Mise Darow II

13)

Ta zpráva se k drakům dostala jen o něco později, než ke mně. Ze spánku mě vytrhlo několik rozzuřených hlasů rezonujících mou myslí. Draci se ani neobtěžovali používat lidský jazyk, tudíž syčení v drakonštině bylo naprosto nádherné probuzení. Zvlášť, když se slunce ještě ani nechystalo vycházet.
Se zasténáním jsem se posadila na zemi, mou postel totiž obsadily pumy. Draci postřehli, že jsem vzhůru, a spustili ještě hlasitěji. Minimálně půl tuctu hlasů na mě v mysli doráželo, abych šla prověřit zakrvácené šupiny a několik kostí, které byly nalezeny v jedné zapadlé uličce. Podle spekulací se jedná o dračí, i když velmi malé. Vlastně ani nevím, proč jsem svou mysl nezablokovala před spaním, když mi mohlo být jasné, co mne ráno čeká.
"Sukurrat!" křikla jsem mentálně. (Ticho!). "Pracuje se na tom."
Násilně jsem je vystrnadila ze své mysli a tu uzavřela. Jakožto dračí mág umím komunikovat s draky pomocí myšlenek. Mám stejně odolnou mysl, jako draci, a když ji uzavřu, nepůsobí na mě amildie, telepatie a tak podobně. Někdo by musel být opravdu zdatný kouzelník, aby se mu to podařilo.
Zvedla jsem se ze země a než jsem se stačila protáhnout, Deiral a Tamisa se přesunuli na deky, na nichž jsem spala. Už zdaleka nevypadali jako mláďata.
Caltain líně seskočila z postele a následovala mě, zatímco jsem se šla obléknout. "Už umí vše, co umět musí," promluvila mi v hlavě.
Posmutněla jsem: "To znamená...?"
"Budou muset odejít," potichu zamňoukala. Otočila jsem se na ni a ona v mých očích zachytila nevyslovenou otázku. "Dnes."
Potichu jsem zaskuhrala. Caltain mrskla ocasem: "Teď z této představy cítím smutek, ale až odejdou, nebudu cítit vůči nim nic. Akorát doufám, že se jim to všem podaří. Mám strach o Tamisu, je nejmenší. Kolik magického potenciálu zdědila? Bude to stačit na to, aby žila jako společník?"
Natáhla jsem na sebe letecký a zároveň bojový oblek, protože jsem předpokládala, že budu hodně času trávit ve vzduchu. Zastrkávala jsem si zbraně do pouzder. "Jak přesně odejdou?"
"Uvidíš," odpověděla tajemně. "Ale počkáme na tebe. A pokud to nestihneš dnes, tak do zítřka. Ale pak už opravdu budou muset jít."
Potichu jsem si povzdechla, ale zároveň s vděkem přikývla. "Počkej. Nechcete jít se mnou? Můžeš to brát jako cvičení na společníky. Třeba se jednou také dostanou k Bojovníkovi."
Zaváhala. "Všichni? I když vlastně, proč ne? Přinejhorším je můžu odvést domů."
Rozzářeně jsem přikývla a zahvízdala. Všechny pumy byly rázem v pozoru a zvědavě nakukovaly do šatny, z níž jsem vycházela.
"Pomůžete mi při plnění úkolu," oznámila jsem nahlas i v myšlenkách. Okamžitě se dostavila vlna radosti.
Bylo to zvláštní. Já telepatii ještě neovládám, a magičtí společníci mohou hovořit pouze se svým společníkem. Tak jak to, že jsem s nimi mohla komunikovat?
"Do určité míry jsi s nimi spojená, jako já," vysvětlovala Caltain, když jsem se jí na to ptala, "a stejně jako u mě se toto pouto přetrhne, jakmile odejdou."
Jen jsem přikývla. Přes rameno jsem si přehodila toulec se šípy a k zádům si připnula luk. Nechala jsem si vytvořit speciální držák na luk, aby mi nepřekážel v pohybu, ale abych ho také zároveň mohla kdykoli plynule odepnout a střílet. Platilo to jak pro černý luk, tak pro dřevěný, který jsem dnes měla s sebou.
Vyklouzla jsem z domu a pod rouškou tmy se vydala oné zapadlé uličce. Popravdě jsem toho ani moc nenaspala, od chvíle, co jsem se složila do postele, uběhlo sotva pět hodin. Tyto ostatky našli před hodinou a půl, kdy mi na dveře zaklepal jeden z vojáků. Poslala jsem ho pryč se slovy, ať na nic nesahají a že se o to postarám, a poté jsem se v domnění, že se vyspím alespoň ještě hodinu či dvě, odebrala zpět do postele, protože jsem dlouho do noci pročítala knihy. Jenže štěstí mi nepřálo. A možná to bylo dobře, protože kdybych meškala, všechny stopy by se mohly vytratit.
Dorazila jsem na určené místo, tudíž do uličky. Caltain oznámila, že necítí jiný pach, než toho vojáka, který šupiny a kosti našel. Já jsem ani neviděla žádné stopy, takže jsem si oddychla, že tady ještě nikdo nebyl.
Přistoupila jsem blíž k hromádce a vedle mě se vznesla malá, ohnivá kulička, velká asi jako palec, která mi svítila. Nejprve jsem zvedla pár šupin. Projela jsem prsty po jejich povrchu a promnula je v dlaních. Nemusela bych toto dělat, ale chtěla jsem si být naprosto, naprosto jistá. Nebo jsem se jen chtěla vyhnout tomu, co by mě čekalo pak. To byla také možnost. Na chvilku jsem pootevřela svou mysl: "Je to opravdu drak," sdělila jsem všem naráz. Následně jsem svou mysl znova hrubě uzavřela.
Uzavření mysli bylo jednak sdělení, že mě nemají rušit, jednak ať nic nepodnikají, protože už na tom pracuji.
Sklepala jsem si šupiny do vnitřní kapsy na boku oděvu a do ruky uchytila kost. Kessi, která už stejně jako ostatní stihla očichat kosti, ke mně natáhla tlamu. "Vážně jsou to kosti draka?"
Prohlížela jsem je a otáčela. Viděla jsem drápance a šrámy, ale také stopy po tesácích a zubech. "Ano," přitakal jsem potichu. "To jsou."
"Nejsou moc malé?" podotkl Jaryn zvědavě.
Natáhla jsem se pro další kosti. "Jedná se o dráče," odvětila jsem přiškrceným hlasem. "Malé, možná tři čtvrtě roku staré." Rozhodně se nejednalo o dospělého draka, ale zároveň ani o úplné dráče. Možná o dráče, které procházelo začátkem vývoje dospělosti.
Tamisa nakrčila čenich. "Jsou na nich stopy, možná drápy. Ale smrdí po kouři a jsou dokonce i krapet ožehlé, vidíš?"
"Výborně, Tamiso," pousmála jsem se a puma radostně střihla uchem. "Máš pravdu. Ale co nebo... kdo by je mohl způsobit?"
Obrátila jsem kost a přejela rukou po otiscích zubů. Prudce jsem se zvedla. To nemůže být pravda!
Caltain zdvihla hlavu od ostatních kostí. "Cítím vlky," podotkla zachmuřeně.
"Vlky?" ozvalo se čtyřhlasně. "My je necítili."
"Protože jste pořád moc mladí a nezkušení. Ale ano, na kostech se drží pach vlků." Caltain naklonila hlavu na stranu a podívala se mi do očí. Zablokovala jsem náš komunikační kanál, aby mláďata nemohla poslouchat, když Caltain podotkla: "Obyčejní vlci by nebyli schopní zabít draka. Muselo by jich být opravdu hodně, minimálně dvacet."
"Vím, kam tím míříš. Ale i kdyby se jednalo o vlkodlaky, takového boje by si v okolí Beristlie všimli. A navíc je zde další otázka - proč?" Na chvilku jsem se odmlčela. "Vlkodlaci jsou už tak ohrožení, ale že by riskovali válku s draky tím, že by zabili jejich mládě? Než někoho obviním, musíme mít v rukou jasné důkazy!" Rozhodně jsem nehodlala riskovat válku. A znepřátelit si vlkodlaky? Enaiu s nimi? Možná nejsme moc velké přítelkyně, ale zároveň jsem nestála ani o to, znepřátelit si ji. V sázce by bylo příliš mnoho, včetně toho, že by mohla vyzradit, že jsem také nájemným vrahem.
Otevřením komunikačního kanálu i pro čtyři mladé jsem tuto debatu ukončila. "Odneseme kosti i šupiny domů. Zvládli byste je nést, aniž byste je nějak poškodili slinami či zuby?"
Pumy přikývly a každá vzala jednu kost do tlamy. Pobrala jsem zbytek kostí do náruče a vydala se zpět domů. Světelnou kuličku jsem nechala pohasnout a držela se ve tmě, i když postupně ustupovala a skrz stoupající mlhu pronikaly první sluneční paprsky.
Nerušeně jsme se dostali až ke dveřím domu, kde se mi málem zastavilo srdce. Nad střechou kroužil drak a chystal se přistát. "To ať tě ani nenapadne!" štěkla jsem po něm. "Za domem je menší plac - copak jsi slepý?!"
Drak jen mávl křídly a snesl se k zemi, tentokrát naštěstí na správné místo. Vešla jsem do domu a společně s pumami složila kosti na jídelní stůl. Poručila jsem pumám, aby si kosti znova očichaly a objevily ten vlčí pach. Vyběhla jsem druhými dveřmi ven. Bylo tam menší místo volného prostoru, aby bylo odkud vzlétat s draky. A teď jsem jednomu z nich hleděla do očí, ruce zkřížené na prsou a zaťaté v pěst, abych zabránila útoku.
"To je snad vtip, že? Jasně jsem řekla, ať mě nerušíte," zasyčela jsem. "Ale ty namísto toho létáš nad mým domem! Co kdyby tě někdo viděl? Na mou dračici zvyklí jsou, avšak na cizího draka a takhle brzy ráno? Máš snad k tomuto všemu nějaký speciální důvod?"
Drak souhlasně přikývl. "Já... myslím, že ostatky patří mému bratrovi."
Vztek na draka částečně vyprchal. Svěsila jsem ruce podél boků. "Dle čeho soudíš?"
"Od včerejška se neozývá. Procházel začátkem Kurrssikkraly," začal vysvětlovat. Takže jsem měla pravdu. Začala u něj Kurrssikkrala, první část vývoje v dospělého. "Nikdo další z hnízda nehlásí zmizení. Doufali jsme, že se jen odebral někam, kde by se mohl učit a cvičit, ale..." neklidně potřepal hlavou. "Ty kosti byly jeho, že?"
Neochotně jsem přikývla. "Všechno, co mám, poukazuje na to, že tvůj bratr je mrtev." Drakovy potemněly oči smutkem. Já jsem ale nehodlala nechávat ho smutnit, bylo třeba chytit se čerstvé stopy. "Kdy jsi ho viděl naposledy?"
"Včera dopoledne," přiznal. "Byl jsem s Rissardem létat. Poté mě čekal jeden úkol a já musel jít."
"Kudy jste letěli?"
Nastavil mi hřbet. "Nasedni si, ukážu ti to. Mimochodem, jsem Seorrn."
Nasedla jsem na něj. "Darow, ale to jistě víš." Pevně jsem se chytila a drak vzlétl. Několika máchnutími křídel se octl vysoko nad zemí i nad mraky. Sledovala jsem tmavě modře zbarveného draka a jednou rukou mu přejížděla po šupinách. Pro sebe jsem se zamračila. Na jednom místě měl šupiny drsné, jakoby ožehlé. Nic jsem neřekla a místo toho mu dál přejížděla rukou po krku, jako bych si ničeho nevšimla.
Přelétávali jsme na severovýchod od Beristlie, podél Delphských hor. "Přesně tady jsme létali," sdělil Seorrn. Seshora jsem uviděla malinkou vesnici, pouhý shluk několika domů. Odepla jsem si ze zad luk a chytila jej do ruky.
"Slétni mi dolů," poprosila jsem ho, "poptám se ve vesnici. Ty mezitím hlídkuj nahoře."
Drak udělal, jak jsem po něm žádala. Slétl těsně nad zem, kde jsem z něj seskočila a kotoulem přistála na zemi. Seorrn okamžitě vzlétl.
Luk jsem držela volně v ruce, avšak připravena kdykoli natáhnout a vystřelit. Přicházela jsem k vesničce. Domy byly ve dvou řadách a ústily do půlkruhu, kde tvořily jakési provizorní náměstíčko. Tam, přímo uprostřed, se nacházelo malé jezírko se studnou a mohutnou vrbou. Slunce už vyšlo na obzor a společně s ním se ve vesnici probudil život. Nebylo tudíž divu, že si mě okamžitě všimli. A to zvláště děti.
Pozvedla jsem luk tak, že se jeho horní rameno dostalo nad mé čelo. Byl to symbol pro to, že nepřicházím bojovat. Děti se zvědavě vydaly blíže.
"Dobré jitro." Luk jsem opět sklonila. "Ráda bych si promluvila s někým z dospělých. Je to možné?"
Upřímně? Již dlouho jsem nebyla takhle milá. Mohla jsem informace získat i jinak, ale netoužila jsem vidět královnin výraz, když jí bude nějaký vesničan vyprávět, že je časně ráno přepadá osoba v černé kůži a vyzvídá, co viděli. Navíc jsem tohle mohla pojmout také jako cvičení diplomatických zkušeností - zvládnu vše vyřešit bez zvýšení hlasu?
"Zajisté." Skrz děti se prodral silný, statný muž. Mohl mít třicet, třicet pět, avšak jasně viditelné mozoly na jeho rukou napovídaly, že hodně pracuje. "Záleží na tom, o co půjde."
"Jen bych ráda věděla, co se tady dělo."
Hlouček přihlížejících se zvědavě rozšeptal, hlavně v hloučku žen to šumělo hovorem. Mužovi se zalesklo v očích. "Kdo jste?"
"Bojovnice."
Bylo zvláštní, jak tohle jediné slovo dokázalo dělat divy. Beristlia je jediné z měst, jehož vládce má úzký kruh svých Bojovníků. V celém Beristlijském království má toto postavení značnou váhu a vytváří minimálně trochu respektu.
Avšak není radno zahrávat si. A ten, kdo tohoto postavení zneužije ku prospěchu svému či si snad vymyslí, že Bojovníkem je, si to pěkně odskáče.
Muž, jakýsi vedoucí této skupinky lidí, se mi díval do očí a snažil se v nich najít jakýkoli náznak lži, jakékoli znamení, že neříkám pravdu. Ale můj oblek, postoj i zbraně tvrdily něco jiného. Oplácela jsem mu pohled.
"Dobrá," polevil nakonec. "Co byste ráčila vědět?"
Nedala jsem najevo rozčilení z jeho tónu. Nedala jsem najevo vlastně vůbec nic. "Neviděli jste včera něco zvláštního?"
Všichni ostatní okamžitě zavrtěli hlavou na znamení, že ne. Nebylo to přirozené, určitě si to museli nacvičovat. Rozezlilo mě to, ale zároveň nebylo čemu se divit. Prostí vesničané radši budou tvrdit, že neviděli nic, než aby řekli, co doopravdy viděli, a mohli tak zabřednout do problémů.
Já jsem se nevzdávala naděje, že to půjde po dobrém. A tentokrát bylo mé přání vyslyšeno. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se z davu vytratila malá, asi sedmiletá dívenka. Následně ke mně přiběhla a zatahala mě za rukáv: "My něco viděli!"
Přehodila jsem si luk do druhé ruky a snížila se na dívenčinu úroveň. "A co jste viděli?"
Holčička nedbala na varovné pohledy dospělých, ani na jejich 'nenápadné' syčení. "Nejsem si jistá. Na obloze se něco pohybovalo. Draci, myslím."
Jeden z mužů se nervózně zasmál: "Vy jí budete věřit? Děti si kdeco navymýšlí a jejich představivost je veliká."
"Většinou to bývají právě dospělí, kdo lžou a zatajují," chladně jsem se mu podívala do očí. "Děti zase nevinné bytosti." Muž sklapl a já se pro sebe pousmála. "Co ti draci dělali?"
"To nevím," přiznala. "Ale na obloze se objevil oheň a následně obrovský výbuch."
Tahle zpráva mě na moment zarazila. Nebyly hlášené žádné útoky. Vesničané si to tudíž museli nechat pro sebe. Znova jsem se obrátila na dospělé. Oni ale mlčeli, jenže to se k dívence začaly přidávat i další děti s tím, že oheň viděli.
Jako první polevila žena. "Taky jsme to viděli. My všichni tady, ve vesnici. Ale nevíme, co přesně se dělo. Nechceme se dostat do potíží." Víc, než už teď jsou, jak si myslí.
"Dobrá." Klekla jsem si a podala holčičce ruku. Při tom doteku jsem jí do dlaně nenápadně vtiskla malý stříbrňák. Potichu, aby to žádný z dospělých neslyšel, jsem jí sdělila: "Je jen tvůj. Utrať ho moudře."
Její tvář se rozzářila, jakmile viděla ten kousek kovu. Znova jsem se zvedla. "Děkuji vám za informace. Doufám, že teď už se bez vaší pomoci obejdu."
Nečekala jsem na rozloučení, místo toho jsem kráčela pryč. Slyšela jsem, jak se ta žena, která promluvila, nahrnula k dívence a ujišťovala se, že je v pořádku. Jednou jsem hvízdla a z nebe se snesl drak.
Nasedla jsem Seorrnovi na hřbet. Znova jsem si povšimla stop po popálení. Říkal mi, že s bratrem létali. Jenže zřejmě lhal. Proč mi nechtěl říct pravdu?
"Tak co, viděli něco?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," zalhala jsem klidně. "Což je škoda. Letíme domů, potřebuji prozkoumat kosti."
Od té doby už Seorrn mlčel. Přistáli jsme za domem a já z něj seskočila. "Chceš-li, můžeš zůstat tady. Třeba mi budeš moct ještě pomoci."
"Dobře," souhlasil a lehl si. Složil křídla a obmotal si ocas kolem tlap. Nechala jsem ho tam a vešla zpátky do domu.
"Objevili jsme ten pach!" ozvalo se mi radostně v hlavě. Po hlasu jsem poznala Tamisu.
"Vážně? To je skvělé," pochválila jsem mladé pumy. Přišla jsem ke stolu, o nějž se všichni opírali tlapkami. Caltain dokonce stála na něm.
"Dobře si všechny pachy zapamatujete," poradila, "jak vlčí, tak dračí. Kdybyste se někdy spletli, mohlo by to stát život jak vás, tak vašeho společníka!"
Pobaveně jsem se usmála a postavila se do čela stolu. Luk jsem odložila na lavici hned vedle a naklonila se nad kosti.
Jaryn ke mně zvědavě natáhl hlavu. "Přišla jsi na něco?"
"Ano. Drak venku je bratr toho, jehož smrt vyšetřujeme. Seorrn tvrdí, že spolu včera dopoledne létali. Lidé z vesnice, nad níž létali, však tvrdí, že viděli oheň." Když jsem to říkala, blokovala jsem při tom náš komunikační kanál pouze pro tento úzký kruh, kdyby se nám chtěl Seorrn náhodou nabourat do hlav.
Kessi neklidně zvedla tlapku do vzduchu. "Proč by ti lhal?"
Zavrtěla jsem hlavou. "To nevím. Ale teď se budeme zabývat tím, co víme."
Znova jsem pohlédla na kosti a vytáhla šupiny z kapsy. Rozložila jsem je na stole a pumy je okamžitě očichávaly. Držela se na nich krev. Zkoumala jsem je teď pečlivěji, než předtím. Jejich povrch byl zvláštní, víc hrubý a vroubený. V hlavě mi okamžitě probleskly šupiny na Seorrnově krku. Rissardovy šupiny byly také spálené.
Něco se tady dělo, něco, co mi unikalo. Štvalo mě, že jsem nevěděla, o co se jedná. A také mě to znervózňovalo.
Odstrčila jsem se od stolu. "Caltain a já se půjdeme podívat po vlcích. Vy ostatní zůstanete doma a zkusíte ještě něco zjistit z kostí či šupin. A žádné námitky."
Deiral zamňoukal. "Ale Darow...!"
"Žádné námitky," uťala jsem ho. Kývla jsem na Caltain, která seskočila ze stolu, a vzala luk. Už jsem se nebála, že by mladí mohli doma něco zničit. Ne, byli už velcí.
Předním vchodem jsem vyšla z domu s Caltain v patách. Zamířila jsem k lesu obklopující Chrám slunce. Bylo to nedaleko oné vesničky a podle zpráv se tam objevovali i vlci. V Beristlii nebyli, tudíž byl les to nejlepší místo, kde začít hledat. Caltain se moudře na nic neptala. Z mé mysli dokázala vyčíst vše, co potřebovala vědět. Důvod, proč jsem její potomky nevzala s sebou - chtěla jsem se vyvarovat konfliktu s vlkodlakem. I když otisky drápů a zubů na kostech byly jasně vlčí, stále jsem si myslela, že vlkodlaci do toho zapletení nejsou. Ta rozumná část mozku sice stále měla pochyby, ale zůstávala důležitá otázka. Z jakého důvodu?
Probíhala jsem lesem s pumou po boku. Mohla jsem si na ni nasednout a nést se, avšak to mi přišlo zbytečné. Takhle se navíc mohla soustředit na pachy kolem, než na mě na jejích zádech.
"Něco cítím!" Caltain, jež popoběhla vpřed, se zase vrátila. "Vlci, nejméně pět. Takže smečka."
Zachmuřila jsem se. Nemusela jsem se ani ptát, protože puma vycítila mou otázku. "Necítím lidský pach. Pouze vlčí," dodala.
Hluboce se mi ulevilo. Kdyby do toho byli zapletení i vlkodlaci, byl by to sakra velký problém a na dveře by mohla klepat válka. Protože každý jedinec jakéhokoli druhu si své mladé bude bránit a mstít.
Trochu jsme pozměnily kurz běhu, abychom uháněly po vlčím pachu. Ve sněhu jsem už sem tam zahlédla stopy.
Zastavily jsme u jednoho mohutného stromu. Sníh pod ním byl pokryt rudou, zaschlou krví. Všude kolem stromu byly otisky tlapek s drápy, nebylo pochyb, že zde vlci pobývali. Ve sněhu jsem nalezla tři dračí šupiny. "Cítíš něco?" zeptala jsem se potichu Caltain.
"Jenom vlky, krev, smrt a draka," odpověděla.
Zavrtěla jsem hlavou. A jsme zase na začátku, pomyslela jsem si sarkasticky. Zkontaktovala jsem Seorrna a vyrušila ho ze spánku: "V lese jsem nalezla místo, kde Rissarda objevili vlci."
"Hned jsem u tebe!" odvětil drak a zrušil kontakt.
Nevěděla jsem, jak nás chtěl hledat, ale nedal mi možnost mu to říct. O chvíli později se k nám snesl z nebes.
Přimhouřila jsem oči. "Jak jsi věděl, kde nás najít?"
Zatřepal hlavou. "Letěl jsem po vašem pachu," zamumlal na vysvětlenou.
Po vteřince váhání jsem kývla. "Musíme zjistit, jak se sem Rissard dostal. Možná, že když půjdeme dál po vlčích stopách, najdeme i stopy jiné." Byl to ubohý způsob, ale nic jiného nezbývalo. Vlčí pach mohl krýt pach člověka či elfa, který zde nějak Rissarda dotáhl, a za nímž se mohli vydat vlci.
Seorrn vzlétl nad stromy a já jsem vyběhla za Caltain, která následovala pach vlků. Postupně jsme měnili směr až k Delphským horám. Neustále jsem se Caltain ptala, jestli cítí i něco jiného, ale pach vlků se neprolínal s žádným jiným.
Dostali jsme se tak až k úpatí hory. Vlci sice pokračovali ještě dál, jenže v té době jsem si už byla jistá, že drakovo tělo tam nikdo nedotáhl. Všichni tři jsme stáli na zemi.
"Tohle je k ničemu," zaúpěla jsem potichu. "Nikam to nevede. Jedině snad, že by ti vlci byli opravdu vlkodlaci, kteří se ovšem dlouhou dobu nepřeměňovali, až jejich lidský pach zmizel. Nebo elfové s dovedností měnit se ve vlky. Případně někdo s telekinezí, ale to by se muselo jednat o mága. Nemáme vůbec nic!" Prohrábla jsem si rukou vlasy a rozhodla se vyrukovat s pravdou. Podívala jsem se Seorrnovi do očí. "Až na to, že ty jsi byl poslední, kdo ho viděl. A ve vesnici tvrdí, že na obloze viděli oheň. Napadl vás snad někdo? Vydírá tě snad někdo?"
Nastalo dlouhé ticho přerušované jen hvízdáním větru. Seorrn natáhl křídla. "Já jsem to nevěděl," zašeptal zoufale. Pak už se rozpovídal naplno. "Cvičili jsme. Bojovali jsme, on sám mě k tomu uprosil. 'Dospěju rychleji!' doufal. A já mu vyhověl. Chrlili jsme oheň a používali kouzla. Pořád jsem se ujišťoval, jestli není na dně s magií, jestli ještě může. Byl mladý a neměl tolik odolné tělo a šupiny. Říkal mi, že vše zvládá. Jenže neznal své zásoby magie. A tak, když jsem na něj vychrlil oheň a on se bránil... přecenil své síly. Celý vzplanul, jeho šupiny nezvládly krýt tak velký žár. Hořel, navenek i zevnitř. Jeho vlastní magie bojovala s plameny a... a..." zadrhl se, "prostě uhořel. Můj bratr se přímo před mýma očima proměnil v šupiny a kosti. Nezbylo z něj nic. Já ho zabil." Drakův hlas byl prosycen smutkem a nenávistí, nenávistí k sobě samému.
Už mi bylo všechno jasné. Sehnal vlky na ohlodání kostí. Chtěl, aby to vypadalo jako vražda, vlkodlakem nebo jiným predátorem. Poté kosti sebral a zanechal v zapadlé uličce Beristlie. Toto gesto však značilo, že toužil po tom, aby jej někdo odhalil.
Položila jsem mu dlaň na krk. "Byla to nehoda," řekla jsem klidně, konejšivě. "To nejlepší, co teď můžeš udělat, je zaletět za matkou a povědět jí, jak to doopravdy bylo. Zítra tě odvedu před Dračí soud. Tam už se rozhodne, co s tebou. Ale vše, co jsi mi tady řekl a co jsem zjistila, jim potvrdím."
Seorrn smutně zachrčel, ale přikývl. Nemeškal, vzlétl a mizel v dáli. Důvěřovala jsem mu, že neodletí před Dračím soudem. On totiž chtěl být dopaden a potrestán. Dával si to za vinu.
"To je nečekaný sled událostí," zkonstatovala puma poté, co Seorrn zmizel.
"Souhlasím. Ale život jde dál a my musíme přijmout, co je. Což mi připomíná, že i nás něco čeká," podotkla jsem. Caltain chápavě kývla a společně se mnou vyběhla pryč.

