Z Města

Auskora:

Šla jsem Beristlií, uličkami a koukala se na hvězdy. Ulice byli prázdné, jen sem tam svítilo okno či hospoda. Najednou ke mně přiběhlo udýchané dítě, bylo vidět, že běželo dlouho. Já ho uklidnila a zeptala se: "Co tu děláš dítě? Mělo byjs už dávno spáti." Je zvláštní, že když není blízko dospělí, mluvím jiným přízvukem než normálně. Nemohu to pochopit. "Promiňte," odpovědělo "hledám někoho dospělého, kdo se nebojí!" Já se jen pousmála. Ukázala jsem jí svůj meč a ona žasla. "Meč Auskory? Té, co s Darow přemohla Ničitele?" Já jen kývla. Začala hned mluvit: "Musíš nám pomoct! Nějakým způsobem se do naší hospody dostali bandité. Perou se tam a všichni se bojí. Já jsem mezi nimi proklouzla a šla hledat někoho, kdo pomůže."
"No, půjdu se tam kouknout." Udělala jsem se neviditelnou a doběhla tam. Bylo to kousek. Opravdu: hospoda byla vzhůru nohama, všichni stáli u kraje a uprostřed se prala banda tak pěti chlapů. Pochopila jsem. Doběhla jsem pro nejbližší stráže, ale řekla jsem, aby ještě chvíli počkali venku. Já tam vkročila a všichni se na mě podívali. "Co tu chceš, kentaurko?!" vykřikl jeden chlápek. "Co asi, vyhodit vás" odpověděla jsem sarkasticky. "Ty? A vyhodit nás? Cha!" Už mi došla trpělivost. Vytasila jsem svůj meč. "Chceš boj? Máš ho mít!" odpověděl jeden. Ten nejsilnější vytasil také. Chvíli jsme na sebe koukaly a pak jsem se zneviditelnila. Rozhlížel se a já vytáhla dýku. Když jsem se udělala zase viditelnou, měla jsem jí pod jeho krkem. Bylo vidět, že má strach. "Tak co, chcete se ještě někdo prát? Tady to ani nezačalo!" a dala jsem znamení stražím. Pustila jsem toho chlápka a všechny si odvedli stráže. Musím uznat, že dělat něco podobného se mi nechce, ale jsem v armádě, dělám to téměř furt. Divný pocit.

Auskora:

Byla noc a já se procházela. Prošla jsem Bránou Beristlie a šla okolo kouzelného lesíku. Ten na pohled vypadal mírně, jako každý jiný les, ale tento... Byl jiný. Byl kouzelný, plný obrovských masožravých rostlin a nebezpečných stromů. Stačil jeden špatný pohyb a bylo po vás.
Koukla jsem se na oblohu. Bylo krásně, bez mráčku a měsíc svítil jasně. Byl úplněk. Najednou mi zatřeštila hlava. Cítila jsem, jako by mě někdo volal. Musela jsem do toho lesa jít: někdo tam byl v nebezpečí. Probíhala jsem kolem stromů a pařezů, kolem rostlin a kapradí. Když jsem vběhla do samotného vnitra lesu, uviděla jsem tam Darow. Co ta tu dělala? Neměla jsem tušení, ale věděla jsem, že kolem ní je několik vlkodlaků. Běžela jsem za ní a jeden vlkodlak se mi zadíval do očí. Cítila jsem hrozný zatřeštění v hlavě. Najednou jsem tělo přestala ovládat. Dělalo si, co chtělo, a já si mohla říkat jen něco sama pro sebe. Cítila jsem, jak vytahuji meč a jdu k Darow. Ale ne kvůli tomu, abych jí pomohla: naopak, chtěla jsem po ní švihnout. Chvíli, chviličku před tím, než jí meč zasáhl, jako by se vše přede mnou protrhlo. Jako kus papíru.
Lekal jsem se a rozhlížela se kolem sebe. Byla jsem doma a Darow spala vedle mě. Byl to tedy jen sen? Ne... Bylo to varování, že se něco stane. Něco špatného, že se budeme těžko bránit. Nemohla jsem usnout, místo toho jsem byla před domem a čekala. Nevěděla jsem, na co vlastně čekám. Asi na osud, co nám přinese... A bude to brzy... Brzy!

Leo:

Bylo ráno a červánky zdobily ranní oblohu, která se v nich doslova strácela. Chvíli před tím než jsem vstala mi došel dopis od Pher, tedy od královny, že mám ve stáji překvapení. Rychle jsem se oblékla do klasického loveckého oblečení, vzala meč a dýku a vyrazila v podobě vlka. Kus před stájí sem se proměnila zpět a vešla do stáje. Koukala jsem do všech boxů, ale nic. Až v posledním boxu jsem našla krásného, dalo by se říct zrzavého Araba a na jeho boxu vysel cedulka s mým jménem a ještě jménem toho koně, mého koně! Koukala jsem na Despera se zatajeným dechem a nemohla jsem uvěřit, že tohle je můj kůň. V duchu jsem děkovala Pher. Vzala jsem nějaké sedlo, westernovou uzdu a krátkou dečku se znakem Beristlie. Vyrazila jsem s větrem o závod, cítila jsem volnost v každém kousku mého těla...Despero nebyl normální kůň, tedy aspoň ne pro mne, v tu chvíli, když jsem se ho poprvé dotkla, tak jsem pocítila, něco jako...jak to popsat, něco jako spojení, ohlušující a oslepující záblesk, který vše změnil..Jely jsme uličkami Beristlie a přede mnou ožívalo všechno co jsem slyšela, nebo zažila. Vybavilo se mi, to co mi vyprávěli obyvatelé Berislie o Auskoře a přepadení hospody, vybavil se mi včerejší pád z koně, drak a celý průvod v Dračí ulici až po náměstí! Vybavil se mi závod do Dračí ulice a vše ze včerejška. Den s Pher a Tess v knihovně. Jak jsme honili Greece a prostě vše. Až když jsme vyjeli z bran Berislie pohlédla jsem mu do očí a vyděla v nich sama sebe. Pher je velice nadaná kouzelnice, ale za tohohle koně jí budu do smrti děkovat...
Tímto chci také poděkovat za krásnou slavnost květu a super seznámení s Darow a Auskorou, Pher za to, že vytvořila s dalšími vládci Beristlii a za vše co mi dala a Tess, za krásné chvíle, které jsme zažili jak v knihovně tak na slavnosti květů.

Darow:

Vystřelila jsem ze dveří svého domu. Běžela jsem uličkami Beristlie a nějak se nesnažila skrývat. Slunce mi vší silou pralo do zad. Najednou obloha potemněla a nade mnou se objevil stín. Zvedla jsem hlavu k nebi a spatřila to, co ten stín vydávalo. Drak. Okamžitě jsem ho poznala. Zvědavě jsem se rozběhla za ním. Znám ho pouze jménem a základními informacemi, takže bych chtěla zjistit i něco víc. Drak začal klesat k zemi, až přistál za hradbami Beristlie. Skryla jsem se v křoví a nejprve ho jenom pozorovala.
Drak tam jenom tak stál. Vypadalo to, že úplně neví, co dělat. Zkoumavě jsem na něj hleděla. Kiarí. Tak se jmenuje. O dracích trvale žijících ve městě vím všechno. Tedy, alespoň ty základní a důležité informace jako je jméno, kde bydlí a co umí. Jak to vím? To je jednoduché. Jsou draci a já dračí mág. Měla bych je umět ochránit. Takže si to buď zjistím, nebo mi to prozradí jiní draci. Strašně složitě se tento způsob zjišťování věcí vysvětluje. Prostě o nich znám základní informace. Nic víc se řešit nemusí.
Kiarí najednou zvedl hlavu a pohledem skenoval okolí. Čekala jsem, co udělá. Vytáhla jsem dýku ze svého opasku a naschvál jí přejela po kameni vedle sebe. Když se ostří dotklo kamene, hlasitě to zaskřípělo. Z hrudi draka se ozývalo syčení. Zčistajasna se zablesklo a na místě draka teď stál vlk. Na to jsem čekala. Zastrčila jsem si dýku do boty.
Vyšla jsem z křoví a zvedla ruce před sebe. Byl to znak, že nejsem ozbrojená. Hleděla jsem do očí vlka a byla naprosto uvolněná.
"Nepřicházím bojovat," řekla jsem zvučným hlasem.
Vlk na mě ještě chvíli hleděl, ale nejspíš mi uvěřil, protože se zase proměnil v draka. "Kdo jsi?" zasyčel.
"Jmenuji se Darow," odpověděla jsem drakonsky. Kiarí se tvářil docela překvapeně. Drakonsky umí málo lidí, většinou jen vysoce postavení, jako například králové nebo velvyslanci. A pak samozřejmě dračí mágové. "Jsem dračí mág."
V drakových očích se mihlo pochopení. "Aha," zafuněl, "chápu. Mé jméno tím pádem asi znáš. Přesto... jmenuji se Kiarí."
"Těší mě," pousmála jsem se. "Chtěla jsem tě vidět a prohodit s tebou pár slov. To se mi také splnilo. Nebudu tě již nadále rušit."
"Na shledanou." Z jeho hlasu nešlo poznat, co si myslí.
Otočila jsem se a vběhla zpátky do města. Podívala jsem se na oblohu. Sakra! Když jsem vycházela, měla jsem čas navíc. Ale teď už nemám. Přidala jsem do kroku.
Stihla jsem to jen tak tak. Doběhla jsem k Auskoře domů. Už mě čekala. Stála ve dveřích s rukama založenýma na prsou. "Kde jsi byla?" zeptala se okamžitě. "Začínala jsem mít strach."
"Jsem tu včas," zazubila jsem se na ní. "Neboj se, byla jsem v pořádku. Potkala jsem jednoho draka. Jmenuje se Kiarí. Musela jsem to slyšet od něj, však víš."
"Jo, vím." Zdálo se, že už jí naštvaná nálada přešla. "Tak pojď, musíme to dořešit."
"Jasně, jasně." Vpadla jsem do domu. Sedla jsem ke stolu, naproti Auskoře. Shlédla jsem na papíry na desce. "Tak jdeme na to," prohlásila jsem.
A tak jsme s Auskorou řešily co a jak, dokud se nesetmělo. A vlastně i chvilku poté.

Tess:

Probudí mě drsný jazyk Sardy. "Ale no tak!" rozespale se rozesměju a máchám okolo hlavy rukama. Po chvíli toho nechám a konečně si uvědomím, proč mě Sarda budila. Hlídka na hradbách! Téměř celodenní! Vykouknu z okna. To ne, nesmím přijít pozdě! Rychle se obléknu, upravím a snažím se najít své vysoké černé kozačky. "Kde zase jsou?!" tiše zanadávám. Konečně je najdu a už chci za sebou zavřít dveře, když si vzpomenu, že jsem ani nesnídala. Vběhnu do kuchyně, kde popadnu první, co mi přijde pod ruku. Pomeranč. "To musí stačit" řeknu si, když zavírám dveře. Za běhu si svou snídani oloupu a v rychlosti sním. Na hradby dorazím celá zadýchaná, i tak jdu o pět minut pozdě. Noční stráž už můj příchod očekává. Kývne na mě a odejde. Opřu se o hradby a pozoruji okolí. Když naberu dech, obejdu část, která je mi na dnešek přidělena. Až do oběda se nic neděje. Pak přijde strážný, který ale dle mého vůbec neměl střídat. "Hej! Střídám tě, jdi se najíst." je první, co od něj mohu slyšet. Hlas jsem už slyšela ale nepoznávám ho. Pokrčím rameny ale stejně se zeptám. "Mě bylo oznámeno, že mám celodenní hlídku, tak co ty tu hledáš?" "Jsi natvrdlá? Však už jsem řekl, že tě střídám." "Na čí rozkaz?" "Na čí asi? Od koho dostáváme rozkazy?!" jak mě tohle vytáčí. Nejraději bych po něm šlehla ohněm, ale v rámci zachování relativně dobré pověsti a vztahů to neudělám. Místo toho jen varovně řeknu "Dávej si pozor na jazyk laskavě. Můžeš být jen rád, že se umím ovládat" zasyčím a odejdu. Když scházím z hradeb, zní mi v hlavě zvláštně laděný hlas. Neříká mi nic ale přesto slyším jeho šepot. Neřekl mi, kdy ho mám vystřídat, dojde mi. Mám se najíst, ale já nemám hlad. Nic jíst nebudu. Místo toho si sednu na lavičku a koukám do dálky před sebe. V mysli mluvím sama se sebou. Kdykoli mě napadne nějaká myšlenka, začnu si s ní pohrávat a přemýšlet nad ní. Nevím proč, ale napadne mě, jaké by to bylo zkusit zavolat do Eorsu? Ne pro Sardu, úplně nanovo, na někoho, koho jsem ještě ve svém životě nespatřila. Napadne mě, jestli tam na mě třeba nečeká někdo? Ta myšlenka je natolik silná, že se neovládnu na to abych ji zaplašila. Místo toho vstanu a hledám místo, kde nikdo není. Brzy takové najdu a stoupnu si opřená o břízu, která tu roste určitě už pěkných pár desítek let. Zavřu oči. Uvolním se, jak fyzicky, tak psychicky. Slyším šum listí, okolo letící včelu, nějaký povyk na nádvoří ale jinak nic. Úplně vyčistím hlavu a nechám se unášet tím, co se děje okolo. Žádné přemýšlení. Dnes už to jde samo. Při zavřených očích uvidím první znaky Eorsu. Zamlžený jednobarevný obraz, který se pomalu mění, pohybuje, splývá s jiným a tak dál. Tiše zamňoukám, ale jen v mysli. Samozřejmě. Přidám pár oslovení, pár slov, slov, která přivolávají ty správné bytosti. Objeví se brána, jednoduše zdobená krásnými ornamenty. Stále mám zavřené oči. Úplně jsem opustila realitu. Brána je pootevřená, při mém minulém zavolání byla otevřená dokořán. Ozve se znovu ten podivný šepot. Teď mu rozumím, říká mi své jméno. Původce hlasu na mě volá: "Říkej mi Ellmé, odteď budu patřit jen a jen k tobě." Hlas mluví, ale jeho původce se neobjevuje. Vidím jen modrou mlhu. Pak ucítím jak zvedám ruku. Sama od sebe. Neovládám ji ale přitom vlastně ano. V dalším okamžiku na mou paži ucítím dosednout nějaké zvíře. Cítím chladivé a ostré drápy. Otevřu oči v domnění, že spatřím něco jako orla, nebo jiného dravce, ale to co spatřím, je úplně jiné. Zvláštní. Tvor má králičí hlavu, křídla orla, silné a ostré drápy, a aby toho nebylo málo, lví ocas. "Ahoj, Ellmé." vztáhnu k němu ruku a pohladím ho po králičím uchu. Ellmé se odrazí od mé ruky a vzlétne do koruny stromu. Zakrouží nademnou a pak za modré mlhy zase zmizí. "Krásné" vydechnu. Skloním ruku a znovu se předemnou vytvoří mlha. Z ní vylétne Ellmé a zvláštním hlasem zapíská. Odletí docela daleko a tak na něj zamávám, aby se vrátil. Nic. "Ellmé, vrať se!" zavolám, tvor se otočí a přiblíží ale nevrátí se úplně. Přiložím prsty k ústům a zapískám. Nepřikládala jsem tomu nějakou naději avšak Ellmé se po písknutí otočil a vrátil ke mě, kde se nechal podrbat. "Přijdeš na zapískání?" zeptám se ho. Odpověď nepřijde ale ani jsem ji nečekala. U jednoho z vchodů do tohoto místa se objeví nějaký sympaticky vyhlížející chlapík a tak se něco zkusit. Chci odpověď na svou otázku. Nechám Ellma vzlétnout a počkám až se vzdálí. Pak se pár kroky přiblížím k chlapíkovi a požádám ho, aby až mu dám znamení, zapískal. Sama jdu téměř na druhou stranu zahrádky, nebo jak to tu nazvat. Pak mrknu na chlapíka a oba naráz zapískáme. Ellmé neomylně zamíří ke mě. S napřaženou rukou ho uvítám a poděkuji chlapíkovi za spolupráci. Ten jen vyvalí oči na tvora na mé ruce a s 'není za co' se dál udiveně věnuje své činnosti. Já při pohledu na postavení Slunce odvolám Ellma a jdu vystřídat toho náfuku strážného. "No co ti tak trvalo na obědě?!" zase ten tón. Vytáčí mě. "Moje osobní věci tě nemusí zajímat!" "Copak? Princezna se nám urazila!" "Sklapni ten svůj vysoko postavený zobák a jdi si po svých" doporučím mu. A on kupodivu bez dalšího slova opravdu odejde. Do večera a konce hlídky to ještě bude trvat nějakou tu hodinu. Usadím se na jednom z míst na hradbách, odkud je dobrý výhled na celou část, kterou mám hlídat a sedím tam. V jednu chvíli začne krápat a tak zjistím, že Ellmé nesnáší vodu. Ani nevím jak, ale mám pocit, že po pár minutách už přichází dva strážní vesele se bavící mezi sebou. Ve skutečnosti to bylo něco okolo třech hodin. Vedle mě sedí Sarda a na druhé straně Ellmé. Strážní se přestanou bavit a se zájmem si prohlíží mě i mé společníky. Dojdou až k nám a zadívají se na mě. Tenhle pohled je mi víc než povědomý. Je to pohled, ve kterém jde vyčíst, že o mou osobu mají zájem. Že se jim líbím. Dříve, než oni stihnou promluvit, vstanu a promluvím já "Jdete mě vystřídat? Už jsem se nudila" "O ano, ovšem" málem zakoktá jeden z nich. "Hezkou noc" popřeju jim a zamávám. Celkem se jejich pohledy bavím. Cestou domů ironicky a s úsměvem protočím panenky. To jsem se jim tak líbila? A co se jim na mě vlastně líbilo? Napadají mě možná tak moje oči. Ty obdivuji i já. A tak jdu domů, přijdu až za tmy a chci jít spát. Avšak stejně celou noc strávím hraním si s Ellmem a Sardou... Musím přijít na všechno ohledně mého nového společníka.

