Mise Manon

1)

Byl jsem na cestě odnikud nikam, když mě zastihla sněhová bouře. Brodil jsem se ve sněhu po kolena a snažil se si před šlehajícím větrem alespoň chránit obličej, ale zdálo se to bezvýznamné. Vracet se do přístavního města, ze kterého jsem před několika hodinami vyšel, to nemělo cenu. Bylo daleko a dřív, než bych jen spatřil světla města, by ze mě zbyl jen kus ledu. Nezbylo mi nic jiného než postupovat kupředu. Neznámý les a jeho stromy nabízely alespoň malý val mezi mnou a větrem, ale nemohl jsem se v blízkosti stromů zdržovat dlouho. Hrozilo, že je silný vichr povalí a za žádnou cenu jsem se nechtěl ocitnout mrtvý pod těžkým kmenem.
Myslel jsem, že sním. Hradby města byly jistě halucinace, stejně jako světlo z věžiček. Bylo to dílo únavy. Dojdu k hradbám a rozplynou se, říkal jsem si. O to větší překvapení bylo, když se kamenná zeď neotevřela a já do ni tvrdě narazil. Chvíli jsem stál, zmrzlými prsty hladil studený, sněhem pokrytý kámen. Skutečně to bylo město. Brána byla nějakým zázrakem stále otevřená, ale možná to nebyl zázrak. Jen nejspíš zmrzl řetěz a proto nechávali město otevřené, ale to mi teď bylo jedno. Znamenalo to, že venku nezmrznu a proto jsem dlouho neváhal. Zde bylo sněhu méně, před bouří vyházeli sníh z cest a ulic. Okna zlatě svítila a rodiny za nimi se tetelili v teple.
Hospoda, hostinec... něco tu jistě bude. Na ulici jsem nepotkal žádného nebožáka, jako tomu bývalo Tam. Přemýšlel jsem, jestli to znamená, že ve městě není chudoba, nebo je nějaký chudobinec, kam se v tomhle počasí žebráci schovávají? Praštil jsem se o vývěsný štít, protože se ve větru houpal příliš nízko. Zanadával jsem a o krok ustoupil. Do dřeva vyřezaný korbel piva s nažloutlou pěnou vrzal a lákal ztracené dovnitř, do tepla. Mimoděk jsem mezi prsty sevřel měšec, ve kterém se krčilo posledních pár mincí. Žalostně o sebe zacinkaly. Doufal jsem, že mi vystačí alespoň na nocleh, jídlo bych býval i oželel...
Vnitřek hospody byl útulný. V krbu praskal oheň, u stolů sedělo několik mužů nad svým pitím a hospodský, na pohled příjemný chlapík, se jich přátelsky ptal, jestli si dají i něco k jídlu. Zamířil jsem ke stolu nejblíž ke krbu. Mohl bych rozpálit prsty a ohřát se mnohem rychleji, ale netroufal jsem si. Neznal jsem své okolí a bál jsem se, abych se nespálil. Tělem mi prostupovalo chvění, jako bodání stovek malých jehliček a chlad ustupoval.
"Čím vás obsloužím pane? Jejda, Vy jste přišel z daleka, tolik sněhu kolem Vás a co ty prsty? Úplně modré," spustil hospodský. Ukryl jsem prsty do rukávu a slabě se usmál: "Kolik stojí ubytování?""50 gardonů,""A jídlo?""Podle toho co. Nejlevnější je guláš, ten je za třicet,"
A rázem jsem byl o posledních osmdesát mincí lehčí. Protřel jsem si kořen nosu. Byl jsem bez peněz a netušil, co bych měl dělat, abych to napravil. Odmítal jsem krást. To by mi Oni nikdy neodpustili.
"Hele, pane," řekl hospoda, když přede mně jídlo položil. Vonělo to a hladem sevřený žaludek zabolel.
"Je mi do toho prdlajs, že jo," pokračoval. Jídlo bylo dobré, tmavý guláš s kousky masa. Pro tentokrát jsem musel porušit zásadu nejíst maso. "Ale koukal jsem, že moc peněz nemate,""Děkuju za připomenutí," cynicky jsem pokrčil rameny. Pochopil, že mě neurazil a tak pokračoval."No, vím, kde by jste práci našel,"
Zvedl jsem k němu oči: "Opravdu?""Jo, jo. V paláci pořád sháněj nějaký bojovníky pro práci,""Z čeho usuzujete..?""Už jsem jich pár viděl a hradu dohodil," zašklebil se: "Nemusíte notně bojovat a nasazovat krk, že jo. Ale je to dobrá práce. A dobrý způsob, jak začít znovu," očima směřoval na můj krk.
Přejel jsem přes něj prsty a ucítil jizvu ve tvaru růže. Ti, co nás napadli, mi ji vpálili se smíchem do krku. Bylo to odporná, rozšklebená jizva způsobená rozpálenou matricí na krávy. Snadné poznávací znamení, že před něčím prchám. Zvedl jsem límec a odmlčel se: "Takže v hradě říkáte, jo..?""Jo. Prostě tam běžte a shánějte se po práci, oni vám něco najdou," pak se zas odmlčel on: "A hele pane. Než najdete nějaký to bydlení... bydlete tady. Ne, nedělejte si hlavu s penězma. Někomu tuhle službu dlužím," pak vstal a šel pryč. Možná jsem měl slyšení, ale přísahal bych, že řekl rosa vincit... Růže zvítězí. To byla naše slova.
***
Spal jsem tu noc tvrdě. Když jsem konečně vstal, slunce bylo vysoko na obloze. Nehřálo, nakonec, byly zimní dny, ale přesto byla přítomnost zlatého kotouče víc než vítaná. Sešel jsem dolů, z pokoje do hospody. Jaké překvapení bylo, když dole čekala snídaně. Rozhlédl jsem se a hospodský přiběhl.
"Spal jste sakryš dlouho, takže to máte studený. No, to je fuk. A taky jsem vám skočil do hradu pro práci, aby Vám to nikdo nesebral,""Proč...?"Ale dotaz ignoroval: "Je to hrůza, někdo zapálil stánky a dva lidi u toho zařvali. Vy to, pane, jistě vyřešíte!" a tentokrát, než odešel, jsem zřetelně slyšel rosa vincit.
Po cestě na tržiště jsem přemýšlel. Nakonec, je možné, že hospodský kdysi žil někde poblíž a proto slova řadu zná. Proto zná mě. A taky to mohla být jen moje představivost, kdy jsem hledal bratrstvo za každou laskavostí.
Nebyl to pohled, který bych nikdy předtím neviděl. Viděl jsem vypálené celé vesnice, co je proti tomu jedno tržiště. Popel na sněhu zanechal šedou pokrývku a černé, ohořelé dřevo vypadalo jako zlámané kosti. Výrobky tam žádné nebyly, k požáru došlo bůh ví kdy a tak už je nejspíš uklidili. Necítil jsem potřebu svou přítomnost konzultovat s některým z vojáků, co chodili okolo a jen přidávali stopy do zmatku jiných otisků.
V jednom jsem měl jasno. Sirky to nebyly. Drobný plamínek který produkovaly by sotva zažehl mokrá, dubová dřeva, ze kterých byl stánek ztlučený dohromady. Propletl jsem se mezi troskami a instinktivně překročil místo, kde nejspíš ještě včera ležel uhořelý nebožtík. Obracel jsem se, když mi oči přitáhl pohyb, poblíž spáleného stánku. Viděl jsem, jak se šupinatý ocásek mrsknul ve vzduchu, než se schoval do skulinky. Cestička drobných stop byla přehlédnuta všemi, kromě mě... a kdybych předtím nelovil, nevšiml bych si jí.
Na místo jsem se vrátil večer, když bylo ticho a ke skulině položil maso z kuchyně hospody. Seděl jsem nedaleko a čekal na zvíře, až opustí svůj úkryt. Když se blížila půlnoc a ponocný volal čas, mohl jsem si tvorečka prohlédnout. Byl to zakrnělý trpasličí wyvern, tvor podobný drakovi. Na rozdíl o něj měl ale dvě silné zadní nohy a přední končetiny byly proměněny v křídla. Wyverni byli krásnější a štíhlejší než draci. I tenhle byl, i když nebyl o nic větší než malý pes. Měl bílé šupiny, na krku sedřené a na nožkách zbylý článek řetězu. Nebylo těžké si dát dvě a dvě dohromady. Chovali ho v malém prostoru a trápili ho. Není divu, že je spálil, jen co dostal šanci. Bylo mi skoro líto, když se pustil do masa, naloženého v makovém mléce. Byl zmatený, když se začal unaveně motat a vyplivl malou, ohnivou kouli, která rozpustila metr sněhu a odhalila dřímající rostliny. Když usnul, odnesl jsem ho Její výsosti, ať sama rozhodne, co s drobečkem...

2)

Rosa vincit... Nepřestával jsem na to myslet. Po konfrontaci hosodského jsem došel k závěru, že mě jen šálily smysly. Nebo, alespoň jsem se rozhodl věřit, že to tak bylo. Chtěl jsem, aby všechno co mě s růžemi spojovalo zůstalo mrtvé a tiché, zapomenuté ve vzpomínkách... zdálo se ale, že zapomenout bylo mnohem těžší, než jsem si myslel. V noci mě vzbudil zlý sen. Vojska znovu pustošila vesnici, děti křičely a my se snažili bojovat, zmatení, rozespalí, nechápaví... S padajícím sloupem, zachváceným karmínovými plameny, drtícím Barona v pase a s vlastním křikem jsem se probudil do chladné noci. Spadl jsem z postele a po čtyřech tápal na zemi a zastavil se až, když jsem ramenem vrazil do zdi. Nebyl jsem v hořící vesnici ale v útulném pokoji hostince, který jsem mohl konečně zaplatit a předplatit na několik dní dopředu.
Opíral jsem se o chladnou stěnu a čekal, až se tep zpomalí a dotěrné štípání v prstech zmizí. Cítil jsem, že mi po krku stékají krůpěje potu a potřeboval jsem se umýt. Na stole, vedle zrcadla, leželo dřevěné umyvadlo a karafa s vodou. Nebylo to moc, ale pro obličej a vlasy to stačilo. Nechal jsem prameny mokré, ať mi voda z nich stéká po kůži a vpíjí se do košile, vítal jsem chlad s tichou úlevou.
"Musím se zaměstnat," zamumlal jsem sám pro sebe, prsty obkreslující zčernalý cejch, v prostoru na krku mezi uchem a ramenem. "Zítra si alespoň prohlédnu hrad,"
Ponocný venku zavolal, že jedna hodina ranní uběhla. Opravil jsem se: "Dneska si prohlédnu hrad,"
Při myšlence na úkoly jsem si přišel jako žoldák. Vyber úkol - splň ho - měj peníze. Žoldák, nebo lovec příšer... ale tentokrát musely jít morální otázky stranou, z něčeho jsem tu vyžít musel. Natáhl jsem se na postel a nevěřil, že se mi ještě podaří usnout, ale tentokrát mě sny uvítaly jemné a tiché, jakoby se omlouvaly za předchozí hrůzu.
***
Na nohou jsem byl brzy... Ještě dřív, než vstával hospodský. Město bylo zahaleno do jemného oparu, který bude v létě provázet rosa. Jaké je tady asi léto?
Hrad... nic, co bych ještě neviděl. Byl menší než zámek Tam, ale mezi hradem a zámkem je nakonec mnoho rozdílů. Nádvoří i přes chladné počasí bzučelo životem. Nedaleko si dvě děti hrály s loveckým psem. Byly to dobře oblečené děti, možná nějakého šlechtice.
"Prý se tu dá hlásit o práci... Chci říct, jednu jsem už měl ale nebyl jsem tu pro ni, abych ji vyřídil," konstatoval jsem. Dívka ve zbroji si mě zvědavě prohlédla. Musela zaklonit hlavu, se svými necelými šesti stopami jsem byl nakonec docela vysoký. Přirozeně pak její pohled padl na mou hruď a na krk v místech kde jsou uloženy hlasivky. Nakonec jen pokrčila rameny.
"Jo, dá. Ale nenji to práce pro každýho," pokrčila rameny."Troufám si říct, že je velmi podobná mému... řemeslu,"
Znovu si mě prohlédla, ale pak usoudila, že nejspíš nemá cenu se tím zaobírat.
"Shodou náhod," řekla: "Mám tohle dneska na starost já. Takže ber, nebo nech být," a spustila o rybářích z vesnice Losy. Kdo ví co nebo kdo, je sužovalo, trhalo jim sítě a pouštělo úlovek. Bylo mi překvapením, že loví v tomto období ale vysvětlila mi, že sekají dlouhý pruh řeky, aby mohli svou práci vykonávat. Obdařila mě pohledem, kterým mně žádala, abych mlčel a pokračovala.
"Před pár dny, ono chvíli trvá, než se ti lidi rozhodnou to nahlásit, že jo, se ztratil rybář, otec od rodiny. Rodina ho hledá. No, nemyslím si, že v tom je něco zajímavýho, spíš od té ženské a pěti spratků utekl... Každopádně, můžeš vyrazit hned,""Kterým směrem vesnice je?" Ignoroval jsem proslov, který přednesla."Jo... tady máš mapu," mávla rukou a podala mi svitek. Víc už jsem s ní nemluvil a vyrazil na cestu.
Samozřejmě, že útěk od rodiny byla jedna z možností... ale překvapila by mě víc, než zbojníci, vodní nymfy, rusalky nebo goblinci dohromady.
***
"Jak dlouho trvá cesta do Losy?"
Hospodský zvedl hlavu a zatvářil se udiveně, když mě viděl v kabátě a s rukavicemi. Stálo to pár pěkných gardonů ale teplo z ovčí kůže, našité vně za to stály. Nakonec, venku ještě štípal mráz a sníh byl místy dokonce ke kolenům.
"Jdete o dům dál pane Murieli?""Ne, vrátím se. Jen... prý se tam něco stalo, tak to chci zkusit vyřešit,""Aha. No, jsou to tři dny pěšky ale... počkejte. Mám koníka, je už sice postarší ale na cestu ještě poslouží," a vzal mě do stáje, malého útulného stavení vedle hospody. Byl tam oslík, šedé chlupaté a hrozně hlučné mládě. Vedle něj odpočívala stará ale stále krásná kobyla. Byla mohutná, kopyta jako talíře, minimálně šest stop v kohoutku a byla černá jako uhel, jen nohy a bříško bílé, jakoby pocákané barvou. Hřívu ani ocas neměla spletenou a rousy pečlivě rozčesané.
"Jmenuje se Lupa," pronesl hospodský a usmál se na kobylku. Zafrkala a vstala, oklepala se a přišla zvědavě k němu, hledala jablko. Měla upřímné, vlídné oči.
"Není nejrychlejší... ale donese každého, kam potřebuje... Má upřímný srdce, holka moje,""Je nádherná," pohladil jsem si po nose a ona mi zafrkala do dlaně.
Sedlo na ni bylo staré, pro jezdce dost tvrdé, ale dalo se v něm sedět. Šest stop ve vzduchu, to bylo dost. Když ale vykročila, houpala se ze strany na stranu a pořád mírně kývala hlavou ale nebylo to otravné, nesnažila se mi otěže vzít.
"Dobrou cestu," popřál nám hospodský a my vyrazili.
Cesta sněhovou krajinou byla na vysokém, klidném koni jako jízda v pohádce. Ani jeden jsme se necítili unavení a tak pod námi křupal sníh. Když začalo sněžit, lapala pysky a chytala jednotlivé vločky. Vdechla jich chumel a překvapeně zavrtěla hlavou. Poskočila, jako hravé kotě a otočila hlavu ke mně. Kdy naposledy jsem se upřímně smál? Vlastní uvolněný hlas mi přišel cizí ale Lupa vypadala spokojeně, že ho slyší a i proto naše cesta neprobíhala v tichosti. Mluvil jsem s ní a ona občas zafrkala anebo zařehtala. Bylo hloupé si myslet, že mi rozumí... Přesto se koňské uši staly studnou pro mnoho slov, mnoho událostí.. a Lupa s každým novým příběhem moudře kývala hlavou.
Studený měsíc střídalo slunce. Během noci jsme našli cestu, co přes léto jistě byla prašná a protože na ní bylo neméně sněhu, šli jsme po ní. Když vyšlo slunce, zastavili jsme vedle malého jezírka. Mělo sotva metrový poloměr, ale musel jsem napojit klisnu.
"Tak Lupi, teď oba doufejme, že neshořím," sundal jsem si rukavice a klekl vedle zmrzlého jezírka.
Nervózně zafrkala a o krok ustoupila, zatímco já položil prsty na led. Pomalu, od nehtů červenaly. Snažil jsem se nepustit žár nad druhý kotník prstu protože pak už to bolelo. Led brzy povolil a voda se trochu ohřála. Klisna spokojeně pila a já chladil prsty ve sněhu. Mezitím, co se krmila, jsem seděl vedle ní a přikusoval kus chleba, překvapivě ještě měkkého, a sledoval u toho mapu. Po cestě k rozcestí a tam do leva... a k půlnoci by jsme tam tímhle tempem mohli být.
"Výborně. Tak jedeme," a kobyla poslušně zvedla hlavu od vody a vyrazila směrem k vesnici.
Čím blíž jsme byli malé osadě, tím se krajina měnila. Kráčeli jsme do údolí a brzy jsem si přišel jako v misce. Kdyby okolo byla ledová pohoří, hrozil bych se oblevy. Naštěstí, okolo žádné hory nebyly a jediné nebezpečí představovala nedaleká říčka, která se mohla po zimě rozvodnit a vylít se ze svého koryta.
Losa byla malou vesnicí, spíš osadou. Domy v ní se daly snadno spočítat a tak nebylo k podivu, že se obyvatelé navzájem dobře znali. Líbil se mi způsob, jakým si domy vystavěli. Dlouhé, slaměné střechy se zarývaly do země a stěny z tmavých říčních kamenů kontrastovaly se sněhovou pokrývkou. Celá vesnice byla postavená do kruhu kolem studny na náměstí.
"Tady nejsou cizinci zrovna častí," uslyšel jsem za sebou. I v tak malé vesnici měli hrobaře."Přijel jsem z města, kvůli problému s rybami,""Mysleli jsme, že pošlou... někoho jiného,"
Pokrčil jsem rameny. Bylo mi jedno, koho čekali. Nakonec, jak se říká, nabízená pomoc se neodmítá: a pokud, tak nebyla tak důležitá.
"Kdo je starosta města?""Vezmu Vás za ním," hrobař nevypadal, že by mu záleželo na tom, kdo za starostou jde. Mohl bych být vrah, lupič, cokoliv... jemu by to bylo jedno. Zajímal se nejspíš jen o jedno a tím byl jeho obchod.
Starosta bydlel v největším z domků, přímo naproti studni. Uvnitř byl až překvapivě krásný, dřevěný. Starosta samotný byl divný chlapík, malý a podsaditý s pichlavýma, prasečíma očkama. Nevěřil jsem tomu, jak vypadal. Mohl být dobrý člověk, ale přikrčený postoj a stále mnutí ruček s buřtíkovitými prsty jakoby napovídaly o opaku. Měl několik nervových tiků a mnutí rukou, spolu s prohrabávanými vlasy, byly nejvýraznější.
"Takže Vás poslali z města?" ptal se pořád dokola: "Ale tady žádné problémy nejsou. Daně platíme včasné a vždy s malým darem navíc," dušoval se."Nejsem tu kvůli daním... nebo tak něco... prý mají vaši rybáři problém pochytat ryby, něco jim trhá sítě a dokonce se jeden rybář ztratil,""Jon? Jo, to bude Jon," zapřemýšlel hrobník. Potom, co mě ke starostovi dovedl, neodešel ale zvědavě si nás oba prohlížel. Pokračoval, jakoby se nechumelilo: "Čtyři stopy na výšku, docela široký v ramenou... Špatně se na něj hledala rakev,"
Zarazil jsem se: "Co prosím?""Jo, my to asi zapomněli poslat panáčku. Našli ho pod ledem, mrtvej. Asi spadl do vody, no, smůla,"
Necitelnost v jeho hlase mohla být způsobena dlouhými roky činnosti. Nakonec, stále ohledával mrtvoly, připravoval nebožtíky a nebožky do rakví, pohřbíval je do země... Ať už ten chlad, skoro i jízlivost, měla jakýkoliv důvod, byla nevhodná.
"Chci dát soustrast rodině,"
Vyměnili si pohledy.
"Proč?""Můj úkol bylo ho tu najít. Přišel jsem pozdě,""To není nutný, my jim to povíme," přispěchal hned starosta vesnice. Vzal mě za ruku a vedl ze své pracovny. Zatvářil se překvapeně, když jsem před dotekem ucukl.
"Neříkejte mi, co je nutné a co ne," odešel jsem hledat rodinu nešťastného rybáře sám.
Žili v domku nejblíž řeky a taky nejdál od ostatních. Na dvoře štěkal černobílý pes a ze stavení vyběhla skoro kupa dětí. Později jsem zjistil , že třetina byla mrtvého a zbytek se rozdělil mezi dva rybářovo bratry.Zpráva o jeho smrti je rozesmutnila. Matka s dětmi plakala v koutě a snachy se je jen marně snažily utěšit. Bratři byli nešťastní, ale neplakali. Místo pláče jeden pronesl: "Měl mu radši Grétu dát," snažil se být tichý.
"Omlouvám se: jak to myslíte?"
Poskočili, zapomněli na mě, stojícího v sedničce. Tomas, jak se starší jmenoval, byl to muž jako hora s havraními vlasy a vousem, mě odvedl stranou a Jan, plavovlasý a drobnější se nejprve omluvil ženám, než nás následoval.
"Naše Gréta, Jonova nejstarší dcera a nejhezčí děvče v celý vesnici. Mělo se vdávat, chudák, za kovářova synka. No, starosta vodněkud vyhrabal, že má právo na prvorozený holky anebo na právo první noci s nima,"Zavřel jsem oči. Že by to bylo tady?"Jasně, že si to vymyslel," vyprskl Jan, jakoby mi četl myšlenky. "V Sardu se tenhle hnus nedělá," a mě se ulevilo."Každopádně, Jon si postavil hlavu, byl v plném právu a řekl, že svoji dceru jim nedá, ani kdyby ho to mělo stát život... a bojím se, pane, že stálo," dopověděl Tomas smutně.
Přede mnou leželo vážné obvinění, ze kterého bylo ouvej. Vražda, nejtěžší hrdelní zločin a ještě na otci od rodiny... Otočil jsem oči k dívce, kvůli které se to mělo stát. Byla hezká, drobná a štíhlá. Básník by o ní řekl, že je květ v rozpuku a že má vlasy jako krev, zatímco oči jako dva smaragdy. Rozhodl jsem se, že jejich slovům uvěřím.
"Měl váš bratr ještě jiný problém se starostou?""Pár jich bylo, ale většinou šlo jenom o rybolov. Pak se pohádal na trhu s hrobníkem, když obtěžoval chlapce. Víte, on hrobník a starosta jsou náramní kamarádi," vysvětlil Tomas.
Jan mlčel, než se na mě podíval: "Já vím, že nemáme důkazy... ale Jon by se nikdy neutopil sám... prosím Vás, že nám pomůžete dokázat pravdu...""Pokusím se..."
Napadly mě dvě věci na podobném principu... Buď nechat Grétu někde naoko samotnou a počkat, jestli si pro ní starosta přijde a bude jí dělat návrhy, nebo se pokusit svést hrobníka a slyšet to na vlastní uši. Ani v jednom případě to nemuselo vyjít, nemuseli nic říct. Tak či onak, potřeboval jsem důkaz. I kdyby teď řekli pravdu, před královnou mohli znovu zapírat a dlouze lhát.
"A co kdyby Vám to napsal," napadlo náhle dívku. Seděl jsem s rodinou u jednoho stolu a přemýšleli jsme společně, jak zjistit, kde je pravda."To není špatný nápad,""Já možná vím ještě o něčem," zaváhal malý chlapec, Tomasův syn."Povídej," vyzval jsem ho."Starosta a hrobník si schovávají zápisy do bedýnky v hrobníkově krámku. Otevírá se prstenem a ten si na noc hrobník zůstává. Třeba tam bude nějaký důkaz,"
Matka mu řekla, že je to hloupost. Já se ale usmál a zavrtěl hlavou: "Za zkoušku nic nedám,"
***
Měsíc ustupoval, jen srpek mezi mraky svítil na nebi. Hvězdy nechtěly vyjít a tančit ve studeném večeru a tak jsem se proplétal po tmě. Hrobník byl ještě vzhůru, zrovna od něj odcházela mladá postava, v ruce držící kus chleba. Vypadala otrhaná, jako tulák z ulice a já vytěsnit z hlavy veškeré myšlenky na to, co se mohlo odehrát. Sedící v křoví, sledoval jsem jeho večerní zvyky, dokud neodložil prsten na okno a nešel spát. Jak troufalé gesto, zvláště, pokud byla pravda co jsem se dozvěděl.
V chladu a v křoví , vyčkával jsem. Přešla hodina, dvě a teprve potom jsem se odvážil se posunout. Skla okna byla chabě lepená, nejspíš už několikrát vyražená a tak jsem tmel opatrně, tiše vyškrábal. Tabulka mi neslyšně spadla do dlaně a brzy druhá... a prsten byl můj. Aby do pokoje nepronikal chlad, vrátil jsem tabulky zpět na jejich místo a přikradl se k obchůdku. Stejně chatrná okna měla jen dvě velké tabule skla a když jsem se jich zbavil, mohl jsem se bez potíží protáhnout dovnitř.
Truhlička měla podle chlapce ležet mezi rakvemi. Doufal jsem, že nenarazím na žádného nebožtíka a přikrčen jsem probíhal mezi věčnými postelemi. Ve tmě jsem si jí hned nevšiml a dvakrát prošel kolem ní. Ulevilo se mi, když jsem se o ní prsty otřel a opatrně jsem ji vysunul na podlahu. Prsten jsem položil na zámek, truhlička se otevřela. Teprve teď jsem si dovolil zapálit svíčku.
"Tak se ti podíváme na zoubek,"
Našel jsem něco, co jsem najít chtěl... ale zároveň nikdy nechtěl. Korespondence i deník dlužníků. Za kus chleba platili chudáci hrobníkovi, protože pekaře, u kterého by mohli žebrat tu neměli, nepěknou, nepeněžní odměnou. A nejvíc mě děsil věk ubožáků, co nevěděli jak si jinak vydělat. Rychle jsem prošel dopisy. Vyměňovali si je se starostou, protože se báli, aby je někdo neslyšel... Díky arogantním zmetkům! Jisti si svou bezprizorností, všechno si napsal. Usvědčil sebe i starostu.
Trhl jsem sebou, když někdo zaklepal na okno a už chtěl svíci uhasit. Zapomněl jsem, že mi má Jon donést jinou truhlu, kterou jsme měli tuhle nahradit... vyměnili jsme je rychle a tiše. Srdce mi po dlouhé době naléhavě bušilo a uklidnilo se až uvnitř rybářské chaloupky.
"Vrátím se do města. Předám vše královně a ta sem pošle lepší výběrčí, než jsem já. Nemám pravomoc je vzít s sebou, navíc by všechno vytušili. Snad si nevšimnou, že jim práva truhla chybí," řekl jsem rodině na rozloučenou. Držel jsem truhličku pevně u sebe a Lupa netrpělivě frkala. Už chtěla být doma.
"Děkujeme Vám pane," Gréta se usmála."Nemáte proč... Vašeho otce jsem domů nedovedl,""Hlavně, když se Vám povede dostat je za mříže," řekla paní máma smutně. "Snad,"
Loučení skončilo a my vyrazili z vesnice ještě před rozedněním. Nejsem a nikdy jsem nebyl velký milovník divokého cvalu, ale museli jsme do města vrátit rychle. Nechal jsem puštěné otěže, ať sama běží, jak dlouho chce... a ona se hnala, dokud nebyla příliš unavená. Pak jsme pokračovali krokem až k jezírku, kde se znovu napila.
Do města jsme dorazili ráno, další den. Nechal jsem Lupu na starost hospodskému: "Omlouvám se, spěchám, pak Vám tu péči zaplatím a děkuju," vydechl jsem jedním dechem a spěchal do hradu.
Měl jsem se setkal s královnou a hlavou se mi honilo tisíc věcí. Ani přes veškerou snahu jsem se nedokázal Veličenstvu podívat do tváře, měl jsem obavy.
"Tady... důkazy ke všemu, co jsem Vám řekl," podal jsem truhličku vojákovi a ten ji předal královně. 

