Mise Jasuo

Stál jsem s plným břichem na hradbách pevnosti. S Darow jsem si večeři moc užil. Slunce už dávno zapadlo a na nebi se pomalu točily hvězdy, doprovázené polovičním měsícem. Koukal jsem do tmy na lukách za zdmi a přemýšlel o dni, který jsem a drakuskou strávil. Začalo to úplně náhodnou návštěvou na kopci, kde jsem pod svitem slunce nabíral bronz a čekal, zda se náhodou neukáže někdo z Atropy. Darow přiletěla se svými obrovskými silnými dračími křídly a snesla se vedle mě. Tak se stalo, že jsme si dali závod k řece, který jsem samozřejmě bez pochyby vyhrál na plné čáře.. ehmm.., a ulovili i dvě kachny. Pozval jsem Darow na jídlo a vrátili se do pevnosti. Hledal jsem kuchyň, avšak jsem objevil pouze starou polonahou paní, o níž jsem si myslel, že je to mistr šéfkuchař. Když na mě ale zakřičela, abych okamžitě vypadl z jejího pokoje, uvědomil jsem si, že to nebyla mužná hruď statného pána.. a obraz, který jsem to odpoledne viděl, už nikdy v životě nedokážu pustit z hlavy.. i když bych moc rád.

Trochu vyklepaný po nehodě s mladou paní jsem kachny upekl nad ohněm na louce před branou a jako stůl nám posloužil velký placatý šutr. Asi bych neměl zmiňovat, že víno, které jsem si ,,půjčil" před několika dny, jsem lil do dřevěných misek namísto krásného, společností mnohem přijatelnějšího, kalichu. Kachna s bramborami z popela ohniště byly až moc výborné na to, abych pak nestál na hlídce s chutí se do něčeho dalšího zakousnout.

Celou noc byl naprostý klid. S výjimkou občasného zakručení mého žaludku, které se pomalu měnilo v silnou bouři a hlasitý protest. Chodil jsem po hradbách a se zájmem sledoval okolí. Ve světle pochodní jsem pak zakreslil přibližnou mapu pevnosti. Jedna železem vyztužená brána a silné masivní zdi z kamene, tvarem připomínající přehradu. Při obraně bude stačit pár lučišníků. Cimbuří vysoké, že by schovalo i Ashtona a seříznuté tak, že by háky nepřátel sjely posměšně zpět, odkud byly hozeny. Dvě nízké kamenné věže nesoucí kvalitně postavené monstrózní otočné balisty. Jediný otvor se nachází na jižní části pevnosti- otvor pro malý potůček.. nebo spíše pramen.. který stéká ze skály, v níž vyvěrá.

Už jen při pohledu z kopce dolů se člověk zadýchá. Louky před branou vysekané až na občasný strom, který by v případě dobývání znesnadňoval- až znemožňoval- transport velkých dobývacích strojů, jež by se stejně nikomu nechtělo nahoru táhnout, ale zároveň by neskrylo skupinu, do kopce funících, nepřátel. Východní, severní a jižní část pevnosti tvoří holé skalnaté stěny. Každou, relativně rovnou, část hory zakrývají husté listnaté lesy.

Pevnost, zdající se na první pohled nedobytně, je tak díky hoře schovaná téměř že všech stran. Letecký útok tedy není největší hrozbou, o což se, v případě potřeby, měly postarat ony zmíněné balisty.

Za hradbami stojí několik budov. Ať už jako obytné, či užitkové. Další část pevnosti se nachází pod východní skalou, kde jsou druhé hradby, stojící na vyšší skále, s branou, k níž vede strmý most, za předpokladu, že vnější obrana padne. Tam je velká síň a královnina věž, na jejíž vrchol vede levotočivé schodiště.. Nejbezpečnější část tohohle místa. Celý komplex staveb tak připomíná jakýsi patrový dort, z části zapuštěný do skály.

Vrchní zdi se stáčí a vysoko nad prvním patrem se tyčí velká strážní věž, střežící vše pod sebou. Další, o něco menší věž, stojí napravo od pravé balisty.. z pohledu zevnitř pevnosti.

Obranu vůči teleportaci zajišťuje neviditelná magická bariéra. Otázkou ale je, zda rozpozná přítele od nepřítele. O magii toho moc nevím, ale tato tu je už nějakou dobu. Nejsem si úplně jistý, jestli povolí každému z Beristlie se teleportovat ven a dovnitř.. navíc ne každý ovládá toto umění.

Nedalo mi to však a přemýšlel jsem. Nic není dokonalé.. a přitom se tato pevnost taková zdála. Po těchto myšlenkách jsem si vzpomněl na dnešní rozhovor s Darow, kdy jsme se bavili o únikové cestě ven v případě, že se nepřítel probije dovnitř.

Ještě párkrát jsem přešel po kamenných zdech a snažil se přitom odhadnout, odkud může vést tajná cesta ven. 'Přeci tu nebudeme při obležení v pasti,' pomyslel jsem si a chvilku na to mě vystřídal na stráži ochotný voják. Ospalý jsem ulehl na trávu a okamžitě usnul.

