Enaia III

39)

Trochu jsem změnila polohu, protože z dlouhého ležení na střeše mne rozbolela záda, ale dál jsem sledovala oblohu posetou hvězdami. Projednou totiž nebylo zataženo, takže jsem měla výhled nejen na hvězdy, ale též na srpkový měsíc a kdybych se posadila, dohlédla bych díky nočnímu vidění i daleko do krajiny.
Jako už párkrát předtím mě napadlo, že by vážně nebylo vůbec špatné sehnat si nějaké bydlení mimo město, měla jsem tu své psí informátory, takže o novinky bych nouzi neměla, zato bych tam měla klid a volnost, jež jsem ve městě postrádala. Rozhodla jsem se, že se po něčem vhodném poohlédnu co nejdříve.
Tma na obloze pomalu přešla v matnou šeď, hvězdy vybledly a vyšlo slunce. Zůstala jsem na střeše, dokud mi nezačalo být nepříjemné horko, pak jsem seskočila dolů na okenní římsu a z ní dovnitř do obývacího pokoje.
Cestou do kuchyně pro snídani jsem ze stolu sebrala spis s podrobnostmi mého dalšího úkolu od královny a zatímco jsem nepřítomně přežvykovala kus syrového masa, znovu jsem ho pročítala a přemýšlela, jak se této mise zhostit.
Skupina královniných vojáků totiž beze stopy zmizela na cestě do Serellu. Jediný, kdo se vrátil byl společník jednoho z nich, tyrgun. To znamenalo, že přinejmenším ten jeden voják je živý, jinak by se magický tvor musel vrátit do Eorsu. Ale co jsem tak ze zápisu pochopila, tyrgun nebyl schopný říci, kde jeho společník přesně je. To ovšem znamenalo, že to neví ani sám voják. Anebo, že je v bezvědomí. Nenapadala mne jiná situace, kdy by ho společník nedokázal najít, pokud by se tomu nebránil.
Zápis byl stručný jako vždy, pro mne příliš stručný, než abych si sestavila i po složení neúplnou skládačku o tom, kde, kdy a proč.
Přivolala jsem svou černou pumu Distu, jelikož sama jsem s cizím tyrgunem mluvit nemohla a svým ostatním společníkům jsem raději nechodila na oči potom, co jsem jim nahlédla do myšlenek. Dista jediná nevypadala, že by se chystala litovat výběru své společnice, když mi klidně kráčela po boku a užívala si pozornost okolí, jak se za ní co chvíli někdo ohlédl, o to samoliběji kroutila ocasem.
S tyrgunem jednala dost povýšeně, až modrobíle pruhované šelmě podrážděně cukaly uši, ovládl se zřejmě jen ve strachu o svého společníka, o jehož osudu jsme podle něho nejspíš mohly rozhodnout i já s Distou. Tiše jsem doufala, že má pravdu, ne kvůli možné ztrátě životů, ale protoe jsem nechtěla selhat.
Mluvila jsem Distiným prostřednictvím a stejnou cestou dostávala odpovědi. Puma si přitom líně olizovala tlapku, jako by jí celá zálležitost nanejvýš nudila a sama nechápala, proč si dělá násilí a vybavuje se tu s námi.
Nakonec jsme přesto došli dohody. Tyrgun nás - mě a Distu - doprovodí na místo, kde se se svým společníkem mohl normálně spojit a na místě se uvidí, co dál. Nic lepšího jsme zatím vymyslet nemohli a čert ví, jak to půjde potom.
Ještě než jsem si vyrazila pro věci na cestu, položila jsem tyrgunovi nahlas poslední otázku: ,,Jaké pocity jsi cítil ze svého společníka, než..." chvíli jsem hledala vhodné slovo, ,,zmizel?"
,,Především nejistotu," odpověděl skrze Distu, ,,a taky obavu, proto jsem se objevil, ale než jsem stačil úplně opustit Eors, ztratil jsem ho a už nenašel. Nemohl jsem ho tam hledat sám!" dodal jakoby na vlastní omluvu. Podle mě se nemusel ospravedlňovat a pokud před sebou ano, tak přede mnou určitě ne.
Nepřipadalo v úvahu, abyc nechala štěňata doma samotná možná několik dní. A protože jsem neměla nikoho, kdo by se o ně postaral, vzala jsem je do psince. Šíp je tam doprovázel dobrovolně, přestože pokud vím, si k této instituci vybudoval přímo odpor a byl rád, když jsem mu dovolila v době mé nepřítomnosti volně pobíhat po ulicích.
Nepříjemnost jménem zanícen tříska v dlani-tlapce mi sice neznemožnila, zato by mi určitě učinila nepříjemným cestování ve vlčí podobě, roto, jelikož jsem neměla vlastního koně a Warkarissovi se nejspíš z pouhého pohledu na mou osobu chtělo zvracet, vyžádala jsem si koně v královniných stájích, což nebylo poprvé.
Přidělili mi průmerně rychlou, polokrevnou bílou kobylku s velkýma klidnýma očima. Odmítla jsem sedlo, ale po chvíli váhání jsem si vzala uzdu, přestože jsem raději jezdila bez ní. Nebyl to zdaleka kůň mých snů, přesto jsem jí nabídla několik kousků mrkve a zeptala se stájníků na jméno.
,,No, doopravdy se 'menuje Kigera, ale my jí řikáme Líza," odpověděl jeden z nich. Mně osobně se Líza líbila stejně málo, jako Kigera, ale co na tom, mé zvíře to nebylo, tudíž ani moje věc. Vyvedla jsem klisnu ven, vyšvihla se jí na hřbet, zkusmo, abych si ověřila, zda a do jaké míry je poslušná, s ní předvedla několik otoček na místě a vyrazila klusem k branám, kde už čekal tyrgun Pactos, jak mi předtím sdělil přes mou společnici, s Distou po boku.
Pactos nás stále popoháněl, ale já nemínila hnát Lízu do vyčerpání, rychleji než klusem jsem jet odmítala a tyrgunovo čím dál tím důraznější vrčení jsem bohorovně ignorovala namísto, abych odpověděla vrčením zuřivějším.
Přesto bylo naše tempo poměrně svižné. Po pár hodinách Pactos zastavil a skrze Distu řekl: ,,Tady musíme odbočit z cesty."
Zastavila jsem klisnu, která se ihned začala pást a ze sedla jsem se ohlédla na Pactose. V očích mi problesklo podráždění. O ničem takovém se v Beristlii nezmínil. ,,Neřekl jsi mi, že sešli z trasy."
,,Sešli," cukl vousy a v srsti mu na okamžik probleskla namodralá záře ledového ohně.
,,Proč?" snažila jsem se ze všech sil neznít tak naježeně, jak jsem se cítila. Kolik se toho ještě dozvím dodatečně?
Očekávala jsem další nadřazené pohazování hlavou a dávání najevo, že on se nemá potřebu zahazovat právě se mnou, ale tyrgun místo toho po chvíli sklonil hlavu a vyhnul se pohledem mně i Distě. Zřejmě měl dojem, že jako společník selhal. ,,Nevím," zahrabal mohutnou tlapou v trávě, ,,nebyl jsem s Alexem, mým společníkem, právě v přímém kontaktu. Chtěli tam něco prozkoumat, asi se jim něco nezdálo. Myslím, že jeden z nich zahlédl něco, kvůli čemu odbočili."
,,Dobře, dej vědět, kdyby se vaše spojení znovu naplno obnovilo. A veď nás, dokud můžeš," zabručela jsem nakonec a pobídla za ním kobylu pryč z pohodlné cesty do trní a uvolněných kamenů. Nějakou dobu jsme měli město Serell na dohled, míjeli jsme ho a měli ho po levé straně. Zamračila jsem se. Kam až jeli? A proč?
Zatímco Pactos elegantně poklusával před námi, já v duchu rozmlouvala s Distou. Potřebovala jsem znát i její názor. Sama byla z Eorsu a musela tedy vědět, za jakých okolností může společník se svou spřízněnou duší částečně ztratit kontakt. Zeptala jsem se jí na to.
Chvíli zamyšleně sedovala stříbrnýma očima oblohu, než odpověděla: ,,Mrtvý není. S největší pravděpodobností ho najdeme - pokud ho najdeme - v bezvědomí nebo nějak magicky utlumeného. Poslední možnost je, že je sám tak dezorientovaný, že ho Pactos nemá podle čeho najít nebo mu v tom brání kouzla."
,,To je možné?"
,,Pokud vím, sama jsi to zažila, než jsem se stala tvou společnicí," pravila puma prostě. O tomhle jsem vážně mluvit nehodlala, proto jsem před Distou z větší části uzavřela svou mysl a ponechala jen malou nitku spojení, kdyby se mnou chtěla dál hovořit. K mým myšlenkám už ale přístup neměla. Vzala to na vědomí lhostejným zatřepáním hlavy.
Pactos se zničehonic zastavil a rozhlédl se po krajině. Byla travnatá a z větší části rovná, jen několik nepříliš velkých skalnatých kopců a rozvalin kolem. Hory to nebyly rozhodně a ty keříky kolem by lesem nazval leda blázen. Taková krajina nekrajina.
Než jsem se stačila zeptat, co se děje, Pactos mi to řekl sám: ,,Už doopravdy nevím, kudy dál."
S rezignovaným povzdechem jsek seskočila na zem a otěže nechala volně viset klisně přes boky. Líza nebyla typ zvířete, které se v nestřežené chvíli dá na zběsilý úprk. Klekla jsem si do trávy a snažila se zachytit jakoukoli stopu, přestože to bylo už tolik dní zpátky a od té doby tu prošlo tolik živých bytostí a vítr odvál a pomíchal stopy. Noc. Ale...
,,Disto, Pactosi, potřebuju, abyste na chvíli odešli," zamumlala jsem a snažila se udržet ten nepatrný náznak...
,,Proč? Jestli tady ty stopy jsou,ucítíš je i s námi a jestli ne, náš odchod nepomůže," hádala se puma.
,,To vaše magie... Já cítím magii, ale je to už pár dní, co tady byl její zdroj, ta vaše je už silnější. Ale mám dojem, že bych jí dokázala sledovat... Jděte!" Poslední slovo bylo spíš zavrčení a byl to zcela neoddiskutovatelně rozkaz. Obě šelmy při mém tónu naježily hřbety, pak ale Dista krátce zašvihala ocasem a rozeběhla se s Pactosem v patách po našich stopách zpět.
Zavřela jsem oči, zhluboka dýchala a soustředila se na ty slabé náznaky, co zůstaly ve vzduchu a vsákly se do země. Podivný, znepokojivý pocit jako by mne někdo lechtal stéblem trávy za krkem mi potvrdil předchozí domněnku. Byl tady něaký tvor ovládající podivný, avšak silný druh magie. Takhle za plného soustředění jsem ucítila i náznak lidského pachu vojáků.
Vstala jsem s jistotou, že nyní už stopy sledovat. A protože vedly dál tímhle směrem, poslala jsem myšlenkou vzkaz Distě, že se může i s tyrgunem vrátit. Trochu prskala, když se objevila, ale neslyšela jsem od ní slovo výčitky.
Dál jsme pokračovali rychleji, kvůli magii jsem začínala mít pocit, že vojáky nic dobrého nepotkalo, ale protože byli naživu, musela jsem sebou hodit, aby naživu zůstali. Měla jsem s sebou totiž takového cestovního žalobníčka, který bude určitě po našem návratu a pokud neuspějeme, tak v Eorsu, referovat, zda jsem dělala, co bylo v mých silách.
Hnala jsem tedy Lízu mnohem ostřejším tempem než zpočátku, magická stopa zesílila, už jsem ani nemusela seskakovat, abych znovu našla stopu.
Když jsme zastavili na noc, věšela klisna hlavu únavou a hladově se pustila do pastvy, ovšem až poté, co se žíznivě napila ze strouhy. Když jsem se opřela o Distin černý bok a uvelebila se na zemi, puma zabručela: ,,Všimla sis, jakým směrem míříme?"
,,Všimla. Co můžu dělat?"
,,Jen se ptám," zívla Dista. 
,,Všimla a nelíbí se mi to, nerada si umokřím nohy," ušklíbla jsem se, puma pobaveně zavrněla a vzápětí spala jak dřevo. Já měla vždycky spánek velmi lehký, nebylo třeba, aby se mnou někdo v noci - nebo přes den podle toho, kdy jsem se rozhodla spát - držel hlídku.
Než jsem zavřela oči jsem se ale na okamžik zadívala na Pactose. Tyrgun nespal, upíral pohled k obloze, v očích se mu odrážely hvězdy a modrobílá srst v té tmě skoro svítila. Vypadal impozantně, přestože byl očividně ustaraný.
Ráno jsme vyrazili bez zbytečných průtahů, dokonce i jídlo jsem si zastřelila z koňského hřbetu už cestou. Netrvalo tedy dlouho a v dálce se začaly rýsovat bažiny Zapomnění a vítr mi k nozdrám přivál hnilobný, vlhký pach močálu. Magická stopa tady byla silnější.
,,Proč mi něco říká, že bych měla být opatrná?" položila jsem řečnickou otázku Distě. Ona ji přesto zodpověděla, pokud se její slova dala plnohodnotnou odpovědí nazvat: ,,Říkat ti může kdo chce, co chce, stejně budeš vyvádět hlouposti."
,,Já myslela, že ty jsi momentálně jediná, kdo se na mě dokáže dívat, aniž by si uplivl?"
,,Tak bych to úplně nenazvala," zabručela puma.
Země pod tlapami šelem i Lízinými kopyty začala čvachtat, což se klisně vůbec nelíbilo, poplašeně frkala a uskakovala ve strachu, že se proboří. Když jsem nad tím tak uvažovala, hlouběji v močálech by se to mohlo stát. Po chvíli váhání jsem sestoupila na zem a klisně v myšlenkách natloukla do hlavy, aby se pásla po okolí, ale neběhala nikam daleko, že přijdu. Nasugerovat jí, že to tak sama chce pro zkušeného telepata rozumějícího alespoň zčásti zvířatům, nebyl problém.
Líza odklusala o několik desítek metrůdál, pokojně sklonila hlavu a spokojeně zanořila hlavu do svěží zelené trávy. Nechali jsme jí tam a ve třech pokračovali. To už jsem zřetelně vnímala nejen magii, ale též stopy vojáků.
Dista se zadívala na Pactose a on na ni, věděla jsem, že spolu v duchu rozmlouvají, ale nesnažila jsem se jeho slova číst přímo z Distiny mysli, puma stejně jako já neměla moc ráda, když jí někdo rýpal do soukromí. Ostatně nakonec ke mně promluvila sama: ,,Pactos říká, že už svého společníka vnímá, musí tedy být blízko. Vnímá ho, ale nic víc."
,,To nám moc nepomůže," zhodnotila jsem situaci a usmažila ve vzduchu pár desítek otravných komárů. Jestli jsem o něco nestála, tak o svědící puchýře od těch krvesajů. Když kolem na okamžik zaplály mé plameny, Dista poděšeně zasyčela: ,,Co blázníš!"
,,Snad se nebojíš ohně?" dobírala jsem si ji. Puma předvedla šelmí verzi skeptického úšklebku a sykla: ,,Stopujeme něco, co vydává tak silnou magickou stopu, že jsi ji zachytila až u Serellu a ty tady kouzlíš? Chceš, aby nás to našlo a udělalo s námi totéž, co s tou vojenskou výpravou?"
,,Nevíme, co se jim stalo," mávla jsem nad tím rukou.
,,Chceš to zjistit takhle?" prskala dál Dista.
Byla bych v našem hašteření - ostatně nenazvala bych to skutečnou hádkou - klidně pokračovala, ale kolem se prohnal nepříliš prudký vítr. Na větru není nic divného, ale tenhle způsobil, že můj šestý smysl začal výt na poplach. Sledovala jsem reakci obou šelem z Eorsu, obě daly najevo znepokojení, Pactos načepýřenými vousky a Dista pocukávající špičkou ocasu.
Čekala jsem, ale nic dalšího se nedělo. Zatím. Spustila jsem ruce z rukojetí dýk a vydala jsem se směrem, odkud ten závan přišel. Beztak to znamenalo sledovat původní stopu, takže jsem neměla důvod odbočovat, pokud jsem se zrovna nevyhýbala bahnitým loužím.
To už jsme se nacházeli téměř v srdci bažin Zapomnění, nikde ani stopy po něčem živém s výjimkou komárů a dalšího bodavého hmyzu, několika málo hmyzožravců a spousty plazů. Rozhodně to nebylo místo, které by mne lákalo.
Všimla jsem si, že okolí je najednou jiné, tišší. Dokonce i vítr a voda jako by zde téměř nezpůsobovaly hluk. Komáři i ostatní drobní obyvatelé bažin zmizeli. Zato stopy, jež jsem sledovala a taky ten podivný pocit, že bych měla zmizet, zesílily.
Došla jsem až k malému seskupení stromů - spíš tedy pokroucených pahýlů bývalých stromů - které kryly haldu balvanů a úlomků skály a vytvářely spoustu malých jeskyněk. Na tom by nebylo nic divného, takových míst jsou tisíce a tisíce... Ale tohle bylo jiné.
Ty malé díry mezi kameny nebyly obrostlé mechem ani jsem zde necítila žádná ukrytá zvířata. Ne. Byly dokonale čisté a jakoby dýchaly. Přinejmenším to tak trochu vypadalo, protože se z nich ve vlnách šířila ona magická stopa.
Pactos přiškrceně zavrčel a odstrčil mne bokem stranou, jak se rozběhl k těm skulinám a začal se do jedné soukat. Vše nasvědčovalo tomu, že otvor je pro něho příliš malý, ale pak se ozvalo rupnutí, překvapené zavrčení, něco zapraskalo a zem se otřásla, jak se tyrgun propadl pod zem.
Zvířecí instinkty mi v tu chvíli velely utéct. Zvířecí instinkty se mohly jít vycpat. Protáhla jsem se mezi kameny do otvoru. Ten zatracený...! Čekala jsem něco takového, přesto jsem se nestihla zachytit ničeho kolem, ostatně nic k zachycení tu nebylo, když se slabá vrstva hlíny propadla a já se zřítila o několik metrů níž na chlupaté modrobílé zvíře. Pactos zavrčel, já z něj fofrem slezla, ale než se stihl tyrgun vyhrabat na nohy, přistála na něm ještě Dista a zatnula mu drápy do kůže, aby neupadla. Tolik k našemu nenápadnému vstupu na scénu.
Rozhlédla jsem se kolem. Octli jsme se v něčem, co vypadalo jako vodou vyhloubená chodba, místy sem zasahovaly kořeny stromů, kapala sem voda a čas od času sem bylo vidět nějakou myší dírou zvenčí. Nádhera, tohle zas dopadne.
Oprášila jsem si z obleku hlínu a prach a překonrolovala jsem, že jsem nepřišla o své zbraně, zatímco Dista si vyklepávala kožich. Otočila jsem se na Pactose, abych mu hezky nahlas řekla, co si o něm myslím, ale on už se řítil chodbou dál, až jeho tlapy cákaly kolem mazlavou hlínu.
Tlumeně jsem zaklela, vyměnila si krátký pohled s Distou, která se tvářila stejně skepticky jako já a obě jsme vyrazily za poblázněným tyrgunem. Prostor byl příliš nízký, než abych se mohla pořádně narovnat, pokoušet se o to, sice bych si asi nerozbila hlavu, zato jsem mohla mít ve vlasech spoustu krásných věcí, pro ačátek žížaly.
Pactos běžel rychleji než já a má puma, dostihly jsme ho až ve chvíli, kdy se tunel rozšířil v malou jeskyni vyztuženou místo krápníky a podepřenou stěnami, kořeny stromů táhnoucími se sem shora. Do nosu mne udeřil pach ár dní nemytých těl, až se mi z toho zvedl žaludek. Byly tu ale očividně akutnější problémy, než jen mé nutkání zvracet.
Pactos stál uprostřed jeskyně, dalo-li se to tak nazvat, nad čtyřmi bezvládnými, ale očividně živými, protože dýchali, vojáky v uniformách Beristlie a vrčel na něco ve stínech. V jeho vrčení šlo rozeznat ochranitelský tón a výhružku, ale také nepatrný náznak nejistoty. Nevěděl, na co vlastně vrčí.
Nastražila jsem všechny smysly - a když říkám všechny, myslím všechny - a uvědomila si, že to přesně nevím taky. Cítila jsem magii, podivnou, ale přesto magii. Taky něco velmi podobného lidskému vědomí... asi osm těchto vědomí, ale žádný život, žádná těla.
Poplašeně jsem sebou trhla, když se kolem objevily obrysy postav, jen jakési stíny ve vzduchu. A pak přišly hlasy. Zatím nemluvily na nás, ta stvoření si povídala mezi sebou. Nebyla to tak úplně telepatie, sama nevím, jak jsem ten hlas vnímala, zda ušima nebo vědomím.
,,Zrovna dost energie, netřeba další..." první hlas.
,,Sami přišli." druhý, slabší hlas.
,,Budou mluvit. Řeknou o nás venku." třetí.
,,Neřeknou." znovu první hlas, tentokrát pevný a téměř výsměšný. Jen co domluvil, ucítila sem neodolatelné nutkání si prostě lehnout a spát, ta únava byla strašná, každý pohyb tak zbytečně náročný, spát... No tak to teda ne!
Silou vůle jsem si obrnila vědomí proti všemu cizímu a vytlačila ten pocit ze své mysli. Šlo to stěží, ale šlo to. Pokus o uspání - to nejspíš udělali těm vojákům - však nebyl poslední kartou v rukávu těch podivných myslí-stínů.
Když nevyšlo tohle, přišla vlna magie. Vytvořila jsem si štíty z ohně a Distě i hloučku uprostřed zrovna tak. Přesto to vypadalo bledě. Dva stíny se sice rozplynuly, nejspíš se příliš vyčerpaly, ale na mou mysl dolehl tlak jiného vědomí. Byla to jen Dista. Umožnila jsem jí do své hlavy přístup jen natolik, aby mohla promluvit. Její hlas zněl dost přiškrceně: ,,Pactos říká, že jeho společník ztrácí sílu. Asi jejich energie nějak živí ty stíny!"
Zaklela jsem. To vypadalo bledě. Ne proto, že bych se bála, že mi dojde síla a já neudržím štíty, ale proto, že takhle by mi vojáci zemřeli před očima, protože ti prevíti - pořád jsem nevěděla, jak je nazvat - se jim už zřejmě dostali do hlavy. Jak se dostali sem se jich možná budu mít příležitost vyptat...
,,Musíme pryč!" křikla jsem nahlas na Distu i Pactose.
,,Jak?!" vyjekla puma a zasyčela, když jsem musela pod náporem nové síly ohnivý štít kolem jejího těla zúžit. Tři štíty to bylo při tomhle náporu dost, nevěděla jsem, jak dlouho budu muset ještě vydržet. ,,Běž do Eorsu!" zakřičela jsem na ni.
,,Mám tě tu nechat?"
,,Nijak mi tu nepomáháš, běž!" Nehodlala jsem se s ní hádat. Puma mi věnovala poslední krátký pohled a byla pryč.
Nestačila jsem si však ani úlevou vydechnout, kdyžvtom náhle celou podzemní prostorou otřásl výbuch, jak se zřítil strop. Moje štíty odvrátily padající zeminu, kameny i větve ode mne i vojáků a Pactose, ale octli jsme se v páchnoucí močálové břečce. Proti tomu štíty moc platné nebyly.
Snažila jsem se nahmatat něco, co by mi pomohlo dostat se zpět na vzduch, když mne kolem pasu náhle uchopila obrovská pracka s drápy a Mairinika mě vytáhla na světlo. Chytila jsem se jednou rukou aoutomaticky za popruh na jejím sedle a ona znovu zalovila v bahně.
Když přední tlapy zase vytáhla, držela v každé dva vojáky a tyrgun jí visel za zuby na jednom z drápů. Jindy marnivá dračice bohorovně ignorovala, že má šupiny zastříkané blátem a že jí z nich trčí dlouhé třísky, jak proletěla skrz stromy, několikrát prudce máchla křídly a nabrala výšku.
Jak se vzdalovala od onoho místa, postupně polevoval tlak na mé vědomí i na mé štíty, až jsem se konečně odvážila je odvolat docela. Jen jsem se trochu vydýchala a vzpamatovala, zrudla jsem až ke kořínkům vlasů vzteky a studem. Co bylo tohle za ostudu? Nezmohla jsem se na žádnou účinnou reakci krom odrážení jejich útoků. To si říkám bojovnice? To vidět královna... Nebo Gavin... Nebo Darow, když jsme u toho...
Zdola od Mairiničiny tlapy se ozvalo podrážděné zavrčení. Dračice naklonila křídla a začala pomalu klesat, jen se octla dost daleko od bažiny. Než přistála, zpomalila jak jen to bylo možné, aby nepotloukla živý náklad ve svých tlapách a nakonec dosedla opatrně na zadní s křídly stále roztaženými kvůli rovnováze.
Ani se na mě nepodívala a začala si čistit šupiny, zatímco vojáci se začínali pomalu probírat - alespoň tohle vypadalonadějně - ale její mlčení bylo více než výmluvné. Mairinika dokázala dát přesný význam tomu, co nahlas neříkala. Dračice byla ztělesněný nesouhlasu.
Zatnula jsem pěsti a v duchu počítala do patnácti. Dostala jsem se k šestce, už jsem se neovládla a vyhrkla jsem: ,,Dobře, uznávám! Nezvládla jsem to! Vůbec jsem nečekala, že tam narazím na něco takového!"
,,V pořádku," broukla dračice a klidně klapla čelistmi. Čistila si obzvláště dlouho jeden upatlaný dráp, než mi věnovala pohled jednoho jiskrného bronzového oka. ,,Vlastně to mohlo být horší."
,,Byla to katastrofa."
Dračice na okamžik stáhla křídla dozadu, což bylo její pokrčení rameny a věnovala se zase chvíli svým šupinám. Pak však přiznala: ,,Ani já přesně nevím, co to bylo. O podobných věcech jsem slyšela, ale nikdy jsem se s ničím takovým přímo nesetkala," vycítila jsem z jejího hlasu, jak ji štve a dráždí, že něco neví, její zavrčení to jen potvrdilo, ,,ale pokud se nemýlím, tak se jedná o formu přízraků, které získávají životní energii pro sebe a svou magii ze síly jiných živých bytostí, které lákají do svých doupat. Nemají těla, jen mysli."
,,To by odpovídalo," připustila jsem.
,,To zjistíme, už se probírají," zafuněla dračice a zase se stáhla z mé mysli.
Skutečně, všichni čtyři vojáci už seděli, překvapeně si prohlíželi zašpiněné uniformy, dva říkali něco o hladu, jeden civěl do prázdna a ten čtvrtý si hleděl do očí s Pactosem, očividně spolu v duchu rozmlouvali, tyrgun zřejmě líčil vše, co se přihodilo.
Následující hodina byla únavnou přehlídkou otázek a vysvětlování na obou stranách, já se ptala, proč vojáci odbočili od trasy, načež mi odpověděli, že měli prostě dojem, že tam musí jít, že mu neodolali, což by odpovídalo tomu, co mi říkala dračice, oni se zase ptali, jak jsem je našla a jak dlouho byli pryč a jestli nemám něco k jídlu.
Teprve, když jsme se navečer chystali k odletu, vzpomněla jsem si na Lízu. Nechala jsem ji tam! Vysvětlila jsem, proč se musím vrátit a poprosila Mairiniku, aby vojáky přesto do města odvezla na svém hřbetě. Nenamítala nic, rovnou se přikrčila, aby jim umožnila nasednout.
Než se narovnala, položila jsem jí ještě ruku na spodní čelist. Naklonila hlavu a tázavě zavrčela. Trochu jsem odstoupila, abych se jí mohla podívat do očí a pak jsem trochu sklonila hlavu. ,,Děkuju."
Mairiničin do té doby nezvykle chladný pohled trochu zjihl. ,,Nenechala bych svou společnci napospas nebezpečí. Nikdo z nás." S těmi slovy se odrazila od země, vzlétla a začala se mi rychle vzdalovat. Ustoupila jsem o dalších pár kroků, jak se do mně opřel vítr z jejích křídel a sledovala jsem ji, dokud se nezměnila v malou zlatou tečku na obloze a následně nezmizela. Přemýšlela jsem, proč nic v životě není jednoduché a za všechno se tak tvrdě platí.
Lízu najít nebylo těžké, stála s nacpaným břichem a několika stébly visícími z tlamy uprostřed travnaté pláně a nijak se nesnažila mi utéct, nechala si upravit uzdu a když jsem jí vylezla na hřbet, klidně jako beránek se otočila k Beristlii a rovnoměrným klusem se vydala na cestu. Nenutila jsem ji chvátat, jedna zastávka na noc mne nic nestála.
Královna samozřejmě chtěla podat hlášení, ale podle toho, jak málo překvapení i jiných pocitů dálala znát, bych skoro řekla, že už všechno vyslechla předtím od vojáků. Zbývalo jen se dohadovat, proč se ptá ještě mně. Chtěla znát všechny verze? Ověřovala si, zda jí nelžu?
Vlastně mi na tom tak nesešlo, byla jsem v nějaké zvláštní náladě, těžko říct, proč. Trochu jako by se mne nic netýkalo, asi jsem byla příliš ztracená v úvahách. Prostě jsem si řekla, že už musím nějak vyřešit záležitost s domem, to jest prodat starý a sehnat nový mimo město a s touhle úvahou jsem zmizela v lese, kde jsem strávila dva nerušené dny lovem.
Dva nerušené dny, než jsem narazila na cizího vlkodlaka. Už předtím jsem měla dojem, že je v lese někdo cizí, přestože - nebo možná právě proto - bravurně skrýval svůj pach. Věděla jsem s jistotou, že to není nikdo z odejivší Alatarovy smečky, nikdo z jediné rodiny současně žijící v Beristlii a že to není žádný ze dvou samotářů prádících toho času okolní lesy.
Narazila jsem na něho skoro náhodou. On vlastně našel mě. Ležela jsem zrovna ve stínu mohutného dubu uprostřed klidné mýtiny, vedle sebe ještě zbytky zaječího oběda, když mne tiché zaštrachání donutilo se zavrčením vyskočit na tlapky.
Ohlédla jsem se za zvukem. Stál tam tmavohnědý vlkodlak o pěkný kousek větší, než já, což bylo pro mou zvířecí podobu co říct. Byl určitě starší, čenich mu brázdilo mnoho jizev z bojů a srst mu již prokvétala. Přesto o něm všechno, od vyrýsovaných svalů, přes hrdý vzpřímený postoj po nedávno rozervané uši, hlásalo do světa, že tohle je bojovník.
Mnohem větší šok, než jeho přítomnost, vzhled nebo potměšilý výraz v žlutých očích, největší šok byl jeho pach...
V tu chvíli mi došlo, proč se sem záměrně plížil po větru.
Nechtěl, abych se na jeho příchod připravila.
Nebyla jsem připravená. Na tohle ne.
,,Ty jsi mrtvý..." vydechla jsem.