***

"Tak co, pane Murieli, jak to tam šlo?""Co bych Vám povídal," seděl jsem v teple, v hospodě. Hostinský rozdával pivo a mě teplý čaj. Už si zvykl, že alkohol nepiju, ale pořád mrmlal, když přede mě stavil čaj. Naučím Vás pít, sliboval.
"Poslali tam gardu. Vzala starostu i hrobníka, prý pro vyznamenání. Pak jim zabavili prsten a přečetli to tak, aby byla vina jen na jednom... a druhý spustil řev, že je to vina jich obou. Z věznění už odejdou jen na márách... a z Tomase se stal starosta, lidi si ho zvolili," pousmál jsem se. Nebyl jsem přítomný obřadu, jen jsem slyšel vše od bojovnice, od které jsem úkol dostal... a měl jsem z toho radost."Tak to jsem rád," usmál se hospodský."Já taky,"

3)

Lupa se stala každodenní součástí... A i já pro ni jsem se stal jakýmsi zvykem, který každé ráno zvesela očekávala. Hospodský byl rád, že má kobyla nějaký pohyb a tak mu nevadilo, když jsme spolu vyjížděli po okolí, jen kolem města, do hájku a zpátky. Vyhovoval mi klidný pohyb klisny pod sebou a pomáhal mi přemýšlet. Nikdy bych své pocity nesvěřil člověku, nebo kusu papíru, ale v koňské paměti se poklidně ukládaly, aby už nemohly být zneužity. Pokyvovala hlavou, poslouchala.
Byli jsme na cestě zpátky do města, sněhu už ubývalo a kolem cesty tu a tam rostly sněženky a bledule, květiny oznamující blížící se jaro. Sklonila k nim hlavu a tak jsme zastavili. Nežrala je, sledoval jsem, jak se pod jejím dechem kvítka slabě chvějí. Vítala je, těšila se na zelenou pastvu a slunce prohřívající její staré tělo. Pohladil jsem ji po srsti, od krku až k sobě, ode mě až ke kořenu ocasu. Sedlo nepřipadalo pro naše malé vycházky v úvahu a tak jsem cítil sebemenší chvění svalů a pokožky. Něco uvnitř mě žádalo ať ke koni příliš nepřilnu, nakonec, byla stará.
"Tak co holka, pojedeme domů?" vyzval jsem kobylu jemně. Ještě párkrát frkla do květů, než zvedla hlavu a vykročila. Ušli jsme ale sotva pár kroků a stáli jsme znovu. Proti nám se kolébala stará stračena na příliš přerostlých paznehtech. Kolem krku měla provaz, jehož konec někdo přeřízl, naštěstí, byl stále dost dlouhý aby se za něj dala vést. Protože neprojevovala agresi vůči Lupě, seskočil jsem a obě dvě je dovedl do města po svých. Šlo to pomalu, kravka sebou škubla při každém pohybu. Bylo mi toho stvoření líto. Kdo ho může nechat takhle trápit?
Sotva jsme vešli do města, hnali se proti mně dva lidi. Rychlý pohyb a rozhazování rukama, společně s láteřením a já zůstal o krok za zvířetem.
Cokoliv ti může sloužit jako štít., prohnalo se mi hlavou. Teď by byla štítem černá stračena.
Větší z mužů, plešatý řezník se širokými rameny mi vytrhl provaz z dlaně a něco zasyčel. Menší mladík vedle něj měl na košili městský znak a tak jsem otočil hlavu k němu. Co to bylo?
"Díky, že jste ji našel," řekl mladík klidně a uklonil se: "Teď už najít jen ten zbytek,""Co se stalo?" Lupě se řezník nelíbil a já jí to neměl za zlé. Krev, zaschnutá na zástěře kobylu zneklidňovala a schovávala mi hlavu za záda.
"Někdo pustil zvířata z jatek,""To není tak zlé," zamumlal jsem pro sebe."Jasně... jenže ta zvířata už jatka zaplatila a město musí jíst," mladík pokrčil rameny.
Odmlčel jsem se: "Nechci aby si ještě někde zbytečně ublížila,""Super, takže mi pomůžeš?""Jen odvedu tu kobylu,"
***
Jakmile zase klidně odpočívala na slámě, my procházeli městem. Společně s námi šel i řezník, co chtěl vidět, že chytíme všechna zvířata a také tři bojovníci a dva měšťané, dívka a chlapec.
"Co uteklo za zvířata?" ptal jsem se."Sedm krav, jedna už je zpátky. Tři býci a pět prasat," informoval nás řezník.
Patnáct zvířat co jen chtěla žít... Zavrtěl jsem hlavou. Nebuď tak povrchní Manone! Mysli si co chceš ale chyť ta zvířata. Jednej s tím, jako kdybys lovil něco jiného!, napomenutí trochu pomohlo a já sklonil oči k mapě města. Ulice, jednotlivé domy, náměstí i malý park, všechno tam bylo. Očima jsem zavadil o hospodu, ve které jsem pořád klidně žil.
"Fajn. Přiveďte dva honácké psy a dva lovecké s náhubkem a na řetězu. Nejsem si jistý, jestli je budeme potřebovat. Taky nějaké provazy, ať z nich svážeme lasa. Necháme volnou hlavní ulici, směrem za město, natáhneme provazy až k jatkům. Zvířata musíme dostat do uličky a až tam," zvedl jsem oči k ostatním. Jeden z bojovníků se zamračil. Co jim mám co poroučet? Nesouhlas z něj přímo dýchal.
"Vytvoříme dobytčí uličku," městský chlapec kývl hlavou a podíval se na řezníka: "Seženu ještě kluky, aby kolem ní hlídali,""Sežeň. A já tady s mladým pánem se půjdem podívat, kde zvířata jsou," odpověděl řezník. Nikam jsem s ním neplánoval jít, ale nestál jsem o žádné hádky. Vyrazili jsme po nezaměnitelných stopách zvířat. Jak jsme čekali, zvířata se držela pohromadě. Zabloudila a teď se pásla poblíž zdi na něčím trávníku. Duchapřítomná rodina, které záhon patřil obehnala zvířata kusy látky a skot, zvyklý na ohradu, zůstával ve vyznačeném prostoru. Počítal jsem a našel šest krav a jednoho býka. To horší, že se dva býci potulují bůh ví kde, se nám vyplnilo. A bůh ví, kde byla pětice prasat.
"Dojdu se podívat, jak je na tom mladej s uličkou a mrknu se po těch sviňkách," oznámil řezník."Dobře,"
Posadil jsem se na sud. Snažil jsem se nepropadnout vzpomínce, ale přikradla se pomalu, jako tichý zabiják. Najednou tam místo krav klečely naříkající ženy, některé s dětmi v náručí a prostor města byl jeskyně. Nepřítomný řezník nabyl odporných rozměrů a šklebil se na vyděšené matky. A když jsme dorazili, byly už dvě nebožačky na cestě do jeho žaludku. Všude byla krev a smrad z těl předchozích obětí a Leona, nejmladší členka Růží ten puch nevydržela a v křeči si klekla na podlahu. Její váha rozdrtila několik kostí a otočila kyklopovu pozornost směrem k nám. Zařval a-
"Pane Murieli?"Škubl jsem sebou a rozhlédl se. Bojovnice stála přede mnou, u nohy jí seděli dva honáčtí psi."Ulička je připravená," podala mi do ruky proutek a společně jsme šli za stádem. Chtěli jsme je hnát uličkou, doufal jsem, že k lasům nebo loveckým psům nedojde. Krávy kráčely před námi, hlavy skloněné. Chápaly, kam jdou? Pokud, tak jak mohou být tak... klidné? Možná už nechtěly bojovat.
Dolehlo k nám bučení. Krávy se po něm otáčely a hledaly býka, který na ně volal. Stál v ulici, od nás ho dělilo trochu provazu. Velké černé zvíře sklonilo hlavu a zahrabalo paznehtem.
"Ať ti tvoji psi pomohou dostat je dál," podlezl jsem provaz: "Chytím toho býka,"
Neprotestovala a rychle pohybovala krávy kupředu. Býk se rozhodl, že se do jatek snadno nevrátí. S hlavou skloněnou a očima zavřenýma, vyrazil proti mně.
Oslepený kyklop se ohnal po mém koni a srazil mě ze sedla. Zvedl bezmocné zvíře do vzduchu a mrštil s ním o stěnu jeskyně. Kůň vydal podivný zvuk a už nevstal...
Uskočil jsem býkovi těsně před nosem. Dlouhé rohy se zarazily do dřevěných beden a on mohutně zafuněl. Když jsem se s provazem přiblížil...
Byl kyklop znovu volný, neudolatelný. Moji druzi se srocovali okolo mě, Leo mě zvedala na nohy. Hlava mi hučela, pohled jsem měl zastřený. Cítil jsem bolest, zlomená žebra, pneumotorax? Krev v puse, umírám?
Býk mě nabral na rohy a přehodil přes sebe jako hadrovou panenku. Na okamžik jsem viděl ten pohled. Říkal, že se tam nevrátí. Rychle jsem se sesbíral na nohy. Slíbil jsem si, že jestli ho chytím, musím ho z jatek vykoupit a darovat ho někomu, kdo jeho život takhle neukončí. Momentálně mi ale jeho chytání znemožňovalo moje vlastní... já.
Znovu sklonil hlavu a rozeběhl se. Zhluboka jsem se nadechl a pevně chytil provaz do rukou. A tak, jako Růže kyklopovy, jsem býkovi hodil provaz na krk a donutil ho zastavit.
"Promiň mi to," pohladil jsem býka po hlavě.
"Že jsme... tomu nemohli... zabránit..."
Dovedl jsem býka k ostatním.
"No to jsem rád, že jsou tu všechna zvířata," řezník se usmál. Beze slova jsem pustil býka zpět k ostatním.
"Nedal by se koupit?""Nejsou na prodej,"
"Je mi to líto,"
Vrátil jsem se do hospody. Na tváři se mi vykreslovala modřina od býka.
"Co se stalo?" postavil přede mě už ze zvyku skleničku plnou světle růžové tekutiny. Měla sladkou chuť, i když jsem neměl tušení, co to je."Ale... chytali jsme zvířata," dopil jsem a vstal: "Kolik?"Mávnul rukou a já šel nahoru, do pokoje.

4)

Njaganova, bohyně spravedlnosti. Několik posledních dní jsem strávil v knihovně, ukryté pod městem. O katakombách téměř nikdo nevěděl, až na starého učence, co mě zahlédl v královské knihovně.
"Je to mnoho dobrých knih synu, ale sotva ta, co hledáš," řekl mi, jakmile zjistil, co je středem pozornosti. Vypůjčil mi klíče od zamřížované knihovny a já seděl za svitu svíce na kožešině, rozprostřené na kamenité podlaze.
Děsilo mě, kolik knih bylo bohyni odkázáno. Rukopisy se lišili, podle toho, kdo je psal. V jednom ji morbidně vychvalovali, v druhém hanili, v třetím jen popisovali.
Njaganova bohyně spravedlnosti. Krutá bohyně pohanských náboženství. Uctívána démony a ztracenými existencemi spočívá s nimi ve stínech. Byla vyzobrazována jako mladá, rusovlasá žena. Levá polovina těla lidská, práva jen kost. Halená v černém s bičem u pasu, vyžaduje si krvavých obětí. Kdo do kultu bohyně Njaganovy vstoupí už z něj neuteče. Bohyně vyžaduje bezmeznoi věrnost a zrada se trestá smrtí.
V knihách jsem se probíral právě pro dvojnásobnou vraždu. Těla byla nalezena vedle sebe, našli jsme je s městským bojovníkem. Včera ráno nás přivolali jejich sousedi, protože je neviděli několik dní vyjít a obstarat zvířata. Hladové a nepodojené krávy bučely a drůbež nespokojené poskakovala v ohrádce. Vešli jsme dovnitř a prvního mrtvého jsme našli hned v předsíni. Byl to mladý muž s podříznutým hrdlem. Bojovník u něj zůstal a ohmatal tělo a já hledal mužovu ženu. Našel jsem ji v ložnici , za zápěstí připoutanou k posteli. Ubodaná, oči třeštila do vzduchu, na krku stopy po škrcení. Zakryl jsem nahé ženské tělo a poohlížel se po stopách. Našel jsem kresbu, hlavu kozla, držícího v hubě písmeno N. Nerozuměl jsem, ale když jsme podali zprávu, starý muž v řeholnickém rouchu věděl rychle o co jde.
Kdy naposledy jsem se setkal s kultem? Před sedmi nebo osmi lety, s kultem Baalata. Kult unášel děti a vraždil je. Jejich krev používali ce snaze vyvolat jednoho z pekelných pánů. Náš řád neváhal dlouho a zaútočil na ně během jednoho z jejich rituálů. Byli jsme nemilosrdní, jako oni byli vůči žadonícím dětem. Nevím, jestli jsme je zabili všechny, ale doufal jsem v to. Tak či tak, už jsme o Baalatových stoupencích nikdy neslyšeli.
"Našel jste, co jste hledal, pane Murieli?" Ozvalo se proti mně, ode dveří. Starý muž scházel pomalu ze schodů a tvářil se ustaraně. Řekl mi, že se bojí, aby její stoupenci nezískali velkou moc a nezaútočili na korunu.
"Našel jsem nějaké spisy o ní, ale asi jsem byl příliš bláhový, když jsem si myslel, že tu najdu nějaké knihy o kultu jako takovém... Nějaké informace, kde je najdu, jak mohu vstoupit.. Rozumějte, jen pro vytření, abych zjistil, kde jsou... A pak, prostě je zabít,"
Díval se na mě a mlčel. Nakonec mi podal knihu, schovanou úplně vzadu, v poličce. "Nemyslíte, pane Murieli, že se vystavujete nebezpečí?"
Zaváhal jsem, než jsem si knihu vzal.
"Je mi to jedno," odpověděl jsem, jako vždy, když se mě někdo zeptal: "Co má být uděláno, bude,""Jste zajímavý mladý muž," pronesl, než odešel znovu nahoru, do města.
Rozsvítil jsem další svíčky a pustil se do dalšího studia. Byl to deník, který popisoval řád, jeho pravidla, vstup do něj. Jediné, co jsem nenašel, bylo místo, kde se obřady bohyni uskutečňovaly... ale našel jsem informaci podobně užitečnou, se kterou jsem se spěchal podělit s dvojicí bojovníků.
"Místa setkání označují kozlí hlavou a písmenem. Scházejí se o půlnoci při úplňku,""Máš nějaký plán, Murieli?" Nikdo mi tu neříkal jménem."Mám. Budu je sledovat a zjistím, kde jejich obřady probíhají,""Co když tě chytí?" Zeptala se bojovnice."Půjčte mi psa," požádal jsem: "Až najdu místo kde jsou, pustím ho a on poběží zpátky. Přivede váš za mnou,"
Vyměnili si pohledy: "Fajn. Takového psa naštěstí máme. Už jste tohle někdy dělal?""Ne. Ale bude to zábava," zalhal jsem, jen abych viděl jejich pohled. Dokonalý.
***Pes, kterého mi půjčili, byl černý lovecký pes se hnědým pálením. Měl uši do špičky a krátký ocas.
"Spoléhám na tebe, Brute," řekl jsem mu, když jsem ho přebíral. "Můj život na tobě bude záviset,"
Zaštěkal. Inteligentní oči prozrazovaly, že rozuměl svému úkolu. Podrbal jsem ho po hlavě, šli jsme společně do tmavých postranních uliček.
"Víš, že jsi podobný Koře? To byla moje fena.. jen byla celá bílá, ale jinak vypadala jako ty," pohladil jsem ho po hlavě. Podíval se na mě a zmateně se otočil za mojí rukou. Asi ho příliš v kotci nehladili.
Zůstali jsme stát ve stínu. Pes byl ledově klidný, nezaštěkal, nezavrčel. Skupina mužů se sešla u kresby kozí hlavy. Chvíli čekala a když se k ní připojili dva mladíci, asi ve věku sedmnácti let, otočili se a šli pryč. Rekruti, napadlo mě. Drželi jsme se ve stínu, každý krok tichý. Vyšli jsme z města a šli dlouho. Doufal jsem, že si bude pes pamatovat cestu.
Po několika minutovém, možná skoro hodinovém, pochodu, jsme došli k jeskyni. Skupina a dva mládenci vešli dovnitř.
"Dobře. Víme, kde jsou, tak se vrátíme..." pronesl jsem k psovy. Natáhl jsem ruku, abych ho pohladil a zvíře začalo vrčet.
"Opravdu, je mi líto, že jste se vystavil takovému nebezpečí, pane Murieli," promluvil za mnou smutný hlas.
"Vy?" Vydechl jsem zmateně. Starý muž v řeholnickém rouchu si povzdechl a zavrtěl hlavou."Měl jsem Vás odradit... Ale někdo si Vás žádá,"
Vykročil jsem... a s dutou bolestí, vystřelující ze spánků jsem se zhroutil k zemi. Zatmívalo se mi před očima ale ještě jsem viděl prchajícího psa. Dovede pomoc...
***Probral jsem se na neznámém místě. Slyšel jsem prapodivný hrdelní zpěv, ale přicházel z dálky. Sám jsem ležel odstrčený v kleci, zápěstí spoutané režnými provazy.
"Už ses probral, Manone," výsměšný mužský hlas. Nemusel jsem vidět obličej. Nezapomněl bych ho, nikdy. Ten stejný hlas se mi posmíval, když vraždil moje lidi, ten stejný hlas se mi smál, když mi na krk tiskl rozpálenou matrici. Na světě byli jen tři lidé, které jsem si opravdu přál usmrtit... A on byl mezi nimi.
"Myslel jsem, že umřeš," řekl mi: "A tak jsem se o tebe nijak nestaral... No heleme se, k žití máš daleko větší vůli, než jsem čekal. Nevadí, užiju si tě tady,""Sáhni na mě a přísahám, při všech mých mrtvých bratrech a sestrách, že tě zabiju!" Zavrčel jsem.
Zasmál se: "Myslel jsem si o tobě, že jsi chytrý. Že si třeba změníš jméno... nebo, že poznáš, že otec Petr patří k nám," poznamenal. Dělal něco mimo moje zorné pole.
"Kolik vás tu je? Zbavím se vás, jednoho po druhém," syčel jsem. Nezbývalo mi nic, než prokovovat, nebo mlčet. Nikdy bych ho neprosil o milost.
"Inu, je nás méně, než nás bývalo, ale to nevadí. Brzy budeme mít mnoho věrných druhů...""Asi tak, jako byl farmář a jeho žena?"
Něčím mrštil po zdi. Trefa do černého. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil: "Ti dva byli zbabělci a zaplatili za to životem. Ale nakonec mi posloužili, dovedli sem tebe," chytil mě pod krkem a donutil zalapat po dechu. Stiskl pevně, černé mžitky mi zastřely pohled. Druhou rukou strhl vysoký límec a pohladil cejch růže. Vybrali zrovna ten, aby nás potupili co nejvíc mohli.
"Mlčíš? Neboj, nepustím tě umřít tak snadno," pustil sevření. Plíce zaprotestovaly, když najednou dostaly kyslík.
"Počkej mi ještě chvilinku, hned se ti budu věnovat," usmál se a odešel.
Mezi prsty jsem promnul provazy. Nádech výdech, prsty červenaly. V časovém presu pálily jako čert ale provazy popraskaly. Vyhoupl jsem se do sedu a rozhlédl se; malá místnost bez oken, jen jedny dveře a jen dvě místa, kde jsem se mohl na moment ukrýt. Na stole, nedaleko ode mě, leželo několik ostří a nových matric. Další předměty jsem neznal, netušil jejich účel... ale bylo mi jasné, že tu byly proto, aby mi způsobily bolest.
Mezi vším jsem zahlédl dýku. Odzbrojil mě, abych se nerozvázal, ale nevěděl o mých prstech. Zaslechl jsem kroky a položil se znovu na kamenný stůl a vsunul zápěstí do rychle upletených, volných smyček. Musím vydržet, co se mnou bude dělat, dokud sem nedorazí vojáci. Nevěděl jsem, kolik fanatiků proti mně je a tak nemělo cenu teď muže zabíjet.
"Bylo krásný vidět vesnici Růží hořet... Slyšet všechny řvát a ten zmatek... Víš, jak snadno jsi tomu mohl zabránit? Podvolit se!"
Horká matrice propálila kalhoty na stehni a donutila mě sevřít rty. Jen o vlásek jsem zabránil výkřiku. Bože, ať je Brutus přivede rychle!
"Zlomím tě, dokud nebudeš žebrat Njaganovu o život," zapředl."To tě zklamu,
Otřel si obličej, plivl jsem mu do tváře. Udeřil mě přes obličej a roztrhl mi ret.
"Nikdy bych se nepodvolil jemu, nikdy bych se nepodvolil tobě, jí, nikomu. Ať to stojí, co to stojí,""Bude to stát hodně," usmál se.
Zavřel jsem oči a obrnil se proti možným i nemožným způsobům. Při prvním úderu, myslel jsem na ně. Zajatci, museli je umučit... Mučil je on?
"Počkej," otevřel jsem oči a podíval se do jeho. Úspěšně jsem se pokusil o posměch: "Když jsi nepřinesl moji mrtvolu, on tě vyhnal! Mám pravdu?"
Měl jsem a černé mžitky mi zastřely pohled znovu. Byl rozhodnutý mě uškrtit. Teď už jsem nemohl hru hrát. Uvolnil jsem zápěstí a prsty mu vryl do očí. Zařval, chytil se za obličej. Nakopl jsem ho do hrudi, převrátil se přes stolek a praštil se do hlavy.
"Ty parchante!" Zařval na mě. Napůl jsem klečel na svém stole a byl jsem rád, že jsem byl znovu ozbrojený svou dýkou.
"Buď mi vděčný! Brzy se setkáš se svou bohyní!"
Nevšiml jsem si, kdy dorazili bojovníci, jen jsem si všiml, že je všude více hluku. Myslel jsem, že mám slyšiny.
Ležel pode mnou. Ležel mi u nohou, zbitý zbabělec a škemral o život.
"Ne..." zavrtěl jsem hlavou: "Jsi jediný, kdo o mě ví?" Litoval jsem, že jsem se svým jménem nikdy nelhal."Jsem jediný," kňoural."Dobře," shýbl jsem se k němu a chytil ho, aby mi neutekl."Nezabíjej mě!" Prosil: "Mám právo na spravedlnost!""To my měli taky!" vmetl jsem mu do tváře: "Byly tam ženy! Byly tam děti! A vy jste je všechny zabili!"
Chtěl něco říct. Nemohl. Zrovna, když se rozrazili dveře, se můj seznam zúžil na dva a jeho krev mě zkrápěla od hlavy až k patě.
"Zabil jsi ho?" Bojovník přišel vedle mě.
Mlčel jsem a jen jsem si zakryl krk.
Bojovníci vtrhli do jeskyně rychle a efektivně. Brali zajatce, ale když museli, neváhali a zabili. Kdyby nepřišli včas, nikdy bych se odsud nedostal živý.
"Počkej, kam jdeš? Musíš podat zprávu královně," vyhrkla bojovnice, když jsem se od nich odtrhl a šel do hospody, domů.
"Řekněte jí to vy... Nakonec, není to jen moje zásluha," a zavřel jsem dveře.
V pokoji jsem seděl v dřevěné vaně a hladil novou spáleninu na stehni. Neměla konkrétní tvar, bylo to jen popálené místo. Myslel jsem, že mi bude líp, když jednoho z nich zabiju. Nebylo.

