Mise Nancy

Probudila jsem se a vylezla jsem z postele. Oblékla jsem se a vkročila jsem do kuchyně. Na stole ležela rulička papíru s Beristlijskou pečetí. Opatrně jsem ji vzala do ruky, a četla jsem:
,,Milá Nancy,
jak již jistě víš v lese našla skupina dětí nemocného jednorožce. Z nozder a tlamy mu tekl hnis, který zvířeti znemožňoval pořádně dýchat. Zvíře bohužel uhynulo, ale je pravděpodobné, že i další trpí stejnou nemocí. Je třeba abys jednorožce našla, a zjistila původce choroby a alespoň našla někoho, kdo je dokáže vyléčit.
Pherenikés"
Když jsem dočetla, jen jsem si ukrojila dva krajíce chleba, vzala jsem si ještě jedno jablko a vložila to do malého váčku. Najím se cestou...Pomyslela jsem si. Obula jsem se a za pas jsem si strčila svou jedinou zbraň: obyčejnou dýku. Váček s jídlem jsem si přehodila přes rameno a vyšla jsem z domu. Podívala jsem se na les a rozhodla jsem se pro cestu pěšky. Zavřela jsem dveře mého domku a vydala se ven z Beristlie.
U lesa jsem se zastavila a snědla jsem jeden krajíc chleba, abych se posilnila. Řekla jsem si že jednorožci se budou lépe hledat z výšky, a tak jsem se proměnila v sovici sněžnou. Vzlétla jsem nad les a dívala jsem se dolů. Stádo jednorožců přece musím z výšky vidět! Kroužila jsem nad lesem. Asi za hodinku jsem něco zahlédla: Bílou skvrnu mezi stromy. Jednorožec! Zajásala jsem v duchu a snesla jsem se ke zvířeti. Na zemi jsem se proměnila zpátky v člověka a podívala jsem se na jednorožce a viděla jsem: z nozder a tlamy mu tekl odporný, zelenožlutý hnis. Zatřásla jsem se odporem. Chudák zvíře...Politovala jsem ho. Jednorožec byl ještě
živý, a tak se pokusil zafrkat. Neměl ke smrti daleko. Radši jsem odešla po jeho stopách, ve snaze že najdu jeho stádo. Na chvíli jsem se zastavila a vyndala jsem ze svého váčku krajíc chleba. Už byl čas na oběd. Zakousla jsem se do chleba a jedla jsem při pochodu.
Za nějakou dobu jsem došla k mýtince na které se nacházeli jednorožci. Všichni vypadali stejně. Tekl jim z nozder a tlamy hnis. Porozhlédla jsem se po mýtince ve snaze že najdu to co tu chorobu způsobilo. Mýtinka se zdála na první pohled v pořádku, ale na druhý už ne. Přešla jsem k jednomu stromu a sedla jsem si do dřepu. Moje mínění bylo správné: kolem stromu rostly chomáče malých, bílých, houbiček. Jedovatých houbiček...Jednorožci je museli začít jíst...Uvažovala jsem v duchu. Jak jim ale pomoci? Přemýšlela jsem dál, a v tom jsem si všimla jednorožčí klisny s hříbětem. Klisna byla zdravá! V duchu jsem zajásala. Z váčku jsem vytáhla jablko, a přišla jsem ke klisně. Ukázala jsem jí z dostatečné vzdálenosti jablko a klisna šla za mnou. Pomalu jsem ustupovala a ona šla i s hříbětem za mnou. Tak jsem ji vyvedla z lesa a dovedla k branám Beristlie. Jednorožka byla zaměstnaná jablkem, a tak si skoro nevšimla že už není u svého stáda. Pokynula jsem strážnému a řekla jsem ať ji dovede na hrad. Že je to jediné zdravé zvíře ze stáda jednorožců. Strážný přikývl a já jsem dala klisně sníst jablko
Moje mise však nebyla u konce: ještě jsem musela najít někoho, kdo by jednorožce vyléčil, a zbavil les těch jedovatých houbiček.
Proslulý čaroděj a mág který se vyznal v bylinách, žil však až v Istril, takže jsem se vydala na další dlouhou cestu.
Příštího rána jsem si přichystala jídlo asi na týden a vyrazila jsem.
Přes Dalong a Losu, řeku Lakari, Mlžný les, až za pět dní dorazila do Istril. Byla jsem unavená, moc jsem totiž nespala.
Vkročila jsem do prvního hostince v Istril, a přišla jsem k pultu. ,,Co si přejete, slečno?" Zeptala se mě hostinská: malá, baculatá elfka s vlídným pohledem. ,,Hledám Garyna, mága a čaroděje." Odpověděla jsem stroze. ,,O, ten bydlí v domku až úplně nakonci města." Odpověděla mi hostinská. ,,Děkuji. Nashledanou." Usmála jsem se a odešla jsem.
Na konci Istril se opravdu nacházel jeho dům. Všechno jsem mu vysvětlila a on se mnou odjel zpět do Beristlie. Vyléčil jednorožce, odstranil houbičky a má mise byla splněna. Konečně jsem se zas mohla pořádně vyspat!

Seděla jsem u stolu a poklidně jsem obědvala chleba se sýrem, a k tomu pila vodu ze skleničky, když v tom někdo zaklepal na dveře. Spolkla jsem sousto, kdo mě ruší v takovou denní dobu?! Pomyslela jsem si a zaklepání se ozvalo znovu. ,,No jo, vždyť už jdu!" Povzdechla jsem si a vstala jsem od stolu. Otevřela jsem dveře a v nich stál voják. ,,Slečna Nancy Folles?" Zeptal se mě a já mu odpověděla: ,,Ano, co si přejete?" ,,Královna Pherenikés by s vámi chtěla mluvit." Řekl. ,,Minutku." Otočila jsem se a vběhla jsem do mé ložnice a otevřela jsem skříň. Popadla jsem halenku a doběhla jsem ke dveřím. Vyšla jsem z domu a zavřela jsem za sebou. Voják kývl abych šla za ním a vedl mě na hrad.