40)

Erren Werserrkeic potřásl tmavou hlavou jako by ho můj výrok zklamal. Ostatně i mně se s odstupem několika vteřin jevil jako velmi slabomyslný. Očividně totiž nebyl mrtvý. Vypadal víc než živě s tmavohnědou srstí rozevlátou jako po dlouhém běhu, ušima vroubkovanýma od něčích tesáků a oranžovýma očima pronikavýma jako ostrá čepel.
Já vím, že bych měla cítit radost, že můj otec žije, ale... Jak to? Něco tu bylo hrozně špatně, jen jsem zatím nevěděla, co přesně. On měl být mrtvý. Matka říkala, že je mrtvý. Říkala, že se nakazil vzteklinou krátce poté, co otěhotněla a utekl, aby ji nenakazil nebo jí neublížil.
Snažila jsem se co nejrychleji trochu probrat ze šoku, ale neubránila jsem se tomu, abych si ho vyjeveně neprohlédla. Tak především byl v této podobě ještě větší než já - což bylo, odhodím-li falešnou skromnost co říct - a šarvátky ani nechci vědět s čím vším ho očividně zocelily. Přinejmenším uměl využít momentu překvapení ve svůj prospěch. Magii jsem z něho však cítila jen velmi slabou jako z většiny vlkodlaků.
Stáhla jsem uši a nepatrně ohrnula pysky, takže se mi v tlamě zaleskly tesáky, když si mne vlkodlak změřil pátravým, očividně hodnotícím pohledem. Neoplatil mi to, jen ještě víc vypjal hlavu, očividně se nehodlal v nejmenším chovat podřízeně. Já taky ne. Vlastně jsem nevěděla, jak se v nastalé situaci zachovat. Prvně po letech jsem nevěděla, co dělat.
,,Tak ty jsi Enaia. No, jsem rád, že jsi o sobě dala poslední rok vědět a já tě tak mohl najít," zavrčel vlkodlak a v jeho hlase by se byl nevyznal ani bazilišek. Byl chraplavý, jako by byl Erren zvyklý spíše zuřivě výt než klidně vrčet, což nejspíš byl, a postrádal jakékoli emoce.
,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se především proto, abych mohla ještě chvilku celkem nerušeně uvažovat. Cítila jsem někde vzadu v mysli napětí mých společníků, měli o mě asi strach. Utlumila jsem ještě víc naše spojení, ač protestovali.
,,Když se ke mně donesla před šestnácti roky zpráva, že nejspíš žiješ, dost mne to... překvapilo. Ale než jsem tě našel, zmizela jsi."
To mi toho moc neobjasnil, spíš naopak. A pokud jde o to zmizení... jistě, matka mne přece poslala do té zatracené školy, kde jim trvalo tři roky, než jsem v sobě našla vůli bojovat a než můj výcvik začal být konečně k něčemu. A vzhledem k tomu, že jsem až do svých sedmnácti, celkem tedy skoro dvanáct let vystupovala jako Ghyslaine a pak dva roky jako nikdo, nemohl mne najít.
Měla jsem v hlavě dost zmatek a už se tam líhlo i neurčité podezření. Otec mi ho musel vyčíst v očích nebo možná v mém pachu, protože ze sebe vyrazil něco, co byl nejspíš povzdech a zavrčel: ,,Pojďme se trochu projít. Zřejmě bych ti toho měl dost vysvětlit."
To bys tedy měl, syčelo to ve mně, ale přikývla jsem, přestože jsem zůstávala ve střehu a on taky, jak jsem si všimla. Kráčeli jsme bok po boku lesem s rozestupem asi tři čtvrtě metru, mlčky jsme se vyhýbali keřům a stromům. Já se už plně ovládla, přestože jsem nemohla stále najít odpověď na své otázky.
Konečně Erren Werserrkeic přerušil ticho: ,,Tak především, Enaio. Jak ty si myslíš, že to bylo?" proměnil se a já učinila totéž, aby se nade mnou netyčil. Rozumí se, že dál jsme hovořili v jazyce vlkodlaků.
,,Matka říkala - a očividně neměla pravdu - že ses nakazil vzteklinou a odešel jsi, než se naplno projevila, abys ji nenakazil nebo jí neublížil." A ty bys mi měl sakra vysvětlit, jak to bylo doopravdy!
Erren něco zabručel. ,,Leytha tomu doopravdy věřila. Byl bych rád, kdybys poslouchala celý ten příběh, jak ti ho povím a až pak činila závěry, slíbíš mi to?"
,,Pokusím se," zavrčela jsem a věnovala mu postranní pohled. V téhle podobě, kdy byl oblečený jen do tuniky s krátkými rukávy a u pasu mu visela mačeta, jediná jeho zbraň, byly teprve vidět nesčetné jizvy z různých bojů, které brázdily jeho tělo. Pche, mám jich víc, zahučelo si mé vnitřní vrahounské já, které se už delší dobu hlásilo ke slovu.
,,Takže to vezmeme od začátku. Leythu, tvou matku jsem potkal náhodou, skrývala se na malé opuštěné farmě. Nebyla silná ani zběhla v magii, ač byla dcerou proměněného elfa, jsm jsem vycítil a jak mi ostatně sama řekla. Byla velice hezká, měla smysl pro humor... prostě ideální společnice.
Hledal jsem zrovna úkryt, zůstal jsem tedy tam. S Leythou jsem si začal brzy rozumět, ale měl jsem na paměti, že se nemůže stát mou životní družkou. Byla prostě příliš slabá, než abych riskoval, že takví budou naši potomci, budoucí Vůdci. Navíc by to byli míšenci. Věděl jsem tedy, že musím zavčasu odejít, ač mi s ní bylo hezky.
Leytha si velmi brzy uvědomila, jaké má výhody mít někoho, kdo ji ochrání před Lovci a vydala se se mnou do divočiny, kde jsem byl zvyklý žít spíš, než v lidských příbitcích. Přišla brzy na chuť čerstvému masu a nechtěla se už za nic na světě vrátit zpět do toho polorozpadlého stavení.
Byl to docela příjemný život. Jenže pak Leytha otěhotněla, navzdory tomu, že jsem jí sehnal nápoj proti početí. Bylo to velmi mrzuté, jak jsem říkal, nechtěl jsem, aby příští Vůdce byl jako ona."
Začínala jsem mít nepříjemný dojem, že mi to do sebe začíná zapadat... Udržela jsem se však a mlčela jsem a udržela jsem na uzdě i svoje pocity.
,,Váhal jsem," pokračoval otec ve vyprávění: ,,ale nakonec se mi to jevilo jako nejlepší řešení. Nedokázal bych jí zabít. Ale neuměla sama lovit a do města by se neodvážila kvůli Lovcům. Neměla dost bystré smysly, aby poznala, že mi nic není a že lžu, když jsem jí pověděl o vzteklině a pak jsem odešel.
Neříkám, že to bylo jednoduché a že se neozvalo svědomí, ale dělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší pro klan Werserrkeic. Nedokážeš si ani představit, jak jsem se cítil, když se ke mně donesla zpráva, že je na světě nová malá Vůdkyně. Tehdy se už myslelo, že já jsem mrtvý.
Chtěl jsem tě tedy najít" - a pokud budu slabá nejspíš zabít, pomyslela jsem si bez většího pohnutí nad tou skutečností - ,,ale když jsem dorazil do města, kde jste údajně měly být, nenašel jsem ani jednu, jen nějaké staré Leythiny stopy." Zadíval se na mne, jako by čekal na vysvětlení.
Polkla jsem vztek a potlačila slzy, než se vůbec přihlásily o slovo. Nějak se mi podařilo promluvit klidně: ,,To proto, že mne poslala na vojenský výcvik. Ji našli Lovci." poslední slova jsem přesto pronesla s vrčením v hlase.
,,Našla jsi je potom?"
,,Přirozeně." Pořád jsem si dávala pozor, aby nevycítil nic, nic. Ohnivá magie mi v tom pomáhala, štiplavý pach popela dokázal ostatní zastřít. ,,Pokračuj."
,,Už toho moc k vyprávění není. Žil jsem tedy dál postaru, zabíjel jsem neopatrné Lovce, ničil pasti na zvířata, drancoval dobytek. Byl jsem mezi vlkodlaky kvůli Leythe oficiálně mrtvý, nemohl jsem se tedy jen tak přihlásit ke svému titulu, zmařila mi plány. A pak jsem se doslechl o vlodlačici ve službách královny Beristlie, hlavního města Sardu, která užívá jméno Werserrkeic a dokonce se snad před jinými vlkodlaky prohlašuje za Vůdkyni.
Vydal jsem se tedy sem, abych poznal svoji dceru nebo přinejmenším potrestal toho odvážlivce, který se vydával za Vůdce klanu. Rád vidím, že veškeré moje obavy byly zbytečné a ty jsi dost silná na to, abych tě mohl prohlásit za mou dědičku a budoucí Vůdkyni."
Neměla jsem tušení, kdy se vztek a náhlá bolest z toho, jak se mi sesula asi poslední životní jistota, vyvalí na povrch a já se přestanu ovládat. On jí tedy lhal! Lhal mé matce a chtěl jí nechat umřít v divočině samotnou, protože podle něho mohla porodit příliš slabé potomky! On ji zabil!
Nevím, zda mi bylo ke cti či napak, že stále zůsttala část mé mysli nezaujatá a chladně kalkulující. Byla to přesně ta, která mi občas v noci nedávala spát a zrovna si myslela: Ano a tys udělala spoustu ještě horších věcí, takže nemáš právo ho soudit. Přesně tak, jak zrovna uvažuješ ty rčitě přemýšleli všuichni, kdo kvůli tobě přišli o příbuzné. Vážně se dovoláváš něčí cti? TY?
Jenže to byla jen malá část mého já. Ten zbytek toužil zoufale kvílet, rozbíjet věci kolem a především zakroutit krkem vlkodlakovi přede mnou otec neotec. Jestli byl tohle můj otec, byla jsem radši, dokud byl mrtvý. Vždycky jsem žila sjistotou, co byli oba mí rodiče zač.
Ale byla tu určitá pravidla a zásady. Na takové věcijsem povětšinou nebrala zřetel, avšak tohle nebyl ten případ. Nápad přišel sám od sebe a já hovyslovila nahlas dříve, než jsem se nad tím mohla zamyslet: ,,Já, Enaia Werserrkeic, tvá dcera a dědička tě tímto vyzývám na souboj o pozici Vůdce!" řekla jsem hezky nahlas a zřetelně.

41)

Otcův pohled ztvrdl a oči mu zaplály tak, že by zahnal na útěk kobru. Ohrnul rty a ukázal ostré bílé zuby. Nechtěla bych, aby se mi těmihle tesáky zakousl do krku. Chvíli to vypadalo, že něco řekne, ale pak jen pohodil hlavou, protože neuznal mou výzvu za hodnou komentáře a stáhl si tuniku, spolu s ní i velký kožený vak, z něhož vytáhl luk - podle tradice mi ten luk připadne, pokud prohraje, pokud vyhraje, bude mít nárok na ten můj - odhodil mačetu na zem a setřepal z nohou boty, takže přede mnou stál jen v nátělníku a kalhotách.
Přeměřila jsem si ho a rozhodla se, že se mi vůbec nelíbí jeho vyrýsované svaly. Ale vztek, který mi předtím zabránil zvážit své jednání neslábl, naopak stále sílil, takže jsem na něj taky vycenila tesáky a jala se odhazovat všechny zbraně, nakonec dáýky z bot a vnitřku nohavic. Brzy jsem stála stejně nedostatečně ustrojená jako on.
Otec so významným úšklebkem pohlédl na tu hrdu čepelí ležící na hromadě na zemi. ,,Kompenzuješ tím své nedostatečné umění bojovat tím, co ti nadělila příroda?" zavrčel jízlivě. Pak si protáhl záda a postavil se do střehu. Přišlo mi to zvláštní,čekala bych, že pro začátek zvolí vlčí podobu.
Tyhle souboje totiž byly starou tradicí a jediným způsobem, jak svrhnout Seiao'arr, tedy Vůdce či Vůdkyni a zaujmout jejich místo. Zbraně byly zakázané a stejně tak nějaká umělá ochrana, proto ty nátělníky. Poražený se musel úplně podřídit, nebo ho vítěz musel zabít. To většinou udělal stejně. Vlkodlaci se nevzdávají...
Měřili jsme se vzájemně pohledy a pak jsem oba v témže okamžiku, bez jakéhokoli varování nebo odpočítávání, vyrazili do útoku. Já se ve vzduchu proměnila, ale ani to nevykompenzovalo Errenovu výhodu váhy a velikosti, když jsme se srazili ve vzduchu, odrazil mne zpět a já skončila vespod klubka drápů, tesáků, vlasů a srsti.
Velice záhy jsem ucítila na rukou palčivou bolest, jak mne zasáhly jeho drápy, ale sama jsem mu způsobila několik šrámů. Oba jsme rychle střídali podoby a kupodivu jsme byli zticha, žádné vrčení a ni vytí, bolestné ani vítězoslavné či výhružné. To ticho rušené jen nárazy těl, těžkým oddechováním a cvakáním tesáků bylo však ještě hrozivější.
Přesto jsem ale najednou zavrčelapřekvapením a možná i trochu leknutím. Otcova ruka, kterou jsem zrovna svírala v zubech se změnila, ne však tou bleskovou nepostřehnutelnou rychlostí ve vlčí, ale... no dobře, byla chlupatá, ale mnohem obratnější než vlčí, drápy na prstech, ne tlapách, hrozivější a taky silnější... a proměna byla pozvolnější.
Erren máchl prackou a já chtě nechtě odletěla vzduchem pár metrů dál a tvrdě dopadla na zem. On to udělal! Zvolil mezipodobu!
Co je mezipodoba? Jak napovídá název, je to přechodná bodoba mezi vlčí a lidskou přeměnou. Nemusí být vždy stejná, záleží, nakolik ji dotyčný vlkodlak ovládá a jak chce vypadat. Je to možnost, jak současně využít výhody obou podob. Bylo to však velice riskantní, při tomto kousku mohl vlkodlak snadno ztratit kontrolu a zůstat v mezipodobě uvězněný nebo mohl proměnu pokazit, špatně nakombinovat lidskou a vlčí podobu a následně zemřít, když mu tělo vypovědělo službu. Většina vlkodlaků to nikdy nedělala. Ani já ne. Ale instintkivně jsem tušila, že bych to dokázala, přestože to nikdy nebylo jisté.
Nyní přede mnou tedy stála na zadních tlapách srstí porostlá obluda s planoucíma očima, téměř vlčí hlavou a předními končetinami dost podobnými lidským, s naježeným ocasem a vyceněnými tesáky, jakoby elfíma ušima staženýma vzad a velice rozhodným výrazem. Otevřel čelisti a zařval, ne zavrčel nebo zavyl, ale skutečně zařval jako rozzuřený drak.
Na vteřinu jsem dokázala jen ztuhnout na místě a chtít se zahrabat několik metrů do země. To zaváhání mu umožnilo jediným skokem překlenout vzdálenost mezi námi a znovu mne přišpendlil k zemi. Zmítala jsem sebou a měnila podoby jak nejrychleji to šlo, ale stěží jsem dokázala vykrýt jeho údery, natož sama útočit.
Věděla jsem, že ztrácím půdo pod nohama, brzy mi teklo mnohem víc krve, než jemu, protože on měl nyní i čelisti i ruce, tlapy i paže...
Zavyla jsem, když se mi zakousl do ramene rychleji, než jsem stihla zareagovat a strhl mne k zemi. Vyrazila jsem si dech a než jsem se otočila, přirazil mi hlavu k zemi a pak trhl dolů ke krku. Zavyla jsem znovu, tentokrát skutečně bolestí, protože mi zaryl drápy do levé tváře i do spánku a jak sjel dolů, způsobil mi na tváři a spánku hluboké rýhy a rozerval mi ucho do tvavu V.
Pud sebezáchovy mne donutil i přes palčivou bolest a temné kruhy před očima, vší silou ucuknout, takže mi nepřerval tepnu na krku, jak měl nepochybně v úmyslu, protože rány nebyly dost hluboké. Setřást jsem ho však nedokázala a cítila jsem, že se chystá k dalšímu úderu, kterým hodlal ukončit boj.
Mé tělo reagovalo instinktivně, aniž bych skutečně chtěla. Jak mne tiskl k zemi, vyrašila mi najednou ze zad křídla, já jimi zprudka máchla a odrazila tak překvapeného vlkodlaka proti mohutnému dubu. Narazil do něj s uspokojivým rupnutím dřeva i kostí.
Vstala jsem ve stejné chvíli jako on. Ve tváři, na krku i na spánku mi pulsovalo bolestí o uchu nemluvě. Z ran prýštila krev, ale věděla jsem, že jí není dost na to, abych na následky tohohle zranění zemřela. Zatím.
Otec stáhl uši a vyjeveně sledoval tu průhlednou nádheru na mých zádech. ,,To se nesmí!" zaryčel vlkodlačtinou, ale tak drsnou kvůli té tlamě, že až přebíhal mráz po zádech.
,,To...není...magie," vypravila jsem ze sebe mezi prudkými nádechy. Věděla jsem, že prohra by znamenala mou smrt. A že čím déle budu čekat, tím spíše prohraji. V mysli mi vytanula Darowina slova, která pronesla v den, kdy mi oznámila, že ví, že Enaia Werserrkeic a Ghyslaine Iratia jsou jedna a táž osoba. ,Jednou stejně padneš.' Tvářila se tehdy tak pohrdavě a přitom lhostejně, že se mi její slova vryla hlouběji, než jsem byla ochotná dát najevo. Nebylo to to jediné, co mi tehdy vmetla do tváře, ale... ,Jednou stejně padneš, Enaio. Čepelí nebo kouzlem, to je jedno.'
Jednou... Ale ne dneska!
Ne tady!
Ne v tomto souboji!
Ne jeho rukou!
Ne!
Tentokrát jsem zaútočila první, máchla jsem křídly a těsně nad zemí se řítila k rozzuřenému vlkodlakovi v mezipodobě. Odrazil se zadníma a vrhl se mi po krku. Díky mnohým cvičením jsem dokázala uhnout a neutlouci si křídla o stromy.
Tesáky narazily na tesáky a drápy se míhaly proti drápům. Zahryznuti jeden do druhého jsme stoupali nad stromy a stále blíž k mrakům, já se přitom ve vzduchu stále otáčela ve snaze shodit ho z výšky na tvrdou zem.
Ale i tak jsem stále prohrávala a nedokázala ho setřást. Někde v nejtajnějším koutku duše jsem si začínala připouštět, že toto je můj poslední boj...
Snad za to mohla moje zoufalá situace, spíš ale to, že jsem nechtěla prohrát s tím, kdo mohl za smrt mé matky, kdo ji chladnokrevně poslal vstříc záhubě. Fakt byl, že jsem se najednou přestala bránit tlaku, který jsem cítila v mé mysli od chvíle, co jsem viděla jeho mezipodobu. Bez ohledu na rizika jsem se oddala vábení obou podob naráz.
Vyjekla jsem. Bolelo to. Zatraceně... bylo to jako úplněk! I myslet bylo najednou skoro nemožné... ale měla jsem čelisti a ruce a srst a sílu i ostré smysly...
,,Ale ale," zavrčel otec a vzápění se mi ohnal tesáky po krku.
Přidržela jsem si ho rukama - či snad předními prackami - a odkopla ho zadními tlapami. Neudržel se a začal padat k zemi, bezmocně řval a přetáčel se ve vzduchu.
Stáhla jsem křídla k tělu a se zuřivým řevem se střemhlav vrhla za ním. Klesala jsem rychleji neež on, dohnala jsem ho a narazila do něj plnou silou ve chvíli, kdy byl bokem a nemohl se dostatečně rychle bránit.
Sama nevím, jak jsem to udělala, prostě jsem ho najednou držela tesáky za krk a cítila v tlamě proud teplé krve. Jeho tlapa, kterou přeci jen pozvedl k úderu mi neškodně sklouzla po rameni.
K zemi zbývalo jen pár metrů, uvolnila jsem stisk a roztáhla křídla. Přistála jsem pár vteřin poté, co na zem s ostrým žuchnutím dopadl on. Chrčivě lapal po dechu a zmítal se v křečích, pod jeho tělem se tvořila krvavá kaluž.
Sledovala jsem scénu bez pohnutí, dokud křeče nepřešly ve stálé zimničné chvění a dokud vlkodlak s posledním zachroptěním neznehybněl docela. Teprve poté jsem zatáhla stále připravená křídla a stejně plynule, jako jsem se proměnila jsem přešla zpět do lidské podoby. Ulevilo se mi, když to šlo. Přesto jsem byla rozhodnutá s tímto nehazardovat. Navíc, kdyby mne takhle někdo viděl...
Jako bezmyšlenkovitě jsem na místě spálila tělo i jeho věci krom habrového luku řezaného jako plně rozevřená vlčí tlama se třinácti šípy každé s havraním pírkem. Na vnitřní straně luku bylo vyryto v runách: ,Qerr'eth errmall, ,werreto'rr Werserrkeic Seiao'arr.' ( Poslední soudce, vlastnictví Vůdce Werserrkeic.) Ten luk byl nyní můj.
Stále stejně bezmyšlenkovitě jsem se plně oblékla, zmenšila nový luk a i s šípy ho nacpala do velké kapsy v kabátu a vydala se s kápí na hlavě k městu. I bolest jsem vnímala jen jako by nebyla má vlastní a stejně tak zasychající krev.
Trochu jsem se vrátila do reality až při pohledu do zrcadla. Bylo by naivní představovat si, že tyhle rány se zacelí natolik, aby nezanechaly jizvy. Obzvláště ty na tváři byly velice hluboké, končili jen pár milimetrů od oka, táhly se přes pravou tvář a pak dolů po krku. To byla jedna rána. Druhá tlapa mne zasáhla do hlavy ze strany, nyní jsem v místech ran neměla ani vlasy a ucho připomínalo písmeno V. Ani to se nezmění, ale na spánku budou rány vidět jen, když si úmyslně napevno stáhnu vlasy dozadu.
Zavrčela jsem na svůj dost zubožený odraz a šla rány ošetřit. Další jasné pravidlo znělo: Žádné léčení kouzly. To bych nedělala stejně, každá z ran, které mi kdy byly zasazeny byla vlastně restem a připomínkou, že jsem udělala chybu.
Rány jsem jen vypláchla vodou a vydezinfikovala a počkala, až se zatáhnou, abych si mohla pořádně omýt krev z obličeje. Bolelo to pekelně a vypadalo ještě hůř. Taky jsem ze sebe smyla veškerý otcův pach. Všechen! Luk jsem nechala pohozený na křesle, nebyla jsem si jistá, zdali ho vůbec chci.
Jako ve většině podobných případů jsem se stále něčím zaměstnávala, abych nemusela přemýšlet, soustředit se na bolest a na to, co se stalo. Vzpomínka na matku, na to, jak byla zrazena mi otvírala v srdci staré rány. Nemohla jsem si to dovolit, já musela být silná, to byl jediný způsob, jak přežít.
A já vlastně musela udělat ještě jednu věc. Tři dvouměsíční pejsci mi byli ochotní odpustit svůj pobyt v psinci, pokud je okamžitě odvedu pryč. Zarazli se, když svými sílísími smysly poznali, že jsem zesláblá zraněním a na rány na mém obličeji hleděli bázlivě, ale když jsem jim řekla, co je čeká, tvářili se takřka dychtivě. Milovali dobrodružství.
Leo byla doma a já jí černobílou chundelatou Cindy předala jen mezi dveřmi. U té jsem měla jistotu, že se o ni postará a nechtěla jsem, aby komentovala, jak vypadám a jak sjem nepochybně cítit. Jen otevřela pusu, varovně jsem vycenila ztuby a odvedla Ruth a Leviho ulicemi pryč. Doprovázelo nás Cindino štěkání na rozloučenou.
Jasuo nebyl doma, ale dostat se dovnitřmi nečinilo problém, drápy lepší paklíče. Levi mi musel svatosvatě slíbit, že se tam nepočurá, než jsem ho tam nechala čekat. Věděla jsem, že Jasuo nebývá pryč dlouho a kdyby náhodou, večer štěně zase vyzvednu. U Ashtona, který dostal podle domluvy Rth to dopadlo stejně. Ale jestli se o ně nebudou dobře starat... je v jejich vlastím zájmu, aby psíci prospívali, kdyby ne, dozvím se to.
Když jsem procházela náměstím, všimla jsem si plakátu zvoucího na aukci. Dnes večer... úplně jsem na ni zapomněla a těžko se divit, nejdřív jsem se rozhodla, že tedy nepůjdu, ale pak jsem si to rozmyslela, přinejmenším proto, že bych tu mohla sehnat pár užitečných věcí.
Tak se stalo, že jsem večer s kápí na hlavě stála v davu a sledovala, jak postupně předvádějí zboží v první řadě především koně. Prvního, horského poníka Hurikána koupil Gordon, trpaslík z Elitní gardy, elfka Ravennë koupila lipicána nejspíš pro svou adoptivní dceru a kočkodlačice May div nevyletěla z kůže, když přivedli Isnadského koně Thundera. Mohutný chladnokrevník odešel neprodán, zato roztomila haflingerská klisnička našla majitele v Jasuovi.
Stále ale nepřiváděli nic, co by se mi líbilo. Chtěla jsem koně elegantního, temperamentního jako já a rychlého. Nebyla jsem jezdec-začátečník, a tak jsem toužila po nějakém plnokrevníkovi nebo achalovi. Jenže další, kdo šel na řadu. byla trojice fjordských hřebečků, dosud nepojmenovaných a samozřejmě neobsednutých ročků s dobrým původem. Jen jsem se ošklíbla, ale pak mne napadlo, že nebudu koně potřebovat jen na rychlé přesuny z místa na místo, ale možná se bude hodit též do terénu. A takový fjordský hřebec je pro to ideální, zatímco plnokrevník či něco podobného by si polámal útlé nohy.
Tak se stalo, že jsem nakoneczvědavě došla až k ohradě, kde koně předváděli. Hřebečci vyjeveně zírali do davu a byli moc hezcí. Zvláště jeden se mi líbil pro zvědavou a trochu nezbednou jiskru v oku, hrdě nastražené uši i odstín srsti. Zamlaskala jsem na něj a natáhla ruku k němu. Provaz z jeho ohlávky se napjal, jak mne očichával a pak mi přejel jemnými pysky po prstech.
Bylo rozhodnuto, na tohle zvíře jsem přihodila. Další dvě hříbata šla s cenou výš, se mnou se nikdo předhánět nechtěl. Po několika minutách mi hřebečka přiklepli. Zeptali se, do jakých stájí ho mají odvést a pod jakým majitelem a na jméno, jaké mu dám.
Stáje jsem měla vybrané, majitel byl jasný, ale nad jménem jsem se musela zamyslet. Nečekala jsem, že koupím hříbě. ,,Sherridan," rozhodla jsem nakonec. Bylo to z vlkodlačtiny a znamenalo to paprsek. Přišlo mi, že se to k tomu očividně statečnému a dobře laděnému stvoření dobře hodí.
Už to vypadalo, že skončím jen s tím hříbětem, když ohlásili posledního koně. Přešlápla jsem a do ohrady vtančil nádherný Anglický plnokrevník, černý hnědák s bílou lysinou a ponožkami na útlých zadních nohách, na levé delší než na pravé. Mladý podomek měl temperamentní zvíře co držet.
Ohlásili, že koni je sedm let a nese jméno DonJerr, což mi přišlo jako strašlivé jméno, ale pomlčela jsem o tom. Také řekli, že hřebec má výborný původ a minulost honebního koně, ovšem na to je příliš temperamentní a neklidný. Aby ne, pomyslela jsem si, málokterý čistokrevný plnokrevník je dobrý na honitbu. Potřebuje neomezenou rychlost a časté cvaly. A zkušeného jezdce.
Sledovala jsem, jak DonJerr baletními krůčky tančí kolem nebohého podomka, občas vyhazuje zadníma a jak jeho jiskrné oči přejíždí po lidech kolem. Střihal neklidně ušima. Nebylo to špatné zvíře, takto by se koně jeho plemene měli chovat. Proto, když vyřkli vyvolávací cenu, zvedla jsem ihned ruku a přihodila. DonJerr mi zůstal. Škoda, že je pozdě s tím jménem něco dělat. Poslala jsem ho tamtéž, co Sherridana a přešlo se na prodej zbraní.
Přihazovala jsem proti May na maličkou dýku, ale když cena vyšplhala výš, než dle mého názoru byla cena zbraně, zavrtěla jsem hlavou a dýku získala kočkodlačice. Já potom zakoupila dýku s černou rukojetí a stejným, zdobeným pouzdrem, ,Žraločí zub' a také ,Dračí osten', což byla lesklá dýka s dvakrát zahnutou čepelí a zdobenou rukojetí. To bylo vše.
Vrátila jsem se domů, ale nemohla jsem spát. Musela jsem myslet na to, že všechno mohlo být jinak, kdyby matka zůstala v tom opuštěném stavení v bezpečí. Kdyby jí otcova zrada a neschopnost lovit nedonutili odjít do města, kde se stala snadným cílem pro Lovce.
Nevím, kdy mi po tvářích začaly kanout slzy, vím jen, že mne pálily v ranách a že jsem je nedokázala zadržet.