5)

Lupa se stala každodenní součástí... A i já pro ni jsem se stal jakýmsi zvykem, který každé ráno zvesela očekávala. Hospodský byl rád, že má kobyla nějaký pohyb a tak mu nevadilo, když jsme spolu vyjížděli po okolí, jen kolem města, do hájku a zpátky. Vyhovoval mi klidný pohyb klisny pod sebou a pomáhal mi přemýšlet. Nikdy bych své pocity nesvěřil člověku, nebo kusu papíru, ale v koňské paměti se poklidně ukládaly, aby už nemohly být zneužity. Pokyvovala hlavou, poslouchala.
Byli jsme na cestě zpátky do města, sněhu už ubývalo a kolem cesty tu a tam rostly sněženky a bledule, květiny oznamující blížící se jaro. Sklonila k nim hlavu a tak jsme zastavili. Nežrala je, sledoval jsem, jak se pod jejím dechem kvítka slabě chvějí. Vítala je, těšila se na zelenou pastvu a slunce prohřívající její staré tělo. Pohladil jsem ji po srsti, od krku až k sobě, ode mě až ke kořenu ocasu. Sedlo nepřipadalo pro naše malé vycházky v úvahu a tak jsem cítil sebemenší chvění svalů a pokožky. Něco uvnitř mě žádalo ať ke koni příliš nepřilnu, nakonec, byla stará.
"Tak co holka, pojedeme domů?" vyzval jsem kobylu jemně. Ještě párkrát frkla do květů, než zvedla hlavu a vykročila. Ušli jsme ale sotva pár kroků a stáli jsme znovu. Proti nám se kolébala stará stračena na příliš přerostlých paznehtech. Kolem krku měla provaz, jehož konec někdo přeřízl, naštěstí, byl stále dost dlouhý aby se za něj dala vést. Protože neprojevovala agresi vůči Lupě, seskočil jsem a obě dvě je dovedl do města po svých. Šlo to pomalu, kravka sebou škubla při každém pohybu. Bylo mi toho stvoření líto. Kdo ho může nechat takhle trápit?
Sotva jsme vešli do města, hnali se proti mně dva lidi. Rychlý pohyb a rozhazování rukama, společně s láteřením a já zůstal o krok za zvířetem.
Cokoliv ti může sloužit jako štít., prohnalo se mi hlavou. Teď by byla štítem černá stračena.
Větší z mužů, plešatý řezník se širokými rameny mi vytrhl provaz z dlaně a něco zasyčel. Menší mladík vedle něj měl na košili městský znak a tak jsem otočil hlavu k němu. Co to bylo?
"Díky, že jste ji našel," řekl mladík klidně a uklonil se: "Teď už najít jen ten zbytek,""Co se stalo?" Lupě se řezník nelíbil a já jí to neměl za zlé. Krev, zaschnutá na zástěře kobylu zneklidňovala a schovávala mi hlavu za záda.
"Někdo pustil zvířata z jatek,""To není tak zlé," zamumlal jsem pro sebe."Jasně... jenže ta zvířata už jatka zaplatila a město musí jíst," mladík pokrčil rameny.
Odmlčel jsem se: "Nechci aby si ještě někde zbytečně ublížila,""Super, takže mi pomůžeš?""Jen odvedu tu kobylu,"
***
Jakmile zase klidně odpočívala na slámě, my procházeli městem. Společně s námi šel i řezník, co chtěl vidět, že chytíme všechna zvířata a také tři bojovníci a dva měšťané, dívka a chlapec.
"Co uteklo za zvířata?" ptal jsem se."Sedm krav, jedna už je zpátky. Tři býci a pět prasat," informoval nás řezník.
Patnáct zvířat co jen chtěla žít... Zavrtěl jsem hlavou. Nebuď tak povrchní Manone! Mysli si co chceš ale chyť ta zvířata. Jednej s tím, jako kdybys lovil něco jiného!,napomenutí trochu pomohlo a já sklonil oči k mapě města. Ulice, jednotlivé domy, náměstí i malý park, všechno tam bylo. Očima jsem zavadil o hospodu, ve které jsem pořád klidně žil.
"Fajn. Přiveďte dva honácké psy a dva lovecké s náhubkem a na řetězu. Nejsem si jistý, jestli je budeme potřebovat. Taky nějaké provazy, ať z nich svážeme lasa. Necháme volnou hlavní ulici, směrem za město, natáhneme provazy až k jatkům. Zvířata musíme dostat do uličky a až tam," zvedl jsem oči k ostatním. Jeden z bojovníků se zamračil. Co jim mám co poroučet? Nesouhlas z něj přímo dýchal.
"Vytvoříme dobytčí uličku," městský chlapec kývl hlavou a podíval se na řezníka: "Seženu ještě kluky, aby kolem ní hlídali,""Sežeň. A já tady s mladým pánem se půjdem podívat, kde zvířata jsou," odpověděl řezník. Nikam jsem s ním neplánoval jít, ale nestál jsem o žádné hádky. Vyrazili jsme po nezaměnitelných stopách zvířat. Jak jsme čekali, zvířata se držela pohromadě. Zabloudila a teď se pásla poblíž zdi na něčím trávníku. Duchapřítomná rodina, které záhon patřil obehnala zvířata kusy látky a skot, zvyklý na ohradu, zůstával ve vyznačeném prostoru. Počítal jsem a našel šest krav a jednoho býka. To horší, že se dva býci potulují bůh ví kde, se nám vyplnilo. A bůh ví, kde byla pětice prasat.
"Dojdu se podívat, jak je na tom mladej s uličkou a mrknu se po těch sviňkách," oznámil řezník."Dobře,"
Posadil jsem se na sud. Snažil jsem se nepropadnout vzpomínce, ale přikradla se pomalu, jako tichý zabiják. Najednou tam místo krav klečely naříkající ženy, některé s dětmi v náručí a prostor města byl jeskyně. Nepřítomný řezník nabyl odporných rozměrů a šklebil se na vyděšené matky. A když jsme dorazili, byly už dvě nebožačky na cestě do jeho žaludku. Všude byla krev a smrad z těl předchozích obětí a Leona, nejmladší členka Růží ten puch nevydržela a v křeči si klekla na podlahu. Její váha rozdrtila několik kostí a otočila kyklopovu pozornost směrem k nám. Zařval a-
"Pane Murieli?"Škubl jsem sebou a rozhlédl se. Bojovnice stála přede mnou, u nohy jí seděli dva honáčtí psi."Ulička je připravená," podala mi do ruky proutek a společně jsme šli za stádem. Chtěli jsme je hnát uličkou, doufal jsem, že k lasům nebo loveckým psům nedojde. Krávy kráčely před námi, hlavy skloněné. Chápaly, kam jdou? Pokud, tak jak mohou být tak... klidné? Možná už nechtěly bojovat.
Dolehlo k nám bučení. Krávy se po něm otáčely a hledaly býka, který na ně volal. Stál v ulici, od nás ho dělilo trochu provazu. Velké černé zvíře sklonilo hlavu a zahrabalo paznehtem.
"Ať ti tvoji psi pomohou dostat je dál," podlezl jsem provaz: "Chytím toho býka,"
Neprotestovala a rychle pohybovala krávy kupředu. Býk se rozhodl, že se do jatek snadno nevrátí. S hlavou skloněnou a očima zavřenýma, vyrazil proti mně.
Oslepený kyklop se ohnal po mém koni a srazil mě ze sedla. Zvedl bezmocné zvíře do vzduchu a mrštil s ním o stěnu jeskyně. Kůň vydal podivný zvuk a už nevstal...
Uskočil jsem býkovi těsně před nosem. Dlouhé rohy se zarazily do dřevěných beden a on mohutně zafuněl. Když jsem se s provazem přiblížil...
Byl kyklop znovu volný, neudolatelný. Moji druzi se srocovali okolo mě, Leo mě zvedala na nohy. Hlava mi hučela, pohled jsem měl zastřený. Cítil jsem bolest, zlomená žebra, pneumotorax? Krev v puse, umírám?
Býk mě nabral na rohy a přehodil přes sebe jako hadrovou panenku. Na okamžik jsem viděl ten pohled. Říkal, že se tam nevrátí. Rychle jsem se sesbíral na nohy. Slíbil jsem si, že jestli ho chytím, musím ho z jatek vykoupit a darovat ho někomu, kdo jeho život takhle neukončí. Momentálně mi ale jeho chytání znemožňovalo moje vlastní... já.
Znovu sklonil hlavu a rozeběhl se. Zhluboka jsem se nadechl a pevně chytil provaz do rukou. A tak, jako Růže kyklopovy, jsem býkovi hodil provaz na krk a donutil ho zastavit.
"Promiň mi to," pohladil jsem býka po hlavě.
"Že jsme... tomu nemohli... zabránit..."
Dovedl jsem býka k ostatním.
"No to jsem rád, že jsou tu všechna zvířata," řezník se usmál. Beze slova jsem pustil býka zpět k ostatním.
"Nedal by se koupit?""Nejsou na prodej,"
"Je mi to líto,"
Vrátil jsem se do hospody. Na tváři se mi vykreslovala modřina od býka.
"Co se stalo?" postavil přede mě už ze zvyku skleničku plnou světle růžové tekutiny. Měla sladkou chuť, i když jsem neměl tušení, co to je."Ale... chytali jsme zvířata," dopil jsem a vstal: "Kolik?"Mávnul rukou a já šel nahoru, do pokoje.

6)

Njaganova, bohyně spravedlnosti. Několik posledních dní jsem strávil v knihovně, ukryté pod městem. O katakombách téměř nikdo nevěděl, až na starého učence, co mě zahlédl v královské knihovně.
"Je to mnoho dobrých knih synu, ale sotva ta, co hledáš," řekl mi, jakmile zjistil, co je středem pozornosti. Vypůjčil mi klíče od zamřížované knihovny a já seděl za svitu svíce na kožešině, rozprostřené na kamenité podlaze.
Děsilo mě, kolik knih bylo bohyni odkázáno. Rukopisy se lišili, podle toho, kdo je psal. V jednom ji morbidně vychvalovali, v druhém hanili, v třetím jen popisovali.
Njaganova bohyně spravedlnosti. Krutá bohyně pohanských náboženství. Uctívána démony a ztracenými existencemi spočívá s nimi ve stínech. Byla vyzobrazována jako mladá, rusovlasá žena. Levá polovina těla lidská, práva jen kost. Halená v černém s bičem u pasu, vyžaduje si krvavých obětí. Kdo do kultu bohyně Njaganovy vstoupí už z něj neuteče. Bohyně vyžaduje bezmeznoi věrnost a zrada se trestá smrtí.
V knihách jsem se probíral právě pro dvojnásobnou vraždu. Těla byla nalezena vedle sebe, našli jsme je s městským bojovníkem. Včera ráno nás přivolali jejich sousedi, protože je neviděli několik dní vyjít a obstarat zvířata. Hladové a nepodojené krávy bučely a drůbež nespokojené poskakovala v ohrádce. Vešli jsme dovnitř a prvního mrtvého jsme našli hned v předsíni. Byl to mladý muž s podříznutým hrdlem. Bojovník u něj zůstal a ohmatal tělo a já hledal mužovu ženu. Našel jsem ji v ložnici , za zápěstí připoutanou k posteli. Ubodaná, oči třeštila do vzduchu, na krku stopy po škrcení. Zakryl jsem nahé ženské tělo a poohlížel se po stopách. Našel jsem kresbu, hlavu kozla, držícího v hubě písmeno N. Nerozuměl jsem, ale když jsme podali zprávu, starý muž v řeholnickém rouchu věděl rychle o co jde.
Kdy naposledy jsem se setkal s kultem? Před sedmi nebo osmi lety, s kultem Baalata. Kult unášel děti a vraždil je. Jejich krev používali ce snaze vyvolat jednoho z pekelných pánů. Náš řád neváhal dlouho a zaútočil na ně během jednoho z jejich rituálů. Byli jsme nemilosrdní, jako oni byli vůči žadonícím dětem. Nevím, jestli jsme je zabili všechny, ale doufal jsem v to. Tak či tak, už jsme o Baalatových stoupencích nikdy neslyšeli.
"Našel jste, co jste hledal, pane Murieli?" Ozvalo se proti mně, ode dveří. Starý muž scházel pomalu ze schodů a tvářil se ustaraně. Řekl mi, že se bojí, aby její stoupenci nezískali velkou moc a nezaútočili na korunu.
"Našel jsem nějaké spisy o ní, ale asi jsem byl příliš bláhový, když jsem si myslel, že tu najdu nějaké knihy o kultu jako takovém... Nějaké informace, kde je najdu, jak mohu vstoupit.. Rozumějte, jen pro vytření, abych zjistil, kde jsou... A pak, prostě je zabít,"
Díval se na mě a mlčel. Nakonec mi podal knihu, schovanou úplně vzadu, v poličce. "Nemyslíte, pane Murieli, že se vystavujete nebezpečí?"
Zaváhal jsem, než jsem si knihu vzal.
"Je mi to jedno," odpověděl jsem, jako vždy, když se mě někdo zeptal: "Co má být uděláno, bude,""Jste zajímavý mladý muž," pronesl, než odešel znovu nahoru, do města.
Rozsvítil jsem další svíčky a pustil se do dalšího studia. Byl to deník, který popisoval řád, jeho pravidla, vstup do něj. Jediné, co jsem nenašel, bylo místo, kde se obřady bohyni uskutečňovaly... ale našel jsem informaci podobně užitečnou, se kterou jsem se spěchal podělit s dvojicí bojovníků.
"Místa setkání označují kozlí hlavou a písmenem. Scházejí se o půlnoci při úplňku,""Máš nějaký plán, Murieli?" Nikdo mi tu neříkal jménem."Mám. Budu je sledovat a zjistím, kde jejich obřady probíhají,""Co když tě chytí?" Zeptala se bojovnice."Půjčte mi psa," požádal jsem: "Až najdu místo kde jsou, pustím ho a on poběží zpátky. Přivede váš za mnou,"
Vyměnili si pohledy: "Fajn. Takového psa naštěstí máme. Už jste tohle někdy dělal?""Ne. Ale bude to zábava," zalhal jsem, jen abych viděl jejich pohled. Dokonalý.
***Pes, kterého mi půjčili, byl černý lovecký pes se hnědým pálením. Měl uši do špičky a krátký ocas.
"Spoléhám na tebe, Brute," řekl jsem mu, když jsem ho přebíral. "Můj život na tobě bude záviset,"
Zaštěkal. Inteligentní oči prozrazovaly, že rozuměl svému úkolu. Podrbal jsem ho po hlavě, šli jsme společně do tmavých postranních uliček.
"Víš, že jsi podobný Koře? To byla moje fena.. jen byla celá bílá, ale jinak vypadala jako ty," pohladil jsem ho po hlavě. Podíval se na mě a zmateně se otočil za mojí rukou. Asi ho příliš v kotci nehladili.
Zůstali jsme stát ve stínu. Pes byl ledově klidný, nezaštěkal, nezavrčel. Skupina mužů se sešla u kresby kozí hlavy. Chvíli čekala a když se k ní připojili dva mladíci, asi ve věku sedmnácti let, otočili se a šli pryč. Rekruti, napadlo mě. Drželi jsme se ve stínu, každý krok tichý. Vyšli jsme z města a šli dlouho. Doufal jsem, že si bude pes pamatovat cestu.
Po několika minutovém, možná skoro hodinovém, pochodu, jsme došli k jeskyni. Skupina a dva mládenci vešli dovnitř.
"Dobře. Víme, kde jsou, tak se vrátíme..." pronesl jsem k psovy. Natáhl jsem ruku, abych ho pohladil a zvíře začalo vrčet.
"Opravdu, je mi líto, že jste se vystavil takovému nebezpečí, pane Murieli," promluvil za mnou smutný hlas.
"Vy?" Vydechl jsem zmateně. Starý muž v řeholnickém rouchu si povzdechl a zavrtěl hlavou."Měl jsem Vás odradit... Ale někdo si Vás žádá,"
Vykročil jsem... a s dutou bolestí, vystřelující ze spánků jsem se zhroutil k zemi. Zatmívalo se mi před očima ale ještě jsem viděl prchajícího psa. Dovede pomoc...
***Probral jsem se na neznámém místě. Slyšel jsem prapodivný hrdelní zpěv, ale přicházel z dálky. Sám jsem ležel odstrčený v kleci, zápěstí spoutané režnými provazy.
"Už ses probral, Manone," výsměšný mužský hlas. Nemusel jsem vidět obličej. Nezapomněl bych ho, nikdy. Ten stejný hlas se mi posmíval, když vraždil moje lidi, ten stejný hlas se mi smál, když mi na krk tiskl rozpálenou matrici. Na světě byli jen tři lidé, které jsem si opravdu přál usmrtit... A on byl mezi nimi.
"Myslel jsem, že umřeš," řekl mi: "A tak jsem se o tebe nijak nestaral... No heleme se, k žití máš daleko větší vůli, než jsem čekal. Nevadí, užiju si tě tady,""Sáhni na mě a přísahám, při všech mých mrtvých bratrech a sestrách, že tě zabiju!" Zavrčel jsem.
Zasmál se: "Myslel jsem si o tobě, že jsi chytrý. Že si třeba změníš jméno... nebo, že poznáš, že otec Petr patří k nám," poznamenal. Dělal něco mimo moje zorné pole.
"Kolik vás tu je? Zbavím se vás, jednoho po druhém," syčel jsem. Nezbývalo mi nic, než prokovovat, nebo mlčet. Nikdy bych ho neprosil o milost.
"Inu, je nás méně, než nás bývalo, ale to nevadí. Brzy budeme mít mnoho věrných druhů...""Asi tak, jako byl farmář a jeho žena?"
Něčím mrštil po zdi. Trefa do černého. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil: "Ti dva byli zbabělci a zaplatili za to životem. Ale nakonec mi posloužili, dovedli sem tebe," chytil mě pod krkem a donutil zalapat po dechu. Stiskl pevně, černé mžitky mi zastřely pohled. Druhou rukou strhl vysoký límec a pohladil cejch růže. Vybrali zrovna ten, aby nás potupili co nejvíc mohli.
"Mlčíš? Neboj, nepustím tě umřít tak snadno," pustil sevření. Plíce zaprotestovaly, když najednou dostaly kyslík.
"Počkej mi ještě chvilinku, hned se ti budu věnovat," usmál se a odešel.
Mezi prsty jsem promnul provazy. Nádech výdech, prsty červenaly. V časovém presu pálily jako čert ale provazy popraskaly. Vyhoupl jsem se do sedu a rozhlédl se; malá místnost bez oken, jen jedny dveře a jen dvě místa, kde jsem se mohl na moment ukrýt. Na stole, nedaleko ode mě, leželo několik ostří a nových matric. Další předměty jsem neznal, netušil jejich účel... ale bylo mi jasné, že tu byly proto, aby mi způsobily bolest.
Mezi vším jsem zahlédl dýku. Odzbrojil mě, abych se nerozvázal, ale nevěděl o mých prstech. Zaslechl jsem kroky a položil se znovu na kamenný stůl a vsunul zápěstí do rychle upletených, volných smyček. Musím vydržet, co se mnou bude dělat, dokud sem nedorazí vojáci. Nevěděl jsem, kolik fanatiků proti mně je a tak nemělo cenu teď muže zabíjet.
"Bylo krásný vidět vesnici Růží hořet... Slyšet všechny řvát a ten zmatek... Víš, jak snadno jsi tomu mohl zabránit? Podvolit se!"
Horká matrice propálila kalhoty na stehni a donutila mě sevřít rty. Jen o vlásek jsem zabránil výkřiku. Bože, ať je Brutus přivede rychle!
"Zlomím tě, dokud nebudeš žebrat Njaganovu o život," zapředl."To tě zklamu,
Otřel si obličej, plivl jsem mu do tváře. Udeřil mě přes obličej a roztrhl mi ret.
"Nikdy bych se nepodvolil jemu, nikdy bych se nepodvolil tobě, jí, nikomu. Ať to stojí, co to stojí,""Bude to stát hodně," usmál se.
Zavřel jsem oči a obrnil se proti možným i nemožným způsobům. Při prvním úderu, myslel jsem na ně. Zajatci, museli je umučit... Mučil je on?
"Počkej," otevřel jsem oči a podíval se do jeho. Úspěšně jsem se pokusil o posměch: "Když jsi nepřinesl moji mrtvolu, on tě vyhnal! Mám pravdu?"
Měl jsem a černé mžitky mi zastřely pohled znovu. Byl rozhodnutý mě uškrtit. Teď už jsem nemohl hru hrát. Uvolnil jsem zápěstí a prsty mu vryl do očí. Zařval, chytil se za obličej. Nakopl jsem ho do hrudi, převrátil se přes stolek a praštil se do hlavy.
"Ty parchante!" Zařval na mě. Napůl jsem klečel na svém stole a byl jsem rád, že jsem byl znovu ozbrojený svou dýkou.
"Buď mi vděčný! Brzy se setkáš se svou bohyní!"
Nevšiml jsem si, kdy dorazili bojovníci, jen jsem si všiml, že je všude více hluku. Myslel jsem, že mám slyšiny.
Ležel pode mnou. Ležel mi u nohou, zbitý zbabělec a škemral o život.
"Ne..." zavrtěl jsem hlavou: "Jsi jediný, kdo o mě ví?" Litoval jsem, že jsem se svým jménem nikdy nelhal."Jsem jediný," kňoural."Dobře," shýbl jsem se k němu a chytil ho, aby mi neutekl."Nezabíjej mě!" Prosil: "Mám právo na spravedlnost!""To my měli taky!" vmetl jsem mu do tváře: "Byly tam ženy! Byly tam děti! A vy jste je všechny zabili!"
Chtěl něco říct. Nemohl. Zrovna, když se rozrazili dveře, se můj seznam zúžil na dva a jeho krev mě zkrápěla od hlavy až k patě.
"Zabil jsi ho?" Bojovník přišel vedle mě.
Mlčel jsem a jen jsem si zakryl krk.
Bojovníci vtrhli do jeskyně rychle a efektivně. Brali zajatce, ale když museli, neváhali a zabili. Kdyby nepřišli včas, nikdy bych se odsud nedostal živý.
"Počkej, kam jdeš? Musíš podat zprávu královně," vyhrkla bojovnice, když jsem se od nich odtrhl a šel do hospody, domů.
"Řekněte jí to vy... Nakonec, není to jen moje zásluha," a zavřel jsem dveře.
V pokoji jsem seděl v dřevěné vaně a hladil novou spáleninu na stehni. Neměla konkrétní tvar, bylo to jen popálené místo. Myslel jsem, že mi bude líp, když jednoho z nich zabiju. Nebylo. 