Vstoupila jsem za vojákem do Beristlijského hradu a on mě vedl k velkým dřevěným dveřím, zlatě okovaným a řekl vojákovi co je ještě s jedním vojákem hlídal: ,,Slečna Folles." Voják přikývl a za chvilku se dveře pomalu otevřely. ,,Nancy Taya Folles." Uvedl mě jeden ze stráží a já kráčela po zeleném koberci který vedl až k trůnu na kterém seděla královna Pherenikés. Před schody které vedli dál k trůnu jsem se zastavila a hluboce jsem se uklonila. ,,Dobrý den Nancy. Doufám že tě můj voják nevyrušil." Usmála se na mě panovnice. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Je to jen krátká doba od tvého příchodu sem, do Beristlie, a ještě kratší doba od toho co jsi vyřešila problém jednorožců a stala se členkou Elitní Gardy." Byla to pravda, nežila jsem ve městě dlouho. Pherenikés znovu promluvila: ,,Naskytl se jeden problém: Na trhu začal někdo prodávat ženám mast, která způsobila že se další den ocitly na ošetřovně s bolestí hlavy. Je potřeba problém vyřešit. Ujmeš se toho?" ,,Ano." Odpověděla jsem. ,,Dobrá, děkuji. Teď můžeš jít." Znovu jsem se uklonila a opustila jsem hrad. Měla jsem namířeno do svého domku.
Ještě téhož dne jsem se vydala na trh. Oblečena v černých kalhotech a staré haleně, jsem vyšla z domu a zneviditelnila svůj odznak Elitní Gardy. Šla jsem městem směrem k trhu. Procházela jsem uličkami Beristlie a nahlížela jsem do různých krámků. Došla jsem na náměstí kde se konal každodenně trh a procházela jsem od jednoho stánku k druhému. Tu jsem zaslechla volající hlas: ,,Léčivá mast! Kupte léčivou mast! Pro ženy ta nejlepší, za dobrou cenu!" Vydala jsem se za hlasem. Stánek s onou ,léčivou mastí' stál hned vedle stánku se zeleninou a tak se mi vyskytla příležitost udělat ze sebe obyčejnou - nic netušící - elfku, obyvatelku tohoto překrásného města. Zastavila jsem se u stánku se zeleninou. ,,Kolik stojí ta mrkev?" Zeptala jsem se a přitom jsem ukázala na dřevěnou bedničku plnou mrkve. Elfka za stánkem mi odpověděla: ,,Dvacet pět Gardonů." ,,Tolik tu nemám." Odpověděla jsem elfce. ,,Tak to máte smůlu." Ušklíbla se a já jsem šla k vedlejšímu stánku s mastí. ,,Opravdu léčí?" Zeptala jsem se a pochybný elf za stánkem mi odpověděl. ,,Samozřejmě." Řekl s falešným úsměvem. ,,A kolik stojí?" Zeptala jsem se podruhé. Elf mi odpověděl: ,,Obyčejně stojí dvě stě Gardonů, ale slyšel jsem jak jste mluvila s kolegyní u vedlejšího stánku." Kývl směrem ke stánku se zeleninou. ,,A tak vám tu mast dám zadarmo." ,,Opravdu?" Hraně jsem užasla, ale elf si toho nevšiml. ,,Ano." Znovu se na mě falešně usmál a podal mi jednu tubičku s mastí. ,,Děkuji." Hraně jsem se usmála a vzala jsem si mast. ,,Nemáte zač. Nashledanou." Rozloučil se se mnou prodavač. ,,Nashledanou." Řekla jsem nahlas a pak jsem šeptem dodala: ,,V Beristlijském vězení!" Ušklíbla jsem se a vydala jsem se zpátky k mému domku.
Vydala jsem se s mastí přímo do Istril za mágem, kterého jsem navštívila už při mé první misi.
V Istril jsem zaklepala na dveře jeho domu. Otevřel je on sám. ,,Á Nancy Folles! To je mi překvapení! Kde se tu bereš?" Řekl s neskrývaným překvapením. ,,Jeden pochybný elf v Beristlii na trhu prodává ženám tuto mast." Vytáhla jsem mast ze svého vaku. ,,A každá žena co ji použije, se další den ocitne na ošetřovně s bolestí hlavy. Královna mě požádala abych to vyřešila." Mág mě pustil dál. ,,Ukaž mi tu mast." Řekl a já mu mast dala. ,,Ubytuj se v hostinci a já ti zítra řeknu složení této masti, a protiúčinek na ni." Přikývla jsem a opustila jsem jeho dům. Šla jsem se ubytovat.
Další den mi mág řekl složení masti, a já se vydala zpět do Beristlie abych ho řekla Pherenikés.
Moje mise tím však neskončila: večer jsem se vydala na trh. Čekala jsem až si obchodníci začnou balit své stánky. Když si prodavač masti začal balit stánek, čekala jsem potichu ve stínu domů. Stánek měl sbalený jako poslední, a taky jako poslední odešel. Vyrazila jsem potichu za ním k jeho domu. Dům byl celý křivý. Ve tmě kvůli tomu působil strašidelně. Vešel do domu aby si uklidil věci z trhu a pak k mému překvapení znovu vyšel ven. Vydal se tou nejtmavší uličkou pryč. Plížila jsem se ve stínu domů potichu za ním. Najednou se zastavil a rozhlédl se. Jen tak tak jsem se stihla skrýt. Vylezl na střechu jednoho domu a já vylezla opatrně za ním. Na střeše sedělo asi pět jiných postav, zahalených v pláštích. Sedl si mezi ně. ,,Jak šel obchod?" Ozvala se největší postava hlubokým hlasem. ,,Dobře." Odpověděla středně velká postava, poměrně vysokým hlasem. Podle toho jsem usoudila že je to žena. ,,Na tebe je vždycky spoleh Rosarito. Všechno za ty tři odmluvíš." Odpověděla první postava. Odfrkla jsem si. Rosarita vyrazila mím směrem. Nestihla jsem včas zareagovat a tak mi nezbylo nic jiného než utíkat. Když jsem získala trochu náskok schovala jsem se za nejbližší komín a proměnila jsem se v sovici sněžnou. Vyhledala jsem stráže a vše jsem jim vysvětlila. Pomohla jsem jim najít šestici pochybných obchodníků, a stráže je odvedli ke královně a já s další splněnou misí odešla do mého domu.