42)

Přecházela jsem pokojem, zuby vyceněná, drápy obnažené a tiše jsem vrčela. Dole vrzly dveře, jak si Šíp sám otevřel a honem mazal ven na ulici, aby se mi klidil z cesty. Já tomu nevěnovala pozornost, jen jsem zatnula ruce v pěst a znovu zavrčela.
Dostala jsem další úkol. Jen ne od královny. To byl důvod mé zuřivosti, nejvíc jsem měla vztek sama na sebe, že ho zase poslechnu. Výměnou za jeho mlčení budu plnit jeho občasné příkazy. Minule to znamenalo zničit trpasličí důl, který jsem už kdysi navštívila. Dnes to bude znamenat vydat se do Korisy, kde dopadli jistého lupiče a vraha, Reighta Blitze, a dostat ho na svobodu. Ne mu umožnit utéct z cely, ale způsobit poprask přímo při soudu. Gavin chtěl senzaci, nevyžadoval mrtvoly. Tentokrát.
Zůstala jsem stát uprostřed pokoje a dvakrát se pomalu nadechla a zase vydechla. Tak to tedy ne. Tak snadno sebekontrolu ztrácet nesmím ani když se nikdo nedívá. Stejně to budu muset udělat, tak nemá cenu se vztekat. Chvilku jsem ještě stála bez hnutí, pak mi zježené vlasy klesly a já zatáhla drápy.
Už klidná - navenek - jsem se začala zaobírat praktickou stránkou věci. Pokud chci vše stihnout a nejdříve omrknout terén, abych se nevrhla do neznáma a třeba nenarazila, neměla bych věci zbytečně odkládat. Navíc se mohlo klidně stát, že pokud se budu moc zdržovat, dá mi královna nějaký neodkladný úkol a znemožní mi tak odchod. Korisa není zrovna blízko a já nechtěla zase letět, poslední dny nebyl nikde ani mráček a neviditelnost by mi nevydržela celou cestu.
A protože jsem zrovna neměla nic rozděláno a můj dům určitě vydrží pár dní neobydlený, jen jsem se umyla a už předem zamaskovala svůj pach tím bylinkovým olejem, co jsem kdysi namíchala a převlékla jsem se do lehké soupravy z černé kůže a splývavé rovněž černé látky. Po dlouhém váhání jsem si vzala otcův luk. K té dýce se bude hodit. Vzala jsem i ten olej.
Dům jsem za sebou zavřela a zamkla a ze všeho nejdřív jsem se ve vlčí podobě pustila po stopě svého vlkodava Šípa. Nebylo těžké ho najít, zrovna se v jedné s postraních uliček cpal masem, které sebral kdovíkde. Když mne spatřil, nejdřív zamrkal a zavětřil, jako by chtěl odhadnout mou náladu.
Skoro jsem měla výčitky, že jsem ho tak viděsila, nechala jsem proto jeho zlodějnu bez komentáře a přátelsky na něj střihla ušima. ,,Na pár dní musím jít. Chceš do psince nebo se o sebe postaráš?"
,,Postarám," zafuněl a ládoval do sebe maso neuvěřitelnou rychlostí zřejmě ve strachu, že si to rozmyslím a seberu mu ho. Bylo to až trochu legrační, jak se tak cpal. Nechala jsem ho s jeho nečestně nabytou pochoutkou a opustila město. Běžela jsem bez zastávky až k Dewelinu jezeru a potom proti proudu potoka až k místu výš proti proudu potoka za malým vodopádkem, kde jsem v malé skalní proláklině nechala schované věci.
Torna ležela přesně tam, kde jsem ji zanechala a ona i její obsah byly naprosto v pořádku. Překontrolovala jsem vše dvakrát a nenašla jedinou závadu. Zmenšila jsem tedy otcův luk i s toulcem a šípy a nacpala ho taky do torny. Ale budu ho muset přebarvit na bílo, aby mi ladil s oblekem. Snad na to budu mít čas už v Korise.
Nenacházela jsem žádné důvody, proč se dále zdržovat, přehodila jsem si tornu přes rameno, znovu na sebe vzala vlčí podobu a vyrazila mimo cesty tak, abych se vyhnula nechtěným setkáním. Dávala jsem pozor, aby mne nikdo neviděl a když říkám nikdo, myslím nikdo. Pro všechny případy.
Běžela a chvílemi jen klusala jsem skoro čtyřiadvacet hodin v kuse,povětšinou po vnitřním okraji lesa, pak jsem však zastavila, abych zahnala hlad. Ulovila jsem si srnku, přestože to byla zbytečně velká kořist. Byla však nejblíž a já navíc v okolí cítila vlky, ti si mršinu najdou a určitě ji nenechají ladem.
Nechtěla jsem, aby se vůbec vědělo, že jsem se objevila v Korise a to znamenalo pro všechny případy další dávku mého oleje a samozřejmě ještě kápi na hlavu. Ta nebyla nijak nápadná, spousta lidí si z nějakého důvodu přála zůstat inkognito a tohle byl velmi jednoduchý prostředek.
Ubytovala jsem se v jednom z levnějších hostinců, prostě takový horší průměr. Ale stačilo to, abych si sem přitáhla voděodolnou bílou barvu a přetřela ten dle mého názoru mírně nevkusný luk. Splašila jsem si něco k večeři a čekala na soumrak.
Po setmění jsem se dokonale obeznámila s terénem, věznicí, ulicemi a uličkami, soudní síní, prostě se vším, co se bude hodit. Opakovala jsem to další tři noci, proto jsem vyrážela z Beristlie okamžitě, abych se mohla porozhlédnout, a naučit se zpaměti pravidelné časy, kdy chodily hlídky.
V hlavě se mi vylíhl docela slušný plán, tedy slušného na něm nebylo nic, alebyl to dobrý plán k provedení špatné věci, abych se vyjádřila přesně. Jenže aby byl ještě lepší, potřebovala bych trochu pomoc... Od jedné z mých společnic. Na druhou stranu, Dista jediná mé počínání po rozhovoru s Gavinem nezavrhla a byla ochotná se mnou mluvit.
,,Disto...?" zavovala jsem v duchu a využila našeho spojení společníků, abych ji přivolala. Zareagovala okamžitě a zjevila se vedle mě na poněkod už ztrouchnivělé a dohladka ošoupané podlaze mého pokoje. Rozhlédla se s despektem kolem. ,,No teda, to je hnus," zavrčela a naježila vousky.
,,Jsou horší místa. Tady mne nebude nikdo hledat ani rušit. Takže, pomůžeš mi?"
Roztáhla se na mé posteli a nenuceně překřížila přední tlapy. ,,Řekni mi jak a já to zvážím," zavrněla pobaveně a pak mlčky naslouchala, když jsem jí líčila svůj plán, jen špička ocasu jí po chvíli začala pocukávat a bčas střihla ušima. Pak zapředla a poznamenala: ,,To není úplně marné..."
,,Ne. Ale... No, takhle tam nemůžeš."
,,To mi vysvětli."
,,Jsi černá."
Když jsem jí dovyložila i zbytek, reagovala přesně tak, jak jsem očekávala. Prskala, že jsem se asi zbláznila a že to ji ani nenapadne. Několik nadávek musela okoukat ode mě, protože je řekla přesně tak, jak jsem si je za starých špatných časů vymyslela.
Jenže v jedné věci byla puma stejná jako já. Nikdy neodolala, když mohla být středem pozornosti. Jen co trochu vyprchal její prvotní výbuch ješitného podráždění, bylo vidět, že nad tím uvažuje. Vlastně jsem nebyla překvapená, když nakonec přikývla.
A tak se stalo, že toho dopoledne, kdy se konal soudní proces s tím zlodějem-vrahem, dva vojáci hlídající před budovou náhle ztratili zrak a ještě než stačili vyjeknout, udeřil je právě prcházející zakuklenec v černém plášti silně kamenem, jenž sebral na zemi, do hlavy a oba se sesuli v bezvědomí k zemi.
Dvojkřídlé dveře sice vypadaly bytelně a byly zdobené, avšak vyrobené z lehkého dřeva, tudíž bylo snadné je rozrazit. V síni, kde měl zrovna slovo soudce se rozhostilo ticho. Oči všech se obrátily k postavě v bílém s kovovou maskou na obličeji a k velké bílé šelmě, která stála za bílým bojovníkem a cenila zuby. Kdo nikdy nezkoušel barvou na vlasy přebarvit černou pumu na bílo neví, jak pernou jsem měla noc.
Šokované ticho trvalo asi vteřinu, během které já zase dveře telekinezí zabouchla. Zvenku na dveřích se zatím tvořil ohnivý nápis sestávájící jen ze čtyř písmen- Ch-A-O-S. To už se však vzpamatovali vojáci, kterých tu bylo vzhledem k závažnosti případu dost. Další vteřina v níž zaznělo zadrnčení tětiv a zazpívaly čepele vysunujcí se z pochev. Mně ta vteřina stačila, abych se rozhlédla.
Pak se všude udělala neproniknutelná tma a já se teleportovala přímo k vězni. Hlídač sedící celou dobu vedle něho musel vycítit pohyb, protože jsem cítila, jak sáhl rukou k opasku a pak máchl směrem, kterým mne tušil. Byla jsem rychlejší.
Nyní v naprosté tmě, kterou se marně snažili odehnat kouzly, přišel naplno k využití čich. Cítila jsem všechny ty lidi, jak se dávají do pohybu v horečnaté leč zbytečné činnosti, jako bych je viděla, jen samozřejmě jinak.
Dista se přesunula ke mně - jí tma samozřejmě problémy nedělala - a dovolila mi, položit jí na hřbet ruce toho hnědovlasého zločince, kterého jsem zbavila pout touž dýkou jako jsem zabila dozorce. Nebyl hloupý ani nemotorný, absolutní tmě navzdory se vydrapal pumě na hřbet. ,,Proč..?ů sykl jen, ale to už se s ním Dista hnala zpět tím mumrajem.
Já se teleportovala pryč zrovna ve chvíli, kdy rozrazila dveře a její kouzlo přestalo účinkovat, dovnitř znovu vniklo světlo, které bodalo po chvílích v temnotě do očí.
Dista měla jasný rozkaz. Dostat se co nejdál. Pak už si bude muset Reight poradit sám, tak daleko Gavinovy instrukce nesahaly a já nehodlala dělat ani o chlup víc.
V pokojíku v hostinc jsem se zatím převlékla a rychle nacpala bílou uniformu do torny. Pak jsem se opět teleportací dostala pryč z města, pár vteřin si dala pauzu a pak se přemístila až za okraj Lesa Bílého jelena. Netrvalo dlouho a objevila se Dista, ještě pořád z větší části bílá.
,,Tak?"
,,Bez obav, zvládla jsem to." Nejraději bych pumu objala, ta mne ale radši úsečně vyzvala, abych jí konečně zbavila té příšerné barvy. Vyprskla jsem úlevným smíchem a udělala, co jsem mohla. Přesto Distě zůstaly v kožichu šedé melíry.
Tornu jsem i se zmenšeným lukem nechala tamtéž co poprvé a z Delphských hor jsem se vrátila po nebi hnána větrem, co se mi opíral do křídel. Stejně jako minule jsem měla chmurnou náladu, hryzalo mi v duši ne výčitkami svědomí, ale vztekem, že zase musím někoho poslouchat.
Přesto mne čekala dobrá zpráva. Už dlouho jsem si toužila najít bydlení mimo město. Řekla jsem o tom i královně - s vysvětlením, že nechci kolem úplňku třeba nechtě někoho ohrozit a protože ona nevěděla, jakou vzdálenost jsem schopná urazit, mé vysvětlení přijala - a doma jsem od ní našla pode dveřmi podstrčený vzkaz.
Nevelký dřevěný srub už dlouho opuštěný by mohl být to pravé. To skutečně mohl. V lístku byla nepříznivě hodnocena jedna věc - vzdálenost od města. Srub se nacházel mezi prvními kopci Delphských hor. Jenže já to považovala spíš za dobrou zprávu - tam skutečně budu mít klid. Zbývalo tedy všechno doladit a eventuelně začít plánovat stěhování.
Vyšla jsem ve vlčí podobě znovu do ulic aa našla Šípa, jak poklidně klíme na náměstí ve stínu kašny. Vzala jsem ho domů a cestou mu koupila suchary, což byla vlastně nepřiznaná omluva za to, že jsem ho svým chováním vyděsila. Něco mi říkalo, že to možná pochopil, když žvýkal první, upřeně se na mě díval.

