jsem nad těmito věcmi přemýšlet až doma, a tak jsem se vydala k majiteli prvního domu s roztříštěným oknem.
Takto jsem chodila několik hodin. Od žádného majitele domu s poškozeným oknem jsem se nedozvěděla nic nového. Plamen naděje ve mně začal uhasínat, ale přeci jen jsem nakonec něco užitečného zjistila.
U toho osmého domu mně na zaklepání otevřela jedna milá, postarší paní. Pověděla mi, co všechno se tu noc stalo. Já úpěnlivě poslouchala a pamatovala si každé její slovo, přičemž jsem žasla nad její pamětí.
"Nevšimla jste si tehdy něčeho podezřelého?" zeptala jsem se se zájmem. Na tuto otázku mi ještě nikdo z majitelů domu ještě nedokázal odpovědět.
Žena chvíli přemýšlela, ale poté konstatovala, že si na nic podezřelého nevzpomíná.
Sklesle jsem ji poděkovala a chystala se odejít, ale najednou postarší paní vykřikla: "Počkejte!"
S údivem jsem se na ni otočila. Žena běžela ke mně, ve tváři nadšený výraz.
"Možná, že vám to pomůže," pokračovala žena, snažíc se chytnout dech, "asi tak půl hodiny před tím se okolo potloukala čtveřice nebo pětice mladých hochů, už si přesně nevzpomínám, kolik jich bylo."
Vědoucně jsem se pousmála, načež se optala: "Kolik jim asi mohlo být let?"
"Mohlo jim být tak kolem... Třinácti? Čtrnácti? Tak nějak, mladší rozhodně nebyli," ujistila mne žena. Nadšeně jsem ji chytila za rameno. "Děkuji vám za všechno. Ani nevíte, jak jste mi pomohla!"
~~~
Domů jsem se vracela za tmy. Když jsem odešla od té paní, zašla jsem se podívat na trhy, jestlipak tam nemají něco, co by stálo za to vlastnit. Nakonec jsem si jen koupila pár hrušek, které jsem ihned snědla, načež jsem vyrazila pryč.
Na to, že už vcelku dlouhou dobu byla tma, panoval v ulicích značný rozruch. Sice byl kratší den a delší noc, ale to na tom nic neměnilo.
Procházela jsem se známými uličkami, vedoucími k mému domu. Jakmile jsem ho rozpoznala meti ostatními domy, značně se mi ulevilo. Už jsem se těšila na pořádnou koupel a teplo mé postele.
Přišla jsem ke dveřím s úsměvem na tváři jsem ze zad shodila brašnu a začala hledat klíč od domu, když v tom by se ve mně krve nedořezal.
Tam, kde bývalo mé okno do obývacího pokoje, zbyla jen velká, prázdná okenice. Pod ní byla hromádka střepů s kamením.
S kamením.
"Tak to vám nedaruju!" vyštěkla jsem rozhněvaně, dobrá nálada ta tam, když mi došlo, kdo to udělal.
~~~
Příští ráno jsem odhodlaným, pravidelným pochodem dorazila za kapitánem stráže, za Rodneym.
Když jsem mu nakvašeně sdělila, co se včera stalo, vrtěl hlavou a stále dokola opakoval: "To už začíná být zlé. Kdo tohle dělá? To už rozbíjejí okna i vám?"
Při jeho poslední otázce jsem na něj vycenila zuby, ale dál jsem to raději neřešila. I tak jsem měla mizernou náladu, nechtěla jsem se s nikým hádat.
"Ano, i mně," zavrčela jsem, tentokrát klidněji, "ale na tom nezáleží. Problémem je, kdo to dělá?" Změřila jsem si ho pohledem od hlavy až k patě.
"Nevím," přiznal po chvíli Rodney, oči stále upřené na mapu rozprostřenou na jeho stole.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jak už jsem vám říkala, jedna paní se mi svěřila, že před tím, než ji nikdo rozbil okno, podezřele se kolem potloukala parta náctiletých chlapců. Jestli je to pravda, či ne, dozvíme se, až je chytneme."
"Jestli je vůbec chytneme," podotkl sarkasticky kapitán stráží.
"Ale ano, chytneme, to vám slibuji." ujistila jsem jej, načež se významně ušklíbla.
Rodney se na mě tázavě podíval a nadzvedl obočí.
"Protože mám plán, jak je vlákat do pasti."
~~~
Počkala jsem do stmívání. Když se na nebi objevily první hvězdy, nastal čas vyrazit. Poklidně jsem procházela uličkami, přičemž se za mnou držela skupina strážců včetně jejich velitele.
Můj plán byl jednoduchý; budu se nenápadně potloukat uličkami v okolí hradu, přičemž se ve stínech za mnou bude držet Rodney s několika dalšími strážci. Právě v těchto místech bylo rozbito nejvíce oken, takže je velká pravděpodobnost, že budou pachatelé někde poblíž.
Ačkoliv byl můj plán poněkud unáhlený a chatrný, věřila jsem, že se na nás štěstí usměje.
Pomalu jsem se kradla prašnou ulicí. Všude okolo se rozlévalo světlo z pouličních lamp. Bylo tu něco divného, zvláštního. Předtím jsem si myslela, že tu bude poněkud hodně lidí, ale opak byl pravdou. Dnes tu nebyl nikdo. Jako kdyby se zde po lidech slehla zem.
Inu, toto byla dobrá doba pro provádění jakýchkoliv zločinů.
Včetně zlomyslného poškozování oken.