Ráno jsem vešla do mé skromné kuchyně. Na stole ležel proutěný košík, přes který byl přehozen kus  tmavě modré látky, a na látce ležela obálka. Vzala jsem obálku do ruky a opatrně ji otevřela. Vyndala jsem papír z obálky a rozložila ho. Četla jsem:
,,Milá Nancy,
V lese, v opuštěném hnízdě našly dvě děti vejce. Není dračí, ale očividně patří nějakému velkému zvířeti. Zjisti jakému a zda je možné, aby se ještě vylíhlo.
Pherenikés"
Hned jak jsem dočetla, bylo mi jasné že dnešek nebude zas tak obyčejný: čekala mě mise. Ukrojila jsem si krajíc chleba a k tomu jednu hrušku. To byla celá moje snídaně.
Když jsem se najedla šla jsem si na sebe vzít něco teplejšího, než obyčejné kalhoty a halenu co jsem měla na sobě. Nakonec jsem se rozhodla pro kabát, kožené kalhoty a též kožené kozačky. Na cestu jsem si ještě zabalila do vaku dva krajíce chleba a jablko.
Šla jsem ke dveřím a otevřela je, v tu chvíli jsem se zarazila a šáhla si k pasu. Neměla jsem meč! Rychle jsem si pro meč doběhla a vzala opatrně košík s vejcem. Vyšla jsem ven z mého obydlí a zavřela za sebou dveře.
S vejcem jsem zamířila do Beristlijské knihovny.
S košíkem v ruce jsem vešla do knihovny, a košík jsem položila na jeden ze stolů. Vešla jsem mezi regály s knihami a začala jsem hledat. ,,Dějiny Sardské země, Beristlijský hrad, Historie ostrova Crystal..." Mumlala jsem si pro sebe potichu názvy knih. Za chvilku jsem si uvědomila že tady žádné knihy o zvířatech nenajdu, byla jsem totiž v části kde byly knihy které popisují dějiny. Šla jsem tedy k jinému regálu, ale tam byly knihy o zeměpisné poloze země.
Prošla jsem takhle několik regálů až jsem konečně narazila na to, co jsem hledala: Knihy o různých tvorech žijících v Sardské zemi. Četla jsem si názvy knih, a když se mi zdálo že bych v ní nalezla to co jsem hledala, vzala jsem si ji. Došla jsem nakonec regálu a vzala poslední knihu. Se stohem knih jsem se vydala ke stolu kde na mě čekalo vejce. Knihy jsem opatrně položila na stůl a sedla jsem si. Vzala jsem si první knihu z hromady a začala v ní listovat. Byla to kniha bez kreseb, takže mi byla k ničemu. Vzala jsem další knihu. Tam už kresby byly, ale jen dospělích jedinců, takže tu jsem taky odložila a vzala si třetí knihu z hromady. Byla podobná jako ta první.
Takhle jsem prošla všechny knihy z hromady, a nic jsem nenašla. Šla jsem tedy knihy vrátit.
Knihy jsem vrátila a znovu se rozhlédla po regále. Všimla jsem si jedné knihy s názvem: ,Mláďata různých zvířat a tvorů' knihu jsem si tedy vzala a donesla ke stolku. Otevřela jsem knihu a a sedla si na židli. V knize byly kresby mláďat i vajec a to mi ohromně pomohlo. Doufala jsem že tam najdu co potřebuji. Pomalu jsem listovala stránkami a každou kresbu vejce jsem pečlivě porovnávala s tím v košíku. Vejce co leželo v košíku bylo hnědé barvy, někde přecházelo do černa, a jinde do tmavě zelené. Otočila jsem v knize další stránku, a tam na mě vykoukla kresba...No...Vypadalo to jako drak se dvěma nohama a takovým divným ocasem. ,,Wyvern." Četla jsem si pro sebe. ,,Wyvern má na rozdíl od draka pouze dvě nohy a nechrlí oheň. Má dlouhý ocas s jedovým trnem. Dokáže uletět stovky mil a potom se vrhnout do boje. Můžete vidět různá zbarvení - třeba modrého wyverna, pro nenápadnost na denní obloze, nebo černého wyverna, pro noční akce." Podívala jsem se na kresbu vejce. Ano, bylo to to co leželo v košíku. Dál jsem četla: ,,Výskyt: Vyskytuje se různě po Sardské zemi a také na ostrově Crystal." Zaklapla jsem knihu a vrátila ji do regálu. Podívala jsem se na vejce v košíku a rozhodla jsem se že se pokusím přemluvit nějakého rybáře aby mne tam vzal. Přišlo mi lepší jet na ostrov, než hledat Wyverna po celé zemi. Tak jsem vzala košík a vyšla ven z města. Tam jsem se proměnila v sovici, vzala košík s vejcem do pařátů a letěla směr Korisa.
Přistála jsem před Korisou a proměnila se zpět v elfku. Ze svého vaku jsem vytáhla krajíc chleba a snědla jsem ho. Vydala jsem se do přístavu.
,,Dobrý den!" Pozdravila jsem jednoho rybáře. ,,Dobrej slečno! Co byste si přála?" Zeptal se mne rybář.
