Mise Auskora

Nádech, výdech. Čekej. Jen klid. Už ho máš na dosah. Tětiva mého vzdušného luku byla plně napnuta a šíp pevně v něm. Stačil jeden pohyb a rozletěl by se k cíli. Ale musím být klidná. Možná jsem kentaur, ale to neznamená, že se vždy trefím. Tam je! Zbystřila jsem ještě víc a řádně zamířila. Musím ho dostat, žádný ne že ne. A tak jsem vystřelila.

Šíp zasvištěl a minul hlavu cíle jen asi o centimetr. Ten okamžitě začal prchat a já zaklela.

Ten zajíc měl být k obědu!

No nic, dnes budu o salátu a chlebu. To zasytí oba mé žaludky, i když maso je maso. Povzdechla jsem si. Jistě, kdykoliv jsem se mohla vrátit do Beristlie, stát se opět bojovnicí Královny a být zase s Darow a brát plat. Ale to už nebyl můj způsob života. Od toho atentátu, co na nás stvořili ti dva magoři, jsem byla trvale zraněná na levé paži. Ano, pořád jsem mohla běhat, skákat, bojovat, lovit, ale... Už to nebylo ono.

Žiju teď potulným životem. Jídlo si dokážu ulovit či nasbírat, a když už potřebuji peníze na nové oblečení či zbraně, nedělá mi problém vzít někde na krátko práci. Původně jsem měla zkoumat, zda ještě žije někdo z mé rodiny. Ale v Sardské zemi téměř určitě nejsou a na cestování do vzdálených krajin se musím dobře připravit.

Rozhodla jsem se vyjít z Mlžných lesů. Dnes přespím v Lose, takové roztomilé vesničce poblíž řeky Lakari. A rozhodla jsem se, že si tam koupím i ten oběd a možná i přivydělám u nějaké práce.

Když jsem přišla do vesnice, bylo to zvláštní. Byli tu stráže- mnohem víc než ve vesnicích bývá. Avšak vchod byl stále volný a kdokoliv mohl ven i dovnitř, jen... tu byli k cizincům ostražití. Zamířila jsem do menší zdejší hospůdky. Možná si přece jen koupím něco lepšího k obědu. Problém kentaurů je však ten, že prostě nemůžou sedět na židli, to snad chápe každý. A tak jsem musela doufat, že tam bude vyšší stůl, u kterého můžu stát.

Když jsem procházela uličkou, všímala jsem si, že zatímco stráží na ulici přibylo, lidi byli více ve svých domech a někteří dokonce nejistě koukali z oken. Konečně jsem dorazila k hostinci. Nebyl příliš velký, ale na vesnici útulný a jídlo zde vonělo až ven. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Všude normální stoly... Á, támhle je dostatečně vysoký! A ke všemu tam byla i skupinka kentaurů. Smůla nebo štěstí?

Pomalým krokem jsem se rozešla tím směrem. V tom se na mě jedna hnědovlasá kentaurka podívala.

"Auskoro!" vyhrkla najednou nadšeně a rozeběhla se ke mně. Než jsem stačila zareagovat, silně mě objala. Úplně jsem nechápala, co se děje. Když mě pustila, nadšeně se pousmála: "Tak co, vzpomínáš si na mě ještě, Aus?" Pořád jsem nechápavě zírala, ale pak mi to došlo. "Alex!" vyhrkla jsem najednou: "Jak bych mohla zapomenout na kentaurku, se kterou jsem vyrůstala! Tak dlouho jsem tě neviděla," obejmula jsem jí tentokrát já. Měla dlouhé hnědé vlasy, jasné oči, milý úsměv a šedou srst. "Pojď, představím tě přátelům," navrhla a já neodmítala.

Postavila jsem se s Alex ke stolu, kde stáli další čtyři kentauři. "Tohle jsem Arnarmo," poukázala na hnědovlasého kentaura vedle ní: "Má láska." Hned na to mu dala pusu. Pousmála jsem se. Než jsem stačila něco říct, ukázala na druhého kentaura, který měl černé vlasy stejně jako já: "Eruner. Bydlí tady a je velmi přátelský. A tady je Lossë." Lossë byla blonďatá kentaurka, která odklonila zrak, jako by se za něco styděla. A nebylo divu- měla krátké vlasy, sotva po uši. To byla pro kentaura potupa! Často se tak trestalo za krádeže. A někteří kentauři se radši nechali zavřít do vězení, než aby je ostříhali.