~

Kosti a šupiny jsem zabalila do brašny, kterou As-Lei-Gun odnesla na místo, kde si ji vyzvedne Seorrnova matka. Zasloužili si pohřbít alespoň to, co zbylo. Jako výraz památky a úcty.
Jenže já a mé milé pumy jsme měli na programu něco jiného. Právě jsme se nacházeli v polorozpadlém chrámu v lese Bílého jelena, přímo před bránou do magického světa Eorsu.
"Mí maličcí," promluvila Caltain jemně. "Prošli jste výcvikem a já vás naučila vše základní, co byste jako společník měli umět. Nyní je načase, abyste se ode mě a Darow odpojili a žili se svými vlastními společníky. Chraňte je, rozhodujte se moudře a dávejte na sebe pozor."
Čtyři černí tvorové pozorně upírali zrak na bránu. Nastal čas pravdy, kdy se zjistí, mají-li v sobě dostatečný magický potenciál, aby se stali společníky. Projdou branou nebo je Eors nepřijme?
Nebylo pro mne překvapením, když k bráně jako první vykročila nejmenší Tamisa. Olízla své matce čumák, já jsem ji podrbala za ušima a ona strčila tlapku do brány. Její tělo se černě rozzářilo a následně puma zmizela v bráně. Kdesi v duši jsem ucítila trhnutí, jak se přerušilo pouto, které jsem s ní měla.
Druhý přišel Deiral. Zopakoval to, co jeho sestra. Magický svět ho přijal. Za Deiralem po rozloučení následovala Kessi. Ta však do brány přímo skočila a už se nevynořila.
Jako poslední šel Jaryn. Neklidně se otřepal a natáhl tlapku. Jakmile se dotkla brány, několikrát černě zablikal. Zaváhal, ale postoupil blíž. Znova se rozzářil, tentokrát jasněji. Vešel do brány a já ucítila čtvrté a poslední škubnutí. I on se stane něčím společníkem.
Chvíli jsme tam s Caltain stály, pak jsme se jako jedna bytost otočily a vydaly se pryč. Navzdory tomu, jak mi mláďata přirostla k srdci, jsem necítila smutek.
Prožívala jsem mnoho pocitů, ale smutek mezi ně nepatřil. Nejsilnější z nich však byla radost. Radost, že Caltain necítí ztrátu a že bude zase taková, jaká dřív. Ale zároveň i radost z toho, že její potomci si najdou své vlastní společníky a budou je chránit tak, jako Caltain mě.  

14)

Upevnila jsem poslední tyč a ustoupila o krok dozadu. Přede mnou stály dvě řady kůlů, mezi kterými byl rozestup půl metru. Tyče tvořící řady od sebe byly vzdálené asi dvě dlaně. Pevně držely v zemi. Ze stojanu nacházejícího se na cvičišti jsem uchopila dvě krátké, dřevěné hole - spíš tedy hůlky. Navzdory ledovému vichru jsem na sobě měla pouze kalhoty a pružný kus látky, jenž mi obepínal prsa. Vítr mě bičoval ze všech stran, přidávaly se k němu i malé kousíčky ledu. Stiskla jsem hole pevněji a vyšla mezi dvě řady kůlů.
Ruka mi vystřelila vzhůru. Úder byl tak rychlý, jako útok zmije. Jakmile se dřevo dotklo kůlu, prostorem se rozeznělo zadunění. Následovalo další a další a další, jak jsem se otáčela a bouchala tyčemi. Postupovala jsem dopředu řadou, neustále sledovala všechny kůly a vyhýbala se imaginárním protiútokům.
Jednotlivé nárazy se v pravidelném rytmu ozývaly až do doby, než jsem se dostala na konec řad. Od úst mi stoupala pára, když jsem zastavila a vydýchávala se. Ruce jsem nechala volně svěšené u boků.
"Darow!" Z lesa vyběhla Xera, tlamu pootevřenou a oči rozšířené. "Vždyť zmrzneš."
"Nezmrznu," zaprotestovala jsem, ale sebrala si své triko z jednoho sudu, na němž leželo. Přetáhla jsem si ho přes hlavu, stejně jako jsem si oblékla další vrstvy oblečení. "Spokojená?" odfrkla jsem si.
"Ano," přitakala, "a teď už radši pojď."
Sesbírala jsem všechny kůly a složila je zpět na hromadu, kde původně byly. Na stojan se zbraněmi jsem vrátila dřevěné tyčky.
Podrbala jsem Xeru mezi ušima a opustila cvičiště. O chvíli později jsem již otevírala dveře našeho domu a vítal mě radostný štěkot. Od chvíle, co mladé pumy odešly, se nám doma pod nohama pletla jenom Blackow. "Ahoj, Darow!" ozvala se Auskora z obýváku.
"Ahoj, Aus!" Ani jsem si nesundávala boty a prosvištěla kolem ní. To mohlo znamenat jen jediné.
"Teď jsi přišla! Kam zase chvátáš?" postěžovala si kentaurka.
Jen jsem pokrčila rameny. "Dneska jsem součástí stráže. Nabídla jsem se." Ze stojanu umístěného v jedné chodbě jsem sebrala zdobenou halapartnu, jež mi Auskora dala k Vánocům.
Zmiňovaná kentaurka si povzdechla. "Dobře. Ale na večeři ať jsi doma, jinak si mě nepřej - jasné?"
Pobaveně jsem se uculila a vysekla před ní hlubokou poklonu. "Jasné, madam!"
Auskora po mě hodila to, co měla zrovna po ruce - deku -, jenže já už jsem za sebou zabouchla dveře. Slyšela jsem ještě její smích a nechápavé, vylekané štěkání fenky.
I s halapartnou v ruce jsem se rozběhla k hradu. Xera mě už nedoprovázela, zmizela zpět do Eorsu. Prohnala jsem se kolem lidí a trochu zpomalila. Dostala jsem se až před brány hradu. Další dva strážci tam už na mě čekali. Oba teprve procházeli výcvikem a měli devatenáct let. První, Jonathan, měl černé vlasy a modré oči. Druhý byl elf, Tiön, s krátkými, bílými vlasy a světlýma, hnědýma očima.
Krátce jsme se pozdravili a vyrazili na okruh podél hradeb. Ne města, nýbrž hradu. Zatímco strážci na sobě měli zbroj, já měla svůj oblek. V levé ruce jsem držela halapartnu. Kromě této zbraně měl každý ze strážců ještě u pasu připnutý meč a já nebyla výjimkou. Jenom jsem měla trochu víc zbraní, než oni.
V poklidu jsme prošli západní hradby a obcházeli ty severní. Nikde nebylo nic podezřelého, všude bylo vše v naprostém pořádku. Dostali jsme se až k východním hradbám a přecházeli na jižní. Už jsem si myslela, že to bude klidná hlídka. Jenže z jedné uličky se na nás vyřítil muž.
Bojovně jsme pozvedli zbraně, avšak on klopýtl a skácel se na Jonathana. Voják to udržel, ale muž se svalil na zem, škytl a rozesmál se.
"No, tak ten je dobře nalitý," podotkl Tiön.
"Ale co s ním? Nemůžeme ho tady jen tak nechat, mohl by někomu blížit," řekl Jonathan, ale z jeho tónu bylo jasné, že značně pochyboval. "Nebo sám sobě. Každopádně my musíme dokončit hlídku."
Chvilku jsem přemýšlela. Jonathan měl pravdu. V takovém stavu by muž ublížil hlavně sám sobě. Být to jiná situace, asi bych se mu smála. Jenže bylo teprve odpoledne a večer v nedohlednu. Proč se opil takhle brzy? Navíc jsem ho tady nemohla nechat, ne teď.
"Pokračujte dál v obchůzce, já se o něj postarám," rozhodla jsem. "Kdyby se někdo divil, proč jste dva, když máte být tři, vzkažte mu, že to bylo mé rozhodnutí." A ať si to později vyřídí se mnou a je nechá být, doplnila jsem v duchu.
Oba mladí vojáci kývli a odklusali dál po cestě. S povzdechnutím jsem si přehodila halapartnu do pravé ruky. Levou jsem prostrčila pod pažemi muže a zvedla ho. Ovanul mě zápach alkoholu. Bohové, bylo to strašné.
"Kde bydlíš?" zasípala jsem.
Usmíval se jako blázen a nějakým zázrakem se mu podařilo vykoktat adresu. Nebylo to daleko, naštěstí. Rozhodně bych se s ním nechtěla trmácet přes celé město.
Nasadila jsem rázné tempo a více méně za sebou muže táhla. Kromě smradu vypadal na dobře udržovaného člověka a ulice, kterou mi nadiktoval, nepatřila mezi chudinskou.
Dotáhla jsem ho před dveře domu a chystala se vykopnout je, když mě jakýsi instinkt zastavil. Dvakrát a hlasitě jsem zaklepala.
Dveře se beze zvuku otevřely a mně se naskytl pohled na ženu s malým dítětem v náručí. Zmateně se na mě dívala, ale jakmile zahlédla muže, starostlivě svraštila obočí. "Provedl můj manžel něco?"
Pohodila jsem hlavou. "Ano. Váš manžel se nakrásně zlil a já bych byla radši, kdyby zůstal v bezpečí domova a nejlépe se vyspal."
"Oh, to chápu. Já... narodilo se nám dítě a on s kamarády oslavoval," vysvětlila.
"Chápu. Pomůžu vám s ním. Kde by si mohl lehnout?"
Žena mávla rukou a já šla za ní. Muž měl široce rozšířené zorničky a koukal kamsi do neznáma. Došla jsem až do ložnice, kde jsem muže položila na postel. Okamžitě zavřel oči a usnul. Nehodlala jsem se tu zdržovat déle a vystřelila ke dveřím.
"Děkuji!" zvolala za mnou ještě žena.
"Za málo," zamumlala jsem a vyběhla ven. Touhle dobou už vojáci museli ukončovat obchůzku, takže jsem se namísto hradu vydala jinam.
Královna Pherenikés se rozhodla, že přijme za své dítě s magickým potenciálem. Z Beristlijských sirotčinců jsme jí mohli předvést kandidáty. A já už jsem si tři vyhlídla.
Jako první jsem zamířila k sirotčinci Zlatá růže. Majitel sirotčince už na mě čekal před budovou. Vedle něj stála malá, čtyřletá dívenka. Její dlouhé, velmi vlnité hnědé vlasy jí spadaly přes ramena. V kaštanově hnědých očích se zračila nesmělost.
"Dobrý den," pozdravila jsem muže, poloelfa. "A tobě také, Leilo Arako."
"I vám," přikývl. "Takže jak jsme domluveni, přebíráte si Leilu. Je to jedna z našich nejlepších dívek. Doufám, že bude v dobrých rukou."
S úsměvem jsem kývla a podala Leile ruku. Nejistě ji přijala, dlaň měla celou zpocenou. "To bude všechno," řekla jsem stále s úsměvem poloelfovi, "a pěkný zbytek dne." Zavolal nazpátek, ale to už jsem mladou dívenku vedla uličkami.
Neklidně sebou škubla a její ruka, ta, kterou jsem držela, se rozhořela. Zděšeně mi ji vytrhla a začala couvat. Slzy měla na krajíčku a jen stěží je zadržovala.
Snížila jsem se do dřepu a natáhla k ní ruku. "Leilo, všechno je v pořádku. Nemusíš se mě bát, já ti neublížím."
"Kdo jste?"
"Jsem Darow. Postarám se o tebe. Vše ti vysvětlím, jen musíš být trpělivá. Chápu, že tě to znepokojuje - jsem cizí. Ale věz, že mě se bát nemusíš." Mluvila jsem klidně a vyrovnaně.
Dívka váhavě přikývla a přijala mou ruku. Její oheň už dohořel. Kdyby se nestala svěřenkyní královny, doufala jsem, že by ji alespoň jeden z dvorních mágů přijal jako svou učednici. Mohla by mít před sebou budoucnost dobré čarodějky.
Dostaly jsme se k dalšímu sirotčinci, k Slunečnímu sirotčinci. Tam jsem si převzala Destriny, šestiletou poloelfku s bělostříbrnými vlasy a šedýma očima. Zašpičatělé uši naznačovaly její elfský původ. Destriny ovládá lesní magii a stejně jako u Leily by z ní mohla být dobrá kouzelnice.
S Destriny po jedné straně a Leilou po straně druhé jsem se vydala k poslednímu sirotčinci - sirotčinci madam Fluore. Tentokrát na mě čekal sedmiletý kočkodlak jménem Lester. Jeho zlatavé vlasy nešly přehlédnout. Pozoroval mě svýma modrýma, nevypočitatelnýma očima. Poslušně se mnou odešel od sirotčince, ale jakmile jsme zahnuli za roh, uskočil.
Z nehtů se staly drápy a narostl mu ocas. Kromě zašpičatělých učí po stranách hlavy se mu objevily další, kočičí, na vrchu. Vycenil špičáky a zlobně zavrčel. Kolem nás se prohnal vítr.
"Co po mě chcete? Já jsem vám nic neudělal!"
"Já vím," odvětila jsem klidně. Všichni tři se na mě podívali. Pustila jsem ruce děvčat a ony postoupily k Lesterovi. "Přišel čas vám to vysvětlit. Všichni znáte královnu Pherenikés."
V jejich očích se mihly obavy. Nevěděli, co čekat.
"Ona se rozhodla, že přijme za své jedno z dětí z Beristlijských sirotčinců. Já jakožto její Bojovník mohu přivést kandidáty."
Kočkodlak zasunul zpět drápy a neklidně švihl ocasem. "Takže ty jsi vybrala nás? Proč?"
"Máte opravdový magický potenciál. Navíc jsem nějakou dobu sirotčince pozorovala. Jste dobrými kandidáty." Věděla jsem to ještě díky době, kdy jsem Erannovi, dítěti ze sirotčince, poskytla společníka.
"Co se stane, když nás nepřijme?" zeptala se Destriny.
"Vrátíme se zpět do sirotčinců?" fňukla Leila.
"Ne. Nevrátíte. Zařídím to tak, abyste se tam už nevrátili," pronesla jsem pevným hlasem. Lester se vrátil zpět do lidské podoby. "Tak pojďme. Na hradě už vás očekávají."
Všichni vykulili oči. Vyrazila jsem. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že jdou za mnou. Slyšela jsem, jak si zvědavě šeptají.
Znova jsem se dostala do hradu. Odvedla jsem je do jejich přichystaných pokojů, kde na ně čekaly služebné. Stavila jsem se ještě za královnou a řekla jí o trojici dětí, které jsem navrhla já. Nějakou dobu jsem u ní ještě zůstala a probírala, co se stane s ostatními, až jednoho vybere. 

15)

Přejela jsem prsty po klávesách klavíru. Už dlouho, předlouho jsem nehrála. To byl také důvod, proč jsem se jen něco po půlnoci vloupala do zákulisí divadla. Usedla jsem na stoličku před ním a ruce položila na klávesy. Zklidnila jsem dech a zavřela oči.
Mé prsty se rozjely po klávesách. Pravá - A, Gis A, Gis, A, E, A, D... Současně s ní i levá - Fis, Cis, Fis, D, A, E...
Jednotlivé tóny splynuly v melodii. Plynula jsem společně s ní a oddávala se všem svým myšlenkám. Jisté vlkodlačice jsem dala slib - slib, že odhalím její tajemství, ale zároveň si je nechám pro sebe. Potvrzení tohoto slibu jsem měla na dlani. Doslova, jelikož mi tam přibyla nová jizva. Krevní přísahy jsou u draků brány velmi, velmi vážně.
Jestli si Enaia myslí, že nevím, že se mi v noci plíží okolo domu, pak se šeredně plete. Kdyby nestačily stopy, mí společníci dokázali určit pach. A že by si o mě mohla něco zjistit? Tak toho jsem se nebála. Všechny informace o mé osobě jsou dostatečně kryté. Jedna z výhod Pouštních vrahů a toho, že žijí na jiném kontinentu.
Trochu mě však znepokojovalo, že by Enaia mohla zjistit něco o mých přátelích. Při naší poslední konverzaci se mi pokusila vyhrožovat. Jenže já jí rozhodně nedám příležitost ke splnění jejích slov. Od té doby jsem jim zajistila ochranku a měla jsem je pod dozorem.
Můj otec mi říkal, že přátelé jsou pouze nástroje záhuby. Mít přátele je slabina. A slabinu si nikdy nemohu dovolit. V poslední době jsem o jeho slovech často uvažovala. Možná bych od sebe měla všechny prostě odehnat. Třeba by to tak bylo lepší - pro jejich ochranu. Ale zároveň... nebyla jsem si jistá, jestli bych to zvládla.
Odhalení toho, co je Enaia zač, už jsem byla blízko. Do popředí mysli se mi prodraly všechny informace, které jsem o vlkodlačici věděla. Je cvičeným vrahem. Má zkušenosti s mizením ze světa. Nechce mluvit o minulosti. Pečlivě si střeží své tajemství.
Píseň ustala a já dohrála poslední tón. Z vnitřní skryté kapsy u srdce jsem vytáhla malý deníček. Na první pohled se zdál naprosto prázdný - ale to jen do doby, než jsem nad stránkami přejela hořící dlaní. V tu chvíli se objevil text.
Tuto vychytávku používají Pouštní vrazi pro důležité, tajné dokumenty. Jedná se o zvláštní inkoust viditelný pouze za ohně.
Nalistovala jsem stránku s vrahy, kterými by Enaia mohla být. Většina z nich - tedy z vlkodlaků - byli muži. Vlkodlačic bylo pouze pár.
Dvě jsem okamžitě vyloučila kvůli barvě vlasů a stáří. Ale znova jsem se zadívala na jméno, nad kterým jsem již dlouhou dobu uvažovala. Tmavovlasá vlkodlačice pohybující se s démonem.
Rázem do mě jakoby uhodil blesk a já věděla, že je to ono. Všechno, všecičko tomu nasvědčovalo. Chápala jsem, proč nechtěla být odhalena.
No, ve světle nových důkazů je však Enaino tajemství v porovnání s tím mým stále... malé.
Z dlaně mi zmizel oheň a zároveň s ním zmizel i text. Schovala jsem si svůj deníček zpět do kapsy a vstala od klavíru. Slyšela jsem těžkopádné kroky a rychle, avšak potichu, zaklapla klavír. Potichu jsem se vytratila z divadla ven do noci.

~

Zaklapla jsem dveře a zapadla do své postele. Auskora na pár dní odjela pryč i s Blackow, takže jsem měla dům jenom pro sebe. Žádný z mých společníků zde nebyl, všichni se nacházeli v Eorsu.
Zjištění, kým Enaia je, mi rozhodně nebude bránit ve spánku. A že by se mi mohla vkrást do domu? Jen ať to zkusí, souboj dvou vrahů by mohl být zajímavý. Proto jsem zavřela oči a upadla do říše snů.

Loukou se rozléhalo řinčení ostří. Proti vysokému, statnému muži stála sotva pětiletá dívenka. Dlouhé vlasy měla svázané do copu. Otáčela se, uhýbala a prováděla výpady. Její dvě dýky proti jeho dvěma mečům.
Dýkou odrazila jeho meč a zaútočila po hrudi. Jenže zapomněla, že i muž měl dvě zbraně. Bolestně zasykla, když schytala sečnou ránu do nohy. Okamžitě uskočila a spadla na zadek. Látka na stehně se jí barvila doruda. Zabodla do muže pohled svých zelenošedých očí. Nebyl čas rozmýšlet. Vrhla jednu dýku a vzápětí i druhou.
Muž ani neotevřel pusu, když se mu obě dýky zabodly do rukou. Pouze upustil meče a vytrhl si dýky z těla. Rány si okamžitě začal zacelovat magií.
Přišel k dívence a ne zrovna jemně ji kopl do nohy. "Sa'layro Imr'atto! Co to má znamenat?!"
Nedbajíc na bolest a stále krvácející ránu se zvedla. "Otče, vždyť jsem tě strefila!"
"Ale po jaké době!" namítl. "Já jsem se tě tím ostřím neměl ani dotknout. A když ano, ty jsi neměla syknout. Nepamatuješ si, co jsem ti říkal?"
"Nedat najevo žádnou bolest," odrecitovala jsem. "Čím víc bolesti, tím více odolnosti."
"Správně. Za trest budeš po tréninku procvičovat odolnost," rozhodl. "A teď - znova!"
Zelenooká dívka se zakabonila. Procvičování odolnosti obnášelo hluboké řezné a bodné rány, které si způsobovala ona sama. Naštvaně dupla. "Proč musíme pořád trénovat? Neděláme nic jiného."
Ostatní děti z vesnice se jí vyhýbaly. Vlastně celá vesnice věděla, že její otec má zvláštní výcvik. Kupodivu nebyli vystrašení, ba naopak, mysleli si, že je tak ochrání. Nemohl by to ani tajit, když svou dceru cvičil. Přes to všechno se nemohla bavit s ostatními.
Muž, její otec, se snížil do podřepu na její výšku. Dlaň ji položil na rameno. "Sa'layro Imr'atto," oslovil ji jejím druhým jménem. "Darow, až dospěješ, zaujmeš mé místo mezi Pouštními vrahy jako pravá ruka velitele. Ostatní se před tebou budou třást. Budou z tebe mít hrůzu a respekt. A toto," poťukal jí na levou paži, kde měla tetování dračího mága. "Ostatní dračí mágové se před tebou budou třást strachy. Naučím tě je smést pár údery. Ale k tomu potřebuješ výcvik. Chápeš to?"
Zavrtěla hlavou. "Jenže já na to prostě nemám. Nemám ani vrozenou schopnost jako ty."
Podíval se jí přímo do očí. "Svou vrozenou dovednost objevíš, Darow. Čím dřív, tím líp. Zatím se však musíme zabývat výcvikem bez vrozených dovedností. Takže - znova!"
Postavil se, sebral zbraně a hodil jí dýky. Plynulým pohybem je chytila a vyrazila vpřed.