,,Potřebovala bych dopravit na ostrov Crystal." Řekla jsem rybáři. ,,Hmm...máte nějaké gardony?" Zeptal se mě rybář. To jsem si mohla myslet! Bez peněz nikam nepojedu! ,,Ne. U sebe žádné nemám." Odpověděla jsem rybáři. Čekala jsem odpověď že zadarmo mě nikam nevezme, ale rybář se na mne jen vlídně usmál. ,,Tak to se nedá nic dělat. Ale víte co? Já vás tam stejně vezmu." Řekl a já mu poděkovala. ,,Kdy chcete vyrazit?" Zeptala jsem se ho. ,,Můžeme klidně hned." Pokrčil starý rybář s úsměvem rameny. ,,To by bylo nejlepší." Oplatila jsem mu úsměv. Stařík mě dovedl ke své lodi. Byla to malá plachetnice, ale měla i násadky pro vesla. Rybář nastoupil jako první a já mu podala košík přikrytý látkou. Potom jsem vlezla do lodi sama a rybář rozvinul plachtu. ,,Odpoutejte nás." Zavelel a já odpoutala loďku od sloupu a odstrčila ji. Vyjeli jsme na moře. Rybář řídil plachetnici a po chvíli se mne zeptal. ,,Slečno, můžu se zeptat co v tom košíku máte, a proč na Crystal chcete?" ,,No, víte plním úkol co mi dala královna a v košíku mám vejce Wyverna, které chci nepozorovaně dát na ostrově do nějakého Wyverního hnízda, aby se mohlo vylíhnout." Usmála jsem se.
Po asi třičtvrtě hodině rybář řekl: ,,Ostrov na obzoru!" A já se probrala ze svého uvažování.
Asi za dvacet minut jsme přistáli na ostrově. Vzala jsem z košíku vejce a vystoupila jsem z lodi. ,,Počkejte tu na mě!" Řekla jsem rybáři a odešla jsem.
Šla jsem už asi čtvrt hodiny a u chůze jsem ukusovala chleba. Zjistila jsem že chůzí nic moc nezmůžu a zastavila jsem se. Dojedla jsem chleba a proměnila jsem se v sovici sněžnou. Opatrně jsem vzala vejce do pařátů a vzlétla jsem.
Letěla jsem nad ostrovem již celkem dlouho a v tu chvíli jsem si na zemi všimla hnízda. Přistála jsem za velkým balvanem aby si mě matka vajec nevšimla, kdyby se najednou vrátila. Přiblížila jsem se k hnízdu trochu blíž a přesvědčila se že je Wyverní. Dala jsem vejce opatrně mezi ostatní a rychle jsem zmizela za balvan, protože jsem si všimla černé tečky na nebi. Nespletla jsem se. Za chvíli tu byla Wyverní matka a ani si nevšimla že má o jedno vejce navíc. Samice se uvelebila na vejcích a za chvilku se ozval praskot skořápky. Vejce co jsem dala do hnízda se vylíhlo a za chvilku i ostatní vejce. Wyverňata jsou tak roztomilá! Pomyslela jsem si. Pak jsem vzlétla a vrátila jsem se k rybáři který na mne již netrpělivě čekal. Proměnila jsem se zase v elfku a my odrazili od břehu. Za chvíli jsem viděla už jen matnou siluetu ostrova Crystal.

Ráno jsem dostala dopis. Už jsem věděla co to znamená. Mám misi. Vzala jsem obálku a vyndala jsem z ní úhledně složený kus papíru. Četla jsem:
,,Milá Nancy,
Ve městě Restew někdo vykradl královskou hrobku. Strážní byli pouze omráčení, tvrdí však, že si pamatují beristlijský erb na útočnících. Pro zachování dobrých vztahů tě posílám, abys pomohla vyšetřit, kdo tuto urážku spáchal a jestli se opravdu jednalo o někoho z Beristlie.
Pherenikés"
Hned jsem vyrazila. Zabalila jsem si několik krajíců chleba, dvě jablka, a trochu sušeného masa pro Impossible. Fenku jsem tu nechtěla nechávat, a proto jsem ji vzala sebou. Oblékla jsem si kožené kalhoty, halenu, a přes ní kabát. Vzala jsem si několik zbraní. Svůj meč, luk od Auskory, dýku od Ravennë a ještě jednu od Darow. Nezapomněla jsem ani na pár gardonů, pro případ že bych musela dokupovat jídlo. Do města Restew jsem se rozhodla jít pěšky, a tak jsem taky udělala.
Rozhodla jsem se pro cestu přes les Bílého jelena, jelikož jsem se nechtěla tahat přes hory.
Nazítří ráno jsem dorazila do města. Hledala jsem královský palác, abych se ohlásila a mohlo se začít s pátráním.
Po audienci u krále jsem se vydala s jeho bojovníky k hrobce.
Hrobka byla vykradená snad do posledního gardonu. Tihle lupiči museli být profesionální. I když Impossible nepodstoupila základní výcvik, nechala jsem jí očenichat místo činu. ,,Ssible hledej!" Řekla jsem a fenka po krátkém čmuchání přiběhla k oběma strážcům kteří v den vloupání hrobku střežili. Ssible - jak jsem jí začala zkráceně říkat - na oba muže štěkala a vrčela. ,,Impossible dost!" Řekla jsem rázně a fenka přestala štěkat a sedla si ke mně. Omluvně jsem se na muže podívala a pokrčila jsem rameny.
Večer jsem seděla v pokoji který jsem dostala od krále k dispozici po celou dobu řešení krádeže. Seděla jsem v křesle a Ssible si pohodlně hověla na mém klíně. ,,Ty víš proč si na ty dva štěkala, viď?" Tiše jsem k ní promluvila a ona natočila své uši směrem ke mně. ,,Víš, něco se mi na tom nezdá..." Řekla jsem. ,,To že jsi skoro slepá neznamená že nemáš dobrý čich. A já věřím psímu čichu víc než lidem." Řekla jsem. Rozhodla jsem se že zítra dva strážce navštívím.
Jak jsem řekla tak jsem také udělala. Ráno jsem se hezky učesala a upletla si cop. Vzala jsem si bílou halenu a do ní jsem ukryla jednu dýku. Také jsem si vzala černé kalhoty a vysoké černé kozačky. Vzala jsem si kabát a a přes rameno si hodila luk a do pochvy dala meč. Jednu dýku jsem si dala za opasek, abych vzbuzovala dojem že už jinou nemám. Pak jsem se vydala za prvním ze strážců.