Darow:

"Hej! Vrať mi to!" vyjekla jsem. Po celém domě jsem naháněla mou černou pumu se svitkem v tlamě. Ona očividně nehodlala zastavit. "No tak! Stůj! Slyšíš?"
Puma ne a ne poslechnout. Podběhla pod jídelním stolem a zamířila ke vchodovým dveřím. Štěstí mi očividně nepřálo, protože v tu chvíli se dveře rozlétly dokořán a dovnitř vešla Auskora. "Jsem do - hej! Bacha!" Caltain se kolem ní mihla a jako černá šmouha vyrazila do ulic.
"Auskoro!" udýchaně jsem se zastavila. Opřela jsem se rukama do stehen a snažila se popadnout dech. "Vítej doma. Potřebuji ji chytit. Až se mi to podaří, vrátím se. Zatím uvař oběd, ano?" vyhrkla jsem uštvaně.
"Počkej," zarazila mě chytnutím za ruku. "Co to držela v tlamě?"
"Svitek pojednávající o tom, co se stalo s těmi dva zločinci, kteří unesli dráče," vysvětlila jsem. Auskora se jenom zasmála a pustila mě. "Tak to hodně štěstí." I ona věděla, proč je ten svitek tak důležitý. Nejenom pro mě, ale pro všechny. Dračice se to musí dozvědět co nejdřív. Zahalekala jsem slova díků a vyběhla jsem z domu. Až o několik ulic dál mi došlo, že nemám boty. "Ach, zatraceně," zakňourala jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe, venku naštěstí nebylo moc lidí. Zahlédla jsem špičku černého ocasu, jak mizí za jednou zatáčkou.
Pozdě vracet se pro boty, budu to muset zvládnout bez nich. Rozběhla jsem se za Caltain. Běžela jsem za ní, dokud neproběhla přes brány. Jakmile nás stráže uviděly, jejich kamenné výrazy nahradil smích. Přes rameno jsem na ně vrhla vražedný pohled a oni měli naštěstí tolik rozumu, že ustali a zase se věnovali svým povinnostem. Koutky úst jim ovšem stále cukaly nahoru.
"Caltain, okamžitě se vrať!" Nechaly jsme za sebou město za sebou. Vběhly jsme do lesa Bílého jelena. Pod nohami jsem cítila jehličky a listí. Listí by se ještě dalo snést, ty jehličky však zas tak ne. "Caltain!" zaúpěla jsem. Náhle se nepatrně zablesklo a vedle pumy běžel vlk. "Xero!" vykřikla jsem vítězně. "Zastav Caltain!"
Vlčice ke Caltain natáhla tlamu a uchopila svitek. Puma ho ochotně pustila a přenechala ho Xeře. Neotočila se, jak jsem očekávala, právě naopak. Přidala na rychlosti. Caltain běžela vedle Xery, ale už trochu zaostávala, nejspíš se vyčerpávala. Přesto nezůstávala moc pozadu. Já jsem sotva popadala dech, divila jsem se, že ještě běžím. Nohy jsem měla v jednom ohni. Kdybych teď zastavila, už bych se nerozběhla.
"No tak! Zastavte, vraťte mi ten svitek!" To snad není možné! Proč jsem si jenom nevzala Démanta? Takhle je nikdy nedoženu.
Tak počkat! Nedoženu je po zemi, ale ve vzduchu ano. Máchla jsem rukou a vzápětí vedle mě letěla bílo-modrá dračice. Odrazila jsem se a skočila ji na hřbet. "As-Lei-Gun, děkuji ti. Musíme je chytit!"
Dračice zafuněla a máchla křídly. Blížily jsme se k nim rychlostí blesku. Caltain se otočila a vykulila oči. Zaprskala.
V tu chvíli se zamihotal vzduch a ozval se orlí skřek. Xera skočila na Caltain, zvedla tlamu a vyhodila svitek vzhůru. Carmeenia - Ita, má nová společnice, chytila svitek do svého orlího zobáku. Vznesla se vysoko na oblohu. Svým lvím ocasem máchala sem a tam. Xera zvedla hlavu a zavyla.
Vlčice, puma, gryf - je to jedno. Každá je z jiného druhu, a přesto spolupracují? Jak je to možné? Jak se vůbec domlouvají?
"Proč mi to dělají?" rozhodila jsem rukama a pobídla As-Lei-Gun do rychlejšího tempa.
"Protože si chceme hrát! Chceme se protáhnout, běhat nebo létat!" ozvaly se mi v hlavě tři hlasy. Jak mě, sakra, mohly slyšet? Povzdechla jsem si. Tímto se to ovšem celé vysvětluje. Hlasitě jsem pískla a navedla dračici dolů. Přistály jsme kdesi v lese a já jsem čekala, až se sem dostaví i mé tři další společnice.
Nemusela jsem čekat dlouho. Gryfonka přistála naproti mně. Po jejím boku se postavily vlčice i puma. Všechny bezstarostně máchaly ocasy.
"Uzavřeme dohodu," spustila jsem. "Budu vás brát běhat, létat nebo si s vámi budu hrát, vždy minimálně jednou týdně. A vy mi nebudete brát svitky ani žádné jiné důležité věci, ano?"
Každé jsem se podívala do očí, jestli souhlasí. Když přikývli, natáhla jsem ruku. "A teď ten svitek." Gryfonka přistoupila blíž a upustila mi svitek do dlaně. Nedalo mi to a nakonec jsem musela každou pohladit za jejich výdrž a kuráž. Poté v tichu zmizely. Nasedla jsem na As-Lei-Gun a ona vzlétla. Po celou dobu letu jsem ji drbala na krku.
"Děkuji, As-Lei-Gun. Dneska jsi mi pomohla," usmála jsem se na ni, jakmile přistála před domem. Lehce mi foukla do vlasů a poté zmizela zpět do Eorsu. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře.
Auskora sice měla nějaké poznámky k mým chodidlům, černým jako uhel, ale já jsem se na ni jenom spokojeně šklebila. A po přečtení svitku jsem věděla, že to za celou tu honičku rozhodně stálo.

Leo:

Rychlými kroky jsem míjela uličky Beristlie a mířila a hrad.Neměla jsem to daleko,protože bydlím v malém ,domku' na skále u hradu.Proběhla jsem bránou a pozdravila strážné,kteří mě hnedka pustili.Míjela jsem jízdárnu,bránu do lesíka,proběhla jsem schodiště a vlezla do knihovny,kde už čekaly strážkyně Eorsu.Darow,Enaia a Pherenikés-královna.S mírkou úklonou jsem se před ně postavila a podala jim svých 500 Gardonů.Pherenikés vyslovila zaklínadlo a brána z Eorsu se otevřela.Vyvalila se mlha,která se líně převalovala přes ostatní.Nic jiného ale nevyšlo.Podala jsem jim dalších 500Gardonů a doufala ve společníka.Znovu se nic nestalo,jen se vyvalila další mlha.Podala jsem posledních 500Gardonů a doufala.
Mlha zhoustne a přidá na intenzitě. Ozve se pronikavý skřek. Nejprve uvidíš zobák, poté hlavu a nakonec celé tělo. Křídla gryfa rozeženou mlhu. Tvor se postaví vedle tebe. "Zdravím, čarodějko. Říkají mi Camarion."

Enaia:

Kráčela jsem pomalu lesem. Bylo ještě hodně brzy, na východě teprve světlala obloha. Já ale nebyla unavená, včera jsem prospala celý den a vstávala v noci. A dneska jsem si chěla něco zařídit. Nesla jsem s sebou dýku, několik silných kůží a dvě lahvičky, jednu se speciální mastičkou, druhou se stříbrným práškem - ano, nekoupila jsem ho.
Nikdy jsem se nenaučila jména stromů, rozpoznávala jsem je po čichu. Tak jsem taky našla tenhle. Tvrdé a ořitom pružné dřevo, ideální na výrobu luků a holí. Vybrala jsem jednu silnou a několik tenčích větví. S celým nákladem jsem se vyšplhala do koruny stromu a dala se do práce.
Nejdříve malé větvičky. Každou z nich - bylo jich třináct - jsem zbavila kůry, na jednom konci vytvarovala hrot, není třeba vyrábět hroty z kovu, dřevěné mohou být stejně smrtící. Na každý jednotlivý šíp jsem vyryla drápem jeden šlahounek trnitého ostružiní.
Luk samotný byl složitý. Naši cvičitelé nás vždy učili, že každá ze zbraní, kterou vyrobíme musí být hodná králů, ale praktičtější. Stejně jako šípy jsem luk ozdobila z vnější strany řezbou trnitého ostružiní, kterou jsem vyhotovila drápy a dýkou. Z vnitřní strany jsem do luku vyryla několik symbolů složených z vlkodlačích run. Faie budu buset vysvětlit, co znamenají.
Pak přišla asi nejsložitější část práce. Vytáhla jsem lahvičku s mastí vonící po bylinkách a popelu. Namíchala jsem jí sama. bude chránit luk před promočením a dodá mu lesk. Pak jsem rychle a opatrně vytáhla stříbrný prášek. Dokud byl luk vlhký, nasypala jsem ho na šlahouny a vyrité symboly. Luk by nyní tmavohnědý se stříbrným zdobením. Po krátkém váhání jsem mastičku i stříbro nanesla i na šípy.
Zbýval toulec. Ten jsem sešila z kůží. Nechala jsem luk i šípy oschnout a prohlédla hotovou práci. Elegantní a přitom praktické. Byla jsem se svým dílem spokojená. Taky mi zabralo skoro celý den. Ještě jsem zkusmo jeden šíp vystřelila a byl rychlý a přesný. Výborně.
Domů jsem se vrátila až za tmy

Ravennë:

Šla jsem ulicí a zamířila k sobĕ domů. Otevřela jsem dveře a uvidĕla Hanü, která mĕ nerpĕlivĕ čekala.,,Ahoj!"Usmála jsem se. Úsmĕv mi oplatila. Vstala a zamířila ke mĕ.,,Aho- Pozor!"Nedořekla pozdrav a málem spadla na zem, když kolem ní proletĕla černá šmouha. Nechápavĕ jsem na ni hledĕla a pak na mĕ skočil on. Byl to nejzpíš nemĕcký ovčák. Nečekala jsem to a spadla na zem. Začal mi radostnĕ olizovat tvář a já se smála. Pochvíli se mi ho podařilo uklidnit. Postavila jsem se a sedla si do křesla naproti Hanë. Ovčák se mi stočil u nohou a nespouštĕl mĕ z očí. Podívala jsem se Hanë znovu do očí a ona nejspíž pochipila proč.,,Když jsem přišla k tobĕ a čekala tady tak přišel vojáky...myslím, že Rodney? Jo, asi tak se jmenovala a nechal tady toho psa. Prý je to dar od královny za statečnost při plnĕní misí a jmenuje se Warr Rex zkrácenĕjenom Rex."Usmála se a vzala si jednu z mátových sušenek z misky na stole.,,Aha..."Zamumlala jsem a poškrábala Rexe za uchem. Cítila jsem, že je to vĕrný a statečný pes a navíc hravý. Vyplázl jazyk a vĕrnĕ se mi podíval do očí. Usmála jsem se na nĕj a pohledem spočinula na Hanë předemnou.,,Probereme tu tvoji další...misi?"Pohodila jsem rukama. Hanä kývla a začali jsme navrhovat různé strategie a triky. Zamávala jsem Hanë, která se chystala k sobĕ domů nebo se projít po Beristlii. Warr Rex zaštĕkal na rozloučenou a já se oblékla. Pro jistotu jsem si vzala dýky a vyrazila s Rexem po boku za brany Beristlie. Sedla jsem si do trávy a hlavu opřela o strom. Předemnou pobýhal Paradix, Rex, Aranix a Paragrriwa. Nad hlavou jim kroužil Ballur a sem tam se snesl k zemi, aby je poškádlil nebo se zapojil do hry. Byla jsem ráda, že si Rex rozumí s mými společníky, které jsem mĕla ráda stejnĕ jako jeho.S Rexem a Paragrriwou po boku jsem se vydala na hrad podĕkovat Phér za kräsný dárek.

Darow:

Procházela jsem tržnicí a rozhlížela se kolem sebe. Jako obvykle jsem byla oděná celá v černé. Jenže teď to nebylo pouze z krycích důvodů, ale také ze smutečních. Smrt mé vlčice mě silně zasáhla - fyzicky i psychicky. Byla bych zůstala trčet na oné louce, kdyby mě Auskora nevyhledala a neodvedla. Krev Xery se mi stále držela na oděvu a jenom díky pomoci mé věrné přítelkyně jsem se jí zbavila. Večeře jsem se ani nedotkla, stejně tak sklenice vody položené vedle mě. Neměla jsem už ani sílu brečet. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak mé chování působí na Auskoru, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Do postele jsem zalehla pozdě v noci. Navzdory vyčerpání jsem se bála usnout. Bála jsem se, že ve snech uvidím Xeru umírat.
Následujícího dne jsem neopustila postel. Bradu jsem měla položenou na kolenou a nohy si objímala rukama. Tupě jsem hleděla do stěny a téměř se nehýbala. Auskora za mnou chodila. Donutila mě alespoň trochu dodržovat pitný režim a dávala na mě pozor.
Bolest ze ztráty magické společnice byla nesnesitelná. Jako kdyby mi někdo vytrhl kus mého srdce, mé duše, samotného mého já. Pokaždé, když jsem byť jen na vteřinku zavřela oči, viděla jsem ten smrtící úder. Široký sek obloukem, čistý zásah dýkou do srdce, krev vsakující se do kožichu vlčice...
Den ubíhal nezvykle potichu a pomalu. Nikdo z mých zbylých magických společníků mě nenavštívil. I je zasáhla tato ztráta. Slunce se sklonilo k západu, když ke mně znova přišla Auskora.
"Darow?" hlesla potichu, téměř neznatelně, ale přesto tak hlasitě. Bylo to poprvé, co na mě dnes promluvila. Nepatrně jsem k ní natočila hlavu na znamení, že ji poslouchám. Píchlo mě u srdce, když jsem v jejích očích zahlédla smutek. Kentaurka si lehla na zem vedle mé postele. "Přemýšlela jsem nad tím, co se stalo. Pamatuješ si, jakou schopnost mají vlci?"
V mysli mi zablikalo. Samozřejmě. Samozřejmě, že si to pamatuji. "Ale jaká je šance, že se vrátí?" špitla jsem.
Auskora pohodila ocasem, nejspíš byla ráda, že jsem konečně něco řekla. Natáhla ruku a položila mi ji na rameno. "To nevím," připustila. "Ale za pokus nic nedáš, ne?" Váhavě jsem přikývla a uvolnila své nevědomky ztuhlé tělo.
"Vyspi se, ano? Zítra je taky den." Já jsem si uposlechla. Nakonec, měla pravdu. Už bude poměrně pozdě.
A tak jsem se dostala sem, na tržnici. Ráno jsem už více méně normálně fungovala. Držela jsem se schopnosti vlků jako tonoucí se člověk záchranného lana. Protože naděje umírá poslední.
I přes to všechno jsem neměla dvakrát přívětivou náladu. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Obchodníci se neustále překřikovali a volali lidi ke svému stánku. Mou pozornost zaujaly lesklé šupinaté předměty. Přišla jsem blíž a obchodník se na mě zvědavě díval. Pohledem jsem zkoumala předměty. Cedule uprostřed hlásala, že se jedná o: ŠTÍTY Z PRAVÉ KŮŽE DRAKŮ.
Zvedla jsem pohled a rozhořčeně se dívala na majitele stánku. Mohlo mu být tak padesát, měl modré oči a pomalu šedivějící vlasy. Hrubé mozolnaté ruce značily tvrdou práci. Ve tváři měl vepsaný úsměv, ačkoli mě do smíchu nebylo.
"Co to má znamenat?" Divoce jsem rozhodila rukama a ukázala na ceduli i na štíty. Kupec jenom nevinně pokrčil rameny: "Nu, coby. Jsou to štíty potažené dračí kůží."
Ještě než domluvil, jsem vrtěla hlavou. "Tak to tedy nejsou!" Můj trochu zvýšený hlas přilákal pozornost lidí stojících okolo. "Je to podvrh, padělek."
Pár lidí v okolí se zastavilo a se zájmem přihlíželi, co se bude dít. Kupec poněkud znervózněl, očividně se mu taková pozornost nelíbila.
"Jak to můžeš vědět? Neviděl jsem, že by ses nějakého ze štítu byť jen dotkla," ozvalo se za mnou a z davu lidí se vynořil muž zhruba ve stejném věku jako kupec.
"Ano, dokaž to!" Chopil se obchodník příležitosti. Z přihlížejícího davu se ozvalo souhlasné mumlání. Ušklíbla jsem se na něj: "S radostí."
Než se nadál, vedle mě se zhmotnila bílo-modrá dračice. Přihlížející o krok couvli, avšak já tomu nevěnovala pozornost. Hmátla jsem po jednom ze štítů a postavila se tak, aby dobře viděli lidé i kupec.
"Vidíte tyto 'šupiny' na štítu? Mají jiný lesk než opravdové šupiny. Navíc jsou i na dotek jiné - tyhle jsou lehké a jemné, kdežto dračí jsou tvrdé." Než se stačil někdo ozvat, hodila jsem po muži, jenž se kupce zastával, onen štít. "Sáhni si na štít a poté na mou dračici. Rozdíl, že ano?" Muž se na mě nervózně podíval, ale přistoupil k As-Lei-Gun a dotkl se jejích šupin. Váhavě kývl.
"Jenže," namítl někdo jiný, "ta tvá dračice je živá. Zvíře, jehož kůže je na štítu, zajisté není. Nemohly šupiny třeba... změknout?"
Záporně jsem zavrtěla hlavou - zase. "Ne, to ne." Chvilku jsem zvažovala, ale nakonec jsem si sundala jednu rukavici. Vzala jsem si zpět štít a ukazovala obě věci. "Vidíte? Má rukavice je z dračí kůže. Pravé dračí kůže, nutno podotknout. Leskne se jinak, než štít."
Nechala jsem doznít svůj hlas. V okolí stánku bylo chvíli ticho. Nakonec jsem se otočila zpět na obchodníka a podala mu štít, navlékajíc si zároveň rukavici zpět. "Takže, můj závěr. Není to dračí kůže, spíš kůže nějakého dobytka či lesní zvěře, v níž jsou vyryté šupiny. Kůže bude obarvená. Jedná se o podvrh."
Nikdo nic neříkal, všichni hleděli na kupce. Jeho bledý obličej hovořil za vše. Přistoupila jsem blíž k dračici a poplácala ji po krku, načež zmizela zpět do Eorsu.
To už se k nám drali dva strážci. "Co se tu děje?"
Pokrčila jsem rameny. "Nic, až na to, že tento muž prodává padělky," zavrtěla jsem hlavou. Lidé okolo usoudili, že teď je ten pravý čas zmizet, a nenápadně ustoupili a splynuli mezi ostatní. Musela jsem se pousmát.
Jeden strážný povytáhl obočí. "Bylo nutné vše okolo?"
Z mého pohledu, který jsem po něm vrhla, nešlo nic vyčíst. "Jsem ve službách královny a zároveň města, stejně jako vy. Pro Beristlii zajisté není dobré prodávat na městském trhu falešné zboží." Zabodla jsem pohled do kupce. Záleželo mi na tom, zvlášť když se jednalo o draky. Navíc mě to rozptýlilo od přemýšlení ohledně magických vlků.
"Omluvte mě, pánové, ale již musím jít," usmála jsem se na ně a bez dalších slov se vydala pryč. Na trhu jsem sice nenašla, co jsem hledala, ale alespoň jsem zde nebyla zbytečně. Chtěla jsem se vydat pryč, ale něco mi došlo.
Zamířila jsem ke stájím, rovnou cestou k Démantově boxu. Kůň tam byl a spokojeně přežvykoval seno. Přesně, jak královna slíbila. Bylo o něj postaráno. Usmála jsem se a pohladila ho mezi ušima. "Promiň, že jsem tě tam nechala, kamaráde." Koníkovy oči sledovaly každý můj pohyb. "Stalo se toho moc. Ale příště tě tam nenechám. To ti slibuji." Až když jsem z kyblíku stojícího opodál vytáhla šťavnaté červené jablko a podala mu ho, vypadalo to, že mi odpustil. Zasmála jsem se, naposledy ho pohladila a znova se dala do pohybu. Tentokrát tam, kam jsem měla jít původně.
Les Bílého jelena byl tichý a klidný. Jen vítr si občas pohrával v korunách stromů. Nohy mě vedly již naučenou cestou, stále hlouběji a hlouběji, až do samotného srdce lesa. Přejela jsem rukou po stěně chrámu, než jsem vešla dovnitř. Ztichlým chrámem se rozléhaly mé kroky. Pomalu jsem vystoupala schody a octla jsem se před bránou. Ozvaly se další kroky. Nemusela jsem se ani otáčet, abych v nich poznala Pherenikés, mou královnu a zároveň jednu ze strážkyň Eorsu. Zastavila se před schody. Byla zde pro všechny případy, kdyby se něco stalo. "Kolikrát?"
Hrdě jsem zvedla hlavu, v rukou jsem drtila již přichystané mince. "Třikrát." Patnáct set Gardonů zmizelo. "Poprvé," oznámila strážkyně.
Prosím, prosím, prosím!
Vzápětí vzduch pročíslo hlasité radostné zavytí, jež rezonovalo celým chrámem. Z brány vyběhla Xera. Skočila mi předními tlapkami na ramena a olízla mi obličej. "Konečně. Konečně jsem zpět." Z očí se mi spustily slzy. Na chvilku jsem jí přitiskla k sobě, než jsem se znova napřímila a ona si poslušně sedla vedle mě. Je zpět, je zpět, je zpět. Zahleděla se do brány, stejně jako já.
"Podruhé." Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu v hlase královny zaslechla radost?
Nestačila jsem nad tím přemýšlet, protože z brány se vyvalila hustá tmavá mlha. Vyšel z ní majestátní tvor, jehož hlavu zdobilo majestátní paroží. Jelen. "Jmenuji se Targern. Přišel jsem za tebou, protože mě budeš potřebovat. Vím to."
Ohromeně jsem vydechla a natáhla k němu ruku. Pohladila jsem ho po jemné, hladké srsti.
"Potřetí!" zvolala Pherenikés. Mlha v bráně se rozvířila. Chvíli jsem setrvala, ovšem nic z ní nevyšlo. Nevadilo mi to, vůbec. Mám zpátky Xeru a k tomu ještě jelena! Pohladila jsem oba mé nové společníky a sešla schody. Usmála jsem se na Pher a poděkovala ji. Jenom mi úsměv oplatila a mávla rukou. Společně jsme vyšli před chrám, kde se ode mě královna odpojila. Za chvíli jsem uslyšela zařehtání a mezi stromy jsem zahlédla královnu na její klisně.
Náhle do mě někdo drcnul a na ruce jsem ucítila teplý vzduch. Překvapeně jsem se otočila. O to víc překvapená jsem byla, když ke mně promluvil Targern. "Nasedni si. Budeme tam dřív."
Zatvářila jsem se nejistě. "Jsi si tím jistý?"
Pobaveně zadupal kopyty na souhlas. Nakonec mi to nedalo a já si vylezla na jeho hřbet. Xera zavrtěla ocasem. Nechala se ode mě pohladit, než se rozplynula. A Targern vystřelil jako šíp. Musela jsem se ho pevně držet. Jeho rychlost byla obrovská. Divila jsem se, že jsme ještě nenarazili do nějakého stromu, ale věřila jsem jelenovi, že ví, co dělá.
Zanedlouho jsme stanuli před branami Beristlie. Slezla jsem z něj. Zamotaly se mi nohy, ale naštěstí mě podepřel. Rozesmála jsem se a poplácala jej po boku. "Děkuji ti, příteli." Vyhodil zadníma nohama a zmizel pryč. V tu chvíli mi něco došlo. Targern je můj první magický společník mužského rodu. No potěš, to se má na co těšit. Znova jsem se zasmála a vstoupila do města. Do našeho domu jsem vpadla jako velká voda. A když Auskora viděla můj rozzářený výraz, musela se usmívat také.

Enaia:

Za krkem už mě bolelo úplně neuvěřitelně. S každým přišitým kamínkem jsem byla víc a víc rozhodnutá na ples nejít. Ale Faia s nezanedbatelnou pomocí mých společníků nakonec dokázali být tak otravní, že jsem si aspoň sehnala šaty. No víceméně plesové šaty.
Šaty neměly rukávy ani žádné ozdoby a byly ušité z lesklé splývavé černé látky. Nic lepšího jsem nesehnala. Tím pádem jsem už dvě a půl hodiny seděla s jehlou a nití v ruce a vyšívala na sukni šatů vzor vloček seskládaný z rudých drahokamů. Byly sice umělé, ale vypadaly dostatečně věrohodně. Klenotnictví jsem se vyloupit neodvážila. Taky jsem šaty zkrátila, nyní mi sahaly sotva ke kolenům.
Na pohovku vedle mě vyskočila Cameira a vykulila oči na třpytící se kamínky. Po ní ke mě vyskočil i Ortal. Chvíli si mé načaté veledílo prohlížel. ,,Odkdy chodíš i v červené?" Zavrněl pobaveně.
,,Červená je povinná." Zabručela jsem a odstrčila Cameiru, která zatím začala zkoumat jehlu.
,,To jen proto, že ještě neviděli, co dokážeš s červenou udělat. Budeš vypadat jako kříženec upíra a černé vdovy." Zhodnotil to můj společník a vysloužil si plesknutí rozešitými šaty po hlavě. Pobaveně se na mě zadíval a bez vysvětlení vyskočil oknem ven.
S povzdechem jsem se vrátila k šití. Už jen pár vloček a mám hotovo. Cameira dřímala vedle mne a když jsem přišila poslední kamínek, strčila mi do ruky tlamičkou. ,,Vyzkoušej je!"
Zakoulela jsem očima, ale popravdě jsem sama byla zvědavá, jak v nich budu vypadat. Donesla jsem ze skříně vysoké rudé taneční kozačky a bolerko stejné barvy jako boty. Obojí jsem koupila předevčírem aniž bych to viděla v kombinaci s šaty.
A výsledek mi rozhodně nepřišel tak špatný, jak jsem si ho v duchu malovala. Ortal měl samozřejmě pravdu, vypadala jsem trochu ( teda hodně ) strašidelně, ale nikdo po mě nemůže chtít, abych vypadala roztomile. Úplně mi stačí, že se mám nacpat do šatů.
Ale pořád to nebylo ono. Normálně se nelíčím, ale na ples jsem se nakonec rozhodla udělat výjimku. Rty narudo, takže můj obličej vypadal ještě bledší než obyčejně a oči zvýraznit černě. Takhle ještě víc vynikla jejich modrost a vypadaly trochu tmavší.
Vlasy jsem sice s obtížemi, ale spletla do ozdobného copu a do něj vetkla rudou stuhu. No, netvrdím, že to bylo něco extra, ale ušlo to. Jen aby se mi povedlo se učesat i na ten ples.
Ale nehodlala jsem nikam jít neozbrojená. I proto jsem zvolila kozačky a ne střevíčky. Do každé boty se pohodlně vešla jedna dýka. Další dvě jsem mohla ukrýt v pouzdrech na stehnech. Kdybych měla delší sukni, mohla bych si vzít i meče, ale ani tak bych tam nepropašovala luk. Škoda.
Nicméně už jsem byla rozhodnutá jít. 

Darow:

"Madam, kam přijde tohle?"
Zavěsila jsem dlouhý červený řetěz zpátky na své místo a otočila se. Sjela jsem služebnou přísným pohledem. "Allyso, jak jsem říkala, že mě máte oslovovat?"
"Promiňte, Darow," zamumlala.
Usmála jsem se. "To je lepší. Tak, copak je za problém?"
Zvedla na úroveň očí košík, jež držela v ruce. "Kam přijdou vánoční hvězdy?"
"Zavěsíme je na kraje řetězů, vždy jeden květ na jeden konec." Ukázala jsem na řetězy táhnoucí se nad okny. Allysa přikývla a rozběhla se za ostatními. Právě jsme dokončovali poslední přípravy na Vánoční ples a pryšec nádherný zde nemohl chybět - přeci jen se mu neříká vánoční hvězda pro nic za nic.
Jeden by si myslel, že chystat ples je jednoduchá záležitost, zvlášť když máte k ruce pomocníky z hradu. Zdání však často klame. Občas jsem litovala, že jsem vůbec navrhla, že se tohoto úkolu zhostím.
Hned na začátku příprav jsem si zjistila jména všech služebníků a poprosila je - spíš jim to tedy nakázala -, aby mě oslovovali jménem. Zpočátku to rázně odmítali, protože dle jejich slov nejsou na stejné společenské úrovni jako já. Vyřešila jsem to jednoduše. Dokud mne nezavolali jménem, ignorovala jsem je, takže jim nezbylo nic jiného než souhlasit.
Další takový incident nastal po rozdělování prací, když jsem se sama chopila nejtěžších věcí. Až po pár minutách jsem si všimla, že na mě mnoho z nich upírá překvapené pohledy. Zřejmě čekali, že jen rozdám rozkazy a odejdu. Možná patří mezi služebnictvo, možná nejsou zvyklí, že jim někdo pomáhá. Ale já jsem rozhodně nehodlala nechat veškerou práci na nich.
Podívala jsem se nad sebe a spokojeně si oddychla, když jsem zjistila, že je vše jak má být. Ze stropu viselo na téměř neviditelných provázcích zavěšeno snad miliard křišťálových vloček. Byly zavěšené v různé výšce, a když je lehký vánek rozhoupával sem a tam, působily jako opravdové.
Zkontrolovala jsem sloupy. Každý byl obvázán zelenou stuhou. Barvy nebyly zvoleny ledabyle. Červená symbolizovala Beristlii a zelená Nový Quiserder.
Ujistila jsem se, že jsou v pořádku i další věci, včetně nachystaných stolů či svícnů. Oheň bude hořet celý večer a ze svíček odkapává vosk. Kdyby byl svícen uvolněn a nakloněn, a někdo by stál pod ním, mohl by se popálit, o což jsem nestála. Nehodlala jsem tímto způsobem ponížit královnu před jejím bratrem!
Vše bylo na svém místě. Služebnictvu jsem dala po celý den volno. Za pomoc jim poděkuji až po plese, ještě bude třeba vše uklidit. Jen hudebníci zůstali a cvičili svůj repertoár.
Ze sálu jsem se přesunula do hradní kuchyně. I kdybych neznala cestu, bylo by snadné ji najít. Vůně se táhla několik chodeb od ní. Kuchaři pobíhali sem a tam. Mistr kuchař mě zaregistroval jako první. Okamžitě přispěchal.
"Stíháte vše?" otázala jsem se.
Bez rozmýšlení přikývl. "Dokonale, do zítra vše stihneme. Jen pojďte ochutnat!"
Začala jsem se bránit, ale copak se dá kuchařům odmítnout? Postavil mě před stoly s jídlem. A že ho bylo! Srnčí a jelení maso získané při Honu našlo využití. Také bezmasé pokrmy hlavě pro elfy nebyly výjimkou - koláče, zákusky, cukroví, saláty...
Z kuchyně jsem odcházela nacpaná až k prasknutí. Přitom jsem jen ochutnávala! Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, zatímco jsem vycházela z hradu. Vydala jsem se ke stájím, z nichž zrovna vycházel muž, mohl mít tak kolem padesáti let. Perfektní načasování, pomyslela jsem si.
"Zrovna vás jsem potřebovala," usmála jsem se a zastavila, jakmile jsem byla blízko. "Jsou připraveni?"
"Samozřejmě," přikývl muž. "Dorazíme včas, nemusíte se bát."
Přikývla jsem. Prohodili jsme ještě pár slov, načež jsem se vydala dále. Opravdu doufám, že vše proběhne bez komplikací, včetně závěru večera.
Proplétala jsem se změtí ulic města, až jsem se dostala k té správné. Dvakrát jsem zaťukala na dveře domu. Otevřela mi paní a bez váhání mě přijala dál.
Žena je vynikající švadlenou a šije mi šaty na ples. Dnes nás čekaly poslední úpravy. Oblékla jsem se do šatů a zadívala se na sebe v zrcadle. Zářivá červeň směrem dolů získávala tmavší odstíny, přes temnou krvavou rudou až po černou. Vločky z bílého křišťálu, toho samého, jaký je v sálu, byly přišité na červené části šatů. Na zádech byl hluboký výstřih. Šaty měly krátký rukáv a suknice dosahovala do půlky lýtek. Mé černé tetování na levé paži jsem se nechystala skrývat, protože vytvářelo ten správný efekt, ovšem stále jsem nebyla rozhodnutá.
Nebylo to však všechno. Přestože jsem ples připravovala, stále jsem byla královninou bojovnicí. Mým úkolem bylo chránit ji vždy a všude. Součástí byly dlouhé rukavičky červenočerné barvy. V každé z nich byl v pouzdře skrytý jeden bojový nůž. Černé vysoké kozačky na podpatku nebyly výjimkou, a dýku skrytou v jedné z bot jsem považovala za samozřejmost. Vlasy budu mít sepnuté sponami. Ale ne obyčejnými. Jsou speciální svým ostřím. Přestože je tenké, je velice ostré. A nikdo by nechtěl cítit ono ostří na krku. Zbraně nemají sloužit jen k ochraně královně, nýbrž i mě samotné.
Poslední úpravy byly hotové za chvilku. Švadleně jsem upřímně poděkovala a na způsobu platby jsme se dohodly.
Zatímco jsem si to rázovala domů, i s hotovými šaty, cítila jsem, jak ze mě pomalu opadává nervozita a vystřídává jí klid.     