Zalapala jsem po dechu a vymrštila se do sedu. Srdce mi bylo jako splašené, dýchala jsem zrychleně. Po tvářích mi stekly čůrky potu. Protřela jsem si oči rukama. Jako omámená jsem se zvedla z postele a šla se převléct. Nevnímala jsem, co dělám, jednalo se hlavně o zažité pohyby. Má mysl se toulala. Proč se mi zdálo o otci? Proč se mi zdálo o jednom z našich výcviků?
Potichu jsem si povzdechla a usedla ke stolu. Zírala jsem na hrnek s čajem, aniž bych se napila. Odpověď na některé z mých otázek byla jednodušší, než by se mohlo zdát.
Hlavou mi vrtala Thernova slova. Ač jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem se jich zbavit. Ten prolhaný bastard měl přeci jen pravdu - stále jsem neobjevila svou vrozenou schopnost.
Každý dračí mág má dvě vrozené schopnosti, které se mohou, ale nemusí projevit během života. Jedna z nich pokaždé souvisí s draky. Zpravidla se objevuje první.
Ta druhá může být jakákoli. Většinou nějak souvisí s povahou či osobností člověka, ale výjimka potvrzuje pravidlo.
Jenomže já jsem neobjevila ani tu první, dračí, natož tu druhou. Ostatních jedenáct dračích mágů si mě kvůli tomu dobíralo, protože oni už své dovednosti znali. I když jsem z nich byla nejmladší.
Nedobírali si mě jenom kvůli tomu, to ne. Samozřejmě zde působil fakt, že já jsem jediná žena a ostatní muži. Vidí ve mně podřadnou bytost, výsměch dračím mágům. A co teprve to, že mou rodinu a s ní i mého otce zabili draci? Neslýchané.
"Sa'layra Imr'atta," zašeptala jsem si pro sebe neslyšně. Nebála jsem se, že by mě kdokoli slyšel. Nikdo tady nebyl. Ani Enaia. A proto jsem si dovolila ty dvě slova vyslovit nahlas.
Bylo to jméno. Mé jméno, které mi dal otec. Pod tímhle jménem mě uvedl Pouštním vrahům. Jednalo se o jazyk Jižního světadílu - jazyk tak starý, že v očích ostatních lidí to byl pouze šepot, nesrozumitelný shluk písmen. Jenže Pouštní vrahové na tento prastarý jazyk nezapomněli. Používali jej pro kódování, rituály a tak podobně. A já jsem byla Sa'layra Imr'atta. Věděla jsem, co to znamená. Moc dobře.
Nevím, jak dlouho jsem seděla a přemýšlela, ale když jsem se poprvé napila, čaj už byl studený a venku svítalo. Vypila jsem ho a vstala od stolu. Zatřepala jsem hlavou, abych se trochu probrala. Připnula jsem si k obleku poslední zbraně a vyšla z domu.
Brzy jsem již v hradě klepala na tři pokoje. Leila Araka, Destriny a Lester mě neklidně pozorovali. Královna už si z kandidátů vybrala. Nejednalo se o žádného z mnou vybraných, ale to nevadí.
"Co s námi teď bude?" zeptal se Lester. "Půjdeme zpátky do sirotčinců?"
"Ne!" zamítla jsem to okamžitě. "To jsem vám slíbila. Myslela jsem na vše a už pro vás mám domovy."
"Vážně?" pochybovačně se na mě podíval.
Přikývla jsem. "Samozřejmě. Tak pojďme." Chytila jsem dívky za ruce a vyrazila. Lester s námi držel krok.
Jako první jsme zamířili do ulic Beristlie. O chvíli později už jsme stáli před dveřmi útulného domku. Zaklepala jsem klepadlem s kočičí hlavou. Bydlel zde manželský pár kočkodlaků. Měli dítě, pětiletou dcerku. Narazila jsem na ně čirou náhodou. Tedy... ona to zas taková náhoda nebyla. Prošla jsem celé město křížem krážem, abych našla nějaké kočkodlaky. Když jsem jim řekla, o co jde, souhlasili. Je jich málo a celá rasa je celkově ohrožená. Souhlasili.
"Dobrý den," pozdravila jsem je. "Tak, tohle je Lester. Lestře, tohle jsou Sara a Torel Woorovi. Odteď jsou tvými rodiči."
Lester si je prohlížel s očima dokořán. Sledoval jejich kočičí uši a ocasy. "Paráda!" vyjekl nadšeně a okamžitě se k nim přihrnul. Bez váhání je objal. Hlavně Sara mu objetí opětovala.
Pousmála jsem se. "Takže dohodnuto?" tázavě jsem se podívala na Torela.
"Dohodnuto," přitakal. "Nemusíte se bát, bude o něj dobře postaráno."
Spokojeně jsem kývla a nechala děti, ať se rozloučí. Pak jsem s dívenkami pokračovala v cestě. Zvědavě se mě vyptávaly, kam půjdou ony. "Uvidíte," zněla má odpověď.
Další zastávka byla na kraji města u lesa Bílého jelena. Tam jsem nechala Destriny. Poloelfky se ujala jiná elfka, která má s životem v lese dost zkušeností - a také s lesní magií. Ona sama nemohla mít dítě, takže Destriny uvítala.
Jako poslední jsem se s Leilou vydala do hor. Vzala jsem ji do náruče, aby nebyla čtyřletá dívenka vyčerpaná.
"Tak kde budu já?" zajímala se.
Krátce jsem se zasmála. "Uvidíš. Tvé nadání pro magii je velké a s dobrým učitelem by ses mohla stát dobrou čarodějkou."
Rozzářila se. "Takže já se budu učit kouzla?"
"Ano. A jsme tady." Zastavila jsem pře malou chaloupkou. Ze dveří zrovna vyšla žena zahalená v kápi a s holí v ruce. Připomněla mi toho čaroděje, který mě oslepil. Tahle se mě na rozdíl od něj nepokoušela zabít. "Zdravím, Eliso. Tohle je Leila, tvá učednice."
"To je ona?" prohlédla si dívenku, kterou už jsem postavila na zem. "Cítím z ní oheň. Výborně. Pojď sem."
Leila udělala krok dopředu. Pak další a další. "Dobrý den," pozdravil slušně.
Čarodějka se na mě podívala. "Je skvělá. Leilo, jdi dovnitř a ohřej se." Dívka okamžitě poslechla a zmizela v domě. "Děkuji. Učednici už jsem potřebovala."
"Postarej se o ni dobře," řekla jsem. "Je malá a potřebuje ochranu a rodinu. Dej jí obojí."
Byla až moc malá na to, aby neměla nikoho. V sirotčinci byla také sama, kvůli jejímu nadání se s ní ostatní děti nebavily. A já chtěla, aby se jí dařilo.
Elisa se mi podívala do očí a krátce přikývla. Zamávala jsem na Leilu, jež nás sledovala z okna, otočila se a šla. Doufala jsem, že všechny tři děti se teď budou mít dobře - nebo přinejmenším lépe.
Slunce už vystoupalo vzhůru a pomalu se blížilo poledne. Seshora ze skal jsem viděla les i město. Kolem uší mi hvízdal vítr a zahlazoval zvuk města.
Užuž jsem se chystala otočit, když jsem spatřila stoupající dým kdesi na kraji lesa a města. A že ho bylo! Okamžitě jsem věděla, o co jde - hoří.
Otočila jsem se a vyběhla dolů. Běžela jsem po strmém srázu a neustále zrychlovala. Čím rychleji jsem běžela, tím více mi sníh podkluzoval. Občas jsem poskočila dopředu, abych srovnala rovnováhu. Pořád jsem běžela rychleji, teď už lesem. Neuběhly ani dvě minuty a já se octla na menším plácku, kde stál dům. Teď byl celý zahalený v plamenech.
Kolem se shluklo několik lidí a vyděšeně pokřikovalo. Z domu právě vyběhl muž, celý od popela a v očích děs. Prodrala jsem se davem lidí, kteří mi okamžitě ustupovali, a podepřela muže. "Je tam ještě někdo?!"
"M-myslím, že n-ne," vykoktal ze sebe.
Jenomže to se celou loučkou rozezněl plačtivý hlas: "Mé dítě! Kde je mé dítě?"
Okamžitě jsem se otočila za zvukem. Nechala jsem muže mužem a přiběhla k ženě. "Bylo tam uvnitř?"
"Ano! Mé dítě!" zanaříkala.
"Nechoďte blíž a zůstaňte v klidu!" okřikla jsem všechny kolemstojící. A pak jsem vběhla do plamenů.
Soustředila jsem se hlavně na to, abych plameny magicky uhasila. Jenže ono to nešlo - plameny vzdorovaly. Což znamenalo, že oheň byl magický. Vložila jsem magickou sílu do toho, abych plameny zkrotila, že mě nenapadlo použít ohnivzdornost.
Na své kůži jsem cítila žár. Do úst se mi vehnal dým a oči se mi naplnily slzami. Ale slyšela jsem dětský pláč.
Proběhla jsem dveřmi domu. Všude šlehaly plameny a já se téměř nemohla zorientovat. Vedle mě se zhroutil jeden podpěrný sloup. Zakašlala jsem a vyběhla po zvuku pláče. Přicházel z druhého patra. Chtěla jsem vyběhnout nahoru, ale narazila jsem na problém - uprostřed schodů byla obrovská díra. A pak se to stalo.
Nehty se mi proměnily v drápy. V ústech jsem cítila bolest, jak se ze zubů stávaly tesáky. Najednou jsem všechno cítila ještě intenzivněji. Zrak se mi zlepšil a já viděla ostře, dokázala jsem zahlédnout i sebemenší detail. Bolestivě jsem vyjekla, když se mi kůže na zádech prořízla. Zalapala jsem po dechu.
Vyběhla jsem ke schodům. Běžela jsem rychleji - o hodně. A když jsem narazila na překážku, prostě jsem se skrčila, napjala a odrazila. Přistála jsem v druhém patře.
Rozhlédla jsem se kolem a uviděla dětskou kolíbku. Doběhla jsem k ní a bez váhání popadla plačící dítě do náručí. Přitiskla jsem si ho k tělu, aby se nenadýchalo kouřem ještě více. Oheň už dosahoval až sem a nebylo možné sejít po schodech. Jediná možná cesta vedla odsud, z druhého patra.
Vrhla jsem se k oknu a proskočila sklem. Zezdola se ozvaly šokované výkřiky. Přistála jsem do podřepu na zem a ovinula kolem sebe křídla.
Opravdu. Ze zad mi trčela černá, šupinatá, dračí křídla.
Postavila jsem se a složila křídla podél těla. Lidé na mě jenom zděšeně zírali, když jsem přistoupila k ženě a podala jí dítě. Pak jsem se otočila k domu, zapřela se do země a napřáhla dlaně k plamenům.
Po čele mi stékal pot, když jsem se soustředila na magický oheň. Nakazovala jsem mu, aby se stáhl do jednoho proudu a mířil ke mně. A on poslechl. Plameny vyšlehly mým směrem a vlétly mi přímo do dlaní. Odolávala jsem náporu a instinktivně roztáhla křídla. Oheň se postupně vstřebal do mého těla, do mé magie. Udýchaně jsem uvolnila tělo a podívala se na dlaně. Měla jsem na nich popáleniny, ale nic, co by se postupně nezahojilo.
Otočila jsem se k lidem. "Víte, jak ten požár vznikl?"
"Ano," přitakal jeden malý kluk zahanbeně. "Cvičil jsem za domem s magií a tak nějak jsem minul. No a... ten dům začal hořet."
S povzdychem jsem si promnula oči. "Dobře. Škody naštěstí nejsou tak hrozné, aby se to nedalo spravit, vzhledem k tomu, že se jednalo o magický oheň a účelem nebylo pálit." Přejela jsem je všechny pohledem a silou vůle donutila křídla, aby zmizela. Vycenila jsem na ně tesáky a výhružně zavrčela. Znělo to opravdově, zvířecky, ne jako ta špatná bezšpičáková náhražka. "O tom, co jste viděli, nikomu nic neříkejte. Nechte si to pro sebe. Jestli se někdo bude ptát, dítě jste vytáhli, když jste běželi z domu. Chápete?" Nebyla to otázka.
Jen přikývli a já si byla jistá, že nic neřeknou. Otočila jsem se a vyběhla z tohoto místa pryč.
Ze stromů se staly rozmazané šmouhy, tak rychle jsem běžela. Ale přesto jsem je viděla dokonale. V hlavě se mi míhaly myšlenky.
Došlo mi to. Došlo mi, co se stalo v tom domě. Objevila jsem svou vrozenou dovednost. Svou dračí vrozenou schopnost.
Říká se tomu Proměna. Někteří dračí mágové měli různé části Proměny - někdo drápy, někdo zase tesáky, jiný ostřejší zrak a tak podobně. Neměli-li jako vrozenou dovednost Proměnu, mohli získat telepatii či větší odolnost proti ohni.
Avšak já měla dokonalou Proměnu. Jednalo se o případ, kdy se lépe vidíte, slyšíte, rychleji běháte, máte drápy a tesáky jako draci. A hlavně křídla. Žádný z žijících dračích mágů neměl křídla.
Zatřepala jsem hlavou a zastavila. "Nic to nemění," řekla jsem si pro sebe. Akorát mi přibyla další věc, kterou musím tajit. A toto bych možná mohla využít i jako svou případnou výhodu.
Znova jsem se rozběhla. Tentokrát ale z jiného důvodu. Čekala mě jedna jistá schůzka. Setkání s Enaiou - aneb nájemnou vražedkyní Ghyslaine Iratií.

16)

Lehce pobaveně jsem od stolu sledovala Xeru s Caltain, jak kolem sebe krouží v obýváku. Puma švihla ocasem sem a tam a Xera střihla ušima. Najednou se ozvalo zaklepání. Obě šelmy okamžitě ustaly v kroužení a s vyceněnými tesáky se vrhly ke dveřím. Vstala jsem od stolu a prokličkovala mezi nimi. Podle jejich reakce se jednalo o někoho cizího. Ruka mi sklouzla k boku, měla jsem dýku nadosah.
Odehnala jsem je a otevřela dveře. Okamžitě jsem poznala uniformu stráže, ale nepřestávala jsem být opatrná. "Co si přejete?"
Voják se narovnal a neklidně spustil: "Někdo zabíjí kurtizány. Je třeba zjistit, kdo."
Sledovala jsem ho nic neříkajícím výrazem. "A?"
"Proto jsem tady. Měla byste to vyřešit."
Zkřížila jsem si ruce na hrudi. "Je dobré vědět, jak o mě smýšlíte." Bavila jsem se. Bavilo mě jej provokovat.
Z obličeje se mu vytratila barva. "Ne, to ne! Jen... no... někdo by..."
Mávla jsem rukou. "Vyřeším to. Kde jsou těla?"
"V márnici."
"Dobře. Už můžete jít," kývla jsem na něj. Bez váhání spěšně odklusal pryč. Otočila jsem se na ty dvě a zavřela dveře. Nevšímajíc si jejich potutelných pohledů jsem vyběhla pro zbytek svých zbraní a v rychlosti se převlékla.
O chvíli později už jsem kráčela k městské márnici. Xeru s Caltain jsem nechala doma, avšak obě byly připravené. Držela jsem se ve stínech, přestože bylo poledne. Nechtěla jsem na sebe poutat pozornost. Potichu jsem otevřela dveře márnice a proklouzla dovnitř. Nemusela jsem ani hledat, stačilo mi jít za zvukem několika hlasů.
Vešla jsem do jedné menší místnosti. Pohled mi padl na tři těla položené na kamenných deskách. Elfka a muž, léčitelé, se spolu bavili. Odkašlala jsem si a oba nadskočili.
Přišla jsem blíž k nim, jako by se nechumelilo. "Dobrý den. Jsem tady kvůli těm kurtizánám."
Elfka se na mě podívala a kývla. "Zajisté. Copak potřebujete vědět?"
"Jen bych si ráda prohlédla těla," odpověděla jsem klidně.
"Sama?" zamručel muž nerudně a nechápavě mě sjel pohledem.
"Sama." Přistoupila jsem k prvnímu tělu, ignorujíc jejich přítomnost a tiché námitky, a prohlížela si jej.
Jednalo se o mladou ženu. Na jejím těle jsem nenašla žádné modřiny ani odřeniny. To znamenalo, že vrahovým úmyslem bylo ji zabít, ne zmrzačit ani jinak zneužít. Jedinou ránu, kterou jsem našla, byl hluboký řez na krku. Všechny tři kurtizány zemřely stejně - podříznutím hrdla. Spojovacím prvkem byl jejich věk, odhadovala jsem maximálně osmnáct.
Odstoupila jsem od těl. "Dobrá. Už vás snad nebudu obtěžovat. Děkuji." Otočila jsem se a vyrazila pryč. Cíl mé cesty byl jasný - musela jsem navštívit nevěstinec.
Skrz celé město jsem se dostala až do těch nepříjemnějších částí Beristlie. S hlubokým nádechem jsem vlezla do té budovy. Nemusela jsem se rozhlížet a zamířila jsem k pracovně majitelky. Ne, že bych sem nějak chodila, ale mít přehled o takovýchto místech se hodí. Zaklepala jsem a pro jistotu výjimečně počkala na pozvání. Když se zevnitř ozval ženský hlas, vstoupila jsem do pracovny.
Za dubovým stolem seděla na židli žena, jejíž věk nemohl přesáhnout třicet pět. "Jste madam Sue?"
Položila si ruce na stůl a dlouze se na mě zadívala. "Ano. A vy jste kdo?"
"Užitečný člověk, řekněme," odvětila jsem neutrálně. "Vyšetřuji vraždy vašich žen."
Sue přimhouřila oči, ale nakonec přikývla. "Dobrá. Jejich smrt pro nás znamená mnoho." Rozhodně nemluvila o truchlení, spíš o peněžní ztrátě.
"Povšimla jsem si, že všechny byly mladé. Nepořádali jste teď nějakou akci?" Téměř nehybně jsem ji sledovala, v hlavě mi kolovaly myšlenky.
"Jestli máte na mysli tohle, tak ano. U všech tří v posledních třech dnech proběhly dražby panenství," potvrdila mou domněnku. Dny smrti také seděly. První byla zabitá před třemi dny, poslední včera. Těla se našla dnes ráno.
"A vám to nepřišlo divné?" zeptala jsem se nechápavě. Nečekala jsem na odpověď a máchla rukou: "Kdo je koupil?"
Sue se zvedla ze židle. "Pokaždé to byl někdo jiný. Slušně vypadající muži, platili rovnou na místě."
To mě trochu vyvedlo z míry. Tři vrazi kurtizán naráz? Ne, to určitě ne. Museli pro někoho pracovat, pro někoho, kdo si přál jejich smrt. "Předpokládám, že navzdory tomu své obchodní záležitosti budete provozovat dále?"
"Samozřejmě. Nepřichází v úvahu přestat. Minimálně ne teď." Musí pokračovat dál, ale s takovou za chvíli přijde o všechny ženy.
Zvažovala jsem své možnosti. "Kdy se koná další dražba?"
Madam Sue neklidně poklepala nehty o stůl: "Dnes večer."
Málem jsem sebou trhla. To vážně měli tolik nevinných dívek naráz? Jenže... možná se nebylo čemu divit. Podívala jsem se jí do očí. "Dobrá. Odvoláte svou dívku a místo ní půjdu na dražbu já."
Okamžitě začala namítat, že je to neslýchané a že kdyby se rozkřiklo, že takto podvádí zákazníky, měla by po kšeftech.
"S takovou brzy přijdete o všechny kurtizány," namítla jsem klidně. To ji donutilo ztichnout a zamyslet se nad tím plánem. Nakonec jí logicky však nezbylo nic jiného, než na to přikývnout. Blýskla jsem po ní úsměvem: "A teď promyslíme podrobnosti."

~

Z okna sálu jsem sledovala zapadající slunce. Kolem se to hemžilo lidmi, převážně muži. Ženy zde zastávaly hlavně kurtizány, i když jsem viděla i pár... zákaznic.
Odstoupila jsem od svého místa u okna a vydala se do davu. Na sobě jsem měla velmi krátké červené šaty s obrovským výstřihem jak vepředu, tak vzadu. Šaty, dalo-li se tomu tak říkat, končily snad někde v půli stehen. Součástí byly i černé, kožené kozačky. Vlasy jsem měla vyčesané nahoru a použila jsem spony s ostřím, jaké jsem měla na Vánočním plese.
Přes všechno tohle jsem u sebe měla několik zbraní. Na zádech jsem měla připnutý meč s krátkým ostřím. Jeho rukojeť dosahovala nad výstřih, ale působila dojmem ozdoby. U stehen jsem měla připnuté dvě dýky a ty v botách byly samozřejmostí. Šaty však měly krátké rukávy, takže jsem si nebrala své nože. Škoda.
Pohybovala jsem se ladně a svůdně, nedávala jsem najevo svůj výcvik na vraha. Musela jsem splnit svou úlohu kurtizány.
Prošla jsem kolem jednoho stolu, u něhož sedělo několik mužů, a málem zasykla, když jsem na své dlani ucítila něčí ruku. Udržela jsem lehký úsměv, přestože si mě onen muž přitáhl sobě na klín.
"Tebe jsem tady ještě neviděl," zašeptal mi do ucha a nosem mi přejel po krku.
Klidně jsem oddechovala, když jsem jemným, poddajným hlasem odvětila: "Dnes proběhne má dražba."
Muž mě pustil a já vstala. Snažila jsem se nedat najevo, že je mi jeho přítomnost nepříjemná. Sjel mi rukou po boku až na zadek. Musela jsem se hodně držet, abych ho na místě nerozpárala. "Stejně budeš má," slíbil mi. Pak už mě konečně pustil a já klidně, stále s úsměvem, odkráčela.
Po celém těle jsem cítila husí kůži z jeho doteků. Bohové, jak takhle nějaké ženy mohou žít?
Nebýt madam Sue, která právě vystoupila na pódium, aby uvítala hosty, možná bych padla do další pasti. Nenápadně jsem se přesunula za pódium.
"Přejdeme k hlavnímu bodu dnešního večera!" oznámila Sue a já poznala, že je to má chvíle. Vystoupila jsem na pódium hned vedle ní a usmála se na shromážděné muže. "Dnes proběhne dražba tady Evelain. Cena začíná na třiceti tisíci Gardonech."
Nestačila jsem ani zareagovat a odevšad se začaly ozývat různé ceny. Než jsem se nadála, dostali jsme se na osmdesát tisíc Gardonů, poté i na devadesát a sto.
"Sto tisíc poprvé! Podruhé!" hlásala Sue.
To se zvedl slušně oblečený muž a zvedl svou kartičku do vzduchu: "Nabízím Sto třicet tisíc Gardonů!"
"Sto třicet tisíc poprvé! Podruhé!" Nikdo se neozýval. "Potřetí! Prodáno za sto třicet tisíc Gardonů číslu sedmnáct."
Ostatní kupující začali tleskat. Muž s číslem sedmnáct ke mně přistoupil a já v něm poznala toho, který mě odchytil u stolu. Pohladil mě po tváři a přistoupil k Sue. Chvíli se s ní bavil, načež luskl prsty a dva mladí chlapci k ní přinesli menší truhlu. Sue nakoukla dovnitř a s úsměvem přikývla. Chlapci jí nechali truhlu u nohou a odspěchali pryč.
Kupec ke mně přišel a chytil mě za ruku. "Jdeme," poručil drsným hlasem a táhl mě pryč. Madam Sue na mě vrhla pohled a mezi námi proběhla tichá, telepatická komunikace. Ti chlapci, kteří donesli truhlu, tu byli již předtím. Takže jsem byla na dobré stopě.
Ostatní už se mezitím rozešli, někteří v doprovodu jiných kurtizán, jiní zase samotní. Před budovou, v níž se konala dražba, nás čekal kočár, do něhož jsme nastoupili. Seděl v něm ještě někdo.
Muž si mě okamžitě znova přitáhl na klín, nevšímajíc si toho druhého muže. Své ruce nechával na mém zadku a nosem se přibližoval k výstřihu. "Jak jsem slíbil. Dnes v noci budeš má."
"Arnole!" okřikl jej druhý muž. "Tak to tedy ne. Nech ji na pokoji, nejenže je to neskutečně nechutné, ale máme rozkazy. Ta coura není pro tebe."
Arnol se na něj zlobně podíval, ale zvedl hlavu a přestal s doteky. Jen mi nedovolil si sednout normálně.
Kočár zastavil a my vystoupili. Octli jsme se před nevelkým domem a vešli dovnitř. Tam na nás čekal další muž. Arnol a ten z kočáru odešli.
"To vy jste si mě koupil?" Snažila jsem se hrát kurtizánu, takže jsem se k němu přiblížila.
Vyšel mi naproti a zvednutím ruky naznačil, abych zůstala na místě. Sledovala jsem ho, jak mě obchází a přistupuje ke mně zezadu. "Ano. To já si tě koupil." Jeho dech mě ovanul na šíji. Stál tak neskutečně blízko, cítila jsem jeho tělo na tom svém.
Náhle mi ovinul ruku kolem krku a k hrdlu mi přitiskl dýku. "Jsi jen nechutná čuba, která si nezaslouží žít. A teď zemřeš."
Zatímco mluvil, jsem si zpod šatů vytáhla obě dýky. "Ne. To ty zemřeš!" zasyčela jsem a rychleji, než to stačil postřehnout, jsem mu zabodla obě dýky do těla. Překvapeně upustil tu svou a zadíval se na ostří, která mu trčela z těla. Otočila jsem se k němu čelem, vytáhla dýky a znova po něm sekla, tentokrát do krku. Vrah kurtizán se zhroutil mrtvý k zemi.
Má práce ještě nebyla u konce. Potichu jsem se vykradla z domu. Přesně, jak jsem předpokládala - Arnol a ten druhý muž hlídali před domem. Během chvilky jsem je zpacifikovala, netušili ani, co je zasáhlo. Tentokrát jsem je nechala žít.
Se zbytkem už mi pomohly mé dvě společnice. Xera nesla Arnola, Caltain zase toho druhého. Já si přes rameno přehodila mrtvolu a šly jsme.
Návštěva vězení vzbudila trochu pozdvižení, vzhledem k mému... oděvu. Ale po výhružce, že je zaživa stáhnu z kůže, jestli si ze mě budou dělat legraci, bylo ticho. Stavila jsem se domů jenom hodit na sebe něco normálnějšího a znova jsem vyrazila do ulic.
O hodinu později jsem seděla v hospodě a lila do sebe pátou sklenku vína. Chtěla jsem ze sebe takto smýt ten nechutný pocit, který jsem měla při dotycích těch mužů.
Čím byla noc hlubší, tím více jsem cítila bolest hlavy a celého těla. "Další," zamumlala jsem směrem k hostinskému.
"Nemyslíte, že to trochu přeháníte?" zeptal se pochybovačně.
Rozhořčeně jsem se na něj podívala, držíc svou tvář skrytou v kápi. "Jste zákazník vy nebo já? Když říkám, že chci další, znamená to, že chci další!"
Ne, že bych byla opilá. Mé tělo pracovalo trochu rychleji a vstřebávalo alkohol více, takže by ho bylo zapotřebí dost, abych nevnímala.
Čekala jsem další námitky, ale ty nepřišly. Místo toho jsem zahlédla rozklepanou ruku hostinského, jak mi podává další sklenku. Důvod jeho nervozity byl jasný - z nehtů se staly drápy. Zřejmě mě považovali za kočkodlaka nebo vlkodlačici.
S tichým povzdychnutím jsem donutila drápy zmizet a stáhla obličej více do stínu kápě. A tak jsem tam jenom seděla, pila a snažila se nemyslet na to, jaké nechutnosti musejí některé dívky snášet.