43)

Nehodlala jsem se účastnit chystaného turnaje. Měla jsem pro to hned několik důvodů a do žádného z nich nikomu nic nebylo. Svou neúčast jsem oznámila včas. Přesto si mne královna dala zavolat právě - jak mi prozradil poslíček - kvůli turnaji.
Nebyla jsem ráda, chtěla jsem se přes den trochu dospat a možná připravit věci na chystané stěhování. Taky jsem neměla už od včerejšího večera v ústech. Přesto jsem si natáhla na bosé nohy boty a přes nátělník černou halenu se stříbrnou výšivkou na rukávech. Vlasy jsem stáhla do copu a upevnila stříbrnýmy sponami - ostrými dlouhými stříbrnými sponami - zdobenými onyxy. Ze zbraní jsem si vzala jen svůj nový krátký meč, několik dýk a svůj starý černý luk.
Šla jsem nejkratší cestou svižným tempem. Nikdy jsem neměla ve zvyku se loudat. Ulice mi pod nohama rychle ubíhaly a já brzo prošla branou na nádvoří, kývla na pozdrav strážím a v další chvíli jsem už stála před královnou a mírně skláněla hlavu před královnou na důkaz úcty.
,,Dala jste mě zavolat, Výsosti? Ohledně turnaje?" zeptala jsem se, když jsem se znovu narovnala a zahleděla se na královnu.
Pherenikés si nejdřív uhladila rukávy na šatech a urovnala sukni ze zeleného hedvábí, než odpověděla: ,,Ano. Vím, že se nechceš žádné části turnaje osobně zůčastnit a nebudu tě k tomu nutit. Myslím však, že bys mi mohla pomoci.
Jednou z disciplín bude i vytrvalostní běh. Nejlépe co nejnáročnější trasa s překážkami, abych prověřila jak výdrž a rychlost mých bojovníků, tak jejich postřeh a schopnost odhalit skryté hrozby. Potřebuji někoho, kdo připraví trať, vyznačí ji, eventuelně přidá nástrahy a odměří délku. Myslím, že by to mohl být úkol pro tebe."
Poklepala jsem špičkou boty o zem. Nebudu zapírat, že mne lákala představa královniných elitních bojovníků, jak se plácají po mé trati. Dokonce mi hned hlavou bliklo několik nápadů, co se místa týče a taky čím jim běh zošklivit. Znovu jsem se nepatrně uklonila. ,,Bude mi ctí, Veličenstvo. Poohlédnu se po vhodné dráze, a dám Vám vědět, jak to vypadá." Pherenikés už jen přikývla, ale když jsem odcházela, dodala: ,,Potom s tebou pošlu jednoho z mých vojáků, aby trasu prošel s tebou. Musíme vzít v úvahu, že to poběží i... lidé bez zvířecí podoby."
,, Budu na to brát ohledy."
Přesto, když jsem se poté, co jsem se převlékla do prostšího do lesa vhodnějšího obleku z tuhé kůže, vydala na místo, které jsem považovala za vhodné,na pomezí Delphsých hor a Lesa Bílého jelena, pohrával mi občas na rtech potutelný úsměv. Strávila jsem tam celý den, ale když jsem se vracela domů, měla jsem vyhlédnutou trasu asi sedm kilometrů dlouhou, různým terénem od kamenitých kopců po rozměklé lokality kolem lesných potoků, se spoustou míst na drobné nástrahy.
Počítala jsem s hromadným startem, tudíž nebude možné pasti obnovovat. O to těžší bude dostat se do čela, ale především, udržet se tam. Pokud tohle neprocvičí hbitost a postřeh, tak co jiného?
Už jsem skutečně cítila neskutečný hlad, proto jsem neběžela do města, ale ve vlčí podobě jsem se vydala do lesa, kde západ slunce zbarvil kmeny stromů doruda a na nebi planul oheň. Když poslední paprsky zmizely za obzorem, zadávila jsem menšího zajíce a sežrala ho pod stále jasněji svítícími hvězdami.
Zůstala jsem ležet, kde jsem byla na mechu a svým polospánkem jsem si odpočinula a vstala ve chvíli, kdy se na východě objevil šedavý náznak úsvitu. Vytřepala jsem si z husté srsti mech a drobné větvičky a protáhla si ztuhlé údy.
Cestou zpět jsem se na chvíli zastavila a sledovala Beristlii ve světle vycházejícího slunce. Ne proto, že jsem se chtěla nechat nějak unášet city, ale prostě proto, že to byl hezký pohled a tich pár vteřin mne nic nestálo.
Když jsem procházela ulicemi, první obchodníci už vyvolávali své nabídky, kolem se míhali lidé pěšky i na koních a jen málokdo se ohlédl po mé čtyřnohé maličkosti. Lidé si zde museli zvyknout, že občas něco podobného potkají. Královnin přístup k jiným rasám byl... obdivuhodný.
Dvě ulice od mého domu jsem se proměnila a pokraačovala dál po dvou. U svého domu jsem se div nesrazila s poslíčkem, co sem nesl vzkaz. Na svinutém listě jsem rozpoznala královninu pečeť. Potlačila jsem znepokojení nad tím, že se mi ozývá sotva den poté, co se mnou hovořila. Co se stalo?
Tutéž otázku jsem položila nahlas mladému poslíčkovi. Jen pokrčil rameny. ,,Královna mi to neřekla a já vzkaz nečetl," to poslední vyznělo trochu odbojně, ale když jsem papír rozvinula, doopravdy na něm nebyl zvnitřku jeho pach a ani stopy po prstech ne.
On odešel zpět k hradu a já pročítala ještě na ulici zprávu. S každým slovem byl můj postoj napjatější. Nakonec jsem se jen otočila a co nejrychleji opět vyrazila k hradu. Už jsem se nedivila, že královna poslala pro mě. Pokud byla správná domněnka těch, co tělo našli... byla to moje věc.
Vojáci, kterých bylo kolem zahrad víc než obvykle, se nezdáli být moc překvapení, když jsem se objevila a jeden z nich mi rovnou pokynul k odlehlému rohu zahrady za lesík ozdobných stromků a vzrostlých keřů. Když jsem tam zamířila, držel se mi v patách.
Tělo leželo na boku, rudohnědá srst byla slepená zaschlou rudou krví a hluboké rány na břiše, bocích oi krku skutečně budily dojem, že se někdo pokusil vlkodlaka sežrat. Ano, skutečně to byl vlkodlak, žádný vlk. Jak mohl někdo něco takového vůbec tvrdit? Navíc to byla vlkodlačice.
Můj výraz sfingy se nezměnil, ale veselo mi nebylo, když jsem se zadívala na hlavu mrtvé. Měla jen jedno oko barvy karamelu, nyní pootevřené. O druhé přišla nejspíš v boji, kolem prázdného důlku měla jizvy. Tato zranění ale byla starší.
Neirra, atentátnice a zlodějka.
Voják za mnou si odkašlal: ,,Takže to je...?"
,,Ano, je to vlkodlak," přikývla jsem, ,,Postarám se o to." Nestála jsem o to, aby mi někdo v jednom kuse stál za zadkem a on to nejspíš pochopil, protože se s posledním kývnutím vydal zpět na své místo. Naslouchala jsem skřípění jeho bot po štěrkové cestičce, dokud nedoznělo a pak jsem si dřepla vedle mrtvé vlkodlačice a zavřela oči, abych lépe vnímala všechny pachy, co tu zůstaly.
Krev...bolest...smrt...Neirřin pach už slábl... Ale byl tu jiný, o kterém jsem se rozhodla ještě popřemýšlet.
Kdo jí tohle udělal? Vlastně co? Protože tyhle rány nezpůsobila žádná čepel. A podle hloubky ran je zasadilo něco velkého. A pak to navíc vlkodlačici napůl sežralo...
Nechtěla jsem, ale věděla jsem, že musím. Začala jsem zranění prohledávat pořádně. A všimla jsem si, že jen asi polovina z nich je od drápů. Ty ostatní rány způsobil... asi zobák? Pořádný zobák, to ano, ale pořád zobák.
Prošla jsem okolí v okruhu asi deseti metrů, ale nenašla jsem žádné stopy, že by někdo vlkodlačku vláčel po zemi. Jen těsně kolem ní byl štěrk nerovnoř´měrně naházený a když jsem tělo trochu posunula, spatřila jsem na zemi velké pírko kaštanově hnědé barvy.
Zvedla jsem ho ze země a otočila mezi prsty. Tak TOHLE byl ten zvláštní pach. Gryf to nebyl, spíš to bylo cítit jako obyčejný orel, ale podle velikosti jeho peří... Mohl tohle být její vrah?
To jsem právě musela zjistit. Mrtvé tělo mi už žádné nové informace poskytnout nemohlo, vzala jsem tedy vlkodlačici do náručí, což nebylo vzhledem k její velikosti v této podobě, nic jednoduchého. Nenesla jsem ji ze zahrad zpět na nádvoří, jen jsem poodešla na volné prostranství, nechala ze zad vyrašit průhlednou formu křídel a i s nelehkým břemenem jsem vzlétla.
V Lese Bílého jelena, v jeho odlehlejší a keři zarostlejší části, kde se v nevelké jeskyni nacházel hrob vlkodlaka Ereweho z Alatarovy smečky, jenž padl v bitvě, jsem přistála. Vlkodlac nikdy své mrtvé nepohřbívali do země. Pálili je.
Na ruce mi zatančily plameny a já jimi zahalila tělo mrtvé. Brzo se hromádky popela chopil vítr a zrozvál ji kolem. Ani popel jsme neukládali. Nikdy, ani v dávné minulosti. Chvíli jsem tam ještě stála, ale pak jsem zašla do té malé jeskyně a vedle krátkého zápisu vlkodlačími runami jsem přidala další, Neirřin. Zamumlala jsem několik tichách slov a nechala jeskyni tak opuštěnou jako byla předtím.
Zbývala ta těžší část. Najít dravce, který ji zabil. Ano, jako většina lidí jsem slyšela o obrovských orlech a nevylučovala jsem jejich existenci, ale přesto... tady? To jsem musela zjistit. A nějak zabránit, aby lovil vlkodlaky a jiné inteligentní rasy.
Prolétala jsem dva dny. Dva mučivě únavné dny, ale pak jsem narazila v Delphských horách na mršinu jelena. Na tak odlehlém a nepřístpném místě, že by jí sem nedopravilo nic nelétavého. A kolem se válelo peří. Heuréka.
Znovu jsem se dala do pátrání a navečer jsem skutečně narazila na... hnízdo. Obrovské sestavené z větví a kamenů v závětří ve skalní prohlubni na úbočí hory. Horší bylo, že v hnízde trůnil i jeho majitel. Byl skutečně obrovský, s žlutým zobákem, zlýma očima a kaštanově hnědým peřím. Velký byl jako dva koně.
Chtěla jsem se tomu vyhnout, ale netvor byl vskutku bystrý a spatřil mne na obloze. Spatřil potravu. S ohlušujícím skřekem vyrazil proti mně a napřáhl pařáty. Zareagovala jsem instinktivně, jako často ve vypjatých situacích a vypustila proti orlovi plameny. Ne v nějakém tvaru nebo podobě, ale jen kupu ohně a žáru.
Tvor nebyl odolný proti magii a hrozně zakřičel, když ho to ohnivé peklo zasáhlo. Neměla bych ho zabíjet... Zabil vlkodlačici! Neirru! A tak jsem jen zavrčela a poslala na něho ještě salvu ohnivých šípů. Netvor už spíše než orla připomínající opečené kuře se zřítil z oblohy.
Kéž by tím můj úkol skončil. Ale - jak sjem si vzpomněla - Neirra měla mladší sestru, ještě dítě a za peníze, které ukradla zde v Beristlii ji poslala na vojenský výcvik. Musela jsem ji najít a zjistit, zda Neirra zaplatila dost na to, aby výcvik i dokončila.
Znamenalo to další dva dny, během nichž jsem zařizovala též své stěhování - ano i tady mi pomáhala má psí eskorta - takže seznamy škol a jejich žáků jsem si odtáhla už do srubu, aniž bych ho ještě pořádně zařídila.
Ale našla jsem ji. Dvanáctiletou Harratu. A vydala jsem se za ní do Doranellu. Jako královnina bojovnice jsem se mohla dostat na spoustu míst.
Dozvěděla jsem se, že Neirra zaplatila celý výcvik předem a to zvýšenou cenu prý kvůli ,,rizikovosti" vlkodlačí cvičenky. S tou jsem se setkala a byla všechno, jen ne zuřivá bestie. Vystupovala opatrně, jako by měla každou chvíli od někoho dostat ránu, byla pihatá, zrzavá a měla stejné oči jako sestra. Zprávu o její smrti přijala mlčky, ale oči se jí zalily slzami. V tomhle jsem jí nemohla nijak pomoct.
,,Udělali to...?" kníkla.
,,Lovci? Ne. Tohle byla... náhoda. Lovci v tom prsty neměli." odpověděla jsem rozhodnutá o obrovském orlovi, který její sestru sežral, pomlčet. Čemu by to prospělo? Harrata sledovala mou tvář, jako by z ní mohla vyčíst lež, nakonec ale nepatrně přikývla.
,,Kdybys cokoli potřebovala," řekla jsem už na odchodu, ,,mezi královninými bojovníky je jen jeden vlkodlak."
Na odchodu mne doprovázel její smutný pohled.
Následující den utekl děsivě rychle. Ani jsem nestihla přestěhovat všechny zbývající věci a bylo poledne. A já se musela dostat pryč. Co nejdál od lidí a města, pryč, pryč, pryč!
Byl úplněk.
Zapadající slunce zanechávající oblohu v jednom plameni jsem sledovala s mrazením v páteři a houstnoucí soumrak, který přišel potom byl předzvěstí východu měsíce. Obloha byla bez mráčku a pro někoho to nejspíš bude krásná letní noc.
Jako každý měsíc jsem si s blesknutím prvních hvězd sundala šaty i boty. Nechala jsem je v malé prohlubni mezi kořeny pařezu. Určitě tu skončí lépe, než abych je rozervala na kusy během přeměny a pokud ne, tak po ní.
Vteřinu před tím, než na nebi zazářil první paprsek stříbřitého kotouče měsíce mi tělem projela ostrá, palčivá bolest a já se v křeči zhroutila na zem. Zatínala jsem ostré zuby, až mi krvácely dásně. Čelist se mi prodloužila a uši posunuly víc nahoru, celé tělo mi porostlo srstí na krku a hlavě připomínající hřívu, nohy se změnily v tlapy a narostl mi ocas a já měla dojem, že se mi kosti rozpouštějí, že ta bolest je nesnesitelná, že to nevydržím...
Tohle byl rozdíl mezi úplňkem a všemi ostatními proměnami. Ty byly rychlé ani ne vteřinové a bezbolestné. Tady byla krev, palčivá bolest a ta doba... ale bylo to jiné. Ve chvíli, kdy mi ze zad vyrostla křídla v celé své ohnivé kráse a proměna skončila si malá střízlivá část mé mysly neochromená bolestí ani silou úplňku si uvědomila, že nejsem ve vlčí podobě. Proměnila jsem se do mezipodoby!
To už však bolest v mém těle odezněla a já vstala. Kdo jsem byla? To nebylo důležité. Co jsem znamenala? Nic než smrt a zkázu! A tak to mělo být! Takový byl přirozený řád věcí! Zaklonila jsem hlavu a zavyla, abych celému světu oznámila, že tady jsem já a všichni se přede mnou mají třást a modlit se, abych je nenašla!
Avšak já umlkla v půli vytí, protože mne přerušil řev. Zuřivý řev se syčivým podtónem varující vše živé, že tato krajina, toto loviště, patří majiteli toho hlasu. Ta věc si nárokovala můj kraj! Můj, můj, MŮJ! Začala jsem vrčet a mé vrčení nabíralo na intenzitě, až se z něj stal chraplavý řev přerušovaný jen občas vytím. Řev byl plný vzdoru, ale byla v něm krom výzvy též otázka. Co to je?
Cizí řev se stal hlasitějším a nátrokoval si mé loviště. Taky můj řev však nabral na intenzitě. Nehodlala jsem ustoupit před nikým a ničím! Jakoukoli onkurenci zabiji, pokud nebude dost silná...
Padla jsem předníma na zem, oči mi planuly a srst jsem měla zježenou. Ten druhý tvor ještě jednou vřískl a stichl. Já se pomalu vydala za zvukem a můj šestý smysl mi říkal, že vetřelec se taky blíží. Že na sebe narazíme. Kráčela jsem pomalým vyrovnaným tempem a mé vrčení rozechvívalo půdu pod mýma nohama.
Pak najednou, když mi šestý smysl a čich řekly, že je vhodná chvíle, jsem se zarazila a už jen čekala, srst zježenou, vlasohřívu na hlavě a krku nevyjímaje. Tesáky jsem měla vyceněné a oči mi ve tmě doslova zářily. Věděla jsem, že nebudu čekat dlouho, že přijde. Zvedla jsem jednu přední do vzduchu a zkroutila prsty s drápy.
Pak se ze tmy vynořila bytost s dračími křídly pachem vzdáleně podobná člověku, ale divočejší, s planoucíma očima, drápy a pootevřenými ústy kvůli tesákům. Byla to samice-dívka. Ta malá část mého já, na kterou neměl úplněk vliv, ale mohla vše jen pozorovat se mi snažila naznačit, že ji znám, že vím, kdo je... ale já nehodlala poslouchat. Ne, když na jejích vlastních křídlech zahrály plameny a my se jen pozorovaly v tichém souboji vůlí. Pomalu jsem nastražila jedno ucho.
Aniž jsem se hnula, zavrčela jsem. Nebylo to však vrčení před útokem, ne. Tohle byla otázka. Protože ať to bylo cokoli, ať jsem ji znala nebo ne... Určitě to nebyla kořist. Tohle byl skutečný dravec. Byla jako já. Silná, soustředěná, nemilosrdná. A více takových jako já znamenalo smečku, dvakrát tolik strachu v okolí, dvakrát tolik mrtvých.
Vyrazila ze sebe zvuk mezi zasyčením a zavrčením a byla to otázka i odpověď. Něco mi říkalo, že došla k podobnému závěru. Jinak by už zaútočila. To stačilo, abych se začala soustředit na kořist. Zavětřila jsem a nabrala pachy z širokého okolí. Ona lehce otočila hlavu tam, odkud cítila, stejně jako já, kořist. Potichu zasyčela. Ne zlobně. Spíš je to něco jako 'Tak jdeme? Na co čekáme?
Mou odpovědí bylo další zavytí, tentokrát zlé a toužebné. Ona smísila s mým vytím svůj řev. A pak jsme vyrazily v tu samou chvíli a hnaly se bok po boku v honbě za kořistí a já věděla, že ona taky vnímá rozkoš téhle noci, té jediné v měsíci, kdy jsem mohla být nespoutaná a poddat se své přirozenosti, čemuž jsem se z nepochopitelných důvodů jindy bránila. Bylo to nádherné.
Zpomalila a zastavila jsem až před domem. Její křídla pohasla, když se přiblížila až ke stavení, pzačala přejíždět drápy po dveřích, narážela do nich, ač je mohla vyrazit jediným úderem. Hrála si se svou kořistí... jako já.
Nechala jsem ji a vznesla se na střechu, kde jsem rvala tašky, ač jsem se tak jako ona mohla dostat dovnitř mnohem rychleji. Skřípění tašek a vzápětí dunění, jak jsem srazila komín se prolínalo s hrozivými zvuky přřejíždění drápů po skle. To byla ona.
Pak jsme umlkly... a čekaly. Deset vteřin, dvacet, minutu, dvě, tři, pět. Zdola se ozval dětský pláč a já ucítila zvrhlou radost. Zadívala jsem se dolů. Kdybych skočila střechou a ona čekala... z očí jsem jí vyčetla, že pochopila.
Znovu jsem se vznesla a s posledním dupnutím prorazila chatrnou střechu a octla se uvnitř. V jednom jediném malém pokoji se krčili muž, žena a dítě. To se s křikem dalo na útěk a amtka ho chránila vlastním tělem.
Vrhla jsem se na muže a pomalu ho drásala na kusy, donutila jsem ho ječet. Euforie z jeho strachu, bolesti a teplé krve v mé tlamě mi zastřela poslední zbytky zdravého rozumu a já vzdáleně vnímala, že i zvenku se ozývá hluk. Když se po nějaké době přestal hýbat, vyběhla jsem po dvou ven a vrhla se na dítě, které zkamenělé strachy sledovalo, jak ta druhá rve jeho matku.
Viděla jsem, že ji ta druhá na okamžik nechala být, aby viděla, co dělám jejímu dítěti a já jí to předvedla. Nechala jsem ho kus utéct, než jsem ho zase srazila k zemi a pak zase a zase, až se jen plazilo. Teprve potom jsem mu šla zuby po hrdle.
Skončily jsme téměř současně a na obloze už byla patrná šedá barva. Ona na mne upřela oči, jako by říkala: To stihneme! Souhlasila jsem s ní a znovu bok po boku jsme vyrazily vpřed k dalšímu domu. Už nebyl čas na hry. Letěly jsme.
Ona rozrazila dveře a já vlétla dovnitř. Zde byli jen dva a oba pokojně spali. Já se vrhla na ženu ještě než stačila vůbec vylézt z postele a rvala jsem a drápala a kousala a zrovna ve chvíli, kdy jsem sevřela zuby její hrdlo, projela mým vlastním tělem palčivá bolest a já stiskla v agonii zuby ještě víc k sobě.
Aniž bych povolola stisk, svíjela jsem se v křečích, dokud nebyla proměna u konce a já nezůstala vyčerpaně ležet nahá a potřísněná krví v cizí posteli, s krkem mrtvé stále v zubech.
Vzpomínky se mi nezvané nahrnuly do hlavy spolu s mdlobou, bolestí svalů a žaludkem jako na vodě. Já najednou s hrozivou jasností viděla události té noci. Zabila jsem dvě rodiny. Proměnila jsem se do mezipodoby, ne do vlčí podoby. A pak jsem vraždila. A zabila jsem dítě! S Darow...
Rychle jsem vstala a zavrávorala. Vyplivla jsem krev a stejně jako Darow, která toho na sobě taky moc neměla, jsem sehnala provizorní oděv. Já peřinu, ona kus hadru ze skříně. Ani jsem se na ní neohlédla, když jsem opustila ložnici a vyšla ven. Brzy se taky objevila ve dveřích.
Zadívaly jsme se jedna druhé do očí. Nyní jsem věděla, že též podléhá síle úplňku. Ale ona věděla o mezipodobě. A nyní nás spojovalo hrozivé tajemství. Jako by to bylo nějaké pouto, které nelze přetrhnout. Nenáviděla jsem ji za to o to víc. 

44)

