Iresthena

1) Neočekávané shledání, Lexis

Venku panovala hluboká noc. Přestože na obloze svítil měsíc a hvězdy, občas se po nebi prohnaly i mraky. Většina občanů města poklidně dřímala. Kéž by se i můj spánek dal nazvat klidným. Vrtěla jsem se a převalovala se ze strany na stranu. Peřina už dávno ležela někde na zemi. "To nemůžeš! Nemůžeš mne tu jen tak nechat!" můj zoufalý nářek se rozléhal místností. Ze stále zavřených očí mi pozvolna vytékaly slzy, které se nakonec stejně vsákly do polštáře. Schoulila jsem se do klubíčka. "Prosím." hlesla jsem ze spaní naposled, poté jsem sebou prudce trhla a vymrštila se do sedu. Roztřeseně jsem těkala pohledem po pokoji. Srdce mi bylo jako o závod. Snažila jsem se aspoň trochu vzpamatovat z toho nepěkného snu. Hlava mi třeštila. Možná by mi pomohl spánek, ale já usnout nejspíš ani nechtěla. Co kdyby se ta noční můra vrátila? Ne. Znovu už ne. Na druhou stranu se to nestalo doopravdy... 

A snad také nestane.Do svítání už se mi nepodařilo zamhouřit oči. Podle toho to ovšem ráno také vypadalo. Pod očima se mi rýsovaly snadno viditelné kruhy. Natahovala jsem ruku pro hrnek s čajem. Káva by sice byla účinnější, ale tu jsem bohužel nenašla. Leknutím jsem poskočila, když se ozvalo bušení na dveře. Tiše jsem sykla a rozešla se ke dveřím. Už předem jsem přemýšlela, kdo se rohodl mě takto brzy ráno poctít svou návštěvou. Ash? Ne, ten by nejspíš neklepal. Adrien? Ten měl klíče a vstoupil by rovnou. Při pomyšlení na něj jsem se otřásla. Ráda bych ho viděla - po tom snu určitě. Chtěla jsem se ujistit, zda je v pořádku. Z přemýšlení mě vytrhlo až několik dalších tupých ran. "Vždyť už jdu." zvolala jsem kapku podrážděně. Ten někdo musel být opravdu netrpělivý. Popravdě jsem se divila, že se dřevěné dveře pod nárazy pěstí ještě nerozpadly. Popadla jsem kliku a prudce trhla dveřmi. Kdyby se neotvíraly dovnitř, osoba venku by se teď nejspíš držela za rozbitý nos.

"To byla ale doba!" prsknul královský posel svírajíc v ruce svitek."Dobré ráno, také vás ráda vidím." na tváři se mi objevil pobavený úšklebek. "Koukám, že jste se probudil se skvělou náladou." nemohla jsem si odpustit malé popíchnutí.Muž se uchechtl a natáhl ke mně ruku předávajíc mi zprávu. "Ještě aby ne," zívl. "z postele mě dnes vytáhli už před svítáním a jak vás tak pozoruji, také jste toho moc nenaspala." rozesmál se."Až tak vidět to je? Měla bych se sebou něco jít udělat." zakřenila jsem se. "Na shledanou." broukla jsem. Místo odpovědi se mi dostalo pouze mávnutí. Zabouchla jsem dveře a zvědavě se zadívala na zkroucený papír. Pozorně jsem pohledem přejížděla mezi řádky. Královna si přála, abych se co nejrychleji dostavila do její pracovny. Muselo jít o něco opravdu naléhavého. Nezbývalo mi, než se rychle sbalit, opustit teplo domova a co nejrychleji přispěchat na hrad. Tak jsem také učinila. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a po pravdě se divila, že posel neutekl, když jsem se před ním takto zjevila. Rychle jsem si učesala světlé vlasy a sepnula je sponou. Bylo to mnohem praktičtější, než je nechat rozpuštěné a následně je složitě rozmotávat. Původně jsem chtěla nějak zamaskovat i kruhy pod očima, ale vzhledem k nedostatku času jsem nad tím raději mávla rukou. Bylo by to jen další zdržení, navíc každému se občas špatně spí. Ještě jsem popadla dvě dýky a schovala každou z nich do jedné boty. Poté už jsem vyšla na ulici a zamířila rovnou k hradu.Můj původní plán byl jít rychlou chůzí. To jsem ovšem nevěděla, že budou ulice tolik zalidněné. Proplétala jsem se davem a už předem si vyčítala ten hloupý nápad jít hlavní ulicí. Kdybych šla těmi vedlejšími, mohla jsem se tomuhle šílenství vyhnout. Nevrlým pohledem jsem varovala všechny, kdo šli naproti mně a předem jim tak říkala, ať se mi klidí z cesty. Kupodivu to na většinu fungovalo. Opravdu se mi ulevilo, když jsem konečně stanula před majestátním hradem. Zde už koncentrace osob naštěstí nebyla tak vysoká. Velkými dřevěnými dveřmi, které se za mnou s bouchnutím zavřely, jsem vstoupila dovnitř. Rozhlédla jsem se kolem. Přede mnou se rozprostírala dlouhá chodba se spoustou dveří. Kdyby tu někdo byl poprvé, zcela určitě by mu hledání královniny pracovny zabralo spoustu času. To naštěstí nabyl můj případ. Byla jsem zde za celý svůj pobyt v Beristlii nesčetněkrát. Vyšla jsem po schodišti nahoru. Překvapilo mě, když jsem málem narazila do Nancy."Ahoj, co ty tady?" pousmála jsem se, když se na mě elfka podívala."Co by? Dostala jsem zprávu, že se mnou Pherenikés potřebuje o něčem mluvit, tak jsem dorazila." řekla se svým typickým milým úsměvem.Na chvilku jsem ztichla a překvapeně ji pozorovala. "V tom případě jsi tu za stejným účelem jako já." rozesmála jsem se."Hm... Možná vyrazíme někam společně. Rozhodně by to byla příjemná změna." pokrčila rameny.Už jsem se nadechovala, že se zeptám na něco dalšího, ale v tu ránu se před námi otevřely dveře a my byly královnou zavolány dovnitř.