7)

Kulhal jsem. A protože jsem odmítl návštěvu lékaře a snažil se ránu na stehně přechodit, dostala se do ní infekce. Čert to vem, noha se uzdravila... Ale kulhat jsem už nepřestal. Byl jsem na cestě k ševci, abych se ho poptal, jestli se to změní různě vysokými podpatky a narazil jsem na dívku, která se mi stávala známější a známější. Mladá rusovlasá bojovnice se jmenovala Diana a mávla na mě, jen co si mě všimla. Kriticky zhodnotila pajdající končetinu a zašklebila se nad rukavicemi. Nosil jsem je striktně, pro zakrytí prstenu.
"Nemusíš se za to stydět, víš to?""Já se za to nestydím,"
To už bylo místo pozdravení. Jako obvykle se mi pokusila rukavici vzít ale zkrotla, když se k nám připojil její snoubenec, Godrik, nepříliš vysoký, ale docela svalnatý muž.
"Jak se cítíte, Murieli? Docela jste se nechal zřídit,""Je mi dobře. Děkuju,""Kam kráčíte?""Podívat se na Brutuse. Kdyby ten pes nepřišel za vámi včas, bylo by po mě,""Říkali jsme Vám, že přijde," Diana se usmála, na psa patřičně hrdá. Koneckonců, prošel jejím výcvikem.
"Výborně... Budete si rovnou brát nějakou práci?"
Bylo zvláštní tentokrát s někým jít bok po boku a netoulat se po ulici sám. Godrik a Diana šli každý z jedné strany a měli překvapivě komunikativní náladu. Pokrčil jsem rameny.
"Asi,""Rovnou by jsme totiž o jedné věděli," teď promluvila znovu Diana."Vy dva jste jak ďáblovy advokáti,"
Ustoupili a umírnili se. Pochopili, že mi něco na jejich chování není příjemné a nechtěli abych cítil v jejich přítomnosti nejistotu, nebo potřebu se bránit. Diana se rychle vysvětlila: "Jsem jedna z těch, co mají mise na starost. Přijímám je a třídím podle stupně obtížnosti a vedu o nich záznamy. Bohužel, nejsem teď v kondici, abych je sama řešila," instinktivně položila dlaň na břicho. Bylo stále ploché, ale ochranářské gesto dosvědčovalo, že se v něm brzy bude zvětšovat život.
"Aha... a o jaké misi mluvíš?" Zmírnil jsem. Stáli jsme v ulici jako trojice spiklenců, dva mladí lidé ve zbroji a pak já.
"O pirátech. Pojď, v lazaretu jsou tři námořníci, co pirátský útok přežili, poví ti víc,"
Pokud bych odmítnul, stejně by to nebrala na vědomí.
Lazaret ležel na opačném konci města. Postavili ho nedaleko hradu, ale ne na jeho půdě, aby zraněné vojáky s jejich nemocemi a infekcemi udrželi od panstva dál. Od té doby lazaret prošel mnoha úpravami a byla z něj pěkná nemocnice, které zůstalo jméno, jež jí bylo před lety dáno. Už to nebyla skupina stanů, kde ve válce sténali muži bez končetin a se šípy v žaludcích, ale cihlová stavba, poněkud rustikální a s popínavým vínem, plazícím se od země až po nejvyšší okno dvoupodlažní budovy. Vešli jsme dovnitř a v čistém prostředí nás léčitelka ihned vyzvala, abychom si zuli boty. Zabručel jsem v nesouhlasu. I když jsem měl podpatky stále stejné, protože jsem k ševci dojít nestačil, podrážky pořád kulhání trochu tlumily. Teď jsem napadal na levou nohu při každém kroku a poutal tak pozornost ostatních.
Vzala nás za trojicí mužů. Dva byli mezi třiceti, čtyřiceti lety, jeden byl čtrnáctiletý plavčík. Byli ovázaní a roztřesení.
"Tady pánové a dáma za vámi přišli, aby se vás zeptali na ten nešťastný incident,"
Dva dospělí muži mluvit nechtěli. Vrtěli hlavou a odvraceli pohled a tak to všechno zbylo na malém chlapci. Odmlčel se a díval se na svoje ovázané prsty, zatímco mluvil.
Vyprávěl o černé fregatě. Neobvykle mohutný trojstěžník je sledoval polovinu cesty zpovzdálí a měl obyčejnou vlajku. Prý sardskou vlajku. Když se po několika dnech dostali blízko k obchodní lodi, sardskou vlajku skasali a zubatý Jolly Roger nahnal hrůzu do srdce všech námořníků na palubě Větru. Štít s jménem lodi pomalu otočili a dívali se na jméno Dauntless, černá loď vyzbrojena třiceti osmi kanóny. Utéct jí bylo nemožné.
"To není dobré," Diana řekla tiše: "Měla Sardskou vlajku a napadla loď z Nového Quiserderu... Pokud se to bude opakovat... Sourozenci nebo ne, skončí to špatně,"
Mlčel jsem. Dauntless, černá fregata, trojstěžník s třiceti osmi děly, měnící vlajky a jména. Já znal kapitána.
A Godrik to patrně pochopil: "Odkud je znáš?"
A já se na to chytil.
"Znám kapitána Dauntless už dlouho, prosím, nechte mě s ním promluvit. Poslechne mě," vyhrkl jsem. Nadzvedl obočí a já pochopil, že to jen zkoušel, když viděl můj bledý obličej.
"Ty znáš piráta?" Diana se na mě překvapeně podívala.
Povzdechl jsem si: "Ano. Pomohl jsem jeho mužům se sirénami. Dluží mi laskavost,""Jak víš, že tě nepodvede?""Tak to pozor," sevřel jsem rty a zchladl: "On drží své slovo,"
A tak jsem se vydal na cestu k řece Meldür. Lupa mi znovu dělala věrnou společnici. Brzy si budu muset koupit vlastního koně, protože jsem nechtěl starou kobylu na dlouhých cestách trápit. Po odžitém životě a odsloužené práci, copak si to zasloužila? Ne.
Vyprávěl jsem jí o pirátech z Dauntless.
"Jsou to sice piráti, ale mají vlastní zákoník. A drží se ho. Dluží mi za život své posádky i za život sebe samého. Na rozdíl od něj, zpěv sirén se mnou nic nedělal... copak by taky se mnou mohl udělat zpěv nějakých dívek s ploutvemi," pousmál jsem se: "Kapitán je pirát, ale je to čestný muž. Jistě rád vymění moře za moře a stane se spojencem města... Nikdy nevíš, kdy se ti podpora z vody může hodit Lupinko," poplácal jsem ji po krku a ona přikyvovala.
"Těším se, až ho uvidím," řekl jsem tiše. Poslední ze starých přátel, který mi zbyl.***Nevodil jsem kobylu dál. Nechal jsem ji ve městě, nedaleko řeky. Kdyby šla se mnou, Akorát by prochladla. A taky... netušil jsem, kolik dní nakonec mezi piráty strávím. Box měla zaplacený na týden, pro jistotu.Pomalu jsem se procházel po pláži a hledal zátoku, která by byla těžko přístupná a tak by poskytovala štít pro člun. Hledat trojstěžník u břehu? Zbytečný výsměch kapitánovi. Svou loď nechal někde za obzorem, ukrytou za skalami a pokud se vylodil, tak... tady.
Díval jsem se na stopy v písku. Malé stopy, asi je udělalo neopatrné ptáče z vraního oka.
Vyšplhal jsem po malé skalce. Na druhé straně jsem sjel po menším svahu a zastavil ramenem o strom. Chvíli jsem hledal, než jsem člun našel. Posadil jsem se na něj a přemýšlel.
Díval jsem se kolem sebe. V dlani jsem měl hrst sněhu a pomalu zkoušel sníh zapalovat. S bolestí jsem přestal a prsty dál chladil.
"Tati, stopy!" dětský hlas, ptáče přiběhlo první. Místo odpovědi jsem slyšel, jak se skupina škrábe nahoru.
"Ahoj, Rosso," mávl jsem, když se kapitánova postava objevila na kopci. Vousatá snědá, větrem ošlehaná tvář, se usmála.
"Růže naše!" A už jsem ho měl kolem krku. Rád jsem ho viděl.
Nezměnil se, jen mu ve vlasech a vousech přibyly bílé nitky a vrásek trochu přibylo. Úsměv a oči měl pořád stejné.
"Co tu děláš, poupátko?" Ptal se, zatímco děcko očišťovalo člun. Dva piráti, co přišli, stáli vedle kapitána. I tyto dva jsem znal. Velký muž, napůl elf, s černou kůží, se jmenoval Rawnar a druhý, boubelatý Gin.
"Žiju ve městě, v Beristlii,""Nastěhoval jsi celý řád sem?" Překvapil jsem Gina.
Sklonil jsem oči. Rosso zesinal. Pochopil mnohem dřív, než jsem promluvil: "Růže jsou mrtvé. Měl... měl jsem zemřít s nimi...""Calypso s tebou možná měla jiné plány... Ať jim je půda lehká," vyjádřil kapitán tichou soustrast. Zavrtěl jsem hlavou a odmlčel jsem se. V jejich kruhu mi najednou bylo úzko. Chtěl jsem udělat krok k Rossovi a zhroutit se. Nebyl čas a nebylo to vhodné.
A pak, ten malý chlapec volal tati. Trpce jsem si pomyslel, že jediný muž, o kterého jsem v životě usiloval, nakonec propadl ženě.
"Vyhledal jsi nás poupě, aby se k nám přidal? Víš, že jsi v naší rodině vítán..."
Pousmál jsem se: "Bylo by to krásný... Ale teď tu jsem z jiného důvodu,"
Rosso se odmlčel: "Probereme to na lodi, co říkáš?""Jen mě pak vysaďte,"
Dauntless se nezměnila. Vůbec se nezměnila. I ty nejmenší detaily byly stále na jednom místě. Některé obličeje jsem poznával a jejich majitelé poznávali mě. Jiní mě neznali a podivně se na mě dívali.
Kapitán mě pozval dovnitř, do své kajuty. Seděli jsme u stolu a stály před námi dvě sklenice s vínem. Bylo teplé, rozkašlal jsem se, když jsem se napil a Rosso se rozesmál. Při kritickém pohledu vybuchl smíchy znovu.
"O čem jsi se mnou chtěl mluvit, poupátko?""O lodi, kterou jste nedávno napadli,""Ale no, přece víš, že to patří k našemu životu," zamračil se."Prosím, můžete útočit na jiné lodě? Ne na lodě Sardu, nebo na lodě Quiserderu... Kvůli válce... Prosím, útoč klidně na lodě... tam... potop každou jeho loď, pomsti naše přátele... Prosím,"
Rosso se odmlčel: "Dlužím ti za ty sirény viď..?""Neprosil bych tě o to, kdybych tam nežil... Nechci podceňovat sílu Dauntless ale bojím se o vás ..." Objal jsem se pažemi. Kdyby je dostihl někdo jiný a odsoudili je k smrti... Zešílel bych, vidět je na provaze.
"Bouřlivé moře je zajímavá voda... Ale je to voda na obchodníky chudá, mé milé poupátko. Odplujeme,"Slíbil, že sardskou vlajku pro klam už nepoužijí.
"Manone, vážně nechceš plout s námi?""Vždyť víš, že neumím plavat," pousmál jsem se. Byl jsem šťastný, že mi Rosso naslouchal a že mě vyslechl... A taky proto, že s lodí hodlá vyplout do Vlčího oceánu a lovit lodě Arinské země.
"Byly by to divné příběhy o pirátovi Manonovi, co neumí plavat," dodal jsem s úsměvem."Existují podivnější," podotkl: "Řekni, nechceš tu s námi zůstat? Myslím, jen do zítřka, ať oslavíme naše malé znovushledání. Neboj se, neunesu tě od pevniny," ujistil mě Rosso."Neuneseš? A dopadne to jako před šesti lety,"
Rozesmál se: "Ty si to pamatuješ?"Neměl jsem šanci zapomenout. Procházel jsem se po pláži, bosý, nevnímajíc okolí a najednou na mě naběhla banda mořských vlků, co se na souši pohybovala stejně lehce, jako na vodě a snadno mé jedna dvacetileté já udolali, nacpali do pytle páchnoucího rybinou a dotáhli na palubu fregaty. Tenkrát měla jen patnáct děl a malou posádku. Chtěli po mém řádu výkupné. Kdo by to byl čekal, že se ze mě a Rosse nakonec stanou přátelé.
"Od té doby uplynulo hodně času," dopil své víno: "Když si vzpomenu, jak jste zatočili s těmi sirénami," mávnul rukou: "Sotva bych tě teď nacpal do pytle, věř mi, poupě,"
Rozhodl jsem se s piráty noc trávit. Litoval jsem, že není teplejší měsíc a že jsme se nemohli vylodit. Kdyby bylo léto, pokácel by se strom a celou noc by se přikládalo dřevo do ohniště. Oheň jsme museli oželet, ale rum a víno, nepochybně kradené, teklo proudem do hrdel. Rossův syn, Ned se jmenoval, se závistí alkohol sledoval a tak netrvalo dlouho, dokud mu nějaký dobrák od kosti nenalil. Chlapec se otřásl a div nepozdravil rybí kousky, plavající mu v žaludku.
Hráli karty, mariáš... Vztekali se když prohráli a radovali se, když bylo vítězství jejich. Jeden pirát vyhrál na druhém hrst zlatých zubů. Nechal jsem se zlákat a připojit se ke hře. Byla jednoduchá - na prkno položit dlaň a roztáhnout prsty... A za rytmu veselé písničky vrážet ostří mezi prsty. Kola byla prolívána alkoholem a prsty se vždy o kousek přiblížily k sobě... Pěl jsem píseň pořád dokola, až mi jako jediný soupeř zbyl Rosso.
Jo, mám všechny prsty.Nůž seká, seká, seká.A když minu mezery,upadnou mi prsty.
A když trefím prst,brzy vyvalí se krev.Ale stejně hraji tuto hru,protože to je vše o čem to je.
Jo, sek sek sek sek sek sek sek;Rychleji!a když trefím prst,moje ruka začne krvácet.
Rosso cukl na poslední chvíli. Byl jsem moc opilý, abych si uvědomoval, že prohrál schválně, přesto, ve svém mlžném oparu jsem měl radost, že jsem vyhrál.
Když jsem vstal a vrávoral po palubě k zádi, všichni mě sledovali beztak proto, že se báli, že se chytím zábradlí, převrátím se a spadnu do vody. Opilé já mi radilo, ať to udělám, protože Rosso pro mě přece skočí... ale opilé rozumné já mě drželo od okraje v bezpečné vzdálenosti.
Zpěv a hudba pokračovala a neutichala. Piráti chtěli slavit dlouho do noci, než se vydají na dlouhou, nudnou plavbu. Přistihl jsem se, jak nad tím přemýšlím.
"Manone," moje jméno znělo z jeho úst důvěrně... Anebo to bylo dílo vypitého rumu."Tady jsem," mávl jsem rukou, i když mě dokonale viděl."Nespadni. Voda je studená,""Vážně?" Uchechtl jsem se. Pousmál se a postavil se vedle mě. Jedna jeho medvědí dlaň ležela na mé a já cítil každý mozol od provazu, co na ní byla.
"Je to hezkej kluk," dával jsem věty dohromady až překvapivě dobře. Myslel jsem na jeho syna. Jakže? Jo, Ned..."To jo... Má oči po mámě, stejně jako povahu... Snad se o ní Calypso dobře stará,""Je mi to líto,"
Calypso, bohyně pirátů. Po smrti se piráti snaží své mrtvé pohřbít v oceánu, aby mohli být zesnulí na blízko bohyni a aby se o ně mohla postarat. Zároveň se jejich těla stala součástí ekosystému pod vodou. Bylo skoro sobecké chtít se nechat spálit.
"Jak je dlouho..?" Nedíval jsem se na něj.
Rossu nikdy jeho muži neviděli krvácet. Nikdo ho neviděl mít strach a už vůbec, nikdo ho neviděl se slzami v očích. Ani mě to nepříslušelo.
"Dva a půl roku, šarvátka v Port Royal. Nějaký mladý kapitán nezvládl svou posádku a ta se tam proti němu vzbouřila. Bylo to maso. Útočili na město, na všechno... Lisa chránila nějakou dorotku před jedním z těch prasat,""Neříkej mi, že ji..." Vydechl jsem. Tohle proniklo i přes alkohol v mé krvi."Ne. Dobil ji jako psa... a já byl na opačným konci a bojoval za syna," dopověděl tiše.
Nevěděl jsem, co mu říct. Mlčeli jsme, jen prsty dlaní se nějak spletly dohromady. V tom gestu nebyla nabídka mileneckých poměrů, jen ujištění, že ten druhý tam je a pro tuto chvíli nikam neodchází.
"Jsem moc rád, že jsem s tebou mohl mluvit... Že jsem se s vámi všemi mohl vidět a že jsem poznal tvého syna," prolomil jsem ticho. Na nebi zrovna vycházela souhvězdí. Viděl jsem Oriona, býka, dokonce i hvězdy, Castor a Pollux.
"To já taky. Mrzí mě... to s nimi,""Ale kuš... Nebo se rozbrečím," pousmál jsem se. Náladu mi střídala nálada a riziko pláče bylo příliš vysoké.
"Plakal jsi? Myslím, někdy od té doby,""Ale ne. O bože ne. Já vypustil psychologického druida!" Zažertoval jsem, naprosto nevhodně a trapně. Ale oba jsme pili. A tak jsme se oba smáli.
"Bože, kdyby mě tu nějaký z bojovníků viděl... Ten by si myslel, že jsem se zbláznil. Měl jsem vás odsud zahnat a já s váma piju jak doga,""A to vadí?" Pobaveně se na mě díval.
Jakýsi šestý smysl mě varoval, že přijde něco, co se nesmí a tak jsem se odtáhl a nahnutý "na levobok" odkymácel pryč.
"Musím jít spát," oznámil jsem stěžni. Rosso mi zaklepal na rameno a odvedl mě do kajuty. Nikdy mi jeho postel nepřišla tak měkká a vítaná jako dnes. Pohřben v drahých peřinách, upadl jsem ke sladkému spánku. Loď se slabě houpala na vlnách a zpěv pirátů, táhnoucí se dlouho do noce, se prolínal s šuměním oceánu.
***
Na rozdíl od většiny, ráno mi po alkoholu není zle. Jen si většinou nepamatuju, co jsem dělal a tak jsem seděl na posteli a zpytoval svědomí.
Co tu dělám? Co jsem dělal včera? Tancoval jsem? Spal jsem s ním? Nespal jsem s ním? Spal jsem s někým jiným?
Pomalu se vracely vzpomínky na včerejší noc a byly docela uspokojivé. Nedělal jsem nic, za co bych se před nimi musel stydět. Po chvíli hledání jsem našel boty a kabát.
"Sakra,"Musel jsem rozhrabat celou postel, než jsem našel prsten z neblýskavého kovu. Nebyl jsem zvyklý nosit prsteny, ale tenhle se stal jakousi povinnou součástí úboru hned potom, co jsem začal plnit úkoly pro její veličenstvo.
Po dobré snídani mě Rosso doprovodil na břeh. Popřáli jsme si štěstí a já ještě chvíli stál na pláži a sledoval stále zmenšující se člun, dokud z kapitána nezůstala jen malá šmouha.
"Když budeš někdy potřebovat naší pomoc... Neváhej o tom,"
Usmál jsem se. Pirát s dobrým srdcem, takový Rosso byl.
Do města jsme se vrátili po dalších třech dnech cesty, oba jsme se těšili do tepla. Lupa nadšeně uvítala novou houni, kterou jí hospodský pořídil a odkráčela k připravenému senu.
"Tak co piráti?""Veselá kopa," usmál jsem se.

8)

Jesse byl energetický mladý pes, co si rád hrál. Byl prakticky k neutahání a já brzy zjistil, že běhání se stalo naší oblíbenou činností. Ráno i večer, klusali jsme vedle sebe po lese a beagle nadšeně štěkal. Rád aportoval, ale dokud se mi prsty trochu nezhojily, jsem mu toho moc nenaházel. Zklamaný byl jen z toho, že jsem mu nedovolil nahánět bažanty, co se zrovna probouzeli ze spaní.
"Pojď, půjdeme do města," zavolal jsem na psa, jen co se mi podařilo obout. Puchýře z prstů po několika dnech konečně zmizely, ale kůže byla stále citlivá a brnění jakoby se nemělo k odchodu. Ale co. Popáleniny se hojí dlouho.
Jen, co jsem sáhl na kliku, seděl Jesse vedle mě a vrtěl ocasem. Nedočkavě zahrabal na dveře a jen co jsem je otevřel, už letěl k brance.
Rosina štěňata byla ta nejaktivnější stvoření, které jsem kdy viděl. Malí vlkodavové, jen co se naučili chodit, běhali po síni domu tam a zpět, zápasili spolu a kňučeli, dokud je matka krátkým štěknutím nezbrzdila.
Jediné, na co se Jesse nenachytal, byly hozené sněhové koule. Podíval se na mě vyčítavě, když jsem mu ji hodil a až do města se tvářil, že se se mnou nebaví. Jen co jsme ale přišli k prvnímu obchodu, pekařství to bylo, ze kterého se linula vůně dýňového chleba, šel hned vedle a toužebně na mě hleděl. Brzy spokojeně žvýkal polovinu bochníku.
"Budeš tlustý," poškorpil jsem psa. Vypadal, že je mu to jedno a zastoupil mi cestu, abych mu dal i druhou polovinu chleba. Viděl, že ho nejím a věděl, že ho ani jíst nebudu.
"Tady máš ty kasanovo," zasmál jsem se pohledu, se kterým pes hypnotizoval pečivo. Spokojeně si na ním mlaskal a dvěma velkými sousty ho snědl.
Lékařova ordinace byla jedním z domů , nejblíž k náměstí. Stavení z bílého kamene by snadno uniklo pozornosti, nebýt vývěsního štítu, na kterém se dva hadi svíjeli okolo... dlouho jsem si myslel, že okolo kříže, nebo okolo meče, ale pak mě jednou poučili, že se svíjí okolo nějaké pomůcky na odstranění tasemnic. Jako obvykle jsem nad tím mávl rukou. Dávalo to smysl, k čemu by byl lékaři meč?
"Dobré poledne," pozdravila dívka za pultem. Nevcházel jsem k doktorovi do ordinace, potřeboval jsem jen nové obvazy a tak jsem zamířil do lékárny, kde pracovala jeho dcera. Poznala mě a pomohla mi i prsty převázat. S úsměvem řekla něco jako, že se to dobře a rychle hojí. Zeptala se, jestli vládnu ohni a já po zvyku odpověděl, že ne. Věnovala mi podezřívavý pohled, ale přešla to a brzy jsme s Jessem kráčeli ke kovárně.
"Mám pro tebe dárek,"Podíval jsem se na pirátského kapitána. Vždycky se objevil odnikud."Proč jsi přišel?""Milej. Chtěl jsem vědět, jak žiješ,"Rozhlédl jsem se po starém torzu vesnice. Neuměl jsem si představit, že by tady někde měl být život. Najednou představa vlastního řádu a domova nevypadala tak dobře. Bylo mi osmnáct, poslední čtyři roky jsem žil na lodi a tam jsem díky své hrůze z vody byl užitečný asi tolik, jako je mrtvému užitečný zimník."Slyšel jsem, že už Růže pár členů má a že už bojuje," pronesl Rosso nenuceně: "A to mě zase dostává k tomu dárku," Podal mi něco zabaleného v černé kůži. Bylo to dlouhé a podivně těžké. Na zmatený pohled odpověděl úsměvem a já rozbalil...
Meč.Před devíti lety mi pirátský kapitán daroval jednoruční meč s bílou čepelí. Na ostří se linula stříbrná kresba trnité růže. Rukojeť byla potažená kůži společně s kroužky, jaké byly i na kroužkové košili. Začal tak tradici, kterou jsem přijal pro Černé růže za vlastní. Zbraně jsme si nekupovali. Měli jsme několik obyčejných, které používali rekruti, ale jakmile se stali naší součástí, dostali svou zbraň darem. A proto se mi příčilo si meč koupit, ale na výběr jsem neměl.
Z přemýšlení mě vrhlo Jesseho kňučení. Otočil jsem hlavu a viděl ho, jak ke mně běží od rohu nějakého domu. Že by ten roh pokropil a dostal bačkorou? Problesklo mi hlavou. Potom bych se měl jít omluvit.
Roh byl mokrý, ale ne od mého psa. Dřepl jsem si a díval se na trs páchnoucích kuliček. Nebyl to nijak velký smrad, ale byl nepříjemný, když byl jeden moc blízko. Jesse stál asi dva, nebo tři metry za mnou a odmítal se přiblížit.
V trsu bylo sedm malých kuliček, vajíček. Modrozelené a sliz červený. Co to sakra je?
Vyjekl jsem, když vajíčko prasklo a vypadlo z něj malé stvoření. Mělo dlouhé tělo bez krku, dvě tenká křídla, černé oči jako korálky... Rozhlédlo se a podívalo na mě. Zazubilo se to zprvu bezzubými čelistmi. Úlevu a zvědavost brzy vystřídal odpor nad špičatými zoubky. Ohnal jsem se dlaní a srazil tvorečka na zem. Pokusil se mě kousnout a jak reflex zavelel, zašlápl jsem to.
Potkal jsem, lidově řečeno, zubničku. Dýkou jsem rychle prořezal šest zbylých kokonů tak, abych u toho přeřízl i tělo maličké obludy.
"Co to tu děláš?"Dianino břicho, rostoucí těhotenstvím, bylo první, čeho jsem si na ní všiml. Mračila se na mě a i když už neměla zbroj, věděl jsem, že je tu pracovně, díky malému erbu, vyšitému na hrudi.
"Ve městě jsou zubní víly,""Cože?""Zubní víly," ukázal jsem na zničená vajíčka.
Dianiny oči se rozšířily a vykulily: "Včera u nás na hradě nahlásilo víc lidí, že našli tyhle kuličky ale že se k nim nechtěj přiblížit! Je to nebezpečné?""Žere to zuby a kosti. Je to malý parazit, co se tebou prokouše skrz na skrz. Jo. Je to nebezpečný,""Ew..." vypískla. Mimoděk si dlaní zakryla bříško a přejela po něm prsty: "a tyhle už..?""Je po nich,"
Vstal jsem. Otřel jsem do kusu hadry čepel dýky a koukal na tu malou spoušť.
"Taky na to nechcete sahat, pane Mirile?""O to ne. Jen bych nedoporučoval na ně sahat bez rukavic. Jejich krev hodně pálí,"
---
O první snůšku se postarala jednotka. Z paláce Diana přivedla dva mladíky a ještě jednu dívku a měli jsme společně odstranit všechna vajíčka, než se vylíhnou.
"Takže..." odmlčel jsem se: "Buď musíte všechna vajíčka přeřezat anebo vzít celý trs a hodit ho do vody. Utopí se, nemůžou se vyklubat. Nesahejte na to holými prsty," tiše jsem děkoval ovázaným prstům.
"Jak je najdeme?""Pes je najde. Snůška zubniček většinou nemá víc, než sto čtrnáct vajec... kladou je po sedmi, takže budeme mít něco kolem šestnácti trsů. Jo a začínají se klubat, takže si musíme pospíšit,"
Rozdělili jsme se. Dívky šly spolu, chlapci šli spolu a já jsem šel sám. Jesse nenadšeně hledal vajíčka a kníkal, jak při mučení. Ani pamlsky za každý další nález mu nedělaly radost. Oba jsme doufali, že to brzo skončí.
Konečně jsme se znovu sešli na náměstí a hlásili jsme počty, kolik jsme toho našli. S jistým uspokojením jsme se dopočítali sto čtrnácti vajíčkům.
"Pane Murieli, jak si můžete být jistý, že je to všechno?" Nechápal jeden z mladíků. Zavrtěl jsem hlavou: "Nejsem si jistý. Ale pořád se dá pár jedinců zvládnout lépe, než celá kupa,"
"Hm... budeme ta místa kontrolovat ještě pár dní," rozhodla Diana: "Teď je čas zahlásit královně,"
Ani jsem si neuvědomil, že to trvá celý den. Nebe začalo rudnout, kovář měl dávno zavřeno. Jesse vrtěl ocasem, čekal, až si půjdeme zaběhat.
"Vyřiďte to královně prosím,"

9)