Leo:

Rozhlédla jsem se po domě.Stromek byl nachystaný,nový koberec koupený a okna vyzdobená dřevěnými vločkami.Usmála jsem se,vzala teplé kožené oblečení,černý plášť s kapucí a vysoké černé boty které by aspoň chvíli měly vydržet na sněhu.Samozřejmě mou ošoupanou brašnu s Gardony,papírem,tužkou a dalšími nezbytnými věcmi.Zabouchla jsem dveře a zamkla.Klíč znovu uklidila do brašny.Můj směr byl jasný.Co nejrychleji jsem vyběhla k tržnici.Doběhla jsem k náměstí a jakmile jsem uviděla dav lidí zpomalila jsem.Procházela jsem kolem stánku s masem,sladkostmi,ale i šaty a zbraněmi,nebo šperky.Právě k tomu jsem rychle zamířila.Nebyli to pravé diamanty,nebo zlato ve špercích,ale krásná bižuterie.Vzala jsem do rukou jednu tmavou dřevěnou sponu s náhražkou diamantu.Tak krásně se leskla..zavrtěla jsem hlavou,ale po chvíli váhání ji stejně koupila za 250G. Také jsem koupila řetízek s ozdobou rostlinky vykládanou lesklými kameny.Vzala jsem ho za 300G. Usmála jsem se na ženu co je prodávala a věci dala do brašny.Vydala jsem se k dalším stánkům.Neochudila jsem se ani o jablko v karamelu,který voněl snad přes celé tržiště.Zakousla jsem se do něj a rozešla se k dalšímu stánku.Tentokrát jsem ale hledala zbraně-nože a dýky.
Pomalu jsem už kousala špejli na které bylo již snědené jablko a pořád nic.Najednou jsem ale mezi stánky našla jeden potažený černou látkou.Neváhala jsem a rozešla se k němu. ,,Zdravím" koukla jsem na muže středního věku s dlouhým plnovousem a spoustami vrásek. ,,Dobrej,paninko." přimhouřil oči a já se začala rozhlížet. Zaujaly mne dýky z bílého kovu nebo zlatavé nože.Už jsem na jeden sahala,ale potom jsem si všimla jiného,hezčího. Nůž byl ze světle šedé oceli a dřevěnou rukojetí.Na kovu byli vykreslené černou ocelí znaky,které mě zaujali. ,,Za kolik?" vyhrkla jsem a vytáhla zbytek- 950G. ,,To stačí" ušklíbl se muž a rychle mi podal nůž abych si to nerozmyslela. Já se spokojená vracela domů.

Ravennë:

Zavřela jsem dveře. Otočila jsem se a s Rexem zamířila do centra mĕsta, kde se mĕl konat ohňostroj za pomoci mágů. Konečnĕ jsme došli do centra. Bylo tu snad celé mĕsto stísnĕné na jednom místĕ. Zahlédla jsem zde Snow, Leo a Lexis, stáli bokem a sledovali oblohu. Zamířila jsem knim, ale do nĕkoho jsem vrazila. Byla to Darow. ,,Ahoj Darow a promiň." Darow jen kývla, vypadalo, že má moc práce a já jí nechtĕla rušit. Došla jsem k Leo, Snow a Lexis. ,,Ahoj!" Usmála jsem se.
Rex stál vedle mĕ a vrtĕl ocasem. ,,Ahoj!" Dostalo se mi hned nĕkolik odpovĕdí, pak se na mĕ Leo podívala ,,Myslíš, že byl dobrý nápad ho vzít sebou, Ravennë?" Zavrtĕla jsem hlavou. ,,Jistĕ, že ano." Pravdou bylo, že jsem váhala ho vzít s sebou, ale vĕdĕla jsem, že mu můžu vĕřit. Uslyšela jsem tlesknutí. Byla to Phereniké. Všechny pohledy se upínali na ni.
,,Vítám vás na letošním rozloučení a zároveň přivítání nové roku!" Ozvalo se souhlasné tleskání či hlasy malých dĕtí, ale pochvíli utichli a královna pokračovala. ,,Jak už je zvykem jakmile odbyje půlnoc příjdou naši mágové se svými kouzly." Dĕti zalapaly po dechu. Teď se, ale všechny pohledy otočily k obřím hodinám zanámi. Mĕly šedo-černo-zlatou barvu.
Všichni jen mlčky sledovaly a poslouchaly hodiny. Tik Tik Tik se ozývalo a najednou to přišlo. Ten čas, čas nového roku! Hodiny začaly odbíjet a dĕti pištĕly. Ostatnì se potutlenĕ usmívali, když hodiny doznĕli otočili se zpĕt na královnu. ,,Šťastný nový rok!" Pronesla královna a všichni poní. ,,Přeji krásný rok hodnĕ štĕstí, lásky, zdraví a pohody! A teď naši milí mágové!" Ustoupila. Do kruhu, který jsme vytvořili vešla čtveřice mágů. Voda, oheň, zemĕ i vít, byli tu všichni. Každĕmu se v ruce zaleskla jakási koule.
Postupnĕ jí každý vyhodil do vzduchu, kde vybouchla a rozprskla se na malé kousíčky dle barvy. Všichni upíraly zrak k nebi a kochali se tou nádherou. Všimla jsem si, že i mágy baví využívat svoji moc. Darow pozvedla ruce. Představovala mága ohnĕ. Okolo ní začali tančit plameny a další různé iluze. Ostatní mágové se brzy přidali kní.
Takhle jsme tam stáli dobrou půlhodinu... Poté se tři mágové rozprostřeli a Darow vytvořila iluze dvou draků. Kroužili nám nadhlavami, všichni je ohromenĕ sledovali. Já jsem rukou drbala Rexe za uchem a upírila zrak k obloze. Tento večer byl nádherný a troufala bych říct, že i okouzlující....

Darow:

Prstem jsem přejížděla po zavřené knize. Jeho ruka dopadla na Průvodce Sardskou říší hned vedle té mé a donutila mě zvednout k němu pohled.
Šedesátiletý muž se zašpičatělýma ušima, které jasně dokazovaly jeho napůl elfský původ, se do mě zabodával svýma bouřkově šedýma očima. Černé vlasy mu spadaly na stranu. Jeho pohled byl moudrý, ale zároveň přísný. "Darow! Dáváte pozor?"
"Samozřejmě, mistře Denefitte. Opravdu je nutné to vykání?" povzdychla jsem si.
Když se ze mě stala rádkyně královny, musela jsem podstoupit učednickým výcvikem. Zahrnovalo to Denefitta jako mého mistra. Z mých znalostí zprvu nebyl zrovna nadšený, ale postupně jsem se zlepšovala.
Jenomže namísto učení mě neskutečně bavilo provokovat ho. Jako by se z toho stala hra, kterou chápeme jenom my dva.
"Dobrá tedy." V očích se mu zablýsklo a já poznala, co přijde. "Dáme si rychlou zkoušku. Jak správně uvádět královnu?"
"Její Veličenstvo, královna Pherenikés Beristlijská," odrecitovala jsem.
"Kteří šlechtici z rodu Andalussů žijí v Beristlii?"
"Phelix Andaluss, Stela Andaluss a Gabriel Andaluss," odříkala jsem ještě před tím, než stihl dokončit otázku.
Olízl si rty. "Popiš okolí Doranellu."
V duchu jsem si představila mapu. "Na severovýchodě se nachází les Veir. Na severozápadě jsou to Sargasové hory, zatímco na jihozápadě Delphské hory." Na chvilku jsem se odmlčela. "Les Veir zasahuje také na jihovýchod."
"Kdo kraluje městu Sumer?"
Bohové! V hlavě jsem měla tolik jmen. "Sandy Lorinská. Dvacet devět let, dlouhé zlaté vlasy a hnědé oči. Zatím bez dědice, ale jejím manželem je..." zaváhala jsem, "vévoda Patric Kamanský."
Že jsem se dopustila chyby, mi došlo ve chvíli, kdy zvedl prst. "Ne, ne, ne! Je to lord Patric Kamanský, ne vévoda!"
S povzdychem jsem si složila hlavu do dlaní. "Těch jmen je tolik!"
"A ty se je musíš naučit všechny," namítl. "Už je pozdě, dnes už můžeš jít. Příště si tě ale zase vyzkouším!"
Vstala jsem a vyběhla z pracovny. Bohové, začínala jsem čím dál víc obdivovat - a také litovat - královnu. Jestli si tímhle vším musela projít jako dítě, zaslouží si ještě větší respekt.
Blížila se jedenáctá hodina večerní a já jsem ulicemi města chvátala domů. Z neúspěchu jsem měla mizernou náladu.
Proběhla jsem kolem jednoho rušnějšího hostince a naprosto nečekaně schytala ránu do zad. Klopýtla jsem a tak tak se udržela na nohou. Urychleně jsem se otočila, abych dveřmi otevřenými dokořán viděla, jak se muži uvnitř smějí.
"Čubko," zasyčel muž, který stál přímo přede mnou. "Dávej si pozor na cestu!"
"Já?" vyštěkla jsem rozhořčeně. "To ty jsi do mě vrazil!"
"Á, kočička vystrkuje drápky. Važ slova, nevíš, s kým mluvíš," zasmál se. Jedna část mé mysli přemýšlela, kolik toho asi vypil. Ta druhá se zabývala něčím důležitějším.
Tou důležitější věcí byla jeho natažená ruka. Napřáhl se pěstí, aby mi jednu vrazil, ale zasáhl jenom vzduch.
Přiblížila jsem se k němu a zaťala pěsti. Vražednou rychlostí jsem jej udeřila pěstí do tváře. Zároveň jsem vykopla kolenem, což schytal jeho rozkrok. Druhou ránou pěstí jsem ho poslala k zemi. "Správně. Nevíš, s kým mluvíš."
Svíjel se na chladném, černém sněhu. Z hostince se ozval nadšený a obdivný pískot a jásot. "Lovil žížalu a chytil za ocas tygra!" zvolal někdo a ostatní se k němu přidali.
Radši jsem zmizela do tmy ulic. Ještě štěstí za noc a za to, že nikdo nepoznal mou tvář.

May:

I přes mou včerejší únavu jsem vstávala velmi časně. Slunce ještě nevyšlo, jen nazlátlý opar zvěstoval jeho každodenní návrat. Unikl mi tichý povzdech. Od včerejška jsem myslela na to, co říkala královna - že jsme na prahu války.
Otřásla jsem se. Ve stinné ulici bylo docela chladno a před obličejem se mi srazil obláček páry. Zavřela jsem dveře a proměnila se ve stříbřitě šedou kočku. Nepozorovaně jsem vyskočila na střechu a posadila se čelem k východu, jenž se pozvolna barvil úsvitem. Byl odtud ohromující pohled na město, které se rozprostíralo do všech stran. Uvelebila jsem se a chvíli jen vstřebávala všechny ty vjemy - a že jich nebylo málo.
Jenomže převážily starosti ohledně nadcházejícího období. Ladně jsem sklouznula po střeše a dopadla na chodník dvěma nohama. V lidské, nebo spíš elfí podobě jsem rozhodně rázovala ulicemi k Beristilskému hradu. Nevím úplně, co přesně tam chci, ale jistě se něco najde. Ono se totiž vždycky objeví něco, s čím je potřeba se vypořádat. A já tu nyní jsem od toho, abych takové věci řešila. Zhluboka se nadechnu a pokračuju ulicemi k hradu.

Gordon:

Brzy ráno jdu s Rokaton do lesa Bílého jelena si trochu zacvičit.S mečem to celkem umím, ale obratnost je katastrofální.Rokaton se chtěl projít a brzy mi zmizí z očí.Já si akorát zpomněl jak když jsem včera odcházel z paláce jsem málem vrazil do modrooké černovlasé vlkodlačice která na mě zavčela tonem, který dával tušit, že by jí vůbec nebylo proti mysli, posnídat něco malého, ale výživného.Nechápal sem, proč si královna drží ve službách i takovéto existence, vždid žerou lidi.
Hluboko v lese jsem si našel dobrý strom, na kterém bych si mohl procvičit obratnost.Je sice vysoký, ale má větvě silné a blízko u země, takže pro mě je ideální.Skusím vylézt na první větev, ale bez úspěchu.Pořád nechápu jak to někdo může mít rád, vždid je to nebezpečné a nesmyslné, bohužel také užitečné a proto se to učím.Na podruhé se mi povede na ni vylézt a úspěšne slítnout.Skoro si říkám, že by to pro dnešek stačilo a odejdu.Rokaton se ke mě cestou určitě připojí. 

Darow:

Opatrně jsem nahlédla do malé nádobky s bublající tekutinou, jež se vařila nad ohněm. V nádobě plaval dračí dráp. Tekutina nebyla voda, nýbrž speciální roztok skládající se z dračí krve, slin, bylin a dalších ingrediencí. Stejně jako šupiny, i drápy draků po odlomení ztrácí na své tvrdosti, byť to trvá déle. Pro prodloužení jejich tvrdosti je třeba taktéž namíchat roztok a následně do něj dráp ponořit.
Jasuo, Elitní člen armády, tento dráp našel při plnění své mise a přišel za mnou s otázkou, je-li dračí. Po prozkoumání jsem musela souhlasit. Jakmile jsem zjistila, že jeho měknutí se ještě dá zarazit, nabídla jsem mu z něj vytvoření zbraně.
V hlavě se mi vybavily dvě věty, které mi řekla Leo: "Slyšela jsem, že draci dokáží vyrobit nemožné. Dokážeš to také?"
Samozřejmě, že to dokážu, a tímto jsem to chtěla dokázat hlavně sama sobě.
Udělala jsem několik kroků svou jeskyní a přišla ke krátké, dřevěné tyči. Jednalo se o rukojeť budoucí zbraně. Ne delší, než ostří dýky, zkrátka tak akorát do ruky. Vzala jsem tu tenkou, přesto pevnou, tyč a na jeden její konec natřela smíchaninu včelího vosku, pryskyřice a vaječných bílků, fungující jako lepidlo. Hmátla jsem do nádobky s vařící tekutinou a vytáhla dráp. Ani jsem nesykla, ani neucukla. V rychlosti jsem připevnila konec drápu k namazané části tyče. Vzápětí jsem udělala krok doleva a položila tyč na kámen. Chtěla, jsem, aby měla zbraň lepší a delší trvání. Pro jistotu jsem dráp přidržovala u tyče, přestože by lepidlo mělo být dostatečně pevné, zatímco jsem k drápu a tyči lila roztavené železo. Chvíli jsem počkala, držíc rozžhavené železo na svém místě pomocí myšlenek. Následně jsem celou zbraň ponořila do vody. Ozvalo se syčení. Když jsem zbraň vytáhla z vody, dráp pevně držel na rukojeti.
Sehnat železnou rudu nebylo moc složité, pro tentokrát jsem to zkusila legální cestou u mistra kováře. Tvářil se sice zvláštně, ale to je vedlejší.
Nechala jsem začátek zbraně být a přešla ke zbytkům roztaveného železa. Vzala jsem do ruky kladivo a začala. Pracovala jsem holýma rukama, nepotřebovala jsem rukavice. Jakožto dračí mág hůř hořím. Neznamená to, že jsem necítila na své kůži obrovský žár - to ne. Ale... nevadilo mi to. Pocit toho, že vyrábím něco vlastníma rukama, to dostatečně zastínil.
Válka si již vybrala oběti, jedním z nich byl i Elitní člen armády, démon Siv Aldrich. Jasuo měl pouze rezavou dýku a já doufala, že mu tato zbraň pomůže.
Po pár desítkách minut jsem měla vykované přesně to, co jsem potřebovala. Nechala jsem dva vytvarované kusy železa schladit ve vodě a následně jsem je stejným způsobem přitavila k rukojeti, naproti drápu. Dračími šupinami jsem pokryla část, kde se dráp a železo spojovalo s dřevěnou tyčí.
Ty dva kusy železa, které jsem přitavila naproti drápu, byly vytvarované do dračích křídel. Jejich okraje jsem zbrousila.
Do dřevěné rukojeti jsem vložila tři oranžové topazy. Draci se pyšní svými dračími kameny a na každou zbraň je dávají. Zbraně vyrobené draky - nebo dračími mágy - musí mít kvalitu. To je nepsaný zákon.
Úplně na konec rukojeti jsem se maličkým, téměř nečitelným písmem vyryla svůj podpis. Písmeno D a křídlo protnuté dýkou.
Pousmála jsem se. Zkusmo jsem zbraní máchla a vyzkoušela, jestli vše drží. S výsledkem jsem byla více než spokojená. Nechala jsem ohně ve své tajné jeskyni hořet, ale při odchodu jsem ji jako vždy pojistila kouzlem. I se zbraní v ruce jsem se vydala do tmy, předat ji Jasuovi.   