Vzbudily mě první ranní paprsky slunce. Bylo docela pozdě, protože východ stínila ona vysoká, lesem porostlá, hora. Vyhrabal jsem se na nohy a s mírně zamlženým zrakem jsem znovu přemýšlel o únikové cestě. Nějaká tu prostě být musí.. ale kde? Přemýšlel jsem bezděky trochu nahlas: ,,Když dobudou první a druhou zeď, budeme se muset stáhnout do věže. V tom případě nemůže být ten tajný východ nikde mezi první a druhou částí..," zamýšleně jsem si hladil vous, když mě to napadlo. Podle pohledu to tak nevypadá, ale hlavní věž se na jednom místě musí dotýkat skály. Okamžitě jsem se tam vydal. Přeci jen poslední místo, kde se dá opevnit, je právě tam.

Prošel jsem vnitřní branou a zamířil jsem k vrcholku mohutné věže. V duchu jsem se snažil vybavit si celé stavení a jeho okolí. Při výběhu točivého schodiště jsem úplně ztratil orientaci o světových stranách.. naštěstí bylo nahoře malé okno, které se upíralo na západ. Věž nahoře byla třípatrová. Úplně nahoře byly zásoby a velké nádoby na vodu, které se daly doplnit deštěm. Uprostřed zbrojnice s postelemi a kamenná kamna, ve kterých se dá vařit. Komín vede ven boční stěnou věže. Dole byla místnost rozdělena na dvě. V jednom měla pokoj královna a v druhém bylo pár stolů a židlí. ,,Pokud je tady západ, pak tady musí být východ," ukázal jsem si prstem ke stěně. Shodou okolností byl za stěnou královnin pokoj. Tiše jsem se přikradl ke dveřím a chvilku poslouchal, jestli tam královna není. Nic jsem neslyšel a tak jsem prostě zaklepal. Když mi ani tak nikdo neodpověděl, otevřel jsem dveře. V místnosti ani živáčka. Jedna kvalitní postel, pracovní stůl, okno nasměřované na jih.. poměrně dost dobrý výhled na celou pevnost.

Zavřel jsem dveře, přistoupil ke zdi a začal ji ohmatávat. Všechno solidní kameny, dokonale zapadající jeden na druhý. Sedl jsem si ke stolu našeho veličenstva a půjčil si papír. Na stole se kreslí mnohem lépe než na zemi. Pár jednoduchých čar znázorňovalo celou místnost, směry světových stran a rozpoložení kamenů. Severovýchod byl bodem, který vyhovoval všem myšlenkám a nápadům. Nechal jsem papír ležet na stole a přispěchal na určenou stranu pokoje. Šutry tam se zdály ještě pevnější. Praštil jsem hlavou do stěny a snažil se konečně vyřešit tuhle malou záhadu.

,,Solidní zdi, kameny, stěny, magická bariéra, balisty, brána, magie, věž.." plácal jsem jedno za druhým, jako by mi to snad mělo pomoct. Pak mě to trklo. ,,Magie!" vykřikl jsem a přiložil vesele ucho na jeden z kvádrů. Zrovna šel kolem strážce, který měl za úkol hlídat věž, a jakmile uslyšel hlas z místnosti, zděsil se, že někdo okrádá královnu, jež tam momentálně není. Rozrazil dveře se slovy: ,,Okamžitě toho nech a vzdej se, zloději!" V rukou meč. Na tváři nechápavý výraz, když mě viděl, jak objímám zeď a poslouchám řeč kamenů.

,,Nojo pořád," zamával jsem někam za sebe na toho chlápka a pokračoval: ,,Teď tiše, něco hledám." Voják nade mnou protočil očima. Očividně mě ale poznal, protože opět odešel z místnosti. Věděl asi, že vyhodit mě odtamtud by nemělo žádný smysl, protože bych byl za chvíli zpět.

Slyšel jsem jakoby hlas. Jako by mi někdo radil. Jakmile jsem se posunul výš, už jsem nic neslyšel. Sjel jsem proto níž a měl jsem pocit, jako by mi tenhle něco něco říkal. Já mu ale nerozuměl. Místo toho jsem položil dlaň na kámen a vyslal do něj magickou energii. Chvilku se nic nedělo, pak zeď zapraskala, něco v ní luplo, a otevřela se cesta do tmavé dlouhé chodby.

Nebyl bych to já, kdybych do ní nevlezl. Dotkl jsem se nějaké kovové věci uvnitř a zeď se za mnou začala zavírat. Bylo už moc pozdě, když jsem se vrátil ke dveřím. Cítil jsem, jak se spáry kolem opět zaplňují prachem a maskují tajný vstup. Zmocnila se mě panika. Bezmyšlenkovitě jsem sáhl po stejném kameni jako předtím a vyslal do něj znovu magii. Zachvělo se to, něco v tom luplo a opět se to otevřelo. Oddechl jsem si a šel prozkoumat chodbu. Společník mi propůjčil svůj noční zrak a já tak viděl všechno, včetně kovové věci, na kterou jsem předtím omylem sáhl. Udělal jsem to samé i teď a chodba se uzavřela. Pokračoval jsem dál. Náhle se cesta stočila doprava a klesala pod velkým úhlem.

Došel jsem ke konci. Nikde jsem neviděl žádnou odbočku a rozhodne jsem nic neminul. Jediná logická možnost byla, že i tady se musí dveře nějak otevřít. Odpověď byla jednoduchá.. i když mi trvalo asi 15 minut, než jsem si všiml páky před dveřmi.

Rozhlížel jsem se ze strany na stranu. Chodba ústila pod horou na druhé straně kopce. Slunce stále svítilo, ptáci zpívali a nic se nezdálo jinak. Pousmál jsme se nad svým objevem a vrátil se do pevnosti.