Adresy jsem měla sehnané už ze včerejška, a tak jsem jeho dům hravě našla. Zaklepala jsem. Za chvilku vykoukl ze dveří jeden ze stráží. ,,Dobrý den. Nechtěla jsem vás rušit ale potřebuji si s vámi o něčem pohovořit." Muž se na mě rozpačitě podíval a nejistě odpověděl. ,,Promiňte teď nemůžu, mám návštěvu. Přijďte odpoledne." ,,Dobrá." Vyloudila jsem na své tváři ten nejzářivější úsměv který jsem dokázala. ,,Na viděnou." Rozloučila jsem se s ním stále usmívajíce. Pak jsem se vydala hledat dům druhého strážce. Měla jsem i jeho adresu, jelikož jsem s nějakou nečekanou komplikací počítala. Byla jsem si skoro na sto procent jistá že muž lhal. No nic. Pomyslela jsem si a šla městem dál.
Zaklepala jsem u domu druhého strážce. Když muž otevřel, usmála jsem se na něj. ,,Dobrý den. Potřebovala bych s vámi něco pořešit. Bylo by to možné?" Muž kývl a vybídnul mě abych šla dovnitř.
Dům byl zařízen velmi skromně, ale zdání může klamat. Sundala jsem si kabát a zula se. Muž mě dovedl do obýváku a usadil na pohovku. ,,Uvařím nám čaj." Řekl a než jsem se nadála stál u plotny. ,,Proč jste vlastně přišla?" Zeptal se po chvíli, zatím co dával vařit vodu. ,,No...Potřebovala bych podrobněji vědět co se v den krádeže stalo." Řekla jsem mu. Muž se ke mně otočil čelem. ,,Stáli jsme s Aithernem jako obvykle na stráži a najednou nás někdo zezadu praštil do hlavy." Přikývla jsem. Muž donesl na stůl hrníčky a upozornil mě že čaj je opravdu horký. ,,A můžu vám ukázat bouli po tom klacku!" Řekl a odhrnul si z temena hlavy vlasy. Boule se tam opravdu nacházela. ,,Dobrá věřím vám." Řekla jsem a muž se na mne usmál. ,,To jsem rád." Pak už jsme si mohli vypít ten čaj. Ještě pak jsme si chvilku povídali, ale já se pak rozloučila a vydala se na hrad.
Hned ráno jsem nechala oba muže zatknout. Když se mě ptali proč, vylíčila jsem jim všechna fakta. Když jsem Impossible přikázala aby hledala viníka, štěkala právě na tyto dva muže. A i když je Ssible skoro osleplá, neznamená to že má špatný čich. Když mi Igor - tak se ten druhý strážce jmenuje - líčil podrobněji jejich přepadení, říkal že je najednou udeřili zezadu do hlav. Jak by si tedy mohli pamatovat Beristlijský erb na útočnících, když je ani neviděli? A boule co měl Igor na hlavě, byla už skoro splasklá, zatím co od vykradení hrobky to není zas tak dlouho, aby taková velká boule stihla splasknout. A měla jsem pravdu. U Igora i Aitherna se našlo spousta zlata a šperků z hrobky. Původně jsem si myslela že lupiči byli nějací profesionálové, ale nakonec jsem se přesvědčila že profesionály možná byli, ale uměli špatně lhát a to je prozradilo. Král Ernest Erusský je nechal spravedlivě potrestat a já jsem společně s Impossible vyrazila domů. Do Beristlie.

Šla jsem městem směrem ke svému domu. Byl krásný zimní den, nesněžilo ale sníh ve městě byl a to bylo hlavní. Já osobně zimu a sníh miluji. Před mím domkem jsem spatřila pošťáka, který na mě mával dopisem. ,,Slečno Nancy!" Zvolal když mě uviděl. V klidu jsem k němu došla a vzala si od něj dopis. ,,Děkuji." Usmála jsem se a pošťák jen mávl rukou a mile odvětil: ,,Maličkost." Pak odešel. Odemkla jsem dveře a vstoupila do kuchyně. Nejdříve jsem se však zula a odložila zbraně. Otevřela jsem dopis a tak jak mám ve zvyku jsem si pro sebe četla:
,,Milá Nancy,
Našlo se tělo mladé dívky. Byla zabita ve vlastním domě. Přesněji ve vlastní posteli. Nejen zavražděna. Tohle se ve městě dít nemůže. Věřím že to vyřešíš.