Byla to pořádná hádka, přestože nahlas nepadlo ani slovo. Už předtím jsem se se svými společníky několikrát pohádala, ale, pokud jsem to mohla zpětně posoudit, nikdy ne takhle moc. Konečně jsem pochopila, že jim nevadí, že zabíjím . to jsem dělala i předtím a vybrali si mne - ale že si nechávám takhle rozkazovat, vydírat se.
Nejvíc se však rozzuřil Ortal: ,,Nejspíš jsem si doopravdy špatně vybral! Ukaž mi jedinho tvora, který by takového bezpáteřného slabocha vystál!"
,,Tak to se sakra pleteš!" zaječela jsem v duchu na oplátku.
,,Dokaž to," sykl mistat.
To bylo předevčírem.
Dnes jsem kráčela úzkou lesní pěšinou v lidské podobě, mé kroky tlumené mechem, nacvičenou lehkou chůzí i měkkými podrážkami bot ze šedého semiše vysoko nad kolena v nejmenším nenarušovaly zvuky lesa, šustení hmyzu a hlodavců v trávě, ševelení listí ani zpěv mnoha druhů ptáků. Krom nepatrného tlaku na lýtka bych ani já sama nepoznala, že v botách se ve speciálních pouzdrech ukrývají dobře nabroušené dýky.
Stříbřitě šedý bojový oblek nebyl ani tady, kde paprsky slunce tlumily a barvily do zlenenohněda koruny stromů nijak nenápadný, místy, když na něj dopadlo světlo přímo, se dokonc mírně třpytil. Můj nový meč, Ďábel, připásaný u boku mi při každém druhém kroku jemně narazil na stehno.
Dokaž to. Ta slova mi kolovala myslí, když jsem se vzrůstající nervozitou stoupala do mírného kopce a v břiše jsem cítila nepříjemné mravenčení. V kapse mne tížilo celých pět tisíc gargonů, což byla cena za jeden pokus o vyvolání společníka. Už jsem litovala, že jsem se lépe neovládla a nejspíše zadala Ortalovi další podnět, který mi bude moci otloukat o hlavu.
Doufala jsem, že by třeba tentokrát mohla dohlížet královna osobně, ale ona samozřejmě poslala Darow. Ve chvíli, kdy jsem konečně vystoupala na kopec a octla se před branou, už tam stála, se světlými vlasy staženými s obličeje a ve volnějším oděvu, než by si nejspíš vzala dřív a ten skoro skrýval, jak velké už má břicho. Že by dračí mágové, stejně jako vlkodlaci, měli těhotenství kratší? Možná.
Chtě nechtě se naše pohledy střetly, zelené oči se uřely do zářivě modrých a naopak. Darowin výraz byl jako vždy nečitelný a já věděla, že ani z mé tváře nelze nic vyčíst. Ten úplněk, ta jediná noc... změnila všechno a přitom zůstalo vše stejné.
Mlčky jsem jí podala peníze, ona je rovněž beze slova přijala a jediným bleskovým pohledem přepočetla, načež nepatrně kývla a ustoupila stranou od brány, takže jsem před ní stála sama a sledovala jsem mlhu převalující se líně uvnitř.
Vyslala jsem do Eorsu neslyšnou prosbu, ač jsem spíš toužila na nepřístupnou bránu řvát, na ten chladný cizí svět tak blízký a přitom tak vzdálený, zakrytý neprostupnou mlhou, odkud mohl někdo přijít, ale kam jsem já nemohla vkročit. Kolikrát už jsem tady takhle stála? A budu tu stát znova marně? Má Ortal pravdu? Měl ji mnohokrát a i tady má prosba zůstala povětšinou nevyslyšena.
Vtom se brána otřásla a zmodrala. Raději jsem o krok ustoupila, protože otřesy stále sílily a z hlubin Eorsu se ozval řev, který rozechvěl bránu. Prudký vítr mi vyrval nedbale zapletené prameny vlasů z copu a já se musela zapřít nohama, abych nemusela znou couvat.
Záblesk světla byl tak jasný, že jsem prvních několik vteřin ani neviděla, kdo vlastně odpověděl na mé volání, ale když jsem se rozkoukala, před branou nic nestálo.Přesto jsem cítila nové pouto, zatím nejasné a nestvrzené, ale bylo tu.
Zvedla jsem hlavu a spatřila jsem okřídlenou siluetu kroužící kolem chrámu a zalitou sluncem. Obrovský ještěr chrám obletěl jen jednou a pak přistál přede mnou a poryvem vzduchu z křídel mi znovu rozevlál vlasy. Nebyl to drak, tenhle tvor měl přední končetiny přeměněné v křídla a když přistál, opřel se o ně.
Wyvern.
Wyvern s břichem a spodní stranou křídel modrou tak jasně, jako byla modrá polední obloha za bezrmačného dne, s hřbetem, až na tenkou světlou čáru uprostřed, barvy oblohy v soumraku, kam už nedosáhnou sluneční paprsky a s boky jako čistý, leč velice hluboký oceán. Přechody mezi barvami byly místy ostré, jinde plynulé. Zadívala jsem se mu do očí. Byly skoro tak jasně modré jako mé vlastní.
Chvíli mi jen hleděl do očí a nechával mne na něho zírat v úžasu, který jsem se ani nesnažila zastřít. Mezitím už jsem ho zcela bezmyšlenkovitě nechávala nahlížet do svých vzpomínek a pocitů a on mi ukazoval své, což byl nejrychlejší a nejpohodlnější způsob, jak se doopravdy poznat a jaksi stvrdit vzniklé pouto.
Trvalo hezkou chvíli, než konečně promluvil a jeho duchovní hlas byl hluboký, s vrčivým podtónem a přitom byl zvláštně melodický, jako tavené stříbro tekoucí po štěrku: "Vím, že jsi na mne čekala, Enaio, ale já nepřicházel. Cítil jsem tvé volání a touhu po wyvernovi, ale zároveň jsem chtěl zjistit, jestli je touha dlouhodobá. Tys mi však byla oddaná, aniž bys věděla, jestli opravdu přijdu. Jsem Awarax."
Rty se mi samovolně roztáhly do nepatrného úsměvu. ,,Dal sis na opravdu načas, Awaraxi." odpověděla jsem a vycítila z něho následné pobavení. Přikrčil se na křídlech a já se mu bez dalších cavyků vyšvihla na hřbet a uvelebila se v prohlubni za krkem. Neměl šupiny jako draci, ale velmi tuhá kůže mohla sloužit jako ochrana stejně dobře.
Dala jsem si záležet, abych se ani jednou nepodívala Darowiným směrem, ale Awarax, který už si utvořil představu o našem vztahu, se ohlédl, než se odrazil a jediným prudkým máchnutím křídel vzlétl a začal plynule stoupat.
Ani jeden z nás nic neříkal, jen jsme stále zkoumali své vzpomínky a myšlenky, ale ne slovy. Pevněji jsem si spletla vlasy, aby mi je vítr nezcuchal natolik, abych je musela ostříhat a jen jsem si užívala let. Už jsem létala na dracích i sama, ale musela jsem připustit, že wyvern se na obloze pohyboval nejelegantněji, nejobratněji a nejúsporněji. Skutečně byl tím nejlepším letcem.
V tom se kolem mihla velká zlatě třpytivá šmouha mířící střemhlav dolů. Mairinika mne málem srazila ocasem z wyverního hřbetu, jak mu sekla ocasem po křídle. Awarax se musel naklonit skoro hřbetem dolů, aby udržel bezpečnou vzdálenost.
Sevřela jsem jeho tělo nohama, abych se udržela, zatímco Mairinika už přistála dole na volné travnaté ploše. Z větší části přede mnou uzavřela svou mysl, ne však natolik, abych nevnímala její nejsilnější pocity. Svůj názor od Gavinova prvního dopisu nezměnila, ale to nebylo to jediné, co proudilo skrz naše spojení. Dračice žárlila.
Naklonila jsem se dopředu, abych snížila odpor vzduchu, když Awarax lehce naklopil křídla a dvěma kruhy se snesl níž, až přistál pár metrů od Mairiniky, opřel se o křídla a zůstal nehybný jako kočka. Nepohnul se ani když jsem přehodila jednu nohu přes jeho silný štíhlý krk a seskočila na zem.
Mairinika měla nakrčenou tlamu, až šlo vidět jako dýky ostré zuby a mrskajícím ocasem rvala z hlíny celé drny a ty létaly kolem. Propalovala druhého ještěra očima a z nozder jí co chvíli vystoupal obláček kouře a rozplynul se ve vzduchu. Zatímco Awarax připomínal kus oblohy z každé denní doby spadlé na zem, ona se třpytila a zářila jako zlatý poklad. Rozzuřený poklad.
,,O co ti sakra jde?!" nechala jsem jí, aby cítila mé rostoucí podráždění a přetrvávající vztek, ale ona místo odpovědi jen zasyčela na Awaraxe. Ostny jí chřestily, jak stále švihala ocasem a drápy zaryla hluboko do hlíny.
Vlastně nebylo třeba slov, pocity a útržky myšlenek úplně stačily, když jsme strávily dalších pět minut obě nehybné a jen jsme hleděly jedna na druhou jako by se tady odehrával nějaký souboj vůlí, až na to, že máloco mohlo být tak vzdálené pravdě. Nejdřív to byla zase hádka, ale pak z dračice konečně vypadlo, co jim vadí úplně nejvíc.
Moje domněnka, že to, jak se sebou nechám manipulovat byla správná. Když jsem však položila otázku, zda by tedy byli raději, kdybych poslala Gavina tam, kam slunce nesvítí a udala se sama, než to udělá on, dračice si jen odfrkla.
Oni skutečně byli jako já, přinejmenším v tomto ohledu ano. Vždycky věděli, co nechtějí dělat nebo s čím nesouhlasí u ostatních, ale ve chvíli, kdy se jich někdo zeptal, co tedy chtějí, neměli odpověď. A jak toho něčeho dosáhnout, v tom též jasno neměli.
,,No?" napůl jsem zavrčela.
,,No dobře," zabručela dračice skoro omluvně. Víc bych od nich čekat nemohla. Já bych se taky nikomu neomlouvala. Ale dračice stále upírala pichlavý pohled na Awaraxe. Všimla jsem si, jak mu začíná podrážděně cukat špička ocasu a radši jsem se do toho vložila. Dovedla jsem si představit, jak by mohla skončit rvačka wyverna a draka.
,,Mairiniko!"
Jen švihla ocasem.
,,Mairiniko, tohle přece není nutné."
,,Nebude se roztahovat na mém místě!"
,,Ne, nebude, neboj se."
,,Pche."
,,Mairiniko, copak už jsem někdy někoho z vás odstrčila kvůli jinému společníkovi?"
,,No ale on je wyvern. Vždycky jsi chtěla wyverna, my to víme."
,,Ano," přikývla jsem, ,,moc jsem ho chtěla, ale mí společníci jste vy všichni. Nemusíš se bát."
,,Nebojím se," odsekla dračice, ale už to neznělo tak sveřepě. Pohladila jsem jí po čelisti a řekla jim oběma: ,,Tak pojďme domů." A domů už neznamenalo do města, ale do toho hezkého srubu mezi prvními kopci Delphských hor, kde studnu napájel pramen a kam málodky někdo zavítal. Tady jsem mohla v klidu trénovat nebo si prostě jen číst, ale nikdo tu s hrůzou necivěl na mé tesáky. A ve městě zůstali mí informátoři.
Nepřestěhovala jsem všechno. Nepotřebné věci, které navíc nemohly nic prozradit jsem prostě vyhodila. Staré Fainy věci. Ona už se pro ně nevrátí. Taky celou kupu mých starých písniček, které jsem napsala, když tu byla. Kytaru jsem si však vzala.
Kolem srubu se rozprostíraly kopce, tady však ještě rostly stromy, přesněji několik vysokých jehličnanů, borovic a smrků, které poskytovaly velmi vítaný stín a zčísti zastiňovaly i mou zahrádku. Špatně by mne znal ten, kdo by si myslel, že tu rostou okrasné květiny. Ba ne, nacházela se tu úctyhodná zbírka léčivek a jedovatých bylin. Z něčeho jsem své jedy, léky a masti míchat musela.
Protentokrát jsem však neměla nic na práci, po stěhování bylo čerstvě uklizeno a zrovna mi nechybělo nic v mé zásobě ,,čajů" jak to kdysi nazval Rubarath. A protože jsem byla ještě plná dojmů od posledního vyvolání, rozhodla jsem se pro jeden den trochu pauzírovat. Jaká jsem byla naivka!
Nicméně, když jsme přiletěli - abych předešla dohadování, využila jsem tentokrát svá křídla - a Mairinika s Awaraxem zmizeli už docela svorně v Eorsu, sebrala jsem svitky půjčené z knihovny, usadila se na střeše srubu - tady nehrozilo, že na mne budou lidi civět půl užasle půl pohoršeně - a zabrala se do čtení.
Klidu jsem si užívala zhruba čtvrt hodiny, když tu najednou přerušil ticho dračí řev. Stačilo zvednout oči a zavětřit a viděla jsem a cítila rychle se přibližujícího zeleného draka s jezdcem na hřbetě. Když přiletěl dost blízko, začal klesat, ale to už jsem stála na nohou připravená k útoku i obraně. Tenhle očividně neletěl někam na výlet. Mairinika i Awarax byli s to mi přispěchat na pomoc, ale já je zarazila. Přinejmenším zatím.
Chvíli to vypadalo, že se mi drak hodlá usadit na střeše a já už si představovala, co všechno jemu i jeho jezdci udělám, pokud mi zničí novou střechu. Nakonec ale drak stáhl křídla k tělu a přistál před srubem. Seskočila jsem na zem a dopadla na nohy ve stejnou chvíli, kdy nezvaný host slezl z draka a ten zmizel.
Když jsem nyní pach neznámého cítila naplno, hned jsem si uvědomila, že mi je povědomý. Věděla jsem, co je zač, ještě než promluvil, ne aby se představil, ale aby jen tak skoro mimochodem prohodil: ,,Bojovnice, že?" Očividně sem jen tak nevpadl, aniž by si zjistil, co se dalo. Nelíbil se mi.
,,Dračí prevít?" vrátila jsem mu to a jen si ho dál měřila pohledem. Očividně schopný bojovník a - soudě podle tvrdého lesku jeho očí - mu boj ani moc nevadil. Nečekaná nezvaná se mi vkradla do hlavy myšlenka, kolik lidí už zabil nebo nechal zabít. Nejspíš jich nebylo málo. A ten tón, jakým se mnou mluvil... parchant.
Ani on na to nijak nezareagoval, stejně jako předtím já, místo toho řekl tak pohrdavě, jak jen to šlo. V duchu zmiňovanou zřejmě oslovoval jinak: ,,Slyšel jsem, že máš spor s jistou... dračí holkou."
,,Ale? A kdopak ti to napovídal? A o jaký spor by mělo jít?" otázala jsem se sladce, ale na mém úsměvu nebylo nic vřelého. Kolik toho víš?! dodala jsem v duchu jen sama k sobě.
,,No, ona to rozhodně nebyla. Ne, má milá, mám své zdroje. Napětí mezi vámi by se občas dalo krájet." uchechtl se rovněž beze stopy pobavení a já v duchu usoudila, že tahle informace značně pokulhává za skutečností. Ale skutečně mne rozzuřilo to oslovení ,,Má milá". Jednoho dne, pokud na něj narazím, mu ho připomenu. Ačkoli, soudě podle jeho postoje, vypracovaných svalů a všeho ostatního, možná taky ne. ,,Těší mne, že alespoň budíme zájem veřejnosti," řekla jsem, protože jsem nepochybovala, že tohle si z větší části zjistil od lidí.
,,Ať už vaši rozepři způsobilo cokoli, je to jedno," zabručel a pak se odmlčel. Já si v duchu oddechla. Kdyby věděl něco důležitého, nejspíš by mi to dal se značnou škodolibostí vědět už jen pro ten pocit. Proto jsem jen nevzrušeně kývla: ,,Ano, myslím, že skutečně je." Čím si ho asi Darow znepřátelila? Tenhle se očividně dal znepřátelit snadno.
,,Mám pro tebe pár... zajímavých informací," broukl jen tak a začal si čistit nehty nedbale opřený o strom. Nedbale, ale ne natolik, aby nemohl v mžiku bojovat. Očividně se dostával k jádru věci. Nehodlala jsem však přistoupit na jeho hru a dělat mu diváka. A moje lhostejné ,,Ano?" ho asi moc nepotěšilo, ale nedal najevo nic.
,,Něco o jisté Darow. Něco, co by se ti mohlo líbit. Co by tě mohlo zajímat," pokračoval a když jsem zase tak lhostejně naklonila hlavu, dodal: ,,Měla bys zájem?"
,,A co za to?" broukla jsem.
,,Co kdybych řekl, že za nic?" nadhodil.
,,Pak ti seženu něco proti úpalu," navrhla jsem mile. Nikdo nedělá nic jen tak. A už vůbec nikdo jen tak někam nevtrhne na drakovi a nenabízí informace o něčím nepříteli.
,,Opravdu," řekl a já věděla, že lže. A on nepochybně zase, že to vím. Přesto... začínala jsem se docela bavit, ač jsem zároveň pěnila vzteky. Nic z toho ale nevyvřelo napovrch, když jsem si hraně povzdechla: ,,ak jinak. Co čekáš, že s těmi informacemi udělám já?"
Nehty už si čistil přímo s fanatickým zaujetím, jako by na tom závisel jeho život. ,,Je mi jedno, jak s nimi naložíš, pokud tím ublížíš nebo ohrozíš tu svini."
,,Máš ji nějak hodně rád."
,,Ano, to ano."
,,Kdo vůbec jsi?" Položila jsem tu otázku spíše z nedostatku jiných, nečekala jsem, že mi to řekne, kdyby chtěl, už to mohl dávno udělat. Ale třeba bych mohla zapátrat a zjistit to. Až se budu nudit. Nezklamal mé očekávání: ,,Dračí mág, ale to jsi podle toho oslovení poznala, ne?"
Obrátila jsem oči v sloup, ale pro všechny případy jen na okamžik. ,,Dračí prevít ti přece neříkají. Nebo nejspíš jo, ale nejmenuješ se tak."
,,A je to důležité?"
,,Ani ne. Tak?"
,,Tak vidíš. Své jméno ti neřeknu." Jak jinak.
,, Přejdeme k tomu, proč jsem tady, nebo máš ještě nějaké otázky, u nichž víš, že ti neodpovím? " nadhodil.
,,Tak se vypovídej," svolila jsem.
Na Jižním světadílu působí skupina vrahů zvaná Mrtvý spolek. Její otec byl pravou rukou velitele," řekl a odmlčel se. Já ho nepřerušovala, čekala jsem, že mi bude trousit informace po kouskách a on doopravdy pokračoval: ,,Ve zkratce, Darow byla odjakživa cvičená k zabíjení."
Nemohla jsem si pomoct a utrousila jsem: ,,Víš, toho bych si možná navzdory svému netalentu k pozorování všimla."
Nedal se vyrušit: ,,Darowin otec je mrtvý. A předpokládám, že víš, jak to s vysokým postavením funguje. Jisté... právo dědičnosti. Během války se Súhimem bylo v našich řadách i několik... cizinců, nevšimla sis?" nadhodil a když jsem se ani pak neobtěžovala s odpovědí, skončil slovy: ,,Předpokládám, že to bude vše. "
,,Kolik lidí se tě tak už pokusilo zabít?" zeptala jsem se jen tak.
,,Spousty," ušklíbl se.
,,Tak že jim přej štěstí." dodala jsem, když se vedle něho zavlnil vzduch a znovu se zjevil ten zelený drak. Nasedl na něj a až když vzlétal, křikl z jeho hřbetu: ,,A ty ode mě pozdrav svou dračici. " Z jeho hlasu jasně zazněla výhružka a já na něj vycenila zuby. Moje! Nikdo se Mairiniky ani nedotkne, nikoho z mých společníků! On se zachechtal a zmizel na obloze.
Parchant! Dělá si ze mne loutku? Jen figurku, aby hnul žlučí Darow? Mám být jeho nástroj?! Tak to tedy ne, to se přepočítal. Dračí mágové přece vycítí draky v okolí, ne? A kdyby je ten drak navíc hledal... Vyskočila jsem na hřbet Mairinice, která sledovala mé myšlenkové pochody a tak tady čekala, ještě než jsem se úplně rozhodla.
Dračice pomalu plachtila nad krajinou, nad městem, planinami a nakonec nad lesem. Napadlo mne, že by tady mohla být, nemůže to být tak dlouho od chvíle, co jsem od brány odletěla na Awaraxově hřbetu. A ona přece taky měla ráda volnost a divočinu, ne?
Byly jsme nedaleko Chrámu slunce, když se z esa pod námi ozval dračí řev. Tichý, ale Mairinika ho slyšela a já svýma bystrýma ušima také. Přemýšlela jsem, jaká je pravděpodobnost, že Darow Mairiniku nepozná, když Mairinika přistála na malém plácku bez stromů a složila opatrně křídla, aby se neporanila ani neponičla stromy.
Darow seděla opřená o strom a s nakloněnou hlavou sledovala, jak slézám ze hřbetu dračice, která zůstala na místě, ač z nás nespouštěla oči a hlídala, zatímco já šla pomalu blíž a zastavila kousek od Darow. Zadívala se na mne tím svým nečitelným výrazem a já jí oplatila stejnou mincí. Chvilku jsem ji nechala na sebe jen tak hledět a snažit se z mého pachu něco vyčíst, než jsem promluvila. Bez pozdravu: ,,Možná bys měla provést čistku mezi svými nepřáteli."
,,No, nepřátelé ničím dnes a denně," odpověděla.
,,Proč mi v tom případě jejich draci ničí zahrádku?" položila jsem řečnickou otázku.
,, Tvoje zahrádka není moje věc," odsekla, ale znovu přitom nasála můj pach.
,,Ale moc mluvící dračí prevíti ano. U mě to nic nemění, ale jestli si bude otvírat pusu ještě před někým..." pokrčila jsem rameny a měla jsem co dělat, abych se spokojeně nezubila. Obzvláště, když vystřelila na nohy jako uvolněná pružina. Neřekla ani slovo, jen mne sledovala. Já už ale nehodlala jen tak říkat víc, pár krokuů jsem couvla a pak jsem se otočila a vyyrazila k Mairinice. Dračice Darow propalovala ostřížím zrakem.
,,Co řekl?" zeptala se a její hlas zněl zvláštně ochraptěle. Nenašla jsem v sobě ani špetku soucitu. Jen jsem doufala, že se cítí přinejmenším tak, jako jsem se cítila já, když mi oznámila, že zná mé tajemství. Tenkrát mnou zmítala nanávist a děsivá nejistota: Promluví? Bude mlčet? Bude za své mlčení něco chtít? Co? Proto jsem ležérně utrousila: ,,Jen pár nedůležitých žvástu o nějakém klubu mrtvol na jihu."
Nasedla jsem na dračici a když se Darowin výraz nezměnil, musela jsem chtě nechtě vzdát čest jejímu nacvičenému sebeovládání. Dívčin pohled sklouzl ze mě na dračici, která nespokojěně přivřela oči a roztáhla křídla. Když na ni Darow nepřestala upírat zrak, zavrčela a vznesla. Darow zavrčení neoplatila, ale to bylo dračici úplně jedno. Doufala jsem, že moc Dračích mágů se nevztahuje na společníky. Mairinika Darow nesnášela. Bránila mne. Nemůže to mezi námi být tak špatné, dokud mne chrání.
Neohlédla jsem se, ale konejšivě jsem Mairiniku pohladila po šupinách, když mne nesla zpět ke srubu. 

45)

