Enaia IV

48)

Harrata ještě spala, když jsem vyrazila spolu s většinou svých společníků, Ortalem, Distou, Meritou, Therantem, Irielem a Rubarathem, abych konečně připravila trať na chystaný turnaj, tedy vyznačila trasu a nachystala plánované nástrahy. Společníky jsem sebou brala proto, že se uvilili mi pomoci a vzít si při sávodu každý na starosti jeden úsek trati, kde měli dohlížet na dodržení pravidel a hlídat, kdyby se něco semlelo. Šest společníků na sedm a půl kilometru obtížným terénem.
Start jsem umístila na široké a pro chůzi i běh opravdu pohodlné lesní cestě, kde jen sem tam vyčuhoval z hlíny kořen. Jen listí tlející zde od podzima mohlo klouzat, to by ovšem neměl být pro královniny Bojovníky ani pro Gardu podstatnější problém.
V pravidelných intervalech jsem rozvěšovala po větvích stromů dobře viditelné rudé stužky, ač tady by bylo složité špatně odbočit. Navíc jsem nikdy nepověsila jen jednu stuhu, ale vždy skoro dvacet naráz - úkolem každého závodníka bude přinést stužky ze všech míst, kde budou rozmístěny a aby někdo nesebral všechny z jedné větve, bylo na každé vypálené malé pořadové číslo.
Skoro celý kilometr vedl po té hezké cestě, za jednou z prudších zatáček jsem však z cesty odbočila a pokračovala dál lesem skrz houštiny, přes kořeny a balvany. Tady jsem taky umístila první drobnou nástrahu, do trsu trávy, přímo pod stužky jsem nainstalovala smyčku, do jaké se chytá zvěř. Ten, kdo sem vběhne první, by si měl raději všimnout, jak podivně ohnutý je nedaleký mladý stromek.
,Dobře, myslím, že tady by mohl první úsek končit. Kdo si ho vezme na starost?' otázala jsem se Společníků.
,Třeba já,' přihlásil se Rubarath a vydal se zpět, aby si svou část trati ještě jednou prošel.
,A tenhle druhý já,' zamluvila si Merita a já jen kývla.
Na druhém úseku, který z větší části vedl rozměklou, téměř bažinatou půdou, jsem nechala hned dvě nástrahy, první byla natažený tenký provázek, po jehož přetržení spadne shora síť spletená ne z provazů, ale z kovových kroužků, tudíž nebude tak jednoduché se z ní zase dostat, druhou pastí byla jáma, jíž jsem nezaházela listím, ale nechala jsem přes ní shnilý kmen, kterých se kolem válelo mnoho.
Třetí, Irielův úsek zůstal bez nástrah, zato stuhy zde nebyly nápadně rudé, ale špinavě zelenohnědé a terén se postupně měnil, z bažiny se stala zase pevná půda a ta se na čtvrtém úseku, jenž si vzal na starost Therant, změnila v kopce a ty v hory. Z Lesa Bílého jelena se trasa přesunula do Delphských hor.
Další nástrahu jsem umístila na hranici čtvrtého a pátého úseku. Stuhy jsem tady umístila a pořádně strmé úbočí hory a jediný způsob, jak se tam krom letu - a ten byl zakázaný - dostat bylo vylézt po hladkém kameni. Dobrá polovina záchytných háčků, co jsem tam umístila, se utrhne, pokud se na ně někdo zavěsí. Tenhle úsek si vzal na starosti mistat Ortal, protože prohlásil, že o tohle tedy on přijít nechce.
Poslední, šestý úsek hlídaný pumou Distou, byl ze všech skoro nejnáročnější na výdrž, protože vedl přes hory, dolů do údolí a zase nahoru, ač jsem ho mohla vést podél kopců. Kdo by si ale trasu takto krátil, nepřinesl by všechny stuhy. Když už je o nich řeč, tady byly ještě nenápadnější než na předchozích úsecích, šedé jako kamení kolem nebo naopak hnědé a zelené, podle místa, kde byly přivázané. Na posledním úseku jsem nenechala už žádnou nástrahu, ti, kteří vystačí s dechem a dokáži se dostat z pastí na předchozích úsecích už budou moci vklidu doběhnout do cíle nacházejícího se jen pár set metrů od mého srubu.
Už tady čekali mí Společníci, kteří se předtím oddělili, aby si prošli své úseky. Všem jsem jim poděovala a Rubarath poťouchle prohodil: ,Bylo nám ctí a jsem rád, že to nemusím běžet. Oni ti ostatní Bojovníci něco vyvedli, že je chceš očividně uhnat k smrti?' Místo odpovědi jsem se na něho zakřenila.
Domů jsem se vracela s pocitem dobře odvedené práce a potměšilým úsměškem na rtech, ale když jsem viděla ke srubu cválat koně s beristlijskm erbem na sedle, nasadila jsem svou nacvičenou neutrální tvář a neodložila ji, ani když jsme se s královniným poslem setkali u dveří.
Po jeho neutrálně zdvořilém pozdravu a stejně pronesené odpovědi z mé strany přešel mladý posel přímo k věci, a jak mluvil, doutnalo ve mně narůstající podráždění a já se po chvíli přistihla, že sleduji lákavě pulsující žílu na jeho krku. Jaké zatracené náramky a prsteny? Nejsem pes, abych nosila známku!
Chvíli trvalo, než jsem zaregistrovala, že posel už skončil a čeká, co řeknu. ,,Ehm... můžeš zopakovat to poslední?"
,,Co nejdříve se dostavit ke královně a dohodnout podrobnosti," zopakoval zřejmě slovo od slova to, co předtím, soudě podle toho, jak podivně daná věta zněla, když jí řekl. Jako by jí vykousl ze souvislého projevu, což asi udělal.
,,Dobře," řekla jsem ostřeji, než jsem plánovala. To se docela hodilo, právě mne totiž napadlo i několik ryze praktických důvodů, proč tohle není dobrý nápad a královna by si je raději měla poslechnout. Určitě bych jí nedoporučovala opak, pomyslela jsem si s dalším záchvěvem podráždění. Dívala jsem se, jak posel nasedá na svého hnědáka a odjíždí směrem k městu. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem v okně ložnice v patře Harratinu tvář přitisknutou ke sklu. Zřejmě hltala každé naše slovo.
,,Pojď dolů," houkla jsem na ní a úplně přirozeně přitom z lidské řeči přešla do jazyka vlkodlaků. Harrata otevřela ústa, zřejmě aby ze sebe vysypala nějakou velice neduchaplnou otázku, pak ale pusu zase zavřela a vzápětí mi zmizela z očí, ale slyšela jsem její kroky na schodech a brzo se objevila ve dveřích. Všimla jsem si, že má kůži na dlaních zarudlou a plnou puchýřů a soudě podle toho, jak kulhala, její chodidla na tom byla podobně. Běžela příliš dlouho ve vlčí podobě bez zastávky a její tlapky to zjevně kvůli nedostatečnému tréninku nevydržely.
,,Chceš ještě pokračovat ve výcviku na škole? Vojenském nebo jiném?" zeptala jsem se především a malá vlkodlačka ihned zavrtěla hlavou tak zuřivě, že se jí rusé vlasy rozvířily kolem hlavy jako naježený červený závoj.
,,Dobře." Upřímně řečeno, čekala jsem, že nebude chtít a proto jsem j dnes chtěla vzít do města - něco mě totiž napadlo. Ale při stavu jejích tlapek asi není nejlepší nutit ji do tak dlouhého pochodu. Na druhou stranu jsem tu záležitost chtěla mít vyřízenou co nejdříve a dnes jsem navíc ještě chtěla mluvit s královnou.
,Awaraxi? Vadilo by ti moc-'
,Ano, vadilo,' přerušil mne jeho drsný hlas s oním podivně melodickým podtónem, který mi pokaždé vibroval myslí ještě chvilku poté, co wyvern domluvil, ,ale udělám to, pokud si to přeješ,' dodal a vzápětí se zhmotnil pár metrů od nás.
,Děkuji,' podívala jsem se mu do očí. Nečekala jsem, že bude skákat radostí, až na něm budu chtít svézt ještě někoho, Mairinika to taky neměla ráda, když však bylo třeba, většinou nakonec mé prosbě vyhověla, za což jsem byla skutečně ráda, mnohdy mi tak pomohla splnit nějaký královnou zadaný úkol.
,,Už jsi někdy letěla?" otočila jsem se k Harratě, která wyverna s respektem pozorovala a nejevila nejmenší snahu se k němu přiblížit, naopak vypadala, že by jí v nejmenším nevadilo před jeho pevným pohledem pár kroků ucouvnout. Zavrtěla hlavou a zorničky se jí trochu rozšířily.
Přikývla jsem: ,,Fajn. Potřebuju tě vzít do města, ale pokud chceš radši jít pěšky..." nedořekla jsem.
Harrata zkusmo přenesla váhu jen na jednu nohu a bolestně se zašklebila. ,,Radši asi ne," zahučela a obezřetně se o pár kroků přiblížila k wyvernovy. Všimla jsem si, že sleduje především jeho ocas - chytré, v tuhle chvíli to byla jeho nejnebezpečnější zbraň, protože ho měl k vlkodlačce blíž než hlavu s mordou plnou smrtonosných zubů. ,,Je to tvůj společník?" zeptala se ještě.
,,Ano, Awarax."
,,Jaké to je?"
,,Co přesně?"
,,Mít společníka," upřesnila.
Na chvíli jsem se zamyslela, jak to správně definovagt a Awarax se zatím přikrčil, když jsem Harratě pomáhala vylézt mu za krk. Přestože wyvern nedělal žádné prudké pohyby, když se narovnával, Harrata málem sklouzla zase dolů. ,,Je to jako najít část sama sebe, o které si nevěděla, že ji máš," odpověděla jsem nakonec a hladce se vyšvihla za ní.
,,Taky bych chtěla společníka," vydechla Harrata a docela klidně sledovala, jak se pod ní vlní zem, když se Awarax vrtěl, aby se dostal do polohy, z níž mohl vzlétnout nejplynuleji.
,,To není vůbec vyloučené, k bráně může přijít každý... drž se," dodala jsem, protože Awarax už roztahoval kožnatá křídla.
,,A čeho?" zazoufala Harrata a přejížděla rukama po hladké kůži na jeho krku, kde se neměla čeho držet. Obejmout ho rukama by asi nedokázala.
,,Nohama," vysvětlila jsem a cítila slyšela, jak tluměně zakňučela. Chytila jsem jí jednou rukou kolem pasu a pevně sevřela její lýtka svými, přesto, když Awarax vystřelil vzhůru a začal stoupat k nebi, narazila se o jeho krk a začala rychle kluzat ke straně. Nepovolovala jsem sevření, zatímco mi ječela do ucha, dokud wyvern let nevyrovnal.
Zatímco Awarax klidně plachtil k městu, napětí z Harraty částečně vyprchalo a po chvíli se dokonce odvážila podívat dolů. Při pohledu na rozmazanou, rozvlněnou krajinu pod sebou však tiše, zato barvitě zaklela a oběma rukama křečovitě sevřela můj loket.
Když Awarax začal klesat nad městem, znovu to vypadalo, že vlkodlačice spadne a navíc mi zaryla drápy do lokte a já navíc slyšela, jak potichu přidušeně skučí. Wyvern natáhl nohy před sebe a přistál na nich před bránou s roztaženými křídly, temeno Harratiny hlavy mi přitom trvdě narazilo zespodu do čelisti a já měla najednou obličej plný zrzavých vlasů.
Chvíli seděla nehybně jako socha a jen zprudka, přerývaně oddechovala, pak se mi však co nejrychleji vymanila a seskočila, či spíše se zhroutila z jeho hřbetu dolů, přistála na roztřesenýh nohou, ty se pod ní ale podlomily a ona zůstala na kolenou opřená o ruce.
Seskočila jsem na zem a krátce pohladila Awaraxe po hlavě, kterou sklonil, aby mi foukl do vlasů spletených do copu - Harrata ty své k vlastní smůle nechala rozpuštěné - a potichu zabroukal. ,Díky,' zopakovala jsem. ,Nechceš se proletět, až to tady vyřídím? Myslím pořádně?'
,Bude mi potěšením, Maličká.'
,Neříkej mi tak.'
,Maličká?'
,Ano!'
,Proti mně ale jsi maličká, Maličká.' V hrudi mu zavibrovalo pobavené zavrčení. Než jsem stihla ještě něco odseknout, znovu se narovnal, mrkl na mě a zmizel zpět do svého světa, do Eorsu. Ani tak ani neunikl mé kousavé odpovědi, vzdálenost dvou různých světů naše spojení neřerušila.
,,Můžeme jít?" otočila jsem se znovu k Harratě, která už stála a stačila si i oprášit kolena. Vlasy měla zacuchané do chuchvalců, už ale nevypadala, jako by se hodlala co chvíli vyzvracet z podoby. Naopak se tvářila docela klidně a do tváří se jí vrátila barva.
,,Jo," přikývla, ,,ale beru to zpět. Za žádnou cenu nechci společníka!" dodala prudce.
,,Ne všichni umí létat. A ti, kteří ano tě to většinou naučí, když se k tobě připojí."
,,Radši zůstanu stát oběma nohama na zemi," ušklíbla se a vyrazila se mnou pomalu do města, pořád ještě trochu kulhala ale nestěžovala si, jen si prohlížela ulice kolem a odvracela hlavu, kdykoli se na ni nějaký člověk podíval. Mít kápi, nejspíš si jí v tu chvíli nasadí. Po chvilce se zase ozvala: ,,Kam vlastně jdeme?"
,,K někomu na návštěvu," odpověděla jsem. Vycítila jsem z ní ale zase nervozitu, tak jsem ještě dodala: ,,Jsou to vlkodlaci, jediná rodina ve městě." To ji, jak se zdálo konečně upokojilo natolik, že se dál nevyptávala, jen si prohlížela město.
Pár minut nato jsme už byly v jedné ze zapadlejších uliček a já zaklepala kouby prstů na nenápadné dveře. Chvíli se nic nedělo, pak mi otevřela vlkodlačka s vlasy bílými jako sníh, ne však stářím, a žlutohnědýma očima. Jmenovala se Satherr. ,,Seiao'arr," pousmála se.
,,Nemusíš mi tak říkat. Jak se má Dalyn?" vyptávala jsem se stejně jako ona ve vlkodlačtině. Vlkodlaci jí používali skoro vždycky, když mluvili mezi sebou, přestože všichni ovládali výborně jazyk lidí a většina z nich i několik dalších řečí.
,,Daří se mu dobře," přikývla. ,,A kdo je tohle?" kývla na pozdrav Harratě, která potichu zamumlala odpověď.
,,To je Harrata. Můžeme dál? Potřebovala bych s tebou a Lawkesem něco probrat," střelila jsem nenápadným pohledem po Harratě a Satherr se starostlivě zamračila. ,,Ovšemže," ustoupila a my jsme prošly chodbou do malé kuchyně a z té do obývacího pokoje, kde nás Satherr usadila v měkkých křeslech a krátce štěkla nahorů do patra.
Shora bylo slyšet dupání a připojili se k nám Satherrinin druh Lawkes, mohutný vlkodlak s tmavooranžovýma očima a vlasy barvy žíhané vlčí hnědi, který byl schopný na někoho zaútočit ve chvíli, kdy se křivě podíval na jeho družku a jejich devítiletý syn Dalyn.
Dalyn byl tím malým vlkodlakem, kterého Darow našla zmučeného a zachránila ho před Lovci. Dříve hnědočerné vlasy mu světlaly, nejspíš budou mít jednou stejnou barvu jako vlasy jeho otce a žlutavé oči podědil po matce stejně jako drobnější útlou postavu. Povahou však zase připomínal otce, stejně jako on byl velice výbušný a paličatý. Jeho živlem byl oheň, magii však tak jako většina vlkodlaků neovládal. ,,Ahoj," zazubil se vesele, když mne viděl a začal si zvědavě prohlížet Harratu. Neuniklo mi, že oba zavětřili.
Lawkes mi jen kývl na pozdrav a usadil se do dalšího křesla a taky upřel oči na zrzavou vlkodlačici. Než ale stihl něco říct, ozvala se jeho družka: ,,Dalyne, vezmeš tady Harratu nahoru?" požádala ho. Kupodivu to byla starší Harrata, kdo se na druhé mládě díval tak trochu, jako by čekal výprask - nepochybovala jsem, že se porvou, aby si ujasnili postavení - ale oba se svorně zamračili, protože pochopili, že je vykazujeme. S tichým mrmláním se odebraly pryč a brzy sem s hora skutečně začaly doléhat tlumené nárazy. Ani jeden z nás tomu nevěnoval pozornost, nepochybovala jsem, že si neublíží.
,,Je mu už líp?" zeptala jsem se. Krátce potom, co Darow Dalyna vrátila rodičům jsem se tady zastavila, prohlédla mu rány a pomohla s léčením a od té doby jsem k nim čas od času zašla, taky proto, že po odchodu Alatarovi smečky bylo hezké občas vidět nějakého vlkodlaka. Njehorší Dalynovi rány ale nebyli ty, které šly vidět a právě proto jsem se ptala. Krom jizev neodnesl mučení žádnými fyzickými následky.
,,Už se v noci tak často nebudí a taky se netřese pokaždé, když slyší na ulici bič," povzdechl si Lawkes. ,,Napůl mám chuť jít tu holku uškrtit, že mě nenechala ty Lovce vyřídit místo ní."
,,Lawkesi! Zachránila Dalynovi život!" ohradila se Sather. Lawkes mi př první návštěvě neochotně svěřil, že ho dokonce donutila Darow poděkovat. Byl rozzuřený, že musel děkovat člověku, přestože byl samozřejmě rád, že je jeho syn živý.
Chvíli jsme si ještě povídali a oak se Satherr zeptala: ,,O čem jsi s nám vlastně pořebovala mluvit, Enaio? Hádám správně, když řeknu, že to nějak souvisí s malou Harratou, co jsi sem přivedla?" pozorně se na mne zadívala chytrýma žlutavýma očima.
,,Ano, to ano," připustila jsem s povzdechem a co nejstručněji jim pověděla všechno, co jsem o Harratě věděla, jak jako ještě mimino ztratila oba rodiče a vychovávala ji sestra, která však taky přišla o život, ač ne vinou Lovců a co se stalo před třemi dny ve škole. V Satherriných očích se postupně objevoval soucit, Lawkes se tvářil neproniknutelně a čistil si obnažené drápy.
,,Potřebuje rodinu, viď? Proto jsi tady," doplnila nakonec bělovlasá vlkodlačice tiše nevyřčené.
,,Ano," přiznala jsem., ,,Já ji u sebe nechat nemohu, jsem většinu času pryč a ona potřebuje přátele. Nemůžu se o ní dobře postarat," vypravila jsem ze sebe a čekala, jak se ti dva rozhodnou, vyměnili si pohledy a pak Sather nepatrně přikývla: ,,Ovšemže se o ni postaráme. Je milá. A Dalyn by možná uvítal sourozence, pokud ovšem bude chtít a ty souhlasíš, Lawkesi." řekla trochu tázave a Lawkes jen souhlasně zabručel. ,,Ale-" dodal potom: ,,-možná bys pro nás taky mohla něco udělat."
,,A co bys chtěl?"
,,Chceme, aby se Dalyn uměl bránit, kdyby se znovu setkal s Lovci. Ano, učil jsem ho já i Satherrm ale ty jsi lepší bojovnice, to nezamluvíš. Štěkanda o tobě žvaní v jednom kuse. Mohla bys něco naučit Dalyna i Harratu. Alespoň jednou za týden, kdyby sis je vzala pod dohled, byl bych rád."
,,Tak dobře," musela jsem se ušklíbnout jeho trochu obchodnickým, trochu vyděračským praktikám, ale neuniklo mi, jak se na něho Satherr zaškaredila a rychle řekla: ,,Nezapoměň, s kým mluvíš! Enaio, vzali bychom ji k sobě ale i bez toho. Pokud tě to nějak obtěžuje..."
,,Neobtěžuje a děkuji... Potřebuji si ještě něco vyřídit, mohu ji tu zatím nechat a vrátit se tak za hodinku?" Popravdě, mohla by být docela zábava, něco ty dva raply naučit. A jednou by jim to doopravdy mohlo i zachránit kůži. Jim nebo jejich druhům, až si je jednou najdou.
,,Není problém," ujistila mne Satherr a já tedy ještě rychle zaskočila nahoru, ale Harrata mne stejně skoro neposlouchala, zrovna se ve vlčí podobě s Dalynem přetahovala o plyšového medvěda. Byla větší a vláčela Dalyna celým pokojem, mladší vlkodlak ale nepustil a bojovně vrčel, oči mu svítily.
Zanechala jsem je jejich hře a vyrazila za královnou, zatímco jsem si v duchu rovnala, co jí řeknu. Nejenže se mi nápad prstenu či náramku, jehož bych se nemohla zbavit pranic nelíbil, ale nedovedla jsem si představit, jak bych ho já mohla nosit.
Pokud by byl šperk začarovaný, aby jej nebylo možné sundat, zůstával by mi i ve vlčí podobě a já bych si zaškrtila prst nebo tlapu, pokud by se mi cetka rovnou nezaryla do masa navíc, pro vlčí tlapy jsou šperky velice nepraktické. A ve chvíli, kdy by nastal úplněk by ten problém byl ještě větší.
Ke královně mě pustili jen značně neochotně a musím říct, že skutečně vypadala velice zaneprázdněná. Mé argumenty vyslechla, ale nepatrně se mračila a když jsem skončila, nepatrně si povzdechla: ,,Ano, tohle jsem v ohledu nebrala. Dobrá, Enaio, ještě to promyslím."
Věděla jsem, že dnes už mi své rozhodnutí neřekne, nepatrně jsem se tedy uklonila a opustila sál. Podráždění ze mě ještě ale zcela nevyprchalo, pořád jsem se musela na neutrální výraz soustředit a udržet v klidu ježící se vlasy byl nadlidský úkol.
Satherr s Lawkesem už na mě čekali, otevřeli hned po prvním klepnutí na dveře a Lawkes rovnou zavolal nahoru: ,,Harrato, Dalyne!" Odpovědí mu bylo trochu přidušené Dalynovo vyštěknutí: ,,Už letíme!" a skutečně se vzápětí objevili ve vlčích podobách, pod schody se však proměnili. ,,Co je?" vypálil malý vlkodlak.
Satherr se ale otočila k Harratě, ne k němu. ,,Enaia nám řekla, že jsi utekla ze školy. A taky, že nemáš rodinu-" Harrata po mně střelila bleskovým pohledem ,,-takže můžeš zůstat tady, pokud chceš." Tentokrát zrzka vykulila oči na Satherr a prohlížela si jí jako nějaký přírodní unikát. ,,A vy byste mi to dovolili?"
,,Samozřejmě že ano," ujistila jí mírně vlkodlačice. ,, A samozřejmě tě ani nebudeme nutit zůstávat tu proti tvé vůli déle, než budš sama chtít. Takže?" naklonila hlavu na stranu a bílé vlasy se jí svezly na jedno rameno, odkud jí splývaly až pod pás.
Harrata chvíli jen zírala a vypadala skoro, že se užuž rozpláče, nakonec ze sebe ale vyrazila: ,,J-já... moc vám děkuju..." bezradně se podívala na mě a pak na Dalyna, očividně doufala, že jí nějak pomůžeme najít slova. Vyřešil to Dalyn s naprostou ignorací emocí výříci´ích vzduchem: ,,Tak to ti musím ukázat, na co všechno mi nesmíš sahat!" prohlásil důležitě a táhl nebohou Harratu zpět nahoru.
Ať mi nikdo nevykládá, že být vlkodlak znamená automaticky být bezcitnou stvůrou, honilo se mi hlavou, když jsem to brala poklusem na volné prostranství řed branami a spojila jsem se s Awaraxem: ,Kam půjdeme? V horách létáme pořád a bez bouřky je to jinak trochu nuda.'
,Nad moře,' odpověděl mi jeho hlas, ,tam se stále mení vítr.'
To už jsem byla z města pryč, zrychlila jsem do běhu a soustředila jsem se na svá průhsvitná křídla, která mi taky vzápětí vyrostla ze zad a já jimi ihned zprudka máchla, takže další krok jsem promáchla do prázdného vzduchu a pak jsem už stoupala kolmo vzhůru a vítr mne příjemně štípal a šlehal do tváří a přinášel mi nové a nové pachy.
Nad hlavou mi zazněl mocný radostný řev a já vystoupala ještě výš, až k Awaraxovi, který se právě objevil a společně jsme zamířili k moři, já vylétla nad něj a za letu jsem se mu usadila v prohlubni za krkem a vlastní křídla jsem zatím nechala znovu zmizet, abych je povolala až nad mořem.
Awaraxměl pravdu, vítr nad mořem byl nestálý, jeho poryvy nepravidelné a při letu nízko nad hladinou ho dál od břehu ještě rušily ohromné vlny s bílými čepičkami, které měnily moře v jediný vroucý kotel, do něhož nebylo radno spadnout. Bylo to nádherné.

49)

,Nemáš náhodou v předcích koně?' zajímala jsem se, když jsem Meritě pročesávala hřívu a ohon, které skutečně trošku připomínaly koňské. Vypletla jsem ze zlatých pramenů za jejím uchem drobnou větvičku a dál projížděla husté prameny hřebenem.
Merita se po mé poznámce pohnula rychlostí blesku, zvedla hlavu, jíž mi do té doby spočívala v klíně, předními tlapami mi vrazila do ramen a povalila mne na náda. V mírně pootevřené tlamě se leskly ostré, nebezpečně vyhlížející zuby. ,Cos to řekla?!' stáhla uši a vycenila tesáky, zárověň se jí ale boky chvěly, jak spokojeně nahlas vrněla.
,Že jsi napůl osel!' Tentokrát jsem to byla já, kdo sebou mrsknul jako štika v síty, abych se dostala z nepříliš pevného sevření a vzápětí už jsem klečela své společnici na boku a držela jí hlavu u země. Hříva a ocas, která jsem tak pracně předtím rozčesala se znovu cuchaly, jak sebou Merita házela a ocasem mne švihala do boků. ,Ty...ty...' prskala přitom.
Vyprskla jsem smíchy, ale vtom šelma napjala svaly a vzápětí se začala rychle zvětšovat. Zvedla se na tlapy a se mnou, která jsem se jí držela na zádech jako klíště, proskočila otevřeným oknem ven ze srubu. Sotva se do něho vešla. Jak dopadla na zem, vyrostla ještě víc, až se mohla velikostí rovat velkému válečnému koni. ,Trestná jízda!' zavrčela a rozběhla se Delphskými horami. Vyhazovala, otáčela se a snažila se mě shodit na zem, ale zdaleka ne tak důrazně, jak by mohla. Já ji na oplátku hryzala do uší a tahala za hřívu ale rovněž ne tak, abych jí doopravdy něco udělala.
Hory kolem se náhle rozevřeli a já spatřila stříbřitě se lesknoucí vodní plochu, ale to už Merita napjala svaly, odrazila se a vrhla se po hlavě do vln. Ledově chladná voda se nad námi zavřela, ani jsem se nestihla pořádně nadechnout.
Oblečení na mém těle rázem ztěžklo na dvojnásobek své váhy, rozpuštěné vlasy mi zavířily kolem obličeje a na tvářích mne hladila chladná průzračná voda. Otevřela jsem oči právě včas, abych ještě zahlédla hustou clonu bublinek stoupajícíh rychle k hladině a Maritu, která mi zatím uplavala a vynořila se nad vodu.
Voda jako taková mi nevadila, ale utopit jsem se věru nechtěla, aniž jsem sama věděla, proč mě to tak děsí. Ale plavat jsem uměla dobře a v tomhle vedru to byl příjemný způsob ochlazení. A věděla jsem, že ač to bude předvádět a vyhrožovat tím, Merita mě určitě neutopí.
Vykopla jsem nohama a jediným tempem jsem se dostala na hladinu, ač mne mokrá vlasy i oblečení táhly zpět pod vodu. Cákla jsem malý gejzírek na Meritu připomínající v tu chvíli trochu zmoklého bažanta.. Oči jí ale pobaveně svítily.
,Ty... zatracenej... prevíte' zafuněla jsem. Kdyby v příští půlhodině náhodou někdo k jezeru přišel, asi by si v první chvíli myslel, že se ve vodě zmítá ve smrtelných křečích nějaký hrozný netvor, obzvláště když se objevili ještě Therant a Rubarath, jehož ocasy zcela neuhasly ani v jezeře a pomáhali Meritě.
Když jsme se pak už usušení - ovládat oheň občas nění úplně k zahození - jen tak povalovali ve stínu na břehu, líně tlachali nebo jen tak podřimovaly, byla jsem opravdu ráda, že své společníky mám, přestože jsem popravdě stále nechápala, co je přimělo přijít právě za mnou.
Natáhla jsem se a podrbala Theranta za šedivýma ušima. Otevřel jedno oko a spokojeně zafuněl, Rubarath naproti tomu žárlivě štěkl a ihned se sám dožadoval pozornosti, přičemž se mu podařilo Therantovi nějak zázračně dupnout na hlavu všemi čtyřmi liščími tlapami.
Zůstala jsem tam a odpočívala ještě dlouho poté, co se mí společníci vrátili zpět do Eorsu. Slunce zatím dokončilo svou každodenní pouť oblohou, změnilo se s oslnivě zlatobílého v rudooranžové a pomalu se sklonilo až k obzoru a zmizelo za vrcholky hor, ač obloha na západě ještě dlouho zůstala zabarvená ohnivou červení.
Sledovala jsem západ slunce lehce přivřenýma očima a teprve když se nebe zabarvilo jednolitou modří, která stále tmavla a tmavla až skoro do černa, na obloze vystoupily hvězdy, které zdaleka nestačily rozehnat temnotu na obloze ani na zemi a navíc je ještě místy zakrývaly mraky. Měsíc dnes na obloze nebyl, ne však vinou mraků. Dnes byl nov.
Proměnila jsem se do vlčí podoby a má tmavá srst ihned dokonale splynula s okolní tmou, mé oči však zářily jako malé modré hvězdy. Když jsem se naklonila nad hladinu jezera, jasně jsem viděla, jak svítí, jediná pořádně viditelná část mé tváře.
Sklonila jsem se a několikrát smočila jazyk v chladivé vodě. Stražila jsem přitom uši a vnímala každičký šelest noční temnoty. Všechny zvuky byly najednou jakoby ostřejší, protože noc byla sama o sobě tišší než den, bylo snadné zachytit a přesně určit jednotlivé šelesty.
Mým hlaním smyslem byl v tu chvíli bezesporu čich. I přes den jako bych měla dvojí vidění - to, co jsem vnímala očima překrývaly stopy zřetelných tvarů, pokud byly úplně čerstvé a čím byly pachy starší, tím více se stopy rozplývaly a matněly. Bylo to jako vnímat očima náčrtek obrazu a nosem vidět barvy, jaké obraz teprve dostane nanesením konečného nátěru. Čich byl taky jediný smysl, kterým jsem se mohla vracet do minulosti.
Zvedla jsem hlavu a zavětřila. Lehký vánek sem nesl pachy z celých hor i jejich okolí. Nepatrně jsem se přikrčila a typickým plouživým vlčím krokem jsem se pustila po měkkém břehu, tlapky se mi neslyšně bořily trochu do země. Chtěla jsem si dnes v noci zalovit.
Pustila jsem se proti proudu potoka, kde se křižovalo mnoho stop zvěře, když jsem však narazila i na čerstvé stopy čtyřčlenné vlčí smečky, odbočila jsem ze směru a pokračovala dál od vody směrem na východ.
Nechtěla jsem na vlky narazit. Navzdory lidským povídačkám totiž vlci neměli vlkodlaky stejně jako lidé právě v lásce. Málokdy se sice postaví vlkodlakovi na odpor, pokud na něho narazí a on po nich něco chce, ovšem jen z toho důvodu, že je nohem silnější než oni.
Stejně tak není ani zbla pravdy na tom, že vlkodlaci jsou napůl vlci a napůl lidé. Ve skutečnosti nemáme nic společného s jedněmi ani s druhými. Jmse samostatná rasa stejně jako třeba elfové, drakusové, skřeti, trpaslíci neb démoni. Nejsme kříženci člověka a zvířete.
Nějakou chvíli jsem sledovala stopu dvou srnek, byla to však matka s mládětem. Ač už byl malý srneček odrostlý a více než půl roku starý, jeho pach si stále ponechal onen nedefinovatelný mléčný nádech pachu mláděte, proto jsem tuhle stopu nechala být, když jsem narazila na jinou, mladého dobře živeného zajíce, křižující tu srnčí téměř kolmo.
Aniž bych způsobila sebemenší hluk, prosmýkla jsem se mezi šlahouny ostružin. Má kořist se krčila nedaleko, zajíc pospával v prohlubni pod kamenem ještě trochu vyhřátým od slunce, které sem celý den intenzivně pražilo.
Přikrčila jsem se tak nízko, až jsem si málem odírala břicho o zem a dychtivě jsem nastražila uši.Zcela mimoděk jsem si přejela jazykem přes tesáky, jakp bych už cítila čerstvé maso a lahodnou krev v tlamě, což byla skoro pravda. Napjala jsem svaly v nohách a...
...Skočila. Zajíc ze sebe vyrazil jen jediné pronikavé zapištění plné děsu, než ho mé tesáky sevřely kolem krku, já prudce trhla hlavou ze strany na stranu a rozevrala mu hrdlo ve stejné chvíli, kdy se jeho vaz s měkkým křupnutím zlomil.
Zajíc se začal zmítat v prudkých křečích a vykopával nohama, byla to však už jenom reakce nervů, sám byl již mrtvý, ostatně většina jeho krve skončila na mém kožichu ebo se již pomalu vsakovala do horkem vyprahlé země.
Skoro celé dva dny jsem již nepozřela jediné sousto, bez potíží jsem tedy spořádala celou svou kořist naposezení. Čerstvé ještě teplé maso bylo skutečně lahodné a já jednotlivá sousta netrhala a nepolykala, ale pomalu žvýkala a vychutnávala.
S plným břichem jsem opět pocítila mírnou únavu, tentokrát jsem ale zamíříla ke svému srubu a než jsem vlezla do postele, kde už pochrupoval do klubíčka stočený Šíp, osprchovala jsem se celými hektolitry ledové vody.
Nahá jsem se uvelebila na pokrývce na úplném kraji postele a snažila jsem se usnout dřív, než zcela oschnu a začnu si uvědomovat dusivé horko. Z větší části se mi to povedlo, ale můj spánek byl jako vždy neklidný a lehký. To bylo někdy kolem jedné ráno.
Dost lehký na to, aby mne vzbudil sebelehčí závan cizího pachu, sebemenší šramot. Prudce jsem otevřela oči a zůstala nehybně ležet. Bylo po druhé hodině ranní. Byla jsem si jistá, že mne probudilo něco, co tu nemělo být, byl to však spíš šestý smysl, než že bych něco slyšela nebo cítila, ostatně právě tenhle šestý smysl často vlkodlakům pomáhal přežít
Spustila jsem bosé nohy opatrně na zem a natáhla se po paměti pro černý oblek přehozený přes noční stolek. Vždycky jsem měla jeden nechaný vedle postele a dnes jsem se do něj rychle skoro poslepu nasoukala. Nenadělala jsem přitom žádný hluk.
Vzala jsem taky zahnutý meč, dárek k loňským vánocům a tři dýky, obyčejnou, se sametovou rukojetí a ,Daračí osten'. Nezdržovala jsem se hledáním bot. Celou dobu sjem si počínala tak tiše, že se Šíp jen jednou zavrtěl a spal nerušeně dál. Plíživě jsem se vydala hlubokým stínem pokoje.
Byla jsem asi v polovině ložnice, když mne náhle na tváři zalechtal lehký noční vánek. Dnes jsem nenechala na noc otevřené jediné okno... Zavětřila jsem, zda se nemýlím, ale zřetelně jsem cítila vlahý noční vzduch. A ještě něco. Tak nepatrný náznak, že jsem si sotva mohla být skutečně jistá, ale já věděla, že si to nenamlouvám. Slaboučký pach oleje, podobého, jaký jsem používala já, a jaký dokázal zastřít můj pach.
Vycenila jsem trochu zuby a doufala, že se Šíp nevzbudí. Zatím pořád poklidně oddechoval. Octla jsem se z ložnice v kuchyni a zavřela za sebou neslyšně dveře. Tady nikdo nebyl. Otočila jsem klíčem v zámku a cvaknutí, které to doprovázelo mi připadalo nemístně hlasité.
Zůstala jsem stát nehybná jako socha a jen poslouchala a větřila. Slyšela jsem jen tlukot vlastního srdce, ač jsem měla dojem, že ten neznatelný závan oleje zesílil... jenže tohle jsem si už nenamlouvala určitě. Tich zašustění látky, jaké by lidské ucho nemělo šanci postřehnout. Někdo byl na schodech.
Sevřela jsem pevněji rukojeť dýky a neslyšně přešla přes kuchyň. U dveří jsem skrytá ve stínu poslouchala. Věděla jsem, že obezřetnost je více než na místě, vetřelec musel být zatraceně dobrý, když dokázal zamaskovat svůj pach a naprosto nehlučně se dostat přes můj speciální zámek. Jenže kdo to mohl být?
Pak jsem to zaslechla. Tiché, opatrné došlápnutí měkké podrážky na dřevo tak tiché, že bez svých zostřených smyslů bych no nezachytila a sotva slyšitelné nádechy. Soustředila jsem se na to celou svou bytostí a vytěsnila z hlavy všechno ostatní, až jsem byla s to přesně říci, kde se neznámý vetřelec v této chvíli nachází.
Pak jsem se vrhla vpřed.
Můj odhad byl přesný, ale neznámý byl opravdu dobrý. Musel vycítit pohyb, ač jsem si stále počínala nehlučně, nějak se mu podařilo uhnout dýce a ještě máchnout něčím, co jsem odhadovala na krátký meč nebo dlouhý nůž a už jsme se oba řítili dolů. Slyšela jsem jeho překvapivé zasyčení - ano, jeho, na ženu byl mohutný.
Z ložnice se začal ozývat hromový štěkot a Šíp zuřivě narážel na dveře. Nevěnovala jsem tomu sebemenší pozornost a radši jsem kopla zhruba do středu ještě černějšího stínu v černé tmě. Trefila jsem se a tělo narazilo na stěnu.
Na ruce mi zaplál oheň, ve druhé se zablesklo ostří dýky. Plameny se objevily i v lampách ve svíčkách v lustru a osvětlily chodbu a vetřelce v černém zabijáckém obleku a masce. Neznámý sebou trhl něco upustil na zem, slyšela jsem cinkot skla a jakoby vystrašeně lapl po dechu.
Vzápětí svět vybuchl.
Bolest a nic než nesnesitelná bolest se dostavila ve chvíli, kdy jsem se nadechla. Jediný nádech stačil, aby pachová mina, jak se malým lahvičkám naplněným různými octy, nejaromatičtějším kořením a bůhvíčím ještě, říkalo. Byly jednou z mála zbraní, jaká skutečně fungovala proti vlkodlakům, ale málokdo o nich věděl... vlastně většinou jen Lovci a vlkodlaci. Stačil jediný nádech a vlkodlak byl vyřazení z boje.
A já se nadechla.
Jako by mi v tu chvíli někdo naplnil plíce žhavým olovem. Chtěla jsem vykřiknout bolestí, ale z úst se mi nevydralo nic než tiché zachroptění. Nemohla jsem dýchat. příliš to bolelo. Hlavu jsem měla jako v jednom plameni, jako by se mi měla každou chvílí roztřísštit na kousky, ústa vyschlá jako troud a oči napůl zaslepené slzami bolesti.
Klesla jsem na kolena, plameny na mé ruce pohasly a dýka mi vyklouzla ze znecitlivělých prstů. Chytila jsem se jednou rukou za krk, jako bych si do něj mohla vyrvat průduch a snažila jsem se dostat do plic nějaký vzduch.
Vlastně to jediné, co mi uprostřed vší te bolesti a bezmoci sloužilo byl sluch a já tak věděla, že útočík znovu vytahuje z pochvy meč, ale nedokázala jsem se skoro ani pohnout, celé tělo jsem měla ztuhlé v bolestné křeči.
,,Vidíš, jaké to je?" ozval se trochu chraplavý hlas plný čiré, ledové nenávisti a já znovu přidušeně zachroptěla. Ten hlas jsem znala. Patřil Anthonimu, mému o dva roky staršímu spolucvičenci z výcviku. Kdysi jsem ho při turnaji, díky němuž jsem se dostala do služeb igorathského krále porazila a způsobila mu velice bolestivé zranění s trvalými následky. Za jeho přísahu pomsty jsem se mu tehdy vysmála a pro důležitější starosti ji pustila z hlavy.
Tehdy...
To všechno se mi vybavilo jen jako nejisté útržky skrz rudý závoj bolesti, nemohla jsem normálně myslet. Chtěla jsem zavrčet, ale z úst se mi vydralo jen další ochraptělé zaskučení, jak jsem stále zoufale lapala po vzduchu. Chtěla jsem se bránit, bojovat, vstát... ale jen jsem se v křeči schoulila do klubíčka stejně jako kdysi on.
Chtěla jsem se spojit se svými společníky, s Awaraxem...Distou...Ortalem... ale vůbec jsem nedokázala najít v mysli naše pouto, všechno zastírala ta třeštivá bolest a neschopnost normálně dýchat.Slyšela jsem, jak se potichu uchechtl a jak špička meče cinkla o podlahu. Věděl, že nejsem a nebudu schopná vstát... a nechvátal. Ani trochu nechvátal. Po ústech mi steklo něcocteplého a rozpilo se to na obleku. Z nosu mi tekla krev.
Najednou jsem ucítila v mysli cizí vědomí, jen na okamžik, ale vzápětí se ze vzduchu zhmotnil mohutný býlošedý vlk a s hromovým zavrčením se vrhl přímo na cvičeného zabijáka, v očích mu plála čirá nenávist. Ač jsem se s nimi nedokázala sama spojit, Therant zaregistroval, že něco není v pořádku a přispěchal mi na pomoc...
S námahou jsem trochu zvedla hlavu a stále napůl oslepená slzami bolesti jsem viděla, jak Therant chytil vraha za hrdlo a stiskl. Ostrý lidský výkřik doplnilo ještě zavrčení, protože se objevil taky Rubarath, kterého nejspíš kdovíco donutilo kontrolovat v tu chvíli, zda jsem v pořádku a pak zvuk, který mi trhal uši. Ještě než mu Therant zabořil zuby do kůže, Anthony totiž tnul mečem, který stále držel v ruce vlkovi do břicha.
Therant se zhroutil na zem, oči měl zavřené a rychle, přerývaně dýchal. Rubarath nepouštěl mužův bok, do něhož se zakousl, dokud se vrah sám nesložil k zemi, neznehybněl a z hrdla mu nepřestala vytékat krev.
Pohled na krev vytékající z hluboké rány na Therantově břiše mne trochu zburcovala, ač jsem stále cítila bolest v hlavě i plicích, doplazila jsem se k němu a položila ruku na ránu. Měla jsem stále příliš zatemnělé myšlení, nedokázala jsem se s ním spojit, mluvit s ním a navíc jsem měla pocit, že se každou chvíli zase zhroutím bolestí, přesto jsem se zoufale snažila, zacelit jeho zranění, vybavit si, jak se léčí.
Náhle se mu však z hrdla vydral tichý vzzdech a boky se mu přestaly zdvíhat jednotlivými nádechy. Chvíli ležel zcela nehybně, pak se jeho tělo modrobíle rozzářilo a vzneslo do vzduchu, kde se rozpadlo v malé částečky jiskřivě modráho prachu a zmizely. Ucítila jsem jen jakoby vzádlené trhnutí zmatnělé tou bolestí a pak nic. ,,Ne..." zaskučela jsem potichu, ale další nápor bolesti, jak jsem se rozechvěle nadechla mi vyrval z plic tu trochu vzduchu a já se zase zhroutila na zem.
Pootevřenýma očima jsem viděla, jak plameny na Rubarathových ocasech zaplály jasněji a mrtvé tělo vraha se změnilo v hromádku popela. Rubarath sám vypadal, že ač ta protivlkodlačí zbraň už téměř vyprchala, přetrvávající čpavkovitý pach mu dává zabrat.
Ztratila jsem vědomí ve chvíli, kdy mně jemně chytil ruku do zubů a částečně mne vytáhl na svůj hřbet. V polospánku polobezvědomí jsem nevnímala, že mne nese po schodech a ukládá zpět do postele. Nevnímala jsem už vůbec nic, dokonce i bolest se jakoby rozplývala někam do ztracena a já už ji necítila. 
Bolest a výčitky svědomí na mě doléhaly s nesnesitelnou úporností. Ztratila jsem dalšího z nich. Nechala jsem zemřít dalšího svého společníka a opět to byla jen a jen má vina. Byla má vina, že si přišel pro pomstu a byla má vina, že jsem nebyla dost připravená a neporadila jsem si sama nebo alespoň nezabránila, aby vlka zabil. Therant neměl zaplatit za to, že jsem se já před lety tak krutě předváděla. Neměl zaplatit za to, kým jsem já byla. Neměla jsem dovolit, aby se to stalo.
Po nějaké době se vedle postele objevil Šíp s očima plnýma soucitného smutku tak hlubokého, že to bylo u zvířete až nečekané, opřel se o postel předními prackami a jemně do mě strčil hlavou. Soucitně kňučel a chtěl mi olíznout ruku, já ho ale prudce odstrčila a zajíkavě na něho zavrčela. Tiše se vytratil s ocasem staženým mezi nohama.
Jednou se se mnou pokusil spojit Ortal, já ale pevně uzavřela svou mysl a nepustila do ní žádného z mých společníků.
Večer jsem vstala, stále ještě oblečená v zaprášeném oděvu se stopami krve, stále ještě znatelně páchnoucího mátou, čili i ostatními přísadami, které použil, aby mne zneschopnil. A podařilo se mu to. Byl by mne nejspíš zabil, nebýt toho, že Therant...
Všechno, co jsem dělala byla jen síla zvyku, nepřemýšlela jsem, občas mi začaly po tvářích znovu stékat potoky slz a nepřinutila jsem se spolknout jediné sousto jakéhokoli jídla a vypít třeba jen doušek vody, prázdnota v mysli byla mnohem nesnesitelnější než prázdnota v břiše. Jednou jsem se zatoulala pohledem k zrcadlu, odkud mi pohled oplatila bledá troska s rozcuchanými vlasy, v obleku od krve, bledá jako smrt, s krví, jež mi včera tekla z nosu stále na obličeji a s kruhy pod zarudlýma očima.
Nakonec jsem se ale jen zase schoulila v posteli. Už jsem neplakala, zato jsem jen tupě zírala do prázdna a odmítala si plně připustit skutečnost. Bála jsem se usnout, věděla jsem, co by se mi zase zdálo, nechtěla jsem znovu vidět ve snu umúrajícího Theranta nebo mé ostatní společníky. Prázdnotu po něm jsem si nyní uvědomovala naplno, ne jako ve chvíli, kdy zemřel.
...Ale vlci se mohou vrátit.
Zrádná myšlenka se mi do hlavy vplížila nezvaná a nečekaná, ale plná zoufalé toužebné naděje. Nejdříve jsem ji vypudila z mysli, ale ona se vracela stále a stále a nedala mi pokoj. Možná se vrátí, našeptávala mi, možná se k tobě vrátí... Zase ho uvidíš, vrátí se k tobě, možná... Určitě se vrátí...
Téměř horečně jsem se zvedla. Trocha zaschlé krve v obličeji se mi odrolila. Zadívala jsem se na ni jako ve snách, ale pak jsem si napustila vanu ledové vody a rychle se opláchla. Taky jsem si vzala jiné oblečení, ale když jsem potom scházela ze schodů, pálení v krku zesílilo, ten pach se ještě úplně nevyvětral... necítila jsem krev, ač bych měla, ale v tuto chvíli jsem měla ještě otupené smysli zhruba na úroveň člověka.
Nezůstal tu polel ani krev a já věděla, že se jich zbavil Rubarath, zatímco jsem spala - nebo byla v bezvědomí podle toho, jak to kdo nazve - ale nenašla jsem v sobě energii na to, abychse s ním spojila a poděkovala mu.
Nepátrala jsem po Darow ani po královně, jestli jsem v tu chvíli na něco nemyslela, byla to pravidla pro vyvolávání psolečníků, prostě jsem uháněla k bráně a několikrát jsem přitom zakopla nebo zastavovala a popadala dech, natolik jsem si zvykla spoléhat na svůj čich, že jsem bez něho byla ztracená.
Konečně jsem spatřila polorozpadlý chrám a v další chvíli jsem už stála před bránou do jiného světa. Nevolala jsem nikoho nnáhodného, v tu chvíli mi byla i ta nejmocější eorská stvoření zcela ukradená, jako by byla součástí jiného vesmíru.
,Therante!' zavolala jsem v duchu a čekala. Když se nic nedělo, zopakovala jsem v mysli jeho jméno a pak zase a ještě jednou. Vrátí se, určitě se vrátí... je to můj společník, musí se vrátit... ,,Therante!" tentokrát jsem trochu chraplavě zavolala i nahlas.
On se vrátí, musí se přece vrátit, vrátí se... A proč by se vracel? Můžeš za jeho smrt! ozval se jiný, zlý hlásek v mé hlavě. Ne, určitě se vrátí - ,Therante!' Brána však zůstávala nehybná a tichá, jen chuchvalce mlhy se převalovaly uvnitř a sem tam slabě zableskly. Nikdo ale nepřicházel.
Bylo to skoro jako znovu ho ztratit, uvědomit si, že se už nevrátí, že mé volání vyslechnout nechce, že je pro mě ztracený, že je navždy pryč. Mlčky jsem zírala na chladnou, nehybnou bránu a v hlavě jedinou myšlenku: ,Je pryč.'
Stála jsem tam dlouho, pak se ve mně ale něco zlomilo, já roztáhla průsvitná křídla a prudce jsem vylétla zničenou střechou tak, jako jen před pár dny Darowina wyvernka. Stoupala jsem rychle výš a výš a srdce mi jen jen puknout pocity.
Bolest z jeho ztráty byla palčivá, ale horší byl můj vztek na sebe samu. Když jsem byla tak vysoko, že se řídký vzduch stával i pro mé cvičené plíce téměř nedýchatelný, popustila jsem právě tomu vzteku uzdu a nebe pohltily plameny.
Bylo mi jedno, kdo se dívá.