Pherenikés"
Odmlčela jsem se a pohlédla jsem na Impossible, která věrně seděla u nohy židle a zvědavě na mne hleděla. ,,No nic, Ssible. Máme další práci." Vstala jsem ze židle abych si mohla vzít aspoň jablko. Zakousla jsem se do něj a Ssible jsem vyměnila vodu v misce. Už podruhé tento den jsem se opásala mečem. Znovu jsem si nazula boty a pohlédla jsem na fenku. ,,A můžeme vyrazit!" Vyšla jsem z domu a Impossible hned za mnou. Začala kolem mě skákat, že jsem skoro ani nedokázala zamknout. Když se mi to povedlo sedla jsem si do dřepu a fenku jsem pohladila. ,,Teď si nemůžeme hrát. Ale až se vrátíme, půjdeme. Slibuju." Ssible jako by mi rozuměla, tak dobře jako když elf mluví s elfem. Přestala kolem mě poskakovat a držela se vedle mě. Na druhé straně listu s misí byla napsána adresa, a tak jsem se po ní vydala.Zanedlouho jsem zaklepala u domu, kde byla vražda spáchána. Zaklepala jsem. Otevřela mi postarší dáma, oči plné slz. ,,Dobrý den. Promiňte mi že se ptám, ale vy jste matka té dívky?" Paní zavrtěla hlavou. ,,Nene. Jsem sestra její matky. Ale kdo jste vy?" Zeptala se trochu s podezíravým tónem v hlase. Ukázala jsem jí prsten Elitní Gardy. ,,Přišla jsem to vyřešit." Dáma mě tedy pozvala dál a usadila mne na křesle v obýváku. Dala vařit vodu na čaj a pak si ke mně a Ssible sedla. ,,Co se tady tu noc stalo?" Zeptala jsem se opatrně, a však dáma vypustila ze svých zelených očí vodopády slz. ,,By-byla j-jsem na-na návštěvě. Ne-neví-nevím c-co se tu-tu sta-sta-lo." Koktala při pláči. ,,Dobrá. Už neplačte." Snažila jsem se tetu nebohé dívčiny utěšit, ale nešlo to. ,,Mohla bych si promluvit s její matkou?" Zeptala jsem se. ,,Ne-není tady." Řekla dáma už méně koktavým hlasem. ,,A kde tedy je?" Zeptala jsem se. Paní se na chvíli zarazila a pak ze sebe vymáčkla pouze dvě slova: ,,Na trhu." Řekla a já jsem se tedy rozhodla jít domů. Podala jsem jí svůj - již prázdný - šálek a zvedla jsem se. ,,Děkuji za Váš čas. Stavím se zítra." Usmála jsem se a dáma nás s Impossible doprovodila ke dveřím. ,,Nashledanou!" Rozloučila se a já se na ni usmála. ,,Nashledanou!" Zamávala jsem jí a vydala se se Ssible směrem k mému domu.Když jsme k němu došly, odložila jsem si dovnitř jen meč a šla jsem si hrát s fenkou, jak jsem předtím slíbila.
Druhý den jsem hned po snídani vyrazila k domu kde bydlela ta zavražděná dívka. Zaklepala jsem a jako předešlého dne mi otevřela ta stará dáma. ,,Dobrý den -" Nestihla jsem jí ani pořádně pozdravit, hned mi totiž skočila do řeči. ,,Teď nemůžu. Přijďte jindy!" Vychrlila ze sebe a zavřela mi dveře před nosem. Opřela jsem se o stěnu domu a přemýšlela jsem. Dnes byla úplně změněná! Paní se vůbec nepodobala důstojné dámě ze včerejška! Proč nemá dnes čas? Vždyť jsem jí to včera říkala! Asi ještě vyspávala. No nic, přijdu odpoledne.Když jsem odpoledne přišla k domu, uslyšela jsem strašlivý skřek. Vtrhla jsem dovnitř bez zaklepání, meč v ruce. Vyběhla jsem kamenné schody nahoru do ložnice, a vyděla jsem jak stará dáma dává o něco mladší ženě roubík. Žena byla přivázána k židli silnými lany. Chytla jsem dámu za límec a přitiskla jí ke zdi, meč na jejím hrdle. ,,Smilování! Vysvětlím to!" Rozplakala se dáma, a já sundala meč z jejího hrdla a zvednutím obočí jsem jí vyzvala k mluvení. ,,Moje sestra Zetis je šílená. Nebo...Ona není šílená vždy, jen někdy dostává záchvaty, proto se nesmí rozhněvat. Toho dne co se stala ta tragédie její dcera Lilya, přitáhla do domu nějakého chlapce bez matčina povolení. Zetis chlapce surově vyhnala - Ani se jí tolik nedivím vždyť Lilye bylo čtrnáct, ale mohla to udělat jemnějším způsobem - a s Lilyou se hrozně pohádala, ačkoliv jsem se je snažila zastavit. Zetis v noci dostala záchvat a Lilyu zabila. Snažila jsem se to tajit co to šlo...Ale...Zetis od té doby dostává pořád záchvaty a já nevím jak jí pomoct." V tu chvíli jsem ji pustila. ,,Najdu léčitele který jí dokáže vyléčit!" Slíbila jsem a vyběhla jsem z domu. Neměla jsem sebou Ssible takže jsem mohla rovnou letět do Istril. Dáma mě však ještě chvíli zdržela a dala mi trochu jídla na cestu. Hned před domem jsem se proměnila v sovu a vydala se do Istril. Ještě jsem však zahlédla dámu jak mi mává se slzami v očích a rty artikuluje slovo ,děkuju'.
Asi za dva dny jsem letěla nad Mlžným lesem. Stalo se však něco, co mi cestu ještě stížilo: Když jsem letěla nad lesem nastala bouře a velký vichr. Doletěla jsem na zem, ale jedna větev z nějakého stromu se ulomila a spadla přímo na mě. Proměnila jsem se zpět v elfku a větev se mi podařilo skulit že mě dolů. Avšak pravou ruku jsem měla nejspíše zlomenou a zůstala mi tam po menší větvičce z větve - o kterou jsem se škrábla - pěkná jizva. Ta mi asi zůstane už navždy. Pomyslela jsem si a vydala jsem se pěšky do Istril.Za dva dny jsem do města dorazila. V hostinci mi dali ruku do obvazu a nechali jednu noc přespat.
Hned nazítří ráno jsem se vydala za léčitelem, kterého jsem už dobře znala. Hodněkrát už mi pomohl. Vylíčila jsem mu celý příběh. ,,Nevím, nevím, slečno Nancy. Obávám se že šílenství se nedá vyléčit." Pohlédl na mě s jasnou omluvou v očích. ,,Prosím. Aspoň to zkuste." Naléhala jsem na něj. Nechtěla jsem se vrátit s nepořízenou. ,,Dobrá. Deset dní bych vám snad mohl obětovat. Ale nic nezaručuji." ,,Děkuji, děkuji moc!" Byla jsem štěstím bez sebe.Vyrazili jsme ještě téhož dne. Kus za Mlžným lesem jsme si všimli pošťáka na koni a za ním - za sedlo - přivázaného druhého koně. ,,Je tady někde slečna Folles?" Zeptal se když k nám dorazil. Hned jsem se ozvala. ,,Tady. To je pro vás. Posílá vám Elmerë, jsem její přítel." Řekl a podal mi dopis. Otevřela jsem ho, ale hned co jsem si ho přečetla, posmutněla jsem a obrátila se na ostatní. ,,Můžete se vrátit do Istril. Zetis se zabila." Řekla jsem léčiteli. ,,A co bude s vámi?" Zeptal se. ,,Posílá mi koně." Odpověděla jsem mu a s pomocí pošťáka sesedla z koně a posadila se na klisnu kterou mi poslala Elmerë. Vydali jsem se z pošťákem krokem zpět domů. Směrem k Beristlii.