Potřebovala jsem se podívat na mapu města, a tak jsem se zastavila a vytáhla ji z mé brašny. Slyšela jsem, jak skupina strážců za mnou udělala totéž.
Zadívala jsem se na mapu. Červenými křížky jsem měla označené domy s rozbitými okny. Většina takto vyznačených míst se nacházela právě v této ulici. Rozhodla jsem se zde počkat pár minut.
Ačkoliv jsem tu trčela už dlouhou dobu, vše zůstávalo stejné; nic podezřelého se nedělo. Rezignovaně jsem si povzdechla, načež se se strážci v patách vydala dál.
Už jsem se ani nesnažila být nenápadná, protože jsem si v tu chvíli mysela, že to nemá žádnou cenu. V duchu jsem se proklínala za to, že jsem neschopná vymyslet plán, co by pro dnešek vyšel. Tak jsem se tu potulovala zbytečně. Absolutně zbytečně.
Už jsem se chystala vyrazit k Rodneymu a říct mu, že tato akce končí, když jsem v ulici přede mnou zaslechla dětský smích. Nebylo to nic neobvyklého, ale stejně jsem se zarazila a zůstala stát na místě.
Po chvíli jsem uslyšela i nějaké hlasy. Poznala jsem, že je dětí více. Opatrně jsem vykoukla zpoza rohu uličky.
Uviděla jsem čtveřici kluků. Rozpoznala jsem všechny rysy jejich obličeje, nýbrž stáli rovnou pod lampou. A světě div se, v rukou každý držel pár kamenů a ukazovali na velký dům naproti místu, kde se oni nyní nacházeli.
Ohlédla jsem se na skupinu strážců a nepatrným pohybem ruky jim přikázala, aby se přesunuli na druhou stranu ulice. Tak se hoši ocitnou v dokonalé pasti, protože nebude úniku.
Nějakou dobu to trvalo, než se ve stínech na druhé konci uličky objevil jeden ze strážců, ale nakonec se vše vydařilo. Dal mi signál, že jsou připraveni kdykoliv zasáhnout. Přikývla jsem, načež jsem chytla po rubínovém meči, jenž jsem na Vánočním plese dostala od Ravennë, a tasila jej.
Jakmile čtveřice zaslechla tento zvuk, všichni se na sebe překvapeně podívali.
"Co tu děláte?" zavrčela jsem hlubokým hlasem, když jsem se vynořila ze stínů a ukázala na ně, "A co máte v těch rukách?"
Nejstarší z chlapců, který dle vzhledu vypadal tak na patnáct let, vystoupil ze skupinky a opatrně podotknul: "My si jen hrajeme. Je to snad špatně?"
Pohrdavě jsem se na něj ušklíbla. "To, že nevinným lidem ničíte okna, špatné je. Na co byste poté měli v rukou to kamení? A také... Okolo jsou jen samé domy. Kam byste ty kameny jinak házeli?"
Nastalo ticho. Nakonec se ale nejstarší kluk snažil najít nějakou rozumnou výmluvu, bohužel pro něj mu žádná z nich nevyšla.
S pobavením jsem sledovala, jak si v rychlosti něco šeptají, načež upustili kameny a bleskurychle se otočili a běželi pryč. Nikdo z nich si včas neuvědomil, že tam na konci na ně již čeká skupina strážců, a tak jim vpadli rovnou do spárů. Začali bezmocně a naštavaně křičet, ale nebylo jim to platné.
Meč jsem spokojeně vrátila zpět do pochvy. Dnes ho nebude potřeba použít. Rychlým krokem jsem se vydala za Rodneym.
Došla jsem až k němu a rázně se zeptala: "Postaráte se už o ně? Nebo vám mám s nimi pomoct?" Upřela jsem na klučičí čtveřici oči. Když se se mnou potkali pohledem, raději se ihned zadívali jinam. Byli viditelně rozhněvaní, ale hlavně vystrašení. Popravdě jsem se jim ani nedivila.
"Ne," řekl poklidným hlasem kapitán stráží, "my už se o ně postaráme sami."
Přikývla jsem, načež se otočila k ostatním strážcům.
"Moc vám všem děkuji za pomoc. Bez vás by to bylo mnohem těžší, abych dokázala chytnout tyto čtyři uličníky. Přeji vám hodně zdaru, příště zase na shledanou!"
Vděčně jsem se na ně zadívala, poté se rychle otočila k odchodu.
Než se stačil kdokoli pohnout, byla jsem ta tam. Zmizela jsem ve stínech.
Strážci se kluků ještě na něco vyptávali, ale nakonec se vydali pryč, se čtveřicí mezi sebou. S šibalským úsměvem na tváři jsem je sledovala ze střech. Musím spokojeně konstatovat, že si mne nikdo nevšiml. Takto vytrvale jsem je sledovala až k hradu, dokud jsem se nepřesvědčila, že jim pachatelé neuniknou.
Ačkoliv to byli uličníci, rozhodla jsem se jim udělit malou laskavost. A nejen jim.
Vydala jsem se k osmi domům s poškozenými okny. Vždy jsem tiše přistoupila ke vchodovým dveřím a zaťukala na ně, načež před ně položila malý váček s penězi a vzkazem, na kterém stálo:Přijměte to jako poděkování, že jste mi pomohli. Však vy víte, za co. Ale pamatujte! Tyto peníze slouží k opravě vašich rozbitých oken, jen doufám, že je zbytečně neutratíte k jinému účelu. s pozdravem S. E. M.~~~
Příští ráno jsem se vydala předat hlášení královně. Jakmile jsem měla všechny povinnosti splněny