Ghyslaine si odhrnula krátké vlasy ze zpoceného obličeje a vrhla nerudný pohled na tribunu nad arénou, kde na nejvýše posazená sedadla na tribuně arény, z níž právě vyšla jako vítěz dalšího kola té zatracené pitomé soutěže, co si vymyslel démon sedící vedle Hlavního mistra. To jemu patřil ten záštipný pohled.
Byla nejlepší. Při výcviku ani cvičných misích se jí nikdo zde nemohl rovnat a věděla také, že za ni Hlavní mistr požaduje vyšší cenu, než za jakéhokoli jiného cvičence. Moc dobře si uvědomovala, že ji si nikdo nekoupí jako nějakého obyčejného strážce. Na to byla přliš dobrá.
Ale tenhle... tenhle démon, si usmyslel, že chce důkaz o tom, že ten, koho přivede svému králi je nejlepší. A Hlavní mistr uspořádal turnaj. Na oplátku, pokud věděla, démon slíbil, že za vítěze zaplatí ještě s několikatisícovou přirážkou a - pokud dojde k nějakému úmrtí či zranění, které by snížilo cenu - zaplatí i ty.
Ghyslaine se pohrdavě ušklíbla, opřela se o hrazení arény a dál sledovala zápas. S vítězem se totiž měla utkat ona. A až následující zápas vyhraje, čeká ji poslední s Markem, mladým elfem, který tady všeobecně platil jako třetí nejlepší - přinejmenším tomu odpovídala jeho cena. Druhý byl Anthony, člověk o něco málo starší než ona sama, který právě v aréně srazil k zemi Indigu. Dívka už se nepohnula. Ghyslaine to nepřekvapilo, čekala, že ten parchant vyhraje. Když procházel arénou kolem, věnoval jí drzé pousmání a ona jemu téměř léné zavrčení.
Přestávku využila k tomu, aby se pokusila dostat z tmavé haleny stopy krve, které jí tam ulpěly po předchozích zápasech. Kdyby mohla, vyměnila by si oblečení úplně, jako čtrnáctileté dívce jí přeci jen záleželo na tom, jak vypadá a v úzkých kalhotách si připadala ještě pohublejší, než skutečně byla.
To už však zazněl ostrý hvizd píšťaly volající ji a Anthonyho. Natáhla si přes čelo černou pásku, aby jí držela vlasy bezpečně z obličeje. Zatímco Anthony arénu ani neopustil, vydýchal se uvnitř, ona tam nyní zamířila sebevědomým, pečlivě nacvičeným krokem, přičemž se mírně pohupovala v bocích.
Jedna ze starších cvičitelek, ta, které minulý měsíc zlomila čelist, když si na ni dovolila křičet a odnesla to tvrdým bičováním, jí pokynula ke zbraním rozloženým na stole. ,,Vyber si," řekla úsečně, ale Ghyslaine se na zbraně ani neohlédla.
Věděla moc dobře, že ji ten nafoukaný démon, co se představil jako Gavin, pozoruje a tak jen odsekla: ,,Nepotřebuji je," přičemž si dala pozor, aby to bylo na tribunách dobře slyšet. S těmi slovy ledabyle švihla zápěstími a zpod nechtů jí hladce vyklouzly černé, zahnuté a vlastně téměř elegantní drápy. Bohorovně ignorovala dvířka arény a vyšvihlase přes hrazení. Cvičitelka zlostně zasyčela a zavřela za ní.
Postavila se proti Anthonymu, který ji propaloval zlostným pohledem. Nenáviděl vlkodlaky a ji především. Věděla to a nedělala si z toho těžkou hlavu. Dvakrát se ji pokusil zabít a an jednou mu to nevyšlo. Žádnému z Mistrů to nevadilo - naopak, podporovali vzájemnou agresi svých cvičenců. Ona mu ale nehodlala mu dovolit být v budoucnu úspěšnější.
,,Na můj povel - bojujte!" křikl Druhý mistr a rychle o několik kroků couvl, protože Anthony nečekal ani o vteřinu déle a vlastně vyrazil už ve chvíli, kdy Mistr otevřel ústa a sekl dvojicí bojových nožů, jedním se pokusil zasáhnout ji přímo do krku, druhým mířil zhruba do pasu.
Zaklonila se a přešla do přemetu vzad, čímž se vyhnula oběma úderům vedeným se smrtelnou přesností. Přistála v podřepu, ale jen proto, aby mohla do odrazu vložit větší sílu, vzápětí změnila podobu a místo vyhublé, poměrně drobné dívky s krátkými tmavými vlasy a zářivě modrýma očima se na Anthonyho řítilo vlka připomínající, jenže mnohokrát větší zvíře, které hrozivě vrčelo.
Ghyslaine v poslední vteřině uhnula trochu vpravo, takže se vyhnula dalšímu seku nožem, který měl sloužit jako útok i obrana a její čelisti klaply jen několik centimetrů od nohy jejího protivníka, který se jí neúspěšně pokusil nakopnout do čenichu. Předvedla mu za to výsměšnou grimasu a jednou ho v bezpečné vzdálenosti oběhla s hlavou pyšně zdviženou. Z tribun, kde seděli cvičenci už vyřazení ze soutěže a ti, kteří se vůbec nezúčastnili se ozvalo pobavené chechtání.
Sledovala protivníka obezřetným pohledem a znovu změnila podobu. Vycenila zuby a zavrčela mezi dvěma nádechy. Aréna byla vysypaná pískem, ale tak plném kamenů, že bez trochy cviku byla i obyčejná chůze docela tvrdý oříšek.
Znovu se vrhli proti sobě, drápy proti nožům, syčeli skrz zuby, jak zprudka oddechovali, ale ani jeden zatím nedokázal druhého dostat nazem, ať používali sebešpinavější triky. Nedokázali si způsobit víc než pár lehkých škrábnutí pod kůži.
Anthony do Ghyslaine prudce vrazil a ona se zapřela nohama, aby neupadla. Levá noha se jí ale náhle vklínila mezi dva kameny a jak se jí pokusila vytáhnout, aby mohla uhnout další ráně, ozvalo se nehezké prasknutí a její tvář získala křídově bílý odstín.
Bolelo to. Sakra to bolelo. Nemusela se na nohu dívat ani s ní zase hýbat, aby poznala, že má zlomený kotník. A Anthony to prasknutí slyšel také. Slyšel ho a využil toho jako příležitosti k ukončení souboje. Nebo to tak měl alespoň naplánované.
Ghyslaine se přikrčila, veškerou váhu na zdravé noze a kryla se drápy - jeden z bojových nožů mu přitom vyrazila z ruky, on se po něm ale nevrhl, jen pevněji sevřel zbývající nůž a znovu do ní prudce vrazil. Zatnula mu drápy do ramene a oba skončili na zemi ve změti prudkých pohybů.
Podařilo se mu pořádně jí kopnout do zlomeného kotníku a přitlačit ho k zemi na jeden z mnohých kamenů a Ghyslaine zasyčela vzteky a bolestí skrz zuby. Před očima se jí dělaly černé mžitky. Věděla, že musí ten zápas rychle ukončit než udělá nějakou doopravdy závažnou chybu, byla už unavená, opravdu unavená a věděla, že její sustředění může začít velice brzy polevovat a ten kotník byl důkazem.
Přetočila se tak, aby mu mohla zkusit přimáčknout kolenem krk, jako by ho chtěla uškrtit a jednou rukou se zapřela o nestálou a nepevnou zem. Udělal přesně to, co předpokládala a v co doufala... soustředil se v tu chvíli jen na nohu, jíž ho škrtila a znovu napřáhl nůž. Měla sotva vteřinu na to, aby se nějak bránila. Volnou rukou s vytaženými drápy švihla a do toho úderu vložila plnou sílu.
Neminula.
Nůž vypadl Anthonymu z ruky kdy ze sebe vyrazil jediný výkřik plný bolesti a schoulil se na zemi do těsného klubíčka. Absolutně nevnímal okolí, jen zmučeně sténal a třásl se od hlavy k patě, celé tělo zatnuté v keči a ruce přitisknuté v klíně.
Ghyslaine se odkulila stranou. Nejradši by zůstala jen tak ležet a lapala po dechu, donutila se však vstát a potlačila zaskuhrání, když částečně přenesla váhu na poraněnou nohu. Nedokázala se krátce nepodívat nahoru na tribunu - věděla, že Hlavního mistra nepotěšila, neuznával pouliční triky - a nepřekvapilo ji, když Mistr podrážděně přimhouřil oči. Zato ji překvapila reakce toho démona. Zakrýval si ústa dlaní a ramena se mu otřásala potlačovaným smíchem, chladné oči upíral na Anthonyho, který stále sténal na zemi schoulený do klubíčka.
Přiměla se nekulhat, když opouštěla arénu, ale rozhodně šla pomaleji, než by se jí líbilo. Jednu věc věděla. Poslední souboj takhle asi nezvládne. A ona odmítala prohrát, být druhá. A zbývalo tedy jedno jediné řešení. Věděla, že jí to projde, všichni budou vědět, že to byla ona, pokud se ale nenajdou důkazy, nikdo ji nepotrestá.
Anthonyho odnesli a ujali se ho léčitelé - když se vzpamatoval alespoň natolik, že ze sebe vyrazil víc než neartikulovatelné skřeky, spílal jí a sliboval pomalou bolestivou smrt. Poslední souboj se ale nekonal. Mark se nedostavil a o chvíli později ho našli ležet na chodbě se šípem mezi lopatkami.
V tu dobu si už Ghyslaine v klidu přikládala obklady na zlomený kotník.

Probrala jsem se, když mne do očí náhle udeřilo slunce. Ten sen, ač mne nepřekvapil, se mi opakoval v horečnatém spánku několikrát a střídal se s výjevem včerejšího dne, já se však nedokázala probudit dřív. Stále jsem měla vyschlo v ústech, v krku mě pálilo a v očích štípalo, mohla jsem už ale pořádně dýchat a ač jsem stále v hlavě cítila bolestivé tepání, nebylo tak silné, aby mi zakalilo zrak a zamlžilo mysl.
V tu chvíli bych však té včerejší bolesti dala přednost, jen abych znovu nedokázala normálně uvažovat, jen abych si na včerejšek nevzpomněla... ,,Therante!" napůl jsem vzlykla napůl zašeptala do prázdna. Před očima mi vyvstal celý výjev jasněji, než jsem ho skutečně viděla, svištící meč, zuřivě vrčící vlk vrhající se na útočníka a bolestné vyštěknutí... Therantovo tělo ležící nehybně na zemi, krev vytékající z rány, poslední rozechvělý výdech, tělo vznášející se ve vzduchu obklopené modrou září... Pocit náhlé prázdnoty... Všechno se stalo tak rychle...
Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a zabořila hlavu do polštáře. Nedokázala jsem zastavit slzy, které mi proudem kanuly z očí ani jsem se o to nepokoušela. Nevydala jsem už ani hlásku, jen jsem zatínala drápy do polštáře, až jsem rvala jemnou látku na cáry. 

50)

Po nebi se honily těžké temné bouřkové mraky a celá krajia se zabarvila nádechem žluti. Vše, od náhlého ticha až po pachy nesené větrem mi dávalo na srozumněnou, že se skutečně blíží bouřka a to pořádná. Nevadilo mi to, líbilo se mi, když venku běsnily živly, skučel vítr a duněl hrom. Ráda jsem za bouří lovila, létala a vyla do rachotu doprovázejícího blesk.
Bouře nepřicházela od Beristlie, ale od hor a pokud jsem mohla podle směru větru odhadnout, městu se nejspíš zcela vyhne, ale Delphské hory a můj rsub jí zřejmě neujdou. Sledovala jsem ženoucí se pásmo mračen takřka dychtivě, až mne skoro svrběla záda, jako by se křídla v nich probouzela k životu.
Mé rozjímání však něco vyrušilo a to něco byla Mairinika. Více než dva týdny uplynuly od chvíle, co mi odřízla svou mysl, ačkoli to znamenalo, že i ona ztratí spojení se mnou a uchýlila se do Eorsu. Měla jsem o ni strach a vyhledala Darow - a ta mi řekla, co se s mou dračicí děje. To ale bylo před tím, než Therant zemřel a přišlo mi to vzdálené a nedůležité. Naopak, místo úlevy se mě zmocnil vztek.
Mairinika se snažila dostat přes zábrany mé mysli, ale já ji odmítla pustit do mého vědomí a zčásti obnoveným poutem jsem cítila její zmatek, nejistotu... a pak neurčitou záplavu směsice pocitů, když jí Dista, černá puma, sdělila, co se stalo, zatímco ona se od nás dočasně oddělila.
Nespustila jsem zábrany svého vědomí ani když dračice přestala naléhat. Myslela jsem, že se snad stáhla, ale vzápětí se pár metrů nad srubem zavlnil vzduch a já se octla v ještě hlubším stínu, než jsem do té chvíle pod mraky byla, byť jen na okamžik, protože Mairinika ve vzduchu předvedla ladnou kličku a přistála před srubem, kde napůl složila plachtovitá křídla a zůstala na mne zírat.
Nebyla už zlatá.
Její dříve třpytivé, jednolitě zabarvené zlaté šupiny zmatněly a ztmavly a vykreslily na jejím těle různě tmavé šedé kresby, místy takřka bílé, jinde až skoro černé. Dokonce i její dřívebronzové oči měly nyní barvu šedého křemene a její pohled se stal jaksi tvrdším. Byla bych přísahala, že i její ostny a drápy a rohy trochu změnily barvu.
Darow měla pravdu. Ze zlaté se změnila v šedou.
Chvíli jsem jí jen oplácela prázdný pohled a nevěděla jsem, co vlastně cítím, jednoduše proto, že ve mně bouřilo příliš mnoho citů naráz. Zvítězil, jak jsem mohla očekávat, příval palčivého vzteku vypěstovaného jako sebeobranou reakci zapuzující kdysi strach a jiné oslabující pocity.
Seskočila jsem ze střechy a dopadla tvrdě na obě nohy, až mi luplo v kolenou. Mairinika chtěla zřejmě něco říct, natáhla dokonce hlavu na dlouhém ladném krku mým směrem, ale já byla rychlejší. Respektivě nedala jsem dračici možnost něco udělat, zbořila jsem stěnu, která jí dosud bránila se mnou mluvit a vnímat to, co já, až ve chvíli, kdy jsem začala v duchu ječet.
Zahrnula jsem ji výčitkami, dávala jsem řevem a vztekem nepřímo průchod tomu šílenému strachu, který se mě zmocnil, když tenkrát beze slova zmizela a uzavřela se přede mnou i ostatními mými společníky, vykřičela jsem na ní desítky výčitek za to, jak jsem se kvůli ní shazovala před Darow - před svou nepřítelkyní - ale neutrousila jsem ani slovo o mrtvém vlkovi. Snad proto, že z jeho smrti jsem vynila jen a jen sebe - já si ho zavolala na pomoc - a snad proto, že bych se nemusela ovládnout a znovu bych se zhroutila v slzách, kdybych o něm mluvila.
Dračice se nesnažila nějak ospravedlnit, ale jak jsem na ní ječela, prohlédla si mé vzpomínky na ty dva týdny a postupně si dala vše dohromady. Poznala už, že má zuřivost nemíří zcela proti ní a snad se taky cítila provinile, že mne nechala samotnou jen proto, abych neviděla, jak postupně mění barvu.
Když jsem konečně skončila jen proto, abych zklidnila dech a našla další argumenty,čekala jsem, že zmizí nebo začne křičet taky, nikdy si nedala nic líbit ani ode mě ne. Ale ona místo toho zabroukala v hloubi hrdla, natáhla znovu šedavou hlavu a ignorujíc mé zavrčení mi položila čelist na čelo: ,Enaio...' její klidný hebký hlas mi zavibroval myslí a já se trochu zajíkavě nadechla a zavřela oči, když mi foukla horký vzduch do vlasů.
Chvíli jsme obě setrvaly bez hnutí, než se dračice odtáhla jen proto, aby se mi mohla zase zadívat do očí. Uhnula jsem pohledem a jen nahlas zahuhlala: ,,Omlouvám se," už teď jsem se za svůj výbuch začínala před Mairinikou stydět, ona ale jen znovu zabručela: ,Ne, to je v pořádku. Měla jsem si uvědomit, jak to bude vypadat, když nic neřeknu, ale chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Měla jsem s tebou zůstat ve spojení.'
Vrátila jsem se k ní očima, na okamžik zaváhala, ale pak jsem natáhla ruku a pohladila ji po hladké, šupinaté spodní čelisti. Přivřela oči a otřela se mi o nataženou ruku hlavou, dala si ale pozor, aby mi nezaryla do kůže některý z dlouhých ostnů.
,Moc ti to takhle sluší, víc, než ta zlatá,' řekla jsem konečně a vlastně jsem to myslela vážně. Moc se mi líbila, trochu mi připomínala ta bouřková mračna, která měla též všechny odstíny šedé. Když už je o nich řeč, zrovna ve chvíli, kdy dračice polichoceně zavrněla a zavrtěla se, dopadly na zem první velké kapky a rozprskly se v prachu a na kamení.
Svorně jsme zvedly oči k obloze. Jedna velká chladivá kapka se mi rozprskla přímo na čele a rocha vody mi stekla do očí. Zamrkala jsem, abych jí vypudila, ale několik dalších mi jich zatím dopadlo různě po těle. Déšť rychle houstl.
Mairinika roztáhla křídla a zadívala se na mne šedýma očima, v nichž jisřily blesky. Byla to jasná otázka - a pobídka. Neváhala jsem ani chvilku, ne když už shora zaznělo dunění prvního hromu. Jediným skokem jsem se vyhoupla na telý Mairiničin hřbet, z něhož už ve stružkách kanula voda, a jen jsem se pevně přimkla stehny k jejím bokům, skokem se vznesla do vzduchu a máchla zrpudka křídly, až mi její pohyb projel celým tělem.
Mairinika rychle vystoupala až k cloně mraků, oproti které byla náhle téměř k neroznání. Ani jí voda padající na ní z nebe a tekoucí jí po těle nevadila a když nedaleko nás sjel klikatý blesk a ozářil ztemnělou krajinu, připojola svůj řev k rachotu hromu. A mně najednou došlo, jak moc mi dračice chyběla, zatímco byla v Eorsu a odmítala se mnou navázat kontakt.
Byla to snad hodina, než dračice znovu zabrala křídly a vznesla se nad šedou clonu mraků, mimo dosah ledového deště, který mi zde nahoře, v chladu oblohy místy dokonce na obleku a ve vlasech vytvořil zmrazky, ač bylo stále léto a taky dračice měla na ostnech něco, co se snad dalo nazvat jinovatkou.
Chvíli jsem si z jejího hřbetu jen užívala pohled na podivuhodné útvary, do jakých se mraky vlivem větru zformovaly a sledovala jsem hru světla, kterého tady v tom tichém a svobodném světě bylo nad mraky více, než jsem kdy zažila na povrchu země, ale nehřálo. Byl to nádherný svět a já nechápala, jak jsem bez něho mohla devatenáct let žít, aniž bych ho postrádala. Stejně jako hory to byl můj svět, jak jsem v hloubi duše pochopila toho dne, kdy jsem prvně vzlétla, či se spíš vrhla do propasti, na svých vlastních křídlech a podmanila jsem si vítr.
Pak jsem se na dračím hřbetě úplně uvolnila, pustila jsem se nohama a pomalu jsem sklouzla přes jeden Mairiničin bok a po přední tlapě a pak jsem už padala, v uších mi hvízdal vítr a řídký vzduch se kolem proháněl tak rychle, že jsem se nebyla s to pořádně nadechnout, avšak ve chvíli, kdy jsem se již tělem částečně vnořila do těžkých, chladných vlhkých mraků, prořízla náhle vzduch průsvitná křídla a já vystoupala zase výš, až jsem se zařadila po bok dračice.
,Enaio?' ozvala se Mairinika po chvíli klidného letu.
,No?' otočila jsem hlavu k ní a jeden volý pramínek vlasů mne švihal přes tváře. Čekala jsem, ale dračice ještě chvíli váhala, jako by nevěděla, jestli opravdu začít mluvit. Nakonec si ale odfrkla, až jí z nozder vyšel obláček dýmu a zmizel daleko za námi, kde se rozplynul ve vzduchu, a zeptala se: ,Jak myslíš, že tě našel?'
Máchla jsem křídly prudčeji, než jsem původně chtěla a vynesla se tak o téměř tři metry výš. Vlastně jsem se ale nemohla divit, že se na to ptá, spíše bylo s podivem, že po tom nepátrali ostatní, když byla dračice ještě v Eorsu. Ačkoli, možná to probírali mezi sebou.
,Nevím... nevím, jak si dal dohromady, že jsem to já. Možná mne někde viděl a já ho nezaregistrovala, možná mu to řekl Gavin a poštval ho na mne.'
,Ano,' připustila po chvíli dračce. ,To jsou asi nejpravděpodobnější vysvětlení. V obou případech to chce ještě zvýšit obezřetnost.'
,Vím,' souhlasila jsem.
A to bylo vše. Už jsme se k tomu nevracely.
Na zem jsme se vrátily, když už byla mračna roztrhaná a deštěm zmáčená zem opět pomalu usychala, místy dokonce za pomoci slunečních paprsků. Mairinika nechtěla jen tak neužitečně ležet před srubem, proto se vrátila do Eorsu a nechala mne samotnou.
Po dlouhé době jsem si zase vzala knihu, čtení jsem zanedbávala kvůli tréninkům a Společníkům a docela spokojeně jsem se uvelebila na střeše, pro tuto chvílu upouštějíc od starostí ohledně toho, jak Anthony odhalil mou identitu. Beztak jsem si myslela, že to vím.
Toho odpoledne mne od četby vyrušila jedna ze zřídkavých návštěv, nebyl to však královnin posel ani psi z města. To elfka Ravennë zavítala k mému odstrčenému srubu, ale vypadala, že by kdekoli jinde byla raději. Ostatně, přišla jen proto, že ji opouštěl společník, hnědý wyvern Orisel, nebylo se tedy její špatné náladě co divit.
Její přání mít událost rychle za sebou bylo v souladu s mým a nejspíš i s Oriselovým, protože se uvolnil svou společnici k bráně odnést na svém hřbetu, když ale došlo na zrušení pouta, neváhal krom jednoho ohlédnutí se.
Nechala jsem Ravennë u brány a odlétla jsem na Awaraxovi, který mne sem donesl tak jako Orisel elfku. Nemuseli jsme se nijak domlouvat, stačilo naše důvěrné propojení myslí, které jsme v tuto chvíli neměli důvod tlumit, aby věděl, že nechci ještě domů.
Vystoupal velmi vysoko na oblohu a pak jen plachtil a stále pomalu klesal, až se nakonec snesl na nádvoří, kde způsobil menší pozdvižení v podobě vojáků připravených zničit každého vetřelce. ,,Drak je ti už málo?" poznamenal záštipně jeden z nich, zřejmě dotčený, že si zaměnil Bojovnici s útočníkem.
Královna mne přijala takřka okamžitě a po několika úvodních zdvořilostech přiznala, že kdybych se nepřišla ohlásit, dala by si mne sama zavolat, protože potřebovala, aby se někdo z Bojovníků urychleně ujal velice choulostivého úkolu.
Pozorně jsem poslouchala, když mluvila o loupežnících věznících všechny obyvatele z malé vesničky nedaleko Shadow Walley. Výkupné, které požadovali bylo vskutku velké, přemrštěné, dalo by se říci. Něco mi říkalo, že tahle partička by v únosech potřebovala dostat školu. Nikdo s trochou soudnosti neunese vesnici! Mnohem praktičtější by bylo unést jednu váženou sobu, za niž by výkupné zaplatili nejlépe bohatí příbuzní. A určitě bylo hloupé věznit ty lidi všem na očích.
Slíbila jsem tedy, že se úkolu zhostím. Nešlo mi sice do hlavy, proč chce královna pokud možno živé i únoste, když věznice byla v jednom kuse přeplněná, ale od toho byla královna, aby si rozhodovala. Mlčky jsem se tedy uklonila na znamení souhlasu, ale k odchodu jsem se neměla.
,,Ještě něco?" otázala se královna a pohlédla na hodiny. Ten pohled mi neušel, přesto jsem odvětila: ,,Ano... chtěla bych zkusit vyvolat si Společníka. Darow jsem nikde neviděla a někdo dohlížet musí."
Královna si promnula čelo. ,,Dobrá tedy! Nejlepší bude to odbýt okamžitě, poté bys mohla čekat déle, než by ti bylo milé. Ale potom okamžitě vyrazíš na cestu!"
,,Spolehněte se."
Tak se stalo, že jsem toho dne již podruhé mířila k bráně, tentokrát na svém jelenovi v patách královnina válečného koně. Cesta zdaleka neubíhala tak rychle jako kdybychom letěly nebo kdyby královna koně více pobídla, přesto jsme brzy stály před chrámem. Warkariss tak jako ostatní mí Společníci nikdy nechtěl být u vyvolávání a zmizel v Eorsu.
,,Prosím," pokynula královna, když jsem jí předala obnos za dva pokusy. Stanula jsem před bránou s podivným pocitem, jaký jsem už zažívala dříve. Několikrát se mi už stalo, že jsem mířila k bráně, protože mi něco říkalo, že to mám udělat. Skoro jako by mne někdo volal.
Přesto, když jsem zavolala poprvé, nikdo z brány nevyšel, jen mlha se dál převalovala, líná a netečná. Pro sebe jsem si potichu zavrčela a zkusila to znovu. Tentokrát jsem hned věděla že úspěšně, brána jasně zazářila.
Vteřiny ubíhaly až se změnily v minuty a já se zatím trochu posunula, abych lépe viděla. Z mhly se pomalu vynořilo něco obrovského, co se vzápětí ukázalo být nikoli kamenem, jak se mohlo v první chvíli zdát, nýbrž krunýřem obří želvy, která se pomalu ale důstojně vykolébala ven.
Před bránou se tvor zastavil a sustil hlubokým hlasem, přičemž jednotlivá slova se protahovala a jakoby splývala, svůj proslov: ,,Mé jméno je Stavitel času, či chceš-li Ter Tura. Nejsem rychlým běžcem a svou moudrost si nechávám pro sebe. svému Společníkovi ale poskytuji něco jiného. Dokáži kolem sebe zastavit čas. Čas stojí jen v kupoli deseti metrů, jejímž středem jsem já. Nebudu s tebou navždy. Ale teď tady jsem."
Když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku, že se mým Společníkem stala želva, musela jsem se za tu nevíru takřka stydět. Bylo nespravedlivé tak uvažovat hned podle prvního pohledu - obzvláště, když jsem od něho pak slyšela, co jsem slyšela.
,,Je mi ctí, Staviteli času," odpověděla jsem a nechala ho nahlédnout do své mysli, zatímco jsem sama zkoumala tu jeho. Byla vpravdě zvláštní, nedokázala jsem ji plně pochopit ani poznat. Některé věci si navíc úmyslně nechával pro sebe a já respektovala jeho soukromí.
Natáhla jsem ruku a on trochu posunul hlavu, abych se dotkla dlaní jeho čela. Setrval chvíli bez hnutí a jen mne sledoval hlubokýma, zádumčivýma očima. Ani jeden jsme nevěnovali pozornost královně, která se už vyšvihla na svého koně a brzy cinkot podkov dozněl v dáli. Náhlé ticho jakoby prolomilo kouzlo okamžiku, Ter Tura pomalu mrkl a vzápětí zmizel.
Potřásla jsem hlavou. Věděla jsem, že ať bude v Eorsu nebo zde se mnou, ostatní mí Společníci mu nedají pokoj, dokud se s ním neseznámí. Ne vždy pro ně bylo lehké se s někým novým smířit. A Ter Tura byl přinejmenším zvláštní.
Stále ještě plná nových dojmů jsem si stáhla prstýnek s erbem města a červený symbol se z kovu ihned ztratil. Uložila jsem prsten do zvláštní kapsy na svém obleku a teprve poté jsem se proměnila. Tryskem jsem se vrátila do města, proběhla jsem ulicemi, aniž jsem se musela ve známém městě plně soustředit na cestu a vběhla jsem do stájí.
DonJerr a Sherridan oba nastražili uši a vyklonily hlavy ze stání, když jsem se proměnila a znovu si navlékla prsten. Pohladila jsem odrostlé hříbě, téměř dvouročka po hebké hubě a DonJerra jsem vyvedla ven. Sedlo jsem nechala být, ale uzdu jsem vzala - bude to dlouhá cesta a on je plašivý.
Hřebec si nechal nasadit uzdu vcelku bez protestů, jen jednou hryzl udidlo, aby dal najevo, že to umí a tudíž mi uzda nebude nic platná.
Vyvedla jsem neklidně tančícího koně ven a vyšvihla jsem se mu na hřbet. Nebyl důvod vracet se ke srubu, měla jsem vše potřebné, totiž zbraně, cestu jsem znala a Šíp si dokázal poradit sám, pokaždé, když jsem ho nechala samotného, přidružil se prostě k toulavým psům.
DonJerrovi rychlé nohy se jen míhaly po cestě ještě po létě vyprahlé a zaprášené, hřebec doslova polykal míle. Přesto jsme museli na noc zastavit v malé krčmě, kde jsem se nejdříve ujistila, že se o mého koně řádně postarají, sama jsem ho dosucha vytřela a poté vyhřebelcovala, ošetřila jsem mu kopyta citlivá jako u všech jeho plemene, přejela nohy, zda nemá otoky a dohlédla jsem na nakrmení. Sama jsem si sice objednala pokoj, přespala jsem ale venku a vytratila jsem se již brzy ráno, sotva se ukázaly první paprsky slunce.
Toho dne se před námi již objevilo město Shadow Walley a DonJerr, jako by už větřil pohodlnou stáj, zrychlil ještě krok, vystrčil hlavu dopředu a švihal na protest ohonem, když jsem ho brzdila. Mířila jsem skutečně přímo do města, protože nikde bléže vesničce bych nejspíš nenašla slušné ustájení, už takhle se mi zdála stání ve stájích malá a sláma zatuchlá. DonJerr sledoval můj odchod vyčítavým pohledem a plaše sledoval ostatní koně.
Vesnička byla skutečně malá, jak jsem zjistila, když jsem se ve vlčí podobě proplížila v dostatečné vzdálenosti, aby mne nezpozorovaly hlídky lupičů. Ti zřejmě nebyli úplně hloupí, jak nasvědčovala technika únosu, protože hlídek chodilo několik a vždy je tvořili přinejmenším dva muži.
Větřila jsem ve vzduchu a dokonce jsem ovládla mysl několika malých zvířat, aby mi dělala zvědy. Zjistila jsem tak, že únosců není málo, celkem devětadvacet mužů, zatímco vesničanů je jen patnáct, z toho čtyři děti. Ostatně vesnička byla skutečně malá, neměla vlastně ani název.
Zůstala jsem skryta cizím zrakům, ale ostražitá a připravená na cokoli. Královna mi nabízela své vojáky k dispozici, já to však odmítla. Nevěděla jsem, že je zde lupičů tolik, zprávy byly nepřesné, ale můj úmysl, poradit si sama, to nezviklalo.
Na krajinu se pomalu snesl soumrak a oblohu navíc zakryly mraky, byla úlná tma v níž žhnuly jen mé oči, lesknoucí se odhodlaným plamenem. Přikradla jsem se blíže, počkala, až projde hlídka a pak jsem konečně vběhla mezi domky, o nichž už jsem věděla, jak jsou rozestavené, kde se zdržují únosci a kde je rukojmí, to vše díky zvířatům.
Na plácku vydlážděném kočičími hlavami, přímo uprostřed vesničky, doslova, protože domky stály kruhově, hořel velký oheň a kolem něho sedělo devatenáct mužů. Osm chodilo na hlídkách kolem, dva, jak jsem věděla, hlídali rukojmí.
Tihle si nepočínali právě obezřetně. Už to sezení u ohně znamenalo, že ve chvíli vyrušení by nebyly jejich oči uvyklé tmě. Navíc z nich táhl alkohol a jejich rozjařené opilé hlasy mi narážely do ušních bubínků. Bylo by tak snadné tam vtrhnout a zabít je do jednoho. Královna je ale chtěla živé.
Sledovala jsem ze tmy to lidské hemžení a jen jednou jsem se přikrčila víc k zemi a oči jsem přimhouřila na pouhé šěrbinky, to když prošla hlídka, usedla k ohni a zvedli se jiní dva muži, aby nahradili navrátilce u jejich povinností. Ti dva prošli těsně kolem a já byla připravená k útoku, ale ani jeden z nich nepostřehl stín nerozeznatelný od tmy kolem, tichý a nehybný.
Nechala jsem je projít, už jsem měla jistý plán. Pokud ale měla být uspokojena královnina mírumilovnost, asi budu potřebovat pomoc svých společníků, konkrétně Mairiniky. Při větším počtu protivníků bylo snazší zabíjet než starat se, aby zůstali naživu. Obzvláště, pokud šlo o rukojmí.
S břichem přitisknutým až k zemi jsem se znovu odplížila. Dlouho jsem si již nemohla pořádně hrát, stále jsem si musela dávat pozor, krotit se. To platilo i pro dnešek, ale přeci jen jsem mohla trochu popustit uzdu své unuzené divoké části.
Byla jsem nyní přímo na trase procházejících hlídek. Změnila jsem podobu na lidskou, nasadila si prsten a přes něj natáhla rukavici. Překontrolovala jsem kapsy, jestli u sebe náhodou nemám nějaký uspávací prostředek, ale to jediné, co jsem měla by únosce uspalo navždy a nic by je už nemělo šanci probudit. Takže postaru...
Nemusela jsem čekat na další hlídku příliš dlouho, dvojice mužů si počínala vcelku šikovně, nenesli pochodeň a na lidi se pohybovali docela tiše. Jenže já se pohybovala tišeji. Přikradla jsem se za ně, tělo napjaté jako při lovu, dech klidný ale krev kolující v žilách spolu s oním zvláštním vzrušením, jaké mi poskytovaly okamžiky, kdy jsem mohla bojovat a vyhrávat, kdy jsem mohla vracet světu skutečné i pomyslné křivdy, kdy jsem mohla ničit a kdy mi přitom každým okamžikem hrozila smrt. Byla jsem lovec, divoká šelma žijící ve světě lidí, kam jsem nepatřila.
,,Ahojky..." vydechla jsem jim za zády takřka něžně. Ke cti jim třeba připsat, že dívčí hlas je v nejmenším nezarazil, otočili se rychlostí blesku a já zaslechla zaskřípění čepelí vytahovaných z pochev. Nesáhla jsem po zbraních, ostatně vždy jsem měla drápy, přesto si nejspíš ani pořádně neuvědomili, co na ně zaútočilo. Tisíckrát opakováné, pevně zažité techniky mi umožnily je omráčit, ale nezabít. Má divoká část sice řvala, že chce víc, že chce krev a vdechovat smrt, ale já se jí už naučila nevnímat. Většinou.
Rychle jsem jim odepjala opasky, dokud byli v bezvědomí, zabavila všechny zbraně a okradla je o drobné, poté jsem rukávy jejich košil a opasky, které jsem předtím sebrala použila jako poouta, jimiž jsem je potmě zručně svázala. Co nejrychleji jsem je odtáhla o kus dál, abych nebyla překvapena další hlídkou. Stačila čtvrthodina a okolí bylo vyklizené. Věděla jsem, že se proberou, ale co na tom? Svázaní byli dobře a skrz roubíky křičet nemohli. Ostatně... byla by možná zábava je honit.
Další krok bylo dostat se k uvězněným vesničanům, kde hlídali jen dva únosci. S těmi si zvládnu poradit, ale pokud bych postupovala chybně a k vesničanům se dříve dostali ostatní lupiči, mohlo dojít k úmrtím, než bych stačila zasáhnout.
Na obzoru se objevila první známka úsvitu, našedlá linka na východě. Musela jsem si pospíšit, pokud chci využít ochrany tmy, což jsem chtěla, proto jsem se už ničím nezdržovala a vyrazila jsem zpět k vesnici, konkrétně k tomu sklepu.
Říci, že vše probíhalo podle plánu by byla přehnaná skromnost, vyšlo to dokonale. Se stráží před sklepem s vězni jsem si poradila tak snadno jako předtím s hlídkami a ti opilí ubožáci u ohně se div nepodělali strachy, když se z nebe snesli modrý wyvern a šedý drak, oba hromově vrčící s čelistmi pootevřenými, až šlo vidět dýkovíté zuby.
Únosci se nebránili, počkali, až pustím vesničany ven a sami takřka překotně sestoupili do sklepa, aby se vyhnuli dvěma ještěrům. Jejich svázané kumpány jsem tam postupně naházela taky. Huhlavé nadávky skrz roubíky jsem se rozhodla neslyšet.
Nakonec to vlastně byla celkem nuda, jakmile byli jednou zamčení beze zbraní ve sklepě, nesnažili se ani dostat ven, možná proto, že malým zamřížovaným okénkem stále nahlížela dovnitř Mairinika z jejíchž nozder ustavičně stoupaly obláčky dýmu.
Nechala jsem dračici jako stráž a sama jsem na Awaraxovi odlétla do Shadow Walley pro vojenskou posilu. Svůj úkol jsem splnila, co bude s lupiči dál nebyla už má starost. 

51)