Lady Oni <watashiwaladyoni@gmail.com>

st 27. 2. 11:48 komu: já
S ničím menším než čistou hrůzou jsem sledoval toho přihlouplého, jednoduchého chlapce jak volá: "Tu, tu!" a natahuje ruce k netvorovy. Než jsem přinutil tělo k pohybu, netvor se vrhl kupředu. Silná chapadla otočil jako hady kolem dítěte. Jak jsem se vyškrábal na nohy jsem nevěděl. Najednou jsem stál a pak se všechno semlelo rychle. Jedno z chapadel, ostrých jako nože, mi vbodl do břicha...
... vzbudil jsem se, zpocený a ječící. Prsty jsem tisknul k trupu, dokud nezačaly svaly a kůže protestovat. Pomalu jsem nabíral vědomí. Byl jsem doma, spadl jsem z postele. Jesse mi ustaraně olizoval obličej a kňučel. Nechápal, co se se mnou stalo a já tomu nerozuměl zrovna tak. Nikdy jsem na tohle netrpěl. Nemíval jsem takové výčitky svědomí a vzpomínky mě netrápily v nočních můrách. Teď to ale bylo každý den silnější a silnější. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat.
Jesse se ke mně tisknul a staral se o to, abych neupadl do letargie. Vzal mezi zuby deku a snažil se ji hodit mi ji na ramena, protože jsem nemohl ovládnout třes. Drkotaly mi zuby. Procházel jsem pomalu různými stavy, na které si mysl zvykala. Možná už to tak mělo být každý den. Jít spát, vzbudit se s hrůzou, uklidnit se. Kdo ví.
Kokrhání kohouta bylo jako pohlazení pro duši. Noční přízraky s kohoutím zpěvem odcházely a až další noc měly znovu udeřit. Alespoň tomu tak bylo. Zavrtěl jsem hlavou. Všechno je tu jinak. Bylo to depresivní.
Oblékal jsem se a přemýšlel. Všechny zkušenosti, co jsem za ty roky získal najednou neměly žádnou váhu. To, co jsme jako Růže zjistili a sepsali. Každý den jsem objevoval, že to bylo špatně a to mi na dobré náladě prostě nepřidalo.
"Pojď. Musíme se zaměstnat,"
I když bylo nejspíš všechno, co jsem znal, špatně, potřeboval jsem se zaměstnat. Nicnedělání mě ubíjelo a tak jsme zamknuli dům a vyrazili směrem k hradu. Klíček od malé chaloupky mě chladil na kůži, navlečený na konopném provázku, kolem krku. Beagle poskakoval v trávě, každodenní rutina započala. Pekařství a dýňový chleba, ohlédnutí se po místech, na kterých byla vajíčka, cesta hlavní ulicí na které se pomalu probouzel život a obchodníci otevírali svoje živnosti, zdravící se navzájem. Děti, jako klubko káčat, následovali obecního učitele do školy a z hospody vynášeli noční opilce. Slunce tiše, stydlivě hledělo mezi mraky a váhalo, jestli může hřát. Opatrné paprsky hladily měšťany po tvářích a probouzely poslední ospalce.
Jekot, který se ozval z budovy, kolem které jsme procházeli, nezapadal do malebného rána. Bez přemýšlení jsem otevřel vchodové dveře a beroucí schody po dvou, doběhli jsme s Jessem k dveřím onoho bytečku. Zabušil jsem na dveře a zavolal na obyvatele malého prostoru. Na druhé straně se ozýval srdcervoucí vzlykot a chvíli trvalo, než mi došlo otevřít děvče. Byla to malá služebná, hrůzou zesinalá. Zběžně si mě prohlédla a když viděla prsten gardy, beze slova ukročila. Vešel jsem a když opouštěla dveře, nechávají je dokořán, jen ukázala dopředu.
"Tam," hlesla.
Byl to dětský pokoj. Růžové stěny odložené poličkami, na kterých seděly porcelánové panenky. Ale to jediné zůstalo na svém místě. Postýlka nejspíš pětileté holčičky ležela převrácená a matrace rozcupovaná. Potrhané záclony vlály v průvanu. Na koberečku zasychalo několik šlapot. Vypadaly, jako krvavé stěny, ale nebyly. Schnoucí krev je cítit jinak, tohle bylo jako bahno.
Ve středu kalamity na kolenou klečela žena, nejspíš matka dítěte. Kolébala se ze strany na stranu a naříkala, až srdce usedalo.
"Vzal mi ho, vzal mi moje dítě... proč jsem ji neposlouchala, proč," štkala.
Trhla sebou, když jsem jí položil ruku na rameno a podívala se na mě zastřeným pohledem. Znal jsem ty oči.
"Madam, co se stalo?""Vzal mi moje děťátko, vzal mi moji holčičku! A to proto, že jsem ji neposlechla!""Kdo vám vzal vaše dítě?" Jemně jsem tlačil, kam jsem potřeboval."On! Je to příšera. Nevěřila jsem jí ale měla pravdu! Říkala, že ho vidí a já jí říkala, že je hloupá!" najednou se mě chytila. Zaryla nehty do košile a kabátu a jak mě přitahovala k sobě, odhalovala vypálené znamení: "Jste z gardy, musíte mi pomoc! Musíte pomoc mému děvčatku, než ji sežere!"
Služka mi pomohla uvolnit železné sevření. Paní se jí zhroutila v náručí a kvílela. Nesrozumitelná slova, pláč, proklínání ale i smlouvání, všechno v rychlém sledu. Nebyla schopná mi říct víc, o čem děvčátko mluvilo a tak jsem hledal po pokoji.
Jesse se činil, očichal stopy na koberci a čenichal všude kolem. Prohlédl jsem okna. Nebyla rozražená, jen rychle otevřená. Na jedné tabulce ve skle rostla pavučinka od místa, kde narazila do zdi. Na postýlce zůstaly hluboké škrábance. Položil jsem na ně prsty. Ať to bylo cokoliv, lidskou interakci jsem vyloučil. Únosce měl tři dlouhé prsty vybavené dlouhými drápy.
"Musíte mi říct, o čem vaše dcera mluvila,"
Byl to dlouhý rozhovor a přitom jsem se dozvěděl tak málo. Stále vzlykala a ani já, ani služka, jsme ji nemohli uklidnit. Zhluboka jsem se nadechl a nutil se ke klidu.
Konečně se rozpovídala potřebným směrem. Vyprávěla, že za ní její dcerka, Anna, jednou v noci přišla s tím, že vidí za oknem obličej. Ona ji odbyla. Bydlely v druhém patře, jak by se tam asi někdo dostal. Jenže děvčátko s tím nepřestalo a povídalo, že je pořád blíž a blíž. Najednou se ženský obličej rozjasnil.
"Ona to nakreslila!" zvolala a utekla, jako velká voda. Vrátila se s náručí dětských kreseb a div se nepřerazila. Vzal jsem si od ní první složený obrázek a otevřel ho.
Dostat mi dal právě někdo pěstí do tváře, nebo mě bodl do týlu, nevšiml bych si toho. Jen vzdáleně jsem si uvědomoval, že se mi zpomalil dech. Díval jsem se na to... a poznal to.
A ona si všimla, že to znám. Skoro hystericky spustila, že musím najít její dceru, chtěl vědět, v jak velkém nebezpečí je, chytila mě znovu za límec. Lekl jsem se a odstrčil ji od sebe, spadla na zem.
"Omlouvám se," vydechl jsem a vycouval z místnosti. Teprve na chodbě jsem se uklidnil a zhluboka dýchal. Nakreslila černou humanoidní příšeru s krvavě rudýma očima. Dvě stopy vysoká příšera byla chůva... kradla děti a krmila jimi něco mnohem horšího. Tlak v břiše sílil a cílil ke staré jizvě. Několika nádechy jsem přemohl paniku.
"Musíme ji najít,"
Jesse, jako by porozuměl vážnosti situace, zaštěkal a rozběhl se po schodech dolů.
---
Když jsem doma na mapě hledal jeskyně, trhnuly mi čelisti a chloupky na krku povstávaly. Ne. Tohle jsem neměl šanci zvládnout sám ale... neměl jsem nikoho, koho bych mohl požádat o pomoc. Na hradě jsem znal dva lidi: a ani jeden teď nebyl ve službě, navíc jedna z nich byla těhotná. Nikdy bych si neodpustil ohrožení těhotné ženy.
"Jdeme Jesse," vyzbrojený mečem, který byl v tuto chvíli tak titěrný a směšný a dýkou, co nehrála žádnou roli, vyrazili jsme spolu za hospodským.
Starý muž byl překvapený, když mě viděl. Viděl můj zesinalý obličej a shlédl mi k trupu, hledal krvácející zranění. Zavrtěl jsem hlavou na znamení, že žádné nemám - teď.
"Já si potřebuju půjčit Lupu," zachraptěl jsem."Stalo se něco?""Ne," hlesl jsem.
Rád bych mu řekl, co se děje. Ale tím bych jen nahrál oné zrůdě. Jmenovalo se to... kdo ví? Mělo to stovky a tisíce jmen. Přízrak, bubák, boogeyman, netvor, Coco. Co na tom sešlo. Čím víc lidí v něj věřili, tím byl silnější. Co nejhorší na něm bylo? Krmil se masem. Bylo mu jedno, co je to za maso, ale pokud to bylo dítě, nebo mládě, byla to lahůdka. S každým soustem, s každou myšlenkou silnější.
"Můžu si ji půjčit?" Zopakoval jsem naléhavou otázku."Jo,"
---
Stará kobyla ztěžka oddechovala. Od huby jí odlétávala pěna a zašpiňovala její krk a plece. Jesse seděl v sedlové brašně, olizoval pot, kterým kobylina srst nasákla skrz na skrz. Nemohl jsem jí dovolit zpomalit a tak se cval střídal jen s klusem, pomaleji jsme nemohli. U povinné přestávky na vodu hltala, dokud se nezalykala. Vymočila se a to mi přineslo úlevu. Průzračná tekutina byla bez stop krve a tmavých cucek. Byla unavená ale ještě nebyla servaná. Zafrkala, když jsem na ní znovu seděl a hodila hlavou. Ztěžka se rozeběhla a země jí duněla pod nohama. Přál jsem si, abych si ten zvuk mohl užívat jinde a jindy.
Slunce se sklánělo za obzorem a frustrace narůstala. Brzy může být pozdě.
Pach bažiny je všude stejný. Vleklý puch rozkládajících rostlin a zvířecích těl. Bažiny, nejlepší místo pro vraždu. Co jednou pohltí už nikdy nenavrátí a ani čich sebelepšího stopařského psa nic nenajde. Mohl jsem hádat, kolik nebožáků spí na dně.
Lupa krok přijala vděčně. Pomalé tempo, kdy kladla nohu přes nohu aby nezapadla do vřesoviště, vítala. Dýchala krátce, popadala dech a přes mlhu se nemohla nadechnout.
Našli jsme si pevnou cestu a procházeli mezi bublajícími jezírky. Obloha byla dnešní noc čistá a měsíc byl studený a jasný.
"Musíme to najít," drkotal jsem čelistmi o sebe.
A našli jsme. Byla to dlouhá, pevná plocha s malou, dlouhou skálou, ve které byla přírodní silou vyhloubená jeskyně. A v klícce z černého dřeva sedělo uplakané děvčátko.
To bylo všechno, co jsem stihl. Chůva, černá humanoidní bytost, mi skočila na záda a strhla mě k zemi. Duté zvonění mi prostoupilo až do morku kostí. Lupa tváří v tvář bytost zařičela. Postavila se na zadní, když se k ní tvor přiblížil. Její zoufalství bytost lákalo. Zaútočilo na ni ale překvapeně uskočilo, když po něm hrábla nohama. Snažila se chránit a tím mi dala čas. Humanoid ji chytil, drápy zasekl do sedla a snažil se ho odervat. Nenapadlo ho zaútočit na odryté tělo klisny. Zvedl jsem se ze země a bodl to do zad. Meč se na okamžik zasekl v páteři ale jedním trhnutím byl venku z těla. Chůva se otočila, máchla po mě dlouhou prackou a spadla z Lupy. Kobyla, vyděšená a zbavená zátěže, se rozběhla pryč a nedbala mého volání. Než zmizela mezi stromy, podařilo se Jessemu vyskočit z brašny a přistál dvěma kotrmelci na cestě. Štěkal ale poslechl, když jsem ho zavolal k sobě.
To všechno holčičku v kleci probralo.
Prosila o pomoc a štkala. Snaha dostat ji co nejdřív od příšery zastínila ostatní smysly a snažil jsem se dýkou rozřezat černé dřevo. Dovolil jsem se otočit k jeskyni zády.
"Budeš v pořádku ano? Přišel jsem ti pomoc. Něco zkusím, neboj se,"
"Musíš si představit prsty jako barvu," Darow promluvila klidně, potom co si vyslechla mou prosbu o pomoc: "Představ si, že se ti barví prsty a nechceš, aby ta barva byla dál,"
A tak do druhého kotníku prstů se barva změnila do červené. Dítě se stáhlo od žáru dál, ale dřevo začalo praskat.
Dlouhé, černé chapadlo, se mnou smýklo o zem. Sedřelo mi tvář a nehty, když jsem je zaryl do hlíny. Podařilo se mi vysmeknout se a po čtyřech utéct dál. Jesse skákal na místě, nevěděl, jestli mě má poslouchat, nebo ne.
"Jesse, dítě!" A pes se vrhnul na klec a pomáhal děvčátku.
Sotva jsem se vyškrábal na nohy, znovu mě táhl.
"Pokud s tím chceš bojovat, musíš dovnitř. Počkat, až se zhmotní a pak to zabít," poradila mi Dina, když jsme sepisovali další knihu.
Odmlčela se a já ji nenutil dál mluvit. Zastřený pohled varoval před dotěrnými otázkami.
"Snad máš pravdu Dino," procedil jsem mezi zuby, než mě útroby jeskyně pohltily.
Nejprve byla tma, kterou ani rozpálené prsty neprosvítily. Slyšel jsem jeho dech, blizoučko u svého ucha. Chloupky na krku a na pažích se mi zježily. Cítil jsem tlak v hlavě. Aniž bych To viděl, věděl jsem, co dělá. Našel tu nejhorší vzpomínku, kterou mohl.
Tma polevovala. Ticho houstlo a měnilo se v hluk, ve křik a řinčení mečů a volání. Pod nohama se mi zhoupla půda a já dopadl tváří na zem. Nadzvedl jsem se a pod sebou viděl tělo mrtvého muže. Bolest prostupovala celé tělo. Zlomil jsem šíp, co mi zel ve stehni.
"To, co ti ukáže, to, co ucítíš. Není to skutečné,"
Naše vesnice znovu hořela. Všichni se snažili bránit, nebo utéct. Dělali to, co tenkrát. Jen já ne. Neležel jsem. Přízrak na sebe vzal podobu vojáka, co se sadisticky smál a pálil nám cejch na krk. Vzpomněl jsem si na svědky vražedné bohyně. Tenhle muž, co se na mě šklebil, byl už mrtvý.
"Ty pořád neležíš jo? Růžičko," vysmíval se mi.
"Ty nejsi skutečný," tasil jsem meč. Koutkem oka jsem postřehl, že to byl můj meč, bílý se modrou růží.
"Oh?""Nejsi skutečný. Jsi přízrak, který brzy zemře. Tak, jako ten, jehož tvář nosíš,"
Stáli jsme těsně proti sobě. Pohyb ustál, všechno ztichlo. A pak jsme byli v sobě. Jen málo jsem si ze souboje pamatoval. Naráželi jsme o sebe, nesměl mít čas se změnit do přízraku, černé hmoty. Mohl měnit tváře a tak byl z vojáka král, z krále kat, z kata Geovani. A v té podobě jsem ho bodl do prsou. Zachroptěl a z úst se mu vyvalila krev.
"Škoda, že nejsi skutečný,"
Vesnice byla pryč. Silný vítr mě vzal sebou a vyrazil z jeskyně. Netrvalo dlouho a propadla se do sebe, zatímco já ležel na zádech a hystericky se rozesmál.
Konečně bylo ticho. Vítr i můj smích ustal a Jesse seděl vedle mě. A vedle něj sedělo i děvčátko.
"Opakuj po mě holčičko," vyzval jsem ji."Neexistuješ,""Neexistuješ,""Nejsi, nebyl's a nebudeš,"
Zopakovala všechno, co jsem řekl, aniž by věděla proč. To, co z bubáka mohlo zbýt tak uzavřela. Minimálně do té doby, než přijde další chůva. Zamyšleně jsem ležel na zádech a hladil vzlykající děvče. Přemýšlel jsem, odkud chůvy chodí, kde vznikají. To je fuk. Dalších nejméně sedm let nic nepřijde.
"Tak pojď," vstal jsem a zvedl dítě: "Půjdeme domů,"
Lupu jsem našel venku a bylo mi do breku. Stálá tam, živá. Klepala se a byla jí zima, byla celá ztuhlá, ale přijala děvče na zádech a šla s ní domů.
S kobylou bylo něco špatně. Položil jsem ji na záda kabát, aby se trochu zahřála. Celou cestu nemočila. Ani, když konečně vešla do města se neuvolnila. Sledoval jsem rodinu, jak se znovu setkala. Žena plakala štěstím a držela dítě v náručí. Nezdržoval jsem se u nich dlouho a vedl jsem klisnu domů.
"Je s ní něco špatně," řekl jsem hospodskému. Jen se na nás podíval a sprásknul ruce.
"Holčičko moje!" Přiběhl ke kobyle a hladil ji. Rychle jsme ji odstrojili.
"Co s ní je?"
Zabalili jsme jí do houně. Doma na slámě konečně pustila, černou moč. Neuměl jsem vyjádřit své pocity ale bylo mi zle. Půjčil mi ji a já ji uštval.
"Holčičko moje neboj. Dáme tě dohromady," sliboval jí."Je mi to líto," zašeptal jsem.
Podíval se na mě a k mému překvapení, neviděl jsem hněv, nic. Jen smutek a strach o klisnu. Zavrtěl hlavou.
"Já věděl, že to něco naléhavýho... a vona Vám chtěla pomoc pane Manone. Jinak by Vás shodila,"
Dlouho jsme klisnu léčili. Přivolaný lékař i my potom jsme dělali všechno, co bylo v našich silách. Nikdy dřív jsem nebyl tak šťastný, když se kůň normálně vymočil...

10)

Bojovník.
Takže jako by nestačilo, že se ze mě z nějakého nepochopitelného důvodu stal člen gardy. Ze mě je teď bojovník.

Seděl jsem na schodech a nechával do domu otevřeno. Dnešní večer byl podivně teplý, doufal jsem, že se nevrátí noční mrazíky, kvůli kterým by pomrzly květiny. Odvážné sněženky se klubaly z půdy nedaleko ode mě a rozhlížely se po okolním světě. Brzy odkvetou, bude jich škoda. Líbily se mi, ale nikdy nekvetly příliš dlouho.

Mimoděk jsem si vzpomněl na jaro před třemi roky. Malá dívenka, Ariana se jmenovala, zjistila, že tyhle květiny jsou, společně s růžemi, moje nejoblíbenější. Celý den se svým čtyřletým bratříčkem běhala po lese a trhala a trhala. Večer se vrátila a měla celou jeho kárku na hračky zaplněnou bílými kvítky na tenkém, světlounce zeleném stonečku. Sněženky i bledule, neviděla v nich rozdíl. Byla hrozně smutná, když po pár dnech povadly, třebaže byly ve vodě. Tenkrát nechápala, že utržená kvítka zvadnou rychleji, než umírají květy v půdě.

Mysl se mi pomalu vracela k onomu neuvěřitelnému. K bojovníkovi. Jak by se mi teď smáli. Sotva by mi věřili a celý večer by u vysokého táboráku žertovali na můj účet, než by pochopili, že to myslím smrtelně vážně. Jejich velitel, povoláním srovnatelný se žoldnéřem, se stal bojovníkem ve jméně královny.

Jesse přišel a dožadoval se pozornosti. Hladil jsem ho po hlavě, drbal pod břichem. Od příhody s chůvou a entitou byl přítulnější než prve. Ale nedivil jsem se. Setkání s těmihle dvěma příšerami mění. Někdy k horšímu, někdy k lepšímu. Ale ať řekne osoba, co je viděla cokoliv, vždy se to na ní trochu podepíše. Tak jako při našem prvním setkání, ani teď jsem nemohl zavřít oči a usnout ve strachu před nepopsatelným. Tak proto jsem seděl na zápraží, sledoval sklon slunce a východ měsíce. Tentokrát nebyla noc tak příkrá, jako před pár dny. Měsíc se vznášel v jemném oparu, spíš nazlátlém než bílém, a hvězdy kolem něj tančily v nepravidelných rozestupech. Mezi stromy zahoukala sova a já se zvedl ze schodu.

"Pojď. Půjdeme se podívat na Lupu,"

Kobyla se pomalu dávala dohromady. Jistý přátelský vztah mezi mnou a hospodským začal chladnout a třebaže jsme se k sobě navenek chovali stále stejně, všímal jsem si odstupu, který zaujal. Nedivil jsem se. Kobyla byla jeho svět a já ji málem zabil. Vedlo mě to k myšlence, že bych si měl koupit vlastního koně. Ať radši uštvu svoje zvíře, než abych příště riskoval život důchodkyně, co měla spíš pokojně ležet na slámě a cpát se senem, chlebem a jablky, co hrdlo ráčilo.

Beagle se smutně podíval na zavřenou pekárnu. Přísahal bych, že nasál do čenichu co nejvíc vzduchu, jestli náhodou alespoň nezavadí o sladkou vůni jeho oblíbeného chleba. Ale ani zlomek toho ve vzduchu nebyl, pekař dávno zařezával a vzbudit se měl až chvíli po svítání. Naproti tomu, řezníka člověk zastihne až k polednímu, ale lékař naproti vstává ještě dřív, než padne ranní rosa. Koutkem oka si všímám dvou dorotek. Přicházely k sobě, každá z jiné strany a zdravily se vřelým objetím. Daly se do řeči a společně vyrážely zpátky domů, protože jejich práce už končila. Odhadem tak mohlo být k půlnoci...Po pár minutách ponocný mou domněnku potvrdil.

"Zdravím,"

Nevcházel jsem do stáje, bez toho, aniž by o mě hospodský předtím věděl. Stejně, jako každou naši návštěvu, Jesse se usadil u vchodu a pozoroval klisnu zdálky. Možná i on se k ní cítil proviněný.

"Jak je jí?"
"Prý se jí zase zvýšila horečka. Ale pořád čurá normálně," pronesl hospodský.

A tím naše konverzace skončila. Přiklekl jsem ke klisně, co teď častěji ležela, než stála. Položila mi mimoděk hlavu na rameno, ale bylo to spíš jen bezděčné gesto než úmysl. Hřála. Nebylo to jen koňské teplo, které mi sálalo na pokožku. Měla horečku a byla to citelná horečka. Kůže na břiše a v okolí slabin se jí škubala.

"Je mi to líto princezno," zašeptal jsem jí do ucha a pohladil ji. Pysky mi zašátrala po dlani, ale teprve v druhé dlani našla cukr, který trpělivě hledala. Jemně ho vzala mezi zuby a s tichým křupáním ho rozmělnila na padrť.

Hospodský nevypadal, že to ví. Nevypadal, že ví, v jakém stavu klisna je. Pozvolna jsem si uvědomoval, že zlepšení, které jsme u klisny zaznamenaly, byl jen poslední pokus organismu o to bojovat s únavou a uštváním. Černá moč, která brzy pokropila slámu mě v tom jen utvrdila.

Pes se zvedl ze svého místa a přišel vedle mě a hospodského. Olízl klisně nos a mazlil se s ní, dokud ho neodmítla. S jejím odcházejícím dechem odcházely poslední pouta mezi ním a mezi mnou. Do duše se mi vkrádal tísnivý pocit. A když odešla úplně, osaměl jsem, třebaže jsme klečeli vedle sebe a oba plakali.

Neřekl mi jediného slova, když jsem od něj odcházel. Tušil jsem, že ode dneška už mi neřekne nikdy nic a že kdyby potřeboval pomoc a já byl jediný, kdo mu ji mohl dát, radši by umřel. Ta kobyla byla jako jeho dítě. Opečovával ji celý její život, dal jí domov, lásku. A ona mu to oplácela. Nebýt mě, mohla tu být ještě dobrých pět, šest let, ale pak přišel Manon Muriel a uštval ji.

***

"Nekoukej se na mě tak," napomenul jsem psa, když jsme se vraceli domů.Jeho hospoda nebyla jedinou, i když byla asi nejlepší. Po cestě domů jsme se zastavili v menším podniku, zapadlé krčmě. Pohledy mužů a žen nasvědčovali, že nejsem vítán - ne proto, kdo jsem, ale proto, co jsem. Alespoň soudě podle toho, jak hovor ztichl, když se podívali na mé zápěstí.

"A dejte mi pokoj!" odfrkl jsem si, když mi konečně došly postranní pohledy. "Je mi jedno, kdo jste, proč tu jste a jestli jste se právě vrátili z nějakého dobrodružného lupu," odsekl jsem, když jsem pohledem zavadil o muže, co se oblékal jako pirát... ale podle mého názoru viděl moře jedině tak z přístavu.

"Je mi to všechno jedno. Chci se prostě napít,"

A když žena za barem viděla měšec peněz, co přistál na dřevě, s chutí mi nalila.

Jesse si odfrkl. Možná neschvaloval pití. Ale o co mu šlo? Pořád jsem šel rovně. Rozhodně jsem nepřebral tolik, jako při pirátské návštěvě. Rosso by mi byl teď řekl, že jsem bačkora, když odcházím a ani jsem se u toho nedostal do správné nálady. A pak by se omlouval, když by zjistil, proč jsem pil. No a malý Jack... měli mu říkat spíš tlustý Jack... by na to řekl, že to je jen zpropadená herka a Rosso by ho hodil přes palubu, protože by věděl, že by se mě to dotklo.

"Asi jsem měl zůstat pirát," pronesl jsem moudrou, opileckou úvahu a přikývl, abych si ji sám potvrdil.

Manon Muriel, pirát, který neumí plavat!Začal jsem se smát. Opřel jsem se o roh domu, tak jako dorotka, a smál se. Dlaň na ústech alespoň trochu tlumila zvuk, a tak se nezačaly rozsvěcovat svíce v oknech a naštvaní spáči nevystrkovali hlavy ve směšných čepičkách a nesinali vzteky nad tím, kdo jim krade spánek.

"Ty jsi dobře naladěný človíček," ozvalo se vlevo ode mě.

Jesse začal vrčet a já se pozvolna přestal smát. Díval jsem se před sebe, zády opřený o zeď, dlaň na ústech a druhou svěšenou dolů, před Jesseho čenichem. To ho drželo stále sedícího.

"Oh vážně? A komu vděčím za tento milý kompliment?" Alkohol v krvi jen podporoval mou cynickou stránku.

