Mise Rinji

Královna si mne zavolala k sobě ,,Bude tomu již 25 let, co byla podepsána mírová smluva s městem Restew. Nyní ale vyprší. Restew má mocnou a silnou armádu. Proto je potřeba obnovit smlouvu. V nejhorším je k tomu dotlač." Pokynul jsem hlavou ,,Jak si přejete, Vaše veličenstvo."
-
Zamyšleně jsem se procházel chodbou vedoucí ven z paláce. Na cestu jsem téměř nic nepotřeboval. Jen jsem se před tím ještě zastavil v knihovně, zjistit si pár informací. Cesta do Restewu mi zabere tak necelý den takže, když vyrazím ihned a půjdu celou noc, dorazím do města za rozbřesku. Před tím jsem ještě poslal rychlí dopis, že přijedu. Snad budu očekáván.
Přesunul se pomocí teleportace za hradby města. Projít celým městem by mě jen zdržovalo. Ladným, lehkým klusem jsem vyrazil vpřed, zhruba tím směrem, kde se nacházelo město. Pro mé štěstí vedla menší cesta tichým lesem. Takže žádné nepříjemné ostré skály, kamení ani drkotající vozy se na ní nenacházely. Udržoval jsem si pravidelný rytmus a kochal se pohledem na bujnou okolní flóru. Rostlinám se zjevně dařilo a to bylo dobře. Den utíkal jako voda a na krajinu pomalu upadala tma. Tempo jsem mírně zpomalil. Nevadilo mi jít celou noc. Vlastně jsem na to byl zvyklý. Spím jen hodně málo a když už tak jen pár hodin. V lese panovalo ticho, které občas přerušila jedna ze sov. Měsíční paprsky sem tam zabloudily mezi větvemi, jinak osvětlení zajišťovaly blikající světlušky, některé rostliny a mé magické lucerny pohupující se na mém paroží. Cesta mi ubíhala rychle a kupodivu jsem nikoho nepotkal. Za pár hodin začal les řídnout a ustupovat, zatímco cesta rozšiřovat. Na kraji lesa jsem se zastavil. Přede mnou se rozprostírala na půl uschlá louka. Za ní se rýsovaly hradby robustného avšak né moc velikého města Restew, kde z dálky byli vidět dohořívající poslední pochodně. Po mé levé straně právě nadcházel východ slunce. Mírně jsem se pousmál. Mé načasování bylo přesné.
Pomalým, vznešeným krokem jsem kráčel ke vstupní bráně. Na hradbách jako vždy hlídkovali lučištníci. Teď se jejich zvědavé, zároveň podezíravé pohledy upíraly na mě. Zpozorněl jsem též. Nebylo by milé překvapení, kdyby mi najednou trčel šíp z těla. K mému štěstí jsem k bráně došel bezúhonně. Už tam na mě čekal "vyptávač" - voják, tázající se vás proč sem jdete, co zde budete dělat atd. V duchu už jsem si připravil stručnou řeč. Nechtěl jsem se tu zdržet dlouho. Můj čas byl drahý. Podle mě tohle bylo zbytečné. Možná kdyby se sem blížila větší skupina se zbraněmi, ale obyčejný, osamocený člověk či bytost? To mi přišlo směšné. Jen co jsem došel, už se voják nadechoval k vyslovení otázek, ale já byl rychlejší ,,Vyslanec z Beristlie, potřebuji mluvit s králem ohledně jedné věci. Jsem již očekáván." Voják se zakabonil, ale přesto dal pokyn k otevření. Vstoupil jsem dovnitř. Tam už na mě čekal jiný hradní voják. Posunkem naznačil ať ho následuji a já ho ochotně poslechnul.
Míjeli jsme převážně kamenné stavby a spoustu přihlížejících zvědavců. S klidnou tváří jsem hleděl vpřed a nevšímal si jich. Sem tam se objevil i podezíravý, úlisný či dokonce opovrhující pohled a mě bylo jasné, že tu nejsem vítán. Nikdo se však neopovážil nic provést a tak cesta probíhala prozatím v míru.