Na ošetřovnu jsem se vracela během posledních čtyř dnů již počtvrté, ale u pacientky nebylo patrno žádné zlepšení. Čtrnáctiletá dívka stále jen ležela na lůžku, netečně civěla do stropu a jen pokud se jí někdo pokusil dotknout a nedejbože trochu povrtat v mysli, ztropila hysterickou scénu, mlátila kolem sebe pěstmi, ječela a bila hlavou do zdi.
Dokonce ani když se před dvěma dny na ošetřovnu dostavil královnin kovář s manželkou a oba se prohlásili za rodiče nalezené dívky, což jsem si snadno ověřila telepatií, dívka na ně nijak nereagovala, vůbec je nepoznávala a ani na ně nepohlédla.
Otec doslova zuřil, když jsem po dohodě s ošetřovatelkou zakázala k dívce pouštět kohokoli, rodiče nevyjímaje. A fakt, že já, vlkodlak, k jeho dceři chodit mohu a navíc bez dozoru ho štěstím též nenaplnilo ( a to je dost mírně řečeno, jednou mi dokonce dost nevybíravě a s křikem naznačil, co všechno mě potkalo, kdybych se jeho dcery jen dotkla. A já jemu na oplátku, co se stává lidem, kteří si hrají s ohněm.)
. Matce se naopak ulevilo, když jí ošetřovatelka sdělila, že tělesný stav dívky se zlepšuje a jinak než modřinami a zlomeným žebrem jí na těle ublíženo nebylo.Zato o jejím duševním stavu jim příliš povzbudivého říci nemohla.
Samozřejmě jsem oba rodiče hned vyzpovídala, ale moc užitečného mi neřekli. Dívka, Anežka, se ztratila před šesti dny, prostě se večer nevrátila domů. Ano, hlásili to královně. Ne, neví, kde mohla být. Ano, vždy byla naprosto normální, žádné záchvaty, útěky z domova ani výtržnosti. A nožík, který se našel u dívky a já jim ho ukázala - Anežce ne - nikdy předtím neviděli a určitě ho dívce nedali.
Nicméně mezi Anežčiným zmizením a nalezením zůstávaly dva prázdné, nevyplněné dny. Dny, během kterých nějak přišla k tržným ranám, modřinám a zlomenému žebru. Během dvou dnů se z ní stala psychická troska v nejhorším smyslu toho slova.
Kdybych jí mohla prohlédnout mysl, nepochybně by mi to prozradilo více, než její tělesný stav a stopy v lese, které smyl déšť. Jenže s tím královna výslovně nesouhlasila a dala mi týden. Týden, během něhož se mohla dívka zotavovat a pak - pak se mělo vidět. Královna na mne však nezahlížela zvláště přívětivě, když mi úkol zadávala a já věděla, že pokud poruším její rozkazy nebo selžu, nebude ráda. Vůbec ne.
Prošla jsem liduprázdnou chodbou, kde to páchlo desinfekcí a léčivými odvary a úzkými dveřmi jsem vešla do pokoje, kde byla dívka uložená. Bíle vymalovaná místnost s vyhlýdkou úzkým oknem na šedou zeď protějšího domu a krom jediného úzkého lůžka, nočního stolku, odřené skříně a nepohodlné rozvrzané židličky vypadala stejně jako předešlého dne.
Taky Anežka vypadala stejně jeko předešlého dne. Žebro se jí již díky léčitelům zahojilo a modřiny takřka zmizely, dívka však stále ležela naprosto nehybně, kučeravé špinavě hnědé vlasy rozhozené po polštáři, ruce složené na přikrývce, přimhouřené oči upřené ke stropu a ústa pootevřená, takže šlo vidět příliš velké přední zuby. A její pach... byl zvláštní, jen jsem nemohla přijít na to, proč. Z nějakého důvodu ale dráždil mé smysly k maximální ostražitosti.
,,Ahoj, Anežko," pozdravila jsem jako pokaždé ředtím a opět se nedočkala odpovědi. Potlačila jsem tichý povzdech a usadila jsem se na té příšerné zorviklané židli, jako ostatně pokaždé předtím. Dívka se ani nepohnula, jakoby nevnímala nic kolem sebe.
Chvíli jsem ještě čekala, ale když jsem se nedočkala reakce, zahleděla jsem se zamyšleně na protější zeď. Jak si to sakra královna představuje? Co mám udělat, aniž bych násilím pronikla do dívčina vědomí? Jak zjistit, co se stalo, když po každém dotyku ztropí záchvat a pokud se na ni promluví, jen civí do stropu? Nevěděla jsem, co dělat. Nemohla jsem ani chtítradu od svých Společníků, protože pár dní poté, co se ke mně přidal poslední z nich, tyrgun S'akhät (což bylo skutečně překvapením, ačkoli fakt, že Darow sotva o dvy dny později vyvolala pískového draka vrátil na zem...) se všichni odmlčeli. Nemohla jsem se s nimi spojit... bůhvíproč.
Vyndala jsem z kapsy nůž, který u dívky našli a znovu jsem jím nepřítomně otáčela v prstech. Byl to vrhací nůž, z lesklé oceli, bez jediné ozdoby. Měl ale jednu zvláštnost. Čepel se dala zaklapnout do rukojeti, stačilo však trochu zatlačit na správné místo, aby se znovu objevila.
Neustále jsem nožem mimoděk cvakala a u toho přemýšlela. Zburcoval mne až dívčí hlas, ochraptělý po dlouhém mlčení a taky po několika ječivých záchvatech: ,,To je moje,"
Nebýt mnohaletého výcviku, jistě bych sebou překvapeně trhla, možná bych se dokonce poroučela ze židle, takhle jsem jen rychle zvedla oči k Anežčině tváři. Dívka měla pootočenou hlavu a pohled upírala na nůž v mých rukou.
Čekala jsem, jestli neřekne ještě něco, ona ale jen nehybně sledovala nůž. ,,A kdes to vzala, Anežko? Odkud to máš, že je to tvé?" v mém hlase by se nebyla vyznala ani sfinga, neprobleskly jím žádné emoce, byl naprosto klidný, vyrovnaný, sotva silnější než šepot.
,,Je to moje," zopakovala dívka, ale při zvuku mého hlasu zvedla oči k mé tváři, vůbec poprvé se na někoho podívala. ,,Je to mé, dali mi to, vrať mi to," dožadovala se a hlas jí mírně stoupl, stále však jen ležela, nepokusila se vstát ani zdvihnout na loket.
,,Kdo ti to dal?" otázala jsem se s pocitem, že zde vedeme dva nesouvislé monology.
,,Vrať mi to! Je to moje!" vykřikla dívka.
Dát jí nůž? Vážně? Ale... opravdu bych si neporadila se čtrnáctiletou holkou ozbrojenou jednou kudlou? Natáhla jsem ruku s nožem s čepelí nyní zavřenou a podala jí ho. Každý nerv v těle jsem měla napjatý, byla jsem připravená na cokoli.
Vůbec se mi nelíbil její výraz, když se zbraň octla v jejích rukou. Dívka ale i poté zůstala ležet, dokonce se znovu opřela hlavou o polštář, poklidně se zahleděla na strop a ruce s nožem založila na prsou. Ležela opět tak strnule jako předtím, vypadala ale vyrovnaněji, klidněji.
Bylo mi jasné, že dívce nemohu nůž nechat, až půjdu pryč. Nakonec za mne tento problém vyřešila sama Anežka, které po těch několika větách opět upadla do stavu strnulosti. Zavřela oči a její dech se prohloubil a zklidnil, usnula.
Bez hlesu jsem vstala, naklonila se nad postel a jediným plynulým pohybem jí jemně vypáčila nůž z prstů. Dívka tiše zakňourala a zamračila se, nevzbudila se však a vzápětí spala stejně klidně jako předtím. Chvíli jsem na ni hleděla s pocitem, že tahle událost neskončí dobře, bylo tu příliš mnoho nepochopitelného. Nakonec jsem se otočila a vyšla z pokoje, opustila ošetřovnu a vydala se do ulic, hlavu plnou neveselých myšlenek.
Šla jsem s kápí staženou do obličeje, takže krom úst byla má tvář celá zahalena stínem. V proudícím davu se jen zřídka našel nědko, kde neustoupil z cesty. Dělali dobře, já neměla ve zvyku uhýbat lidem. Z hlavních ulic se záhy staly zapadlé uličky lemované nenápadnými domky. Zde žili ti, kteří se z nějakého důvodu vyhýbali nejživějším částem města.
Na oprýskané dveře jednoho takového domku jsem zaklepala. Jen zaklepala a nic víc. Pravda, bylo to trochu zvláštní zaklepání, nicméně jsem nečekala na odezvu, loudala jsem se dál uličkami a brzy jsem se dostala do těch vskutku nejzapadlejších částí města. Ani přes den nebylo od věci chodit sem se zbraní. Nebo vůbec.
Nyní už byla spíše náhoda, pokud mne někdo minul. Ulice, pokud se tomu tak ještě dalo říkat byly až na krysy, pár toulavých psů a zdivočelých koček prázdné. Určitě tak vypadaly, ale zdání mohlo klamat.
Loudavými, zdánlivě ledabylými kroky, které však byly neslyšné a nepostrádaly lehkost a jistou eleganci příznačnou ne pro urozené dámy, nýbrž pro lovící šelmy, jsem zašla za další roh, který skrýval výhled na další ulici. A boční slepou uličku.
A právě do oné slepé uličky jsem vešla, zůstala jsem ale u nároží, ve stínu domu. Stála jsem s lehce pokrčenými koleny, všechny smysly ve střehu. Čekala jsem.
Zlepšovali se, tentokrát by již lidské ucho nemělo šanci zachytit tiché zaškrabání drápu o dláždění ani sotva postřehnutelný neklidný dech. Já ale neměla lidské uši. Vyrazila jsem vpřed zlomek vteřiny před tím, než zpoza nároží vyrazila hnědavá šmouha, která se mi s hrozivým zavrčením vrhla po hrdle.
Nesáhla jsem po zbraních, nevytáhla jsem drápy, necouvla jsem. Naopak jsem vyrazila útočníkovi vstříc a podařilo se mi jednou rukou sevřít čelisti plné ostrých zubů, zatímco jsem druhou pevně přitáhla vlkodlakovi přední pracky v tělu. Byl to velice malý vlkodlak.
Pod jeho vahou jsem byla nucena o půl kroku couvnout a snížit těžiště, abych se nerozplácla na zemi. Nicméně se lapený mohl jen bezmocně zmítat, kousnout ani vysmeknout se nedokázal. Nebyl však sám, zpoza nároží se vzápětí vyřítil druhý vlkodlak, nedospělý, nicméně větší než první. Rusá zvlněná srst mu vlála kolem těla a oči barvy karamelu se zuřivě leskly.
Nechala jsem Harratu odrazit se ke skoku, nechala jsem ji skočit, ale nedovolila jsem jí nalézt zamýšlený cíl. Napjala jsem svaly a vší silou od sebe odmrštila Dalyna. Srazili se ve vzduchu a v podobě jediného propletence srsti, končetin a zubů se svalili na dláždění.
,,Pořád příliš pomalí," ušklíbla jsem se a než se oba, Dalyn i Harrata znovu vyhrabali na nohy, mizela jsem už ve vlčí podobě v další uličce. Ano, skutečně jsem je začala pomáhat cvičit. Ale nebyly to výcviky vrahů... přinejmenším zatím ne. Už jsem na toto téma vedla s Lawkesem a Satherr pár debat, které vždy skončily jejich hádkou. Nicméně jsem prozatím jen trénovala výdrž, techniku i teoretické znalosti obou malých vlkodlaků. Nenásilnou formou.
Nepřiznala bych to ani za živého boha, ale nějakou potlačenou, dávno zapomenutou část mého hravého, mého štěněcího já tyhle honičky bavily. Totéž se nedalo říci o hlídkách chodících městem, měla jsem takový dojem, že byly i stížnosti ke královně, nicméně ona se nikdy o ničem nezmínila. A navíc, nikdy jsme nikomu neublížili.
,,Tak fajn, to by pro dnešek stačilo!" houkla jsem o pár hodin později, když už se ulicemi plížilo šero a postupně přecházelo ve tmu. Chvilku bylo naprosté ticho a pak se zpoza rohu vyploužila udýchaná Harrata a rozčesávala si drápy vlasy. Dalyn během okamžiku sjel po okapu ze střechy.
,,Výborně... Harrato, dočetlas už tu knihu?"
,,No... já... totiž..." vlkodlačka zabloudila prosebným pohledem k Dalynovi, který se jí nějakým zvratem mysli rozhodl nepotopit a přispěchal jí na pomoc: ,,Fakt děsně chtěla, ale měla tolik práce, že-"
,,Tak to ji čeká dlouhá noc," skočila jsem mu do řeči a otočila se zpět k Harratě, ,,protože já tě z ní zítra přezkouším," dokončila jsem a ani se nesnažila úplně zakrýt škodolibost v hlase.
,,Cože?! Z celé knihy?" zasténala vlkodlačka.
,,A samozřejmě ze všeho ostatního, co bys už měla znát," přikývla jsem bez soucitu. Dalyn se na kamarádku ušklíbl s jízlivým soucitem, ale ona měla ihned příležitost mu to vrátit, když jsem se obula do něho: ,,A jestli ty budeš ještě zítra vázat obvazy tak jako posledně, budeš to příště zkoušet na sobě - doopravdy." Výraz, který se objevil na jeho tváři by dojal tygra.
Vůbec by mi nevadilo se s nimi špičkovat dál, najednou se ale probudil k životu můj šestý smysl. Něco nebylo v pořádku. Cítila jsem to... věděla jsem to. Malí vlkodlaci neměli zatím instinkty natolik vyvinuté, zostřené lety strávenými bojem, na útěku nebo mezi nepřáteli. K ostražitosti je vyburcovala má náhlá soustředěná nehybnost. Ztuhli na místech a ani nedutali.
Naslouchala jsem všem vzdáleným hlukům města - pokřikování brzkých opilců na ženy, ostatně v tuhle dobu zde byly především takové, s nimiž se dalo v tomhle ohledu vždy domluvit, ržání koní a údery z tržnice, kde obchodníci balili své zboží.
Vtom se však ozval další zvůk, tišší, zato mnohem blíže. Šoupavý zvuk, jako když něco vláčíte po kameni a zaškrabání něčeho ostrého o zeď. Zvuk přicházel zvenku z uličky... a ta, v níž jsme se nacházeli my, byla slepá. Přimhouřila jsem oči do houstnoucího šera a zavětřila, vítr ale vál nepříznivým směrem, cítila jsem jen pach krys, toulavých zvířat, moči a odpadků.
Podzimní mlha v ústí uličky nepatrně zavířila. Nejdřív jsem zahlédla pokrčený stín a zaslechla sípavý dech, vzápětí se zpoza nároží vyplížila... stvůra. To bylo první slovo, které mne v souvislosti s ní napadlo, druhé bylo mnohem sprostší, protože jsem onu stvůru poznala podle pachu, který se částečně zachoval.
Byla to Anežka, dívka nalezena v tak zuboženém stavu v lese. Jen vypadala úplně jinak než dnešního dopoledne, kdy jsem ji nechala na ošetřovně.
Bílou noční košili měla špinavou a potrhanou tak, že toho moc nezakrývala, kučeravé vlasy měla zacuchané a stále jí výřily kolem hlavy, ač vůbec nefoukalo. Nepříčetný pohled v jejích očích působil takřka stejně děsivě jako zuby, jež prošly podivuhodnou proměnou, byly nyní ostré jako tesáky a sám obličej, jako by se protáhl dopředu. Z nehtů se sice nestaly drápy, ale byly delší a tvrdší. Taky ostřejší, to jimi nepochybně škrábala do zdí domů.
Zastavila se naproti nám, za zády cestu ze slepé uličky, zatímco my jen stěnu. Chvíli těkala divokýma očima mezi mnou a dvěma malými vlkodlaky, kteří se na mé tiché zavrčení stáhli dozadu, pak však pohledem neomylně spočinula na mně. Na mé kapse, v níž jsem stále měla ten nůž. Pomalu, pomaličku zvedla oči k mým a naše pohledy se střetly. ,,Vrať mi to, je to mé!" zachrčela.
Vzápětí se vrhla vpřed.
Nebyla ozbrojená, nepočítaje nyní smrtelně nebezpečné nehty a esáky. Zato měla neuvěřitelnou sílu. A naprosto postrádala pud sebezáchovy. Zpočátku jsem ji velice podcenila, jak jsem si s hrůzou uvědomila, když mi dobře vedeným krytím vyrazila z ruky zahnutý bojový nůž a jeho čepel jen těsně minula Dalynovu hlavu. Když jsem pomyslela, co by se stalo, kdyby letěl nůž jen o centimetr nebo dva víc vpravo...
,,Zmizte odsud!" štěkla jsem na oba vklodlaky aniž bych se na ně znovu ohlížela, na to mne příliž zaměstnávala má šílená sokyně. Zaváhali. ,,Hned!" zavrčela jsem. Vzápětí jsem slyšela cvakání drápů a jejich siulety zmizely ve tmě a v mlze převalující se uličkami a ulicemi.
Znovu už jsem po zbraních nesáhla, zabití té dívky/stvůry jsem považovala za krajní řešení a to jen v případě, že by bylo na výběr zda ona nebo já. A ona se nechtěla nechat zabít. Ani chytit. Chtěla ten nůž a ten jsem měla já. Já jí stála v cestě.
Brzy se přestala snažit rozcupovat mi kapsu. Pochopila, že takhle nedostane, co chce. Od toho okamžiku mi šla po krku. Bojovala jako do kouta zahnané, strachy nebo vzteklinou ochromené zvíře. Divoce, bez rozmyslu a nedbaje na vlastní bezpečí.
Ohnala se mi zuby rovnou ko krku a rukama se mě snažila natlačit zády na studenou stěnu domu. Pokrčila jsem se trochu v kolenou, využila zdi jako opory pro nohy a celou svou vahou - ne, že by to bylo tak moc, ale bylo s podivem, jak často to jediné stačilo - jsem prudce zatlačila proti ní.
Bosé nohy jí uklouzly na dláždění, kolena se jí podlomila a ona se s překvapeným výkřikem zhroutila k zemi. Ihned jsem jí přimáčkla ruce k zemi a zaklekla ji. Syčela, zmítala se, ale vyprostit se nedokázala. Její skřeky postupně ztrácely na intenzitě, ač neztratily nic na své výhružnosti. Nakonec už jen ležela na zádech, ztěžka lapala po dechu a mhouřila na mě neříčetné oči.
Vzburcovala jsem všechny své duševní síly. Pro tuto chvíli jsem královnino nařízení o nenarušování mysli té dívky ignorovala, ostatně pokud by na něm trvala i v této situaci, začala bych vážně pochybovat o jejím duševním zdraví.
Obrnila jsem si vlastní mysl a pak prolomila Anežčiny slabé ocrané mšlenkové bariéry. Momnetálně všechno vnímala jakoby v mlze, zdánlivě bez vlastní vůle. Vnímala jsem její starší myšlenky a vzpomínky, jen jsem se ale prohrabovala vrstvami její mysli a hledala jakékoli vodítko.
Náhle jsem narazila na nečekaný odpor. Zesílila jsem útok, ale něco v její mysli mi tvrdě vzdorovalo. To něco bylo přímo propojené s jejími myšlenkami, ale přesto to do její hlavy nepatřilo, to jsem byla s to bezpečně rozpoznat.
A pak to něco v její mysli podniklo protiútok. Dívka zaječela a zazmítala sebou tak prudce, až mne málem shodila. Zatnula jsem zuby a soustředila všechnu energii do toho zápasu vůlí, a přesto mé obrany několikrát na okamžik mlely takřka z posledních rezerv.
Přesto jsem byla o něco silnější nebo přinejmenším o hodně zarputilejší, najednou obrany toho myšlenkového cizopasníka povolily a já měla na několik krátkých chvil přístup do jeho vědomí, pár nejasných záblesků a pak... pak ta věc zmizela a já s cizí myslí ztratila kontakt.
Anežka znovu vykřikla a začala se neovladatelně třást, tentokrát však už strachy a možná bolestí, ne nepříčetnou zuřivostí. Měnila se zpět. Ta věc, kerá ji ovládala byla pryč. Pustila jsem dívku, která se nyní převalovala na zemi v křečích a snažila se z těch několika letmých záblesků sestavit smysluplný obraz. Šlo to stěží.
Anežka potichu zakňourala. Znovu jsem se na ni podívala. Zuby i tvář měla již normální, ale pobledlou strachem. Nehty polámané a chodidla do krve sedřená. V potrhané košili se choulila na zemi, rukama si objímala kolena a chvěla se, těžko říci, zda spíše strachem nebo zimou. Očima těkala po uličce, jako by neměla tušení, jak se sem dostala. Nejspíš to vážně nevěděla.
Jediným plynulým pohybem jsem si stáhla z ramen plášť lemovaný ozdobnou stříbrošedou kožešinou a Anežku do něho zavinula. Přitulila se k hřejivé látce, zvedla pohled a otevřela pusu, aby něco řekla, když ale spatřila mou zjizvenou tvář, nelidsky planoucí oči a tesáky, jen zajektala zuby a ještě víc se schoulila.
Ještě jednou jsem si v duchu prolétla pár úlomků cizích myšlenek... ano, asi jsem znala viníka. Jenže on nepochybně věděl, že po něm jdu. Musela jsem sebou hodit. Ale co s Anežkou? Nechat mladou, k smrti vyděšenou dívku v jedné z nejzapadlejších uliček města bylo totéž, co její vražda.
Tuhle otázku naštěstí vyřešil někdo jiný. Dusot těžkých bot na dláždění je nezamněnitelný, přesně takhle běhají stráže. Vzápětí se objevili hned čtyři udýchaní vojáci... a dva malí vlkodlaci se se jim drželi v patách. S podstatně menší dávkou funění.
,,Ale..." zamumlal zaraženě jeden z vojáků a rozhlížel se, jako by čekal, že ze stínů vyrazí ještě někdo třetí, ,,oni říkali..." ukázal na Dalyna s Harratou. Jak to tak vypadalo, utekli sice odsud, ale jen proto, aby vyburcovali první hlídku, na kterou narazili.
,,To je teď jedno," mávla jsem rukou dobře si vědoma toho, že mám naspěch, ,,vezměte ji hned na ošetřovnu, léčitelka Iris bude alespoň zhruba vědět, o co jde. A že přijdu, jak rychle to půjde. Jo a kde bydlí August Corn?" křikla jsem už v běhu.
,,Co, ten dvorní mág?"
,,Jo!"
,,U hradeb, hned u hlavní brány, číslo 416!" zněla křičená odpověď. Zahnula jsem za roh a co mi nohy stačily se se hnala na udanou adresu. Prosím, že je to on, že nejsem úplně blbá, že to je on, že je to on... nechtěla jsem si ani představit, co by následovalo, kdyby to on nebyl.
Zahnula jsem za další roh a smykem přibrzdila, abych nesmetla dvojici stráží na obchůzce. Znala jsem město dokonale se všemi průlezy, průchody, zkratkami i nečekanými nástrahami, proto mi cesta i pěšky trvala rekordně krátkou dobu.
Dveře domu 416 byly otevřené dokořán a stačilo mi krátké nahlédnutí do předsíně, abych měla jistotu, že zde nikdo není. Velmi čerstvá stopa prodchnutá magií navíc vedla pryč, konkrétněji tedy směrem, kterým ležely stáje.
Běhání už jsem měla dost snad pro celý zbytek života, stejně jsem ale znovu zrychlila tempo a hnala se ulicemi po čerstvé stopě. Stopě silně protkané provinilostí a nervozitou. To mne utvrdilo v jistotě, že je to ta správná stopa.
Přiběhla jsem včas, mág ve stájích se právě nepříliš zkušeně pokoušel přes dvířka boxu vnutit elegantnímu kaštanovému plnokrevníkovi udidlo. Byl příliš zaujatý svou činností, než aby si všiml tichého černého stínu, který proklouzl vraty.
Zaregistroval mne až ve chvíli, kdy jsem mu přiložila těsně ke krku ostří dýky. Hnědák poděšeně zaržál a udeřil kopyty do stěn svého stání. Cítila jsem, jak mi kolem nohou zavířil prach, mág ale žádné kouzlo nevyslal. Věděl, oba jsme věděli, že čepel mé dýky by byla vždy rychlejší.
,,Tak co, dáme druhé kolo?" sykla jsem mu do ucha a vzápětí podnikla myšlenkový útok. Opět vzdoroval, ale alespoň jsem nyní měla stoprocentní jistotu. Na světě neexistují dvě stejné mysli, stejně jako nejsou dvě zcela identické bytosti. A tohle vědomí bylo beze sporu totéž, s ním ž jsem se toho večera již jednou utkala prostřednictvím Anežky.
I tentokrát by v našem zápolení nakonec podlehl. Podlehl by. Ale nechtěl vydat své tajemství ani za cenu života. Doslova. Ve chvíli, kdy jsem užuž pronikala jeho obranami, v tento okamžik plně soustředěna na souboj vůlí, když už musel vědět, že prohrává, trhl sebou najednou přudce vpřed.
Krev z jeho krku vystříkla na dvířka stání i přes ně a trocha jí stekla i po lesklé srsti nyní k smrti vyděšeného koně. V dalším okamžiku se mágova mysl zcela zamlžila a rozostřila, už nevnímal. Tělo se pomalu sesulo na zem, z podříznutého hrdla dál prýštila krev.
Sprostě jsem zaklela, ale ani jsem se nesnažila krvácení zastavit. Poranění byla příliš vážná. Umírající mág se brzy stal jen nehybným, chladnoucím tělem. Krev se začala v prachu srážet, až připomínala spíš chomáče rozhozené červenou barvou nasáklé vaty.
Měla jsem si dát sakra větší pozor. Takhle zemřel, aniž bych já zjistila, jak udělal, co udělal a proč to udělal. Jak a proč ovládl Anežčinu mysl a změnil ji v monstrum, které na mě zaútočilo v uličce. Proč dívka tolik chtěla dostat do rukou ten nožík.
Po více než čtyřiadvaceti hodinách nepřetržité bdělosti jsem i já toužila nejvíce ze všeho po spánku. A taky jsem měla hlad. Bylo ale třeba postarat se o tělo. Podat hlášení královně. Zkontrolovat stav dívky, jak fyzický, tak duševní a informovat rodiče.
První dva body jsem splnila ještě do rána. Kupodivu mi královna jeho smrt ani příliš nevyčítala. A já pomlčela o tom, že se tomu všemu možná dalo předejít, kdybych dívce směla nahlédnout do myšlenek dříve. V tomhle případu bylo příliš mnoho kdyby.
Když jsem se před polednem dostala na ošetřovnu, začínaly se mi již oči klížit únavou a nejradši bych na jednu z čistých bílých postelí rovnou padla a usnula. Navíc si k mému zklamání - ač ne překvapení - Anežka sama nic nepamatovala. Navíc odpovídala po dlouhých pauzách, jako by jí nějakou dobu trvalo, než ní má slova dolehnou.
,,Dali jsme jí něco na uklidnění," vysvětlila mi pak jedna z ošetřovatelek.
,,To mi celkem došlo, ale raději bych jí ještě prohlédla mysl, pro případ, že tam zůstalo něco užitečného."
,,To jsme už udělali."
,,A?"
,,Nic," zavrtěla ošetřovatelka smutně hlavou.
Povzdechla jsem si. Ne, že bych to nečekala, přesto nebylo hezké to slyšet.Znamenalo to konečné potvrzení toho nepříjemného faktu.
,,Vypadáte přetaženě," ozvala se opět ošetřovatelka a já se přistihla, že mhouřím oči na protější stěnu, ,,měla byste si odpočinout."
,,Nepovídejte?" zamručela jsem. Nicméně tentokrát jsem výjimečně uposlechla něčí radu. Jakmile jsempřišla domů, svalila jsem se oblečená ani ne na postel, ale na pohovku, ta byla blíž. Nikdy nebylo snazší propadnout se do prázdnoty mezi spánkem a takřka bezvědomí, snad s výjimkou chvil, kdy mne někdo přetáhl něčím těžkým po hlavě.
Ostatně někdo vážně do něčeho bušil... chvíli mi trvalo, než mi došlo, že někdo nepříliš jemně tluče na dveře. Potichu jsem zaskučela a neochotně otevřela oči. Pár vteřin jsem ještě ležela a když ani poté klepání neutichalo, s mrzutým zavrčením jsem vstala a šla otevřít.
K únavě se přidala silná mrzutost, byl to kovář, Anežčin otec. Rozhodně jsem si nebyla jistá, že by mé sebeovládání, unavené tak jako já celá, vydrželo další jeho výstup, nejspíš kvůli modřinám, které si Anežka odnesla z té uličky.
,,Já... chtěl bych se omluvit za svoje chování předtím, měl jsem prostě o Ani strach a vlkodlaci nebývají zrovna přátelští k lidem a tak..." Únava neúnava, v tu chvíli jsem trochu vytřeštila oči úžasem. Vážně se mi právě omluvil za to, jak na mě ječel?
Já se ale omlouvat nehodlala... neměla jsem za co. Ječet na někoho, kdo na vás ječí je dle mého názoru v pořádku.
,,Takže kdybyste náhodou něco potřebovala ohledně zbraní, brnění a tak... jako Bojovnice určitě sem tam něco opotřebujete..."
Užuž jsem zavrtěla hlavou, pak ale únava na okamžik ustoupila zištnosti. Vzpomněla jsem si na ten krásný, nesmírně praktický zavírací vrhací nůž. ,,No... popravdě by se možná něco našlo," pousmála jsem se. Nikdy jsem netvrdila, že pomáhám z dobroty srdce.

52)

,,Jo tak vy jste mysleli!" zasyčela jsem sice ne nahlas, ale o to rozzuřeněji, ,,pak je mi to ovšem jasné!" Hlouček pobledlých služek zacouval o dalších pár kroků, takže už nás dělila takřka celá komnata. Tělo zabité služky bylo uloženo na zdobené pohovce, na níž by se pohodlně vyspala čtyřčlenná rodina, a zakryto dekou.
A to byl důvod mé zuřivosti. Jak ty hloupé nány mohly s tělem manipulovat, aniž by viděla místo činu? Vždyť v komnatě se za tu dobu vystřídala a těla se dotýkala polovina hradu! Naděje, že bych v takové zmatečné motanici, v tom klubku stop našla správnou nitku, za kterou bych mohla zatáhnout nebyla mizivá. Nebyla žádná.
Teprve když utichlo šoupání podrážek, šustení látky a mumlání takřka prchajícího služebnictva a dveře naposledy klaply, sklonila jsem se sama nad mrtvou. Příčina smrti nemohla být jasnější, škrcení zanechá na krku nezaměnitelné, nepřehlédnutelné stopy. A nejen na něm. Mladá služka byla uškrcena. Troufla jsem si ve svých odhadech zajít ještě dál a určit, že pružným materiálem, mnohem spíše než provazem.
Tělo již bylo vychladlé a ztuhlé, výraz překvapení mnohem spíše než úleku v dívčině opuchlé tváři byl... trochu zarážející. Rovněž jsem považovala za velice nepravděpodobné, že by komorná nebyla plánovanou obětí. Ne, na vraždu tímto způsobem je třeba si dobře počkat na vhodnou příležitost. A rozhodně víte, koho škrtíte.
Sklonila jsem se nad mrtvou a snažila se vytěsnit z hlavy všechny pachy příliš čerstvé na to, aby patřily vrahovi. Vtom můj citlivý nos ale zachytil náznak něčeho, při čem se mi chtě nechtě zhoupl žaludek. Přivolala jsem jednu z komorných a bezbarvým hlasem řekla: ,,Ať ji vezmou do márnice a provedou pitvu, chci si být jistá."
,,Jistá čím?" zeptala se služka, když mírnou úklonou naznačila, že uposlechne.
,,Byla těhotná," zamumlala jsem a slyšela její překvapené nadechnutí.
,,A taky chci mluvit s každým, kdo jí tady na hradě blízce znal," dodala jsem. Ženy jsou drbny a já doufala, že se mrtvá někomu svěřila s tím, kdo by mohl být otcem dítěte. Nemuselo to sice vůbec znamenat, že on bude vrah, ale vzácné takové případy rozhodně nebyly.
Odpoledne mi přišla zpráva z márnice. Mladá dívka skutečně čekala dítě. Byla asi ve druhém, nanejvýš třetím měsíci. Nakvašeně jsem si pro sebe zavrčela skrz zuby - na zabíjení těhotných měli vlkodlaci od přírody dost vyhraněné názory - a jala se vyslýchat služebnictvo.
Poněkud mne překvapilo, když jsem se dozvěděla, že zavražděná byla zasnoubená, žádný snubní prstýnek jsem u ní totiž nenašla. Ani žádný jiný šperk. Uložila jsem si to do paměti, abych se tím zabývala později, až na to budu mít čas nebo náladu.
Výslechy ostatního služebnictva se poněkud protáhly, to by jeden nevěřil, kolik lidí udržuje hrad v chodu, a já při jejich výpovědích, které mi nakonec neřekly nic nového, mírumilovně poklimbávala s otevřenýma očima.
Smrákalo se, když jsem konečně mohla hrad opustit. Svedla jsem souboj svého smyslu pro povinnost s nechutí pouštět se do čehokoli dalšího a smysl pro povinnost vyhrál. Zajímavé, to byla pro mne novinka. Říkala jsem si, že to nejspíš svedu na Pouto a na Darow a promnula jsem si mimoděk obě předloktí. Kůže kolem tetování byla ještě citlivá, zarudlá a svědila.
Od našeho návratu z Eorsu - což bylo asi před týdnem - jsem ji neviděla, ale pořád jsem věděla, kde je a bohužel i co dělá. Pravidelně jsme tedy nadávaly jedna na druhou, že se nemůžeme soustředit, chceme spát nebo že to, co děláme je ryze soukromé.
Když jsem prošla ulicemi, kde se nyní, sotva dva týdny před Vánocemi, třpytil čerstvě napadaný sníh, jenž ve městě brzy zešedne a změní se v břečku, uvědomila jsem si, že je tady konec roku. Někdy těsně po Vánocích prý mám narozeniny, bude mi dvacet let.
Na okamžik jsem se zarazila v hlavě příval myšlenek, pak jsem ale zabušila na dveře malého, nepříliš čistě vyhlížejícího domku. Snoubencova adresa.
Otevřela mi starší žena s vlasy již prokvetlými a jen co spatřila, kdo - co - to stojí na jejím prahu, vyjekla a pokusila se mi před nosem zabouchnout. Čekala jsem takovou reakci, byla příliš častá, než aby se mě ještě mohla dotknout a strčila jsem mezi futra nohu v pevné kožené botě. Stejně to zabolelo.
,,Jsem královnina Bojovnice a jsem tady na nejí příkaz, nepřišla jsem vám ublížit," řekla jsem, než mi mohla opět začít otloukat dveře o nohu. Žena se zarazila, zaváhala, ale pak dveře váhavě pootevřela. ,,Bydlí tu Jan Korza?" zeptala jsem se, než jsem vešla.
,,To je můj syn," pípla tiše, ,,proč se o něj zajímáte? Nic neprovedl!"
,,Možná že ne. Je tady?"
,,Nahoře, dveře vpravo nad schody," přikývla po krátkém zaváhání a snažila se v úzké chodbě stát co nejdál ode mne, jako by mohla uniknout případnému útoku mých tesáků a drápů.
Tvářila jsem se, že to nevidím, poděkovala jsem za neochotnou ochotu a vystoupala po rozvrzaných dřevěných schodech napadených červotočem nahoru do patra, kde byla chodba cítit zatuchlinou a z dveří se odlupovala laciná barva.
Zaklepala jsem na dveře vpravo a aniž bych čekala na vyzvání, vstoupila jsem do malého, vyvápněného pokojíku se starou dřevěnou postelí, rozvrzanou židlí u malého stolku a velikou starožitnou almarou. Na malém okně vysely zažloutlé záclony z kdysi krásné krajky a na posteli s tenkou přikrývkou seděl světlovlasý mladík.
Než mohl zaječet hrůzou nebo provést jinou podobnou nepředloženost, opět jsem se představila jako královnina Bojovnice a zběžně si mladíka prohlédla. Nevypadal na vraha a to ani, když jsem si připustila, že podle zevnějšku nejde druhé posuzovat.
Vlasy v tradiční barvě ,,pochcané slámy" dosahovaly téměř k ramenům, mladík o ně ale zjevně příliš nedbal a tak mu zplihle visely podél obličeje a leskly se mastnotou. Vodnaté modré oči roztržitě těkaly sem a tam. Stále ještě měl vytáhlou figuru čtrnáctiletého výrostka a nezbavil se ani uhrů. Na bradě mu rašillo žlutavé chmýří, ostuda všech vousů.
Smrt jeho snoubenky - ač to byl dohodnutý sňatek a podle jeho vlastních slov do sebe oni dva nikdy zamilovaní nebyli - ho upřímně zaskočila a můj dojem, že on nemůže být vrah, zesílil. Odpovídal roztřeseně a vyděšeně, ale upřímně.
Jenže když jsem se dostala k otázce, jak dlouho spolu měli poměr - od zasnoubení nebo až nějakou dobu po něm? Či snad, navzdory tomu, co říkal ještě před ním? - vykulil na mě oči a zablekotal: ,,To jako jestli jsme spolu... tó... my čekali až po svatbě!"
Neuhlídala jsem si překvapené zamrkání. Měla jsem velmi silné nutkání zařvat, že sakra čekala dítě, tak ať dělá vola z někoho jiného, ale... on nelhal nebo jsem už nemohla věřit vlastnímu čenichu. Mluvil pravdu. On s ní nic neměl.
Poněkud zaraženě jsem se rozloučila a vyšla na ulici. S úlevou jsem se zhluboka nadechla štiplavého vzduchu prosyceného sněhem. Myšlenky mi hlavou vířily zběsilou rychlostí, byla jsem z nich však jen zmatenější, než předtím.
Dítě, které mrtvá čekala, nebylo Janovo. Mohl to vědě a zabít ji ze žárlivosti? Ne, tím jsem si byla jistá, Jan nebyl vrah, spíš takové přerostlé děcko. Ale potom... čí dítě to bylo? Byl otcem vrah? Vydírala ho a proto ji zabil? Nebo se jen zbavil přítěže? Nebo byl ve hře někdo třetí?
Ucítila jsem ve své mysli Darow, která se zájmem sledovala mé dedukce. Poznamenala něco v tom smyslu, že přeje hodně štěstí a tenhle případ mi nezávidí a pak se stáhla z mé mysli, jak nejvíc mohla dřív, než jsem si na ní mohla vybít vztek.
Rázovala jsem si to ulicemi a hledala východisko v tom zapleteném klubku dohadů a informací. Třeba mi něco řekne rozhovor s rodiči mrtvé, uvažovala jsem, ale nijak velké naděje jsem si nedělala. Pokud byla zasnoubená, těžko by se rodině svěřila s milencem.
Můj šestý smysl, zesílený lety výcviku, se náhle probral k životu a spustil mi v hlavě varovný alarm. Někdo se mě tu snažil stopovat. Přivřela jsem oči a nasála pachy z města kolem sebe. Aha... marná snaha, hochu. ,,Dalyne, já vím, že jsi tady."
Malý vlkodlak se vynořil zdánlivě odnikud a zařadil se mi po bok. V každém případě se zlepšoval, ale z nějakého důvodu si vyrazil ven bez Harraty i rodičů. V rukou si neklidně žmoulal kus papíru a co chvíli si rukou cuchal už tak rozježené vlasy.
,,Tak o co jde? Říkala jsem, že o Poutu ani o Darow mluvit nebudu."
,,Ne, o to nejde..." zavrtěl Dalyn hlavou, ,,jde o to... poslyš, kdes byla předtím, než jsi přišla sem do Beristlie? Vůdkyně," dodal rychle, když viděl, jak jsem se zamračila.
,,Proč to chceš vědět?"
,,Já... tenkrát, jak mě chytili ti Lovci..." zarazil se a polkl. Nechala jsem ho mlčet, jak dlouho chtěl, v tom sklepě si prošel peklem a já bych ho o tom nikdy nenutila mluvit. Konečně pokračoval: ,,Když mluvili mezi sebou, říkali něco tom, že pak se musí podívat na tu modrookou. Že jestli je to ona, jak tvrdili ostatní, tak za její kožešinu dostanou majlant a ještě si můžou vyzvednout odměnu."
,,Hm?" zabručela jsem jenom a v duchu sklesle konstatovala, že Lovci to tedy vědí. Díkybohu, že Darow byla zrovna zaujatá něčím nebo spíše někým jiným. Tušila jsem, že na to časem přijdou, ale oni mne královně neudají. Ba ne, jen zvýší odměnu za mé ulovení. A když to ví Lovci, rozkřikne se to samozřejmě i mezi vlkodlaky. A o mém Poutu s Darow se zase dozví Lovci, byl to začarovaný kruh.
,,A proč se na to tedy ptáš až dneska?"
,,Protože jsem v knihovně našel tohle," odpověděl a konečně mi ukázal, co to celou dobu mačká v ruce. Byla to z knihy vytržená stránka s mým portrétem. Ghyslaine v celé své kráse i s tím potměšilým leskem v očích a pohrdavým úsměškem na rtech.
,,No dobrá, a co chceš ode mě?"
,,Jsi to ty?" vypálil.
,,Ovšem," přikývla jsem klidně. Ani vlkodlaci by to nikam do světa nepustili, jen málo z nich by prošlo zkouškou nevinnosti. A když to věděli Lovci, stejně by se to po našem kruhu rozneslo. Dalyn se zazubil a strčil vytrženou stránku do kapsy. Na nejbližším nároží se ode mě odpojil a zmizel v zasněžených ulicích.
Na obloze se mezitím ukázaly hvězdy tak jasné, že se daly dobře pozorovat i navzdory pouličnímu osvětlení. Bylo příliš pozdě na to, abych šla ještě podat správu, případně vyslechnout rodiče mrtvé. A vracet se do mého srubu v horách se mi nechtělo.
Vyškrabala jsem se na jednu ze střech a ve vlčí podobě se schoulila do klubíčka mezi komíny, které poskytovaly ochranu před větrem a případnými pozorovateli. V polobdění a polospánku jsem tam setrvala do rána, zatímco denní život ve městě vyhasl a nahradil ho noční, temnější, jen aby s prvními paprsky úsvitu vybledl a ustoupil zase dennímu.
Rodiče mrtvé služebné již samozřejmě o dceřině smrti věděli a mou návštěvu samozřejmě čekali. Ne tedy mou, ale něčí určitě. Když jsem jí však řekla o dceřině těhotenství, jen kroutili hlavami, že mysleli, že mladí čekají po svatbě. O nikom dalším, s kým by se stýkala, nevěděli.
Takže zpět k rýsovacímu prknu, pomyslela jsem si kysele, ale dala jsem si pozor, abych zachovala vážný, nezúčastněný výraz. ,,Mohu prohlédnout její věci?" udělala bych to s jejím svolením nebo bez něj, ale tahle zdvořilost mě nic nestála.
Nic nenamítali a otec mne zavedl do malé světničky zařízené s prostotou, ale se vkusem. Pokoj voněl květinami, které stály ve váze na okně a pomalu uvadaly. Nikdo už je nevymění za čerstvé a pokud je rodiče neodklidí, zhnědnou a opadají.
Muž zamumlal něco v tom smyslu, že má ještě nějakou práci a nechal mě samotnou. Spíš se na její věci nedokázal dívat. Jen jsem něco zabručela a začala prohledávat věci, pár knížek, několik výkresů, trochu líčidel, oblečení, vše, co mrtvá vlastnila.
Prošla jsem skříně, stolek a kufr pod postelí a dostala se tak k věcem, jež nebyly zabalené. Na věšáku visel pletený kabát do zimy. Vzala jsem ho do rukou a přičichla k němu. Byl nasáklý jejím pachem a několika dalšími, bylo jich ale příliš mnoho a byly tak zvětralé, že mi nemohly pomoci.
Systematicky jsem prohrabala i postel. Pod polštářem ležela složená lněná noční košile sahající dívce určitě až ke kotníkům, pokud ji rovnou nevláčela po zemi. Na peřině se povaloval ohmataný román se záložkou vloženou mezi stránky dvacet a dvacet jedna.
Přejela jsem rukou po zváleném prostěradle a narazila v pravém dolním rohu na podivnou vybouleninu. Shrnula jsem prostěradlo a narazila na nevelký balíček hnědého plátna Rozvinula jsem ho a spatřila dámské prádlo. Velmi...svůdné, samá krajka a průsvitný satén. Služčin pach z něj doslova čpěl. A s ním ještě jeden, mužský. No to se podívejme, děvenku záletnou.
Opět jsem tu nádheru zabalila a opustila ten malý domek. Manželé, rodiče mrtvé, se nevyptávali, co si to nesu zabalené v hnědém plátně a já jim to neřekla. Proč rozbíjet jejich víru v dceřinu čest? Nijak by mi to nepomohlo a nikomu jinému také ne.
Procházela jsem se městem, dokud jsem nenarazila na trojici toulavých psů, jednu z pravidelných hlídek. ,,Svolejte mi stopaře," poručila jsem jim a ten nejrychlejší z nich ihned odkvapil. Dobrý pozorovatel s výborným sluchem by si všiml, že pak systematicky pročesal město a vyštěkal svou zprávu ve všech ulicích.
Nečekala jsem nijak dlouho, jen jsem se stačila na tržišti zastavit pro trochu teplé slaniny k obědu, když se kolem mě seskupil chumel toulavých psů vynikajících nad ostatní bystrým čichem. Taky přišel Šíp, ač do této skupiny nepatřil a sedl si mi k nohám.
Podrbala jsem vlkodava mezi ušima a obrátila se k ostatním: ,,Dobrá, hoši, potřebuju, abyste mi našli jednoho chlápka. Nevím, kdo to je ani kde je. Mám jenom stopu."
,,Ta stačí!" vyštěkl sebevědomě nejvýše postavený ze stopařů a ostatní se souhlasně rozvrčeli. Rozbalila jsem plátěný balík a nechala je ho očichat. Lehounké krajky je sebeméně neuvedli do rozpaků, prostě čmuchali, dokud si nebyli schopni zapamatovat na nich ulpělý pach a pak se s čenichy u země na povel svého velitele rozeběhli všemi směry.
Počkala jsem, až poslední psí oháňka zmizela za rohem a otočila se k Šípovi: ,,Proč jsi zase celý potrhaný?"
,,Vyzval jsem Vejtahu o vládu nad jeho čtvrtí," doznal pes neochotným blafnutím.
Potřásla jsem hlavou. Šíp patřil k nejsilnějším psům ve městě, dost silným na to, aby nějaký takový souboj vyhrál, ale Vejtaha byl navzdory nevelkému tělu považován za nejsilnějšího psa v celém městě. Šíp toho voříška nikdy neměl rád. ,,Dostal jsi hodně přes tlamu?"
,,Ani ne, ale prohrál jsem," zabrumlal.
,,Vyzvi Janshu nebo Spára, tam bys mohl být úspěšnější," navrhla jsem, ale Šíp se jen oklepal: ,,Já vlastně nechci vést čtvrť, jen jsem chtěl být silnější než on."
Povzdechla jsem si. Vůbec se nezměnil ode dne, kdy se vydal do lesa, aby bojoval s vlky. Podrbala jsem ho v šedavém kožichu a vzala ho domů do srubu, kde jsem mu ošetřila a vypláchla kousance a nechala ho, aby se po celých dnech na ulici ohřál u zapáleného krbu. Nažrat nechtěl, stravoval se s toulavými psy, o něž jsem pečovala.
Dál jsem psům nijak nezasahovala do jejich pátrání, byla bych jen další čenich potulující se kolem. Pokud do pěti dnů neuspějí, promyslím, co dál. Do té doby jsem se až na pravidelné tréninky jen tak poflakovala, dohadovala se dálkově s Darow nebo si prostě četla.
Čtvrtého dne, to zrovna chumelilo, až to hezké nebylo, se ozvalo škrabání na dveře a poštěkávání. Šla jsem otevřít a dovnitř vpadl promrzlý rezavý jezevčík. ,,Tkalcovská dvacet osm," zaštěkal a metelil si to ke krbu nechávajíc po sobě mokré stopy.
Nelenila jsem a ještě před obědem jsem se na udanou adresu dostavila. Sama jsem ten pach ihned poznala, nyní navíc prodchnutý stálým strachem. Jeho původcem byl asi pětadvacetiletý muž, poměrně hezký, ale poctivý asi jako na ulici koupený diamant.
Zprvu zapíral, že by mrtvou kdy viděl, ale očividně měl strach a netrvalo mi dlouho, dostat ho dobře mířenými otázkami do úzkých. Brzy se zadrhával, nevěděl kam s očima a bylo jen otázkou času, kdy se naplno přizná. Už jsem si byla jistá, že ji zabil on, protože chtěla rodičům přiznat, že s ním čeká dítě.
,,Tak dobrá," zabručela jsem nakonec, ,,vezmu vás na hrad k dalším výslechu." V tu chvíli udělal skutečnou hloupost. Jak tak seděl u stolu v kuchyni, vymrštil se na nohy a hmátl za sebe, kde stál stojánek s noži.
V očích měl děs zvířete zahnaného do kouta, když sevřel v ruce velký porcovací nůž a pokusil se projít skrze mne. Nepoužila jsem žádnou ze svých zbraní, dokonce jsem ani nevytáhla drápy, lehce jsem uhnula před široce vedeným seknutím, čímž jsem se dostala za něj.
Podkopla jsem mu nohy a jak padal, úderem ruky vedeným na jeho zápěstí jsem mu vyrazila nůž z ruky a tu jsem mu zkroutila za záda a donutila ho tak klesnout na kolena, kde zůstal schoulený a potichu skučel. Trochu jsem mu pochroumala zápěstí, ale nezlomila.
Chviličku jsem uvažovala, zda ho takhle povedu na hrad, ale pak jsem ho prostě nakopla patou do spánku a on se v bezvědomí zhroutil k zemi. Ani nezasténal, vůbec nevěděl, co ho praštilo.
Přehodila jsem si bezvládné tělo přes rameno a vláčela ho ulicí, dokud jsem nenarazila na dvojici hlídkujících vojáků, kteří to břemeno z mých zad sejmuli a pomohli mi vraha dopravit na hrad, zavřít do cely a jeden z nich dokonce šel podat hlášení královně.
Dalších výslechů jsem se neúčastnila ani jsem se nezajímala, jaký nad ním byl nakonec vynesen rozsudek a zda se přiznal, či jestli mu mágové museli vzpomínky na jeho čin násilím vyrvat z mysli. Já ho chytila a tím má práce skončila.
Vrátila jsem se domů a tam naházela do brašny oblečení na několik dní. Pár sucharů a kousků sušeného masa spolu s láhví vody bylo to jediné, co jsem si krom oděvů a zbraní brala. Blížil se konec roku, někdy po Vánocích budu mít narozeniny. A krátce před nimi jsem se chtěla jako každý rok vrátit. Byl to poslední způsob, jak dát najevo, že jsem nezapomněla.
,,Chystáš se někam?" štěkl Šíp a vyhrabal se ze svého pelechu.
,,Ano a ty tu zůstaneš. Tohle je moje věc." S těmi slovy jsem dala dočasné vale svému srubu, roztáhla křídla a vzlétla do houstnoucí vánice. Letěla jsem a pode mnou se míhala krajina. Letěla jsem a nechala se pohltit zimním tichem.