"A já jsem Sagitta. Ale protože to zní žensky, říkají mi pouze Sagitt," představil se poslední kentaur. Ten měl světle hnědé vlasy a vousy. "Se Sagittem jsme se předtím neznali, ale narazili jsem na něj tady v hospodě a je s ním fajn pokec," doplnila Alex.

Přikývla jsem a uvědomila si, že teď toho mohu spoustu zjistit. "A já se jmenuji Auskora. Byla jsem bojovnicí v Beristlii a-" "Ano, slyšela jsem o tom, co se stalo. Je mi to líto," zamumlala kamarádka. Krátce jsem přikývla a pokračovala: "Teď ale žiju potulným životem. Všimla jsem si, že je tu v Lose mnohem víc stráží a lidé jsou ostražití. Co se děje?"

Alex si povzdechla: "Teď je na Sardu zmatek. Objevila se nějaká záhadná podivná skupina. Prý si říkají Astrope-" "Je to Atropa," opravil ji Arnarmo: "A z nějakého důvodu začali vraždit vládce měst. Několik jich už dostali." "Vraždí vládce?" vydechla jsem: "Jen tak?" "Podle všeho jim to někdo nařídil. Ale nevíme kdo ani proč," objasnila tiše Lossë. "Proto je tu tolik stráží. Lose je sice jen vesnice a nikdo z vládců tu nebydlí, ale přesto se lidi bojí. Když však budeš chtít jít do města, pravděpodobně tě tam nepustí nebo po důkladné prohlídce, zda k Atropě nepatříš." "V Atropě jsou proradní," zamumlal Eruner: "Umí i všelijaká kouzla. Například rádi dělají, že ti seberou paměť a nalžou, že k nim patříš. Dokonce ztratíš spojení se společníky z Eorsu. Po pár dnech se však paměť začne navracet, takže kouzlo musí zopakovat. Osobu, která byla tímto kouzlem zasažena, poznáš tím, že má bílé duhovky očí."

Znejistila jsem: "Asi se hned zítra vrátím do Beristlie. Jestli jdou po vládcích, půjdou i po Phérenikés. A pořád mám pocit, že jakmile jsem jednou byla její bojovnicí, budu i nadále." "Nechci, abys nás tak rychle opustila, když jsme se konečně našli," zasténala Alex. Chtěla jsem se zeptat, zda neví něco o mé rodině, ale v tu chvíli do hostince vtrhlo několik strážných a vykřiklo: "Vesnici napadla větší skupina banditů. Je jich moc, potřebujeme pomoct!" Strážní a potřebují pomoc? To už bude vážné. Kývla jsem na ostatní kentaury, vzala meč a vyrazila rychle z hostince, s ostatníma v patách. Následovali nás i jíní hosté a dokonce i hostinský si vzal dýku. Běžela jsem ulicí tam, kde jsem slyšela křik. Cestou se k nám přidávali i další obyvatelé Losi. Někteří měli normální meče a luky, ale jiní se hnaly třeba s vidlemi či pochodní. Chtějí bránit své domovi stůj co stůj, uvědomila jsem si.

Když jsme dorazili k bojišti, napočítala jsem dvacet banditů a bylo mi jasné, že už nemají šanci. Strážných bylo jen o trochu míň, ale byla tu i většina vesnice, takže jsme je početně mnohonásobně převážili. Přesto se na mě jeden z loupežníků vrhl a málem mě trefil dýkou do břicha. Zavrčela jsem a mečem, který jsem držela v ruce, jsem po něm sekla. Stačil se však sklonit, vyhnout se a říznou mě dýkou v boku. Naštěstí, jeho muška moc dobrá nebyla a bylo to mělké zranění. Takhle nějak boj pokračoval. Musel to být mladík- nebyl příliš silný, ale za to mrštný a byl problém ho trefit.