17)

Slunce už zapadalo za horizont, když se výprava potichu kradla lesem. Puma, vlčice a dračí dívka v rychlosti a tichosti postupovaly dopředu. Dívka se neustále ohlížela za posledním světlem, až zastavila u jednoho z mnoha stromů. Postavila se k němu a ze svých společnic sundala řetězy, které šelmy nesly.
"Noc se blíží," zašeptala. "Musíme si pospíšit."
"Víš jistě, že je to dobrý nápad, Darow?" otázala se jí puma.
"Ne, nevím, Caltain," odvětila Darow. "Ale dneska je úplněk." Proto také pro dnešek odvolala noční hlídky draků.
Zatímco mluvila, pomocí své síly a kouzel připevňovala řetězy k různým stromům.
Zčistajasna ji zasáhla prudká bolest hlavy. Potichu zasykla a chytila se za spánky. Přesto však pokračovala v práci.
Vlčice neklidně obmotávala řetěz kolem stromu. "Nelíbí se mi to."
"Ani nemusí," zamítla dívka všechny protesty svých společnic. Prohlédla pětici stromů, na nichž byly připevněné řetězy, jestli všechny drží. Následně se postavila zpět zády k tomu prvnímu, nejtlustčímu stromu. Kývla na pumu a vlčici, které okamžitě začaly obmotávat volné konce připevněných řetězů kolem jejího těla. Pomocí kouzla telekineze si připnula okovy ke kotníkům i zápěstím.
"Xero, Caltain," pronesla Darow, když viděla, že i poslední sluneční paprsky zmizely a rozprostřela se tma. "Dostanu-li se z těch řetězů, utečte. Zmizte zpět do Eorsu. Ale v žádném případě mi nechoďte do cesty. Rozumíte?"
Obě dvě přikývly a pustily řetězy. Darow je pomocí kouzel rozžhavila doruda, aby se mohly všechny propojit. Xera a Caltain o krok ustoupily.
Dívka stála u kmene stromu, obmotaná několika řetězy, a ještě připoutaná k dalším čtyřem stromům.
Bolest hlavy se ozvala znovu, silněji. Instinktivně vystřelila rukama vzhůru, ale řetězy a okovy ji v tom zabránily. Zaúpěla.
Skrz koruny stromů se k ní blížilo měsíční svělo a ona sebou znova cukla.
Ačkoli tvrdila Caltain, že si není jistá, je-li tento nápad dobrý, lhala. Byl to jediný možný nápad.
Dračí mágové se schopností Proměny se za úplňcích a novech chovají stejně jako vlkodlaci. Neovládají svou schopnost. A v případě Darow rozhodně ne po tak krátké době od jejího objevení.
Měsíc už byl vysoko na obloze, a ačkoli ještě stoupal vzhůru, Darow cítila, jak jí jeho vábení prostupuje tělem a dostává se až do morku kostí.
Zvrátila hlavu dozadu a celá se třásla, jak se snažila zadržovat Proměnu.
Jenomže když se stříbrnně mléčné paprsky prodraly až k ní a líbezně ji polaskaly na tváři, plně se oddala volání měsíce.
V ústech cítila kovovou pachuť krve, když se jí tesáky a špičáky prodraly ven. Nehty se jí prodloužily v drápy. Viděla ostře, jasně, mohla vidět všechny spoje na řetězech. Slyšela, jak puma přešlapuje z tlapky na tlapku. Cítila, jak je vlčice neklidná.
Sklonila tvář ke svým dvěma společnicím. Oči měla rozšířené, když se její mysl zmítala na hranici rozumu a šílenství.
"Utečte!" sykla tiše, avšak rázně. Xeře ani Caltain se nechtělo. Nemohli ji tady přece nechat! Vidět její bolest jim samotným bolest způsobovalo. Darow na ně znova zasyčela, ať utečou, ať nemeškají a zmizí. Připojila k tomu také hrdelní zavrčení. Obě zakňučely a nejistě o krok ustoupily. Darow s sebou cukla jejich směrem a vycenila tesáky. Vlčice nešťastně zavyla a společně s pumou a rozeběhla pryč do lesa.
Dívka sebou zazmítala a zachrastila řetězy. Na zádech v oblasti lopatek ucítila bolest, jako kdyby se jí do těla zabodlo nespočet ostrých nožíků či dýk. Dračí křídla chtěla ven, ale Darow měla řetězy pevně obmotané kolem těla.
Snažila se udělat krok dopředu, ale okovy ji v tom zabránily. Zasyčela a pohnula zápěstím. Podařilo se jí jednu ruku vysvobodit alespoň po loket, načež začala drápat do řetězů. Otočila hlavou a tesáky zajela k řetězům u ramene. Trhla hlavou dozadu a uslyšela křupnutí. V čelistech a tesácích měla takovou sílu, že dokázala drtit i železo...
Postupně zpřetrhávala všechna pouta, jako by byla z papíru. Řetězy zachrastily, když dopadly na zem.
Z jejích zad vyšlehla mohutná černá dračí křídla, jež ji okamžitě obklopila. Řetězy se staly pouze nehybnými věcmi obmotané okolo stromů. Jediné, co jí bránilo, byly okovy, kterými měla spoutané kotníky. I těch se však pomocí drápů okamžitě zbavila.
Neváhala a vystřelila z tohoto místa pryč. Běžela tak rychle, jako ještě nikdy. Stala se černou šmouhou kryjící měsíční paprsky.
Ucítila pach krve. Zorničky se jí rozšířily a nozdry roztáhly. Pozměnila směr běhu a uháněla za pachem, jenž ji vábil a volal.
Zanedlouho narazila na nic netušící stádo pěti srn. Prohnala se mezi nimi přímo k srně s poraněnou nohou. Během vteřiny padla mrtvá k zemi, a než se stádo stihlo rozutéct na všechny strany, všechny srny měly prokousnutá hrdla a rozdrásané boky.
Zastavila se uprostřed, mezi nehybnými těly, a nasávala vůni krve. Jenomže to ji nestačilo. Ne, chtěla víc. Byla jako upír, toužící po krvi.
A ona moc dobře věděla, kde nalezne, co potřebovala.
Dnes v noci nebudou vlkodlaci těmi nejnebezpečnějšími stvořeními, na jaké byste mohli narazit. Ne, bude to ona.
Jediné, co cítila, když se rozběhla k městu, byla touha uspokojit potřeby její predátorské podstaty.

~

Muž zděšeně utíkal uličkou. Nevěděl, co přesně ho honilo, ale byl si jistý, že z tohohle nevyjde úplně v pořádku. Přesto se snažil svého pronásledovatele zbavit.
Jenomže dračí dívka byla poháněna silou úplňku. Cítila z muže smrt, krev a strach. Narazila na něj, když se plížil ztemněnou uličkou, aby si jakožto nájemný vrah prozkoumal svou další oběť. Od té doby jej pronásledovala v zapadlých ulicích a podél hradeb.
Krutě se pousmála, když muž klopýtl a zhroutil se k zemi. Skočila ze střechy a roztáhla křídla. Na chvíli mu zastínila výhled na zářivý měsíc. Vrahovi se v tváři mihlo zděšení.
Začal zděšeně couvat dozadu, ale zarazil se, jakmile zády narazil do stěny budovy. Plížila se k němu líným, loudavým krokem. Její vytříbené dovednosti a vrozené schopnosti se spojily v jedno.
Celým svým tělem vnímala pach strachu, který se linul z vrahova těla. Hrdelně zavrčela a rozmáchla se rukou. Mužovy ruce vystřelily k jeho hrdlu, ale bylo pozdě. Darow už se nezdráhala a začala jeho tělo drásat svými drápy.
Jakmile přestala, chvíli se vydýchávala. Následně popadla rozdrápané tělo a vyběhla s ním pryč z města. Navzdory síle úplňku jistá část její mysli nezapomněla, že si musí uchovávat tajemství a zakrývat své stopy.
Položila tělo na zem a nastražila uši. Obrátila tvář k nebi. Poznala, že měsíc právě dosáhl vrcholu a nacházel se v naprostém úplňku. Poznala to díky vlčímu vytí, které se náhle začalo ozývat z různých stran. Pro sebe se pousmála. Máchla křídly, a i když ještě nedokázala létat, nebránilo jí to v rozběhu za dalším lovem.

~

Darow sledovala dalšího muže, jak stojí u vchodu uličky a něco popíjí. Popošla dopředu, i když se držela ve stínech. Připravovala se na skok a následné zatáhnutí pryč, když ucítila jemný, nevinný, mléčný pach. Zarazila se.
Z muže cítila pach dítěte. Malého dítěte, možná novorozeně. Nemohla připravit dítě o svého otce, ne když věděla, jaké to je. Potichu zasykla a varovně zavrčela.
Muž sebou cukl, zřejmě nebyl opilý, minimálně ne tak, aby nebyl při smyslech. Okamžitě se klopýtavě vydal pryč směrem k náměstí, kde nakonec zmizel v domě.
Na chvíli dokázala svou touhu potlačit. Ale teď se znova plížila pryč, aby rozsévala smrt.

~

Se zasténáním otevřela oči. Málem ztratila rovnováhu, když zjistila, že sedí na stromě několik metrů nad zemí. Už svítalo.
Darow slezla dolů. Křídla, tesáky i drápy zmizely s příchodem prvních slunečních paprsků. U svých nohou měla těla tří mužů. Všichni to byli vrahové nebo zloději. Upírala pohled na to, co z nich zbylo.
Ona sama byla celá od krve. Ruce, oblek i tvář byly potřísněné krví. Ale to nejhorší bylo, že si vše pamatovala. Vzpomínala na radost z vraždění a krve, na všechny ty pocity.
Snažila se ty myšlenky zahnat, a tak se soustředila na něco jiného. Zaměřila se na potřebné věci. Těla mužů spálila na popel. To stejné udělala s mrtvolami srn, jež nalezla a vystopovala nedaleko. Sesbírala všechny řetězy a sama se nepozorovaně vydala do hor.
Vedle ní se beze slov objevily puma a vlčice. Caltain kráčela po jejím levém boku, zatímco Xera po pravém. Darow věděla, že ji v noci sledovaly, prostě to vycítila. Teď jí to potvrdily. Ale nezavrhovaly ji. Neodsuzovaly ji kvůli tomu, co v noci dělala a kým se stala.
A tak spolu potichu kráčely k horám. 

18)

Řeknu-li, že mám nějakou chvíli volno, neznamená to, že mám času nazbyt.
Jenomže voják, který vrazil do mé pracovny, to zřejmě viděl jinak. Jedním dechem na mě vychrlil všechny informace ohledně mise.
Založila jsem si ruce na prsou a doslova na něj zírala. "Nemůže to vzít nějdo jiný?"
"Omlouvám se, ale ne. Jste nejblíž po ruce." Líto mu to rozhodně nebylo. Otočil se a bez váhání odešel.
Potichu jsem si odfrkla. Já mám řešit dítě nalezené v jedné z komnat.
Nov se pomalu, avšak nezadržitelně blížil a já musela vymyslet, jak zadržet svou proměnu.
Zjistit, čí je několika měsíční dítě, bylo zřejmě důležitější, než zabránit vraždění lidí.
Vyskytl se zde další problém. Nespálila jsem jednu mrtvou srnu. Někdo ji našel a městem se okamžitě rozšířily zprávy a spekulace o tom, jaký tvor mohl způsobit tak ošklivé, hrůzné rány. A lidem figurujícím v podsvětí Beristlie neuniklo, že tři muži - nájemný vrah, stopař a zloděj - záhadně zmizeli. Někteří si tyto dvě události začínali spojovat, ale mohlo se jednat o pouhé náhody. Přeci jen, byl úplněk.
Vydechla jsem zadržovaný vzduch a postavila se. Nechala jsem papíry být a ne zrovna vesele vyrazila ven z pracovny.
Procházela jsem jižním křídlem hradu k jedné z mnoha komnat. Kolem mě procházeli vojáci v pravidelných intervalech. Hlídky mě zdravily pokýváním hlavou. Ačkoli jsem neměla náladu, pozdrav jsem jim přeci jen opětovala.
Přirázovala jsem si to ke komnatě a proklouzla dovnitř. Naproti dveřím se nacházela postel a za ní okna. Vlevo od postele byl stůl s židlemi, vpravo dveře vedoucí do koupelny. Vedle koupelny stála menší skříň.
Přímo uprostřed postele ležel asi dvouměsíční chlapeček. Zaregistroval mě, když jsem k němu přišla blíž. Podíval se na mě svýma modrýma očima a zasmál se.
Mně do smíchu nebylo. "Který hlupák nechal takhle malé dítě samotné?!" zasyčela jsem vztekle.
V tu chvíli se otevřely dveře koupelny. "Omlouvám se!" vyhrkla jedna ze služek. "Já... jen jsem mu šla připravit koupel." Vystrašeně mne pozorovala. Pátrala jsem v paměti, tuhle ženu jsem tady viděla jen párkrát. Podle postoje, stylu mluvy a dalších faktorů bylo jasné, že je zde nová.
Máchla jsem rukou, teď už příjemněji. "V pořádku. Ty jsi ta, která ho našla?"
Služka, mohla mít možná dvacet, zběsile přikývla. "Ano. Dnes ráno jsem sem šla uklidit, jenže jsem našla tohohle malého chlapečka. Vzala jsem ho do rukou a pak se stalo něco... něco divného."
Došlo mi, co bylo to ,něco divného'. Myšlenkové napojení na služku a tvrzení, že je chlapec syn Pherenikés. Tak mi to alespoň tlumočil voják.
"Chápu. Můžete jít, postarám se o něj," odvětila jsem. Navzdory znění věty bylo jasné, že je to spíš rozkaz. Služka vrhla jeden pohled na mě i na dítě a odspěchala pryč.
Zadívala jsem se na chlapečka. Vzhledem k jeho věku mi toho moc nepoví, rozhodně ne slovy. Rezignovaně jsem si povzdechla a nepatrně pootevřela mysl. Přistoupila jsem k dítěti a vzala ho do náruče. Zadíval se mi do očí a mě se v hlavě mihlo několik obrazů.
První byla královna. Jenže vypadala jinak. Měla zakulacené břicho.
Další obraz. Tentokrát se Pherenikés svíjela v bolestech a rodila.
Třetí a poslední - Pher svírala chlapečka v náručí a šeptala něžná slůvka.
"Já jsem syn královny," zaznělo mi hlavou.
Nutno podotknout, že obrazy byly téměř uvěřitelné. Téměř. Spousta věcí na tom nehrálo.
Pherenikés nebyla těhotná. Kdyby byla, vědělo by o tom celé království! Navíc v obrazech neměla zašpičatělé uši. Chlapeček neměl ani elfské rysy, šlo vidět, že se jedná o člověka.
Čí by to dítě mohlo být? Rozhodně ne nikoho z města. To by se sem, do komnat, nedostalo. Tohle dítě muselo být někoho z hradu. Někoho, kdo sem má přístup. Ale koho? Nějaké šlechtičny? Vojáka? Nebo snad služky?
Zatřepala jsem hlavou a s chlapečkem v náručí se vydala pryč. Mou cestou bylo křídlo, v němž mělo služebnictvo jakousi základnu. Sestoupala jsem dolů, krátce zaklepala na dveře a vstoupila do velké místnosti.
Tady dole, kde to služebnictvu v podstatě patřilo, nemuseli být potichu. Švadleny i pradleny si povídaly mezi sebou, zatímco plnily svou práci. Sem tam jsem zahlédla nějakého muže, ale jednalo se spíš o mladé chlapce, kteří sloužili jako občasná výpomoc. Většinou děti služek.
Jejich hovor však pomalu zeslaboval, když jsem kráčela místností. Pohledy snad všech přítomných se stáčely na dítě. Nejspíš se k nim dostaly zprávy o nalezení dítěte. Některé služky přeskakovaly pohledem z dítěte na mě. Pár z nich si začalo šeptat. Protočila jsem očima. Paráda, ještě si budou myslet, že je to mé dítě.
"Maio!" přistoupila jsem k postarší poloelfce. Byla něco jako velitelka služek, dá-li se to tak nazývat. Pomáhala nováčkům a vždy měla odpověď na jakoukoli otázku. Ostatní služebnice ji uznávaly. "Máte chvíli čas?"
"Samozřejmě," přitakala. Odvedla jsem ji trochu stranou, abychom si mohly nerušeně povídat.
"Dnes ráno někdo našel tohle dítě v komnatě v jižním křídle," začala jsem. "Nevíte, kdo tam měl naposledy službu? První komnata zleva, druhé patro."
Naklonila hlavu na stranu a na čele se jí vytvořila vráska. "Naposledy v tomto patře měla být Emma nebo Sasha."
"Dobře, děkuji. Mohla byste se mezitím postarat o toho, kvůli něhož je celý hrad vzhůru nohama?"
"Ráda," usmála se radostně. Přebrala ode mne chlapce. Nečekala jsem a vydala se najít ty dvě služebné.
Šlo to jednoduše, vzhledem k tomu, že mají na oděvu jmenovky. Naštěstí byly obě dvě právě tady dole. Nejprve jsem odchytila Emmu.
Společně se Sashou měla uklidit několik komnat. Postupovaly zepředu dozadu a tuhle si nechaly na konec. Nebyly by to žádné skvělé informace, kdyby neřekla, že po úklidu tam Sasha ještě nějakou chvíli zůstala.
Pokývala jsem hlavou a propustila ji. Místo ní jsem si popovídala se Sashou. Dvaceti pěti letá plavovláska mi podala úplně stejnou verzi, jako Emma. Uvažovala jsem, jestli mi řekne, že tam zůstala, nebo ne. A ona pověděla, že zůstala.
"Proč jsi tam zůstala?" Jednoduchá, logická otázka.
"Ještě jsem musela zkontrolovat okna. Je to klasický postup," pokrčila rameny. "Potom jsem odešla. Ale když jsem odcházela, zdálo se mi, že jsem někoho viděla na chodbě. Nějakou postavu zahalenou v plášti, i když vypadala jako žena. Něco nesla, tiskla si to k tělu."
Zatímco mluvila, opatrně jsem ji nahlížela do mysli. Nezdálo se, že by mi lhala. "A kulhala," dodala nakonec Sasha.
No, tohle byla zajímavá informace. I Sashu jsem nechala jít. Nenápadně jsem se zašila do rohu místnosti, kde jsem se zneviditelnila. Vyšplhala jsem po sloupech nahoru a sledovala odsud celou místnost. Pradleny i švadleny si povídaly, občas vstaly a chodily sem a tam. Jenže zatím žádná z nich nekulhala.
Dveře se otevřely a dovnitř vešla asi třicetiletá žena. Nesla košík se špinavým prádlem. A kulhala.
Sešlphala jsem dolů a zviditelnila se. Kvapným krokem jsem jí zastoupila cestu.
"Zdravím. Mohla byste jít se mnou?"
Zaskočeně přikývla. Neklidně si olízla rty a odložila košík k jedné ze svých spolupracovnic. Vedla jsem ji do vedlejší místnosti, v níž byla Maia s dítětem. "Jak se jmenujete?"
"Amanda," odpověděla.
"Nuže, Amando..." krátce jsem se na ni podívala. "Počkejte tady a nikam nechoďte."
Zaskočilo jí to, ale zůstala stát přede dveřmi. Vešla jsem do oné mísnosti.
Maia se pousmála na pozdrav, ale já jsem šla rovnou k chlapečkovi. Poklidně seděl na zemi a usmíval se na všechny kolem.
Klekla jsem si a zadívala se mu do očí. Nepatrně jsem se dotkla jeho ruky a do mé mysli se znova nahrnuly jedny a ty samé obrazy, jako předtím. Myšlenkově také zopakoval stejnou větu.
Jenomže já už jsem se nedala a poslala mu obraz. Byla to tvář ženy.
Chlapečkova mysl se rozjasnila a obrazy se změnily. Místo Pherenikés zde byla nějaká jiná žena - ta, jejíž tvář jsem mu poslala. Zkusila jsem to ještě několikrát, pokaždé s jinými tvářemi. Jenomže chlapeček už trval na svém.
Jeho matkou byla Amanda.
Zavolala jsem na služku a ona opatrně vešla dovnitř, na tváři smutek a provinění.
Postavila jsem se. "Jak jste dokázala utajit dítě? A proč jste jej nechala v komnatě?"
Amanda upírala pohled na svého syna. "Kkdyž jsem zjistila, že jsem těhotná, bála jsem se. Hodně. Pak se stala nehoda a já si zranila nohu. Díky tomu jsem mohla zůstat doma. Jenže Lai se narodil dřív a v tu dobu mě povolali do práce. Nechávala jsem si jej u sebe, protože jsem se obávala, že mi ho vezmou nebo že přijdu o práci. Jenže on rostl tak rychle a objevila se u něj magie... nemohla jsem ho dál skrývat. Jeho otec dostal nápad, nechat ho v komnatě a až by se našel, tak bychom se ho jakoby ujali."
Zůstala jsem stát jako opařená. Maia, která to celé slyšela, taktéž. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. "Kdo je jeho otec?"