53)

Při pohledu na již připravený sál jsem se musela pousmát. Úplně jsem odbočila od tradiční výzdoby a místo služebnictva jsem si na pomoc zavolala několik královniných mágů. A tak se stalo, že letošní rok se Vánoční ples bude konat v sále a přitom v zasněžené zimní krajině.
Stromeček zastávala borovice s dlouhými tmavými jehlicemi zahalena místo v ozdobách v elegantních rampouších třpytících se ve světle. Ze stropuz se snášel kouzelný sníh, který netál ani nestudil a neklouzal. Stěny sálu zmizely pod vrstou rampouchů a jiskřivé jinovatky.
Připravené talíře a mísy se džbány na stolech určeních k hodování byly vytvořeny z kouzelného ledu. Rampouchy visely též z křišťálového lustru a na oknech jsme námrazou vykreslili překrásné vzory, ač neobvyklé natolik, že bylo na první pohled patrné, že nejsou přírodního původu. Odkdy obyčejný mráz vykresluje do oken podobu hradů, členů královské rodiny nebo nádherných zátiší?
Korunou toho všeho ale byl taneční parket. Nebo to, co by bylo tanečním parketem nebýt toho, že ani tady jsme neodbočili od námětu ,,venkovní zimní krajina". Taneční parket nahradilo kluziště z pásu průsvitného namodralého ledu. V jeho středu byl tmavší, nčervenalou barvou vyhotoven znak Beristlie a v rohu postávaly srovnané brusle. Jen ať si zatančí, kdo bude mít dost odvahy!
,,Výborně, to by mělo být vše... už jen to nedůležitější," broukla jsem.
,,Co nejdůležitější?!" bezmála zahysterčil jeden z mágů. Strávili tu celý den námahy a při představě, že to není vše jejich oči dostávaly nepříčetný skelný lesk. Divže jsem přitom nevyprskla smíchy, ale má odpověď je přeci jen poněkud uklidnila: ,,Váš oděv, samozřejmě. Budu vás na plese potřebovat, abyste kouzla udrželi v chodu a nenechám si výzdobu zkazit tímhle vaším oblečením." Jedna ze dvou žen přítomných v síni se pohoršeně ušklíbla.
Náhodě jsem neponechala opravdu nic a tak jsem měla šaty již ušité, pro sebe i pro ně. Být organizátorkou mělo tu výhodu, že se královna ani moc nevyptávala, na co tolik látek a švadlen potřebuji. A jednoho skláře. Všechny jsem je svolala už ráno, aby byli připraveni i se svými výtvory. Čekali v několika menších komnatách s převlékárnami.
Hlavní švadlena mi hned před oči naskládala uniformy pro mou mágskou družinu. Dlouhé modré pláště povinné pro jejich řád jsem ponechala a zbytek tvořil háv ve stejném odstínu s hvězdou z malých hvězdiček ze stříbřitého skla vyšitou na hrudi.
,,Vyzkoušejte si je," zabručela jsem a odešla se švadlenou do vedlejší komnaty, kde byl připravený můj oděv. Ten už zdaleka tak prostý nebyl a věděla jsem, že až královna zjistí, na co přesně jsem švadleny, skláře a jednu dívku specializovanou přímo na líčení, bude mě to stát majlant.
V přilehlé šatně jsem se svlékla a nasoukala se do šatů s rukávy končícími přesně pod tetováním Alfy a Omegy na jedné ruce a mého vlastního symbolu na ruce druhé. Mlčenlivá dohoda s Darow. Nechtěly jsme tetování ukázat, ještě ne.
Šaty z přiléhavé látky v odstínu mých očí začínaly hned pod krkem a sahaly až k zemi, na pravé straně však měly rozparek sahající až k boku a tak jednu nohu celou střídavě odhalovaly a zakrývaly. Stříbrné výšivky v modré látce byly malým uměleckým dílem, přesně kopírovaly mé jizvy pod šaty.
Bosky jsem vyšla z řevlékárny. Měla jsem před sebou tu těžší část, na jeden pokus jsem se od dívky, která mě nyní měla nalíčit musela vše naučit, abych na ples zvládla vše zopakovat sama. I já jsem byla sakra dobrá v tom, napatlat si na kůži tolik líčidel, že by mne nepoznala vlastní matka, ale tentokrát jsem chtěla dokonalost.
S řasenkou, linkami a třpytkovým leskem na rty jsem si poradila sama, pak jsem ale práci přenechala dívce. Rozdělala si na stolku stříbrnou a modrou a odhrnula mi vlasy z levé strany obličeje. Při pohledu na jizvy trochu sykla, ale já ji jen popohnala netrpělivým mlasknutím.
Práce jí trvala hodně přes hodinu a když jsem se mohla konečně postavit, pobolívala mne záda. Nicméně výsledek dostál mým očekáváním a ještě je značně překročil.
Jizvy na mé hlavě a krku, ty, které neskryly šaty, byly nalíčeny stříbrnou ve stejném odstínu, jako ta na šatech. Navíc na krku má kůže nyní pomalu přecházela do modré a konečná hranice mezi kůží a šaty nebyla rozeznatelná. Stejně tak tomu bylo i na rukou.
Šaty dokonale ladící k mým očím a krom stříbrných linek-jizev bez ozdob pak volně spadaly na zem. Pravá noha sice unikla modré, ale jizvy byly obtaženy i zde. Celkový výsledek byl přinejmenším dramatický, obzvláště, když jsem si učesala vlasy tak, že mi nyní padaly přes pravé rameno zpevněny skleněnými sponami třpytícími se jako kousky ledu a nechaly tak levou, zjizvenou ást hlavy odhalenou. Jenže jizvy v tomhle případě nevypadaly tak zle, dnes sloužily jako ozdoba. Stříbrná barva i skleněné spony a jehlice zářily jako hvězdy na obloze. A tohle taky bylo mé zobbrazení hvězdy - nebo hvězd - které jsem sama určila pro ples jako povinné. Ne hvězda jako obrazec. Zvolila jsem jejich tpřyt, jasnost a jedinečnost. Symbol zářící hvězdy.
Úplně nakonec jsem si vyzkoušela boty. Lodičky. Skleněné stejně tak jako spony a jehlice v mých vlasech. Studily a padly mi jako ulité. Při každém mém kroku jasně klaply, skoro cinkaly. Vytvarované ne do hladka, ale do malých plošek jako broušený diamant krásně odrážely světlo. Jako led.
Ozvalo se rázné zaklepání na dveře a bez čekání vstoupila mágyně, které se předtím tak nelíbil můj proslov. ,,Už jste tu skoro tři hod... páni a my máme jít v tomhle?!" vyhrkla a ukázala na své rozevláté roucho tak prudce, až se skleněná hvězda na její hrudi seskládána z desítek dalších, rozcinkala. Taktak jsem nevyprskla smíchy.
Tím mé dnešní povinnosti v hradu končily. Smyla jsem ze sebe líčidla - byla voděodolná, takže to raději nebudu příliš rozvádět - a šaty s botami i sponami jsem si v podobě dvou balíků odnesla s sebou. Výzdoba živená magií do zítřejšího večera vydrží a já měla spoustu práce! Musela jsem vyzvednout hotové dárky. A jeden zkontrolovat.
Nešla jsem do stájí, kde jsem měla ustájené oba - vlastně už jen jednoho - koně a kde zůstávali i koně většiny Bojovníků včetně Darow. Malá, ale výborně vybavená stáj, byla skoro prázdná, jen dva ze šesti boxů byly obsazené.
V jednom z nich stála překrásná klisna z Jihu černá jako uhel vyjma zářivou hvězdu na čele. Přešlapovala na útlých nohách a pohazovala hlavou dávajíc najevo, že má příliš mnoho energie. Když na její hřívu a žíně dopadlo světlo, zaleskly se někdy trochu doruda.
Ano, bylo to nádherné zvíře. Já tíhla spíše ke koním Severu, ač jsem nikdy žádného neměla, ale ušlechtilost téhle klisny mi přesto vyrážela dech. Cerssein, Pouštní bouře. Můj dar pro Darow, společně s na zakázku vyhotoveným mečem, Mstitelem. O meči věděla, o koni ne.
Klisnu z Jihu jsem samozřejmě nekoupila, Jih se svými čtyřnohými miláčky neobchodoval za žádných okolností. Cerssein se do mé dočasné péče dostala daleko zajímavějším způsobem. Přes rty se mi mihl úsměv, když jsem se vrátila onou vzpomínkou v čase zpět...
Nepřiplula jsem na lodi, přiletěla jsem. V noci skrytá nad mraky jsem se dostala hezky hluboko do vnitrozemí. Divže jsem se nezalkla horkým vzduchem, když jsem přistála. Bylo to strašné, vlkodlak dřímající v mém nitru se začal ihned s kňučením dovolávat sněhu, ledu a mrazivého vichru.
Věděla jsem přesně pro co jdu, ale nemohla jsem na to příliš myslet. Darow to nesměla vědět, tohle bylo překvapení. A mohla jsem jen děkovat bohům, že ač jižané koně neprodávají, nijak se netají nejen s nimi, ale ani s výběrem nejlepších jedinců. Štěstí mi přálo.
Tři favorité, dvouletí koně nedávno obsednutí, kteří byli nejlepší co se rodokmenu, exteriéru a povahy týče se měli utkat v poslední disciplíně, závodu. Pořadí, v němž doběhnou s konečnou platností určí, kderý z letošních dvouročků se stane tím nejlepším. A kterého já pro Darow získám jakýmikoli prostředky.
Dva dny, měla jsem dvaa dny času, během něhož jsem obhlížela terén, skryta čenichala kolem a vymýšlela taktiku. Pak se sjeli chovatelé koní z celého Jihu a přivezli své nejlepší dvouletky. Malá osada, z níž nejpřepychovější byly právě stáje, rázem ožila, všude znělo ržání koní, halas lidí a linula se vůně jídla.
Naštěstí tady nebyly žádnou velkou výjimkou volné oděvy a zahalené obličeje, svým vzezřením jsem tedy nevzbudila nežádnoucí pozornost a tím, že jsem si z uctivé vzdálenosti prohlížela nejlepší zvířata tak jako všichni ti, co nedisponovali dostatečným obnosem, aby některý z koní přešel do jejich vlastnictví, už teprve ne.
Najít tři koně, o něž jsem se zajímala nebyl problém, byl u nich největší dav, musel stát nejdál a hlídaly je celé eskorty. Všichni tři byli nádherní. Ohnivý hřebec Atrh-Sahrat s rezavou srstí a bílimi punčoškami na zadních nohou, Cerssein, černá klisna s bílou hvězdou na čele a sněhově bílá Hafisa s hřívou jako hedvábí.
Bílou klisnu jsem však vyřadila z výběru předem. I kdyby nakrásně vyhrála, nebyla zvířetem vhodným pro Darow. Věšela hlavu, když stála a neustále působila ospalým dojmem. Nechávala na sebe sáhnout každého, kdo se k ní dostal a ač na ovely reagovala bezvadně a vypadala impozantně... ne, nebylo to ono.
Na závod jsem jen s obtížemi sehnala místo, z něhož jsem něco viděla. Běželo se ten den více disciplín i kategorií, ale tohle byl zlatý hřeb dne, účastnili se jen tihle tři koně a kolem dráhy se tísnily davy. Nenechala jsem se strhnout ostatními, když v cílové rovince povzbuzovali každý svého favorita, ale jako hypnotizovaná jsem sledovala trať.
Na posledních metrech najednou došlo v doposud vyrovnaném závodu ke zvratu. Ryzák držící se zadím vprostřed pole se chtěl dostat blíže vnitřnímu okraji, aby si zkrátil cestu a nahnal drahocené vteřiny. Dostal se tak až po bok černé klisny, která v tu ránu stáhla uši dozadu a než jí v tom stihl jezdec zabránit, skousla udidlo, pohodila hlavou a zakousla se dotěrnému hřebci do plece.
Ryzák vyhodil a shodil svého jezdce, oba koně vypadli z rytmu a v závodu zvítězila bílá Hafisa. Zamračila jsem se, zatímco dav jásal nebo posměšně pískal na shozeného jezdce. Sledovala jsem, jak všechny koně odvádějí, aby je vyhřebelcovali a dali jim nažrat.
Věděla jsem, že koně musím získat dnes v noci, pak je odvedou pryč a já bych je ztratila. Nazířsí se totiž konala velká aukce, všichni dvouročci měli přejít k novým majitelům. Ale kterého koně vybrat? Výsledek závodu mi nepomohl, zvítězila - s velkou dávkou štěstí - právě klisna, jíž jsem do Sardu přivézt nechtěla.
Slunce se již klonilo k západu, když jsem naposledy sečetla všechna pro i proti a došla k rozhodnutí. Právě včas, musela jsem se připravit. Nemohla jsem si dovolit dnes udělat chybu, druhou šanci mít nebudu. Cítia jsem, jak se mi žilami opět rozlévá onen podivný ocit, mrazivý a přitom hřejivý, to podivné šimrání v prstech a klokotání krve, vždy, když jsem se připravovala na boj.
Nějaký čásek po půlnoci, kdy byla tma nejhustší, horko pominulo na snesitelnou míru a vše pokojně spalo jsem se zahalena celá v černém volném hávu a s maskou na obličeji, dala do práce. Vlastně jsem se dobře bavila, ale musela jsem si dávat pozor. Jediná neopatrná myšlenka a Darow by bylo jasné kde jsem, i co dělám.
Stáje, mnohem hezčí, než pevné stany, kde spali lidé, byly hlídané. Věděla jsem, že budou. Přesto jsem se dostala dovnitř nespatřená. Zjevně se ještě nesetkali s vlkodlakem, jinak by to možná bylo... zajímavější. Každopádně jsem byla uvnitř.
Ovanul mne pach koní a slyšela jsem jen tiché frkání a přešlapování malých tvrdých kopyt na podestýlce. Zavětřila jsem. Sem dovnitř neměla veřejnost přístup, ale já si pamatovala pach zvířete, pro něž jsem přišla. Cerssein, černá klisna s hvězdou na čele, jejíž jméno v překladu znamenalo Pouštní bouře, stála v jednom ze zadnějších boxů, jednu nohu nadlehčovala, jak odpočívala s ušima natočenýma do stran. 
Neslyšně, lehkým krokem šelmy na lovu, jsem došla až k jejímu stání. Klisna ihned zostražitěla a sjela mne podezřívavým pohledem aristokrata. Nakonec jsem vybrala ji a ne ryzáka, Cerssein vypadala impozantněji a během závodu mne přesvědčila, že má svou vlastní hlavu. Přesně takové zvíře jsem hledala.
Potichu jsem na ni mlaskla a natáhla ruku. Cerssein stáhla ši a trochu uhnula hlavou, ale neohnala se. Taky nikdy neviděla vlkodlaka, ale zvířata nás nemusela znát, aby cítila naši autoritu. Cerssein neklidně pohodila hlavou, ale nesnažila se už uhnout, ač z mé ruky na své hlavě zjevně valnu radost neměla.
Vtom jsem docela ztuhla. Od rstů mi vyrazilo podivné mrazivé svědění. Magie, varoval mne šestý smysl a já rychle ucukla rukou. Odněkud zblízka se ozval výkřik. Ovšem, své koně si hlídali. Opravdu dokonale. Sykla jsem si skrz zuby nadávku na povzbuzení a a otočila jsem se od klisny.
Právě včas, dovnitř vtrhla hlídka posílená ještě několika lidmi a psy, krásnými pískově zlatými psy s dlouhýma pladnavýma ušima, štíhlými těly a silnými čelistmi. Neptali se, smečku na mne poštvali jediným krátkým povelem.
Zavrčela jsem hezky temně a zhluboka a maska můj hlas ještě zdusila a zostřila. Psi zahrabali tlapkami, jejich vrčení utichlo a doznělo několik posledních štěknutí. Všichni do jednoho se přikrčili a když jsem zavrčela podruhé, varovně, otočili se a se staženými ocasy vyrazili opačným směrem. Výkřiky a povely jejich pánů, které tohle přeci jen zmátlo, je nedokázaly zarazit.
,,Mají rozum, hoši. Zkuste si z nich vzít příklad," zavrněla jsem sametově. Cítila jsem jejich náhlý zmatek, podle výšky zřejmě čekali muže. Taky jsou obvyklejší jako zloději koní. Ale nezaváhali. Jednou mne vyzvali, abych zdvihla ruce na hlavu. Pak zaútočili.
Nebyl to férový boj. Ale já nemohla čekat, až jim přijdou další posily. Nesměla jsem je zabít, Darow by mi za to nepoděkovala. A kdyby se něco stalo některému z koní, tak teprve ne. Ale nemohla jsem jim dovolit odejít po svých nebo, nedej bože, vyhrát.
Dvě minuty. To stačilo, aby leželi v bezvědomí se zlámanými končetinami, natrženými šlachami a podobně příjemnými zraněními. Neměla jsem mnoho času, v duchu jsem se spojila s Mairinikou a Awaraxem, měli mi asistovat.
Otevřela jsem dvířka Cersseina stání a vyvedla klisnu ven, Musela jsem si přispíšit, slyšela jsem blížící se hluk a někteří z přemožených mužů začínali sténat a probírat se. Přesto jsem se ještě sklonila k tomu, který statním vydával rozkazy. Odhrnula jsem mu látku z krku a kousla ho. Ne tak abych ho přeměnila nebo zabila, jen jsem si ho... označila. Jako vítěz poraženého.
Vyšvihla jsem se na hřbet značně protestující klisně a když jsem jí zarazila paty do slabin a ona s vykopnutým vyrazila vpřed, zaplálo na dvířkách jejího stání ohnivé znamení. Omega zazářila na dřevu na okamžik jasně a pak už jen jako vyhořelý obrys. 

54)

Renha byla taková, jakou jsem ji pamatovala. Bylo již po setmění, přesto jsem nestáhla kápi z hlavy, když jsem procházela ulicemi tichá jako vločky padající z nebe a ve stínech plazících se uličkami takřka neviditelná.
Za sebejistým krokem šelmy plížící se za kořistí se dnes skrýval podivně rozechvělý dech. Každá křižovatka, každé nároží, každá zapadlá ulička byla jako skladiště vzpomínek, jednou se ozvaly silněji, jindy slabě, ale stále tu byly, nedotknuté pro svou palčivost časem a nesmazané vůlí.
Zastavila jsem se u koryta řeky. Voda byla při krajích zamrzlá, tekla však příliš prudce, než aby ji led pokryl celou a tak jen prostředkem koryta se valila spolu s vodou taky spousta ledové tříště a s hukotem mizela v oválné výpusti a ztrácela se v bludišti kanálů pod městem. Opřela jsem se holýma rukama o zledovatělé zábradlí tak chladné, až pálilo a nechala se pohltit vzpomínkami...
...Utíkala jsem, co mi malé nožky stačily, slyšíc za sebou štěkot smečky toulavých psů. V tlamičce jsem třímala kus skopové kosti, kterou jsem uzmula na hromadě, kam byl svážen odpad z jatek. Proto jsem taky měla smečku v patách.
Bělma mi ve večerním šeru svítila a vychrtlé boky se rychle zdvíhaly. Tlapky unavené dlouhým během mi podkluzovaly a já najednou cítila, že se kutálím dolů po nábřeží směrem k vodě. Kost mi přitom vypadla z tlamy a já jen bezmocně zakničela pokaždé, když jsem tvrdě dopadla na zem.
Konečně můj předlouhý pád skončil a já se postavila na všechny čtyři, celá rozbolavělá. Dopadla jsem sotva půl metru od zábradlí příliš vysokého, než aby zastavilo můj případný pád. Skopová kost, na níž lákavě voněly zbytky masa, ležela pár metrů ode mne.
Zastříhala jsem ušima, ale vtom mě na místě přimrazilo varovné štěkání. Smečka se hnala dolů po nábřeží a ač psi našlapovali opatrně, aby nedopadli jako já, rychle se blížili. Nerozhodně jsem se zastavila a stáhla ocas mezi nohy.
Břicho se mi ale bolestivě stahovalo hlady a tak jsem se s břichem u země vrhla po kosti a začala se do ní hladově zakusovat. Mnoho masa na ní nebylo, ale já se přesto snažila zhltnout, co se dalo. Příliš dlouho jsem se zdržela, najednou mnou něčí silné čelisti třepaly ve vzduchu.
Bezmocně jsem vřískala a máchala kolem sebe tlapkami, ale velkému Alfovi smečky to pranic nevadilo. Motala se mi hlava a už jsem jen bezvládně visela, když pes konečně uvolnil sevření a já odplachtila vzduchem.
Narazila jsem na tvrdé dláždění a vyrazila si dech, než jsem ale stačila spustit štěněcí nářek, sklouzla jsem ještě trochu do strany a přepadla přes okraj. Drápky zaškrabaly na kameni, ale pak mi tlapky bezmocně sjely a já žuchla do ledové, špinavé a páchnoucí vody.
Nabrala jsem si plný čenich, ale než jsem stačila vodu vyplivnout, strhl mne proud a já se znovu octla pod hladinou. Světlo znenadání zmizelo a když jsem se znovu vynořila a zalapala po dechu, shledala jsem, že jsem se octla v kanálu.
Zavřískala jsem a marně se pokoušela udržet hlavu nad vodou. Proud byl silný a já neuměla plavat, takže mnou voda zmítala do stran, nahoru a zase dolů. Znovu jsem otevřela tlamu, abych zavyla o pomoc, ale to už jsem byla znovu pod vodou.
Před očima mi zatančily hvězdičky a já měla dojem, že neplavu ve vodě, ale prodírám se hustou kaší. Něco mě pevně chytilo za kůži na krku a já mohla volně dýchat. Má první myšlenka byla, že mne opět dostihla psí smečka a tak jsem sebou zazmítala.
,,Enaio! Enaio, to jsem já, uklidni se!" Ten hlas jsem znala.
,,Ma-mami!" zafrfňala jsem a vzápětí vykašlala vodu. Rozklepala jsem se a přitulila jsem se k matce, abych od ní mohla načerpat pocit bezpečí, dýchat vůni jejích vlasů a nechat si od ní potrhaným pláštěm sušit srst a jemnýma rukama se laskat za ušima...
...Nevím, co to do mě vjelo, ale přeskočila jsem zábradlí a podél potoka došla až ke vstupu do stok. Pomalu jsem postupovala oslizlou tmou. Staré cesty se mi znovu vybavovaly, jak jsem si hledala schůdnou cestu v nevábných tunelech.
Konečně jsem dorazila k malé zákrutě, kde se dost vysoko, aby k ní voda nikdy nevystoupala nacházela puklina v kamenné zdi, dost velká, aby se do ní bez obtíží vešli čtyři lidé. Tohle bylo naše staré doupě, ale za ta léta se z něho stalo útočiště krys. Znechuceně jsem se ušklíbla a pohled se mi nepatrně rozostřil...
...Břicho se mi svíralo hlady, jak jsem se tak choulila ve změti starých dek prožraných moly a čekala, až se matka vrátí. Nevystrčila jsem ze svého kokonu ani špičku čenichu, venku totiž mrzlo, až praštělo. Z chuchvalce dek a nakradených kožešin mi vykukovaly jen uši.
Na kamenech pokrytých i tady v podzemí námrazou zazněly lehké kroky. Ani jsem nedutala, naučená už, že dokud přesně nevím, kdo přichází, je lepší být potichu. Teprve, když ženský hlas tiše zavolal mé jméno, odpověděla jsem radostným vyštěknutím.
Tentokrát matka donesla jídlo. Ulovila dvě krysy a mně nezáleželo na tom, že jsou zimou ztuhlé na kost, páchnou a jejich maso chutná po oleji. Trhala jsem ho z kostí a ty pak chroupala taky s vervou, která svědčila o dlouhém půstu.
Matka se zatím uložila vedle mě, zůstala ale v lidské podobě, ač by jí ve vlčí bylo tepleji. Snažila se mi alespoň rukama trochu rozčesat zacuchanou srst a když ucítila, jak se klepu zimou, přivinula mne blíž k sobě.
,,Mami?"
,,Copak?"
,,Povíš mi příběh?"
,,A jaký bys chtěla slyšet, Enaio?" vytáhla mi ze srsti zacuchaný bodlák a vyhodila ho z doupěte ven. Sledovala jsem, jak letí, dokud nežblunkl do vody šumící pod námi. Teprve potom jsem zabroukala: ,,Nějaký hezký, nějaký o vlkodlacích!"
,,Ale vždyť už je všechny znáš!" zasmála se
Zavrtěla jsem se a upřela na ni psí pohled: ,,Stejně chci slyšet příběh!" štěkala jsem a strkala do ní tlapkami.
Zelené oči jí zajiskřily pobavením. ,,Tak dobrá," svolila, ,,povím ti o velkých Vůdcích z dávných dob."
,,To je hezký příběh..." zabrumlala jsem a oči se mi už klížily. A abych věci ujasnila, zabrblala jsem ještě: ,,Taky jsem Vůdce!"
,,Ovšem," usmála se a pohladila mě po čenichu, ,,ale každý Vůdce musí taky dokázat, že si tu výsadu zaslouží!"
,,Budu ten největší Vůdce ze všech!" slíbila jsem a zeširoka zazívala.
,,To určitě budeš... tak poslouchej," dala se dovyprávění příběhu, který jsem znala a který bych klidně poslouchala stále znovu a pořád dokola. Před očima mi tanuli dávno mrtví, znovu ožívali ve starých příbězích a já si je v duchu představovala. Hrdinové příběhu postupně přešli z příběhu do mého snu a já spokojeně usnula...
...Potřásla jsem hlavou a otočila se ke starému doupěti zády. Krysy můj odchod doprovodily zlostným pištěním, ale já je dnes nechala na pokoji. Opustila jsem stoky jen proto, abych místo do té kanální břečky čvachtala podrážkami v tající břečce smísené s prachem a odpadky.
Minula jsem jednu hospodu s celonočním provozem, odkud táhlo zvětralé pivo a zaznívalo oplzlé prozpěvování opilců a zcela automaticky jsem zamířila skrz náměstíčko, jemuž jsem kdysi dala jméno ,,Myší past" - na přezdívku jsem si vzpomněla, na její původ nikoli - a dostala se na křižovatku několika zapadlých uliček. Ano, tady jsem ji potkala, ač jsem tehdy netušila, že to zdaleka není naposled...
...Čenichala jsem u zdi domu držíc se stopy podle pachu hezky vypasené myši. Špinavá srst mi zplihle visela na vyhublém těle, ale já se o to nestarala, byla jsem na to už zvyklá. Jediné, co bylo v tu chvíli důležité byla potenciální večeře, jejíž noru jsem právě objevila.
Spokojeně jsem zafuněla a chtěla začít hrabat, vtom jsem ale zachytila nějaký cizí pach. Otočila jsem prudce hlavu a přikrčila se, uši stažené k hlavě, ocas mezi nohama a zuby instinktivně vyceněné, ač jsem neměla v úmyslu útočit, ať už ten pach patřil čemukoli.
Pár metrů ode mne stála malá světlovlasá dívka s šedozelenýma očima, ne o moc větší ani starší než já, tehdy tříletá. Vypadala jako člověk, ale v jejím pachu bylo něco cizího, něco dračího. Jako by uvnitř toho dítěte dřímala skrytá šelma. Také výraz jejích očí mne zaujal, její pohled byl pevný a přitom ostražitý, bystrý a pátrající.
Srdce se mi sevřelo strachem, ale ona se nehýbala, nijak nedávala najevo, že by mi chtěla ublížit. Začínala se ve mně probouzet zvědavost. Něco mi našeptávalo, že bych měla jít blíž a prohlédnout si ji, seznámit se s ní. Něco mi říkalo, že by to bylo správné.
Vrozená obezřetnost i naučený strach mne však držely zpátky. Nepohnula jsem se ani o milimetr, zatímco v mém nitru zápasil strach a touha utéct s tou nevysvětlitelnou zvědavostí. Zastříhala jsem ušima a jen se ještě o něco víc přikrčila.
A v ten okamžik se dívka pohnula. To stačilo, aby procitly všechny mé pudy a dohnaly mé k zemi takřka přikované tělo k pohybu. Vzpomněla jsem si na kamení, které po mně lidé házeli, na biče, kterými šlehali a na varování, jež jsem dostala od matky.
Zavrčela jsem, ostře a divoce a na dláždění zaškrabaly drápy, jak jsem vyrazila pryč. Neohlížela jsem se, zda běží za mnou, dokud jsem nebyla o několik ulic dál, kde jsem se zastavila a vydýchávala. Nastražila jsem uši a začenichala, ale nikdo za mnou neběžel.
Toho večera jsem byla podivně zamlklá a i potom, co mi matka odvyprávěla příběh na dobrou noc a už pokojně oddychovala vedle mě, upírala jsem zářivě modré oči do tmy a zcela bdělá jsem přemýšlela, co se to v té uličce vlastně stalo.
Druhého dne mi to nedalo a vydala jsem se po vlastních stopách zpět, nastražená až k bolestné napjatosti, toporně jsem našlapovala a hlavu natahovala daleko před sebe, jak jsem se snažila zavětřit pachy, které zde zůstaly z předešlého dne.
Konečně se mi podařilo vycítit trochu toho zvláštního dračího pachu. Stejně jako včera probouzel mou zvědavost a klíčilo ve mně nevysvětlitelné nutkání vydat se za ním, stopovat ho. Zastříhala jsem ušima a začala kroužit všude, kde jsem ho mohla zachytit.
Vtom jsem ucítila ještě něco jiného. Příjemně to vonělo. Jedle to vonělo. Zafuněla jsem a s čenichem u země došla až k místu, kde jsem se té holčičce včera ztratila. Na zemi tam ležel balíček zabalený v hnědém papíře a nádherně voněl. Jídlo! Spousta jídla!
Začaly se mi sbíhat sliny a já balíček nedočkavě očichala. Cítila jsem z něj tu dračí dívku, vůně jídla a její pach se mísily v jedno. To ona sem to jídlo přinesla, chtěla mě nakrmit! Zaškrabala jsem packou ve snaze strhnout papír. V břiše mi nahlas kručelo.
Zarazila jsem se. Opět ve mně klíčilo podezření. Znala jsem moc dobře otrávené návnady, věděla jsem, že mohou i zabíjet. Naklonil jsem hlavu na stranu a znovu balíček očichala, ale víc, než o jídlo jsem se zajímala o pach té dívky. Z nějakého důvodu mne uklidňoval, oproti vší logice vzbuzoval mou důvěru.
Odněkud z rušnějších ulic zazněl křik lidí a štěkot psů. Oklepala jsem se, jako bych se probouzela z transu, couvla jsem o několik kroků a zavrčela na balíček, který si tady jen tak nevinně ležel, jako by se nechumelilo. Ještě asi minutu jsem jej probodávala pichlavým pohledem, ale znovu jsem se k němu už nepřiblížila.
Potom jsem se prostě otočila a s ušima staženýma těsně k hlavě odklusala z uličky, ač mi v žaludku hlady kručelo. Když jsem už nedokázala zachytit ani náznak toho lidskodračího pachu, přepadl mne náhle podivný smutek a stesk, aniž bych věděla, po čem vlastně teskním. Jako bych ztratila něco, co jsem měla moc ráda.
Znovu jsem se už do té uličky nevrátila...
...S povzdechem jsem se vrátila myšlenkami do přítomnosti, jen abych zjistila, že Darow celou dobu sleduje mé vzpomínky se mnou. K téhle nepoznamenala nic, ale působila trochu šokovaně. Než jsem mohla něco říci, opět se stáhla a já se s ní nepokoušela navázat spojení. Ne dnes. Ne tady.
Chvíli jsem jen mlčky hleděla na místo, kde mi tehdy Darow nechala jídlo. Dlažby byla nyní zavátá sněhem a takřka přesně tam, kde tehdy ležel balíček se povaloval pohozený sáček od pražených mandlí posypaných karamelem.
S pocitem podivné prázdnoty jsem se vydala na nároží, které bylo moi poslední zastávkou. Nechala jsem toto místo nakonec, protože pro mne znamenalo nejvíc a protože se jednalo o vzpomínku nejbolestnější ze všech provázaných s tímto městem.
Do svítání zbývaly nanejvýš tři hodiny, když jsem konečně stanula pod lampou, která tady stála už tenkrát, ale tehdy svítila přízračným nazelenalým světlem, zatímco nyní byl její svit zlatavý a teplý a chladl teprve, když se odrazil od sněhu na zemi.
Ruce jsem si strčila do kapes a zadívala se ulicí tam, kde jsem tušila hlavní městskou bránu. Nyní v časných ranních hodinách bylo město tiché a liduprázdné. Úplně jako tenkrát. Nedělalo mi sebemenší potíže vybavit si v paměti onu sychravou jarní noc plnou mlhy...
...,,Ne, ne já nechci!"
,,Pšššt! Tiše, Enaio, než sem někdo přijde!" tišila mne matka naléhavým šepotem. Snažila se mi alespoň trochu upravit vlasy a uhladit oblečení, ale já před její rukou uhýbala a vlasy se mi samy od sebe znovu divoce ježily.
,,Ale já chci zůstat tady, já nechci pryč!" jednotlivá sova jsem ze sebe vyrážela štěkavě a u posledního slova se mi hlas docela zlomil a já se rozbrečela. Matka sic zachovávala klidnou tvář, ale já z jejího pachu vyčetla tolik věcí... špatných věcí...
Sedla si přede mnou na paty a vzala mi hlavu do dlaní: ,,Enaio, bude to tak lepší, věř- ne, poslouchej, En!" dodala prudčeji, když jsem se jí znovu pokusila vysmeknout; ,,teď musíš odjet, ale až se naučíš, co potřebuješ a budeš starší, zase se vrátíš!" Její hlas zněl upřímně, ale v jejím pachu bylo něco, co odporovalo slovům.
,,Ne, ne to není pravda, mami, ty mi lžeš!" zavzlykala jsem.
Povinnosti odpovědět matku zbavil blížící se rachot kol na dláždění. Vstala a chytila mě za ruku, když se z mlhy vynořila obyčejná tmavá drožka tažená dvěma všedními nezajímavými koňmi. Neviděla jsem kočímu do tváře, měl na hlavě široký tmavý klobouk a splývavý tmavošedý plášť mu splýval z ramenou.
Drožka zastavila, kočí seskočil a prohodil s matkou pár tichých slov, která jsem ani já svým bystrým sluchem nebyla s to zachytit. Pak přikývl a otevřel dvířka vozu. Uvnitř se už choulily čtyři další děti, tři chlapci a dívka, všichni tak v mém věku.
Matka mne zvedla do náruče a pokusila se vysadit mne do drožky. Křečovitě jsem se jí chytila kolem krku: ,,Ne, ne já tam nejdu!"
Muž v tmavém plášti netrpělivě mlaskl a matka mne od sebe odstrčila: ,,Neboj se, En, není to napořád, vrátíš se ke mně. Budu tady, slibuju! Nikdy tě nenechám samotnou, ty moje malá Vlčko..." tehdy jí hlas konečně zradil a do zelených očí ji vyhrkly slzy.
Kočí zabouchl dvířka, než jsem stačila znovu vyskočit ven a zajistil je zvenku. Přitiskla jsem se na sklo a zabušila do něj pěstičkou. Matka ale už pomalu couvala, mizela v mlze a vůz se začal rozjíždět. Ještě jsem viděla, jak její rty neslyšně zformovaly: ,,Nikdy nebudeš sama, En," a pak už drožka dokodrcala k zatáčce a já ji ztratila z očí.
Schoulila jsem se na samém okraji nepohodlného sedadla. Ostatní děti se rychle odsunuly pryč, neviděly v tu chvíli dalšího od rodiny odtrženého ztracence ale jen vlkodlaka s tesáky a drápy. Bylo mi to jedno, schoulená v klubíčku jsem se chvěla a tiše plakala, dokud mne nepřemohla únava a já se nepropadla do dřímoty...
...Přistihla jsem se, že mi z očí kanou horké slzy a skapávají do sněhu pod mýma nohama. Jediným zlostným pohybem jsem je setřela a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila. Slova, to všechno tehdy byla jen prázdná slova.
Ona věděla, že jsou jí Lovci na stopě, proto mne poslala pryč. Má škola takto získala většinu žáků Malé děti zoufalých rodičů na ulicích. Vzali je k sobě, vycvičili a některým tak umožnili přežít. Výměnný obchod. Šance na život za to, že nás budou až do prodeje vlastnit.
Vytáhla jsem z kapsy jednogardonovou minci a položila ji na chodník. Jednu matka měla, nosila ji na přívěsku. Tu jednu nikdy neutratila a nikdy mi neřekla, proč si ji nechává. A já tu každý rok jednu takovou nechávala jako památku, symbol, vzpomínku. Protože nic jiného mi nezbylo.
Najednou jsem zachytila cizí, lidský pach a zaslechla kroky. S obličejem skrytým ve stínu kápě jsem zacouvala mimo dosah světla vrhaného lampou. Trochu se potácející starší muž se pomalu prošoural ulicí, místem, kde jsem před okamžikem stála.
Beztak jsem tady neměla už co pohledávat, v tomhle městě mne nic nečekalo. Stala se z něj jen bolestná vzpomínka a tou mělo taky zůstat. Stejně tiše a nezpozorovaná, jako jsem do Renhy přišla, jsem se z ní zase vytratila, zahalená nocí a skrytá v zimním tichu.
Do Beristlie se mi na křídlech podařilo vrátit téhož odpoledne a ještě jsem stačila předem nakoupit vánoční dárky, Harratě, které se oči leskly nadšením oznámit, že jí věnuji DonJerra, který si na ni během mé výpravy do Eorsu náramně zvykl a nade mnou nejevil již žádné velké nadšení a pro Darow nechat vyrobit meč, Mstitele, na zakázku. Jako by uplynulá noc vůbec nikdy neexistovala, jako by nebyla víc, než přelud, pouhý můj sen.
Navíc jsem měla v hlavě aktuálnější problém. Sedmičlenná vlkodlačí smečka přicházející z Nového Quiserderu konečně dorazila... a vedl ji Alataras. To bylo to poslední, co jsem potřebovala, aby se on vrátil.
Nevěděl, že je mým životním druhem, ačkoli já to poznala již při našem druhém setkání. Nemohl to vědět, neřekla jsem mu to a svůj pach pečlivě skrývala parfémy. Nechtěla jsem se vázat ani si ho pustit k tělu, měla jsem proto mnoho pádných důvodů. A přesto... přesto se nějaká část mého já moc těšila, až ho znovu uvidí.
Darow mi na dálku jízlivě popřála hodně štěstí a já ji proklela ve všech mně známých jazycích. Fakt totiž byl, že ještě před jeho odchodem jsem se k němu v posledních dnech snažila nepřibližovat, jeho pach mne dráždil, vzrušoval a bránil mi racionálně uvažovat.
Nikdo se mi tedy nemůže divit, že než jsem, jako Vůdkyně, vyrazila přicházející smečce vedené jediným druhým žijícím Vůdcem, naproti, zakryla jsem přepečlivě svůj pach olejem a lehkým parfémem k tomu. Darowiny poznámky, kterými mi nepochybně vracela mé rýpání proti Royovi, jsem se rozhodla neslyšet.
Vzala jsem s sebou Satherr, Dalyna, Harratu i Lawkese. Kráčeli mlčky hlubokým sněhem, tady v lese takřka neporušeným a nechávali mne jít v čele. Dokonce i oba malí vlkodlaci nechali pro tuto chvíli hašteření a poslušně ploužili ocasy sněhem.
,,To stačí," zavrčela jsem konečně, když jsme došli na nevelkou mýtinu, kde se mi zalíbil vývrat a vyvýšený kopeček hlíny navršené vyrvanými kořeny. Vyskočila jsem na něj a mlčky se usadila s ocasem stočeným kolem tlapek a ušima nastraženýma. Ostatní se rovněž ve vlčích podobách poslušně usadili dole a rovněž mlčky vyčkávali.
Čas pomalu plynul, uběhla minuta, dvě, pět, deset, půl hodiny. Někde v dálce mrazem zapraštěl strom a chvilku nato zatroubil jelen. Dalyn se dole netrpělivě zavrtěl a začal rýt čenichem ve sněhu, až několik vloček vdechl a rozkýchal se.
Objevili se zcela neslyšně, tiché stíny v bílém nekonečnu. Jejich pach se ke mně v takřka nechybném vzduchu donesl jen o chviličku dříve. Alataras, Yashë, Garr, Mallekit, Rrealton, Keelya a Oxana. Chrrystina a Daw nedorazili.
Šest vlkodlaků se přede mnou přikrčilo, až se břichem takřka dotkli země a můj doprovod svorně sklonil hlavy před Alatarem Ten naproti tomu přitiskl uši k hlavě a nepatrně sklonil hlavu přede mnou. Ovšem, porazila jsem ho v boji a vlkodlaci byli velmi... disciplinovaní. ,,Werserrkeic," zavrčel potichu.
,,Darthmonne," oplatila jsem mu to a seskočila ze své výšiny.
,,Čelisti se mu roztáhly v úsměvu: ,,Rád tě zase vidím, Enaio."
,,I já tebe, Alatare," přisvědčila jsem trochu naštvaná sama na sebe, že to z mé strany není jen zdvořilost, ale pravda. Viděla jsem ho ráda. ,,Ale nevracíte se všichni."
Vůdce s plavou srstí a bílýma ušima - Darow je hodnotila jako roztomilé - zvážněl a jeho bouřkově šedé oči potemněly, když zavrčel: ,,Proto jsem se vrátil. Dawa dostali hned, jak jsme překročili hranice a Chrristinu před měsícem."
Přikývla jsem a raději nic nedodávala. Místo toho jsem švihla ocasem a štěkla: ,,Pak jste tu opět vítáni."
,,Děkuji. Doufám, že se k nám zase někdy připojíš při lovu," odpověděl Alataras a natáhl trochu hlavu, jak se snažil začenichat mým směrem, aniž by to působilo nezdvořile.
Viděla jsem, jak se mu čenich zachvěl jako před kýchnutím. Copak, pomyslela jsem si potměšile, nevoní ti máta, hošku? Taky bys to měl používat, dodala jsem v duchu nakvašeně, protože mě jeho pach dráždil naplno a všechny mé instinkty se bouřily a řvaly, abych ho kousla, abych zahnala všechny přihlížející a měla ho tady a teď jen a jen pro sebe. Přehlasovat je zdravým rozumem vyžadovalo značné úsilí.
,,Vynasnažím se," přikývla jsem a v duchu si říkala, že to rozhodně není nejlepší nápad.
,,Vy jste samozřejmě taky zváni," dodal Alaatras a Lawkes mu odpověděl drobným úklonem vlkohnědě zabarvené hlavy.
Nějakou dobu jsme se ještě v lese zdržely a mně už v hlavě přímo hučelo, když se mi konečně podařilo setkání zdvořile ukončit. Tohle nebude dělat dobrotu, to jsem věděla, ale ksakru, snad se umím ovládat, ne? Nicméně zběsile klokotající krev a tepající spánky hovořily o něčem jiném.
Jakmile byl Alataras i s celou smečkou bezpečně z dohledu, zabořila jsem hlavu do nejbližší závěje. Udivilo mne, že se sníh ihned nezačal odpařovat. Dalynovy vykulené oči i Lawkesův nechápavě nakrčený čenich jsem ignorovala a začala sníh polykat. 

55)

