Auskora

1. Cesta na Jih

Když jsem vyběhla tryskem z města směrem na jih a do Drawomu jsem pokračovala cvalem.Bylo to těžké, s mím batohem, který nebyl upraven na kentaura se běželo těžko. Nicméně když jsem tak šestý den došla k rozcestníku u Drawomu, uviděla jsem stádo koní a tak jsem se proměnila na celého koně. Byla jsem pasákem přijata jako ostatní koně. Když mě ustájil, šla jsem na pastvu a tam jsem se proměnila zpět na kentaura. Zeptala jsem se Drawomenských koní, kde je něco jako radnice a ti mi poradili. Proplížila jsem se tam jako služka, tam sloužili především kentauři. Tak jsem nesla dřevo, protože to nikdo nosit nechtěl, až jsem přišla do jednacího sálu o útocích. Tam jsem dávala dřevo do krbu a posluhovala. Zjistila jsem, že se útok koná, ale ne na nás, ale na Serell. Hádali se tam: "Ale vy nevíte, že moc jsou ozbrojení! Kdybychom se spojily, porazily bychom Beristlii!" zvolal jeden voják. Odpověděl mu vůdce: "To by ale nesměli být proti nám. Špion přinesl zprávu, že na nás chtějí útočit!"
Vrátila jsem se zpět, a tentokrát tryskem, takže jsem byla doma za 4 dny. Vše jsem řekla královi a ten mě pochválil.
A nyní je mise splněna!

2. První krok k vítězství

Byla jsem na další misi, tentokrát mnohem nebezpečnější. Musela jsem zničit armádu krále Ničitele VI. a to není dvakrát bezpečné. Měla jsem sice vojáky, ale byli to obyčejní lidé a ve válce moc nebyli. Když jsme přišly k průsmyku, utábořili se a připravovali na boj. Zbraně byly špatné, jen krátké dýky, sem tam meč a asi dva luky. Já sama jsem měla malou obyčejnou dýku, ale musím splnit poslání. Asi třetí den přišli a utábořili se na noc. Jejich velitel byl opravdu hrozný. Řekla jsem vojákům, že útok bude v noci.
V noci útok začal. Několik vojáků jsme hned zneškodnili, bylo jich asi tucet, ale spustili poplach a začal souboj. Bojovaly jsme ze všech sil, ale o několik vojáků jsem přišla.
Tu jsem uslyšela obrovský lví řev uprostřed bojiště. Má myšlenka byla jediná: je to on? Ničitel VI.? Souboj najednou přestal a úplně všichni vojáci šli dozadu, i nepřátelský. Já, jakožto velitel jsem běžela dopředu. A byl tam. Obávaný Ničitel VI. ve vší kráse. Nejdřív se porozhlídl po bojišti a pak začal na mě mluvit: "Tak ty si ta Auskora? Hm, slyšel jsem o tobě!" a začal chodit kolem mě. "Jsi taková mladá a k tomu dívka. Divím se, že bojuješ a jsi ještě velitelka. Kentauři mají odvahu" pokračoval. "mám návrh!" zvolal "dáme si souboj, jen mi dva. Když vyhraješ, odtáhneme zpět, ale pokud ne, zajmeme tvé vojsko a po Beristlii je veta!" V jeho hlase zněla jistota. Viděl jen mojí malou zkrvavenou dýku. Já to přijala, co jsem měla dělat? Zradit krále?
Boj začal. Vojáci sledovali z povzdálí a já se nejdřív vyhýbala. Díky dvojitému skoku jsem mu vždy zmizela z očí, nemohl kvůli zraněnému křídlu létat. Nejdřív byla má dýka k ničemu, měl tvrdou srst. Avšak jsem zjistila jeho slabinu: břicho a obličej. Zranil mě po jednom skoku, kdy mě mečem zasáhl do ramene. Dýku jsem zahodila, zlomila se o srst. Uviděla jsem meč a sebrala ho. Sekla jsem po něm, on po mně. Avšak po chvilce jsem mu sekla silně po břiše, a když uskočil, sekla jsem ho do levého oka! Oslepla jsem ho na levé oko! A aby toho nebylo málo, zasáhla jsem ho do krku. Přes srst se meč moc nedostal, ale bylo tam trochu krve. Ničitel sebou sekl na zem, a když se zvedl, zvolal: "tohle není naposled, co se vidíme, Auskoro!" a stáhl se.
Zbylo mi jen dvacet vojáků, byl to hrozný boj. Jen co jsem přišla spět do Beristlii, museli mě ošetřit.
A nyní je mise splněna, i když se ztrátou.