Vítr mi cuchal vlasy a krajina hluboko dole se neustále měnila, pole střídaly louky a ty zase lesy, míhaly se tam řeky a občas zablesklo jezero, vesnice a vesničky se vždycky jen tak mihly a ztratily se daleko vzadu, jak Awarax plynule klouzal vzduchem a skoro nemusel mávat křídly. Zvířata ani lidé na zemi si ho povětšinou nevšimli, tak byl dík své barvě a tichosti nenápadný. Zahlédli ho jen, když na ně přímo padl jeho stín a ani potom ne vždy.
Původně jsem chtěla jet do zapadlé vesničky poblíž Sargasových hor na DonJerrovi, ale pak jsem si řekla, že tam možná strávím delší čas a jen těžko tam najdu ustájení, které by v mých očích obstálo. A vymluvit mi můj nápad letět sama nedalo Awaraxovi ani moc práce.
Téměř jsem mu ležela na hřbetě, jak jsem pozorovala kopce a údolí a roviny pod námi a Sargasové hory se stále blížily, až bylo v téhle výšce možné rozeznat jednotlivé kopce, pak spatřit stromy a nakoec vinoucí se řeky a říčky a malá, křišťálově čistá horská jezírka třpytící se ve slunci jako střepy odhozeného a rozbitého zrcadla.
Byli jsme od prvních vrcholků Sargasových hor asi pět kilometrů, když se Awarax ve vzduchu otočil a letěl podél nich, přičemž ho stoupavé proudy vznikající nad kopci a hnané větrem až sem vynesly ještě o pár desítek metrů výš aniž musel hnout křídlem.
Wyvern se nesnažil nijak chvátat, navzdory tomu se, přestože jsme vyrazili až kolem desáté dopoledne, slunce teprv pomalu začínalo sklánět k západu, když začal krouživě klesat nad velkou vesnicí, možná už spíše menším městem, cílem naší cesty.
A proč jsme se sem vlastně trmáceli? Z této vesnice-městečka se již delší dobu ztráceli děti všeho věku, chlapci i dívky. Zdejší obyvatelé, především vystrašení rodiče už byli zoufalí a prosili o pomoc královnu. A ta sem poslala mne. Nevím, jestli vlkodlak lidi moc uklidní.
Klesajícího Awaraxe si lidé - přesněji asi sedmnáctiletá dívka, která vykřikla a tím upozornila ostatní - až ve chvíli, kdy se snesl až k věži radnice, oblétl poslední půlkruh a o několik vteřin později přistál na náměstí a ostny na jeho křídlech zachřestily, jak křídla napůl složil, aby se o ně mohl opřít. Dvěma drápy vpředu na každém křídle, které u něho nahrazovaly tlapy, přitom vyryl do dláždění hluboké rýhy. Dlouhý hladký ocas s jedovým trnem na konci stočil jako kočka ledabyle kolem těla a jen pomalu otáčel hlavu, jak se rozhlížel.
To už k nám přibíhal trochu nervózní zrzoun ve zbroji - asi sdejší verze městské stráže, tahle vesnice byla už dost velká, aby mohl mít občas práci - ale když Awarax zvedl hlavu a s výrazem upřímného zájmu si ho prohlížel, zastavil ve více než uctivé vzdálenosti.
,,Eh...vy...jaksi...?" vykoktal a nespouštěl oči z Awaraxových zubů. Já wyverna silně podezřívala, že čelisti pootevřel schválně a nastalou situaci si užívá.
,,Jsem Enaia, královnina Bojovnice. Jsem tady kvůli těm zmizelým dětem," vysvětlila jsem. Pak už věci vzaly rychlý spád, brzy jsem mluvila se starostou, který mi vysvětlil věci do podrobna - děti vždy mizely v noci, respektive ráno byly jejich pokoje prázdné - dostala jsem pokoj v jediném zdejším hostinci - protože se nepředpokládalo, že do západu slunce najdu vraha - a pak přišla poněkud rozpačitá otázka, co mají dát k jídlu mému společníkovi.
Ten si už ale očividně pohledy kolemjdoucích užil dost a nechal mne tam samotnou. Nezmizel v Eorsu, jen so odletěl chytit večeři. Očividně se tady hodlal zdržet a já se mu v tom ani nesnažila bránit. Ostatně, nebyl tak velký, aby se kolem něj na náměstí nedalo projít. Rozhodně mohla projít ta šíhlejší část obyvatel vesnice-městečka.
Rozhovory s rodiči jsem odložila na ráno a prospala se, protože jsem nepočítala s tím, že by se něco stalo zrovna tu noc, kdy dorazí někdo z Bojovníků či Gardy. Navíc jsem měla velmi lehký spánek.
Jak se dalo očekávat, pachatel - nebo pachatelka - se mi nerozhodl pátrání usnadnit tím, že by tu od svého posledního únosu - pokud ty děti neutíkaly samy - před týdnem nenechal žádné stopy. A rozhovory s rodiči nebyly taky nic příjemného. Obzvláště hystericky kvílící matky mi braly nervy spolehlivěji než banda blech v kožichu. Nebyla jsem vhodná do role utěšovatelky.
Strávila jsem tam dva dny a krom moře slz zdrcených rodičů a podrážděného žaludku z příšerně upraveného masa jsem se nedobrala žádného cíle. Noci jsem sice už trávila hlídkováním, ale nyní byl den, krátce po poledni a já seděla opřená o Awaraxův bok ztracená v myšlenkách.
Přesto jsem si nemohla nevšimnout chlapce, který mne a wyverna sledoval sice trochu bázlivě, ale s až sebevražedně zvědavou přímostí vlastní některým malým dětem. Když viděl, jak jsem nepatrně pootočila hlavu jeho směrem, skoro přiklusal blíž. Měl kučeravé černé vlasy a tmavé oči.
,,To je drak?!" vychlil úctyhodnou rychlostí a pak už pomalej a méně nadšeně dodal: ,,Brý den přeju."
,,Ne, to je wyvern," zabručela jsem. Malé děti mi většinou nevadily, rozhodně ne tolik, jako dospělí lidé. Obzvláště pokud měly trochu té sebevražedné naivní odvahy, stálo občas za to je poslouchat. Byla jsem docela zvědavá, co z něj vypadne dál a i dřímající Awarax pootevřel jedno modré oko.
,,Ale doma říkali, že sem z Berislie poslali Enaiu! A ta přece lítá na zlatý dračici, co chrlí oheň, ne?" znělo to, jako by se mne snažil obvinit, že jsem nesplnila jeho očekávání.
,,Dračici," poznamenala jsem.
,,Co?" nechápal.
,,Je to dračice."
,,Ale je zlatá, ne?"
,,To ano."
,,Dobrý," zazubil se, jako by zlatou dračici schvaloval. Kolik mu tak mohlo být? Určitě ne víc, než šest, jinak už by mu nejspíš naočkovali slušnost a mimo jiné strach z vlkodlaků. Zttím postrádal obojí, protože vzápětí se zeptal: ,,Fakt vy vlkodlaci žerete lidi?", čímž mi tak trochu vyrazil dech. Awarax pobaveně zabručel a poznamenal: ,Líbí se mi.'
,,Co myslíš ty?"
,,Jo! A měníte se v zubatý vlky s velkejma drápama!" vykládal nadšeně. Asi by pokračoval ve výčtu strašlivostí, které vlkodlaci, draci a další pro něho asi fascinující rasy páchají, ale to už se k nám hnala žena středních let, popadla chlapce za ruku a ke mně omluvně pronesla: ,,Neobtěžoval Vás, doufám?"
,,Ani v nejmenším," pokrčila jsem rameny a sledovala, jak matka - byla to matka, dalo se to poznat podle pachu a navíc měla stejné některé rysy včetně těch kučeravých vlasů - chlapce rychle odvádí až k jednomu z okrajových domků.
Wyvern mne přikryl jedním křídlem, aby na mne nepražilo sluníčko a znovu upadl do dřímoty. ,Awaraxi?' ozvala jsem se po chvíli aniž bych otevřela oči nebo ústa. Zavrtěl se a zabroukal. ,Ano?'
,Potřebuju, abys mě tu nechal samotnou.'
,Proč jsem něco takového čekal?' zafuněl a já se přistihla, že se mi moc líbí jeho duchovní hlas. Natáhla jsem ruku a pohladila ho po membráně křídla, kterou prosvítalo slunce, takže bylo křídlo napůl průhledné až na tmavé žíly a tepny. ,Promiň, ale nemyslím si, že se někomu bude chtít někoho unášet, když je na stráži wyvern. A až bychom odletěli, nejspíš by to začalo nanovo. Chci tomu přijít na kloub.'
,Proč mám doje, že už máš vše promyšlené a že to souvisí s tím, proč máš v pokoji krysy?' Awarax pootevřel jedno oko a já se zamračila. Doopravdy jsem v pokoji hostince měla čtyři krysy. Nebylo těžké přesvědčit je, že si můžeme být užiteční navzájem ani nebylo těžké díky pokročilé telepatii vstoupit do jejich myslí natolik, abych mohla sledovat vše, co ony. ,No dobře, souvisí,' připustila jsem neochotně. ,A taky s tím, proč si teď sbalím a večer jako odletím s tebou.'
,Že by?' zívnul si na plnou tlamu. ,Budu se zájmem sledovat, jak tohle dopadne,' slíbil mi ještě, když jsem ho nechávala čekat samotného. Měla jsem podezření, že si prostě pachatel počká, až mě povinosti odvolají pryč, do té doby, že se bude držet zpátky. Zatím zmizelo půl tuctu dětí a bylo jich tu ještě asi třikrát tolik. Málokterá rodina měla méně než tři děti. A mezi jednotlivými zmizeními bývalo rozmezí nanejvýš týden, já už tu trčela skoro dva.
Že odlétám za jinými úkoly jsem rozhlásila i po vesnici-městečku. Ne, že by měli radost, bručeli, že jsem vlastně nic nevyřešila. Ale nikdo si netroufal bručet příliš nahlas. Dokonce ani ty původně divoké krysy, co se zrovna cpaly kousky slaniny, si rozmyslely, jak moc mohou pištět, když jsem je nastrkala do zvláštní kapsy vaku, v němž jsem si přinesla vše potřebné, zbraně, náhradní oblečení, ale především můj starý dobrý pach zakrývající olej. Ten jsem použila ještě v pokoji.
Slunce se zbrarvilo do tmavooranžova a na obloze se honily červánky, když Awarax zvedl křídla, zachytil vítr, odrazil se svalnatýma zadníma nohama a plynule vystoupal k nebi, sledován pohledy lidí, dokud jeho modrá kůže téměř nesplynula s oblohou.
Neletěl daleko, vlastně ano, Awarax vytrvale mířil k Beristlii, ale já se na jeho hřbetu po pár kilometrech zneviditelníla, volně přepadla z jeho hřbetu přes jeden bok dolů, pak roztáhla křídla a stále neviditelná jsem přistála v nevelkém lesíku. Stačil i malý.
Křídla zmizela jako by ani nikdy nebyla a neviditelnost, kterou jsem zatím nebyla schopná udržet dlouho, záhy vyprchala. Otevřela jsem kapsu vaku a načepýřené krysy vyskákaly ven. Nebylo zvláště těžké zmocnit se jejich myslí, ale já to neudělala úplně. Jen natolik, abych jim dokázala podstrčit své myšlenky za jejich vlastní a abych vnímala to, co ony. Říkám ony, ale vlastně to byli tři krysáci a jedna krysa.
Nechala jsem je, aby zaujaly pohodlnější pozice na mých ramenou, vak jsem tu beztak prozatím odložila ve vykotlaném dubu a pomalu jsem mířila zpět, přičemž můj pach úplně zmizel dík tomu oleji. Slunce sotva zmizelo za obzorem a obloha se postupně barvila z šedé na tak tmavou modř, že byla až černá a já čekala nadohled vesnice, ovšem skrčená v houští a ve tmě.
O chvíli později mi hlodavci slezli z ramen a rozběhli se k domům, aniž bych nad nimi já ztrácela kontrolu. Očichávali rohy, přebíhali co nejrychleji přes stíny lamp a schovávali se, kde to šlo... chovali se prostě jako všechny normální krysy, přinejmenším to tak vypadalo. Ale nebylo tomu tak. Hledali a hlídali.
Nevěřila jsem, že v tich zmizeních nikdo nemá prsty. Dvě z dětí byly doopravdy malé, když se v rozmezí pěti dnů ztratily. A nenašly se živé ani mrtvé. To na tom bylo nejpodivnější. Nikdo po nich nenašel žádné stopy. Ani pes, patřící jedné z rodin, kde se tohle neštěstí stalo, nebyl schopný svého lidského přítele najít ani mi říct nic užitečného. Jen se prý tu noc bál. Měl strach, ale proč, to mi říct nedovedl.
Měla jsem tedy důvody mít podezření, že v tom má prsty někdo a ještě spíše něco. A že se to něco drželo před královninou Bojovnicí zpátky, ale když je ,pryč'... čekalo to už déle, než bylo zvyklé. Třeba to využije první příležitosti, která se naskytne a pokud ne... já uměla čekat.
Čas plynul, v nehybném nočním tichu rušeného jen občas nějaským cvrčkem či drobným nočním zvířetem utíkaly minuty a později hodiny. Na nebi zářily hvězdy a ustupující měsíc, občas ho zakryly mraky, občas zářil v plné nádheře.
Jenže - bylo to kolem druhé nad ránem - náhle byl klid příliž hluboký. Cvrčci zmlkli, zvířata znehybněla. Vlnu ticha a napětí nejdříve zaregistrovala první krysa a postupně všechny až na krysáka na kraji vesnice nejblíže mého úkrytu. Nevěděli, čeho se přesně bojí, ale měli strach. Zakničel pes a rychle umlkl, aby nepřilákal pozornost...
Ve vlčí podobě jsem se proplížila až k domům a skryla se mezi nimi v hlubokém stínu. Blížil se sem. V černém rouchu, přesto jsem zahlédla zákmit bělostné kůže v tlumeném světle lampy. Věděla jsem, co to je. Mé základní pudy nepodléhající rozumu to věděly. Srst se mi zježila a cítila jsem, jak mi krev začala žilami kolovat rychleji. Ne strachem. Už samotný pach divokého upíra znamenal pro vlkodlaka výzvu. A tenhle byl velice silný, posílený lidskou krví. Krví lidských dětí.
Nezpozoroval mne ani neucítil, když neslyšně prošel kolem. Uvolnila jsem krysy ze svého myšlenkového sevření a ještě jsem vnímala, jak rychle mizí v nejbližších štěrbinách. Já se rovněž dala neslyšně do pohybu, ale já neutíkala.
Žádný vlkodlak ctící jen trochu naše pravidla by nezaútočil na mládě. Lidské ani zvířecí. Jistě, mezi... ehm... určitými menšinami mohly kolovat řeči, že jejich krev je lepší, čerstvější. Mohla to být i pravda. Na věci to však nic neměnilo.
Našlapovala jsem zcela neslyšně mimo dosah světla těch několika málo lamp, zatímco únosce a krvesaj přede mnou se zastavil a obhlížel malý krajní domek. Bylo nabíledni, že terén dobře zná a ví, v jakých domech hledat svou kořist. Proto zřejmě nenašli ani těla. Pohřbil je. Důkladně. Protože upírům nešlo o maso.
Stále jsem čekala. Víc jak jeden pokus mít nebudu, proto bylo důležité neudělat chybu. Přikradla jsem se tak blízko, jak jsem si troufla, stačil by nyní jeden pořáný skok... Upír zvedl ruce k hlavě a stáhl si černou kápi. Přes obličej mu padaly černé hebké vlasy, přesto jsem zahlédla lesk jeho hladových očí. Zapřel se rukama o parapet okna v přízemí, vyskočil na něj...
Vrhla jsem se vpřed a srazila ho k zemi právě ve chvíli, kdy vyskakoval nahoru a neměl dostatečnou oporu. Věděla jsem, jak jsou rychlí a jakou mají sílu, nebyl první, s jakým jsem bojovala. Vlkodlaci a upíři byli od přírody rovnocení soupeři, ale příroda není všechno.
Nečekal to, ale vzpamatoval se rychle. A když zaregistroval, co na něj zaútočilo a drží ho na zemi, špičáky se mu plně prodloužily a z hrdla se mu vydral zuřivý sičivý zvuk. Nepotřeboval více než vteřinu, aby se vzpamatoval natolik, aby byl schopný zaútpčit, což taky udělal. Přesto neměl výhodnou počáteční pozici k boji.
Během boje jsem nad ním ani jednou zcela neztratila kontrolu a když si odkryl krk na dostatečně dlouhou dobu, sekla jsem po něm drápy jedné tlapy jako pěticí mečů a uťala mu hlavu. Jak se mu drápy zaryly do masa a šlach, vyrazil podivné bolestné zaskučení, které umlklo v půli. Stačilo však, aby vzbudilo některé lidi a ooni pak vzbudili další, až tady brzo byla celá vesnice a chtělo to spoustu vysvětlování. Jen těžko jsem hledala chvilku, kdy se kolem mne nikdo nemotal a já mohla vylákat čtveřici krys, abych jim podstrčila každé celou klobásu.
Nezůstala jsem ani do rána, jakmile jsem zařídila, co bylo třeba, včetně spálení bezhlavého těla, vytratila jsem se do tmy, sebrala své věci z vykotlaného dubu a přivolala Mairiniku, která by asi nepřežila, kdybych znovu využila Awaraxe. A já se po robdělém dni i noci bez odpočinku chtěla prospat.
Pravidelné máchání jejích zlatých křídel bylo uklidňující, skutečně mi nečinilo velké potíže upadnout do svého nehlubokého spánku, zatímco mne vítr hladil po tváři a obloha se od východu zabarvovala do šeda, světlala a když Mairinika začala klesat nad městem, vyšlo slunce a já ze sebe setřásla zbytky únavy.
Beristlia se ještě plně neprobudila do nového dne, i na strážcích hradu bylo vidět, že v duchu sní o teplých postelích a chutných snídaních, přesto, když Mairinika přisála na nádvoří, kde očividně hodlala taky čekat, kývli mi na pozdrav a postavili se do pozoru, když jsem procházela kolem. Věděla jsem z vlastní zkušenosti, že ti zkušenější nepochybně umí stát v pozoru a přitom napůl spát.
Královna vypadala doopravdy potěšeně, že už se záležitostí nemusí zabívat, zmizelé děti jí samotné očividně dělaly starosti. Přinejmenším její děkovné kývnutí nebylo jen formalitou, pokud jsem mohla posoudit, skutečně byla ráda.
Zeptala jsem se ještě, zda pro mne nemá nějaké další povinnosti, ona však zavrtěla hlavou a já se měla k odchodu.
Ještě jsem rychle posbírala své psí novinky a pak už mne Mairinika vyzvedla na jednom náměstí. Rostoucí horko bylo nahoře na nebi snesitelné, leckomu by tu byla dokonce zima, ve větru ženoucím mraky obzvláště. Já si však ještě stáhla halenu a seděla jsem na dračím hřbetě jen v nátělníku.
Říkala jsem si, že se třeba dnes ještě vydám k Dewelinu jezeru trochu se ochladit, zaběhat si a možná dokonce nachytat ryby, kdybych zatím jen hodila věci dveřmi dovnitř a vyrazila rovnou, mohu největší vedro strávit v chladné vodě...
Jenže se se mnou spojila Cameira, hnědozelená drewomka s velkýma ušima a tmavýma hnědýma očima. Už delší dobu přede mnou z větší části chránila své myšlení a já respektovala její soukromí, nyní se se mnou cšak spojila, ač stále držela svou mysl z větší části uzavřenou. Zněla nezvykle vážně, když promluvila: ,Nemohlo by to počkat? Potřebuji si s tebou promluvit.'
,Děje se něco?' znepokojila jsem se. Myslí mi zaznělo něco jako povzdech, když Cameira odpovídala: ,Přijde na to. Ale chtěla bych to odbýt, co nejdřív.'
,Jestli to spěchá, mohu hned,' odpověděla jsem a drewomka se vzápětí objevila, prosmýkla se mi pod nohama a zmizela v obývacím pokoji. Šla jsem za ní a nesnažila jsem se narušovat zábrany v její mysli, za které mne nechtěla pustit. Jen jsem se znovu zeptala: ,O co jde? Cameiro, jestli je to zase ta záležitost s Gavinem - myslela jsem, že to už jsme si vyříkali všichni!'
,Ne, o to nejde,' Cameira vyskočila na opěradlo jednoho z kočených křesel. Všimla jsem si, jak se jí klepou uši a třese konec ocásku. Důsledně uhýbala očima, aby se nemusela dívat do těch mých, když ze sebe pomalu vysoukala: ,Já...prostě...totiž... chci zrušit pouto mezi námi,' konečně se mi podívala do očí, ale ihned zase stočila pohled stranou a mluvila dál, jako by to chtěla mít co nejdříve za sebou a když už jednou začala, nedokázala se zarazit: ,Když jsem si tě vybrala, líbilo se mi, že se nevzdáváš a že vždycky bojuješ. Ale teď... nezvládám to. Nedokážu a nechci pořád snášet to napětí, v jakém stavu se vrátíš domů a jestli se vůbec vrátíš. Nejsem válečnice, boji jsem se vždycky vyhýbala, ale až pozdě jsem si uvědomila, jak moc to není pro mě. Ten věčný strach, že se ti něco stane, že tě odhalí, že tě zabijí... Po tom, co se stalo Samírii a ostatním jsem viděla, jak moc to se společníkem otřese. Nechci to zažít. Říkala jsem ti to. Říkala jsem, že o tebe mám strach, ale ty s tím vlastně ani nemůžeš přestat, viď?' skončila smutně.
Přistihla jsem se, že nedokážu sestavit jedinou souvislou myšlenku, jako by mě někdo udeřil palicí po hlavě a pak po mně chtěl během jediné minuty složit obsáhlou báseň. Nevím, jak dlouho jsem tam stála jak vyřezaná ze dřeva a vzdáleně jsem si uvědomovala, že ostatní mí společníci nejsou překvapení, že to musei vědět. Znovu mne probralo až Cameiřino i v myšlenkách tichoulinké: ,Promiň...'
Zavrtěla jsem prudce hlavou a trochu rozechvěle se nadechla. Klid, prostě zůstaň v klidu, nabádala jsem sev duchu, a ke Cameiře jsem s pohledem upřeným na špičky bot v duchu zamumlala: ,Ne, ty se neomlouvej. Nemáš za co.'
Drewomka stáhla uši, jako by si myslela něco jiného. Očividně nevěděla, co dál říct nebo dělat, ostatně co? Co říct někomu, komu jste právě oznámili, že ho už nechcete za společníka? Sama jsem nevěděla, co mám vlastně dělat, především, jak se jí ještě vůbec můžu podívat do očí, přesto se mi povedlo ze sebe vypravit: ,Počká to do zítra? Nechci královnu obtěžovat dvakrát v jednom dni a musí u toho být ona nebo Darow, jedna ze Strážkyň Eorsu...'
,Jistě,' zamumlala a zase se vypařila.
K jezeru už jsem samozřejmě nešla.
Ani běhat.
Ani chytat ryby.
Namátkou jsem vzala z knihovny knížku, složila se do křesla a rozevřela ji asi uprostřed, ale po několika minutách jsem se přistihla, že čtu stále ten samý řádek, aniž bych z něj pochytila jediné slovo. Zase jsem ji zabouchla a jen civěla do podlahy.
Cameira odchází. Doopravdy jsem byla tak mizerná společnice, že se mnou nejmírnější a nejdobrotivější z mých společníků nedokáže vydržet a musí násilím přervat pouto Společníků, jaké mezi námi vzniklo v okamžiku, kdy Cameira prošla branou? Nejspíš ano. Nebyla jsem společnice, jakou si přála a zasloužila mít. ,Nikdy, slyšíš? Nikdy tě neopustíme.' To mi kdysi řekla. Připadalo mi to dávno, jako v nějakém minulém životě, který dávno minul. Chvilka snění, než jsem si uvědomila, že vzdát se svého jména neznamená hodit celou minulost za hlavu. Zahodit to, kým jsem a tvářit se, že to nikdy nebylo.
Zbytek dne se neuvěřitelně vlekl a přitom utekl hrozně rychle, až se změnil v noc, která utekla ještě rychleji a tak tu najednou bylo jasné a slunečné ráno, ač by k mé náladě lépe seděly mraky, prudký déšť a bouře ženoucí se krajinou.
Doopravdy jsem se vrátila na hrad, jak jsem slíbila Drewomce a stručně, věcně a bez emocí jsem královně vysvětlila situaci. Nedokázala při mých slovech zcela zastřít překvapení, možná ji to dokonce trochu šokovalo, nevím, bylo mi jedno, co si o tom myslí. Nicméně se zbytečně neptala a slíbila, že ještě toho dne odpoledne bude u brány.
Chtěla jsem jít sama pěšky, vyrazila jsem tedy zavčasu, oblečená do volné stříbrné haleny, přiléhavých kožených kalhot a lehkých měkkých černých bot. V pace jsem halenu převázala šerpou barvy oblohy v soumraku a vlasy protentokrát nezaplétala, ale vyčesala do ohonu.
Drewomka se ke mně připojila až v lese nedaleko brány, vyhnula se mému pohledu a celou dobu si držela dva kroky náskok. Nemluvila a i já zachovávala mlčení, jak tek se svěšenýma ušima poklusáala přede mnou a překážky, které jsem já snadno překračovala jí působili potíže, protože přelézt je jí dalo dost práce a podlézt keře znamenalo, že si odře uši. Jedinkrát nepožádala o pomoc.
Královna už čekala u brány s vlasy stočenými vzadu na hlavě do slušivého uzlu oblečená v hnědozelené soupravě. Pořád se tvářila... no, překvapeně a trochu nejistě, očividně prostě něco takového nečekala, ale já nehodlala nic vysvětlovat a ona se moudře neptala.
Sklonila jsem hlavu v uctivém pozdravu a královna mi nepatrně pokynula. ,,Předpokládám, že to nechcete zbytečně protahovat ani svůj názor měnit?"
,,Ne," zavrtěla jsem hlavou.
,,A uvědomujete si doufám, že rozhodnutí zbavit se Pouta musí být oboustrané?" pokračovala Pherenikés a zadívala se na jednu a pak na druhou. Cameira přešlápla, zašvihala ocáskem a jen tiše zakníkala, ale já královnin pohled opětovala a pevně jsem řekla: ,,Ano." Pokud Cameira chce odejít, nikdy bych jí nebránila ani kdybych sebevíce chtěla, aby zůstala.
,,Dobře. Předpokládám tedy, že vaše rozhodnutí je konečné a to nejrozumnější možné," řekla a kývla směrem k bráně. ,,Tvoje společnice se tedy vrátído Eorsu, Enaio a pouto Společníků mezi vámi se vytratí. Ztratíte všechny výhody Společníků a z větší části se vytratí i vaše vzájemné city. Ty," kývla na Cameiru, ,,si budeš moci najít jiného společníka, pokud budeš chtít, protože už nebudeš svázaná s Enaiou."
Cameira jen střihla ušima a pak se stejně jako já zahleděla na bránu, která se rozzářila podivným namodralým, chladným, neosobním svitem trochu připomínajícím svit hvězd. Ucítila jsem magickou energii, jíž brána najednou doslova pulsovala a cítila jsem, jak se mé a Cameiřino pouto napíná a svíjí, aniž by drewomka udělala jediný krok.
Pherenikés ustoupila od brány a kývla na drewomku: ,,Jdi."
Cameira se pomalým, ale jistým a vyrovnaným krokem vydala k bráně, zatímco já stála na místě. S každým jejím drobným krůžkem se pouto mezi námi natahovalo a když už jí od záře v bráně dělily pouhé centimetry, bylo už napjaté k prasknutí a doslova bolelo.
Tady se Cameira zastavila a ještě jednou se ohlédla. Zastřihala ušima, ale když v myšlenkách promluvila, stěží jsem rozumněla slovům, jako by naše spojení bylo už z části přerušené: ,Nemáš, proč si to vyčítat. Přišla jsem dobrovolně.'
S těmi slovy se odrazila všema čtyřma, její hnědozelené tělíčko na okamžik zůstalo v záři brány v podobě černé siulety, naše pouto se přervalo a zůstala po něm prázdnota. Byl to hrozný pocit, až jsem měla v první chvíli sto chutí vykřiknout, tolik to připomínalo okamžik, kdy jsem ztratila spojení s Qartaqem, Ucamalim, Samírií a Neihou... ale po chvíli začal ten šok odeznívat, brána přestala zářit a magická energie se z okolí vytratila. Po poutu mezi námi a následné prázdnotě zůstalo jen něco jako vzpomínka, jasná ale nenaléhavá a po vypětí emocí následoval klid, jaký jsem už dlouho nezažila.
Byla pryč. Ale nebyla mrtvá, jen odešla. Z vlastního rozhodnutí. 

46)