Jednotlivci spolupracující v dokonale sehraném celku. Nemusela jsem se ohlížet ani stále větřit. Věděla jsem, kde jsou, protože přesně tam být měli. Čekali na svých místech na skutečný začátek lovu. Zatím čekali. Já taky čekala, přikrčila jsem se těsně k zemi a navzdory černé srsti jsem ve sněhu nebyla vidět díky své naprosté nehybnosti.
Dva jeleni a jedna laň se dál snažili najít pod sněhem nějakou pastvu a neměli vůbec tušení o smrtelné smyčce, jež se kolem nich stáhla a nyní odpočítávala poslední vteřiny do zahájení útoku. Dokonalost, sehranost, efektivita.
Pak konečně nastal zlom.
Nadhaněč, sněhobílá Satherr, která se k jelenům dokázala dostat dostatečně blízko, aniž by vzbudila jejich sebemenší podezření, se se zuřivým zavrčením vrhla vpřed. Jeleni zděšeně zatroubili, když spatřili obludu ženoucí se jejich směrem, a vyrazili přímo od ní pryč.
Past sklapla.
Kolem nebohých zvířat se vmžiku seskupili ostatní vlkodlaci a vytvořily tak tvar podkovy, na špicích já a Alataras. Jediná úniková cesta vedla vedle nás, pokud by se jelenům zdařilo být rychlejší. My zaútočili zcela tiše, bez poštěkávání a planého vrčení. To mělo jen vyděsit, my chtěli kořist skolit. Satherr se připojila na úplný konec útvaru.
Slyšela jsem za sebou dusot tlap, ale neohlížela jsem se. Dívala jsem se střídavě před sebe a do boku, na kořist. Podkova se pomalu zavírala, já i Alataras jsme se k jelenům pomalu přibližovali a stále více je tísnili. Zvířata si uvědomovala stále smrtelnější hrozbu a panikařila, ve snaze utéci vkládala veškerou energii do běhu a oči se jim skelně leskly.
Boky se mi prudce zdvíhaly, jak jsem rychle oddychovala, ač jsem nebyla unavená ani vyčerpaná. To jen má divoká povaha větřila krev a brzkou hostinu, srst se mi ježila vzrušením a v hloubi hrdla mi neslyšen klokotalo žádostivé vrčení. To už jsem byla pouhých dva a půl metru od boku největšího jelena.
Vrhla jsem se vpřed a tesáky zabořila do silného jelenova krku. Zuby hladce proklouzly kůží, rozervaly maso a znovu se setkaly s hlasitým cvaknutím. Jelen ztrhaně zatroubil a jeho tělo se otřáslo dvojím nárazem; Alataras zaútočil ve stejný okamžik z druhé strany.
Držela jsem zuby a prackami jsem začala rvát kůži, maso i srst všude, kde jsem dosáhla. Jelen se zakymácel, protože zezadu se na něj vrhali i ostatní, někteří se mu přichytili na hřbetě, další do něho naráželi z boků a hryzali ho do nohou ve snaze ho strhnout k zemi. Kopyty vyrytá brázda zrudla krví a vlkodlaci v zadní části podkovy ji hladově chlemtali.
Každým okamžikem jelen o něco podklesl, až nakonec klesl na břicho a halda vlkodlaků ho vzápětí převalila na bok. Pustila jsem se tesáky jen proto, abych mu prudkým trhnutím přervala hlavní tepny. Zvíře sebou několikrát naposledy zazmítalo a znehybnělo.
Začalo se ozývat hladové vrčení, všichni mrtvolu očichávali, ale nikdo se neodvážil odtrhnout si sousto. A já nijak nespěchala, smyla jsem si krev z krku, protáhla si tlapy a pak kořist dlouho očichávala, jako bych zvažovala, kde bude maso nejlahodnější. Ve skutečnosti to vše byla jen taková hra, starý rituál a zkouška, jestli se nenajde opovážlivec, který by zkusil žrát dříve než já.
Konečně jsem se sklonila k masu a odtrhla si z jelenovy plece nevelké sousto. Pomalu jsem ho rozžvýkala vychutnávajíc si čerstvé maso i krev na jazyku. Teprve, když jsem žvýkala druhé sousto, připlížil se k mršině Alataras a začal hodovat taky. Postupně se přidávaly i ostatní, Dalyn, stále braný jako mládě, mezi prvními, zatímco Harrata až úplně nakonec.
Pojednou mi krev v žilách doslova zaklokotala a já se honem ohnala po Alatarovi, který se v té strkanici dostal vedle mě, aby mi nechal víc prostoru. Rychle ucukl před mými zubisky, ale dál nevšímavě rval tesáky maso. Z mého pachu nemohl zachytit vůbec nic, jen Pouto se nedalo zatajit ani oleji a parfémy.
Vůbec jsem na lov nechtěla se smečkou jít, ale nenapadl mne žádný přijatelný důvod, kterým bych to mohla ospravedlnit. Pro mé sebeovládání to však den ode dne představovalo větší problém, má divoká část si usmyslela, že něco chce a tvrdě se toho dožadovala. A kdyby se to Alataras dozvěděl, kdyby to vycítil... byl by na tom stejně.
Každý vlkodlak měl svého předurčeného druha, ač nemusel náležet ke stejné rase a žít ve stejné době jako on. Ale když ho našel, nechtěl už nikoho jiného. Byli si předurčeni stejně jako tomu bylo u Pouta. Ale já nemohla mít vlkodlačího druha. Ne.
To jsem si opakovala celou cestu domů, když jsem se předtím sama pořádně nadýchala parfému, abych dostala jeho pach z hlavy. Z tak silné vůně se mi zvedl žaludek, ale pořád to bylo lepší, než ten šimravý pocit v podbřišku.
I s hlavou ještě zatemnělou voňavkou, něco mne u mého srubu varovalo k opatrnosti ještě dříve, než jsem zahlédla malý, úhledně zabalený dárek na prahu. Dnes bylo dva dny po Štědrém dnu, takže to bylo poněkud opožděné.
Opatrně jsem do balíčku zavinutého do modrého papíru s hvězdičkami a převázaného stříbrnou mašlí strčila nohou. Nestalo se nic, jen se s tichým ,,vhoop," posunul po zápraží o kousek dál. Opatrně jsem ho vzala do rukou. Čich mi zase fungoval normálně a tak jsem naplno ucítila Gavinův pach.
Pocítila jsem náhlé nutkání šlehnout dárkem o zem, ale zvědavost byla přeci jen silnější. Zatáhl jsem za mašli a barevný obal sklouzl z malé papírové krabice na zem. Ta mi toho ovšem o moc víc než vnější balení neprozradila.
Otevřela jsem víko... a žaludek se mi stáhl vzteky. Na sametovém podkladu tam ležel psí obojek a na známce stálo jediné slovo: Ghysa. Byl to výsměch, byla to připomínka, bylo to varování a důkaz o jeho moci.
Roztřásla jsem se vzteky a drtila si skrz zuby jednu nadávku za druhou. Pak jsem si všimla, že na dně balíčku leží ještě elegantně přeložený kousek papíru. S nepříjemným pocitem, že vím, co obsahuje, jsem jej vzala do rukou a rozbalila.
Velmi kousavý dopis s gratulací k nové přítelkyni a našim přezdívkám, k zdravému návratu z dovolené a jízlivou prosbou, abych opět nastoupila do zaměstnání. A když jsem si přečetla, co přesně to zaměstnání protentokrát zahrnuje, stáhl se mi žaludek.
Odvrátila jsem hlavu, jako bych tím, že přestanu číst mohla nazírající Darow zabránit vědět totéž co já. Ovšemže jsem tomu nezabránila. Skrz naše Pouto jsem cítila, jak ztuhla. Neřekla však nic a po chvíli se z mé mysli stáhla.
A tak se stalo, že jsem - prvně od příchodu smečky - toho dne nemohla spát ne kvůli myšlenkám na Alatara, ale na Gavina. Převalovala jsem se, spíc jako vždy nahá, na pokrývce, kterou jsem se nepřikrývala ani v zimě a ačkoli jsem zavřela oči, zůstávala jsem bdělá.
Ráno jsem v zrcadle spatřila jakýsi pocuchaný přízrak s našedlou kůží a výstavními kruhy pod planoucíma očima. Ušklíbla jsem se na sebe a opláchla si obličej ledovou vodou. Trochu mne to probralo, ale zdravý vzhled jsem díky tomu nezískala.
Na patře jsem cítila žlučovitou pachuť po celý den, kdy jsem sestavovala plán, připravovala zbraně a oblek, procházela mapy, zvažovala možnosti, vyřazovala nesprávné postupy, až jsem měla vraždu připravenou do posledního detailu i s plány B, C, D - H. A kdyby šlo jen o tu vraždu...
Do Serellu nebylo pro mou vlčí podobu příliš daleko a já dorazila s dokonalým načasováním, vezmeme-li v úvahu, že jsem v rámci menšího rizika odhalení chtěla do města vstoupit jedině pod drtivým příkrovem temné noci.
Najít ve vilové čtvrti, kde žili ti nejbohatší, správnou adresu věru nemohlo být snadnější. Stačilo najít ten největší a nejhonosnější dům. Muselo v něm být služebnictva skoro tolik, jako v Beristlii na hradě. Přesto jsem měla sebevražedné nutkání vtrhnout tam ihned, když jsem se jednou rozhodla úkol splnit, chtěla jsem jej mít z krku rychle.
Přesto jsem neupustila od zažitých profesionálních postupů a dva dny a tři noci jsem jen obhlížela terén, ukládala si do paměti důležité údaje a mnohokrát jsem se samozřejmě i neviděna dostala do domu, abych si ujasnila, co a jak. Všechno to bylo překvapivě snadné, jako by si zde žijící rodina byla naprosto jista svým bezpečím.
Postarší muž, bohatý obchodník, jeho o dost mladší, krásná ale nepříliš inteligentní žena a jejich jedenáctiletá dcerka. Vypadá tak zranitelně, pomyslela jsem si čtvrtou noc, když jsem se vkradla do jejího pokoje, tak zranitelně a bezbranně. Však taky zranitelná byla. Bylo by tak jednoduché, tak děsivě snadné, zabodnout jí dýku do srdce, aniž bych nadělala sebemenší hluk. Jenže tak snadné mi to Gavin udělat nehodlal.
Zadržela jsem ech, když jsem jednou rukou odšroubovala uzávěr z malé lahvičky a namočila obsahem velký bílý kapesník. Bílý jako celý zbytek Chaosova oděvu s výjimkou oné kovové masky. Nenadechla jsem se ani ve chvíli, kdy jsem se sklonila nad spící dívenkou a přiložila jí kapesník k obličeji.
Zavrtěla se, potichu vzdychla a její klidné oddechování se ještě zpomalilo a prohloubilo. Nyní spala opravdu velice tvrdým spánkem, dost tvrdým na to, abych jí kapesník zavázala kolem hlavy, aniž bych se musela bát, že ji probudím.
Konečně, když jsem lahvičku zašroubovala a znovu uklidila, jsem se mohla znovu nadechnout. Ucítila jsem sice omamnou vůni, ne však natolik silně, aby mne uspala. Zamrkala jsem, abych se zbavila mžitek před očima a bez větší námahy zvedla spící dítě do náručí. Holčička se ani nezavrtěla, když se jí hlava zvrátila dozadu a kudrnaté, kaštanově hnědé vlasy se jí zachytily o jílec mého meče.
Nést dítě v náručí ulicemi, třebaže by to mělo být v nejhlubší noci, bylo příliš riskantní a pokud by mne někdo viděl a já byla nucena dát se na úprk, takové břemeno by mi ho velice ztížilo. Proto jsem holčičku prostě strčila do pytle z látky, skrze kterou bylo možno dýchat.
Než jsem se vyplížila zase ven, stejnou cestou a stejně tiše, položila jsem na polštář lístek se stručným vzkazem psaným ve staré elfštině: ,,Pokud chcete svou dceru zpět, podívejte se za dva dny v pravé poledne do pokoje číslo 12 v hostinci ,,U Skotačivé Zeleniny." Chaos."
Když ráno bohatý obchodník se ženou vzburcovali kvůli zmizelé dceři celé město, byla jsem už dávno za branami, v prostorné jeskyni v nedalekém lese. Tady dívčin křik nikdo neslyšel, po celé dlouhé dva dny sem nezabrousila ani noha. Slyšela jsem ji jen já a já si napůl přála, abych si mohla zacpat uši rukama, v nichž jsem držela zbraně.
Dva dny mohou být dlouhá doba. Nekonečně dlouhá. Její křik se odrážel od stěn jeskyně zesílen mnohanásobnou ozvěnou a vzduch takřka zhoustl pachem krve a strachu. Přesto jsem nepřestala. Ne, až do konce jsem zůstala jen bílým přízrakem v masce. Tak zněly rozkazy. Protože jinak bych příště tohle mohla být já. Nebo někdo, na kom mi záleží.
Změnila se k nepoznání. Kdysi docela hezká dětská tvář zůstala po smrti stažená a znetvořená dlouhou nepřetržitou agónií. Zpřerážené údy zůstaly zkroucené v nepřirozených úhlech a noční košilka se změnila v jediný hadr nasákl krví a nedokázala ani zakrýt kruté rány, jež jsem dítěti zasadila.
Snažila jsem se nedívat na ta zranění ani na její hnědé oči, nyní mrtvolně skelné a děsivě vytřeštěné, když jsem jí do kůže na hrudi magickým ohněm vypálila ta čtyři písmena. CHAOS. Třetí Chaosův zločin. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se Gavinovi požadavky stupňují a raději jsem se snažila nemyslet na to, co přijde příště. Stejně jako jsem se cestou zpět k městu - už v jiném oblečení - snažila nemyslet na polámané tělo, jež jsem nechala v té jeskyni.
Pokud jsem očekávala, že Serell bude vypadat jako vypadat jako podrážděný včelí úl, tak jsem se náhodou nemýlila. Vojáci byli všude, ale jako zkušený pozorovatel jsem si nemohla nevšimnout, že vlastně dohromady neví, kde zmizelou hledat.
Přesto jsem věděla, že se do pokoje v hostinci ,,U Skotačivé Zeleniny" nedostanu, aniž bych jich alespoň dva tucty povraždila. Jenže s tím jsem počítala. Tohle bylo město. Ve městě žijí krysy. Já uměla ovládat mysl druhých.
Malý hlodavec s papírem v tlamce se chodbičkami, kterými byly budovy provrtané, dostal do pokoje číslo 12 snadno, ačkoli dva vojáci stáli u dveří a dva u okna. Beze spěchu položil složený papír, na němž byla zakreslena mapa s označenou jeskyní, na podlahu a zase se vytratil. Když byl v bezpečí ve svých chodbách, stáhla jsem se z jeho mysli.
Zpět jsem běžela co nejrychleji, jako bych mohla utéci sama před sebou. Gavin měl pravdu. Změkla jsem, dříve by mi tohle nevadilo. Nebo bych jen výčitky svědomí hodila za hlavu jako projev slabosti? Každopádně jsem sebou snad ještě nikdy nepohrdala tolik jako nyní.
A jako bych špatných zpráv neměla pro příštích pár let dost, Darow měla ten svůj incident s mořským hadem. Polil mne ledový pot, když se dostala pod vodu a jen proto, že ona předtím mlčela o tom, co jsem se chystala udělat a udělala, jsem to později na její žádost nekomentovala. Ačkoli jsem samozřejmě vnímala, že se z nějakého důvodu nedokáže proměnit. Pěkně mě to vyděsilo, ale nevěděla jsem vůbec, co se děje. Snažila jsem se to nedat najevo.
Domov mne tedy přivítal zamyšlenou a zádumčivou ze všech těchto důvodů. Hlad nebo spíš chuť k jídlu jsem neměla a tak jsem se, když jsem znovu uklidila Chaosův oblek s tichou modlitbou, aby to bylo navždy, zamkla v koupelně, abych z sebe smyla špínu z cesty.
Sprchovala jsem se dlouho a důkladně, střídavě horkou a studenou vodou, jako bych ze sebe mohla smýt přízrak krve, který na mne s každým zabitím ulpěl. Proudy vody mi dopadaly na hlavu i šíji a stékaly mi po těle, masírovaly, střídavě hřály a chladily a na okamžik mi skoro dopřávaly slastné zapomnění.
Uběhla dobrá půlhodina, než jsem konečně zmáčená od hlavy k patě vylezla ze sprchy a začala si sušit vlasy, až byly jen vlhké a poté jsem se celá vytřela ručníkem do sucha, až mi kůže trochu zrůžověla. Při pohledu do zrcadla jsem musela uznat, že rozhodně vypadám lépe, než ráno před výpravou.
Vlasy jsem nechala zatím nerozčesané, ale stáhla jsem je do nedbalého uzlu a oblékla jsem se pouze do jasně modré haleny a černých volných kalhot stažených jen v pase všitou stříbrnou šerpou. Boty i ponožky jsem nechala nepovšimnuté a docela spokojeně jsem se schoulila s knihou v křesle u krbu.
Na čtení jsem se dokázala soustředit jen chvíli, po dlouhé sprše jsem byla příjemně uvolněná, venku se zrovna zapadalo slunce a mě se začínaly pomalu klížit oči a knížka mi klouzala po stehně stále více a více na stranu.
Pomalu jsem se propadala do říše snů, když někdo zabušil na dveře. Zazívala jsem a promnula si oči. Kniha mi spadla na zem a já, jak jsem vstávala, na ni ještě šlápla. Protáhla jsem se jako kočka a šla otevřít, trochu nakvašená, kdo mne to přichází rušit takhle pozdě. Měla jsem trochu lépe začenichat, jenže to mi došlo až ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře.
Na prahu stál Alataras. Vítr mi navál do předsíně trochu sněhu a samozřejmě taky jeho pach, takže se mi nikdo nemůže divit, že jsem měla co dělat sama se sebou a na něj tedy nenaloženě zavrčela: ,,Co sakra chceš?"
,,Promiň, jestli chceš, mohu přijít jindy," omlouval se, ,,jde jen o Dalyna s Harratou."
,,Ale ne, v pořádku. Co zase provedli?" vyzvídala jsem, zatímco se kolem mne prosmýkl, odkopl v předsíni boty a prošel do kuchyně dveřmi, které jsem mu ukázala.
Uchechtl se a já se nesnášela za to, jak příjemně mi ten zvuk zněl: ,,Hned myslíš na nejhorší, co?"
,,Spíš znám Dalyna," pokrčila jsem rameny a přemýšlela, o kolik je horší být s ním v uzavřené místnosti než na čerstvém vzduchu. Jako by se mi měla vyvařit všechna krev, oud ho ihned neobejmu, nekousnu, nevezmu si ho... Zdravý rozum měl čím dál tím menší hlasovací právo a udržet klidný výraz mne stálo spoustu úsilí. Sebekontrola, sebeovládání, opakovala jsem si paličatě v duchu. A vyjmenovávala všechny důvody, proč právě sebeovládání nesmím ztratit.
,,Ale ne... jde o to, jestli by nemohli strávit úplněk se smečkou. Prý jen, pokud jim to dovolíš a je to už za šest dní, tak... mohou?"
,,Nevidím důvod, proč ne," odpověděla jsem a každé slovo mne stálo značné úsilí, jak jsem tak stála sotva metr od něho, ,,ale máš z ně plnou zodpovědnost." Sledovala jsem očima strop, jako bych přemýšlela, ale ve skutečnosti jsem jen hledala výmluvu, proč se na něho nedívat...
Slyšela jsem, jak se několikrát nadechl skrz zuby. Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud zadrhnutým hlasem hrdelně nezavrčel: ,,Enaio..."
Vtom jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem čerstvě osprchovaná, že nic neskrývá můj pach... A on to poznal. Četla jsem mu to v očích, bouřily se v nich pocity, nevíra, pak úžas a pak - což bylo asi nejhorší - radost a touha.
,,Enaio," zopakoval a udělal krok směrem ke mně, čímž snížil vzdálenost mezi námi na polovinu. Ta divoká část, která tohle chtěla celou dobu udělat sama, zavrněla blahem, ale zdravý rozum se stále hlásil ke slovu a já varovně zavrčela a ukázala zuby. Blízko... byl moc blízko...
Zastavil se s poněkud zmateným výrazem. ,,Ale... ty to necítíš?"
,,Cítím - zpátky!" zavrčela jsem opět, když se zase o něco přiblížil. Vlasy se mi samy od sebe zježily a já se zoufale snažila namluvit si, že je to vzteky. Takhle zblízka byl tak hezký... a jak nádherně voněl! Chtěla jsem zjistit, jak ostré jsou jeho tesáky, zajet mu rukama do zježených vlasů, zkusit, jak jsou hebké a jestli takové vydrží i jako srst...
,,Tys to věděla," vydechl skoro, jako by mě obviňoval. Na okamžik se zarazil na místě, ale pak udělal další krok, takže se mě téměř dotýkal tělem. Navzdory mé výšce mne více než o hlavu převyšoval. Další varovné zavrčení se mi v hrdle změnilo na žádostivé a jemu se na rtech objevil hladový úsměv.
Pomalu mne vzal rukama kolem pasu a přitáhl k sobě. Zdravý rozum tlačený stále více do pozadí marně řval, abych se odtáhla. Jen jsem dál potichu vrčela, když mi začal rukama přejíždět přes stehna a boky, nejdříve pomalu a jemně, potom rychleji a silněji.
Ne, tohle ne! Ne s ním, já nemůžu mít druha! Nemůžu protože... protože... k čertu s tím!
Pudová, dravčí část mého já konečně zvítězila. Od začátku to nebyl fér boj.
Chytila jsem ho rukama za halenu a ještě víc ho k sobě přitiskla. Pod tenkou látkou jsem cítila jeho kůži a svaly a chtěla jsem víc. Prudce jsem pohodila hlavou a zakousla se mu do krku, rozhodně ne jemně, zato velice dravě a hladově. Bohové, chutnal tak lahodně!
Zavrčel a zatnul mi přitom drápy do stehen. Pustila jsem ho a zadívala se mu do očí, ze rtů mi stékal pramínek jeho krve. Pomalu, tak dráždivě pomalu, sklonil hlavu a políbil mne na rty, dlouze a hluboce, zatím ale docela klidně. Jen mne tím více vydráždil a já ztratila poslední špetku sebekontroly.
Strhla jsem z něho halenu, která se v podobě dvou cárů sesula k zemi následovaná mou. Kalhoty nedopadly lépe a spodní prádlo jsme na sobě neměli ani jeden. Možná bychom měli jít do ložnice... pokusil se zdravý rozum zachránit, co se dalo, ale neměl šanci. Po schodech nahoru to bylo příliš daleko.
Odlepila jsem se nohama od země a chytila se jimi za jeho boky. Přesunul ruce na moje záda a přejížděl jimi nahoru a dolů. Zavrčela jsem a znovu ho kousla, tentokrát do ramene a pak mu jazykem přejela po ráně.
Slyšela jsem, jak v hloubi hrdla basově zavrčel. Potutelně jsem se uchichtla, zaklonila hlavu a prohnula se v zádech, takže jsem mu ukázala odhalené zranitelné hrdlo. Stačil jediný jeho pohyb a mohl mi rozervat tesáky tepny.
Sklonil hlavu a přejel mi zlehka zuby po kůži na krku. Zasténala jsem a celá se zachvěla, když se přesunul níž. Ten parchant... on si se mnou pohrával! Zavrčela jsem, toužebně a nenasytně a přejela mu drápy po zádech v tiché pobídce. Zavrčel na souhlas. Tentokrát kousl do krku on mě a prudce mne přirazil na zeď. Zcela automaticky jsem se rozvlnila v bocích a poslala do háje celý svět...
Vzpomínky se dostavily zároveň s plným procitnutím. Aniž bych otevřela oči jsem se zamračila a snažila se chvilku předstírat, že je přese mne napříč natažená hodně těžká chlupatá deka a ne poklidně oddychující vlkodlak.
Nedařilo se mi to, tím spíš ne, že jsem jasně cítila Darowino škodolibé pobavení a zadostiučinění. Toto předvídala celou dobu, nevěřila v mé sebeovládání a ono selhalo na celé čáře. A zdravý rozum nedopadl lépe.
Vymanila jsem se zpod jeho těla a odstrčila mohutnou tlapu, kterou po mně ve spánku natáhl. Něco zavrčel ze spaní, zavrtěl se, převalil se na druhý bok a spal dál, jen srst na hřbetě se mu ze sna ježila a hřbet mu cukal. Dokonce i ve spánku vypadal nebezpečně.
Potichu jsem přešla ložnicí, otevřela skříň s oblečením a vytáhla odtamtud černý kožený oblek jen proto, abych ho vzápětí - nedělajíc si již žádné iluze o síle svého zdravého rozumu - vyměnila za volný černý svetr a přiléhavé stříbrošedé kalhoty. Ani jednoho bych nelitovala tolik jako na míru šitého obleku.
Zaváhala jsem u spodního prádla. Jistěže bych raději nějaké měla, ale... při pohledu na své modely jsem se kysele ušklíbla. To prádlo se mi líbilo, ale do cudnosti mu rozhodně mnoho chybělo. Na druhou stranu, pokud to dojde- až to dojde - tak daleko, nepomohly by mi ani železné pancíře. Pokrčila jsem rameny a přihodila ho na hromádku.
V koupelně jsem se se vší rozhodností zamkla a ledovou sprchu si pustila co největším proudem. Ovšemže to vůbec nebylo myšleno jako nepříliš jemná narážka, že se momentálně nehodlám s nikým bavit, jak by mohlo? Prostě jsem potřebovala čas, abych v duchu sama sebe pořádně seřvala, smyla ze sebe všechny pachy a tu trochu zaschlé krve - rány nebyly vážné, jen takové, abych je cítila a aby krvácely - a především abych mohla chvilku v klidu přemýšlet a zchladit si ledovou vodou hlavu. Byla jsem rozhodnuta vybít si vztek v další řadě na Alatarovi.
Zrovna jsem si natahovala svetřík přes hlavu, když mne v nose podráždila lahodná vůně, která zase podráždila jiné touhy. Z kuchyně se sem linul pach smažené ryby a... opékané slaniny? Vážně? Co nejrychleji jsem si dočesala vlasy a konečně opustila svou svatyni.
Dlužno podotknout, že Alataras při přípravě snídaně ani nenadělal moc velký svinčík a když mne uviděl stát ve dveřích, přátelsky se zazubil: ,,S česnekem nebo bez?" Jen jsem pokrčila rameny, uvnitř zezelenalá vzteky. Jaké měl sakra právo být milý, když já chtěla řvát a běsnit?!
Přihodil na pánev k rybě a slanině dva nadrobno nakrájené stroužky česneku a vše ještě chvilku smažil. Sledovala jsem ho opřená bokem o rám dveří ostřížím zrakem tiše doufajíc, že něco upustí, zkazí, že mi dá jakoukoli záminku se rozkřičet.
Ale on jen přendal jídlo na dva talíře, na každý jednu smaženou rybu, které jsem nedávno ulovila v Dewelině jezeře, a několik plátků lákavě vonící slaniny. Obě porce položil vedle sebe na stůl, ale já tu svojí mlčky odsunula na druhý konec stolu, kde jsem se taky usadila a mlčky si nacpala plnou pusu jídlem, takže jsem měla další záminku mlčet jak pařez.
Dobrých pár minut bylo slyšet jen cinkání příborů o talíře, než se Alataras konečně neudržel a promluvil: ,,Enaio?"
,,Hmm-h," zabručela jsem.
,,Ty jsi to věděla, viď?" neřekl to vlastně ani jako otázku, spíše konstatování. Připustila jsem to pokrčením ramen a dál se věnovala jídlu na talíři. Ani za nic jsem k němu nehodlala zvednout oči nebo říci nějakou delší větu.
,,Tak proč, Eno?" podle tónu, jakým to řekl, opravdu nechápal, proč jsem to zamlčela nebo se tomu včera, ač marně, snažila zabránit. Můj první popud byl na něj prostě zavrčet a vyjet, aby si hleděl svého. Ale zdravý rozum se stále kojil nadějí, že získá na svou stranu nějakého spojence. A opak by vůči němu byl nefér. V jeho případě mi to z nějakého důvodu vadilo.
Povzdechla jsem si a odložila vidličku. ,,Důvodů mám víc."
,,Rád si je poslechnu," pokrčil rameny a po chvilce váhání, kdy jsem z něho mohla vycítit napětí, dodal: ,,A pokud budou dost vážné... mohu zase odtáhnout na sever a předstírat, že se včerejšek nestal."
Zvedla jsem k němu oči. To, že by udělal? Teď? Při tom, co jsem z něho cítila za pocity? ,,Ohrozil bys smečku," vypravila jsem ze sebe pro nedostatek jiných slov.
,,Mohl bych ji tady nechat," řekl tiše.
,,Nedělej ze sebe mučedníka!" ohradila jsem se podrážděně.
Potichu zavrčel, ačkoli rychle zmlkl, když jsem varovně přimhouřila oči. ,,To jsem ani nechtěl," zaprotestoval, ,,ale rád bych tedy slyšel tvé důvody... proti tomu. Nelíbím se ti?"
,,Blbá otázka."
,,Hm..." neubránil se nepatrnému úsměvu, hned ale zvážněl; ,,tak o co jde?"
Chvilku jsem přemýšlela, jak své myšlenky a pohnutky správně formulovat. Dloubala jsem přitom vidličkou do zbytků ryby na talíři a zaujatě je sledovala očima. Konečně jsem se ozvala: ,,Jsem kříženec, jak víš."
,,Vím. Osmina krve přeměněnců, že? Nevadí mi to, jestli ti jde o tohle."
,,Kdepak, jde o to, že jsem po elfech zdědila nejen magii, ale též nesmrtelnost. Nestárnu. Kdyby náš život neukončila něčí čepel, ty bys stárl a já zůstávala takováto. To by se ti líbilo? To bys chtěl?"
Alataras se nevyjádřil, jen podotkl, že jsem mluvila o více důvodech, takže jsem pokračovala: ,,Pak ano, je pravda, že se nechci vázat. Vím, jak blízký je zákonitě vztah s životním druhem. A to by zaručeně znamenalo další ztrátu. Ty jsi o tom nevěděl, takže bych ti nijak neublížila," zjednodušeně jsem mu tady doopravdy říkala pravdu.
,,A co sobě? Ty jsi to věděla," nadhodil, což jsem zase ponechala bez odpovědi já a nerušeně dokončila svůj malý proslov: ,,A pak, oba jsme Vůdci, poslední dva žijící."
,,To by přece vůbec nebylo na škodu."
,,Neposlouchal jsi? Jsem kříženec, svým způsobem zdegenerovaný jedinec. Nemůžu mít děti. Když zůstaneme spolu, oba rody Vůdců zaniknou. Nebude žádný následník. Rozpadne se i poslední jistota - a moc dobře víš, že bych to nemohla dovolit. I kdybychom oba nakrásně přežili nejbližší roky, museli bychom se rozdělit. Alespoň jeden rod musí zůstat zachován. A pokud se tak nestane, pak ne kvůli mně."
Ač to tak možná neznělo, toto byl důvod nejvážnější a Alataras poprvé od chvíle, kdy jsme zabruslili k tomuto tématu sklopil zrak. Mlčel hodnou chvíli, na okamžik jsem si dokonce myslela, že se prostě zvedne a odejde, pak mu ale v očích skoro odbojně zasvítilo a on řekl podivně zadrhnutým hlasem: ,,Enaio... vždycky jsem tajně doufal, že jednoho dne najdu svou družku. A je to přesně takové, jaké jsem si to představoval. Ano, vše, cos mi řekla je pravda a nemá cenu před tím zavírat oči. Ano, jednoho dne to skončí. Ale pokud mám mluvit za sebe, raději prožiji pár dokonalých chvil a ty mi nadosmrti zůstanou jako nejkrásnější vzpomínka, než abych je teď ve strachu zahodil."
Tentokrát jsem to byla já, kdo pohledem zavraždil stůl mezi námi. Skončí to další bolestí, další ztrátou, to bylo jisté. Ignorovala jsem ve svém vědomí Darow, která napjatě sledovala mé myšlenky, ač se snažila předstírat, že vůbec nenazírá.
Má smrt mi ze všech variant přišla nejméně bolestná - pro mne. Ale pokud zemře on, pokud ho chytí Lovci a já mu nedokáži pomoct... už po té jediné noci a pár společných lovech mi na něm záleželo a nemohla jsem s tím nic dělat. Jak to může vypadat za týden, za měsíc, za půl roku? Věděla jsem, že taková rána by mne znovu srazila na kolena.
A v případě, že oba přežijeme... on si jednoho dne bude muset najít vlkodlačici, se kterou by zplodil potomka a dědice klanu, budoucího Vůdce. Už ta představa bolela. Trochu jsem sebou cukla, když se neklidně zavrtěl a zabručel: ,,Takže? Jak odpovíš, Eno?" snažil se, opravdu se snažil mluvit nezaujatě, ale já tu tajenou naději zastřenou nejistotou v jeho hlase zaslechla.
Ano, ztratím ho. Smrtí jednoho z nás a nebo ho budu muset sama opustit. Bylo to stejně nevyhnutelné, jako že každé ráno vyjde slunce a den vystřídá noc. Ale... ale protentokrát, ať je to někdy zítra. Věděla jsem, že toho budu litovat, přesto jsem přikývla.
Bylo až neuvěřitelné, jak jeho chladné šedé oči zjihly. Pomalu se přesunul po lavici blíž ke mně a natáhl ruce. Nedohadovala jsem se a dovolila mu, aby si mne přitáhl k sobě. Jednu ruku mi položil kolem pasu a já mu nijak nebránila, když mi začal rty přejíždět po krku.
Rezignovaně jsem si pomyslela, že dneska moc práce neudělám, když mi volnou rukou pomalu přetáhl svetr přes hlavu a vlasy mi kvůli tomu kolem hlavy vytvořily takřka poletující svatozář. Uvelebila jsem se mu na klíně tváří obrácenou k té jeho. Měl na sobě jen kalhoty, jediný po včerejšku použitelný kus oděvu, který mu zbyl. Ty taky dlouho nevydrží...
,,Ještě něco," dostala jsem ze sebe chraptivě a zadržela dvěma prsty jeho ústa v polovině cesty k těm mým; ,,náš vztah před ostatními samozřejmě neutajíme, ale nesmí se dozvědět, že jsem tvoje předurčená družka... z výše zmíněných důvodů, ano?"
,,Dobrrrá," protáhl, ale pak se už nenechal ničím rozptylovat. Nikdy by mne nenapadlo, že budu Gavina v tomhle ohledu někdy s někým srovnávat... ale kam ten se hrabal! 

56)

Roztřesený nádech z jeskyně pro ni byl znamením, že dívenka přišla k sobě. Vstala ze země, odkud opřená o kámen sledovala hvězdami obsypanou oblohu a bílý plášť jí při tom pohybu elegantně zavířil kolem těla haleného ve stejně zářivě bílém obleku. Kovová maska dodávala celému vzezření prázdný, démonický vzhled. Byla přízrak bez tváře. A bez emocí. Musela být.
Dívka trochu pozvedla hlavu, tvářila se dočista zmateně, nevěděla vůbec, kde je a jak se sem dostala. Pak spatřila to bílé zjevení. Hystericky zaječela a pokusila se vstát, jenže jí v tom zabránila neviditelná magická pouta, která ji držela stále přitisknutou k holé kamenné podlaze jeskyně. Hysterický jekot se změnil v tichý, zajíkavý pláč. ,,J-já chci domů! Pusť mě d-domů!" zavzlykala a kučeravé zlaté vlásky se jí svezly do tváře, jak zvedala hlavu a snažila se zvednout.
Postava v bílé masce ale nepromluvila, jen její dech se na okamžik o něco zrychlil. Pod masku nebylo možno nahlédnout a dívenka neměla bystré smysly vlkodlaků, necítila to sebepohrdání, nechuť a touhu se sebrat a na místě s tím vším seknout. Když ale ten neznámý v bílém vytáhl dýku, znovu se rozkřičela čirým strachem.
Zoufale sebou trhala a volala o pomoc, když se ostří dýky přiblížilo k jejímu tělu. Zavřela oči, když jí hrot prošel kůží na ruce a pronikl do masa a začala naříkat ještě intenzivněji, tentokrát nejen strachy, ale taky bolestí.
Křičela a prosila tu necitelnou masku, aby přestala, aby ji pustila, aby ji nechala jít. To jen první hodinu nebo dvě, ač se to zdálo jako nekonečná věčnost. Pak už prosila jen o smrt, aby to už skončilo, aby ta bolest přestala.
Jenže nepřestávala. Nepřestávala a teprve ve chvíli, kdy dívka naposledy zachraptěla, trhaně sebou zacukala a znehybněla, upustila postava v bílém a v kovové masce zbraně a ty s dutým nárazem dopadly na podlahu jeskyně a kolem se rozprskly malé kapky krve.
Pomalu zvedla ruce k masce, sejmula si ji a uvolnila tak dlouhé jako půlnoc černé vlasy protkané několika melíry jako třpytivými hvězdami. Její modré oči byly prázdné, když se dívala na mrtvou. Přejela si rukou přes čelo jako by se chtěla zbavit myšlenek.
Pomalu se otočila k východu z jeskyně a na tváři se jí objevil překvapený výraz. Ne... tohle už se stalo, on tu neměl být... mlčky hleděla do očí Gavinovi. V těch jeho byl podivný vražedný lesk, když řekl: ,,Výborně, ale ještě ty zbraně nezahazuj. Mám pro tebe další úkol. Podobného charakteru."
Mlčky ho následovala, když ji provedl lesem, pak vyčaroval ohnivou bránu a tou se oba dostali... kam vlastně? Byla uvnitř nějaké veliké budovy a on ji vedl do podzemí. Raději se neptala, proč, brzy se to stejně dozví.
Otevřel dveře, které byly snad všude stejné. Vždy skrývaly mučírnu nebo vězení. To první platilo i tady. Na zdech vyrovnané nástroje, dva stoly pro... zákazníky. K oběma byl již přivázaný někdo nehybně ležící, očividně v bezvědomí.
Mlčky jí pokynul a ona poslušně udělala pár kroků vpřed. Před očima se jí zatmělo. Darow... a Alataras. Ztuhla na místě a vytřeštila oči, v hlavě jedinou kloudnou myšlenku.
,,Vyber si," ozval se za ní Gavinův hlas ostrý jako břit meče.
,,Ne..." vydechla jako tichou, úpěnlivou prosbu.
,,Jednoho si vyber," zopakoval.
Udělala by cokoli, cokoli, aby se zachránila. Ale je dva obětovat nemohla, je nemohla ztratit. ,,Ne!" skoro tentokrát zaječela a otočila se k němu, ,,ne, tohle neudělám!"
,,Vyber si - nebo je zabiju oba!" zasyčel a chytil jí rukou za rameno. V tu chvíli zareagovala zcela instinktivně. Vycenila tesáky a vrhla se mu po krku. Bylo jí lhostejné, že je to sebevražda, v tu chvíli vůbec nepřemýšlela...
,,Auvááá!"
Otevřela jsem oči, když jsem uslyšela ten výkřik vynucený spíše překvapením než bolestí. Krev v mých ústech byla známá, nepatřila ale Gavinovi. Rychle jsem povolila stisk, Alataras pustil mé rameno a odsunul se až na druhý konec postele. ,,Přeskočilo ti?!" vyjekl a svíral si ošklivě pokousané předloktí.
,,P-promiň, nechtěla jsem..." snažila jsem se zklidnit zrychlený dech. Všude po těle jsem cítila studený pot. Došlo mi, že jsem křičela ze sna a on se mě nejspíš snažil vzbudit. Ten sen jsem měla vypálený před vnitřním zrakem jako cejch.
,,Ještě aby," zavrčel naježeně a obvazoval si hojně krvácející kousance pokrývkou, ,,co se ti ksakru zdálo?"
,,Odmítám vypovídat," zabručela jsem.
Alataras se zamračil: ,,Vypadalas pěkně vyděšeně."
,,Omyl - zuřila jsem."
,,Jaký je v tom ve tvém případě rozdíl?"
,,Ukaž mi tu ruku," nařídila jsem místo odpovědi a když místo toho chtěl dál rozvíjet diskuzi, ve které já nehodlala pokračovat, velitelsky jsem na něj zavrčela. Chvilku vypadal, že mi to oplatí, ale pak jen poslušně natáhl ruku a já mu magií zahojila rány. Mlčky sledoval, jak se mu kůže hojí a teprve, když zůstaly jen mírné zarudliny v místech, kde před chvilkou crčel krev, poznamenal: ,,Já snad začnu mít magii rád - počkej, kam si myslíš, že jdeš?"
,,Do sprchy, jsem zpocená."
,,Enaio, jsem tu sotva týden, ale nemohl jsem si nevšimnout, že do sprchy se zavřeš pokaždé, když se mnou nechceš mluvit!"
,,Mohu za to, že neumíš mlčet?" odvětila jsem bohorovně a zabouchla mu dveře před nosem. Jeho zavrčení jsem však přeslechnout nemohla, takřka otřásalo zdmi. Vlastně jsem se mu nedivila. Každý, na koho z sna v posteli zaútočila vlastní družka, měl dle mého názoru právo být naježený.
Ale já hned na začátku našeho vztahu udala pevné hranice. Pokud řeknu, že o něčem mluvit nebudu, tak to platí. Co řeknu, platí. Nebude vyzvídat a já udělám totéž. Nebude se ptát na Darow, na Pouto, na mě jako Ghyslaine a nebude mi ani říkat Fénix. Nebude si dělat žádné nároky na můj čas, nebude se snažit mne doprovázet, pokud nebudu sama chtít a nikomu nikdy neřekne, že jsem jeho životní družka. Nebudu tvrdit, že se nesnažil kvůli tomu hádat, ale když pochopil, že ze svých nároků nic neslevím a naopak časem nějaké určitě přidám, nakonec ustoupil.
Byl to jen sen, jen sen, opakovala jsem si vytrvale, zatímco jsem si lila za krk hektolitry ledové vody, dokud mi šíje chladem neztuhla a vlasy mi nevisely z hlavy v mokrých pramenech a nelepily se mi na holou kůži.
Aniž bych se obtěžovala se zase usušit, dočvachtala jsem z koupelny zpět do ložnice a znovu se svalila na svou polovinu postele. Alatara, který seděl opřený zády o polštář a tvářil se, že hodlá zase něco říct, jsem varovala: ,,Ještě slovo a pomažeš zpět ke smečce - pokud vím, o tom, že tady budeš bydlet, nepadlo ani slovo."
Když odpověď nepřišla, otočila jsem se na bok, k němu zády, přitáhla kolena k tělu, jednu ruku si založila pod hlavu a přivřenýma očima jsem hleděla do tmy. Neměla jsem v plánu ještě dnes v noci vůbec spát, ale vstávat a něco dělat - nebo ještě hůř něco vysvětlovat Alatarovi - se mi taky nechtělo.
Po chvíli postel zavrzala, jak se Alataras znovu pohnul a já vzápětí ucítila na zádech teplo jeho těla. Přivinul mne k sobě blíž a zašustění pokrývek přehlušilo mé tiché varovné zavrčení. Vážně jsem neměla náladu.
Ale on se nijak nesnažil pokračovat, jako by mě prostě jen... chtěl mít u sebe. Nebo chtěl, abych měla u sebe já jeho. Ať tak nebo onak, vlastně to nebylo nijak nepříjemné a já po chvíli přestala pociťovat nutkání se od něj odtáhnout nebo ho kousnout. Naopak, oči se mi pomalu začaly klížit a já se proti své vůli po chvíli znovu propadla do své lehké dřímoty. Spát opravdu hluboce jsem se odnaučila už dávno a ještě nikdy jsem nepřistihla při skutečném spánku ani Alatara.
Znovu jsem otevřela oči teprve ve chvíli, kdy mne do nich plnou silou udeřilo slunce. Zavrtěla jsem se a uvědomila si, že mě vlkodlačí Vůdce pořád ještě drží v náručí. Neochotně jsem otevřela oči a zvedla pohled k jeho tváři. Zamračila jsem se. On se ani nesnažil předstírat, že mě, zatímco jsem spala, přímo nehltal očima. Měl jen tolik slušnosti, že alespoň trochu zčervenal. ,,Kazisvěte," zašklebil se.
,,Neciv mi na soukromej majetek," zazívala jsem a protáhla se jako kočka. Samozřejmě že to, že jsem ho přitom šťouchla prstem do oka, byla čistě jen náhoda, jak taky jinak, že?
,,A taková jsi byla hodná a milá, když jsi spala," posteskl si a odstrčil mě, takže jsem málem spadla z postele dolů na podlahu. Tvářil se jako uražená nevinnost, ale v očích mu plály rozpustilé ohýnky a v koutcích úst mu cukalo.
,,To si strč za trenýrky - pokud je ovšem najdeš," rýpla jsem si. Dobře jsem věděla, že jeho prádlo - ostatně moje taky - se povaluje dole před krbem na koberečku. Nicméně on při té poznámce zavrčel a vzápětí mi na hlavě přistál můj vlastní polštář.
Setřásla jsem ho potřesením hlavy a otočila se na posteli čelem k Alatarovi. ,,Tak ty takhle, jo?" vyštěkla jsem se smíchem a taky po něm něco hodila - sebe. Síla nárazu ho odmrštila dozadu a on se po zádech svalil z postele. Chtěla jsem včas zabrzdit, ale on mě chytil kolem pasu a tak jsem se taky poroučela na podlahu.
Zalapala jsem po dechu, když mne k zemi přitlačilo dobrých pár kilo přes metrák živé váhy ve svalech a já zůstala rozplácnutá jako prapodivná pěticípá hvězdice. S výrazem dětské nevinnosti zvedl Alataras jednu ruku a prsty mi ucpal nos.
Vykulila jsem oči překvapená tou nehoráznou drzostí tak, že jsem se chvilku ani nesnažila bránit. Pak jsem sebou ale šikovně smýkla a Darthmonn se najednou ocitl na zádech, přičemž ho za ramena k podlaze tiskla chlupatá černá obluda s tesáky vyceněnými ve vítězném šklebu.
,,No dobře, dobře, vdávám se!" vyjekl, když jsem mu pořádně zafuněla do obličeje a odvalil se do bezpečné vzdálenosti. Spokojeně jsem si vytřásla kožich a znovu se uvelebila na posteli, hezky uprostřed, aby si on nemohl lehnout.
Jen obrátil oči v sloup: ,,Jsi schopná uklohnit případně chytit něco k snídani?"
,,Schopná asi ano, ochotná určitě ne," rozhodla jsem se a zeširoka zazívala, až se tesáky ve sluncí zaleskly. Ne, že by nebyly v celém domě zatažené závěsy, skrze které nebylo vidět dovnitř, ale nestačily, aby sem nepronikalo světlo. Rozhodně před ním nestačily uchránit citlivé vlkodlačí oči.
S tlumeným mumláním, v němž jsem zachytila slova jako ,,smrt hladem" a ,,abych dělal já" seběhl po schodech dolů. Počkala jsem, až se odtamtud po chvilce začal ozývat řinkot nádobí a já neucítila vůni na pánvi rozehřívaného másla.
Teprve pak jsem se proměnila zpět do lidské podoby, pomalu spustila nohy z postele a našla ve skříni jeden ze svých bojových obleků. Alatarovi jsem už řekla, co přesně ho potká ve chvíli, kdy mi zničí třeba jen jeden jediný.
Než Alataras připravil snídani, ke které bylo, jak jinak, maso, stačila jsem poklidit celý dům. Bylo až s podivem, kam všude se mohly zatoulat knihy - má práce - zbraně - především Alatarova práce - a oblečení - důsledná práce nás obou.
Po snídani jsem se zavřela v obývacím pokoji obklopená knihami. Darow mi začínala doopravdy dělat starosti a já se, tak jako ona, začínala jejímu problému setsakra věnovat. Alatarovi jsem o tom samozřejmě neřekla - nikomu bych to neřekla. A to, že přicházela stále o další schopnosti už vůbec ne.
Tak o půl hodiny později se dveře tiše otevřely a Alataras se ve vlčí podobě uvelebil před krbem a klidně podřimoval. Natáhla jsem nohy a opřela si je o jeho hřbet ani jsem ale nezvedla oči od knihy, když se objevil.
Jednou jsem sebou cukla - to když Roy nečekaně kousl Darow do krku, těsně nad ramenem a jí se rána odmítla zahojit. Přišla o zrychlenou regeneraci. Nijak jsem nedávala najevo, že jsem si toho vůbec všimla, jen jsem začala listovat rozečtenou knihou rychleji.
Věděla jsem, že se mě Darow chystá navštívit, přestože se nějak neobtěžovala pomyslet na to, proč chce přijít, a napadlo mne pod nějakou záminkou vypakovat Alatara, když s sebou ale vzala Roye, bez sebemenších výčitek svědomí jsem o chystané návštěvě pomlčela.
A tak se stalo, že zatímco já jen tak napůl mysli sledovala Darow po celou dobu, co se blížila, Alataras prudce zvedl hlavu až ve chvíli, kdy ucítil vetřelce u dveří. Srst na hřbetě se mu naježila, jakmile zachytil Royův pach. Darow mu nevadila - samozřejmě že tak jako ostatní vlkodlaci cítil Pouto a ani ho nenapadlo proti němu brojit. Ale neměl ani jediný důvod tolerovat ve své blízkosti Roye.
Darow se neobtěžovala klepat, doslova se prokopla dveřmi dovnitř, na což Alataras, který se sotva stačil přeměnit do lidské podoby, reagoval nazlobeným basovým zavrčením, které zarezonovalo zdmi. I ono samo by bohatě stačilo zahnat někoho se slabším žaludkem na útěk, Darow však jen zdola křikla: ,,Enaio, klidni si ho!"
,,Darow, odveď si ho!" zahulákala jsem na oplátku, což Darow okomentovala jen tichým bručením - neslyšela jsem ho, ale Pouto se postaralo, abych znala jeho význam - a vyzval nás, abychom se ukázali v něčem... vhodném pro návštěvy.
Nechápala jsem, co se jí nezdá na mém obleku nebo Alatarově haleně - no dobrá, nechal ji rozepnutou, ale alespoň měl kalhoty, ne? Taky jsem se jí zeptala, ona ale jen mávla rukou: ,,Já už tě viděla i mnohem hůř, ale tady Alatarovi by mohlo vadit, že na jeho majetek kouká i někdo jiný."
Nicméně Roy mnou nevypadal nějak moc zaujatě a bylo to vzájemné. Zato Alatara zajímal převelice. A tak jsem se rozhodla věci trochu postrčit, když jsem naklonila hlavu na stranu a zabroukala: ,,Majetek? Ale běž." Alatarovi se vlasy zježily jako po zásahu bleskem, čemuž jsem se zájmem přihlížela.
,,Ještě řekni, že to není pravda," odfrkla si Darow, čímž poukazovala na všechna ta drobná poranění od drápů i tesáků - hlavně tesáků. V duchu však byla nucena připustit, že ona jich nemá o noc méně. Nezhojená rána na krku mluvila více než jasně.
,,Ale jdi, co jsem měla dělat? Už mě nebavilo ti jen koukat přes rameno," rýpla jsem si za trest. Byla jsem zvědavá, co na to Roy, obzvláště, když si Alataras přisadil: ,,To chápu.... koukat na tohle?" Jako vlkodlak samozřejmě věděl základy toho, co Pouto obnáší. Takže, ačkoli já o tom nikdy nemluvila, věděl, že mezi mnou a Darow nemůže existovat žádné soukromí. Ani ho nenapadlo si na to ztěžovat.
Roy se neubránil nechápavému pohledu mým směrem, vzpamatoval se ale rychle a ačkoli - protože Darow mu samozřejmě dosud neřekla, co přesně mezi námi je - nepochopil, o co přesně jde a ani nemohl, docela slušně slovní útok Darthmonnovi vrátil: ,,Mluvíš, jako bys byl nějaká výhra."
Zatímco Alataras Roye takřka přátelsky - oslovení ,,zlato" to alespoň naznačovalo, ale já věděla, že mu jde dračí mág pekelně na nervy - v myšlenkách jsem poznamenala k Darow: ,Tady se někdo nepochlubil... je ti jasné, že Al to ví?' Bylo to varování, že by raději měla jít s pravdou ven i takřka omluva za to, že ji nepochybně čeká drobné manželské ujasňování.
,Jistěže, pro bohy tě prosím, teď ne.'
,Mě nepros,' namítla jsem v duchu a opět se vrátila myšlenkami do reality, jen proto, abych mohla dál poslouchat vyostřující se hádku našich majetnických druhů, stále jsem ale současně v duchu debatovala s Darow, protože ani Roy ani Alataras se nesnažili opustit tohle téma, ačkoli Roy se chvilkami tvářil hezky zmateně.
Poté, co ale Alataras prohlásil, že se ni nediví, že mi bylo na zvracení, se Roy chopil příležitosti, když přemýšlivě protáhl: ,,Hm... jen aby nám tady neběhala malá Enaia. "
Jako skrze nějaký závoj jsem vnímala, jak Darow na Roye v duchu ječí, svými slovy otevřel nikdy úplně nezhojenou ránu a já měla co dělat, abych si udržela relativně klidný výraz, když jsem potichu, varovně zavrčela. Tohle bolelo. Tnul do živého, hluboko a přesně. Neodvažovala jsem se podívat na Alatara, protože on musel vědět, jak moc mne těch několik slov ranilo.
Na tváři Darowina manžela se pomalu usadil vítězný úšklebek a já v tu chvíli pocítila nutkání skočit mu po hrdle a jen taktak jsem se ovládla. Ne tak Alataras, můj druh, zachovávající obvykle klid - jeho živlem byla voda - se v příští vteřině řítil ve vlčí podobě hlavou napřed ze schodů.
A tak se chystala začít parádní rvačka, kterou jsem neměla v úmyslu zastavit, pokud by se nezdálo, že Alataras prohrává. Naopak, docela by mi vyhovovalo, kdyby Royovi pořádně zvalchoval hřbet, ačkoli jsem věděla, že mu tu poznámku ještě sama nějak vrátím a postarám se, aby litoval, že ji kdy vypustil z úst.
Vtom jsem však vyvalila oči. Alatarovy rysy se na okamžik rozostřily a vzápětí se vzpínal na zadních v Mezipodobě. Darow vypadala ještě šokovaněji než já a v duchu blekotala něco o tom, že jsem se dušovala, že je nás jen pár. Taky ano - o Alatarovi jsem nevěděla, ale byl se čtvrtý včetně mě.
První zaútočil Alataras a oba se octli venku před domem, kde Roy vyskočil několik metrů do vzduchu, ale skončil s vlkodlakem zavěšeným zuby na lýtku. Vrhli se na sebe a tesáky i drápy se jen míhaly. Ani v jednom nezůstalo pranic lidského, byli jako dvě šelmy rvoucí se o žrádlo a území, o nadvládu.
Sledovala jsem souboj aniž bych se jedinkrát okusila zasáhnout a na Darowino naléhání na ukončení jsem jen nahlas zavrčela: ,,Tohle říkat neměl!" Darow to věděla, uznala to, ale stejně se jí celá záležitost nelíbila. Já ale přesto Alatara neodvolala.
Roy se záhy uchýlil k magii, ohnivé provazy se omotaly kolem vlkodlakova těla, ale krom řevu, spíše zuřivého než bolestného, nedošlo k žádné změně, dokud mi cosi nezježilo všechny chloupky v zátylku. Darow to taky postřehla a oběma nám to bylo něčím povědomé a známé. An jedna z nás to však nedokázala zařadit, zatím.
To propletené klubko dvou zápasníků se roztrhlo, Roy ten závan energie cítil také a nyní svého soka jen obezřetně pozoroval, ač nepřestával vrčet, což mu vlkodlačí Vůdce s gustem oplácel, ačkoli si za to vysloužil jen další syčení. Rány obou bojovníků se zacelily, ačkoli Alatarovi jsem trochu pomohla magií, rychlost jeho regenerace se nemohla rovnat dračím mágům.
Alataras neváhal a znovu se vrhl do útoku, Darow mi podstrčila svou domněnku. Ta vlna energie jí přišla povědomá. S tímhle nápadem jsem ji chtěla poslat do háje, neznala druhého člověka s takovou schopností, přesto jsem souboj sledovala poněkud nepřítomně a sotva jsem si všimla, že můj druh utržil kopanec do žeber a na oplátku Royovi zaryl drápy do lýtka.
Darow chtěla zápas přerušit. Ale Alataras byl v právu. Nechtěla jsem se s Darow hádat nebo proti ní brojit, ale její Roy to začal a ona ho musela přinutit to skončit. A pak jsem najednou zahlédla podivný záblesk v očích vlkodlačího Vůdce. V duchu jsem začala odpočítávat vteřiny.
Nyní už Darow neváhala, pomocí pouta, jež je spojovalo donutila Roye ustoupit. Právě včas, okolím se opět prohnala ta vlna podivné energie, která jako by vysála energii ze všech předmětů v okolí několika metrů a ty tak explodovaly.
Nezbylo nic. Jen trocha prachu na dně kráteru. A jeden velice zmatený vlkodlak. Přehodil packy přes okraj kráteru a vyhoupl se nahoru ještě než doznělo Darowino zlostné syčení. Nezlobila se, že její manžel právě o vlásek unikl samovybuchnutí, iritovalo ji, že po světě chod další bytost, proti jejíž moci nezná obranu.
Opětovala jsem Alatarovi pohled a očima ho ujistila, že tohle způsobil on, nikoli já. Na Royovu poněkud hystericky znějící otázku, co to ksakru bylo jsem jen zabručela: ,,Nikdy jsi o ničem takovém neslyšel - nebo nečetl?"
,,Vím jen, že něco takového umíš ty. Ale neviděl jsem to."
,,Už jo," poznamenala jsem a Darow dodala, že je to velice nepraktická schopnost, s čímž jsem ovšem nemohla souhlasit a Alataras, kterému už klesla překvapením naježená srst a srovnal uši, taky nevypadal zklamaně, že ji u sebe objevil.
,,No, alespoň to nejsem já, kdo má před barákem kráter," pochválila si Darow, ale delší rozhovor opět překazila naše žárlivá dvojice - Roy se začal víceméně nenápadně přibližovat k Darow a tím pádem i ke mně a Alataras ho za to počastoval varovným vrčením, v němž jasně zněla hrozba a příslib, že ještě krok a on svůj kousek zopakuje, tentokrát vědomě.
Darow však očividně nestála o nějaké větší krveprolití, protože poodešla dál ode mě a Roy ji tak mohl přitáhnout k sobě, aniž by se dostal ke mně natolik blízko, aby mu Alataras skočil po krku. Nebo já. Nicméně jeho další zavrčení věnované mému druhovi definitivně poslalo mé sebeovládání do věčných lovišť.
,,Tak hele," zavrčela jsem na něj; ,,tohle je můj píseček a ty se tu - promiň, Darow - chovej slušně nebo padej." Zuřila jsem. Jakkoli jsem navenek vypadala odtažitě, uvnitř jsem zuřila a nejen to. Royova poznámka, která vyvolala celý souboj, šla hlouběji, než sám tušil. Ale Darow to věděla. A taky to byla nakonec ona, kdo ho umlčel.
,,No, pokud už pejska zvládneš," otočila jsem se k ní s úsměvem, který byl ale v podivném rozporu se zlobou doutnajících v mých očích; ,,něco jsi chtěla, Row."
,,Jo, chtěla," odfrkla si a dodala, že ti dva jí to krásně zkazili. To jsem nemohla popřít, ale my dvě nebyly odkázané jen na slova. Vlastně i když jsme spolu mluvily nahlas, současně jsme vnímaly myšlenky a pocity té druhé.
Přinesla mi dárek k narozeninám - vlastně dva. Když mi je předávala, zazubila se: ,,Šťastných dvacet let, má milá Eno. To máš na všechny ty Lovce, kteří si usmyslí, že by snad chtěli kožešinu Fénixe."
,,Vteřinku," zabručela jsem, než jsem dárky převzala. Následně se shora ze srubu ozvaly rychle za sebou čtyři rány, já se ale na Darowino vyzvídání, koho tam vraždím jen zazubila a mlčela, dokud mi k nohám neslétly dva úhledně zabalené balíčky: ,,Drak taky potřebuje něco, co by ukázal v boji. I když je o rok zkušenější."
Obě jsme se na dárky dychtivě vrhly, ale čekalo nás skutečné narozeninové překvapení. Pouto, které nás informovalo o takových nesmyslech jako že ta druhá si k obědu dala málo slané brambory, selhalo. Vzájemně jsme si daly zcela totožné dárky, dvojici zdobených bojových nožů s černými čepelemi. Ovšemže jsme to náležitě ocenily a jak jsme již měly ve zvyku, přešly jsme z mluvy do myšlenek a od dárků k uplynulým dnům.
A jak jinak, na přetřes přišel Alataras. Měla jsem to čekat. Z nějakého důvodu vypadala potěšeně, že jsem si ho našla a to navzdory hořkému konci na obzoru. Musela jsem jí připomenout, že se o něm zaručeně dozví Gavin. Ale ona stejně jako Alataras přesto hlasovala pro teď, ne pro zítra. Ačkoli jsem věděla, že si závažnost situace taky uvědomuje.
Roy se nás pokusil přerušit a vrátit zpět do světa hlasu, ale stejně tak se mohl snažit donutit lavinu utíkat do kopce a pověsit se neškodně zpět na vrcholek srázu. Ukončily jsme to teprve ve chvíli, kdy jsme samy chtěly a byla to Darow, kdo opět ukázal, že ví, k čemu má ústa: ,, Lituji, ale opravdu budu muset jít. Užijte si to tady vy dva. A Alatare, omluv Roye, občas neví, jak se chovat," po těch slovech věnovala Alatarovi kývnutí a mně omluvný pohled. Ostatně to že odcházela neznamenalo, že ji ztratím z dohledu. Nikdy jsem ji z dohledu neztratila. Ani ona mně. Pouto to nedovolilo a já se přistihla, že mi to nevadí.
,,Dobrá... hodně štěstí. Ten tvůj...musí to mít vysvětlení. Taky budu hledat. Royi - na okamžik, prosím," zarazila jsem dračího mága na odchodu.
,,Snad nějaké má... Budu hledat dál. Tobě také hodně štěstí," odpověděla Darow. Věděla, že mluvím o jejích mizejících schopnostech. Na Roye, který po chvíli zaváhání skutečně zastavila vrátil se ke mně ke dveřím srubu, nečekala.
Dala jsem si záležet, aby byla Darow z doslechu, ačkoli samozřejmě stejně věděla, co říkám, když jsem hlasem sladkým jako kanoucí karamel a s očima svítícíma pomstychtivým ohněm, zavrněla: ,,K té malé Enaie... podívejme se na to z druhého konce, od té tvé malé. Darow tam alespoň byla, Royi." Nedala jsem mu příležitost odpovědět a zabouchla jsem mu dveře před nosem.
Teprve tehdy jsem si povolila rozechvělý nádech a z očí mi skanulo několik slz. Věděla jsem, že jsem ťala stejně hluboko jako předtím on. Díky spojení s Darow jsem totiž věděla, jak se tváří. Ona mi to ale jedinou myšlenkou nevyčetla. On si to zasloužil. A já upřímně doufala, že nebude moct v noci spát.
Po chvíli se ozvalo zabušení na dveře a já Alatara pustila dovnitř. ,,Taková hnusná podpásovka..." zavrčel hned na prahu takřka s obdivem. Stále ještě setrvával v Mezipodobě.
,,To doufám," zahučela jsem a jediným zlostným pohybem si otřela oči. A stejně zlostně jsem od sebe odstrčila i Alatara, který při pohledu na slzy stáhl rty do úzké linky. ,,Nic mi není!" ohradila jsem se naježeně a dloubla ho do dotěrného čenichu.
Zatvářil se ublíženě, ale bez dalšího slova vyrazil po schodech. Nedívala jsem se za ním, přesto jsem věděla, že se cestou proměnil zpět do lidské podoby, protože se rytmus jeho kroků najednou změnil. Chvilku jsem ještě setrvala dole, potom jsem pomalu vystoupala za ním.
Zrovna zápasil s knoflíky na haleně, kterou si před okamžikem přehodil přes záda, když jsem vešla do obývacího pokoje, kde jsem odložila Darowin dárek na stůl. Nemusela jsem si nože prohlížet, věděla jsem přesně, jak vypadají. Slintala jsem na ně po celou dobu, co jsem ty samé balila pro Darow.
,,Neřekla jsi mi, že máš narozeniny," ozval se opět Alataras, když se mu po nekrátkém zápolení podařilo konečně zapnout poslední knoflík a div přitom halenu celou neroztrhal na cáry.
,,Neptal ses," zahučela jsem jenom. To nemohl popřít ač jsem mu četla v očích, že by to ze srdce rád udělal. Beze slova vytáhl zpod gauče svou tuniku s kabátcem - čert ví, jak se tam dostala - a zamířil ke dveřím.
,,Kam jdeš?" zbystřila jsem.
,,Pro dárek, samozřejmě," odpověděl, jako by to byla ta nejprostší a nejsamozřejmější věc na světě. Tak, jako už několikrát předtím, i nyní mne udivilo, s jakým klidem všechno řeší. Ani ho nenapadlo mi něco vyčítat nebo se se mnou hádat. Dnes při souboji s Royem jsem ho prvně viděla rozzuřeného k nepříčetnosti. Vlastně bych se neměla divit, jeho živlem byla voda. U vlkodlaků se podle živlu dala velmi spolehlivě určit povaha. Oheň a voda. Riziková, ale často překvapivě vyvážená kombinace.
Napadlo mne, jaká je to ironie. Pouto mne svázalo s Darow, stejně nepředvídatelnou, divokou a nezkrotnou jako jsem byla já sama a mým životním druhem Byl zase Alataras, chladivá bystřina k mému spalujícímu plameni.
Sledovala jsem ho, jak ve vlčí podobě běží směrem k městu, dokud mi nezmizel mezi závějemi z očí. Možná bylo načase se zase začít zabývat věcmi, které jsem v posledním týdnu trochu zanedbávala. Rozhodně jsem si nemohla dovolit zabloudit z reality do snění.
Zbraně jsem dnes nechala doma, když jsem v lidské podobě doběhla na své oblíben místo v horách, na samé dno hluboké strže, kam nikdy nikdo nechodil a kde řval jen proud horské bystřiny, nyní po krajích zamrzlé.
Rychle jsem si spletla vlasy do copu. Nerada jsem plýtvala časem. Zadívala jsem se na chladnou kamennou stěnu, z níž místy visely rampouchy a vytvořila jsem na ní štít z Ledového ohně, nejsilnější, jaký jsem dokázala vytvořit.
Modré plameny překryly šedý kámen a vzduch zajiskřil uvolněnou magickou energií. Pár okamžiků jsem si dovolila jen vychutnávat ten pocit proudící moci. Pak jsem na svůj vlastní štít vrhla plameny, abych jím prorazila. Tímhle způsobem jsem trénovala od okamžiku, kdy jsem začala své magické nadání rozvíjet.
Po zádech mi brzo stékal pot, ale já nepřestala, ačkoli jsem měla kolena jako z rosolu a v prstech jsem začínala ztrácet cit. Znala jsem své hranice a věděla jsem, že je třeba je posouvat, pokud se mám zlepšit a stát se silnější, než jsem.
Slunce pomalu zmizelo za rozeklanými vrcholky hor a svět se postupně ponořil do temnoty, v níž zářily jen mé oči a magií živené plameny. Sklonila jsem ruce a oheň pohasl, magie se ze vzduchu vytratila a všude zavládl mrazivý klid, jako by tady ještě před okamžikem neběsnil jeden z nejničivějších živlů.
Počkala jsem, až se můj dech zklidní na normál a pak jsem povolala křídla a vzlétla z té pukliny v zemi vzhůru mezi strmá horská úbočí. Vzduch byl mrazivý a štípal do tváří, noc tichá a bezmračná, na obloze zářily hvězdy.
Zakroužila jsem nad horami a přistála opět před svým srubem. Uvnitř se svítilo a navíc jsem tady cítila Alatarův čerstvý pach. Zamračila jsem se. Nějak příliš snadno jsem si zvykla na jeho přítomnost. Stále jsem pochybovala, že mé rozhodnutí bylo správné.
Vrhla jsem zamračený pohled na zbrusu nový kráter, jako by to všechno byla jeho vina a aniž bych se snažila počínat si nějak tiše, jsem vpadla dovnitř. Shora zavrčel Alataras svůj pozdrav, na který jsem odpověděla spíš zazíváním než srozumitelným slovem a jala jsem se likvidovat poslední zbývající jídlo v domě, uzené maso. Po kouzlení jsem vždycky dostala pekelný hlad.
Alataras se neukázal po celou dobu, co jsem do sebe hltavě ládovala jídlo a tak jsem to nakonec byla já, kdo šel za ním do obývacího pokoje. Vlkodlak ležel mírumilovně natažený na pohovce a listoval si v mém bestiáři, to první, co mne udeřilo do očí ale nebyl on, nýbrž předmět podivného tvaru vysoký skoro jak já, na jednu stranu úzký a na druhou protažený, takže zabral polovinu šíře pokoje. Nedokázala jsem určit, co to je, protože věc halila bílá látka stažená vprostřed širokou stuhou.
Zabloudila jsem očima ke svému druhovi a zjistila, že pozoruje můj vyjevený výraz s pobaveně zvednutými koutky úst. ,,Všechno nejlepší," zatrylkoval skoro. V tónu jeho hlasu bylo něco tak nealatarovsky potměšilého, že jsem raději zamířila přímo k dárku a strhla z něj tu proklatou látku. Vyvalila jsem oči.
Přede mnou se skvěla nádherná nová harfa a trochu se leskla ve světle vrhaném lustrem. Pokud bylo Alatarovým cílem mne překvapit, podařilo se mu to na celé čáře. Ano, vždycky jsem měla ráda hudbu. Dřív jsem hrála na klavír a když jsem se přistěhovala do Beristlie, koupila jsem si kytaru, kterou Alataras za postelí objevil asi tak po pěti vteřinách. Ale... harfa? Ta patřila k nejdražším nástrojům a navíc bylo zatraceně těžké na ni hrát. Já to tedy neuměla.
,,Jsem rád, že se ti líbí."
,,Vůbec na to neumím!"
,,Tak ti dám týden a pak mi něco zahraješ," zazubil se provokativně a odložil knihu. Když jsem viděla jeho výraz, bylo mi ihned jasné, že dnes mne neplánuje nechat cvičit na nový nástroj ani v nejmenším, v jeho očích byl hlad a divokost.
Ne že bych neměla náladu na nějaké to... hraní, ale nesouhlasila jsem se scénářem, který mi právě pohledem nastínil. To já tady byla výše postavená, já byla Vůdce. To mi alespoň našeptávala má divoká, zvířecí podstata.
A tak jsem mu sice nebránila přijít až ke mně, dokonce jsem o několik kroků couvla, rádoby plaše a z hrdla mi vyklouzlo hravé zabroukání, ale když mne přitiskl k sobě, nastavila jsem mu nohu a otočila se, takže zády u zdi skončil on.
Nijak se tomu nebránil, jen hmátl jednou rukou za sebe a zhasl světla. Dlužno podotknout, že v některých situacích může být i obyčejný obývací pokoj hotová překážková dráha. Po chvíli se ozval tupý náraz, falešné zaskřípání a nakvašené basové zavrčení: ,,Ksakru, co to-!"
,,Harfa," broukla jsem mu nevzrušeně do ucha, když jsem se vzpamatovala z toho, že jsme se tak nečekaně octli na zemi. Ne, že by to v dané situaci tak vadilo...