3. O život

Bojování asi nikdy nepřestane. Jdu k Serellu, se kterým nám sjednala spolupráci Darow. Když jsme přišli k branám, zastavili nás stráže: "Co chceš, kentaurko?" Já jsem jim odpověděla:"Jsem vojevůdkyně armády z Beristlii a přišla jsem vám na pomoc." Ukázala jsem brož a oni mě pustili ke králi. Vojákům jsem nařídila zůstat u bran.
Když jsem přišla ke králi, vše jsem mu řekla a on mi odpověděl: "Vidím, že na Beristlii je spoleh. Prý jsi částečně oslepila Ničitele. Nemáš strach?" Já se zamyslela a řekla: "To je už jiný příběh, potřebuji se připravit na boj. Mohu počítat s tvými vojáky?" "Ano, jen ať to tu ubráníme, udělejte si tábor na velkém plácku u konce města." Poděkovala jsem a odešla.
Na plácku jsme postavili tábor a já šla do svého stanu. Udělala jsem si plánek, jak to bude vypadat: Vojáci Serellu na ně půjdou z boku a moji vojáci+já půjdeme zepředu. Ještě jsem šla si zašpehovat k jeho armádě.
Když jsem je našla, hledala jsem Ničitelův stan. Opravdu, stan byl velký a jak říkala Darow, je tam izolační kouzlo. Vyskočila jsem nahoru na trám, pořád si nevšimli díry, co tam udělala Darow. Uslyšela jsem Ničitele: "Tak jak je to s tím okem?" Někdo mu odpověděl: "Za tak čtyři dny se to zlepší a budeme moct útočit." "No výborně!" zasmál se "Už se těšim, ažbude předemnou Auskora umírat!" řekl Ničitel. Někdo mu zas odpověděl: "Ano, ano, ale nesmí omdlít. Když už, tak se smrtelným zraněním. Pokud kentaur omdlí, doslova ztvrdne. Nebo aspoň ti, co jsou z tohohle kraje." "No, dobře. O to se postarám!"
To mi stačilo. Musíme se připravit k boji. Tohle pošlu králi na pergamenu a já si koupím meč a naučím nějakou schopnost.