Bylo poledne. Zrovna jsem doobědvala, a nevěděla jsem co dál. Rozhodla jsem se zajít na louku, zatrénovat si. Popadla jsem luk a šípy, a vyšla jsem z domu. Na poslední chvíli se přiřítila Impossible, že chce jít se mnou. Dům jsem tedy zamkla a i s fenkou se vydala na louku. Bylo krásně. Sníh ještě docela nezmizel a tak to pod míma botama, chroupalo sněhem.
Když jsme dorazily na louku, šla jsem podél lesa, a spatřila strom, na kterém byl celkem velký suk, po nějaké větvi. Trochu jsem odstoupila a vzala první šíp. Trefila jsem se. Jak by ne, byla jsem dost blízko. Proto jsem zase kousek odstoupila, ale zase jsem se trefila. Když jsem odstoupila dalších deset kroků, střelila jsem čtyři šípy, než jsem se trefila. Potom už to zase šlo jako po másle. Dovolila jsem si ještě kousek poodstoupit, ale to už jsem se netrefila ani na po šesté. Buďto moc nahoru, dolů, nebo do stran. Došla jsem si pro šípy a Ssible kolem mě začala poskakovat. Chápala jsem, chtěla si hrát. Rozhodla jsem se i jí trochu procvičit. ,,Sedni!" Řekla jsem fence která hned uposlechla. ,,Lehni!" Pokračovala jsem dál a fenka zase nezaváhala. ,,K noze!" Vyslovila jsem a když jsem viděla jak se Impossible usadila u mojí levé nohy, dřepla jsem si a pořádně jsem se s fenkou pomazlila. Pak jsem ještě z kapsy vytáhla kus sušeného masa, které sebou vždy beru a mohly jsme jít domů. Byl to asi hezký pohled...Jdoucí elfka a vedle ní poskakující, šťastný pes.

Stála jsem před dveřmi svého domku a otevírala jsem dopis od Pherenikés.
,,Milá Nancy,
Čaj je zdravý. Většinou. Ty, které byly dodány do paláce ale určitě zdravé nebyly. Naštěstí se napil jen jeden z nižších dvořanů. Z otravy se ho podařilo zachránit, ale je třeba zjistit, jak se tam čaje dostaly.
Pherenikés"
Přečetla jsem. Dopis jsem uložila zpět do obálky, a obálku si strčila do kapsy. Vydala jsem se tedy k beristlijskému hradu.
V paláci jsem dostala potřebné informace a k tomu adresu toho, kdo tam dodal ty čaje. Dům toho jistého Erna Fellease jsem našla coby dup. Když jsem však klepala, nikdo neotevíral. Po nějaké době jsem se rozhodla vstoupit bez vyzvání. Otevřela jsem dveře a s dýkou v ruce vešla do kuchyně. Stůl byl převrácený stejně jako několik židlí. Byly tam stopy po zápasu. Opatrně jsem prohledávala každé zákoutí, a narazila jsem na krvavé stopy. Avšak...Něco mi říkalo že k zápasu nedošlo. Prošla jsem celý dům, a už jsem měla celkem jasno. Bylinkář vše jen připravil tak, aby si ti co přijdou vyšetřovat příhodu s čaji mysleli, že ho unesli. Byl to vskutku mistrovský plán, až na jeden drobounký háček. Stopy po zápasu byly jen v kuchyni. To nasvědčovalo tomu že Ern to tak trochu odfláknul. Měl asi celkem naspěch. Rychle jsem se proměnila v sovu a začala pátrat po jeho stopách.
Ernovi stopy jsem nalezla až několik kilometrů severovýchodně od Beristlie. Bylo to ohniště, staré asi týden. Sama jsem si tam opekla kus masa a pak jsem se vydala na další cestu.
Za týden jsem dorazila do Saskie. V místním hostinci jsem se na Erna zeptala, ale hostinský mi řekl že nikoho takového ubytovaného nemají. Napadlo mě že možná vystupuje pod jiným jménem. Od hostinského jsem si na další den vyžádala prohlídku pokojů.
Dalšího dne ráno byl však jeden z pokojů prázdný. Bylo mi jasné že Ern Felleas se o mém příjezdu doslechl a prchl dřív, než jsem ho vůbec stačila v Saskii najít. Jako sovice sněžní jsem se tedy vydala dál, po Ernových stopách.
Erna Fellease jsem nalezla o několik dní později v lese Veir. Zrovna jsem ho zastihla při obědě. Snesla jsem se k zemi a tam se proměnila zpět na elfku. ,,A mám vás!" Řekla jsem a přitiskla mu dýku na hrdlo. ,,Teď půjdete se mnou!" Řekla jsem a když mu došlo že je polapen, ani se nebránil. Odešli jsme zpět do Saskie a já odtamtud poslala zprávu do Beristlie. Než si pro něj přijeli, pověděl mi Ern že ty čaje do paláce poslal, kvůli své zanevřenosti vůči Pherenikés. Prý byl jeho otec v její armádě a zahynul tam než se Ern narodil.
Po návratu do Beristlie jsem šla hned za Impossible. Byla jsem pryč celkem dlouho a fenka byla zavřená v domě, tak jsem se rozhodla že jí to vynahradím.