57)

Promnula jsem si spánky, abych zahnala podivné mrazivé mravenčení. To měla na svědomí Darow. Přišla o poslední špetku své magie a já to samozřejmě vnímala. A protože jsem věděla, že i ona vnímá mé myšlenky a pocity, dávala jsem si zatracený pozor, abych nemyslela na to, jak velký o ni začínám mít strach.
Jen jsem s o to větší vervou pátrala po příčině jejího problému a díky Poutu jsem ji nespouštěla ze zřetele - jen pro všechny případy, samozřejmě. I bez magie byla totiž tím nejlepším bojovníkem, jakého lze vůbec vycvičit.
Přesto jsem měla královnina posla, který mi toho rána donesl zprávu o mém dalším úkolu, měla tisíc chutí vykopnout ze dveří za to, že mne nutí vstát od knih a věnovat se něčemu jinému, než byl začarovaný kruh Darow a magie.
Rozbalila jsem list - podle písma jsem poznala, že dopis psala osobně královna - a začetla se do něj, zatímco poslíček co nejrychleji nasedal na koně a hnal ho zpět k městu. Možná za to mohl Alataras, který se ve vlčí podobě přišel podívat, kdo dokázal jeho družku zvednout od knih, což se jemu už dobré dva dny nepodařilo.
Začetla jsem se do vzkazu a vzápětí se mi vlasy divoce naježily. Darow byla najednou taky velice čilá, myslí mi rezonovalo její rozzuřené zasyčení ne nepodobné sykotu podrážděné pouštní zmije. Nemohla jsem se jí divit. Ne přitom, co vzkaz obsahoval.
Dračí hlava. Dračí hlava na tržišti. Nic nového, ovšem tahle... tahle byla pravá. Zamračila jsem se a nepřítomně se zadívala do dálky. Zabít draka nebylo nic snadného. Lovci - ač jejich hlavní specializací byl můj rod - se o to ovšem pokoušeli. Někdy se jim to i podařilo. Mohl to být tenhle případ?
Zapudila jsem tu myšlenku. Věděla jsem, že jakékoli závěry jsou předčasné. V každém případě, vystavit pravou dračí hlavu na veřejné tržnici byla pěkná hloupost. Něco mi říkalo, že tenhle úkol se nezařadí k těm snadným.
Mlčky jsem se vrátila do ložnice a zotvírala většinu svých skříní. Přemýšlela jsem, cosi vezmu na sebe, protože zatím jsem chtěla jen obhlédnout situaci a vyslechnout toho šarlatána, který hlavu na tržišti nabízel, takže jsem nakonec zavrhla ti nejlepší obleky a rozhodla se pro přiléhavou koženou soupravu. Kůže se leskla ve světle, ale protože mi nešlo o nenápadnost, nevadilo to. Ani vysoké podpatky jsem si nemohla odpustit.
Většinu zbraní jsem se rozhodla nechat doma, krom drápů a tesáků jsem si vzala jen dlouhé bojové nože - nebo snad krátké meče? - které mi Darow dala k narozeninám. Připnula jsem si je k bokům a zasunula do pouzder na stehně. Byly tak při ruce, ale nepřekážely mi, nezvonily a nebránily mi v pohybu.
,,Je hodně naivní čekat bližší vysvětlení?" zajímal se Alataras, který se mi neslyšně dostal za záda a sledoval, jak si před zrcadlem zaplétám vlasy do copu, aby mi nepřekážely a tolik se neježily, necuchaly a nešpinily.
,,Mám práci," zabručela jsem jenom a vetknula si do účesu pár spon, elegantních a především ostrých jako břitvy. Na škole jsme takovým sponám říkali většinou pletací jehlice a bylo zajímavé, k čemu všemu se daly využít.
Alataras zabručel a když jsem znovu procházela kolem něj, chytil mne za právě upletený cop a přitáhl si mne zpátky. ,,Já říkal bližší vysvětlení," poznamenal s pousmáním.
,,Já tě taky nezpovídám," podotkla jsem a zase se mu vymanila. ,,Nemůžu celé dny sedět na zadku, jen proto, že tobě by se to možná líbilo. Mám své povinnosti a ty taky." To jsem narážela na smečku, kterou Darthmonn poslední dobou velice zanedbával.
,,Ale jestli mi někdo utrhne hlavu, možná bych mohla zařídit, aby ti o tom Darow alespoň dala vědět, "dodala jsem velkoryse.
,,To není vtipné!"
,,Ne?" vyprskla jsem.
,,Jsi postrach."
Jen jsem se na něj zářivě zazubila, odstrčila ho, když mne chtěl na rozloučení obejmout, otevřela jsem okno a prostě vyskočila ven. Byl to docela hazard, ani patro nebylo příliš vysoko, - určitě ne porovnáme-li ho s horským srázem - ale já takhle nevzlétala poprvé, takže jsem se nerozplácla dole na zemi, ale hladkým obloukem jsem začala stoupat k nebi protínajíc modrými křídly z ledového ohně mrazivý vzduch.
Letěla jsem nízko a letěla jsem rychle a tak netrvalo dlouho a přelétla jsem hradby města. Nikoho z vojáků střežících brány a město už ani nenapadlo snažit se mne sestřelit z oblohy. Škoda, možná by to mohla být nakonec zábava.
Přistála jsem hned za hradbami, nedbale kývla strážím a křídla nechala zmizet, ačkoli se přiznám bez mučení, že mne představa, jak jimi kosím nic netušící občany na ulicích, lákala a sváděla k realizaci. S pousmáním jsem potřásla hlavou a zamířila k hradu.
Kvůli mrazu a sněhové břečce nebyly ulice tak rušné jako v teplejších částech roku, vlastně jediný, kdo se proháněl kolem s neutuchající energií byli psi a některé děti. Ty už ovšem měly obličeje omrzlé a šaty zmáčené a zabahněné a starostliví rodiče je nepochybně brzy zaženou do tepla.
Zhruba na půli cesty městem se ke mně přidružil velký šedý vlkodav. Už zase vyhlížel značně pocuchaně a já jen přemýšlela, jak je možné, že při své až nezvykle flegmatik povaze co chvíli skončí jako účastník nějaké šarvátky.
,,Něco nového?" zajímala jsem se.
,,Nic moc, ale Jansha čeká štěňata.," referoval Šíp poslušně a větřil přitom na všechny strany. Když jsme míjeli dvojici hlídkujících toulavých psů, oba před ním trochu sklonili hlavy a stáhli uši. Šíp nevedl žádný z městských úseků, dokonce ani oficiálně nevelel hlídkám a poslům žádného z úseků, přesto ho většina psů respektovala jako dominantního - až na zmíněné alfa psy.
,,No potěš, s kým?" povzdechla jsem si a ignorovala šokovaný pohled člověka v těžkém zimním kabátu míjejícího mne přes ulici. To ještě neslyšel nikdy nikoho štěkat vrčet nebo co? No, vzato kol a kolem asi neviděl.
Šíp jen rychle stáhl a zase nastražil uši, což mělo zhruba stejný význam jako pokrčení rameny. ,,No, když hárala motali se kolem ní nejvíc Koky, Rex a Vejtaha, ale nevím, koho si nakonec vybrala," odfrkl si. Mezi psy - ani vlky - nebylo pravidlem, aby tvořili páry na celý život, někdy to bylo jen... na to krátké období.
,,Vejtahu asi ne, na to si šli moc často po krku, než jsme město rozdělili na úseky a ty přiřadili nejsilnějším psům," zapřemítala jsem. Pravda, město jsem rozdělila já a já velela všem úsekům, ale to už byla věc jiná. Ti psi s tím souhlasili. Já jim zajistila důstojné životní podmínky a oni mi to opláceli tím, že byli mýma očima a ušima. A tlapkami, pokud jsem je potřebovala.
,,Jdeš taky?" zeptala jsem se, když jsme se dostali až k vnitřním hradbám, za nimiž už se rozkládalo hradní nádvoří. Šíp na to neřekl nic, ale přidružil se blíž a kolem palácové stráže prošel s hrdě zvednutou hlavou. Změnil se ode dne, kdy mi jej Darow darovala. Tehdy to byl jen klidný pes, který raději ustoupil, než aby způsobil hádku. Dnes, zocelený životem na ulici, který si ale zvolil sám, raději než aby na mne vždy čekal v psinci, až se z něj nakonec stal pes více toulavý než domácí. Víc si stál za svým a ostatní psi ho respektovali.
Vedla jsem jej hradem, který si pamatoval z dob, kdy tu žil, když se ale rozhlížel kolem, nebyla v jeho pohledu žádná lítost. Teď měl pocuchanou srst, neudržované drápy a potrhané uši, ale z nějakého důvodu mu ten polodivoký život vyhovoval.
,,Koukej být hodný," varovala jsem ho a vysloužila si za to dotčený pohled. Dál jsem psovi nevěnovala pozornost, ve strážnici jsem si ,,vypůjčila" dva strážné a vzala je s sebou dolů, kde byla hradní věznice a kde se podle listu nacházel náš dračí šarlatán. Ne, že bych doprovod potřebovala, ale chtěla jsem mít klid, proto jsem nechala stráže venku, aby nikoho nepouštěli za mnou. Šíp se kolem nich s nedbalou elegancí protáhl.
Nebohý vězeň se div nevrhl k oknu, aby holýma rukama strhal mříže, když viděl, co ho přišlo vyslýchat, když spatřil mé tesáky, jizvy na mé tváři a krku, viděl pohyby zkušeného lovce a střetl se vyděšenýma hnědýma očima s mýma zářivě modrýma a uhrančivýma jako oči kobry.
,,Jen se hezky uklidni a sedni si," zazubila jsem se beze stopy vřelosti, když jsem viděla jeho paniku a v nose mne zalechtal pach jeho strachu, ,,jdu si jen promluvit - zatím." Drápem jsem si otevřela celu a zase ji za sebou zavřela. Psa jsem nechala venku na chodbě a on odběhl, zřejmě prohlédnout si další vězně.
Nedbale jsem se opřela zády o mříže a s jedovatým úsměvem utrousila: ,,Můžeme to udělat dvěma způsoby. Nepříjemným a hodně nepříjemným." Se zájmem jsem sledovala, jak pobledl o další odstín. Ne, tenhle třasořitka by rozhodně nedokázal zabít draka, strach nepředstíral a že si ještě nenadělal do kalhot bylo spíš štěstí než jeho zásluha.
,,Tak to vyklop, kde jsi k té hlavě přišel?" vyjela jsem na něj. Že jsem se chovala jako pěkně hnusná namyšlená mrcha? A nebyla jsem snad? Vřel ve mně vztek, který Darow jako dračí mág, který se dozvěděl o vraždě draka, podporovala, takže jsem bojovala s nutkáním skočit mu po krku. Alespoň jsem myslí dívce poslala jeho obrázek, vyděšenou schouleninu na kavalci.
,,K-koupil!"
,,No to mi došlo, že jsi ji neusekl živému drakovi," ušklíbla jsem se na něj pohrdavě a překřížila jednu nohu přes druhou, ,,kde, za kolik a od koho?" upřesnila jsem a doprovodila svá slova provokativním cvaknutím tesáky.
,,Já... prostě jsem dostal nabídku! Já myslel, že je ta hlava umělá, jako ty štíty, co se tady prodávaly! Nikdo by přece nenabízel vopravdickou useknutou dračí kebuli!" vyšiloval a já si uvědomila, že nelže. No potěš, on vážně věřil, že prodává atrapu.
Potlačila jsem povzdechnutí a měla jsem co dělat, abych neobrátila oči k nebi. Co jsem komu udělala? Ehm... dobrá, tak o tom raději přemítat nebudu, ale stejně to bylo neuvěřitelné, kam až může lidská blbost zajít.
,,Kdo ti ji prodal?"
,,Nepředstavil se..."
,,Jak vypadal?" To už jsem pomalu dávala vale posledním zbytkům svého sebeovládání. Přestala jsem se opírat o mříže a lehce jsem přimhouřila oči. Šíp venku před celou stáhl ocas a zacouval na druhou stranu chodby. Chtěl být z dosahu, kdyby mi povolily nervy. Ale tak daleko jsem to nechtěla nechat zajít.
,,Teda, on byl takovej... jako prostě normální, přišel za mnou, když jsem prodával - já prodávám amulety pro ochranu před upírama a vlk... nemrtvýma a jinýma stvůrama a taky jako různý umělý trofeje, chápeme - no a tak on přišel a řekl, ž má něco extra a ukázal mi tu hlavu a já jí rovnou koupil a do obličeje jsem mu moc neviděl."
Nádhera, prostě kouzelné. V duchu jsem pěnila vzteky, když jsem bez dalšího slova opustila celu a se šípem v patách stoupala opět do vyšších pater i se dvěma vojáky, kteří mi dole dělali stráž. Neměla jsem potřebu dál se šarlatána vyptávat. To, co říkal, byla pravda. Vycítila jsem to.
,,Kde je?"
,,Co?" nechápal voják kráčející za mnou.
,,Ta dračí hlava, kam jste ji dali?" upřesnila jsem stále napůl bloudící v myšlenkách. Pokud někdo prodal dračí hlavu takhle nemožnému obchodníkovi jako atrapu, musel hodně slevit na ceně. A to znamenalo prodělat. Takže to byl blázen a nebo na sebe chtěl zatím jen upozornit, dát těm správným lidem vědět, že je tady.
,,V malém sálku v druhém patře, klidně tě tam vez-"
,,Vím, kde to je, díky," přerušila jsem ho a na dalším schodišti se od nich odpojila. Zamířila jsem přímo do sálku, nyní prázdného až na již zmíněnou hlavu. Ležela na stole potaženém bílým plátnem, jehož jeden cíp byl ohrnutý, aby zakrýval na stole ležící předmět.
Natáhla jsem ruku a shrnula plátno dolů. Uťatá dračí hlava, černá jako noc se slonovinově bílými rohy a dříve nemilosrdnýma žlutýma očima, jež byly nyní potaženy mázdrou a slepě hleděly ke stropu, se posunula trochu na stranu, když jsem plátno popotáhla. No, nebylo pochyb, byla pravá, ačkoli nepochybně zajištěná kouzly, aby unikla rozkladu.
S povzdechem jsem hlavu obrátila oběma rukama tak, aby spodní čelist směřovala k nebi. Něco jsem hledala. Ale nenašla. Na této trofeji nebyl podpis Lovce. Takže to nebyla jejich práce, ti si své trofeje vždy značili, byly jejich pýchou, důkazem jejich dovedností. Každý Lovec měl své jméno, svůj podpis.
Takže vysvětlení jsem musela hledat jinde. Pozorněji jsem se na hlavu zadívala, jako by byla nějaká hádanka, rébus, který jsem musela rozřešit. Svým způsobem to ostatně byla pravda, ale moc povzbudivě to zatím nevypadalo.
Dokud mne skoro neudeřila do očí jedna skutečnost. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív a nepostřehl to ani nikdo jiný? Tahle dračí hlava byla nezvykle malá. Příliš malá, než aby mohla patřit dospělému, plně vzrostlému jedinci. A ulovit nedospělého draka mohlo být o něco snazší, mohl být neopatrnější, nemusel se umět tak dobře bránit, mohl se nechat snáze vlákat do pasti. Darow mi našim spojením hned poskytla dvě jména dračích mláďat, o kterých dlouho nebyly zprávy a hlavu skoro s jistotou k jednomu přiřadila. Stále zuřila.
Mimoděk jsem přejela prstem po spodní čelisti draka - dráčete - po silných šupinách. Ač jsem draky taky zabíjela, šupiny na oblek jsem si nikdy nevzala. Jen kdysi jsem vlastnila jeden umělý, jako výsměch všem pravým. Ale byl to dobrý materiál, možná bych si mohla nějaké šupiny sehnat.
Pokrčila jsem rameny a znovu zakryla černé šupiny i bílé rohy plátnem. Ohlédla jsem se na Šípa. Seděl a s ušima nastraženýma větřil. Pak ale jen zavrtěl hlavou a položil si hlavu na přední tlapky. Ne, v tomhle případě nám čich nepomůže.
,,Jdeme," houkla jsem na něho a podržela mu otevřené dveře. Neměla jsem tušení, jak bych měla pokračovat, takže jsem se prostě vydala domů, abych si vše promyslela. Myslela jsem, že Šíp půjde se mnou, ten se ale raději připojil k procházející psí hlídce.
Alataras ve srubu nebyl a tak jsem si ani neměla na kom vybít podrážděnost. Strávila jsem opravdu příjemný zbytek dne chozením sem a tam a vymýšlením šílených a ještě šílenějších teorií. Se západem slunce jsem byla nucena přiznat, že tohle nikam nevede. Jenže jsem měla v rukou příliš málo nitek, za než bych mohla tahat, abych se dostala ke klubíčku. Potřebovala jsem si odpočinout.
Můj pohled přitáhla harfa odsunutá ke zdi obývacího pokoje. Koupila jsem si noty a párkrát jsem se pokusila na ni hrát, jenže s tak žalostným výsledkem, že mi to přišlo jako urážka toho krásného hudebního nástroje, takže jsem vždycky nakonec skončila zpátky u své staré dobré kytary. Nebo klavíru, pokud jsem se k němu dostala.
Přitáhla jsem si stoličku a zkusmo drnkla na několik strun. Tichým srubem ten zvuk zazněl nepřirozeně dutě a pronikavě. Rozevřela jsem si knížku s notami a opřela si ji na stojanu. Když jsem začala hrát, stále jsem měla pocit, jako bych se snažila jednou rukou ucpat naráz všechny díry cedníku. Co chvíli zaskřípěla melodií falešná nota. K čertu, jak dlouho to mám sakra cvičit, než to přestane znít jako chorál zrezlých příborů?! Na kytaru to šlo tak snadno! A klavír jsem zvládla během týdne!
Popadla jsem noty a jediným prudkým pohybem jimi mrštila na protější stěnu. Narazily do zdi a spadly na zem se šustivým a trhavým zvukem. Na jeden kratičký okamžik jsem měla sto chutí udělat totéž s harfou, nakonec jsem se ale jen svezla zpět na stoličku a nevraživě nástroj pozorovala. V prvních paprscích dorůstajícího měsíce se harfa leskla až škodolibě.
Neuvěřitelně sprostě, vynalézavě a od srdce jsem zaklela, poslala harfu, Alatara i své narozeniny do horoucích pekel a zbytek noci jsem se až na krátkou chvíli lehké dřímoty věnovala opět knihám, kde jsem se snažila najít řešení Darowina problému. Stále bezvýsledně.
Ráno jsem přivítala skoro s povděkem, během noci mne napadlo možné řešení začarovaného kruhu, - hloupý šarlatán, dračí hlava a já - které jsem byla rozhodnuta ještě před obědem, který jsem si ovšem nehodlala dopřát, stihnout.
Na stráže hlídající vězení jsem se jen potměšile zašklebila, když mne zahrnuly dotazy, co mám zase u všech prokletých démonů v plánu a znovu jsem svým příchodem k smrti vyděsila nebohého šarlatána. ,,Co chceš?! Řekl jsem, co vím!"
,,Jdu zjistit, co si myslíš, že nevíš," poznamenala jsem klidně. Výraz zděšeného nepochopení na jeho tváři byl vskutku kouzelný a já si ho bedlivě uložila do paměti jako všechny nezapomenutelné zážitky. Využila jsem jeho zmatku a bez varování - a bez toho, abych zbytečně upozornila stráže - jsem podnikla myšlenkový útok.
Nebohý kupčík nekladl téměř žádný odpor a brzy bylo jeho vědomí celé mé, každá jeho myšlenka, každá jeho vzpomínka. Jeho mysl byla jako zamotané klubko nití a já si za ně mohla tahat dle libosti, prohlížet si jeho vzpomínky a manipulovat jeho tělem.
Vnímala jsem záblesky, ale má mysl byla soustředěná jen na jednu konkrétní vzpomínku ztracenou mezi ostatními, zapomenutou a bezvýznamnou. Tedy, pro něho bezvýznamnou, samozřejmě. Já pro ni vážila cestu až od hor, z mého srubu.
Konečně! Mezi desítkami ostatních se mihla vzpomínka, které jsem se chytila jako tonoucí stébla, abych si ji mohla prohlédnout. Dojednávání koupě hlavy dráčete, která vyvolala tolik potíží a hodila mi na krk tenhle případ. Přehrála jsem si vzpomínku několikrát, dokud jsem si dokonale neuložila do paměti obraz muže, který s nabídkou přišel. Škoda, že šarlatán si jako člověk nepamatoval pach.
Opustila jsem jeho mysl a stáhla se prudce zpět do bezpečí své hlavy. Ani během útoku jsem nad sebou neztrácela kontrolu, byla jsem ve střehu a připravena k obraně. Šarlatána padajícího na kolena a chytajícího se s tlumeným klením za hlavu jsem ignorovala. Měla jsem práci. Hodně práce.
Jak co nejrychleji najít ve městě jednoho člověka? Nechte to za vás udělat někoho jiného! Tak se stalo, že brzy znali podobu obchodníka s dračími hlavami všichni královnini mágové, členi Gardy, Bojovníci, stráže a hlídky.
I tak trvalo čtyři dni, než mi přišlo oznámení o jeho dopadení a zatčení. Zvali mne k výslechům, ale protože má přítomnost nebyla nutná, strávila jsem ten čas raději cvičením Dalyna a Harraty a teprve dodatečně jsem se dozvěděla, že dráče se zranilo pádem a na následky zranění - zlomeného vazu - zemřelo, on tedy draka nezabil, jen odsekl hlavu. I tak se ale dostal do pořádného maléru. Obzvláště, pokud jej navštíví Darow.

58)