Použij teleportaci! ozval se mi najednou hlas v hlavě. Můj duchovní havran! Okamžitě jsem ho poslechla, byl to dobrý nápad. Teleportoval jsem se za nepřítele a strhla k zemi. Než se stačil vzpamatovat, stoupla jsem mu kopytem na hruď. Než by stačil něco udělat, přenesla bych na nohu váhu a rozdrtila ho. Jó, kentauři holt nejsou nejlehčí. Nakonec se vzdal a utekl. Rozhlédla jsem se a zjistila, že vyhráváme. Jak jinak.

V tom jsem si všimla, že jeden z banditů drží hnědovlasého elfa a dýku mu přitisknul k hrdlu, takže ho může každou chvíli zabít. Elf sípal a snažil se vymanit, ale nešlo to a nikdo nevěděl, co s tím dělat. Teleportovala jsem se dál od nich, ale z boku. Vzala luk a šíp a zamířila. Pokud minu a zabiju spolubojovníka... Snažila jsem se uklidnit, duchovní havran mi radil. A pak jsem vystřelila. Šíp přímo letěl a trefil hlavu. Ale né elfa! Bandita se zhroutil na zem a vyprchal z něj život. Bylo dobojováno.

Lidé se začali pomalu rozcházet a ošetřoval. Nikdo nebyl vážněji zraněný ani mrtvý, protože jsme měli jasnou převahu. Byla sebevražda na vesnici zaútočit, zvlášť když tu bylo mnohem víc hlídek a navíc byl den, takže všichni vzhůru.

Přišel ke mně ten hnědovlasý elf: "Děkuji. Jediná si zareagovala s dobrým řešením." "Děkovně jsem přikývla: "Něco se udělat muselo." "Viděl jsem, jak bojuješ i střílíš z luku. Jsi v boji dobrá." Pak mi podal ruku: "Jmenuji se Zack, jsem potulný bojovník." "A já Auskora," představila jsem se: "Bývalá bojovnice po boku královny Phérenikés." "Tak proto tak dobře bojuješ," znejistil trochu a vypadal zamyšleně: "mám skupinku lidí, která bojuje. Pokud jsem dobře pochopil, už nejsi v armádě. Nechtěla by ses přidat?" Překvapeně jsem se na něj podívala, ale práce by se hodila: "O co jde?" "Jsme parta bývalých bojovníků a máme za úkol..." odmlčel se, jako by právě málem řekl něco, co by neměl: "Chránit ty, co si to zaplatí. Hodila by ses nám a samozřejmě bys dostávala podíl v penězích."

Ty slova mi zněla v hlavě celý den. Rozloučila jsem se s ostatními kentaury a hlavně s Alex. Bylo jí smutno, že odcházím, ale jistě bychom se zase někdy našly.

Zack mě přivedl k menší pevnosti. Ukázal mi to vevnitř a pak jsme vešli do většího sálu se stolem a výzdobou: "Zde projednáváme zakázky," řekl krátce. V tom přišla do místnosti jiná osoba. Rozzuřeně ze sebe strhla plášť: "Ten zmetek utekl," zaklela. Byla to bělovlasá, ale mladá dívka, asi mág. "A kdo je tohle?" ukázala na mě. "To je Auskora, pravděpodobně naše nová bojovnice." "Auskora?" zamumlala. "Auskoro, tohle je Ceana."

Když přišli i ostatní ze skupiny a usadili se -tedy až na mě, já jsem u stolu jen stála- tak Zack začal. "Auskoro. Naše skupina potřebuje zkušené a odhodlané bojovníky. Pokud bys byla rozhodnuta se k nám přidat, dostávala bys mnohem víc peněz než v armádě a vážili bysme si tě," začal Zack. Přimhouřila jsem oči: "Pořád nevím, co přesně bych tady dělala." Ceana se rozhodla jít rovnou k věci: "Byli jsme najati, abychom se zbavili jistých, vysoce důležitých lidí." Zack pokračovala: "Jsme Atropa a hledáme nové členy. Pokud by ses k nám při-" Třískla jsem pěstí o stůl, až se ostatní lekly: "Atropa? Proč by to nedošlo dřív?" zavrčela jsem při vzpomínkách, co jsem zjistila u ostatních Kentaurů: "Opravdu si myslíte, že se k vám přidám a budu vraždit vládce? Možná už nejsem v armádě, ale pořád jsem věrná královně!" štěkla jsem rozhořčeně. Tyhle lidi po mě chtějí, abych dělala něco, proti čemuž jsem se zapřísáhla. Jak bych mohla zradit bývalé spolubojovníky? A Pher? A Darow? Nikdy!