Spustila jsem nohy kvůli otravnému klepání u dveří. To si nemůžu jednou trochu odpočinout?! Pomyslela jsem si a již jsem znala odpověď: ne. Rychle jsem se oblékla a klepání začalo být ještě otravnější. "Já už jdu!" Zavrčela jsem a otevřela dveře ve kterých stál královský posel. Podal mi obálku. Už se měl k odchodu, ale pak se otočil. "Měla by jste se učesat slečno Nancy. Vypadáte kapku strašidelně." Uchechtnul se a odešel. Naštvaně jsem zabouchla dveře. Dnes se mi opravdu nechtělo jít na misi...Nu což. S tímhle jsi to přijala, tak si nestěžuj! Promluvila jsem v duchu sama k sobě. Pro sebe jsem se usmála, když mi na mysli vyvstanuli vzpomínky, co jsem tady již zažila. Dále jsem neotálela, obálku otevřela a vyndala její obsah. Rychle jsem přelétla očima po vzkazu a zapískala jsem, abych zavolala mojí border kolii. Plně jsem se ozbrojila, a společně s Impossible která mi vesele poskakovala u levé nohy jsem se vydala na beristlijský hrad. Dnes jsem měla vyřešit - naštěstí neúspěšný - atentát na Nieru Mirinn, které někdo podstrčil do jídla a pití sporýš, který je pro drakousy jedovatý. Stalo se to, když byla Niera Mirinn pozvána na oběd do beristlijského hradu.Na hrad jsem dorazila brzy. Požádala jsem o rozhovor s kuchaři, číšníky a jinými zaměstnanci královské kuchyně. Všichni odpověděli že o sporýši v jídle drakousky nic nevědí. Nebylo však možné aby nic nevěděli...Přelétla jsem pohledem všechny kuchaře, kuchtičky, číšníka a ostatní přítomné. Já vím, že jeden z vás něco skrývá! Pomyslela jsem si a naposledy jsem je přelétla varovným pohledem. "Můžete jít." Řekla jsem a sama jsem se vydala požádat o to, abych mohla královskou kuchyni vidět při práci. Nebylo mi to - jako člence Elitní Gardy - odepřeno, a tak jsem sledovala práci v kuchyni při přípravě oběda. Všichni pracovali jak se patří, nikdo neprokázal ani nejmenší úsilí o to, hodit někomu do jídla něco jedovatého. Takhle to nepůjde! Nikdo se ani nepokusí něco naznačit...Pomyslela jsem si a zamířila jsem domů, abych si to mohla celé promyslet. Sedla jsem si na trávu před mím domem a dumala jsem nad tím, jak zjistit kdo dal člence královské rady do jídla sporýš. Byla jsem si skoro jistá že se to bude opakovat. No samozřejmě! Pomyslela jsem si. Nechám se najmout jako kuchtička! Jak to ale vymyslet tak, aby mě nikdo nepoznal? Přemýšlela jsem dlouho. Dlouhou dobu mě nic nenapadalo. Pak jsem však zamířila zpátky na hrad.Nechala jsem se ohlásit u Pherenikés, abych se jí mohla svěřit se svým plánem. Stála jsem před její pracovnou a čekala na vyzvání k vstupu. Za chvíli mě královna zavolala. "Nancy, jestli to správně chápu, chceš abych pozvala Nireu Mirinn na zítřejší oběd, tebe jsem nechala najmout jako kuchtičku a ty se pokusíš Nieře podstrčit okatě do jídla sporýš, protože předpokládáš že ten co to udělal jako první, ti řekne že to nemá smysl?" Zeptala se mě královna a podívala se mi do očí. Najednou mi připadalo, že je můj plán hloupý, ale nakonec jsem přikývla. "Samozřejmě s tím, že by o tom Nirea Mirinn věděla." Dodala jsem. Pherenikés na mě naposledy pohlédla, a pak sklonila pohled na psací stůl. "Domluveno. Ode dneška jsi kuchtička v královské kuchyni." Řekla a pak ještě dodala: "Můžeš jít." "Děkuji Veličenstvo." Děkovně jsem se usmála a uklonila se. Pak jsem opustila královninu pracovnu. Ještě sehnat ten sporýš...Pomyslela jsem si.Vyšla jsem před brány Beristlie a došla na nedalekou louku. Začala jsem se poohlížet po fialové květince, která byla na pohled krásná a nevinná, ale pro drakousy smrtelně jedovatá. Po chvíli jsem jí našla. Sedla jsem si do dřepu a kytičku jsem utrhla. Chvíli jsem jí mnula v prstech. To by elf nevěřil, kolik taková kytička napáchá škody! Pomyslela jsem si a trochu jsem se uchechtla. Strčila jsem si sporýš do kapsy a vstala jsem. Pomalu jsem zamířila k beristlijskému hradu. Do královské kuchyně jsem byla přijata rychle. Vypadalo to že kuchaři novou posilu uvítali. Zvláště po tom incidentu s Nireou Mirinn...Atmosféra v kuchyni byla napjatá. Každý podezíral někoho jiného, jen aby nepřišel o práci. Pomalu jsem se seznamovala s ostatními. Mnou podezřívaným byl však jeden z číšníků, tedy spíš číšnic. Marina Telle. Žena, které mohlo být kolem třiceti pěti let. Už jenom viditelná nechuť, která se odrážela v jejím opáleném obličeji když šéfkuchař oznámil že na oběd přijde členka Královské Rady, mě utvrdila v přesvědčení že je viníkem. Stačilo se už jenom přesvědčit, a to jsem také měla v plánu. Opatrně jsem vyndala sporýš a pokusila jsem se nadrolit do drakousčina pití, zrovna když Marina přicházela. Chytila mě za zápěstí a popadla hrnek. Pití i se sporýšem vylila do koše a mně odtáhla za paži stranou. "Co to děláš?!" Sykla. "To nemá cenu! Taky jsem to zkoušela!" Odmlčela se a pak mi věnovala ještě jednu radu: "Nedělej to. Zapomeň na to. Chytili by tě, a zkazila by sis tím celý život." Pak mě pustila a vydala se za svou prací. Hned po obědě jsem to oznámila královně a spokojeně, nad úspěšným splněním další mise, jsem zamířila domů.