Jasuo:

Přikráčel jsem si na cvičiště. ,,Tak, kdepak to je?.. Aha!" Dobelhal jsem se ke stojanu s lukem. Chvíli jsem ho pozoroval,ale pak ho vzal do ruky a pokusil se nasadit šíp do tětivy. Natáhl, vypnul hruď a nadzvedl loket. ,,Oko ví, kam střílíš.. nemiř," ozvalo se mi v hlavě a vzpomněl jsem si na hraničáře. ,,Nemířit, jen sledovat cíl," opakoval jsem si pořád do kola, zadržel jsem dech, jemně pohladil pérové letky a pustil šíp, který jako blesk uhodil přímo doprostřed terče. ,,He..?" podíval jsem se, zda opravdu vidím správně. Došel jsem k terči, vytrhl z něj šíp a došel zpět.. přesně odkud jsem střílel. S každým výstřelem jsem se posunul o kousek dále, opakoval to pořád a pořád do kola. Začala mne bolet ruka a čím více jsem střílel, tím více míjely šípy velký slaměný terč.

Tětiva mne pleskla do předloktí, když jsem špatně nasadil šíp. ,,Aua.. kurnik," zařval jsem na celé cvičiště a upustil dlouhý starý dřevěný luk na zem. Oblízl jsem si naseklou kůži na ruce a opět se ohnul pro ten ďábelský nástroj. Po několika hodinách střílení jsem už ani nedokázal pořádně nenatáhnout luk. Šípy padaly přímo přede mne. ,,Nemohu s tréninkem skončit takhle rychle," odkašlal jsem si, znovu se postavil do své oblíbené polohy, natočil se bokem k terči, z plných sil natáhl tětivu s uloženým šípem. Pustil jsem ji ale špatně a tak jsem si rozdrbnul bříška prstů. ,,Vážně bych toho měl už dneska nechat," povzdechl jsem si a kydl si na zadek hned vedle stojanu se šípy. Opřel jsem se o dřevěný plůtek, který pod náporem mých zad malinko zavrávoral, ale očividně držel v zemi poměrně dobře.

Pozoroval jsem slaměný kruhovitý terč s několika šípy zabodnutými přímo do spirálovitého středu. ,,Ještě jsem to nezapomněl," Zaradoval jsem se, zhluboka vydechl a pokusil se postavit. Malinko se mi zapletly nohy, ale ustál jsem to. O plůtek opřený luk jsem znovu zvedl. Zdál se nějak moc těžký a já věděl, že už ho dnes nenapnu. Vrátil jsem ho zpět do stojanu, ohlédl se na terč a šel posbírat všechny ty vystřelené šípy. Pár jsem jich vytrhl z terče a zbytek jsem zvedl ze země. Některé byly nalomené, jelikož trefily velkou kamennou zeď, jenž ohraničovala celé cvičiště. Nepoškozené jsem vrátil do toulce, zavěšeného u stojanu, a ty nepoužitelné naházel na hromádku, která tam za tu dobu vznikla. ,,Zítra za někým zajdu s těmi zbytky." Podíval se na zlámané dřívky a odlámané hroty.

,,Myslím, že už dnes asi půjdu," zabručel jsem si, otočil se a nasměřoval to k východu. Minul jsem menší kamennou bránu vystavěnou do oblouku, naposledy se poohlédl na vzdálený terč a odešel do zalidněných městských uliček. Najednou jsem uslyšel výkřik nějaké ženy. Nebylo to daleko. Okamžitě jsem začal pospíchat. Opatrně jsem se brodil davem. S rukama vepředu jsem odhrnoval lidi před sebou a pak jsem to spatřil. Tři postavy válející se po zemi před nějakou budovou. Stáli tam s nimi koně, na nichž očividně přijeli. Chvíli jsem tam zmatený stál, ale nakonec jsem přispěchal k těch ubožákům. Na cestě ležel obrovský medvěd, jehož jsem neslyšně oběhl...

Jasuo:

Byl krásný slunečný den a já se rozhodl, že se půjdu projít do lesa. Pod zelenou střechou Bělo-Jelenského lesa jsem si to štrajdal po cestě. Jako vždy, když jsem byl na tomto okouzlujícím místě, plném všelijakých bytostí, jsem obdivoval zlaté lístky stříbrošedých Mallornů. Zlaté konfety čas od času opustily své větve a zářivě dopadaly na stezku mezi vysokými mohutnými stromy. Les se začal zhušťovat a byl stále tmavší a tmavší. Nějak jsem této změně nevěnoval svou pozornost a přemýšleje nad jednou pohlednou dívkou jsem se po chvíli ocitl v naprosté tmě. Sluneční paprsky jen ztěžka proklouzly skrz huňaté koruny prastarých stromů, které se ani neohýbaly pod náporem silného chladného větru, vinoucího se ze severu.

Najednou jsem o něco klopýtl. Podíval jsem se, co se mi to opovážilo postavit do cesty, a spatřil jsem jakýsi otesaný kus ulomeného kamene. Mé oči si již navykly na šero v tom krásném černočerném stínu a tak jsem spatřil mnoho kamenů, které jakoby byly pravidelně uspořádané. Některé z těch kamenů na sobě nesly nápisy, jenž jsem bohužel nedokázal přečíst.. Vlastně ani číst nedovedu, protože jsem neměl tu příležitost se to naučit.. Nebyly to ale jen popadané kameny. Bylo zde jasně vidět náznak zbořených staveb. Musely být opravdu staré, jelikož spousta z těch kamenů byla pokryta opravdu hodně tlustou vrstvou tmavě-zeleného mechu. V dálce jsem uviděl nějakou stavbu. Nebyla tak zničená jako ty kolem a tak jsem si řekl, že bych se tam mohl jít podívat. Ještě jednou jsem si pozorně prohlédl okolí, abych věděl, kudy jsem přišel, pak se otočil a vešel do té, chrámu-vypadající, stavby.

Každý můj krok se odrážel o stěny chladného starého chrámu. Prošel jsem skrz dlouhou chodbou a ocitl jsem se ve větším sále bez střechy. Z venku male-připadající chrám byl z rázu větší, než se zdál. Všude na stěnách se jevilo písmo a spousty obrazců. Velké černé schody přímo uprostřed vedly k jakési bráně. U prvního schodu stála silueta postavy. Ale nebyla to jen iluze. Postava se na mne otočila a já spatřil ženu. Ptala se mě, co mne tam přivádí a já jen mlčky stál a civěl na ni. ,,Myslím, že čistá náhoda," odhodlal jsem se nakonec a nechápavě se pousmál na dívku přede mnou. Když jsem pohlédl nahoru, spatřil jsem bílo-modrou mlhu, která se, jako huňatý chundelatý mráček, líně převalovala v oné bráně. Žena se na mne jen usmála, vzala mne za ruku a přivedla po šerých schodech až ke kamennému oblouku. ,,Jak se jmenuješ?" otázala se mne ta sličná postava. ,,Jasuo," odvětil jsem nevěřícně a snažil se v klidu dýchat.

S úsměvem natáhla mou ruku a dotkla se krásně chladící mlhy. V mlze se modře zablesklo a dívka pozvedla koutky svých úst. Poté něco zamumlala. Moc jsem jí nerozuměl, ale v jejích očích se zablesklo čiré štěstí. Uslyšel jsem zvuk, vycházející z brány. Znělo to jako klapot kopyt o mramorovou podlahu. Mlha se celá rozzářila modře a má ruka byla popotažena kousek dovnitř. Ucítil jsem horký dech na svých prstech. Něco zafunělo a přitisklo se to na mou dlaň. Bylo to chlupaté a očividně obrovské. Skrz mlhu začaly vylézat mohutné bílé parohy. Zvíře vystoupilo o pár kroků před bránu a já ho tak spatřil v celé své dokonalé kráse. Se srdcem v krku jsem si prohlížel to majestátní bílé zvíře, které přede mnou teď stálo.

,,Jmenuji se Nei-Thair. Kdykoli budeš chtít svézt, přivolej mě," ozvalo se mi v hlavě. ,,Odteď je to tvůj společník," pravila dívčina a položila mou druhou ruku na jelenovu plec. Ucítil jsem tlukot jeho silného srdce a jeho touhu po tom, být mi jako přítel po boku, ať budu kdekoliv. Myslel jsem na spoustu věcí a jelen, jakoby mne vnímal.. slyšel vše, co jsem měl v hlavě. Sklonil hlavu a pokrčil své dlouhé nohy. ,,Neboj se ho," uklidnila mě tajemná bytost, stojící hned vedle mne a očima poukázala na Jelenova záda. Pochopil jsem, že na něj mám asi vylézt a tak jsem také učinil. Opatrně jsem se vyškrábal na toho majestátního tvora a on se okamžitě zvedl. Postava, která doposud stála vedle mne, zmizela.

Můj nový společník zastříhal ušima. Hlasitě vydechl horký vzduch ze svých nozder, navrtěl se a s pocitem, že se ho pevně držím, vyrazil kupředu. Běžel rychleji, než kterékoliv zvíře, na kterém jsem kdy jel. Zanedlouho jsme vyjeli z chrámu a já si při pohledu zpět přesně zapamatoval, kde se toto tajemné místo nachází...

Darow:

Sehnat acháty bylo na tom všem nejlehčí.
Stačilo pouze zajít do jeskyň, použít schopnosti a vyhledat drahokamy v teplých barvách vhodné k ukládání magie. Nalezla jsem tři, které k tomu byly nejvhodnější. Oranžový, červený a žlutý.
S dřevem to bylo těžší. Nakonec jsem se musela vypravit na trh k dřevorubci, abych si sehnala kvalitní tisové dřevo. Jakmile jsem se i s dřevem přesunula do své jeskyně, začala jsem pracovat.
Nabídla jsem Leo, že jí vytvořím zbraň. A zatímco Jasuo dával přednost dýce, Leo chtěla luk. Neměla jsem sebemenší důvod jí nevyhovět.
S prací jsem nespěchala, dávala jsem si záležet. Řezala jsem luk na míru přesně pro Leo. Musela jsem si samozřejmě zjistit její velikost, držení luku a tak podobně, avšak to nebylo nic složitého.
Nejjednodušší by bylo vyřezat zkrátka ohnutou tyč, ale já jsem chtěla, aby ten luk nějak vypadal. Jako předlohu jsem také trochu použila svůj vlastní černý luk. Řezala jsem tisové dřevo do doby, než každé rameno luku mělo záhyb. Z celé konstrukce bylo nejtěžší držadlo. Musela jsem ho vytvarovat tak, aby seděl Leo do ruky. Jednu chvíli to vypadalo, že jsem řízla moc a nepůjde to spravit, ale díky kouzlům se vše dalo do pořádku. Na koncích ramen jsem vyřezala záhyby pro tětivu.
Tětiva byla z kůže divoce žijícího zvířete, z jelena. Spletla jsem několik pramenů kůže dohromady, aby byla tětiva pevná. Uprostřed, kam se zachycuje luk, byla tětiva silnější. Nakonec jsem jí celou promazala včelím voskem.
Přišel čas nazdobení. Červený achát jsem umístila do rukojeti, tak, aby Leo nebránil v uchopování. Do horního ramene jsem zasadila žlutý kámen a do dolního oranžový. Všechny kameny byly umístěné ve vnitřní straně, aby jejich odlesk neprozradil majitele při nějaké misi.
Na oba konce ramene jsem vykovala a následně i připevnila tři ostré, asi tři palce dlouhé železné bodce, které vypadaly jako drápy vlka. Luk je zbraň i bez šípů a dostat tímhle do břicha... no, minimálně by to způsobilo bolestivou bodnou ránu.
Dřevo luku jsem potřela černou barvou a nakonec na něj zlatavou barvou nakreslila netopýra. Jeho křídla byla přes obě ramena a jeho tělo zase přes držadlo.
Nejhorší na celé práci bylo asi zajištění odolnosti. Kromě pomazání vařícím lněným olejem jsem do dřeva zavedla i kouzlo ohnivzdornosti. Za dobré dřevo, které přijme a uchová magii, jsem si musela trochu připlatit, ale šlo mi o kvalitu. Navíc mi k tomu pomohly i kameny.
Úplně nakonec jsem na rameno vyvedla svůj podpis, stejně jako u Jasuova drápu. Vyrobila jsem Leo i tucet šípů se zápalným hrotem. Díky kouzlům je bude moct používat opakovaně, aniž by šípy oheň poškodil, a to až do doby, než se jí zlomí. Poté jsem ještě zkusila napnout luk, pustit tětivu a celkově vyzkoušet jeho odolnost.
Vše sedělo. Já byla spokojená, že jsem prací alespoň na chvíli zaměstnala svou mysl.
Teď už jen zjistit, jestli z něj Leo bude mít radost.