Nepatrně zesinala, ale odpověděla. To mě zarazilo ještě víc. Byl to dvorní mág, který však kvůli nějakým problémům odstoupil ze své funkce a pouze zaučoval nováčky. No páni!
Potichu jsem si povzdechla. "Dobrá. Já tě půjdu uklidnit ostatní," trochu naštvaně jsem se na ni podívala, "ale nemusíte se bát. Dítě vám zůstane. Jen doufám, že příště už nic takového nevyvedete."
Prohodily jsme ještě pár slov, než jsme vyšly ven. Jakmile ostatní služky uviděly rozjařenou Amandu tisknoucí si dítě k tělu, daly si dvě a dvě dohromady. Okamžitě začaly vykřikovat a gratulovat.
Mě čekala zastávka u královny, kde jsem jí všechno vysvětlila. Nakonec jí celá tahle situace přišla spíš k smíchu. Nenamítala nic proti tomu, aby si rodiče své dítě nechali.
Já jsem se sice nesmála, protože jsem kvůli tomu přišla o spoustu volného času. A tak jsem již o pár chvil později vybíhala ven z hradu do lesa, kde jsem pomocí svých schopností s dovedností zrychlila.
Jakmile jsem se dostala do hor, využívala jsem i velkého odrazu, abych se co nejrychleji dostala co nejvýš.
Právě na jednom perfektně skrytém místě jsem měla svou soukromou jeskyni. V ní jsem skrývala velké množství řetězů a pár dek. Bylo to mé místo k trénování.
~
"Drápy!" přikázala jsem. V rychlosti jsem rozevřela dlaň, ale namísto drápů jsem stále měla pouze nehty. "No tak, drápy!"
Zavřela jsem oči a soustředila se. Představovala jsem si, jak se mé nehty postupně prodlužují a zostřují. Opatrně jsem pootevřela jedno oko a musela potlačit radostné vyjeknutí, když se mi to konečně podařilo. Sledovala jsem své drápy a zkoumala jejich strukturu.
Nechala jsem drápy zmizet a zkoušela to znovu.
~
Postávala jsem na kraji útesu a shlížela dolů. Byl by to hodně dlouhý a bolestivý pád.
Přejela jsem prsty po svých šupinatýc křídlech a zhluboka se nadechla. To, že mám křídla, ještě neznamená, že umím létat. Stejně jako každý jiný tvor se to teprve musím naučit.
Nebylo nač čekat. Kdyby tohle viděl někdo z mých společníků, zřejmě by mě drželi násilím. Právě proto jsem žádného z nich nepovolala.
Znova jsem se nadechla a udělala krok dopředu. Vzápětí už jsem padala dolů.
Nemotorně jsem mávala křídly sem a tam, jenže ať jsem chtěla, jak jsem chtěla, nedařilo se mi jimi zabrat a letět vzhůru. Křídla mě neposlouchala a dělala si, co chtěla.
Konec mé cesty byl sice ještě celkem daleko, ale já jsem padala rychle. Zklidnila jsem svou mysl a přinutila křídla se roztáhnout a zůstat v jedné rovině. Přetočila jsem, abych ležela vodorovně, břichem dolů. Zamávala jsem křídly a plachtila.
Trochu jsem nevychytala přistání na druhé straně útesu. Zabrzdila jsem až o hroudu sněhu. Vyhrabala jsem se ven a pomocí svých smyslů pro jistotu zkontrolovala, jestli tu někdo není. Nebyl, není a nebude. O tohle místě zkrátka nikdo, kromě mě, neví.
Nezbývalo mi nic jiného, chtěla-li bych se naučit ovládat své schopnosti a létat.
Zkusit to znovu.

19)

Doranell. Pro spoustu lidí je toto obyčejné místo, pro mne však město pekel. Jenomže má cesta mě zavedla sem.
Starý známý si vyžádal splacení dluhu. ,Známý' je moc obecný pojem. Jednalo se o zloděje, jenž v minulosti pomohl mě. Pravda, byly mi čtyři, když mě nachytal při krádeži, on ale nezapomněl.
Jiné čtyřleté dítě by se asi těžko zvládlo plížit nocí, avšak já jsem dračí mág. Naše psychika, jemná motorika, myšlení a dovednosti se vyvíjejí rychleji, než u obyčejných lidí. Stejně je tomu tak i u draků.
Laureth si teď ovšem ukousl moc velké sousto. Okradl nájemného vraha, který to nesl dost těžce, a jakmile zjistil, kdo to provedl, pověsil se mu na paty. Laureth mne zkontaktoval pomocí kouzla, které mu udělil můj otec za mou záchranu, a jež mu umožňovalo mě jednou zavolat, ačkoli bych měla uzavřenou mysl. Možná je překvapivé, že otec Laurethovi nedal žádné peníze nebo tak, nýbrž mu dal mé služby. Tak už to ovšem u nás chodí. Dluh je dluh. Záchranu musí splatit ten, kdo byl zachráněn.
Zloděj za těch několik let nezměnil svůj domov. Potichoučku jsem proklouzla oknem do jeho bytu v chudinské čtvrti Doranellu, kam jsem se musela dostat skrz střechy. Do jeho ložnice skrz pootevřené dveře přicházel z obýváku kužel světla. Slyšela jsem slabý hvizd - ve vedlejší místnosti si někdo pískal.
Protáhla jsem se dveřmi a naskytl se mi pohled na největší místnost bytu. Uprostřed byl stůl se židlemi. Naproti němu krb, v němž praskalo dřevo a hořel oheň. Nakonec menší kuchyň.
Laureth byl zcela zabraný do studování nějakých papírů, takže si mne nevšímal, zatímco jsem přistupovala za jeho židli.
"Na to, kolik si vyděláváš, to tady máš celkem skrovně zařízené," prohodila jsem.
Třiatřicetiletý muž se zděšeně otočil. Slyšela jsem zaskřípění ostří, když si vytahoval dýku z pouzdra. Zatím neútočil.
Stáhla jsem si kapuci z hlavy a přehodila si vlasy přes ramena. "Patnáct let je dlouhá doba, co?"
"Errico?" zeptal se nevěřícně. Samozřejmě, že když mě tehdy chytil, neřekla jsem mu své pravé jméno! Prostě jsem plácla to, co mne prve napadlo.
"Kdo jiný?" pousmála jsem se.
"Vypadáš..." očima přejížděl po mém těle. "Vypadáš jinak."
"Ty také." To se ovšem dalo čekat, i když mi bylo jasné, jak to myslel. "Tak kdopak je ten nájemný vrah, který ti děla problémy?"
Zatřepal hlavou a odpověděl až za chvíli: "Jmenuje se Drot Meiran, ale říkají mu Hrdlodráp. To proto, že svým obětem podřízne hrdlo. Drápy."
Povytáhla jsem obočí. "Vlkodlak nebo kočkodlak?" Sázela jsem na první možnost. Ještě by to mohl být upír, ale to by si určitě nenechal ujít krev. A pak samozřejmě dračí mág s Proměnou mající drápy, ale co já vím, tak ten je momentálně jeden a vrah to není ani zdaleka.
"Vlkodlak."
Takže mé plány zahrát si na lovce a štvanou zvěř trochu ochably. V mysli mi probleskla Enaia. "Dvě otázky. Kolik má na svém kontě mrtvých? A proč jsi zavolal zrovna mne, právě v tuto chvíli, na tento případ?"
Odpověď na tu první přišla okamžitě: "Sedmnáct." Na chvíli se odmlčel, než vysvětlil i tu druhou. "Když jsem tě chytil, jak se plížíš ke stejnému domu, jako já, došlo mi, že zřejmě cvičíš. Zatímco jsem tě držel za paži a ty ses mi snažila vyškubnout, náhle se mi na krku objevilo ostří. Už podle toho, jak ten muž - tvůj otec - mluvil, mi byla jedna věc jasná. On má výcvik a s největší pravděpodobností učil i tebe. Nešlo o ledajaký výcvik na vojáka, minimálně na zloděje se schopností zabít. A teď jsi mi zkrátka přišla na mysl, Errico. Navíc, takhle to bylo spolehlivější, než si někoho najmout." Nejen spolehlivější, nýbrž i levnější. Ovšem, bylo až pozoruhodné, co té noci vypozoroval. Nu, nutno podotknout, že otec se také nedržel zpátky.
"Dobrá tedy," přikývla jsem. "Předpokládám, že s jeho smrtí nechceš mít nic společného. Odnesl sis z té krádeže něco, co patřilo jemu?"
"Samozřejmě." Odpověď na všechno, co jsem teď řekla. "Například tenhle zlatý prsten." Zatímco mluvil, stahoval si z prstu zlatavý kroužek. Natáhla jsem ruku a on mi prsten vložil do dlaně. Nepatrně se při tom dotkl mé ruky. Rychle jsem ruku stáhla a prsten krátce zkoumala.
Dovolila jsem svým schopnostem, aby prostoupily mé tělo. Slyšela jsem lépe, viděla jsem lépe, cítila jsem lépe. Maličko jsem roztáhla chřípí, jak jsem nasávala pachy.
Laurethův pach byl zvláštní. Cítila jsem vanilku a vůni po dešti. Z prstenu však vycházel ještě jiný pach. Byl prosicen krví, vlčím pižmem a zachytila jsem i pistácii. Vzato kolem a kolem, každý tvor má svůj osobní pach. Podle něj jde najít jednu osobu v davu lidí. Například u dvojčat může být pach podobný, ale také úplně jiný.
Pach Drota se ovšem nedežel jen na prstenu. Cítila jsem jej z celého Laurethova bytu - a byl čerstvý.
Uložila jsem si vlkodlakovu vůni do paměti a vrátila prsten Laurethovi. "Potřebuji tvé oblečení," sdělila jsem mu.
Zmateně se na mě podíval. "K čemu?"
"Abych ho dřív dostihla," odpověděla jsem neurčitě.
Roztržitě přikývl a následně mne zavedl do šatny. Zanedlouho už jsem byla navlečená v černé kožené mužské tunice, jež dosahovala po stehna. Nebrala jsem si boty s podpatkem, tudíž mi nebránilo ponechat si své. Pod tunikou jsem měla svůj oblek. Má postava tak rázem působila mohutněji. Zbraně mi zůstaly.
"Perfektní," zamumlala jsem. Přistoupila jsem k Laurethovi a podívala se mu do očí. "Hádám, že tohle je naposled, co se vidíme. Své oblečení společně s mrtvolou Drota nalezneš ve skladišti na kraji města. Je to nedaleko." Než stačil něco říct, položila jsem další otázku: "Jak chodíš v noci ven?"
"Dveřmi," řekl. Rozešla jsem se směrem ke dveřím jeho bytu.
"Až odejdu, okamžitě zhasni," přikázala jsem mu. "Takže, možná zase někdy příště. A možná také ne." Chytila jsem kliku dveří a naposled se na něj podívala: "Mimochodem, pořiď si lepší zámek. Hrdlodráp tady včera byl." Poslední, co jsem zachytila, než jsem vyrazila z jeho bytu a seběhla po schodech, byl jeho vylekaný výraz.
Počkala jsem si do doby, než jsem si byla jistá, že splnil, oč jsem ho žádala. Až poté jsem vyšla z celého domu ven.
Jen jsem tak bezcílně probíhala uličkami, občas jsem nakoukla do nějakého domu nebo bytu, aby se neřeklo. Celou dobu jsem však byla v pozoru a pomocí čichu hledala vlkodlakův pach.
Jakmile jsem na něj narazila, nějakou dobu jsem po něm šla a poté změnila kurz. Uběhlo jen několik minut, než jsem Drota cítila za sebou. Jeho pach byl čerstvý, jasný, občas jsem dokonce slyšela škrábnout dráp o kámen.
Pach Laurethového oblečení zcela zakryl můj osobní pach. Má léčka vyšla a Drot po mně šel.
Naváděla jsem jej do skladiště, v němž jsem ho také hodlala zavraždit. Tohle místo jsem si nevybrala jen tak náhodou - znala jsem ho. A to moc dobře. Do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky.
Bylo mi skoro šest, když otec usoudil, že kladu moc velký odpor vůči mučení. Jednoho dne to vyvrcholilo a my jsme se pořádně pohádali. Nechápala jsem, proč bych měla mučit kohokoli. Otec si trval na svém, tím jest, že mučení je umění důležité k tomu, abych se mohla považovat za Pouštního vraha. Aby toho nebylo málo, ten den se mi nedařilo při výcviku.
A tak jsem musela držet celonoční hlídku okolo vesnice. V nestřeženém okamžiku, kdy se mi začaly klížit oči, po mě někdo skočil a po nedlouhém boji jsem skončila omráčená.
Probudila jsem se až v tomto skladišti, na kamenné desce sloužící jako stůl. Měla jsem spoutané ruce i nohy. Venku panovala tma, přesto jsem jasně viděla na nájemného vraha, který mne unesl. Na obličeji měl masku, skrz ní prosvítaly pouze modrošedé oči.
Tenhle nájemný vrah nebyl placen za zabití. Byl placen za mučení.
Nemohla jsem volat o pomoct ani křičet bolestí, když mi lámal kosti a zařezával ostří do těla. Strávila jsem hodiny v bolestech, než se mi podařilo osvobodit se z pout a vyplivnout roubík z úst. Plná zuřivosti, nenávisti a touhy zabíjet jsem se vrhla na svého mučitele, do nezlomené ruky popadla nejbližší zbraň, a zabodla mu dřevěný kolík s ostrým železným hrotem do srdce. Z posledních sil jsem si zavolala na pomoc draky, než jsem omdlela bolestí.
Později jsem se probudila až doma. Otec mi pomocí kouzel urychlil hojení těch nejhorších zlomenin, abych již dalšího dne mohla pokračovat ve výcviku. Netrvalo mi dlouho přijít na to, kdo najal muže, jenž mne mučil. Výcvik je výcvik.
Neklidně jsem se otřepala, abych zahnala vzpomínky. Své první mučení stále prožívám ve snech a nikdy se nezbavím té bolesti. Jizvy, jež mi nejen z té doby zůstaly, to potvrzovaly.
Vlezla jsem do skladiště a zamířila k jedné z beden. Odhrnula jsem víko a nahlédla dovnitř. V bedně nebylo nic, ale předstírání přehrabování mi poskytlo čas na vysunutí zbraní.
"Teď už mi neutečeš," ozvalo se pohrdavě několik metrů za mnou. Slyšela jsem kroky, Drot se teď odhalil. Náhle prudké zalapání po dechu, když mě teď viděl blíže. Zaregistroval ženské rysy.
V rychlosti jsem se otočila a s lehkostí současně poslala dva bojové nože vlkodlakovi k hrdlu. Navzdory úleku jeho instinkty zapracovaly. Vyhnul se oběma nožům, i když jej jeden poškrábal na krku a tak tak minul tepnu.
Drot nezaváhal ani na vteřinku, aby mým směrem nevyslal prstencový nůž. Pomocí dvou dýk jsem jeho útok zarazila a nůž s řinkotem dopadl k mým nohám. Nemohla jsem si nevšimnout, že se jednalo o vskutku pěknou zbraň.
Vyběhla jsem jeho směrem. Nevypadal dále ozbrojený, možná předpokládal, že další zbraně nebudou potřeba. S Laurethem by se možná lehce vypořádal. Jak pošetilé myšlení!
O Hrdlodrápovi jsem slyšela teprve nedávno. Mezi vrahy byl nováčkem, vybíral si lehké cíle. A na to, jak krátce nabízel své služby, si neskutečně věřil. Podle postoje i způdobu házení bylo jasně poznat, že se neučil v útlém věku.
Avšak všechno má své ale a ani Drot není výjimkou. Nevěřícnost poháněná zlostí jej nezastavila, naopak spíš popohnala. Se zlověstným vrčením se proměnil v hnědého vlka a vyběhl mi naproti.
Napjal svaly a odrazil se od země, aby na mne skočil, avšak já jsem se skrčila a proklouzla mu pod tělem. Zvedla jsem se. Provedla jsem výpad kupředu. Drot se otočil moc pomalu, takže se mi podařilo zasáhnout jej do levé zadní nohy. Znova po mně skočil a já mu znova uhnula.
Za letu se proměnil v člověka a máchl svými drápy. Popadla jsem ho za zápěstí a škubla s ním mým směrem. Chtěl to zkusit druhou rukou, ale i tu jsem pevně zachytila a obě mu je zkroutila za záda. Ohnula jsem mu tělo do oblouku a chytila jeho zápěstí jednou rukou. Švihla jsem volnou rukou. Drot nestačil ani vykřiknout, když se mu na hrdle objevily čtyři dlouhé šrápy po mých drápech. Pod záda jsem mu vložila koleno, chytila jej za vlasy a silně škubla. Křupnutí, které následovalo, znamenalo zlomenou páteř.
Nechala jsem své drápy zmizet a rány po nich ožehla, aby vypadaly spíš jako rýhy po dýkách.
Svékla jsem si tuniku a složila ji na víko bedny. Tělo Drota jsem ponechala tak, jak bylo. Když jsem si prohlížela prstencový nůž, musela jsem uznat, že vypadá opravdu nádherně. A co teď s ním? Byla by škoda, aby taková dobrá zbraň neměla využití. S lehkým úšklebkem jsem si jej společně s mými dalšími zbraněmi schovala do obleku. Alespoň něco z toho bylo. Stáhla jsem si kápi do čela a vyrazila pryč z tohoto města. Můj dluh byl splacen.~Ačkoli jsem si přísahala, že se sem nevrátím, opatrně jsem prsty přejížděla po kameni. Očima jsem pátrala po krajině.
Válka s Asterem Soi Dumem, králem Súhimu, země ležícím na Jižním světadílu, nám klepala na dveře. Jestli onoho krále znám? K mému neštěstí ano.
Ale přes to všechno jsem teď stála tady, na místě, které jsem ještě před dvanácti lety mohla nazývat domovem. Vyhořelá vesnička Drasax teď byla částečně zalesněná.
Z Doranellu do mého rodiště to bylo půl dne cesty. Díky mé rychlosti se tento časový úsek však o dost zkrátil.
Nevěděla jsem, proč jsem se sem vracela. Něco mě sem přitáhlo.
Pomalu jsem se přibližovala k menšímu kameni u skály. Stačilo jej jen správně natočit, aby se odhalil můj tajný úkryt. S hlubokým nádechem jsem vlezla do skrýše.
Na jedné ze zdí dokonce stále zůstala pochodeň. Myšlenkou jsem ji zapálila a ona osvětlila celý prostor.
Vůbec se to tady nezměnilo. Cvičné hole a vybavení pořád stálo na svém místě. Po tolika letech bylo vše sice vratké a křehké, ale stále se uchovalo. Mou pozornost ovšem upoutal výklenek ve skále. Přistoupila jsem blíž a sáhla na něj. Zarazila mne však silná magická bariéra.
Vzpomněla jsem si. Můj otec tam jednou něco ukryl. Řekl mi, že kdyby se mu někdy něco stalo, mám odhalit to, co je tam ukryté. Když mi draci zabili rodinu, zapomněla jsem. Pak už jsem si nevzpomněla. A teď... možná proto mě to sem táhlo.
Zachvěla jsem se a soustředila se na bariéru. Jednalo se o kouzlo s pečetí. K otevření stačila kapka krve rodinného příslušníka. Nepatrně jsem se řízla a krev rozetřela po kameni. V mysli jsem našla správnou kombinaci magie k zrušení kouzla. Výklenek se náhle kryl pouhý kámen, který jsem odsunula stranou. Zašátrala jsem rukou a vytáhla zápisník.
Na první pohled byl obyčejný, nepopsaný. Ale to bylo jen zdání. Na dlani mi zatančil oheň a já jím přejela pod stránkami. Postupně se objevovalo písmo. Byl to otcův rukopis. Četla jsem a s každým slovem jsem trnula.
Náhle mi bylo vše mnohem jasnější. Do hlavy se mi nahrnuly další vzpomínky. Vzpomínky...
Otec přibližně na tři týdny odcestoval. Tehdy mi mohlo být kolem tří let. Jakmile se vrátil, choval se jinak. Neřekl mi, proč. Ale s matkou zůstali dlouho do noci vzhůru. Mluvili potichu a zcela vážně.
Mysleli si, že již spím. To jsem také měla, ale já nespala. Namísto toho jsem poslouchala za dveřmi. Ve chvíli, kdy otec vstával od stolu a posunul tak židli, jsem se odvážila nepatrně pootevřít dveře.
"Takže já jsem žena...?" Matka upírala pronikavý pohled na mého otce a nedokázala ani dokončit otázku.
"Ano," přitakal.
"A naše dcera je...?" Teď byla poněkud bledá.
"Ano." Otec k ní přistoupil a uchopil její ruce do svých dlaní. "Nesmí se to dozvědět. Ne teď, je moc brzy."
Matka sklopila hlavu dolů. "Bude mít nepřátele," hlesla. "Musíš jí naučit všechno. Všechno, rozumíš?" Vypadalo to, že chce ještě pokračovat, avšak otec prudce zvedl ruku a zadíval se mým směrem.
S úlekem jsem docupitala do postele, naivně doufajíc, že mne nezaregistrovali. Tu noc otec jen zavřel dveře mého pokoje, avšak dalšího dne začalo být vše mnohem horší a náročnější.
A já teď chápala. Došlo mi, proč otec na tři týdny odjel. Pochopila jsem, proč byl během výcviku tvrdý a nelítostný.
Protože on nebyl zástupcem velitele Poušních vrahů z Mrtvého spolku.
On byl velitel Mrtvého spolku. A já... já byla jeho dědičkou. To znamenalo, že jsem hlavou Pouštních vrahů.
Celá jsem zesinala a zápisník mi vypadl z rukou. Písmo se vytratilo a nahradily jej prázdné stránky.
Po několika minutách strávených v šoku jsem sebrala zápisník, bezpečně jej uložila k tomu mému, vyběhla ze skrýše, uzavřela ji a lidským tempem se rozběhla pryč.
Postavila jsem si v mysli bariéry tak pevné, že ani Targern, kterého jsem povolala, je nezdolal. A to je mým společníkem.
Vezla jsem se jelenovi na hřbetě, ale nechala jsem ho klusat. Mohla jsem sice letět, avšak As-Lei-Gun jsem povolávat nechtěla a Carmeenia-Ita... no, mezi námi nastaly potíže.
Říká se, že společník odráží duši jeho majitele. Gryfonka se mě bála. Neměla mě ráda za to, co jsem prováděla během úplňku. Když jsem na ní chtěla letět, byla nervózní a ošívala se. Neměla jsem jí to však za zlé. Ne, já ji chápala.
Dost daleko od Drasaxu jsem v lese Targerna zastavila. Chtěla jsem si odpočinou a najíst se. Odvolala jsem jelena a jen tak se opřela o kmen stromu, pod něhož jsem si sedla. Skrz stromy jsem viděla na nebe. Začalo svítat.
Ukusovala jsem sušené maso a zavřela oči. Nějakou dobu jsem setrvala v klidu, avšak nic netrvá věčně. Vyrušily mne něčí kroky.
Vymrštila jsem se na nohy a tasila meč. Ozval se křik a obklíčilo mě minimálně tucet mužů, přičemž jsem slyšela dusot koňských kopyt. Byli zahaleni v hnědozelených oblecích.
Čtyři z nich po mně okamžitě skočili a přitlačili k zemi. Další muž se rozmáchl mečem a udeřil mě rukojetí do spánku.
Slyšela jsem několik hlasů a pohled se mi rozostřil. Nakonec vše ztmavlo a já upadla do bezvědomí.