Vyčísla jsem z hřívy černých vlasů poslední světlý pramínek, tak jako ostatní jsem ho zapletla až dozadu k temeni a tam všechny světlé prameny stáhla do ohůnku. Zhodnotila jsem svou několikaminutovou práci pohledem do zrcadla a jen nad ní pokrčila rameny. Tak trochu mi chyběly krátké vlasy, nenáročnější na péči a originálnější.
Poslední dny jsem nedostala žádnou naléhavou práci, proto jsem všechen čas strávila trénováním, čtením a měla jsem rozpracovaný též jeden nový oblek, celý vyvedený v černé. Přes to řese všechno mi zbyl volný čas a v něm jsem se nedokázala vyhnout přemýšlení o uplynulých dnech.
Především jsem se pořádně zamyslela nad tím, proč Cameira odešla, tudíž též sama nad sebou. Citlivější povahy by po takovém rozboru nejspíše hromadně páchaly sebevraždy, rozhodně jsem se nemohla maličké drewomce divit. Ale, ač jsem kvůli tomu málem měla výčitky svědomí, nechyběla mi. Jako by byla jen postavou z poutavého příběhu, do něhož jsem se začetla, ale s koncem knížky jsem se vrátila do reality. Pamatovala jsem si všechno, ale na vzpomínku se nevázaly emoce. Vůbec to nebylo jako po smrti Samíriy, Neihy, Qartaqa a Ucamaliho. Tak tohle znamená přetrhnout pouto ještě za života obou Společníků...
Něco se mi otřelo o nohy a vzápětí se mi do náruče vyškrabal Ortal. Prostě zatínal drápky do mého oděvu a vylezl nahoru. Mistat hlasitě předl a v tlamce držel můj kartáč na chlupy. ,Potřebuji vykartáčovat,' vysvětlil jednoduše. Opravdu,jeho nádherný, hustý, dlouhý, šedý kožich byl skutečně dost zacuchaný.
,Jsi horší než domácí kočka,' uchechtla jsem se a usadila se i s ním v křesle. Zatímco jsem mu projížděla srst kartáčem, načež on slastně předl a mhouřil citronově žluté oči se zelenými kroužky kolem panenek, znovu jsem se ztratila v myšlenkách.
Další na pořadí úvah byl samozřejmě minulý úplněk. To, co se stalo bylo velice... znepokojivé. Nebylo vyloučené, že příště bude mé úplňkové já Darow už záměrně hledat, aby se s ní znova spojilo a zopakovalo to vraždění. Doufala jsem, že tomu tak nebude. Navíc to nebyl hezký pocit, sdílet něco takového s nepřítelem.
Ano, byla můj nepřítel, přestože už bych dlouho zvážila, za použít ve spojení s ní slovo ,úhlavní'. Už nezáleželo všechno jen na její mlčenlivosti, měla nyní i důvod mlčet. Byla to nesmírná úleva, která trochu otupila ostří mé nenávisti do pouhého nepřátelství. Ale byla by hloupost polevit v ostražitosti, nepochybně mne za to nebude mít ráda. A kdyby navíc tušila, na jak zajímavé stopy jsem narazila nedaleko místa, kde jsme se ráno po té noci rozdělily... Darow, kdopak je otcem? A ten prevít, co mi o ní řekl řekl ty perličky... Přestala jsem považovat za nepravděpodobné, že mne jednou zabije dračí mág.
Vytahala jsem z kartáče vyčesané chlupy, počkala, až Ortal seskočí na zem a pak jsem je vyhodila a kartáč uklidila. Na hladké látce mého tmavomodrého obleku se stříbrným opaskem a okraji bot hodně nad kolena naštěstí chlupy neulpívaly. Mistat nevypadal, že by chtěl odejít, přidal se k Therantovi a Rubarathovi, kteří poklidně dřímali na pohovce. Rubarath kolem Ortala otčil jeden ze svých dvanácti ocasů. Mí společníci byli občas jak kočky v pytli, ale jindy mne překvapili, jak moc doáží držet při sobě.
Therant pootevřel jedno oko, jako by vycítil, na co myslím, střihl uchem a zatvářil se značně samolibě. Jedna bílá přední pracka mu volně visela z pohovky, šedavým hřbetem se opíral o lišáka vedle sebe. Nevypadal v tuhle chvíli nijak zuřivě ani nebezpečně, ale já už ho viděla bojovat.
Z venku se ozvalo několik krátkých štěknutí a já otevřela Šípovi, který se vracel z města. Říkala jsem mu, že by se neměl toulat, ale on chtěl vidět své toulavé přátele a protože když neměl co na práci, občas stále smutnil po Trnce, své mrtvé družce, poslala jsem ho do města, aby mi přinesl hlášení od mých toulavých vyzvědačů.
Nejdříve ze všeho pes zamíříl k misce z vodou, kterou chlemtavě vypil z dobrých tří čtvrtin, pak zhltl několik soust masa a konečně otočil tmavošedou hlavu ke mně. Protáhl si tlapy a usadil vyskočil na jedno ze dvou křesel, já se uvelebila na druhém. ,,Poslouchám," pobídla jsem ho.
Šíp stáhl uši. ,,Ulice jsou nezvykle klidné, na lidi jse zřejmě horko - na zvířata ostatně taky. Ubylo krádeží, přibylo večerních hospodských rvaček, v Zaváté dokonce vysklili dvě okna. A někdo v noci počmáral vlajku na jedné strážní věži. A Šunkoflek se uškrtil na vlastním obojku, zachytil se za kliku u vyvrácených dveří," dokončil Šíp smutně. Šunkoflek byl jezevčík, kterého už jako štěně vyhdili na ulici, on se přesto nikdy nechtěl svého obojku, který časem změnil barvu z modré na bahnitě šedohnědou, zbavit. Stalo se mu to osudným.
Chvíli jsem mlčela - možná jsem držela minutu ticha? - a pak jsem se zeptala: ,,Ještě něco?"
,,No... vlastně ano," protáhl nejistě, ,,Ta Bojovnice, ta, co je cítit trochu jako drak..."
,,Darow? Co je s ní?"
,,S ní vlastně nic. Někdo jim z větší části vyhodil do povětří dům a ta kentaurka, co s ní bydlí, ta skončila na ošetřovně. Donesly se k nám i fámy-" houby fámy, čmuchali jste, pomyslela jsem si, ale zdaleka je neodsuzovala, ,, -že už nebude moci bojovat. A pak jí Rocky viděl jít pryč s města i s Darow. Loučily se před branami. A pak už jí ve městě neviděli."
Ale? To bylo... no, vlastně to bylo jedno. Nemusela jsem to řešit. Rozhodně mi nebylo líto kentaurky nebo dokonce Darow, jen by asi bylo moudré se Darow nějakou dobu vyhnout, určitě bude rozzuřená k nepříčetnosti. Pokrčila jsem rameny a zabručela směrem k Šípovi: ,,Pár dní se snaž být v klidu, v tom horku bys mohl přílišnou aktivitu odskákat."
,Říkáš ty, ano?' broukl z pohovky pobaveně Rubarath. Jen jsem se na něho zakřenila a šla ven střílet z luku. Za terč mi sloužil malý suk ve kmeni jednoho ze smrků, v jehož středu už zela jediná souvislá díra, jak ho už zasáhly desítky šípů.
Shodila jsem luk z ramen, založila šíp, napjala tětivu a vystřelila, šíp s tichým ,svisssst' protnul vzduch a zasáhl střed suku. A znovu. A zas, s mířením, bez míření, několik šípů v rychlém sledu i dva až tři naráz, až se mi šíje leskla potem a v krku mi v tom horku vyschlo. Přesto jsem střílela dál, dokud jsem neměla oděv doslova promočený.
V příjemném chládku srubu - tedy chládku proti venkovnímu žáru - jsem ze sebe shodila propocené šaty a dala si dlouhou studenou sprchu a smyla ze sebe pot, prach a z větší části i pocit, že se mi kůže horkem odloupe od kostí. Vlkodlaci patřili do svých hor, kde teplota nikdy nevystoupala nad bod mrazu, ne do vrcholného léta tady.
Lehký oblek, ač byl černý, se do takového počasí skvěle hodil, byl šitý z látky, která nezachycovala horko ani sluneční paprsky a já se v něm rudíž nikdy nepotila ani kdybych kráčela bez ochranných kouzel skrz požár nebo celý den ležela na nějaké střeše v plném sluníčku. Za tu látku jsem na jaře vyhodila celé jmění, ale v nejmenším jsem toho nelitovala.
Sebrala jsem z postele starou v elfštině psanou knihu o léčivých bylinách, našla jsem přeložený růžek stránky a začala číst tam, kde jsem včera večer, než jsem se vydala na lov, přestala a začetla se do kapitoly o řebříčku, protože i ty nejobyčejnější byliny bylo radno znát a občas si své znalosti osvěžit. Nedbalost se mohla stát kdykoli osudnou. Kdo si s ohněm zahrává, musí si dávat pozor na prsty. Kdo si zahrává s životy jiných, dává v sázku svůj. A co vsadíš, můžeš velice záhy prohrát. Nebyla jsem žádnou výjimkou.
Obrátila jsem stránku, když tu něco zaklepalo na okno kuchyně. Vstala jsem, nechala knihu rozevřenou na posteli, kde se stránky začaly samy převracet, a nahlédla jsem do kuchyně. Za zavřeným oknem seděl usazený bílý holub s roličkou pergamenu přivázanou u nožky a klepal na okno zobákem. Peří měl hlavně na zádech trochu pocuchané, zřejmě dlouho letěl.
Poznala jsem tvora z Eorsu, něčího společníka, a pootevřela jsem mu okno. Tvoreček vhopsal dovnitř a nastavil nožku, z níž jsem mu sejmula pergamen a rozvinula ho. Byl to vzkaz od královny, další úkol. Očividně nechtěla hnát posla až sem, poslala proto vzkaz po něčím společníkovi. Ten zatím vypadal napůl mrtvý.
Narobila jsem jeden psí suchar na parapet a zatímco holb hladově zobal, nalula jsem do malé mističky i trochu vody, kterou též nepohrdl. V rychlosti ještě sezobl zbytek drobečků, vesele zavrkal a vzápětí v odlesku modrého světla zmizel, jen jeho křídla trochiu zvlnila vodu v misce.
Vrátila jsem se ke vzkazu od královny. Musela jsem potlačit pobavený úšklebek. Jednalo se o tu ,počmáranou' vlajku, jak mi tento incident předhodil Šíp. Už dvě noci za sebou totiž někdo vlajku na jedné ze strážních věží přímo před zraky vojáků přizdobil vulgárními malůvkami. Poprvé se to přešlo jeko velmi nemístný žert výrostků, ale podruhé... to už bylo trochu silné kafe a příliš očividné zesměšňování královniných lidí.
Bohové, tak i tohle už musí řešit Bojovníci?
Vzala jsem si jeden ze svých krátkých mečů - dlouhých nožů - a samozřejmě několik dýk do připravených pouzder. Luky jsem dnes nechala doma oba, stejně jako skutečné meče, ale vzala jsem si dvojostří, jež jsem pro lepší cestování zmenšila na velikost dýky.
Přemýšlela jsem, za využiji Mairiničina křídla, Awaraxova nebo svá vlastní, když se přede mnou zavlnil vzduch a objevil se Warkariss, jelen z Eorsu, který přišel krátce po mrtvém Ucamalim, na němž později hodně lpěl.
Jelen několkrát přešlápl na útlých ale silných nohách. ,Pořád jen létáš, Enaio. Už jsem se s tebou dlouho neproběhl, nepočítám-li ty chvíle, kdy s mojí pomocí trénuješ,' vyčetl mi mírně a zahrabal kopytem, až se z kamenité země zvířil obláček prachu.
Rozhodla jsem se nepřipomínat mu, že mne po nějaký čas vozit na svém hřbetu nechtěl a vyšvihla jsem se na něj, než stihl zakleknout, jak měl ve zvyku. Jednou rukou jsem se chytla jeho blé srsti, aniž bych se doopravdy držela, to by byl jelen brzy kolem krku úplně holý, a on vykročil, plynule zrychloval a brzy se už hnal tryskem k městu majestátně se rozprostírajícímu před námi. Užívala jsem si rychlost a věděla jsem, že fámy o nejrychlejším pozemníém běžci jsou skutečností. Byla to nádhera, ani sebelepší kůň se s námi nemohl rychlostí měřit.
Jako všechny příjemné věci, i cesta se mi jevila velice krátká, jako by neuběhla ani vteřina a už jsme byli u bran, kterými Warkariss proběhl ještě v plné rychlosti, ale následně byl v ulicích plných lidí a úzkých uličkách, kde téměř dřel parožím za domy po obou stranách, radikálně zpomalit, poslední úsek cesty už šel kolébavým krokem.
Seskočila jsem z něho a všimla si, jak zprudka oddechuje a že má srst na krku zvlhlou potem. Takováhle trasa mu nedělávala nejmenší potíže, dnes byl však vyčerpaný. ,To to horko,' vysvětlil mi s nespokojeným odfrknutím, ,Je hodně teplé léto, odvykl jsem,'
,Je tu tepleji, než v Eorsu?'
,Záleží na tom, jakou část Eorsu myslíš,' jelen trochu kývl hlavou a byl pryč, zůstaly jen nevýrazné otisky kopyt na místě, kde stál.
Zašla jsem samozřejmě za královnou, abych ji ujistila, že se úkolu ujmu, vlastní názory jsem si samozřejmě nechala pro sebe, ale požádala jsem ji, aby pomlčela o tom, že budu na stráži už dnes v noci, protože stěny mají uši a informace nohy. Královna si při těch slovech zakryla ústta dlaní a já bych skoro přísahala, že přemáhá úsměv. Nicméně přikývla.
Nemohla jsem si pomoct, ač jsem se zařekla, že nebudu rýpat, párkrát jsem trochu zasondovala. Kentaurka Auskora podle všeho vystoupila z královniných služeb - na co Bojovník, který nemůže bojovat? - a odešla z města na dobu neurčitou. Jen tak za pochodu jsem zauvažovala, jestli se právě nerozdělila další velká dvojice. Možná.
Ve zbrojnici bylo dnes nezvykle mrtvo, ale příjemný chládek proti sluncem zalitému nádvoří a ulicím města. Moje prosba - chtěla jsem obyčejnou vojenskou uniformu, alespoň přibližně mé velikosti - vyvolala spoustu otázek - Bojovníci přece ty uniformy nenosí, co mám v plánu... - jen jsem vrtěla hlavou a zopakovala otázku.
Trochu obtloustlý a mírně šedivějící zhruba čtyřicátník nakonec vytáhl uniformu, která mi mohla zhruba padnout, já děkovně kývla a s ranečkem rudé látky a malým připínacím beristlijským erbem a oprýskaným mečem v ruce jsem zbrojnici zase opustila. Obojí, uniformu i erb jsem uložila do brašny ny zádech, kterou jsem s sebou brala téměř vždy. Do večera času dost.
Dost, ale ne tolik, abych ještě opustila město, zbylé hodiny jsem tedy strávila bloumáním ulicemi, přičemž jsem se držela co nejvíce ve stínu a krátkými rozhovory s toulavou smečkou. Prošla jsem i ulicí, kde byl ten zničený dům, ale nezastavovala jsem se, abych se přimíchala do okouněji´ícího senzacechtivého davu. Kdyby celá Beristlie zmírala v plamenech, oni by nepochybně stáli opodál a zaujatě civěli.
Navečer jsem se vrátila na hrad a jako obyčejný voják jsem se zařadila na noční směnu přesně na té věži, s jejíž vlajkou byly takové problémy. Přilbu jsem si jako dobrovolnou součást ustrojení nasadila, protože mne přeci jenom ve městě téměř každý znal, a svůj krátký meč jsem skryla, abych na jeho místo připjala obyčejný značne oprýskaný služební meč ze zbrojnice. Ta rudá je vážně strašná barva.
Vystřídali jsme denní hlídku, která nehlásila žádné komplikace a stěžovala si na horko. Vymohla jsem si místo co nejblíže u vlajky visící v bezvětří zplihle dolů spíš jako kus hadru než jako chlouba největšího města Sardu, ale především byla nepomalovaná. Mým úkolem bylo zajistit, aby tomu tak bylo i ráno a pokud možno chytit případného záškodníka. Zvláštní, že ho neviděli vojáci.
Slunce se ztratilo za obzorem, denní město se uložilo ke spánku, zatímco nočné existence se protahovaly, zívaly a vyrážely za svými povětšinou pochybnými cíli. V každém případě byly ulice dole značně tišší než přes den a zdánlivě klidnější, ve skutečnosti však nebezpečnější. Někde zaštěkal pes.
Poklidně minula půlnoc a já si všimla, že tři z pěti vojáků, co zde byli se mnou, začínají chvilkami poklimbávat, zatímco čtvrtý dokonce spí. Jen jeden si udržel bdělost, ale ten stál nejdál od vlajky. Najednou mi přestávalo připadat nereálné, že by nějaký výrostek dokázal vlajku počmárat před jejich očima. Pokud ty oči byly zavřené...
Záměrně jsem se též opřela o pevnou kamennou stěnu, jako bych upadla do dřímoty, ale ve skutečnosti jsem přivřenýma očima stále sledovala zplihlou vlajku, která se jen občas mírně zhoupla v nočním vzduchu. Na té pravidelnosti a předvídatelnosti bylo něco uklidňujícího.
Nebýt dlouhých let, kdy jsem měla stovky příležitostí si ověřit, jak smrtící může být pouhá nepozornost, asi by i mně přišel ten klid uspávající a udržet se v plné bdělosti by mi činilo potíže. Jeden z vojáků začal tichoučce chrápat. Tohle hlášení se královně nebude líbit...
Vtom se vlajka znovu zhoupla. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale ona se zhoupla víc, než byo v nehybném nočním vzduchu možné. Setrvala jsem bez pohnutí a čekala. Uplynula minuta a pak se to celé opakovalo, tentokrát se však vlajka částečně sama vyvlékla. A zase pauza. S posledním zášubem se vlajka uvolnila, ve vzduchu svinula a pomalu plula do tmy, přesněji k malému průjezdu dole na ulici. Z věže tam nebylo vidět přes vysokou šikmou střechu.
Rychlostí, s jakou jsem se vrhla do prázdného prostoru bych možná překvapila lecjakou zmiji na lovu, mezi chvílí, kdy jsem se klidně opírala o věž a okamžikem, kdy jsem se s průsvitnými křídly staženými téměř k tělu řítila do průjezdu, uplynuly necelé dvě vteřiny.
Fantasmagorickým teoriím je třeba přičíst ke cti, že jsou občas pravdivé. V průjezdu nad rozvinutou vlajkou klečeli se štětci v rukou dva chlapci, jednomu mohlo být takových čtrnáct, druhý vypadal o něco starší, ale oba zaječeli hrůzou, když jsem s vrčením tvrdě přistála nad nimi. Nebyli ozbrojení až na jeden malý kapesní nožík, který ten starší popadl do značně roztřesené ruky.
,,Polož to, než si ublížíš," sykla jsem na něj. Rozklepal se ještě víc.
První kupodivu jakéstakés rovnováhy nabyl ten mladší, v jehož očích barvy mechu se už objevil odbojný záblesk. ,,To je přepadení a narušování soukromí! Nic tady neděláme!"
,,A tohle je co?" máchla jsem rukou směrem k vlajce, rozlité barvě a štětcům. Drápy mi přitom cvakly o sebe a já litovala, že v rámci smyslu pro senzaci mi od prstů nevylétla vykřesaná jiskřička. Vynadala jsem si za to do pitomců.
,,Spadla, tak jsme jí sebrali! Chtěli jsme jí odnést na hrad, rozložili jsme jí, abychom měli jistotu, že je to vlajka, ta barva tady ležela!" Nebýt toho, že jsem tu lež téměř hmatatelně cítila, ten mladík rozhodně nebyl špatný herec.
,,Lžeš dobře, hochu," pochválila jsem ho irnonicky, aniž bych je spustila z očí, ,,škoda, ře pozorování zřejmě není tvou silnou stránkou. Příště se musíte ujistit, že hlídka spí, když tu vlajku kradete. Jen pro pořádek... který z vás to ovládá telekinezi?"
,,On!" ukázal žalobně ten mladší, zřejmě ochotný potopit kohokoli, aby se sám vyhnul těm největším problémům. ,,Celý to byl jeho nápad! Já bych do toho nikdy nešel!" začínal se rozehřívat, očividně byl odhodlaný se dál ospravedlňovat.
,,To můžete vysvětlit královně. Půjdete se mnou, oba."
V tu chvíli zřejmě starší z provinilců došel k nějakému zoufalému a velmi hloupému rozhodnutí, zračilo se mu to v očích a příští vteřiny mi to potvrdily. Sevřel nezkušenou rukou pevně nožík a s výkřikem se vrhl proti mě ve snaze zabodnout mi zbraň do břicha.
Nejspíš si ani neuvědomil, co přesně se stalo, v jedné chvíli se napřahoval k ráně a v další klečel na zemi s rukou za zády, kterou jsem mu svírala a kroutila ne dost na to, abych mu ji zlomila, ale určitě dost, aby to bolelo. Nůž mu vypadl ze ztuhlých prstů a on už jen tiše skučel, řekla bych, že nadávky. 
,,Chceš taky něco zkusit?" zeptala jsem se konverzačním tónem mladšího, který stál a s nevírou porozoval staršího parťáka. Mlčky zavrtěl hlavou a -trochu pozdě, když vezmeme v úvahu, že jsem tam už strávila dobrých deset minut a taky zbytečně, jelikož zcela jistě nebyl ozbrojený - zvedl ruce nad hlavu.
Před královnu jsem předvedla oba, dvě zamlklé hromádky neštěstí, ale druhou část hlášení jsem nepodala, čekala jsem, až je dá královna odvést, nechtěla jsem, aby se nedisciplinovanost obyčejných vojáků probírala před těmito kluky. Královna pochopila, že jsem neskončila a nechala dvojici provinilců úrozatím vyvést. ,,Nuže?" naklonila se na trůně mírně dopředu.
Vylíčila jsem jí, že z pěti vojáků jen jeden zůstal plně bdělý a že sebrat vlajku nebylo nic těžkého, obzvláště vezmeme-li v úvahu, že byla použita telekineze. Královna se s každým mým slovem chmuřila víc a víc, a když jsem se dostala sž ke chrápajícímu vojákovi, už se nepokrytě mračila. Něco mi říkalo, že řadoví vojáci zažijí perné chvilky.
Než jsem se vrátila domů, zašla jsem ještě do stájí, kde jsem oba své koně vyhřebelcovala, vyčistila jim kopyta - když jsem tu byla, raději jsem všechny tyhle práce dělala sama - a Sherridanovi jsem zarovnala nerovnoměrně rostoucí hřívu.
Rozmýšlela jsem se, ale nakonec jsem vzala ze stěny za boxy provaz, přivázala ho mladému hřebečkovi k ohlávce, vyvedla jsem oba koně ven, na DonJerra jsem nasedla a zamířila jsem s nimi k jízdárně. I hříbata před obsednutím se musejí učit.
Dvakrát jsem s DonJerrwm přeskákala všechny překážky k jízdárně, přčemž jsem hříbě nechala, aby nás sledovalo, což taky dělalo, se zvědavě vykulenýma očima a ušima nastraženýma a pokaždé, když jsme projeli kolem, zařehtalo.
Ještě jedno kolo, to jsem však donutila DonJerra zpomalit, aby mu neztuhly svaly, a zatímco se kolébal jízdárnou, hledala jsem očima obyčejné tyče, a našla je opřené o nejvzdálenější kus ohrady. Sesedla jsem, odměnila DonJerra několika kousky mrkve a pak jsem zmíněné tyče narovnala na zem, přičemž jsem dala pozor, aby mohl mezerami pohodlně projít kůň.
Sherridanovi se zpočátku nechtělo, ale na čtvrtý pokus už mezerami proskotačil docela ochotně. Za každý dílčí úspěch jsem ho chválila, omyly musel opakovat, dokud se to nenaučil správně. Jakmile přesě věděl, co po něm s těmi tyčemi chci a už ho to nevyvádělo z míry, vzala jsem ho k nejnižší překážce.
Zaryl před ní kopyta do země a dlouho se odmítal hnout. Nakonec jsem znovu přivedla DonJerra, aby skočil místo něho. Hříbě nastražilo uši a dívalo se, ale na pobídku zase nereagovalo a já byla nucena cel proces zopakovat.
Sherridan si nakonec dal říct a skočil, zadrhl přitom zadním kopytem a překážku shodil. Ucukl a pokusil se mi vytrhnout provaz z ruky, ale já k němu chvíli broukala, nabídla jsem mu cukr a překážku zase postavila. Další hodina a Sherridana začaly skoky očividně bavit.

47)