Enaia:

Ano, doopravdy jsem šla lovit, potom, co jsem se sebrala - lépe řečeno, co jsem všechny své city tak jako tolikrát předtím ovládla natolik, abych navenek nepůsobila tak, jak jsem se cítila. Nepřestala jsem se nenávidět, nepřestala jsem si nic vyčítat, nepřestala jsem litovat zmařených životů svých společníků. Ale dokázala jsem se už většinu času ovládnout natolik, že jsem pocit viny i ztráty potlačovala. Už jsem si stále dokola nepřehrávala tu chvíli, kdy můj jelen zakopl, kdy se uvolnila magie, neviděla jsem pořád strach v jejich očích, ten výbuch, který je rozerval na kusy... už se to nevracelo tak často, když jsem se na to donutila nemyslet. Nemyslet na to, že samotná magie je zabít nemusela... Ale já ji odvrátila od sebe a zesílenou uvrhla na ně. To je zabilo.
Můj nápad, účastnit se bojů ze hřbetu mé dračice vzal za své. Nebudu riskovat jejich životy. Už nikdy. Nikdy! Představa, že bych jídlo nějak upravovala byla směšná, zhltla jsem bez žvýkání první, co jsem chytila, prostě abych neumřela hlady. Tak se stalo, že jsem se po letech znovu živila myšmi a krysami.
Jediný způsob, jak nedohnat sebe samu až k sebevraždě - ostatně... komu by to vadilo? - byl zaměstnat se. Vyčerpat se natolik, aby mi nezbyla energie na nic dalšího. Takže mne během chvíle už bez přestávek pálily svaly námahou, jak jsem vymýšlela stále další a další způsoby, jak se unavit. Jako bych ze sebe mohla vybít vzpomínky a pocit viny.
Nakonec, když už jsem nenacházela výmluvy, odebrala jsem se k domovu, stejně bych tam musela jednou jít. Pár věcí se tam změnilo. Květináč, kde sídlil Qartaq v podobě rozličných květin byl pryč. Samíriin oblíbený polštář taky... Všechno, co je mělo připomínat bylo pryč. Museli to udělat ostatní mí společníci.
Nemluvili o nich. Ani mezi sebou ne. I oni byli zdrceni jejich ztrátou. Tohle éma se stalo tabu. Stála jsem ve dveřích vlastní kuchyně a nejradši bych se znovu rozběhla pryč... Ale nemohla jsem. Nemohla jsem zbaběle utíkat před následky svých chyb.
Cíila jsem znovu slzy v očích, zahnala jsem je zamrkáním. Už proto, že právě v tu chvíli dole někdo zaklepal na dveře. Než jsem sešla dolů, zavětřila jsem. Ale ten mužský, lidskoelfí pach jsem neznala, předtím jsem ho necítila.
Nechtěla jsem mluvit vůbec s nikým, pokud možno už nikdy. Ale bylo dost dobře možné, že je to nějaký důležitý vzkaz od královny. Třeba to bude mise... Třeba to bude nebezpečná mise... Pár okamžiků nato jsem litovala, že jsem neznámému vůbec otevřela. Stál tam mladík s tmavohnědými vlasy, zelenýma očima a mírně zašpičatělýma ušima prozrazujícíma jeho částečně elfský pvod. Jen mne zahlédl ve dveřích, spustil, dost nervozně: ,,Ehm, zdravím. Ty jsi Enaia?"
Jen jsem kývla, věděla jsem, že navenek působím klidně, jen málokdo by mi dokázal nebo se vůbec odvážil číst mi v očích. Tenhle míšenec určitě ne. Povzbuzený mým pokývnutím, pokračoval: ,,Jedna ze strážkyň Eorsu?"
Jako by mi v tu chvíli sevřela srdce ledová pěst. Ovšem. Stále musím někdy dohlížet na to, jak ostatní zkouší své štěstí u brány do kouzelného světa Eorsu. Už jsem tam nikdy nechtěla jít! Tušila jsem, co přijde. Taky že přišlo. Půlelf dokončil svůj krátký proslov: ,,Žádal jsem královnu o dovolení pokusit se vyvolat nějakého společníka... Poslala mne za tebou nebo tou druhou strážkyní, tou Darow. Tu jsem nezastihl."
Jdi pryč! Chtěla jsem zařvat. Jdi pryč, nechci tam jít, nechci to tam vidět! Místo toho jsem sebe samu přistihla, jak znovu mlčky přikyvuju. Vypadal potěšeně, už předem mi několikrát poděkoval. On měl koně, já svou vlčí podobu. Cesta mi ubíhala jako ve snu, jakoby trvala věčnost a přitom necelou minutu. A pak jsme najednou stáli přímo pod branou.
,,Je ti dobře? Najednou jsi nějak zbledla..." Poznamenal míšenec. Asi jsem měla zůstat ve vlčí podobě. Odsekla jsem: ,,Ovšem." Vlastně jsem se ani neptala, jak se jmenuje. Nezajímalo mne to. Nic mě nezajímalo.
Půlelf postupně zavolal šestkrát. Poslední jeho pokus byl úspěšný. Brána zesvětlala a okamžik nato z ní vyšel vlk bílý jako sníh. Stanul před svým novým společníkem a zadíval se mu zpříma do očí. Neslyšela jsem samozřejmě, co mu říká, ale podle toho, jak se v mladíkových očích mísily úžas, radost a nevíra, vlastně nečekal, že někdo jeho volání vyslyší.
Mladík se se zářícíma očima otočil ke mně, nevím, jak jsem tam dokázala klidně stát, když jsem měla chuť výt a skučet, když jsem si ze všeho nejví přála vrátit čas... Nezpozoroval zřejmě nic z toho vnitřního výbuchu, který ve odehrával v mé duši. Vesele mi s posledními díky kývl na rozloučenou a poklusem se ztratil i s vlkem v patách.
Jen co byl z dohledu, vyprchalo mé těžce zkoušené sebeovládání. Klesla jsem na kolena před branou a z očí mi stékaly slzy. Zase. Samíria, Qartaq, Ucamali a Neiha. Bez ohledu na to, jak dlouho byl každý z nich mým společníkem, po všech zbyla ona děsivá prázdnota. Jako bych ztratila kus sama sebe. Napůl jsem toužila po tom, aby bylo vše jako dřív, když jsem ještě byla Ghyslaine a vším, co jen trochu zavánělo city jsem pohrdala. Bylo to snazší. Ušetřilo mi to spoustu bolesti, spoustu ztráty...
Nikdy jsem neměla vyvolat žádného z nich. Ne, když jsem byla, co jsem byla. Ale když už jsem to udělala... Nechtěla jsem je ztratit! Prosím, kéž bych mohla vrátit čas, kéž bych mohla tu zatracenou výpravu, tu chvíli bláhové arogance, kéž bych to mohla vymazat. Takhle jsou navždy pryč. Ano, vlci se mohou vrátit, ale... nesmí se vrátit. Nemohla bych se jí už ani podívat do očí... Ale ztratit je navždy!
Najednou se kolem mě prohnal vítr. Než jsem vůbec zvedla uslzenou tvář, v bráně se zablesklo. a vyběhla z ní pískově zbarvená pumu připomínající šelma s modrými znaky po těle. Taky její ocas byl jiný, než jaký mívají pumy. Navíc jí krk a nohy zdobily dlouhé zlaté rousy.
Sotva jsem se vyhrabala na nohy, už stála po mém boku. Otřela se mi o nohu a já v myšlenkách uslyšela její melodický, poměrně hluboký hlas, který přesto nepochybě patřil samici: "Ráda tě poznávám, vlkodlačko. Jsem Merita. Mé drápy a tesáky ti budou ku pomoci. Když jsem v plné síle, umím vytvořit několik svých kopií, případně sebe samu zvětšit."
Co?! Já přece nevolala! Ne! Nechtěla jsem mít... nemohla jsem mít dalšího společníka! Nevolala jsem! Ačkoli... mé emoce, přinejmenším některé by se dala jako zavolání vyložit. Litovala jsem jejich ztráty, chtěla jsem je zase vidět... a místo nich přešel tenhle tvor. Merita.
Ale nemohla jsem přece vyčítat jí, že přišla. Tohle byla moje chyba. Další. Zadívala jsem se na Meritu a vzpomněla si na půlelfa, co se tady vítal se svým novým společníkem před pouhými minutami. Je to všechno ironie...

Jasuo:

  Procházel jsem se, zahalený do svého pláště a kapuce, lesem Bílého Jelena. Ve stínu stromů jsem obešel několik seschlých větviček, které by mě prozradily. V ruce jsem dřímal svůj Dračí Dráp a neslyšně se pohyboval směrem ke svému cíli. Srna se pásla na mírném kopečku na mýtince. Byl jsem skoro u ní, když mi hlasitě zakručelo v břiše. Srna to zaslechla, otočila se na mě a když si uvědomila, že ji někdo přišel ulovit, vzala do zaječích.

,,Měl bych si vyrobil luk," vyšpulil jsem zamyšleně rty. Střílet jsem uměl, ale neměl jsem z čeho. Před nedávnem jsem se naučil vyrábět tento úžasný nástroj..

Při cestě zpět do mé malé, ale útulné, chajdy, jsem narazil na úžasný jasan. Byl naprosto rovný a bez sebemenšího suku. Dřevo jako stvořené pro výrobu luku. Zbraní od Darow jsem pokácel ten strom a vyťal jsem z něj přesně kus, který jsem potřeboval. Vzal jsem i několik rovných větví, ze kterých půjdou udělat šípy.

Dovlekl jsem to dlouhé poleno domů a nechal ho několik dní schnout. Stejně tak i větve.

****

Osm stop dlouhé poleno už bylo poměrně suché. Vzal jsem pilu a odřízl okraje polena. Prohlížel jsem materiál. ,,Jádro dřeva," opakoval jsem si a začal dřevo opracovávat. Konečně jsem odřezal boky polena. Přede mnou teď stál hranol, vysoký asi sedm stop. Pomocí ostrého Dračího Drápu jsem pomalu odřezával kraje a přímo uprostřed jsem udělal mírnou prohlubeň. Bylo to stále příliš tlusté, takže by to ani Ash neohnul.

Teď jsem si musel dát opravdu záležet. Hranol, s prohlubní uprostřed, jsem téměř pouze hladil na jeho povrchu. Odřezával jsem tenké plátky tak, aby byl luk na obou ramenech stejně silný. Ramena se postupně ztenčovala. Pak jsem začal opracovávat rohy hranolu. Vzniklo tedy cosi, co vypadalo jako hranol bez rohů. Už se to blížilo tomu správnému vzhledu.

Po několika hodinách práce měl luk konečný vzhled. Teď zbývala tětiva. Tětivu jsem si opatřil několik dní předem. Byla udělaná ze šlach tak, aby byla přibližně 4x pevnější, než luk. Samozřejmě jsem mohl ta vlákna odmotat a uzpůsobit tak tětivu přímo luku. Natáhl jsem tětivu na luk a zkoušel jeho nátah. Jedno rameno se natahovalo nerovnoměrně s tím druhým a tak jsem to musel ještě dopilovat.

Luk byl téměř hotový. Ještě jsem vzal kůži a omotal rukojeť tak, aby se lépe držel. Lépe jsem zařízl konce luku a udělal lepší drážky pro tětivu. Teď přišla hodina pravdy. Pokusil jsem se natáhnout luk. Měl sílu nejméně 80 liber. To bylo víc, než kterýkoliv jiný luk, který jsem kdy držel. Hekl jsem, ale tětivu se mi nasadit podařilo. Předtím jsem ji ještě zkrátil, aby měla správnou délku.

****

Stoupl jsem si na paseku u své chatky a zkoušel jsem zamířit na terč, zatím prázdným lukem. Pak jsem vytáhl šíp z toulce, zasadil ho do tětivy a natáhl ho s ním. Opět jsem hekl, protože jsem luk nenatáhl ani do tří čtvrtin nátahu... no, hold budu muset více cvičit. Vystřelil jsem s nedokonalým nátahem na terč. Stál jsem blíž k němu, abych se určitě trefil. Ale i těch 40 kroků bylo asi málo. Šíp projel slaměným terčem, jako nůž rozehřátým máslem, a skončil daleko v lese. Možná jsem to trochu přehnal.

Enaia:

Ohýnek tiše praskal a v houstnoucím šeru vypadal podivně zářivý, ještě nevyšly hvězdy ani měsíc, aby konkurovaly jeho záři a plameny tak byly jediným světlem odrážejícím se od hladiny Dewelina jezera. Sem do hor mne nehnal žádný úkol svěřený královnou, dokonce ani nějaká zoufalá situace ne.
Přesto jsem se právě sem uchýlila hned po svém návratu do města, poté, co jsem se přivítala se Šípem a dala mu na výběr, jít se mnou nebo zůstat ve městě v psinci, či s toulavými psy. Vlkodav si zvolil toulavé psy a já mu to nerozmlouvala.
Mimo město, pryč od většiny živích bytostí, do starého klidu, jsem se vydala abych se na chvíli mohla uvolnit, nedělat si se vším hlavu, ale to nebyl hlavní důvod. Hlavní důvody byly dva a možná trochu souvisely jeden s druhým.
Tím prvním, jak jsem si musela chtě nechtě přiznat, byla Faia. Zprvu a vlastně i po našem opětovném sblížení, jsem byla vděčná, že mi odpustila, že mám po svém boku skutečně blízkou bytost... Ale začínalo se to... hroutit? To asi nebyl správný výraz, ale možná nejbližší použitelný.
Ano, chyba nejspíš byla ve mně, ne v ní. Ale ta větší část mého já, ta divoká, vlčí, nespoutaná a zakládající si na nezávislosti, si začínala víc a víc připadat jako na vodítku, bržděná strachem, že se Faia zase postaví proti ní, ve své přirozenosti.
Věděla jsem, že i po tom, co se stalo si elfka ještě stále odmítá přiznat plnou pravdu o mně i mých činech. A tak jsem zamlčovala i některá svá novější dobrodružství, abych se vyhnula hádkám. A taky už mi plně nedůvěřovala, to jsem jako vlkodlak byla s to vycítit.
Dlouho jsem si nechtěla přiznat pravdu o tom, že je to oboustrané. Její nejistota pramenila z mé povahy, moje zase z její nejistoty a taky z faktu, že čím víc toho já i ona zamlčíme nebo přibarvíme, tím víc se vzdalujeme našemu původnímu přátelství.
Svým způsobem byla úleva to přiznat, přestože zatím jen sama sobě. A tím jsem se nakonec dobrala další pravdy. Lépe řečeno, seskládala ji z mých pocitů Mairinika. Poslední dobou jsem se podvědomě vyhýbala i té důvěře, té blízkosti...
Ale věděla jsem taky, že nic z toho nevyslovím nahlas, protože jsem jí nechtěla ublížit ani ji ztratit. Ta rozpolcenost mne taky ničila.
Plameny ohně na okamžik vyšlehly výš, jak se ve mně na okamžik zvířily emoce, než jsem je zase ukorigovala tak, jako plameny. Celé to trvalo pár vteřin. A stalo se to ve chvíli, kdy jsem si kvůli dračici byla nucena přiznat pravdu celou, nepřikrášlenou. Když jsem si přiznala, že má nejistota pramení i z faktu, že vlastně v hloubi duše přítele jako Faia nepotřebuju.
Takhle to vyzní dost tvrdě, bezohledně, ale skutečnost byla mírně jiná. Faia nebyla špatná přítelknyně, neublížila by mi a já jí taky ne, už jsem měla jistotu. Ale abych s ní vyšla, musela jsem se bránit své přirozenosti, vědomě ji před ní potlačovat. A to dlouhodoběji nebylo možné. Nebyla jsem na věčnou přetvářku v přátelství stavěná, pokud jsem měla s někým trvale trávit svůj volný čas, musel to být někdo se stejnou divokostí v krvi. Šelma. Dravec.
Přiznat si to bylo sice úlevné, ale co na to řekne Faia, bylo ve hvězdách. A jak jí to řeknu též. Svým způsobem jsem si připadala jako zrádce, přestože jsem věděla, že ani její důvěra už není pevná, že má pochybnosti. Oprávněné. Já měla skutečně k té bytosti, kterou ve mne chtěla vidět, daleko. A proto to takhle nemohlo jít věčně.
Výčitky svědomí jsem neměla z jednoho jediného prostého důvodu. Na Faie jsem poznala, že si myslí to samé. Že pokud to neukončím já, udělá to ona, protože mi nevěří a nechce mě mít takovou, jaká jsem a vždy budu. Možná můžeme být dál v přátelských vztazích, ale už to nebude takové. Nehodlala jsem to utnout, byla jsem ráda, že to trvá, ale bála jsem se postupného odcizení nebo jejího odchodu.
Donutila jsem se tyto úvahy prozatím odložit, začala jsem se zaobírat druhým důvodem své dovolené. Křídly. Na rozdíl od toho prvního, toto byl důvod veselý. Tedy, veselý pro mne, Mairinika a Iriel z něho první dny šíleli, doslova.
Pokud má křídla měla být k něčemu, aby se nestala jen přítěží, musela jsem se s nimi urychleně naučit zacházet jako s ostatními svými výhodami a zbraněmi. Naštěstí jsem se odmala z donucení učila rychle a jakmile jsem si zvykla na váhu křídel, jejich velikost a taky udržet s nimi na zemi rovnováhu, chodit, běhat, bojovat, což samo o sobě trvalo čtyři dny, mohla jsem konečně začít s létáním samotným.
Vzlétnou nakonec nebylo tak nejhorší, prvně jsem se prostě bez porady se svými společníky rozhodla skočit ze srázu a ejhle, když se chce a musí... Byl to ostudný let s ještě ostudnějším přistáním, ale z toho srázu jsem se nezřítila.
Nakonec jsem v horách zůstala ne dva dny, ne týden, ale celý dlouhý měsíc, Cameira zůstala doma, ale Faia se neukázala, kdy jsem se učila létat za každého počasí, přistávat, zvykala si na svá křídla nejen při letu, ale i na zemi, učila se s nimi bojovat a nedojít přitom úhony ani na nich ani na zbytku těla. Samosebou jsem trénovala v obou podobách.
Samotnou mne překvapilo, jak moc mne létání začalo bavit. Trénink už jsem nepovažovala za nutnost, ale skutečně jsem si ho užívala, pokud jsem zrovna nebyla promočená skrznaskr po létání za bouře nebo - to napadlo Mairiniku - když jsem trénovala vzlet z vodní hladiny.
Fakt, že to byl dost nebezpečný koníček, jediná chyba a mohla jsem si klidně srazit vaz na některém z horských úbočí, tomu nijak neubíral na půvabu, spíše naopak. Milovala jsem riziko. Nejvíc jsem si zamilovala lety střemhlav, kdy se okolí stávalo jen rozmazaným vírem barev, rozostřených rychlostí, kdy mi v uších hvízdal vítr... Za celou dobu jsem ani nevzdechla po městě, jen jsem občas myslí kontrolovala Šípa.
Po měsíci, kdy už mi nedělaly problém ani dlouhé lety, nekrčila jsem se pak z bolesti zad i křídel samotných, byla jsem schopná s nimi bojovat - pomohli společníci a mé ohnivé iluze nepřátel - dokázala jsem provádět rychlé obraty, nebyla pro mne překážkou na zemi, prostě jsem se naučila, co bylo třeba, prostě jsem se musela taky ukázat ve městě, přestože mi nebylo proti mysli zůstat. Slíbila jsem si, že budu po nocích létat. Denně.
Doma, tedy myšleno v domě, se nic nezměnilo, zato když přiklusal ulicí Šíp s tlamou vesele pootevřenou a jazykem vyplazeným, zůstala jsem stát jak tvrdé Y. Po letech mi došla slova. Vedle něho kráčela, tedy spíš se valila strakatá fena dlouhou hrubou srstí. Valila se proto, že měla břicho asi tak dvakrát širší, než měla mít.
Šíp zavrtěl ocasem a zaštěkal na pozdrav. Tak proto jsem mu celý měsíc nechyběla, došlo mi. Fena - neviděla jsem ji prvně, znala jsem ji tak jako všechny toulavé psy a věděla jsem, že ji vyhodili ještě jako štěně z domu a že jí psi říkají Trnka - se tvářila kapku nejistě a střihala ušima. Mluvil Šíp, ona se spíš snažila schovat za něho.
,,Ahoj, Enaio! Trnku znáš, že jo? Slíbil jsem, že než se naše štěňata narodí a vyrostou, může u nás zůstat a že jim pak najdeš domov, kde je nevyhodí, až si přestanou hrát."
Tak tím mne umlčel podruhé, jednak slovy naše štěňata a jednak tím, jak nasliboval hory doly aniž bych o tom měla ponětí. V tu chvíli bych je nejraději ze zásady oba seřvala a pak dům zamkla a zabednila okna, aby se tam nedostali. Ale štěňata...
Jedna z nepsaných zásad vlkodlačí rasy říkala, že do žádných bojů dospělích se nezatahují děti. Ani naše ani jiných ras, zvířecí též. Tomu se v poslední době činily vyjímky jen, pokud šlo o nějakou krevní mstu lidem. Ano, se Šípem si to ještě vyříkám, ale ne prostřednictvím nějakého nenarozeného ani narozeného štěněte.
,,Já věděl, že je na tebe spoleh." Zafuněl Šíp a drcl čenichem do Trnčina boku. Co mi zbývalo? Pustila jsem je oba domů, Šíp hned uvelebil trnku v pelechu a točil se kolem ní jako kvočna. Choval se jako nerozumný náctiletý kluk a ne jako dospělý pes.
Najednou jsem zatoužila po volné obloze, kde jsem si sama připadala svobodná, na chvilku zbavená starostí, klidná. Ano, zase si půjdu zalétat, ještě dnes, pak se poptám u královny po dalších úkolech. A až je splním zase někam uletím, pokud to okolnosti dovolí, někam, kde nepotkám živou duši, kde budu sama, nikým neohrožená a nikoho neohrožující.
Ale všechno má svůj čas. Zatím jsem přivolala ven Šípa, který opustil družku jen, když viděl můj varovný pohled a vyloudal se ven, kde se usadil vedle mne. První vlna vzteku vyprchala, už jsem byla spíš pobavená. Ostatně, co bylo špatného na tom, že si pes našel družku? Rozhodla jsem se, že mu hlavu neutrhnu. Otočila jsem k němu hlavu: ,,Nechceš mi alespoň pár věcí objasnit?"