O zabitém novorozeněti jsem věděla. To já nahlásila nález královně. Mezirasová tolerance sem nebo tam, lidi by asi stejně nerozdýchali, kdyby měla nalezení mrtvého novorozeněte nahlásit divoká vlkodlačí smečka. Obzvláště, pokud mělo dítě proraženou lebku a po celém těle šrámy, které určitě neměly na svědomí zbraně. Bylo už tak nějak samozřejmé, že mi brutální vraždu hodí na krk.
Můj nejnovější nechutný úkol ale nebyl tím, čím jsem se hodlala zabývat hned v první řadě. Nemohla jsem. Sice jsem prohlédla místo činu a ohledala taky tělíčko - odporně páchnoucí úkol vzhledem k tomu, že tam už zjevně nějakou dobu leželo a mohlo k němu sluníčko - pak se však o slovo přihlásil měsíc.
Musela jsem se postarat a taky jsem se postarala o to, aby se Alataras se svou smečkou dostal dost daleko od lidských obydlí. Už jsem moc dobře věděla, že já se nikdy nedostanu dost daleko, abych zase nepřiletěla zpátky, proto jsem si zcela záměrně vyhlédla starou farmu, kde žil už jen šedivý farmář bez rodiny. Snad mne zabaví na celou noc.
Příchod noci jsem toho dne očekávala ještě napjatější než jindy. Darow, která již úplně přišla o svou přeměnu a magii, nevěděla, zda na ni bude úplněk působit. A jak na ni v tomto období zareaguji já. Dělalo mi to starosti. Zaútočila bych na ni? Chránila ji? Netroufala jsem si reakci svého divokého já odhadnout.
Konečně i poslední sluneční paprsky zmizely za obzorem. Nahradilo jej houstnoucí šero a ve chvíli, kdy se první chladný odlesk měsíčního svitu odrazil od mladých svěžích lístků na stromech, zhroutila jsem se v agonii na zem pokrytou mechem.
Po těle mi vyrašila srst, čelisti se prodloužily stejně jako zuby v nich, až mi z dásní vyrazila krev, celé mé tělo se zvětšilo a zesílilo a ze zad se mi vydrala modrá ohnivá křídla. I přes rudý závoj bolesti jsem ale nějakou částí svého podvědomí, která byla vůči proměně nějakým způsobem odolná, vnímala Darow.
Chvíli po ukončení celého bolestivého procesu jsem dokázala jen ležet na zemi, chrčivě lapat po dechu a pomalu přicházet k sobě. Měla jsem hlad. I má vlastní krev mi chutnala, chtěla jsem víc té lahodné tekutiny, chtěla jsem rvát maso a drtit kosti, chtěla jsem živou kořist.
Vtom mne však něco zarazilo. Ne nebezpečí, které by se týkalo mé naježené krvelačné maličkosti. Darow. Částečně jsem stále vnímala to, co ona, navzdory zastřené mysli jsem věděla, že Darow je moje, patří ke mně. A není sama. Ta druhá bytost na ni vrčí. Bere mi mojí Darow, ohrožuje jí!
Z hrdla mi vyrazilo dravé, majetnické zavrčení, které nemohlo nechat nikoho na pochybách ohledně mých úmyslů s každým, kdo by se chtěl mezi mě a mou Darow postavit. Ve chvíli, kdy jsem ucítila, že se jí ten druhý dotkl, roztáhla jsem křídla a rychle vyrazila za ní. Už jsem se nezdržovala planým vrčením.
Ztemnělá krajina pode mnou se slévala v jedinou černošedou masu, jak jsem se hnala s větrem vpřed. Cítila jsem mnoho jedlých věcí, spoustu potenciální kořisti. Už mne ale nelákala. Nenechala jsem se ničím rozptylovat, dokud jsem nedorazila k cíli své cesty.
Okno se roztříštilo na desítky, stovky, tisíce střepů. Mnoho z nich se mi zapletlo do čenichu, když jsem si sklem prorazila cestu dovnitř a jeden střep mne řízl do čenichu a způsobil nehluboký šrám, který se hned zacelil a kterého jsem si nevšímala. To se ale nedalo říct o dračím mágovi, který držel mou Darow v náručí. Toho jsem si všímala velmi.
Dračí mág se nahrbil a mne v uších podráždilo jeho majetnické vrčení. Neměl šanci. Nemohl se se mnou věřit. Krátce jsem pohlédla na Darow a ocas se mi mimoděk zhoupl sem a tam. Bližší ekvivalent vrtění jsem nikdy nepředvedla. Po tomto chvilkovém náznaku, že snad ještě částečně vnímám, co se kolem děje, jsem se však opět plně věnovala svému sokovi. Jeho zavrčení jsem přebila svým nezaměnitelným hlasem plným arogance, svrchovaným, panovačným a majetnickým.
Zatím jsem mu neskočila po krku. Ne, zatím jsem ho měla přesně tam, kde jsem ho chtěla mít. Dál od Darow. Stále vrčel a já mu to vracela, hlasitěji a ostřejším hlasem, abych ukázala, kdo je tady pánem situace.
Pak ale Darow něco tiše zamumlala ve snaze uklidnit situaci a on popošel jejím směrem. To gesto mluvilo jasně. Dával najevo, že moje Darow patří jemu. To ovšem udělal zatracenou chybu. Vrhla jsem se vpřed a on mi útok ihned oplatil, takže jsme se srazili ve vzduchu a oba utržili první rány. Vzduch zajiskřil magií.
,,Ne, dost!" Ten hlas patřil Darow. Najednou stála mezi mnou a mým soupeřem, mou kořistí. Zarazila jsem útok na poslední chvíli, drápy jsem rozedrala podlahu na třísky. Navzdory úplňku jsem dnes byla natolik při smyslech, aby můj pohled dal jasně najevo, co za sebevraha dle mého názoru Darow je.
Ta stále stála mezi námi, zrychleně dýchala a pojednou se začala trochu třást. Vítr, proudící sem z okna ji studil, zatímco já ho ani nevnímala. Stačilo to, aby se ten nepoučitelný a určitě zatraceně jedlý dračí prevít vrhl k ní. Moc dlouho v jeho náručí nepobyla, protože jsem se mu vrhla po krku, stále spíše s úmyslem dostat ho od Darow, než že bych ho chtěla sežrat.
Můj útok stačil, aby on Darow pustil a já se ihned vecpala mezi ně, jednou přední končetinou jsem se opřela o am, křídla napůl stáhla k tělu - už jsem jimi stačila poničit nábytek - a vycenila jsem na svého protivníka lesknoucí se tesáky. Nezastrašilo ho to a opět zaútočil, vrhajíc se na ohnivé perutě, jejichž máchání jej přivítalo.
Darow se pokusila opět dostat přede mne jen proto, abych ji jednou obrovskou prackou odstrčila lehce jako peříčko. Smrtící drápy se přitom její kůže nebo oblečení ani nedotkly. Dračí mág ale využil toho, že jsem se mu okamžik nevěnovala, prosmýkl se blíž a chytil Darow za ruku.
To neměl dělat. Jeho krev mi natekla tlamou do krku, když jsem sevřela jeho ruku v čelistech. Tentokrát jsem zaťala tesáky pořádně hluboko, cítila jsem, jak mi v sevření povolují jeho vypracované svaly i tenké šlachy. Nepustil se, jen se mne snažil na oplátku zasáhnout svými tesáky. Jeho problém, neměla jsem problém s tím, ukousnout mu ruku. A kteroukoli další tělesnou součástku.
Darow se mu nakonec sama vyškubla a odstoupila, ječíc na nás, abychom přestali. Jenže já cítila v tlamě krev svého soka. Úplněk se konečně naplno přihlásil o slovo. Také jeho oči se zaleskly šílenstvím. Vrhli jsme se na sebe ve stejném okamžiku.
Útočili jsme na sebe drápy, tesáky křídly a magií. On navíc ještě obestřel Darow ohnivou bariérou. To mne rozzuřilo daleko za hranici příčetnosti, tak daleko, že jsem se k ní pomalu začala blížit z té druhé strany. Okolí zkrápěla krev, naše krev. Ale víc jeho krev, ačkoli já magii ovládala jen podvědomě, nedokázal se mi v boji zcela vyrovnat.
Darow, moje Darow, se opět vrhla mezi nás, nemohla ale boj zastavit. Útočili jsme dál tak, abychom jí neublížili, ale o to zuřivěji jeden na druhého. Já měla navíc výhodu křídel. A samozřejmě toho, že jsem byla lepší bojovnice.
Teprve náhlý pohyb od okna na okamžik zastavil naše běsnění. To Darow vyskočila oknem ven a dala se na zběsilý úprk noční krajinou. Ovšemže jsme ji následovali, mně se dokonce podařilo využít hlavu svého nepřítele jako odrazový můstek.
Sníh vířil, když jsme se oba hnali jako o život a cestou si jen tam mimoděk uštědřovali další kousance a škrábance. Darow jsme dostihli snadno, nakonec se už ani nesnažila utíkat, ve svém oslabeném lidském těle by beztak neměla mnoho šancí.
Než jsem ale stačila přijít dost blízko, abych se jí mohla dotknout, ne abych ji roztrhala na krvavé cucky jako zbytek světa, ale abych ji chránila, natáhla ruce před sebe a oba nás zarazila na místě pohledem, mne i toho druhého. Nebyla jsem s to přesně vnímat, co říká, ale tón stačil. A taky to, že jsem si po chviličce uvědomila, že ten druhý jí stojí moc blízko. A on si o mně zřejmě myslel totéž.
Tenhle střet byl ještě tvrdší, než ty předchozí, měli jsme tu totiž dost prostoru k pořádnému boji. Tesáky cvakaly, křídla pleskala, magie zuřila v děsivém tanci smrti, který míval jen jediného vítěze, jednoho přeživšího. Tentokrát jsme se nestačili včas zarazit, když mezi nás Darow vtrhla, schytala po jedné ráně od každého.
On se zarazil a já v jeho divokých očích spatřila zděšení. Z rány po jeho drápech pomalu odkápla trocha krve. Srst po celém těle se mi zježila. Zranil ji. On zranil moji Darow! Za to zemře, za tohle toho parchanta páchnoucího dračinci zabiju!
V jediném propleteném klubku jsme se opět svalili na zem a z něho teklo uspokojivě více krve, než ze mě. I já už cítila své rány, ale nemohly mne nijak zpomalit nebo oslabit v posledním kole souboje na život a na smrt.
Pomáhal si zbraněmi, které vytahoval z těch nejnemožnějších částí oděvu, stejně mi ale nezabránil v tom, abych se mu zahryzla do břicha. Rychlý instinkt šelmy mu možná zachránil život, protože se vytrhl dříve, než mé tesáky pronikly až k životně důležitým orgánům.
Zem zavířila a mne se najednou snažil uvěznit písečný vír. Mé plameny reagovaly samovolně a správně, nedostalo se ke mně jediné zrníčko. Má zuřivost ale ještě vystoupala, protože má kořist se vznesla obklopená zelenou září a magií.
Cítila jsem, že se kouzelná energie hromadí i v mém nitru, vnímala jsem ten podivný a přece příjemný pocit vlastní moci, který provázel každé větší kouzlo. Věděla jsem, že magie, která ze mě vytryskne se s tou jeho bude moci směle měřit, vnímala jsem to instinktivně.
Abych od síly hromadící se v mém nitru odvedla pozornost, stále jsem dorážela zuby, ač jsem neměla šanci. Takhle ne. Jen jsem potřebovala trochu času, trošičku času, abych ho dorazila...
Trochu času, kterou jsem neměla.
Palčivá bolest se dostavila s prvním ranním paprskem a srazila mne na kolena. Proměna ale kolísala, nějaký instinkt mne brzdil, řval, že soupeř je stále nablízku a já mu v Mezipodobě mohu čelit nejlépe. Teprve, když ustoupil, jak jsem mimoděk vnímala skrze Darow, proměnila jsem se do vlčí podoby a ta spalující, ničivá bolest opustila mé tělo. Ohlédla jsem se na Darow, která se svezla na zadek do sněhu a hlavu složila do dlaní, které mimochodem začínaly modrat. ,,Vy dva mě zabijete," zamumlala.
,,On možná," neodpustila jsem si zavrčení a koutek tlamy ohrnutý jeho směrem, ale věděla jsem, že má pravdu. Při krátkém pohledu, který jsem Royovi věnovala jsem s ne úplně nemístným potěšením zaregistrovala, že doopravdy vypadá hůř.
,,I ty," namítla Darow a já se s ní radši nehádala, obzvláště, když se utrhla na svého povedeného manžela: ,,A s tebou si hodlám promluvit!" Věděla jsem, že navzdory tomu, že se Roy tvářil jako utopené kotě, nejradši by na něj vycenila tesáky. Což nemohla. Tak jsem to udělala za ni, zatímco si mnula spánk
,,Počkej, co tomu řekne Alataras," dodala Darow spíše na Royovu adresu.
,,Který je na cestě," doplnila jsem informaci zavrčením, které Roy nedokázal dešifrovat, nebyl se mnou svázaný Poutem. Já se ale nehodlala měnit. Znamenalo by to, stanout tady jako jediná nahotinka. Jistě, Roy už určitě viděl horší věci a já se měnila na horších místech, ale nechtěla jsem ztratit získanou převahu.
Darow se nepatrně zamračila. Stejně jako já věděla, že tohle by taky mohlo být zajímavé. Proto taky ihned nařídila: ,,Royi, buď tak laskav a odeber se domů uklidit ten nepořádek."
,,Nenechám tě tady-" pokusil se marně namítat Roy.
,,Je po úplňku. Bude na tom stejně jako vy dva. Takže kušuj. Už tak jsem naštvaná dost, nepokoušej štěstí. Místo toho můžeš varovat Ázzama, aby se šel někam zahrabat," prskala Darow.
Pobaveně jsem sledovala, jak se Roy poslušně otáčí a pochoduje pryč. Ve tváři se mu zračila vidina sakra velkých problémů na obzoru. Ostatně, potom, co předvedl tuhle noc, po magii, kterou vůbec neměl být schopen ovládat... ,,Mrtvý spolek tě asi zradil," broukla jsem skoro vesele, ač mi, jako po každém úplňku, bylo zle.
,,To mi povídej, budu vraždit," odfrkla si Darow a oči se jí zaleskly skoro tak, jako když ještě ovládala svou proměnu.
,,Můžu taky?" nabídla jsem se ihned jako dobrovolnice.
,,Moje výsada, ale můžeš se dívat," zakřenila se. Stejně jako já moc dobře věděla, že bych se skrze ni dívala tak jako tak.
Vyrazila jsem ze sebe něco mezi odfrknutím, vlčím povzdechem a nespokojeným zavrčením. ,,Budou tě respektovat i bez magie?" nakrčila jsem jedno ucho a tlapkou - pchá, obrovskou zježenou prackou - zahrabala ve zbytcích sněhu.
,,Ano," kývla Darow a byla v tom skoro stoprocentní jistota, ,,A hele, jde ti druh," dodala. A on taky šel. Docela by mne zajímalo, kde splašil takhle rychle kalhoty. A proč, když už se jimi zabýval, si nevzal taky horní díl. Nebo boty. Navíc, pokud se sem dostal tak rychle, musel se od smečky oddělit už po západu slunce. Takže běžel za mnou.
Než jsem ale mohla na tohle zavést řeč, vzala si slovo Darow, která se na Alatara místo pozdravu zakřenila: ,,Přísahám, že jestli s těma dvěma budu muset strávit ještě jeden úplněk, asi se dobrovolně vydám Lovcům, abych měla klid."
,,Pak mám zlou novinu," pokrčil rameny skoro v omluvném gestu a zatěkal mezi námi pohledem, ,,Stáhli na vás dvě vypsanou odměnu." Vykulila jsem na něj oči. Věděla jsem, že mají Lovci nového vůdce, který si dost nestylově říká Lycan'Shillaft, po elfsku Lycanova zhouba, věděla jsem, že po změně vedení často dojde k některým změnám i v celé organizaci, ale aby stáhli cenu za nejhledanější položky celého inventáře? S Darow jsme se velice rychle dohodly, že se nám to nelíbí. Tohle v žádném případě nebylo samo sebou.
Náš rozhovor už netrval dlouho, Darow se ve svém nedostatečném úboru a lidském těle klepala zimou. Velmi záhy proto odešla, aby seřvala jistého Roye. Alataras, který se do té doby rozvaloval opodál, protože našem rozhovoru vedenému v pro něho neznámém jazyce, drakonštině, vstal a připojil se ke mně, když jsem spořádaným tempem vyrazila zpět ke srubu.
Vyptala jsem se na smečku a teprve v pohodlí srubu, kde jsem se proměnila, jsem Alatara nechala, aby se sám přesvědčil, že mé rány nejsou tak vážné, abych se v příštím okamžiku před jeho očima zhroutila mrtvá, dokonce se ani nehádal, když jsem odmítla ošetření.
Jeho prohlídka se kupodivu nezvrtla v nic vážnějšího, po uplynulé noci nám oběma na nějaké dovádění bylo příliš špatně, mně se dokonce nějak podařilo usnout ve vaně. Napůl jsem se probudila, když zavrzaly dveře, Alataras mne vytáhl z chladnoucí vody a odnesl do postele, jen jsem se ale převalila na druhý bok, něco nesrozumitelně zamumlala, spala klidně dál a nechala své tělo, aby se vypořádalo se zraněními i poúplňkovou kocovinou. Proto jsem taky spala mnohem tvrději, než obvykle, ačkoli za to mohlo i selhání mého těla, které si myslelo, že v Alatarově přítomnosti je v bezpečí.
,,Enaio? Enaio!"
,,Coezasatáhnipryč," zazívala jsem, přetáhla si polštář přes hlavu a chystala se znovu propadnout mlhavému světu sladkého bezvědomí, jenže polštář byl najednou tentam. Záhy zmizela i peřina a než jsem stačila vůbec rozlepit oči, skutálel mne Alataras z postele na tvrdou naleštěnou dřevěnou podlahu.
,,Tak už vstávej, ospalče, prospalas den i noc a tohle je navíc důležité."
,,Hmm..." zazívala jsem a promnula si oči. Celý den a noc? Vážně jsem spala tak dlouho? Tak moc mě úplněk nikdy nezdevastoval. Zatracená ztráta Darowiných schopností. Potlačila jsem nutkání skočit svému druhovi po krku za to nedůstojné zacházení. ,,O co vůbec jde?" zabručela jsem místo toho.
,,Jsou tu Dalyn s Harratou. Pamatuješ na to novorozeně, co smečka našla?" zeptal se celkem zbytečně. Ovšemže jsem si to pamatovala, protože ten prospaný den nebo v nejhorším případě tu prospanou noc, jsem měla strávit řešením téhle záhady. Jen jsem tedy přikývla.
,,Našli něco podobného. Teda, podobně zabitého. Nechtěl jsem je brát nahoru," vysvětlil a významně pohlédl na mou neoblečenou a rozcuchanou maličkost. Vycenila jsem na něj zuby, ačkoli tomu gestu trochu chyběla zuřivost, a protože jsem zdola ode dveří opravdu cítila oba malé vlkodlaky, rychle jsem si spletla vlasy, hodila na sebe kalhoty, halenu a pevné kožené boty, chrstla si do obličeje ledovou vodu v koupelně a už docela probuzená seběhla dolů.
Dalyn s Harratou nás - protože Alataras se k výpravě s naprostou samozřejmostí přidružil - vedli do lesa hned za městem. Sotva dva kilometry od místa, kde předtím vlkodlaci objevili zmučenou mrtvolku sotva narozeného dítěte, leželo na zemi srnče.
Mládě nemohlo být více než dva nebo tři dny staré, stále se ho trochu držel pach krve po porodu, přetloukl ho ale pach jeho vlastní krve a děsivý oder smrti. Mrtvolka ležela zkroucená, jako by někdo nebo něco s tělem po smrti srnčete manipulovalo, rány po celém těle rozhodně nebyly způsobeny čepelí a rozesety po celém těle nedávaly nikomu, kdo by takové zranění utržil, naději na přežití.
Kývla jsem na ostatní, aby se drželi zpátky a jejich pach mne nerozptyloval a sama jsem se přiblížila až k mrtvému srnčeti. První věc, která mne udeřila do očí mi u minulého nálezu podezřelá nepřipadala, protože to bylo po delší době a vítr, síh a déšť musel nutně spláchnout pachy i krev.
Krev, které tady bylo jen nepatrné množství. Takováto zranění musela krvácet velice intenzivně. A ta krev tady nebyla, přestože mládě muselo zemřít nanejvýš před pár hodinami a maso samo zůstalo nedotčené. Stejně jako u novorozence.
S tichou kletbou proceděnou skrze zuby jsem si přidřepla k mrtvolce a pečlivě zkoumala všechny pachy, které v tomto místě zůstaly. Ne, do země se krev určitě nevsákla. To vypadalo spíš na nějakého krvesaje.
Upír by takhle určitě neútočil. Přímo na hrdle nebylo žádné zranění. Upíři nechlemtali krev ze země, sáli ji přímo z žil. A navíc se nespecializovali na novorozence. Každý vlkodlak byl ještě ke všemu schopný cítit upíra, svou odvěkou konkurenci, na míle. Och, pardon, drakuse, ne upíra.
Nějaký cizí pach tu ale byl, zakrýval jej sice pach smrti a máty - která tady mimochodem nerostla, takže to nejspíš bylo oblíbené pachové maskování - ale přesto zde byl patrný a já jej mohla bez nějakých nepřekonatelných problému zachytit. Trochu připomínal puch zkažených vajec. A v tu chvíli mi to došlo. Vzpomněla jsem si na desítky bestiářů, které jsem pečlivě nastudovala.
,,Mirzol," zamumlala jsem si pro sebe.
,,Co?" nechápal Alataras, který zatím přišel blíž.
,,Myslím, že vím, co má tohle na svědomí. Je to jedna z těch horších mytických bytostí."
,,Dlouhé hadovité tělo pokryté tuhou kůží povětšinou černé nebo tmavě hnědé barvy, šest párů končetin ne nepodobných pavoučím, dlouhý ocas s přísavnými háčky a bodci, štíhlá hlava s rohovitými výrůstky, dorůstá délky až šesti metrů, v posledních letech nebyl objeven jediný žijící jedinec, milzorové se živí krví novorozenců bez ohledu na druh" vychrlila ze sebe najednou Harrata.
Překvapeně jsem se na ni ohlédla a Dalyn s Alatarem taky vypadali značně vyvaleně. Rezavá vlkodlačice se rozpačitě zazubila, nakopla jeden nevinný kamínek a dodala na vysvětlenou: ,,Bylo to v jednom z těch bestiářů, cos nám dala načíst."
,,Výborně," pochválila jsem ji. Měla naprostou pravdu. Na ty rohy bych byla sama skoro zapomněla. Zamračila jsem se a přivolala k sobě Ortala, svého Společníka, jednoho z těch, kteří přežili masakr v Eorsu. Při vzpomínce na ty ostatní mne bolestně bodlo u srdce. Nemohla jsem zachránit všechny. Málem tam zůstala i Darow. ,,Nemátě někdo kus papíru a něco, čím můžu psát?"
,,Papír ano," podal mi Dalyn ihned malý zmačkaný útržek. Tužku, inkoust nebo cokoli jiného ale nevykouzlil ani jediný z nich. S tím jsem si ale poradit dokázala. Spálila jsem na uhel několik větviček a použila je místo kreslicího uhle, abych napsala vzkaz královně. Žádné dítě mladší jednoho roku nesmělo opustit dům a už vůbec ne město. Psi zatím neměli jediné štěně. Naštěstí.
Ortal popadl vzkaz do tlamičky, otřel se mi na rozloučenou o nohu a vzápětí byl tentam. Sledovala jsem ho, dokud mi nezmizel mezi stromy, pak jsem se otočila na Dalyna s Harratou: ,,A vy dva běžte domů. Nebudete se tady potulovat, dokud tu tahle obludnost běhá bez dozoru."
,,Žere to přece krev novorozenců - a to my nejsme," začal ihned namítat horkokrevný Dalyn.
,,Harrato, v jaké kategorii najdeš mirzoly v bestiářích?"
,,Dobří plavci," nechala se slyšet vlkodlačka.
,,Myslím tu druhou kategorii."
Harrata odevzdaně sklopila oči barvy rozpuštěného karamelu. ,,Velmi agresívní," doplnila svou výpověď poslušně a vyhnula se nabručenému Dalynovi pohledem.
,,Výborně," pochválila jsem ji, ,,Takže žádné diskuse, Dalyne a už ať vás tu nevidím," nařídila jsem a sledovala, jak se oba dva plouží pryč. Útržky jejich rozhovoru, které ke mně ještě stačily zaletět, mé osobě zrovna moc nelichotily.
Alataras, který se do té doby stranil rozhovoru, se konečně ozval: ,,Já jdu samozřejmě s tebou." Očima barvy oceli a bouřkových mraků mne přitom provrtával, jako by mi chtěl do hlavy vypálit díru nebo dohlédnout až na dno mé duše. Kdybych nějakou ovšem měla.
Jen jsem mávla rukou a proměnila se do své vlčí podoby. Čekaly mne důležitější věci na práci než hádky s mým majetnickým druhem. Pečlivě jsem čenichala kolem zabitého srnčete, dokud jsem neměla jistotu, že mi skutečně nic neuniklo. Alataras si mou nedostatečnou vůli k hádkám samozřejmě vyložil jako souhlas a pletl se mi pod nohy.
Ta máta, kterou musel mirzol prolézt, mi vháněla slzy do očí. V téhle podobě to bylo k nesnesení, protože vlci nepláčou. A mirzolův vlastní pach, ta odpornost připomínající zkažená vejce, celé věci vůbec nepomáhala.
S čenichem nakrčeným odporem jsem se vydala po stopě, avšak ztratila jsem ji u řeky a ani s Alatarovou pomocí jsem ji nedokázala znovu najít v okruhu dvou kilometrů. Zato jsme na břehu našli několik housat povražděných v hnízdě. Některá z nich se podle všeho teprve klubala.
Pár desítek metrů od břehu jsem našla ještě rozhrabanou potkaní noru a Alataras objevil vybrané hnízdo veverky. Do jejích vykrvených potomků se už stačil pustit párek havranů. Ani jsme je nerušili od jídla.
,,Nic, vůbec nic. Ta potvora je zatraceně chytrá a maskuje se," posteskla jsem si a sklonila hlavu, abych zahnala žízeň vodou z potoka. Alataras zašvihal ocasem a vylezl z vody, v níž se brodil. Oklepal se, až mne pokropily drobné kapičky vody a souhlasně zavrčel.
,,Eno?"
,,No?"
,,Jsme jen kousek od brány."
,,Máme tu práci, Ale. Nebo alespoň já mám."
,,Bylo by to jen na chvilku. Momentálně nemám Společníka, měl jsem vlka, ale přišel jsem o něho už před pár lety a od té doby jsem u brány nebyl."
,,Já vím, vyprávěl jsi mi to," střihla jsem ušima a nerozhodně párkrát přešlápla na místě. ,,Tak dobře. Ale nanejvýš tři pokusy, pak se tam můžeš odplížit v noci jako každý vlkodlak."
,,Takže ty víš, že tam Yashë byla?" zeptal se Alataras už za chůze. Jeho výraz byl přímo andělsky nevinný. Jen blázen by věřil vlkodlakovi, který se tváří takhle.
,,Abych nevěděla. A taky vím, že nic nevyvolala."
,,Zkusila to jen jednou," zastal se sněhobílé vlkodlačky - která, jak ostatní vlkodlaci ze smečky naznačovali, ne zrovna krátkou dobu byla jeho partnerkou. Možná proto se Alataras obvykle rozhovorům o ní vyhýbal. Tak to by si měl poslechnout o Gavinovi. Tom současném.
Brána byla přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala. Opět stála a kolem se převalovala mlha, polorozpadlý chrám, který strhl výbuch, když byla předchozí brána zničena, ale nikdo neopravil a zem kolem brány byla stále zvlněná, rozpraskaná a mrtvá.
Proměnila jsem se, můj druh ale zůstal ve vlčí podobě a zatímco já ustoupila stranou, on zůstal stát přímo proti bráně, chomáčky mlhy se mu kroutily kolem nohou a vířily, jak pomalu švihal plavým ocasem sem a tam.
Zavolal poprvé, ale nic se nestalo. Také jeho druhý pokus zůstal bez odezvy. Při třetím zavolání se ale v bráně zablesklo a já věděla, že něco přichází. Ucítila jsem to, brána se otevřela, nyní ale bylo v pachu, který sem z jiného světa přicházel něco známého. Skoro lákavého.
Prudce se ochladilo a z brány se vyvalila mlha temnější než sama noc a zahalila okolí brány, která byla nyní zdánlivě jediným zdrojem světla, sluneční paprsky nedokázaly proniknout tou tajemnou mlhou. A pak, po dlouhých vteřinách napjatého ticha, se na pozadí zářící brány rýsovala temná postava.
Přimhouřila jsem trochu oči, to už se ale mlha rozplývala, jak silná černá puma scházela dolů. Puma, podle pachu však samec. Větší než Dista, která byla mou Společnicí. Velikost ale nebyla to jediné, čím se tihle dva lišili, zatímco Dista měla oči stříbřité a chladné jako svit vzdálených hvězd a srst tak temnou, že se ve slunečním světle namodrale leskla, tenhle samec se pyšnil uhrančivýma smaragdově zelenýma očima a jeho srst působila ve světle dojmem, jakoby skrze černou prosvítaly rudé skvrny.
Zastavil těsně u Alatara, ti dva se málem dotýkali čenichy. Stáli a hleděli na sebe naprosto nehybně, já ale věděla, že spolu v duchu komunikují. Přinejmenším Alatarovi se z tváře pomalu vytrácel ten ztuhlý, šokovaný výraz. Takže nečekal, že si jej nějaký Společník doopravdy vybere.
Dotkli se čenichy, a pak se Alataras ohlédl. ,,Enaio, představuji ti Centuriona," zavrčel hrdě. V očích mu tančily veselá jiskřičky a nadýmal se tak moc, až jsem skoro začínala mít strach, že se odlepí nohama od země a zmizí na obloze. Tajně jsem doufala, že takhle jsem nevypadala, když mé volání někdo vyslyšel.
Centurion zaškubal vousky a obrátil smaragdový pohled mým směrem. Pomalu jsme si vykročili navzájem vstříc, až jsme stáli dost blízko, abych se ho mohla dotknout. Natáhla jsem ruku a on mi dovolil, abych krátce spočinula prsty na jeho čele. ,,Je mi ctí, Centurione." Krátce zapředl, než se odtáhl.
,,Ale my teď musíme dokončit úkol," otočila jsem se opět na Alatara, který přikývl, vyměnil si dlouhý pohled a nepochybně i pár myšlenek se svým novým Společníkem, a Centurion následně zašvihal ocasem a vzápětí byl tentam.
Vraceli jsme se lesem k místu, kde jsme stopu posledně ztratili. Najednou Alataras zbystřil, čenich sklonil přímo k zemi, ocas mu ztuhl a špičky uší se mu zachvěly. Nemusel nic říkat, tenhle signál byl více než jasný.
Přikradla jsem se k němu na napjatých nohách a stále ještě v lidské podobě. Pach mirzola byl jako rána pěstí, štiplavý puch dravce, který si označil tohle území jako své. Tohle moje území! Cítila jsem, jak se mi podrážděním ježí vlasy na hlavě. Moje, moje, moje!
Sledovali jsme stopu, ve které byly nyní jasně viditelné vpichy po končetinách, které se ještě nestačily zahladit, až k malému, asi tři metry vysokému vodopádu, u řeky. Tady se pach opět ztrácel. Marně jsem hledala podél obou břehů, marně jsem si zmáčela nohavice a nabrala do bot. Mirzolova stopa jako by se do země propadla. Tohle bylo špatně. Hodně špatně.
,,Ty, Enaio?"
,,Hmrrr?" zabručela jsem podrážděně a ohlédla se po svém druhovi.
Alataras stál na všech čtyřech, ocas se mu líně pohupoval sem a tam a jen dopředu natažená hlava a nastražené uši dávaly tušit, jak moc je soustředěný. ,,Co když," zavrčel, až se mu bílé tesáky v tlamě zaleskly, ,,Co když nemůžeme ten pach okolo vody najít prostě proto, že už z ní nevychází?"
Zůstala jsem na něj civět jako na zjevení. Proč to, u všech zasmrádlých démonů, nenapadlo mě? Za tím vodopádem mohla být klidně jeskyně. Často tm bývají. A netvor se v ní mohl klidně usadit, skrytý před okolním světem vodní clonou, která nepropouštěla světlo, zvuky ani pachy. ,,Ty jsi génius," vydechla jsem, ačkoli jsem se stále zlobila sama na sebe, že jsem na to nepřišla já. Mělo mě to trknout.
,,Zatím je to jen domněnka," upozornil mne a začal přecházet sem a tam po břehu.
,,Tak ji ověříme," broukla jsem a namířila rukou na tůni nad vodopádem. Gesta rukama nebyla u kouzlení nutná, ale můj smysl pro drama mi nedovolil jinak. Zkroutila jsem ladně zápěstí a těsně nad vodopádem přehradila řeku ohnivá stěna. Syčela a k nebi stoupala pára, magicky vyvolané plameny si ale s obyčejnou vodou bez větších potíží poradily.
Masa vody, která se vodopádem valila dolů a v podobě dravé bystřiny pokračovala na své pouti k moři, se změnila jen v několik pramenů, protože stěna z plamenů naprostou většinu vody zadržela nebo vypařila. V temném prostoru za vodopádem, který nyní nezakrývala hučící vodní masa, se něco pohnulo. Něco velkého. Něco, co vzápětí zvětřilo nepřátele a s rozzuřeným sykotem to vyrazilo ven.
Odvolala jsem své plameny tvořící stěnu a mirzola na jeho cestě vstříc našim hrdlům srazil drtivý proud ledové vody, která se snažila dohnat, co na své cestě zadržením zameškala. Bylo to ale jen ono pověstné první vyhrání.
Bestie se pomocí svých pavoučích končetin, které mohly stejně dobře sloužit jako bodné zbraně, vydrápala na suchou zem. Mirzolovo hadovité, dobrých pět metrů dlouhé lesklé tělo kryté silnou vrstvou pevné tmavohnědé kůže protkané tmavšími žilkami, se rozzuřeně vlnilo a ocas s bodci a přísavnými háčky sebou mrskal sem a tam, až rval z břehu trsy ostřice. Takřka elegantní rohatá hlava se zlýma rudohnědýma očima se otáčela sem a tam, jak se netvor snažil udržet si v zorném poli dva soupeře najednou. Rozevřel čelisti plné zubů ostrých jako břitvy a uzpůsobených k sání krve a zaútočil. Kryla jsem se drápy před švihnutím silného ocasu. Druhou rukou jsem sáhla po dýce a až po střenku ji zabodla netvorovi pod kůži. Jen jeho rychlé reakce ho spasily před tím, abych mu posledních čtyřicet centimetrů této zbraně odsekla od zbytku těla. Jen ho to ještě víc rozzuřilo. Tuhle potvůrku jsme nepřišli slušně požádat, aby odešla. Nepatřila k tvorům, s nimiž by se dalo domluvit. Proto jsme ho přišli ulovit.
Role kořisti a dravce ale v téhle hře ještě zdaleka nebyla stanovena. Přestože se nám společnými silami podařilo zasadit netvorovi pár ran a my sami zůstali až na nehlubokou ránu na Alatarově levé paži, potažmo přední tlapě, vážnější zranění jsme protivníkovi způsobit nedokázali a sami jsme taktak uhýbali před dvanácti ostrými končetinami, tesáky a ocasem s bodci.
Ani jsem se nesnažila zapojit do boje magii, věděla jsem totiž ještě něco, co Harrata ve svém proslovu nezmínila. Mirzolové byly vůči kouzlům takřka imunní, silná kůže jim poskytovala dokonalou ochranu. Mnohem spíš než mirzola by odražené plameny sežehly mého vlastního druha. Rvala jsem se proto postaru, jako v dobých, kdy jsem o svém magickém daru ještě neměla ani ponětí. Drápy, tesáky a ostřími svých zbraní.
Najednou se mi zatmělo před očima a lesní scenérie u řeky se vytratila. Stála jsem ve dveřích pokoje a sledovala jsem Roye a neznámou černovlasou ženu ve vášnivém objetí, které oba rychle rozvíjeli v mnohem podnikavější činnost.
Nejdříve jsem cítila vztek, potom, po nekonečně dlouhé době, mne strhly do svých hlubin žal a ztráta a já se otočila, popadla několik svých zbraní až ostří zařinčela a bez jediného ohlédnutí jsem vyrazila zpět ven ze dveří. Skrze slzy jsem skoro neviděla.
,,Darow!" Možná jsem to křičela nahlas, možná jen v myšlenkách. Nedokázala jsem rozdělit naše mysli, opět stanovit tu hranici mezi ní a mnou, zůstala jsem Poutem uvězněná v její mysli zlomené ztrátou, nevěděla jsem, jaké myšlenky jsou ještě její a jaké mé. I ostrá, palčivá bolest, která mi sevřela krk, byla v první chvíli jen něco vzdáleného, neskutečného a nedůležitého.
A pak jsem najednou nemohla dýchat a zalykala jsem se krví. Svou krví. Mirzol využil toho, že jsem sama nad sebou ztratila kontrolu a zabořil mi tesáky do hrdla. Před očima mi tančily rudé a černé mžitky a já už neměla dost síly, abych rozevřela ty silné čelisti, ztrácela jsem příliš rychle krev i vzduch.
A najednou ten drtivý tlak na mém krku povolil. Zhroutila jsem se do mechu a spadaného listí a chrčivě jsem lapala po vzduchu. Zcela instinktivně jsem si sevřela rány prsty a veškerou zbylou energii jsem soustředila do léčení. Pokud se zpozdím o jedinou vteřinu, zemřu. To jsem věděla velice dobře.
K bolesti se přidal známý svědivý pocit, ale stále ještě jsem ztrácela hodně krve, která se vsakovala do země a srážela se do tmavorudých chuchvalců v mechu. V hlavě mi hučelo, jako bych byla příliš dlouho ponořená v hluboké vodě a nedokázala jsem zaostřit zrak ani na metr vzdálené předměty.
,,Enaio!"
Ten hlas jsem znala více než dobře. Nepodařilo se mi sesbírat dost sil, abych se zvedla na lokty, vyloudila jsem tedy alespoň z hrdla slabé, ochraptělé zavrčení. Stačilo však, aby se můj druh zarazil na místě.
Zůstala jsem tam ležet na boku ještě dobrou minutu, než jsem konečně spustila ruku z vlastního hrdla. Rány se zatáhly dost na to, aby přestaly krvácet, na nic lepšího mi nezbývaly síly. Pár milimetrů. Víc nechybělo, aby mirzol přerval přímo hlavní tepny. Takové zranění bych nikdy nevyléčila dost rychle.
,,Enaio..." cítila jsem, jak země kolem zaduněla, když Alataras padl vedle mě na kolena a opatrně mne zvedl do náručí. Zavřela jsem oči a jen jsem se zoufale snažila neroztřást jako osika. Tělo po těžkém zranění si často dělalo, co chtělo.
,,Nic... To ne...ní," zamumlala jsem po chvíli a několikrát naprázdno polkla, jak mi vyschlo v ústech. V krku mi přitom zatepala bolest, jako by pouze připomínala svou existenci. Zatnula jsem zuby, což taky nebyl nejlepší nápad, krátce jsem se ohlédla přes Alatarovo rameno.
Netvorova zdechlina nikde neležela. Zato opodál chyběl v pravidelném okruhu ne právě malý kus země. Můj druh musel povolat svou vrozenou schopnost a doslova roztrhat mirzola na kousky poté, co ho ze mě strhl.
Chtě nechtě jsem se střetla očima s jeho pohledem. V jeho bouřkově šedých očích se zračila nesmírná úleva, ale taky pomíjející hrůza, jakou jsem v nich ještě neviděla. Po těle mi proběhlo provinilé zamrazení. Podle toho, jak se teď tvářil musel být předtím šílený hrůzou.
Neptal se, co se stalo. Věděla jsem, že později se zeptá určitě, ale byla jsem neskutečně ráda, že nemusím v tuhle chvíli nic dalšího říkat. Když ale Alataras vstal se se mnou stále v náručí zamířil k horám a k našemu srubu, podařilo se mi ze sebe dostat poměrně ostré, přestože tichoulinké zavrčení.
Plavovlasý vlkodlak mu nevěnoval nejmenší pozornost, což vlastně bylo dobře. Sama bych v tomhle stavu moc daleko nedošla a věděla jsem to stejně dobře jako on. Má pýcha mi ale nedovolila nechat se odnést bez protestů.
Doma mne uložil na pohovku a hlavu mi podepřel polštářem. Poté, ačkoli jsem ho přitom doslova vraždila pohledem, který na rozdíl od zbytku těla nijak neutrpěl, mne ještě zabalil do deky, kterou donesl z ložnice.
Hlavu jsem měla podivně lehkou a v krku jako bych sežvýkala a spolykala pár kilo písku. Alataras mě chvíli pozoroval a pak zmizel v kuchyni. Po nějaké době se ale vrátil a v rukou nesl kouřící hrnek. Voněl bylinkami a medem.
Pokračujíc v naší němohře jsem vycenila zuby, abych dala jasně najevo, že nic takhle zatraceně sladkého pít nebudu. Být při síle, asi se pídím po tom, kde sakra vzal ten med. Byla bych přísahala, že si žádný nepustím přes práh.
Alataras se nesmlouvavě zamračil a taky mi ukázal tesáky. Pokud šlo o hru na pečovatelku a nemocného, nehodlal zjevně ustoupit ani o krok, přestože jindy mne respektoval jako silnější a výše postavenou.
Nakonec, což mi nebylo vůbec ke cti, do mě ten dryák nalil, ačkoli to málem odnesl doopravdy pokousaným zápěstím. Nemít strach, že při každém prudším pohybu omdlím, šla bych mu za takovou troufalost rovnou po krku.
Ani potom, co konečně dosáhl svého a já vypila hrnek do dna, včetně toho zlatavého a odporně sladkého slepence u dna hrnku, neodešel a zůstal s naprostou samozřejmostí sedět na zemi u pohovky. Zatracení, nesnesitelní, majetničtí vlkodlačí druhové s ochranitelskými pudy! Naštěstí nebyl tak hloupý, aby se snažil ještě nějak manipulovat s ranami po tesácích.
Nedokázala jsem udržet oči otevřené. Ztráta krve a následné nedokonalé léčení mne oslabilo natolik, že jsem se chtě nechtě propadla do něčeho mezi spánkem a bezvědomím. V každém případě jsem už nevnímala nic okolo sebe.
Probudila jsem se a bylo mi mnohem lépe. Během spánku se mi vrátila síla, z níž část se automaticky soustředila na zranění a ještě o něco urychlila hojení. Jakmile Alataras zmerčil, že jsem vzhůru, donesl mi celou horu smažených srnčích žebírek a já je schroupala doslova i s kostmi.
Když jsem ale vstala, opláchla se v koupelně a hodila na sebe nějaké jiné oblečení, zamračil se a zastoupil mi cestu: ,,Kam si myslíš, že jdeš? Musíš ještě odpočívat!"
,,Už jsem odpočívala dost," ohradila jsem se, ,,Jdu za Darow."
Alataras zpozorněl: ,,Včera, když jsi přestala vnímat, co se kolem děje... za to mohla ona, viď?" Vlastně se neptal, spíše konstatoval skutečnost a jen pro všechny případy to formuloval trochu jako otázku. Nepopírala jsem to.
,,Co se stalo?" vyzvídal.
,,Žije a je nezraněná."
,,Tak proč jsi křičela její jméno?"
Ah, takže jsem opravdu ječela nahlas. ,,Jde o Roye, víc ti k tomu neřeknu. A uhni, než ji budu muset nahánět nad mořem," dodala jsem už podrážděněji a zpražila ho varovným pohledem. Chvíli se zdálo, že se bude hádat dál, nakonec ale ustoupil ode dveří a nechal mne projít.
Povolala jsem křídla a nechala stoupavé proudy nad horami, aby mi pomohly nabrat výšku. Párkrát jsem zakroužila, abych se dostala ještě výš a následně jsem zamířila k moři, kde v zátočině kotvila Darowina loď.
Letěla jsem co nejrychleji, přestože mne zranění při tom pohybu opět palčivě rozbolela. Vnímala jsem Darowiny pocity. Bolelo ji to. Hodně. A snažila se s tím vyrovnat a nepřiznat si, jak moc jí na něm záleželo. Dokonce si začala nalhávat, že za to celé mohla ona.
Nechtěla jsem jí to celé dělat ještě těžší, proto jsem se vyhýbala veškerým myšlenkám a svým vlastním nápadům a teoriím na tohle téma. Taky jsem se snažila co nejméně vnímat vlastní bolest. Ne, že bych nebyla s to ji ustát, ale Darow si dávala za vinu, že jsem kvůli ní ztratila koncentraci a nechala se zasáhnout.
Dnes jsem se necítila na nějaké machrování, proto jsem jen začala kroužit nad lodí v pomalu se zužujících kruzích a pomalu jsem klesala. Přesto jsem při přistání ztratila rovnováhu a málem křídly pomlátila všechno kolem. Doopravdy jsem ztratila hodně krve.
Darow, která do té chvíle seděla na zemi, brousila zbraně, připravovala postroj pro svého draka S'hayrana a zdánlivě mi nevěnovala pozornost, konečně vzhlédla, odložila brousek a vykročila mi naproti. Vypadala stejně přešle jako já.
Jakmile spatřila mé rány naživo, stiskla rty v úzkou linku. Provinilost se jí zračila nejen v očích, ale i v myšlenkách. Nicméně tohle nebyla její vina. To já se měla lépe ovládat a nenechat se Poutem strhnout za hranici. ,,Nic to není, jen pár litrů krve v háji," zabručela jsem. O tom se ostatně nedalo polemizovat. Navíc, ona se cítila i vypadala hůř.
Tuhle mou myšlenku v duchu striktně popřela a já se zamračila: ,,Darow, to hraj na někoho, kdo se ti nevrhá v hlavě."
,,To přejde," odtušila, ,,Víš jak, výcvik a tak. Brzy se oklepu." Věděla jsem, že nelže, ale v tuhle chvíli neměla daleko k tomu, aby se tady zhroutila. Neudělala to jen proto, že by to ona sama neustála a nedokázala by se potom ani podívat do zrcadla.
,,Mám mu jít zakroutit střeva kolem krku?" navrhla jsem a myslela každé své slovo naprosto vážně. Klidně bych to udělala. Jemu nebo komukoli jinému, kdo by Darow ublížil. A ona to věděla, věděla, že ani v nejmenším nežertuji.
Zavrtěla klidně hlavou: ,,Ne. To si chci užít já sama."
,,Fajn, hodím po něm očkem, kdyby se rozhodl zmizet," zabručela jsem.
,,Radši ani ne," namítla.
,,To nebyl návrh," zavrtěla jsem hlavou a vzápětí toho trpce litovala, protože mi z ran vystřelila bolest, aby připomněla svou existenci. Těžko říct, jestli byl Darowin úšklebek reakcí spíš na tohle nebo na mou odpověď.
,,Já si ho později když tak vystopuju."
,,Jo, až přestaneš frustrovaně funět, tak možná. Ušetřím ti práci," odbyla jsem ji mávnutím ruky. Jakékoli pohyby hlavou jsem si už raději odpustila.
,,Já-" pokusila se namítat, ale pak se zarazila. Věděla, že lhát mi pro ni nemá smysl, ,,Fajn. Jsem naštvaná. Ale z více důvodů. A přinejmenším jeden hodlám smazat tím, že získám zpátky schopnosti," řekla rozhodně.
,,Plánuješ se zdejchnout na Jih? Zase? Mě se tím nezbavíš," upozornila jsem ji.
,,Ne, to vím. Ale ano. Myslím, že tam najdu odpovědi - když jsem nic nenašla tady. A i kdyby ne... dlouho jsem tam nebyla. Musím se tam taky jednou ukázat," pokrčila skoro omluvně rameny. Věděla, že ji v tomhle období nespustím ze zřetele ani ve chvíli, kdy nás bude dělit oceán.
,,Však oni ti nezvlčí," broukla jsem s pousmáním. Jediná vlčící obludka, která s ní měla co dočinění, stála čirou náhodou právě na téhle lodi.
,,Možná ne, ovšem tak jako tak mám jisté povinnosti."
,,Ale vážně tam chceš jít teď? Být tebou, trochu tu zchladnu, vyřídím účty..."
,,A právě proto tam musím jít teď," opanovala takřka šeptem.
,,Proč?" bylo to jediné, co jsem jí na to odpověděla.
Vnímala jsem, jak si v hlavě přehrála mnoho různých vražedných metod, než odpověděla. ,,Chci si to promyslet - a rozhodnout se, jakým nejlepším způsobem ho zabít." Hlas se jí ani nezachvěl. Byla rozhodnutá to udělat.
,,Tebe se vážně nevyplatí podvést," zavrtěla jsem hlavou, ale v mých slovech nebyl ani stín výtky a ona to věděla.
,,Jenom jsem myslela..." začala, ale nedořekla. Nebylo to sice třeba, vnímala jsem každou její myšlenku, každý její pocit, přesto jsem chtěla, aby to řekla nahlas. Bolelo ji to, ale časem by to mělo pomoct snáz to překonat, proto jsem ji nenechala to jen tak přejít: ,,Myslela...?"
,,Ale nic," zavrtěla rychle hlavou.
Povzdechla jsem si: ,,Dořekni... Nenuť mě sondovat."
,,Že by snad mohl mít trpělivost a pochopení. Zjevně jsem se spletla."
,,Chybami se člověk učí," podotkla jsem. Snažila jsem se přitom nemyslet na Alatara, svého druha. To byla nejspíš taky jedna velká chyba. Ale pokud šlo o Darow... ohledně Roye jsem si do této chvíle myslela přesně totéž. I tyhle myšlenky jsem ale zahnala.
Nadhodila jsem, že by jí možná pomohlo něco proti depresi - něco, co jsem sama stále nosila při sobě a o čem neměl Alataras nebo kdokoli další ani ponětí, odmítla. Na Jih odplula sama, přestože věděla, že časem mě bude muset ukázat Spolku. Obě jsme to věděly. Dívala jsem se za ní, dokud se loď tažená drakem neztratila za obzorem. A ani poté jsem ji nespustila ze zřetele, přesně jak jsem slíbila. Měla jsem z téhle výpravy hodně špatný pocit.
Doma mne přivítala nečekaně hustá atmosféra. Alataras seděl v obývacím pokoji na křesle a přimhouřenýma očima sledoval dvě pumy, které se navzájem propalovaly ohnivými pohledy plnými nepěkných slibů.
Dista se rozvalovala na pohovce, jednu tlapu a ocas spustila ležérně ke koberci a tvářila se přesně jako puma, která je rozhodnutá nedělit se o své teritorium. Jen na okamžik ke mně zalétla stříbřitýma, chladnýma očima, než se opět věnovala vetřelci.
Centurion stál na mírně přikrčených černých tlapách před harfou opřenou o zeď, smaragdově zelené oči mu ohnivě žhnuly a na hřbetě mu vystupoval hřebínek naježené srsti. Ocasem mrskal tak rychle, až vzduch občas zasvištěl jako po šlehnutí biče.
,Disto!' křikla jsem v duchu na svou Společnici, ale bylo to jako házet hrách na stěnu. Úplně mě ignorovala, měla oči jen pro Centuriona. Bohužel zatím rozhodně ne v tom smyslu, v jakém se toto slovní spojení obvykle užívá.
Zelenooký samec vykročil na napjatých nohách pokojem a pokusil se projít kolem pohovky ke křeslu, kde seděl Alataras. Ten mne mezi dveřmi zahlédl a na okamžik vykouzlil na obličeji bezradnou grimasu. Ani jsem se mu nedivila.
Ve chvíli, kdy Centurion udělal třetí krok, stáhla Dista kulaté uši k hlavě a dlouze, výstražně zasyčela. Centurion se ohlédl. Chvíli se navzájem měřili pohledy.
,Disto!' ozvala jsem se znovu, důrazněji.
,Jen chci, aby tady bylo jasno, kdo je komu nadřazený,' vysvětlila, aniž by se jedinkrát ohlédla mým směrem. Pak zaútočila.
Změnili se v jediný černý chumel drápů a tesáků. Jejich řev a vrčení otřásaly srubem v základech. Automaticky jsem vysunula drápy. Věděla jsem, že si chtějí jen ujasnit, kdo se komu podřídí, jak říkala Dista, ale nehodlala jsem jim dovolit, aby mi zničili dům. V duchu už jsem se smiřovala s tím, že znovu poničím práci, kterou na mém krku odvedla léčivá magie.
V okamžiku, kdy jedna černá tlapa s tasenými drápy minula mou harfu jen o pár centimetrů, se rychlostí blesku pohnul Alataras. V jediné vteřině se přesunul z pohodlné pozice na křesle ke rvoucímu se klubku a vzápětí svíral každou rukou za krk jednu vřískající pumu. ,,Tak a dost!" zařval dost nahlas, aby by je oba překřičel. Až mi málem praskly ušní bubínky.
Centuriona i Distu tím překvapil natolik, že se přestali snažit uštědřit si tlapami další pohlavky a jen na něho němě zírali. Centurion zaraženě a snad i trochu provinile, Dista jen šokovaně a s nezkrotnou zuřivostí.
Alataras několik vteřin počkal, aby si vychutnal dojem, který dozajista udělal, teprve potom pokračoval hlasem sžíravým jako kyselina: ,,Jestli se opravdu musíte rvát jako tupá zvířata, tak si to vezměte ven! Protože ve chvíli, kdy tady rozbijete jedinou věc, poškrabete jediné čalounění, sedřete lak z jediného kusu nábytku, tak se do toho vložím já, je to jasné?"
Centurion trochu sklonil hlavu, cukal vousky a vypadal opravdu provinile, Dista se ale dál kroutila jako úhoř a co chvíli dotčeně zaprskala. Vlkodlak pustil svého Společníka a volnou rukou chytil Distu za ucho a kroutil jím, dokud ji nepřinutil se na něho podívat. Její výraz by vyděsil i kobru, Alataras měl obličej jen pár centimetrů od jejích tesáků. ,,Je to jasné?!" zavrčel důrazněji.
Dista mu ještě chvíli vydržela upřený pohled oplácet, pak ale zapřela tlapy do podlahy, vyškubla ucho u kůži na krku z jeho sevření a uhnula před ním očima. Srst se jí ježila a ocas škubal sem a tam, neodvážila se ale na Alatara už ani zasyčet. A pak se ona i Centurion jako jedna puma na místě otočili, prosmýkli se mi kolem nohou a v příští chvíli už jsme jejich běsnění a zvuky boje slyšeli odněkud zvenku.
Alataras pomalu vstal a protáhl si svaly na rukou. Když uviděl, že pořád ještě stojím ve dveřích a tvářím se, jako by na mě právě zaútočila zlatá rybička, zatvářil se provinile, rozhodil rukama a zablábolil: ,,Já... prostě mi přišlo... ti dva..."
,,Díky," promnula jsem si prsty čelo, ,,Vážně to bylo třeba. Jen... mě občas překvapuješ, to je všechno."
Zazubil se: ,,Tak to je dobře. Když se delší dobu nudíš, vždycky je z toho nějaký malér. Překvapení je v tvém případě ta nejlepší možná prevence.
,,Ty prevíte!" vyprskla jsem smíchy. Sice to rozhodně nebyl dobrý nápad, ne s nezhojenými ranami na krku, ale stejně jsem se rozhodla zjistit, jestli se jeho prohlášení o rvačkách vztahuje i na mě. Mohla jsem přitom hodně těžit z toho, že on dával zatracený pozor, aby se případnými kousanci vyhnul krku. Já takové omezení neměla. Jak já milovala kočkování!
Během chvíle jsme byli na zemi a snažili se toho druhého znehybnit. Musela jsem být ztrátou krve oslabena víc, než jsem si hodlala předtím připustit, protože Alatarovi tentokrát nedělalo příliš velké potíže dostat se nade mě, přišpendlit mi jednu ruku, kterou jsem ho tahala za vlasy, k zemi a v příští chvíli se mi vítězně zubil do obličeje.
,,Však jsi ještě nevyhrál, brouku," zavrněla jsem potměšile a rukou, kterou mi nedržel uzemněnou, jsem mu vklouzla do kalhot. Nečekal to. Zasténal a podlomily se mu ruce. Víc jsem ani nepotřebovala a s hbitostí užovky jsem ho nohama převalila na záda. Takže to byl nakonec stejně on, kdo zase skončil vespod.
,,T-to nebylo fér!"
,,Nikdy nehraju fér," upozornila jsem ho a cvrnkla ho druhou rukou do nosu. Zavrčel. Rozhodně mi v téhle hře nehodlal nechat náskok. Bleděmodrá halena měla co dělat, aby nepopraskala ve švech, když jednou rukou vklouzl pod ní a druhou začal rozepínat knoflíky.
Nechala jsem ho, at si dělá co chce a jen tak mimochodem jsem ho taky začala zbavovat oblečení. Měla jsem co dělat, abych místo rozvazování tkaniček prostě nerozervala látku na kusy a nenechala ji v cárech povalovat kolem. Moje spodní prádlo tak nakonec skončilo.
Párkrát jsem musela zatnout zuby, když se rány na krku opět ozvaly. Vždycky jsem si za to ale mohla sama, protože v tomhle ohledu se Alataras opravdu pustil a byl opatrný. Přesto ale zaváhal, když viděl můj bolestný úšklebek a já ho musela probrat k životu nepříliš jemným kousancem do ucha.
Nakonec jsme zůstali ležet oba ve vlčích podobách opřeni jeden o druhého a nebýt tak odlišných barev, šlo by jen stěží určit, která tlapa nebo hlava je čí. Zamžourala jsem na ucho, které mi zakrývalo výhled téměř na cokoli dalšího a všimla si něčeho, co mi předtím unikalo. ,,Tobě ta bílá odrůstá!"
,,Cože, už?" otevřel Alataras dokořán jedno oko, které až do tohoto okamžiku blaženě přivíral.
,,Jak to už?" nechápala jsem.
,,Ehm..."
,,Ty si ty uši prostě odbarvuješ," došlo mi to konečně.
Nepopíral to, jenom nevinně zamrkal: ,,Jednobarevný kožich mi přišel nudný."
,,Slušel by ti víc," poznamenala jsem a začala jedno bílé ucho mimoděk ožužlávat.
,,Mám to nechat odrůst?"
,,Hmm."
,,Dobře," zabručel jenom, podíval se oknem na zapadající slunce a zjevně se rozhodl, že ještě není vůbec pozdě na další kolo. Nebo možná na dvě. Tentokrát se ale rozhodl alespoň přesunout do ložnice. Rozhodně to bylo... měkčí.
V noci jsem se probudila. Nebyl to zvuk ani pach, co mne donutilo procitnout, ale můj šestý smysl byl najednou napjatý a zvěstoval mi přítomnost nějakého neznámého nebezpečí. Zůstala jsem nehybně ležet a nepřestala jsem pravidelně oddechovat, jako bych stále spala. Po nějaké chvíli jsem zpozorovala, že i Alatarovi se ve tmě lesknou otevřené oči.
Ani jsme se nepohnuli, ale až do prvních paprsků slunce ohlašujících příchod nového dne, jsme oba zůstali bdělí a ostražití. Vlkodlačí šestý smysl se nikdy neprobouzel jen tak bezdůvodně. Dnes v noci se kolem skutečně potulovala nějaká skrytá hrozba. Mimoděk jsem se ke svému druhovi přitulila blíž a vycenila do tmy zuby jako tuchou hrozbu každému vetřelci, který by se odvážil přiblížit.
Jen co se doopravdy rozednilo, vstali jsme a oba se co nejrychleji osprchovali a oblékli. Nebylo ale třeba pátrat v širém okolí, co se to v noci potulovalo kolem. Vysvětlení leželo na prahu. Doslova. Zakryla jsem si rukou ústa a přidušeně zaskučela už ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře.
Alataras se rychle procpal přede mne, ale i on zůstal stát jako solný sloup. ,,Bohové," zamumlal, přesto že jsem moc dobře věděla, že v ně stejně jako já nevěří. Ale tohle snad ani jinak okomentovat nešlo, protože... protože bohové, Šíp...
Zvedla jsem ze země šedavou kožešinu. Dokonce už ani nebyla cítit jeho pachem. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych zahnala slzy. Už týden nebyl doma, ale v jeho případě nešlo o nic divného, trávil přece tolik času se psy z ulice, že jsem si myslela, že se zase dočasně přestěhoval.
A on byl mrtvý.
Zabili ho a stáhli ho z kůže.
Kdo?
Proč?
Otočila jsem kožešinu stranou, ze které byla vydělaná kůže. A mé očekávání se potvrdilo. Inkoustem, bleděmodrým, ne klasickým tmavým, bylo pod kůži zapuštěno jméno Lovce, který si tuto kořist připsal na vrub. Lycan'Shillaft, Lycanova Zhouba, nový vůdce celého spolku.
Za psí kožešinu by nikdy nedostal žádnou odměnu. Tohle byl vzkaz. Vzkaz pro mě. Varování a příslib. Nedokázala jsem před ním uhlídat ani vlastního psa. Jak chci před Lovci chránit vlkodlaky? Tahle zpráva byla určena jen mně. Ne mému druhovi. Tahle výhružka patřila Modrému Fénixovi. Z Alatarova výrazu jsem pochopila, že to pojal stejně.
,,Enaio, tohle není-"
Zarazila jsem ho pozvednutou rukou. ,,Prosím, nic neříkej," řekla jsem trochu ochraptělým hlasem. Sama sobě jsem se snažila namluvit, že je to prostě následek doposud ne úplně zhojených kousanců na krku.
Alataras si povzdechl, ale zmlkl. Proměnil se a začal bedlivě čenichat kolem, nakonec ale jen svěsil ocas a bezmocně zavrtěl hlavou: ,,Nikoho tu necítím, jen ten zatracený olej na zakrytí pachu. Podobný, jako používáš ty, akorát bez té strašlivé máty."
Přikývla jsem. Nečekala bych, že by mi Lycan'Shillaft hodlal nechat stopu a dát mi klíč ke své identitě. Zavřela jsem na chvíli oči a jen se soustředila na pravidelné nádechy a výdechy. Kožešina v mých rukou mne tížila jako závaží. Věděla jsem, co chtěl předtím Alataras říct. Že to není má vina. Jenže byla. A on to věděl stejně dobře jako já.
Na rukou mi zatančily rudozlaté plamínky a kožešina se během okamžiku změnila v hrst šedavého popela, kterého se zmocnil vítr a rozehnal jej kolem. Otevřela jsem oči a střetla se s Alatarovým pohledem. Sledoval mne se zvláštním výrazem ve tváři. Popošel ke mně, ale já zavrtěla hlavou: ,,Chci být chvíli sama."
Zarazil se na místě, stáhl uši a mlčky mne sledoval, když jsem kolem něho prošla a pomalu zmizela za nejbližšími vrcholky hor. Zakázala jsem si jakékoli výlevy emocí, křik, slzy, všechny podobné projevy slabosti.
Nechala jsem nohy, aby si samy hledaly cestu a ony mne zcela samovolně zavedly k Dewelinu jezeru. Prošla jsem podél břehu a zamířila výš proti proudu potoka, který do jezera ústil. Došla jsem až k malému vodopádku, za nímž se ukrýval Chaosův oblek.
Dlouho jsem převalovala v rukou kovovou masku, za níž jsem skrývala svou tvář pokaždé, když jsem tento oděv, jehož bílá barva byla čirou ironií, oblékala. Tolik tajemství, o kterých věděla jen Darow. Tolik věcí, ve kterých jsem selhala a tolik pout, z nichž nebylo úniku.
Nemohla jsem se vzepřít Gavinovi a nemohla jsem bojovat s Lovci. V obou případech bych nic nezískala, ale všechno ztratila. Bylo nesmyslné, že jsem si kdysi namlouvala něco jiného. Mělo mi to dojít ve chvíli, kdy jsem před více než patnácti lety nasedla do té drožky.
Domů jsem se vrátila až za soumraku. Alataras prošlapával koberec před krbem a očividně celý den čekal, až se vrátím. Jakmile klaply dveře, otočil se na patě. Dlouhou chvíli bedlivě studoval mou tvář a pak vydechl: ,,Ty se s tím vším prostě smíříš..."
Zarazila jsem se v půli kroku s napůl rozpleteným copem v rukou. Ani ne tak kvůli tomu, co říkal, jako spíš kvůli tónu, kterým ta slova pronesl. Bylo v něm tolik odsouzení, tolik zklamání, až mne z toho lehce zamrazilo v páteři.
,,Alatare, tohle jsme už probírali nejméně milionkrát!"
,,Ne, tys to už nejméně milionkrát zamluvila. Kdy už konečně řekneš Lovcům dost a pokusíš se pomoct vlastní rase?"
V duchu jsem napočítala do deseti, abych se uklidnila, než jsem odpověděla: ,,Alatare, dobře víš, že proti Lovcům nemáme šanci. To nejlepší, co můžou vlkodlaci udělat je pokusit se přežít co nejdéle to jenom půjde."
,,Ale oni ti věří, Enaio. Věří, že jim pomůžeš. Jsi Modrý Fénix, Vůdce předurčený proroctvím. Jejich poslední naděje."
,,Ne, Alatare, nejsem. Oni si jenom přejí, abych byla! Já nejsem nic jiného, než nájemný zabiják, který jen čirou náhodou unikl spravedlnosti! Nepoženu je všechny na smrt!"
,,Odsoudíš je k smrti, když nic neuděláš! Jak vůbec můžeš spát, když víš, že zatímco ty jen nečinně přihlížíš, Lovci vlkodlaky likvidují jako obyčejná zvířata? Myslíš, že je tímhle nezabíjíš?! Jak vůbec-"
,,Zmlkni!" zaječela jsem, ,,Zavři okamžitě tlamu, Darthmonne, to je rozkaz!"
Dlouho jsme se navzájem provrtávali pohledy. Vypadalo to, že neposlechne, že mě bude dál zahrnovat výčitkami, nějakou chvíli se zdálo, že mě dokonce praští, ale on místo toho jen odvrátil hlavu a mlčky vyšel ze dveří. Byla bych bývala raději, kdyby mne uhodil.
Věděla jsem, že Alataras je tohohle názoru, nikdy se s tím nijak zvláště netajil. Ale nikdy mne takhle přímo neodsoudil, nikdy jsme se kvůli tomu nepohádali. Čekala jsem celou noc, jestli se vrátí, ale on se až do svítání neukázal. Neobjevil se ani následujícího dne. Ani den poté. Pak už jsem na něho ani nečekala.
Dál jsem žila podle zažitých zvyklostí a odmítala jsem myslet na cokoli z toho, co se stalo. Cvičila jsem se, lovila jsem, spala jsem a zase jsem cvičila, pak zase lovila, zase cvičila a tak pořád dokola. Dokud mou zažitou rutinu někdo nenarušil. Tentokrát to, jak jinak, byla Darow.
Nejdříve ta záležitost se sestrou její matky, s Darowinou tetou Serne. Myslela jsem, že vyletím z kůže, když jsem se o ní dozvěděla a když se s ní Darow následně utkala. Ale to jsem nevěděla, že ta nejtvrdší rána pod pás teprve přijde.
Její rodiče. Oba její rodiče byli naživu. I její dva bratři. Bojovala jsem s nutkáním ihned se sebrat a vyletět na Jih a pořádně jim všem pocuchat fasádu za to, že tehdy nechali Darow samotnou, že ji opustili a nechali ji, aby sama čelila světu. Nijak jsem se jí s těmito choutkami netajila. Ostatně, celou dobu jejich rozhovoru jsme byly spojené na nejvyšší možné úrovni a já tedy vnímala všechno. Ostatně, mluvili dost i o mně.
Její otec mne definoval jako ,,to slabé vychrtlé vlče," což jsme obě, já i Darow, ohodnotily zlobným vrčením. Nicméně Darow zvládla celou situaci s chladným klidem, jak bylo jejím milým zvykem a já se jejím slovům musela chtě nechtě smát.
Ve chvíli, kdy se začala ostře dožadovat své Proměny i všech schopností, jsem se ale znovu napjala jako struna a více než kdy jindy litovala, že jsem se nepustila za ní, když odplouvala. Měla jsem o ni strach, ačkoli bych to nikdy nahlas nepřipustila.
Sledovala jsem je všechny celou dobu ostřížím zrakem, ač mne Darow poslala do pekel. Ve chvíli, kdy se její otec zmocnil její mysli, vjel do mě běs. Nemohla jsem jí nijak pomoct a ona mi nemohla ani odpovědět. Málem jsem si vzteky vypálila do základů srub. A když ztratila vědomí, nedokázala jsem zabránit sama sobě, abych třeštila jako zvíře zavřené do klece. Do chvíle, než mne po západu slunce srazila na kolena její bolest.
Nestáhla jsem se z její mysli včas a pak už jsem nemohla. Jako bych to byla já, koho strhlo kouzlo Proměny. Zatnula jsem pevně zuby, až jsem si tesáky prokousla jazyk a poranila dásně, stejně jsem ale nedokázala potlačit zmučené skučení, které se mi dralo z hrdla.
Dlouhé minuty, kdy jsem nedokázala zaostřit pohledem, sotva jsem dýchala a měla pocit, jako by mi celé tělo mělo každým okamžikem explodovat. Pak se přihlásila o slovo i Darowina křídla a já se v duchu tou maličkou částí mysli, která nebyla šílená bolestí, modlila, aby ztratila vědomí a tohle peklo nevnímala.
Ona ale neomdlela a tak si ona i já prožila každou vteřinu, která se zdála být věčností. Myslela jsem, stejně jako ona, že to skončilo, když se křídla vydrala ven. Zamrkala jsem a s nemalou dávkou vzteku sama na sebe zjistila, že i mně vytékaly z očí slzy bolesti.
Další její nápor byl o to horší, o co byl nečekanější. Jako by Darowina páteř hořela zevnitř. Zaječela jsem a zatnula drápy do vlastní kůže a masa. Ani jsem to nevnímala, bolest v páteři byla o mnoho horší. Ale když pominula a Proměna konečně skončila, švihala Darow kolem těla nádherným, dračím...
,,Ocas?!" vyjekla jsem přidušeně, stále ještě otřesená prožitou bolestí, Darow ale byla v pořádku, ač ji ovládala síla Novu a v tuto chvíli mne nevnímala, byla jsem příliš daleko. Přesto jsem se nedokázala ubránit divokému úsměvu: ,,Vítej zpět, Row," zašeptala jsem do prázdna.
Celou noc jsem ji hlídala a viděla všechno, co dělá. Napůl jsem toužila se k ní přidat. Obzvláště ráno, když vyřizovala svému otci mé milé vzkazy. Chtěla jsem je proměnit ve skutečnost, ačkoli mi žilami klokotala i divoká radost. Darow měla zpět své schopnosti, vrátila se v plné síle a vlastně silnější než kdy dřív. Byla zpět. Enarow byla zpět, silnější než předtím. Věděla jsem, že Darow se z toho raduje stejně jako já, ale stejně jako já své pocity skryla pod obvyklou chladnou masku cvičeného zabijáka. Věděla jsem o ní jen já, přede mnou ji neukryla a ani se o to nepokoušela. Užívala si moc, která ji opět proudila žilami, laskala navrátivší se magii, vychutnávala si oheň, který jí opět spolu s krví proudil žilami a který mohla v mžiku povolat a spálit širé okolí na uhel. Byla to krása, ten čirý pocit nezměrné moci. I já se cítila silnější, má magie vítala tu její jako znovuobjevenou druhou polovinu sebe sama. Ostatně přesně tím její magie byla, my dvě byly jako dvě strany jedné mince, jako uzavřený kruh, byly jsme silné i oddělené, ale úplné, celé a takřka neporazitelné jsme byly jen spolu.
To, že se se svým otcem ještě toho dne utkala, jsem jí plně schválila. Bedlivě jsem sledovala celý zápas a jeho výsledek mne více než potěšil. To, že se tam ukázal Roy už tak potěšující nebylo. Naprosto vážně jsem Darow navrhla, aby mu nejdřív rozsápala krk a až pak ho nechala se vypovídat, kdyby na to měl ještě náladu. Neměla k takovému jednání daleko.
Syčela jsem jako pára v příliš natlakovaném hrnci po celou dobu jeho proslovu. Přecházela jsem sem a tam a jen těžko krotila svůj vztek. Protože on jí tolik ublížil... když se dostal ke svému vysvětlení, k tomu, že byl pod vlivem kouzla, poněkud jsem vychladla, ale jen nepatrně. Ale jeho další slova mi vyrazila dech úplně: ,,Nikdy bych tě nezradil, protože tě miluji. Miluji tě. Jsi má družka, Darow, a já jsem tvůj druh."
Vykulila jsem oči na plameny tančící vesele v zapáleném krbu. ,,Takže jsem měla pravdu. Už v Eorsu jsem měla pravdu!" zakřenila jsem se nahlas i v duchu a moc jsem se těšila na Darowinu reakci. Už jsem se jí ale nedočkala. Přesněji řečeno, vůbec jsem ji nevnímala.
Vrzly dveře a to mne vytrhlo ze zamyšlení. Odpojila jsem se od Darow a obrátila se ostražitě ke dveřím. Stál tam Alataras s nějakým předmětem zabaleným v kusu látky v rukou. Přeměřila jsem si ho obezřetným pohledem. Vypadal strhaně a taky starší, než jsem si ho pamatovala. ,,Myslela jsem, že už se nevrátíš."
Jen pokrčil rameny.
,,Kde jsi byl?"
,,Jen jsem se potuloval kolem. Potřeboval jsem si jen pár věcí ujasnit, srovnat si leccos v hlavě a hlavně se uklidnit."
Jeho tón se mi vůbec nelíbil, nutil mne zůstávat ve střehu a stále ho sledovat jako hrozbu, přestože šlo o mého vlastního druha. ,,Nevypadáš právě klidně," poznamenala jsem a postavila se tak, abych k němu stála stále čelem, když vešel do místnosti.
,,Taky nejsem," zavrčel mrazivým tónem a odhodil balík, který nesl, na pohovku. Ruka mi při tom prudkém pohybu sjela k meči, který jsem měla už od rána připnutý u boku. Ten pohyb mu neunikl, jen se ale ušklíbl. Neposadil se, jen si založil ruce na hrudi: ,,Chystala ses mi o tom vůbec někdy říct?" nadhodil konverzačním tónem.
,,Říct ti o čem?" nechápala jsem a snažila se najít odpověď v jeho tváři. Vypadal nevyspale. Zjevně jsem nebyla jediná, pro koho byly poslední dny náročné. Ale pro bohy, já vůbec nevěděla, o co mu v tuhle chvíli jde!
Neodpověděl, jen se zadíval na hroudu hnědé látky, která nehybně ležela na pohovce. Sklouzla jsem k ní pohledem. Necítila jsem nic víc než hlínu, trochu rybiny a Alatarův vlastní pach. Tázavě jsem trochu naklonila hlavu, on mi ale odmítl podat jakékoli bližší vysvětlení, jen na ni dál vytrvale upíral pohled.
Aniž bych ho přestala po očku sledovat, přešla jsem k pohovce, přidřepla a odhrnula hnědou a poněkud ušmudlanou látku stranou. Krve by se ve mně byl nedořezal. Přede mnou ležela zdobená, tak dobře známá kovová maska. A taky několik svitků se vzkazy, ty, které jsem nespálila, ale jen ponechala ve své skrýši.
Alataras musel narazit na mé stopy u jezera a musel je sledovat proti proudu potoka, dokud nenarazil na ten vodopádek. A když cítil, že jsem se tam zdržela, prostě se nejspíš trochu porozhlédl kolem. A našel tohle.
Svitky byly ohmatanější a zmuchlanější, než jsem si je pamatovala. Alataras si je musel důkladně pročíst. Nejspíš několikrát. Takže věděl o Gavinovi. A věděl, co pro něho já dělám. Věděl, že já jsem Chaos, zabiják v bílém. A to všechno na jeho příkaz.
Pomalu jsem zvedla oči k Alatarovi. Jeho výraz by zahnal na útěk i otrlého válečníka. Bylo v něm tolik mrazivého vzteku, tak neskutečně moc čiré nenávisti, až z toho běhal mráz po zádech. A pod tím vším se mu v očích zračilo ještě něco. Hluboký smutek. Ten bolel snad ze všeho nejvíc.
,,Proč?" To jediné slovo pronesené tichým, klidným hlasem se mi zarylo do mysli a do srdce hlouběji než ta nejsprostší urážka, zvonilo mi v uších jasněji a ostřeji než nejhlasitější křik a já měla sto chutí zacpat si uši, vyskočit oknem, rozmetat své okolí na kusy, udělat cokoli, abych nemusela odpovídat.
Vlkodlak pomalu, opatrně popošel o jediný krok směrem ke mně a já na něho varovně vycenila tesáky a zavrčela jako zvíře zahnané do kouta. Nechtěla jsem, aby se přibližoval, aby se mně dotýkal, chtěla jsem, aby zmizel, aby vypadl a nechal mne na pokoji. Zarazil se na místě, jako bych ho doopravdy kousla.
Odvrátila jsem hlavu a zavraždila pohledem tu nenáviděnou kovovou masku ležící na pohovce. Leskla se ve světle a zastíněné otvory pro oči jako by na mne samy od sebe hleděly a oplácely mi pohled. Jako dvě propasti, do kterých jsem se v tuhle chvíli napůl toužila propadnout. Soustředila jsem se na to, abych dál dýchala naprosto klidně a netřásly se mi prsty. Věděla jsem, že mne Alataras stále propaluje pohledem, ale já se na něj odmítala znovu podívat. V hlavě jsem měla naprosté prázdno. Jako by mi někdo z hlavy vysál všechny myšlenky a nechal jen převalující se bílou mlhu a prázdnotu.
,,Proč, Enaio?" zopakoval Alataras ještě tišeji.