"Aus, uklidni se a zvaž to-" začal smlouvat Zack. Věděl, že se dostal do patové situace- právě přivedl do jádra své skupiny někoho, kdo bude nepřítel! "Nikdy," zavrčela jsem: "Nech si své peníze a pohodlí. Tady už mě nikdo neuvidí!" Byla jsem připravena kdykoliv se teleportovat a začal mi to radit i duchovní havran, který se konečně uráčil zase pomoct. Zack chtěl něco říct, ale v tu chvíli jsem od místa, kde seděla Ceana, uslyšela nějakou kouzelnou formuli, kterou jsem však neznala. Než jsem stačila zareagovat nebo se teleportovat, kouzlo mě pohltilo a já upadla do temnoty.

Probudila jsem se s bolestí hlavy. A ležela jsem. Což je pro kentaura nezvyklé, protože mnohem pohodlnější je spát ve stoje, jako koně, takže to nebylo, že bych dobrovolně usnula. Spíš jsem byla v bezvědomí. Trochu jsem se probrala a zvedla se. Nacházela jsem se ve větším pokoji. Byla tu postel, koberec, skříň, zrcadlo... Normální pokoj. V tom sem vlítla nějaká bělovlasá dívka: "Auskoro! Konečně ses probrala! Byla jsi v bezvědomí několik hodin!" Nejistě jsem se na ní koukala a do hlavy se mi hrnuli vzpomínky. Jsem Auskora... Kentaurka...Tohle je Sardská země... Jsem někde, kde to neznám... A mluví tu nějaká cizinka... A to je tak všechno, co vím...

"Promiň, ale... Kdo jsi?" zeptala jsem se tiše.

"Já jsem Ceana! Tvá spolubojovnice! To si nevzpomínáš ani na tohle?"řekla překvapeně. V tom přišel i hnědovlasý elf: "Auskoro, jsem Zack. Vzpomínáš si na mě?" Jen jsem zavrtěla hlavou. Nemám tušení, kde přesně jsem, co tu dělám a co ti dva mají se mnou společného. Na nic si nevzpomínám. "Promiňte, ale... Co se stalo?"

"Už nějakou dobu jsi členkou Atropy, která má za úkol jít po vládcích Sardské země. Jsme tví spolubojovníci. Bojovala jsi s nepřítelem, ale silně ti udeřil do hlavy. Vypadá to, že jsi ztratila paměť, ale přísahám, že jsi naší členkou. Vzpomínáš si na nás?" "Ne..." odpověděla jsem pravdivě: "Ale asi máte pravdu."

Zack se pousmál a i s Ceanou odešli z pokoje a nechali mě tu samotnou. Jen jsem stála jak přibitá a dala hlavu do dlaní, ačkoliv jsem nebrečela. Bolela mě hlava. Vůbec na nic jsem si nevzpomínala. Ani na Zacka a Ceanu, ani na Atropu, ani na zbytek mé minulosti. Nezbývalo nic jiného, než jim věřit.

Podle všeho jsem hrdou členkou Atropy a mím úkolem je zabít vládce Sardské země. Na jména těch vládců i měst jsem si kupodivu vzpomínala.

Na chodbě z pokoje jsem uslyšela, jak Ceana řekla něco ve smyslu "vyšlo to", ale Zack jí rychle utišil, že jsou ke mně ještě moc blízko. Nevěděla jsem, co to znamená. Má paměť byla roztříštěná a nic jsem si nepamatovala, neměla jsem tušení, jestli mi říkají pravdu nebo ne.

Přišla jsem k zrcadlu a pohlédla na svůj odraz. Nezbývá nic jiného, než jim věřit.

Ale jednou věcí jsem si byla jistá.

Nikdy jsem neměla bílé duhovky očí.