Mairinika lehce přivřenýma očima sledovala, jak zápasím s přezkami na jejím černozlatém sedle a jednu po druhé rozepínám. Když se s cvaknutím uvolnila poslední, trhla jedním ramenem a sedlo skouzlo z jejího hřbetu přes levý bok na zem, kde zůstalo ležet jako beztvará hrouda. V Mairiničiných očích zasvítilo veselé světélko.
,Doufalas, že ti to sedlo sundám,' konstatovala jsem v duchu, když jsem viděla, jak si slastně protahuje záda.
,Ano, doufala,' přiznala prostě zlatá dračice, ,ale nikdy bych ti to nenavrhovala ani tě o to nežádala,' dodala a já k jí překvapeně pohlédla do očí: ,Proč? Pokud ti to sedlo vadilo...'
Mairinika netrpělivě máchla tlapou. ,No tak, Enaio! Když jsem se k tobě přidala jako společnice, byla jsem úplně první tvor, na kterém jsi kdy mohla létat. Myslíš, že bys to tak snadno zvládla bez pořádného vybavení a bez sedla?' odfrkla si a rozhrnula ocasem kamínky, které se odkutálely do vody. Odpočívaly jsme spolu u Dewelina jezera poté, co jsme strávily dopoledne na obloze.
Vrátila jsem se ve vzpomínkách do chvíle, kdy jsem ještě neměla křídla a Mairinika byla mou společnicí jen krátce. Neměla jsem ponětí, jak se držet, jak pracovat s rovnováhou, co dělat při vzletu a co při přistání a střemhlavý let nebo nějaká vzdušná akrobacie nepřicházely v úvahu. Takto zpětně mi došlo, jak ohleduplně dračice jednala, když dovolila, abych se na jejím hřbetě naučila vše, co jsem pro létání potřebovala a nikdy mi mou nezkušenost slovem nevyčetla. ,Máš pravdu, asi bych to nezvládla,' přiznala jsem a cítila, že mi červenají uši.
,Navíc,' dodala dračice a v hlase jí cinkla škodolibost, ,ten první let jsi byla bez sebe strachy.'
,To není pravda!' ohnala jsem se po ní a ona mne klepla prackou přes hlavu, až se mi před očima roztančily hvězdičky. ,Je,' odporovala s pobaveným vrčením, ,a tady je důkaz,' dodala a náhle vstoupila do mé mysli. Na okamžik jsem strnula, ale pak jsem se uvolnila a spustila zábrany, protože jsem byla zvědavá, co si Mairinika vymyslela. Vnímala jsem její pocity v tuto chvíli - smála se mi - viděla jsem to co ona - sebe dřepět na zemi - a pak mi dračice přehrála jednu svou vzpomínku. Vzpomínku na událost, kterou jsme prožily spolu, ale ona mi jí nyní ukázala ze svého pohledu:
Sledovala svou společnici, jak si utahuje uzel, do něhož si stáha vlasy. Křídla měla zatím složená podél těla a líně poškubávala ocasem těsně nad zemí. Nové sedlo, s jehož výrobou pomohla ta elfka se jí nelíbilo a nebylo ani pohodlné, ona o tom však pomlčela. Věděla, že Enaia ještě nikdy nelétala a bez sedla by se na jejím hřbetě příliš dlouho neudržela.
Přikrčila se, až se hřbetem otírala o zelenou a mírným vánkem zvlněnou trávu pod sebou, když k ní vlkodlačice přitoupila a vylezla do sedla na jejím hřbetě, přičemž se přidržovala jednoho z jejích krčních ostnů jako by to bylo nějaké lano. Ani na tohle nepoukázala.
Ohlédla se a viděla, že Enaia už sedí v sedle, pevně ho tiskne nohama a drží se řemínků po stranách sedla. Vypadala naprosto klidně, jen snad byla ve tváři ještě o něco bledší než obyčejně. Mysl před ní vlkodlačice z větší části uzavřela a ona nenaléhala. Věděla, že se Enaia nejspíš létání bojí a věděla taky, jak bytostně nesnáší strach.
Dračice se narovnala. Věděla, že tohle nebude žádný pořádný let, vlkodlačice musela začít postupně, pokud se to měla kdy pořádně naučit. Nelze běhat, dokud neumíte chodit. Nerozběhla se tady, aby vzlétla, neodrazila se jediným mohutným skokem ani se neodlepila od země jediným prudkým máchnutím křídel, ale pomalu složená křídla zvedala a záhyb po záhybu roztahovala, aby postupně nabrala pod membránu vzduch. Mírný vítr byl pro tohle ideální, přestože rychle se ženoucí mraky jí daly na srozumněnou, že na obloze pořádně fičí.
Konečně měla křídla roztažená úplně a další poryv větru jí houpnutím vynesl asi metr nad zem, kde začala plynule máchat křídly akorát dost rychle na to, aby nespadla, přesto se musela Enaia chytit ještě pevněji, jak s to s ní pohazovalo v rytmu jednotlivých máchnutí.
Vznesla se jen asi dvě stě metrů nad zem, kde začala kroužit. Vichr jí narážel do křídel. Jindy by se mu poddala, ale dnes se mu bránila, aby s ní nepohazoval a ona letěla jen pomalu. Čas od času se otřela o mysl vlkodlačice na jejím hřbetě a postřehla, že stále civí jen na zlaté šupiny na jejím krku, místo aby sledovala krajinu pod nimi. Také přes sedlo cítila, jak se k ní křečovitě tiskne nohama.
Teprve po deseti minutách se ztuhlé břemeno na jejím hřbetě pohnulo. Pootočila nepatrně hlavu, vítr jí hvízdnul mezi rohy a ona viděla, jak se vlkodlačice s vlasy už uvolněnými z uzlu opatrně naklání, aby viděla dolů. Odmítala se však třeba jen jednou rukou pustit. V do té doby naprosto bezvýrazné tváři jí prokmitl nepatrný zájem.
,Začnu klesat, ano?' upozornila dračice a Enaia se zase hezky rychle v sedle narovnala a chytila se tak pevně, až jí zbělely klouby prstů. Ještě pár vteřin Mairinika setrvala ve vzduchu nehybně, pak se však naklonila dopředu, stáhla trochu křídla a rázem byla o několik metrů níž a stále klesala. Zezadu zaslechla tlumené zaskučení, jež ihned odnesl vítr a když se dotkla Enaiiny mysli, poznala, že vlkodlačka přemáhá nutkání zvracet.
Tak nízko, že kdyby chtěla, mohla drápy rozčísnout trávu, svůj let vyrovnala, znovu částečně roztáhla křídla a zpomalovala, až všemi čtyřmi co nejměkčeji dosedla do trávy. Co nejměkčeji, přesto však ucítila náraz do krku, jak to vlkodlačicí mrštilo vpřed, až narazila tělem do jejího krku a jen těsně minula hlavou jeden ze slonovinově lesklých ostnů.
Dračice složila zlatá křídla k tělu a sledovala, jak se Enaia v sedle pomalu narovnává ve tváři zelená jak sedma z větší části nevolností než strachem. Ten měla taky, vnímala ho částečně jejich spojením, ale uměla ho nedávat najevo.
Pokrčila se, když vlkodlačice pomalu přehodila jednu nohu přes sedlo a sklouzla po jejím boku stále se přidržujíc řemenu na sedle. Zůstala tak chvíli stát, opřená o její teplý bok a Mairinika docela uznale shledala, že se ani nezachvěje.
,Zkusíme to zase, až se na to budeš cítit,' položila Enaie hlavu na rameno, když ta se konečně postavila zpříma. ,Třeba zase za týden?' dodala ještě.
Vlkodlačice k ní prudce otočila hlavu. Z vlasů se jí stalo jediné vrabčí hnízdo o němž Mairinika z jistotou věděla, že ho jen stěží rozčeše, a zářivě modré oči jí podivně žhnuly, když hrdelním hlasem zavrčela: ,,Ne. Zítrrra!"
Zamrkala jsem a pomalu si urovnávala myšlenky. Naše spojení bylo tak těsné, že to bylo skutečně jako by ta vzpomínka byla má, jako bych já byla Mairinikou, která učila svou společnici létat. Musela jsem se tomu ušklíbnout. ,No dobrá,' uznala jsem, ,možná jsem se trochu bála.' Popravdě, sama jsem to nechápala. Dnes jsem nevěděla, co bych si bez létání počala. Představa, že bych přišla o křídla... jako by mi někdo nasadil okovy. Otřásla jsem se.
Mairinika zatím strkala tlapou do pohozeného sedla, pak ho jediným prudkým pohybem narovnala, chvíli ho pozorovala, otevřela čelisti a já ucítila žár na tváři, když jí z nich vyšlehly ohnivé jazyky, zahalily sedlo a rozžhavily kamínky kolem. Když dračice čelisti s cvaknutím zavřela, ležela na místě sedla jen hromádka popela.
,Hej! To je přeci jen trochu škoda, ne? Měla jsem tam moc hezké lano.'
,A další máš za opaskem,' namítla dračice a znovu se uložila na zemi s křídly u těla a ocasem stočeným kolem jedné zadní nohy do smyček. Zavřela oči, ačkoli jsem věděla, že spát nehodlá a jen si užívala sluníčka, které mi naopak přišlo úmorné. Sama se třpytila jako takové menší slunce. Vlastně... ne úplně celá, uvědomila jsem si náhle a nedokázala jsem zcela potlačit úlek. Až nyní, když si lehla na bok, jsem zaregistrovala, že na břiše její šupiny zmatněly a zdaleka nejsou tak lesklé jako na zbytku těla. Přitom by měly být... Mairinika byla vybarvená rovnoměrně, až na rohy, drápy a ostny neměla na těle světlejší a tmavší místa.
,Mairiniko...?'
Pootevřela jedno oko: ,Co je?'
,Co se ti to stalo se šupinami?'
Dračice sledovala, kam se dívám a sama zvedla hlavu. Dlouhou chvíli si zaujatě prohlížela šupiny na boku a břiše, dokonce zvedla jednu zadní tlapu a dlouho po nich přejížděla drápy, pokusila se je vyčistit jazykem a když zůstávaly matné a jakoby zaprášené, potichu si pro sebe zabručela, a já vnímala její myšlenku ,Takže už je to vidět?...', než stihla svou mysl z větší části obrnit a uzavřít přede mnou.
,Nic to není,' odvětila nakonec, ,ale nějakou dobu teď zůstanu v Eorsu, pokud proti tomu nic nemáš?' dodala, ačkoli to poslední byla spíše řečnická otázka. Nikdy si nenechávala rozkazovat. Byla můj partner, ne sluha.
,Jakou dobu? Proč? Co je ti?' vyzvídala jsem znepokojeně, protože její chování bylo více než neobvyklé, ale ona neodpověděla a vzápětí byla pryč, jen zválená půda dávala tušit, kde před chvílí ležela. Pak úplně přerušila naše spojení. Pořád jsem jí vnímala, ale bylo to, jako snažit se číst zavřenou knihu. Vůbec na mé naléhání nereagovala. Nedokázala jsem se zbavit lehkého znepokojení. Skoro to vyhlíželo, jako by měla šupiny nějak nemocné. Ale jestli jsem něco nikdy nestudovala, byla to onemocnění šupin u draků.
Mairiničino chování mne značně vyděsilo. Nebývala tajnůstkářská a pokud netrucovala, trávila se mnou co nejvíce času jen moha. Ale aby se přímo vyhnula odpovědi na otázku... a ty její šupiny nevypadaly ani trochu zdravě...
Na zádech jsem ucítila váhu průsvitných křídel, ale to už jsem se rozbíhala podél břehu a v příští vteřině jsem vzlétla tak prudce, že jsem měla dojem, jako by mi srdce vynechalo několik tepů a žaludek jako by se mi propadl až někam ke kolenům.
Letěla jsem jak nejrychleji to šlo k městu, k hradu. Přistála jsem smykem a do knihovny velice rychlým klusem. Neobtěžovala jsem procházet mezi regály, telekinezí jsem o dračích nemocích sesbírala, co šlo, ve všech jazycích, jimž jsem jen trochu rozumněla, přesto mi vlétly do náručí jen čtyři tenoučké knihy, které jsem prolistovala na místě.. ale nic jsem nenašla.
,Mairiniko!' zavovala jsem opět telepaticky, ale dračice ani nedala najevo, že mne slyšela. ,Mairiniko, řekni mi co se děje, prosím!' cítila jsem, že se mi do mysli vkrádá stín paniky. Skutečně jsem měla o dračici strach, její šupiny byly tak matné a vypadaly, že se co chvíli začnou drolit... a jak se ode mne odřízla... co když jí něco bylo? Co když je nějak nemocná? Jak jí mám pomoct? V těch knihách nic nebylo a já vlastně o dracích témeř nic nevím, jen jak je zabít a těch pár věcí, co mi řekla Mairinika, tak kde mám hledat radu?
...Kde mám hledat pomoc?
Darow.
Darow přeci ví o dracích vše a nejspíš je může i ovládat. Částečně se v draka mění. Určitě by věděla, co se děje. Ale... Darow je má neřítelkyně. Nejspíš by mi nic neřekla. A nebo by se mi ještě vysmála. Obzvláště, pokud by nakonec o nic vážného nešlo.
Jenže co když to vážné je? Pak je v sázce život mé dračí Společnice a já s ním svou umanutostí nepěkně hazarduji. Že se něco děje, bylo z Mairiničina chování jasné, ostatně ty šupiny neměla zamazané od bláta. Takže... co jsem měla dělat? Ona nebyla jediný dračí mág, že? Ale když jsem vzala v úvahu ostatní možnosti...
Mrštila jsem knížkou, co jsem právě držea vruce na protější regál, ten se zakýval a několik knih se vysypalo na zem, kde zůstaly ležet se zohýbanými hřbety. Dunění padajících knih doprovodilo moje rozzuřené zavrčení, které mi pomalu doznělo v hrdle.
Nechala jsem ty věci rozházené tak, jak byly a v příští chvíli jsem už stoupala na vlastních křídlech nad ulice města, ač jsem se stále držela tak nízko, že jsem nejvyšší budovy spíše oblétala než přelétala. Pátrala jsem nejen očima, ale též myslí. Nepochybně by měla mysl zablokovanou, ale to, že se jí nedostanu do hlavy přece neznamenalo, že nepoznám, kde je. Jenže po ní nikde ve městě nebylo ani památky.
Napůl jsem si už říkala, že si to rozmyslím, přelétla jsem však hradby a začala kroužit nad lesem tak nízko, že jsem div neškrtala křídly o koruny stromů. Proč zrovna jedinkrát, když jí potřebuji, je nedostižná? Jindy se mi pletla pod nohy v jednom kuse.
Vyrazila jsem ze sebe táhlé zavytí ne nepodobné tomu volání v tu noc. Ona by ho měla poznat, pokud ho uslyší... a pokud bude chtít odpovědět, což zdaleka nebylo jisté, věděla jsem. Bylo tedy poměrně překvapivé, když se z lesa západně od místa, kde jsem zrovna byla, ozval řev. Její řev.
Otočila jsem se za zvukem a zamířila tam. Netrvalo dlouho a stáhla jsem křídla až k tělu, abych neponičila je nebo stromy, když jsem se prosmýkla mezi kmeny pár metrů od světlovlasé dívky a přistála jsem na mechem pokryté lesní půdě.
Darow se ohlédla a bez pozdravu usekla: ,,Co?" a já si najednou říkala, že se třeba ještě vrátím a budu dělat, že se nic nestalo. Že jsem z ní měla strach? Ani v nejmenším a nebyla to jen silácká póza. Ale jsou věci, které byste s nepřáteli asi probírat neměli.
,,...Ahoj?" nadhodila jsem a bylo to vlastně poprvé, co jsem jí pozdravila. Potřebovala jsem si ještě dodatečně utřídit myšlenky - asi nikdy nikam jsem ještě nevyrazila tak nepřipravená. Asi měknu. Ale já doopravdy nevěděla, co vlastně říct. Možná to mělo co dočinění s ledovým spárem strachu, co mi svíral útroby.
Ale... no to jsem se jí rovnou mohla uklonit! Pěnila v duchu ta příčetnější část mého já, která nebyla napůl mimo strachem o dračici a já se radši věnovala zatahování křídel a úpravě copu, když se po Darowině tváři mihlo překvapení a dívka zabručela: ,,No nazdar?" Asi jako by se ptala, zda jsem se nepraštila do hlavy.
Dál už Darow mlčela, čekala až co řeknu já. Ostatně, ona nepřišla za mnou, to já vyhledala jí. Zadívala jsem se na zem, na níž bylo najednou něco fascinujícího, byla taková zemitá, a zahuhlala jsem: ,,Eh... potřebuju něco vědět o dracích... teda, vlastně o mojí dračici."
,,Co?" zněla stručná odpověď.
,,Já... no... mám... totiž myslím, že s ní možná něco není v pořádku," pokračovala jsem a dál zaujatě studovala smaragdově zelený mech pod mýma nohama. Zvláštní, jak mohou být ty naducané zelené chomáče zajímavé.
,,Dál?" zabručela jenom Darow.
,,Má něco se šupinami na břiše. Říkala, že to nic není, ale vypadá to, jako by jí je někdo přejel struhadlem a ona odmítá opustit Eors nebo se se mnou spojit," dodala jsem dost neochotně, ale až na nepatrné cuknutí ušima jsem udržela neutrální tón i hlas.
,,Nějaké další podrobnosti?" vypravila ze sebe Darow poprvé souvislejší proslov. Nelíbilo se mi, že musím pořád mluvit já a tady jsem zaváhala. Jenže bylo pozdě z toho vycouvat, už jsem začala a nemohla jsem se dost dobře náhle vypařit. Proto jsem nakonec odpověděla: ,,Už nejsou zlaté. Jako by přitom zmatněly a o něco ztmavly. To zatím jen někde."
,,Na břiše..." přemýšlela Darow nahlas a já k ní konečně zvedla oči. Už jsem měla jistotu, že mám na tváři svou obvyklou chladnou masku, ale když Darow dodala: ,,Vím, co jí je," nebyla jsem si jistá, zda se mi v očích krátce nemihly vzbouřené emoce.
,,Je to u draků zcela běžná věc," vykládala dál, ajko by absolutně nikam nechvátala a já ji pobídla: ,,A co je to? Je to nebezpečné?" Můj hlas byl chladný a nezaujatý, ale sakra, neměla jsem se na to ptát vůbec. Určitě jsem neměla položit tu druhou otázku.
Darow se přes rty mihl krátký úsměv a snad poprvé na něm nebylo nic výsměšného, nad čímž jsem raději zbytečně nedumala, ale radši bych ten úsměv byla neviděla. ,,Ujistím tě, že je naprosto zdravá a o život nepřijde." odpověděla.
,,A co to tedy je?" zeptala jsem se a mé obavy trochu povolily. Cítila jsem nyní spíše zvědavost, obzvláště, když Darow pokrčila rameny a jen tak mimochodem utrousila: ,,Jen mění barvu šupin."
Její tón byl tak samozřejmý, že mi nějakou chvíli nedošel obsah sdělovaných informací: ,,Dobře. Eh... co?" pochopila jsem konečně. Jak mění barvu šupin? Cože? Co je tohle za nesmysl? Je snat slepice, aby opelichala a zkropenatěla? Co to ta holka sakra plácá? Utahuje si ze mě?
,,Víš, jak se lidem se stářím mění barva vlasů? Nebo jak se u vlků může během života změnit barva srsti z bílé na černou? To samé se děje i u draků. Někdy během života změní barvu šupin, " vysvětlila Darow trpělivě.
,,Všichni?" zeptala jsem se, nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, asi proto, že jsem nebyla drak. Nebo Dračí mág.
Darow nepatrně zavrtěla hlavou: ,,Ne, jen někteří."
Takže Mairinice opravdu žádné nebezpečí nehrozí. Je v pořádku. Má úleva byla nesmírná, ale vzápětí jí smetla vlna vzteku. Měla jsem takový strach a zbytečně! Klidně mi to mohla říct, ale ona místo toho zmizela v Eorsu! Letěla jsem kvůli ní za Darow a neměla jsem daleko k tomu, abych jí prosila o pomoc na kolenou a kvůli čemu?! ,,Jakou barvu bude nejspíš mít?" zeptala jsm se radši, protože mé sebeovládání mlelo z posledních rezerv.
,,Teď je zlatá, takže odhaduji šedou," řekla po chvíli zamyšleného mlčení.
,,Dobře..." přikývla jsem a v tu chvíli jsem se cítila nesmírně hloupě. Raději bych byla kdekoli jinde. Cítila jsem se jako malé rozklepané štěně, co se vyděsilo při první vycházce do lesa a utíkalo se ihned schovat za dospělého psa. Svým způsobem mi byl Společníky čert dlužen. Měla jsem o ně strach a nedokázala jsem tomu zabránit. Připadala jsem si jako slaboch a třeba jsem i byla. Ani tak jsem si však neodpustila další otázku: ,,Děje se to v určitém věku?"
Darow tento můj nápad ale vyvrátila: ,,Ne, to ne," řekla a já jen mlčky přikývla. Zadívala se na mne a pak se zeptala: ,,Další otázka?"
,,Ne, to je vše," odpověděla jsem stručně.
,,Výborně, poznamenala a sebrala z jednoho ze stromů několik svých zbraní, zřejmě trénovala. Už jsem nečekala, že bude v rozhovoru porkačovat, ale ona se nečekaně opět ozvala: ,,Ale když už jsi tady, půjdeme k bráně? Chtěla bych zkusit vyvolání. "
Můj první popud samozřejmě byl odseknout pohrdavé ,Jasně že ne' ale vlastně jsem jí to dlužila. Mohla mě poslat do háje. Ostatně neudělala bych to na jejím místě já? Možná ano, raději jsem nad tím moc nepřemýšlela, místo toho jsem jen znovu kývla hlavou.
Darow rovněž přikývla a protože trénovala skutečně jen pár metrů od polorozpadlého chrámu, stály jsme téměř vzápětí před bránou do cizího světa Eorsu. V bráně se líně převalovala hustá mlha tak jako obyčejně a sem tam z ní vyrazil zákmit světla nebo naopak jazýček temnoty. ,,Kolik pokusů?" zeptala jsem se krátce, aniž bych spustila oči z brány.
Darow se na okamžik zamyslela a pak odpověděla: ,,Zatím dva," a když jsem jen pokrčila rameny a natáhla ruku, bez dalšího slova mi do ní vtiskla požsdovanou částku a já ustoupila stranou a nechala ji stát samotnou přímo před branou.
Uběhlo tak několik chvilek, Darow vyčkávavě hleděla do brány a já jen beze slova postávala stranou. Její pokusy však zůstaly bez odezvy a ona mi beze slova podala peníze za další dvě Vyvolání. Já je přijala tak jako předtím mlčky.
Opět bylo nějakou dobu ticho - třetí pokus očividně skončil bez odezvy tak jako dva před ním, pak se však z brány vyvalil oblak mlhy a vzduch protnula modrá křídla. V okamžení, kdy tvor překonal hranici mezi dvěma světy, poznala jsem po pachu wyverní samici, ještě než se zcela vynořila z mlhy.
Wyvernka se usadila na bráně a sledovala Darow jiskrnýma očima. Předpokládala jsem, že jí něco říká, ale samozřejmě jsem neměla šanci vědět, co. Všimla jsem si zatím, že ač je její kůže modrá, má jiný odstín, než Awaraxova. Když už je o něm řeč, najednou se mi otíral o mysl a působil neobyčejně čile.
Darow svou novou Společnici sledovala se značně omámeným výrazem ve tváři - v tu chvíli jsem zauvažovala, zda jsem se taky tvářila, jako by mne někdo přetáhl po hlavě palicí - a když k ní wyvernka natáhla hlavu, dotkla se jí rukou.
V mé tváři se po celou dobu nepohnul ani sval, dokonce ani když se Darow skokem dostala za wyvernčin krk. Ve chvíli, kdy se obě vznesly skrz díru ve střeše, já už vycházela z rozpadlého chrámu a když odlétaly, jedinkrát jsem se neohlédla. Chrám mi brzy zmizel z dohledu a já přestala ve vzduchu cítit magii sálající z brány.
Zpět domů jsem to vzala poklusem ve vlčí podobě, když jsem vyběhla z lesa, minula jsem město, aniž bych do něj vstoupila a pokračovala jsem dál ke svému osamělému srubu s hlavou plnou rozporuplných pocitů týkajících se mé dračice. Byla jsem ráda, že je v pořádku, ale věděla jsem taky, že až se znovu ukáže, asi jí čeká pěkná salva výčitek.
Už z dálky jsem ale před srubem zahlédla dvě sedící siluety a poznala jsem podle pachu Šípa a... vlkodlačku, mladou, ještě dítě, sakra, znala jsem jí... vždyť je to Harrata, mladší sestra mrtvé Neirry, která měla toho času být na výcviku! Ne na takovém, jako kdysi já, na vojenském. Ale ona byla tady a její ryšavá, rozježená srst budila dojem začínajícího lesního požáru.
Zatímco Šíp vesele štěkl na pozdrav, Harrata se na zemi přikrčila, až se dtkla břichem hrubých kamínků a zatvářila se jako hromádka neštěstí. Uši měla stažené, karamelovýma očima provrtávala vlastní tlapky a ocasem bušila do země, až vířila obláčky prachu. Budila dojem štěnětě, které ví, že něco provedlo a očekává výprask.
,,Ahoj, Šípe. Co ty tady děláš, Harrato?" otázala jsem se ve vlkodlačtině, když jsem byla konečně u nich a proměnila jsem se zpět do lidské podoby. Mé vlasy jako obvykle po proměně jevily snahu zůstat srstí, byly ještě načepýřenější než obyčejně. Nebudu tvrdit, že mne přítomnost malé vlkodlačky neznepokojila, znamenalo to, že má nějaký malér, což dokazovalo i to, že vypadala, jako by si chtěla protlačit páteř skrz kůži na břiše.
Harrata otevřela tlamu, ale jen něco zakníkala pod vousy a bušila ocasem ještě intenzivněji. Když jsem pořádně nasála její pach, ucítila jsem krev. Ona ale zraněná nebyla, co jsem tak byla schopná posoudit. Soustředila jsem se na pach krve... byla lidská. No nazdar.
,,Pojď radši dovnitř," vyzvala jsem ji, ,,a proměň se, máš špinavé tlapky," dodala jsem, když jsem viděla, jak je její rusá srst na nohou zabarvená do hnědozelena od trávy a hlíny. Podržela jsem Harratě otevřené dveře a počkala, až projde dovnitř. Ve své lidské podobě to byla pihatá zrzka a vypadala o něco starší, než byl její skutečný věk.
Mlčky se usadila na jednu ze židlí u stolu v kuchyni, kam jsem jí ukázala a zavrtala se očima do dřeva.Nevypadala, že by se chystala promluvit, takže jsem jí nakonec trochu pobídla netrpělivým zavrčením. Stála jsem opřená o dveře.
,,Já... utekla jsem z výcviku," zamumlala a dál fascinovaně sledovala stůl.
,,Ano, všimla jsem si. Proč?" zeptala jsem se a pozorovala její reakci. Už tak rozježené vlasy jí vyvstaly od hlavy jako po zásahu bleskem aa v očích se jí zablesklo. Zvedla pohled od stolu ke mně a tvářila se skoro vzdorovitě, když skoro odsekla: ,,Zakousla jsem cvičitele."
Kdyby oznámila, že ji zvolili novou beristlijskou královnou, nebyla bych šokovanější. Harrata? Zabiják? Po tom jediném setkání s ní bych to do ní nebyla řekla. Jistěže, vlkodlaci byli v podstatě zabijáky, ale nepřišla mi jako někdo, kdo bezdůvodně ukazuje tesáky. Přestala jsem se opírat o rám dveří a narovnala jsem se: ,,Cože?!" sykla jsem.
Harrata se pod mým zuřivým pohledem znovu přikrčila, ale oči neodvrátila. ,,Aspoň si poslechni, jak to bylo!"
,,Tak povídej," vybídla jsem jí.
Chvíli ještě mlčela, ale pak ze sebe začala sypat o překot: ,,Bylo to tam děsný! Myslím kvůli ostatním dětem! Někdo mě nechával na pokoji a dvě holky se se mnou i docela bavily, přitom jedna byla člověk, ale... hlavně starší kluci mě pořád provokovali, házeli po mně věci, na tréninzích jsem od nich vždycky dostala, smáli se mi a vymýšleli si maléry, které na mě shazovali! A nikdo s tím nic nedělal!" Hlas se jí chvěl rozhořčením a v tu chvíli doopravdy vypadala, že je schopná někomu skočit po krku.
Povzedchla jsem si: ,,S tím jsi přece musela počítat, Harrato. To je přece všude stejné." Radši jsem nevzpomínala, jak jsem já vyhodila bandu starších výrostků na výcviku do povětří. Já ovšem byna na škole pro zabijáky, kde nikdo zmizení několika cvičenců neřešil natolik, aby mne stihl trest. Naopak, pěstovali tu zuřivost a když viděli, co ve mně je, začali se mi věnovat více než ostatním, až jsem najednou byla cvičenka, ta níž požadovali nejvyšší cenu.
Harrata jenom něco zabručela a pokračovala: ,,No a minulý týden si čtyři z nich počkali, až půjdu sama ven, dva mě chytili a další dva se mi snažili nasadit obojek," slovo obojek znechuceně zavrčela, až se jí ostré zuby zaleskly, ,,Začala jsem se s nimi rvát. Já měla tesáky a drápy, ale oni, když viděli, jak jsem vzteklá, vzali si dýky. Dělali jsme děsný kravál, až přiběhl jeden náš učitel. Ani jsem ho neviděla, neovládala jsem se, prostě jsem se jen...rvala," dokončila a já nepatrně kývla, aby pokračovala.
,,Nevnímala jsem, že je to on, prostě jsem cítila, že mne někdo popadl za kůži na krku a něco křičí. Ohnala jsem se po něm tesáky. Ani nevím, jak dlouho jsem ho držela, prostě byl najednou mrtvý, mně tekla po krku jeho krev a ti čtyři utíkali pryč a ječeli. Utekla jsem dřív, než někoho přivedli." Znovu se na mě zadívala, jako by čekala, že jí na místě roztrhám na kousíčky.
,,Cos dělala pak?" zeptala jsem se místo toho.
,,Nejdřív jsem smyla tu krev a pak... no, vzpomněla jsem si, cos říkala, když... když... když umřela," při zmínce o mrtvé sestře se jí hlas zachvěl, ale pokračovala: ,,Utíkala jsem tedy hned do Beristlie. Nechtěla jsem na hrad ani se nikoho ptát, ale psi na ilicích věděli, kdo jsi i kde bydlíš," řekla tak, jako by chtěla tuhle situaci objasnit.
,,O tom tvém výstřelku si ještě promluvíme," poznamenala jsem a ona zase zabodla pohled do stolu, ,,zatím se ale umyj-" Harratě zakručelo v břiše ,,-najez se a jestli jsi unavená, jdi se trochu prospat. Uvidím, co se pro tebe dá dělat," dodala jsem tak trochu neurčitě, protože jsem zatím sama nevěděla, co by bylo pro vlkodlačku nejlepší.
Když se ale půl hodiny nato schoulila v mé posteli do klubíčka a Šíp si k ní vyskočil a přitulil se k ní jako těžká chlupatá deka, věděla jsem, že něco pro ni udělat musím.