Erik:

Byla nádherná noc. Erik se procházel tmavými uličkami města. Nevadilo mu, že mu byla zima. Přece jenom na tyto podmínky byl zvyklý... Už další noc, co bude spát někde tajně ve stodole nebo na ulici... Nu což, alespoň si užije malé dobrodružství. Hodiny plynuly a měsíc se na čiré obloze zase posunul na své dlouhé cestě k obzoru... Erik došel na náměstí. Sedl si na kašnu a se zájmem pozoroval kočku, která si pohrávala s mrtvou myší na nedaleké zídce... Najednou něco zaslechl. Asi nějaký bezcenný měšťan... Nevěnoval tomu moc velkou pozornost. Vrátil se ke svému pozorování kočky. Po chvíli zase zaslechl ten zvuk. Jako by někdo volal o pomoc. Kočka se naježila, nechala svojí oběť na zídce a seskočila do tmy... Instinkt mu napovídal, že se tam má podívat. Rozeběhl se tedy za tím zvukem. Zvuk sílil. Netrvalo dlouho a vběhl do zahrady. To co spatřil, s ním zacloumalo. V rohu zahrady nehybně ležela žena. Z ramene jí trčela šipka z kuše a čerstvá krev se vsakovala do hlíny. Starý muž, který seděl vedle ní tiše vzlykal. "Co se tu u všech bohů stalo?" Rychle se zeptal Erik. Muž se na něho se slzami v očích podíval. "Přiběhl sem nějakej bastard s kuší v ruce a chtěl všechny Gardony. Samozřejmě, že jsme jich moc neměli. Byli jsme rádi, že jsme měli na jídlo. Dali jsme vše. Pak onen muž napřáhl kuši a střelil. Prý, že to je jako varování, abychom nic nezkoušeli až se zase zanedlouho objeví..."Erik opatrně pomohl vyndat šipku z rány. Starý muž z domu přinesl kus látky. Neměl sice moc zkušeností s první pomocí ale společně ženu ošetřili a uložili na postel. "Hnedka jsem zpátky." Pravil a vyběhl na zahradu.Rozeběhl se k menší zídce. Ladným pohybem na ní vyskočil, chytl se malé římsy a vytáhl se na střechu. Jak moc byl rád za svůj výcvik. Soustředil se. Pak náhle jako střela vyrazil po střechách kupředu. Přeskakoval po střechách až ho uviděl. Muž, zahalen kápí s nataženou kuší a vakem přes rameno sprintoval v uličce. Zřejmě si už Erika všiml. Erik neváhal a pustil se do pronásledování. Cosi přeletělo před Erikovým obličejem. Šipka. Měl štěstí, že se onen muž netrefil. Byl by teď už letěl ze střechy dolů na kamenné dláždění. Náhle zloděj odbočil z hlavní ulice a vydal se menší uličku ve snaze zbavit se pronásledovatele. Erik byl nucen přeskočit na střechu, která byla na druhé straně. Naneštěstí byla až příliš daleko. Ve spěchu Erik zahlédl malé okénko, které bylo pod střechou. Do toho by dokázal přeskočit. Nadechl se a mocně se odrazil. Chybělo málo a minul by okno. Tiše dopadl na koberec. Do cesty se mu postavil mohutný dřevěný stůl. Už se nedokázal odrazit aby ho přeskočil. Skrčil se a provedl letmý parakotoul. Stůl překonal. V místnosti bylo ticho. Bylo slyšet jen jemné chrápání z postele v rohu místnosti. Erik si všiml otevřeného okna na druhé straně. Zvedl se ze země a rozeběhl se k oknu. Ani nedokázal zastavit, aby se rozhlédl, jak to vypadá venku. Jako šíp z luku vystřelil do noční oblohy na ulici. V tu chvíli spatřil vraha. Běžel k bráně města. Bylo mu divné, proč stráže nereagují. Vytáhl svojí starou dýku. Kolikrát mu už zachránila život. Napřáhl se a hodil...Z brány vyšel lupič. Podíval se na noční oblohu a pohladil si kuši. Už nikam nespěchal. Po chvíli se mu podlomila kolena a těžkým úderem dopadl na prašnou cestu ven z města. Ze zad mu trčela dýka. Erik přišel k tělu a klekl si vedle něj. Zavřel oči a pomodlil se na něj. Pak vytáhl dýku a sebral vak s majetkem. Také si všiml krásné kuše. Vzal jí z ruky muže a potěžkal si jí. Byla krásná. A nevážila moc. Dokonce měla i popruh na rameno. Přehodil si kuši na záda a sebral zbylé šipky. Starý muž ještě klečel u ženy. Najednou se něco mihlo v zahradě. Erik přešel k muži. "Jak jsem slíbil. Netrvalo dlouho a jsem zase u vás a myslím, že tohle vám patří." Podal vak muži. "Jsem vám velice zavázán. Ani nevíte, co pro mě znamená moje žena." Poklekl před Erikem. "Jak vám to oplatím?" Zeptal se. Erik pomohl muži na nohy. "Stačí, když se postaráte o svou ženu a pokud by jste měli volnou stodolu nebo pokoj, rád bych si konečně šlofíka. Jsem po dnešku velice unavenej." Muž zavedl Erika do pokoje. Byla zde postel a truhla na věci. Opatrně odložil kuši a dýku do truhly a práskl sebou do postele. Zanedlouho usnul... 

Enaia

DonJerr možná býval docela ochotným koněm, ale ty časy byly dávnou minulostí. Tajemství jeho nízké ceny spočívalo v tom, že ačkoli se ve stáji i na lonži choval na své plemeno slušně, ihned po osedlání bral udidlo do zubů, považoval za svou svatou povinnost tančit jako blázen, vzpínat se a shodit toho drzého opovážlivce ze svého hřbetu a především se bál biče. Bál se ho natolik, že když se někdo s tímto nástrojem objevil v dohledu, jevil snahu prokopat se zdí ze stájí.
Proč tomu tak bylo jsem zjistila snadno, stačilo co možná nejjemněji prohlédnout DonJerrovi vzpomínky. To jsem udělala, protože žádný kůň ani ten sebenervóznější se od přírody nechová takhle. Musím přiznat, že nerozběhnout se utrhnout hlavu tomu idiotovi, co koně jezdil přede mnou mne stálo veškeré mé sebeovládání.
Že si nějaký zazobanec koupí co nejrychlejšího koně, aby s ním pak jezdil pouze honební, to bych odpustila. Ale že tentýž člověk nepochopí, že od plnokrevníka nemůže očekávat klidnou a trpělivou povahu a temperament se z něho snaží vymlátit bičem a ostruhami... tady mi začala pěnit krev.
Můj první impuls byl okamžitě koně zase prodat nebo ještě lépe vrátit. Nebudu přece jezdit na nespolehlivé potvoře. Ale... vůbec to nebylo špatné zvíře. DonJerr měl útlé hbité nohy, pružné tělo a inteligentní pohled velkých tmavých očí. Možná, že s trochou trpělivosti bych si ho mohla vycvičit podle svých představ.
Tyhle úvahy mi běžely hlavou, když jsem se opírala o dvířka jeho stání a sledvala ho, jak se s hlavou ve žlabu cpe. Občas zvedl hlavu, odfrkl a dvakrát se natáhl, aby zjistil, jestli ze mě nevypadne nějaký pamlsek a nechal se pohladit. Žádné sedlo ani ostruhy v dohledu, byl klidný, ačkoli velice čilý. To jsem ovšem mohla čekat.
Z vedlejšího stání vykoukla rozčepýřená plavá hlava Sherridana a já automaticky trochu uhnula hlavou a nastavila mu ruku, aby mi nerozedřel stále ne úplně zahojené rány. Hříbě se ale jen ujistilo, že nemám nic na zub a zase se začalo věnovat své nejnovější zábavě - pokusy o zbavení se ohlávky kopytem. Včera jsem mu prvně nasadila sedlo a dala uzdu, protože až ho budu ve dvou letech prvně jezdit, musí na ně být už úplně zvyklý. Nereagoval na ně nijak špatně.
Obrátila jsem pozornost zpět k černému hnědákovi DonJerrovi. Čím dál tím méně se mi chtělo ho zbavovat jen proto, že s ním někdo předtím neuměl zacházet. ,,Co s tebou mám asi tak dělat?" zabroukala jsem na něj. Důležitější je tón hlasu než obsah slov, to jsem věděla. Přestože některá zvířata slovům velmi dobře rozumí. Tak jsem si povídala s koněm, no a co? Ostatně, zrovna tu nikdo nebyl.
Znovu jsem se dotkla jeho mysli. Už na to byl zvyklý, ani sebou moc necukl, jen potřásl hlavou, ale to bylo spíš přebytkem energie. Být vlkodlak, tedy částečně zvíře, má své výhody. Třeba mi to umožnilo mluvit s ostatními zvířaty tak, jak se dorozumívala ona navzájem. A pomocí telepatie to znamenalo ne slovy, ale obrazy, pocity, záblesky vzpomínek...
DonJerr velmi rychle pochopil, že ho chci pustit ven, ale že nesmí utéct. Když půjde, bude se mu to líbit, když uteče, tak ne a bude dlouho stát v tom malém těsném boxu. Takhle to zní hloupě, ale jen podle lidských měřítek. Jemu to bylo srozumitelné.
Pomalu jsem mu otevřela dvířka stání a on vyklusal ven. Nedokázal stát klidně na jednom místě, i když ho zrovna nic neděsilo ani nevzrušovalo, tančil jako baletka, předváděl otočky a pohazoval hlavou. Mně se to líbilo, ale cháu, že ne každý by chtěl na takovémhle koni sedět. Temperamentní kůň potřebuje tepmeramentního jezdce.
Nechtěla jsem si ani představovat, jak by mohl bez ohlávky a uzdy zareagovat ve městě na lidi, hluk, toulavé psy, neznámé pachy a spoustu dalších rušivých motivů. Od chvíle, ci jsem ho vyvedla ze stájí jsem mu držela jednu ruku na pleci, stále s ním udržovala telepatické spojení, abych ho mohla kdykoli uklidnit a usměrnit a taky jsem na něj tiše mluvila.
Přesto se mi ulevilo, když jsme se octli za branami a já ho navedla na planiny, či snad louky, táhnoucí se do daleka. Jak se dalo čekat, okamžitě napjal svaly, jak ho volné prostranstní lákalo k běhu. Můj hlas nabyl varovného podtónu a DonJerr k mému vlastnímu překvapení zanechal příprav k rozběhnutí se, místo toho sklonil hlavu a sem tam uždibl pár stébel trávy.
Čekala jsem několik minut, až se úplně zklidní a doufala, že nikdo neuvidí, jak se tu piplám s koněm. Já! Vlkodlak!
,,Tak co," popleskala jsem ho po krku, ,,nechtěl by ses proběhnout?" Nastražil při zvuku mého hlasu uši a zašvihal ocasem, ale dál se klidně pásl. Teprve, když se sám uráčil, zvedl hlavu a dloubl mi nosem do žeber na znamení, že proti mně nic nemá.
Podrbala jsem ho na čele a pak mu začala rukama přejíždět po krku stále blíž k zádům. Jen jsem se dostala k lopatkám, ztuhl na místě a stáhl uši dozadu. ,,Klid," broukala jsem pořád dokola, ,,klid, Dony..." dokud se jeho napjatý postoj trochu neuvolnil a nepřestal držet ocas tak ztuhle. Teprve potom jsem ho začala hladit ještě dál na zádech, ačkoli se mu to očividně moc nelíbilo. Zatím ale neutíkal, ani se nesnažil zakousnout se mi do ramene. Nejspíš protože neměl sedlo a já neměla bičík.
Uplynula skoro další půlhodina, nechtěla jsem něco uspěchat a oplašit ho. DonJerr se uklidnil a zase se začal pást, odhánějíc ocasem mouchy. Ještě chvilku jsem čekala a pak jsem se mu bez varování vyšvihla na záda, bez sedla, bez uzdy, bez bičíku.
Přesto okamžitě začal vyskakovat na místě, dvakrát se vzepjal a několikrát vyhodil zadníma. Jen sjem se držela jako klíště nohama, nesnažila jsem se mu dát žádné povely, jen ho myslí trochu uklidnit. Přitom jsem vnímala, jak si dává dohromady jednoduchou rovnici - Jezdec=švihající klacek=bolest.
Už jsem si říkala, že jsem na něho asi šla moc rychle, že pro dnešek seskočím a odvedu ho do stájí a počkám, až si na mne víc zvykne, přestože těch pár dní, co jsem ho měla jsem s ním, Sherridanem a Šípem strávila opravdu hodně času - a ne, vůůůbec to nebylo proto, abych nějak zaměstnala myšlení - takže se mne už dávno nebál, čemuž napomohla i ta telepatická komunikace.
Najednou jakoby usoudil, že jeho snaha shodit mne ze svého hřbetu je marná, přestal jančit, jen stál se svěšenou hlavou jako hromádka neštěstí. Ano, bylo mi ho líto, ale pokud jsem si ho měla nechat, musel si znovu zvyknout, že se na něm jezdí, přinejmenším, že na něm jezdím já.
Pořád jsem na něj tiše mluvila a poplácávala ho po krku a přitom jsem mu dala jemnou pobídku nohama. Ztuhl, zaváhal a pak vyrazil tím svým tanečním krokem. Vydržel se tak ploužit asi patnáct minut, jen měnil směr, když jsem mu dala pokyn avida, že na jeho poskakování nereaguji údery bičíku ani zvednutím hlasu, nastražil pkmalu zase uši a do oka se mu vrátila jiskra.
Pobídla jsem ho do klusu a on zrychlil takřka ochotně. Co chvíli vyhodil, ale nebylo to ono zběsilé vyhazování v děsu, tohle bylo přemírou energie a dalo by se říci, že radostí ze života. Leckdo by asi řekl, že je to mizerný kůň, protože vyhazuje, věčně uskakuje do strany a pohazuje hlavou. Ale protože mi to nijak nebránilo v jízdě, nehodlala jsem ho to přeučovat ani do budoucna. Takového koně jsem chtěla, ostatně nikdo mi nebránil pořídit něco klidnějšího.
Sledovala jsem, jak natahuje hlavu dopředu a kdybych ho nebrzdila, stále by zrychloval. Musela jsem se usmát. ,,Dobrá, zkusíme, co v tobě je, hochu!" A dala jsem mu jasnou pobídku patami. Už nečekal žádné ostruhy, ne ode mne, a okamžitě vystřelil jako šíp z luku. Nebýt odjakživa zvyklá jezdit více bez sedla než s ním a hlavně na podobných koních, poroučela jsem se k zemi. Docvalu přešel tak, že vyhodil zadníma a jak dopadl na zem, plynule změnil krok.
Krajina kolem ubíhala a tráva blízko nás se měnila v rozmazanou šmouhu. Milovala jsem rychlost, bylo to skoro jako let bez křídel. A DonJerr... Měl to v krvi a podle toho, jak měl rozšířené nozdry a jak bez pobídek zrychloval až na hranici svých možností jsem poznala, že si běh užívá přinejmenším tak jako já.
Teprve když začal jevit známky únavy a boky se mu zpotily, donutila jsem ho zpomalit a klusem se vrátila k městu, tentokrát na jeho hřbetu. Ve stájích jsem sama vyhřebelcovala jeho i Sherridana a každému dala kus mrkve na dobrou noc. Oba vypadali spokojeně, ačkoli u DonJerra by se asi nedal použít výraz ,klidný'. Po dnešku jsem té koupě nelitovala.
Když jsem vycházela ven, akorát přicházel stájník zkontrolovat koně, než je na noc opustí. Zavrčela jsem na něj a on jen vykulil oči. To já jen aby ho třeba nenapadlo se smát vlkodlakovi, co si povídá s koňmi.