"Říkají mi Oliver. No, občas šílený Oli," zasmála se figura vedle mě.
"Přátelská přezdívka," usoudil jsem a zašklebil se.
"Není to ta nejveselejší zlodějská přezdívka na světě," připustil Oliver.
"Takže zloděj, jo? A co chceš po mě, krást?" konečně jsem se obtěžoval otočit hlavou.

Měl skoro šest stop. Nebyl přehnaně svalnatý, ale pod černým kabátem se skrývala přece jen širší ramena. Hnědé vlasy měl někam k ramenou a neupraveně mu padaly do tváře. Jak neupravené byly vlasy, tak upravené byly vousy. Obličej mu zdobily dvě jizvy, jedna na pravé straně tváře, druhá vedla přes levé oko.

Existují příšery, kterým se smrtelník nemůže dívat do očí. Nejznámější je meduza, méně známé jsou hadí stvůry, které skrze pohled ukolébají své oběti. Muž přede mnou nebyl ani jedno, a přesto mě pohled do žlutých očí na okamžik umlčel. Zbytek jeho těla, oblečeného v černém, mi jen proletělo hlavou, zatímco se moje vědomí fixovalo na ty oči. Neměly kouzelnou moc, tím jsem si byl jistý. Ale-

Jesseho štěkot mě přivedl do reality. Přemítal jsem, kdy se ke mně stihl muž natolik přiblížil, ale dělil nás necelý krok.

"Vypadáte bledý," konstatoval Oliver. Zvedl ruku a natáhl ji, aby se mě dotknul. Jaké pro něj bylo překvapení, když se ocitl na zemi a moje kolno se tlačilo do jeho zad. Jak jsem to udělal ani sám jsem nevěděl. Ale jeho ruka, vztažená ke mně odněkud probudila myšlenku na Geovaniho. Odpor vůči němu byl najednou příliš silný a pocit, že je blízko, příliš skutečný. A víno a pivo, které jsem během toho večera vypil se dralo ven.

Pustil jsem onoho Olivera a odvrávoral kousek stranou. Na poslední chvíli jsem stáhl vlasy pravou rukou vzad a pak se pozvracel. Když ke mně Šílený Oli přišel a převzal za mě vlasy a volnou rukou mě hladil po zádech, nezmohl jsem se na odpor. Povídal nesmyslná, konejšivá slova a beagle vrčel, nejistý, jestli má utěšovat mě, nebo jestli se mu má zakousnout rovnou do zadku.

"Doprovodím tě domů,"
"Takže my si tykáme?" pronesl jsem tiše. Vynaložené úsilí k sarkasmu přišlo vniveč, protože jsem ze sebe vyplodil akorát tiché zachraptění. On se zasmál a podepřel mě, jako bych snad byl nemohoucí."Tak mi řekni, kde bydlíš?"

Nakonec mě nesl v náručí a já jen apaticky zíral nahoru. Jesse se trochu uklidnil a běhal v kroužcích kolem něj. Třebaže už na něj nevrčel, pořád pravidelně odhaloval zuby, aby mu dokázal, že mu nevěří. A tady jsem si uvědomil změnu, která na psovi po setkání s entitou vznikla. Dřív milý pes, co se s každým cizím rád pomazlil se změnil. V podstatě zůstal stejný, ale to nevinné, co mi na něm bylo tak sympatické... to bylo nenávratně pryč.

"Dál už můžu jít sám," dožadoval jsem se, jen co jsme opustili hradby města a byli nedaleko mého domu. Třebaže jsem měl pocit, že nohy mám jako z rosolu, nechtěl jsem, aby cizí muž vešel do mého domu, když jsem v tomhle stavu a sám. Žaludek se mi s ohavnou vzpomínkou znovu zvedal, ale tentokrát jsem přemohl potřebu pozvracet mu košili.

"Jo. Spadneš někde do díry a do rána tam chcípneš. A co ten pes pak bude dělat?"

Dotčeně jsem se na něj podíval. Opravdu teď použil ironii? Smích, který na sebe nenechal dlouho čekat mě v tom jen utvrdil.

"A teď mi řekni, šlechetný rytíři, co po mě sakra chceš," nějakou záhadou jsem u dveří do domu stál rovně. Oliver mě postavil na nejvyšší schod, zatímco sám stál stále pod nimi.
"Ále," mávnul rukou: "To ti řeknu, až nebudeš opilý,"
"Jsem v naprostém pořádku," odsekl jsem... A pokusil se projít zamčenými dveřmi, čímž jsem si zasloužil další salvu smíchu. Když jsem se obrátil k Jessemu a požádal ho, aby našeho hosta vyprovodil, Oliver se rozloučil a se znatelně dobrou náladou šel zpátky k městu. Zamumlal jsem na jeho adresu cosi o idiotovi a pak se dopravil do postele, jen proto, abych spal necelé dvě hodiny.

Překvapivě to mému tělu stačilo a po dvou hodinách se cítilo dostatečně čilé, aby si prošlo celý Sardský kontinent. Mdloby se o mě pokusily až když jsem sešel dolů po schodech a vešel do kuchyně. Stál tam Oliver, tentokrát s bílou košilí a tmavými kalhoty a na stůl pokládal čaj, společně s čerstvým pečivem z pekárny. Pohled na cizího muže v mém domě mě ochromil natolik, že jsem se nezmohl prakticky na nic než na dobré ráno Olivere. A on na to dobré ráno, pivoňko.

Pivoňko. Měla to být narážka na mou včerejší náladu. Ale taky to byla květina a jen takhle skutečnost, že někdo zaměnil pivoňku a růži mi zvedla žluč. Na poslední chvíli mi došlo, že muže před sebou neznám, a tak bych se o Růžích neměl začít rozkřikovat.

"Víš o tom, že tohle je vloupání,"

Měl bych vyvádět? Možná bych měl řvát, nebo poručit psovi, aby ho vyprovodil. Nebo ho vyprovodit sám. A já se místo toho posadil ke stolu a on přede mě postavil čaj a kus sladkého koláče, zatímco Jessemu podal dýňový chleba. Jak mohl vědět, že je pes miluje? Třeba to byla jen náhoda. Těch se mi tu stává víc, než by se mi líbilo.

"Nechal jsi odemčeno, takže se to nedá jako vloupání zhodnotit,"
"Ale dá. Já tě sem nepozval,"

Odmlčel se a zakousl se sám do makového koláče, potom co se usadil naproti mně: "Bod pro pivoňku,"
"Řekni mi tak ještě jednou a koule, na který jsi jistě hrdý, budou mít nového majitele," zavrčel jsem.

Jeho smích, bublající v hrdle a s tmavým podtónem vyvěrající napovrch, jsem si přiřadil mezi nejotravnější zvuky na světě.

"Tak mi řekni, jak se jmenuješ,"
"A proč bych měl?"
"Protože já se představil, a protože ti jinak budu říkat pivoňka,"

Bod pro Olivera., prohnalo se mi hlavou. Na hlas jsem to neuznal. Radši bych si ukousl jazyk. "Manon,"

"Tak tedy, Manone," promluvil a vypadalo to, že konečně směřuje k meritu věci. Konečně budu mít celou návštěvu z krku. Koutkem oka jsem sledoval psa, co se spokojeně ládoval. Kdyby ho chtěl někdo otrávit, nemusel by dlouho přemýšlet jak. Mohl bych mu naservírovat masové koule plněné jedem na krysy, dělané s jedem ze zmije a on by to sežral bez přemýšlení. Koláče, který přede mě Oliver postavil, jsem se odmítal dotknout. Nakonec, já ho nenutil, aby mi kupoval snídani.

"Stala se taková věc, o které brzo jako bojovník uslyšíš. No a já bych ti k tomu rád něco pověděl dřív, než budeš vyslýchat ty mě a u toho mě budeš držet hezky zbitého pod krkem,"

Opřel jsem se o židli. Ruce jsem zkřížil na hrudi, nohy přehodil přes sebe. Sledoval jsem ho s nadzvednutým obočím. Copak se mi Šílený Oli snaží sdělit?

"Můžeš mi tak nějak slíbit, že mě vyslechneš a teprve potom po mě skočíš?" Změřil si mě tázavým pohledem. Nehnul jsem ani brvou a Oli usoudil, že může pokračovat.

"Víš, kdo to je Bernard Flynn?"
"Jen matně. To je nějaký klenotník, nebo co, ne?"
"No, je to nejlepší klenotník ve městě. Vlastně, byl to nejlepší klenotník," podíval se na mě a nenápadně se přikrčil. Nahnul se do strany, čekal, jestli se projevím a on bude muset utíkat. Jen jsem se podíval na Jesseho. Pochopil, co to znamenalo. Já tě honit nebudu. Jess běhá rychleji než já.

"Byl? Pokračuj,"

"Včera tak nějak umřel, a tak nějak si lidi budou myslet, že jsem to byl já,"

Nehýbal jsem se už jenom proto, že to u něj budilo nervozitu, kterou začal dávat najevo okusováním si vnitřní strany rtu. Vzhledem k tomu, že jsem dělal totéž, když jsem byl nervózní, nebylo v tom tak těžké číst. A pak vystřelil slova, jako šíp z kuše."Podívej se, hodně lidí si bude myslet, že to byla přirozená smrt, ale věř mi, nebyla. Ano, uznávám, tohle mi moc nepomáhá, ale to je jedno. Hlavní je, samozřejmě než hlavnější než jeho vražda, je, že vrah ukradl pár jeho šutrů a no... Podezření padne prakticky okamžitě na mě, protože už jsem ho předtím párkrát okradl ale-"
"A proč bych ti měl věřit, že jsi to nebyl ty?" Promluvil jsem konečně.

Prohrábl si vlasy a podíval se na mě. Mohl mi teď říct cokoliv, ale odpověď, že je skutečně nevinný, jsem už vyčetl. Tenhle pohled nikdo nemůže zahrát. Ani ten nejlepší herec. Je to pohled zoufalého, nevinného člověka, který netouží po ničem jiném než po spravedlnosti. A třebaže je muž přede mnou zloděj, měl na ni právo.

"Vím, kdo to udělal jasné? A když budeme dost rychlí a chytíme ho, než se dostane do přístavu, tak bude mít ty kameny u sebe,"
"A co je to za kameny?"
"Diamanty. Ono, říká se jim Diamanty z Modré laguny. Věř mi, Manone. Cennější kameny na světě už nejsou. Chce je odvést za moře a tam je prodat. Asi si říkáš, že to jsou jen kameny..."

Cukl jsem sebou. Měl pravdu.

"Ale já nechci přijít o hlavu, za hrdelní zločin. Jsem zloděj. Zasloužím si uřezat ruce až u ramen. Ale sakra, nikdy, nikdy jsem nikoho nezabil,"

"Říkáš rychle. Já nemám koně," zvedl jsem k němu oči.
"Já jo. A neboj. Nejsou kradený,"

***

Oba to byli hřebci. Jeden byl obrovský a černý a druhý byl drobnější, šiml s tmavou hřívou a ohonem. Oba měli zajímavé uzdy a zajímavá sedla. Šiml mě pečlivě pozoroval, zatímco jsem k němu připevňoval vak na Jesseho. Jestli pojedeme cvalem, ať se veze. Ať neskončí, jako skončila nebohá Lupa.

"Jestli mě během cesty podvedeš, zabiju tě," pronesl jsem a dosedal na šimlův hřbet.

Ale no tak Manone. Tohle nejsi ty, takovéhle výhružky...

Sklapni.

Zavrtěl jsem hlavou a začal radši znovu poslouchat okolí."S tím počítám," pronesl Oliver nečinně.

Koně vyrazili cvalem a já podvědomě otočil hlavu k městu. Když jsem viděl skupinu vojáků, směřujících k mému domku a nevěřícně zírající na nás dva, prchající na koních, bylo mi jasné, že musím skutečného vraha a zloděje najít a přivést, protože jinak bude zcela logický závěr, že v tom mám taky prsty. Zaúpěl jsem a pak radši hleděl dopředu, aby mě nepřekvapily šimlovy pohyby.

Třebaže sníh ještě neroztál všude, obrovská planina mezi Beristlií a Korisou byla nádherná. Sem tam jsme projeli kolem pár stromů, sešli z cesty, nebo narazili na jezírka. Tohle místo mohlo dělat dokonalou pastvinu a divil jsem se, že na něm není žádná malá vesnička, nebo osada. Klusali jsme přes úrodnou černozem a víceméně mlčeli. Ticho mi vyhovovalo, ale Oliver se ho za každou cenu snažil vyplňovat. Zmlkl jen za předpokladu, že jsme koně opět pobídli do cvalu. Tentokrát jsem s tím byl opatrný. Při pohledu na šilmův krk, viděl jsem černý krk klisny a její spletenou hřívu, místo jeho rozevláté. Teď už asi byla zakopaná do země.

"Něco tě trápí," prohodil.
"Myslel jsem, že jsem ti řekl, že s tebou nechci mluvit víc, než je třeba,"
"Tak nemluv," pokrčil rameny: "A jen mě poslouchej,"
"To má prakticky stejně otravnej efekt,"

Uchechtl se a pak znovu zvážněl. Žluté oči upíral do dálky, sledoval slunce, které pomalu zapadalo za obzor. Tušil jsem, co se mu honí hlavou. Co když je zloděj už pryč? Jak ho najde? Jak dokáže svoji nevinnu? Před pár minutami mi řekl, že si je skoro na sto procent jistý, že zloděj nemá koně. Ale zase měl časový náskok. Na otázku, proč mi o tom radši neřekl hned včera, zmínil mou náladu."V tom stavu bys mi prostě nevěřil,"
"A proč jsi nešel za jiným bojovníkem?"
"Protože ty jsi člověk. Stejně, jako já,"

"Co tě trápí Manone?"
"To není tvoje starost,"
"Když mě něco trápí-"
"Ušetři mě toho!" Vyštěkl jsem a kopl koně do slabin.

Šiml zařehtal a vyrazil cvalem po cestě, ztrácející se ve vysoké trávě. Hlavu měl zvednutou do vzduchu, protože nechápal, za co dostal kopanec do břicha. Frkal a hrabal předníma nohama víc, než bylo potřeba. Lupa...

Tak prudce, jak jsem ho donutil běžet, tak prudce jsem ho zastavoval. Pes ve vaku nesouhlasně zavyl a seskočil dolů ve velmi jednoduchém gestu. S tebou dál nejedu. Poběžím.

"Co se stalo?"
Slyšel jsem obavy v Oliverově hlase, a to byl asi jediný důvod, proč jsem mlčel a spolykal všechny cynické poznámky, které se mi honily hlavou jako splašené. Otočil jsem k němu oči a až teprve tehdy jsem si byl vědom faktu, že pláču.

"Posttraumatická porucha," zašeptal Oliver bez váhání.

Pak se stalo něco, na co jsem nebyl připravený. Jak naši koně stáli vedle sebe, natáhl se a objal mě. Velké ruce se kolem mě obtočily a poprvé v životě jsem před tímhle kontaktem neutíkal. Položil jsem si jen na okamžik hlavu na jeho rameno a zavřel oči."Před pár dny jsem uštval kobylu... Je mi jí líto,"
"To chápu," pronesl stejně tiše, jako já.

Byl to zloděj. Měl za sebou bohatou a nejspíš i zajímavou profesní minulost, neměl by mi být sympatický. Měl bych ho od sebe odehnat. Teď ano. Ale Manon, který před pár lety i takové mezi růže přijímal, se ho neštítil. Tenhle Manon chtěl chvíli, aby mohl být děcko.

Chvíle pominula a já se odtáhl."Pojedeme dál," neovládal jsem chvění svého hlasu, ale bylo mi to jedno. "Pojedeme najít toho zloděje, ať alespoň z tohohle očistíme tvoje jméno, Olivere,"Přikývl a věnoval mi slabý úsměv - takový, u kterého jen nadzvednete koutek rtu a kývnete hlavou. A než jsme dorazili do Korisy, mluvili jsme spolu. Brzy pochopil, kde je hranice, kterou mu nedovolím překročit a nezlobil se za ni, třebaže mi sám žádnou takovou nestanovil a nechal se mě ptát se, na cokoliv jsem uznal za vhodné, nebo za zajímavé.

Skutečnost, že jsme do přístavního města dorazili zase až večer, nás oba potěšila. Znamenalo to, že jsme měli osm hodin na prohledání města, protože v noci lodě nevyplouvaly. Bylo to zakázáno přístavním dekretem města a kdo se do téhle žíly provozu chtěl někdy vrátit, radši ho neporušoval.

"Máš nějaký plán?"Otočil jsem se k němu: "Já mám mít plán?"
"Ty jsi bojovník,"
"Utopím tě,"
To bych chtěl vidět,"

Kéž bych si tak všiml toho, co řekl.

Zamířil jsem ke správci doků. Byl to malý, zavalitý muž, který mi byl něčím povědomý..."Malý Jacku!"
"Poupě!"

Padli jsme si kolem krku prudčeji, než jsme měli. Beagle, který správně vyhodnotil drobnou kuličku jako přítele zakňučel a dožadoval se jeho pozornosti. Oliver držel za otěže oba koně a do tváře jsem mu neviděl.

"Panebože, malý Jacku. Co tu děláš? Proč nejsi na Dauntless? Stalo se něco?" Trn hrůzy mi prořízl hrdlo a donutil mě poslední slova vypísknout. On ale zavrtěl hlavou a rána se jako mávnutím kouzelného proutku zahojila.

"Mám dnu, revma, jsem léčenej z kurdějí. Rosso je dobrej chlap, věří mi, tak mě nechal na břehu než se zotavim, že jo. Poupě, nebejt u vody a u lodí, tak spíš zaklepu bačkorama, než abych se uzdravil. Tak tu dělam správce lodí, že jo," podíval se na mě a pak se podíval za mě, na Olivera. Pohledem se vrátil na můj obličej: "A co sem přivádí tebe. Přece nechceš vyměnit řemeslo...?"

Zavrtěl jsem hlavou: "To opravdu nechci. Jsem tady, protože jemu," mávl jsem k Oliverovi: "Chci pomoc očistit jméno,"
"Ty a tvoje dobrá duše," zabručel malý Jack: "Jednou tě to zabije Poupě,"
"Myslíš, že bys nám mohl pomoc?" pokusil jsem se změnit téma a k mé nesmírné vděčnosti, Jack opustil předchozí a přikývl."Určo,"

Ze svého kutlochu vytáhl láhev rumu a tři sklenice. Nechal jsem si ji nalít jen do poloviny, zatímco Oliver a Jack si nalili prakticky až k okraji. Jack si pořádně zavdal ze sklenice a podíval se na nás. Seděli jsme s Oliverem vedle sebe a já mohl vidět, jak mu to v hlavě šrotuje, jak do sebe jednotlivé mechanizmy zapadají a jak si vyvozuje vlastní závěry. Během toho pečlivě poslouchal, co mu povídám.

"Si piš, že mám přehled vo všech posádkách všech lodí. Voni si myslej, že si to nepamatuju, že jo. Jenže se taky pěkně mejlej. Tady," poklepal si na hlavu: "Mám uloženej obličej každýho, kdo se k lodi nachomítne,"
"A co když se rozhodl být černý pasažér?" Oliver nevydržel dlouho mlčet.

Místo odpovědi ukázal Jack znovu ke svému kultochu. Vedle něj byla bouda. Usmál jsem se. Až moc dobře jsem věděl, co za psisko odpočívá v boudě. Mlha, kolem ní, mi jen dala za pravdu.

"Řekněme, panáčku, že mám dobrej způsob, jak černý pasažéry vyčenichat. A teď mi panáčku hezky popiš toho tvýho zloděje,"

A Oliver se pustil do popisování. K mému překvapení, byla to žena. Podle toho, co říkal malá a na pohled velmi nevinná a nenápadná. Mluvil a já se očima mimoděk setkal s Jackem.

Ty mu věříš? Ptal se jeho pohled.
Přikývl jsem.
Fajn., přikývl nazpátek. "Tak my se půjdeme poté tvé ženské podívat,"
"Půjdeme taky," zvedl jsem se ze sudu.

***

Procházeli jsme přístav tam a zpátky, nahlíželi do lodí i do hostinců kolem. Šel jsem sám, protože jsem prostě potřeboval chvíli pro sebe. Jack zatím šel s Oliverem. Přísahal bych, že než zašli za roh, Jack na něj vyběhl: "A co to vlastně s Poupětem máš, hm?!"

Ochranitelský, jako vždycky. Setkání s ním mi zvedlo náladu. Pozvolna se mi do mysli vkrádala myšlenka: Ty nejsi sám. O růže jsi přišel, to je pravda. Nikdy na ně nezapomeneš. Ale pořád tady někde je Dauntless a její posádka. A díky ní nejsi nikdy sám.

***

Seběhlo se to rychle. Možná až příliš rychle.

Jacka jsem našel ležícího na zemi. Psisko bylo nedaleko, bílé oči bez života. Zlomený vaz. Nebohé stvoření. S hrůzou sem si klekl vedle Jacka a dotkl se jeho tváře. Byl studený, tak hrozně studený. V hlavě mi dunělo, zatímco jsem klečel nad mrtvým přítelem.

"Jacku prosím," šeptal jsem bezděky. Ale copak mě mohl slyšet? Zabila ho tupá rána do temene hlavy. A podle všeho, nezemřel hned. Kéž bych tak přišel o chvíli dřív. Nebránil jsem se bolesti, která se z žaludku šířila dál, do každé části těla.

"Manone!"Oliver.

Tělo se podvědomě zvedlo a otočilo, běželo za hlasem. Ze země, těsně předtím, než vstalo, zvedlo kámen, který zabil Jacka a pak mě nohy nesly za Oliverovým hlasem. Spolu s dívkou byli jako dva zápasníci, co stáli v ringu. Mezi nimi ležel měšec, ze kterého se blýskalo několik kamenů - diamantů z laguny. Oni oba drželi dýku a vzájemně se držely v šachu. Poznal jsem ostří i z dálky. Vprostřed bylo duté a byla tam malá skrýš pro jed. Při bodnutí se špička ulomila a jed se dostal do těla oběti."To je ona Manone!"Podíval jsem se na ni. Využila toho, že věnoval pozornost mě a chtěla ho bodnout. A tak jsem prostě hodil kamenem. Ruce silné po házení dýk propůjčily kameni sílu a křupnutí prozradilo, že prorazilo lebku. Bylo to nezbytné, docházelo mi. Byla by zabila nás oba.

"Ona ho zabila," zachraptěl jsem, když se ke mně Oliver otočil: "Ona zabila Jacka a jeho psa,"

Oliver byl první, komu jsem se tak zhroutil do náruče.

Než jsme vyrazili domů, vypůjčil jsem si malou loďku. Oliver mi ji pomohl vést na širé moře, dál od přístavu, kde jsme do vody hodili tělo jich obou. Po cestě na břeh jsem psal dopis Rossovi.

Napiš mi někdy, říkal. Ale takovouhle zprávu jistě nechtěl.Královně jsem předal kameny. O tom, že Oliver je zloděj jsem neřekl ani slovo. 

11)

Rosso mi nikdy neodepsal. Čekal jsem na dopis dlouho, ale holub se nevrátil. Možná se ztratil po cestě. Možná se mnou jen kapitán prostě nechce mluvit. Čeho jsem se děsil bylo, že mi smrt dobrého druha vyčítá. Dávalo by to smysl.
Bylo mi zle. Když jsem se konečně probral z jisté apatie, uvědomil jsem si, že uplynuly skoro dva týdny. Při pohledu do zrcadla jsem se jen znechutil. Mastné vlasy, kruhy pod očima, košili jsem mohl vyhodit. Jesse byl pryč. Neměl jsem nejmenší tušení, kam se poděl, ale zadní dveře byly pootevřené. Možná utekl, aby se nažral, možná ho někdo pustil.
Došoural jsem se do koupelny.
Ležel jsem v dřevěné vaně a jednu dlaň měl položenou na jizvě na stehni. Njaganova... druhou ruku na krku. Růže...
Konečně jsem byl alespoň trochu použitelný. Hlavně jsem byl čistý, třebaže mokrý. Když jsem se převlékal, natrefil jsem na košili z hedvábí. Byla tmavě modrá s širokými rukávy, sepnutá až k hrdlu. Na hrudi několik stříbrných knoflíků. Můj první lup mezi piráty, košile, která byla čtrnáctiletému chlapci příliš veliká. Jak se sem dostala? Možná ji ta racionální část mě vzala?
Když jsem košili rozložil na posteli, došlo mi, že to není ona. Jestli mi paměť dobře sloužila... košile z pirátské lodi měla i další ozdoby, kdežto tahle byla, až na ty stříbrné knoflíky, zcela obyčejná. Pomalu se mi rozednělo. Trh před několika týdny, tam jsem ji koupil, právě proto, jak moc podobná byla.
Zase jsem ji složil a uložil do skříně, mezi ostatní. A tak, když jsem vyšel ven hledat beagla, měl jsem znovu jen bílou košili. Každý den totéž. Košile, tmavě hnědé kalhoty, vysoké boty, jako bych byl přišel z jihu. Počasí se oteplovalo a tak jsem přestával nosit kabát.
Hledal jsem psa všude, kde jsem mohl. Když jsem už vyrážel k hradu, abych se podíval, jestli ho někdo neodvedl do psince, slyšel jsem známý štěkot. Během chvíle mi Jesse skákal na nohy a nadšeně se se mnou zdravil. Vrtěl ocasem a vypadal spokojený a nakrmený. Olizoval mi ruce a jakmile jsem si dřepl, i tvář.
Co s tebou bylo? Jsem rád, že jsi zpátky! Chyběl's mi! jakoby se snažil říct.
Podrbal jsem ho na zádech, otočil se na ně a ukázal mi břicho.
"Ahoj Jesse... kde ses toulal? Promiň, že jsem byl tak nepouživatelný,""Netoulal se, přišel se za mnou. Postaral jsem se o něj no a dneska jsme se chtěli podívat, jestli ještě ziješ,"Vstal jsem, když k nám Oliver přišel. Vypadal klidně, uvolněněji, než prve. Rukávy černé košile vykasané, odhalující zjizvené ruce. Došlo mi, že vím od čeho jsou.
Ty jsi nebyl jen zloděj. Nic jsem neřekl nahlas. Větu jsem vyslovil posuňkem, kterému rozuměli jen lovci. A on mi to vrátil stejnými gesty.
Lovil jsem. Na vlastní pěst.