U hradu jsme byli co nevidět. Měl téměř dokonalý útočný i obranný systém. Bylo by tedy velmi těžké ho dobýt. Ale nějaká skulinka by se přeci jen našla. V každém systému je chyba. Voják mě dovedl až před audienční místnost a řekl ať tu chvíli počkám. Pokynul jsem hlavou a on mezitím zmizel za obrovskými vyřezávanými dubovými dveřmi. Jelikož jsem neměl co na práci, začal jsem si prohlížet chodbu. Nebyla nijak moc vyzdobená. Sem tam na zdech nějaké to paroží, kůže a pár zdobených zbraní. Plus němí strážníci s chladným pohledem stojící jako sochy. Cvaknutí kliky mě vyrušilo nad dalším hloubáním a mě se naskytl pohled do obrovské síně. Pomalu jsem vykročil vpřed. Velká podlouhlá okna zajišťovala dostatek denního světla. Umělecky kované svícny a taktéž lustr byli velmi krásné. Na zdech visely bohatě vyšívané koberce s různými příběhy a na konci, uprostřed toho všeho byl vyvýšený dubový trůn na němž seděl pán hradu. Kolem bylo pár jeho rádců a rytířů. Hradní dámy i královská rodina zde však chyběli. Došel jsem do úcty hodné vzdálenosti a uklonil se. Král pokynul, ať se opět narovnám. ,,Nuže?" začal ,,Jaká je vaše prosba?" optal se, né moc zaujatě. Byl to již starší avšak robustný muž s místy našedlým černým plnovousem. Oči měl pronikavé a barvu měli jako bouřkové mraky. Oblečen byl do lehčí tmavé zbroje s pláštěm z medvědí kůže. U zdobeného opasku měl připevněný dlouhý jednoruční meč, na nohách kožené boty a na hlavě velice zdobenou helmici s rohy plnými ornamentů. ,,Již 25 let je mezi námi mír díky smlouvě, která byla podepsána před stejnou dobou. Navzájem si pomáháme při válkách, máme mezi sebou obchody a taktéž přístřeší v době nouze. Naším přáním tedy je, aby tento pozitivní vztah přetrvával i nadále." odpověděl jsem. ,,Čili žádáš o obnovení smlouvy." zkonstatoval jeden z králových přívrženců. ,,Ano." odpověděl jsem jasně. Mezi rádci a rytíři ihned nastal šustot mnoha slov. Král jen mlčky přihlížel a zkoumal mě pohledem jakoby něco hledal. Možná nějakou záludnost? Já mu pohled však s klidem oplácel, protože jsem neměl co skrývat. Smlouva byla výhodná pro obě strany, ale někteří s ní zřejmě nesouhlasili. Můj jemný sluch totiž zachytil pár útržků z rozhovorů diskutujících rádců a některé názory se mi obzvláště nelíbily. ,,Pověz,..." začal jeden z mladších rytířů ,,...kdyby začala válka mezi oběmi městy, kdo myslíš, že by vyhrál?" zodpověděl svou otázku a mírně se zazubil. Byl si evidentně jistý výhrou Restewu a moc dobře věděl, jak bohatá a rozlehlá je Beristlia. Šlo mu tedy o zisk bez ohledů na ztráty. ,,Ten silnější." odpovím stručně. Mladému rytíři spadl úsměv ze rtů, jelikož to nebyla odpověď jakou chtěl slyšet. ,,Ale nepopíráš, že by mohl Restew vyhrát?" zeptal se úlisně jeden z rádců. ,,Bavíme se o válce nebo o mírové smlouvě?" Možná má otázka byla trochu přidrzlá, ale já se za ní nestyděl. Na to nikdo nic neřekl a většina pohledů se obrátila na krále. Ten stále mlčel. Upřel jsem také na něj svůj zrak. Předložil jsem mu pár dobrých důvodů a on musel vědět, že by válka, ať už by skončila jakkoli, sebrala mnoho obou stranám. Král se hluboce nadechl ,,Jak rozhodla rada?" prohodil směrem k rádcům. Urostlejší muž podobně ozbrojený jako král udělal krok vpřed ,,Je to nerozhodně, Vaše veličenstvo." pronesl zvučným hlasem ,,Budete tedy muset rozhodnout Vy." Král si dal opět načas, ale já byl velice trpělivý a čekal. Za to z rádců vyzařovalo napětí a očekávání. Král si mírně povzdechl a vstal z trůnu ,,Přineste mi brko, inkoust a písařský stolek." rozkázal a jako lusknutím prstu se všechny věci před ním objevily.
Nevěděl jsem co přesně tam napsal. Než mi to předal, zapečetil to svým prstenem, ale pod jeho plnovousem jsem zachytil mírné pousmání. Takže tam budou zjevně dobré zprávy. Uklonil jsem se a vyrazil pryč. Než mě stihl odchytit voják a odvést mě bez úhony zase k bráně, já už byl dávno díky teleportaci pryč. Na kraji lesa jsem se ještě ohlédl a zašeptal svým rodným jazykem slova díků, které ovšem nikdo nemohl slyšet. Mrknutím oka jsem se pak vypařil do lesa. Nikdo mě neviděl, dokud jsem se sám neobjevil v Beristlii před královnou. Kde jí předal dopis a vše jí do detailu vypověděl. Pak už zřejmě tušíte, kam mé kroky následovali. Opět do lesů, kde na mě čekala spousta práce a pár mých starých známých.