20)

Všude bylo ticho. Nevnímala jsem, co se děje s mým tělem, zatímco jsem prožívala stav bezvědomí. Postupně jsem však přicházela k sobě. Cítila jsem něčí doteky na svém těle a současně s nimi i chlad. Následoval tlak. Tlak na obou zápěstích. Jakási část mého já cítila, že nemám pevnou půdu pod nohama.
Zcela náhle mi celým tělem projel výboj, počínaje hlavou, konče nohama. Mohla za něj ledová voda, jíž na mne někdo vylil.
Zalapala jsem po dechu a prudce otevřela oči. Má mysl procitla a já vnímala. Kapky vody mi stékaly po těle a vsakovaly se do vlasů.
Jakmile jsem dostala vodu z očí tak, abych viděla dost jasně, snažila jsem se obhlédnout situaci. Nacházela jsem se v nějaké potemnělé, zatuchlé místnosti, možná ve sklepě. Zápěstí jsem měla spoutané k sobě tlustým provazem, který se mi zarýval do kůže. Za onen provaz jsem také byla pověšena ke stropu. Nohy mi visely přibližně metr nad zemí, možná méně. Byla jsem nahá. Jediné oblečení, které mi zůstalo, byly dva kusy látek zahalující intimní oblasti.
Co však bylo ještě horší, bylo několik mužů, kteří na mne koukali. Pětice mužů již neměla masky, byli oblečení stále do hnědozelených kožených obleků. Všichni mohli mít možná něco přes třicet let. Více než čtyřicet jim rozhodně nebylo.
Z kouta, kde bylo šero, vystoupil muž. Díval se na mne svýma šedýma očima, na rtech úsměv. Přistoupil blíž a zastavil se kousek přede mnou.
"Nazdar, Therne." Můj hlas byl klidný, když jsem se mu dívala do očí.
"Rád tě zase vidím, Darow," prohodil zmiňovaný. "Víš, doneslo se ke mně, že se za úplňku a novu v Beristlii objevila zvířata. Byla zabita drápy a tesáky. Ty žiješ v Beristlii. Podle toho, co víme, nemáš vrozené dovednosti. Jenže, co když se pleteme a ty jsi své schopnost objevila? Třeba takovou Proměnu?"
Nov jsem strávila zavřená ve sklepě a spoutaná dalšími řetězy. Osvobodila jsem se z nich asi půl hodiny před svítáním. Přesto jsem za tu dobu stihla zabít další lesní tvory, tentokrát dokonce jelena.
Ta první srna, která se objevila za úplňku, nebyla náhodou. Když jsem nechala objevit i tělo jelena, věděla jsem, že Thern se mi brzy pověsí na paty. Jakmile jsem opustila Beristlii, on mne se svou družinou jednoduše čekal na cestě zpět. Proč se taky honit, že?
Všechno tohle bylo v plánu. Nechala jsem se jím chytit, i když bych se mohla vymanit. Musela jsem jej přesvědčit, že já své vrozené dovednosti stále nemám, že prozatím nepředstavuji riziko.
"Mohl to být třeba jenom vlkodlak," podotkla jsem. "Nebo nějaký démon."
"A stejně tak jsi to mohla být ty." Zvedl ruku a dvakrát krátce pohnul draní. Přistoupil k nám jeden z mužů. Hnědé oči ladily s krátkými, hnědými vlasy. "Stejně bude lepší to ověřit."
Ustoupil o krok dozadu a jeho místo nahradil druhý muž. Chtěl ze mě proměnu dostat bolestí.
Muž si prohlížel mé tělo a mé jizvy. Jedna se mi táhla od břicha až k hrudníku, přes celý trup. Dalších nespočet drobných jizev, na rukou, těle i nohou. Pousmál se a natáhl ruku k dalšímu. Ten mu podal meč, jehož ostří bylo tenké a dlouhé.
Zadívala jsem se na Therna: "Vždy za sebe necháváš špinavou práci dělat ostatní, co?"
Jen se usmál. "Nač si špinit ruce? Rayi, můžeš."
Ray si přehodil meč z ruky do ruky a rozmáchl se. Pak ťal. Místo toho, aby provedl jeden rychlý řez, zabořil mi meč do břicha a postupoval zprava do leva. Zaťala jsem zuby, ale nedopřála jsem mu to štěstí, abych dala najevo bolest či slabost. Ne, to jsem nesměla. Můj otec mne naučil čelit bolesti.
Cítila jsem, jak mi horká krev stéká po těle. Zarytě jsem mlčela, když meč vytáhl. Sevřel volnou ruku v pěst a jednu mi vrazil. Následně mi uvalil další ránu.
V puse jsem cítila kovovou příchuť krve. Dovolila jsem si menší náznak vzdoru tím, že jsem Rayovi prskla krev do obličeje. Znechuceně si jí setřel.
"Kvůli blížící se válce ti nebudu nic lámat. Rád bych tento konflikt přežil," ozval se Thern. Samozřejmě, zlomenina by se vysvětlovala celkem špatně. "Musím uznat, že ovládáš-li Proměnu, pak se ti daří jí skrývat. Ovšem, my můžeme zajít ještě dál."
To bylo pobídnutí pro Raye. Odhodil meč, tasil dýku a zarazil mi ji do stehna. Potichu jsem zasyčela a podívala se směrem vzhůru. Sledovala jsem lano, za něhož jsem byla zavěšená. Na tento okamžik jsem se dlouho a pečlivě připravovala, svou proměnu jsem tedy dokázala zadržet.
Muž vytáhl dýku a odněkud vzal šíp. Zabodl mi jej do ohybu, kde se spojuje rameno s tělem. Zalomcoval jím a pomalu jej tahal ven. Co bolí víc, než zaražení šípu, jest jeho vytahování. Teď jsem již zaúpěla.
Thern se zamračil. "Možná opravdu neobjevila své schopnosti... Zkusíme to tedy naposledy." Nutno podotknout, že Thern není dobrým mučitelem. Rozhodně by se měl co učit.
Přistoupili ke mně muži. Jejich doteky na mém nahém těle způsobovaly, že jsem sebou cukala a odolávala nutkání je všechny pobít. Sundali provaz z tyče, na němž držel, a já spadla na kolena. Zhluboka jsem se nadechla, teď se mi dostávalo více kyslíku. Někdo mi zkroutil ruce za záda a ostatní mě přidrželi. Ray se na mne usmál a v ruce zamával něčím, co bylo doteď smotané do klubíčka. Černý bič dosahoval na zem. Obešel mě, cítila jsem jeho přítomnost za svými zády. I ta jsem měla zjizvená. V oblasti levé lopatky byla má pokožka zničená a zohyzděná. Nečekalo mne totiž první bičování.
Ray švihl rukou a zasadil mi první ránu. Prohnula jsem se v zádech a v očích mě zaštípaly slzy. Než jsem se nadála, udeřil podruhé. Do jiného místa, takže se kůže nerozedřela. Nahrbila jsem se a on udeřil potřetí. Zaúpěla jsem.
Ray se chystal udeřit potřetí, avšak Thern zvedl ruku a jedním pohybem jej zarazil. "Zdá se, že opravdu nic neovládá. Není důvod to zkoušet dál. Jdeme!"
Během chvilky všichni stihli popadnout zbraně. Mě zanechali na zemi, s krvácejícími ranami a spoutanou, zatímco přecházeli po místnosti. Vyšli ven dveřmi, které jsem do této chvíle nevnímala. Poslouchala jsem, jejich kroky postupně slábly, až zmizely úplně.
Jednou myšlenkou jsem přepálila provaz a pokusila se zvednout. Zapotácela jsem se, ale podařilo se mi udržet. Díky ohni jsem v rohu místnosti objevila svůj oblek společně se svými zbraněmi, zápisníky a dalšími potřebnými věcmi. Vytáhla jsem měšec s vodou a malou lahvičku s alkoholem. Polila jsem si rány nejprve na břiše, poté na rameni a nakonec na stehně. Štípalo to, ale musela jsem si rány vydezinfikovat, aby se mi do těla nedostala infekce nebo se nezanítily. Štípalo to, hodně. Pomocí čistých kusů látky - obvazů - jsem si zavázala rameno i stehno. Vytáhla jsem si jehlu a nit a v rychlosti si ránu jakž takž zašila, aby přestala krvácet. S dalším zaúpěním jsem se zvedla z podlahy a nasoukala se do svého obleku. Kulhala jsem ke dveřím.
Rozrazila jsem je a zamžourala do světla. Nebyl to sklep, jak jsem si myslela, ale zřejmě nějaká kůlnička nebo tak podobně. Slunce se sklánělo k západu. Hned vedle tohoto stavení se nacházely hory. Poznala jsem Delphské pohoří. Toto staveníčko bylo tak hezky skryté, na pokraji lesa a začátku hor. Perfektní.
Byla jsem blízko Beristlie. Necítila jsem se moc dobře, proto jsem přivolala As-Lei-Gun. Jen co mě uviděla, zhrozila se. Odehnala jsem její otázky jedním mávnutím ruky a vyhoupla se jí na hřbet. Bolestně jsem zasykla a Vládnoucí bouři sebou poplašeně škubla. Následně vzlétla. Téměř okamžitě se dostala do pravidelného tempa. Položila jsem se na záda a odpočívala. Nakonec jsem zavřela oči, aby mi cesta rychleji uběhla.
Probrala jsem se ve chvíli, kdy As-Lei-Gun klesala k domu. Už vládla tma, když jsem se potichu dostala dovnitř. Neslyšela jsem štěkot ani nic takového. Auskora zřejmě byla pryč. To mi přineslo jistou výhodu.
Znova jsem si převázala své rány a z té na břiše vytáhla nit. Už nekrvácely, bylo to maximálně nepříjemné. Očistila jsme si také rány na zádech, kam jsem před tím neviděla. Sledovala jsem jizvy na mém těle v zrcadle a přejížděla po nich prsty. Omyla jsem se ve vaně a smyla ze sebe všechnu krev a špínu. To samé jsem udělala s mým oblekem.
Za tu jednu cestu do Doranellu - a mé rodné vesničky - se toho stalo tolik. Největším šokem pro mne však bylo zjištění, že hlavou Pouštních vrahů z Mrtvého spolku jsem dle práva dědičnosti já.
Spát jsem šla až pozdě v noci - nebo možná brzy ráno? -, ale i tak jsem se dlouhou dobu převalovala, na své zranění nehledě. Nedařilo se mi usnout, rány po biči pálily. A když jsem usnula, provázely mne celou dobu vzpomínky z minulosti a různé výjevy toho, jak může vypadat budoucnost. Přemítala jsem o válce a o tom, co nás čeká a nemine. Stejně jako mnoho dalších jsem slyšela proroctví, které však neznělo moc hezky.
Nakonec ale mé tělo samo vypovědělo službu a dožadovalo se odpočinku. Oči se mi samy od sebe zavřely a já se naplno oddala spánku. 

21)

S hlubokým nádechem jsem se zadívala na moře. Vlny narážely do kamenů i pevniny a občas, když se přihnala nějaká velká, dosáhly až nad kameny. O kousek dál se řeka Aldëon vlévala právě do tohoto moře. Kolem nás se prohnal vítr a nad hlavami se nám rozezněl šelest listoví stromů lesa Bílého jelena.
Přejela jsem pohledem po nachystaných lodích a po mužích i ženách, kteří stáli na palubách, připraveni vyplout. Natočila jsem tělo a podívala se do očí muže, jenž mi pohled oplácel.
"Jsme připraveni vyplout."
"To vidím." Znova jsem se zadívala na lodě a pak zpátky na něj. "Až se vrátíte na Jižní světadíl, dejte nejprve do pořádku Mrtvý spolek. Poté vyčkejte. Připluji brzy."
Ze dvou stovek mužů i žen ve válce padlo třicet našich členů. Třicet mých členů. Ztráty nebyly tak velké, jaké mohly být. Přišli jsme i o několik koní, ale vynahradili jsme to krádeží koní Súhimů. Také jsme stejným způsobem získali i několik lodí.
"Co bude, až připluješ?"
"Až připluju..." Podívala jsem se na obzor, jako bych mohla dohlédnout za moře. "Zopakujeme to, co se stalo před čtrnácti lety."
Aster a jeho družina uprchli na konci bitvy společně se zbylým vojskem, tedy z toho, co z něj zbylo.
Jen přikývl. "Opatruj se, Shayt'rre Sa'layro Imr'atto."
"Ty také, Qay'te Ázzame Uhdine." Natáhla jsem k němu ruku a on ji stiskl. "Brzy se uvidíme."
Pustil mne a nastoupil na loď. Ze zad mi vyrostla křídla a já se vznesla do vzduchu. Všichni mne sledovali. Tasila jsem meč a zvedla ho do vzduchu. "Minad 'ans! Minad Sm'talsahra!"
Odpovědí byla dvě slova, jež vyšla z hrdla všech v jednom jediném okamžiku: "Minad Shayt'rr!"
Lodě se daly do pohybu. Povolala jsem svou sílu a telekinezí popohnala vesla. Zamávala jsem křídly a kolem se zvedl vítr. Lidé zabrali a lodě nabraly rychlost. Zůstala jsem ve vzduchu do doby, než se z nich stal pouze shluk maličkých teček v dáli.
Snesla jsem se dolů na palubu lodi. Byla to ta loď, jíž jsem u Dalpského zálivu ukradla, jíž jsem vylepšila a s níž jsem plula na ostrov Thérim. Ta loď teď patřila mně a já se jí nehodlala vzdát. Pro všechny případy jsem ale přetřela erb na lodi a loď samotnou kryla pečetícím kouzlem v jednom ohybu mezi skalami.
Vyskočila jsem z vody a zatáhla křídla. Zkontrolovala jsem provazy, loď ale držela pevně. Pro sebe jsem přikývla a vyběhla lesem zpět do Beristlie.~Chalupa kouzelníka ještě kupodivu držela pohromadě. O to víc mne samotnou zaráželo, že jsem souhlasila se schůzkou. Jak jsem předpokládala, Thern a Fritzs bojovali pouze v jedné bitvě, v té, v níž se mohli nenápadně vypařit, aniž by si jich kdokoli všiml. Ze sto třinácti draků zemřelo čtyřicet osm. Ale - stálo to za to. Nepřátelští neměli šanci.
Thern si přehazoval z ruky do ruky zlatý a stříbrný přívěsek ve tvaru motýla. Musel ho ukrást nějakému padlému vojákovi či vojačce. Fritzs si nezúčastněně podupával nohou a Roy zase sledoval mne. Nikdo nepromluvil, jako by každý čekal, kdo koho naštve dřív, nebo kdo povolí.
Byl to Fritzs.
"Vlastně ani nevím, proč jsem souhlasil s Royovým pozváním, když ten chtěl mít zřejmě soukromou schůzku s Darow."
Ušklíbla jsem se. "Táhni do pekel, Fritzsi. Nebo za svou manželkou, ono to možná časem vyjde na stejno. Mimochodem Therne, je-li ten přívěsek pro manželku, mohl jsi ukrást něco hezčího."
Thern stiskl ruku i s přívěskem v pěst. "A co asi, nic jiného jsem nesehnal."
Hodila jsem po něm malou věc a on to chytil do druhé ruky. Vzápětí rozevřel pěst a na dlani se mu objevil další přívěšek. Byl to zlatý delfín s okem z opálu. Poté jsem něco hodila také Fritzovi. Tentokrát to byl zlatý prsten s lístky po obvodu, v nichž byly zasazené acháty. Oba dva šperky schovali a zadívali se na mne.
Pokrčila jsem rameny. "Když neumíte krást dobré šperky, nedělejte to," řekla jsem pouze. Jednalo se o nevyřčené poděkování za pomoc - jediný ústupek, který jsem byla schopná podstoupit, a oni to věděli. Bylo mi jedno, jestli šperky prodají nebo darují manželkám, aby předešli tomu, co by mohlo následovat, kdyby se vrátili tak, jak odešli.
Oba dva vstali téměř současně. "Půjdeme. Jak jsi již zmínila, manželky na nás čekají. Takže prozatím... na viděnou."
Roy se zvedl a napřáhl k nim ruku. Postupně ji stiskli a popřáli si šťastnou cestu. Já nevstávala, jen jsem na ně kývla. "Na viděnou."
Poslouchala jsem, jak se za nimi zabouchly dveře, a počítala jsem kroky. Uslyšela jsem víření vzduchu i následný svist způsobený máchnutím křídel. Dva draci se vznesli do vzduchu, což mi potvrdil i vracející se Roy.
Zatímco on přicházel, já se postavila a opřela o opěradlo židle. Zastavil se u vchodu do místnosti a pozorně mě sledoval. V hlavě mi kolovaly myšlenky. Nevěděla jsem, co si o něm myslet. Bojoval ve všech bitvách, kde jsem bojovala já - i v té závěrečné. Pravda, bylo to ve vzduchu, ale i tak. "Proč?"
Pokrčil rameny. "Měl jsem své důvody."
Bylo mi jasné, že mi neprozradí, jaké byly. A kdybych se mu pokusila dostat do mysli, nejspíš by se mi to kvůli štítům nepodařilo. Chvíli jsem ho jen nečinně sledovala, ale pak jsem si od opasku odepla meč a položila ho na stůl. Byla to krásná, mocná zbraň s úzkou čepelí a zdobenou záštitou. Ten jsem taky ukradla z bitevního pole. Postrčila jsem ho po stolu k Royovi. Ten ovšem prudce zavrtěl hlavou a o krok ustoupil. "Nechci žádné dary."
"Není to dar." Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se to bere. Nicméně mne zaskočila jeho reakce. Možná by dal přednost šperku.
Máchl rukou. "To je mi jedno." Zadíval se na meč a pak na mne. Oči měl rozšířené. "Měl bych jít. Zatím se opatruj." Otočil se a rychle vyběhl z domu. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala, a nechápavě vyběhla za ním. Jakmile jsem otevřela dveře, zahlédla jsem sotva mizícího draka v dáli. Nechápavě jsem se, stále ve dveřích, zadívala na stůl. Co to?
Zahnala jsem myšlenky a vzala meč. Chvíli jsem ho zkoumala, ale nakonec jsem si ho pouze připnula k opasku. Pro tentokrát ho daruji do zbrojnice či nějakému vojákovi.
Opustila jsem tuto chalupu a dlouhou dobu se sem nehodlala vracet.

~

Neměla jsem tady být. Neměla jsem tady vlastně ani co dělat. A přesto jsem zde byla.
Musela jsem jednorožce navštívit a něco jim darovat.
Prošla jsem mnoho knih, abych zjistila, co bych jim mohla dát. Zjistila jsem, že kdysi dávno ztratili jeden svůj artefakt. Po nedlouhém pátrání jsem zjistila, kde ho hledat. Prošla jsem minimálně polovinu jeskyň v Delphských horách, ale našla jsem ho. Byl to zelený, nepravidelný kámen s rytinami květin, stromů a lesních zvířat. Podle toho, co jsem o něm zjistila, by měl uzdravovat přírodu v okolí několika metrů. Prý jej jednou do hor zanesl nějaký mladý jednorožec, ale poté zapomněl cestu.
Hlavní byl však důvod tohoto všeho. Pherenikés během závěrečné bitvy zemřela. Strefil ji začarovaný šíp. Na bojišti se však objevili jednorožci a pomocí své magie ji oživili. Bohové dobří, kdyby to neudělali, nejspíš bych zkrátka Pherenikés ukradla a odvezla do Okhání, do základny Mrtvého spolku. Prameny, které tam tečou, jsou léčivé, a občas, kdysi dávno, se uvolily oživit zemřelého.
Obezřetně jsem se rozhlédla kolem sebe. V této části lesa Bílého jelena jednorožci žijí a já to cítila. Cítila jsem jejich sílu i přítomnost. Ušla jsem ještě několik dalších metrů, než jsem se zarazila. Stála jsem u shluku několika kamenů. Opatrně jsem artefakt položila na jeden z nich a chystala se odsud vypadnout, když se vedle mne ozvalo frknutí a vzápětí se zpoza stromů vynořil jednorožec.
O krok jsem ustoupila a vysekla mu poklonu. Jednalo se o jednorožce Rain'ara. "Odpuste, Vládce Stromů, nechtěla jsem vás rušit."
Jednorožec na mne upřel pohled svých očí. "Nerušíš mě. Co tě sem přivádí, dračí dívko?"
Zapírání by nemělo smysl, proto jsem ukázala na artefakt. "Toto."
Rain'ar se zadíval na kámen a v očích se mu zablýsklo. Poznala jsem, že jakmile jsem vstoupila na jejich půdu, on vycítil, co s sebou mám, a proto jsem na něj zde narazila. Díky nadšenému lesku v jeho očích mi bylo jasné, že jsem se v artefaktu nespletla. Znova obrátil hlavu ke mně. "Oživení Pherenikés byl dar. Nechceme nic na oplátku."
Zvedla jsem ruce před sebe v obranném gestu, že takto to zamýšleno nebylo. "Já vím. Tohle je však také dar."
Ne od města, ne od Pherenikés, ale ode mě. Kdyby Pherenikés opravdu zemřela, musela bych odsud odejít. Ale když z jejího těla vyprchával život, já cítila tah pouta, jež mne k ní volal, tah pouta královny a Bojovnice. Byla jsem první ze všech a nehodlala jsem se vzdát.
Jednorožcův roh se rozzářil a artefakt se vznesl do vzduchu. "Děkujeme, dračí dívko. Jsme ti vděční."
"My vám také," odvětila jsem, avšak jednorožec již odklusával pryč. Byl to jasný, ba výmluvný vzkaz - draka nějakou dobu nechtějí vidět. To, že jsem vstoupila na jejich území, by mohlo mít následky, ale protentokrát nebude.
Nemeškala jsem a vyběhla pryč, co nejdál odsud.

~

Uběhlo již několik dní a věci se daly víceméně do pořádku. Pod nohama jsem cítila písek a ze severozápadu k nám vítr přinášel vůni moře. Navzdory tomu, co nás čekalo, jsem se cítila jaksi... lehčí.
Řekla jsem to Auskoře. Všechno, ještě před začátkem poslední bitvy. Ukázala jsem jí má křídla, mé drápy a tesáky. Pověděla jsem jí o Mrtvém spolku a o tom, jaké postavení zaujímám. Kupodivu nebyla tak překvapená, jak jsem si myslela, že bude.
Zpomalila jsem a ohlédla se na pětici lidí za mnou. Já, Ázzam, dvě ženy a dva muži. Dohromady nás bylo pouze šest, ale stačilo to.
Zvedla jsem ruku a oni se zastavili, stejně jako já. Před námi se tyčily hradby. Stačilo je jen překonat a dostali bychom se na hrad Aphónes. Podívala jsem se na Pouštní vrahy. "Naším cílem je Aster, jeho žena a družina. Provedeme to rychle a tiše."

"A co jejich syn, Elor Soi Dum?"
"Elor je dospělý a byl proti válce," řekl klidně Qay't. "Ten bude žít. Nahradí svého otce a dá království do pořádku."
Přikývla jsem. "Jdeme." Udělala jsem tři rychlé kroky, odrazila se a skočila. Zachytila jsem se hradeb a přehoupla se přes ně, načež jsem dopadla na druhé straně. Vzápětí za mnou přistálo pět dalších postav.
Vyrazila jsem kupředu a neohlížela se. Naše černé obleky splývaly s nocí, když jsme uháněli k hradu. Stačilo uběhnout pouze několik metrů. Hrad samotný měl několik volných vstupů, tudíž jsme mohli vejít, aniž bychom se zdržovali otvíráním dveří. S každým krokem, který jsme učinili ztichlou chodbou, se mi vracely vzpomínky. Neměla jsem však čas se jimi zabývat. Stále jsem si dokonale pamatovala plánek hradu, rozmístění komnat, sálů a tak podobně.
Zahnula jsem doleva, pak doprava. Sestoupala jsem po schodech. Stráží bylo méně, než obvykle, a tak jsme na ně narazili teprve teď. Nestačili ani vykřiknout, snad nás ani nepostřehli, když jsem napjala tětivu luku a vzápětí již z každého trčel šíp.
Běželi jsme chodbou stále rovně, až jsme se dostali k velkým dveřím. Stáli u nich dva strážní, avšak ti také padli okamžitě. Z místnosti se ozývalo několik hlasů a já jsem díky svému sluchu rozeznala Astera. Přesně, jak jsme předpokládali a věděli. Měli schůzi týkající se správy království.
Rozestavili jsme se kolem dveří a já se postavila doprostřed. Vrhla jsem krátké pohledy na lidi kolem mě a zvedla ruku. Vzápětí jsem rozkopla dveře.
Vtrhli jsme dovnitř jako velká voda a okamžitě začali zabíjet. Celkově zde bylo tucet lidí, ať už muži či ženy. Místo luku jsem hmátla po svém dvojostří se zahnutou čepelí. Přebarvila jsem jej načerno, zlatá barva se mi nelíbila, navíc by poutala pozornost. Zatočila jsem jím kolem těla a sekla. Lidé hmátli po zbraních, ale nebylo jim to co platné. Měli jsme na své straně moment překvapení a získali cenný čas.
Ostří se mi barvilo doruda, když jsem si prosekávala řadu k Asterovi. Jeho žena se držela u něj a já ji před jeho očima nemilosrdně probodla. Aster vykřikl a já se jedním krokem dostala až k němu. Donutila jsem ho couvnout, až narazil do zdi, načež jsem mu svými vlastními drápy rozervala hrdlo. Krev mi stékala po rukou a jeho tělo nehybně dopadlo na zem. Ohlédla jsem se na své společníky.
Všichni byli nezranění, zato Súhimové... z jejich mrtvol vytékala krev. Zatáhla jsem drápy. "Zmizte z hradu. Já ještě musím něco vyřídit."
Přikývli, neptali se. Pouze konali. Zatímco oni mířili stejnou cestou, jakou jsme přišli, já vyběhla do poschodí komnat. Tentokrát neslyšně jsem otevřela dveře jedné z nich a proklouzla dovnitř.
Postavila jsem se k balkónu a zírala na velkou postel, v níž leželi muž a žena. Otevřela jsem dveře balkónu a dávala si pozor, aby zaskřípaly. Muž se okamžitě probudil a jeho ruka vystřelila pod polštář.
"Ta dýky by ti stejně nepomohla," podotkla jsem. Můj hlas byl hrubý, drsný.
Muž přesto vytáhl dýku zpod polštáře a vymrštil se do sedu. V rychlosti přelezl postel, aby mohl bránit svou ženu, avšak já se ani nehnula. "Dávám ti několik vteřin, než zavolám stráže."
"Myslíš tím ty před tvou komnatou? Tak to hodně štěstí, nepřijdou." Nejsou mrtví, pouze v bezvědomí.
"Co po mně chceš?"
"Promluvit si, Vaše Výsosti. Nebo snad Vaše Veličenstvo?" opravila jsem se jízlivě.
Elor Soi Dum, syn Astera a jeho ženy, strnul. Jenže pak se uvolnil. "Proč mne to nepřekvapuje? Vlastně jsem to i čekal." Rozhodně nezněl zarmouceně. "Zabiješ mě taky?"
"Ne. Necháme tě žít. Máme však několik podmínek. Tohle království již nevyhlásí válku." Tvrdě jsem se na něj zadívala.
"Dohodnuto," souhlasil okamžitě. "Stejně bychom na to neměli. Ale teď už laskavě vypadni."
"Jen nezapomeňte, Veličenstvo, že to, co se zde odehrálo dnes v noci, se může vrátit, nedodržíte-li mé podmínky."
Hodil po mně svou dýku, avšak já již proklouzla na balkón a roztáhla křídla. Vznesla jsem se do vzduchu a letěla pryč.
Z této války si každý odnesl šrámy a bolest. Ať už fyzickou nebo psychickou. Nebyla jsem výjimkou. Ztratila jsem svou dračici, ale zase jsem toho mnoho získala. Jenže přišel čas přenést se přes to a pokračovat dál. Tohle bylo klíčem, tohle bylo řešením.
Smrt bývalého krále Súhimu znamenala konec války.