Vstal jsem a složil ruce na hrudi.
***
Při procházce lesem Jesse klusal po boku Oliverovy feny. Ta v tlamě nesla klacek, ke kterému se beagle snažil dostat.
"Jak ti je, Manone?""V rámci možností. Proč jsi mi neřekl hned, že jsi lovec?""Nevěděl jsem, že jsi lovil ty,""To mě nenapadlo..."
Jessemu se podařilo klacek ukrást a teď s ním prchal, seč mu síly snažily. Fenka mu dávala milosrdný náskok.
A my dva spolu mluvili o různých věcech. Růže jsem před ním nezmínil. Nic mu do toho nebylo, i když bylo... příjemné mluvit s někým, kdo naslouchal. Možná byla jeho slova o lítosti falešná, ale... stačilo mi to.
"Všiml jsem si, že kulháš," prohodil.
Dotkl jsem se pravého stehna. Měl pravdu. Vzal jsem si boty, které měly oba podpatky stejně vysoké, takže noha, ve které byly zraněné svaly a šlachy a nenatahovala se úplně, pajdala.
"Ne vždy uteču,"
***
Zastavili jsme se v lese na mýtině. Oba naši psy leželi blízko nás, zatímco mi Oliver vyprávěl o svojí minulosti a seděli jsme zády opření o balvan.Na můj vkus byl až příliš sdílný. Přišel z Jihu, ale ne z Jižního kontinentu. Byl voják, pak lovec, pak zloděj. Prožil si mnoho, než přišel na Sardský kontinent. Bylo mu třicet, tady žil poslední dva roky... Z toho rok sám.
"Měl jsem přítele," řekl nenuceně: "Elf to byl, z hlubokých hvozdů, černý jako onixový kámen ale laskavý. Opustil svůj kmen, kvůli mně. Před rokem umřel na gobliní horečku,"
Mlčel jsem.
Dívka se chvěla. Už ani makové mléko, ať bylo sebejsilnější, jí nepomáhalo. Rána od zubů zeleného tvora mokvala a kůže v jejím okolí se mimoděk cukala. Horečka se zvyšovala. Brzy dosáhne únosné meze a děvče zemře. Přesto jsem klečel vedle ní a měnil obklady na jejím čele. Její matka se snažila byť statečná. Mdle se na dítě usmívala a slibovala jí, že se brzy uzdraví.V noci se děvčeti přitížilo. Křičela bolestí a plakala. Nehty mi ryla hluboko do ruky. Myslela si, že jí pomůžu. Křičela a prosila nás, abychom ji zabili. Pak omdlela. Tři dny jen spala, než konečně vydechla naposledy.
"To je mi líto,""No jo. Jsou jak varani," povzdechl si: "Slyšel jsem, že jsi vypálil jednu jejich jeskyni,"
Pokrčil jsem rameny: "Pud sebezáchovy,"
Podíval se na moji nohu.Mlčel jsem.
***
Z lesa jsme se vraceli až dlouho po odpoledni. Bylo pozdě na to něco uvařit. Jít do hospody ke starému hostinskému jsem nechtěl. Mířili jsme tedy do jiného podniku, když jsem zaslechl pláč.
Kráčeli jsme zrovna mezi ulicí, kterou jsem pro sebe pojmenoval levandulová - všechny dveře té ulice měly takovou barvu, (první dům byl domem švadlenky, co měla na štítu vílu, držící v ruce jehlu a nit. Poslední dům oné ulice bylo zase zelinářství a venku byly vždy pulty plné různobarevné zeleniny), a mezi hlavní třídou (to byla široká ulice, jejíž dlážděná cesta vedla až k bráně paláce.)
"Slyšíš to taky?" Oliver se ke mně obrátil."To je... já ji znám," vydechl jsem.
***
Nohy mě donesly k těhotné ženě s rudými vlasy. Seděla na lavičce před svým domem a plakala, zatímco se jí jakýsi bojovník snažil uklidnit.
Nebyli jsme přátelé. Ale to neznamenalo, že to mám ignorovat.
Muž ke mně vrhl zoufalý pohled. Nevěděl, jak svou velitelku, co měla tak měsíc do porodu utěšit.
"Diano, klid. Neplakejte," hladil jsem ji po vlasech. "Copak se stalo?" Nevypravila ze sebe jediného slova.
"Godrik Felon je mrtvý," oznámil muž. Zvedl jsem k němu oči a zavrčel na něj. Pak jsem si všiml, že odpovídal na Oliverovu otázku. Ta byla stejná, jako ta, kterou jsem dal jí.
"Mrtvý? Jak to myslíte mrtvý?" Cítil jsem horko, které mi z břicha zaplavovalo útroby.
A voják spustil. Během jeho vysvětlování začala Diana znovu plakat. Hladila si břicho, vzedmuté novým životem a snažila se utišit. Bezúspěšně.
Před dvěma dny se v jednom podniku strhla rvačka, u které museli zasahovat bojovníci. Godrik byl mezi nimi, jako nedávno jmenovaný velitel. Odnesli ho do paláce, kde se o něj královský léčitel začal starat. Použil směs, kterou znal jako svoje boty. Podle svědků ji míchal stejnou jako vždy. Přesto Godrik Felon zemřel na otravu.
"Chci pomoc zjistit, kdo to zavinil," řekl jsem nakonec.
Nic mi do toho vpodstatě nebylo. Mezi mnou, Dianou a Godrikem byla stěží známost, natož přátelství. Ale ona bude za měsíc matka... a nějaká chorobná hlava zabila člověka - jejího manžela a otce jejího dítěte. Až se to narodí, nikdy to otce nepozná. A tenhle stísněný pocit podnítit touhu najít vraha.
***
Jeho mrtvola byla klidná. Nezemřel v bolestech. Ať už byl ten jed cokoliv, poslalo ho to ke spánku milosrdně. Ohledal jsem rány, na kterých byla mast natřená. Okraje nebyly popálené. Nebýt zčerného okraje, sotva by někdo poznal, že šlo o jed.
"Myslíš, že měl nějaké nepřátele?""Nikdy se ke mně nepřibližuj dřív, než tě uvidím," nadskočil jsem, jakmile se jeho hlas ozval těsně za mnou."Promiň,""Dobrý,"
Jeho otázka zůstávala nevyřčená. Mohl mít ten muž, co přede mnou ležel v prostěradle v márnici nepřátele? Ne. To sotva.
"Podívej Olivere. Nechci abys do těhle věci strkal nos. Chci, abys šel a nestaral se o to,"
Beze slova odešel.
***Nebylo toho moc, co bych na mrtvém našel. Nebyl jsem odborník na jedy. Mimoděk jsem si vzpomněl na jistého Beneta, jednoho z nejlepších travičů své doby.
"Vybral jsem si tě jako velitele, protože ti věřím. Jestli ale někdy uvidím, že mě ohrozíš jako můj někdejší pán, otrávím tě. Kůže ti zčerná a oči polezou z důlku a zadusí tě tvůj vlastní oteklý jazyk. To ti slibuju,"
A přesto jsem mu věřil tak jako nikomu jinému. On byl jiný, tak hrozně jiný. Tvářil se, jako když nenáviděl všechny okolo, ale kdo si zkusil říct něco proti Růžím, musel se ohlížet a sledovat, kde je muž s krvavě rudými rty, poznamenanými druhy jedů a protijedů, jež na sobě zkoušel.
"Kdybys tu tak byl," povzdychl jsem si.
Uvrtal jsem se do úkolu, ke kterému jsem nevěděl, jak najít řešení.
"Kéž bych tu měl nějaký tvůj rukopis," probíral jsem se v knihovně soupisem jedů a hledal takový, který ránu stráví ale nepřinese bolest. V Benetových knihách se dalo snadno řídit hesly a jeho písmo bez skosení bylo snadno čitelné.
Hrál jsem si s myšlenkou, že to přeci jen byla léčitelova vina. Mohl se splést. Byl to starý, vetchý mužíček, co snadno mohl sáhnout vedle.
***
K večeru jsem vstal a knihovnu opustil. Potom, co jsem nakrmil psa a ujistil se, že nemůže vyrazit na noční toulku za Oliverem, jsem se vrátil zpátky, jen abych našel léčitele, zdrceného ztrátou pacienta. Chvíli jsem stál bez hnutí a jen poslouchal, jak stařík vzlyká.
"Vy jste to opravdu nebyl, že?" pronesl jsem klidně. Polekal se a otočil ke mně hlavu. Oči a nos měl zarudlé od pláče a pak pravil něco, co mi zlámalo vaz.
"Proč bych trávil svého syna?"
Sklonil jsem oči a prokousl si ret. Vybavily se mi Benetovy rozpraskané rty, co pravidelně krvácely, když příliš dlouho mluvil.
"Neměl váš syn nějaké nepřátelé?" Ačkoliv jsem Oliverovu otázku považoval za hloupou a zbytečnou, zopakoval jsem ji. Bylo na ní hodně co skutečné. Vojáci, navíc ti to jsou tolik úspěšní, mají mnoho nepřátel.
Léčitel ale jen zavrtěl hlavou: "Můj syn nepřátelé neměl. To já," podíval se na mě: "A kdybych to někomu řekl, můj syn by byl teď živý,""Chcete mi tím říct, že znáte vraha?"
Zavrtěl hlavou: "Ale mám podezření,"
***
A tak jsme mluvili. Probírali jsme léčitelovu minulost, Goldrikovu minulost... dokud jsme nedošli k ženě jménem Carmilla."Byla do něj blázen, víte? Když se zasnoubil s Dianou, zlomilo jí to srdce. Umřela, vypila nějaký jed. Zůstaly jí po něm jen černý rty, alespoň to její bratr tvrdil a-""Ticho!" Napomenul jsem ho prudce.
"Co to mícháš?" Vyčerpaný jsem si prohrábl vlasy, zatímco travič beze slova připravoval směs. Po bradě mu stékaly dva pramínky krve, jak pevně tiskl rty k sobě. Byl unavený, hrozně moc. Tmavé kruhy pod očima prozrazovaly, že dlouho nespal. Tak, jako nikdo z nás."Říkám tomu milosrdný polibek," mdle vysvětlil: "Doufám, že když budu umírat ve stejných bolestech jako ti venku, že mi ho namícháš,"Postavil jsem se vedle něj a vštěpoval si postup. A venku, mimo náš stan, umíralo několik dobrých mužů a koní. Smečka ohnivců a obrů nám dala zabrat. Třicet dobrých mužů a žen mi venku umíralo. Jed Milosrdný polibek jim měl pomoc od bolesti.
"Co?" Léčitel se na mě nechápavě díval."Asi vím, co to bylo za jed. Milosrdný polibek,"
Rty se mu rozechvěly: "Alespoň netrpěl... alespoň můj chlapec netrpěl...,""Ale kdo tu umí tenhle jed namíchat?"
Třebaže to znělo snadně, namíchat tohle moc lidí neumělo. V nesprávném množství nebyl účinný. Neotrávil, nic lidskému tělu neudělal. Předávkovat se jím nedalo. Proto byl každý travič, co uměl polibek namíchat, považovaný za nejlepšího ve svém řemeslu.
"Řekněte," vzpomněl jsem si na Benetova slova. Říkal mi je děsivě často. "Zklamej mě a otrávím tě."
Byla to skoro tradice, i když jsem měl jeho důvěru. Ukazoval mi na fakt, že se k nám nechce uvázat, nechce se zranit.
Zklamej mě a otrávím tě.Zůstaly jen černý rty.Milosrdný polibek.Černý jed.Postižené místo zčerná.Camilla.Bratr.
Všechno to zapadlo do hromady a já v duchu Benetovi poděkoval. I po své smrti mi ukazoval, kam jít.
Zasvětil jsem léčitele do svých myšlenkových pochodů - jen z poloviny a jen do těch nejdůležitějších. Detaily o traviči vědět nemusel. Seznámil jsem ho se svým plánem.
"Půjdu s ním mluvit. Třeba se nějak podřekne, když se budu tvářit, že jsem za smrt vašeho syna rád... škoda, že nejsem žena. Mají to snadné," a prakticky ihned jsem se zastyděl. Léčitel ale pochopil, že nemířím k tomu, že bych čekal, že ženskou zbraní je jen sex, ale i její půvab a důvtip.
"Darian nemá rád ženy," konstatoval tiše.
***
Celý den jsem na Olivera nenarazil. Bylo to, jakoby se po něm slehla zem. Překvapilo mě, že mě to mrzí... ale dobře se s ním povídalo, o tom žádná.
Šel jsem k rohům ulice, kde stávaly dorotky. S dívkami jsem se znal. Ani jedna tu práci nedělaly proti své vůli. Mohly odejít, kdyby chtěly. Ale bavilo je to a byly se svými zákazníky spokojené. A dobře znaly i zákazníky jiných, třeba svých mužských kolegů.
Popsal jsem jim Dariana. Vysvětlil, proč ho hledám. Jedna zesinala, Godrika dobře znaly. Jejich služby nevyužíval, ale jednal s nimi respektem. Nakonec, proč by měly být degradovány jen proto, že jsou padlé ženy? Druhá svírala ruce v pěst.
"Ten hajzl," procedila přes sevřené čelisti: "Ten odpornej hajzl,""Nevím jistě, jestli to byl on," napomenul jsem děvče."Ale já si tím jsem jistá. Potom co se ta káča otrávila čekal na příležitost a teď to udělal!"
Jen nerad jsem zneužil jejich smutku a požádal je, aby mi pomohly. A tak mě vzaly do červeného domu, který Darian často navštěvoval. Všechny padlé ženy, i muži, se shodli na tom, že mi pomůžou. Většina mě tam neznala, ale já znal jejich matku. A to bylo jako je znát všechny.
Za dvě hodiny jsem seděl načesaný, nalíčený a s červenou stuhou kolem krku, abych zakryl ono znamení. Snažil jsem se představit, co by mi na tohle růže řekly. Nic. Vysmáli by se mi.
Nenechal na sebe čekat. Byl to pohledný muž. Ale jeho povaha byla příkrá a hrubá. Ulevilo se mi, když se přece jen podřekl a nestihl pořádně ani rozvázat stužku.
Zíral na mě nevěřícně, když se mu hrot dýky opíral o hrdlo. Skoro jsem mohl cítit jeho tep, jak se mu ruka chvěla v rytmu jeho dechu, aby neprořízla kůži. Pod nátlakem se přiznal úplně. Rozeštkal se:
"Ale on mi zabil sestru! Moje sestra kvůli němu umřela! Je to jeho vina!"
Myslel jsem jen na jednu věc, když jsem ho předal vojákům, když jsem děkoval dorotkám a šel domů. Že právě někde možná rodí rusovlasá žena a její snoubenec nepřijde a nepomůže jí. Nikdy neuvidí svoje dítě a nikdy nebude otec.
Nebyli jsme přátelé. Ale já nebyl z kamene. Pláč večer přišel jako starý známý. K neštěstí a sebelítosti na schodech domu ale přibyl ještě někdo jiný. Oliver.

12)

Stalo se to, aniž bych si toho všiml. Byl v mém domě stále častěji. Stále víc jsem se s ním usmíval. A jednoho dne, když jsem ho ráno znovu našel v kuchyni, bez toho, aniž bych ho den předtím pozval, jsem věděl, že jsem ztracený. Oliver tam stál, zády ke dveřím a připravoval něco sladkého, alespoň, soudě podle vůně, která malou místnost naplňovala. Jesse panáčkoval vedle něj, opíral se předními tlapkami o jeho nohy a vrtěl ocasem. Jak hlučné to může být! pomyslel jsem si překvapeně, když jsem se zaměřil na psův ocas, létající zleva doprava, zprava doleva. Nezmohl jsem se to ráno na žádnou uštěpačnou poznámku. Stál jsem ve dveřích a ruce složil na hrudi. Oliver na zlomek vteřiny ustal ve všem, co dělal. Vteřina mu stačila, aby si uvědomil, že není v místnosti sám a že já nejsem nepřítel. Přistihl jsem se, že přemýšlím, jestli ho z lovecké minulosti neznám. Teď mu říkali Šílený Oliver. Jak mu říkali kdysi? Měl přezdívku? Znal Růže? Ale my nebyli na Jihu nikdy příliš známí, ne.Nám patřil Sever. "Jak ses vyspal?" "Mrtví dnes na návštěvu nepřišli," posadil jsem se ke stolu. O svých snech jsem nebyl nikdy příliš sdílný... A nikdy jsem o nich ani nechtěl být sdílný. Ale když jsme jednou s Oliverem usnuli v lese a já se budil jekem, protože ke mně mrtví natahovali ruce, musel jsem ho krátce seznámit s tím, co se děje v mojí hlavě. On mi na oplátku vysvětlil posttraumatický syndrom. A ačkoliv jsem tohle trápení znal, nechal jsem ho ať mluví. Ať dá mému šílenství jméno, kterému rozumí. Nakonec, když člověk pojmenuje něco, čeho se bojí... jeho mysl mu říká, že už se toho bát... tolik... nemusí. Protože už to má jméno. Už to není bezejmenné. Už se proti tomu dá bojovat. "To rád slyším... Byl jsem ráno s Jessem venku," Beagle poznal své jméno a podíval se na něj. Přemýšlel jsem, jestli mi rozumí. Sotva. Rozumí jen slovům vlkodlaků a kožoměncům. Jiným psům. Nemůže rozumět člověku. Pamatuje si intonace, pamatuje si slova a k čemu patří. Ale neví, co znamenají. "A?" Nikdy nemluvil jen tak. To mi chvíli trvalo, než jsem pochopil. Oliver nezávazně neklábosil. Neměl to rád. "Diana porodila," "A?" "Nemusíš přemýšlet nad darem," Přešla mě chuť snídat. Beze slova jsem vstal a šel ven. Oliverovy koně si zvykli pohybovat se po mém pozemku. Jen, co jsem opustil dům, zvedl šiml hlavu a zafrkal. A zase to bylo jen proto, že si mě spojoval s jablky, chlebem, nebo cukrem. Bylo mi špatně. Každý den jsem se cítil hůř a hůř. Každou noc jsem před zrcadlem kontroloval tělo, jestli jsem nepřehlédl nějakou ránu, která by mě pomalu trávila. A nikdy jsem nic nenašel. Od doby, co se mnou Oliver trávil čas se to trochu zlepšilo, ale byly dny, kdy podvědomá, neznámá bolest a nechuť zůstávala. "Pojď. Pojedeme se projet," vyzval jsem šimla. Šel za mnou jako beránek a počkal, dokud mu alespoň nevyberu z kopyt a nenasadím uzdečku. Se sedlem jsem se to ráno nezdržoval. Chtěl jsem vypadnout z okolí města, procválat kus louky směrem k jelenímu lesu. "Nechci, abys v tomhle rozpoložení někam jezdil sám," On překračoval hranici, kterou jsem se snažil stále držet. Jenže na té hranici už stál jen jeden osamocený strážce, zatímco zbytek už odešel a dovolil tak Oliverovým slovům snadněji pronikat. Nikdy jsem nezůstal stát zády k nikomu, kdo na mě zničehonic promluvil. Ani teď jsem to neudělal. Byl jsem na sebe hrdý. Stál jsem, do očí mi pražilo slunce... anebo byla důvod jejich slabosti nešťastná zpráva... ale přesto jsem vypadal alespoň trochu klidně. Trochu nezúčastněně. "Já se tě neptám na svolení. Jestli se o toho koně tak bojíš, půjdu se projít pěšky," Zamračil se. Pochopil, na co narážím. "Já se nebojím, že ho uštveš. Bojím se, že někde spadneš," "Celý život jsem z koně nespadl," "Teď lžeš," "Ne," Ano. Muž si povzdechl a zavrtěl hlavou. Do ruky mi vtisknul ranec se snídaní: "Tak alespoň někde zastav a najez se," Podvědomý pocit paniky mi zabušil vzadu, v hlavě. Je moc blízko. Fyzicky, i psychicky. A proto jsem mu vrátil ranec zpátky. "Přestaň se mi vloupávat do domu," sundal jsem uzdečku z jeho koně. Vrazil jsem mu ji do ruky a zavolal k sobě psa. Úzkost, které se mi nepodařilo zbavit, se v hlase objevila, a tak beagle přiběhl a třebaže Olivera znal, rozvrčel se na něj. Znovu byl riziko pro nás oba. Jeho smutek a zklamání bylo viditelné, hmatatelné. Ale vzal, co držel v rukou, zavolal na své koně a vyrazil zpátky k městu. Slyšel jsem ho, jak tiše říká: "Jeden krok vpřed, tři kroky vzad," a věděl jsem, že mluví o mě. "Ne Olivere. Teď už musíme jen couvat," odpověděl jsem tiše a Jesse nadšeně zaštěkal, když jsme se rozeběhli k lesu, jako by mu snad ranní tradice chyběla. *** Odpoledne. Začínal jsem mít vážný problém s tím poznat, kolik je hodin. Znovu jsem neměl příliš času na přípravu oběda, když jsme se vrátili domů. Alespoň Jesse dostal do misky nějaké maso a vděčně na mě štěkl. Zatímco se krmil, já si myl ruce a dával pečlivý pozor, abych ze sebe smyl pach kuřecí krve. Oliver. Co myslíš, Manone? Nechápu, na co narážíš, Murieli. Ty víš, na co narážím. Ne. Zamiloval ses. Ne. Tak proč o něm právě přemýšlíš? A co kdybys mě nechal na pokoji? A jak to asi mám udělat. Prostě sklapni a nech mě přemýšlet o důležitějších věcech... Ale tohle je důležitá věc! Kdybych měl něco v ruce, byl bych tím praštil o zem. Zavřel jsem oči. Nemohl jsem uvěřit, že mluvím sám se sebou a zrovna o něm. "Jesse, pojď. Dostali jsme zprávu od nějakého... nevím koho," písmo bylo nečitelné, sotva jsem rozluštil o co jde: "Že možná budou potřeba naše zkušenosti lovce. Jupí," pes se na mě podíval a štěkl. Víc ironie do toho nešlo dát, domine? *** V dopise mě pozval neznámý člověk do hradu. Bylo to docela překvapení, protože, proč? Proč by mě zval? Vždyť nás tam bylo tolik. Naštěstí, rozhřešení na sebe nenechalo dlouho čekat a ke mně přišel zmatený, roztěkaný mladý muž. Nesl v ruce boty. Když přišel dřív, viděl jsem, že mají rozkousané špičky. Moment. Pro tohle psal, že potřebuje lovce? Po dlouhé době ve svém životě jsem se cítil uražený. S tímhle ať si jde za ševcem! "Takže, nevíš, co to způsobilo?" zeptal se hned, bez toho, aniž by se zdržoval pozdravem. Nejspíš si myslel, že se mi jeho příšerné písmo podařilo přečíst. Složil jsem ruce na hrudi a nadzvedl obočí. A i když byl ten nevysoký mužík docela zmatený, pochopil mimiku. "Jé... A já doufal, že je to čitelné," Zvedl jsem z kapsy kus papíru a podíval se z křivého, roztahaného písma na něj. Začal se smát. "Dobře, dobře. Pardon. Takže. Boty. Jo, boty to byly. Ty jsi lovec, že jo?" "Nejsem," "No, ale byl jsi," usoudil. Začal jsem přemýšlet, kdo všechno to ví. Napadly mě tři osoby, z toho u dvou jsem si mohl být jistý, že o tom nemluvily. Takže by Oliver? "Ne, ne," mávnul rukou a poklepal si na hlavu: "Já to vím, vidím to," Super. On je blázen. "No každopádně, ty se vyznáš ve všemožných potvůrkách, že jo?" "Troufám si říct, že ano," usoudil jsem na konec. Zamnul si ruce: "Výborně, výborně... Takže, na rohu černé a bílé - já ti ukážu, kde to je - se lidem stává něco móc zajímavýho. Něco jim takhle žere boty. Už jsem dělal malej výzkum panáčku," střelil po mě očima. "A všechny ty fajnový botičky... nemaj nic společného," Co jsem taky čekal, že? Polovinu z toho, co řekl, jsem vnímal jen z poloviny. Tenhle muž nepatřil do hradu. Dobře tak byl spíš nějaký blázen, co sem dorazil z... "Odkud jsi?" "Potom ti to povím," mávl rukou: "Jako odměnu," a pak se zasmál. Převzal jsem si od něj botu a zběžně ji prohlédl.
Viděl jsem stopy po malých zoubcích.
Zubničky?Přemýšlej dál, Manone. Zubničky neútočí na boty.
Zachvěl jsem se. Jimův hluboký hlas mi zaplnil hlavu a chvíli zamezil čemukoliv jinému proniknout mi do hlavy. Hluboké, černé oči šílence mě pečlivě sledovaly, ale neděsily mě. Přinášely mi známý pocit zodpovědnosti. Najednou jsem byl já ten, kdo měl znát všechny odpovědi. Já byl ten, kdo věděl co se děje a jaké je řešení. Tenhle pocit jsem měl naposledy při našem posledním honu.
Ale co to je?Víš to. Jen je to ztracené. Hledej.
***
Blázen mě vzal mezi ony dvě ulice. Brzy jsem pochopil proč jim říkal černá a bílá. Jedna vedla směrem ke kryptám, kde odpočívali nebožtíci. Druhá směrem k nemocnici. Hlavním dělením byl velký, trochu zchátralý dům. Byl tichý, nikdo v něm nežil. Měl zatlučená okna a zapečetěné dveře.
"Co tu vy dva děláte?""Oh. Ahoj Olivere,""Manone,"
Včerejší počasí mezi námi dvěma bylo teplejší. Jistý chlad mi vyhovoval. Bláznivý muž sebou škubl a zle se na Olivera podíval.
"Jsem tu kvůli... případu,""Aha. A já do toho nemám strkat nos,""No... ne," "Hm,"
Odešel doprovázený syčením druhého muže. Přemýšlel jsem proč. A během toho přemýšlení, všiml jsem si pohybu. Z malé díry ve zdi vylezl drobný tvoreček. Vypadal jako myš... Už i proto, že ten tvor vlastně byl myš. Měl pěkný, trojboký klobouček s jedním maličkým pérem. Přes bříško měl cosi, jako malý opasek a dlouhou, tenounku věc, co měla být kordem.
"Sadie," vydechl jsem překvapeně: "Myši Sadie,"
Tvoreček se zastavil. Dost dobře slyšel, že jsem ho pojmenoval. Díval se na mě a kolemjdoucím musel připadat jen jako podivná myška. Viděl jsem, jak se mu cuká nos.
Pak se mi rozeběhl k botě. Cukl jsem nohou dozadu, když skočil a rychle se shýbl.
"Uklidni se, chlapáku," nesnášeli, když jim někdo řekl, že jsou malí... třebaže malí byli. Ačkoliv nerad, musel jsem ho držet za pásek. Šil sebou a konečně, začal mluvit.
"Postav mě na zem, ty obre!""Klid, chlapáku. Chci si promluvit,"
Vztekal se. Proč by se mnou měl mluvit? Jak křičel, jak ho blázen sledoval, jak čekal, že se mu budu posmívat... z díry ve zdi vykoukla další myška.
"Pusťte Fíka!""Chci si promluvit," zopakoval jsem a postavil myšáka na zem.
A myš nakonec souhlasila. Po pár minutách na sudu proti mně stálo deset myší Sardie.
Sardiané kdysi byli velký národ. Teď už tu skoro nebyli. Myslel jsem, že všechny myši zemřely při povodních. Byl jsem rád, že jsem viděl deset různobarevných kožíšků. Vlastně dvanáct. Dvě myšky chovaly mláďátka.
"To jste byli vy, co prokousal těch deset párů bot?"
Souhlasili. Roh bílé a černé označili za své území, které vybojovali. Nejspíš vymetli pavouky a jiné potvory. A ti, co nakukovali do prázdného domu byli jejich nepřáteli.
Muž mi zvědavě koukal přes rameno. V očích měl ten výraz nadšeného, zaujatého dítěte. A to jsem měl na bláznech rád.
"A co máme dělat?" zeptala se jedna z myší.
Pět jsem nesl v dlaních já, pět jich nesl on. Přinesli jsme je ke královně. Nakonec, kdo jiný by jim tu mohl lépe pomoci, než ona sama?