4. A boj začíná...

Šla jsem za Serellským kovářem, abych si vzala meč, co jsem si objednala. Byl opravdu krásný. Ještě jsem si zkusila vzdušný štít, kdo ví, kdy se bude hodit. Brzy začne boj. Cítím to. Jen doufám, že si Beristlie s Ničitelem poradí. Najednou přiběhl můj udýchaný voják a pravil: "Viděl jsem vojsko z Drawomu. Budou tady tak za čtvrt hodiny!" Já jsem ihned zavelela tak silně, že mě slyšeli po celém Serellu: "Připravit na místa! Bitva brzy nastane! Myslete na město a bojujte ze všech sil!"
Já sama jsem se postavila dopředu. Rozhlídla jsem se kolem a vše bylo, jak má být: Mí vojáci za mnou a Serellscí po stranách schovaní v lese.
Uslyšeli jsme je, a když přišli, byli tak dvacet metrů od nás. Jejich velitelka byla elfka. Nebyl čas na rozhlížení, jen vím, že měla dlouhé černé vlasy a špičaté uši (nečekaně). Boj začal okamžitě a byl krutý. Téměř všichni nepřátelští vojáci měli luky, takže jsme se musely vyhýbat. Po chvilce boje jsme obě přišli asi o 50 vojáků a bojovalo se dál. Já jsem se držela u vojáka, co měl oheň a používal to k zapálení šípů. Já jsem je taky zapálila. Když to vypadalo, že jsou silnější, vykřikla jsem: "Serell, sem, do boje!" a z lesa vyběhli Serellští vojáci. Můj meč fungoval báječně, ale schytala jsem pár šípů do trupu a do ramene. Co proti němu všichni mají?
Najednou jsem uslyšela volat Darow: "Auskoro, poběž! Zneškodnili jsme snad všechny nepřátelský vojáky, ale Ničitel pořád drží! Tebe jediné se snad trochu bojí!" Já se na ní udiveně koukla, když jsem odrážela útok vojáka. Kývla jsem a koukla se po bojovém poli. Měly jsme velkou převahu, takže jsem věděla, že Serell ubráníme.
Najednou Darow vykřikla: "Pozor!" a já uviděla asi tucet nepřátelských vojáků. Začala jsem rukou kroužit kolem druhé a najednou přede mnou byl vzdušný štít. Viděla jsem ho jenom já, tak jsem ho poslala proti vojákům a ti upadli. Rozkřikla jsem po bojišti: "To dáte! Já musím jet bránit Beristlii!" a řekla jsem Darow, aby si sedla na můj hřbet. Běžela jsem dál po bojišti a kousek za ním Darow přivolala draka, na kterém jsme se dostaly do Bestilie.

5. Krůček ke zákze

Letěla jsem s Darow na drakovi a přemýšlela jsem, proč Ničitel útočí na naše město, když jsem ho donutila se stáhnout. Za chvíli jsme přiletěli k městu a Ničitel tam opravdu byl. Seskočila jsem z draka a zakřičela: "Hej, Ničiteli! Co tu děláš? Přece jsem tě porazila a měl ses stáhnout!" Ničitel se na mě koukl a já viděla jizvu u levého oka. Ničitel mi odpověděl: "No konečně! Tady si! Neutočím na Beristliu, ale hledám tebe!" Já si jen pomyslela: "No, nazdar." Bylo mi jasný, že se chce pomstít.
Po chvilce bojování mě sekl do ramene. Jako fakt? Co je na něm tak špatného? Připojili se i ostatní a já chvíli zmizela díky neviditelnosti a šla po něm zezadu. Štít fungoval jen trochu, byl moc silný. Žasla jsem nad Darow, jak umí zacházet s lukem, co jsem jí pučila. Byla jsem ráda, když na mě zakřičela, abych uhnula a kolem mě proletěl meč od Ničitele. To mě zahřálo na srdci. Něco takového jsem v cirkuse nezažila. Nevěděla jsem o mé minulosti nic, jen jsem věděla, že mě "prý" přivezli z jiné planety. Kdo ví. Ale vím, že když omdlím, takzvaně neztvrdnu.
Když jsem běžela znovu kolem Ničitele, sekla jsem do něho. On se po mě švihnul klackem, co byl vedle něj, mečem totiž odrážel útok od Darow. Rána byla fakt silná. Začala se kolem mě mlžit krajina. Hodila jsem po něm ještě meč, ale pak jsem viděla jen tmu. Omdlela jsem.
Když jsem se probudila, ležela jsem doma v posteli speciálně upravené pro kentaury. Za chvíli se vedle mě objevila Darow. Když jsem se zeptala, co se vlastně stalo potom, když jsem omdlela, odpověděla mi: "Když jsi omdlela, chtěl po tobě střelit lukem Ničitel. Musela jsem po něm střelit, aby se obrátil a v tu chvíli se do něj zapíchl tvůj meč." Po chvíli vypravování to skončila: "Nakonec se stáhl a tebe jsme přinesli k tobě domů."
Pak se vedle mě objevil ještě král. Začal na mě mluvit: "Asi máš hlavního nepřítele. A ne ledajakého, na něj si troufne málo kdo." A usmál se. To jsem viděla poprvé. "Stejně jako Darow, viď?" ještě dodal. Ta mu odpověděla jen úsměvem. Byla jsem ráda, že mám někoho, na koho se mohu spolehnout.