22)

Nejraději bych spálila všechno a všechny. Viděla jsem to jako jediné možné východisko, i když zabít je by také nemuselo být špatné.
Říct, že to zvládám, by bylo jako říct, že Enaia není nebezpečná - neuvěřitelně neslýchaná hloupost. Pravdou bylo, že jsem to nezvládala vůbec.
Nervy mi drásalo pouze jedno jediné slovo, které ovšem mělo rozsáhlý význam. Tomu, co teď zažívám, draci říkají Taassrraga, v překladu toto slovo znamená Cyklus. Dračice zažívají období Cyklu náhodně, podle toho, jak jsou vyspělé. Jde o to, že si v tomto období vyhledávají partnery či druhy a páří se s nimi, čímž se má zabránit vymření rodu. V období Cyklu jsou také jako smyslů zbavené a pouští se do rvaček s jinými dračicemi. Jejich tělo vyhledá potencionálního partnera - z něhož se mimo jiné také může vyklubat druh dračice - a ony jsou kvůli němu ochotné i zabíjet. Cyklus neskončí, dokud se nesplní to, kvůli čemuž Cyklus začal, to znamená, že se dračice musí spářit.
Byla to jedna z mála chvil, kdy jsem nesnášela svou dračí podstatu. Doufala jsem, že se tomuto vyhnu, ale má dračí část zřejmě byla dost silná, o čemž svědčila i Proměna. Tak proč mne to překvapovalo?
Jediné štěstí bylo, že Taassrraga u mne začal až po konci války a až po tom, co Thern s Fritzsem odletěli zpět domů.
Se zavrčením jsem převrhla stůl. Papíry i zbraně se rozlétly všude kolem. Nehty se mi prodloužily v drápy a tesáky se mi draly ven z pusy. Zaťala jsem drápy do dřeva a sklouzla jimi po převráceném stole dolů, přičemž jsem za sebou zanechávala rýhy. Zadívala jsem se z kuchyně přes chodbu přímo do obýváku, kde mne upřeně pozorovaly Caltain s Xerou. Auskora naštěstí nebyla doma, aby viděla tohle všechno.
Svěsila jsem hlavu a zhluboka dýchala. Když jsem se konečně jakž takž uklidnila, převrátila jsem stůl nazpět a zamračila se na rýhy. Papíry i zbraně se vznesly do vzduchu, a zatímco papíry se poskládaly zpět na stůl, zbraně přilétly ke mně a já si je připjala k tělu.
Ozvalo se zaklepání, jak někdo rychle zaťukal na dveře. Potichu jsem zavrčela a přišla ke dveřím, které jsem následně otevřela dokořán. Naskytl se mi pohled na neklidného vojáka v beristlijské uniformě. Drápy zmizely dřív, než si jich mohl stačit všimnout, to samé i tesáky. "Co je?"
Budiž vojákovi k dobru, že se hrdě narovnal a s nádechem spustil: "Před několika dny bylo nalezeno mrtvé tělo, na němž bylo zřejmě drápy vyryto několik symbolů. Další mrtvý se nalezl v dalekém Eonu."
"A co já s tím?" Ano, laskavost sama. Ale není se čemu divit!
"Pherenikés vás posílá to prošetřit. Teď mne však omluvte, budu muset jít. Těla naleznete v márnici."
Sledovala jsem, jak mizí v ulicích města. Neobtěžoval se ani vymluvit, prostě řekl, že bude muset jít, a odešel. Zasyčela jsem. Teď abych se zabývala ještě tímhle!
Cítila jsem vztek, a tak jsem rychle vystřelila z domu, jen tak, jak jsem byla. Měla jsem u sebe své zbraně, na sobě bojový oblek i plášť, takže mi to nedělalo potíže. Společnice jsem odvolala, zamkla za sebou a prohnala se ulicemi.
Zastavila jsem až před malou budovou. Ne zrovna jemně jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Neváhala jsem a zamířila do místnosti, kde měli záhadná úmrtí, či případy pro Bojovníky. Zatímco v jiných místnostech se to hemžilo lidmi, zde u dveří čekal pouze jeden strážce, jenž mne pustil dovnitř. Na dvou stolech ležela dvě těla. Přišla jsem blíž a prohlédla si je.
Jednalo se o muže a ženu. Jejich těla byla v celku. Měli podříznutá hrdla. Na hrudích byly vyryté symboly. Ne, nebyly to symboly, nýbrž ozdobná písmena. Ten, kdo je vyryl, si s nimi musel dát dost práce. Písmena dohromady tvořila nápis. Bylo to slovo 'VINDICTA' a ve mně rostlo neblahé tušení. Navíc byli i po smrti nepřirozeně bledí. Přejela jsem rukou po ženině krku a nahmatala dvě díry, to samé i u muže. V tu chvíli jsem to věděla přesně. Tyhle lidi zabil drakus, taktéž upír. Neseděly mi však ty drápy. Drakusové drápy nemají.
Pozorně jsem zkoumala rýhy na hrudích. Naklonila jsem hlavu a přičichla k nim. Kromě krve, smrti a dalších pachů jsem cítila i jiný pach, vlčí. Myšlenkami jsem zalétla k Enaie. Ne, na vlkodlačí drápy byly rýhy moc malé, leda by se jednalo o vlkodlaka proměněného kousnutím, ale i tak by onen drakus dost riskoval při souboji s vlkodlakem. Proto jsem se zaměřila na drápy Xery a obyčejných vlků žijící v lesích. Dávalo by smysl, že by zabil vlka, vytrhal mu drápy a poté jimi vyryl tato písmena.
To slovo mi bylo jako jedno z mnoha známé. Naučit se, jak se řekne 'pomsta' v jiných jazycích, je základ. Čím více takovýchto slov cvičený vrah zná, tím lépe se orientuje.
Znova jsem prohlédla mrtvoly. Zatímco muž pocházel z Beristlie, žena podle cedulky právě z Eonu. Vzhledem ke stáří pachu bylo značné, že žena zemřela dříve. To by také dávalo smysl, vzhledem k drakusí rychlosti. Muže jsem poznala, párkrát jsem ho vídala na trhu jako prodejce pečiva. Měl ženu a dvě děti.
Zhluboka jsem se nadechla a nasála pachy. Odstrčila jsem pachy ženy i muže do pozadí a zaměřila se na slabý, matný pach jejich vraha. Byl značně mužský, prosycený krví, šílenstvím a nenávistí. Cítila jsem vůni podzemí i železa, ale zároveň tam byla nějaká povědomá složka pachu. Nedokázala jsem však rozluštit, proč mi to bylo povědomé.
Odstoupila jsem od těl, opustila tuto místnost a s ní i celou márnici. Běžela jsem zpátky tam, odkud jsem přišla, tudíž domů. Zamířila jsem rovnou na zahradu. Tam, ve stínu stromů, rostla jedna zdánlivě neškodná rostlinka. Momentálně sice nemá dobu květu, ale roste stále. Navíc tak jako tak dobře poslouží mým účelům.
Vešla jsem do domu a zamířila ke krbu. Byl dost široký na to, abych do konstrukce vložila kotlík s vodou a zapálila pod ním oheň. Následně jsem vhodila rostlinku do vody a přinutila oheň žhnout ještě více.
Tato rostlinka je známá jako sporýš, jeden z nejúčinnějších jedů na drakusy. Příprava jedu netrvala moc dlouho, stačilo nechat vodu vařit asi čtvrt hodiny, poté stejnou dobu nechat stát a nakonec jsem rostlinky vytáhla z vody. Byly teď poměrně zbytečné, avšak tekutina v kotli ne.
Na tváři mi pohrával úsměv, když jsem přenesla kotlík do jídelny a natáhla se pro toulec. Namáčela jsem hroty šípů do jedu a následně tekutinu lehce přimrazila, aby vydržela déle. Poté jsem potřela i ostří svých zbraní a zbytek jedu jsem přelila do několika lahviček.
Protože jedu není nikdy dost.
Zastrčila jsem si zbraně do pouzder a toulec si přehodila přes záda, kam jsem si také připnula luk. Lahvičky s jedem jsem zastrčila za opasek, abych je měla po ruce, a vyběhla ven z domu. Venku již vládla noc. Všude panovala tma, měsíc toho moc neosvětloval, jelikož zítra nastane nov. Stiskla jsem rty k sobě, snažíc se na to nemyslet. Na to, že bude nov současně s Cyklem.
Zatřepala jsem hlavou a zhluboka se nadechla. Zavětřila jsem a pozorně vnímala všechny pachy, až jsem mezi nimi našla ten, který jsem hledala. Pach onoho drakuse byl slabý, ale cítila jsem ho. Nemeškala jsem vůbec na nic a vyrazila.
Jeho pach zeslaboval i zesiloval, a když jsem narazila na čerstvější stopu, než tu dosavadní, držela jsem se téhle. Postupně jsem se dostala až do těch zapadlejších uliček města, do chudinské čtvrti. Vyšplhala jsem na střechy a postupovala horem. Pohybovala jsem se až neslyšně. Pach postupně sílil, až jsem drakuse také uviděla.
Uháněl uličkou, ale ani zdaleka nepoužíval svou nadlidskou rychlost. Stačil mi jeden pohled dopředu, abych zjistila, proč. O kousek dál před ním utíkala asi sedmnáctiletá dívka a zoufale se snažila dostat se pryč, jenže narazila na překážku - menší zeď.
Upír dívku pomalu doháněl a ona se ze všech sil snažila vyhoupnout na zídku. Přeskočila jsem z domu na další dům a držela s ním krok. Už byl u ní, přitiskl jí na zeď a odhrnul vlasy z tváře. Z dívky vycházel pach intenzivního strachu.
Právě v tu chvíli jsem vyrazila.
Zatímco jsem jednou rukou sejmula luk ze zad, druhou jsem hmatala po šípu. Natáhla jsem luk a okamžitě vystřelila. Šíp se drakusovi zabodl do boku a on bolestně vykřikl a zběsile se otočil. Neváhala jsem, telekinezí přesunula několik beden a pomohla dívce přehoupnout se přes zídku. Na druhé straně na ní čekal Targern, na něhož překvapeně dopadla. Nebyl čas nic vysvětlovat a jelen se dal okamžitě do běhu.
Seskočila jsem ze střechy a zadívala se na upíra. Měl černé vlasy a typicky rudé oči. Připadal mi povědomý, stejně jako jeho pach. Zhluboka jsem zavrčela. "Najdi si někoho, kdo se umí bránit."
Drakus jen zaprskal a oči mu zesvětlaly. Přitiskl si ruku k ráně na boku. Postoupila jsem dopředu a zvolila klidnější tón. "Nechci ti ublížit, ano? Jen mi dovol ti pomoct. Jak se jmenuješ?"
To, co jsem říkala, byla jedna velká lež. Byl značně šílený a pro dobro všech by bylo lepší ho odstranit. Navíc to jeho vyrývání slova 'pomsta' v drakuštině do těl nevypadalo dobře. Já se však naučila mistrně lhát a stejně dobře skrývat svůj pach, aby nikdo nerozeznal lež od pravdy.
Upír zavrčel a vycenil špičáky. Z hrdla se mu vydralo jedno slovo, jeho jméno. "Emery." Skrz to vrčení, syčení a tak podobně se dalo rozeznat jen stěží.
Zaostřil na mě a znova zavrčel. Roztáhl chřípí, když nasával můj pach. Zlostně zavřískl. Nevím, jestli mi neuvěřil nebo byl jen šílený, ale rozběhl se mým směrem, byť poměrně nešikovně, kvůli ráně na boku. Stála jsem stále na místě, stačilo pouze nepatrně pohnout zápěstím, aby mi do dlaní vklouzly dýky. Zatímco on se rozmáchl pěstí, já jednou rukou blokovala jeho výpad a druhou mu sekla po boku. Drakusí síla mu byla k ničemu, když já byla stejně silná. Znova bolestně vykřikl a uskočil, když se mu ostří pokryté jedem sporýše zabořilo do břicha a zanechalo za sebou dlouhou sečnou ránu.
Na rukou mu zaplál oheň a vzápětí mým směrem letěla ohnivá koule, ale já se kryla jednoduchým plamenným štítem, jenž se svíjel a kroutil okolo mé ruky. Koule se rozprskla a můj štít pohltil veškeré zbývající plameny. Chce-li si hrát s ohněm, našel tu pravou.
Vyvolala jsem malý ohnivý vír a mrštila jej po něm, přičemž on se musel bránit ohnivou stěnou. Tyto útoky mi poskytly dost času na to, abych nejen schovala jednu dýku a z opasku si vyškubla lahvičku s jedem, ale také abych po Emerym mrštila jednu dýku.
Drakus nestačil vykrýt vír i dýku zároveň, a tak se mu zabodla do nohy. Klopýtl a zkroutil nohu. Přiskočila jsem blíž k němu, pomocí svých plamenů a ohnivzdornosti přetlačila jeho plameny, hodila po něm lahvičku a po lahvičce zase nůž, načež se lahvička rozbila a na Emeryho ruce dopadl jed. Ucukl dozadu a na krku se mu zhoupl přívěsek, zjevně amulet proti slunci. Zaměřila jsem se na něj a pokusila se ho rozehřát., čímž jsem odvedla Emeryho pozornost, jelikož musel přerušit mé kouzlo. Toho jsem zase využila. Vytáhla jsem meč a zaútočila.
Kvůli sporýši byl dost oslabený, padl brzy. Stačilo jen několik dalších úderů, bodnutí i seknutí mečem s ostřím potřísněným jedem sporýše a drakus padl mrtvý k zemi. Zadívala jsem se na mrtvolu. Z očí se mu vytratila záře a červeň se změnila na téměř černou. Vytáhla jsem z něj své zbraně a schovala je. Po krátkém rozhodování jsem mu z krku strhla amulet a zastrčila ho do kapsy. Mohl by se hodit.
Ještě chvíli jsem nasávala jeho pach, načež jsem tělo spálila.
Zatímco jsem uháněla uličkami, zkontaktovala jsem Targerna. Prý dívku vysadil v dostatečně rušné části města a od té doby jí Caltain sledovala, dokud nezapadla do jednoho domu. Sotva se za mnou zaklaply dveře, usedla jsem ke stolu a v rychlosti napsala královně zprávu o tom, kdo byl vrahem, a že již nikoho nezabije. Svázala jsem list pomocí provázku a poslala jej po Xeře, která neváhala a vyběhla na hrad. Smyla jsem krev i jed ze svých zbraní, ale zbyly mi ještě dvě lahvičky jedu, které jsem jednoduše postavila ke knihovničce v obýváku. Posléze jsem smyla krev i ze sebe a snažila se alespoň na chvíli zamhouřit oči, přestože se mi to nedařilo.
Dlouhou dobu jsem přemýšlela, proč mi byl Emery tak povědomý. Přišla jsem na to - část pachu byla stejná, jako u Faith. Navíc i ta podoba... Nemyslím černé vlasy a rudé oči, nýbrž rysy. Muselo se jednat o nějakého jejího příbuzného, možná otce či bratra. To mi ale nesedělo. Z toho, co vím a co se dalo vyvodit, byli Faithini rodiče mrtví, tudíž zbýval pouze bratr. Budu se drakusky muset zeptat, nic jiného mi zjevně nezbyde.~

Ačkoli byly řetězy k ničemu a já je spíš rozbíjela, musela jsem to zkoušet stále. Teprve se stmívalo, ale já už byla připoutaná řetězy kolem stromu, snažíc se uvolnit svou mysl. Dnešní den byl hotové peklo. Ženy, elfky i jiné bytosti ženského rodu se mi vyhýbaly, jako by vycítily, že se mnou není něco v pořádku, že pokud mi v době Cyklu nepůjdou z cesty, mohou tvrdě zaplatit. Ve městě jsem dokonce narazila na Enaiu. Stály jsme proti sobě v uličce, načež jsem vycenila tesáky, zhluboka na ní zavrčela a rozběhla se jinam. Ne proto, že bych se bála, nýbrž proto, že jsem opravdu neměla náladu.
Tma nastávala rychle a já cítila, jak mne opouští rozumné vnímání. Sotva zapadlo slunce, kolem se rozprostřela noc. Les ztichl a ztmavl.
O chvíli později strávenou ve tmě jsem již nedokázala proměnu zadržovat. Ze zad mi vyrazila křídla a z nehtů drápy. Pootevřela jsem pusu, když se mi ven tlačily špičáky i tesáky. Oči se mi změnily v dračí a já viděla i víc do stran. Vše bylo najednou hlasitější, ostřejší... slabší.
Přervala jsem řetězy jako by se jednalo o pouhý provaz či snad papír. Zhluboka jsem se nadechla a nasála nespočet různých pachů. Samá zvěř, nic zajímavého.
Vyrazila jsem do města. Netoužila jsem po krvi, ať už zvířecí či lidské. Nechtěla jsem zabíjet. Ne, já chtěla něco jiného. Něco, po čem jsem prahla kvůli Cyklu, jehož účinky se teď mnohonásobně zvětšily.
Přeletěla jsem přes brány a přistála v uličce. Bylo zde tolik pachů! Cítila jsem všelijaké bytosti, slyšela jsem je také z okolních domů či hospod, ale nebylo zde nic, co by mne zajímalo.
Znova jsem se rozběhla. Plížila jsem se uličkami a pozorně vnímala vše okolo. Potřeba sílila a vypadalo to, že se budu muset spokojit s něčím jiným.
Zarazila jsem se. Stála jsem v zapadlé uličce u bran. Celým svým bytím jsem vnímala pach, jímž byla ulička doslova naplněná. Byl čerstvý a...
Vyběhla jsem po pachu, co nejrychleji jsem mohla. Překonala jsem hradby a uháněla dál, na pomezi lesa Bílého jelena a Delphských hor. Vložila jsem sílu i rychlost do svých nohou, používala jsem občasné kameny jako odrazové můstky a plachtila, nakonec jsem i letěla, přestože jsem se držela skoro u země.
Jedna část mého já, ta neovlivněná novem, se vzpírala. Nebylo to co platné. Jako bych byla uvězněná ve své mysli a mé tělo ovládal někdo jiný.
Zpomalila jsem, jelikož jsem uviděla malý domek, srub, před nímž stála postava. Stáhla jsem křídla k tělu a zastavila pár kroků od něj.
Ne! Proč? Bylo tolik jiných lidí vhodnějších než on. Minimálně polovina Mrtvého spolku, klidně i nějací vlkodlaci, jenže to ne. Jeho pach mne dováděl k šílenství, kroužil kolem mě a procházel celým mým tělem.
Ten parchant to věděl. Vycítil to, když jsme se loučili, proto se tehdy choval tak zvláštně. Věděl, že u mne nastane Cyklus ještě dříve, než já.
Oči se mi vrátily zpět do lidských, ale i přesto jsem viděla stále ostře. Zatímco modř v jeho očích stále přetrvávala, zlatavá barva z vlasů byla pryč. Vlasy měl černé a mně bylo jasné, že je předtím měl nabarvené. Ruce s drápy měl volně svěšené podél těla.
Roy mne pozoroval a stejně jako já nasával můj pach, jenž byl prosycený dychtivostí. Veškeré snažení nastolit v mé mysli rozumné uvažování bylo marné. Dračí mág tam stál a jen vyčkával - on se již naučil proměnu zadržovat.
Avšak já ne, já to neuměla.
Udělala jsem téměř nepatrný krůček dozadu. Bylo to to jediné, na co jsem se zmohla. A pak jsem již běžela, ne-li letěla dopředu, přímo k němu. Hrubě jsem ho přirazila na srub, přímo vedle dveří, ruku s drápy přitisknutou na jeho hrudi, tiše vrčíc. V očích se mu na kratičký moment mihla nejistota, jež se vzápětí rozplynula. Přiblížila jsem k němu obličej, tesáky vyceněné. Roy se zadíval do mých očí a nepatrně se posunul. Roztáhla jsem křídla do celé své délky - a že nebyla malá. Obklopila jsem jimi jak sebe, tak Roye právě ve chvíli, kdy jsem se na něj vrhla. Přitiskla jsem jeho ústa na ta svá tak prudce, až zacvakaly zuby. Roy mi stiskl pas a já ho chytila kolem krku, čímž jsem si ho přitiskla blíž k sobě. Líbala jsem ho zuřivě a divoce, stejně jako on mě.
Potichu, nesouhlasně jsem zavrčela, když se Roy odtáhl, aby se mohl nadechnout. Natáhl ruku doleva a já znova roztáhla křídla za sebe. Rozplynuly se jako pára nad hrncem, aniž bych chtěla, aby zmizely. Jenomže mně teď bylo jedno, co dělají má křídla, když mne Roy znova políbil. Sjel rukama k mým bokům, přičemž udělal několik krůčků, a vzápětí jsem se natisknutá na zdi objevila místo něj já. Pomalu mě zvedl a já mu omotala nohy okolo těla, čímž jsem se na něj natiskla ještě víc. Udělal se mnou několik kroků, vzápětí se ozvalo skřípání dveří a my se octli v době. Nepatrně jsem sebou cukla, když se dveře s bouchnutím zavřely - to kvůli novu -, ale nedonutilo mě to ho přestat líbat. Byli jsme v domě po tmě, ani jednomu to však nevadilo, díky Proměně jsme viděli dobře.
Roy mě opatrně postavil na zem, nepřestávajíc mě držet. Skopla jsem ze sebe boty, stejně jako on. Donutil mě couvnout. Dřevo pod mýma nohama se náhle změnilo v pohodlnou látku, deku, což jen potvrzovalo mou domněnku o tom, že to věděl.
Už jsem to nevydržela. Ta část mého já, která mi říkala, že je tohle všechno špatně, že bych odsud měla zmizet, byla přetlačená. Sjela jsem rukama na jeho záda, chytila jeho kazajku mezi prsty a zaryla do látky drápy. Roztrhala jsem kazajku na cáry a vzápětí již přejížděla rukama po jeho obnažené hrudi. Roy se tlumeně zasmál, jenže ani on nezůstal pozadu. Stejně jako já, i on využil svých drápů. Zanedlouho mou hruď halil pouze pruh látky kryjící prsa.
Přešel ho smích a namísto toho potichu zavrčel. Odtáhla jsem se od něj, abych se nadechla, ale jeho ústa neopouštěla mou pokožku. Postupně přešel až ke krku, kde se zastavil. Zvrátila jsem hlavu dozadu a on tak měl ke krku lepší přístup.
Vzduch kolem nás se oteplil, když jsem vyslala kouzlo. Royovy kalhoty se rozpadly v prach. On sám nemeškal a nějakým záhadným způsobem mě zbavil kalhot, ze kterých samozřejmě nezbylo nic. Zbraně jsem pro dnešní noc nechala doma, takže jsme se nemuseli zabývat něčím jiným.
Znova mě chytil a postupně klesal do kleku. Sotva se koleny dotkl země, na zádech jsem ucítila deku. Tyčil se nade mnou a navzdory tmě na mne pohlížel, když sklonil tvář a znova přitiskl své rty na ty mé. Jeho ruce klouzaly po mém těle, z něhož strhával poslední kousky látky, stejně jako já u něj. Prohnula jsem se do luku, abych k němu byla blíž, a znova zvrátila hlavu dozadu. Z úst mi uniklo zasténání, když přisunul své rty na můj krk a jemně mne kousl.
Síla Cyklu a novu mě zcela pohltila a i Roy popustil uzdu svému sebeovládání, čímž se stejně jako já oddal vábení novu.