13)

Po dlouhé době se mi zdál sen, ze kterého jsem se nechtěl probudit. V tom snu jsem byl mezi Růžemi. Slavili jsme dva roky od založení řádu a taky narození prvních dětí v naší vesnici. Pojmenované byly, obě to byla pěkná a silná děvčata, Mary a Monie. Vůbec se dlouho pojmenovávali děti tak, aby jejich jména začínala na "M".
V tom snu byla noc a oheň, zapálená vatra, praskal. Seděli jsme kolem něj a zpívali lovecké písně, které vyprávěly příběhy různých řádů. Pak nejmladší lovec, Daryl, vstal a hlučně navrhl, aby si Růže složily svou vlastní píseň a my nadšeně souhlasili. A on se nabídl, že ji složí, plný štěstí a radosti. Nevěděl, že mu zbývají dva měsíce života a že ho nakonec jednooký obr roztrhne na dvě poloviny.
A sen se změnil. Najednou jsem neseděl mezi svými lovci a přáteli. Ležel jsem ve tmě, obrácený na zádech. Ústa mi zakrýval provaz, koutky úst rozedřené do krve. Bolest pronikla do snu.
Jesse byl opět blízko mě. Olizoval mi ruce a obličej a kňučel. V krku mě bolelo. Křičel jsem ale tentokrát jsem nespadl z postele. Posadil jsem se a mnul mezi prsty náramek. Hlavou se mi honilo, že tohle nejsem já.
Zradil jsem je? Jednomu králi jsem sloužit odmítl a oni jsou mrtví. V čem je tohle jiné?
Bylo to jiné v tolika věcech, které si racionální část mě dobře uvědomovala... ale ta druhá část to ignorovala. Nezbývalo mi nic jiného, než si zvolna zvykat. Odhadoval jsem rok, než si zvyknu na bojovníka, dva, než skončí noční můry. Ale kdy skončí veškeré ty... vzpomínky ? To jsem nevěděl. Něco mi říkalo, že se to nezlepší. Jen zhorší.
To ráno svítilo slunce a na obloze nebyl jediný mrak, jen bezchybné modré nebe. Den, po dlouhých sněžných týdnech, vítaný a neobyčejný ale stejně jsem si nevzal nic speciálního. Bílá košile, hnědé kalhoty a vysoké, černé boty s plochým podpatkem.
Jsi tak originální, uchechtl jsem se sám nad sebou. A denní rutina pokračovala. Její průběh byl přerušen, když mi někdo začal bušit na dveře, jakoby je chtěl vyrazit z pantu. Při otevření jsem zůstal na chvíli stát, překvapen.
"Olivere,"
Zadýchaný muž kývl místo pozdravu. Žluté oči prozrazovaly, že se něco stalo, ale dech je nestíhal. Nejspíš běžel rychle a plíce se jen velmi pomalu vyrovnávaly se změnou zátěže. Pozval jsem ho dál a on se vděčně svalil na židli. Sklenici vody do sebe hodil, jako vědro do hořící stodoly a rozkašlal se.
"Pij pomalu," rozkázal jsem mu a druhou sklenici jsem mu podal přikrytou látkovým kapesníkem. Tentokrát byly doušky pomalé a uklidnily bolavé hrdlo."A řekni mi, co se stalo,"
"Barbar. Barbar je pryč," vydechl: "Ti parchanti mi ukradli koně!""Ti parchanti?"
Musel jsem se soustředit na důležité informace, třebaže mě zarmoutilo, že krásný šiml byl pryč. No, i proto jsem se nad tím nemohl pozastavovat.
"Jo. Moc dobře vím, kdo to zvíře sbalil. A potřebuju tebe, abys mi dokázal, že jsem v právu!""Tak to prr!" zarazil jsem ho prudce. To až příliš zavánělo zneužíváním pravomoci."Promiň, špatné jsem to zformuloval... Potřebuju abys mi pomohl. Jsi bojovník... já prostě nemůžu nakráčet a jen tak si ho vzít...""Kdo ti ho vzal?""Handlíři. Už dřív se kolem mejch koní motali. On Barbar i Baron jsou oba krasavci... jenže Baron by s nima nikdy neodešel, by je akorát potahal a podupal. Jenže Barbar je přítulnej..."
Ani nedomluvil a na okno dosedala holubice. Na okamžik se mi zastavilo srdce, Rosso? Ale ne. Bílá holubice patřila do hradu.
"Omluv mě," kousl jsem se do rtu a svazek rozbalil. Jen jsem ho rychle přeletěl očima.
"Barbar nebyl jediný kůň, kterého odvedli," řekl jsem pak: "Ztratili se ještě čtyři koně a z toho dva jsou ukradení z královských ohrad," Chudák ten, co je měl zrovna na starost. Tohle ho bude dlouho strašit.
"Co o těch handlířích víš? Tvářil ses, že se znáte,""Zas tak se neznáme," natáhl ruku po dopise a musel svůj pohyb vysvětlit: "píše se tam, co sebrali za koně?"
Znovu jsem přeletěl dopis pohledem: "Dva plnokrevníky a dva ohnivého temperamentu," zvedl jsem oč k němu: "Nějaké návrhy?"
"Natřou je barvou a prodají za moře. Plňasové budou běhat... Ale Barbara a ty dva asi prodají na hřebčí zápasy," kousl se do rtu.
Při představě šimla, bojujícího o život proti, týráním zpola šíleným, hřebcům, se mi sevřel žaludek. Kůň se štíhlýma, dlouhýma nohama stojí při okraji arény a chvěje se, zatímco z ran na těle mu tečou čůrky krve. Druhý hřebec vstává na zadní, hrabe předníma a silnými kopyty zasáhne šimlovu hlavu. Kůň sebou trhá a padá do prachu, odkud už nikdy nevstane...
"Manone?"Držel mi dlaně ve svých a mě ještě chvíli trvalo, než jsem vytěsnil koňskou mrtvolu z hlavy a tak jsem ho nechal, ať mi svými mozolnatými bříšky prstů hladí ty moje. Promnul mi mezi prsty kotníky ukazováčků a znovu mě oslovil. To konečně přivedlo moji mysl z krví prosáklé arény zpátky, do útulné kuchyně.
"Co jsi říkal?"
Podíval se na mě s povzdechem.
"To nic," a spustil znovu: "Pokud si dobře vzpomínám... snaží se koně přepravovat po moři. Konečná stanice je Arinská země,"
Třes, který mě uchopil za páteř, najednou nemohl ustat. Oliver si toho všiml a začal mu znovu třít kotníky.
"Jenže nepovedou koně přes žádný přístavní město, to by si jich někdo všiml,""Řeka Meldur... Je krytá mezi stromy a nejbližší město, Istril, je tři míle od vody,"
Podívali jsme se na sebe a já se neubránil úsměvu. V koutku hlavy se zformulovala vzpomínka.
Svíce plápolala. Vosk pomalu odkapával a my, já a Daryl, jsme seděli nad prvním bestiářem. Smáli jsme se a zapisovali víly a skřítky. Jeden jsme doplňovali druhého. Byly to dva týdny do chlapcovi smrti.
"Jesse je dobrý stopař,"
Beagle zavrtěl ocasem a podíval se na nás. Dobře rozuměl svému jménu a zvědavě čekal, co mu uložíme za práci.
***
Nechali jsme ho očichat Barbarovo stání a deku. Zavrtěl ocasem a brzy pochopil, co po něm chceme a zaštěkal. Zuřivě vrtící ocasem čekal, až osedláme černého Barona. Váhal jsem, co osedlám já. Už jsem si nechtěl žádné zvíře půjčovat. I proto mě Oli překvapil, když mi řekl, že nás vraník unese oba.
"Jsi si jistý?""Jo. Už mě ve dvou nesl, dlouho,"
Posadil se za mě a převzal si otěže. Pes zakňučel a rozeběhl se, jen co Baron vyrazil klusem dopředu. Sledoval pach, který ze země ještě nevyprchal a já se opíral zády o rozložitou hruď napraveného zloděje.
Nechtěl jsem usnout. Sledoval jsem ubíhající krajinu a vzpomínal na černou shiru, která se už rozkládala v hlíně. Cestou, kterou jsme postupovali teď, byla až bolavě stejná jako ta, kterou jsme spolu za piráty podstoupili. A tak jsem myslel na Dauntless a na Rossa a na Jacka, kterého ožraly ryby. A Oliver mlčel, jen přes mě přehodil deku, když se ochladilo. Jesse stále držel stopu a mě se klížily oči. Poslední, co mi proběhlo hlavou bylo, že se s ním o žold budu muset rozdělit.
Pak mi přece jen byla......zima.Nemohl jsem se přestat chvět. Pořád jsem se chvěl a bál jsem se rozpálit si prsty. Vítr mě šlehal do obličeje. Brodil jsem se vysokými závějemi.Praskot ohně. Vesnice. Křik. Vesnice.
Vzbudil jsem se a ležel jsem u rozdělaného ohně a Oliver na něm pekl zajíce. Jeho stažená bílá srst ležela na kameni, připravená k dalšímu zpracování. Baron se pásl, černá srst se krásně leskla. Jesse do sebe něco cpal. Měsíc na nebi byl vysoko a byl v pěkném, bílém srpci.
"Usínal jsi. Říkal jsem si, že nebudu riskovat, že spadneš. A taky's měl noční můry," informoval mě."Oh,""To nic. Asi ti někdo hodně ublížil, že?"
Zvedl oči od pečeně a odmlčel se: "Promiň, to... nebylo vhodné,"
Zavrtěl jsem hlavou: "To nic... každý si tu zažil svoje. Můj příběh není ničím novým,""Mě... by to stejně zajímalo. Když o tom mluvíš, zlepší se to,"
Podíval jsem se na něj a nevěděl, co mu říct. Zavrtěl jsem hlavou: "Já nechci,"
Říct to nahlas, připustil bych si svoje sympatie vůči němu. Toho jsem se bál.
"Neměli by jsme ležet dlouho,""Vyrazíme za svítání," řekl prostě.
Myslel jsem, že bude zticha a usne ale on místo toho začal mluvit o svojí minulosti. Vyprávěl mi smutný příběh, rozveselený jen setkáním s temným elfem. A pak spustil o svých loveckých letech a o důvodu, proč z jihu uprchl do Sardu.
"Obvinili nás z vraždy," řekl prostě. "A nechtěli slyšet pravdu. On si nezasloužil popravu... a tak jsme utekli sem. Rok jsme tu žili dokud... no, dál už to znáš,"
"Velel jsem jedné lovecké rodině. Rosa Vincit, Sláva růžím," začal jsem pomalu a ignoroval křik uvnitř, všechna ta varování, ať to cizinci neříkám. Ale... Oliver už nebyl cizinec. A už jím nikdy neměl být. Ne po tomhle. Ne po Černých Růžích.
"Rozuměj, nikdy jsem nechtěl být hrdina. Ale chtěl jsem udělat něco se všemi příšerami okolo. Chránit lidi, protože lidé nevrhají ohnivé koule a k čemu ti je těch pár jiných jedinců s telepatií? Do hlavy zrůdy stejně nepronikli a... zemřeli,"
Znovu jsem měl před očima rodiče. Snažili se utéct před obrovskou chlupatou bestií ale jedna matku chytila a povalila ji k zemi. Páteř zapraskala a žena ječela... pak její křik utichl, když ji příšera roztrhla na půl.
Zhluboka jsem se nadechl a udělal další krok.
"Ujal se mě pirátský kapitán. Žil jsem na lodi čtyři roky a v osmnácti mě vysadil na břehu. A já... začal život na suchu. Napřed nás bylo pět a chránili jsme malou vesnici. A ke konci, po devíti letech, nás bylo přes stovku. Celá vesnice Černých Růží. A pak? Král se rozhodl, že jsme hrozba. Do dnes si říkám, že kdybych šel za králem a poklekl... bylo by to jinak,"
Neulevilo se mi. Naopak. Bylo mi hůř. O dost. Smutek klíčil v hrdle a stonky toho plevele se mi draly z hrdla. Odvrátil jsem se a když se nadechl, aby něco řekl, požádal jsem ho aby byl zticha. Místo toho mě objal a šeptal sladké lži, které mě měly utěšit. Nakonec mě políbil a já se po šesti letech poprvé miloval. Tentokrát ale s mužem, do kterého jsem, jak jsem si velmi pozdě uvědomil, opravdu zamiloval.
***Vzbudil jsem se v jeho objetí. Slunce teprve vycházelo a oheň zhasl. Holá hruď mě hřála do zad. Co jsem to udělal....
Ale na druhou stranu... jsem byl spokojený. Stačilo, abych se pohnul a Oliver otevřel oči.
"Měli by jsme pokračovat v cestě, abychom je stihli dřív, než koně nalodí," navrhl jsem a zapínal postupně kalhoty i košili. Boty jsem našel nedaleko, jen tak pohozené.
Brzy se začal i on oblékat a než jsme vyrazili na cestu, rozdělili jsme si sýr a chléb. Pečený zajíc ze včerejška putoval do batohu, pro strýčka příhodu.
Jesse se stopy držel, jak nejlépe uměl. Ale už pomalu chladla. Oba jsme se modlili, aby nezačalo pršet. Potom bychom už koně asi nikdy nenašli. Ale stromy Mlžného lesa už se začaly konečně rýsovat a co víc. Nikdy bych si nemyslel, že budu mít radost z koňských výkalů.
Zvířata musela být nervózní, protože hromádek přibývalo. Handlíři je vedli podél vody a tak zůstávalo na břehu mnoho stop.
"Zastav," zavelel jsem, když jsem zaslechl zvuk, tiché ržání mezi stromy, na které Baron odpověděl. Seskočil jsem z něj a pomalu kráčel směrem k houští. Jaké překvapení bylo, najít tam hříbě se svázanýma nohama. Bylo maličké. Po rychlém ohledání jsem si dokázal udělat jistou představu.
"Je včerejší Olivere. Nechtěli ho vzít sebou, možná proto, že by je zdržovalo," otočil jsem se k němu a setkal se s tázavým pohledem.
"Jeden z nás by ti měl zůstat a dohlédnout na něj... na ni," opravil jsem se s pohledem mezi zadní nožky hříběte. Snažilo se ode mě sát, ale neměl jsem nic, co bych mu mohl dát: "A snažit se dostat ho do města a doufat, že je tam nějaká ohřebená," a pak, než se nadechl, pokračoval jsem. "Město je odsud míli, maximálně dvě. Půjčíš mi Barona? Ty pro ty koně jít nemůžeš," zamítl jsem prudce: "Protože ty jsi zloděj a já jsem bojovník,"
Oliver si mě prohlédl. Pak mě chytil v podpaží a vysadil na hřbet černého koně. Třmeny mi zkrátil tak, aby mi vytvořil co nejlepší oporu.
"Dej na sebe pozor,""Neboj se. Dám,"
***
S Baronem a Jessem jsme pokračovali ještě notný kus cesty, než se pach koní zesílil. Seskočil jsem z černého koně a opřel si o čelo o to jeho velké.
"Sice mi nerozumíš ani slovo ale... počkej tady. Tady, s Jessem. Zůstaň," přikázal jsem šeptem jim oběma. Nakonec, vybral jsem slušné místo, byli ukrytí v houští a i když byl den a slunce na půli cesty, stejně byli špatně viditelní. Víc jsem toho pro ně udělat nemohl.
Plížil jsem mezi keři a pečlivě se vyhnul dvěma škumpám. Vážně jsem nechtěl strávit několik dalších dnů nepříjemným drbáním velkých boláků. Cesta mě dovedla nad převis a jen velmi pomalu jsem se doplazil na jeho konec. Pod převisem, nedaleko vody, byli dva muži a stádo koní, uvázaná na krátko k sobě. Mezi nimi jsem si všiml Barbara. Hlavu měl skloněnou a uši svěšené. Něco zlomilo koňova silného ducha.
"Tak kde sakra jsou? Měli tady bejt už před půl hodinou! Tímhle tempem nás nějakej z těch blbů ve službách koruny najde!" menší a podsaditější z mužů se začal rozčilovat. Jeho společník nebyl nejspíš tak chytrý, protože se jen přihlouple uchechtl a podrbal se na nose. Nechápal, proč se malý muž vzteká.
"Oni přijedou, Cagi,""Připlujou. A už tu měli bejt. Co si myslej, že já jim to budu hlídat?"
Pod nos se mi kradl nelibý pach křížence. Jeden z můžu měl polovinu z příšery.
"Cagi? Asi jsme neměli to mimino dávat pryč,"
Oba dva - a já na převisu - jsme se otočili. Klisna, které hříbě nejspíš patřilo, kopala každého v dosahu a hledala svoje hříbě. Vemínko mělo nepříjemně nateklé a na pohled červené. A vzhledem k tomu, že byla bělouš, bylo to zřetelné.
"To by bylo k hovnu. Brzo na něj zapomene, až ji znova napustěj," mávl menší rukou.
Z kapsy vytáhl kapesní hodinky a znovu sledoval zátoku.
"Víš co, běž se podívat," vyštěkl na jednoduššího muže. Když zmizel za ohbím zátoky, tiše jsem seskočil mezi koně. Pár jich zmateně zafrkalo, ale mužík si toho nevšímal. Koně přece frkají.
"Barbare," mluvil jsem šeptem a pohyboval se skrčený. Mezi mnou a handlířem bylo jen stádo... a kdyby se pozorně podíval, viděl by mě, proplétajícího se mezi jejich nohama
"Barbare," šiml mě konečně zaslechl. Zvedl hlavu a zafrkal, pysky mi čapl po tváři. Oklepal se, uši konečně natočil kupředu.
"Dostanu vás domů," podrbal jsem koně na čele.
Provaz poutal všechny hlavy k sobě, ale s trochou štěstí... byl propletený tak, aby když za provaz škubnu, se uvolnili. Pomalu jsem se dostal ke stromu, kde byl konec jednoho provazu. Sotva jsem natáhl ruku, vyjekl jsem bolestí.
Dlaní skrz na skrz mi trčel šíp a špendlil mě tak ke stromu. Šíp se netrhá! proletělo mi hlavou, když jsem volnou rukou chytal tělo šípu. Ano, netrhá. Když je v břiše nebo hrudi!
"Ale, ale, ale. Zloděj?" pohled mu padl na náramek. Nosil jsem ho na pravé ruce a tu jsem taky zvedal. Oddechl jsem si, že jsem nezvedl levačku. "Ne, ty nejsi zloděj. Ty jsi Bojovník elfské královny," zatleskal: "No to je gól. A ty mi jsi povědomý..."
Pevně jsem sevřel tělo šípu. Vytrhnout nešlo, bylo hluboko v kmeni. Zlomil jsem ho a rukou trhl k sobě. Krvácení se spustilo, jako když z vína vytáhne zátku. Nehrozilo, že bych pravou ruku použil, rozhodně ne během dneška.
Mělo to jisté pozitivo. Šíp zasáhl i provaz a stačilo se do něj opřít, aby se povolil. Vědom si toho faktu, položil jsem na něj zraněnou ruku. Koně, co byli od nás necelý metr, přešlapovali a pohazovali hlavou.
"Já vím, kdo jsi," mužíček opřel kuši o zem. Byla vysoká, opíral se o ni loktem. "Ty jsi Muriel Manon, Černá Růže osobně," krutě se ušklíbl: "Náš zákazník bude mít radost, když kromě koní dostane i tebe,"
"To bys mě napřed musel chytit," procedil jsem přes zuby. Proč se spoléhat na vlastní váhu? Splašil jsem koně.
Velký hnědák udeřil kopyty o zem. Na moment jsem znovu viděl Barbara v aréně, jak pod úderem kopyta klesá k zemi. Jak se stádo rozběhlo pryč, některé kusy stále spoutané k sobě, jsem se vrátil do reality.
"Ty parchante!"Mužík vytrhl kuši ze země a vystřelil šíp. Minul mě jen proto, že ho při úprku jeden z koní povalil na zem.
Nečekat, neváhat. Zdravá dlaň chytila dýku, protože meč byl příliš těžkopádný na takovou blízkost. Ostří jsem mu tiskl ke krku a on zvedl ruce na znamení, že se vzdává.
Muriel Manon, Černá Růže osobně.
"Kdo je tvůj zákazník? Kdo tě poslal?" jen vzdáleně jsem slyšel svůj hlas, hysterii. On se šklebil a šklebil se, i když jsem ho začal bít. Ohavný úsměv nabyl groteskního rázu se vší tou krví a zlámanými zuby.
"Ou, ou... nikdy bych ši nemyšlel, žše tě fakt uvidím," šišlal přes zlomené zuby. "Určitě mu chybíšš," ale jméno, to mi neřekl.
Znovu jsem zvedl ruku, ale... já úplně zapomněl na druhého muže. Jeho silné ruce mě zvedly do vzduchu a odhodili. Dopadl jsem blízko vody, cítil její chladné pohlazení ve vlasech.
Pryč od vody!
Ale než jsem se vyškrábal na nohy, mužík s krvavou pusou mě chytal za vlasy. Než mi hlava zmizela pod vodou slyšel jsem, jak se druhý ptá: "Koníčci fuk?"
Studená voda se snažila mi vniknout do úst anebo nosu. Plíce protestovaly, ruce a nohy se snažili pomoc tělu se osvobodit. Čelisti byly stále slabší a já se musel nadechnout. Hrdlo mi zavalila voda a pronikla hluboko, pronikala dovnitř.
Přišel ke mně, když jsem měl obličej ve studené vodě, aby mi modřiny, jeho malé umění, splaskly. Chytil mě za vlasy na zátylku a držel pod vodou, dokud se mi v panice nepodařilo dřevěné umyvadlo převrhnout.
Bodl jsem tam, kde bylo nejvíc tlaku. Voda se zbarvila do ruda a když jsem bodl podruhé, tlak zmizel. Tělo sebou trhlo a zhroutilo se na břehu. Útroby vodu zvracely a muž se držel za obličej. Neječel. Jen zíral a dýka z něj na pár krátkých okamžiků udělala morbidní lidskou náhražku jednorožce. Pak se zhroutil k zemi a zarazil tak dýku příliš hluboko, až po rukojeť.
"U sedmi pekel," zašeptal jsem. Plíce, hrdlo, žaludek, bolely.
"Cage mrtvý?"
Ten blázen stál nad mrtvým druhem a koukal na mrtvolu a pak na mě. Zhroucený na zemi jsem zvedl jen ruce do vzduchu, jako bych se jimi mohl ochránit.
"Ne," vypravil jsem ze sebe, když se muž, poloobr rozešel proti mně.
Čekal jsem, že mě zabije.
Stvůra roztrhla mou matku na půl. Orgány, kosti, děloha s nenarozeným, všechno se odhalilo světu...
Ale on mě nechytil a netrhl. Zvedl mě a pochoval jako dítě v náručí. Pak pravil: "Hajzl Cage. Zlej na Woliho. Woli hodnej. Woli nechtěl zabít. Woli nechce být zabit. Woli se přiznává. Woli kradl koně. Ale Woli je dobrý kluk," pokládal mě zase zpátky na zem. Zvedal se ode mě.
Zaječel jsem, když mu čelem prošel šíp a poslal poloobra k zemi. Byl mrtvý dřív, než jeho tělo dopadlo na zem. Na převisu byl Baron a v jeho sedle Oliver, žluté oči podivně žhnuly a hlas zněl podivně: "Manone, jsi celý?!"
Woli je hodný kluk...Woli nechce zabít...Woli nechce být zabit...
A pláč byl silnější, než já.
***
Koně se shledali se svými majiteli a další případ byl u konce. Když jsem se ráno probudil, Oliver ležel vedle mě a jednou rukou mě objímal kokem pasu. Díval jsem se na ovázanou ruku a myslel na poloobra Woliho.