Enaia:

Posouvala jsem tenký plátek pečeného masa vidličkou po talíři a vůbec jsem netoužila ho sníst. Ortal sedící na kraji stolu to pozoroval podrážděně přimhouřenýma žlutavýma očima a nespokojeně poškubával kartáčovitým ocasem. ,Tím, že umřeš hlady ničemu nepomůžeš,'
,Nemám hlad,' odpověděla jsem už asi poosmé. Když jsem zasedala ke stolu, bylo poledne, nyní hodiny ukazovaly za pět minut dvě. Nevzala jsem zatím do úst jediné sousto, přitom nebyla úplně pravda, že bych nebyla hladová. Jen jsem měla pořád pocit, jako bych měla žaludek obrácený naruby.
Mistat se užuž chystal něco říct, ale přerušilo ho zařehtání koně a o chvíli pozdějo jsem slyšela klapot podkov na kamení a též jsem ucítila koně i jeho jezdce. Bez přemýšlení jsem vstala, seběhla dolů a otevřela dveře ještě než stačil královnin posel, tentýž jako minule, zaklepat.
,,Co je?" zavrčela jsem ne právě vlídně. Po dlouhé době, kdy jsem mluvila nanejvýš v myšlenkch se společníky zněl můj hlas chraplavěji a vrčivá melodie byla znatelnější.
,,Královna s tebou chce mluvit."
,,Hmmm... dobře, hned vyrazím," zabručela jsem a znovu za sebou zabouchla dveře. Když jsem vystoupala po schodech zpět do kuchyně, Ortal do sebe zrovna soukal poslední sousta mého oběda sledován Šípovým žalostným pohledem.
,,Jdete se mnou někdo do města?" optala jsem se nahlas i v myšlenkách, zatímco jsem si stahovala vlasy do ohonu. Přesně na tělo padnoucí oblek barvy perleťové šedi jsem se rozhodla nepřevlékat, dnes jsem se ještě nedostala k žádnému cvičení, nebyl tudíž špinavý ani propocený.
Šíp, kterého začínalo přetrvávající vedro zmáhat, stáhl ocas a zalezl pod lavici, ačkoli možná ještě trucoval, jak jsem ho první dva dny po Therantově smrti přehlížela. Věděla jsem, že trucuje právem, ale ještě pořád jsem pi vzpomínce na svého vlčího společníka stěží potlačovala slzy. Ztratit společníka bylo horší než přijít o nejlepšího přítele. Tisíckrát horší.
,Já půjdu,¨ozval se Ortal. hlédla jsem se na něj a viděla, jak si olizuje mastné vousky. Když viděl můj pohled, dodal na vysvětlenou: ,Nechtěl jsem, aby se zkazilo, než se rozhodneš, že ho sníš,' seskočil ze stolu a vyběhl z místnosti první, ocas zdvižený a zkroucený do elegantního S.
Cestou do města toho ani jeden z nás moc nenamluvil, jen jsme lehkým cvalem běželi ve stopách toho posla. Byla jsem ráda, že mistat mlčí, že se nesnaží mne třeba utěšovat. To nejlepší, co mohl v danou chvíli dělat bylo nechat mě, abych svůj žal zadupala dost hluboko na to, aby mne krom v nočních můrách přestal tolik tížit.
Ani v paláci mistat nevypadal, že by se chystal odejít a hlídal mě ostřížím zrakem. Trochu jsem ho podezřívala, zda nedává pozor, abych neskočila po hlavě z nějaké věže. Ani jsem neodpovídala na těch pár pozdravů, které utrousili vojáci na hlídce, rovnou jsem vešla ke královně, která mne jž očekávala - posel měl dost velký náskok, abych ho nepředběhla - a pozdravila jsem ji mírnou úklonou.
,,Chtěla jste mě vidět, Vaše Veličenstvo?"
,,Ano, Enaio. Něco pro tebe mám," přisvědčila Pherenikés a pokývla hlavou, až se jí několik volně splývajících kadeří přehouplo přes ramena. Pokynula rukou služce stojící napůl vedle a napůl za trůnem a dívka poslušně seběhla ke mně a podala mi malou dřevěnou krabičku.
,,Vyslechla jsem tvé argumenty," pokračovala královna, zatímco jsem otvírala krabičku, v níž ležel bez polštářku nenápadný prstýnek ze světlého kovu, který se však neleskl ani když jsem ho vystavila slunečním paprskům, ,,a rozhodla jsem se tvůj prsten upravit, abys ho mohla sundavat, až se budeš měnit. Můžeš si ho kdykoli sejmout z prstu, pokud ho ale nebudeš mít na ruce, rudý beristlijský erb z něho zmizí, takže ho nebude moci nikdo zneužít."
Skutečně, na prstýnku nebyla beristlijská značka, byl to skutečně jen kovový kroužek. Vyjmula jsem ho z krabičky, stáhla jsem si rukavici s volnými špičkami prstů a nasadila si prsten na prsteníček pravé ruky - na levé jsem pod rukavicí měla prsten s jantarem naplněný magickou energií.
Sotva se prsten usadil na mém prstu, padnul mi jako ulitý, na šedavém povrchu se začaly postupně objevovat jakési škrábance a vzápětí už se na prstenu svěl erb Beristlie v rudém provedení. Věděla jsem, že Garda má znaky vyvedené modře - na okamžik jsem dokonce zauvažovala, zda se kvůli barvě nenechat degradovat.
Prstýnek dokázal zaujmout, ale ne sejmout tu děsivou tíži z mé hrudi. ,,Děkuji, Výsosti," znovu jsem se mírně uklonila. Královna se nepatrně zamračila, možná se jí nelíbil můj vlažný tón, pokynula mi však, že mohu jít a já s Ortalem v patách opustila komnatu.
,Co hodláš dělat?' ozval se mistat, když jsme nechali za sebou hrad i nádvoří.
,Nevím... asi zajdu za koňmi, dlouho jsem je zanedbávala,' pokrčila jsem jen rameny. Ani dnes se mi za nimi právě dvakrát nechtělo, ale DonJerr byl nervózní, když u něho dlouho nikdo nebyl a já nechtěla, aby někoho ve stájích pokopal a nebo hůř, aby si ublížil.
Čekalo tam na mě ale překvapení, před stáním velkého válečného valacha stáli Dalyn s Harratou - ona hltala koně lačnýma očima, zatímco on se tvářil znuděně. Ohlédli se, když se otevřeli dveře ve tvářích mírné poplašení. Ale jakmile poznali, kdo jsem, zazubili se.
,,Copak vy tu máte koně?" podivila jsem se a ta otázka byla zcela automatická, nezajímalo mě to. Nezajímalo mě nic. Ortal si vlkodlaky prohlédl a zmizel.
Harrata sklesle zavrtěla hlavou: ,,Ne. Koně jsou drazí a ustájení taky - a my máme přece čtyři nohy," skoro odrecitovala jako naučenou básničku a Dalyn se ušklíbl. Tohle téma mezi nimi asi nepadlo poprvé a jeho zjevně nezaujalo.
,,Ráda jezdíš?"
,,Jo. Na škole jsem byla jedna z nejlepších. A taky to bylo asi to jediné, co mě opravdu bavilo."
,,A jak dobře jezdíš?" zeptala jsem se ještě, protože mě něco napadlo. Pokud by zvládla DonJerra, mohla by mu občas dělat společnost. Ne, že bych si nemohla udělat čas, ale asi ne tolik, co by kůň s jeho minulostí potřeboval. DonJerr potřeboval láskyplnou péči a spoustu času, pokud se měl uklidnit.
,,Jezdím výborně!" nadmula se mal vlkodlačka a Dalyn si odfrkl. Zpražila ho zdrcujícím pohledem úplně jako starší sestra a on na ni vyplázl jazyk a provokativně cvakl zuby.
Ignorovala jsem jejich dětské hašteření a dál mluvila k Harratě: ,,No, to zjistíme. Protože jestli je to pravda, možná bych znala způsob, jak by sis mohla čas od času zajezdit. Jestli teda chceš?"
,,Jasněže chci!" vyhrkla Harrata a dupla na nohu Dalynovi, který začal něco namítat. Mimo jiné jsem zaslechla něco jako ,,mamka říká". Přesto jsem přikývla: ,,Dobrá. V tom případě pojď se mnou. Jdeš taky, Dalyne?"
Devítiletý vlkodlak se ušklíbl a pohozením hlavy si odhrnul hustou žíhanou čupřinu vlasů z čela. ,,Nesmím se toulat po městě sám, takže asi nemám moc možností, co?" V jeho hlase zněla podrážděnost nad tím zákazem. Jeden by čekal, že po tom, co si prožil s Lovci bude mít pro obavy rodičů více pochopení.
,,Dobře," řekla jsem jen, nasadila DonJerrovi ohlávku a vyvedla ho ven. ,,Varuju tě, Harrato, pokud neumíš jezdit bez bičíku a bez sedla s uzdou, nemá ani cenu, abys na něho sedala."
,,Jezdím radši bz sedla než s ním," ujistila mne vlkodlačka a prohlížela si tmavého koně. Pokrčila jsem nad tím rameny, ale na jízdárně jsem nedokázala potlačit překvapení. Harrata skutečně jezdila dobře, DonJerr ji neshodil a navíc se zdálo, že když si na ni po chvíli zvykl, není mu jako jezdkyně nijak zvláště nepříjemná. Svolila jsem tedy, aby na DonJerrovi chodila jezdit, ostatně i mně to pomůže.
Následující den uplynul oproti posledním velmi rychle. A pak tu byl Turnaj. A s ním i moje disciplína určená na druhého dne navečer. Jedno stanoviště, jak mi připomněl Rubarath bylo po Therantově smrti neobsazené. Bodlo mne u rrdce, když jsem na jeho místo posílala Šípa.
Ale při samotné soutěži jsem se musela chtě nechtě smát, když dorazili závodníci, Lexis, Leo, Ashton a Jasuo do cíle, zablácení, strhaní a s ústy plnými nadávek na mé nástrahy, zejména pak ty skoby zatlučené do skály pod stuhy.

Lexis:

"Ne, nechte mě!""Až nám vrátíš ty peníze, co jsi ukradl, skrčku!""Ale já vám nic neukradl!"Už z dálky se ke mně nesl křik. V těchto zapadlých uličkách to ovšem nebylo nic tak neobvyklého. Domy zde patřily chudším lidem. Často se zde pohybovali různí pochybní lidé a sem tam i nějaké zločinecké bandy. Zrychlila jsem krok. Jindy bych se do žádné šarvátky nepletla, ale nyní to nešlo jinak. Zkrátka mě k tomu přinutil jakýsi pud, jelikož se mezi rozezlenými hlasy dospělých mužů ozývaly také strachem naplněné výkřiky dítěte. Spěchala jsem v před. Byla jsem blízko. Zahalila jsem se do pláště a tiše se schovala za roh domu. Naskytl se mi pohled na potemnělou ulici. Přesto se v šeru dalo poznat několik siluet. Tři muži zuřivě pokřikovali na zeď? Musela jsem se přikrčit, abych byla schopna uvidět chlapce choulícího se u již zmiňované stěny. Pažemi si zakrýval hlavu. Nechtěl nejspíš schytat ránu. Jeden z mužů měl již ruku zaťatou v pěst a připravenou k úderu."Nepřijde vám ubohé vylévat si zlost na dítěti?" vyšla jsem ze stínu vstříc těm třem.Překvapeně sebou trhli. "Nepleť se do toho, čemu nerozumíš. Jdi si zase po svém!" zavrčel nejvyšší z nich. Ani se na mě nepodíval."To není odpověď." pronesla jsem klidně a zastavila se pár metrů od skupiny. Přestože jsem si udržovala stále vyrovnaný výraz, všemi smysly jsem vnímala okolí tak, abych v případě nebezpečí mohla rychle zasáhnout.Až nyní ke mně otočil hlavu. "Dávám ti poslední možnost... Zmiz nebo dopadneš stejně jako ten prcek, ne-li hůř." propaloval mě zuřivým pohledem. Nejspíš čekal, že se ho leknu. Tak se ovšem nestalo. Nějakou dobu bylo ticho. Náhle zuřivě zavrčel: "Jak chceš!" Rozběhl se mi naproti. Vyčkávala jsem na tu správnou chvíli. Teprve když byl těsně u mě, obratně jsem uskočila do strany, chytila jeho pravou ruku a zkroutila mu ji za zády. Z úst mu vyšel sten. Snažil se vykroutit, ale každý pohyb jen zvyšoval bolest. Ohlédla jsem se k jeho kumpánům. Jak jsem čekala. Oba už mířili k nám. Zamračila jsem se a strčila do muže, kterého jsem doposud držela tak, aby srazil zbylé dva. Všichni skončili na jedné hromadě. Nebyli to moc dobří bojovníci. Nakonec se stejně dali na útěk.Přistoupila jsem k dítěti, které se stéle krčilo ve stínu budovy. Klekla jsem si a opatrně ho pohladila po zádech. "Už jsou pryč, nemusíš se bát." zašeptala jsem konejšivě. Chlapec chvíli váhal, ale přeci jen ke mně zvedl roztřesené oči. Měli zvláštní fialový odstín. Stále se v nich odrážela nedůvěra a jakási plachost. "Neublížím ti." s milým úsměvem jsem mu opatrně pocuchala delší bílé vlasy. "Zavedu tě za rodiči." zvedla jsem se a podala mu ruku, aby se i on mohl postavit."Já... Dojdu domů sám." zadíval se na zem. "Ne, mohl bys je zase někde potkat." zavrtěla jsem hlavou. "Ale..." zadrhl se mu hlas. "Já nemám rodiče, bydlím se svou malou sestrou u tety. Nemáme moc peněz, proto jsem...""Proto jsi je okradl?""Stejně si vše zase hned vzali zpátky." zamumlal."Jen se nevymlouvej, jsem si jistá, že peníze si můžeš vydělat i jinak. Nyní tě odvedu domů, probereme to až s tvojí tetou." pokývala jsem hlavou. "Veď mě."Už nic neříkal, pouze se rozešel ulicí vpřed. Cestou jsme se stavili ještě na tržišti, kde jsem Iorimu, jak se třináctiletý bělovlasý kluk jmenoval, koupila něco k snědku.