59)

,,Vrať to zpátky tam, kdes to vzal," zabručela jsem nakonec místo odpovědi a odvrátila oči od kovové masky. Počáteční šok velmi rychle, tak jako vždy, ustoupil zlobě podobné lesnímu požáru. Spalující vztek, který mne vždycky vyburcoval k boji, když jsem už padala únavou. Zlost, která se chtěla dostat ven, která nechtěla, abych ji v sobě dusila.
Jenže tady nebyla žádná hrozba, žádný nepřítel, do něhož bych mohla zatnout tesáky. Jen můj vlastní druh, který pořád ještě stál pár kroků ode mě. Nyní potichu zavrčel, ačkoli to znělo spíš jako povzdech. ,,Vydírá tě," konstatoval, neptal se a já věděla, že ztrácet čas zapíráním by bylo naprosto zbytečné mrhání silami. Jen jsem ho tedy opět vyzvala, aby vrátil všechny věci zpět na místo.
Kdybych mluvila k hoře, vyšlo by to nastejno, vůbec má slova nevzal na vědomí, místo toho si stále mlel svoje: ,,Nemůžeš se od něj přece nechat vydírat! Příště může chtít, abys zabila nějakého vlkodlaka! To prostě nedovolím!" Tím konečně protrhl hráz mého apatického přístupu k věci.
,,Tak ty nedovolíš?" usykla jsem výsměšně, ačkoli jsem v hloubi duše věděla, že nemám právo takhle jednat, ,,Abych se nezasmála! Kdybych znala způsob, jak se z toho vykroutit, udělala bych to dávno," utrhla jsem se na něho a doprovodila svá slova hrdelním zavrčením.
Alatarovi se zježily vlasy, jinak ale nedal najevo, že by se ho má slova nějak dotkla. ,,Bojíš se o sebe?" nadhodil s hlavou přemýšlivě nachýlenou trochu na stranu. Tón jeho hlasu neprozrazoval nic z toho, co se mu honilo hlavou.
Neubránila jsem se překvapenému zamrkání. ,,To si fakt myslíš?" vyjevila jsem se. Dlouhé ticho, které nastalo se mi zarylo do srdce jako spáry útočícího dravce. Zvedla jsem k Alatarovi oči. V těch jeho se jasně zračila nejistota a váhavost. Nevylučoval to.
Za pochybnosti, jaké jsem mu mohla vyčíst z tváře, bych mu nejraději v tu chvíli rozsápala hrdlo. Zároveň však ze mě vyprchala veškerá touha se před ním nějak ospravedlnit. Najednou mi bylo jedno, co si o tom myslí.
Aniž bych mu věnovala jediný další pohled, zabalila jsem masku i všechno ostatní znovu do ochranné vrstvy tuhého plátna a vyrazila s nimi pryč. Alatara, který stál stála uprostřed pokoje, jsem si jednoduše odstrčila z cesty, a když se mne okusil chytit za ruku, ohnala jsem se po něm drápy. Zdaleka se nejednalo o plané gesto.
Sešla jsem ze schodů, volnou rukou si otevřela dveře a do tváře mne zašimral lehký jarní vánek, když jsem vyrazila nejkratší cestou k Dewelinu jezeru a k vodopádku na potoce nad ním. Věděla jsem, prostě jsem věděla, že kdybych se ohlédla, uvidím stát Alatara ve dveřích. Já ale jen přidala do kroku.
Skrýš vypadala jako obvykle, můj druh měl zjevně alespoň tolik rozumu, aby zahladil všechny případné stopy, které mohl zanechat. Dokonce ani jeho pach jsem nemohla vyčenichat, ačkoli jsem se hodně snažila.
Vrátila jsem vše na své místo, ale tu skalní rozsedlinu, kudy potok protékal a kde hučela voda, jejíž ozvěna se odrážela od skalních stěn, jsem ještě neopustila. Tak nějak jsem nevěděla, kam bych šla. Posadila jsem se na veliký balvan dělící potok na dvě poloviny a zrak jsem upřela do pěnících peřejí.
On si doopravdy myslel, že Gavina poslouchám, protože se bojím o sebe. Protože jsem zbabělec. Podle něho bych byla na jeho příkaz ochotná vraždit vlastní rasu, abych ochránila sama sebe. Sebe! Sebe, která jsem ve vlastních očích neměla větší cenu než krysa čenichající kanálem. Nikdy bych se před Gavinem nesklonila, kdyby nebyly ve hře životy těch několika málo bytostí, které jsem si tak neprozřetelně pustila k tělu. Nikdy bych se neuvolila plnit jeho příkazy, kdyby nebyly v sázce životy Dalyna, Harraty, Darow, mých Společníků... a Alatara.
Byla jsem dost šílená na to, abych se Gavinovi postavila, kdyby šlo jen o mně, ačkoli by to znamenalo jít na jistou smrt. Zabíjela jsem celý život a věděla jsem, že jednou se najde někdo, kdo zabije mě. Neděsilo mne to. Ale jejich životy bych neriskovala nikdy, neodpustila bych si mít na rukou jejich krev. A on si myslel, že se bojím o sebe?!
Byla jsem neskutečně vděčná, že má Darow dost vlastních podnětů k přemýšlení a nevěnuje mi tedy přílišnou pozornost. V duchu jsem se stále znovu a znovu vracela do doby, kdy jsem zbabělec skutečně byla. Malé štěně, které prchalo před stíny. Štěně, které vyrostlo v krvelačný přízrak, před nímž se ty samé stíny dávaly v děsu na útěk. Štěně, které v dospělosti často riskovalo život, ačkoli nemuselo, právě proto, že chtělo sobě i druhým dokázat, že už není tím štěnětem.
Ale... co když měl Alataras pravdu? Bezhlavé riskování, vyvolávání soubojů a rvaček s očividně silnějšími protivníky, památky v podobě jizev, které jsem si na podobné střety odnášela, schopnost vystřelit smrtící šíp bez jediného záchvěvu lítosti... to nebyla odvaha.
Když na tom záleželo, nedokázala jsem se vzepřít. Vraždila jsem nevinné, nejdřív proto, že mne k tomu cvičili, potom za peníze a nakonec jen tak ze vzteku nebo pro Gavina. Zabíjela jsem prostě proto, že jsem mohla.
Vlkodlaci věřili, že jsem jejich Modrý Fénix, Vůdce, jehož předurčilo proroctví a který je povede do poslední války o jejich ztracený domov. A já je odmítla vést do boje, který jsem považovala za jejich jistou záhubu. Raději jsem sledovala, jak je Lovci pomalu vraždí, než abych jim zasadila poslední, rychlý úder.
Byla jsem kvůli tomu všemu zbabělec?
Čím více jsem nad tím vším přemýšlela, tím víc jsem byla nucena si připouštět, že Alataras měl zřejmě pravdu. Ve skrytu duše jsem zůstala tím rozklepaným štěnětem, které zavíralo oči před skutečnostmi, jež ho děsily a které byly silnější než ono samo.
Bylo jen hloupou hrou osudu, že jsem se stala zrovna bojovníkem, zlodějem, zabijákem a špehem, před kterým se ostatní třásli. Že jsem se stala zrůdou, o níž se říkalo, že nezná slitování ani strach, že se nezastaví před bolestí, ztrátou ani před smrtí. Tohle všechno byla jen pracně vybudovaná maska. Dobrá, to ano, málokdo za ni dokázal nahlédnout. Stále však zůstávala jen maskou.
Byla jsem zbabělec.
Palčivý vztek, který se mi ještě před chvilkou jako požár šířil žilami ze srdce až do konečků prstů, vychladl. Z plamenů zbyl jen popel, z běsnícího žáru jen hořká pachuť na jazyku. Spustila jsem jednu ruku z balvanu a namočila prsty do ledového proudu vody. Hladina zasyčela a ve vzduchu se rozplynulo několik obláčků páry. Ten oheň nebyl tak úplně metaforou.
Svezla jsem se na záda a s rukama za hlavou jsem zůstala tiše, nehnutě ležet na balvanu a jen jsem přimhouřeným očima sledovala zlatavý sluneční kotouč na bezmračné obloze. Jaro se ještě plně nepřihlásilo o slovo, já už bych přesto snesla mnohem chladnější počasí.
Soustředila jsem se na pravidelné nádechy a výdechy a na to, abych uvolnila každičký sval v těle. Snažila jsem se v tom soustředění utopit celou svou mysl, abych zahnala myšlenky, které mne zahalovaly ve vlnách jako těžký neprůhledný smuteční závoj.
Nesledovala jsem čas, nechávala jsem jej prostě míjet. Teprve, když slunce zrudlo a z větší části zmizelo za obzorem, posadila jsem se, abych mohla sledovat kouzelnou hru světla a stínu. Voda v potoce i v jezeře, na něž jsem odsud měla částečný výhled, zrudlo do barvy krve a místy se na něm objevily ohnivě planoucí záblesky oranžové a žluté. Nebe postupně tmavlo, rudá přešla ve fialovou a s posledním slunečním paprskem, který se odrazil od hladiny a vypálil mi na sítnici rudý kruh, den definitivně minul, slunce vystřídal srpek měsíce a vyšly první hvězdy.
Když už nebe vypadalo jako jedno velké černé nekonečno obsypané zářivými střípky rozbitého zrcadla, protnulo ticho noci hluboké zavytí příliš hluboké, než aby se jednalo o vlčí skulení. Nešlo ani o svolávání smečky k lovu. Bylo to vlkodlačí volání.
Neodpověděla jsem a ve chvíli, kdy jsem dole u jezera zahlédla mihnout se přikrčený stín, proměnila jsem se, přeskočila jsem neslyšně potok a během okamžiku jsem se vyškrabala po strmém svahu nahoru, pryč z údolí vyhloubeného za dlouhé věky vodou.
Předvídala jsem správně, netrvalo dlouho a Alataras se ve své zvířecí podobě objevil u vodopádku. Větřil, několikrát přebrodil potok a nepochybně na balvanu uprostřed narazil na stopy mého pachu nebo přinejmenším oleje, který jej stále zakrýval. Dala jsem si ale pozor, aby mne nemohl vystopovat a zvolila jsem si místo, kde mne nyní nemohl prozradit ani vanoucí vítr. V panující tmě jsem se stala takřka neviditelnou.
Alataras se zastavil na levém břehu, zaklonil hlavu a vyslal ke hvězdám další táhlé zavytí. Ignorovala jsem jej stejně tak jako to předchozí. Ať si třeba myslí, že mu neodpovídám ze zbabělosti, zasyčelo to ve mně, ale spolu s tímhle zlobným zábleskem se dostavilo i nepříjemné bodnutí u srdce. I můj vlastní druh mě má za zbabělce.
Ze svého bezpečného stanoviště jsem Alatara sledovala, dokud se zjevně nezřekl naděje, že se vynořím odněkud ze tmy a neslyšným klusem nezamířil zpět dolů po proudu. Na mohutné tlapy s drápy přitom došlapoval, aniž pod ním zapraskala jediná větvička.
Ještě nějakou dobu jsem setrvala na místě, pak jsem však sešla zpět k potoku. Vystoupala jsem kus proti proudu, čerstvý Alatarův pach opět jitřil mé emoce, které jsem díky dokonalému výcviku a mnohaleté praxi zatím pohřbila hluboko v sobě a ovládla je.
Více než dva dny jsem již nepozřela ani sousto. Nepotřebovala jsem zdaleka jíst tak často jako lidé, zase jsem ale dokázala spořádat na posezení mnohem větší porce. A protože i vlkodlačí žaludek už si říkal o nakrmení, ulovila jsem ještě před svítáním v potoce několik pstruhů a z větší části je spořádala. Zbytky, tedy jednu rybí hlavu, pár ploutví a hrstičku šupin, jsem nechala jednoduše ležet na břehu a zbytek noci jsem strávila schoulená v klubíčku v husté smrčině.
Ráno s sebou přineslo nepříliš prudký, zato vlezlý a vytrvalý déšť. Spolu s pochmurně šedou oblohou a občasnými poryvy větru počasí docela zdařila napodobovalo mou náladu. Nedokázala jsem najít dost důvodů pro nicnedělání, proto jsem si nenašla lepší úkryt, když se skrze haluze konečně dostala dešťová voda. Místo toho jsem si vyklepala srst, pořádně si protáhla svaly, na plnou tlamu zazívala a zamířila jsem si to přímo do města. I po Šípově smrti jsem totiž pečovala o toulavou beristlijskou smečku. A navíc, královna určitě bude mít nějaký úkol, který ještě nikomu nepřidělila.
Ruch města mne pohltil jako cukrová vata okolo letící mouchu. Hlahol zdaleka nebyl tak hlasitý jako za hezkého počasí, přesto většina obchodníků statečně vychvalovala své zboží napůl vylidněným ulicím. Dnes se jen málokdo zastavil, aby si něco koupil. Dokonce jsem cestou na hrad nenarazila ani na jediného pouličního psa. Moji blecháči se zřejmě rozvalovali někde v suchu a teple.
Nebyla jsem u královny ohlášená, takže jsem dobrou půlhodinu prošoupávala koberec v jedné ze síní, než mne přijala. Ukázalo se ale, že můj předpoklad byl správný. Úkolů, které se chystala zadat svým bojovníkům bylo tolik, že jejich seznam by stačil na nové vymalování celého hradu.
Pherenikés si dělala trochu starosti, jestli mohu takhle narychlo vycestovat pryč z města, ale já po pravdě řekla, že nějakou delší výpravu jen uvítám. Rozhodně lepší polykat někde prach cest, než poslouchat Alatarovy proslovy na téma mé zbabělosti.
Tak se stalo, že jsem si ještě toho dne šla do archivů vyzvednout spisy o své nejnovější prácičce. Vtipkování některých vojáků, především že bych měla sepsat poslední vůli, nerozčítat dlouhé knihy a tak podobně, jsem jako obvykle brala na lehkou váhu.
Materiály jsem si prostudovala na takřka vylidněném náměstí usazená na kašně. Rozhodně to nebylo nudné čtení. V Serellu se usadil bazilišek. Ano, skutečný bazilišek, obrovský had schopný pohledem do očí měnit vše živé v kámen, se z nějakého důvodu rozhodl, že město je pro něho to nejlepší prostředí k životu. Dokonce už pár nic netušících obyvatel proměnil ve velmi zdařilé sochy. Potichu jsem mlaskla. Tohle rozhodně vypadalo zajímavě.
Nechtěla jsem se vracet do srubu a riskovat, že tam narazím na svého druha a naštěstí jsem ani nemusela. Málokdy jsem - i doma - zůstávala neozbrojená a dnes jsem s sebou nesla několik dýk, svůj meč se zahnutým ostřím a taky moc šikovný opasek/zbraň, který jsem zakoupila v aukci.
Jako obvykle jsem se nezatěžovala nějakými zásobami. Ryby nachytané v potoce mi jako pohonná hmota vystačí přinejmenším než dorazím do Serellu. A protože jsem dnes neměla sebemenší důvod zůstávat ve městě déle, zamířila jsem rovnou do stájí.
Vůbec mne nepřekvapilo, když jsem uviděla, že DonJerrovo stání je opět prázdné. Harrata skutečně jezdila každou volnou chvíli. Zato mí dva koně ihned vystrčili hlavy do uličky a tichým ržáním a frkáním dávali najevo, že mne rádi vidí.
Sherridana nadevše zklamalo, že jsem nedonesla žádnou mlsku, takže se ke mně otočil zády a tvářil se, jako bych vůbec neexistovala. Nepřemlouvala jsem ho, stejně jsem měla v úmyslu jet na Nig'thmaare. Vyvedla jsem ji ven a prohlédla ji, jestli se nějak neporanila. Na jejích pevných útlých nohách však nebylo patrno jediné škrábnutí.
Krása, elegance a rychlost, kterou ztělesňovalo její útlé ale silné tělo, perlový lesk její světlé srsti ve které jako by se odráželo noční nebe, divoká jiskra v jejím rozhodném tmavém oku, to všechno změnilo krajinu kolem v jedinou rozmazanou zelenavou šmouhu, když jsem se neosedlané klisně vyšvihla na hřbet a tryskem ji hnala z města ven na širé pláně.
Natiskla jsem se Nig'thmaare na šíji a její hříva mne spolu s větrem šlehala do tváře jako bič v rukou otrokáře. Klisna polykala kilometry, její kopyta bušila do země s železnou pravidelností v rytmu divokého trysku. Nemusela jsem ji pobízet, ona sama chtěla víc, chtěla běžet rychleji a zakousnout se do obzoru, chtěla běžet až do skonání světa.
Pevněji jsem sevřela její tělo nohama, sžila jsem se s rytmem jejího běhu a všechny moje chmury sena okamžik rozplynuly, rozehnala je euforie, čirá radost z divoké, nespoutané rychlosti, z rychlosti, která by mi polámala všechny kosti v těle, kdybych spadla.
Nig'thmarre nezpomalovala. Pokud ji v cestě stála překážka, přenesla se přes ni s ladnou samozřejmostí. Žádný jiný kůň nebyl tak rychlý, pokud samozřejmě nepočítám Darowinu Cerssein, klisnu z Jihu, kterou jsem pro ni ukradla.
Serell nám otevřel své brány ještě toho dne před západem slunce. Jen nerada jsem klisnu zabrzdila ze cvalu do klusu a z toho jen do pomalého kroku, kterým byla nucena postupovat ulicemi. Kladla kopyta toporně, uši stažené vzad, švihala ocasem a vůbec dávala všemožně najevo, že chce běžet nebo alespoň pokopat některého z okounějících měšťanů, kteří mohli na její krásné srsti, ušlechtilé hlavě a útlé postavě, na níž hráli svaly, oči nechat.
Ubytovala jsem klisnu v nejlepších stájích ve městě. Majitel se mě ihned snažil přemluvit k prodeji, za což jsem se mu takřka vysmála. Nig'thmaare bych nikomu nedala ani za všechno zlato světa. A navíc, ona by už jiného jezdce nechtěla. Severští koně byl známí jako ,koně jednoho pána', jakmile si na svého jezdce zvykli, odmítali na svém hřbetě snést jiného.
Nejbližší hlídce jsem odevzdala potvrzení, že mne posílá královna jako svou Bojovnici, čímž jsem si zaručila, že se mi zdejší vojáci nebudou plést pod nohy a ještě té noci, jakmile poslední sluneční paprsky zmizely za obzorem, jsem se vydala obhlédnout situaci.
Serell se zdaleka nepyšnil tak honosnou architekturou jako Beristlie a rozhodně byl špinavější a chaotičtější. Svým způsobem se mi to líbilo. Zmatek. Milovala jsem zmatek. A tady by rozhodně nebyl problém nějaký vytvořit.
Vzala jsem si s sebou jen tradiční protibaziliščí opatření, zrcátko. Kdybych pohlédla tomuhle plazovi do očí, změnila bych se v kamennou sochu. Zrcadlo ale mohlo účinky baziliškova pohledu odvrátit proti němu samému.
Splynula jsem s nocí, zahalená od hlavy k patám v černé. Pohybovala jsem se neslyšně jako stín klouzající nocí, jako inkoust na vodní hladině. Svým bystrým čichem jsem vnímala pachy prostupující město a mé uši zachytily každý šelest.
Ze spisů jsem věděla, že bazilišek se zdržuje v kanalizačním systému pod ulicemi města, odkud jen zřídka v noci vylézá ven. Dala jsem tedy vale relativně čistému nočnímu vzduchu, vypáčila jsem první poklop, na který jsem narazila a vklouzla jsem do Serellského podzemí.
Ze zápachu panujícího ve stokách mi málem vyhrkly slzy do očí. Mé vlkodlačí smysly se bouřily, ten zápach skoro až bolel. Polkla jsem, abych zahnala žlučovitou pachuť, jež se mi usadila na patře a donutila jsem se pořádně zavětřit.
Krom splašků, krys, zkaženého jídla, prostě tradičních vůní tohoto a všech jemu podobných labyrintů, jsem necítila nic, co by sem nepatřilo. Zatím. Vydala jsem se obezřetným plavným krokem šelmy po oslizlém chodníčku, sotva metr ode mne se převaloval proud špinavé a páchnoucí vody. Předměty, které se z ní místy vynořovaly, jsem už ze zvyku raději příliš nezkoumala.
Bloumala jsem stokami hodinu, možná dvě a neprošla jsem zatím zdaleka ani polovinu rozlehlých chodeb a tunelů, když mne v nose zalechtal pach, který mi zježil vlasy v zátylku a probudil můj šestý smysl.
Zastavila jsem se a pečlivě zavětřila. Ano, nepochybně jsem narazila na hledanou stopu. Pach se ztrácel ve vodě, ale dokázala jsem podle něho určit, jakým směrem se obrovský plaz pohyboval. A ačkoli dva dny stará stopa již vychladla, pustila jsem se po ní.
Netrvalo dlouho a našla jsem další důkaz o baziliškově přítomnosti. Kus svlečené špinavě zelené hadí kůže. Podle velikosti jednotlivých šupin jsem usoudila, že délka samotného hada jistě přesahuje deset metrů. To už byla slušná hadička.
Postupně jsem narazila i na další stopy, křižovaly se, ale většina mířila zhruba stejným směrem. Nepochybovala jsem, že mne zavedou až k netvorovu doupěti a tím i k němu samému. A ukázalo se, že moje předtucha zkušeného lovce byla správná.
V místě, kde do hlavní stoky ústilo mnoho menších tekoucích ,,řek" se vytvořila jakási nehybná tůně, v níž si tiše tlely mrtvé krysy a všelijaké další odporně páchnoucí odpadky. Tohle všechno baziliškův pach takřka překrylo. Ani úctyhodný nános špíny ale nemohl překrýt hadí smyčky téměř metr v průměru.
Neviděla jsem celého plaza, většina jeho těla zjevně odpočívala pod hladinou, ale to, co jsem viděla stačilo, aby mi po zádech přeběhlo podivné zamrazení. Nebyl to strach, spíš vzrušení z lovu, rozkoš z rizika, to krásné napětí, které jsem cítila, když jsem měla své síly poměřit s nějakým silným soupeřem.
Vtom ke stropu vystřelil gejzír špinavé břečky a následně se ozval zvuk, jako když se z vany vytáhne špunt. Bazilišek se nadechl. Já se nadechla taky, hezky zhluboka, sebrala jsem z kamenné podlahy pokryté slizem kámen a vší silou jím mrštila směrem, kde se - jak jsem díky tomu mocnému nádechu věděla - nacházel baziliškův nos. Kámen dopadl se zaduněním, nikoli šplouchnutím
Vzápětí se nehybné smyčky hadího těla pohnuly. Zlobné hluboké zasyčení se rozeznělo stokami a vrátilo se několikanásobně zesílené ozvěnou. Šplíchání vody takřka přehlušilo skřípění tvrdých šupin po kameni.
Skrčila jsem se za pilířem a jen z boku a navíc přivřenýma očima sledovala, jak se netvorova hlava pomalu zvedá nad hladinu, zatímco zbytek těla se naopak ponořil pod špinavou krustu. Citronově žluté oči se svislými zornicemi bloudily kolem a hledaly opovážlivce, který baziliška vyrušil ze spánku. Hadí čelisti se pootevřely a mezi zuby se prokmitl šarlatově červený rozeklaný jazyk. Netvor větřil.
Tiché zasyčení mi prozradilo, že zachytil pach vetřelce, můj pach. Hlava se pomalu otočila směrem k pilíři, za nímž jsem se krčila. Opřela jsem se temenem o chladný kámen, a když jsem podle stínu vrhanému sem měsíčním světlem dopadajícím poklopem shora, poznala, že bazilišek hledí přímo na pilíř, uchopila jsem do ruky zrcadlo a posunula ho tak, aby vykukovalo zpoza pilíře.
Prudký pohyb, jaký bazilišek učinil ale nebyl způsobený odraženým kouzlem jeho pohledu. Netvor byl zjevně dost starý, aby věděl, co může znamenat třpyt zrcátka. Sprostě jsem zaklela, ale než jsem stačila udělat cokoli dalšího, vynořil se z vody kousek ode mne silný plazův ocas a udeřil do prostoru za pilířem.
Minul mne o pouhé centimetry a to jen díky tomu, že jsem se včas skrčila. Protože jsem ale neměla, kam uhnout, další ránu jsem schytala naplno. Hekla jsem, když mi úderem do břicha vyrazil dech a nejspíš jsem si taky rozsekla temeno hlavy. V každém případě jsem ucítila svou krev.
Skrz mžitky, které se mi roztančily před očima jsem viděla, že se netvor ocasem napřahuje k další ráně. Věděla jsem, že si nemohu dovolit nechat se znovu zasáhnout. V příští vteřině další úder roztříštil pilíř, až se úlomky kamene rozlétly kolem. Teleportovat se jen o okamžik později, nejspíš bych už taky poletovala v kouscích vzduchem.
Objevila jsem se ve vzduchu přímo nad rozzuřeným plazem. Na zrcátko jsem se spoléhat nemohla, nepřežilo ránu, jíž jsem utržila. Šupiny bazilišků se svou tvrdostí mohly směle měřit s dračími, nesáhla jsem tedy po zbraních, jen jsem pevně zavřela oči a vyrazila ze sebe divoký bojový pokřik. Sázela jsem na hadovy instinkty.
I skrze pevně zavřená víčka jsem mohla skoro vidět - protože jsem to cítila - jak zvedl hlavu a otevřel čelisti, když viděl, že mu kořist padá přímo do tlamy. V okamžiku, kdy jsem ucítila zápach zkaženého masa z jeho tlamy, uvolnila jsem myšlenkovou bariéru a s ní i plameny, které mi žhnuly v srdci a kolovaly spolu s krví žilami.
Magií povolaný oheň se prohnal baziliškovi tlamou do krku a do celého dlouhého těla. Netvor se zazmítal ve smrtelných křečích a dlouze, úpěnlivě zavřeštěl. Zatímco se svíjel na zemi a z tlamy mu co chvíli vyšlehly plameny, dopadla jsem na kamennou podlahu a překulila se, abych zmírnila náraz.
Zůstala jsem přikrčená na zemi a ve střehu, dokud zrůda neznehybněla a její žluté oči, nyní skelné a zbavené své smrtící moci, se neobrátily slepě ke stropu. Z tlamy mrtvého plaza se vyvalil hustý černý dým, který odporně páchl, stejně jako místy seškvařená kůže. Spálila jsem netvora zevnitř.
Ve městě se skoro báli uvěřit, že jsem baziliška skutečně zabila a vyvázla se zdravou kůží. Modřinami na břiše a na zádech jsem se pochopitelně nepochlubila. Poslala jsem tedy případné zájemce do kanálů, kde jsem zdechlinu zanechala a sama jsem na hřbetu Srdce Severu vyrazila zpět domů do Beristlie.
Svému srubu jsem se opět vyhnula, místo toho jsem po ustájení Nig'thmaare zamířila k Dewelinu jezeru, kde jsem se se zavřenýma očima uvelebila na břehu. Darow se vracela z Jihu a já věděla, že potom, co získala zpět své schopnosti a dozvěděla se, že je Royovou družkou - což jsem celou dobu předpokládala - a taky potom, co mi řekl Alataras, poletí za mnou. Nesnažila jsem se jí vyhnout, zůstala jsem u jezera a čekala, až můj novopečený ocasatec dorazí.