~

Probudily mne jemné doteky na mém těle. Za sebou jsem cítila váhu něčího těla. Držela jsem oči zavřené a stále pravidelně oddechovala. Byla jsem dezorientovaná, jenže pár věcí mi bylo jasných. Ležela jsem v posteli.
Někdo mě držel okolo pasu a opisoval mi kroužky na břiše. Ruka onoho muže sklouzla níž a... No tak počkat. No tak počkat!
Ne, ne, ne, to ne. Bohové, prosím, že se mi to jenom zdá.
"Nikdy mě nenapadlo, co všechno se dá za jednu noc vidět a zjistit," ozvalo se mi ochraptěle u ucha.
Procitnutí bylo jako rána pěstí. Celá jsem strnula a vytřeštila oči. Vyskočila jsem z postele a vzala s sebou deku, jíž jsem byla doteď přikrytá. Omotala jsem si jí okolo těla a přistála o metr dál od postele. Při tom pohybu mě zabolelo celé tělo, ale i přes to jsem se prudce otočila.
Roy ležel na boku s rukou pod hlavou, vlasy rozcuchanýma a překvapeným výrazem ve tváři. Dívala jsem se mu do očí, alespoň jsem se o to snažila, jelikož byl nahý, stejně jako já.
Neovládla jsem se a zběžně ho prohlédla. Po celém těle měl nespočet škrábanců a kousanců od mých drápů a tesáků. Oddálila jsem od sebe deku a krátce prohlédla i sebe, byť to bylo zbytečné. Ty ranky jsem cítila všude. Rty jsem měla napuchlé, po těle stopy škrábanců. Byť Roy neměl tesáky, můj krk se neobešel bez kousanců. Do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky z té noci.
Další věc, v níž jsem se mýlila. Roy tesáky měl, přestože jsem si myslela, že má jen drápy. Během života se zkrátka mohou projevit i další výhody Proměny, což se stalo i u něj.
Roy se zvedl do sedu a já zatěkala očima po okolí. V pokoji byla pouze postel a malá skříň. Vrhla jsem se ke skříni a otevřela ji. Kromě mužského oblečení jsem tam nalezla i jeden ženský oděv. Telekinezí jsem rozprostřela deku před sebe a v rychlosti se do toho nasoukala. To, že oblečení mělo typicky černošedou barvu a bylo v mé velikosti, mi bylo jedno.
Odhodila jsem deku zpět na Roye, jenž teď postával u kraje postele. Natáhl ruku mým směrem, ale já před ním ucukla. "Darow..."
Hlasitě a výhružně jsem na něj zavrčela, ceníc při tom tesáky i drápy. Byl to jasný signál - nech mě být. Přeběhla jsem ke dveřím a ty otevřela. Octla jsem se ve velké místnosti a chtě nechtě se mi do tváří nahrnula červeň při pohledu na zničený nábytek a poházené věci i cáry oblečení. Prosvištěla jsem kolem, otevřela další dveře a vyběhla ven.
Slunce bylo vysoko na obloze, až mě to překvapilo. To jsem spala tak dlouho nerušeně? I když... po včerejší noci...
Rozběhla jsem se pryč od tohoto domu, pryč od Roye, pryč od všech. Uháněla jsem skalami, lezla a skákala výš, až jsem se octla před propastí. Všude se táhly hory a skály, já však nevnímala krásu krajiny.
Nenáviděla jsem samu sebe, své tělo. Proč? Proč Cyklus? Proč Roy? Zuřivě jsem zavyla a vrhla se dolů do propasti. Chtěla jsem roztáhnout křídla, ale nešlo to. Padala jsem a padala, ale křídla nikde.
Nemohla jsem létat.
Dopad se nezadržitelně blížil. Znova jsem vykřikla a zavyla v jednom, úpěnlivě a zoufale, zlostně a nenávistně. Poslední, co jsem viděla, než jsem zavřela oči a tělo mi vypovědělo službu, byly plameny.

23)

Své bratry jsem milovala.
Každý večer jsem se vkrádala do jejich pokoje, zpívala jim ukolébavku, jíž jsem pro ně složila, a vyprávěla jim o mém dni, o dracích, o radostech a všem dalším.
Měla jsem zakázáno je vídat. Navzdory výcviku jsem občas nedokázala svou sílu ovládat. A oni byli tak malí, bezbranní. Byli to lidé, ne dračí mágové. Jediným neopatrným pohybem bych je mohla zabít.
A přes to všechno jsem je zbožňovala. Když mne u nich otec nachytal večer bez dozoru, v době, kdy jsem měla trénovat, dostala jsem trest. Výše trestu byla různá, od čištění zbraní po rány bičem. Jenže nikam to nevedlo, já je pořád navštěvovala a schytávala tresty.
Často jsem s otcem vedla rozhovory na toto téma, byl-li tedy ochotný mě poslouchat. Teprve měsíc po jejich narození se to povedlo.
Stála jsem u kolébek mých bratrů a jemně je houpala, když se otevřely dveře, silná ruka mě popadla za paži a vytáhla ven. Stanula jsem tváří v tvář otci i matce, která za mnou potichu zavírala dveře.
"Nemáš být náhodou venku?" Jeho hlas byl klidný, vyrovnaný. Bylo to horší, než kdyby zuřil.
Narovnala jsem se a zadívala se mu do očí. V těch mých se zračilo odhodlání. Měla jsem toho po krk. Byli to mí bratři a já se dokázala ovládat. "Budu je navštěvovat, ať chceš nebo ne."
Zaútočil rychle, téměř nepostřehnutelně. Zvedla jsem ruku a do holé dlaně zachytila ostří jeho nože. Pevně jsem ho stiskla a neodvážila se syknout, když se mi ostří zabořilo do kůže. Z mé dlaně začala vytékat krev, stékala po ostří nože i jeho rukojeti. Matka ke mně natáhla ruku, ale já svou druhou zvedla na znamení, že to vyřeším. Upírala jsem pohled na svého otce, stejně jako on na mě.
Zatěkal pohledem ke dveřím a vytrhl svůj nůž z mé dlaně. Udělal jeden krok a mně bylo jasné, co zamýšlí. Odskočila jsem dozadu, ke dveřím, odstrčila matku a zaujala bojový postoj. Rukama jsem sjela k bokům, kde jsem měla připnuté své zbraně, přesto jsem po nich nesáhla. "Jsou to mí bratři! Proč bych je nemohla vídat o samotě? Chovat? Zpívat jim?"
"Protože jsme se dohodli, že oni o ničem z toho nebudou vědět."
Zmateně jsem naklonila hlavu na stranu a nepatrně zvolnila postoj. "Ale... jak to myslíš? To nebudou vědět nic o Mrtvém spolku? O mně? Co bude s výcvikem? Já to nechápu!"
Jeho pohled najednou zjemněl, a když promluvil, veškerá zuřivost byla najednou ta tam a nahradila ji laskavost, něha. "Vše se dozvíš, až nastane pravý čas, Darow. Jen nechci, aby ses poté trápila."
Chvíli jsem mlčela a snažila si to všechno přebrat. Zhluboka jsem se nadechla a zadívala se na otce i matku. Sevřela jsem ruce v pěst a rozříznutá dlaň mne zaštípala. "Je mi to jedno. Miluji své bratry a vždycky budu. A ať už přijde cokoli... Už jen kvůli tomu s nimi budu trávit, co nejvíce času to půjde."
Rodiče dlouho mlčeli, proto jsem se odebrala do svého pokoje. Když jsem se k bratrům dalšího večera vrátila, nikdo mě nevyháněl. Strávila jsem tam celou noc a brzy ráno se vytratila do svého pokoje, stejně jako následující noci. Věděla jsem, že o tom rodiče ví, ale nic s tím neudělali.
Netušila jsem však, jestli můj otec věděl, co přijde. Jestli to byla jen hloupá shoda náhod, byť na náhody nevěřím.
Zamilovala jsem si své bratry. Chtěla jsem, aby ve mně měli oporu starší sestry, alespoň dokud nenastane ten čas, o němž mluvil otec.
Jejich smrt mne zasáhla více, než jsem si byla ochotná připustit. A přes to všechno...
Zalapala jsem po dechu a převalila se na bok. Na těle mě studil chladný kámen, když jsem se vyzvracela hned vedle sebe. Zase.
Od toho, co se stalo s Royem, jsem pobývala ve své jeskyni. Snažila jsem se držet od domu ve městě - od lidí - dál. Nedávno proběhla Slavnost Květu, jíž jsem se účastnila. Nebylo by to až tak hrozné, kdybych neviděla i necítila někoho, koho ostatní nezahlédli - narušitele. Jinak řečeno, Roy si to nemohl nechat ujít. Kryla jsem před ním nejen svůj pach, ale i svou mysl.
Odsunula jsem se kousek stranou a znova dávila. Musela jsem si přehodit vlasy přes ramena, abych je v tom nevymáchala. Zvedla jsem se do kleku a lapala po dechu. Snažila jsem se nadechnout, jenže se mi nedostávala vzduchu. To ta jeskyně, to ty kouzla.
Sesunula jsem se na zem a úpěnlivě se snažila nadechnout, ale všechen vzduch, jenž sem proudil, mé tělo odmítlo. Břicho se mi zkroutilo v křeči. Jako by se do něj zabodávaly nože. Nemohla jsem dýchat a byla jsem slabá. Celé tělo se mi zmítalo v křeči a já se zoufale natahovala k východu z jeskyně, abych se mohla nadechnout...
Vedle mne se zjevila šedočerná mlha, z níž vyskočila dvě zvířata - puma a vlčice. Caltain i Xera mě popadly za oblečení či zabořily tesáky do mého těla, a táhly. Neměla jsem sílu vzdorovat ani se prát, ne když se vchod jeskyně přibližoval. Sotva mě vytáhly ven, pustily mne a já znova zvracela. Jenže teď už se mi dostávalo vzduchu, a tak když jsem se nadechla, dýchala jsem.
Převrátila jsem se na záda, aby se mi dýchalo lépe. Bez jakéhokoli varování ze mě vyšlehl doběla rozžhavený plamen a prohnal se kolem, zamířil do jeskyně a pohltil zvratky. Okamžik na to se rozplynul.
Pozorovala jsem hvězdnou oblohu, hlavu plnou myšlenek. Vzpomínka na bratry mi vehnala do očí slzy. Ne pro to, že zemřeli, nýbrž pro to, co představovali. Co ten sen představoval.
Xera s Caltain si lehly vedle mě, aby mi dodaly tělesné teplo. Téměř jsem je nevnímala, jako tělo bez duše jsem upírala pohled na noční oblohu, kamsi do dáli. Nakonec jsem vytáhla deníček, jenž nosím neustále u sebe, prolistovala skrz na pohled prázdnými stranami i kresbami, až jsem najela na stránku, jíž jsem chtěla. Bolest, která již pozvolna ustupovala, se zase vrátila. Zavřela jsem oči a snažila se zklidnit rozbouřenou mysl i tělo, přestože to kvůli mé kresbě uhlem nešlo.
Zasténala jsem. Pokrčila jsem kolena a zvedla se do sedu, načež jsem si nohy přitáhla k tělu. Položila jsem ruku na své břicho. Mé společnice ke mně natáhly hlavy a dotkly se mých rukou svými čumáky. Zahnala jsem slzy, sevřela ruce v pěst, zaklapla deník, schovala jej a pomalu se postavila. Caltain a Xera se na sebe podívaly, načež se rozplynuly v mlhu.
Svěsila jsem ruce podél boků. Na zádech jsem ucítila váhu křídel, když jsem je rozvinula a vzlétla. Vzedmula se vlna vzduchu a já letěla a letěla, výš a výš, jako bych se mohla ztratit v černi oblohy, jako bych se mohla dotknout hvězd.
Ustala jsem v letu a mávala křídly na místě. Pohled jsem upírala na hvězdy a křídla se míhala podél mého těla. Tehdy, když jsem padala do propasti... nerozvinula jsem křídla. Ne pro to, že bych nechtěla, nýbrž proto, že jsem nemohla. Jako bych se zasekla a zachránil mne až můj oheň, jejž jsem před sebe vrhla jako záchrannou síť, aniž bych o tom věděla.
Zvedla jsem ruku ke svému krku. Přes den nosím šátek, ale teď, když jsem jej neměla, šly stále - byť matně - vidět i nahmatat kousance od Roye. To nemluvím o... jiných částech těla.
Potichu jsem zasykla a ruka mi sklouzla zpět na břicho.
Tady nahoře na mne dolehla tíha toho všeho. V očích mne znova zaštípaly slzy a já je tentokrát nechala stékat po mé tváři. Myšlenky mi vířily hlavou, seskupovaly se a zase rozpadaly, jak jsem nenacházela řešení. Vznášela jsem se na svých křídlech a dívala se na hvězdy, jako bych v nich mohla najít odpovědi na mé otázky.~Omyla jsem se vodou z horského pramene, jenž tekl hlouběji v mé jeskyni. Vodu jsem neohřívala, naopak jsem si užívala její ledový chlad. Noční úbor jsem vyměnila za čistý oblek. Vyšla jsem před jeskyni a ohlédla se do ní. Už jsem nevěděla, co nazývat domovem.
Zahnala jsem myšlenky, zabezpečila jeskyni a vyběhla pryč. Postupovala jsem však pomaleji, obezřetněji.
Vyhnula jsem se městu a zamířila rovnou na hrad. Zneviditelnila jsem se, povolala křídla a vylétla do nebe. Prolétla jsem oknem do své pracovny, načež jsem křídla zase zatáhla a zrušila neviditelnost. Usedla jsem ke svému pracovnímu stolu a zadívala se na hromadu papírů. Dlouho jsem tady nebyla a byl čas něco udělat.
Pročítala jsem různé záznamy o úmrtí, o soudech či obchodech, hlášení v drakonštině od draků. Vedle mne se zavlnil vzduch a vzápětí na stůl dopadlo několik srolovaných listů. Přelomila jsem pečeť prvního z nich a jala se čtení o dění v Mrtvém spolku. Postupně jsem je všechny pročetla - výcvik nováčků, náklady a výdaje, schválila jsem nákup zásob a několik akcí, na něž si někdo Mrtvý spolek najal. Poté jsem je znova srolovala a zapečetila, načež se papíry vznesly do vzduchu a zmizely.
Vrátila jsem se k povinnostem rádkyně královny. Zběžně jsem pročetla několik hlášení a pak i úkolů pro Bojovníky a Elitu.
Mou pozornost zaujal papír s mým jménem. Přešla jsem k němu a přečetla jej pozorněji. Jednalo se o misi. U řeky Aldëon se nalezlo několik mrtvých zvířat. Všechna byla otrávená, ale řeka přesto otrávená nebyla.
Prohrábla jsem si rukou vlasy a jeden pramen začala natáčet na prst. Pro alespoň částečné zamaskování pachu jsem si konečky vlasů i pár pramenů nabarvila na modro. Vypadalo to zvláštně, ale ne úplně špatně. Zatřepala jsem hlavou a znova si hlášení přečetla, načež jsem ho položila na stůl k ostatním a vstala. Přes hlavu jsem si přehodila kápi a částečně skryla tvář v jejím stínu. Otevřela jsem dveře své pracovny a tentokrát jako normální člověk procházela chodbami. Těch pár stráží, na které jsem narazila, jen rychle odvrátilo pohled.
Sotva jsem vyšla z hradu do zahrad, dala jsem průchod svým schopnostem a rozběhla se. Uháněla jsem lesem Bílého jelena a zastavovala jen na několikaminutové přestávky, jež jsem si neochotně připouštěla, abych se najedla, napila či vydýchala. Využívala jsem i svých křídel, přesto mi cesta tam trvala déle, než obvykle, což jsem nebrala zrovna nejlépe.
Dorazila jsem na místo, kde se řeka Aldëon vtéká do lesa, a když jsem se zastavila, musela jsem si přitisknout ruku na ústa, abych nevrhla. Schoulila jsem se v bolestivé křeči a několik minut jen klečela na zemi a zhluboka dýchala.
Obezřetně jsem nasála pachy. Postavila jsem se a přiblížila se k řece. Nemusela jsem hledat dlouho, hned u břehu jsem narazila na mrtvou rybu. Musela ji tam vyplavit voda. Klekla jsem si k ní a opatrně ji za ocas uchopila do ruky. Šupiny byly ztvrdlé a seschlé. Tak tak jsem odolala nutkání rybu odhodit, když jsem ucítila ten pach. Pach smrti, rybiny, hniloby a jedu. Jed jsem cítila jen z ryby, ne z řeky.
Postavila jsem se a pokračovala v cestě. O několik metrů dál jsem nalezla mrtvého zajíce. I z něj byl cítit jed.
Pohlížela jsem na rybu i zajíce a rozhodla se je prozkoumat rovnou tam, kde jsem byla. Jediným pohybem nože jsem je oba vykuchala. Neměli žádná zranění, ale uvnitř jejich těl to páchlo ještě více. Procházela jsem si v duchu různé jedy i jejich vůně, až jsem se zastavila u jednoho. Jednalo se o směs dvou jedovatých rostlin, pryšce a hlaváčku, a samozřejmě dalších přísad. Ale jak by se dostal do těla zvířat, když...
Nechala jsem mrtvoly mrtvolami a zaměřila se na trávu u řeky, v místě, kde ležel králík. Chvíli jsem větřila a přejížděla rukou po trávě, kamínkách i větvičkách, než jsem našla, co jsem hledala. Zvedla jsem ruku a přičichla k ní. Jak jsem čekala. Na dlani mi ulpělo několik kapiček jedu. Nevonělo to tak, jak mělo. Něco v tom jedu chybělo, nemohl být úplný. Někdo jej musel zkoušet na zvířatech, aby věděl, co ještě musí zlepšit a kolik je ho potřeba. Několik věcí bylo jasných. Zaprvé, dotyčný je amatér. Zadruhé, ať je to kdokoli, přijde sem znova, jelikož tohle množství nebylo nejlepší a on si to jistě uvědomoval.
Pachů tady ale bylo mnoho a já nevěděla, který by mohl být ten správný. Znamenalo to jedno - musela jsem si počkat.
K mému štěstí se stmívalo. Spálila jsem mrtvoly zajíce i ryby a vyšplhala do koruny jednoho stromu. Nehybně jsem tam seděla a vyčkávala. Takhle strnule jsem čekala několik hodin. Naštěstí jsem si vybrala poměrně pohodlnou pozici, přesto bych dala přednost boji.
Noc se prohlubovala. Kromě řeky a lesních zvířat jsem nic neslyšela. Teprve s nadcházející půlnocí jsem uslyšela něco, co rozhodně do nočního lesa nepatřilo. Byly to kroky. Někdo potichu našlapoval a snažil se dělat co nejméně hluku, což se mu i dařilo, jenže všechno pokazil projitím houští. Vzápětí se u řeky objevila postava.
Z mého místa jsem měla dobrý výhled na řeku i na stromy kolem, ale zároveň mě kryly větve stromu. Pozorně jsem se zadívala na postavu. Ta osoba byla poměrně drobná, ale u boku měla připnutý opasek s dýkou a dvěma noži. Kromě toho měla brašnu. Dlouhé vlasy měla stažené do copu, a kdyby nestačilo toto, tvar jejího těla jasně prozrazoval, že se jedná o mladou ženu, možná šestnáctiletou.
Sáhla do brašny a vytáhla z ní kousek chleba a malou lahvičku. I seshora jsem cítila pronikavý zápach jedu. Utrhla chléb, namočila jej do jedu a pak hodila do řeky. Provedla to ještě s několika dalšími kousky, než vytáhla další lahvičku a tentokrát rozlila tekutinu po trávě. Chvíli jsem ji sledovala. Počínala si poměrně dobře, jenže stále bylo co zlepšovat.
Sešplhala jsem dolů, aniž by mne postřehla. Do rukou mi vklouzly dýky. Udělala jsem několik kroků jejím směrem. "Není moc rozumné stát tady takhle, všem na očích," prohodila jsem.
Trhla sebou a otočila se. Okamžitě schovala lahvičky zpět do brašny a hmátla po dýce. "Co tady chceš?"
"Nic, jen plním svůj úkol. Máš dvě možnosti. Buď se mi vzdáš a půjdeš se mou dobrovolně, nebo to půjde po zlém."
V odpověď mi plivla k nohám. Velmi pomalu jsem se jí zadívala do očí. "Jak chceš."
Zaútočila jsem. Jedním skokem jsem se dostala až k ní a máchla po ní dýkou, avšak ona můj výpad vykryla svou vlastní zbraní. Sekla jsem jí po boku, což vykryla druhou rukou, do níž uchopila nůž. Tak přeci jen nebyla úplně amatér.
Vykopla jsem nohou a kolenem ji praštila do břicha. Hekla, ale neměla čas se vzpamatovat, když jsem udeřila znovu, tentokrát kopnutím do holeně. Odklonila jsem její dýku a tu svou mezitím zastrčila do pouzdra, takže jsem měla volnou dlaň. Uchopila jsem ji za ruku, otočila její tělo a zkroutila ji za záda. Vzápětí jsem její ruku zkroutila do nepřirozeného úhlu, chytila ji na dvou místech a... Bolestně vykřikla, když jsem jí zlomila ruku. Vzápětí jsem jí dobře mířenou ranou poslala do bezvědomí.
Zavolala jsem Targerna a přehodila ženu přes jeho hřbet. Vyhoupla jsem se za ní a jelen se dal do běhu. Nezastavoval a hnal se kupředu. Do Beristlie jsme dorazili za kratší dobu, než za kterou jsem já doběhla k řece Aldëon, a po celou tu dobu jsem udržovala ženu v bezvědomí.
Zastavili jsme až u žaláře. Seskočila jsem z jelena, a když z něj zmizela i žena, jíž jsem teď držela v náručí, rozplynul se do Eorsu. Za doprovodu stráží jsem ženu strčila do žaláře a hned zmizela z dohledu.
O chvíli později jsem přecházela před svou jeskyní. Teď, když mě nikdo neviděl, jsem mohla dát průchod svým emocím a svému tělu. Znova jsem zvracela a nekontrolovatelně se třásla.
Vytáhla jsem svůj deník a nalistovala stranu s kresbou. Trhla jsem sebou a ruka mi sklouzla k břichu. Ne, to nemohlo být možné. Snažila jsem se to všemožně popírat, jenže to jinak vysvětlitelné nebylo. Zvracení, bolesti břicha, všelijaké nevolnosti, chuť k jídlu. Ačkoli jsem se tomu tesáky drápy bránila, znamenalo to jen jediné. Byla jsem těhotná.
Nemohlo to být možné. Ženští dračí mágové mají s těhotenstvím problémy - je hodně těžké u nich otěhotnět. Jak se to mohlo stát za jednu noc? Nepopírám, že to byla divoká noc, ale i tak... Proč? Mohl za to Cyklus? Či snad Cyklus s novem?
Ať byl důvod jakýkoli, stalo se. V tom rozruchu mne nenapadlo požít nápoj proti těhotenství. Jenže teď... Bylo mi jasné, co dělat.
Musela jsem navštívit Temné hory.